Andor.cz - Dračí doupě online

„Za tři hodiny budeme přistávat, pane. Povětrnostní podmínky jsou až na silný protivítr příznivé a neočekáváme žádné komplikace.“ Promluvil úslužně jeden z velících důstojníků, jehož vysokou šarži prozrazovaly vojenské frčky na ramenou uniformy. Jakmile se však střetl s pohledem muže sedícího naproti němu, sklopil svou tvář raději k zemi.

Albrecht von Aldithley nebyl zrovna člověkem mnoha úsměvů. Nebyly třeba. Rodinné vztahy i život jej naučili, že více než zbytečný úsměv dokáže prostá demonstrace síly. Snad kdyby tomu jeho bláhový bratr více rozuměl a choval se, jak se patří na hlavu rodu, mohlo být Aldithley hlavním hráčem na poli světové politiky. A také by nepřišel tak hloupým způsobem o svého dědice. Ačkoliv to nakonec nebyla tak velká škoda, jak se mohlo na první pohled zdát. Přesto… Ztráta pro jednoho je příležitostí pro jiné. Vše chce jen svůj čas. A Albrecht si tuto šanci nechtěl nechat utéct mezi prsty.

„A náklad?“ Zeptal se arcivévoda von Aldithley na to jediné, co jej zajímalo. Ostatně, aby to získal, vynaložil nemalé úsilí a zdroje.

„V pořádku pane. Teplota o něco stoupla, ale stále se jeví stabilní.“ Narovnal se důstojník v zádech, zatímco podával krátké hlášení o nejcennější věci, která byla na palubě.

Oživené ophirium. Něco, co v Novém Jeruzalému podléhalo nejpřísnějšímu utajení. Stejně jako všechny projekty s tím spojené. A že jich bylo. Přesto… I v tom poblázněném městě plném zaslepených pánbíčkářů a pokrytců měl stále své spojky a pár nitek, za které se dalo zatahat, aby se věci daly do pohybu. Tedy… Chtělo to víc než jen to, ale nakonec se všechny investované prostředky vrátí několikanásobně. Tím si byl jistý. Chce to jen čas, než bude díky tomu Aldithley novým mocenským centrem světa. I kdyby tomu měla jeho polovina hořet.

Ne, vize Albrechtu von Aldithley nikdy nechyběla.

☩

„Hmmh, další dva stupně.“ Zamručel si pod šedými vousy postarší muž s brýlemi a něco si naškrábal do notesu při pohledu na teploměr umístěný z venku masivní ocelové skříně připomínající spíše sejf než cokoliv jiného. Nebyla to žádná hrůza, ale také to nebylo ideální. Jestli to tak půjde dál, bude do večera nutné začít přemýšlet o nějakém externím chlazení. A doufat, že to k něčemu vůbec bude. Už teď byl plášť bezpečnostní schránky teplý na omak. Naštěstí, pokud slyšel dobře, Spirit of Progress by se měl do pár hodin přiblížit domovskému přístavu a tam už bude více možností, jak se s tímto popasovat.

Sice se Arcivévodu snažil přesvědčit, že není úplně nejlepší nápad, brát něco takového do hustě obydlené oblasti, ale velmi rychle pochopil, že tady pláče na špatném hrobě. Některé věci v Aldithley neměly takovou cenu jako jinde.

Ale tohle… Tohle ji mít jistě bude.

A tam, za třicet centimetrů tlustou ocelí a další stěnou bezpečnostní schránky, se ve vzduchu vznášela a přelévala zlatá substance nabírající průběžně podobu nepravidelné kulovité sféry. Průběžně se se z ní oddělovaly a zase se s ní spojovaly zlaté částečky připomínající roztavené zlato. Byl by to svým způsobem až hypnotizující pohled. Kdyby jej ovšem někdo viděl.

Vnitřním světlem zářící matérie vypadala totiž skutečně jako živá.

