Andor.cz - Dračí doupě online

♪♫♪♪♫

Pohledem se zastavím na železných mřížích, kterými je "kočár" výmluvně opatřen a uvnitř hrudi mě bodne osten úzkostí tak velké, že mi dělá problém se i nadechnout. Je to políček mé hrdosti, která mi ještě zbyla, další krok tou stokou ponížení, do které mě Bartholomew v dnešní ráno vehnal. Odcházím... Ne, byla jsem vyhozena z tohoto domu jako blázen a zločinec, jako někdo... Kdo... Dojdou mi slova s tím trpkým uvědoměním, že ani mé rozhořčení, zklamání a strach nic nezmění na tom, že jsem to byla já - já, já a jen zase já - kdo ho málem zabil. Celé ty týdny jsem přemýšlela nad tím, co se stalo, ale nebylo pochyb. Musela jsem to být já. Musela jsem být tou příčinou, musela jsem...

Když mi doktor Hart otevírá dveře, aby mě popohnal dovnitř, věnuji mu namísto díků jen dlouhý, nepříjemný pohled pronikavých modrých očí než s veškerým sebezapřením vlezu dovnitř a usadím se na nepříliš pohodlných sedačkách s nekvalitním polstrováním. Uvnitř vozu cítím slabý leč nepříjemný odér lidského zoufalství. Naposledy si přehrávám v hlavě můj odchod, mysl týrá sebe samu, zda jsem... Zda jsem něco nemohla udělat. Zda byla možnost, jak tomu všemu zabránit, zda jsem se neměla pokusit bojovat, vzdorovat... Nebo aspoň zkusit předat Kayle nějaký vzkaz. Chtěla jsem, vážně jsem chtěla, ale při pohledu do její vystrašené tváře jsem se nezmohla na nic než na tu tichou nevyřčenou prosbu. Zachraň mě.

Protože nikdo jiný to neudělá, nepodá svědectví, nezastane se mě... Hlavou mi divoce víří myšlenky. Jak tohle Bartholomew zdůvodní mé rodině? Udělá to vůbec? Ne, ne, byl chytrý, chytřejší než občas dával najevo ve společnosti, nenechal by žádný konec otevřený.
Na Hartova slova nijak nereaguji, ani se nenakloním k zamřížovanému okénku, abych spatřila východ slunce nad Zlatou katedrálou. Nechci ji vidět s myšlenkou, že je to dost možná naposledy, co... Ostře se nadechnu, je to zvuk potlačovaného vzlyknutí, které se mi dralo hrudí ven.

Ne, není to naposledy. Opakuji si to neustále v duchu ve snaze tomu začít věřit.

* * *

Srdce puká nad tím výsměšným oznámením. Můj nový domov. Můj nový domov. Hart se už ani neobtěžuje zastírat, že bych tady neměla strávit natolik dlouhou dobu, než to za svůj domov skutečně budu považovat. Vystupuji u kočáru a cítím se slabě. Pára ve větru. List ve vichřici. Prohlížím si tu budovu k níž nepociťuji žádné sympatie, jen odpor a strach z toho, co čeká za zdmi a zamřížovanými okny. Ulice je pustá, prázdná, ticho, které tu panuje je uši drásající.
Myslím na všechny ty ženy, jejichž cesta končila právě tady. Za těmito dveřmi. Na to, kolik z nich sem museli odtáhnout a odnést proti jejich vůli. Vzpomínám si na pár jmen zanesených časem. Na mladou Viviven Lockwoodovou, která se jednoho dne z ničeho nic přestala objevovat ve společnosti. Prý kvůli svému křehkému zdraví a častým migrénám, ačkoliv kolem proběhla i tichá fáma, že migrény by nebyly až takový problém jako to, že ji někdo přistihl v choulostivé pozici s její osobní služkou. Nebo na vdovu de Vries, po smrti muže jí stihla obzvláště závažná forma hysterie, tedy to aspoň tvrdil její zeť každému, kdo byl ochotný naslouchat. Protože to vůbec nic neměla společného s tím, že se zámožná vdova nechala slyšet, jak udělá v dědictví ještě pořádek...

Všechny tyto příběhy měly ovšem stejný konec. Sejde z očí, sejde z mysli a já si ke své vlastní hrůze nebyla schopná vybavit, jak to s těmi ženami bylo dál... Po letech...

