Andor.cz - Dračí doupě online

Jako chmýří pampelišek

Neposlušné kudrlinky zrzavých vlasů, které mi ještě před chvílí klouzaly po ramenech a dělaly si, co se jim zachtělo, se zkušenými pohyby Elysiných rukou stávají součástí komplikovaného copu protkaného bílými perlami. Jenom zavřu oči, když hřeben zatáhne nebo když jeden z již lapených pramenů uteče ze svého vězení. Nezlobím se. Klidně bych u toaletního stolku proseděla celý večer. Sledovala bych, jak se z té pobledlé venkovské dívky s velkýma vyděšenýma očima opět stává žena Philipa De Laceyho. Svým způsobem je to fascinující. Elyse si dává záležet. Budu vypadat nádherně, přesně jak se sluší a patří, ale to není důvod, proč nedokážu odtrhnout pohled od zrcadla. Na podobných událostech – a obzvláště teď – se lehký povlak bílého pudru stává maskou v divadle, precizní tahy štětce malbami na tváři bojovníka chystajícího do války a drahé modré šaty se stříbrným vyšíváním mým brněním. Ani se nepoznávám.

Posledních pár dní nemůžu dostat z hlavy vzpomínku na jedno prosluněné odpoledne. Nemohlo mi být víc než Charlottě teď. Možná to bylo dokonce před mým zasnoubením… Vydali jsme se do rozkvetlých plání rozpínající se za Davenportem. Sestry sbíraly květiny a pletly z nich věnce, matka se věnovala přítelkyni a otec mi zničehonic podal pampelišku. Řekl mi, ať do ní fouknu a něco si přeji. Tehdy jsem samozřejmě měla plnou hlavu pohádek a nedokázala si představit nic lepšího než najít toho pravého. Podívej, pokračoval nebývale vážně, když mi v ruce zbyl jenom zelený stonek a bílé chmýří pampelišky se rozletělo do všech koutů světa. Její chmýří uletělo. Už ho nikdy nedostaneš na své místo. Nikdy nedostaneš příležitost přát si nic jiného… Jedno unáhlené přání tě může stát víc, než se na první pohled zdá, ty moje pampeliško. Teď už mi jeho slova dávají větší smysl, ale tehdy jsem se jenom zasmála a řekla, že si prostě najdu jinou a budu si toho přát tolik, kolik jenom budu chtít. Co bych teď dala za jedno pampeliškové přání…

„To nic,“ hlesnu málem něžně v odpovědi na omluvy. „Je to velká noc…“

Bezděčně se prsty dotknu safírového náhrdelníku, který mi Philip dal jenom pár dní předtím, než… odjel. Zahrnul mě srdceryvnými omluvami a – já mu uvěřila. Chtěla jsem mu věřit, všechno to považovat jenom za zlý sen. Každý takový dárek představoval tečku za tím vším. Už nikdy se to nebude opakovat, slibovala jsem si. A nebude. Jakkoliv mám pocit, že se dusím, je to jenom pocit. Zvláštně studenou ruku nechám sklouznout zpátky do klína.

Vyberu si parfém nasládlé liliové vůně. Je to květina symbolizující nevinnost, plodnost, budoucnost, a přece si ji nedokážu představit jinak než ležící na hřbitovním náhrobku. Naposledy se podívám do zrcadla, tváří v tvář ženě, kterou se dneska musím stát. Slavnost hraběte a hraběnky Chesterleyových bude velká událost a nechci dorazit pozdě, byť by to Philip nejspíše viděl jako velkou legraci. Chtěl by na sebe svým příchodem připoutat pozornost, zatímco já doufám v pravý opak. Musím se držet svého plánu. Cestou si přeříkávám všechno, co vím o hostitelích. Koho potřebuji pozdravit. Komu se naopak vyhnout. Co bych přesně měla říkat. A co v žádném případě ne.

Když si všimnu Thomase na kozlíku, zarazím se. Ramena se mi takřka nepatrně zachvějí, přičemž se otočím ke dveřím kočáru a natáhnu ruku k Elyse, aby mi pomohla nastoupit. Něco v jejích očích – snad ta nervozita, nebo jak to nazvala – mi na okamžik připomene mou mladší sestru Charlottu. Naposledy jsem ji viděla na svatbě. Nikdy předtím ve městě nebyla a, jakkoliv se snažila tvářit, že je to tady stejné jako doma v Davenportu, nedokázala přede mnou nervozitu skrýt. Stejně jako předtím stisknu prsty ve své dlani lehce, krátce, avšak povzbudivě.  

