Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Epilog III „Nový začátek,“ zopakuji po Williamovi těch pár slov, co to celé zpečetí. Paže mu poklesne a s tím povolím stisk dlaní. „To zní vlastně pěkně.“ Dále to nerozvádím. Jeho klid vždycky dokázal zklidnit splašený vlak jménem Vera a ani tentokrát to není jiné. Navíc je mi už tak jasné, že… pro něj nebylo snadné kývnout na tohle všechno. Dříve by mi snad tohle stačilo, abych couvla a přizpůsobila se tomu druhému, ale tentokrát už jsem nemohla. Nechtěla. Ne po tom všem. To, že se William znovu rozejde, si tak uvědomím, až když zase zastaví a ohlédne se se slovy pro tuto chvíli tak nečekanými, až mi cuknou koutky. On mi to snad nikdy nezapomene, ale… ale to nevadí. Je to… pěkná vzpomínka. Podpatky mi v rychlém sledu klapnou na chodníčku, jak si pospíším a natáhnu se po jeho paži.
„V tom případě bych ti asi měla zůstat poblíž. Pro jistotu,“ hlesnu. Takřka okamžitě se zastydím a pohled odvrátím. Svým způsobem mi ta slova připadají odvážnější než ta, která mezi námi plynula předtím. * * * „… děkuji, pane Atkinsone. Ráda jsem vás zase viděla. A opatrujte se!“ rozloučím se s majitelem podniku. Netvářil se, že by bylo nemožné Robertovi zprávu doručit, tak snad… se už brzy všechno dozví. Některé věci by bylo asi milosrdnější nevědět, ale přinejmenším to bude moct uzavřít. Nějak. Ven mě vyprovodí další zacinkání zvonku nade dveřmi. Sněžit nepřestalo. Chodník tak pokrývá štědrá pokrývka sněhu, který křupe pod botami. Ještě před pár dny by mi to připadalo krásné. Chtěla bych to namalovat, ale teď mi vlezlá zima připadá leda tak protivná a raději pospíším ke kočáru. Ve společnosti sestry a Williama se mi už dařilo konverzovat normálně, ale i tak cítím, že mluvím tišším tónem, úsměvům chybí bezstarostnost a rozpovídat se je pro mě těžší než jindy. Nejsem tak docela sama sebou. I k tomu, abych sestru přizvala na projížďku, jsem se musela přinutit. Snad to opravdu chce jenom čas. „Viděla jsem cestou knihkupectví. Nechceš se tam stavit?“ zeptám se, když klepnu na okénko. „Ještě tě vezmu do toho, o kterém jsem mluvila. Pamatuješ? Bylo nedaleko hotelu. Potřebuji se Natalie na něco zeptat.“ Jestli se tam Robert přeci jenom nezastavil. Byť jsem si už nejméně třikrát slíbila, že nad tím, co se stalo a kdo se teď někde ve světě schovává, nebudu přemýšlet, nakonec se k tomu vždycky vrátím. Možná tak trochu doufám, že to takhle uzavřu i pro sebe sama. Že to Robertovi vysvětlím, a skončí to. Místo konce je to však jenom začátek a ani já, která si nese duši Zerachiel, nevím, kam to povede. Zatímco se sestra rozeběhne uličkami utvářenými policemi plných knih, já knihkupectví procházím spíše jako duch. Pohledem pár názvů přelétnu, ale žádný mě více nezaujme.
„… hledáte něco konkrétního, slečno?“ ozve se mi zpoza zad. Trhnu sebou, natolik jsem se při prohlížení ponořila do vlastních úvah, zase těch samých, a rychle se otočím k sympaticky vyhlížejícímu, postaršímu džentlmenovi. Cože to říkal? Jestli hledám něco konkrétního? „Ahh,“ pousměji se rozpačitě a v první chvíli ho málem opravím, že slečna už opravdu nejsem, „jenom se koukám.“ „Hmm, máme tu všechny díly pana Pensfielda. Ty jsou u mladých dam, jako jste vy, populární. Nebo, pokud je už máte přečtené, vás mohu nasměrovat k sekci s gotickými romány,“ pokračuje s vlídným úsměvem. „Nebo snad hledáte vánoční dárek pro nějakého džentlmena? Pak by možná ocenil něco dobrodružnějšího. Stevensona, Verneho, Wellse?“ „Ne, ne… Nic takového.“ Ani teď se muž neotočí. Hodnotícím pohledem mě sjede od hlavy k patě, až mám chuť popadnout první titul, který se mi vplete pod ruku, a odnést ho k pokladně. To nevidí, že jeho dnešní zákaznicí bude spíše Priscilla? Ostatně knihy se jí v náručí hromadí až podezřele a mně začíná být jasné, že mě tenhle výlet do knihkupectví nevyjde levně. „Tak jestli nehledáte nic ke čtení, nechce si prohlédnout alespoň desky? Vnučka mi pořád říká, že je to budoucnost. Že by dnešní mládež raději strávila celé hodiny poslechem hudby než četbou,“ potřese nad tím hlavou. „No, řekl bych, že knižní tržby – obzvláště takhle před svátky – říkají něco jiného, ale nabídku máme slušnou, pokud vás zajímá spíše tohle.“ „Desky?“ zopakuji zaskočeně. „Támhle,“ pokyne mi prodavač, zjevně spokojen, že mi s něčím pomohl. „Děkuji, podívám se.“ Rovnou mu věnuji drobné pukrle. Než by stačil dodat cokoliv dalšího a zasypat mě kvantem otázek, pospíším k dřevěným krabicím vystavěným nedaleko vstupu. Proč se nad nimi skloním, je mi samotné záhadou. Gramofon doma ani nemáme! Vždycky však můžu tvrdit, že jsem si nevybrala. Snad abych muži udělala radost, se začnu probírat nahrávkami zastrčených do pěkně malovaných obalů a pak se mi zničehonic prst zarazí na jedné z nich.