Přistihnu se, že stojím na místě neschopná pohybu a pohledem těkám po prázdné ulici, zatímco se jednou rukou držím vlastní sukně. Nebyla by snad tohle... Ta poslední správná chvíle, kdy zvrátit svůj osud? Rozeběhnout se pryč, tak rychle jak to jen dokážu a... A... Hloupost vlastního počínání mi dojde sotva se dostanu za prvních pár kroků. Pohlédnu na Harta, jeho pomocníka a poté se namísto zběsilého úprku vydám směrem k těm velkým masivním dveřím. Než k nim ovšem stačím dojít, ještě se na krátkou chvíli zastavím.
"Povězte mi... Máte tam klavír? Potřebuji denně cvičit," zeptám se Harta tiše, sápajíc se aspoň po snítku naděje, že to v mém "novém domově" nebude tak příšerné, jak si představuji.

Závod s časem

Třičtvrtě hodiny? Podívám se na ručičky hodin. Nepochybuji, že Edgar přesně věděl, kdy a kde mě dopis najde. Nezaschlé lepidlo na obálce o tom vypovídá. Půjde stejnou mírou o test mých dovedností jako trpělivosti. Komplikovat mou existenci ho musí bavit vskutku výsostně. Povzdechnu si a sbalím papír. Vydám se klidnou chůzí za otcem, vyčkám až domluví a sehnu se k němu.

„Edward se dostal do problémů a potřebuje mou pomoc.“ Zašeptám vysvětlení a vím že ho přijme. Už jsme se o tom bavili dříve. Sám tvrdil že pomoci příteli je důležitější než hodně věcí. Večer v klubu bezpochyby patří mezi ně.

„Děkuji za příjemný večer pánové. Bylo mi potěšením a doufám že mě otec zase někdy přivede do tak vytříbené společnosti. Bohužel mě ale neodkladné záležitosti nutí odejít. Pokud mě tedy omluvíte přeji hezký večer.“ Ukloním se a klidným krokem vyrazím ke dveřím. Po cestě hodím zmačkaný dopis, který jsem držel v zatnuté pěsti vstříc plamenům krbu. Jen ať shoří.

☩

Schody ven beru po dvou. Vyrážím. Poslední pohled na hodiny ukázal že mým loučením a vyzvednutím věcí ze šatny jsem ztratil pět minut. Pořád se to dá stihnout. Vyrazím do ulice a rozhlížím se kolem. Kočáry k pronajmutí jsou naštěstí přistavené. Vyšvihnu se na kozlík hned vedle vozky. Kašlu na to, co si budou myslet že nesedím v kabině jako se sluší a patří.

„Potřebuji rychle odvézt.“ Nadiktuji mu adresu a vytáhnu z váčku obnos pokrývající cestu a něco navíc. „Pokud to stihnete během čtvrt hodiny dostanete ještě jednou tolik. Spěchám a vidím že vaši koně už jsou unavení klidným postáváním.“ Navrhnu nabídku, která může vozkovi zdvojnásobit výnos z dnešní noci a sleduji, jak se v jeho očích značí lačnost po penězích. Usměji se, když máchne otěžemi a koně vyrazí po dlažbě jako splašení. Čas, který jsem mu zadal se dá bez problémů zvládnout. Pokud se bude doopravdy snažit.

☩

Sleduji hodinové stroje na věžích tyčících se nad domy a uznávám že je to schopný mládenec. Ženeme se ulicemi a on využívá zkratky a s jistotou zručného řidiče vede kočár městem. Problém zkontrolovat, zda svůj úkol splnil mít nebudu. Jedna z hodinových věží je přímo naproti Samuelova domu. Vždycky si stěžoval, jak ho vyzvánění budí pro prohýřené noci.

Když dorazíme před nevelký kamenný dům, který můj přítel vlastní ručičky ukazují devět hodin třicet minut. Stihl to a já mám ještě patnáct k dobru. Hodím mu minci a seskočím z kozlíku.

„Jste doopravdy schopný a vaše schopnosti obdivuhodné. Jak se jmenujete a kde vás najdu dobrý muži?“ Zeptám se ještě rychle. Otec mě vždy učil že dobré kontakty jsou k nezaplacení. Věřím, že si do budoucna můžeme být více než prospěšní.

