Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

U srdce mne hřeje pocit zadostiučinění při krátkém pohledu do tupého obličeje Meeksové, avšak od té chvíle jí už ostentativně nevěnuji ani zbla pozornosti, byť mi srdce v hrudi bije jako křídla kolibříka zavřeného v malé klícce. Ostatně to není zase tak těžké, protože vlézt a ponořit se do studené vody ve vaně mne zaměstnává dostatečně na to, abych k tomu snad řešila ještě vrchní sestru. Je to rozhodně velká zkouška odhodlání a vůle. Jak si lze na něco takového zvyknout? Vždyť koupáním v tak studené vodě akorát prochladnu a doopravdy onemocním!

Je to snad má nejrychlejší koupel v životě, kouskem nekvalitního levného mýdla se tak akorát namydlím, aby se neřeklo a už rychle vylézám z vody ven. Jakmile se vynořím a ovane mne chladný vzduch, div mi z toho nezajektají zuby. Vděčně se tak natáhnu po kusu hrubé bílé látky, abych se za ni rychle skryla. Bellová zajisté musela dělat dříve služebnou, jak mi probleskne hlavou, nicméně její pomoc přijímám se samozřejmostí někoho, koho služebnictvo obskakovalo po většinu jeho života. Krátký záblesk úsměvu v její tváři je balzámem na bolavou duši, který… Něco je špatně.

Co je to něco se vykreslí v dalším okamžiku společně s rudým obtiskem dlaně sestry Meeksové na mé tváři.

Zapotácím se pod tím úderem, jak mi na kachlové mokré podlaze podjedou nohy. V šoku se chytím za tvář, oči rozevřené dokořán. Přízračné ticho, které se po uštědřené facce rozhostí umývárnou, se v dalším okamžiku roztříští na tisíce drobných střepů. Šumů. Hlasů.
Takřka nehnutě stojím – shrbená, zaťatá – hledím na Meeksovou. Na ni. Skrze ni. Křičí na mě až jí od rtů létají drobné zčeřené krůpěje slin. Každé z těch slov na mě dopadá jako další rána. A s každým tím neviditelným políčkem, výhružkou, urážkou, cítím, jak ve mně něco bublá. Syčí. Praská. A slévá se v šepot obklopující mne ze všech stran.

Pomalu se narovnám, ve tváři divoký zlostný výraz šelmy zahnané do kouta. Teď, stejně jako tehdy.

Bez varování se ozve ostrý kovový zvuk snubního prstenu odrážejícího se od země.

Zvuk, do kterého zazní i můj vlastní hlas.

„Ne.“

To jedno jediné slovo vzdoru, které ze mne nenávistně vytryskne s ozvěnou desítek hlasů a zanechá v ústech pachuť tlejícího listí mezi kamením. Slovo, se kterým k sobě veškerou tu sílu strhávám, a nikoliv ze strachu. Ale protože chci.

Kajte se ze svých hříchů, madam Meeksová.

Bůh vám je možná odpustí...

Ale já ne.

Jacob White

Kráčíte parkem a tobě se honí hlavou spousta myšlenek. Že by skutečně nechali park uzavřít, jen abyste měli možnost si nerušeně promluvit? Nebo jste se prostě jen trefili do momentu, kdy tu nikdo není? Edgar byl osobou plnou tajemství a rozhodně ti ve tvých úvahách nepodal pomocnou ruku. Naopak uměl dobře přiživit tvůj stihomam.

„Nemáme ještě dostatek informací. Je to celé čerstvé.“ Zabručí a od cigarety mu odpadne kus popela, který zavíří ve vzduchu. „Všichni, co byli na tom plavidle jsou mrtví. Všichni, až na jednoho. Tedy alespoň prozatím. Jeden ze sluhů to přežil. Odvezli ho s vážnými zraněními do městské nemocnice svatého Benedikta. Co vím, tak nebyl rozhodně ve stavu teď hned vypovídat. Pokud někdy vůbec bude.“ Dodá chladně. „Pilot i technik skončili stejně jako hrabě s rodinou. Předpokládáme, že byli jen ve špatný čas na špatném místě a s motivem činu neměli nic společného, ale už se jich teď stejně nezeptáme.“

„Zoologie nebude potřeba. Ne, kdyby to bylo něco tak prostého, tak pro tebe nepošlu.“ Zachmuří se, zastaví a zahledí se na jezero na jehož hladině tančí drobné vodní vlnky a světelné odlesky. U protějšího břehu se pohupuje pár loděk přivázaných k molu a nad stromy vystupují obrysy střechy jedné z budov, které jsou po areálu parku nahodile rozeseté.