„Bude to v pořádku,“ řeknu.

Sama nevím, jestli těm slovům věřím, přesto nasednu do kočáru a zavřu za sebou dvířka. Hlavu si na okamžik opřu o rám okénka, než se uvědomím a znovu se napřímit. Nesmím polevovat na pozornosti. Je to jen začátek… a následujících pár dní rozhodně všechno. Oči bezděčně zvednu k tmavé obloze. Možná bych se i pomodlila, kdyby mi nebylo předem jasné, že mě ten nahoře nevyslyší.

Benedikt Tskilekwa

♬♬♬♬♬

Další z mnoha dnů v Novém Jeruzalémě. Kolik už si jich tu prožil? A kolik jich ještě bude následovat? Mohl si jen doufat, že s tvou novou praxí u Doofenshmirtze jich bude ještě dost. Nechyběl ti ale zápal pro věc. To ostatně nikdy a v poslední době také ne lidem kolem tebe. Byl jsi jako generátor poháněný ophiriem, který neúnavně roztáčel kolečka složitých mechanismů v lidech kolem sebe. Ne, tedy, že by něco takového jako ophiriový generátor existovalo, ale jistě to byla jen otázka času, než se vím podaří ten správný technický průlom, který to umožní!

„Hej Bene…“ Ozve se jakoby hlas z dálky a před očima se ti zamíhá dlaň. „…Zase to tvoje denní snění. Vážně, jednou tě přeje drožka a nebo někam spadneš. Přísahám bohu, že tě z žádného kanálu, nebo z pod vlaku tahat nebudu.“ Vratislaw seděl naproti tobě rty zkřivené kyselým úšklebkem. Byl podobného věku jako ty. Delší vlnité vlasy a mladistvý pohled. Dobře upravený, jak se na mladého gentlemana jeho postavení sluší a patří. To u tebe to tak slavné nebylo, ale byl jsi rád i za to, co jsi měl. Pořád sis polepšil oproti několika letům zpátky. Seděli jste v jedné z kaváren v Univerzitní čtvrti. Chodili jste sem čas od času poseděl a vyměnit si novinky z vašich životů. Vždy jen vy dva. Nepotřeboval jsi svého génia na to, aby sis všiml, že se s tebou Vratislaw bavil nejčastěji jen, když jste byli sami. Byl-li mezi svými přáteli, stěží o tebe zavadil pohledem, ale stejně jste se spolu pravidelně scházeli a povídali si jako rovný s rovným. Bylo to jistě zvláštní, ale bohatí mají své manýry, o tom jsi se mohl přesvědčit už vícekrát a nejenom díky Vratislawovi.

„Takže, jak jde práce u Doofenshmirtze? Slyšel jsem, že je to tak trochu blázen. Nedržet nad ním ruku Janssen, tak už opravuje hodinové strojky někde v zapadlém krámku industriální čtvrti. Kolikátou laboratoř že mu už zaplatil? Pátou?“ Zasmál se Vratislaw a upil z porcelánového šálku čaj. Samozřejmě, že přeháněl. Doofenshirtz rozhodně nepatřil mezi klasické výzkumníky, jaké si měl možnost na univerzitě potkat, ale také to nebyl naprostý blázen bez pudu sebezáchovy. Ostatně, musel mít nějaké výsledky, když do něj Janssen investoval. A navíc, vybavení laboratoře se muselo měnit teprve potřetí. Vratislaw nechodil pro rýpavou poznámku nikdy daleko, ale v poslední době si měl neodbytný pocit, že je za nimi ještě něco jiného. Byla to žárlivost?

„Na čem teď vlastně pracujete? Další přečerpávací systém do Jansennovi vodovodní sítě?“ Zeptal se jakoby nic a upřel na tebe zvědavý pohled. Kdyby to jen byl čerpací systém. Kéž by. Určitě by poslední asistent neležel v nemocnici s popálenýma rukama. Na druhou stranu, také by si neměl tohle místo. Malachi říkala, že vždycky je něco zlé pro něco dobré. A neštěstí jednoho, může být štěstím pro jiné. Nebyla to zrovna poučka ze Svatého písma, kterým se tu často někteří oháněli, ale život jí dal kolikrát za pravdu. Ne, aktuálně jste nedělali na žádných čerpadlech, ani turbínách. Ne, v těžké kovové skříni bylo něco jiného. Zlatý kov protkaný černými žilkami. Substance nedozírného potenciálu, ovšem velmi vrtkavých vlastností, neřkuli výbušných. Kdo jiný by ale měl odhalit její tajemství, než zkušený výzkumník se svým nadějným asistentem?