☩

Když je vozka pryč, přibíhám ke dveřím. Klepu a nikdo se neozývá, za okny je tma jako v pytli. Samuel není doma. To je vlastně dobře. Ušetří mi to čas. Zašátrám po klíči ukrytém mezi kameny, a nakonec ho konečky prstů nahmatám. Vlétnu do domu a po cestě shazuji kabátec. Mám jen pár minut na to abych je sebe udělal něco méně nápadného, než je šlechtický synek. Zamířím do sklepa a mezi zaprášenými lahvemi najdu svůj balíček. Rozdělám ho. Nasoukám se do tmavé bavlněné košile a zapnu knoflíky. Lněné kalhoty padnou jako ulité a vysoké kožené boty jsou pohodlné a dobře se v nich chodí. Rychle připnu opasek s šavlí, dvojice křesadlových pistolí. Bandalír s prachem, kulemi a dalším nezbytným příslušenstvím přehodím přes hrudník a celé to završím těžkým koženým kabátem končícím pod koleny. Pak seberu svůj třírohý klobouk a narazím si ho na hlavu. Když vybíhám schody po dvou vytáhnu šátek, který mi visí na krku. Jsem k nepoznání. Naštěstí to není tak divné. Hodně lidí si chrání ve městě dýchací cesty. Kouř z továren špiní vzduch, a hlavně v chudších čtvrtích může způsobit závažné problémy. Co je ale závažnější je fakt že mi zbývá necelých deset minut abych se dostal na místo. Vyrazím do stájí.

☩

Pascal čeká na svém místě. Je mi společníkem už dlouhé roky. Hnědý plnokrevník s bílou maskou. Hodím na něj sedlo a povzbudivě ho pohladím. Vyrážíme na poslední etapu závodu s časem. Otevřu bránu, provedu koně a zase jí zavřu. Vyšvihnu se do sedla a jsem rád že mě napadlo schovat u Edwarda koně právě pro takové případy.

Jedu večerním městem jako by mě nocí honil sám ďábel. Ulice i domy se míhají kolem mám pocit, že jsem několik lidí donutil uskočit na poslední chvíli z mého dosahu. Naštěstí pro mě už nepoznají Jacoba Whita. Vidí jen muže střední vrstvy, pravděpodobně vojáka nebo žoldnéře. Dalšího z mnoha, a tak mi to plně vyhovuje.

☩

Projíždím univerzitní čtvrtí a blížím se k zahradám. Nestíhám sledovat čas a jen se modlím abych to stihl. Vím, že devátá hodina nic neznamená, ale také chápu Edgarovu výzvu. Naprosto jasně. Zastavím nedaleko rohu Station Road a High Street. Uvážu Pascala a vrhnu se na poslední kus trasy k setkání. Než tam dorazím poprvé najdu odvahu se podívat na blízkou hodinovou věž abych zjistil, zda jsem tento závod s časem vyhrál.

„Na tuto otázku raději neodpovím. Ještě by ses snažil někam skutečně spadnout, aby sis to ověřil. Lavičky jsou rozhodně bezpečnější.“ Usměje se křivě Vratislaw a nalije si ještě trochu čaje. „Však to chce čas. Zvykneš si. Ještě tak dvě laboratoře a už se tam budeš cítit jako ryba ve vodě.“ Zasměje se pobaveně. Znáš Vratislawa dobře. Už máš načtené každé jeho gesto i tón, kterým mluví a dnes je z jeho řeči těla i hlasu poznat, že není tak úplně upřímný. Sem tam rychlé rozhlédnutí se po podniku, netrpělivé poklepání prsty o desku stolu. I když se snaží působit zábavně a uvolněně, je ti jasné, že je to jen zástěrka.

„Tři laboratoře, tedy… Janssen musí mít i tak svatou trpělivost a nebo dost zbytečných financí. Vážně chceš ještě u studia a práce v laboratoři zase prolézat ty stoky? Tedy, neukousnul sis až moc velké sousto, Bene? Vždyť ti musí platit, na co by si ještě dělal něco tak nebezpečného?“ Zeptá se tě tentokrát už bez žertu a možná i lehce starostlivě. Ano, tebe sice platí, ale tvůj plat asistenta je dosti symbolický. Možná by se dal považovat za dobrý přivýdělek k nějaké apanáži od rodičů, ale rozhodně to není na pohodlné uživení studenta v univerzitní čtvrti.

„Počkat, cože?!“ Málem vyprskne Vratislaw, když zmíníš, černé ophirium. „Ehm, pardón.“ Omluví se vzápětí, rychle odloží šálek s čajem a distingovaně si otře rty ubrouskem, který opět složí pečlivě na stůl.

„Říkal jsi… černé ophirium?“ Nakloní se k tobě přes stůl jako kdybyste sdíleli nějaké zakázané tajemství. „Tohle není vtip, že?“ Sjede tě hodnotícím pohledem a pak zavrtí hlavou. Je vidět, že stejně jako ty máš načtené každé jeho gesto, i on umí poznat, když neříkáš tak docela pravdu, ale ty teď nelžeš a on to ví.