Nakonec i ty tři dny, o které jsme si výlet do města prodloužily, uběhly rychle. Byť jsem si ani dnes ráno nepřipadala nejlépe, dále jsem to odkládat nemohla, nebo se ještě spíše neodvažovala. S Williamem jsem se tak včera rozloučila a hned po snídani jsme nasedly do kočáru. Do večera budeme doma… … a, zatímco se s námi kočár kodrcá po cestě vedoucí z Nového Jeruzaléma, se konečně odhodlám přetnout ticho, které se na nás sneslo krátce po odjezdu. Mně do řeči nebylo a Priscilla by málem potřebovala nový kufr na knížky. Chvíli tak trvá, než ji zvuk jejího jména přiměje vzhlédnout od rozečtené stránky. Pořádně ani nevím, jak začít, ale nějak to zvládnu. Vím, že by to nemuselo dopadnout dobře, a dovedu si živě představit, co by na to řekla mamá, ale… svět se dost možná chýlí ke konci. Nechci přihlížet tomu, jak se Priscilla ve svých posledních letech trápí. Takhle možná dostane alespoň šanci najít si něco nebo někoho jiného. „… je to tvůj život,“ promlouvám k ní měkkým, avšak důrazným, tónem, přičemž jí tisknu ruku v klíně. „Můžeš se sama svobodně rozhodnout, jak ho žít. Je to tvé rozhodnutí a jako takové bude mít vždycky následky. Ať už si ho vezmeš nebo ne. Jsem si jistá, že… by se o tebe postarat zvládl, pokud by sis to tak přála, ale… nemusíš. Nemusíš si ho brát.“ „Mamá to pochopí. Možná ne hned, možná ne za rok, ale nakonec ano. Ze všeho nejvíce si totiž přeje, abys byla zdravá, v bezpečí a šťastná. Všichni si to přejeme. A kdyby došlo na nejhorší, já nějaké finance mám. Na nějakou dobu by ti vystačily, ať už bys je chtěla využít k proplacení sezóny ve městě, nebo nějak – jakkoliv – jinak. Nejsi na to sama.“
Jaké byly svátky v rodinném kruhu? Otázka nejspíše padnout musela, ale odpověď jsem si na ni nepřipravila. Dosud se mi vracejí útržky toho rozhovoru. Hádky, která se odehrála přímo u štědrovečerního stolu. Čím více křičela mamá, tím více jsem křičela i já, a nakonec jsme se propracovaly k záležitostem zcela nesouvislým s Priscillou a jejím blížícím se sňatkem. Tmavá oblaka stahující se mi nad hlavou od mé poslední návštěvy Jeruzaléma se rozpršely a s hlasitým zahřměním daly zrod jiskřivým čarám na černém plátně. Ne, tohle nebudou svátky, na které by kdokoliv z nás rád vzpomínal. Všechny ty křivdy, otázky, nedorozumění střádající se v úzkém kruhu celé měsíce a roky probublaly na povrch. A můj odjezd za vévodou, na kterého taktéž došla řeč, tomu dodal třešničku na dortu. „Když zahazuješ život ty, nemusí ho zahodit i tvoje sestra.“ Dvacátého osmého jsem tak do kočáru nasedla jenom ráda. Konec světa se blíží a mně se dobrými úmysly podařilo rozhádat celou rodinu. Na Vánoce! Nemuselo to tak dopadnout. Stačilo by, kdyby mamá poslouchala… když už ne to, co říkám já, tak alespoň to, co říká Priscilla. Je to její život. Jenom ona se může rozhodnout, jak s ním naloží. Teď je to důležitější než kdy předtím. „To je složitější. Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že se má Priscilla vdávat? Tak se asi… vdávat nebude,“ potřesu hlavou, ale dále to nerozvádím, jenom částečně protože mi William podá krabici s červenou mašlí. Je tak akorát velká a vlastně i těžká, aby se v ní skrývaly šaty. Ale to by přeci… Krátce se na Williama podívám, než zvědavě odhrnu jemný papír a odkryji tak šaty z kvalitní látky ozdobené zlatou nití. Jsou mi povědomé. Vlastně jsou mi více než povědomé, protože vzor na nich vyvedený poznávám. Už jenom to, že figuru objímají těsně, aniž by pro udržení požadovaného tvaru potřebovaly železnou konstrukce nebo nesmyslně stažený konstrukci, je… Počkat. Vždyť… „Ty jsi to četl?“ vypadne ze mě překvapeně. „Víš, že jsi nemusel…“ Představa, jak vévoda Essington, předseda Jeruzalémské rady a ke všemu ještě reinkarnovaný serafín, sedí nad Sedmikráskou a se soustředěním mu vlastním pročítá články o módě, je přinejmenším… zvláštní. Milá. A také odzbrojující. Sama bych to po něm nikdy nechtěla. Nebyl to literární žánr, kterému by on a lidé mu podobní holdovali, a přeci teď mezi prsty promnu látku šatů ušitých podle mého vlastního návrhu. Nemůžu uvěřit, že to četl. „Dopadly lépe, než bych čekala. Děkuji,“ hlesnu, napůl ještě ponořená do jednotlivých detailů. I tentokrát je na tom cosi uspokojujícího vidět, jak se jednotlivé tahy tužky přeměnily v realitu. Do Sedmikrásky jsem místo vyhotoveného článku poslala jenom omluvu. Violet Crawfordová onemocněla a nemohla se toho večera sešlosti přátel módy zúčastnit. Od té doby nenapsala ani čárku. Zkoušela jsem si k tomu sednout, ale… Vracelo mě to zpátky do toho dne. Sklepení pokrytého zářícími symboly. „Balet?“ vzhlédnu. „Mám. Vlastně moc ráda. Říkala jsem ti někdy, že jsem jako malá chtěla být baletka? Tou dobou už jsem byla zasnoubená a dostalo se mi leda tak přednášky na téma, proč se to nehodilo, ale to mi nezabránilo vyprosit si u tanečního mistra pár tipů. Chodila jsem pak tajně cvičit piruety. Pořád je zvládám docela slušně,“ potřesu nad tím hlavou. „Líbí se mi. Ty šaty. A na to divadlo se těším. Také pro tebe něco mám. Totiž… jak už víš,“ pokračuji pobaveně. Poněkud rozměrný, avšak tenký balíček zabalený v ručně malovaném papíře s Vánočními motivy – mezi které jsem propašovala i pár těch osobnějších – se mi za záda schovat nepodařilo. Přinejmenším ne dobře. „Je to… první část. Mohl bys…?“ pokývnu mu ke gramofonu na nedalekém stolku, když desku rozbalí. „Poprosila jsem pana Harringtona, jestli by ho sem nenachystal.“
A už před pár měsíci jsem se u sluhy ujistila, že do výbavu Essingtonského sídla patří i gramofony. Jak jinak. Byl to náhlý nápad. A byť jsem nad tím přemýšlela ještě několik týdnů, co bych tak mohla pořídit muži, který má doslova všechno? A i to, co nemá, si může hravě obstarat? Vévodové jsou v tomhle… problematičtí. Pomalu odložím krabici se šaty vedle na sedačku a rozpačitě sleduji Williama, jak odloží sklenku a vytáhne se na nohy. V porovnání s jeho dárkem mi to začíná připadat tak trochu… hloupé. Co když se mu to nebude líbit? Srdce mám až někde v krku, když se postavím a následuji ho až ke zařízení. Na Williamův tázavý pohled odpovím úsměvem. Nechám ho vložit desku na své místo a… Sotva se jehla dotkne jejího černého povrchu, rozezní se první noty. Skladba to není nikterak složitá, vlastně v ní hraje jediný nástroj. Piano. Prodavač mě ujišťoval, že se ho chopil opravdový mistr a že jsou jednotlivé tóny dovedené k dokonalosti, ale dost možná by to tvrdil o kterékoliv desce, jenom aby jich prodal více. Soudě podle jeho zápalu by mě to nepřekvapilo.
