Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Hmm? Na můj vkus až moc klidná.“ Zachmuří se až podivně muž v uniformě a ten druhý ho jen přátelsky poplácá po ramenou. „Ty jsi vždy věděl, jak zaujmout dámu, Samueli.“ Usměje se křivě a udělá krok k tobě. „Ano, jak říkáte, nádherná noc. Hvězdy svítí, hudba hraje a alkohol teče.“ Upije ze své sklenky, kde zbývá už jen trocha na dně. „Promiňte, teprve s druhou sklenkou mi poezie příliš nejde.“

„To tobě ani s pátou Nicolasi.“ Projde kolem něj poslední z trojice a to ta záhadná žena, která tě před tím tak zaujala. „Hmm, známe se?“ Vypálí otázku, která není zrovna z učebnic etikety. Možná tak v části takto ne.

„Nemyslím si.“ Dodá krátce Samuel.

„Ale no tak. Vy možná ne, ale já tady mladičkou dámu znám.“ Usměje se záhadně Nicolas a všichni se na něj tázavě otočí. „Jistě, známe se, že?“ Otočí se na tebe a mrkne na tebe, aniž by to ostatní viděli. „Tady lady je má dlouholetá známá. Prakticky jsme spolu vyrůstali. Ach, ty vzpomínky. Byly to vskutku divoké časy, že?“ Dopije zbytek ze sklenky, postaví se po tvém boku a pohlédne na ostatní, kteří nevypadají, že by mu cokoliv z toho věřili.

„Ehh… Myslím, že bude nejsnazší ho prostě ignorovat. Promiňte. Jmenuji se Alisson Ashby.“ Představí se ta žena. Ashby? Ashby? Něco ti to jméno říká. Ano, vzpomeneš si. Četla jsi o ní v denním tisku. Právnička Alisson Ashby. Vyhrála nějaký soudní spor v dědickém řízení jednoho zámožného obchodníka, který se přel se svou ženou o majetek po jejích rodičích. Jedna z mála žen v Jeruzalémě, které chodí k soudu mimo lavice obžalovaných nebo svědků.

„Ale no tak Alisson. Proč hned ta nedůvěra.“ Ohradí se na oko ublíženě Nicolas.

„Chmm, jestli tady lady znáš, tak pro tebe jistě nebude problém nám sdělit její ctihodné jméno.“ Odfrkne si Samuel.

„Samozřejmě. Zajisté… Ehm.“ Otočí se na tebe s prosbou v očích. „Je to lady…E…“ Formuje rty tiše různá slova a zjevně čeká, že ho v tom nenecháš. Alisson i Samuel jen pochybovačně hledí na jeho záda a ty jsi lapena v situaci v jaké si nikdy před tím nebyla. Dnes už poněkolikáté.

Benedikt Tskilekwa

Vratislaw sebou trhne, když se dotkneš jeho paže. Vytrhne ho to ze zamyšlení, do kterého se po svém proslovu zase ponořil. Otočí se na tebe, obličej bez výrazu, oči upřené do tvých a beze slova tě poslouchá. Ano, máš pocit, že tě skutečně poslouchá. Jako kdyby se tvá slova zapisovala do jeho mysli a pár koleček se přeskládalo a přeskočilo na jiné. Máš pocit, že takto je to správné. Ano, takto by si to opravil ty a tak to tedy má být.

Když domluvíš, ještě chvíli nehnutě sedí, než se mu do očí vrátí typický lesk a zamrká. „Díky, Bene. Jsi opravdový přítel.“ Usměje se a na rty se roztáhnou do upřímného úsměvu a pokýve hlavou.

„A… máš pravdu! Naprostou pravdu! Jak jsem mohl být tak slepý a nevidět to? Prostě za otcem půjdu a řeknu mu to. Řeknu mu, jak to vidím já a že na žádnou vojenskou akademii nepůjdu! Ať se klidně na hlavu staví, ale já mám svůj život a budu si ho žít, jak chci já! Klidně ať si nadává, ať si mě třeba vydědí. Nebudu dělat věci jen proto, že on si je přeje. Já chci… chci být na univerzitě a něco dokázat. Chci žít tenhle život a ne ten, který pro mne vybral on.“ Bouchne do stolu a postaví se tak prudce, až s cinkotem převrhne svůj šálek s čajem, který se rozleje po stole a ty máš co dělat, aby si před podobnou apokalypsou zachránil ten svůj.

