Andor.cz - Dračí doupě online

To se tak stává, že už jste jednou nohou ve dveřích,
a pak jste jim najednou dál než před chvílí…

Ne, tohle není společnost, se kterou bych měla trávit dnešní večer… Znovu upiji ze skleničky, abych spláchla pocit provinilosti, že by se má lektorka etikety tady na terase začala výmluvně ovívat vějířem. Omdlela by, nebo by to ustála? Těžko říct, ale jisté pochybnosti mám. Dobře vím, že se musím zpátky vrátit do sálu, obejít Philipovy známé a pozdravit je jeho jménem. Udělat dobrý dojem. Přesto se přistihnu, že se při pohledu na kočkování Alisson a Nicolase opět pousměji. Pošťuchují se jako sourozenci, je to hezké… a chvíle mimo společenský ruch ještě nikdy nikoho nezabila…

„Nic pro mě,“ odpovím automaticky, ale to už mi pohled sklouzne na víno, které podezřele rychle ubývá, a dodám: „Nebo skleničku portského, kdybyste byl tak laskav.“

Příliš pozdě mi dojde, že právě to byla příležitost se omluvit a odejít. Teď, když jsem poprosila o skleničku, by to ovšem bylo hloupé, nepochybně hloupé a nezdvořilé, ano, takže mi vlastně nezbývá nic jiného než zůstat. Už jenom chviličku, slibuji. Překvapeně vzhlédnu. Nezarazí mě ani tak Samuelova otázka jako jeho tón, nebo snad jistá otrávenost v jeho pohledu. Ten podobné večery opravdu nemá rád! Samozřejmě, říkal to, ale… Než se stačím nadechnout pro odpověď, Alisson se chopí slova a podívá se na mě. Umět číst v lidech… Nepochybuji ani na okamžik, že to umí výjimečně dobře. Je právník! Nemá to tak trochu v popisu práce? Proboha. Rozpačitě vydechnu, přičemž se ze sebe náhle rostou nervozitu pokusím dostat decentním pohybem zápěstím, s nímž se víno zhoupne ve sklence.

„… je nadmíru důležité,“ dopovím rozpačitě, i když něco ve mně křičí, že bych měla zůstat zticha. „Obzvláště na takovýchto akcích.“ Nebo v soudní síni. „Řekla bych, že mívají i světlé okamžiky,“ otočím se raději k Samuelovi, abych se vrátila k jeho předchozí otázce. „Jako tenhle váš diskuzní kroužek na terase? Nebo toho houslistu, na kterého je hraběnka Chatterlyová tak hrdá,“ pokrčím rameny.

Bezděčně se přes rameno ohlédnu k proskleným dveřím. Najednou mi Samuelovo přirovnání dam ke komárům nepřipadá tak od věci… Nahlas bych to samozřejmě nikdy nepřiznala. To by mi nejmenované krasavice nikdy neodpustily, byť k tomu si možná najdou důvod i tak. Maličko ustoupím stranou – jednak, abych Nicolasovi udělala místo, a jednak, abych se dostala dál ode dveří. Pro jistotu. Takhle na ráně zvědavých očí opravdu být nechci – a nepotřebuji. Opravdu ne.

Na prozřetelnost. Na božskou trpělivost. A milosrdenství, s nímž bude soudit naše chvíli, probleskne mi hlavou, než se připojím k přípitku. Čímž jsem dopila první skleničku – a to tu nejsem ani půl hodinu a neviděla jsem nikoho z těch, které bych vidět měla. Možná by stačilo, že jsem tu dnes byla? A celý večer se schovávala na terase, to tak…

„Tenhle diskuzní kroužek,“ navážu, když sama sebe nepřesvědčím, abych se vrátila do společnosti tam vevnitř, „zní to, že má dlouhou historii… Jak dlouho už se takhle setkáváte? Vlastně by mě nepřekvapilo, kdybyste měli tajný signál, kterou terasu poctíte svou přítomností tentokrát,“ pousměji se krapet žertovně. „Možná bych z vás měla začít tahat moudra, jak takové večery přežít ve zdraví...“  

Jacob White

Prohlížíš místo činu a v hlavě už máš několik různých scénářů, jak se to mohlo celé seběhnout. Rozetřeš zlatě opaleskující tekutinu na kůži rukavic a ucítíš z ní zvláštní zápach. Ne, není to klasický železitý pach krve. Tohle je cítit jinak. Nějak… povědomě? Stopy po drápech, nakonec možná nebudou to nejzvláštnější, co se ti tu podařilo najít.

