Andor.cz - Dračí doupě online

Epilog III

-

Nový začátek

♬♬♬

„Nový začátek,“ zopakuji po Williamovi těch pár slov, co to celé zpečetí. Paže mu poklesne a s tím povolím stisk dlaní. „To zní vlastně pěkně.“

Dále to nerozvádím. Jeho klid vždycky dokázal zklidnit splašený vlak jménem Vera a ani tentokrát to není jiné. Navíc je mi už tak jasné, že… pro něj nebylo snadné kývnout na tohle všechno. Dříve by mi snad tohle stačilo, abych couvla a přizpůsobila se tomu druhému, ale tentokrát už jsem nemohla. Nechtěla. Ne po tom všem.

To, že se William znovu rozejde, si tak uvědomím, až když zase zastaví a ohlédne se se slovy pro tuto chvíli tak nečekanými, až mi cuknou koutky. On mi to snad nikdy nezapomene, ale… ale to nevadí. Je to… pěkná vzpomínka. Podpatky mi v rychlém sledu klapnou na chodníčku, jak si pospíším a natáhnu se po jeho paži.

„V tom případě bych ti asi měla zůstat poblíž. Pro jistotu,“ hlesnu. Takřka okamžitě se zastydím a pohled odvrátím. Svým způsobem mi ta slova připadají odvážnější než ta, která mezi námi plynula předtím.

* * *

„… děkuji, pane Atkinsone. Ráda jsem vás zase viděla. A opatrujte se!“ rozloučím se s majitelem podniku.

Netvářil se, že by bylo nemožné Robertovi zprávu doručit, tak snad… se už brzy všechno dozví. Některé věci by bylo asi milosrdnější nevědět, ale přinejmenším to bude moct uzavřít. Nějak.

Ven mě vyprovodí další zacinkání zvonku nade dveřmi. Sněžit nepřestalo. Chodník tak pokrývá štědrá pokrývka sněhu, který křupe pod botami. Ještě před pár dny by mi to připadalo krásné. Chtěla bych to namalovat, ale teď mi vlezlá zima připadá leda tak protivná a raději pospíším ke kočáru.

Ve společnosti sestry a Williama se mi už dařilo konverzovat normálně, ale i tak cítím, že mluvím tišším tónem, úsměvům chybí bezstarostnost a rozpovídat se je pro mě těžší než jindy. Nejsem tak docela sama sebou. I k tomu, abych sestru přizvala na projížďku, jsem se musela přinutit. Snad to opravdu chce jenom čas.

„Viděla jsem cestou knihkupectví. Nechceš se tam stavit?“ zeptám se, když klepnu na okénko. „Ještě tě vezmu do toho, o kterém jsem mluvila. Pamatuješ? Bylo nedaleko hotelu. Potřebuji se Natalie na něco zeptat.“

Jestli se tam Robert přeci jenom nezastavil. Byť jsem si už nejméně třikrát slíbila, že nad tím, co se stalo a kdo se teď někde ve světě schovává, nebudu přemýšlet, nakonec se k tomu vždycky vrátím. Možná tak trochu doufám, že to takhle uzavřu i pro sebe sama. Že to Robertovi vysvětlím, a skončí to. Místo konce je to však jenom začátek a ani já, která si nese duši Zerachiel, nevím, kam to povede.

Zatímco se sestra rozeběhne uličkami utvářenými policemi plných knih, já knihkupectví procházím spíše jako duch. Pohledem pár názvů přelétnu, ale žádný mě více nezaujme.

„… hledáte něco konkrétního, slečno?“ ozve se mi zpoza zad.

Trhnu sebou, natolik jsem se při prohlížení ponořila do vlastních úvah, zase těch samých, a rychle se otočím k sympaticky vyhlížejícímu, postaršímu džentlmenovi. Cože to říkal? Jestli hledám něco konkrétního?

„Ahh,“ pousměji se rozpačitě a v první chvíli ho málem opravím, že slečna už opravdu nejsem, „jenom se koukám.“

„Hmm, máme tu všechny díly pana Pensfielda. Ty jsou u mladých dam, jako jste vy, populární. Nebo, pokud je už máte přečtené, vás mohu nasměrovat k sekci s gotickými romány,“ pokračuje s vlídným úsměvem. „Nebo snad hledáte vánoční dárek pro nějakého džentlmena? Pak by možná ocenil něco dobrodružnějšího. Stevensona, Verneho, Wellse?“

„Ne, ne… Nic takového.“

Ani teď se muž neotočí. Hodnotícím pohledem mě sjede od hlavy k patě, až mám chuť popadnout první titul, který se mi vplete pod ruku, a odnést ho k pokladně. To nevidí, že jeho dnešní zákaznicí bude spíše Priscilla? Ostatně knihy se jí v náručí hromadí až podezřele a mně začíná být jasné, že mě tenhle výlet do knihkupectví nevyjde levně.

