Andor.cz - Dračí doupě online

♫♪♪♫

V ložnici vysoko v oblacích po nás nakonec zůstane více než jen neustlaná postel, která byla za těch pár dnů svědkem mnoha nečekaných událostí, které vnesly ruch do jinak poklidných prostorů jednoho z nejvyšších pater Galilejské věže. Je tu ještě jedna věc. Přehnutý papír vytrhnutý z mého deníku, který je úhledně nadepsaný Danielovým jménem leží osaměle na komodě. Papír s vepsaným textem psaný ve spěchu, který jsem tam zanechala já, když jsem se při odchodu vracela ještě do pokoje pod záminkou zapomenutých rukavic. Nevím, zda se nakonec k Langleymu dostane, ale snad mu ho ten, kdo bude v ložnici uklízet, předá.

A pokud ne… Stalo by se vůbec něco? Pochybuji, že tohle něco dokáže změnit. Ostatně některé věci nejde vzít zpět ani nad nimi jen tak zavřít oči. Vím to, až příliš dobře to vím. Stejně jako to, že to není nic, co bych mu nemohla říci osobně, přesto naše strohé a dosti vlažné rozloučení mne jen přesvědčí o tom, že takhle je to lepší. Bojím se, že bych jinak opět mohla říci něco a… To nechci. Nejen kvůli Alexovi. Nakonec… Měl pravdu. Schyluje se zde k nerovnému boji a my od toho utíkáme pryč namísto toho, abychom přijali naši povinnost.

Jenže tyhle časy jsou pryč. Nejsou už žádní Spasitelé. A byli vůbec někdy? Nejdříve jsme vedli války se Ztracenými a pak sami mezi sebou. Avšak tyhle těžké myšlenky nechám ve věži za sebou.  

Drobné bílé vločky se snáší v nekonečných spirálách z šedivé oblohy. Stejně bezbarvé a ponuré jako je celý Rosehill. Pamatuji si časy, kdy mi zimní Rosehill přišel kouzelný pro ten jedinečný klid a ticho, které zdejšímu místu vládly, avšak nyní na mne dopadá těžká atmosféra. Ať se podívám kamkoliv, vnímám jen to mrtvé ticho vkrádající se mezi kamennými náhrobky této zahrady kostí. Nic jiného to ostatně není než prázdné šedivé místo bez života… Stejně jako ten druhý svět. Pustina z kamene a nekonečných písčitých planin, ze kterých vyprchaly veškeré barvy i život.

Nic neříkám. Jen mlčky stojím pod sochou anděla s rozpjatými křídly, který stráží místo mého posledního odpočinku. Hlavu mám zakloněnou dozadu, zatímco pohledem kloužu po hladké tváři sochy, ve které podvědomě hledám její rysy. Nebo ty své? A čím déle na ni hledím, tím více mi ji připomíná… Dá se tomuhle vůbec říkat ironie? Shlíží na Rosehill z mramorového podstavce jako pravá strážkyně smrti.

Avšak ta, kterou hlídá jen těžko ocení tu pompu a poslední hold vyhasnutému životu, který zmizel v nenasytném chřtánu smrti, aniž by nadešel jeho pravý čas. Byla prvním nevinným člověkem, kterého jsem zabila. A zdaleka ne posledním. Správně by tu měla stát celá legie andělů hledících na mne z vrchu. Kdo věří ve mne… Ztěžka polknu a hlavu opět sklopím. Rusé vlasy spadnou podél tváří a skryjí můj výraz. V rukách držím smuteční věnec a tisknu ho natolik silně až se ozývá tiché křupání jehličí drceného mezi prsty.

Očima zavadím o mrazem přešlou kytici ležící ve sněhu na desce z černého leštěného mramoru. Neleží zde dlouho… Vůbec ne. Kdo si na mně vzpomněl? Je pro mě těžké uvěřit, že bych někomu doopravdy chyběla… Manžel i rodina se zajisté spokojili s tou do očí bijící okázalostí dostatečně znázorňující jejich zármutek.

Na rameno mi dopadne Alexova dlaň a jemně jej stiskne. „Já…“ ztěžka polknu a… Zavrtím hlavou. Není to v pořádku. „Jen… Pořád se to snažím pochopit. Proč… Proč mi tohle udělali,“ vydechnu. Jedna z otázek, na kterou dosud nemám odpověď. „Dobře. Jen… Ještě tohle,“ vytáhnu z kapsy kabátu hřbitovní svíčku s malé broušené sklenici z černého skla. „Mohl bys… Prosím?“ požádám ho, když mi dojde, že vlastně nemám, čím bych ji zapálila.

Věnec položím do sněhu a vedle něj usadím na náhrobek i svíčku. Avšak… Ta na rozdíl od věnce není pro Bellovou, ale pro někoho jiného. Pro Noaha. Je to jen chabá… Ani nevím co. Úlitba? Omluva? Rozloučení? Roztřeseně vydechnu a oči se mi jako na povel zalijí slzami, které nedokážu zadržet.

Rozpláču se a anděl tyčící k obloze na mne jen mlčky hledí.

Se zamyšleným výrazem ve tváři hledím ven z okénka umístěného v plášti kolosálního Hannoveru rozrážejícího nadýchaná oblaka. Jako leviathan plující po obloze… Kolikrát jsem se už přistihla, že zírám do mléčných mraků a se zatajeným dechem čekám až se z nich vynoří silueta Ztraceného mířícího k opuštěným nebesům. Namísto toho se přede mnou ovšem otevře dechberoucí pohled zlatavé paprsky dotýkající se vrcholků hor.

