Andor.cz - Dračí doupě online

Rty tisknu pevně k sobě, zatímco obrázek o sestře Meeksové, který se mi vytváří v hlavě je asi všechno, jen ne pěkný. Už se na nic neptám, rozhodnuta, že ona není tou správnou osobou. Nejsem hloupá, abych se vůbec pokusila posílat seznam čehokoliv do rukou mého manžela. Takovou radost, rozkoš z odmítnutí a vědomí, že snad strádám, mu nedopřeji. Naštěstí on není mojí jedinou možností, pokud... Pokud. Myšlenky na to, co bude, zanechám u prahu místnosti, do které vstupujeme. Mimoděk si přejedu dlaněmi po pažích na kolik se do mne zakousne ten nepříjemný vlhký chlad držící se mezi zdmi umývárny.

Pohledem sklouznu po nehostinně působících vanách až k mladému děvčeti v sesterské uniformě a nakonec se jím zastavím u stolku, na který vrchní sestra ukazuje. Představa, že se tady budu muset svléknout mi je bytostně nepříjemná, příčí se mi na to jen pomyslet. O to více, když se Meeksová do mladší sestry zostra pustí jako by se jednalo o tu nejposlednější nevychovanou služku v panském domě. Takřka málem taky nadskočím, když Meeksová vykřikne - za což ve stejnou chvíli pocítím neskutečný odpor k ní - a i k sobě. Konsternovaně to celé sleduji a jen pomalu mi dochází pravý význam toho, co tu sestra ječí. Studená vodá. Studené koupele. A něco mi říká, že se nejedná jen o tuhle úvodní na přivítání.

Ohradila bych se, že studená voda rozhodně nestačí a to, co stojí teplá, platí přeci můj manžel! ale sestře Meeksové se podaří mne opět zaskočit tím, jak se na mě vzápětí oboří. Zamrkám na kolik mne to zaskočí. Očka, co na mě hledí zpoza skel brýlí mi najednou přijdou víc prasečí než lidská, přesně jak odpovídá její pravé tváři, co na mě shlíží skryta za zlostnou panovačnou grimasou. Jako na povel se mi v další chvíli vybaví Bartholomew. Jeho tvář. Ostrý tón hlasu, který přikazoval. Nežádal.
"Nic o mně nevíte, madam Meeksová," slyším sama sebe říkat, do hlasu se mi vkrádá spravedlivý hněv i ublíženost, "takže bych ocenila, kdybyste byla tak laskava a nechala si podobné prupovídky pro sebe. Mějte si vaše předsudky jaké chcete, ale je minimálně slušností je nevyslovovat nahlas," dodám odtažitě. "A ano, všimla jsem si, že tohle nepochybně není Zahrada, ale Greenhill, děkuji za upozornění," dodám o poznání tišeji, zatímco už kráčím směrem ke stolu, abych si odložila.

Svlékám se jen z donucení, ses skládáním oblečení se opravdu neobtěžuji a navzdory veškerým snahám u toho cítím akorát hanbu a ponížení z toho, že to musím dělat před Meeksovou. Že musím nahá přejít k vaně a před zraky obou žen do ní vlézt. Třesu se zimou a voda, byť označená jako "vlažná" mi rozhodně není příjemná na kolik jsem celý svůj život byla zvyklá na vodu tak horkou, že služky jen kroutily hlavou nad tím, že se o ní nespálím. Málem se tak zalknu, když se mám posadit do té studené kovové vany, co to celé jen umocňuje. A rozhodně nemám v plánu se tam kdovíjak rochnit. Rychle opláchnout během pár vteřin a rychle vylézt zase ven.

Delilah Blair Flanagan

„Samozřejmě, pokud vám tu něco bude tak moc chybět, sepíšete seznam, který zkontrolujeme a doručíme vašemu manželovi, aby dle svého uvážení vše schválené poslal.“ Otočí se na tebe s až blahosklonným výrazem ve tváři a ty moc dobře víš, že nejsi první, která se na tohle ptá.

„Z mé zkušenosti ale vím, že nároky některých místních paniček jsou až přehnané a jejich manželé tomu také rozumí. Chybějící oblíbený parfém skutečně není věc denní potřeby.“ Ohrne opovržlivě ret a otevře dveře. Panty trochu zavrzají a před tebou se otevře pohled na poměrně rozlehlou místnost. Je vydlážděná bílými kachličkami a osvětlená několika lampami společně s paprsky ranního slunce, které pronikají skrz zamřížovaná okna. Je zde několik kovových van umístěných v pravidelných rozestupech a několik podobných umyvadel. V místnosti je zima a vlhko.