Skutečně v hlavním prostoru žádná další těla kromě Kenworthyho nenacházíš, když však ale pootevřeš dveře k do pilotní kajuty, ke kterým se snažil hrabě nejspíše dostat, uvidíš, že masakr se neomezil pouze na jeho rodinu. Je tu trojice těl. Na zemi jsou rozsypané střepy rozbitých broušených sklenek a z rozbité lahve vytéká dle vůně kvalitní koňak. Sluha leží prakticky u dveří. Napůl opřený o stěnu v mírném polosedu. Dle rozsáhlých zranění mu už není pomoci. Tělo pilota leží na palubní desce. Krev z rozervaného těla vtéká do složitých mechanismů ukrytých pod nespočtem knoflíků a páček. V rohu je pak také technik. Nejspíš tento svět opustil jako poslední. I teď se krčí u země, ale rozhodně už nedýchá. Ve světle se zablesknou bíle zuby a všimneš si, že mu chybí spodní čelist.

Rozhlížíš se kolem a skutečně, teď, když už víš, co hledáš, si všimneš pár cákanců krve, která podobně jako ta na opěrce podivně opaleskuje. Určitě byl vrah zraněný. Cákance jsou ale sporadické a nedá se v nich v tak malém prostoru vystopovat nějaký vzor. Musel to tu být chaos. Jak se dalo také od takového masakru čekat. Mezi uválenými střepy najdeš ještě větší kaluž tentokrát normální krve. Tady odtud nejspíš museli odnést toho nebožáka, který tento celý masakr přežil.

Po pečlivém prozkoumání vnitřku vzducholodi se vydáš ke dveřím. Pořád tu jsou stopy, které určují směr, kterým se vrah vydal, ačkoliv po pár metrech zeslábnou natolik, že prakticky zmizí. Přesto je to alespoň něco. Stačí jít pár metrů dál a na stéblech trávy si všimneš cákance té podivné krve. Máš stopu. Stačí ji následovat a doufat, že cíl si své zranění neošetří, nebo ji nějak nezamaskuje.

Stopa tě vede zahradami. Jsi jako lovecký pes, který ucítil pach krve kořisti. Proplétáš se udržovanou zelení, míjíš kašny a sochy, které na tebe ve tmě upírají nehybné němé tváře. Už víš, co hledáš. Noc a lucerna tomu vlastně napomáhají. Záblesky kapek neznámé tekutiny se objevují ve tmě a neomylně tě vedou dál… a dál.

Najednou se před tebou stromy udržovaného parku rozestoupí a ty vidíš před sebou malý zámeček s ozdobnou kupolí. Je ponořený ve tmě. Stopa tě neomylně vede k němu. Na krku ti naskočí husí kůže. Máš zvláštní, neodbytný pocit. Skoro jako kdyby tě někdo sledoval.

Dumah

Když promluvíš, postava v kápi odtrhne pohled od Kamaela a pár kroky přejde k tobě, držíc si však pořád pár metrový odstup. „Ale zajisté sestro, ovšem. Rád ti odpovím na všechny tvé otázky. Jistě ale chápeš, že nevyložím karty na stůl jen tak. Pořád jste jen slepí služebníci.“ Přelétne pohledem vaši trojici. Vidíš, že Shilmai ho propaluje pohledem a Kamael těká pohledem mezi ním a tebou.

„Nemůžu vám v tuto chvíli říci mnoho. Snad jen… Jak dlouho je to, co jste slyšeli jeho Hlas? Čí rozkazy posloucháte? Jste pořád služebníci Boží, nebo konáte ve jménu někoho jiného, kdo si uzurpoval moc pro sebe?“ V jeho hlase začíná planout zápal a stejně tak i zpod kápě zazáří pár očí. „Nevědomost vás neomlouvá. Podívejte se kolem sebe?“ Rozmáchne se v ladném gestu a ukáže na tábor, který se stále utápí v tichu. Není to už ale tak díky moci Dumah, jako tím, že zde nezůstal nikdo, kdo by nějaký zvuk mohl vydávat. „Všichni se budeme zodpovídat ze svých hříchů. Já, oni… I vy.“ Šeptne. „Ale… ne dnes. Ne, dokud bude trůn prázdný!“

„Rouhání!“ Vykřikne Shilmai, jejíž pohár trpělivosti už evidentně přetekl. Oči a stejně tak i znaky na kůži jí planou bílou září, tvář zkřivená vztekem a soustředěním. Půda pod jejíma nohama praskne a do té doby nenápadná runa, na které stála, se rozzáří a zase pohasne. Pohne se rychle. Kolem její hlavy se zhmotní několik čepelí tvořených stejným bílým světlem, které ji pokrývá a rozletí se na postavu, stojící před tebou. Muž jen vzhlédne a najednou… je před tebou prázdno. Zmizel.

Shilmai najednou zpomalí a zastaví se. Sýpavě vydechne, zavrávorá a skloní pohled. Z hrudi jí ční kus stříbrné čepele. Postava muže, který s vámi před pár okamžiky hovořil, stojí za ní a drží v rukou meč, který prochází skrz na skrz levou částí jejího hrudníku. Byla to jistá rána.