☩

♬♬♬♬♬

Z mraků rozčísnutých a zvířených obrovskými turbínami, které hnaly Spirit of Progress domů, se náhle vynořilo jiné vzdušné plavidlo. Menší. Mrštnější. Aerodynamický tvar bez zbytečných příkras a zdobení dával dobře tušit, že tenhle vzdušný koráb byl vyroben pro jiné účely než vystavování se na odiv jiným.  Tichý zvuk motorů byl stěží postřehnutelný.

Plavidlo sestoupilo níže a přiblížilo se k vrchnímu plášti Spirit of Progress.

Působilo male. Jako David stojící proti Goliáši.

Avšak, jak psala Bible…

☩

Nákladovým prostorem se rozezněl klapavý zvuk ozubených soukolí pohánějících těžký mechanismus. Masivní ocelová vrata se vyklopila a dovnitř zafičel studený vítr, který rozvířil tmavé pláště tří postav.

Nikdo nic neříkal. Nebylo to třeba. Věděli, co mají dělat. Pouze na sebe kývli a přistoupili jistými kroky blíže k otvoru, ve kterém se míhaly načechrané mraky, které sluneční paprsky barvily do zlatova.

*Cvak… cvak… cvak*

Zacvakla se trojice karabin k dlouhým lanům.

Udělali dalších pár kroků, kterými se dostali na samotný okraj vyklopené plošiny, než…

… Se odrazili do vzduchoprázdna.

☩

Dopad nebyl jeden z nejměkčích. Přeci jen silný protivítr nekazil den pouze posádce Spirit of Progress. Ani hladký povrch pláště vzducholodě sám o sobě nenabízel příliš možností k úchytu. Alespoň ne pro lidské ruce.

Rukavice vybavené kovovými záchytnými drápy sklouzly po povrchu a vydaly nepříjemný škrábavý zvuk, než narazily na první z přinýtovaných výztuh, za kterou se zachytili.

Trojice postav, která nejprve o několik metrů sklouzla po plášti hnaná setrvačností a protivným větrem, se náhle ustálila na místech a postupně, opatrně se začala stavět. Háčky na rukavicích zacvakly zpátky na svá místa.

Dlouhé pláště vlály kolem těl a odhalovaly popruhy se zbraněmi a dalšími proprietami, kterých měl každý dostatek. Zakuklené siluety vypadaly z dálky, jako kdyby neměly tváře. Mohly za to kovové masky, ve kterých se za zdobnými ornamenty schovávaly technologie, o kterých světová veřejnost ještě neměla ani ponětí.

*Cvak… cvak… cvak*

Odepnuli karabiny od vyztužených lan a mávli na siluetu lodi nad nimi. Menorah se hned na to vznesl o něco výše do mraků, zanechávajíc za svými motory zlatavý opar.

Zionská legie byla na místě.

Možná se velící důstojník ve svém soudu unáhlil.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Myslela sis, že výcvik tě připraví, když už ne na vše, tak na spoustu nepříjemných situací. Ale nakonec by to nebyl život, aby tě opět nevyvedl z omylu. Obrovská vzducholoď se tyčila před tebou, aby tě záhy na to pozřela jako velryba Jonáše. Jistě byla tak velká. A dost možná ještě větší. Rozhodně se totiž nemohla srovnávat s tou první, kterou ses měla možnost proletět toho osudného večera na večírku v Zahradách. Ne, ta oproti této vypadala jako dětská hračka. Celá loď působila, jako kdyby byla opláštěná kovem a na několika místech svítila ostrá světla. Byl to nezvyklý pohled, ale za svůj život si příliš vzducholodí neviděla, takže… asi to bylo normální?

