Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Srdce ti splašeně buší, zatímco ti před očima stále vyvstává to jméno – Evelynn Doherty. I když jsi knihu se spěšně přepsanými jmény zaklapla, jako kdybys to mohla i nadále vidět. V knize nebylo nic víc. Žádná diagnóza, na základě které byli jednotliví pacienti přijati a stejně ani žádné datum jejich přijetí. Byla tam týden? Měsíc? Déle? Věděl už tehdy Fernsby na aukci, kde jste se potkali, že je tvá matka v jeho zařízení? Možné je vše.  

Už se nehodláš ale zdržovat. Ani úklidem a ani žádnou další zbytečností. Snad jen ještě v rychlosti sepíšeš krátký vzkaz pro Alexandera, který bude s tou spouští kolem a otevřenou knihou se jmény zcela jistě dostatečným vodítkem k tomu, co tě asi přimělo odtud odejít v takovém spěchu.

Dveře se za tebou zabouchnou a sklo zadrnčí ve skleněných výplních, jak rázně je za sebou zavřeš. Vůně růží na verandě tě obestoupí, ale teď jí nevěnuješ příliš pozornosti. Rychle schováš klíč na domluvené místo a vyrazíš.

Kráčíš ulicí a do zvuků podpatků se proplétá i něco jiného.

Najednou ani necítíš únavu, kterou sis odnesla ze svých nákupů. Skoro až utíkáš. Avšak stejně jako před tím nakonec musíš ujít delší cestu, než se ti podaří najít místo, kde postává více drožek a některé jsou skutečně volné. Jedná se o menší náměstí. Poklidné, malebné a zdaleka ne tak majestátní jako ta v Zahradách. Avšak tam brzy opět budeš.

Domluvíš se s kočím, který souhlasně přikývne, že ví, kam má jet. A tak můžeš konečně po svižné procházce zase vydechnout na sedadle drožky, která se vydá směrem do centra Nového Jeruzaléma.

Ulice se míjí za okénky, zatímco máš dostatek času a prostoru si utřídit myšlenky a promyslet, jak to chceš vlastně celé provést. Ostatně do Zahrad to není až tak krátká cesta…

☩

Bylo to jako návrat v čase. Jako návrat do života, který ti už nepatřil. Hleděla jsi na sídlo vaší rodiny v Cottesmore Gardens, které bylo z velké části kryté vysokou zdí a rozléhal se kolem něj malý ale udržovaný parčík – důkaz značného majetku ve městě jako je Nový Jeruzalém. Vzpomínky na tohle místo, které si myslela, že už v paměti ani nemáš se náhle začnou vynořovat a připomínat dívku a ženu, kterou jsi kdysi byla. Tu, která zde strávila většinu života. A tu, které nezbývá doufat, že jsi alespoň stále trochu podobná, protože z té ženy, která to zde před lety nazývala domovem, toho až tolik nezbylo.

Projdeš branou, kde tě muž, který ji hlídá pustí bez nějakého většího váhání dovnitř. Sama víš, co stačí říct a jako trhan a ani nikdo podezřelý nevypadáš. Návštěva jedné osamělé ženy sice budí otázky, ale rozhodně nevypadá jako bezpečnostní riziko. A tak vykročíš k domu po známé dlážděné cestě, po níž si jako malá běhala, a dokonce se jako větší učila jezdit na kole, což tehdy skutečně nebylo pro každého. V zádech cítíš pohled muže u brány, který tě kontroluje, zda přeci jen budeš pokračovat k domu a nebudou tě napadat žádné nepředloženosti.

A pak… Pak konečně dorazíš do cíle. Vystoupáš po schodech vedoucích k domovním dveřím, kde už stačí zazvonit a…

„Ehm, madam můžu vám pomoci?“ Otevřou se dveře, a ty v nich uvidíš mladou dívku v oblečení domovní služebné, avšak ještě než jí stihneš něco více vysvětlit, zahlédneš postavu, která je ti i po takové době povědomá.

„Co se tu děje, Sally? Hmm, madam? Dobrý den. Nesete nám snad něco?“ Sklouznou po tobě stále bystré oči pana Enfielda, který byl rodinným majordomem už… No, co si dovedeš vybavit. Za tu dobu sice už jeho vlasy zestříbřely a obličej pokryly vrásky, přesto mu z očí nezmizela ta typická jiskra a stejně tak nepozbyl svého talentu pro dokonale kamennou tvář, kterou k tobě teď natočil. Prohlédl si tě a… Dál čeká, co mu ta nečekaná návštěva sdělí.

Zerachiel

♬♬♬♬♬

Nečekáte dlouho. Tvůj pokyn jasně ukončí ten moment zdánlivého klidu. Rozkazy jsou vydané a teď je třeba je jen vykonat. A že to nebude nic k zamyšlení. Ne. Zabíjení je většinou velmi prosté. A dnes to opět dokážeš.

Vrhnete se z nebes krytí šedivými mračny jako mocnosti pomsty. Jakkoliv tohle pojmenování není tak úplně daleko o pravdy. Každý z vás si nese v duši nějakou tu křivdu. To něco, kvůli čemu zanevřel na Zlaté město a život v něm. To něco, co uměl vždy tak mistrně využít Lucifer. Tedy, když chtěl. Ty tu ale od žádného přesvědčování nejsi.