„Promiň sestro. Je mi to líto.  Ne všichni jsou připraveni pochopit pravdu.“ Zašeptá jí do ucha, držíc ji za rameno a pak jedním rychlým pohybem meč z jejího těla vytáhne. Zlatavě se lesknoucí krev se vyhrne z rány a Shilmai padne těžce na kolena. Naposledy k vám zvedne pohled, ve kterém se mísí strach a šok, než padne na zem do prachu. Bílá záře v očích pohasne.

„Ne!“ Křikne Kamael a křídla mu zaplanou rudými plameny. Cítíš z něj vztek, který každou chvíli sílí. Tasí meč, který zanoří do země před vámi. Drahokam zaplane a stejně tak i plameny na jeho těle. Zem se začne silně chvět, až máš co dělat, aby ses udržela na nohách. Ostatní na tom nejsou o mnoho líp. Hluboké pukliny se za burácivého dunění proříznou do zemské kůry a kdesi tam ze zemských útrob začne stoupat rudá záře a horko.  

„Hmm, nevadí.“ Šeptně postava stojící nad tělem Shilmai. „Přemýšlejte, o tom, co jste tu dnes večer slyšeli.“ A s tím zvedne ruku, jejíž většinu pokrývají složité symboly a luskne prsty. Je opět pryč. Zůstane jen osm dalších postav.

Phelia Boulder

„Převléct?“ Diana na tebe překvapeně pohlédne, než dovysvětlíš zbytek. „Vyzývavě? Líčení?“ Vidíš, jak se jí v hlavě roztáčejí kolečka všemožných úvah, co tím asi tak můžeš myslet. Variant je skutečně hned několik. „Ehm, když myslíš, že je to nutné.“ Neodporuje, jen sklopí oči a pokýve hlavou.

„Dej mi pár minut, prosím. Musím také uložit malou.“ Prosmýkne se kolem tebe, vrátí ti nesmělý úsměv, který je spíše dílem silné vůle, než čehokoliv jiného, a zmizí na chodbě. Postáváš na chodbě a pokuřuješ. Vůně tabáku alespoň přebíjí ten nepříjemný nemocniční zápach. Dým líně stoupá v klikatících se linkách ke stropu a ty čekáš. Čekáš a čekáš. Až už se ti zdá, že tech minut muselo uplynout opravdu hodně. Otevřou se tiše dveře a na chodbu vstoupí Diana. Má na sobě šaty podobné těm, ve kterých chodí paničky ze střední vrstvy, ačkoliv při bližším pohledu si všimneš, že jsou na pár místech vyspravené, přesto jsou čisté, a dokonce ucítíš i lehkou květinovou vůni. Vlasy si vyčesala a rty mají také zdravější rudou barvu. Působí upraveně, ale rozhodně ne příliš vyzývavě. Tento typ jeruzalemské módy tvému požadavku zrovna nenahrává. Možná rozepnout košili o pár knoflíčků a trochu to poupravit? Přitáhnout těsněji korzet? Určitě by se ale našli i tací, kterým by tohle imponovalo. Lidé jsou různí a stejně tak i jejich chutě.

„Stačí?“ Zeptá se tě a uhladí si dlouhou sukni a pak společně projdete vchodovými dveřmi. Diana za vámi pečlivě zamkne a rozhlédne se. Noční ulice Jeruzaléma jsou v tuto dobu, a především v této části města místem, kam většina žen a koneckonců i mužů, raději nevychází, pokud skutečně nemusí. Tobě to už ani tak nepřijde, protože se umíš o sebe postarat, ale Diana vypadá, že se rozhodně necítí ve své kůži. „Kam… půjdeme?“ Zeptá se tě a opět si uhladí sukni, snad jako kdyby se za těch pár okamžiků mohla zmačkat.

Mrtví, co vypovídají, beze slov

Procházím místo masakru a šokovaně hledím na kusy těl kolem. Můj mozek se to celé snaží zpracovat a roztřídit do škatulek které by tomu všemu dávaly smysl. Nebylo to zvíře, mohl ale něco takového udělat člověk? Před pád měsíci bych rozhodně řekl že ne. Po události v hotelu, kterých jsem byl sám hlavním aktérem už si ale nejsem vůbec ničím jistý. Když je obyčejný šlechtický syn schopný činit to co já jaké tajemné schopnosti můžou mít ostatní? Takže ne, není to nemožné. Klidně to mohl udělat člověk.

Nový Jeruzalém je ostatně místem kde se povídá o mnoha strašidlech. Městské čtvrti mají své legendy a temná tajemství. Kolik z báchorek starých chův se zakládá na pravdě. Možná víc, než by si jeden připustil. Zdvihnu lucernu nad hlavu a sleduji celé místo. Hledání vystřelené kule není úspěšné. Pak ale najdu podivnou krvavou stopu a sehnu se k ní. Otočím se a pohledem zkontroluji, zda mohl směr odpovídat pozici střelce. Pokud ano mám tu první stopu pachatele. Muž ho musel zasáhnout. Projektil musel zůstat v jeho těle a já jsem svědkem následků zranění. Lehce se dotknu prstem v rukavici. Zlatavé odlesky mě překvapí. Mohl to být snad stroj? Historky a blouznění učenců z opiových doupat si pohrávají s myšlenkou automatického párou poháněného člověka. Přesto se jim všichni vysmívají. Vysvětlovalo by to ale sílu, brutalitu i drápance. Možná nějaký z těch bláznů uspěl a teď využívá svůj výtvor k vraždění.