„I když to vypadalo jako útok zvířete, na místě se nenašly žádné zvířecí stopy. Pouze lidské. Tváří se to jako záhada a nevím, jestli na ni chci znát odpověď.“ Vyfoukne dlouze oblak kouře a vzhlédne k tobě, zatímco dým stoupá k obloze.

„Informace o hraběti moji muži ještě dávají do kupy. Přeci jen je to u aristokratů poněkud náročnější. Většina se někde do něčeho namočí a ne jednou. Dostaneš je, jakmile budou k dispozici. Teď prohlédni místo, než to někdo ze záklaďáků celý znehodnotí. Možná bude stopa ještě teplá. Jeden z mých mužů na tebe bude čekat nedaleko jižní brány jejich sídla, takže mi po něm můžeš případně poslat zprávu, nebo si vyžádat další instrukce. Heslo znáš.“ Dodá suše a pak padne tvá otázka na aristokracii. Edgar jen souhlasně pokývá hlavou a tiše odpoví.

„Vyřeš ten problém jakýmikoliv prostředky. Jediní, kteří jsou nedotknutelní, jsou sedmička, rozumíme si?“ Upře na tebe přísný pohled a tobě je jasné, že nežertuje. Ať už prst spravedlnosti ukáže na kohokoliv z tohoto města, může velmi rychle zmizet nehledě na postavení, bohatství, kontakty. Cože to říkají na bohoslužbách? Že světské statky jsou pomíjivé?

Edgar zahodí nedopalek a zatlačí ho špičkou své hůlky mezi štěrk na cestě. Jasné znamení, že tady jste skončili. Je už na tobě, zda ještě zkusíš štěstí a jeho trpělivost a nebo se vydáš na místo činu. Není to příliš daleko. Mělo by to být ani ne deset minut jízdy. Možná i míň, když Pascala pořádně pobídneš.

Vy mě možná ne, ale já vás ano!

Tu poněkud komickou výměnu mezi trojící přátel, podezřele připomínající scénku v cirkuse, pozoruji se zdvořilým úsměvem. Když se ke mně ve finále obrátí jistý Nicolas – znát tak jeho příjmení! – s prosbou v očích, koutky úst mi podezřele cuknou s pobaveným výdechem. Je to první chvíle od událostí oné osudné noci, kdy si nepřipadám, že na mě každou chvíli dopadne tíha celého světa a rozdrtí mě jako mouchu pod plácačkou. Musí si být blízcí…

Možná jim to maličko závidím. Má nejbližší přítelkyně ve městě je Elyse, kterou bych ve vší upřímnosti asi označila jinak než přítelkyně, ale důležitá pro mě není o nic míň a tak nějak tuším, že je jediná na světě, kdo chápe… to všechno, co se stalo. Pohnu rukou se skleničkou portského, jako bych se chtěla napít a koupit si tím čas na rozmyšlenou, ale nakonec se jí jenom zaštítím na hrudi.