„Jdu hned za ním!“ Skoro až vykřikne a až už se chystá odejít, když v tom si na něco vzpomene, vytáhne bezděčně z kapsy nějaké peníze a položí je na stůl, aniž by je počítal. Část mincí se rozkutálí po ubrusu, ale i tak vidíš, že je to částka, která by stačila tak na tři vaše návštěvy. V očích mu plane nově objevený zápal, když prakticky bez rozloučení vyrazí ze dveří z kavárny a nechá tě tam sedět samotného u stolu, ze kterého kapou zbytky čaje na zem.

„Ehm, pane, dovolíte?“ Přijde k tobě servírka, která začne uklízet tu spoušť, která tu po Vratislawovi zůstala, zatímco ty ještě můžeš koutkem oka za okny kavárny zahlédnout jeho postavu rychle mizející na ulici. Netrvá to dlouho a spoušť je uklizena. Ubrus nahrazen novým a dobrou zprávou je, že ti zůstaly i všechny koláčky. Dokonce i ten Vratislawův, který je takovou němou připomínkou toho, že si nebyl sám.

Původně jste s Vratislawem plánovali posedět rozhodně déle a popovídat si, ale po tomto nečekaném zvratu událostí ti zbývají ještě dvě hodiny, než se budeš muset hlásit v laboratoři. Naštěstí pro tebe, peníze tu jsou a víc než dost, takže už je jen na tobě, jak s následujícími dvěma hodinami naložíš.

Lovcem proti své vůli

„Nebylo.“ Hlesnu a stále cítím vztek sám na sebe, že jsem to nestihl. Možná že jsem ani nemohl. Možná jsem dělal, co bylo v mých silách, ale tentokrát jsem prohrál. Nerad prohrávám. Hlavně ne před mužem, který drží můj osud v hrsti a nejen můj. Vydám se po jeho boku. Očividně mu nevadí že by mohl být spatřen s takovým trhanem jakým teď jsem. Nebezpečná existence, řekl by někdo. Prohlížím si Edgara od hlavy až k patě.

Vypadá jako obvykle. Černé oblečení, dlouhý kabát. Ruka na hůlce zdobená velkými prsteny. Jeho obličej je ostře řezaný a ošlehaný větrem. Krátké vlasy odpovídají držení těla vojáka. I když hádám že v armádě nesloužil už mnoho let. Alespoň ne v boji. Udržovaná bradka a oči které propalují všechno kolem. Muž, kterého si nechcete znepřátelit. Na hlavě má dnes nasazený vysoký cylindr. Dobré oblečení se k němu nehodí. Vypadá v něm… zvláštně. Vlk v ovčí kůži, dalo by se říci. Edgar je vlk. Predátor. Připravený zakousnout kohokoliv kdo se mu nepodvolí.

Přemýšlím, zda jeho muži zařídili, aby byl park dnes v noci prázdný a my měli na naši schůzku klid. Možná jsou to i oni koho vidím ve stínech lamp. Možná jsem jen moc paranoidní a možná se ve mně přesně tento pocit snaží vyvolat. Těžko říct. Jenže jsem si na vlastní kůži ověřil že někoho jako je on není radno podceňovat. Pokud nechci zase skončit za mřížemi se střenou ranou. I když myslím že tentokrát bych spíš zmizel. Nadobro.

Poslouchám a užívám si čerstvého vzduchu v parku. Bohužel ho naruší svou cigaretou. Mnoho mých spolubojovníků si tenhle zvyk vypěstovalo. Já ne. Vždy jsem cítil že by to zhoršovalo mou výdrž. Když jsem studoval flirtoval jsem se vším možným ale teď už ne. Opiová doupata a další radosti šlechty šli mimo mě i když mě tam nejeden z přátel tahal. Uvědomím si, jak pohotově pro mě musel poslat a zorganizovat tohle setkání. Stejně tak i to že mě musí neustále sledovat, aby přesně věděl, kde jsem. Sevřu ruku v pěst až mi zbělají klouby, ale nekomentuji to. Tak můj nový život prostě funguje. Proklínám se i za tuto reakci. Nepochybně si jí všimne. Nerad mu dávám munici kterou proti mně může použít.