Slyšel jsem i o kmenech v dalekých severních krajích. Používají rukavice s čepelemi. Chodí oblečení v kůžích zvířat a loví za mlhy. Temné siluety postav se vynoří jako stíny a rozsápou své nepřátele na kusy. Mohl by si pachatel vzít něco z těchto cestopisných příběhů z krajů kam vkročili jen vážení muži z klubu objevitelů? Možná, podivnou krev by to ale nevysvětlovalo.

Pokud se ale jedná o Ophirium asi bude nejpravděpodobnější vysvětlení i to nejsnazší. Drogy. Pokud někdo dokázal touto vzácnou látkou vylepšit nějaký z bojových stimulantů bylo by to pro vraha ideální. Na vlastní oči jsem v armádě viděl následky těch posilovačů. Muži bojující do posledního dechu, necítící bolest a únavu. Tací, kteří i přes smrtelná zranění pořád agresivně bojují. Jedna věc mi na této teorii hraje do karet. Stimulanty, co znám mají jednu nevýhodu. Jejich uživatel po vyprchání jejich účinků dostává svalové křeče, horečky a bez pomoci není schopný se dostat sám téměř ani na záchod. Navíc pokud by byl útočník zraněný bude pomoc potřebovat o to víc. Jen to musel být někdo doopravdy bohatý. Takový výtvor by určitě nebyl levný.

Dobře, to by byla teorie, teď fakta. První tělo pravděpodobně bude to nejblíž dveří.

Vrah se prohnal otevřenými dveřmi a zastihl hraběnku která si zrovna ukládala kabelku a chystala se pohodlně usadit. Vytřeštěně se na něj podívala. Bestiální postava ji jediným trhnutím urvala ruku a zahodila jí stranou. Ruka s drápy se ohnala a urvala jí obličej. Žena stála na místě ani nestihla dopadnout na zem. Vrah běžel zuřivě dál, odhodil ji a ona dopadla na sedadlo.

Další byli děti. Nebohá to stvoření, co byla dost možná jen v cestě.

Nadšené výskání z cesty vzducholodí se změní na hysterický řev. Kenworthy na ně křičí ať utečou. Sám se vrhá do kabiny. Tam je schovaná zbraň. Jediná možnost, jak útočníka zastavit. Děti jsou ale moc vyděšené, aby byli schopné utéct. Navíc kam? Možná mu ale získaly cenný čas, aby se dostal pro zbraň a svou rodinu alespoň pomstil.

Celá hrůzná scéna vyvrcholila právě v kabině.

Sevře rukověť pistole. Je nabitá a on má jediný výstřel. Otočí se k siluetě vraha, oči mi zalévají slzy. Zmáčne spoušť o ozve se rána. Zasáhne. Krev nahodí jednu z područek. S vyděšeným výrazem ale sleduje, jak jde vrah dál. Jediné máchnutí a pistole z ruky hraběte odletí stranou. Spolu s prsty. Jeho mozek ani nestačí zpracovat bolest, když v tom ho útočník vyvrhne. Muž, vysokého postavení a moci leží na palubě vlastního stroje a krvácí. Umírá s posledním pohledem na svou zmasakrovanou rodinu. Vyvržený jako obyčejné prase. Vrah mizí ze scény.

Tak nějak se to muselo stát. Nicméně kde jsou další těla? Nezmiňoval Edgar, že služebnictvo také padlo rukou útočníka? Měl by tu být ještě pilot a technik. Nebo jsou v jiných částech vzducholodi? Co tam dělali. Kde byl muž, který přežil? Rozhlížím se kolem sebe. Hledám stopy v krvi nebo krvavé stopy vedoucí pryč z místa masakru. Při troše štěstí narazím na nějaké neobvyklé. Hledám další krvavé cákance nebo kapky podobné tomu co byl na opěrce. Pokud pachatel krvácel po zásahu musí tu být. Navíc pokud krvácí půjde i zabít. Není to žádný přízrak z povídaček, nebo pomstychtivý duch. Je to tvor z masa a kostí. Tím pádem ho ulovím nebo on mě. Lov, ale může začít v celé své velkoleposti.

V hlavně mi ještě chvíli zní ozvěna nevyřčeného. "Dumah, já..." Kráčíme vojenským ležením, plynule postupujeme do jeho útrob. Role jsou rozdané, každý z nás je jen dílem v soukolí plnícím svůj účel. Cítím všudypřítomnou smrt, která přichází ať už s písní nebo čepelí Kamelova plamenného meče. Umírají všichni, muži i ženy, mladí i staří, věřící i nevěřící... Smrt není vybíravá, povolává do svého posledního objetí koně a kozy, opeřence, dokonce i mouchy táhnoucí s vojáky napříč zemí. Nikdo nezůstává ušetřen, ať už je zastřešen mocí falešného boha nebo ne.