„Počkej, Benedikte, vážně? S tímto? Zatraceně, věděl jsem, že Doofenshmirtz je blázen, ale myslel jsem, že má aspoň špetku pudu sebezáchovy. Copak ti neřekl, jak dopadla většina takových výzkumů? Myslíš si, že jste první? Doma jsem o tom už něco slyšel. Otec se dobře zná z Charlesem Dohertym a ten mu říkal…“ Vratislaw se zarazí, když si všimne tvé nejistoty. „Vážně? Charles Doherty, jedna z významných postav Industriální čtvrti? Eh, měl by sis občas koupit noviny a ne jen ležet v knihách.“ Povzdechne si rezignovaně.

„Každopádně, co tím chci říct je, že nejste jediní, kdo podobné výzkumy zkouší a rozhodně ne první. Byli tu už větší kapacity než Doofenshmirtz, dobře zaplacené kapacity, ale zatím to nikdo nerozlouskl. Na nic nepřišli, kromě toho, že to některé z nich stálo životy. Nejbláhovější investice mého života. Říkal prý Doherty.“ Teď už je z jeho hlasu poznat naléhavost. „Teď už chápu ty zničené laboratoře… Bene, neblázni a vykašli se na to. Za život, nebo celoživotní zmrzačení ti to přece nestojí. Víš, že když potřebuješ založit, tak ti pomůžu.“ Odmlčí se a posadí se zase zpět na židli.

„Společenské povinnosti?“ Zhluboka se nadechne po tvé poznámce a zahledí se z okna na ulici, kde proudí neznámí lidé. „Ne, to ne. Ne tak docela.“ Hlesne skoro šeptem.

„Otec mě chce poslat na vojenskou akademii. Prý přírodní vědy nejsou vhodné pro někoho jako já. Prý potřebuji v životě disciplínu a naučit se ty pořádné hodnoty jako jeho prvorozený syn. Prý mě to zocelí a udělá za mě muže. Prý…“ Vidíš, jak křečovitě svírá a mačká mezi prsty ten dříve tak úhledně složený ubrousek.

„… No to je jedno. Někdy ti tu tvou svobodu závidím. Dělat si, co chceš. Žít si, jak chceš.“ Usměje se hořce a v jeho pohledu se zračí upřímnost. „Ale to sem nepatří. Je to můj boj, i když předem rozhodnutý. Ty mi ale slib, Benedikte, že od toho Doofenshmirtze odejdeš. Rozumíš? Neriskuj tam zbytečně krk pro úspěchy jiných!“

Vera De Lacey

„Ehm… zajisté, lady De Lacey. Všechno se zvládne.“ Roztáhne se Thomasovi na rtech přeci jen trochu povzbudivý úsměv, než si vyslouží pohoršený pohled od Elyse, která ti začne pomáhat do kočáru. „Omlouvám se… já.“ Vyhrkne, když si uvědomí, že tam stále jen tak sedí, zatímco je jeho místo dole. „Už se nemusíš obtěžovat, Thomasi.“ Odmávne ho nazlobeně Elyse a pomůže ti s širokou sukní do vozu.

„Všechno bude v pořádku, paní. Nemusíte se bát. Už vám nic nehrozí a vše je, jak má být.“ Nakloní se k tobě do vozu Elyse a mile se usměje.

„Hlavně si užijte váš večer. Určitě to bude nezapomenutelné.“ Dodá a pak za sebou zavře dveře kočáru a ty osamíš. „Jeď opatrně.“ Slyšíš ještě, jak napomíná Thomase, než pobídne koně a kočár se s tebou vydá směrem k vašemu cíli.    

Kočár s vámi projíždí ulicemi Zahrad a stejně jako další vám podobné míří neomylně k sídlu Chesterleyových. Jízda trvá něco přes půl hodiny, co máš možnost se sama v tichosti probírat vlastními myšlenkami.

Zastavili jste a tentokrát ti už Thomas pozorně přispěchal otevřít dveře a pomohl ti z kočáru. Stáli jste před rozlehlým panstvím Chesterlyhových a z dalších přistavených kočárů už vystupovali po širokém schodišti ostatní pozvaní hosté. Často ale v párech. Z budovy už se ozývaly tlumené zvuky živé hudby a stejně tak se k tobě nesl vzrušený hovor dalších, kteří stejně jako ty mířili nahoru do budovy.

Při vstupu si jen nahlásila jméno jednomu ze sluhů, který kontrolovat přicházející hosty oproti seznamu. „A vašeho manžela máme očekávat později, lady De Lacey?“ Zeptal se krátce a udělal si patřičnou poznámku. Pak už si měla možnost si odložit případné svršky do chladného počasí, než si byla uvedena do hlavního sálu.

Sál byl rozlehlý. Vysoké stropy a zdobené obložené stěny s nespočtem zrcadel, od kterých se odráželo světlo křišťálových lustrů. Pod tím vším už proudily skupiny draze oblečených hostů. Šustot hedvábí přehlušovala příjemná hudba piana doprovázeného smyčcovým kvartetem, která vkusně podbarvovala atmosféru luxusu.

