Andor.cz - Dračí doupě online

Oheň v oblacích

♫♫♫

Protáhnu se a zkontroluji karabinu zavěšenou v mechanismu lodi. Pár kroků a udeří do mě vítr. Adrenalin stoupá. Podívám se na dvojici mužů vedle mě. Pokývnou. Nemůžou vidět, že se usmívám. Krok do prázdna a vezme si mě vítr. Stáhnu ruce podél těla a užívám si pád. Pak je roztáhne a poryv napne plášť, dopadnu tvrdě na trup našeho cíle. Dech mi to nevyrazí jen zázrakem. Několik manévrů a konečně zatnu drápy rukavic a jsem v relativním bezpečí. Mí druzi jsou poblíž. Šplháme po trupu lodi. Směrem ke dveřím. Podle plánů, co nám ukázali by tam měla být komora kterou se máme dostat dovnitř. Jeden z mých společníků na ně přilepí výbušninu. Menorah nás mezitím opustil. Vrátí se až bude třeba. Ta loď je moc cenná abychom ji riskovali. Na rozdíl od nás tří. Exploze urve panty a my vnikneme dovnitř.

Další dveře jsou hned před námi. Plány nelhaly. Obsah malé místnosti mezitím vichr vysál ven a zmizely v mracích. Všichni tři se musíme snažit abychom dveře vypáčili. Přetlak je obrovský. Vnikneme do lodi. Zapadnou za námi s děsivou ránou. Alespoň stojíme na vlastních nohou. Plán je jasný, každý má svůj úkol. Vyrazíme. Tahle loď dnes shoří.

Nemusím se bát obětí, všichni už jsou stejně mrtví. Přesně to si pomyslím, když zarazím nůž do krku muži, který postával v chodbě. Další se vynořil zpoza rohu. Sakra je tu víc posádky, než naše informace sdělili. Ztuhne, když mě vidí. Pravda vypadám jako nějaký přízrak. Vlastně jím i jsem.

Vrátí se mi všechny ty měsíce v temné místnosti. Slova o tom že jsem víc, než tuším. Že se budu moci odprosit od všeho abych se stal tím čím mám být. Pokud odhodím svá omezení. Pokud se stanu zbraní a nenechám zbraně, aby je tvarovala má osobnost. Hřích, který je přijatelný. Vzhledem k tomu, co se děje je naprosto přijatelný.

Mezi prsty se mi zjeví zlatavá čepel. Vyletí směrem k muži, který vyděšeně sahá po zbrani v pouzdře. Vnikne mu do hrdla. Krev vystříkne a zlatavé světlo se změní v prach. Ten se vrátí ke mně jako dobrý přítel. Znám minimálně dvě mé podoby z minulosti, které by tohle odsoudily. Muž se zhroutí. Zbraň v jeho ruce stisknou prsty v křeči. Vystřelí. Tolik k nenápadnosti. Ta ale nikdy nebyla mou silnou stránkou.

Slyším dusot nohou. Prvního z nich chytím a hodím ho do skupiny která je za ním. Padnou jeden přes druhého. Dupnu na ruku se zbraní. Seknu dýkou, dám pěstí do krku. Vlastně si to zatraceně užívám. Jako jednu z mála věcí. Každý z těch lidí může za to, že jsem tady. Každý z nich je součástí toho, co mě donutilo se stát někým jiným. Hlavně ale každý, co umře je další krok abych se mohl vrátit.

Třeskne výstřel. Rána roztříští mou masku. Schovám se za roh chodby. Další kule naráží do železa lodi. Dobře, zlatavá záře v mých rukou zhmotní pistole. Vypadají jinak než dřív. Jsem taky jiným mužem. Vykloním se do chodby. Záblesky světla nechávají v mužích očouzené díry. Nemusím se bát, že by je někdo identifikoval. Jak už jsem dnes říkal tahle loď dnes shoří.

Překročím těla a mám několik okamžiků klidu. Sundám roztříštěnou masku. Pod ní je zamračený obličej. Někdy během posledních měsíců se na něm objevil vous. Někdy během posledních měsíců se jizvy na levé tváři stihli zahojit. Stejně jako zlomeniny, modřiny a další zranění. Když mě zachránili z kaple pod Jeruzalémem byl jsem jen troska stojící na rozcestí. Toho dne začala válka větší než já. Stal jsem se v ní zbraní. Prostou a skrytou. Mrtvý muž, který plní svou povinnost. Výcvik trval dlouho. Mise, na které mě posílal byli jiné než ty, na kterých jsem byl kdykoliv předtím. Boží válečník, tajný agent, to vše bylo za mnou. Teď jsem se stal kouřící pistolí v Metatronových rukou. Jedná věc byla nad slunce jasná…

…Jacob White byl zpět...