„Hmm… Kyselá?“ zopakuji po Alexovi, který z šálku jen krátce upije a odloží ho stranou „No… S dostatečným množstvím smetany a cukru to ani nepoznáš,“ poradím mu a na rtech se mi mihne bezelstný úsměv, se kterým upiji ze svého šálku, jehož mléčně zbarvený obsah připomíná kávu skutečně jen vzdáleně. Kyselost skrze tučnou smetanu a dvě lžičky cukru opravdu cítit není.

Pohled mi opět uteče k oknu, zatímco Alex pokračuje dál. Hannover pomalu sestupuje směrem dolů, jak se blížíme k cíli naší cesty. V dálce je už vidět město rozprostřené pod úpatím zasněžených hor, které je zároveň naším cílem. „Budu moc ráda, když si město projdeme,“ souhlasím s jeho návrhem takřka okamžitě. „Ne, v Curychu jsem nikdy nebyla. Ale slyšela jsem, že tam mají výborné koláče. Říká se jim… Wähe. A taky se určitě musíme někde stavit raclette. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak to asi chutná…“ natočím jeho směrem tvář a náš pohled se střetne. „Popřípadě… Jsem otevřená všem tvým návrhům a nápadům,“ pousměji se, ačkoliv mi srdce v hrudi poskočí.

Jsou to drobnosti. Maličkosti. Ten vtíravý pocit říkající mi, že už to není jen Alex. Jeho oči jsou sice tmavé, takřka černé a jiskrné přesně tak, jak si je pamatuji od našeho prvního setkání, stejně jako jeho tvář i rudé vlasy, přesto… Je to něco v něm. To, jak se na mě dívá. Když mne občas políbí nebo se mne dotýká… Jako by v něm zůstal střípek Generála z Veršů, který tam dříve nebyl a nahradil část původního Alexandera.

Nevadí mi to. Miluji je oba. Oba jsou mým Generálem…

Nechce se mi snad ani věřit tomu, že se nám opravdu podařilo dorazit do Dvaraky bez pohrom a katastrof. Je to jako vnořit se do úplně jiného světa. Vzdáleného chladnému Jeruzalému tak, jak to jen jde. Vzduch je prosycen směsicí měnících se výrazných vůní, zatímco na stromech posedávají pestrobarevní papoušci. Město tepe životem, křik ptáků se proplétá skrze povykování opic a hlahol lidí, všude kam se podívám jsou barvy a exotická zeleň. Jsem daleko od toho studeného mrtvého světa topícího se v odstínech šedi. V bezpečí. Před Fernsbym… Před tím vším… A snad i před sebou samou a tím, co v sobě skrývám…

Dlouze vydechnu, když kočár zastaví před naším domem. Sice už ani nevím, po kolikáté si otírám pot z tváře kapesníkem, jaké je mi horko, ale… Tohle jsem přeci chtěla. Vrátit se. Obklopit se tím teplem a vyhnat mráz z hlubin vlastní duše. Utěšuji se tím, že Ztracený v mém nitru se vaří stejně jako já.

Paprsky slunce odrážející se od bílých stěn domu mne přimějí na okamžik přimhouřit oči, když vystoupíme z kočáru. Vše je stejné jako když jsme odjížděli. Na palisádě sedí pár zvědavých opic a zeď porostlá mými oblíbenými vistáriemi připomíná rozkvetlý živý obraz. Nadechnu se a chystám se i pousmát, když přitočím k Alexovi… Avšak ten tichý povzdech, co mi zazní za zády, mne zarazí uprostřed pohybu.

Není šťastný, že jsme zpátky. Jsem já šťastná? Ten iracionální pocit melancholie a smutku, který se dostavil krátce po opuštění Jeruzaléma si přišel i pro mne. Přesto tentokrát byly silnější důvody, proč musím odtamtud pryč. Proč to potřebuji. Z domu vychází sloužící. Přivítat nás a vzít věci. Přesto… Ne, nebude to stejné. Už nikdy to nebude stejné, i když bych si to tolik přála…

Dům, do kterého vcházíme mi najednou připadá opět cizí. Nebo Jeruzalém a to, co se tam stalo, udělal ty cizince z nás?...

„Bas, aise kaam nahin chalega…“ zamručím poněkud frustrovaně směrem ke Kiran, která mi měla v kuchyni původně pomáhat, nicméně z jejích dobrých rad a nápadů namísto toho začínám být ještě zoufalejší než z té zatracené knížky.  „Nahin, nahin... Aap sachamuch ja sakate hain, main ise svayan kar sakata hoon,“ vyženu ji sebejistě s těmi slovy z kuchyně pryč.

Nicméně sotva zmizí za dveřmi, tak se s dlouhým výdechem poněkud zoufale rozhlédnu kolem sebe. Takhle to rozhodně nikdy nevypadalo, když něco pekla Kayla. V prostorné otevřené kuchyni to vypadá jako bojišti. Z kamen se vznáší čpavý kouř spáleného cukru, ze kterého jsem se pokoušela přesně dle strany šedesát tři vyrobit karamel. Co to má být taky za pokyny? Nasypat cukr na pánev a nechat ho zkaramelizovat. Tak bych očekávala, že to zvládne nějak… Sám! Jenže to, co samo vzniklo na dně pánve se nedá považovat za karamel ani když hodně slevím ze svých nároků na to, jak by měl takový karamel správně vypadat. Vonět. A o chuti raději ani nezačínám.

A co teprve příprava těsta. Vyšlehat bílky do sněhu. Do sněhu. Co to má být za pokyn? Vždyť Kayla pekla i v létě a… Nad každým jediným řádkem v kuchařce se zastavuji a snažím se pochopit, co se mi tím snaží autor říci. Netuším, jak se něco jemně překládá nebo jaký má být zatraceně rozdíl mezi tím něco zamíchat nebo vymíchat. Nemluvě o tom, jak těžké je některé suroviny nahrazovat čímkoliv, co mám po ruce. Z ovoce uděláme rozvar. Za normálních okolností bych předpokládala, že to bude nějaká nakažlivá kožní nemoc. Ostatně moje ruka ten rozvar v jednu chvíli určitě připomíná, když už se potřetí zapomenu a sáhnu na madlo železné pánve bez hadru.