„Ah, lady… De Lacey!“ Usmála se na tebe postarší žena, která stála nedaleko dveří a vítala příchozí. Sluha, který se k ní krátce naklonil a něco jí před tím pošeptal, úslužně ustoupil o krok zpátky. Měla černé vlasy, nejspíše v tomto věku už barvené, vyčesané do vysokého účesu, tmavé šaty a briliantové dlouhé závěsy. Vedle ní stál muž, od pohledu dobře živený s poněkud výstředním zjevem a poněkud utrápeným výrazem.

„Charlesi, podívej. Tohle je ta mladičká manželka od pana De Lacey. No, není rozkošná!“ Usmívala se na tebe široce lace Chesterlyová a tiskla ti ruku.

„Drahá, jsem ráda, že vás poznávám. Philipa jsem znala už od kolébky a jsem moc ráda, že si našel tak úžasnou ženu. Kdy vlastně dorazí?“ Rozhlédla se, jako kdyby ho snad mohla někde zahlédnout. „No tak, Evelynn, nech ji trochu vydechnout. Copak nevidíš, jak je z tebe celá vyplašená? Charles Chesterley. Těší mě, lady De Lacey.“ Skloní se a symbolicky ti políbí ruku v rukavičce.

„Jsem rád, že jste nás poctila svou přítomností. Určitě si s vámi rádi promluvíme, ale aktuálně nás plně zaměstnává naše… ehm skvělá vítací povinnost. Dobře si rozmyslete, zda takové akce, za tohle stojí.“ Spiklenecky na tebe mrkne. „Charlesi!“ Napomene ho hned jeho žena a Charles jen poslušně pokýve hlavou. „Promiňte drahá, Charles je dosti… netrpělivý. Určitě se s vámi ráda večer setkám, ale jestli nás teď omluvíte, máme ještě pár hostů, které musíme přivítat.“ Usmějí se na oba na tebe a pokynou ti dále do sálu. Ona se usmívá až přeslazeně mile a on naopak utrápeně.        

Phelia Boulder

*Ťuk, ťuk… ťuk…Ťuk,Ťuk* Zaklepala jsi jednoduchý kód na dveře a čekala. Chvíli se nic nedělo, když v tom se otevřel otvor ve výšce očí a z druhé strany na tebe někdo hleděl. Jedno oko bylo zakalené s táhlou jizvou na kůži kolem a to druhé, hnědé, se jen přivřelo, jak na tebe muž stojící za dveřmi pohlédl. Uslyšela si tiché odfrknutí a zdířka se zase zavřela. Chvíli se nic nedělo, než něco zarachotilo na dveřích a ty se otevřely.

Vešla jsi dovnitř. Nebyla jsi tu poprvé. Místnost byla částečně pod úrovní vozovky, takže si musela sejít pár schodů. Potemnělou místnost na několika místech osvětlovaly petrolejové lampy a jinak zde byl přehršel všemožných krabic a pytlů s kdo ví čím. Zaprášené police byly také plné různých předmětů, od lahví vína, po vymontované mechanické strojky. U jedné ze stěn stál masivní dřevěný stůl, za kterým už seděl tvůj starý známý. Fisk byl vyzáblý, vysoký muž ve středních letech. Vedle něj stáli dva hromotluci, které si tu vydržoval ze zjevných důvodů. Práce lichváře uměla jednomu nadělat dost nepřátel, na druhou stranu mu vydělala na tenhle dům. A možná ne jen na ten.

„Ah, Boulder. Děvče, tebe jsem taky už dlouho neviděl!“ Roztáhl ruce a vstal, aby se s tebou přivítal. „Jak se máš? Jak jdou zápasy? Slyšel jsem, že se teď něco velkého chystá. Ezra se snažil dělat drahoty, ale nakonec jsem z něj něco dostal. Prý by si o tom něco měla vědět. Hmm? Podělíš se se starým přítelem?“ Významně na tebe pohlédne a usměje se. Ezru samozřejmě znáš, ale že by se chystalo něco velkého? O tom se ti nejspíš opomněl zmínit.

„No, to je jedno. Kvůli tomu jsem tě sem dnes nezavolal. Dáš si skleničku?“ Ukáže ti na židli na druhé straně stolu a sám se posadí. Pokud kývneš na nabídku, naleje ti do skleničky, které už kousek chybí, trochu rumu. „Mám pro tebe jednu práci. Však víš. Jako vždy. Lidi jsou pořád méně spolehliví. Ty jim půjčíš, zachráníš je od problémů a místo toho, aby ti tu laskavost oplatili, dělají ti problémy a vykrucují se. Samozřejmě, že se snažím se splátkami počkat, ale však víš. Taky mám rodinu, kterou musím živit.“ Rozhovoří se obšírně Fisk o svém životě, jako kdyby to někoho zajímalo.