„Smím prosit?“ zeptám se. Na rtech rtech mi vykvete široký, avšak poněkud rozpačitý, úsměv. Rovnou ho potáhnu za ruku trochu více do středu místnosti, abychom měli prostor, a teprve pak se chytím jeho ramene. „Totiž… Vím, že tě společenské akce zrovna netěší, tak jsem myslela, že bychom si mohli zatančit takto. Bez všeho mumraje kolem. Jenom my dva. No tak, bude to zábava. Slibuji, že ti nepošlapu boty.“ Mamá by si o tomhle myslela své. Jenom my dva? Takhle by dáma neměla mluvit s mužem, kterému není přislíbená, ale… to nevadí. Mně ne. Pohádkovou svatbu jsem už měla, a jak dopadlo. Pro jednou se nechci zaobírat konci, těmi dobrými ani špatnými, chci pěknou chvíli, kdy se všechno to zlé a nejisté ztratí v kouzlu okamžiku. Kdy naděje zvítězí nad strachem. Stojím mu tak blízko, že mě v nose zašimrá lehká vůně kolínské a srdce se mi roztluče ještě rychleji. Ani ne tak pohybem jako jeho blízkostí. Napůl jsem čekala, že to pomine, až se uklidním a nebudou mě tolik trápit následky těch osudných dnů, ale dokonce i po měsíci doma znejistím. Pořádně nevím, co si s tím počít. Manžel ve mně podobné pocity nevzbuzoval. Nechci se totiž odtáhnout, právě naopak. Když zachytím Williamův pohled, připadám si tak zvláštně lehce, jak jsem si na tanečním parketu ještě nepřipadala. Plynulé, byť poněkud umírněné a pečlivě odměřené, kroky zní do rytmu hudby. Nechávám se vést. Nebo spíše unášet? Byť jsem odjakživa tančila ráda, právě teď, v salonku zcela určitě neurčeném pro podobné kratochvíle, za doprovodu šumivých tónů linoucích se z gramofonu, je to… přesně takové, jaké jsem si přála. Bezvýhradně pěkné. Jako by všechny starosti zůstaly stát na chodbě a neodvažovaly se ani nahlédnout dovnitř škvírou mezi dveřmi. Snad proto neustoupím ani poté, co skladba skončí a gramofonová jehla přeskočí z černé na zlatou.
A srdce, mé nebohé srdce, jemuž bych měla být paní, stejně jako vládnu krvi, stále tluče tak rychle. Pokud však tluče na poplach, nehodlám ho poslechnout. Ne, nikam neutíkám. Už se nechci odevzdávat strachu, ať už z toho, co bylo, nebo bude. Budu věřit, a s tím předsevzetím se vytáhnu na špičky. * * * Zámek cvakne. Na okamžik zaváhám, než otevřu dveře a nahlédnu do chodby. S hlasitým zafuněním přenesu zavazadla přes práh. Kdyby mi s nimi kočí nepomohl, nejspíše bych ještě teď běhala po schodech nahoru a dolů. Možná… Možná jsem si toho zabalila příliš? Tolik šatů teď potřebovat asi nebudu, ale… pořád se budu přeci vídat s Williamem a cestou jsem z okénka zahlédla divadlo, takže… se pěkné šaty docela určitě neztratí.
Prozatím však pestrobarevné kufry vyskládané do komínku nechám stát za dveřmi. Skoro jako bych objevovala nový kontinent, se vydám hlouběji do bytu. Našlapuji opatrně. Váhavě. Je to zvláštní pocit. Být konečně tady. V mém bytě. Nebo technicky bytu náležícímu městu, ale přinejmenším po dobu, kdy pro něj budu pracovat, se tohle stane mým malým královstvím. Nikdy jsem nežila sama. Jistě, chvíli jsem byla paní vlastního domu, ale… Chodby byly natolik prosáklé přítomností mého manžela, že jsem v nich nikdy nenalezla útočiště. I tam však bylo služebnictvo připravené uposlechnout každé mé přání a doma jsme o sebe doslova zakopávali. Obzvláště pak v posledních týdnech, kdy to… nebylo ideální, ani trochu to nebylo ideální, a přesto si najednou připadám tak smutně až osaměle. Sotva jsem dojela a už se mi stýská. Následující dny naštěstí ubíhají rychle. Už jenom si vybalit mi zabralo půl dne, a rovnou jsem si na kus papíru dopsala všechno, co jsem potřebovala dokoupit. Především pak slušivé dámské košile a kalhoty. Byť jsem nějaké měla, nikdy jsem tomuhle stylu oblékání neholdovala mimo vyjížďky nebo lovy s otcem. Možná když si nechám ušít nějakou se slušivým volánkem nebo je doplním mašličkou… Kdo říká, že musí být praktické oblečení nudné. V okolí jsem našla vše potřebné. A taky jsem potkala pár sympatických lidí. Marii, která bydli s manželem poblíž a určitě se brzy zase potkáme. Obsluha v nedaleké restauraci byla rovněž více než příjemná a cukrárna mi učarovala dvojnásob. Když jsem pak zabloudila k farmářským trhům na náměstí, po chvíli nejistého okukování jsem se pustila do řeči s prodejcem zeleniny a ten mě přiměl koupit spoustu… podivně vyhlížejících kořenů, z nichž jsem s jistotou poznávala jenom špinavou mrkev. Prý nebudu litovat. To snad ne, ale… popravdě netuším co s tím. V knihkupectví vzdáleném jenom čtvrt hodinu chůze od bytu si proto vyberu hned dvě kuchařky a po chvíli listování se rozhodnu zkusit… ukuchtit polévku? To by přeci nemělo být tak těžké. Je to jenom ochucená voda. Ne? Stačilo proto dokoupit jenom pár maličkostí, které jsem prodavačce dosti nejistě přeříkala shrbená nad knihou, a ona na mě na oplátku pohlížela, jako bych utekla ženichovi od oltáře a rodina mě za trest vypustila do přírody samotnou.