Po další hodině a půl lítého boje s výrobou krému pochopím, že záchrana Alexe ani boj se Ztraceným rozhodně nebyli tím nejšílenějším, do čeho jsem se kdy pustila.

Výsledek mého skoro celodenního snažení rozhodně se vesele roztéká na velkém talíři a nevypadá dokonce ani trochu jak jsem si ho představovala. Ale… Aspoň… Drží pohromadě. Zatím. Dát něco vychladit a ztuhnout v tomhle horku není zrovna jednoduchý pokyn pro splnění. Ten krém ovšem nechutnal zase tak špatně, zvláště s tou citrusovou marmeládou, které jsem dovnitř pro jistotu natřela na korpus ve velkorysém množství dvou plných sklenic, aby… Hm, aby to upečené těsto trochu změklo. A ta její kyselost aspoň hezky srazí tu sladkost krému… Ne, nejraději bych to celé vyhodila už ve chvíli, kdy jsem do toho zabodala tolik svíček a zjistila, že se tam k tomu všemu dokonce ani všechny nevejdou, ale… Alex má narozeniny jen dnes.

„Počkej… Ne, ještě kousek. A dva kroky doprava a… Ne, nedívej se, Alexi, už jen chvíle, slibuji,“ vedu Alexe směrem ke stolu, zatímco se neustále ujišťuji, že nepodvádí a má oči stále zavřené. „Tak. Můžeš,“ vybídnu ho vzápětí, jakmile ho natočím čelem přímo k dortu.

Jeho výraz za to rozhodně stojí. Vyčkávavě ho pozoruji, jak si zaskočeně prohlíží tu hrůzu maskující se za dort. „Nemáš ani ponětí,“ potřesu hlavou, avšak vzápětí se zarazím, když Alex zmíní svíčky. Pětašedesát jich tam rozhodně není, ale takových třicet se mi tam určitě podařilo dostat a… Rozhodně to vypadalo, že jich je tam opravdu hodně… Dvacet pět?! Teď jsem to já, kdo poněkud zaraženě sleduje toho druhého. „Víš, jak je těžké dostat na jeden dort pětašedesát svíček?“ rozhodím rukama, zatímco dort namísto polevy zalévá tavící se vosk.

Naštěstí se Alex vzápětí bez dalšího vrhne na jejich sfouknutí, které… Já moc dobře viděla těch pět, které zázračně zhasly samy od sebe, nicméně… „Slibuji, že dárek, co pro tebe mám, bude… Lepší,“ pousměji se, když ho obejmu na chvíli kolem pasu a vytáhnu se na špičky, abych ho mohla políbit. Ostatně nařasená mašle ovázaná kolem krku namísto náhrdelníku říká mnohé. „Ale… Nejdřív bychom měli seškrábnout ten vosk z vršku, abys ten dort mohl nakrojit,“ hlesnu škádlivě, když se od něj odtáhnu a ve tváři se mi objeví veselý úšklebek, se kterým pohledem krátce zalétnu k otevřenému oknu...

Dnes to vypadá na pěkný den.

Sedím v šeru terasy naproti železné míse plné rozžhavených uhlíků, zatímco pečlivě muchlám popsaný list papíru do jedné nevzhledné koule, kterou následně hodím přímo do uhlíků. Ozve se zapraskání provázené tichým zasyčením, jak papír začne doutnat a vzápětí prudce vzplane. Do vzduchu se vznese kouř prosycený pachem spáleniny, ovšem to už vytahuji z papírové složky další z listů.

Je to jedna ze složek ukrytých v děravém prostříleném kufru.

„Angela“ je napsáno úhledným písmem na jejím vrchu. Každou tu stránku, kterou vytáhnu ven, si vždy nejdříve přečtu… Než ji zmačkám a vhodím do žáru ohně. Všechny je pálím. Jednu za druhou, třetí, čtvrtou… Pálím je všechny do posledního slova, které jsem napsala.

Jen tak se od toho můžu očistit. Pohnout se dál. Když budu neustále hledět jen dozadu, tak se nikdy nedokážu pohnout vpřed.

Opakuji si to neustále v duchu, dokud celá povídka neskončí… V ohni…

Nakonec sáhnu do kapsy a vytáhnu z ní přeloženou fotku. Je na ní usmívající se rodina. Naposledy šťastní. Naposledy pospolu. Naposledy všichni živí. S prázdným výrazem ve tváři se do té fotografie ještě chvíli vpíjím očima. Bolí to. Tak moc… Bříšky prstů si mimoděk sklouznu po rtech. Ten poslední večer… S dlouhým výdechem přivřu oči. Ta vzpomínka mne pronásleduje. S ostrým výdechem se prudce pohnu a vhodím starou fotografii do žhavých uhlíků.

… musím jít dál.

Navzdory tomu než večer skončí, tak tam sedím s napůl ohořelou fotografií v popálené ruce.

Některé rány zhojí jen čas. A po jiných už navždy zůstanou ošklivé jizvy.

Blessed is the one who reads aloud the words of this prophecy, and blessed are those who hear, and who keep what is written in it, for the time is near.

Revelation 1:3

♬♬♬♬♬

Sníh se snášel na Nový Jeruzalém. Jako každý rok. Jako už od nepaměti, kdy byly položené první základní kameny obydlí stojících na tomto místě. Ty však už byly nenávratně pohřbené hluboko pod ostatními. Generace se střídaly. Stavěly se další a další nové stavby. Větší. Vyšší. Majestátnější. Takové, aby odrážely dávno zašlou slávu ztraceného světa. Takové, které se hodily právě na takovéto místo.

