Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

„Ehm… zajisté, lady De Lacey. Všechno se zvládne.“ Roztáhne se Thomasovi na rtech přeci jen trochu povzbudivý úsměv, než si vyslouží pohoršený pohled od Elyse, která ti začne pomáhat do kočáru. „Omlouvám se… já.“ Vyhrkne, když si uvědomí, že tam stále jen tak sedí, zatímco je jeho místo dole. „Už se nemusíš obtěžovat, Thomasi.“ Odmávne ho nazlobeně Elyse a pomůže ti s širokou sukní do vozu.

„Všechno bude v pořádku, paní. Nemusíte se bát. Už vám nic nehrozí a vše je, jak má být.“ Nakloní se k tobě do vozu Elyse a mile se usměje.

„Hlavně si užijte váš večer. Určitě to bude nezapomenutelné.“ Dodá a pak za sebou zavře dveře kočáru a ty osamíš. „Jeď opatrně.“ Slyšíš ještě, jak napomíná Thomase, než pobídne koně a kočár se s tebou vydá směrem k vašemu cíli.    

Kočár s vámi projíždí ulicemi Zahrad a stejně jako další vám podobné míří neomylně k sídlu Chesterleyových. Jízda trvá něco přes půl hodiny, co máš možnost se sama v tichosti probírat vlastními myšlenkami.

Zastavili jste a tentokrát ti už Thomas pozorně přispěchal otevřít dveře a pomohl ti z kočáru. Stáli jste před rozlehlým panstvím Chesterlyhových a z dalších přistavených kočárů už vystupovali po širokém schodišti ostatní pozvaní hosté. Často ale v párech. Z budovy už se ozývaly tlumené zvuky živé hudby a stejně tak se k tobě nesl vzrušený hovor dalších, kteří stejně jako ty mířili nahoru do budovy.

Při vstupu si jen nahlásila jméno jednomu ze sluhů, který kontrolovat přicházející hosty oproti seznamu. „A vašeho manžela máme očekávat později, lady De Lacey?“ Zeptal se krátce a udělal si patřičnou poznámku. Pak už si měla možnost si odložit případné svršky do chladného počasí, než si byla uvedena do hlavního sálu.

Sál byl rozlehlý. Vysoké stropy a zdobené obložené stěny s nespočtem zrcadel, od kterých se odráželo světlo křišťálových lustrů. Pod tím vším už proudily skupiny draze oblečených hostů. Šustot hedvábí přehlušovala příjemná hudba piana doprovázeného smyčcovým kvartetem, která vkusně podbarvovala atmosféru luxusu.

„Ah, lady… De Lacey!“ Usmála se na tebe postarší žena, která stála nedaleko dveří a vítala příchozí. Sluha, který se k ní krátce naklonil a něco jí před tím pošeptal, úslužně ustoupil o krok zpátky. Měla černé vlasy, nejspíše v tomto věku už barvené, vyčesané do vysokého účesu, tmavé šaty a briliantové dlouhé závěsy. Vedle ní stál muž, od pohledu dobře živený s poněkud výstředním zjevem a poněkud utrápeným výrazem.

„Charlesi, podívej. Tohle je ta mladičká manželka od pana De Lacey. No, není rozkošná!“ Usmívala se na tebe široce lace Chesterlyová a tiskla ti ruku.

„Drahá, jsem ráda, že vás poznávám. Philipa jsem znala už od kolébky a jsem moc ráda, že si našel tak úžasnou ženu. Kdy vlastně dorazí?“ Rozhlédla se, jako kdyby ho snad mohla někde zahlédnout. „No tak, Evelynn, nech ji trochu vydechnout. Copak nevidíš, jak je z tebe celá vyplašená? Charles Chesterley. Těší mě, lady De Lacey.“ Skloní se a symbolicky ti políbí ruku v rukavičce.