„De Lacey,“ dopovím za muže, ale slituji se a dovolím mu kličku ven z té nepříliš lichotivé situace, když dodám: „Také jsem si na to ještě nezvykla… Vera De Lacey, těší mě,“ představím se tentokrát celým jménem a pohledem znovu sklouznu k Alisson. Alisson Ashby, to jméno přece znám! „Vy jste ta právnička, viďte? Odpusťte mi tu přímost, ale moje mladší sestra, Charlotta, vás zbožňuje. Po týdnu v Novém Jeruzalémě se rozhodla, že bude přesně jako vy a odjela s náručím plným univerzitních knih o právu,“ nezabráním si v láskyplném pousmání. „Nejsem si jistá, kolik toho má šanci pochopit, ale zezelená závistí, až jí řeknu, koho jsem potkala.“

Delilah Blair Flanagan

Když promluvíš, vidíš, jak se sestra Meeksová zarazí. Doslova ustrne v pohybu. Pusa se jí otevře a její obličej dostane na pár chvil výraz někoho skutečně hodného tohoto zařízení. Domluvíš s hlavou hrdě vztyčenou, zatímco žena před tebou je zjevně stále zaskočena něčím, na co nebude příliš zvyklá.

„Vy… vy…“ Mumlá na místě, zatímco se svlékáš a odkládáš kousky svého oděvu na předem nachystaný vozík. Když se mimoděk otočíš, koutkem oka vidíš, že to v ní viditelně něco zažehlo. Ruce svírá a zase otvírá a propaluje tě pohledem. Odstrojíš se a vydáš se k vaně. Kachličky jsou ledové a kluzké. Pohled ti padne na mladou sestru, která celou dobu klopí oči k podlaze jak nejlépe může a je na ní patrné, že by se nejraději propadla do země, hlavně aby tu teď s vámi nebyla.

Voda ve vaně by se stěží dala nazvat vlažnou, alespoň dle tvých měřítek. Když tam ponoříš nohu, musíš přemoct prvotní impuls ucuknout, ale nakonec tam s husí kůží pokrývající většinu těla odvážně vlezeš. Sestra Bellová se alespoň na chvíli probere a pohotově ti podá ohmataný kousek hnědého tukového mýdla. Nic parfemovaného, jako ty na které jsi byla zvyklá. Jen mazlavý kousek neforemné hmoty, která prokluzuje mezi vlhkými prsty. Rychle se umyješ a když vylézáš, podá ti sestra Bellová kus látky připomínající prostěradlo, do které se můžeš zabalit, aby si oschnula. Dokonce ti i obratně pomůže snad jako kdyby byla tvá osobní služka. Vaše oči se na moment střetnou a ona se na tebe lehce pousměje a kývne. Dnes je to první upřímný úsměv, který si viděla. Pak ale uhne očima kamsi za tebe a rychle ustoupí. Otočíš se a…

*Plesk*

Odrazí se od stěn ozvěna. Ruka sestry Meeksové po sobě na tvé tváři zanechá pořádný rudnoucí otisk a především horkou bolest. Sestra Meeksová asi v mezičase pobrala svou rozhodnost a rozhodla se, že ti nenechá poslední slovo. V očích jí plane vztek. Máš pocit, že snad stojí na špičkách, a i tak ti sahá sotva po bradu. Malá vzteklá žena. A pak se rozkřičí.

„Tak aby bylo jasno! Tady nikdo neodmlouvá! Nikdo tu není zvědavý na vaše…“

Cítíš bolest, která ti pulsuje tváří a cosi povědomého. Cosi, co jsi už cítila. Něco hluboko uvnitř tebe.

„… A rozhodně si vyprošuji takovéto chování. Však my už to z vás…“

Vztek. Zloba. Pocit nespravedlnosti. Jako tehdy v zimní zahradě. Jako tehdy s Bartholomewem.

„…Možná vám váš muž zaplatil zvláštní zacházení, ale jestli si myslíte, že si díky tomu budete moci dělat…“

Cítíš to tady. Je to tu všude. Ten podivný klid a energie místa, kterými je to tu nasáklé. Celá místnost. Doslova to vyzařují stěny, které vás obklopují. Je ti to podivně blízké. Jakoby to tu k tobě šeptalo. Tichý šepot spousty hlasů, mluvících jeden přes druhý.

„…Nemusíte se bát. Však o vás bude dobře postaráno. Osobně na to dohlédnu!“

Vnímáš, jak je se ta síla v tobě probouzí. Jako tehdy. Stačí s k ní jen natáhnout.

