Andor.cz - Dračí doupě online

Dumah

♫♪♪♫

Prolétáte oblačnou branou a jako lusknutím prstu místo tepla, které nabízí hřejivé paprsky zlatého města, ucítíte na kůži chlad. Noc nad ležením je dnes vlahá a klidná, přesto je to pro vás pokaždé jistý nezvyk. Klesáte rychle k zemi. Vzduch ti sviští v uších a cíl se přibližuje. Už rozpoznáváš mihotavé osvětlení luceren i větší táborové ohně ozařující stany v ležení, které se rozprostírá kousek od vás.

Koutkem oka zahlédneš od Kamaela, krátké zalesknutí, jak se jeho dva páry před tím složených zlatavých křídel roztáhnou a zůstane se na moment vznášet ve vzduchu, hledíc na tábor před vámi. Mezitím dosedneš a mračna prachu a písku se rozletí do stran. Jsi tu sama jen pár vteřin, než vedle tebe přistane Kamael. Špičky jeho nohou se pomalu dotknou půdy pod vámi a poté přistane. Tiše, bez jediného zvuku, jako kdyby už snad tvé kouzlo působilo. Jste tu jen sami dva. Podívá se na tebe a na čele se mu protáhne ustaraná vráska. Ty víš, co se mu honí hlavou. Tento výraz jsi už párkrát viděla, ačkoliv tuto svou stránku ukazoval jen málokomu. Chvíli váhá, než až skoro zašeptá. „Dumah, já…“ Další rozvíření prachu nedaleko vás. Shilmai přistála. Vráska na Kamelově čele je v ten moment pryč a upře pohled na ležení. Vrátí se mu do něj rozhodnost, která je od někoho jeho postavení při plnění úkolu očekávaná. Jeho dva páry křídel jasně prozrazují, že v nebeské hierarchii patří mezi zástupce Druhé trojice. Nad ním už je pak pouze Třetí trojice a pak sám Bůh.

Stejně jako ty, ani Shilmai na nic nečeká. Udělá pár kroků, poklekne na jedno koleno a položí ruku na vyprahlou zem. Tiše zašeptá několik slov. Země kolem její dlaně začne praskat a do stran se rozeběhnou tenké praskliny, jenž začnou obkružovat tábor. Její ruka začne bíle zářit, stejně jako tetování na její kůži, bílá záře se začne přelévat do praskliny a protékat jí jako nezastavitelné, tenké pramínky vody. Chvíli to trvá, než se zase žena postaví a kývne na vás. Můžete mít jistotu, že nikdo neunikne svému osudu.

Tvůj zpěv se nese ležením, když kráčíš v doprovdu Kamaela a Shilmai. Poslední ukolébavka, která přináší smrt. Ty jsi tu ta, která vládne smrtí. Vnímáš, jak životy ve tvém nejbližším okolí vyhasínají.

„Napravo, sto kroků. Deset duší.“ Ohlédne se Shilmai a disk na čele opět bíle zazáří. Kamael jen přikývne a vyrazí tam. Ano, proto jste zde tři, a ne ty sama. Některým ze smrtelníků ještě falešní bohové nabízejí pomíjivé ochrany výměnou za obětiny, a tak tvá píseň na jejich duše nedosáhne.  Ovšem od toho tu máš své společníky. Nevidíš přesně, co se tam děje, jen se na stanech odrazí rudá záře několika záblesků, než se k vám Kamael opět připojí, tvář naprosto bez výrazu.

„Před námi, třicet kroků. Sedmnáct duší.“

A tak pokračujete. Ty jsi plně soustředěná na svou píseň a Kamael se Shilmai na to, abyste nikoho nepřehlídli. Jste už skoro na druhé straně ležení, když v tom je něco špatně. Tvá píseň se ti zadrhne v hrdle a najednou nemůžeš odlepit nohy od země. „Co se to…?!“ Vidíš Shilmai, jak se překvapeně rozhlíží a zjevně bojuje se stejným problémem. Kamaelovi jen zazáří přimhouřené oči a rozhlédne se.

