Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Dejte mi pevný bod a... snad pohnu znejistělým srdcem. "Jestli náhodou neuspěje on, uspěju za pár let já," pohodím hlavou, teď a tady si naprosto jistý, že právě výzkumu se chci věnovat naplno a cele. Tohle je přeci Nový Jeruzalém. Jestli někde kráčí věda kupředu, tak tady. Když najdu správné knihy, správné lidi, zamyslím se, dám to všechno dohromady správným způsobem - nejde neuspět! I když je znakem pramalé pokory myslet si, že bych mohl uspět tam, kde selže Heinze. Jestli selže... i být jen svědkem takového úspěchu by bylo úžasné. Cítím v sobě zvláštní oheň, divokou potřebu něco dokázat, zvládnout, dosáhnout dál - je to zvláštní a sahá to hluboko do srdce, až by mi bylo trapně se z toho vyznat komukoli jinému než Vratislawovi - skoro jako bych byl nějakým způsobem zamilovaný do všeho, co dělám a co dělat můžu. Je to hloupé, vím... ale taky mě to žene dál a pomáhá mi to zvládat všechno, co musím. Přeci si nenechám nějakou příležitost jen tak proklouznout mezi prsty. "Všechny ty neúspěchy znamenají zároveň pokrok, nelze je zavrhovat - rozšiřují poznání, zužují další možnosti... já pevně věřím -" Jé, jídlo. Jsme na to dva, tak se hodlám samozřejmě vhodně krotit, ale jinak jsem ochotný sníst cokoli a v jakémkoli množství, co přede mě kdo položí... a stejně tak snadno si celý den nevzpomenout, že jsem dosud nejedl. V laboratoři je vlastně skvělé, že s tím služebná počítá, a bez vyzvání v pravidelných intervalech nosí s odhodlaným výrazem tácy s konvicí čaje a hromádkami úhledně naskládaných sendvičů... "- že se skutečným odhodláním nejde neuspět." Chopím se jednoho z koláčků a při pohledu na pokleslou duši svého přítele jen lituji, že kus toho plamene, co mám v sobě, nemohu předat jemu. Je starší, působivě zkušený, dal bych hodně za sebejistou eleganci jeho pohybů a přehled o všem, co se ve městě děje, a i teď se přistihuji, že při přípravě koláčku zpomalím a bezděčně napodobím pohyb, jakým odkládá nůž... ale něco v něm spí, právě to tvůrčí, co by mu mohlo přinést hodně radosti. Akademická půda, proč ne! Měl by tam to své společenské vyžití i výzkum. Dokázal bych si snadno představit, jak mi s potutelným úsměvem ukazuje spisek se svým jménem a souborem nově popsaných fyzikálních zákonitostí... "Vratislawe," nakloním se k němu a lehce se dotknu jeho paže. "Dostal kdy tvůj otec šanci uvědomit si, co tě skutečně baví a v čem jsi dobrý? Co se může stát horšího, když s ním promluvíš - když to nejhorší," dobrá, trochu přeháním, ale ne moc, "už se děje? Řekni mu přesně tohle, předlož mu vizi své budoucnosti, ať ví, že jsi nad ní přemýšlel a že ji máš! Třeba si skutečně myslí, že ti prospívá, jenom si neuvědomil, že tvůj život svůj tvar a směřování už nabírá, a že je dobré. Dívá se ze špatného úhlu," pousměju se povzbudivě, "a přitom má spoustu důvodů být na svého syna hrdý už teď." Jako by ve vzduchu něco poskočilo, neviděného, bez vůně a zvuku... jakoby se má rozjitřená touha předat mu vůli postavit se čelem otci, kterého je zvyklý tak poslouchat, zatoužila rozběhnout kupředu po vlastních nohou a pohnout v něm zadřeným ústrojím jeho sebedůvěry. Má pravdu, jsem svobodnější. Je to svoboda vykoupená nezbytností, samotou, mnohými omyly a jen hodně tenkou a prodřenou přikrývkou na přikrytí... ale jediný, kdo mi rozmlouvá moje směřování je právě Vratislaw, a z dobrých důvodů, ne pro vlastní cíle. Neměl bych takhle naléhat, nechci ho přeci stavět proti jeho otci, nebylo by to správné, a navíc si mohu jen představovat, co to skutečně znamená mít otce a pevnou ruku nad sebou, ale vždyť v něm to všechno je, jen vyslovuji nahlas, co má v sobě vepsané. "Vratislawe... stvoř ze svých cílů sen - a jdi za ním!" | ||
| |||
 | Zadrhnutý strojek Benedikt Tskilekwa
Rozpovídáš se, aby si obhájil svou novou práci a vlastně celý svůj dosti hektický denní program. Vratislaw to celou dobu poslouchá s dosti nevěřícným výrazem ve tváři. Nejspíš si ani nedovede představit, že tohle všechno zvládáš. Ano, také má určitě své povinnosti, ale nikdy jsi ho neslyšel mluvit o zaměstnání, natož čemkoliv podobném tomu, co provozuješ ty.