„Tak jestli nehledáte nic ke čtení, nechce si prohlédnout alespoň desky? Vnučka mi pořád říká, že je to budoucnost. Že by dnešní mládež raději strávila celé hodiny poslechem hudby než četbou,“ potřese nad tím hlavou. „No, řekl bych, že knižní tržby – obzvláště takhle před svátky – říkají něco jiného, ale nabídku máme slušnou, pokud vás zajímá spíše tohle.“

„Desky?“ zopakuji zaskočeně.

„Támhle,“ pokyne mi prodavač, zjevně spokojen, že mi s něčím pomohl.

„Děkuji, podívám se.“

Rovnou mu věnuji drobné pukrle. Než by stačil dodat cokoliv dalšího a zasypat mě kvantem otázek, pospíším k dřevěným krabicím vystavěným nedaleko vstupu. Proč se nad nimi skloním, je mi samotné záhadou. Gramofon doma ani nemáme! Vždycky však můžu tvrdit, že jsem si nevybrala. Snad abych muži udělala radost, se začnu probírat nahrávkami zastrčených do pěkně malovaných obalů a pak se mi zničehonic prst zarazí na jedné z nich.

* * *

Nakonec i ty tři dny, o které jsme si výlet do města prodloužily, uběhly rychle. Byť jsem si ani dnes ráno nepřipadala nejlépe, dále jsem to odkládat nemohla, nebo se ještě spíše neodvažovala. S Williamem jsem se tak včera rozloučila a hned po snídani jsme nasedly do kočáru. Do večera budeme doma…

… a, zatímco se s námi kočár kodrcá po cestě vedoucí z Nového Jeruzaléma, se konečně odhodlám přetnout ticho, které se na nás sneslo krátce po odjezdu. Mně do řeči nebylo a Priscilla by málem potřebovala nový kufr na knížky. Chvíli tak trvá, než ji zvuk jejího jména přiměje vzhlédnout od rozečtené stránky.

Pořádně ani nevím, jak začít, ale nějak to zvládnu. Vím, že by to nemuselo dopadnout dobře, a dovedu si živě představit, co by na to řekla mamá, ale… svět se dost možná chýlí ke konci. Nechci přihlížet tomu, jak se Priscilla ve svých posledních letech trápí. Takhle možná dostane alespoň šanci najít si něco nebo někoho jiného.

„… je to tvůj život,“ promlouvám k ní měkkým, avšak důrazným, tónem, přičemž jí tisknu ruku v klíně. „Můžeš se sama svobodně rozhodnout, jak ho žít. Je to tvé rozhodnutí a jako takové bude mít vždycky následky. Ať už si ho vezmeš nebo ne. Jsem si jistá, že… by se o tebe postarat zvládl, pokud by sis to tak přála, ale… nemusíš. Nemusíš si ho brát.“

„Mamá to pochopí. Možná ne hned, možná ne za rok, ale nakonec ano. Ze všeho nejvíce si totiž přeje, abys byla zdravá, v bezpečí a šťastná. Všichni si to přejeme. A kdyby došlo na nejhorší, já nějaké finance mám. Na nějakou dobu by ti vystačily, ať už bys je chtěla využít k proplacení sezóny ve městě, nebo nějak – jakkoliv – jinak. Nejsi na to sama.“

* * *

Jaké byly svátky v rodinném kruhu? Otázka nejspíše padnout musela, ale odpověď jsem si na ni nepřipravila. Dosud se mi vracejí útržky toho rozhovoru. Hádky, která se odehrála přímo u štědrovečerního stolu. Čím více křičela mamá, tím více jsem křičela i já, a nakonec jsme se propracovaly k záležitostem zcela nesouvislým s Priscillou a jejím blížícím se sňatkem.