Tři týdny ticha a klidu. Za jiných okolností to znělo jako splněný sen, ale... Tohle bylo jiné. V domě se nedalo dýchat. Jako bych celou dobu stála před oknem, hleděla do dáli na rozbouřené nebe dštící blesky a zmar a jen čekala, až poprvé zahřmí a můj svět se od základů otřese. To čekání bylo o to nesnesitelnější, když odpovědí bylo stále a vždy jen... Ticho a klid. A neexistovalo nic, co by mi poskytlo aspoň na chvíli úlevu, možnost dlouze vydechnout a setřást z ramen tu neviditelnou tíhu, která na ně dosedla v okamžiku, kdy Bartholomewa odnášeli zřízenci na nosítkách do kočáru.

S pomocí Katherine jsme ze zimní zahrady odklidily všechny ty mrtvé zašlé rostliny a zasázely nové, které jsem poručila sehnat a nechat přivézt. Celé dny jsem trávila s rukama špinavýma od hlíny ve snaze vše napravit... Zahrada tak sice brzy vypadala takřka stejně jako předtím, ale v pořádku nebylo vůbec nic. Nevycházela jsem domu, byť to jen přiživovalo ty nebezpečné zvěsti a drby, které začínaly kolovat společností. Návštěvy jsem odmítala, i své vlastní matce jsem nechala vzkázat, že se za ní zastavím... Později. Nechtěla k tomu všemu čelit ještě jí.

Přeci jen tu ovšem byla návštěva, kterou jsem nemohla odmítnout a stáhnout se ještě hlouběji do stínů vlastního domu. Příchod dvojice detektivů na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako jejich otázky a nevyřčená obvinění, která zůstala viset ve vzduchu ještě dlouho po jejich odchodu. Tak dlouho jsem si promýšlela a nacvičovala, co řeknu až se někdo zeptá... Přesto se mi hlas chvěl nejistotou a obavami, když jsem vyprávěla příběh toho večera, který se nikdy nestal. Příběh o podivném záchvatu, který mého muže zastihl po návratu z pánského klubu zrovna ve chvíli, kdy se se mnou šel přivítat do zimní zahrady, aby mi mohl sdělit novinky ze společnosti, které ho tak rozrušily. Příběh postrádající veškeré detaily o tom, že příčinou jeho "rozrušení" jsem byla já a mé rozhodnutí zrušit večírek ku příležitosti mých narozenin a zároveň zdvořilé odmítnutí účasti na blížícím se soaré u Campbellových, kde jsem měla původně i hrát.

A tak jsem celé hodiny, dny, týdny čekala stále na bouři, která do domu nevtrhla dokonce ani s návratem Bartholomewe z nemocnice. Celá situace se stávala ještě nesnesitelnější, když se přede mnou ukryl do hájemství své ložnice. Do chodeb domu se společně s nasládlým zápachem hniloby vkradly němé výčitky a úzkost nedovolující se soustředit na cokoliv déle než pár minut.

* * *

Katherine mne v to brzké ráno vytrhne z dřímoty, která by se jen stěží dala nazvat spánkem. I přes lehkou bolest hlavy a nevolnost držící se kolem žaludku stojím na nohách dříve než služebná stačí rozhrnout závěsy mého pokoje.
"Můžeš jít, Kat, zvládnu se připravit sama," požádám ji. Nevolnost zesílí, když zahlédnu výraz Kayly postávající za dveřmi těsně předtím, než je za sebou Katherine zavře. Oblékám se ve spěchu do toho, co mi na můj pokyn již včera nachystala, jakkoliv přitom cítím slabo. Poslední dny jsem skoro nic nesnědla, dokonce i přes naléhání Kayly, která i přes své hartusení o mě měla starost.