Zpoza stanu se vynoří postava. Zahalená v černém rouchu a kápi. Na a pár odhalených kouscích kůže se zaleskne zlaté tetování. *Tlesk….tlesk, tlesk* Rozezní se ve tvém tichu jeho potlesk a rty se roztáhnou do širokého úsměvu. „Dobrá práce. Mohl jsem čekat, že sem pošlou přímo tichou smrt. A k tomu vidím, že je tady i přímo někoho ze čtvrtého kůru?“ Padne mu pohled na Kamaela. „Tedy, Metatron nikdy nešetřil výdaji, že?“

Zpoza stanů se vynoří další postavy. Dalších osm. Nemají viditelná křídla, ale cítíte to z nich. Jsou to andělé, jen skrývají svou podstatu, prozatím.

„Bohužel pro vás, jdete pozdě. Ta věc už tu není. Je mi to líto.“ Pokrčí postava rameny a Shilmai se na vás jen nechápavě podívá. Kamael na sobě nedá znát oproti Shilmai překvapení, ale slova té postavy skutečně nedávají moc smysl. Měli jste zde pobít všechny smrtelníky. Žádná zmínka o čemkoliv jiném.

„Co jste zač? Ustupte a nechte nás splnit naši povinnost, jinak vás budeme brát jako nepřátele.“ Zavrčí Kamael a ruka mu sjede k meči u pasu. Zatímco zahalená postava udělá pár kroků vpřed, aby mu pohlédla lépe do očí.

„Oh, počkat. Vy to nevíte? Ne, vy to nevíte. Hah, to je prostě dokonalé.“ Rozesměje se. „Bratře, sestry, copak vám nic neřekli? Zase? A přesto plníte jejich vůli?“ Pronese měkce a pátravě si vás prohlédne. Kamael si dovolí se po tobě krátce ohlédnout a vidíš, jak se ovládá, aby nedal na sobě před nimi znát žádné emoce.

„Aniž byste věděli, komu a proč sloužíte?“ Cítíte, jak vás postava před vámi probodává pohledem, ačkoliv nemáte možnost mu vidět do očí. „Je mi vás líto. Opravdu.“ Je to zvláštní, ale z jeho slov cítíš upřímnost. Až nezvyklou upřímnost.  

Zahalená postava

Vera De Lacey

„Opravdu? Je překvapující vidět rodinu z vyšších kruhů s tímto… postojem. Příjemné překvapení.“ Pousměje se o něco uvolněněji Alisson a odklepne cigaretu přes zábradlí.

„Tak to vás naprosto chápu. Ty davy vevnitř jsou otravné. Jako komáři.“ Pokýve hlavou Samuel a věnuje zhnusený pohled dveřím, za kterými se míhají spousty korzujících postav.

„Sama bez rodiny? Tedy, nemusíte se bát, že byste se tu ztratila. Naopak jste narazila na ty nejspolehlivější, nejctnostnější, nej... au!" Zaškaredí se Nicolas, když ho Alisson šťouchne loktem do žeber. Začínáš mít pocit, že tvá lektorka etikety by z té skupiny brzy omdlela, elegantně s vhodným tichým povzdechem, jak jinak. Nicolas si povzdechne. „Ach ano, obávám se, že se budu muset brzy vydat do jámy lvové. Přátelé, nějaké speciální přání, před tím, než se pro vás obětuji? Limit jsou ale dvě skleničky na hlavu. Nejsem zas tak zručný číšník a rozhodně vás odtud nechci podpírat, až ke kočárům.“ Ušklíbne se pobaveně.

„Je mi to jedno.“ Zamručí Samuel.

„Nějaké červené víno. Poručila bych si něco specifičtějšího, ale… znám tě moc dobře Nicolasi.“ Vrátí mu už o něco méně pobavený úšklebek Alisson. Pak se Nicolas otočí s otázkou v očích na tebe. „A mladá paní by toužila po čem?“ Počká, až si také případně něco poručíš a pak si odkašle. „Dobře tedy, bylo mi ctí se s vámi setkat.“ Poupraví si vázanku, pár tahy urovná oblek a s nádechem vyrazí dovnitř. Jeho postava zmizí v osvětlené místnosti a ty tu zůstaneš se Samuelem a Alisson.