„Jsem rád, že jste nás poctila svou přítomností. Určitě si s vámi rádi promluvíme, ale aktuálně nás plně zaměstnává naše… ehm skvělá vítací povinnost. Dobře si rozmyslete, zda takové akce, za tohle stojí.“ Spiklenecky na tebe mrkne. „Charlesi!“ Napomene ho hned jeho žena a Charles jen poslušně pokýve hlavou. „Promiňte drahá, Charles je dosti… netrpělivý. Určitě se s vámi ráda večer setkám, ale jestli nás teď omluvíte, máme ještě pár hostů, které musíme přivítat.“ Usmějí se na oba na tebe a pokynou ti dále do sálu. Ona se usmívá až přeslazeně mile a on naopak utrápeně.        

Phelia Boulder

*Ťuk, ťuk… ťuk…Ťuk,Ťuk* Zaklepala jsi jednoduchý kód na dveře a čekala. Chvíli se nic nedělo, když v tom se otevřel otvor ve výšce očí a z druhé strany na tebe někdo hleděl. Jedno oko bylo zakalené s táhlou jizvou na kůži kolem a to druhé, hnědé, se jen přivřelo, jak na tebe muž stojící za dveřmi pohlédl. Uslyšela si tiché odfrknutí a zdířka se zase zavřela. Chvíli se nic nedělo, než něco zarachotilo na dveřích a ty se otevřely.

Vešla jsi dovnitř. Nebyla jsi tu poprvé. Místnost byla částečně pod úrovní vozovky, takže si musela sejít pár schodů. Potemnělou místnost na několika místech osvětlovaly petrolejové lampy a jinak zde byl přehršel všemožných krabic a pytlů s kdo ví čím. Zaprášené police byly také plné různých předmětů, od lahví vína, po vymontované mechanické strojky. U jedné ze stěn stál masivní dřevěný stůl, za kterým už seděl tvůj starý známý. Fisk byl vyzáblý, vysoký muž ve středních letech. Vedle něj stáli dva hromotluci, které si tu vydržoval ze zjevných důvodů. Práce lichváře uměla jednomu nadělat dost nepřátel, na druhou stranu mu vydělala na tenhle dům. A možná ne jen na ten.

„Ah, Boulder. Děvče, tebe jsem taky už dlouho neviděl!“ Roztáhl ruce a vstal, aby se s tebou přivítal. „Jak se máš? Jak jdou zápasy? Slyšel jsem, že se teď něco velkého chystá. Ezra se snažil dělat drahoty, ale nakonec jsem z něj něco dostal. Prý by si o tom něco měla vědět. Hmm? Podělíš se se starým přítelem?“ Významně na tebe pohlédne a usměje se. Ezru samozřejmě znáš, ale že by se chystalo něco velkého? O tom se ti nejspíš opomněl zmínit.

„No, to je jedno. Kvůli tomu jsem tě sem dnes nezavolal. Dáš si skleničku?“ Ukáže ti na židli na druhé straně stolu a sám se posadí. Pokud kývneš na nabídku, naleje ti do skleničky, které už kousek chybí, trochu rumu. „Mám pro tebe jednu práci. Však víš. Jako vždy. Lidi jsou pořád méně spolehliví. Ty jim půjčíš, zachráníš je od problémů a místo toho, aby ti tu laskavost oplatili, dělají ti problémy a vykrucují se. Samozřejmě, že se snažím se splátkami počkat, ale však víš. Taky mám rodinu, kterou musím živit.“ Rozhovoří se obšírně Fisk o svém životě, jako kdyby to někoho zajímalo.

„Budu tedy opět potřebovat tvé služby. Poslal bych tady chlapce…“ Ukáže na hromotluky za ním. „… ale ti jsou dobří akorát tak na stání u dveří. Neumí tu… delikátní práci s lidmi, kterou zvládáš ty. Takže potřebuji, aby si zase zašla na jedno místo a udělala to, co musíš. Je mi jedno, jestli jim promluvíš do duše, pohrozíš božím trestem a nebo zakroutíš krkem. Potřebuji zpět jen své peníze.“ Opře se do opěradla židle a proplete prsty.