I přes sílí předtuchu špatných zpráv se snažím kráčet chodbou k manželově pracovně vzpřímená, předstírající klid, který necítím. Ruce si přitom držím spojené na břiše, aby nebylo znát, jak se mi třesou. Pohled na Bartholomewe mne dokonale rozhodí a přinutí strnout uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky. Ruka vystřelí k ústům, za která se nakonec nechytím jak se stačím včas ovládnout, ovšem... Pohledný muž, kterého jsem si před lety vzala je nenávratně pryč. Jakoby proměna, která započala po svatbě, nikým neviděna a nepozorována, nyní pronikla skrze kůži a přetvořila k obraz k příkladu duše.
Až po trestuhodně dlouhé chvíli zaznamenám, že v pracovně není sám. Jeden muž za mými zády. Druhý po boku manžela, který se zároveň ujme slova a představí se jako... Edward Hart. Primář sanatoria Greenhill. Nadechnu se ke slovům, která ovšem nevyslovím. Dokonale konsternována situací, které jsem se stala nedobrovolným účastníkem - rukojmím - jen těkám očima ze strhané tváře Bartha k doktoru Hartovi a zpátky. Mysl nechce věřit tomu, co hlava právě slyšela. Na mém zdraví? Do pořádku?

... některé věci je nejlépe řešit už z rána...

Za brzkého rána, kdy celá čtvrť ještě spí a žádné zvědavé oči tak nebudou svědky toho, jak paní domu odchází bez garde se dvěma cizími muži do kočáru. Zůstanu hledět na svého muže, oči rozevřené dokořán nepříjemným poznáním, když cosi zašeptá směrem k Hartovi. V ústech cítím kyselo. Aniž bych si to uvědomovala, prsty v tu chvíli zatínám do dlaní natolik silně, že nehty zanechávají v kůži rudé půlměsíčky. Čekala jsem cokoliv. Jen ne tohle. Muž u stěny se pohne a já také. Poplašený úkrok stranou doprovází cuknutí zvířete zahnaného do rohu. Pocit vlastní bezmoci je naprosto ochromující. Stejně jako náhlé ostré bodnutí nenávisti směřující k tomu, který mi právě sebral i ten poslední kousek svobody, co jsem měla.

"Chápu, půjdu... Půjdu sama, ano," zachraptím, hlas zdrsnělý těžko potlačovanou úzkostí a žízní. Přinutím se nadechnout. A vydechnout. "Jen bych ráda ještě před odchodem dala pokyny své služebné, aby věděla, co mi nachystat sebou," pokusím se o úsměv. Nejde mi to. Ve skutečnosti jediný pokyn, který potřebuji sdělit Katherine nebo Kayle je ten, aby neprodleně donesli vzkaz mé rodině o tom, kde jsem. Pokud mi to nedovolí, nehádám se. Neprotestuji. Jen věnuji Kayle ten jeden jediný prosebný pohled, když ji míjíme a míříme z domu ven.

Venku se do mě zakousne jako na povel chlad, který nemá nic společného s brzkým ránem. Rozpuštěné rusé vlasy mi náhlý poryv větru vmete do tváře, když se naposledy ohlížím směrem k domu zahalenému v jitřním šeru.

Tak se to stalo.

Bouře přišla a vzala vše, co se jí postavilo do cesty.

Ovce mezi stádem vlků

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Tvůj život v Novém Jeruzalémě, nabral velmi rychle ten nebezpečný směr, který by tě nenapadl ani při čtení dobrodružných románů. Možná bude něco na tom, co se o městě říká. Posledních několik dní jsi byla jako na trní. Thomas se prý o vše postaral, ale každý dopis nebo pozvánka na obchodní schůzku adresovaná tvému manželovi, ti připomínala, že věci rozhodně nejsou tak v pořádku, jak se snažila dennodenně tvářit. Tvé naděje na dědice, který by mohl tuhle nepříjemnou situaci alespoň nějak rozuzlovat, se před pár dny rozplynuly jako pára nad hrncem. Modřiny zežloutly a začaly mizet, ale to nenapravilo problém, před jehož řešení jednou budeš postaveny. Pán domu tu není a nikdo neví, kde je mu konec. Tedy kromě malé skupiny zasvěcenců.