„A baví vás takovéto akce?“ Zeptá se Samuel. Z jeho otázky máš trochu pocit, jako kdyby se ptal prostě proto, aby řeč nestála. „Myslím, že to se dalo odhadnout už z náznaků toho, co říkala před tím. Ty vůbec ostatní neposloucháš.“ Ohradí se Alisson. „Skryté významy. Lidé často mluví o něčem, ale při tom je třeba umět poslouchat to, co skutečně chtějí říct. Někdo mluví o partii bridge, ale při tom volá o pomoc. Číst v lidech…“ Podívá se na tebe upřeně Alisson a ty máš na moment pocit, jako kdyby ti snad viděla až do žaludku. V tom vás ale vyruší ode dveří ruch. Vidíš Nicolase v obležení několika žen, jak balancuje s tácem v ruce a snaží se slušně vypoklonkovat z jejich přítomnosti. Chvíli to trvá, než se nakonec přeci jen otočí vaším směrem a křečovitý úsměv nahradí tiché přehrávané vydechnutí. Zatímco ženy po vás ode dveří ještě chvíli pokukují.

„Omlouvám se. Je to tam plné šelem.“ Dojde k vám s tácem, na kterém je sbírka skleniček, položí ho na kamenné zábradlí a hned se jedné z nich chopí. „Nesnáším to.“ Uvolní si zase vázanku a pozvedne sklenku. „Tak tedy na zdraví mladičké paní De Lacey, která se přidala k našemu malému debatnímu kroužku. Na prozřetelnost, která nás svedla dohromady. A na božskou trpělivost, která je třeba na podobných akcích.“   

Phelia Boulder

Diana i přes svou na oko rezervovanost nadskočí, když praštíš dlaní do ruky a na moment je její maska pryč. Skrývá se pod ní strach. Strach a bezmoc. Emoce, na které jsi při své práci zvyklá. Často prosí a pláčou, případně to svalují na další, na osud, na neštěstí, na kohokoliv jen ne je.

„To… nemůžu…“ Vidíš, jak je zaražená, když promluvíš a místo výhrůžek jí nabídneš pomoc. Chvíli váha, ale pak kývne. Nejspíše jí došlo, že hrdost je teď luxus, který si nemůže dovolit. „Díky. Opravdu, díky.“

„Něco málo tu mám, ale většina mého jmění je v mém lékařském náčiní a medikamentech. Šperku moc nemám. Jen tohle.“ Skoro až provinile šeptne, jako malé dítě chycené při nějaké nepleše a začne si hned z uší odepínat stříbrně vypadající náušnice. Nakonec z krku ještě odepne stříbrný řetízek s jednoduchým křížkem a vloží ti to do dlaně. „Zkusím probrat věci v ordinaci a vyřadit jen to nejnutnější.“ Kývne na tebe a vydá se ke dveřím. Cestu už znáš.

Ordinace je v přízemí. Je to chladná místnost, která je cítit chemikáliemi. Uprostřed je jedno poněkud nuzné lehátko na ošetření pacientů. Dřevěný kabinet, za jehož prosklenými dveřmi je množství různorodých lahviček převážně z tmavého skla. Každá je patřičně a úhledně popsaná, ale většina názvů ti nic neříká. V rohu je pak skříňka s umyvadlem a několik vyskládaných lamp, v tuto chvíli zhasnutých. Díky tomu, že má místnost docela malá okna je celkově tmavá nehledě na denní dobu. U zákroků, především chirurgických, je třeba přesnost, a tak si Diana často vypomáhá právě dodatečnými zdroji světla.

Diana začne vyskládávat některé z lamp na stůl a probírat se za kovového cinkotu šuplíky, kde má své náčiní. Brzy se tam začne přeci jen hromadit menší hromádka. Skalpely, kleště, peany a další nástroje, ovšem pro většinu z nich ani nenalézáš ta správná slova. Spíše si pamatuješ, na co je u tebe Diana použila. „Není to moc, ale pokud to tu nechci úplně zavřít, bude to muset stačit. Snad...? Co myslíš?“ Vzhlédne pak k tobě s otázkou v očích, jako kdyby si snad ty mohla ohodnotit cenu toho všeho na stole. Popravdě vůbec netušíš. Může to být pár šekelů a nebo také spousta. Je to naprosto mimo tvůj obor. Snad vás příliš nenatáhnou.