Naštěstí je kuchyň vybavená. Nože se chopím skoro až rozpačitě, ale po prvotním váhání se mi podaří zeleninu očistit i nakrájet bez nehod. Vlastně mi to jde docela od ruky. To by Zerachiel nečekala, že by její dar mohl mít aplikaci i v něčem tak podružném, jako je vaření. Horší pak bylo zapálit plynový sporák, na který jsem měla doma přísně zakázáno sahat – a vlastně se na něj i jenom podívat! Možná bych si to měla nechat ukázat od souseda? Ne, ne, to zvládnu. A, i když je polévka nakonec přesolená a zelenina je poněkud… křupavá, na první pokus to není špatné. Rozhodně to není nic, co by nezachránilo čerstvé pečivo. A příště to bude lepší. V dopisu pro Williama mé bezmála heroické snažení v kuchyni nevyzní zdaleka tak hrozně, spíše je to zábavná epizoda, kterou mě baví psát. Po dlouhé době mi hrot pera klouže na papíře takřka sám o sebe, jak jsem plná nových zážitků a dojmů. A že těch ještě bude. Především mu však chci dát vědět, že jsem v pořádku dojela, a rovnou se s ním i podělit o všechny ty malé objevy v okolí. * * * Naposledy se obhlédnu v zrcadle. Vím, že na tom zase tolik nezáleží, ale… Nemůžu si pomoct. Chci udělat dobrý první dojem. A přinejmenším tak trochu krotím nervozitu. Vázanku mám trochu nakřivo, a tak ji honem ještě převážu, než za sebou zavřu dveře do ložnice. Zamířím obývákem do kuchyně, naliji si sklenici vody a pak se z kuchyně otočím zase ke dveřím do ložnice. Jsem nervózní. Navíc si začínám říkat, jestli bych náhodou neměla počkat venku, a… To už se ozve zaklepání. Díky bohu! Ještě bych si do koberce vychodila díru. „Jenom okamžik!“ zavolám, když mi pohled ještě padne na otevřené okno. Skoro bych na něj zapomněla, ale to bych se pak vrátila k obýváku plnému holubů a sněhu. Na docela krátký okamžik se pohledem zadrhnu na zasněžených střížkách Jeruzalému. Měl bych to… namalovat. Někdy později. Teď pospíším ke dveřím a ke všemu, co za nimi čeká.
| ||
| |||
 | Epilog: Odstíny šedi V ložnici vysoko v oblacích po nás nakonec zůstane více než jen neustlaná postel, která byla za těch pár dnů svědkem mnoha nečekaných událostí, které vnesly ruch do jinak poklidných prostorů jednoho z nejvyšších pater Galilejské věže. Je tu ještě jedna věc. Přehnutý papír vytrhnutý z mého deníku, který je úhledně nadepsaný Danielovým jménem leží osaměle na komodě. Papír s vepsaným textem psaný ve spěchu, který jsem tam zanechala já, když jsem se při odchodu vracela ještě do pokoje pod záminkou zapomenutých rukavic. Nevím, zda se nakonec k Langleymu dostane, ale snad mu ho ten, kdo bude v ložnici uklízet, předá.
A pokud ne… Stalo by se vůbec něco? Pochybuji, že tohle něco dokáže změnit. Ostatně některé věci nejde vzít zpět ani nad nimi jen tak zavřít oči. Vím to, až příliš dobře to vím. Stejně jako to, že to není nic, co bych mu nemohla říci osobně, přesto naše strohé a dosti vlažné rozloučení mne jen přesvědčí o tom, že takhle je to lepší. Bojím se, že bych jinak opět mohla říci něco a… To nechci. Nejen kvůli Alexovi. Nakonec… Měl pravdu. Schyluje se zde k nerovnému boji a my od toho utíkáme pryč namísto toho, abychom přijali naši povinnost.
Jenže tyhle časy jsou pryč. Nejsou už žádní Spasitelé. A byli vůbec někdy? Nejdříve jsme vedli války se Ztracenými a pak sami mezi sebou. Avšak tyhle těžké myšlenky nechám ve věži za sebou.
Danieli,
chtěla bych se omluvit za to, co jsem Vám včera řekla. Nebylo to vhodné a nezasloužil jste si to. Zachránil jste mi život a poskytl nám pohodlí i bezpečí svého domu, za což jsem Vám nepoděkovala, a tak bych to chtěla udělat touto cestou. Tak tedy – omlouvám se a děkuji Vám. Za všechno…
Delilah…
Drobné bílé vločky se snáší v nekonečných spirálách z šedivé oblohy. Stejně bezbarvé a ponuré jako je celý Rosehill. Pamatuji si časy, kdy mi zimní Rosehill přišel kouzelný pro ten jedinečný klid a ticho, které zdejšímu místu vládly, avšak nyní na mne dopadá těžká atmosféra. Ať se podívám kamkoliv, vnímám jen to mrtvé ticho vkrádající se mezi kamennými náhrobky této zahrady kostí. Nic jiného to ostatně není než prázdné šedivé místo bez života… Stejně jako ten druhý svět. Pustina z kamene a nekonečných písčitých planin, ze kterých vyprchaly veškeré barvy i život.