Tmavá oblaka stahující se mi nad hlavou od mé poslední návštěvy Jeruzaléma se rozpršely a s hlasitým zahřměním daly zrod jiskřivým čarám na černém plátně. Ne, tohle nebudou svátky, na které by kdokoliv z nás rád vzpomínal. Všechny ty křivdy, otázky, nedorozumění střádající se v úzkém kruhu celé měsíce a roky probublaly na povrch. A můj odjezd za vévodou, na kterého taktéž došla řeč, tomu dodal třešničku na dortu. „Když zahazuješ život ty, nemusí ho zahodit i tvoje sestra.“

Dvacátého osmého jsem tak do kočáru nasedla jenom ráda. Konec světa se blíží a mně se dobrými úmysly podařilo rozhádat celou rodinu. Na Vánoce! Nemuselo to tak dopadnout. Stačilo by, kdyby mamá poslouchala… když už ne to, co říkám já, tak alespoň to, co říká Priscilla. Je to její život. Jenom ona se může rozhodnout, jak s ním naloží. Teď je to důležitější než kdy předtím.

„To je složitější. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že se má Priscilla vdávat? Tak se asi… vdávat nebude,“ potřesu hlavou, ale dále to nerozvádím, jenom částečně protože mi William podá krabici s červenou mašlí.

Je tak akorát velká a vlastně i těžká, aby se v ní skrývaly šaty. Ale to by přeci… Krátce se na Williama podívám, než zvědavě odhrnu jemný papír a odkryji tak šaty z kvalitní látky ozdobené zlatou nití. Jsou mi povědomé. Vlastně jsou mi více než povědomé, protože vzor na nich vyvedený poznávám. Už jenom to, že figuru objímají těsně, aniž by pro udržení požadovaného tvaru potřebovaly železnou konstrukce nebo nesmyslně stažený konstrukci, je… Počkat. Vždyť…

„Ty jsi to četl?“ vypadne ze mě překvapeně. „Víš, že jsi nemusel…“

Představa, jak vévoda Essington, předseda Jeruzalémské rady a ke všemu ještě reinkarnovaný serafín, sedí nad Sedmikráskou a se soustředěním mu vlastním pročítá články o módě, je přinejmenším… zvláštní. Milá. A také odzbrojující. Sama bych to po něm nikdy nechtěla. Nebyl to literární žánr, kterému by on a lidé mu podobní holdovali, a přeci teď mezi prsty promnu látku šatů ušitých podle mého vlastního návrhu. Nemůžu uvěřit, že to četl.

„Dopadly lépe, než bych čekala. Děkuji,“ hlesnu, napůl ještě ponořená do jednotlivých detailů. I tentokrát je na tom cosi uspokojujícího vidět, jak se jednotlivé tahy tužky přeměnily v realitu.

Do Sedmikrásky jsem místo vyhotoveného článku poslala jenom omluvu. Violet Crawfordová onemocněla a nemohla se toho večera sešlosti přátel módy zúčastnit. Od té doby nenapsala ani čárku. Zkoušela jsem si k tomu sednout, ale… Vracelo mě to zpátky do toho dne. Sklepení pokrytého zářícími symboly.

„Balet?“ vzhlédnu. „Mám. Vlastně moc ráda. Říkala jsem ti někdy, že jsem jako malá chtěla být baletka? Tou dobou už jsem byla zasnoubená a dostalo se mi leda tak přednášky na téma, proč se to nehodilo, ale to mi nezabránilo vyprosit si u tanečního mistra pár tipů. Chodila jsem pak tajně cvičit piruety. Pořád je zvládám docela slušně,“ potřesu nad tím hlavou.

„Líbí se mi. Ty šaty. A na to divadlo se těším. Také pro tebe něco mám. Totiž… jak už víš,“ pokračuji pobaveně. Poněkud rozměrný, avšak tenký balíček zabalený v ručně malovaném papíře s Vánočními motivy – mezi které jsem propašovala i pár těch osobnějších – se mi za záda schovat nepodařilo. Přinejmenším ne dobře. „Je to… první část. Mohl bys…?“ pokývnu mu ke gramofonu na nedalekém stolku, když desku rozbalí. „Poprosila jsem pana Harringtona, jestli by ho sem nenachystal.“

A už před pár měsíci jsem se u sluhy ujistila, že do výbavu Essingtonského sídla patří i gramofony. Jak jinak. Byl to náhlý nápad. A byť jsem nad tím přemýšlela ještě několik týdnů, co bych tak mohla pořídit muži, který má doslova všechno? A i to, co nemá, si může hravě obstarat? Vévodové jsou v tomhle… problematičtí. Pomalu odložím krabici se šaty vedle na sedačku a rozpačitě sleduji Williama, jak odloží sklenku a vytáhne se na nohy. V porovnání s jeho dárkem mi to začíná připadat tak trochu… hloupé. Co když se mu to nebude líbit?