Ztracený ve vzpomínkách

Zamyšleně hledím dolů, na okamžik zcela ztracena ve vlastních myšlenkách, ke kterým nedokáže proniknout ani jasná záře Zlatého města. Mohutná popelavě šedivá křídla přecházející na spodních okrajích takřka do onyxově černé, která se neleskne dokonce ani ve svitu těch nejjasnějších paprsků nad městem mám složená kolem sebe samé jako bych se schovávala v jejich objetí. Na těch nejdelších perech je patrné nepravidelné zlaté žilkování prozařující tu černou vtahující nicotu v připomínce noční oblohy protkané hvězdami. Jako bych si svá křídla urousala v samotné noci.
V dlouhých rozpuštěných vlasech vybledlé červené barvy sedí pozůstatky zlaté helmy zakrývající dříve i část tváře, a to v podobě okřídlené čelenky pokryté vyrytými symboly. Některé z nich žlutě lesknou podobně jako mé oči dominující symetrické tváři jemných rysů.
Zlaté linie tetování ovíjejí mé paže i hruď, kde se mezi ňadry proplétají v složitých obrazcích dávajících dohromady jediný symbol, načež dvě osamocené zlaté linky vybíhají po karotidách přes spodek brady, kde se spojují v jednu zdobnou čáru protínající spodní ret v jeho středu, na kterém i zdánlivě končí, ačkoliv doopravdy zabíhá i do jeho vnitřní strany.
Oblečená jsem ve světlých šatech, přes které mám přepásanou lehkou zbroj a v jedné ruce svírám štíhlou zlatou hůl působící podobným křehkým dojmem jako já.

Ze zamyšlení mne vytrhne hlas Kamaela, vyslovujícího mé vlastní jméno, tak jako mnohokrát předtím. „Ano, jako vždy,“ odpovím tiše, aniž bych se na něj podívala. Ve stínu jeho vlastních pochyb mu nechci ukazovat své vlastní vepsané ve tváři, byť mimoděk poodtáhnu své pravé křídlo a omylem tím zavadím o jeho rameno v gestu, které chápe jen on.
Shilmai nás popožene k bráně, už nastal čas a na pochybnosti přestalo být místo. Kamael se bez jakéhokoliv zaváhání vrhá dolů, aniž by počkal na nás, až ve mne na okamžik zatrne. Oheň v něm dřímající mne přitahoval stejnou měrou jako mne v takovýchto chvílích popuzoval.

Na Shilmai reaguji prostým kývnutím hlavy. Poslední dobou jsem s ní neprohodila více jak pár slov, v tváří tvář oku vykreslenému na jejím čele jsem cítila zvláštní neklid vyvěrajících z obav, že by se snad s jeho pomocí dokázala probít do mého nitra a zahlédnout tam cokoliv z toho, co jsem skrývala. Myšlenky propletené otázkami, které bylo zakázáno vyslovovat, hlubokými stíny schraňujícími rostoucí nechuť a odpor k příkazům ohýbajícím vlastní vůli. Rozkazy, které jsem dříve slepě poslouchala a lnula k nim ve mně nyní zanechávali podivnou nepříjemnou pachuť.

Přesto jsem nyní rychle vykročila a překonala okraj propasti.

* * *

Chvíli si jen vychutnávám ten volný pád střemhlav dolů, kterým se řítím do noci smrtelného světa, nechávám se tím unášet o chvíle déle, než je nutné. Vždy jsem smrtelníkům záviděla jejich noc, tu možnost uniknout před nikdy neustávajícím zlatým světlem obklopujícím náš domov.
Nakonec prudce roztahuji křídla, nechávám se tím manévrem vyhodit kousek stranou, přičemž pohledem hledám a nacházím Kamaela. Dopadám do zvířeného písku u vojenského ležení v ladném podřepu. Písek se rozprskne do všech stran a okolí na okamžik zahalí do neprostupného oblaku.