Pak začne debata o černém ophiriu. Někde by se tohle téma dalo považovat za tajné, ale kdo by čekal, že dvojice náctiletých studentů ve veřejné kavárně mluví o něčem reálném a ne o jejich fantaskních představách. Ani si pořádně nevšimnete, že vám během vaší vášnivé debaty přistály na kraji stolu drobné pochutiny k čaji. Čerstvě upečené koláčky a k nim v porcelánových miskách krém a marmeláda na potření. Všemi oblíbená klasika. Ale tady je dělají prostě nejlepší. Zatím se vám nepodařilo přijít na to, čím to je. Vratislaw tvrdí, že je to vanilka v krému. Ale že by za tím bylo něco tak prostého? „Ano, KDYBY jste uspěli.“ Zasmuší se Vratislaw. „To, co mi tu popisuješ je jedna z těch tvých vysněných utopií. Myslíš, že by to využili jen na to dobré? Hmm, ale to je jedno. Černé ophirium je záhada a záhadou zůstane, i kdyby si Doofenshmirtz zařídil desátou laboratoř.“ Mávne rukou a natáhne se pro jeden z koláčků a dá si ho na dezertní talířek před sebou. Utrhne kousek a potře ho krémem a poté marmeládou. Dělá to až s náboženským soustředěním.
„Hmm, úžasné stroje? Turbíny a černé ophirium jsou ale něco naprosto jiného.“ Zamručí. Nevypadá to, že by se ti ho dařilo zlákat pro svůj sen. Ne, vypadá zaseklý ve svém vlastním krátkozrakém přesvědčení. Už už si chce dát kousek koláčku do úst, ale pak zmíníš akademii. Oči mu zase pohasnou a svěsí ruku zpátky ke stolu. „Ah, akademie. Tss… Nevím, kde na to přišel. Asi mu to poradil někdo z jeho známých. Donedávna byl klid a najednou tohle. Nechápu to. Nic jsem neprovedl. Výsledky mám výborné, ale to ho stejně nezajímá. Mohl… Mohl bych dělat něco, v čem jsem dobrý. Dostudovat a být aktivní třeba na akademické půdě, ale ne. Copak nechápe, že vojáka může dělat každý, ale na věda je jen pro pár vyvolených?! Nechce to uznat. Nechce vidět, že na tohle mám talent a jsem v tom opravdu dobrý!“ Vidíš, jak se Vratislaw před tebou rozohní a najednou je něco jinak. Skoro jako kdyby si v něm cítil mechanismus, jehož kolečka se zadrhla. „Měl bych za ním jít… Ale k čemu by to bylo.“ Povzdechne si a opře se do židle, prsty zanořené do hustých vlasů.
Zadrhnutá kolečka.
Stačilo by jen lehce pošťouchnout, aby se celý stroj zase rozběhl.
Ale, co to způsobí?
| ||
| |||
| Neznámé tváře Vera De Lacey „Ah, to je škoda, ale jsme rádi, že jste nás poctila svou návštěvou aspoň vy, drahá. Pozdravujte pak Philipa a vyřiďte mu mé díky za tak milé komplimenty. Rádi ho zase někdy uvidíme. Snad tedy příště.“ Usměje se na tebe hraběnka, když zmíníš chválu svého manžela na jimi pořádané akce.
Hrabě se mile usměje. „Děkuji, lady. Jednou, ale i ten pomyslný pohár trpělivosti…“
„Charlesi!“
„Jak říkám, rád jsem vás poznal. Prosím, užijte si večer.“ Stiskne rty v rezignovaném úsměvu a postaví se vedle své ženy, protože za tebou už jsou další hosté, kteří se chtějí s hostiteli přivítat.
Vstoupíš dále do sálu. Šumí zde spousty hovorů od náhodně roztroušených skupinek hostů a vše podkreslují tóny smyčcového orchestru. Prozatím je hudba pomalá a nikdo netančí. Hosté se teprve scházejí. Mezi draze oblečenými dámami a džentlmeny se proplétají číšníci oblečení ve stejnokrojích s lesklými tácy s nejrůznějším občerstvením, zákusky, nebo skleničkami s alkoholem. Jednoho takového mineš a nabídneš si z jeho podnosu bez zbytečných otázek na obsah. Na jazyku ucítíš sladkou chuť s tóny dřeva a sušeného ovoce. Je to poněkud silnější portské, ale rozhodně chutné.
Projdeš po straně sálu a poznáváš pár známých tváří. Povětšinou to jsou ale známí tvého manžela, v jehož společnosti si je viděla nejčastěji. U jednoho ze stolků vidíš postávat muže ve středních letech, z něhož autorita doslova sálá. Ano, vzpomínáš si na něj. Charles Doherty, tak to bylo, že? Jednou byl dokonce u vás na návštěvě, ale většinu času strávil zavřený s Philipem v jeho pracovně. Vedle něj stojící ženu nepoznáváš, ale podle toho, jak blízko sebe stojí, předpokládáš, že to bude jeho žena. Živě diskutují s vysokým mužem, kterého nepoznáváš. Tebe si prozatím nevšimli. Ale ty si naproti tomu všimneš si, že nejenom tvůj, ale více zvědavých pohledů se stáčí směrem k této skupince.