Zlaté dýky se zhmotní v tvých rukách, a ještě než vůbec nebeský voják stihne pochopit, co si pro něj jde, narazíš do jeho těla. Vykřikne. V tom křiku je všechno bolest. Úlek. Varování. Avšak to nepatří vám, ale jeho spolubojovníkům. Ovšem od těch se ozve záhy něco podobného. Nemáte sice vyloženě početní převahu, ale moment překvapení je na vaší straně. A byl by hřích jej nevyužít.

Po krátkém souboji svého oponenta srazíš z oblohy. Ve vzduchu po něm zůstane jen sprška krve, než se zlatá zbroj zaryje do země. Proti slunci se nad ním rozevře čtveřice rudých křídel a zastíní tak jeho záři. Je konec. Nehodláš to protahovat. Několik zlatých záblesků a skoro až opojná vůně krve zesílí. Tuhle neznáš.

Natáhneš se po ní, aniž by ti kladla jakýkoliv odpor. Víš moc dobře, co to znamená. A pak vyletíš jako střela zpátky na oblohu k ostatním, kteří se potýkají se svými oponenty. Nemá smysl to protahovat a už vůbec ne hrát si na dětinské hry, komu který z nepřátel patří. A tak využiješ toho, že se teď misky vah převážily ve váš prospěch.

Zlaté meče o sebe zvoní v rychlém sledu a čepele od sebe odskakují, aby se do sebe opět zaklesly. Avšak rudé ostří, které se do souboje zapojí z nečekaného směru, zvládne oponent odrazit pouze jednou, než jím krvavý úponek omotaný kolem nohy smýkne ve vzduchu do strany a jeho chvilkového odkrytí hned na to využije tvůj spolubojovník.

Čepel projde krkem přesně na tom místě, kde jsou pláty vašich zbrojí slabé. Ozve se bublavé zasípání, zatímco tobě se tak dostane do rukou další materiál. A třetí? Ah, ten nebohý třetí, už najednou stojí proti třem oponentům. A v těch zlatem horečnatě planoucích očích rámovaných černými vlasy to vidíš. Ví, že se hra otočila. Ví, co jej čeká. Viděla jsi to už tolikrát.

Pustí rukou svůj obouruční meč a sáhne pro něco ke krku. Něco, co musel mít zavěšené pod zbrojí. Pousměje se. V pomalém skoro až smířeném gestu stiskne něco v dlani, co vypadá jako nějaký přívěšek zavěšený na zlatém řetízku, ale ať už to ale bylo cokoliv, nic dalšího nestihne.  

K zemi se zřítí i třetí a padne po boku svých bratrů a sester, kteří si prostě jen stáli na špatné straně.

A… je po všem.

Skutečně. Nemusíte čekat ostatně dlouho, než se k vám přiblíží jak pronásledovaná dvojice, tak i zbytek tvé jednotky. Maalik se zvládl společně s druhým postarat o pár pronásledovatelů, který sem měl všem nadběhnout. Sám Maalik nevypadá jakkoliv zraněn, ale ruka vašeho druhému spolubojovníku visí volně u těla a skrz zbroj kape zlatavá krev. Ten už bez zranění nevyvázl, ale rozhodně to není něco smrtelného. Malá cena za to, jakou porážku tu dnes Zlaté město utrpělo. A ačkoliv tito byli všichni z Třetí trojice, stále to byla pro ně velká ztráta. Nevratná.

„P-paní… paní!“ Vyhrkne poplašeně jedna ze zachráněných žen. Ano, takto zblízka vidíš, že jsou to obě ženy a rozhodně nepatří k bojovým složkám Padlých, protože to bys je určitě znala. Takto… „Děkujeme! Ctěná paní Krve!“ Vydechne a stále ve vzduchu se s rukou přitisklou na hruď pokloní. Obě. „Zachránila jste nás!“ Znějí ta slova vděku, které nakonec vždy může říct pouze jedna ze stran. A ta výmluvná vůně krve ve vzduchu to potvrzuje.

Situace postupně uklidní. I když se stále rozhlížíte, jestli přeci jen tu nebudou další nebeští, tak se zdá, že je po všem. Ani Armoniel nic nesignalizuje. Oblohu nad vámi stále halí ta šedivá mračna, z kterých na vás dohlíží a zároveň vám nabízí úkryt, když je třeba.

„Nevím, nevím, kde jsou ostatní. Myslím… Museli je zabít. Já… Dostaly jsme rozkaz, že se máme zachránit a… A letěly… Ale…“ Začne drmolit jedna z nich vysvětlení, aniž bys ji k tomu musela snad vybízet a strhne tak tvou pozornost zpátky k ní místo okolí a šedivým mračnům. „Ale pronásledovali nás a…“

„Měli bychom co nejdřív zkontrolovat, jestli jsou všichni mrtví.“ Vstoupí jí do toho bez okolků Maalik s praktickou poznámkou, která není tak úplně od cesty, protože všichni máte dost tuhý kořínek a když mezi vámi není Sestřička smrt, je těžké tyhle věci poznat jen tak. Zlaté oči ostatních se na tebe upřou v očekávání rozkazu, a dokonce i dvojice zachráněných v ten moment okamžitě zmlkne.