Pomalu se narovnám, pomáhám si holí sahajícími mi po ramena. Roztáhnu křídla do celé jejich šíře a několikrát jimi mocně máchnu. Ležením se po celé jeho šíři začne jako na povel začne rozléhat… Ticho. To nepřirozené absolutní ticho lačně pohlcující i zvuk vlastních myšlenek. A společně s tichem se do myslí spících i bdících začne vplétat konejšivá píseň, ukolébavka hřejivá a pokojná stejně jako náruč milující matky.

Tetování žhnou do noci, zatímco následuji Kamaela s Shilmai do útrob tábora. A u toho zpívám. Zpívám a můj hlas šířící se s ozvěnou chorálu tisíců hříšných duší přináší smrt.

Necítím smutek ani lítost nad jejich životy, trápí mne něco zcela jiného.

Všichni tito lidé dnes zemřou aniž by vlastně – stejně jako my – věděli proč.

♪♫♫♪

Já se přece neschovávám, já jenom… sbírám síly.

Manželovo jméno kvituji rychlým úsměvem, ale neodpovím a jenom se napiji. Nemělo by mě překvapovat, že ani tady neuniknu jeho známým – a přátelům. Samael musí pocházet z některé aristokratické rodiny Nového Jeruzaléma, nejspíše ne k jedné z těch úplně nejvyšších, to bych si pamatovala, ale stejně se musel odmalička točit ve stejných kruzích jako Philip. A navíc ta uniforma…

„Těší mě,“ věnuji mu pukrle, než věnuji Alisson úsměv o poznání upřímnější. Témata točící se kolem rodiny – a sester obzvláště – mi vždycky byla blízká. „Charlotta je pýcha celé rodiny. Pokud se rozhodne kráčet tímhle směrem,“ píchne mě u srdce a na okamžik sklopím pohled ke skleničce, mé nejbližší přítelkyni dnes večer, „jistě uděláme všichni cokoliv bude v našich silách…“

Byť by se smutek v oříškových očích nepochybně dal snadno vysvětlit obyčejným steskem po domově, často utěšeným radostmi z nového života, ať už potomstvem, manželovou přízní nebo přítelkyněmi na úrovni, ráda se otočím k Nicolasovi. Zjišťuji, že je snadné se na něj usmívat, a nepochybně to sám dobře ví. Jako by jenom čekal na příležitost zažertovat, zdá se, že mu slova nikdy neschází. Rád se poslouchá, nezhodnotil ho tenkrát Philip? Těžko si ty dva představit vedle sebe… ale možná ano, možná by to naopak šlo až příliš snadno, vždyť Philip nikdy neměl problém dělat si přátele, a možná právě proto tu myšlenku zavrhnu tak rychle.  

„Vlastně… Ano, něco na ten způsob,“ přikývnu přeci jenom. „Je to poprvé, co jsem na podobné události bez rodiny,“ a bez manžela, nedodám, „a přiznávám, že si připadám trochu,“ lehounce pokrčím rameny, jak mi dochází, že bych tohle říkat nahlas neměla, „ztracena v tom davu lidí,“ dořeknu s rozpačitým úsměvem. „Doufám, že jsem vás nevyrušila od něčeho důležitého. Nenapadlo mě, že by se tady někdo schovával. A, obávám se, pane Allarde, že vás čeká odvážná výprava za další skleničkou.“

Jacob White

Edgar jen pokýve hlavou a otočí se k temné vodní hladině.

„Hodně štěstí.“ Slyšíš jen za sebou tiše do zvuku štěrku skřípajícího pod podrážkami těžkých bot. Pokud se ohlédneš, vidíš, že se neotáčí. Nehybně hledí na hladinu řeky a ve všeobjímající tmě se z něj stala jen temná silueta.

Vyrazíš. Vyšvihneš se do sedla a pobídneš koně ke spěchu. Pascal hrábne kopytem a rozběhne se. Skutečně to netrvá tak dlouho, než dorazíš na místo. Před tebou je vysoký plot chránící pozemky Kenworthyho panství od zvědavých pohledů a nezvaných návštěvníků. U kované brány postává jeden policista. Mladý policista stojí u brány a rozhlíží se nejistě po ulici. Rozhodně není běžné, aby sídla aristokratů hlídala městská policie, takže to jen potvrzuje to, že se tu něco stalo. Něco, co vyžaduje přítomnost uniformovaných strážců zákona.