Stojí tam v sesterském oděvu jedna žena a zrovna zastavuje vodu, napouštěnou do jedné z van. Když se na vás ohlédne, uvědomíš si, že působí spíše jako dívka. Tmavé vlasy lemují ještě mladý obličej, z kterého jsou nejvýraznější asi černé oči. Vedle stolku u sebe má nějakou hromádku oblečení a složených látek. Sestra Meeksová za vámi zase zavře a zůstaneš tam s dvěma ženami.

„Sestro Meeksová.“ Narovná se žena stojící u vany a skloní hlavu, jak kdyby byla nějakou domovní služkou. Sestra Meeksová ji ostentativně ignoruje a místo toho se otočí na tebe.

„Svlékněte se. Šaty, složte a položte tam. Stejně jako všechno ostatní, co máte u sebe.“ Ukáže na jeden z chromovaných stolků na kolečkách, zatímco se vydá k vaně, do které namočí zkusmo ruku.

„Sestro Bellová, co jsme si říkaly?!“ Vyštěkne a druhá žena nakrčí ramena, jako kdyby nad ní někdo prásknul bičem. „Že… že studená stačí. Myslela jsem, že alespoň trochu vlažná bude…“ Koktá se sklopenou hlavou, zatímco jí jeden z pramenů černých vlasů padá do očí.

„Nejste tu od myšlení! Ano, studená stačí. I teplo něco stojí. Stejně jako vaše výplata něco stojí. Jste tu možná nová, ale už byste se měla naučit poslouchat, co říkám, jestli tu chcete vydržet.“ Pokračuje příkrým tónem Meeksová. Dívka před ní už nic nedodává, jen přikývne a o krok ustoupí.

„Tak rychle. Možná jste zvyklá, že na vás na večírcích v Zahradách neustále někdo čeká, ale tady jste v Greenhillu. Nikdo tu na vás čekat nebude.“ Otočí se na tebe Meeksová stále ještě v ráži a ukáže na vanu, která je při bližším pohledu dosti oprýskaná a na pár místech narezlá. Voda v ní ale vypadá čistě, ačkoliv nevidíš ani náznak stoupající páry, na kterou jsi zvyklá. Stejně tak to nevypadá, že by se tu někdo obtěžoval ti s čímkoliv pomoci, nebo ti ponechat alespoň nějaké soukromí.

Sestra Bellová

V(y)padnutí

Nejsem zdaleka jediná, komu pohled tíhne směrem k panu Dohertymu. Bezděčně zpomalím nedaleko kroužku nenápadně pozorujícího scénu, pokusím se zaslechnout pár slov o tom, co se tam děje, ale nezastavuji. Před očima mi vytane přesně ta chvíle, kdy se Philip s Dohertym ztratili za zavřenými dveřmi pracovny. Marně vzpomínám, na čem pracovali. Co bylo tak důležité? Vlastně pochybuji, že se o tom zmínili jediným slovem, ale možné to je; život mi v těch dnech protékal mezi prsty a ztrácel se za závojem husté mlhy. Jedna věc je mi ale jasná hned. Odpověď, že Philipa náhle odvolaly povinnosti, by mohla zaujmout. Raději bych se vyhnula otázce, jaké to byly přesně povinnosti, ale… zvládnu to, pokud budu muset. Jenom ne teď.

Vyhnu se vážně se tvářící skupině a otevřu dveře vedoucí na terasu. Chtěla jsem na vzduch. Setřesu ze sebe pocit, že se každou chvílí stane něco strašlivého, a pak se možná odvážím pozdravit i pana Dohertyho. Měla bych, naléhá na mě hlásek hluboko uvnitř, rozhodně bych měla, ale… Zhluboka se nadechnu chladivého vzduchu nočního města. Vždycky mi voněl zvláštně, až štiplavě, ale tady v zahradách je to lepší.

Ponořena do vlastních myšlenek a úvah jsem si nevšimla trojice na terase. Překvapení zamaskuji zdvořilým pukrlem. Původně jsem chtěla být o samotě, ale teď pátravým pohledem tíhnu k ženě, kterou muži tak zaujatě poslouchali. Nemá korzet! To se může? Proč mi to nikdo neřekl?