Některé věci byly totiž už dávno dány.

Avšak jiné…

☩

Tiskneš v rukách věnec s černo zlatou mašlí. Bílé vločky poletují tiše kolem tebe a proplétají se mezi černými pokroucenými větvemi stromů tyčících se naproti šedému nebi. Vše je tady šedé. Jako kdyby se v tuto roční dobu z okolí vytratily barvy.

… Stejně jako v tam…

Šedá postava se tyčí do výšky nad tebou. Musíš zaklonit hlavu, abys jí viděla do nehybné tváře korunované svatozáří, ve které se zračí smutek smíchaný se smířením. Křídla jsou doširoka rozpjatá, jako kdyby se chystala vzlétnout. Stačilo by jediné máchnutí, které by rozvířilo vločky usazené na jejich špičkách.

Čteš ta slova vyrytá v leštěném mramorovém podstavci sochy, a pod kterými je tvé jméno. Tvé staré jméno doplněné dvěma daty. Jedno je ti velmi dobře známé, avšak to druhé… Tehdy jsi nezemřela. To místo za tebe zaplnil někdo jiný. Někdo, koho pohřbili místo tebe se všemi poctami pod náhrobek, o kterém by se jí mohlo jen zdát, avšak který zároveň není její. Plakali zde pro ni úplně cizí lidé. Loučili se s ní… Ne, s tebou.

Ale to bylo už dávno. Přesto… Jak pokládáš smuteční věnec, všimneš si na hrobu položené povadlé kytice, kterou už z větší části zasypal sníh. Někdo ji sem musel položit už několik dní zpátky. Avšak kdo?

„Del… V pořádku?“ Ucítíš stisk Alexanderovy ruky na tvém rameni. „Budeme muset pomalu jít. Za pár hodin nám to letí.“

☩

„Ano, podobné hrozby. Tím myslím kohokoliv a cokoliv, co není tak úplně z běžného světa. Ozvěny Zlatého města jsou tu silné. A probouzí se nás stále víc a víc… Ne všichni se ale podřizují současným zákonům. A ne všichni stojí o řád.“ Odpoví ti William bez zaváhání na tvou otázku, zatímco stojíte nadále obklopeni bujnou zelení oranžérie zalité paprsky zapadajícího slunce.

„Hmm, Zahrady… Slyšela jsi někdy o jeruzalémském podzemí?“ Povytáhne William tázavě obočí. „Tohle je kapitola sama o sobě. Nikdo jej pořádně celé neprozkoumal. Zatím. A ne… Ne, Vero, prosím, nepřemýšlej o tom. Alespoň ne teď.“ Dodá vzápětí, když se rozvášníš nad tím, co všechno by Zahrady mohly znamenat.

„Jeden krok za druhým. Neříkala si to tak snad? Soustřeď se teď na svůj výcvik. Bude to pro tebe nový začátek, tak jej nepromarni. Kvůli sobě. Kvůli… všemu.“ Pronese vážně, zatímco svěsí své ruce a pustí ty tvé. Ještě chvíli na tebe hledí jeho chladné šedomodré oči, než mu koutek rtů cukne do poněkud cynického úšklebku.

„Opravdu, proč vždycky kolem tebe dostávám pocit deja vu? Hmmh, tak pojď.“ Vykročí dál po cestičce, než se po dvou krocích zastaví a ohlédne se po tobě přes rameno. „ A zkus tentokrát prosím nepadat do jezírka.“ Dodá o něco měkčeji, než se zanoříte do exotické zeleně nabírající zlatavých odstínů ohnivě zbarvených paprscích.

Dvojice pestrobarevných papoušků, kteří si do té doby spokojeně hověli na jedné z větví, se s křikem zvedne do vzduchu a rozletí se vzhůru k vrcholku prosklené kupole klenoucí se nad tímto malým kouskem ráje.

☩

Nadýchané vysoké mraky se líně šinuly po obloze. Všude kolem to vypadalo to, jako když někdo nalije smetanu do vody. Sem tam mezi nimi probleskly zasněžené špičky hor a jejich skalistá úbočí, která se mezi nimi zase ztrácela. Jen nesmělá záře vycházejícího slunce, které se zdálo najednou tak nezvykle blízko, připomínala, že je vše až příliš vysoko a že mraky se rozprostírají nad skutečnými horskými velikány.

Vše vypadalo tak poklidné. Skoro až nehybné.

Než se stěna mraků náhle rozestoupila, jak ji prorazila osvětlená příď Hannoveru letícího na své pravidelné trase.

Složité, těžké stroje pracovaly jako vždy. Spolehlivě i když poněkud hlasitě. Přesto nikdo nemusel mít obavy, že by snad mělo dojít ke zpoždění. Ne, Hannover do Curychu vždy přilétal na čas. Tedy, pokud se počasí skutečně nerozhodlo mstít. Avšak dnes ne. Dnes byl krásný den.

Kapitán upil ze šálku ranní kávy a pohledem přelétl posádku sedící u řízení, či jiných přístrojů kontrolujících stav plavidla a chod motorů. Byl spokojený. Vše šlo, jako na drátkách. Až na jednu věc.

„Hmm, je nějaká….

„… Kyselá.“ Zašklebil se Alexander, když upil ze šálku kávy, kterou mu donesl personál lodi. Sice jste měli do hodiny přistávat, ale i tak si to neodpustil. I když dle jeho výrazu, toho teď upřímně litoval. „Ehm, možná tu kávu nakonec raději oželím…“ Cinknul šálek zpátky na svém podšálku a Alexander vše poposunul na kraj stolu, který se dle rozvlněné hladiny chvěl jinak nepostřehnutelnými vibracemi, jež se šířily trupem celého majestátního stroje, kterým jste cestovali.