Náhle se zastavím na místě, nikoliv z mé vlastní vůle. Pootevřu ústa a zase je zavřu. Píseň utichne, zdušena v mém vlastní hrdle. Po zádech mi přejede nepříjemné mrazení v předtuše zahalené postavy, která se i se svým doprovodem objeví přímo před našimi zraky. Každé jedno tlesknutí zní v nastalém tichu jako úder hromu zuřící bouře. Devět andělů, nikým nepozvaných, skrývajících svoji pravou identitu. Veškeré mé myšlenky se ovšem náhle zastaví a zběsile se roztočí v chaosu, který rozpoutá ta jedna jediná věta. Neovládnu se a očima krátce zalétnu k Shilmai a Kamaelovi, abych spatřila jejich vlastní reakce. Odpovědi se ovšem nedočkám u nikoho z nich.

Maličko se zamračím, přemýšlivě nakrčím nos, zatímco zahalený pokračuje ve svém proslovu. Už jen ta slova, která mu vychází z úst jsou... Nepřípustná. Je rouhačské zpochybňovat Boží vůli, jsme přeci služebníci boží - jeho nástroje. A nástroje konají. Jakmile totiž nástroje přestanou konat, ztrácí svůj účel. A náš účel je tím jediným důvodem k naší existenci. Přesto zahalenému naslouchám a v mé tváři nejsou známky po pohoršení či zlosti nad tím, co si to dovolil právě vyslovit nahlas.
Kamael se po mně krátce podívá a já mu jeho pohled oplatím a jen krátce se jej drobným pohybem ruky letmo dotknu. Jsem klidná jak stojatá voda, tichá, věrná svému přízvisku. A přesto cítím ten zakázaný pocit, kterak ve mne bují a protkává moji mysl. Zvědavost.

"Tak nám to vysvětli, bratře," promluvím tiše, ač v hlase mi zaznívá... Zaujetí. Balancuji na hraně propasti a chystám se vrhnout dolů, vědoma si toho, že to, co se nyní chystám vyslovit se trestá. "Řekni nám to, o čem Metatron nemluví."

Jacob White

♫♪♪♫

S hlavou naplněnou vzpomínkami na nedávný případ, který se ti čas od času vracel ve snech, dojdeš ke dveřím. Jsou pootevřené, jak už sis mohl všimnout. Stačí do nich jen strčit a otevřou se. Jde to hladce. Žádné vrzání, nebo dření. Ne, o tento stroj a vše kolem museli pečlivě a pravidelně starat. Puch zesílí a je ti jasné, že ta kajuta bude místem, kde se stal skutečný masakr, ovšem všude je tma. Není ale problém vzít si jednu z luceren z prostoru kolem vzducholodě.

Kužel světla prosvítí temnotu a ve světle se zablesknou zdobné prvky na krajích sedadel a na stěnách. Ano, tady už je to jistě zlato. Najednou ve světle uvidíš něco bílého. Je to ženská ruka visící přes opěradlo. Prsteny s drahými kameny a hedvábná rukavička nasakující krví. Když uděláš pár kroků, uvidíš mrtvolu ženy. Jistě to bude hraběnka Kenworthyová, tedy odvodíš to spíše dedukcí, než že by ti obličej byl povědomý. Ten totiž chybí. Kůže byla z většiny obličeje stržena a z odhaleném mase je několik hlubokých rýh připomínajících stopy drápů. O tom musel mluvit Edgar. V místě kde musel zásah začít a rýhy jsou nejhlubší, chybí jedno z očí. Krk je rozsápaný a ruka v rukavičce, která skoro až elegantně ležela na opěradle, drží u těla už jen na pár cárech kůže. V otevřené ráně na rameni se zalesknou kosti. Při bližším ohledání je patrné, že ramenní kloub byl dislokovaný. To něco, nebo někdo musel mít opravdu velkou sílu. Je to první osoba nejblíže u dveří. Je ti jasné, že na sedadlo ji musel vrah odhodit a pokračovat dál. V další řadě pak nalézáš další dvě těla. Drobnější. Bílé šatečky, na kterých rozkvétají rudé květy. Muselo jim být nějak kolem deseti let. Teď jsou pohozené jako hadrové panenky na straně na zemi pod sedadly. Stejné stopy drápů, které na těch drobných tělech způsobily devastující zranění.  