Nic neříkám. Jen mlčky stojím pod sochou anděla s rozpjatými křídly, který stráží místo mého posledního odpočinku. Hlavu mám zakloněnou dozadu, zatímco pohledem kloužu po hladké tváři sochy, ve které podvědomě hledám její rysy. Nebo ty své? A čím déle na ni hledím, tím více mi ji připomíná… Dá se tomuhle vůbec říkat ironie? Shlíží na Rosehill z mramorového podstavce jako pravá strážkyně smrti.
Avšak ta, kterou hlídá jen těžko ocení tu pompu a poslední hold vyhasnutému životu, který zmizel v nenasytném chřtánu smrti, aniž by nadešel jeho pravý čas. Byla prvním nevinným člověkem, kterého jsem zabila. A zdaleka ne posledním. Správně by tu měla stát celá legie andělů hledících na mne z vrchu. Kdo věří ve mne… Ztěžka polknu a hlavu opět sklopím. Rusé vlasy spadnou podél tváří a skryjí můj výraz. V rukách držím smuteční věnec a tisknu ho natolik silně až se ozývá tiché křupání jehličí drceného mezi prsty.
Očima zavadím o mrazem přešlou kytici ležící ve sněhu na desce z černého leštěného mramoru. Neleží zde dlouho… Vůbec ne. Kdo si na mně vzpomněl? Je pro mě těžké uvěřit, že bych někomu doopravdy chyběla… Manžel i rodina se zajisté spokojili s tou do očí bijící okázalostí dostatečně znázorňující jejich zármutek. Na rameno mi dopadne Alexova dlaň a jemně jej stiskne. „Já…“ ztěžka polknu a… Zavrtím hlavou. Není to v pořádku. „Jen… Pořád se to snažím pochopit. Proč… Proč mi tohle udělali,“ vydechnu. Jedna z otázek, na kterou dosud nemám odpověď. „Dobře. Jen… Ještě tohle,“ vytáhnu z kapsy kabátu hřbitovní svíčku s malé broušené sklenici z černého skla. „Mohl bys… Prosím?“ požádám ho, když mi dojde, že vlastně nemám, čím bych ji zapálila.
Věnec položím do sněhu a vedle něj usadím na náhrobek i svíčku. Avšak… Ta na rozdíl od věnce není pro Bellovou, ale pro někoho jiného. Pro Noaha. Je to jen chabá… Ani nevím co. Úlitba? Omluva? Rozloučení? Roztřeseně vydechnu a oči se mi jako na povel zalijí slzami, které nedokážu zadržet.
Rozpláču se a anděl tyčící k obloze na mne jen mlčky hledí.
Se zamyšleným výrazem ve tváři hledím ven z okénka umístěného v plášti kolosálního Hannoveru rozrážejícího nadýchaná oblaka. Jako leviathan plující po obloze… Kolikrát jsem se už přistihla, že zírám do mléčných mraků a se zatajeným dechem čekám až se z nich vynoří silueta Ztraceného mířícího k opuštěným nebesům. Namísto toho se přede mnou ovšem otevře dechberoucí pohled zlatavé paprsky dotýkající se vrcholků hor.
„Hmm… Kyselá?“ zopakuji po Alexovi, který z šálku jen krátce upije a odloží ho stranou „No… S dostatečným množstvím smetany a cukru to ani nepoznáš,“ poradím mu a na rtech se mi mihne bezelstný úsměv, se kterým upiji ze svého šálku, jehož mléčně zbarvený obsah připomíná kávu skutečně jen vzdáleně. Kyselost skrze tučnou smetanu a dvě lžičky cukru opravdu cítit není.
Pohled mi opět uteče k oknu, zatímco Alex pokračuje dál. Hannover pomalu sestupuje směrem dolů, jak se blížíme k cíli naší cesty. V dálce je už vidět město rozprostřené pod úpatím zasněžených hor, které je zároveň naším cílem. „Budu moc ráda, když si město projdeme,“ souhlasím s jeho návrhem takřka okamžitě. „Ne, v Curychu jsem nikdy nebyla. Ale slyšela jsem, že tam mají výborné koláče. Říká se jim… Wähe. A taky se určitě musíme někde stavit raclette. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jak to asi chutná…“ natočím jeho směrem tvář a náš pohled se střetne. „Popřípadě… Jsem otevřená všem tvým návrhům a nápadům,“ pousměji se, ačkoliv mi srdce v hrudi poskočí.
Jsou to drobnosti. Maličkosti. Ten vtíravý pocit říkající mi, že už to není jen Alex. Jeho oči jsou sice tmavé, takřka černé a jiskrné přesně tak, jak si je pamatuji od našeho prvního setkání, stejně jako jeho tvář i rudé vlasy, přesto… Je to něco v něm. To, jak se na mě dívá. Když mne občas políbí nebo se mne dotýká… Jako by v něm zůstal střípek Generála z Veršů, který tam dříve nebyl a nahradil část původního Alexandera.
Nevadí mi to. Miluji je oba. Oba jsou mým Generálem…
Nechce se mi snad ani věřit tomu, že se nám opravdu podařilo dorazit do Dvaraky bez pohrom a katastrof. Je to jako vnořit se do úplně jiného světa. Vzdáleného chladnému Jeruzalému tak, jak to jen jde. Vzduch je prosycen směsicí měnících se výrazných vůní, zatímco na stromech posedávají pestrobarevní papoušci. Město tepe životem, křik ptáků se proplétá skrze povykování opic a hlahol lidí, všude kam se podívám jsou barvy a exotická zeleň. Jsem daleko od toho studeného mrtvého světa topícího se v odstínech šedi. V bezpečí. Před Fernsbym… Před tím vším… A snad i před sebou samou a tím, co v sobě skrývám…
Dlouze vydechnu, když kočár zastaví před naším domem. Sice už ani nevím, po kolikáté si otírám pot z tváře kapesníkem, jaké je mi horko, ale… Tohle jsem přeci chtěla. Vrátit se. Obklopit se tím teplem a vyhnat mráz z hlubin vlastní duše. Utěšuji se tím, že Ztracený v mém nitru se vaří stejně jako já.