Cosi za vámi zacinká. Sestře Bellové zjevně spadl jeden ze tvých prstenů z vozíku a tak teď klečí na zemi a snaží se ho najít. Omluvně se na vás podívá a sestra Meeksová si jen pohrdlivě odfrkne, než pohled stočí zase na tebe.  

Jako tehdy v zimní zahradě. Kde všechno zemřelo.

Phelia Boulder

Rozhlížíš se po místnosti, ale jste tam skutečně jen vy dvě. Nikdo se tě tu nechystá přepadnout. Jediný, kdo je tu tedy nějak nebezpečný, jsi ty sama. Diana na tebe hledí a nejistě postává uprostřed nevelké místnosti.

„Tři stovky…“ Svěsí hlavu s povzdechem. „To je třetina.“

Když se jí zeptáš na důvod takové hlouposti, jen zvedne bradu a blýskne se jí v očích. „Proč? Kvůli ní! Kvůli Sophii.“ Ukáže rukou na dveře.

„Nemysli si, že nevím, jak Fisk a jeho služby fungují. Myslíš si, že jsem až tak naivní, nebo snad hloupá? Ale… Ale neměla jsem jinou možnost!“ Skoro až zasyčí jako kočka zahnaná do kouta.  „Nečekala jsem jen, že to bude chtít tak brzy.“ Přejde zase do šeptu a sklopí pohled na pár okamžiků k podlaze.

„Jak to tedy uděláme? Jsi tu, aby si vybrala peníze. Na rovinu jsem ti řekla, že víc než stovku teď nemám. Ano, mohla bych prodat své vybavení a prostě to tady zavřít, ale i tak by to stěží pokrylo dvě třetiny toho dluhu a nějaký čas to zabere…Jak… Jak to chodí dál? Když někdo nezaplatí?“ Trochu se jí zachvěje hlas a upře na tebe doširoka otevřené oči. Vidíš, že se drží silou vůle, aby neprosákla její panika napovrch. Stojí tam před tebou v nažloutlém světle osvětlení a čeká.

Tvoje lékařka. Kamarádka. A teď i práce.

Vera De Lacey

„Hmm? Na můj vkus až moc klidná.“ Zachmuří se až podivně muž v uniformě a ten druhý ho jen přátelsky poplácá po ramenou. „Ty jsi vždy věděl, jak zaujmout dámu, Samueli.“ Usměje se křivě a udělá krok k tobě. „Ano, jak říkáte, nádherná noc. Hvězdy svítí, hudba hraje a alkohol teče.“ Upije ze své sklenky, kde zbývá už jen trocha na dně. „Promiňte, teprve s druhou sklenkou mi poezie příliš nejde.“

„To tobě ani s pátou Nicolasi.“ Projde kolem něj poslední z trojice a to ta záhadná žena, která tě před tím tak zaujala. „Hmm, známe se?“ Vypálí otázku, která není zrovna z učebnic etikety. Možná tak v části takto ne.

„Nemyslím si.“ Dodá krátce Samuel.

„Ale no tak. Vy možná ne, ale já tady mladičkou dámu znám.“ Usměje se záhadně Nicolas a všichni se na něj tázavě otočí. „Jistě, známe se, že?“ Otočí se na tebe a mrkne na tebe, aniž by to ostatní viděli. „Tady lady je má dlouholetá známá. Prakticky jsme spolu vyrůstali. Ach, ty vzpomínky. Byly to vskutku divoké časy, že?“ Dopije zbytek ze sklenky, postaví se po tvém boku a pohlédne na ostatní, kteří nevypadají, že by mu cokoliv z toho věřili.

„Ehh… Myslím, že bude nejsnazší ho prostě ignorovat. Promiňte. Jmenuji se Alisson Ashby.“ Představí se ta žena. Ashby? Ashby? Něco ti to jméno říká. Ano, vzpomeneš si. Četla jsi o ní v denním tisku. Právnička Alisson Ashby. Vyhrála nějaký soudní spor v dědickém řízení jednoho zámožného obchodníka, který se přel se svou ženou o majetek po jejích rodičích. Jedna z mála žen v Jeruzalémě, které chodí k soudu mimo lavice obžalovaných nebo svědků.