„Možná bychom se mohli raději zastavit na kávu přímo někde v Curychu? Do odjezdu budeme mít ještě několik hodin, tak jsem si říkal, že bychom se mohli podívat na chvíli kolem. Takhle v zimě je to kouzelné město. Takové… malé. Co ty na to, Del? Byla jsi už vlastně někdy v Curychu?“ Sklouzl k tobě jeho pohled, který jsi tak dobře znala.

Avšak… stále si měla ten neodbytný pocit, že na tebe nehleděl pouze Alexander.

☩

„Takže jaké byly svátky v rodinném kruhu?“ Zeptal se tě William, zatímco si nalil do broušené sklenky trochu koňaku. Ta otázka však u tebe nevyvolala zrovna nejlepší vzpomínky. Vánoce totiž byly vše, jen ne klidné. A to především kvůli Priscille, které ses rozhodla pomoci od nešťastného svazku, do kterého ji chtěli rodiče uvázat.

Mamá to tehdy odmítla řešit. Ne, takto o svátcích. Avšak houstnoucí napjatá atmosféra vedla nakonec k jedinému…

Skoro to vypadalo, že se baňky na stromky otřásají ve zvuku vašeho křiku. Samozřejmě, že to muselo vygradovat přímo na štědrý večer. A stačila k tomu jediná prostá otázka Charlotty, která seděla u slavnostně prostřeného štědrovečerního stolu.

„Třeba dostane Prissy pod stromeček nějaké pěkné svatební šaty. Co myslíš? Na její narozeniny by se to nestihlo a…“

A pak byl oheň na střeše. Z kultivované diskuze se stal hovor plný naléhavých argumentů, které pak přerostly ve vyhrocenou hádku plnou emocí. Nakonec ses i ty nechala strhnout ke křiku tváří v tvář matčině tvrdohlavé zabedněnosti. A byla jsi to právě ty s matkou, která pokračovala v hádce i poté, co si otec raději nalil další sklenku a unaveně seděl u stolu, tváříc se jako by tam nebyl.  Charlotta jen kmitala rozrušeným pohledem mezi všemi, ale ani nepípla a od Priscilly se ozývaly potlačované vzlyky, zatímco se jí po tvářích koulely slzy jako hrachy.

Nebyly to zrovna jedny z nejšťastnějších svátků u Davenportových.

„Hmm? Doufám, že dobré.“ Vytrhne tě ze vzpomínek Williamův hluboký hlas. „Vím, že už je po Vánocích, ale něco tu pro tebe mám.“ Vytáhl odkudsi poměrně velkou papírovou krabici převázanou červenou mašlí.

„Doufám, že se ti to bude líbit“ Pokračuje zamyšleně, zatímco se dáš do rozbalování dárku, ve kterém na první dobrou nic neštěrchá a zdá se… těžký tak akorát.

„Říkal jsem si, že když jsi její taková fanynka…“

Odklopíš víko obdélníkové krabice, ve které je… Musíš poodhrnout se zašustěním jemný papír, aby sis tím byla jistá. Lesklé hedvábí v něžně růžové barvě hází měňavé odlesky, zatímco se natáhneš dovnitř, abys odhalila šaty zdobené na živůtku zlatou nití a našitými drobnými kamínky, které zvýrazňují proplétající se ornamenty.

Je to zvláštní pohled. Ne, protože bys snad nikdy neviděla krásné šaty, ale protože tyto šaty znáš. Moc dobře je znáš. Sama si je navrhovala.

„Kariéra tajemné Violet Crawfordové byla sice zatím krátká, ale musím říct, že něco na jejích návrzích je. Ten známý rukopis…“ Sleduje tě William a na rtech mu hraje spokojený úsměv. Viditelně si dost věcí zjistil v čase, kdy jste se neviděli. „U Atkinsona měli stále tvé míry z loňského roku, takže… Říkal jsem si, že by se ti zítra do divadla hodilo něco nového.“ Upije nonšalantně ze sklenky, jako kdyby se nic zvláštního nedělo.

„Louskáček. Doufám, že máš balet ráda.“

☩

„Kde je?!“ Protnul ticho ostrý mužský hlas.

V místnosti byla zima. Doslova tam mrzlo. Posuvné stěny vyplněné vypnutým rýžovým papírem by však ani i tak příliš tepla nezajistily. Teď však byly odsunuté do stran a odhalovaly tak výhled na sněhem zasypanou zahradu rozkládající se mezi několika dřevěnými budovami s prohnutými střechami.

„Kde je Kaito?“ Ne, nekřičel, přesto těch pár slov znělo jako prásknutí bičem. Mladá žena klečící na zemi se ještě více nahrbila a přitiskla čelo bázlivě k zemi.

„Je mi to líto… Ale… Ale Kaito se nevrátil. A nevrátí.“ Prodralo se jí z hrdla pár váhavých slov. Tohle jí nebylo podobné. Ten strach, nejistota. Přesto v jeho přítomnosti to nikdy nebylo jiné. I přes všechno to, čím byla teď, jako kdyby vedle něj byla zase pouze malou vyděšenou dívkou.   

„Hmmh, a zbraně, pro které jste do toho bohy prokletého města jeli?“ Promluví muž sedící naproti ní, aniž by se byť jen na okamžik ohlédl.

„Je mi to líto, ale… Ale ty se nám nepodařilo získat. Došlo ke komplikacím. Neštěstí. Aukce neproběhla celá. Všechno se…“

„A dost!“ Křikne muž tak prudce, až sebou trhne i šestice mužů s dlouhými meči u pasu, kteří doteď postávali tiše stranou jako nezúčastněné sochy.