Srdce mám až někde v krku, když se postavím a následuji ho až ke zařízení. Na Williamův tázavý pohled odpovím úsměvem. Nechám ho vložit desku na své místo a… Sotva se jehla dotkne jejího černého povrchu, rozezní se první noty. Skladba to není nikterak složitá, vlastně v ní hraje jediný nástroj. Piano. Prodavač mě ujišťoval, že se ho chopil opravdový mistr a že jsou jednotlivé tóny dovedené k dokonalosti, ale dost možná by to tvrdil o kterékoliv desce, jenom aby jich prodal více. Soudě podle jeho zápalu by mě to nepřekvapilo.

„Smím prosit?“ zeptám se. Na rtech rtech mi vykvete široký, avšak poněkud rozpačitý, úsměv. Rovnou ho potáhnu za ruku trochu více do středu místnosti, abychom měli prostor, a teprve pak se chytím jeho ramene. „Totiž… Vím, že tě společenské akce zrovna netěší, tak jsem myslela, že bychom si mohli zatančit takto. Bez všeho mumraje kolem. Jenom my dva. No tak, bude to zábava. Slibuji, že ti nepošlapu boty.“

Mamá by si o tomhle myslela své. Jenom my dva? Takhle by dáma neměla mluvit s mužem, kterému není přislíbená, ale… to nevadí. Mně ne. Pohádkovou svatbu jsem už měla, a jak dopadlo. Pro jednou se nechci zaobírat konci, těmi dobrými ani špatnými, chci pěknou chvíli, kdy se všechno to zlé a nejisté ztratí v kouzlu okamžiku. Kdy naděje zvítězí nad strachem.

Stojím mu tak blízko, že mě v nose zašimrá lehká vůně kolínské a srdce se mi roztluče ještě rychleji. Ani ne tak pohybem jako jeho blízkostí. Napůl jsem čekala, že to pomine, až se uklidním a nebudou mě tolik trápit následky těch osudných dnů, ale dokonce i po měsíci doma znejistím.

Pořádně nevím, co si s tím počít. Manžel ve mně podobné pocity nevzbuzoval. Nechci se totiž odtáhnout, právě naopak. Když zachytím Williamův pohled, připadám si tak zvláštně lehce, jak jsem si na tanečním parketu ještě nepřipadala. Plynulé, byť poněkud umírněné a pečlivě odměřené, kroky zní do rytmu hudby. Nechávám se vést. Nebo spíše unášet?

Byť jsem odjakživa tančila ráda, právě teď, v salonku zcela určitě neurčeném pro podobné kratochvíle, za doprovodu šumivých tónů linoucích se z gramofonu, je to… přesně takové, jaké jsem si přála. Bezvýhradně pěkné. Jako by všechny starosti zůstaly stát na chodbě a neodvažovaly se ani nahlédnout dovnitř škvírou mezi dveřmi. Snad proto neustoupím ani poté, co skladba skončí a gramofonová jehla přeskočí z černé na zlatou.

A srdce, mé nebohé srdce, jemuž bych měla být paní, stejně jako vládnu krvi, stále tluče tak rychle. Pokud však tluče na poplach, nehodlám ho poslechnout. Ne, nikam neutíkám. Už se nechci odevzdávat strachu, ať už z toho, co bylo, nebo bude. Budu věřit, a s tím předsevzetím se vytáhnu na špičky.

* * *

Zámek cvakne. Na okamžik zaváhám, než otevřu dveře a nahlédnu do chodby. S hlasitým zafuněním přenesu zavazadla přes práh. Kdyby mi s nimi kočí nepomohl, nejspíše bych ještě teď běhala po schodech nahoru a dolů. Možná… Možná jsem si toho zabalila příliš? Tolik šatů teď potřebovat asi nebudu, ale… pořád se budu přeci vídat s Williamem a cestou jsem z okénka zahlédla divadlo, takže… se pěkné šaty docela určitě neztratí.

Prozatím však pestrobarevné kufry vyskládané do komínku nechám stát za dveřmi. Skoro jako bych objevovala nový kontinent, se vydám hlouběji do bytu. Našlapuji opatrně. Váhavě. Je to zvláštní pocit. Být konečně tady. V mém bytě. Nebo technicky bytu náležícímu městu, ale přinejmenším po dobu, kdy pro něj budu pracovat, se tohle stane mým malým královstvím.