„Ale no tak Alisson. Proč hned ta nedůvěra.“ Ohradí se na oko ublíženě Nicolas.

„Chmm, jestli tady lady znáš, tak pro tebe jistě nebude problém nám sdělit její ctihodné jméno.“ Odfrkne si Samuel.

„Samozřejmě. Zajisté… Ehm.“ Otočí se na tebe s prosbou v očích. „Je to lady…E…“ Formuje rty tiše různá slova a zjevně čeká, že ho v tom nenecháš. Alisson i Samuel jen pochybovačně hledí na jeho záda a ty jsi lapena v situaci v jaké si nikdy před tím nebyla. Dnes už poněkolikáté.

Benedikt Tskilekwa

Vratislaw sebou trhne, když se dotkneš jeho paže. Vytrhne ho to ze zamyšlení, do kterého se po svém proslovu zase ponořil. Otočí se na tebe, obličej bez výrazu, oči upřené do tvých a beze slova tě poslouchá. Ano, máš pocit, že tě skutečně poslouchá. Jako kdyby se tvá slova zapisovala do jeho mysli a pár koleček se přeskládalo a přeskočilo na jiné. Máš pocit, že takto je to správné. Ano, takto by si to opravil ty a tak to tedy má být.

Když domluvíš, ještě chvíli nehnutě sedí, než se mu do očí vrátí typický lesk a zamrká. „Díky, Bene. Jsi opravdový přítel.“ Usměje se a na rty se roztáhnou do upřímného úsměvu a pokýve hlavou.

„A… máš pravdu! Naprostou pravdu! Jak jsem mohl být tak slepý a nevidět to? Prostě za otcem půjdu a řeknu mu to. Řeknu mu, jak to vidím já a že na žádnou vojenskou akademii nepůjdu! Ať se klidně na hlavu staví, ale já mám svůj život a budu si ho žít, jak chci já! Klidně ať si nadává, ať si mě třeba vydědí. Nebudu dělat věci jen proto, že on si je přeje. Já chci… chci být na univerzitě a něco dokázat. Chci žít tenhle život a ne ten, který pro mne vybral on.“ Bouchne do stolu a postaví se tak prudce, až s cinkotem převrhne svůj šálek s čajem, který se rozleje po stole a ty máš co dělat, aby si před podobnou apokalypsou zachránil ten svůj.

„Jdu hned za ním!“ Skoro až vykřikne a až už se chystá odejít, když v tom si na něco vzpomene, vytáhne bezděčně z kapsy nějaké peníze a položí je na stůl, aniž by je počítal. Část mincí se rozkutálí po ubrusu, ale i tak vidíš, že je to částka, která by stačila tak na tři vaše návštěvy. V očích mu plane nově objevený zápal, když prakticky bez rozloučení vyrazí ze dveří z kavárny a nechá tě tam sedět samotného u stolu, ze kterého kapou zbytky čaje na zem.

„Ehm, pane, dovolíte?“ Přijde k tobě servírka, která začne uklízet tu spoušť, která tu po Vratislawovi zůstala, zatímco ty ještě můžeš koutkem oka za okny kavárny zahlédnout jeho postavu rychle mizející na ulici. Netrvá to dlouho a spoušť je uklizena. Ubrus nahrazen novým a dobrou zprávou je, že ti zůstaly i všechny koláčky. Dokonce i ten Vratislawův, který je takovou němou připomínkou toho, že si nebyl sám.

Původně jste s Vratislawem plánovali posedět rozhodně déle a popovídat si, ale po tomto nečekaném zvratu událostí ti zbývají ještě dvě hodiny, než se budeš muset hlásit v laboratoři. Naštěstí pro tebe, peníze tu jsou a víc než dost, takže už je jen na tobě, jak s následujícími dvěma hodinami naložíš.