Pár tváří se za tebou otočí, když kolem nich procházíš, ale není to zrovna někdo, koho by si poznala. Jeruzalém je skutečně velké město a ty v něm nejsi až tak dlouho. Nemůžeš se považovat ani za někoho, kdo se pravidelně pohybuje v této společnosti jako jiní, kteří zdejší mocenské hry museli hrát snad už od kolébky. Je to tu pro tebe nové. Nový neprobádaný svět, ve kterém jsi sama.
Narazíš na první východ ze sálu. Vane z něj studený vzduch a když vyhlédneš uvidíš terasu s kamenným zdobeným zábradlím, která je oproti sálu prázdnější a jeden by řekl, skoro až prázdná. Osvětluje ji nespočet lamp rozmístěných po obvodu zábradlí a také u stěn sídla a ve tmě za ní vidíš nějaké obrysy keřů a stromů. Zahrada bude nejspíš pod tím. Na terase stojí trojice postav.
Jeden z mužů je oděn ve vojenské uniformě, vysoké postavy a širokých ramen. Druhý je v jednoduchém černém smokingu, vlnité vlasy lehce rozcuchané a výrazné zelné oči. Nejpodivnější na té trojici je ale žena. Stojí opřená o zábradlí, v ruce drží zapálenou cigaretu, šaty jednoduché, tmavé a volné. Skoro by si až řekla, že jí pod nimi chybí korzet a nebo má nějaký hodně odlehčený model. Žena o čemsi zapáleně hovoří a rozmáchle gestikuluje, zatímco ji dvojice mužů tiše poslouchá a sem tam přikývne.
Když se ohlédneš uvidíš, že sál se opět trochu zaplnil, ale pana Dohertyho s chotí vidíš stále v hovoru s neznámým mužem, zatímco je ostatní ve slušné vzdálenosti obchází a z ještě slušnější vzdálenosti pozorují. Charles Doherty  Evelynn Doherty Neznámý postarší muž Neznámý muž č. 1 Neznámý muž č. 2 Neznámá žena
| ||
| |||
 | "Bůh posílá maso, Hartovo vychloubání dokážu jen těžko ocenit, pokud bych mu měla na cokoliv z toho odpovědět, nelíbilo by se mu to. Ovšem myšlenka na klavír, na možnost hrát a udržet si svůj malý kousek ráje v tomhle vězení, mi dodává sílu držet při životě to naivní bludné světýlko, že to zvládnu. Zpoza mých rtů v další chvíli vybublá ten krátký cynický smích, když zmíní mého muže a ujistí mne, kterak se nemusím bát. Jsou to lži, lži a zase jen lži. Ten zvuk vyvěrajícího zoufalství hraničícího s hysterií naštěstí zanikne v ostrém staccatu, když Hart na dveře zaklepe. | ||
| |||
 | Dům, který znám Nedělá mi problém bez ostychu zabušit na dveře. Diana je určitě zvyklá, že jí tu každou chvilku někdo obtěžuje a to v jakoukoli denní či noční dobu. I já sama jsem tu několikrát byla nad ránem po té co jsem se celou noc přemlouvala k tomu, že to přejde. No nepřešlo. Jenom teď je moje návštěva jiného druhu a vůbec z toho nemám radost. Raději by se sem dopotácela s rozbitou hubou a vykloubenou rukou než tu být kvůli záležitostem lichváře. Ale nic s tím nenadělám. "Ne. Není to v pořádku," oznámím bez pozdravu jakmile se otevřou dveře a Diana vykoukne. Zvuky zevnitř se mi nelíbí. To co jí chci říct je jenom pro její uši, ale určitě to dokáže nějak zařídit. Položím ruku na dveře a zatlačím. Donutím tak lékařku trochu ustoupit a když udělá místo vlezu do domu. Nedám jí čas se proti tomu ohradit a dveře za sebou zase zabouchnu. "Musíme si promluvit. Tentokrát máš potíže ty. Je potřeba zaplatit. Kde si spolu můžeme promluvit?" povím jí proč jsem skutečně tady, ale hlas ztiším aby se tolik nenesl. Je to zcela jiné než kdyby to byl někdo cizí. To bych ty dveře rozrazila a bylo by u toho mnohem víc křiku. Jenom pro někoho kdo mě tolikrát dal dohromady mám trochu slabost a pěsti držím zatím v klidu. | ||
| |||
| Sestra Meeksová Delilah Blair Flanagan Stojíš před neznámou budovou, která se má stát tvým novým domovem anebo spíše vězením? Nikdy jsi se nedověděla, jak skončil osud těch žen, o kterých jsi slyšela. Žijí ještě? A pokud ano, jak? Možná se z tebe také teď stane historka kolující šeptem kuloáry. Alespoň do té doby, než ji nahradí něco nového, zajímavého a šokujícího. Nevěra? Krach firmy? Nebo snad vražda? Nešťastné historky uměly vždy ostatní zaujmout, než odlétly jako supy hodovat zase na jinou mršinu.