„Je to dům čtyřicet tři na Canon Row.“ Ta slova tě zarazí. Tu adresu znáš. Ale Fisk nezastavuje a pokračuje. „Neckett, tamější lékařka. S dost pofidérní minulostí, můžu-li říct. Půjčila si docela pořádnou sumičku, ale nesplatila ještě nic. Dostaň z ní alespoň tři sta šekelů. Pro začátek.“ Usměje se tak, že i tobě naskočí na chvílí husí kůže na zátylku.        

Delilah Blair Flanagan

Stojíš tam před nimi a dochází ti, že tohle je konec. Konec života, který si znala. Podobné příběhy jsi jen slýchala. O těch podivínských ženách, které nezapadly do škatulek společnosti a jejichž manželé byli schopní zaplatit nemalé částky za to, aby o ně bylo postaráno. Přesně, jak to tady pan doktor říkal. Doba pokročila. Dnes už si ti zámožnější nemuseli najímat pouliční násilníky, ani kupovat neoznačené lahvičky z nenápadného šuplíku u lékárníka. Ne, dnes se lidé odklízeli elegantně. Bez nutnosti si ušpinit ruce.

„Myslím, že to nebude nutné lady. Není nutné si s sebou nic brát. Nemusíte se bát, vše potřebné u nás budete mít zajištěno.“ Usměje se na tebe mile pan doktor Hart. „Jsem rád, že jste rozumná a nechcete svému nemocnému muži přidělávat zbytečné problémy. Věřím, že se brzy zase shledáte.“ Pokyne ti a pohlédne na muže ze tebou. Ten zjevně pochopí a o krok ustoupí, aby ti uvolnil cestu.

Dveře se otevřou a za nimi, div ne natisknutá na ně, stojí Kayla. O krok ustoupí, viditelně zaskočená nečekaným příchodem a vaše pohledy se střetnou. Vidíš v jejích očích strach. Ruce si tiskne na hruď a žmoulá v nich přívěšek s křížkem. „Promiňte… já…“ Zakoktá se a ustoupí.

„Tak půjdeme, lady Flanagan.“ Uslyšíš hlas doktora, který se i se svým společníkem vynoří za tebou. Není času nazbyt. Poslední prosebný pohled věnuješ Kayle a ne tomu, koho si znala jako svého manžela. Chápavě přikývne a natáhne ruce, jak kdyby chtěla chytit ty tvé a rozloučit se, ale zase je hned stáhne, svírajíc pevně těžkou látku své sukně. Tohle není ta správná doba a ani místo. Víte to obě.  Je až ironické, že soucitu se dočkáš od někoho takového, a ne od vlastní rodiny.

Vyjdete před dům. Slunce ještě nevyšlo a ulicemi se prohání jen studený ranní vítr. Je v něm cítit blížící se podzim. Před domem už čeká kočár. Není to nic tak honosného, na co jsi běžně zvyklá. Spíše drožka s okny vybavenými pár kusy oceli. Mřížemi.

„Tak prosím, lady.“ Nezdržuje se pan doktor ani na okamžik a otevře ti dveře s poněkud teatrální zdvořilostí. Nevíš, jestli to schválně přehrává, nebo jen prostě nemá dostatečně kvalitní vychování. Když se ohlédneš k domu, vidíš, že se v manželově ložnici pohnuly závěsy, ale nic víc jsi nezahlédla. Možná to byl jen průvan, možná o ně zavadil jen sluha. Kdo ví. Nastoupíš a pan doktor i jeho pomocník s tebou. Usadíš se na sedadlo, zatímco doktor párkrát ťukne hůlkou do stěny a kočár se s vámi rozjede.

Projíždíte ulicemi probouzejícího se města a po čase honosné a udržované budovy Zahrad nahradí jiné. Méně zdobené, ale za to rozlehlejší a účelnější. Projíždíte částí města, kde se nachází Zlatá katedrála a většina budov patřících církvi. Hospice, nemocnice, sirotčince.