„Líto… Líto?! K čemu mi je tvá lítost? Copak mě ta vyzbrojí mé muže? Copak ta svrhne vládu toho uzurpátora? Copak ta… mi vrátí syna?“ Prosákne mu do hlasu něco… To něco, co tam před tím nikdy neslyšela. Avšak je to jen okamžik, než je to zase pryč.

„Takové selhání... K čemu je, že jsi jedna z Tennotsurugi? Zostudila si mou rodinu. Své jméno. Svůj původ…“

„Ale… Já za to nemůžu!“ Skočila mu nečekaně do řeči. To, že to nebylo tak úplně v pořádku bylo poznat na pohledech, které se upřely jejím směrem. Dokonce i muž sedící před ní, který doteď nehybně hleděl na malebnou scenérii zimní zahrady, se pohnul. Avšak ona se nenechala zastavit. „Byla tam jedna žena s rudými vlasy a… A všechny zabila! Včetně Kaita. Byla to také jedna ze zlatookých. Nemohla jsem nic dělat. Zemřeli všichni, až na…“

„Až na tebe… Jistě. Nech si své zbytečné výmluvy pro někoho, kdo je bude chtít slyšet.“ Natočí se k ní strana ostře řezané tváře, kterou tak dobře znala. „Víš, co tě za tohle selhání čeká? Pravidla cti jsou stejná pro lidi i pro zlatooké.“ Pronese muž ledovým hlasem, než kývne na muže po jeho pravici.

Ozve se svistot tasené čepele a před klečící ženou se zastaví pár nohou. Než… Na zemi před ní skončí položený nůž se zahnutou čepelí, tantó, a muž s tasenou katanou v ruce se postaví k její straně v předzvěsti toho, co bude následovat.

„Ne… Ne! Napravím to. Očistím jméno své rodiny… Pomstím jeho smrt!“ Zapře se rukama naléhavě o zem a její kmitnou oči mezi zbraní a mužem sedícím před ní. „Prosím…!“ Upře na něj svůj prosebný pohled, ve kterém se lesknou slzy vyvolané směsicí smutku a rozhořčení.

Rozhostí se ticho. Příliš dlouhé ticho…

„Dobře.“ Vydechne muž to jediné všeříkající slovo, aniž by se v jeho tváři však promítl jen závan jakékoliv emoce a žena se ještě roztřeseně naposledy ukloní, než se začne stavět na nejisté nohy, záda ještě stále ohnutá v hlubokém úklonu.

„Děkuji… Otče.“

☩

Při cestě zpět při vás museli stát snad všichni svatí. Nenabrali jste žádné zpoždění, a dokonce jste nakonec ušetřili pár dní oproti původnímu plánu. Sice to bylo o více přestupech místo pohodlného vezení se jedním jediným vlakem až do cíle, ale zase když už tu byla ta možnost… A že ty jsi měla důvod spěchat. Ačkoliv si o něm Alexanderovi z pochopitelných důvodů neřekla a maskovala to za něco zcela jiného.

Jak to bylo dlouho, co jsi zde stála naposledy?

Bílé stěny vašeho domu se stále utápěly v zeleni a zlatých paprscích horkého Dvarackého slunce. Na to, jak ti v Novém Jeruzalému nebyla zima, tady ti bylo najednou až moc teplo. Na čele se ti perlil pot, když jsi vystupovala z kočáru a z domu vycházelo služebnictvo, aby přivítalo své navrátivší se pány a pomohli jim také s kufry.

Alexander vystoupil hned za tebou a… Zaslechla jsi od něj tichý povzdech. Avšak nebyl to takový ten úlevný, jako když se člověk po dlouhé cestě vrátí domů. Bylo v něm něco… smutného. Rezignovaného.

Ale to už přistoupili první ze sloužících, aby vám začali skládat kufry z kočáru a vy jste se společně vydali zpátky do domu.

Do vašeho domova…

…?

☩

Byly to už skoro dva měsíce od doby, co jsi Williama požádala o možnost pomoci. Zapojit se do obrany města. Tohoto světa. Avšak až teď pro tebe dal poslat. Některé věci prý trvá zařídit. A že skutečně zařizoval. Nebo tedy asi spíše někdo z jeho podřízených, protože pravá Vera De Lacey odcestovala se svou dobrou, a především velmi zámožnou přítelkyní baronkou Geteley do zahraničí. Bylo to takto snazší a čistší řešení než se snažit mamá vysvětlit, čehože se to hodláš v Novém Jeruzalému účastnit.

Horší bylo se už rozloučit se sestrami, ale nakonec… Neodjíždíš navždy a jednou za čas se přeci jen můžete s baronkou vrátit.

Adresu, kam tě teď vezl kočár, si pořádně neznala. Alespoň sis ale mohla být jistá, že se o tvé životní výdaje po dobu tvého pobytu v Novém Jeruzalémě postará městská pokladna. Nebylo proto tak těžké nabídnout Priscille cestu ven. Možnost, jak se vyhnout její noční můře, která se blížila naplnění. Alespoň k něčemu dalšímu ta Philipova smrt byla dobrá. Tvé věno nešťastné nevěsty nakonec posloužilo tomu, aby nebyla na světě další. Získala si tak Priscille čas. A kdo ví, třeba nakonec najde někoho, koho by si vzala opravdu na základě citů, a ne výše bankovního konta překontrolovaného mamá.    

Kočár s tebou zastavil u vysokého řadového domu. Byla tohle ještě stále Úřednická čtvrť nebo šlo o okraj Zahrad? Netušila si. Avšak na obhlížení okolí budeš mít plno času. Teď se musíš nejdříve ubytovat.

Tvůj byt byl ve čtvrtém patře. Tom nejvyšším. Což znamenalo, že tě čekala docela nepříjemná cesta nahoru, ale třeba ti to byla součást tréninku. Klíč zarachotil v zámku a dveře se otevřely a tobě se po projití menší chodbou otevřel pohled na prostorný obývací pokoj, který byl poměrně vkusně zařízen. A především… Byl jen a jen tvůj.