„Klavír?“ Otočí se na tebe doktor, zatímco kráčíte ke dveřím. „Ale jistě, lady. Máme klavír. Hudební terapie se prokázala účinnou, tedy pro některé z chovanců. Klavír, dokonce jsou zde pořádána i divadelní vystoupení. Jejich úroveň je tedy dosti…“ Odkašle si. „… nadšení našim ochotníkům ale nechybí. Nejsme ostatně městem zřízený ústav jako třeba Overbrook, takže se našim pacientům můžeme věnovat přesně tak, jak potřebují. Řada dnes publikovaných moderních léčebných metod vznikla právě zde. Někteří naši lékaři jsou skutečnými průkopníky v oboru.“ Hrdě se rozhovoří, zatímco stojíte přede dveřmi.
„Vašemu manželovi na vašem zdraví jistě záleží, proto vás umístil k nám. Nemusíte se bát, že by vám zde něco chybělo. Samozřejmě, budete se muset trochu uskromnit oproti životu, na jaký jste byla zvyklá, ale věřte mi, že za chvíli už ten rozdíl skoro nepoznáte.“ Usměje se skoro otcovsky a zaklepe na dveře. Uslyšíš rachocení klíče v zámku a pak se dveře otevřou. Ovane tě podivně chladný vzduch, který v sobě nese něco tobě podivně známého, ale těžko pojmenovatelného. Ať se snažíš sebevíc, nejsi to schopná identifikovat. Pouze to navozuje pocit podivného klidu a nekonečného ticha a… zimní zahrady.
Žena v sesterské uniformě vám otevře a uctivě kývne na doktora Harta.
„Dobrý den, pane doktore Harte, už vás čekáme.“ Přivítá pana doktora jako když medu ukrajuje. Je to žena v už pokročilých letech, poměrně při těle a s brýlemi na očích. Menší ale zavalité postavy.
„Dobrý den, sestro Meeksová. Tohle je naše nová pacientka, paní Flanagan.“ Otočí se na tebe doktor Hart. „A tohle je paní Meeksová. Naše vrchní sestra. Požádal jsem ji, ať tu dnes ráno počká, aby vás mohla přijmout a provést potřebnými procedurami.“ Představí ti ženu před vámi, která tě jen sjede pohledem, ale pak se přeci jen usměje, na doktora. „Samozřejmě. Nemusíte se bát, už se o vše postarám jako vždy. Nechala jsem Angeliku, aby vám do kanceláře nachystala čerstvý čaj.“
„Jste anděl, sestro Meeksová. Děkuji vám.“ Vydechne spokojeně doktor Hart a otočí se na tebe. „Vidíte, nemusíte se bát. Jste tu v nejlepších rukou.“ Dodá snad jako kdyby se tě snažil povzbudit, než projde zamřížovaným vchodem, který odděluje zbytek budovy od vstupní haly a nechá tě tam s paní Meeksovou a tvým němým společníkem. Jakmile doktor zmizí, úsměv z otylého obličeje paní Meeksové zmizí a nahradí ho přísně stisknuté rty.
„Dobře, takže pojďte se mnou. Vykoupete se, dostanete nové šaty a pak vás odvedou na pokoj. Máme tu přísný režim. Budíček je v 5:30. Rozcvička v 6:10. Snídaně v 6:30. Pak je dopoledne klidový režim, terapie, nebo práce na zahradě, či v prádelně. Oběd je ve 12:00. Odpoledne opět čas na terapie či na práci. Večeře je v 18:00 a večerka v 19:00. Všechny osobní věci je nutné odevzdat a prohlédneme je, zda jsou vhodné.“ Pronáší automaticky skoro jako kdyby odříkávala naučenou báseň, ovšem bez nějakého velkého zápalu. Kráčíte chodbou lemovanou řadami uniformních dveří, když se pak u jedněch zastavíte. „Rozumíme si zatím?“ Zdá se ti to také jako naučená otázka spíše než něco, na co by čekala odpověď, ale je vidět, že svou práci plní až do puntíku. Vrchní sestra Meeksová
| ||
| |||
| Dům, který znáš Phelia Boulder „To jsem rád, Boulder. To jsem rád.“ Přitaká Fisk, zatímco tě sleduje se založenýma rukama na stole. „Vím, že je na tebe spoleh.“ Postaví se také poté, co vstaneš a poplácá tě po rameni. Je dnes zjevně v dobrém rozpoložení. Jeden z dvojice postávajících mužů ti zamračený pohled oplatí, ale nic neříká. Je vidět, že tě má šéf v oblibě, alespoň prozatím, a tak i jemu dojde, že není vhodná doba dělat nějaké problémy.