„Budu tedy opět potřebovat tvé služby. Poslal bych tady chlapce…“ Ukáže na hromotluky za ním. „… ale ti jsou dobří akorát tak na stání u dveří. Neumí tu… delikátní práci s lidmi, kterou zvládáš ty. Takže potřebuji, aby si zase zašla na jedno místo a udělala to, co musíš. Je mi jedno, jestli jim promluvíš do duše, pohrozíš božím trestem a nebo zakroutíš krkem. Potřebuji zpět jen své peníze.“ Opře se do opěradla židle a proplete prsty.

„Je to dům čtyřicet tři na Canon Row.“ Ta slova tě zarazí. Tu adresu znáš. Ale Fisk nezastavuje a pokračuje. „Neckett, tamější lékařka. S dost pofidérní minulostí, můžu-li říct. Půjčila si docela pořádnou sumičku, ale nesplatila ještě nic. Dostaň z ní alespoň tři sta šekelů. Pro začátek.“ Usměje se tak, že i tobě naskočí na chvílí husí kůže na zátylku.        

Delilah Blair Flanagan

Stojíš tam před nimi a dochází ti, že tohle je konec. Konec života, který si znala. Podobné příběhy jsi jen slýchala. O těch podivínských ženách, které nezapadly do škatulek společnosti a jejichž manželé byli schopní zaplatit nemalé částky za to, aby o ně bylo postaráno. Přesně, jak to tady pan doktor říkal. Doba pokročila. Dnes už si ti zámožnější nemuseli najímat pouliční násilníky, ani kupovat neoznačené lahvičky z nenápadného šuplíku u lékárníka. Ne, dnes se lidé odklízeli elegantně. Bez nutnosti si ušpinit ruce.

„Myslím, že to nebude nutné lady. Není nutné si s sebou nic brát. Nemusíte se bát, vše potřebné u nás budete mít zajištěno.“ Usměje se na tebe mile pan doktor Hart. „Jsem rád, že jste rozumná a nechcete svému nemocnému muži přidělávat zbytečné problémy. Věřím, že se brzy zase shledáte.“ Pokyne ti a pohlédne na muže ze tebou. Ten zjevně pochopí a o krok ustoupí, aby ti uvolnil cestu.

Dveře se otevřou a za nimi, div ne natisknutá na ně, stojí Kayla. O krok ustoupí, viditelně zaskočená nečekaným příchodem a vaše pohledy se střetnou. Vidíš v jejích očích strach. Ruce si tiskne na hruď a žmoulá v nich přívěšek s křížkem. „Promiňte… já…“ Zakoktá se a ustoupí.

„Tak půjdeme, lady Flanagan.“ Uslyšíš hlas doktora, který se i se svým společníkem vynoří za tebou. Není času nazbyt. Poslední prosebný pohled věnuješ Kayle a ne tomu, koho si znala jako svého manžela. Chápavě přikývne a natáhne ruce, jak kdyby chtěla chytit ty tvé a rozloučit se, ale zase je hned stáhne, svírajíc pevně těžkou látku své sukně. Tohle není ta správná doba a ani místo. Víte to obě.  Je až ironické, že soucitu se dočkáš od někoho takového, a ne od vlastní rodiny.

Vyjdete před dům. Slunce ještě nevyšlo a ulicemi se prohání jen studený ranní vítr. Je v něm cítit blížící se podzim. Před domem už čeká kočár. Není to nic tak honosného, na co jsi běžně zvyklá. Spíše drožka s okny vybavenými pár kusy oceli. Mřížemi.

„Tak prosím, lady.“ Nezdržuje se pan doktor ani na okamžik a otevře ti dveře s poněkud teatrální zdvořilostí. Nevíš, jestli to schválně přehrává, nebo jen prostě nemá dostatečně kvalitní vychování. Když se ohlédneš k domu, vidíš, že se v manželově ložnici pohnuly závěsy, ale nic víc jsi nezahlédla. Možná to byl jen průvan, možná o ně zavadil jen sluha. Kdo ví. Nastoupíš a pan doktor i jeho pomocník s tebou. Usadíš se na sedadlo, zatímco doktor párkrát ťukne hůlkou do stěny a kočár se s vámi rozjede.

Projíždíte ulicemi probouzejícího se města a po čase honosné a udržované budovy Zahrad nahradí jiné. Méně zdobené, ale za to rozlehlejší a účelnější. Projíždíte částí města, kde se nachází Zlatá katedrála a většina budov patřících církvi. Hospice, nemocnice, sirotčince.