Prozatím jsi ale pokračovala v šarádě věrné čekající ženy. Třeba se celá věc vyřeší sama bez tvého přičinění. Nezbývalo než doufat. Na obzoru byl ale další problém. A nebo snad výzva? Hrabě a hraběnka Chesterleyovi pořádali bál, společenskou událost tohoto měsíce, kam jste byli i s manželem dávno pozvání. Vše se mělo odehrávat v jejich sídle v Zahradách, jak jinak. Slyšela si, že si potrpí na výstřednosti a často je na místě také u věže zakotvena jedna jejich vyhlídková vzducholoď, která vozí hosty nad nočním Jeruzalémem. Prý je to dechberoucí výhled.

Divadlo muselo pokračovat, a tak ses dnes večer chystala do společnosti. Elyse umě utahovala tkanice korzetu a pomáhala ti ustrojit se do honosné róby. Takové, kterou sis mohla dovolit až díky Philipovi a jeho majetku. Elyse byla při celém počínání nezvykle tichá. Od té doby bylo v domě cítit jisté napětí a nebo sis to možná jen sama vsugerovávala.

„Ah, omlouvám se.“ Vyhrkla, když už tě alespoň po páté zatahala za vlasy, když se snažila tvé bujné kadeře zkrotit do vyčesaného společensky vhodného účesu. To bylo u ní nezvyklé. Většinou tě zvládla velmi obratně učesat během chvilky, ale dnes jí to celé trvalo a doslova jí během tvých příprav některé věci padaly z rukou. Tady šňůrka, jinde zase spona do vlasů. „Omlouvám se paní, jsem dnes nějaká nervózní.“ Dostala ze sebe, když pro změnu už nějakou chvíli bojovala roztřesenýma rukama se zapínáním tvého náhrdelníku. I ten ti dal Philip. Když ses podívala do zrcadla, tak jsi viděla samu sebe od hlavy k patě oděnou v dárcích od svého muže. „Tady.“ Nechala tě nakonec Elyse vybrat jednu z broušených lahviček s parfémy a byla jsi připravena.

Sestoupila si po schodišti a vydala se ven k přistavenému kočáru. Elyse tě vyprovodila, ale zůstala stát na schodech u dveří. Na kozlíku už seděl Thomas. Jeho pohled se střetl s tvým a trochu nervózně zajel prstem za kraj vázanky, aby si ji povolil. Bylo to poprvé, co jsi od té události měla jít do společnosti. Naštěstí místní společenská pravidla neukládala ženám navštěvovat takovéto akce pouze v doprovodu mužů, na to byla společnost Nového Jeruzaléma už přeci jen emancipovanější, když některé mocné ženy zasedaly také v Radě sedmi, ale i tak to pro tebe byl nezvyk. Poprvé být někde sama. Sama za sebe.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Byly to už tři týdny, co jsi svého manžela viděla naposledy. Ležel na nosítkách, černé žíly prosvítaly pod smrtelně bledou kůží jako spleť černých pavučin požírajících ho zevnitř a sem tam se zacukaly prsty zkroucené křečí. Odvezli ho do nemocnice svatého Ignáce. Jedné z nejlepších ve městě. Jestli ho někde měli dát dohromady, bylo to tam. Samozřejmě za patřičný obnos. Naštěstí pro tebe, jste si to mohli dovolit. Nebo snad k tvé smůle? Byl to pohled, který se ti vracel v bezesných nocích, které následovaly. Dům byl bez něj najednou podivně prázdný. Nikdo netušil, co se tehdy v zimní zahradě přesně stalo. Jen ty a Bartholomew.

Mrtvé rostliny i jeho nezvyklý stav byly úrodnou půdou pro všemožné fámy a pomluvy. Od Katherine ses dozvěděla, že jedna z pomluv tvrdí, že si ho otrávila, ale to byla jen jedna z mnoha. Tak jako tak událost rezonovala vaším domem a šířila se mezi nejprve mezi služebnictvem až se kusé informace vynesly i ven. Příchod dvojice detektivů, kteří si vyžádali, aby si byla vyslechnuta o samotě a pak si i předvolali tvého osobního lékaře, byla už jen třešničkou na dortu. Chovali se úslužně a jak etiketa velela, přeci jen by k vám neposlali nějaké hrubiány. Ale to škrábání tužky do notesu po každých pár větách, které si vyřkla, se umělo zaříznout do morku kostí, stejně jako jejich chladné a nečitelné pohledy. Byli to profesionálové. Po tvém výslechu následovalo čekání. Policie už se neozývala a stejně tak i z nemocnice přicházely strohé zprávy, že Bartholomew žije, ale jeho stav není dobrý. Zůstal tu po něm jen klavír a krabička jeho oblíbeného tabáku.