„Jistě, jistě. Jako obvykle. Ale peníze chci co možná nejdřív.“ Mávne na tebe Fisk, když už jsi na odchodu a zase se posadí, zatímco otevíráš dveře na ulici.
Nabíráš studený noční vzduch do plic a kráčíš rychle ulicí. Spěcháš. Cestu ale moc dobře znáš. Kolikrát si už na Canon Row šla, belhala se a nebo tě tam spíš někdo donesl na nosítkách? Ani to nesečteš. Diana ti pokaždé pomohla ale také si vždy nechala zaplatit. Někdy ti s platbou posečkala, když jsi potřebovala. Ale dluhy nedělají dobré přátele, takže jsi vždy vše zavčas urovnala. Její ceny nebyly nijak přehnané, ale stále to byla lékařka. Rozhodně vydělávala více než dělník v ocelárně. Bylo ti tedy záhadou, proč se zrovna ona dostala na Fiskův list dlužníků. Možná to byl nějaký omyl? Ale ne, Fisk chyby nedělá.
Nakonec dorazíš na místo. Jeden z mnoha domů v ulici. Není ničím zajímavý. Od ostatních ho odlišuje jen kovová cedulka s vyrytým nápisem, která se zaleskne ve světle pouličních lamp, když přistoupíš ke dveřím. Diana Neckett
Diana nikdy nebyla dobrá ve vlastní propagaci a prostě jen dělala svou práci. Byla šikovná a kolikrát sis až říkala, jak někdo jejích schopností mohl skončit v tak zaplivaném konci Jeruzaléma. Žila bez manžela a ve čtvrti se prostě jednoho dne objevila, aby si otevřela svou ordinaci. Nikdo se jí tady neptal na licenci, nebyly to ostatně Zahrady, ale mluvila za ni dobře odvedená práce.
Zaklepeš a počkáš. Chvíli se nic neděje, přeci jen je pozdě večer, ale pak uslyšíš z druhé strany nějaký šramot a kroky. Klíč zarachotí v zámku a dveře se s vrznutím pantů otevřou. Za nimi se objeví známá tvář. Nějaké ty roky už se do ní zapsaly a bledou kůži lemují splihlé světle hnědé vlasy převázané šátkem. Modré oči působí unaveně a poněkud strhaně, přesto se při tvém příchodu rozzáří.
„Boulder? Co se děje? Stalo se něco? Cože tu jsi tak pozdě večer?“ Vidíš, jak tě pohledem přejíždí od hlavy až k patě nejspíš hledajíc další z mnoha zranění, se kterými si za ní přišla. Když ale nic viditelného nenajde, poněkud se zarazí. „Ehm, je všechno v pořádku?“
„Mamiii? Kdo je to?“ Ozve se zevnitř dětský hlas. „Můžu si vzít ještě sušenku?“
„V pořádku, zlato, ano vezmi si. Ale jen jednu. Musíš brzo do postele!“ Ohlédne se Diana se zavoláním kamsi do útrob domu a pak se otočí zase zpátky k tobě v očekávání odpovědi. Diana Neckett
| ||
| |||
| 20:16
„Cože?“ Šeptně otec, když uslyší novinky týkající se tvého přítele. Pohlédne na tebe s otázkou v očích, ale pak bez dalších otázek přikývne.
„Samozřejmě, povinnost volá. Omluvte prosím přátelé mého syna. Neodkladné záležitosti.“ Odkašle si a začne věnovat pozornost vaší menší skupince.
„Kdeže jsme to byli? Ach ano, myslím, že ta vyhláška….“ Další slova už ale splynou v šumu jiných. Odcházíš a necháváš tuto sešlost vybrané společnosti za sebou. Každým dalším krokem, co jsi dál od tohoto všeho, zrychluješ. Seběhneš schody a vyšvihneš se na vůz.
☩
20:20
„A…ano?“ Zarazí se zjevně zaražený vozka tím, že se zčistajasna vedle něj na kozlíku zjeví dobře oblečený gentleman. „Samozřejmě, nebude to problém. Pokud se pán laskavě posadí do kočáru…“ Ale to se zalesknou šekely a vozka pochopí, že tady jde o speciální objednávku.
„Jak si tedy přejete. Držte se, prosím.“ S lehkou nedůvěrou se na tebe naposledy otočí, ale pak chytne opratě. „Hyjé!“ dvojice vraníků pohodí hlavami a kočár vyrazí. Je to skutečně jako jízda s ďáblem. Vozka si chce evidentně vysloužit slíbený bonus. Kočár uhání ulicemi a i ty se kolikrát divíš, jakými zkratkami vás ten muž veze. Skutečně to netrvá dlouho a zastavíte na místě.
☩
20:35
„Ehm, Ernest Schmidt, k vaším službám, pane. Většinou mě najdete tady v Zahradách. Nejčastěji stojím u nádraží a nebo divadla, ale záleží, kde jsem zrovna potřeba.“ Usměje se, když dostane do rukou slíbený obnos. „Děkuji, pane. Hezký večer.“ Zavolá ještě za tebou, než zmizíš v ulici u domu tvého přítele. Vše najdeš na svém místě. Přesně, jak jste se se Samuelem domluvili. Klíče, své oblečení a především zbraně. Stáje jsou nedaleko. Pascal je v posledním boxu ve stájích a stačí ho jen osedlat a vyrazit.