„Vidíte, ještě že jsme nemeškali.“ Nakloní se doktor na moment ke svému okénku, za kterým je výhled na katedrálu, na jejíž vrcholky začínají dopadat první ranní paprsky vycházejícího slunce. Špičky vysokých věží jako by zářily zlatým světlem, které rozhání zbytky temnoty. I na nedalekém moři, které je celé na pozadí této scény se hladina zlatě leskne, jak se nad ni pomalu vynořuje sluneční kotouč. Je to skutečně fascinující pohled. Vzduch je svěží a nese v sobě vůni soli.

Chvíli to trvá, než projedete kolem celého komplexu, který se nazývá Zlatou katedrálou, ale pokračujete dál. Dál na okraj. Budovy prořídnou a začnou se sem tam objevovat i stromy. Najednou sebou vůz trhne a zastavíte.

„Jsme tady, lady. Váš nový domov.“ Otevře dveře doktor Hart a vystoupíte. Před vámi se tyčí v ranním slunci rozlehlá budova s mnoha okny. Za některými už se svítí, jiná jsou potemnělá. Jednu věc mají ale společnou s vozem, který tě sem přivezl. Při bližším pohledu si všimneš, že je většina z nich také vybavena mřížemi. Především ty ve spodních patrech. Když se rozhlédneš kolem, nikde nikoho nevidíš. Stojíte tu sami.

„Až po Vás.“ Pokyne ti doktor a ukáže na dvoukřídlé vstupní dveře, které jsou před vámi.

Jacob White

„Zajisté, sire.“ Kývne mladík vděčně a viditelně rád vás zase opustí. Ani nevíš, jestli pořádně zaregistroval tvou minci. Nejspíš tu bude nový. Dopis na první pohled nevypadá nijak zvláštně. Žádný drahý papír, zdobná pečeť, nebo snad dámský parfém. Vlastně je až okatě obyčejný.

„Samuel?“ Otáže se tvůj otec a na chvíli loví v paměti o kom, že to mluvíš, než po chvíli pokýve. „Ah, ten Samuel. Mladý Lewinson. Jistě už si vzpomínám. Sloužili jste spolu. Samozřejmě. Myslím, že chvíli zvládneme pokračovat bez tebe.“ Mávne rukou v jasném gestu, kterým ti naznačuje, že se můžeš vzdálit. „Jak jsem vám říkal, ta poslední vyhláška…“ Zní ti slova tvého otce v uších, zatímco odcházíš, aby sis našel nějaké tiché místo. Pozornost místních důležitých osobností, kterou si před pár okamžiky měl, se opět stočí k debatě a alkoholu ve sklenkách.

Za oknem vidíš panorama města zahaleného do tmy. Vysoké věže i komíny ve vzdálené Industriální čtvrti se tyčí majestátně nad městem a na obloze si můžeš všimnout i několika světelných bodů pomalu se plavících oblohou. Je to skutečně unikátní pohled. Nikde ve světě si takové město neviděl. Ale teď není čas na kochání se výhledem. Rozlepíš obálku. Jde to snadno. Lepidlo nemohlo ani pořádně zaschnout. Na složeném papíru je tam opět velmi strohý vzkaz.

Ručičky vysokých dřevěných hodin ukazují čtvrt na devět. Máš tedy co dělat, aby si to stihl. Naštěstí pro tebe je daná lokace na hranici Zahrad a Univerzitní čtvrti, takže se nemusíš táhnout přes celé město. Nachází se tam rozlehlý městský park, který je vyhledávaným místem na procházky místních obyvatel. Oáza zeleně v tomto jinak kamenném a železném městě. Dokonce je zde možnost si i zaveslovat na uměle vytvořeném jezeře, čehož využívají s oblibou především páry, které v jeho krytých zákoutích hledají čas jen pro sebe. Ti méně šťastní, anebo už pár let ženatí, se spokojí povětšinou už jen s krmením vodního ptactva.

Teď už se jen najít vhodnou omluvu a co nejrychleji se vytratit, aby sis u Samuela mohl vyzvednout svou výbavu. Ne, že by tento oděv byl až tak nepohodlný, ale něco ti říká, že Edgar po tobě nebude chtít romantickou vyjížďku při měsíčku.

