Andor.cz - Dračí doupě online

Oheň v oblacích

♫♫♫

„Za tři hodiny budeme přistávat, pane. Povětrnostní podmínky jsou až na silný protivítr příznivé a neočekáváme žádné komplikace.“ Promluvil úslužně jeden z velících důstojníků, jehož vysokou šarži prozrazovaly vojenské frčky na ramenou uniformy. Jakmile se však střetl s pohledem muže sedícího naproti němu, sklopil svou tvář raději k zemi.

Albrecht von Aldithley nebyl zrovna člověkem mnoha úsměvů. Nebyly třeba. Rodinné vztahy i život jej naučili, že více než zbytečný úsměv dokáže prostá demonstrace síly. Snad kdyby tomu jeho bláhový bratr více rozuměl a choval se, jak se patří na hlavu rodu, mohlo být Aldithley hlavním hráčem na poli světové politiky. A také by nepřišel tak hloupým způsobem o svého dědice. Ačkoliv to nakonec nebyla tak velká škoda, jak se mohlo na první pohled zdát. Přesto… Ztráta pro jednoho je příležitostí pro jiné. Vše chce jen svůj čas. A Albrecht si tuto šanci nechtěl nechat utéct mezi prsty.

„A náklad?“ Zeptal se arcivévoda von Aldithley na to jediné, co jej zajímalo. Ostatně, aby to získal, vynaložil nemalé úsilí a zdroje.

„V pořádku pane. Teplota o něco stoupla, ale stále se jeví stabilní.“ Narovnal se důstojník v zádech, zatímco podával krátké hlášení o nejcennější věci, která byla na palubě.

Oživené ophirium. Něco, co v Novém Jeruzalému podléhalo nejpřísnějšímu utajení. Stejně jako všechny projekty s tím spojené. A že jich bylo. Přesto… I v tom poblázněném městě plném zaslepených pánbíčkářů a pokrytců měl stále své spojky a pár nitek, za které se dalo zatahat, aby se věci daly do pohybu. Tedy… Chtělo to víc než jen to, ale nakonec se všechny investované prostředky vrátí několikanásobně. Tím si byl jistý. Chce to jen čas, než bude díky tomu Aldithley novým mocenským centrem světa. I kdyby tomu měla jeho polovina hořet.

Ne, vize Albrechtu von Aldithley nikdy nechyběla.

☩

„Hmmh, další dva stupně.“ Zamručel si pod šedými vousy postarší muž s brýlemi a něco si naškrábal do notesu při pohledu na teploměr umístěný z venku masivní ocelové skříně připomínající spíše sejf než cokoliv jiného. Nebyla to žádná hrůza, ale také to nebylo ideální. Jestli to tak půjde dál, bude do večera nutné začít přemýšlet o nějakém externím chlazení. A doufat, že to k něčemu vůbec bude. Už teď byl plášť bezpečnostní schránky teplý na omak. Naštěstí, pokud slyšel dobře, Spirit of Progress by se měl do pár hodin přiblížit domovskému přístavu a tam už bude více možností, jak se s tímto popasovat.

Sice se Arcivévodu snažil přesvědčit, že není úplně nejlepší nápad, brát něco takového do hustě obydlené oblasti, ale velmi rychle pochopil, že tady pláče na špatném hrobě. Některé věci v Aldithley neměly takovou cenu jako jinde.

Ale tohle… Tohle ji mít jistě bude.

A tam, za třicet centimetrů tlustou ocelí a další stěnou bezpečnostní schránky, se ve vzduchu vznášela a přelévala zlatá substance nabírající průběžně podobu nepravidelné kulovité sféry. Průběžně se se z ní oddělovaly a zase se s ní spojovaly zlaté částečky připomínající roztavené zlato. Byl by to svým způsobem až hypnotizující pohled. Kdyby jej ovšem někdo viděl.

Vnitřním světlem zářící matérie vypadala totiž skutečně jako živá.

☩

♬♬♬♬♬

Z mraků rozčísnutých a zvířených obrovskými turbínami, které hnaly Spirit of Progress domů, se náhle vynořilo jiné vzdušné plavidlo. Menší. Mrštnější. Aerodynamický tvar bez zbytečných příkras a zdobení dával dobře tušit, že tenhle vzdušný koráb byl vyroben pro jiné účely než vystavování se na odiv jiným.  Tichý zvuk motorů byl stěží postřehnutelný.

Plavidlo sestoupilo níže a přiblížilo se k vrchnímu plášti Spirit of Progress.

Působilo male. Jako David stojící proti Goliáši.

Avšak, jak psala Bible…

☩

Nákladovým prostorem se rozezněl klapavý zvuk ozubených soukolí pohánějících těžký mechanismus. Masivní ocelová vrata se vyklopila a dovnitř zafičel studený vítr, který rozvířil tmavé pláště tří postav.

Nikdo nic neříkal. Nebylo to třeba. Věděli, co mají dělat. Pouze na sebe kývli a přistoupili jistými kroky blíže k otvoru, ve kterém se míhaly načechrané mraky, které sluneční paprsky barvily do zlatova.

*Cvak… cvak… cvak*

Zacvakla se trojice karabin k dlouhým lanům.

Udělali dalších pár kroků, kterými se dostali na samotný okraj vyklopené plošiny, než…

… Se odrazili do vzduchoprázdna.

☩

Dopad nebyl jeden z nejměkčích. Přeci jen silný protivítr nekazil den pouze posádce Spirit of Progress. Ani hladký povrch pláště vzducholodě sám o sobě nenabízel příliš možností k úchytu. Alespoň ne pro lidské ruce.

Rukavice vybavené kovovými záchytnými drápy sklouzly po povrchu a vydaly nepříjemný škrábavý zvuk, než narazily na první z přinýtovaných výztuh, za kterou se zachytili.

Trojice postav, která nejprve o několik metrů sklouzla po plášti hnaná setrvačností a protivným větrem, se náhle ustálila na místech a postupně, opatrně se začala stavět. Háčky na rukavicích zacvakly zpátky na svá místa.

Dlouhé pláště vlály kolem těl a odhalovaly popruhy se zbraněmi a dalšími proprietami, kterých měl každý dostatek. Zakuklené siluety vypadaly z dálky, jako kdyby neměly tváře. Mohly za to kovové masky, ve kterých se za zdobnými ornamenty schovávaly technologie, o kterých světová veřejnost ještě neměla ani ponětí.

*Cvak… cvak… cvak*

Odepnuli karabiny od vyztužených lan a mávli na siluetu lodi nad nimi. Menorah se hned na to vznesl o něco výše do mraků, zanechávajíc za svými motory zlatavý opar.

Zionská legie byla na místě.

Možná se velící důstojník ve svém soudu unáhlil.