☩
20:48
Ženeš svého koně městem s větrem o závod. Víš, že času není nazbyt. Několik poděšených výkřiků a nadávek, které se za tebou ozývají, ignoruješ. Dokonce prý chce někdo volat policii. Kdyby jen věděl. Podkovy zvoní na dlažbě a ty se blížíš svému cíli. Ještě projet touto ulicí, zahnout na konci doprava a budeš tam.
☩
20:57
Sesedáš z koně. Pascal pofrkuje a pohazuje hlavou. Je vidět, že by ještě klidně běžel dál, ale to musí počkat. Alespoň prozatím. Uvážeš ho a vydáš se na místo. Už z dálky vidíš ve tmě se vlnící koruny stromů nedalekého parku. Většina ho je obehnána zdí lemovanou zdobným kováním a nad širokými cestami vedoucími do parku se klenou masivní oblouky s romantickými soškami andělů a dalších alegorických postav, postávajících na jejich krajích. Jeden z těchto vstupů do parku je přímo před tebou. Nažloutlé světlo pouličního osvětlení vrhá kolem všeho podlouhlé stíny vlnící se v podobném rytmu jako okolní stromy. V temnotě průchodu se cosi stříbrně zaleskne.
„Hmm, to nebylo špatné.“ Ozve se známý hlas, drsný a nakřáplý. Ze tmy podloubí se vyloupne postava a schová stříbrně se lesknoucí hodinky zpátky do kapsy. Je to Edgar, přesně jak jsi čekal. „Pojďme se projít.“ Zabručí a vydá se směrem do parku, čekajíc až s ním srovnáš krok. Pod podrážkami bot vám tiše křupe štěrk a listoví v černých korunách tiše šumí. Není tu ani živáčka. Možná v dálce na druhé straně nedalekého jezera zhlédnete ve světle lamp nějaké stíny postav, které se tam pohybují, ale nikoho přímo sami nemíjíte. Oproti frmolu, který tu je přes den, je park až zázračně vylidněný.
„Je tu menší problém.“ Nezdržuje se Edgar jakoukoliv společensky vhodnou slovní předehrou a jde hned k věci. „Došlo k vraždě. Několikanásobné vraždě. Hraběte Kenworthyho našli před asi hodinou i s jeho rodinou roztrhané na kusy v jejich soukromé vzducholodi. Ano, roztrhané. Prý jako kdyby se na ně vrhla smečka psů, nebo snad šelem. Pff, šelmy v Jeruzalémě.“ Ušklíbne si a zaloví v kapse kabátu, aby vytáhl pouzdro na cigarety a jednu si hned připálil. „A ne, místní zoo nehlásí žádný chybějící exemplář.“ Potáhne kouř do plic a pokračuje.
„Potřebuji, aby ses na to místo podíval a přišel tomu na kloub. Policii byl prozatím zakázán vstup na místo činu. Snad tam ta první jednotka nenadělala moc velký bordel. Amatéři.“ Odfrkne si.
„Stalo se to přímo v jejich sídle. Měli vyrážet zase na nějakou společenskou akci. Jako kdyby tady místní aristokraté dělali něco jiného. Dostaň se tam a vše vyřiď co možná nejrychleji a nejdiskrétněji. Nemůžeme si dovolit, aby se to dostalo na veřejnost, tedy ne ta pravdivá verze a také… Nesmí se to opakovat. Rozumíme si?“ Upře na tebe vážný pohled a v očích se mu zaleskne záře z rozžhavené špičky cigarety. „Nějaké otázky?“
| ||
| |||
| Nevyhnutelné "Pan Janssen si zkrátka dovede vypočítat, že se mu všechny ty zničené laboratoře vyplatí," pokrčím lehkovážně rameny; lehkovážněji, než sám cítím. Dobře si uvědomuju, že byly chvíle, kdy jsem měl ve svém životě jenom štěstí - že se mi něco nerozletělo pod rukama - že jsem někam přiběhl včas - že jsem byl dost rychlý, abych utekl... tam dole ve stokách, co samozřejmě vůbec nejsou stoky a Vratislaw to moc dobře ví, jsem ale vždycky sám za sebe, naučil jsem se šepotu ozvěn vody... a taky umím pořádně rychle utíkat. I teď vlastně nevěřím opravdu, že by se mi mohlo něco stát. Tedy, doopravdy zlého, nějaké ty drobnosti má za sebou každý. Ale když už jsem se stihl neutopit, nevybuchnout, nespadnout, nenechat se přepadnout onehdá v noci ani... co já vím. Věci se dějí! Ale ty doopravdy zlé vždycky někde jinde. Motto živých. "Jinak by ho, o tom nepochybuji, netrpěl. Jak jsem ho poznal, je to velice praktický muž." Pousměju se. Žel, až příliš praktický. "Co platí svým lidem přesně tolik, co musí. Však já to zvládnu! Je to jenom přechodné. Musím prostě dobře plánovat." A moc nevyspávat, číst i za chůze a společenský život omezit... inu, na Vratislawa. A obletování jisté krásky. Ale to jsou věci k životu zkrátka důležité, abych nezapomněl, proč to všechno dělám... "Až dostuduju - ale víš, to je taky hrozně těžké, jak se dá vybrat jediný obor?" Alespoň matematika že už nepřichází v úvahu, tam bych neměl šanci projít, i kdybych