„Hádám tedy že na ně něco čekalo na samotné palubě. Nebo se to na ně vrhlo, když nastoupili. Nejsem zoolog, ale pokud tvrdíte, že to není zvěř budu vám věřit. Kulka stačí i na zvíře. Někdo, kdo přežil? Služební, pilot, palubní personál, kdokoliv? Možná někdo, kdo naopak na místě měl být, ale jeho tělo chybí? Pokud tato informace není známá hodil by se mi seznam lidí, co se mohli v té době v sídle nacházet. Popřípadě i s adresami, kdyby bylo potřeba je najít jinde.“ Přemýšlím nad bestiální vraždou, která se tam odehrála. „Konkurenční boj, zhrzená milenka, co najmula vraha? Máte v hledáčku někoho takového? Čím víc informací budu mít tím lépe se odtamtud mohu vydat po stopách a dopadnout zločince. Jaký je postup, pokud bude vinen někdo z aristokracie?“ Poslední otázka zní nevinně a oba na ní známe odpověď. Chci ty slova ale slyšet z jeho úst. Proto jsem tady. I kdyby to byl někdo vysoko postavený mým úkolem bude ho zabít. Proto mě má na své vyděračské listině. Kdyby to bylo jinak mohl by tam poslat svoje normální lidi pracující oficiálně.

„Bude nějaká možnost se zkontaktovat přímo nebo přes prostředníka? Všechno, co mě napadá jsou čisté domněnky. Pokud něco vyplave na povrch během vyšetřování možná budu potřebovat vědět víc.“ A koho jiného bych se měl ptát, než muže který ví v Novém Jeruzalému o všem…

Rty tisknu pevně k sobě, zatímco obrázek o sestře Meeksové, který se mi vytváří v hlavě je asi všechno, jen ne pěkný. Už se na nic neptám, rozhodnuta, že ona není tou správnou osobou. Nejsem hloupá, abych se vůbec pokusila posílat seznam čehokoliv do rukou mého manžela. Takovou radost, rozkoš z odmítnutí a vědomí, že snad strádám, mu nedopřeji. Naštěstí on není mojí jedinou možností, pokud... Pokud. Myšlenky na to, co bude, zanechám u prahu místnosti, do které vstupujeme. Mimoděk si přejedu dlaněmi po pažích na kolik se do mne zakousne ten nepříjemný vlhký chlad držící se mezi zdmi umývárny.

Pohledem sklouznu po nehostinně působících vanách až k mladému děvčeti v sesterské uniformě a nakonec se jím zastavím u stolku, na který vrchní sestra ukazuje. Představa, že se tady budu muset svléknout mi je bytostně nepříjemná, příčí se mi na to jen pomyslet. O to více, když se Meeksová do mladší sestry zostra pustí jako by se jednalo o tu nejposlednější nevychovanou služku v panském domě. Takřka málem taky nadskočím, když Meeksová vykřikne - za což ve stejnou chvíli pocítím neskutečný odpor k ní - a i k sobě. Konsternovaně to celé sleduji a jen pomalu mi dochází pravý význam toho, co tu sestra ječí. Studená vodá. Studené koupele. A něco mi říká, že se nejedná jen o tuhle úvodní na přivítání.

Ohradila bych se, že studená voda rozhodně nestačí a to, co stojí teplá, platí přeci můj manžel! ale sestře Meeksové se podaří mne opět zaskočit tím, jak se na mě vzápětí oboří. Zamrkám na kolik mne to zaskočí. Očka, co na mě hledí zpoza skel brýlí mi najednou přijdou víc prasečí než lidská, přesně jak odpovídá její pravé tváři, co na mě shlíží skryta za zlostnou panovačnou grimasou. Jako na povel se mi v další chvíli vybaví Bartholomew. Jeho tvář. Ostrý tón hlasu, který přikazoval. Nežádal.
"Nic o mně nevíte, madam Meeksová," slyším sama sebe říkat, do hlasu se mi vkrádá spravedlivý hněv i ublíženost, "takže bych ocenila, kdybyste byla tak laskava a nechala si podobné prupovídky pro sebe. Mějte si vaše předsudky jaké chcete, ale je minimálně slušností je nevyslovovat nahlas," dodám odtažitě. "A ano, všimla jsem si, že tohle nepochybně není Zahrada, ale Greenhill, děkuji za upozornění," dodám o poznání tišeji, zatímco už kráčím směrem ke stolu, abych si odložila.