Paprsky slunce odrážející se od bílých stěn domu mne přimějí na okamžik přimhouřit oči, když vystoupíme z kočáru. Vše je stejné jako když jsme odjížděli. Na palisádě sedí pár zvědavých opic a zeď porostlá mými oblíbenými vistáriemi připomíná rozkvetlý živý obraz. Nadechnu se a chystám se i pousmát, když přitočím k Alexovi… Avšak ten tichý povzdech, co mi zazní za zády, mne zarazí uprostřed pohybu.
Není šťastný, že jsme zpátky. Jsem já šťastná? Ten iracionální pocit melancholie a smutku, který se dostavil krátce po opuštění Jeruzaléma si přišel i pro mne. Přesto tentokrát byly silnější důvody, proč musím odtamtud pryč. Proč to potřebuji. Z domu vychází sloužící. Přivítat nás a vzít věci. Přesto… Ne, nebude to stejné. Už nikdy to nebude stejné, i když bych si to tolik přála…
Dům, do kterého vcházíme mi najednou připadá opět cizí. Nebo Jeruzalém a to, co se tam stalo, udělal ty cizince z nás?...
„Bas, aise kaam nahin chalega…“ zamručím poněkud frustrovaně směrem ke Kiran, která mi měla v kuchyni původně pomáhat, nicméně z jejích dobrých rad a nápadů namísto toho začínám být ještě zoufalejší než z té zatracené knížky. „Nahin, nahin... Aap sachamuch ja sakate hain, main ise svayan kar sakata hoon,“ vyženu ji sebejistě s těmi slovy z kuchyně pryč.
Nicméně sotva zmizí za dveřmi, tak se s dlouhým výdechem poněkud zoufale rozhlédnu kolem sebe. Takhle to rozhodně nikdy nevypadalo, když něco pekla Kayla. V prostorné otevřené kuchyni to vypadá jako bojišti. Z kamen se vznáší čpavý kouř spáleného cukru, ze kterého jsem se pokoušela přesně dle strany šedesát tři vyrobit karamel. Co to má být taky za pokyny? Nasypat cukr na pánev a nechat ho zkaramelizovat. Tak bych očekávala, že to zvládne nějak… Sám! Jenže to, co samo vzniklo na dně pánve se nedá považovat za karamel ani když hodně slevím ze svých nároků na to, jak by měl takový karamel správně vypadat. Vonět. A o chuti raději ani nezačínám.
A co teprve příprava těsta. Vyšlehat bílky do sněhu. Do sněhu. Co to má být za pokyn? Vždyť Kayla pekla i v létě a… Nad každým jediným řádkem v kuchařce se zastavuji a snažím se pochopit, co se mi tím snaží autor říci. Netuším, jak se něco jemně překládá nebo jaký má být zatraceně rozdíl mezi tím něco zamíchat nebo vymíchat. Nemluvě o tom, jak těžké je některé suroviny nahrazovat čímkoliv, co mám po ruce. Z ovoce uděláme rozvar. Za normálních okolností bych předpokládala, že to bude nějaká nakažlivá kožní nemoc. Ostatně moje ruka ten rozvar v jednu chvíli určitě připomíná, když už se potřetí zapomenu a sáhnu na madlo železné pánve bez hadru.
Po další hodině a půl lítého boje s výrobou krému pochopím, že záchrana Alexe ani boj se Ztraceným rozhodně nebyli tím nejšílenějším, do čeho jsem se kdy pustila.
Výsledek mého skoro celodenního snažení rozhodně se vesele roztéká na velkém talíři a nevypadá dokonce ani trochu jak jsem si ho představovala. Ale… Aspoň… Drží pohromadě. Zatím. Dát něco vychladit a ztuhnout v tomhle horku není zrovna jednoduchý pokyn pro splnění. Ten krém ovšem nechutnal zase tak špatně, zvláště s tou citrusovou marmeládou, které jsem dovnitř pro jistotu natřela na korpus ve velkorysém množství dvou plných sklenic, aby… Hm, aby to upečené těsto trochu změklo. A ta její kyselost aspoň hezky srazí tu sladkost krému… Ne, nejraději bych to celé vyhodila už ve chvíli, kdy jsem do toho zabodala tolik svíček a zjistila, že se tam k tomu všemu dokonce ani všechny nevejdou, ale… Alex má narozeniny jen dnes.
„Počkej… Ne, ještě kousek. A dva kroky doprava a… Ne, nedívej se, Alexi, už jen chvíle, slibuji,“ vedu Alexe směrem ke stolu, zatímco se neustále ujišťuji, že nepodvádí a má oči stále zavřené. „Tak. Můžeš,“ vybídnu ho vzápětí, jakmile ho natočím čelem přímo k dortu.
Jeho výraz za to rozhodně stojí. Vyčkávavě ho pozoruji, jak si zaskočeně prohlíží tu hrůzu maskující se za dort. „Nemáš ani ponětí,“ potřesu hlavou, avšak vzápětí se zarazím, když Alex zmíní svíčky. Pětašedesát jich tam rozhodně není, ale takových třicet se mi tam určitě podařilo dostat a… Rozhodně to vypadalo, že jich je tam opravdu hodně… Dvacet pět?! Teď jsem to já, kdo poněkud zaraženě sleduje toho druhého. „Víš, jak je těžké dostat na jeden dort pětašedesát svíček?“ rozhodím rukama, zatímco dort namísto polevy zalévá tavící se vosk.
Naštěstí se Alex vzápětí bez dalšího vrhne na jejich sfouknutí, které… Já moc dobře viděla těch pět, které zázračně zhasly samy od sebe, nicméně… „Slibuji, že dárek, co pro tebe mám, bude… Lepší,“ pousměji se, když ho obejmu na chvíli kolem pasu a vytáhnu se na špičky, abych ho mohla políbit. Ostatně nařasená mašle ovázaná kolem krku namísto náhrdelníku říká mnohé. „Ale… Nejdřív bychom měli seškrábnout ten vosk z vršku, abys ten dort mohl nakrojit,“ hlesnu škádlivě, když se od něj odtáhnu a ve tváři se mi objeví veselý úšklebek, se kterým pohledem krátce zalétnu k otevřenému oknu...