byl nejlepší student v ročníku. Stejně mám raději praktičtější obory, dělat rukama mě baví. Tedy ne že by nebyla zajímavá... těžké je to, těžké. Nejspíš bych nezvládl všechno co chci, i kdyby bylo studium jedinou náplní mého života. "Budu se moct vykázat praxí a najít si práci podle toho, co mě zajímá. To bude skvělý, ne?" Vím, že by mě Vratislaw založil... a možná víc než to, kdybych ho požádal. Ale nejsem ochotný využít tu možnost, dokud nebudu opravdu muset; a teď nemusím. Dá se to všechno zvládnout, vím to, i když... je pravda, že Doofenshmirtz má sklony nárokovat si můj čas, jako bych byl trojice asistentů na plný úvazek... ale když ono mě to baví. Vratislawova divoká reakce na černé ophirium mě... vlastně nepřekvapí, ne doopravdy. Taky mi chvíli trvalo té myšlence přivyknout. "Já samozřejmě vím, že nejsme - tedy, není první," řeknu trochu znejistěle pod tak ohnivým přívalem slov. Vratislaw se o mě opravdu bojí. Snad je vážně něco na tom, co říká... Za uši si zapíšu, že musím zjistit, jakým způsobem na to šli Dohertyho výzkumníci. "A že je to náročné, nebezpečné, složité na všechny způsoby..." A stejně taková by byla moje situace, kdybych z laboratoře odešel. Umožnil by mi pan Janssen zůstat na univerzitě, a nevyhodil by mě z práce, kdybych ho takto zklamal? A já především odejít nechci. S jistou naléhavostí, plný potřeby sdělit svému příteli, čím mi přetéká srdce, se k němu nakloním. "Ale nejde o úspěchy jiných, ani mé," řeknu a v očích mi zahoří touhou někoho, kdo chce změnit svět. "Ale dokážeš si představit, kdybychom uspěli! Jak obrovské změny by to přineslo nám všem, celé společnosti? Bezpečnější a levnější zdroj energie by znamenal obrovský pokrok, větší blahobyt pro všechny, bezpečnější výrobu... nové možnosti ve všech aspektech lidského počínání. Ano, je třeba opatrnosti, ale Doofenshmirtz má obrovskou výhodu v tom, že opravdu přemýšlí jinak než většina lidí. Ptáš se, proč si ho Janssen drží, ale kdybys byl se mnou tam dole a viděl ty úžasné stroje, které dokázal navrhnout, nebo alespoň vylepšit... jen se díváš, jak do sebe všechno zapadá, a říkáš si, jak na tohle mohl někdo přijít?" Ale moje radost ho těžko odvede od toho, že... "Vojenská akademie...?" Skoro hned nerozumím tomu, co říká. Vojenská akademie, on? Ano, Vratislaw svým způsobem stále hledá svoje místo - ale právě proto mi pro něj ty nespravedlivě zavržené přírodní vědy přišly skvělé. Kdyby byl skutečně takový floutek, jak ho někteří lidé rádi vidí, zvolil by si nějaký bezpracný povídavý obor, ale to on neudělal. Bylo to pro mě jasné znamení, že v něm je nemalá soustavnost a ambice, hlubší zájem, potřeba skutečně chápat svět, ne o tom jen mluvit... vždycky v sobě měl úžasný potenciál, kypící těsně pod povrchem, jak jsem... prostě věděl... vojenská akademie?! "Nejraději bych se rozběhl za tvým otcem a vysvětlil mu, jak pitomý je to nápad," vydechnu. Jestli jeho prve sebrala představa, že já pošťuchuju černé ophirium pod paprsky gama, mě teď stejně sebrala představa, že by musel odejít na akademii. "Jak moc je to rozhodnuté? Snad už neurčil datum?" Raději položím šálek zpátky na tácek. "Nejsem připravený o tebe přijít, to je ta sobecká část," řeknu prudce. "A stejně tak mě tíží, že by ses zahazoval... na akademii, propána." Svoboda... nebudu se přít, kdo z nás dvou má svobodu, ne v takové chvíli. Má pravdu, já si své příležitosti vybírám sám; divoce se po nich natahuju, protože podruhé se opakovat nemusí. Ale co bych dal za jistotu, že budu mít za týden na chleba... a za to, kdyby na mně někomu záleželo tak, jako jeho otci na něm. "Ne že bys ji nezvládl s obvyklou elegancí," pokusím se o úsměv, snad ve snaze zahladit vážnost svých posledních slov. "... a následuje nezbytné ALE..." Zatřepu hlavou, ale zatřepat bych potřeboval se starým Sulkowskim. Tohle mě vážně sebralo velmi. Nevěřím, že jen tak potkám někoho, s kým by mi bylo tak volně jako s Vratislawem; zkrátka přítele. A marně si opakuju, že přeci nemizí ze světa. Nestojím o nějaká odloučení! A už vůbec ne, aby ho někde mořili takovou zbytečností, jako je armáda. Války musí patřit minulosti, budoucnost se obrací k vědě a rozumu... copak to jeho otec nechápe?! | ||
| |||
 | Není všechno zlato, co se třpytí.