Nikdy jsem nežila sama. Jistě, chvíli jsem byla paní vlastního domu, ale… Chodby byly natolik prosáklé přítomností mého manžela, že jsem v nich nikdy nenalezla útočiště. I tam však bylo služebnictvo připravené uposlechnout každé mé přání a doma jsme o sebe doslova zakopávali. Obzvláště pak v posledních týdnech, kdy to… nebylo ideální, ani trochu to nebylo ideální, a přesto si najednou připadám tak smutně až osaměle. Sotva jsem dojela a už se mi stýská.

Následující dny naštěstí ubíhají rychle. Už jenom si vybalit mi zabralo půl dne, a rovnou jsem si na kus papíru dopsala všechno, co jsem potřebovala dokoupit. Především pak slušivé dámské košile a kalhoty. Byť jsem nějaké měla, nikdy jsem tomuhle stylu oblékání neholdovala mimo vyjížďky nebo lovy s otcem. Možná když si nechám ušít nějakou se slušivým volánkem nebo je doplním mašličkou… Kdo říká, že musí být praktické oblečení nudné.

V okolí jsem našla vše potřebné. A taky jsem potkala pár sympatických lidí. Marii, která bydli s manželem poblíž a určitě se brzy zase potkáme. Obsluha v nedaleké restauraci byla rovněž více než příjemná a cukrárna mi učarovala dvojnásob. Když jsem pak zabloudila k farmářským trhům na náměstí, po chvíli nejistého okukování jsem se pustila do řeči s prodejcem zeleniny a ten mě přiměl koupit spoustu… podivně vyhlížejících kořenů, z nichž jsem s jistotou poznávala jenom špinavou mrkev. Prý nebudu litovat. To snad ne, ale… popravdě netuším co s tím.

V knihkupectví vzdáleném jenom čtvrt hodinu chůze od bytu si proto vyberu hned dvě kuchařky a po chvíli listování se rozhodnu zkusit… ukuchtit polévku? To by přeci nemělo být tak těžké. Je to jenom ochucená voda. Ne? Stačilo proto dokoupit jenom pár maličkostí, které jsem prodavačce dosti nejistě přeříkala shrbená nad knihou, a ona na mě na oplátku pohlížela, jako bych utekla ženichovi od oltáře a rodina mě za trest vypustila do přírody samotnou.

Naštěstí je kuchyň vybavená. Nože se chopím skoro až rozpačitě, ale po prvotním váhání se mi podaří zeleninu očistit i nakrájet bez nehod. Vlastně mi to jde docela od ruky. To by Zerachiel nečekala, že by její dar mohl mít aplikaci i v něčem tak podružném, jako je vaření. Horší pak bylo zapálit plynový sporák, na který jsem měla doma přísně zakázáno sahat – a vlastně se na něj i jenom podívat! Možná bych si to měla nechat ukázat od souseda? Ne, ne, to zvládnu.

A, i když je polévka nakonec přesolená a zelenina je poněkud… křupavá, na první pokus to není špatné. Rozhodně to není nic, co by nezachránilo čerstvé pečivo. A příště to bude lepší. V dopisu pro Williama mé bezmála heroické snažení v kuchyni nevyzní zdaleka tak hrozně, spíše je to zábavná epizoda, kterou mě baví psát. Po dlouhé době mi hrot pera klouže na papíře takřka sám o sebe, jak jsem plná nových zážitků a dojmů. A že těch ještě bude. Především mu však chci dát vědět, že jsem v pořádku dojela, a rovnou se s ním i podělit o všechny ty malé objevy v okolí.

* * *

Naposledy se obhlédnu v zrcadle. Vím, že na tom zase tolik nezáleží, ale… Nemůžu si pomoct. Chci udělat dobrý první dojem. A přinejmenším tak trochu krotím nervozitu. Vázanku mám trochu nakřivo, a tak ji honem ještě převážu, než za sebou zavřu dveře do ložnice.

Zamířím obývákem do kuchyně, naliji si sklenici vody a pak se z kuchyně otočím zase ke dveřím do ložnice. Jsem nervózní. Navíc si začínám říkat, jestli bych náhodou neměla počkat venku, a… To už se ozve zaklepání. Díky bohu! Ještě bych si do koberce vychodila díru.

„Jenom okamžik!“ zavolám, když mi pohled ještě padne na otevřené okno. Skoro bych na něj zapomněla, ale to bych se pak vrátila k obýváku plnému holubů a sněhu. Na docela krátký okamžik se pohledem zadrhnu na zasněžených střížkách Jeruzalému. Měl bych to… namalovat. Někdy později.

Teď pospíším ke dveřím a ke všemu, co za nimi čeká.