Jak to říkal vévoda?

… Nový začátek.

☩

Nedávalo to smysl! Nic z toho nedávalo smysl? Tohle se mělo vyšlehat do hutné pěny a místo toho se to stále táhlo jako med. A vůbec… Jak nahradit čokoládu, kterou si tady takto narychlo nesehnala?! Šlo by to karamelem? A jak se vůbec dělá karamel? Počkat, tady to je. Strana šedesát tři. Stačí dát na pánev…. A ne… ne, to začíná podezřele smrdět!

Nedá se říct, že by tvůj pokus v kuchyni dopadl na jedničku. Zcela jistě ale za to mohla ta kuchařka, kterou sis s sebou přivezla z Nového Jeruzaléma, ve které bylo prostě vše… špatně! Instrukce byly nedokonalé, příliš krátké a pochopit co přesně si máš představit pod – A teď těsto jemně překládáme, aby – bylo nadlidským úkolem.

Místní kuchařka, která se o vás jindy starala ti také nebyla zrovna ku pomoci, protože tomu jazyku příliš nerozuměla a viditelně jí něco jako dort nic neříkalo. Nakonec si ji musela vykázat z kuchyně, když ti už poněkolikáté nabízela další kokos k dosypání a trochu toho kardamomu v sirupu, který přeci nemůže nikdy chybět. Bylo marné jí vysvětlovat, že tohle v receptu v první řadě nikdy nebylo! A tak si ji prostě vyhodila… Stejně jako všechny ostatní a rozhodla se to zvládnout sama.

Však to nemůže být těžší než osvobodit vězně odsouzeného na smrt z přísně střeženého transportu.

No…

Drobné svíčky plápolaly jedna vedle druhé a stékající vosk se rozléval po krému pod ním. Muselo se nechat, že se to k sobě vizuálně hodilo. Celý dort vypadal poněkud… rozteklý.

Krém ti samozřejmě nechtěl v teple pořádně ztuhnout a když tě začal tlačit čas, rozhodla ses ho prostě na dortový korpus naplácat stěrkou. Teď to vypadalo jako něco mezi krémem a polevou, ale alespoň to spolehlivě překrývalo to na pár místech zčernalé těsto. Ale to jsou okraje. Ty stejně nikdo nejí. Dokonce si ještě v posledních chvílích zkusila vše zachránit cukrářskou špičkou, pro kterou si narychlo poslala do města jednoho ze sluhů. Trvalo to nepříjemně dlouho, ale nakonec se vrátil úspěšný a byla řada na tobě. Nakonec si to ale zase tolik nezachránila.

„Tedy… Ty ses překonala, Del.“ Shlížel zaskočeně na dort Alexander, kterého si jím skutečně překvapila. Těžko říct, zda za to mohl fakt, že měl dnes skutečně narozeniny a nebo ten netradiční vzhled, kterým si dort vybavila.

„A tolik svíček…“ Poznamenal s povytaženým obočím, zatímco v mezičase stekly další kousky vosku na dort a v tobě se něco nepříjemně napnulo. Pravda, svíček tam bylo skutečně hodně. Tolik, kolik se ti na něj podařilo vměstnat. Šedesát to sice nebylo, ale dobré polovině ses určitě blížila. Ty nejlepší léta!

„To vypadá na… dvacet pět?“ Klouzaly Alexanderovy oči po svíčkách, které viditelně počítal. Teď je počítal?!

„Ah, jistě jistě… Měl bych je už sfouknout. Dobře tak… Hmm, co? Přání? Ale… No, dobře... Počkej… Tak, už nějaké mám. Teď už jen…“ Naklonil se Alexander s nádechem nad dort, aby je většinu z nich na první dobrou sfouknul. Tedy až na asi pět, které… Alexander maličko přimhouřil oči a… Všechny zbylé svíčky jako na povel zhasly.

Dým se vznesl a jemný teplý vánek jej vynesl k otevřenému oknu, za kterým se ve výšce komíhaly palmové listy.

Pohled, který se nikdy neomrzel.

☩

Byla si zde už pár dní. Měla ses usadit a zabydlet se. Tvůj nový program měl totiž začít až v pondělí. Což ti dalo celé tři dny od tvého příjezdu. Díky tomu ses měla možnost řádně se porozhlédnout kolem. Nebylo to špatné sousedství. Sice to byla Úřednická čtvrť, ale prakticky sousedila se Zahradami, takže nebylo o mnoho lepších míst ve městě. Zato horším zcela určitě. Oproti centru Zahrad to zde sice bylo méně okázalé, ale lidé zde byli příjemní a stihla sis najít i pár oblíbených krámků v okolí.

Tam ta cukrárna byla naprosto božská a tady nedaleko bylo náměstí s posezením u fontány, které bude jistě skvělé místo k tvoření skic. Tedy až se trochu oteplí. A asi dvacet minut chůze odtud bylo divadlo. Sice ne takové Divadlo, do kterého tě vzal William, ale i tak by to nemuselo být špatné. Možná by to by bylo i zábavnější, když nebude vše tak okázalé a pozlacené, jako tam ve vysoké lóži ztrácející se v přítmí sálu.  

I tak to byl ale nezvyk. A skutečně nový život, protože ti tu chyběla jedna věc, na kterou si byla většinu života zvyklá. Služebnictvo. Na vše si byla sama. Doslova. A tak, když jsi zahlédla kuchyň, do které ses vkrádala tak možná pro sušenky z dózy a nebo aby sis uvařila čaj, polila tě vlna nejistoty. Avšak… Apanáž si měla více než štědrou, takže i kdyby ses měla po zbytek svého života živit po restauracích či jiných veřejných vývařovnách, neměl by to být problém.