„Děkuji,“ hlesnu směrem k Thomasovi.
Roztržitě se na něj podívám. Snad se ještě stačím ujistit, že na mě počká, než vyrazím za zvukem zábavy. Je to směšné. Co tady přesně dělám? Jakkoliv jsem si plány na dnešní večer zopakovala nejméně stokrát, teď mi žádný z nich nepomáhá utišit hlasitý tlukot srdce v uších. Nic mi nehrozí, říkala Elyse, a zrovna dneska bych tomu měla věřit. Ještě pořád jsem žena svého muže, ještě pořád…
Když na mě promluví sluha se seznamem jmen, zarazím se, neschopna se dobrat toho, na co se vlastně ptá. Je to příšerná chvíle. Vidím ho otevírat ústa a tvářit se vážně, snad mu hlavou probleskne podezření, že tady nemám co dělat, ale místo slov vnímám jenom nelichotivé tóny jeho hlasu. Mám co dělat, aby se mi ten lehký společenský úsměv nevytratil z tváře.
„De Lacey,“ vypadne ze mě manželovo jméno tak nedůvtipně, že zcela dostojím reputaci žen z venkova. „Ne,“ odpovím až příliš rychle. „Ne, dneska to budu jenom já… Přeji pěkný večer!“
Proboha, Vero, napomenu se v duchu. Rozetřesenými prsty si odepnu lehký letní pláštík a předám ho sluhovi motajícímu se kolem. Nic mi nehrozí. Nic! Teď tomu jenom uvěřit… Ještě se na chodbě letmo podívat do zrcadla. Odolám pokušení jakýmkoliv úpravám a zopakuji si matčina přísná slova. Nedávej najevo slabost, Veruško, a nešahej si na vlasy!
„Hraběnko Chesterlyová, hrabě,“ bezděčně stisknu ruku hostitelky na oplátku a hostiteli věnuji pukrle, „ráda vás konečně poznávám. Ale prosím vás,“ podaří se mi polichoceně zasmát a sklopit přitom na okamžik rádoby stydlivě pohled, než se na postarší pár zase usměji, „to já děkuji všem hvězdám za tak úžasného manžela.“
Vypadají mile… Snadno bych se tím nechala unést, kdyby mi srdce v hrudi nespustilo další salvu úderů. Něco z toho musí proklouznout napovrch, protože se vzápětí chytí slova hrabě Charles Chesterley. Musím si dávat pozor. Usmívat se, hlavně se usmívat!
„Philip naneštěstí musel před pár dny odjet z města. Povinnosti, však to znáte,“ pokusím se to smést několika slovu na hromádku témat zcela nezajímavých a nevhodných pro tak krásný večer, „ale nikdy by mi neodpustil, kdybych sem nepřišla a nepředala vám jeho nejupřímnější omluvy. Těšil se, že vás znovu uvidí… Nejméně týden mi vyprávěl, že jsou vaše plesy vždycky událostí sezóny. Nenechala bych si to ujít,“ usměji se na oba zcela ukázkově. „Plníte svou skvělou vítací povinnost výborně, hrabě Chesterley. Prosím, nepřeji si vás zdržovat. Ano, děkuji. Ráda vás uvidím.“
Tak to by bylo za mnou… Vcelku ráda zamířím hlouběji do sálu. Tanečnímu parketu se prozatím vyhnu obloukem. Jakkoliv bych jindy neodmítla pozvání, dnes večer to není zrovna něco, co bych potřebovala podstoupit. Při troše štěstí se mi tomu coby vdané ženě podaří vyhnout. Nebo možná také ne. Zamířím na okraj místnosti – s trochou štěstí se trefím do zahrad nebo na balkónek. Bůh ví, že po tom všem vítání potřebuji trochu čerstvého klidu. Dopadlo to dobře. Myslím. Doufám. Po cestě popadnu první skleničku alkoholu – jedno jakého! –, která se mi mihne pod nosem na tácu procházejícího služebnictva. Jenom vypětím vůle ji do sebe nenaliju naráz. Kdepak, to by nepůsobilo dobře… Jako správná křehká ženuška jenom decentně upíjím, zatímco se cestou na okraj sálu rozhlížím, snažím se zmapovat prostranství a zjistit, kde kdo je. | ||