Svlékám se jen z donucení, ses skládáním oblečení se opravdu neobtěžuji a navzdory veškerým snahám u toho cítím akorát hanbu a ponížení z toho, že to musím dělat před Meeksovou. Že musím nahá přejít k vaně a před zraky obou žen do ní vlézt. Třesu se zimou a voda, byť označená jako "vlažná" mi rozhodně není příjemná na kolik jsem celý svůj život byla zvyklá na vodu tak horkou, že služky jen kroutily hlavou nad tím, že se o ní nespálím. Málem se tak zalknu, když se mám posadit do té studené kovové vany, co to celé jen umocňuje. A rozhodně nemám v plánu se tam kdovíjak rochnit. Rychle opláchnout během pár vteřin a rychle vylézt zase ven.

Delilah Blair Flanagan

„Samozřejmě, pokud vám tu něco bude tak moc chybět, sepíšete seznam, který zkontrolujeme a doručíme vašemu manželovi, aby dle svého uvážení vše schválené poslal.“ Otočí se na tebe s až blahosklonným výrazem ve tváři a ty moc dobře víš, že nejsi první, která se na tohle ptá.

„Z mé zkušenosti ale vím, že nároky některých místních paniček jsou až přehnané a jejich manželé tomu také rozumí. Chybějící oblíbený parfém skutečně není věc denní potřeby.“ Ohrne opovržlivě ret a otevře dveře. Panty trochu zavrzají a před tebou se otevře pohled na poměrně rozlehlou místnost. Je vydlážděná bílými kachličkami a osvětlená několika lampami společně s paprsky ranního slunce, které pronikají skrz zamřížovaná okna. Je zde několik kovových van umístěných v pravidelných rozestupech a několik podobných umyvadel. V místnosti je zima a vlhko.

Stojí tam v sesterském oděvu jedna žena a zrovna zastavuje vodu, napouštěnou do jedné z van. Když se na vás ohlédne, uvědomíš si, že působí spíše jako dívka. Tmavé vlasy lemují ještě mladý obličej, z kterého jsou nejvýraznější asi černé oči. Vedle stolku u sebe má nějakou hromádku oblečení a složených látek. Sestra Meeksová za vámi zase zavře a zůstaneš tam s dvěma ženami.

„Sestro Meeksová.“ Narovná se žena stojící u vany a skloní hlavu, jak kdyby byla nějakou domovní služkou. Sestra Meeksová ji ostentativně ignoruje a místo toho se otočí na tebe.

„Svlékněte se. Šaty, složte a položte tam. Stejně jako všechno ostatní, co máte u sebe.“ Ukáže na jeden z chromovaných stolků na kolečkách, zatímco se vydá k vaně, do které namočí zkusmo ruku.

„Sestro Bellová, co jsme si říkaly?!“ Vyštěkne a druhá žena nakrčí ramena, jako kdyby nad ní někdo prásknul bičem. „Že… že studená stačí. Myslela jsem, že alespoň trochu vlažná bude…“ Koktá se sklopenou hlavou, zatímco jí jeden z pramenů černých vlasů padá do očí.

„Nejste tu od myšlení! Ano, studená stačí. I teplo něco stojí. Stejně jako vaše výplata něco stojí. Jste tu možná nová, ale už byste se měla naučit poslouchat, co říkám, jestli tu chcete vydržet.“ Pokračuje příkrým tónem Meeksová. Dívka před ní už nic nedodává, jen přikývne a o krok ustoupí.

„Tak rychle. Možná jste zvyklá, že na vás na večírcích v Zahradách neustále někdo čeká, ale tady jste v Greenhillu. Nikdo tu na vás čekat nebude.“ Otočí se na tebe Meeksová stále ještě v ráži a ukáže na vanu, která je při bližším pohledu dosti oprýskaná a na pár místech narezlá. Voda v ní ale vypadá čistě, ačkoliv nevidíš ani náznak stoupající páry, na kterou jsi zvyklá. Stejně tak to nevypadá, že by se tu někdo obtěžoval ti s čímkoliv pomoci, nebo ti ponechat alespoň nějaké soukromí.

Sestra Bellová

V(y)padnutí

Nejsem zdaleka jediná, komu pohled tíhne směrem k panu Dohertymu. Bezděčně zpomalím nedaleko kroužku nenápadně pozorujícího scénu, pokusím se zaslechnout pár slov o tom, co se tam děje, ale nezastavuji. Před očima mi vytane přesně ta chvíle, kdy se Philip s Dohertym ztratili za zavřenými dveřmi pracovny. Marně vzpomínám, na čem pracovali. Co bylo tak důležité? Vlastně pochybuji, že se o tom zmínili jediným slovem, ale možné to je; život mi v těch dnech protékal mezi prsty a ztrácel se za závojem husté mlhy. Jedna věc je mi ale jasná hned. Odpověď, že Philipa náhle odvolaly povinnosti, by mohla zaujmout. Raději bych se vyhnula otázce, jaké to byly přesně povinnosti, ale… zvládnu to, pokud budu muset. Jenom ne teď.