Když dorazíš k policistovi, jen se na tebe tázavě podívá a už už se nadechuje, aby tě vykázal do patřičných mezí. Stačí ale jednoduché gesto, kterým mu ukážeš stříbrně se lesknoucí amulet připomínající vraní lebku a křídly a zase si to rychle rozmyslí. Ano, jste tajná policie, ale i tak musíte být rozpoznatelní, když je to třeba. Běžní řadoví policisté jsou běžně informováni alespoň o tom, že něco takového existuje a pokud uvidí někoho, kdo se prokáže jejich symbolem, musí se mu klidit z cesty a nic nenamítat. Většina z nich nikdy za svou kariéru tento symbol neuvidí, ale některým se to poštěstí.

„Ah… To… To je…“ Koktá mladík a klouže pohledem mezi tebou a symbolem, který mu ukazuješ. „Dobře, chápu.“ Sundá si čepici a prohrábne nervózně krátce střižené vlasy. „Můžete dál. Plavidlo je tady kousek… směrem doprava.“ Dostane ze sebe nakonec a s očima navrch hlavy tě sleduje, zatímco se vydáváš směrem, kterým tě poslal.  Stačí pokračovat po dlážděné cestě, která se proplétá pozemky posetými udržovanou zelení. Do sídla se díky tomu ani nemusíš dostat. Prozatím. Zpoza přesně zastřiženého živého plotu nakonec vykoukne vzducholoď, upevněná k zemi kotvícími lany. Je to menší model. Přesně takový, který používají nejbohatší rodiny Jeruzaléma, aby dávaly na odiv své bohatství. Podlouhlý balón je vyvedený v rudé barvě a má k sobě připevněnou samotnou část pro pasažéry a obslužný personál. Ta je bohatě zdobena reliéfy a kováním nejspíše z mosazi. Zlato si nejspíš nechali až do interiéru, kde nebude tak opotřebováváno povětrnostními vlivy. Postranní vrtule jsou vztyčené, aby nedrhly o zem a celkově stroj působí neaktivním, mrtvým dojmem.

Na zemi je několik luceren a dvojice dalších policistů, kteří postávají před ní. O něčem si povídají a jeden z nich pokuřuje. Ruka s cigaretou se mu viditelně třese. Vypadá to, že Edgar nelhal a zpráva, že se nemají na místě činu zbytečně motat, se k nim dostala. Dojdeš k nim. Stačí zopakovat to krátké gesto jako u brány, aby jejich ležérní postoje nahradilo překvapení a možná i trochu strach.

„Ehm, pane. Jistě. Samozřejmě. Netušili jsme, že sem pošlou zrovna někoho od…“ Druhý po něm střelí pohledem a rýpne ho loktem. „Promiňte.“ Odkašle si. „Místo činu jsme zatím nechali víceméně netknuté. Tedy po tom, co jsme se dozvěděli, že si to přebíráte. Zajistili jsme okolí. V domě ani na pozemcích se nenachází nikdo, kdo by tu neměl co dělat. Tedy, alespoň co se lidí týče.“ Dodá pak střelí nervózním pohledem ke dveřím do kabiny vzducholodi. I v teplém světle lamp vidíš, jak má jeho obličej zsinalou barvu. Když pohlédneš stejným směrem. Nevidíš na první pohled nic moc zvláštního. Zdobené dveře s pro tebe neznámým rodovým erbem, nejspíše určitě ale patřícím Kenworthymu. Nic zvláštního. Při bližším pohledu si ale začneš všímat zlověstnějších detailů.

Krvavé stopy otisknuté na dlažbě, které vedou ode dveří a postupně slábnou, než po několika metrech zmizí. Krev na podrážkách už zjevně došla. Dveře do vzducholodi jsou pootevřené a line z nich zápach, který poznáváš. Krve a vnitřností. Je to tobě dobře známý zápach. Zápach smrti.

Odznak

Delilah Blair Flanagan

Tvůj hlas se odrazí od stěn a vrátí se, jako by ho cihly křičely nazpět. Ze všech směrů je najednou slyšet to jediné slovo.