„Vidíte, ještě že jsme nemeškali.“ Nakloní se doktor na moment ke svému okénku, za kterým je výhled na katedrálu, na jejíž vrcholky začínají dopadat první ranní paprsky vycházejícího slunce. Špičky vysokých věží jako by zářily zlatým světlem, které rozhání zbytky temnoty. I na nedalekém moři, které je celé na pozadí této scény se hladina zlatě leskne, jak se nad ni pomalu vynořuje sluneční kotouč. Je to skutečně fascinující pohled. Vzduch je svěží a nese v sobě vůni soli.

Chvíli to trvá, než projedete kolem celého komplexu, který se nazývá Zlatou katedrálou, ale pokračujete dál. Dál na okraj. Budovy prořídnou a začnou se sem tam objevovat i stromy. Najednou sebou vůz trhne a zastavíte.

„Jsme tady, lady. Váš nový domov.“ Otevře dveře doktor Hart a vystoupíte. Před vámi se tyčí v ranním slunci rozlehlá budova s mnoha okny. Za některými už se svítí, jiná jsou potemnělá. Jednu věc mají ale společnou s vozem, který tě sem přivezl. Při bližším pohledu si všimneš, že je většina z nich také vybavena mřížemi. Především ty ve spodních patrech. Když se rozhlédneš kolem, nikde nikoho nevidíš. Stojíte tu sami.

„Až po Vás.“ Pokyne ti doktor a ukáže na dvoukřídlé vstupní dveře, které jsou před vámi.

Jacob White

„Zajisté, sire.“ Kývne mladík vděčně a viditelně rád vás zase opustí. Ani nevíš, jestli pořádně zaregistroval tvou minci. Nejspíš tu bude nový. Dopis na první pohled nevypadá nijak zvláštně. Žádný drahý papír, zdobná pečeť, nebo snad dámský parfém. Vlastně je až okatě obyčejný.

„Samuel?“ Otáže se tvůj otec a na chvíli loví v paměti o kom, že to mluvíš, než po chvíli pokýve. „Ah, ten Samuel. Mladý Lewinson. Jistě už si vzpomínám. Sloužili jste spolu. Samozřejmě. Myslím, že chvíli zvládneme pokračovat bez tebe.“ Mávne rukou v jasném gestu, kterým ti naznačuje, že se můžeš vzdálit. „Jak jsem vám říkal, ta poslední vyhláška…“ Zní ti slova tvého otce v uších, zatímco odcházíš, aby sis našel nějaké tiché místo. Pozornost místních důležitých osobností, kterou si před pár okamžiky měl, se opět stočí k debatě a alkoholu ve sklenkách.

Za oknem vidíš panorama města zahaleného do tmy. Vysoké věže i komíny ve vzdálené Industriální čtvrti se tyčí majestátně nad městem a na obloze si můžeš všimnout i několika světelných bodů pomalu se plavících oblohou. Je to skutečně unikátní pohled. Nikde ve světě si takové město neviděl. Ale teď není čas na kochání se výhledem. Rozlepíš obálku. Jde to snadno. Lepidlo nemohlo ani pořádně zaschnout. Na složeném papíru je tam opět velmi strohý vzkaz.

Ručičky vysokých dřevěných hodin ukazují čtvrt na devět. Máš tedy co dělat, aby si to stihl. Naštěstí pro tebe je daná lokace na hranici Zahrad a Univerzitní čtvrti, takže se nemusíš táhnout přes celé město. Nachází se tam rozlehlý městský park, který je vyhledávaným místem na procházky místních obyvatel. Oáza zeleně v tomto jinak kamenném a železném městě. Dokonce je zde možnost si i zaveslovat na uměle vytvořeném jezeře, čehož využívají s oblibou především páry, které v jeho krytých zákoutích hledají čas jen pro sebe. Ti méně šťastní, anebo už pár let ženatí, se spokojí povětšinou už jen s krmením vodního ptactva.

Teď už se jen najít vhodnou omluvu a co nejrychleji se vytratit, aby sis u Samuela mohl vyzvednout svou výbavu. Ne, že by tento oděv byl až tak nepohodlný, ale něco ti říká, že Edgar po tobě nebude chtít romantickou vyjížďku při měsíčku.