„Omlouvám se, nechtěla jsem vás rušit,“ vykouzlím na rtech úsměv, když mi dojde, že jejich směrem hledím až příliš dlouho, než abych mohla proklouznout bez jediného slova. Zase si připadám o něco sebevědomější ve svém výrazu, postoji a celkově zvolených slovech. Vždyť… stačí se jenom usmívat, prohodit pár pěkných slov o Philipovi a pak se vrátit domů. „Je to nádherná noc, viďte? Pohled na zdejší zahrady se neomrzí…“ A nejenom na zdejší zahrady, uvědomím si a konečně se mi podaří odpoutat pohled od té zvláštní ženy bez korzetu, věnovat úsměv oběma mužů a popojít ke kamennému zábradlí terasy.

Phelia Boulder

Diana jen překvapeně zamrká, když na ni tak spustíš. Ani nemusíš na dveře příliš tlačit. Nesnaží se ti bránit. Možná dobře ví, že by to k ničemu nebylo. Otevřeš dveře a zabouchneš je za vámi. Ruch ulice se utlumí a Diana na tebe hledí poplašeným pohledem.

„Nevím, o co jde, Boulder, ale…“ Skočíš jí do řeči. Při zmínce o potížích a placení se jí v očích zaleskne strach.

„Mami?“ Vykoukne ze dveří na chodbu malá holčička a když tě vidí, upře na tebe velké ustrašené oči. Musí jí být tak možná šest, sedm let. Je pobledlá, ale to některé děti v této čtvrti prostě jsou. Ne všichni z nich mají to štěstí dospět. Dlouhé světlé vlasy, padající jí přes ramena, má rozpuštěné a v ruce drží nakouslou sušenku.

Ale co je na celé této situaci asi nejzvláštnější je, že ji neznáš. Přestože Dianu, kterou navštěvuješ už nějaký ten pátek, nazývá matkou. Nikdy jsi ji tu neviděla. Tu holčičku vidíš poprvé v životě.

„V pořádku zlato, nic se neděje. Vem si ještě jednu sušenku a běž do pokoje. Za chvíli tam za tebou přijdu. Maminka si musí jen promluvit se starou… známou.“ Dojde Diana k dívce a pohladí jí po zlatých vlasech, než stočí pohled opět k tobě. „Dej mi chvíli, prosím.“ Vezme dívku do náruče a zmizí s ní za dveřmi. Chvíli tam postáváš a rozhlížíš se. Není tu nic nového. Dům je zařízený účelně, a ne příliš bohatě, ale je tu alespoň čisto. Diana si vždy potrpěla na čistotu.

„Pojď za mnou.“ Objeví se zase Diana na chodbě a pokyne ti, aby si ji následovala. Jdete už známým směrem k její pracovně, pokud se tedy tak dá té místnosti vedle ordinace říkat. Diana rozsvítí světlo a lampu na pracovním stole a zůstane netrpělivě stát. Světlo na stole osvětluje zpřeházené věci, hustě popsané papíry a razítka.

„Mohla jsem čekat, že pošle zrovna tebe. Jako kdyby nevěděl… To je jedno. Jsi tu pro peníze, že? Kolik chce tentokrát?“ Založí ruce na hrudi. „Nemám tu víc než… sto, ale to mu stejně nebude stačit, že?“ Sleduje tě nečitelným pohledem.

Holčička

Benedikt Tskilekwa

Rozpovídáš se, aby si obhájil svou novou práci a vlastně celý svůj dosti hektický denní program. Vratislaw to celou dobu poslouchá s dosti nevěřícným výrazem ve tváři. Nejspíš si ani nedovede představit, že tohle všechno zvládáš. Ano, také má určitě své povinnosti, ale nikdy jsi ho neslyšel mluvit o zaměstnání, natož čemkoliv podobném tomu, co provozuješ ty.

Pak začne debata o černém ophiriu. Někde by se tohle téma dalo považovat za tajné, ale kdo by čekal, že dvojice náctiletých studentů ve veřejné kavárně mluví o něčem reálném a ne o jejich fantaskních představách. Ani si pořádně nevšimnete, že vám během vaší vášnivé debaty přistály na kraji stolu drobné pochutiny k čaji. Čerstvě upečené koláčky a k nim v porcelánových miskách krém a marmeláda na potření. Všemi oblíbená klasika. Ale tady je dělají prostě nejlepší. Zatím se vám nepodařilo přijít na to, čím to je. Vratislaw tvrdí, že je to vanilka v krému. Ale že by za tím bylo něco tak prostého?

„Ano, KDYBY jste uspěli.“ Zasmuší se Vratislaw. „To, co mi tu popisuješ je jedna z těch tvých vysněných utopií. Myslíš, že by to využili jen na to dobré? Hmm, ale to je jedno. Černé ophirium je záhada a záhadou zůstane, i kdyby si Doofenshmirtz zařídil desátou laboratoř.“ Mávne rukou a natáhne se pro jeden z koláčků a dá si ho na dezertní talířek před sebou. Utrhne kousek a potře ho krémem a poté marmeládou. Dělá to až s náboženským soustředěním.