Vyhnu se vážně se tvářící skupině a otevřu dveře vedoucí na terasu. Chtěla jsem na vzduch. Setřesu ze sebe pocit, že se každou chvílí stane něco strašlivého, a pak se možná odvážím pozdravit i pana Dohertyho. Měla bych, naléhá na mě hlásek hluboko uvnitř, rozhodně bych měla, ale… Zhluboka se nadechnu chladivého vzduchu nočního města. Vždycky mi voněl zvláštně, až štiplavě, ale tady v zahradách je to lepší.

Ponořena do vlastních myšlenek a úvah jsem si nevšimla trojice na terase. Překvapení zamaskuji zdvořilým pukrlem. Původně jsem chtěla být o samotě, ale teď pátravým pohledem tíhnu k ženě, kterou muži tak zaujatě poslouchali. Nemá korzet! To se může? Proč mi to nikdo neřekl?

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás rušit,“ vykouzlím na rtech úsměv, když mi dojde, že jejich směrem hledím až příliš dlouho, než abych mohla proklouznout bez jediného slova. Zase si připadám o něco sebevědomější ve svém výrazu, postoji a celkově zvolených slovech. Vždyť… stačí se jenom usmívat, prohodit pár pěkných slov o Philipovi a pak se vrátit domů. „Je to nádherná noc, viďte? Pohled na zdejší zahrady se neomrzí…“ A nejenom na zdejší zahrady, uvědomím si a konečně se mi podaří odpoutat pohled od té zvláštní ženy bez korzetu, věnovat úsměv oběma mužů a popojít ke kamennému zábradlí terasy.

Phelia Boulder

Diana jen překvapeně zamrká, když na ni tak spustíš. Ani nemusíš na dveře příliš tlačit. Nesnaží se ti bránit. Možná dobře ví, že by to k ničemu nebylo. Otevřeš dveře a zabouchneš je za vámi. Ruch ulice se utlumí a Diana na tebe hledí poplašeným pohledem.

„Nevím, o co jde, Boulder, ale…“ Skočíš jí do řeči. Při zmínce o potížích a placení se jí v očích zaleskne strach.

„Mami?“ Vykoukne ze dveří na chodbu malá holčička a když tě vidí, upře na tebe velké ustrašené oči. Musí jí být tak možná šest, sedm let. Je pobledlá, ale to některé děti v této čtvrti prostě jsou. Ne všichni z nich mají to štěstí dospět. Dlouhé světlé vlasy, padající jí přes ramena, má rozpuštěné a v ruce drží nakouslou sušenku.

Ale co je na celé této situaci asi nejzvláštnější je, že ji neznáš. Přestože Dianu, kterou navštěvuješ už nějaký ten pátek, nazývá matkou. Nikdy jsi ji tu neviděla. Tu holčičku vidíš poprvé v životě.

„V pořádku zlato, nic se neděje. Vem si ještě jednu sušenku a běž do pokoje. Za chvíli tam za tebou přijdu. Maminka si musí jen promluvit se starou… známou.“ Dojde Diana k dívce a pohladí jí po zlatých vlasech, než stočí pohled opět k tobě. „Dej mi chvíli, prosím.“ Vezme dívku do náruče a zmizí s ní za dveřmi. Chvíli tam postáváš a rozhlížíš se. Není tu nic nového. Dům je zařízený účelně, a ne příliš bohatě, ale je tu alespoň čisto. Diana si vždy potrpěla na čistotu.

„Pojď za mnou.“ Objeví se zase Diana na chodbě a pokyne ti, aby si ji následovala. Jdete už známým směrem k její pracovně, pokud se tedy tak dá té místnosti vedle ordinace říkat. Diana rozsvítí světlo a lampu na pracovním stole a zůstane netrpělivě stát. Světlo na stole osvětluje zpřeházené věci, hustě popsané papíry a razítka.

„Mohla jsem čekat, že pošle zrovna tebe. Jako kdyby nevěděl… To je jedno. Jsi tu pro peníze, že? Kolik chce tentokrát?“ Založí ruce na hrudi. „Nemám tu víc než… sto, ale to mu stejně nebude stačit, že?“ Sleduje tě nečitelným pohledem.

Holčička