Jako chmýří pampelišek

Neposlušné kudrlinky zrzavých vlasů, které mi ještě před chvílí klouzaly po ramenech a dělaly si, co se jim zachtělo, se zkušenými pohyby Elysiných rukou stávají součástí komplikovaného copu protkaného bílými perlami. Jenom zavřu oči, když hřeben zatáhne nebo když jeden z již lapených pramenů uteče ze svého vězení. Nezlobím se. Klidně bych u toaletního stolku proseděla celý večer. Sledovala bych, jak se z té pobledlé venkovské dívky s velkýma vyděšenýma očima opět stává žena Philipa De Laceyho. Svým způsobem je to fascinující. Elyse si dává záležet. Budu vypadat nádherně, přesně jak se sluší a patří, ale to není důvod, proč nedokážu odtrhnout pohled od zrcadla. Na podobných událostech – a obzvláště teď – se lehký povlak bílého pudru stává maskou v divadle, precizní tahy štětce malbami na tváři bojovníka chystajícího do války a drahé modré šaty se stříbrným vyšíváním mým brněním. Ani se nepoznávám.

Posledních pár dní nemůžu dostat z hlavy vzpomínku na jedno prosluněné odpoledne. Nemohlo mi být víc než Charlottě teď. Možná to bylo dokonce před mým zasnoubením… Vydali jsme se do rozkvetlých plání rozpínající se za Davenportem. Sestry sbíraly květiny a pletly z nich věnce, matka se věnovala přítelkyni a otec mi zničehonic podal pampelišku. Řekl mi, ať do ní fouknu a něco si přeji. Tehdy jsem samozřejmě měla plnou hlavu pohádek a nedokázala si představit nic lepšího než najít toho pravého. Podívej, pokračoval nebývale vážně, když mi v ruce zbyl jenom zelený stonek a bílé chmýří pampelišky se rozletělo do všech koutů světa. Její chmýří uletělo. Už ho nikdy nedostaneš na své místo. Nikdy nedostaneš příležitost přát si nic jiného… Jedno unáhlené přání tě může stát víc, než se na první pohled zdá, ty moje pampeliško. Teď už mi jeho slova dávají větší smysl, ale tehdy jsem se jenom zasmála a řekla, že si prostě najdu jinou a budu si toho přát tolik, kolik jenom budu chtít. Co bych teď dala za jedno pampeliškové přání…

„To nic,“ hlesnu málem něžně v odpovědi na omluvy. „Je to velká noc…“

Bezděčně se prsty dotknu safírového náhrdelníku, který mi Philip dal jenom pár dní předtím, než… odjel. Zahrnul mě srdceryvnými omluvami a – já mu uvěřila. Chtěla jsem mu věřit, všechno to považovat jenom za zlý sen. Každý takový dárek představoval tečku za tím vším. Už nikdy se to nebude opakovat, slibovala jsem si. A nebude. Jakkoliv mám pocit, že se dusím, je to jenom pocit. Zvláštně studenou ruku nechám sklouznout zpátky do klína.

Vyberu si parfém nasládlé liliové vůně. Je to květina symbolizující nevinnost, plodnost, budoucnost, a přece si ji nedokážu představit jinak než ležící na hřbitovním náhrobku. Naposledy se podívám do zrcadla, tváří v tvář ženě, kterou se dneska musím stát. Slavnost hraběte a hraběnky Chesterleyových bude velká událost a nechci dorazit pozdě, byť by to Philip nejspíše viděl jako velkou legraci. Chtěl by na sebe svým příchodem připoutat pozornost, zatímco já doufám v pravý opak. Musím se držet svého plánu. Cestou si přeříkávám všechno, co vím o hostitelích. Koho potřebuji pozdravit. Komu se naopak vyhnout. Co bych přesně měla říkat. A co v žádném případě ne.