Postupuješ dál. Už jsi viděl většinu rodiny hraběte, ale ne jeho samotného. Až nakonec, skoro u dveří oddělující prostor pro pasažéry od pilotní kajuty, uvidíš i jeho. Tedy prvně jeho ruku. Je utržená od těla a na koberci se u ní vytvořila už kaluž krve. Leží na zemi a prsty svírají pistoli. Kousek za ní je pak tělo. Stejně jako před tím, je krk rozervaný. Na těle je množství stop po drápech, které pronikly i do břišní stěny, a tak už nic nebránilo jejímu obsahu, aby se podíval na světlo boží. Hrabě Kenworthy je stejně jako celá jeho rodina jistě mrtvý. Když prozkoumáš zbraň, kterou drží jeho odtržená ruka, stačí si přičichnout a ucítíš charakteristický zápach spáleného střelného prachu. Muselo se z ní střílet. Ať hledáš, jak hledáš, nevidíš nikde díru po kulce. Nějakou dobu to trvá, protože nemáš zrovna nejsnazší podmínky, ale nakonec jsi si jistý. Kulka tu nikde není. Když v tom zaznamenáš na jedné z lakovaných dřevěných područek něco zvláštního. Tohle místo je plné krve, a i na područce je ještě nezaschlá stopa krve. Co ale zaujme tvou pozornost je, že se ve světle lucerny podivně kovově zaleskne.

Ne, nešálí tě zrak, skutečně se pod určitými úhly ta krev zvláštně, skoro až zlatě leskne.   

Benedikt Tskilekwa

Pár posledních příprav před tím, než upozorníš na svou jistě za jiných okolností nepřehlédnutelnou přítomnost. Uhladíš si rychle vlasy dozadu, aby ti pár černých pramenů zase ihned spadlo zpátky na čelo. Je to prostě bitva, kterou nemůžeš tak snadno vyhrát. Heinz skoro až nadskočí, když za ním promluvíš a vytrhneš ho tak z jeho soustředění.

„Ah, to jste vy Tskilekwo.“ Otočí se na tebe, zatímco ty máš možnost nahlédnout alespoň zběžně na náčrtek plánů, které drží v rukou. Vypadá to na první pohled jako něco souvisejícího s parním motorem. Základní schéma tam poznáváš, ale je tam několik hřídelí a pístů jinak. Ovšem musel by si mít možnost si to detailnější prohlédnout, aby sis byl svým závěrem jistý.    

„Skutečně?“ Přeměří si tě pohledem a sroluje arch papíru do ruličky. „Hmm, tohle?“ Zvedne arch papíru. „Ano, a nejenom téhle. Ale je to zatím prototyp. Musím provést ještě nějaké výpočty ještě, než se vůbec přikročí k prvnímu testování.“ Odpoví poněkud vyhýbavě. „No, dobře, tak když už jste tady, mám tu pro vás nějakou práci.“ Odloží roli papíru na rýsovací stůl a položí ti ruku na rameno.

„Budu potřebovat namíchat reakční činidla na další sérii kvalitativních analýz.“ Vede tě k části laboratoře, kde jsou v policích, a nejen na nich vyskládány lahvičky, dózy a krabičky se spoustou krátkých i dlouhých chemických vzorců. Samá písmenka a čísla, jak by neznalí oboru řekli. Ty za tím ale vidíš mnohem víc. Dokonce i jistý systém se tam najde, když tomu jeden rozumí. Část pro alkálie zde, část pro kyseliny tady, oxidační činidla tam a napravo pak trocha organiky ve formě alkoholů, aldehydů, esterů a dalších.

„Tady je soupis. Základní složení činidel tam je. Přesný postup přípravy jsem už ale nerozepisoval. Doufám, že víte Tsiklekwo, co s tím?“ Podívá se na tebe přísně. „Žádné to vaše… improvizování. Rozumíme si?“ Podá ti papír, na kterém se poněkud rozdivočelým písmem sepsáno docela velké množství směsí i s jejich jednotlivými vypsanými složkami s doplněným množstvím. Když vidíš to množství, začínáš si říkat, že je ještě dobře, že si dorazil dřív. I tak ale budeš mít, co dělat, pokud nechceš pracovat přes čas. Moc dobře víš, že takovéto kratochvíle Heinz neproplácí.

„Je zde vše potřebné. Připravené roztoky a směsi dejte zpátky sem.“ Ukáže na krabici, ve které jsou prozatím prázdné lahvičky a zašpuntované zkumavky, čekající na naplnění. „“Je vám všechno jasné, doufám. Není to nic těžkého. Stačí na to základní znalost chemie.“ Dodá jako by to byla samozřejmost. Je ti jasné, že dostat tohle někteří tvoji spolužáci do rukou, spadne jim minimálně čelist. Některým i ten papír. Rozhodne to nebylo triviální, jak se Heinz tvářil. Ovšem u něj bylo těžké poznat, jestli to byl jen další z testů, nebo tomu skutečně věřil.

„Budu si muset něco zařídit na univerzitě, takže se na to vrhněte. Šup, šup.“ Pobídne tě a natáhne se pro sako přehozené přes opěradlo židle, aby se do něj nasoukal a pokud nemáš další otázky, nechal tě samotného v cvakající a tikající laboratoři s papírem plným chemických vzorců.