Leviticus, jak ses později dozvěděla, byl nejmodernější lodí, kterou měl aktuálně Nový Jeruzalém k dispozici. Což znamenalo, že to dost možná bude zároveň nejmodernější vzdušné plavidlo na celém světě. Nový revoluční pohon měl zajišťovat nebývalou rychlost i výdrž. A… Další technické záležitosti, které ti pranic neříkaly. Zaujalo tě však, že do provozu byl Leviticus uvedený vlastně jen před pár měsíci. Je skoro až s podivem, že si o něčem takovém nikde nečetla v novinách. Jistě by se o tom psalo. Mělo by se psát. Ale přesto bylo až podezřelé ticho. Vlastně ani teď si nikde kolem nezahlédla byť jediného novináře nebo kohokoliv, kdo by neměl s odletem přímou souvislost. Snad za to mohly brzké ranní hodiny, kdy slunce teprve nesměle nakukovalo nad obzor?

Nebýt člena posádky, který ti k tomu poskytl odborný výklad, ani by si netušila, na jakém drahokamu nebes ve skutečnosti budeš cestovat. A že část určená pro hosty byla skutečně luxusně zařízená. Byla to jen ale malá část toho, co tenhle létající kolos mohl nabídnout.

Samotný odlet si mohla sledovat skrz okna své prostorné kajuty. Cítila si to jemné hučení motorů, které nastartovaly a pak se po chvíli začala zem vzdalovat. Nejdříve pomalu a pak stále rychleji a rychleji.

A v motorech, které si neviděla, zažhnula zlatá záře.

☩

Protáhlý trup Leviticu se mrštně prodral dalšími mraky a paprsky vycházejícího slunce se odrazily od jeho kovového pláště. Všechny stroje pracovaly, jak měly. Byl to hladký let. Vlastně až nezvykle hladký. Ale to jsi ty, jako někdo postrádající jakékoliv jiné zkušenosti pro srovnání, ani nemohla postřehnout. Rozhodně sis ale nemohla stěžovat na nějakou mořskou nemoc nebo snad hluk, který by ti bránil v noci spát. Nebýt mraků klouzajících za okny, vlastně by ti ani nepřišlo, že jsi vysoko nad zemí.

„Dáš si?“ Nalil William trochu sherry do jedné ze sklenek. Je pravda, že ač v Novém Jeruzalémě jste neměli na sebe příliš čas a pokud ano, museli jste se vyhýbat veřejným místům, případně k tomu přistupovat velmi diskrétně. Tak tady… Tady jako kdyby nic z toho neplatilo. Posádka byla viditelně vázána mlčenlivostí, ať už se jednalo o cokoliv, čeho zde byli svědky a zvědavé oči jeruzalémské smetánky tu mezi oblaky skutečně nehrozily. I proto snad William působil uvolněněji než jindy. Dokonce bys řekla, že se i více usmíval.

„Hmm, je to už dlouho, co jsem byl naposledy v Provinciích. Vlastně jsem tam byl ještě jako… mladík.“ Pousmál se a chopil se broušené sklenky. „Ale říkal jsem si, že se bude dát spojit příjemné s užitečným. Ty jsi mluvila o cestování a… Máme tak alespoň chvíli čas na sebe. Tedy… alespoň do přistání.“ Upije trochu ze svého nápoje. „Snad i škoda, že cesta trvá jen pár dní. Tyhle moderní stroje… Svět se zdá najednou skutečně menší.“ Zahledí se z okénka, za kterým ubíhají mraky.

„Zítra bychom už ale měli přistávat. Snad sis zabalila nějaké lehčí oblečení. V tuhle dobu by tam mělo být výrazně tepleji než v Jeruzalémské oranžérii.“ Sklouznou k tobě ty dobře známé šedomodré oči, které poslední dny působí opravdu živěji. Jako kdyby si William mohl konečně alespoň na chvíli odpočinout, když byl tak daleko od každodenních problémů pojících se s jeho postem předsedy Rady Sedmi. Alespoň tedy do doby, než své povinnosti bude muset začít zase plnit… Ostatně proto tam letíte. Kvůli diplomatickému jednání s některými z Vás. A dokonce takovými, které znáš. Alespoň tedy jejich původní jména a stará já.

Kamael a Dumah. Nebeský generál a jeho pobočnice. Někdo, koho bys čekala nastoupené v řadách odboje jako první. A přesto… Lidé se asi skutečně mění.