„Hmm, úžasné stroje? Turbíny a černé ophirium jsou ale něco naprosto jiného.“ Zamručí. Nevypadá to, že by se ti ho dařilo zlákat pro svůj sen. Ne, vypadá zaseklý ve svém vlastním krátkozrakém přesvědčení. Už už si chce dát kousek koláčku do úst, ale pak zmíníš akademii. Oči mu zase pohasnou a svěsí ruku zpátky ke stolu. „Ah, akademie. Tss… Nevím, kde na to přišel. Asi mu to poradil někdo z jeho známých. Donedávna byl klid a najednou tohle. Nechápu to. Nic jsem neprovedl. Výsledky mám výborné, ale to ho stejně nezajímá. Mohl… Mohl bych dělat něco, v čem jsem dobrý. Dostudovat a být aktivní třeba na akademické půdě, ale ne. Copak nechápe, že vojáka může dělat každý, ale na věda je jen pro pár vyvolených?! Nechce to uznat. Nechce vidět, že na tohle mám talent a jsem v tom opravdu dobrý!“ Vidíš, jak se Vratislaw před tebou rozohní a najednou je něco jinak. Skoro jako kdyby si v něm cítil mechanismus, jehož kolečka se zadrhla. „Měl bych za ním jít… Ale k čemu by to bylo.“ Povzdechne si a opře se do židle, prsty zanořené do hustých vlasů.

Zadrhnutá kolečka.

Stačilo by jen lehce pošťouchnout, aby se celý stroj zase rozběhl.    

Ale, co to způsobí?

Vera De Lacey

„Ah, to je škoda, ale jsme rádi, že jste nás poctila svou návštěvou aspoň vy, drahá. Pozdravujte pak Philipa a vyřiďte mu mé díky za tak milé komplimenty. Rádi ho zase někdy uvidíme. Snad tedy příště.“ Usměje se na tebe hraběnka, když zmíníš chválu svého manžela na jimi pořádané akce.

Hrabě se mile usměje. „Děkuji, lady. Jednou, ale i ten pomyslný pohár trpělivosti…“

„Charlesi!“  

„Jak říkám, rád jsem vás poznal. Prosím, užijte si večer.“ Stiskne rty v rezignovaném úsměvu a postaví se vedle své ženy, protože za tebou už jsou další hosté, kteří se chtějí s hostiteli přivítat.

☩
♬♬♬♬♬

Vstoupíš dále do sálu. Šumí zde spousty hovorů od náhodně roztroušených skupinek hostů a vše podkreslují tóny smyčcového orchestru. Prozatím je hudba pomalá a nikdo netančí. Hosté se teprve scházejí.

Mezi draze oblečenými dámami a džentlmeny se proplétají číšníci oblečení ve stejnokrojích s lesklými tácy s nejrůznějším občerstvením, zákusky, nebo skleničkami s alkoholem. Jednoho takového mineš a nabídneš si z jeho podnosu bez zbytečných otázek na obsah. Na jazyku ucítíš sladkou chuť s tóny dřeva a sušeného ovoce. Je to poněkud silnější portské, ale rozhodně chutné.

Projdeš po straně sálu a poznáváš pár známých tváří. Povětšinou to jsou ale známí tvého manžela, v jehož společnosti si je viděla nejčastěji. U jednoho ze stolků vidíš postávat muže ve středních letech, z něhož autorita doslova sálá. Ano, vzpomínáš si na něj. Charles Doherty, tak to bylo, že? Jednou byl dokonce u vás na návštěvě, ale většinu času strávil zavřený s Philipem v jeho pracovně. Vedle něj stojící ženu nepoznáváš, ale podle toho, jak blízko sebe stojí, předpokládáš, že to bude jeho žena. Živě diskutují s vysokým mužem, kterého nepoznáváš. Tebe si prozatím nevšimli. Ale ty si naproti tomu všimneš si, že nejenom tvůj, ale více zvědavých pohledů se stáčí směrem k této skupince.

Pár tváří se za tebou otočí, když kolem nich procházíš, ale není to zrovna někdo, koho by si poznala. Jeruzalém je skutečně velké město a ty v něm nejsi až tak dlouho. Nemůžeš se považovat ani za někoho, kdo se pravidelně pohybuje v této společnosti jako jiní, kteří zdejší mocenské hry museli hrát snad už od kolébky. Je to tu pro tebe nové. Nový neprobádaný svět, ve kterém jsi sama.