Když si všimnu Thomase na kozlíku, zarazím se. Ramena se mi takřka nepatrně zachvějí, přičemž se otočím ke dveřím kočáru a natáhnu ruku k Elyse, aby mi pomohla nastoupit. Něco v jejích očích – snad ta nervozita, nebo jak to nazvala – mi na okamžik připomene mou mladší sestru Charlottu. Naposledy jsem ji viděla na svatbě. Nikdy předtím ve městě nebyla a, jakkoliv se snažila tvářit, že je to tady stejné jako doma v Davenportu, nedokázala přede mnou nervozitu skrýt. Stejně jako předtím stisknu prsty ve své dlani lehce, krátce, avšak povzbudivě.  

„Bude to v pořádku,“ řeknu.

Sama nevím, jestli těm slovům věřím, přesto nasednu do kočáru a zavřu za sebou dvířka. Hlavu si na okamžik opřu o rám okénka, než se uvědomím a znovu se napřímit. Nesmím polevovat na pozornosti. Je to jen začátek… a následujících pár dní rozhodně všechno. Oči bezděčně zvednu k tmavé obloze. Možná bych se i pomodlila, kdyby mi nebylo předem jasné, že mě ten nahoře nevyslyší.

Benedikt Tskilekwa

♬♬♬♬♬

Další z mnoha dnů v Novém Jeruzalémě. Kolik už si jich tu prožil? A kolik jich ještě bude následovat? Mohl si jen doufat, že s tvou novou praxí u Doofenshmirtze jich bude ještě dost. Nechyběl ti ale zápal pro věc. To ostatně nikdy a v poslední době také ne lidem kolem tebe. Byl jsi jako generátor poháněný ophiriem, který neúnavně roztáčel kolečka složitých mechanismů v lidech kolem sebe. Ne, tedy, že by něco takového jako ophiriový generátor existovalo, ale jistě to byla jen otázka času, než se vím podaří ten správný technický průlom, který to umožní!

„Hej Bene…“ Ozve se jakoby hlas z dálky a před očima se ti zamíhá dlaň. „…Zase to tvoje denní snění. Vážně, jednou tě přeje drožka a nebo někam spadneš. Přísahám bohu, že tě z žádného kanálu, nebo z pod vlaku tahat nebudu.“ Vratislaw seděl naproti tobě rty zkřivené kyselým úšklebkem. Byl podobného věku jako ty. Delší vlnité vlasy a mladistvý pohled. Dobře upravený, jak se na mladého gentlemana jeho postavení sluší a patří. To u tebe to tak slavné nebylo, ale byl jsi rád i za to, co jsi měl. Pořád sis polepšil oproti několika letům zpátky. Seděli jste v jedné z kaváren v Univerzitní čtvrti. Chodili jste sem čas od času poseděl a vyměnit si novinky z vašich životů. Vždy jen vy dva. Nepotřeboval jsi svého génia na to, aby sis všiml, že se s tebou Vratislaw bavil nejčastěji jen, když jste byli sami. Byl-li mezi svými přáteli, stěží o tebe zavadil pohledem, ale stejně jste se spolu pravidelně scházeli a povídali si jako rovný s rovným. Bylo to jistě zvláštní, ale bohatí mají své manýry, o tom jsi se mohl přesvědčit už vícekrát a nejenom díky Vratislawovi.

„Takže, jak jde práce u Doofenshmirtze? Slyšel jsem, že je to tak trochu blázen. Nedržet nad ním ruku Janssen, tak už opravuje hodinové strojky někde v zapadlém krámku industriální čtvrti. Kolikátou laboratoř že mu už zaplatil? Pátou?“ Zasmál se Vratislaw a upil z porcelánového šálku čaj. Samozřejmě, že přeháněl. Doofenshirtz rozhodně nepatřil mezi klasické výzkumníky, jaké si měl možnost na univerzitě potkat, ale také to nebyl naprostý blázen bez pudu sebezáchovy. Ostatně, musel mít nějaké výsledky, když do něj Janssen investoval. A navíc, vybavení laboratoře se muselo měnit teprve potřetí. Vratislaw nechodil pro rýpavou poznámku nikdy daleko, ale v poslední době si měl neodbytný pocit, že je za nimi ještě něco jiného. Byla to žárlivost?