Dnes to vypadá na pěkný den.
Sedím v šeru terasy naproti železné míse plné rozžhavených uhlíků, zatímco pečlivě muchlám popsaný list papíru do jedné nevzhledné koule, kterou následně hodím přímo do uhlíků. Ozve se zapraskání provázené tichým zasyčením, jak papír začne doutnat a vzápětí prudce vzplane. Do vzduchu se vznese kouř prosycený pachem spáleniny, ovšem to už vytahuji z papírové složky další z listů.
Je to jedna ze složek ukrytých v děravém prostříleném kufru.
„Angela“ je napsáno úhledným písmem na jejím vrchu. Každou tu stránku, kterou vytáhnu ven, si vždy nejdříve přečtu… Než ji zmačkám a vhodím do žáru ohně. Všechny je pálím. Jednu za druhou, třetí, čtvrtou… Pálím je všechny do posledního slova, které jsem napsala.
Jen tak se od toho můžu očistit. Pohnout se dál. Když budu neustále hledět jen dozadu, tak se nikdy nedokážu pohnout vpřed.
Opakuji si to neustále v duchu, dokud celá povídka neskončí… V ohni…
Nakonec sáhnu do kapsy a vytáhnu z ní přeloženou fotku. Je na ní usmívající se rodina. Naposledy šťastní. Naposledy pospolu. Naposledy všichni živí. S prázdným výrazem ve tváři se do té fotografie ještě chvíli vpíjím očima. Bolí to. Tak moc… Bříšky prstů si mimoděk sklouznu po rtech. Ten poslední večer… S dlouhým výdechem přivřu oči. Ta vzpomínka mne pronásleduje. S ostrým výdechem se prudce pohnu a vhodím starou fotografii do žhavých uhlíků.
… musím jít dál.
Navzdory tomu než večer skončí, tak tam sedím s napůl ohořelou fotografií v popálené ruce.
Některé rány zhojí jen čas. A po jiných už navždy zůstanou ošklivé jizvy.
| ||
| |||
 | Kapitola III - Epilog Blessed is the one who reads aloud the words of this prophecy, and blessed are those who hear, and who keep what is written in it, for the time is near. Sníh se snášel na Nový Jeruzalém. Jako každý rok. Jako už od nepaměti, kdy byly položené první základní kameny obydlí stojících na tomto místě. Ty však už byly nenávratně pohřbené hluboko pod ostatními. Generace se střídaly. Stavěly se další a další nové stavby. Větší. Vyšší. Majestátnější. Takové, aby odrážely dávno zašlou slávu ztraceného světa. Takové, které se hodily právě na takovéto místo.
Některé věci byly totiž už dávno dány.
Avšak jiné…
☩
Tiskneš v rukách věnec s černo zlatou mašlí. Bílé vločky poletují tiše kolem tebe a proplétají se mezi černými pokroucenými větvemi stromů tyčících se naproti šedému nebi. Vše je tady šedé. Jako kdyby se v tuto roční dobu z okolí vytratily barvy.
… Stejně jako v tam…
Šedá postava se tyčí do výšky nad tebou. Musíš zaklonit hlavu, abys jí viděla do nehybné tváře korunované svatozáří, ve které se zračí smutek smíchaný se smířením. Křídla jsou doširoka rozpjatá, jako kdyby se chystala vzlétnout. Stačilo by jediné máchnutí, které by rozvířilo vločky usazené na jejich špičkách.
"Já jsem vzkříšení i život.
Kdo věří ve mne,
byť pak i umřel, živ bude."
Čteš ta slova vyrytá v leštěném mramorovém podstavci sochy, a pod kterými je tvé jméno. Tvé staré jméno doplněné dvěma daty. Jedno je ti velmi dobře známé, avšak to druhé… Tehdy jsi nezemřela. To místo za tebe zaplnil někdo jiný. Někdo, koho pohřbili místo tebe se všemi poctami pod náhrobek, o kterém by se jí mohlo jen zdát, avšak který zároveň není její. Plakali zde pro ni úplně cizí lidé. Loučili se s ní… Ne, s tebou.
Ale to bylo už dávno. Přesto… Jak pokládáš smuteční věnec, všimneš si na hrobu položené povadlé kytice, kterou už z větší části zasypal sníh. Někdo ji sem musel položit už několik dní zpátky. Avšak kdo?
„Del… V pořádku?“ Ucítíš stisk Alexanderovy ruky na tvém rameni. „Budeme muset pomalu jít. Za pár hodin nám to letí.“
☩
„Ano, podobné hrozby. Tím myslím kohokoliv a cokoliv, co není tak úplně z běžného světa. Ozvěny Zlatého města jsou tu silné. A probouzí se nás stále víc a víc… Ne všichni se ale podřizují současným zákonům. A ne všichni stojí o řád.“ Odpoví ti William bez zaváhání na tvou otázku, zatímco stojíte nadále obklopeni bujnou zelení oranžérie zalité paprsky zapadajícího slunce.
„Hmm, Zahrady… Slyšela jsi někdy o jeruzalémském podzemí?“ Povytáhne William tázavě obočí. „Tohle je kapitola sama o sobě. Nikdo jej pořádně celé neprozkoumal. Zatím. A ne… Ne, Vero, prosím, nepřemýšlej o tom. Alespoň ne teď.“ Dodá vzápětí, když se rozvášníš nad tím, co všechno by Zahrady mohly znamenat.
„Jeden krok za druhým. Neříkala si to tak snad? Soustřeď se teď na svůj výcvik. Bude to pro tebe nový začátek, tak jej nepromarni. Kvůli sobě. Kvůli… všemu.“ Pronese vážně, zatímco svěsí své ruce a pustí ty tvé. Ještě chvíli na tebe hledí jeho chladné šedomodré oči, než mu koutek rtů cukne do poněkud cynického úšklebku.
„Opravdu, proč vždycky kolem tebe dostávám pocit deja vu? Hmmh, tak pojď.“ Vykročí dál po cestičce, než se po dvou krocích zastaví a ohlédne se po tobě přes rameno. „ A zkus tentokrát prosím nepadat do jezírka.“ Dodá o něco měkčeji, než se zanoříte do exotické zeleně nabírající zlatavých odstínů ohnivě zbarvených paprscích.