Narazíš na první východ ze sálu. Vane z něj studený vzduch a když vyhlédneš uvidíš terasu s kamenným zdobeným zábradlím, která je oproti sálu prázdnější a jeden by řekl, skoro až prázdná. Osvětluje ji nespočet lamp rozmístěných po obvodu zábradlí a také u stěn sídla a ve tmě za ní vidíš nějaké obrysy keřů a stromů. Zahrada bude nejspíš pod tím. Na terase stojí trojice postav.

Jeden z mužů je oděn ve vojenské uniformě, vysoké postavy a širokých ramen. Druhý je v jednoduchém černém smokingu, vlnité vlasy lehce rozcuchané a výrazné zelné oči. Nejpodivnější na té trojici je ale žena. Stojí opřená o zábradlí, v ruce drží zapálenou cigaretu, šaty jednoduché, tmavé a volné. Skoro by si až řekla, že jí pod nimi chybí korzet a nebo má nějaký hodně odlehčený model. Žena o čemsi zapáleně hovoří a rozmáchle gestikuluje, zatímco ji dvojice mužů tiše poslouchá a sem tam přikývne.

Když se ohlédneš uvidíš, že sál se opět trochu zaplnil, ale pana Dohertyho s chotí vidíš stále v hovoru s neznámým mužem, zatímco je ostatní ve slušné vzdálenosti obchází a z ještě slušnější vzdálenosti pozorují.  

Hartovo vychloubání dokážu jen těžko ocenit, pokud bych mu měla na cokoliv z toho odpovědět, nelíbilo by se mu to. Ovšem myšlenka na klavír, na možnost hrát a udržet si svůj malý kousek ráje v tomhle vězení, mi dodává sílu držet při životě to naivní bludné světýlko, že to zvládnu. Zpoza mých rtů v další chvíli vybublá ten krátký cynický smích, když zmíní mého muže a ujistí mne, kterak se nemusím bát. Jsou to lži, lži a zase jen lži. Ten zvuk vyvěrajícího zoufalství hraničícího s hysterií naštěstí zanikne v ostrém staccatu, když Hart na dveře zaklepe.

Chladný závan deroucí se zpoza dveří mi na okamžik vyžene z hlavy veškeré myšlenky. Zamrkám, dlouze se nadechnu. Nedá se to popsat ani vystihnout, slovem, pocitem ba ani tónem. Jako ve snách hledím do rozhlehlé zimní zahrady, která by mne za jiných okolností uchvátila. Jen velice nerada sklouznu pohledem k tělnaté ženě. Sestra Meeksová. Nelíbí se mi, snad ani ne kvůli svému vzhledu, ale tomu, co z ní vyzařuje. Z něčeho na ní mi běhá mráz po zádech. Mlčky kývnu hlavou namísto pozdravu, zamlklá a pobledlá stojím i nadále po boku Harta, dokud mne on sám nezanechá ve spárech sestry a jejího pomocníka.

A to je přesně ten okamžik, kdy sestra odhazuje jednu část svojí masky - pečlivě hlídané a opečovávané tváře vytvořené jen pro zrak primáře sanatoria Greenhill. Následuji ji, co jiného mi také zbývá, zatímco se rozhlížím po chodbě. Můj krok lehce zakolísá, když mi začne vysvětlovat denní rutinu v tomto domě. Uskromnit se? Brzy nepoznám rozdíl? Už jen slova o budíčku a rozcvičce mi vymažou z tváře jakýkoliv výraz. Koutky nešťastně povadnou a na žaludku přibude další uzel. Od útlého věku jsem si v mnohém byla svojí vlastní paní. Určovala jsem si, kdy budu vstávat, kdy půjdu spát, měla jsem jen pro sebe celé dny, kdy jsem si mohla dělat cokoliv se mi zamanulo. Tohle nebyl přísný režim. Tohle byl vězeňský režim.

V mém nitru jako na povel zaplála jiskřička nenávisti. Zlosti. Nejenže mi vše sebral. Ne. Bartholomew zašel mnohem dál.

"Bohužel ano," povzdechnu si v odpověď Meeksové. Můj hlas je zhrublý, tichý. "A žádné osobní věci nemám, pouze mé oblečení," přeci jen se zachmuřím. "Znamená to, že si budu moci pro schválené osobní věci nechat poslat?" přeci jen se zeptám. Kde jsem to... Ah. Světélka naděje.