„Na čem teď vlastně pracujete? Další přečerpávací systém do Jansennovi vodovodní sítě?“ Zeptal se jakoby nic a upřel na tebe zvědavý pohled. Kdyby to jen byl čerpací systém. Kéž by. Určitě by poslední asistent neležel v nemocnici s popálenýma rukama. Na druhou stranu, také by si neměl tohle místo. Malachi říkala, že vždycky je něco zlé pro něco dobré. A neštěstí jednoho, může být štěstím pro jiné. Nebyla to zrovna poučka ze Svatého písma, kterým se tu často někteří oháněli, ale život jí dal kolikrát za pravdu. Ne, aktuálně jste nedělali na žádných čerpadlech, ani turbínách. Ne, v těžké kovové skříni bylo něco jiného. Zlatý kov protkaný černými žilkami. Substance nedozírného potenciálu, ovšem velmi vrtkavých vlastností, neřkuli výbušných. Kdo jiný by ale měl odhalit její tajemství, než zkušený výzkumník se svým nadějným asistentem?

Tři týdny ticha a klidu. Za jiných okolností to znělo jako splněný sen, ale... Tohle bylo jiné. V domě se nedalo dýchat. Jako bych celou dobu stála před oknem, hleděla do dáli na rozbouřené nebe dštící blesky a zmar a jen čekala, až poprvé zahřmí a můj svět se od základů otřese. To čekání bylo o to nesnesitelnější, když odpovědí bylo stále a vždy jen... Ticho a klid. A neexistovalo nic, co by mi poskytlo aspoň na chvíli úlevu, možnost dlouze vydechnout a setřást z ramen tu neviditelnou tíhu, která na ně dosedla v okamžiku, kdy Bartholomewa odnášeli zřízenci na nosítkách do kočáru.

S pomocí Katherine jsme ze zimní zahrady odklidily všechny ty mrtvé zašlé rostliny a zasázely nové, které jsem poručila sehnat a nechat přivézt. Celé dny jsem trávila s rukama špinavýma od hlíny ve snaze vše napravit... Zahrada tak sice brzy vypadala takřka stejně jako předtím, ale v pořádku nebylo vůbec nic. Nevycházela jsem domu, byť to jen přiživovalo ty nebezpečné zvěsti a drby, které začínaly kolovat společností. Návštěvy jsem odmítala, i své vlastní matce jsem nechala vzkázat, že se za ní zastavím... Později. Nechtěla k tomu všemu čelit ještě jí.

Přeci jen tu ovšem byla návštěva, kterou jsem nemohla odmítnout a stáhnout se ještě hlouběji do stínů vlastního domu. Příchod dvojice detektivů na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako jejich otázky a nevyřčená obvinění, která zůstala viset ve vzduchu ještě dlouho po jejich odchodu. Tak dlouho jsem si promýšlela a nacvičovala, co řeknu až se někdo zeptá... Přesto se mi hlas chvěl nejistotou a obavami, když jsem vyprávěla příběh toho večera, který se nikdy nestal. Příběh o podivném záchvatu, který mého muže zastihl po návratu z pánského klubu zrovna ve chvíli, kdy se se mnou šel přivítat do zimní zahrady, aby mi mohl sdělit novinky ze společnosti, které ho tak rozrušily. Příběh postrádající veškeré detaily o tom, že příčinou jeho "rozrušení" jsem byla já a mé rozhodnutí zrušit večírek ku příležitosti mých narozenin a zároveň zdvořilé odmítnutí účasti na blížícím se soaré u Campbellových, kde jsem měla původně i hrát.

A tak jsem celé hodiny, dny, týdny čekala stále na bouři, která do domu nevtrhla dokonce ani s návratem Bartholomewe z nemocnice. Celá situace se stávala ještě nesnesitelnější, když se přede mnou ukryl do hájemství své ložnice. Do chodeb domu se společně s nasládlým zápachem hniloby vkradly němé výčitky a úzkost nedovolující se soustředit na cokoliv déle než pár minut.