Ne

Ne

Ne

Vnímáš v sobě rostoucí sílu. Je jako doutnající uhlíky, na které někdo mocně foukl. Rozhoří se a…

Sestra Meeksová vytřeští oči. Na krku jí začnou naskakovat žíly, které divoce tepou a postupně černají. Začíná se dusit. Prsty vystřelí ke krku a začnou drásat kůži v marné snaze si jakkoliv pomoci. Chroptící padne na kolena. Z koutku oka naplněného strachem jí vyteče kapka slz. V ten samý moment uslyšíš tiché zašustění látky doprovázené podobným smrtelným chroptěním ze strany, kde sestra Bellová hledala tvůj snubní prstýnek. Ohlédneš se a uvidíš, jak se zlatě zaleskne…

Dumah

♫♪♪♫

That night the angel of the Lord went out and put to death a hundred and eighty-five thousand in the Assyrian camp. When the people got up the next morning—there were all the dead bodies!

2 Kings 19:35

…zbroj vedle tebe. Stojíte na okraji Zlatého města. Za vámi jsou vysoké kruhové hradby a nad celým městem září silná zlatavá záře, silnější než slunce. Hřeje, laská, ale i pálí. Byli jste povolání pouze tři. Tři boží služebníci, kteří dostali za úkol jediné. Ukončit pozemskou existenci skupiny nehodných smrtelníků. Nikdo vám nic nevysvětlovat. Jako vždy se od vás čekalo, že poslechnete bez námitek. Moc dobře jste věděli, jak končí ti, kteří se opováží postavit slovu božímu, ačkoliv jste jeho samotného už nějakou dobu neslyšeli. Jako již v posledních staletích vždy, byl to Metatron, který vám tlumočil přání a rozkaz boží.

„Nejsem si tím úplně jistý…“ Zachmuřil se muž po tvé pravici a sklonil dva páry zlatavých křídel. Byl vysoký, dlouhé rudé vlasy vlály ve větru a zlatě zářící oči podobné těm dravce hleděly upřeně dolů do hlubiny pod vámi, kde byla jen nekonečná clona bílých mraků. Měl na sobě zlato černou zbroj a u pasu dlouhý meč na jehož hrušce se rudě leskl drahokam, ve kterém jakoby hořel vnitřní oheň. Na krku se mu vinulo zlaté tetování, které se mu ztrácelo pod rudými vlasy.

„Kamaeli, nemáme na výběr. Moc dobře to víš.“ Promluvil ženský hlas zpoza tvé levice. Stála tam žena. Zlaté tetování se táhlo přes střed jejího obličeje a kruh na čele se až podivně leskl. I ona byla oděná do zlaté zbroje, ale o něco lehčí. Bílou kápi přehozenou přes hnědé vlasy. Jeden pár bílých křídel byl zdobený zlatými ornamenty vpletenými mezi pírka.  

„Vím, Shilmai. Vím to moc dobře.“ Otočil se na vás obě zachmuřený muž a přeci jen se usmál. „Dumah, takže jako vždy?“ Mluvil na tebe. Věděla jsi to. Bylo to tvé jméno.

„Pospěšte si vy dva. Brána se už otevírá.“ Ozvala se pak Shilmai a skutečně. Nepropustná clona mraků se začala za hlasitého hřmění rozestupovat a vytvořil se v ní kruhový průchod. Tam dole pod vámi byl vidět svět smrtelníků. Zahalený ve tmě noci. Kolikrát už jste se tudy vydávali plnit svou povinnost mezi nimi. Stačilo se vrhnout dolů.

„Držte se pohromadě.“ Pronesl velitelským tónem Kamael a vrhnul se dolů k mrakům. „Až po tobě.“ Hlesla Shilmai a tak jste začali padat.

☩

Nad asyrským vojenským ležením se rozsvítilo nebe a noční oblohu prořízla bílá záře připomínající padající hvězdu. „Špatné znamení. Moc špatné znamení. Bohové chraňte nás.“ Zamumlal jeden z vojáků a žmoulajíc v kapse figurku jeho božstva se začal tiše modlit.