Lovcem proti své vůli

„Nebylo.“ Hlesnu a stále cítím vztek sám na sebe, že jsem to nestihl. Možná že jsem ani nemohl. Možná jsem dělal, co bylo v mých silách, ale tentokrát jsem prohrál. Nerad prohrávám. Hlavně ne před mužem, který drží můj osud v hrsti a nejen můj. Vydám se po jeho boku. Očividně mu nevadí že by mohl být spatřen s takovým trhanem jakým teď jsem. Nebezpečná existence, řekl by někdo. Prohlížím si Edgara od hlavy až k patě.

Vypadá jako obvykle. Černé oblečení, dlouhý kabát. Ruka na hůlce zdobená velkými prsteny. Jeho obličej je ostře řezaný a ošlehaný větrem. Krátké vlasy odpovídají držení těla vojáka. I když hádám že v armádě nesloužil už mnoho let. Alespoň ne v boji. Udržovaná bradka a oči které propalují všechno kolem. Muž, kterého si nechcete znepřátelit. Na hlavě má dnes nasazený vysoký cylindr. Dobré oblečení se k němu nehodí. Vypadá v něm… zvláštně. Vlk v ovčí kůži, dalo by se říci. Edgar je vlk. Predátor. Připravený zakousnout kohokoliv kdo se mu nepodvolí.

Přemýšlím, zda jeho muži zařídili, aby byl park dnes v noci prázdný a my měli na naši schůzku klid. Možná jsou to i oni koho vidím ve stínech lamp. Možná jsem jen moc paranoidní a možná se ve mně přesně tento pocit snaží vyvolat. Těžko říct. Jenže jsem si na vlastní kůži ověřil že někoho jako je on není radno podceňovat. Pokud nechci zase skončit za mřížemi se střenou ranou. I když myslím že tentokrát bych spíš zmizel. Nadobro.

Poslouchám a užívám si čerstvého vzduchu v parku. Bohužel ho naruší svou cigaretou. Mnoho mých spolubojovníků si tenhle zvyk vypěstovalo. Já ne. Vždy jsem cítil že by to zhoršovalo mou výdrž. Když jsem studoval flirtoval jsem se vším možným ale teď už ne. Opiová doupata a další radosti šlechty šli mimo mě i když mě tam nejeden z přátel tahal. Uvědomím si, jak pohotově pro mě musel poslat a zorganizovat tohle setkání. Stejně tak i to že mě musí neustále sledovat, aby přesně věděl, kde jsem. Sevřu ruku v pěst až mi zbělají klouby, ale nekomentuji to. Tak můj nový život prostě funguje. Proklínám se i za tuto reakci. Nepochybně si jí všimne. Nerad mu dávám munici kterou proti mně může použít.

„Hádám tedy že na ně něco čekalo na samotné palubě. Nebo se to na ně vrhlo, když nastoupili. Nejsem zoolog, ale pokud tvrdíte, že to není zvěř budu vám věřit. Kulka stačí i na zvíře. Někdo, kdo přežil? Služební, pilot, palubní personál, kdokoliv? Možná někdo, kdo naopak na místě měl být, ale jeho tělo chybí? Pokud tato informace není známá hodil by se mi seznam lidí, co se mohli v té době v sídle nacházet. Popřípadě i s adresami, kdyby bylo potřeba je najít jinde.“ Přemýšlím nad bestiální vraždou, která se tam odehrála. „Konkurenční boj, zhrzená milenka, co najmula vraha? Máte v hledáčku někoho takového? Čím víc informací budu mít tím lépe se odtamtud mohu vydat po stopách a dopadnout zločince. Jaký je postup, pokud bude vinen někdo z aristokracie?“ Poslední otázka zní nevinně a oba na ní známe odpověď. Chci ty slova ale slyšet z jeho úst. Proto jsem tady. I kdyby to byl někdo vysoko postavený mým úkolem bude ho zabít. Proto mě má na své vyděračské listině. Kdyby to bylo jinak mohl by tam poslat svoje normální lidi pracující oficiálně.

„Bude nějaká možnost se zkontaktovat přímo nebo přes prostředníka? Všechno, co mě napadá jsou čisté domněnky. Pokud něco vyplave na povrch během vyšetřování možná budu potřebovat vědět víc.“ A koho jiného bych se měl ptát, než muže který ví v Novém Jeruzalému o všem…