* * *

Katherine mne v to brzké ráno vytrhne z dřímoty, která by se jen stěží dala nazvat spánkem. I přes lehkou bolest hlavy a nevolnost držící se kolem žaludku stojím na nohách dříve než služebná stačí rozhrnout závěsy mého pokoje.
"Můžeš jít, Kat, zvládnu se připravit sama," požádám ji. Nevolnost zesílí, když zahlédnu výraz Kayly postávající za dveřmi těsně předtím, než je za sebou Katherine zavře. Oblékám se ve spěchu do toho, co mi na můj pokyn již včera nachystala, jakkoliv přitom cítím slabo. Poslední dny jsem skoro nic nesnědla, dokonce i přes naléhání Kayly, která i přes své hartusení o mě měla starost.

I přes sílí předtuchu špatných zpráv se snažím kráčet chodbou k manželově pracovně vzpřímená, předstírající klid, který necítím. Ruce si přitom držím spojené na břiše, aby nebylo znát, jak se mi třesou. Pohled na Bartholomewe mne dokonale rozhodí a přinutí strnout uprostřed pohybu. Nádechu. Myšlenky. Ruka vystřelí k ústům, za která se nakonec nechytím jak se stačím včas ovládnout, ovšem... Pohledný muž, kterého jsem si před lety vzala je nenávratně pryč. Jakoby proměna, která započala po svatbě, nikým neviděna a nepozorována, nyní pronikla skrze kůži a přetvořila k obraz k příkladu duše.
Až po trestuhodně dlouhé chvíli zaznamenám, že v pracovně není sám. Jeden muž za mými zády. Druhý po boku manžela, který se zároveň ujme slova a představí se jako... Edward Hart. Primář sanatoria Greenhill. Nadechnu se ke slovům, která ovšem nevyslovím. Dokonale konsternována situací, které jsem se stala nedobrovolným účastníkem - rukojmím - jen těkám očima ze strhané tváře Bartha k doktoru Hartovi a zpátky. Mysl nechce věřit tomu, co hlava právě slyšela. Na mém zdraví? Do pořádku?

... některé věci je nejlépe řešit už z rána...

Za brzkého rána, kdy celá čtvrť ještě spí a žádné zvědavé oči tak nebudou svědky toho, jak paní domu odchází bez garde se dvěma cizími muži do kočáru. Zůstanu hledět na svého muže, oči rozevřené dokořán nepříjemným poznáním, když cosi zašeptá směrem k Hartovi. V ústech cítím kyselo. Aniž bych si to uvědomovala, prsty v tu chvíli zatínám do dlaní natolik silně, že nehty zanechávají v kůži rudé půlměsíčky. Čekala jsem cokoliv. Jen ne tohle. Muž u stěny se pohne a já také. Poplašený úkrok stranou doprovází cuknutí zvířete zahnaného do rohu. Pocit vlastní bezmoci je naprosto ochromující. Stejně jako náhlé ostré bodnutí nenávisti směřující k tomu, který mi právě sebral i ten poslední kousek svobody, co jsem měla.

"Chápu, půjdu... Půjdu sama, ano," zachraptím, hlas zdrsnělý těžko potlačovanou úzkostí a žízní. Přinutím se nadechnout. A vydechnout. "Jen bych ráda ještě před odchodem dala pokyny své služebné, aby věděla, co mi nachystat sebou," pokusím se o úsměv. Nejde mi to. Ve skutečnosti jediný pokyn, který potřebuji sdělit Katherine nebo Kayle je ten, aby neprodleně donesli vzkaz mé rodině o tom, kde jsem. Pokud mi to nedovolí, nehádám se. Neprotestuji. Jen věnuji Kayle ten jeden jediný prosebný pohled, když ji míjíme a míříme z domu ven.

Venku se do mě zakousne jako na povel chlad, který nemá nic společného s brzkým ránem. Rozpuštěné rusé vlasy mi náhlý poryv větru vmete do tváře, když se naposledy ohlížím směrem k domu zahalenému v jitřním šeru.

Tak se to stalo.

Bouře přišla a vzala vše, co se jí postavilo do cesty.