Dumah

♫♪♪♫

Prolétáte oblačnou branou a jako lusknutím prstu místo tepla, které nabízí hřejivé paprsky zlatého města, ucítíte na kůži chlad. Noc nad ležením je dnes vlahá a klidná, přesto je to pro vás pokaždé jistý nezvyk. Klesáte rychle k zemi. Vzduch ti sviští v uších a cíl se přibližuje. Už rozpoznáváš mihotavé osvětlení luceren i větší táborové ohně ozařující stany v ležení, které se rozprostírá kousek od vás.

Koutkem oka zahlédneš od Kamaela, krátké zalesknutí, jak se jeho dva páry před tím složených zlatavých křídel roztáhnou a zůstane se na moment vznášet ve vzduchu, hledíc na tábor před vámi. Mezitím dosedneš a mračna prachu a písku se rozletí do stran. Jsi tu sama jen pár vteřin, než vedle tebe přistane Kamael. Špičky jeho nohou se pomalu dotknou půdy pod vámi a poté přistane. Tiše, bez jediného zvuku, jako kdyby už snad tvé kouzlo působilo. Jste tu jen sami dva. Podívá se na tebe a na čele se mu protáhne ustaraná vráska. Ty víš, co se mu honí hlavou. Tento výraz jsi už párkrát viděla, ačkoliv tuto svou stránku ukazoval jen málokomu. Chvíli váhá, než až skoro zašeptá. „Dumah, já…“ Další rozvíření prachu nedaleko vás. Shilmai přistála. Vráska na Kamelově čele je v ten moment pryč a upře pohled na ležení. Vrátí se mu do něj rozhodnost, která je od někoho jeho postavení při plnění úkolu očekávaná. Jeho dva páry křídel jasně prozrazují, že v nebeské hierarchii patří mezi zástupce Druhé trojice. Nad ním už je pak pouze Třetí trojice a pak sám Bůh.

Stejně jako ty, ani Shilmai na nic nečeká. Udělá pár kroků, poklekne na jedno koleno a položí ruku na vyprahlou zem. Tiše zašeptá několik slov. Země kolem její dlaně začne praskat a do stran se rozeběhnou tenké praskliny, jenž začnou obkružovat tábor. Její ruka začne bíle zářit, stejně jako tetování na její kůži, bílá záře se začne přelévat do praskliny a protékat jí jako nezastavitelné, tenké pramínky vody. Chvíli to trvá, než se zase žena postaví a kývne na vás. Můžete mít jistotu, že nikdo neunikne svému osudu.

Tvůj zpěv se nese ležením, když kráčíš v doprovdu Kamaela a Shilmai. Poslední ukolébavka, která přináší smrt. Ty jsi tu ta, která vládne smrtí. Vnímáš, jak životy ve tvém nejbližším okolí vyhasínají.

„Napravo, sto kroků. Deset duší.“ Ohlédne se Shilmai a disk na čele opět bíle zazáří. Kamael jen přikývne a vyrazí tam. Ano, proto jste zde tři, a ne ty sama. Některým ze smrtelníků ještě falešní bohové nabízejí pomíjivé ochrany výměnou za obětiny, a tak tvá píseň na jejich duše nedosáhne.  Ovšem od toho tu máš své společníky. Nevidíš přesně, co se tam děje, jen se na stanech odrazí rudá záře několika záblesků, než se k vám Kamael opět připojí, tvář naprosto bez výrazu.

„Před námi, třicet kroků. Sedmnáct duší.“

A tak pokračujete. Ty jsi plně soustředěná na svou píseň a Kamael se Shilmai na to, abyste nikoho nepřehlídli. Jste už skoro na druhé straně ležení, když v tom je něco špatně. Tvá píseň se ti zadrhne v hrdle a najednou nemůžeš odlepit nohy od země. „Co se to…?!“ Vidíš Shilmai, jak se překvapeně rozhlíží a zjevně bojuje se stejným problémem. Kamaelovi jen zazáří přimhouřené oči a rozhlédne se.

Zpoza stanu se vynoří postava. Zahalená v černém rouchu a kápi. Na a pár odhalených kouscích kůže se zaleskne zlaté tetování. *Tlesk….tlesk, tlesk* Rozezní se ve tvém tichu jeho potlesk a rty se roztáhnou do širokého úsměvu. „Dobrá práce. Mohl jsem čekat, že sem pošlou přímo tichou smrt. A k tomu vidím, že je tady i přímo někoho ze čtvrtého kůru?“ Padne mu pohled na Kamaela. „Tedy, Metatron nikdy nešetřil výdaji, že?“

Zpoza stanů se vynoří další postavy. Dalších osm. Nemají viditelná křídla, ale cítíte to z nich. Jsou to andělé, jen skrývají svou podstatu, prozatím.