Byly to tři dny zpátky, co před domem zastavil kočár, ze kterého vystoupila skupina postav. Byla jsi zrovna ve svém pokoji, když Katherine přinesla nečekanou zprávu. Tvůj manžel byl zpět. Dveře jeho ložnice ale byly zavřené a tobě bylo zakázáno jej navštívit, ať už jsi naléhala sebevíc. Bylo to více než podivné. Nevycházel a jídlo mu nosil jeho osobní sluha. Občas si měla pocit, že se chodbami nese slabý zápach zkaženého masa. Dny utíkaly, až jednoho rána.

*Ťuk. Ťuk. Ťuk.* Ozvalo se na dveře tvé ložnice. Spánek si měla v poslední době opravdu lehký, když už vůbec přišel, takže tě lehce vzbudilo i takovéto obyčejné zaklepání. Dveřmi vstoupila Katherine v obličeji bledá a na první pohled nervózní.

„P… paní. Omlouvám se, ale Váš manžel vás chce vidět. Neodkladně." Vyhrkla a ty sis mohla všimnout, že za okny je ještě šero. Muselo být velmi brzo ráno. Všimla sis, že dveřmi nakukuje dovnitř i Kayla, jindy sebejistá žena, kterou jen tak něco nerozhodí, tiskla nervózně rty k sobě a těkala očima kolem. Něco se dělo. Něco hodně špatného.

Když ses ustrojila, vydali jste se tobě už známou cestou. Do manželovy pracovny. Kayla otevřela dveře a nechala tě vejít, zatímco zůstala venku na chodbě. Do nosu tě udeřil zápach tlejícího masa a pak si ho uviděla. Bartholomew, tvůj manžel, muž, ke kterému si snad i něco cítila, tu teď seděl před tebou na kolečkovém křesle. Dobře oblečený, ačkoliv na něm drahé látky poněkud visely. Dříve pohledný obličej vyhublý na kost, bledý a strhaný. Krk měl celý ovázaný obvazem, který byl nasáklý nějakou zapáchající žlutou mastí, nebo snad tekutinou. Dlouhé kostnaté prsty opřené na podpěrkách křesla. Bylo vidět, že váš snubní prsten mu musí každou chvíli spadnout, ale přesto ho měl teď na sobě. Byl jako ozvěna muže, kterého jsi znala.

Vedle něj stál ještě jeden muž. Postarší, prošedivělé vlasy a dobře upravený knírek s vousy.

„Dobré ráno, lady, omlouvám se, že vás tak rušíme, ale tyto věci je dobré nejlépe řešit už z rána. Jmenuji se Edward Hart a jsem primářem v sanatoriu Greenhill.“ Pronese hlubokým, lehce chraplavým hlasem a pak se jeho oči stočí kamsi za tebe. Až pak si všimneš, že vedle dveří stojí ještě jedna postava. Vysoký muž, statné postavy. Oblečení slušné, ale spíše průměrné. Stojí tam a tiše vás sleduje. „Je to nemilé, že se ta událost tak podepsala nakonec i na vašem zdraví, ale ubezpečuji vás, že vás dáme brzy zase do pořádku.“ Roztáhne se mu na rtech mírný úsměv a pak skloní pohled k tvému manželovi. Bartholomew z tebe za celou dobu nespustil oči, ale je těžké říci, co se za nimi skrývá. Je to jeden z mála rysů, který u něj zůstal nezměněn, ale teď je v nich něco nového. Strach. A možná ještě něco. Něco, co jsi tam vídávala dříve. Na moment zaváhá a pokyne doktoru Hartovi, který se k němu skloní. Bartholomew mu něco šeptá, načež mu doktor tiše odpoví a pak mu stiskne rameno, než se opět narovná. „Nemusíte se bát, jak jsem vám slíbil o vaši manželku bude dobře postaráno.“ Otočí se a kývne tvým směrem. Všimneš si, že muž stojící u stěny udělal krok tvým směrem.

„Tak lady, půjdeme? Není třeba dělat to těžší, než je nutné.“ Usmívá se na tebe mile doktor Hart a Bartholomew poprvé od tvého příchodu uhne pohledem.

Edward Hart