Se sousedy ses zatím moc nepotkala. Párkrát si sice z okna zahlédla někoho, jak vycházel z domu, ale zatím ses s nikým doslova nesrazila na chodbě, abys zjistila, kdo že tu vůbec s tebou žije. Dnes to ale nebude jiné. Už si netrpělivě čekala. Každou chvíli by někdo měl…

*ťuk, ťuk, ťuk*

Ozvalo se zaklepání na dveře, ke kterým ses prakticky rozběhla, aby ses záhy zastavila uprostřed cesty a ohlédla se. Jistě! Nechala si otevřené okno. Pár svižnými kroky si k němu vykročila a na chvíli se u něj přeci jen zastavila. Výhled na zasněžené střechy Nového Jeruzaléma byl pro tebe stále tak nový. Ty spousty věží a věžiček a vysoké měšťanské domy rozestavěné jeden vedle druhého.

Pohled, který se nikdy neomrzel.

☩

Zlaté slunce se schovalo za špičku vysoké pyramidy a vrhlo tak dlouhý pravidelný stín na písčité duny kolem. Nebyla tam sama. Byla to jedna z několika pyramid, které se tyčily za samými hranicemi Káhiry.

Vzduch byl suchý a prašný. Přesto něco v něm připomínalo staré časy. Skoro jako kdyby každé zrnko písku zde do sebe vsáklo něco z dob před tisíciletími. Možná proto se zde cítil… lépe. Lépe než v tom cizím novém světě, který tu najednou byl všude kolem.

Tiché zaklepání na dveře přimělo muže sedícího za stolem zvednout pohled světle modrých, skoro až stříbrných očí ke dveřím.

„Dále.“ I těch pár slabik znělo díky jeho podmanivému hlasu příjemně melodicky.

„Neruším, pane? Přinesla jsem vám další knihy.“ Vešla do pokoje černovlasá žena s náručí plnou knih i několika novinami.  Stačil ale jediný pohled na stůl, který jimi byl už celý zaskládaný, aby jí došlo, že bude lepší je položit někam… jinam.

„Hmm, děkuji Laylah. A… A už jsme to řešili. Nemusíš mi říkat pane.“ Sledoval ji nevzrušeným pohledem, zatímco přešla po místnosti, aby odložila komínek knih na jednu z komod. Na hřbetech byly různé nápisy, se kterými by měla většina čtenářů problém, protože některé byly v angličtině, jiné francouzštině a pár vypadalo snad na hebrejštinu?

„Ah, omlouvám se. Tak tedy… Lucifere?“ Zastaví se žena viditelně zahnaná do rozpaků z jeho samotné přítomnosti.

„Ano, jak jinak?“ Zhoupla se plynule jeho ramena.

„Noo… Jestli mohu, pa… Lucifere. Tohle jméno má v dnešní době poněkud špatné konotace. Píše se o tom třeba tady… A pak tady.“ Vzala žena do ruky jednu z knih, jejíž hřbet byl opatřený zlaceným písmem.

„Co je to?“ Natáhl ruku bělovlasý muž, aby si knihu od ní vzal a se zájmem ji převrátil v rukou.

„Bible.“ Odpověděla mu Olivie prostě, avšak v Luciferově tváři bylo vepsané jen nepochopení a nezodpovězené otázky. Ty tam od doby, co jej přivedla zpět, vídala velmi často.

„Doporučuji si ji přečíst. A brát vše s rezervou. Je to spíše taková zcestná pohádka. Avšak zpátky k tématu. Rozhodně není běžně používané mezi lidmi oslovení Lucifer. Možná by nebylo od věci zkusit popřemýšlet o alternativě? Dočasné alternativně?“ Nabídla mu opatrně. Bylo až s podivem, jak se v jeho přítomnosti cítila stále tak… nepatřičně. I někdo jako ona.

„Hmm, jména jsou jen jména.“ Povzdechl si bezvýrazně muž a otevřel knihu, kterou držel ve svých rukách.

„Takže říkáš, že je třeba vybrat si něco novějšího. Vhodnějšího… Hmm, dobře tedy…“ A dlouhým prstem sklouzl po hustě popsaných stránkách.

☩

Obratně se proplétal mezi nesčetnými komíny, z kterých stoupal štiplavý dým táhnoucí se šedivé obloze. Letos byla zima opravdu tuhá a mrazivá. Sníh ale propůjčoval Novému Jeruzalému osobité kouzlo. Díky bílému šatu, do kterého se město halilo, působilo tak klidně.

Přelétl nad ulicí, z které se ozýval vyděšený křik. Viděl rudé stopy krve rozeseté na sněhu všude kolem několika roztrhaných těl. Avšak nezastavoval. Letěl dál.

Prolétl nad obrovskou továrnou. Jednou z mnoha. Stroje v ní nezastavovaly. Jely se dvojité směny. Hustý dým chrlící se z vysokých komínů smrděl železem. Na velkém dvoře byly vyskládané spousty podlouhlých dřevěných beden. Jedna jako druhá.

Skupina mužů právě jedny skládala do vozu taženého těžkými tažnými koňmi. Dle jejich pohybů i obláčků páry stoupající jim v mrazu od úst, v nich nemohlo být nic až tak lehkého. Do bran továrny vjel další prázdný vůz, a to ještě ani neskončili s tímto.

Kolikátým už?

Nabral vítr do perutí a zamířil vzhůru. Až tam ke špičkám vysokých věží zlaté katedrály, ze kterých se ozýval ohlušující zvuk vyzvánějících zvonů. Prolétl střemhlav vzhůru…

Skrz sníh…

Tam k tomu zářivě bílému nebi…

Tam, kde…

Než se ostré drápy zčistajasna zabořily hluboko do těla a mezi tančící vločky se vmísilo pár kapek rudé krve.