„Bohužel pro vás, jdete pozdě. Ta věc už tu není. Je mi to líto.“ Pokrčí postava rameny a Shilmai se na vás jen nechápavě podívá. Kamael na sobě nedá znát oproti Shilmai překvapení, ale slova té postavy skutečně nedávají moc smysl. Měli jste zde pobít všechny smrtelníky. Žádná zmínka o čemkoliv jiném.

„Co jste zač? Ustupte a nechte nás splnit naši povinnost, jinak vás budeme brát jako nepřátele.“ Zavrčí Kamael a ruka mu sjede k meči u pasu. Zatímco zahalená postava udělá pár kroků vpřed, aby mu pohlédla lépe do očí.

„Oh, počkat. Vy to nevíte? Ne, vy to nevíte. Hah, to je prostě dokonalé.“ Rozesměje se. „Bratře, sestry, copak vám nic neřekli? Zase? A přesto plníte jejich vůli?“ Pronese měkce a pátravě si vás prohlédne. Kamael si dovolí se po tobě krátce ohlédnout a vidíš, jak se ovládá, aby nedal na sobě před nimi znát žádné emoce.

„Aniž byste věděli, komu a proč sloužíte?“ Cítíte, jak vás postava před vámi probodává pohledem, ačkoliv nemáte možnost mu vidět do očí. „Je mi vás líto. Opravdu.“ Je to zvláštní, ale z jeho slov cítíš upřímnost. Až nezvyklou upřímnost.  

Zahalená postava

Vera De Lacey

„Opravdu? Je překvapující vidět rodinu z vyšších kruhů s tímto… postojem. Příjemné překvapení.“ Pousměje se o něco uvolněněji Alisson a odklepne cigaretu přes zábradlí.

„Tak to vás naprosto chápu. Ty davy vevnitř jsou otravné. Jako komáři.“ Pokýve hlavou Samuel a věnuje zhnusený pohled dveřím, za kterými se míhají spousty korzujících postav.

„Sama bez rodiny? Tedy, nemusíte se bát, že byste se tu ztratila. Naopak jste narazila na ty nejspolehlivější, nejctnostnější, nej... au!" Zaškaredí se Nicolas, když ho Alisson šťouchne loktem do žeber. Začínáš mít pocit, že tvá lektorka etikety by z té skupiny brzy omdlela, elegantně s vhodným tichým povzdechem, jak jinak. Nicolas si povzdechne. „Ach ano, obávám se, že se budu muset brzy vydat do jámy lvové. Přátelé, nějaké speciální přání, před tím, než se pro vás obětuji? Limit jsou ale dvě skleničky na hlavu. Nejsem zas tak zručný číšník a rozhodně vás odtud nechci podpírat, až ke kočárům.“ Ušklíbne se pobaveně.

„Je mi to jedno.“ Zamručí Samuel.

„Nějaké červené víno. Poručila bych si něco specifičtějšího, ale… znám tě moc dobře Nicolasi.“ Vrátí mu už o něco méně pobavený úšklebek Alisson. Pak se Nicolas otočí s otázkou v očích na tebe. „A mladá paní by toužila po čem?“ Počká, až si také případně něco poručíš a pak si odkašle. „Dobře tedy, bylo mi ctí se s vámi setkat.“ Poupraví si vázanku, pár tahy urovná oblek a s nádechem vyrazí dovnitř. Jeho postava zmizí v osvětlené místnosti a ty tu zůstaneš se Samuelem a Alisson.

„A baví vás takovéto akce?“ Zeptá se Samuel. Z jeho otázky máš trochu pocit, jako kdyby se ptal prostě proto, aby řeč nestála. „Myslím, že to se dalo odhadnout už z náznaků toho, co říkala před tím. Ty vůbec ostatní neposloucháš.“ Ohradí se Alisson. „Skryté významy. Lidé často mluví o něčem, ale při tom je třeba umět poslouchat to, co skutečně chtějí říct. Někdo mluví o partii bridge, ale při tom volá o pomoc. Číst v lidech…“ Podívá se na tebe upřeně Alisson a ty máš na moment pocit, jako kdyby ti snad viděla až do žaludku. V tom vás ale vyruší ode dveří ruch. Vidíš Nicolase v obležení několika žen, jak balancuje s tácem v ruce a snaží se slušně vypoklonkovat z jejich přítomnosti. Chvíli to trvá, než se nakonec přeci jen otočí vaším směrem a křečovitý úsměv nahradí tiché přehrávané vydechnutí. Zatímco ženy po vás ode dveří ještě chvíli pokukují.

„Omlouvám se. Je to tam plné šelem.“ Dojde k vám s tácem, na kterém je sbírka skleniček, položí ho na kamenné zábradlí a hned se jedné z nich chopí. „Nesnáším to.“ Uvolní si zase vázanku a pozvedne sklenku. „Tak tedy na zdraví mladičké paní De Lacey, která se přidala k našemu malému debatnímu kroužku. Na prozřetelnost, která nás svedla dohromady. A na božskou trpělivost, která je třeba na podobných akcích.“