Jako chmýří pampelišek

Neposlušné kudrlinky zrzavých vlasů, které mi ještě před chvílí klouzaly po ramenech a dělaly si, co se jim zachtělo, se zkušenými pohyby Elysiných rukou stávají součástí komplikovaného copu protkaného bílými perlami. Jenom zavřu oči, když hřeben zatáhne nebo když jeden z již lapených pramenů uteče ze svého vězení. Nezlobím se. Klidně bych u toaletního stolku proseděla celý večer. Sledovala bych, jak se z té pobledlé venkovské dívky s velkýma vyděšenýma očima opět stává žena Philipa De Laceyho. Svým způsobem je to fascinující. Elyse si dává záležet. Budu vypadat nádherně, přesně jak se sluší a patří, ale to není důvod, proč nedokážu odtrhnout pohled od zrcadla. Na podobných událostech – a obzvláště teď – se lehký povlak bílého pudru stává maskou v divadle, precizní tahy štětce malbami na tváři bojovníka chystajícího do války a drahé modré šaty se stříbrným vyšíváním mým brněním. Ani se nepoznávám.

Posledních pár dní nemůžu dostat z hlavy vzpomínku na jedno prosluněné odpoledne. Nemohlo mi být víc než Charlottě teď. Možná to bylo dokonce před mým zasnoubením… Vydali jsme se do rozkvetlých plání rozpínající se za Davenportem. Sestry sbíraly květiny a pletly z nich věnce, matka se věnovala přítelkyni a otec mi zničehonic podal pampelišku. Řekl mi, ať do ní fouknu a něco si přeji. Tehdy jsem samozřejmě měla plnou hlavu pohádek a nedokázala si představit nic lepšího než najít toho pravého. Podívej, pokračoval nebývale vážně, když mi v ruce zbyl jenom zelený stonek a bílé chmýří pampelišky se rozletělo do všech koutů světa. Její chmýří uletělo. Už ho nikdy nedostaneš na své místo. Nikdy nedostaneš příležitost přát si nic jiného… Jedno unáhlené přání tě může stát víc, než se na první pohled zdá, ty moje pampeliško. Teď už mi jeho slova dávají větší smysl, ale tehdy jsem se jenom zasmála a řekla, že si prostě najdu jinou a budu si toho přát tolik, kolik jenom budu chtít. Co bych teď dala za jedno pampeliškové přání…

„To nic,“ hlesnu málem něžně v odpovědi na omluvy. „Je to velká noc…“

Bezděčně se prsty dotknu safírového náhrdelníku, který mi Philip dal jenom pár dní předtím, než… odjel. Zahrnul mě srdceryvnými omluvami a – já mu uvěřila. Chtěla jsem mu věřit, všechno to považovat jenom za zlý sen. Každý takový dárek představoval tečku za tím vším. Už nikdy se to nebude opakovat, slibovala jsem si. A nebude. Jakkoliv mám pocit, že se dusím, je to jenom pocit. Zvláštně studenou ruku nechám sklouznout zpátky do klína.

Vyberu si parfém nasládlé liliové vůně. Je to květina symbolizující nevinnost, plodnost, budoucnost, a přece si ji nedokážu představit jinak než ležící na hřbitovním náhrobku. Naposledy se podívám do zrcadla, tváří v tvář ženě, kterou se dneska musím stát. Slavnost hraběte a hraběnky Chesterleyových bude velká událost a nechci dorazit pozdě, byť by to Philip nejspíše viděl jako velkou legraci. Chtěl by na sebe svým příchodem připoutat pozornost, zatímco já doufám v pravý opak. Musím se držet svého plánu. Cestou si přeříkávám všechno, co vím o hostitelích. Koho potřebuji pozdravit. Komu se naopak vyhnout. Co bych přesně měla říkat. A co v žádném případě ne.

Když si všimnu Thomase na kozlíku, zarazím se. Ramena se mi takřka nepatrně zachvějí, přičemž se otočím ke dveřím kočáru a natáhnu ruku k Elyse, aby mi pomohla nastoupit. Něco v jejích očích – snad ta nervozita, nebo jak to nazvala – mi na okamžik připomene mou mladší sestru Charlottu. Naposledy jsem ji viděla na svatbě. Nikdy předtím ve městě nebyla a, jakkoliv se snažila tvářit, že je to tady stejné jako doma v Davenportu, nedokázala přede mnou nervozitu skrýt. Stejně jako předtím stisknu prsty ve své dlani lehce, krátce, avšak povzbudivě.  

„Bude to v pořádku,“ řeknu.

Sama nevím, jestli těm slovům věřím, přesto nasednu do kočáru a zavřu za sebou dvířka. Hlavu si na okamžik opřu o rám okénka, než se uvědomím a znovu se napřímit. Nesmím polevovat na pozornosti. Je to jen začátek… a následujících pár dní rozhodně všechno. Oči bezděčně zvednu k tmavé obloze. Možná bych se i pomodlila, kdyby mi nebylo předem jasné, že mě ten nahoře nevyslyší.