Dvojice pestrobarevných papoušků, kteří si do té doby spokojeně hověli na jedné z větví, se s křikem zvedne do vzduchu a rozletí se vzhůru k vrcholku prosklené kupole klenoucí se nad tímto malým kouskem ráje.
☩
Nadýchané vysoké mraky se líně šinuly po obloze. Všude kolem to vypadalo to, jako když někdo nalije smetanu do vody. Sem tam mezi nimi probleskly zasněžené špičky hor a jejich skalistá úbočí, která se mezi nimi zase ztrácela. Jen nesmělá záře vycházejícího slunce, které se zdálo najednou tak nezvykle blízko, připomínala, že je vše až příliš vysoko a že mraky se rozprostírají nad skutečnými horskými velikány.
Vše vypadalo tak poklidné. Skoro až nehybné.
Než se stěna mraků náhle rozestoupila, jak ji prorazila osvětlená příď Hannoveru letícího na své pravidelné trase.
Složité, těžké stroje pracovaly jako vždy. Spolehlivě i když poněkud hlasitě. Přesto nikdo nemusel mít obavy, že by snad mělo dojít ke zpoždění. Ne, Hannover do Curychu vždy přilétal na čas. Tedy, pokud se počasí skutečně nerozhodlo mstít. Avšak dnes ne. Dnes byl krásný den. Kapitán upil ze šálku ranní kávy a pohledem přelétl posádku sedící u řízení, či jiných přístrojů kontrolujících stav plavidla a chod motorů. Byl spokojený. Vše šlo, jako na drátkách. Až na jednu věc.
„Hmm, je nějaká….
„… Kyselá.“ Zašklebil se Alexander, když upil ze šálku kávy, kterou mu donesl personál lodi. Sice jste měli do hodiny přistávat, ale i tak si to neodpustil. I když dle jeho výrazu, toho teď upřímně litoval. „Ehm, možná tu kávu nakonec raději oželím…“ Cinknul šálek zpátky na svém podšálku a Alexander vše poposunul na kraj stolu, který se dle rozvlněné hladiny chvěl jinak nepostřehnutelnými vibracemi, jež se šířily trupem celého majestátního stroje, kterým jste cestovali.
„Možná bychom se mohli raději zastavit na kávu přímo někde v Curychu? Do odjezdu budeme mít ještě několik hodin, tak jsem si říkal, že bychom se mohli podívat na chvíli kolem. Takhle v zimě je to kouzelné město. Takové… malé. Co ty na to, Del? Byla jsi už vlastně někdy v Curychu?“ Sklouzl k tobě jeho pohled, který jsi tak dobře znala.
Avšak… stále si měla ten neodbytný pocit, že na tebe nehleděl pouze Alexander.
☩
„Takže jaké byly svátky v rodinném kruhu?“ Zeptal se tě William, zatímco si nalil do broušené sklenky trochu koňaku. Ta otázka však u tebe nevyvolala zrovna nejlepší vzpomínky. Vánoce totiž byly vše, jen ne klidné. A to především kvůli Priscille, které ses rozhodla pomoci od nešťastného svazku, do kterého ji chtěli rodiče uvázat.
Mamá to tehdy odmítla řešit. Ne, takto o svátcích. Avšak houstnoucí napjatá atmosféra vedla nakonec k jedinému…
Skoro to vypadalo, že se baňky na stromky otřásají ve zvuku vašeho křiku. Samozřejmě, že to muselo vygradovat přímo na štědrý večer. A stačila k tomu jediná prostá otázka Charlotty, která seděla u slavnostně prostřeného štědrovečerního stolu.
„Třeba dostane Prissy pod stromeček nějaké pěkné svatební šaty. Co myslíš? Na její narozeniny by se to nestihlo a…“
A pak byl oheň na střeše. Z kultivované diskuze se stal hovor plný naléhavých argumentů, které pak přerostly ve vyhrocenou hádku plnou emocí. Nakonec ses i ty nechala strhnout ke křiku tváří v tvář matčině tvrdohlavé zabedněnosti. A byla jsi to právě ty s matkou, která pokračovala v hádce i poté, co si otec raději nalil další sklenku a unaveně seděl u stolu, tváříc se jako by tam nebyl. Charlotta jen kmitala rozrušeným pohledem mezi všemi, ale ani nepípla a od Priscilly se ozývaly potlačované vzlyky, zatímco se jí po tvářích koulely slzy jako hrachy.
Nebyly to zrovna jedny z nejšťastnějších svátků u Davenportových.
„Hmm? Doufám, že dobré.“ Vytrhne tě ze vzpomínek Williamův hluboký hlas. „Vím, že už je po Vánocích, ale něco tu pro tebe mám.“ Vytáhl odkudsi poměrně velkou papírovou krabici převázanou červenou mašlí.
„Doufám, že se ti to bude líbit“ Pokračuje zamyšleně, zatímco se dáš do rozbalování dárku, ve kterém na první dobrou nic neštěrchá a zdá se… těžký tak akorát.
„Říkal jsem si, že když jsi její taková fanynka…“
Odklopíš víko obdélníkové krabice, ve které je… Musíš poodhrnout se zašustěním jemný papír, aby sis tím byla jistá. Lesklé hedvábí v něžně růžové barvě hází měňavé odlesky, zatímco se natáhneš dovnitř, abys odhalila šaty zdobené na živůtku zlatou nití a našitými drobnými kamínky, které zvýrazňují proplétající se ornamenty.
Je to zvláštní pohled. Ne, protože bys snad nikdy neviděla krásné šaty, ale protože tyto šaty znáš. Moc dobře je znáš. Sama si je navrhovala.
„Kariéra tajemné Violet Crawfordové byla sice zatím krátká, ale musím říct, že něco na jejích návrzích je. Ten známý rukopis…“ Sleduje tě William a na rtech mu hraje spokojený úsměv. Viditelně si dost věcí zjistil v čase, kdy jste se neviděli. „U Atkinsona měli stále tvé míry z loňského roku, takže… Říkal jsem si, že by se ti zítra do divadla hodilo něco nového.“ Upije nonšalantně ze sklenky, jako kdyby se nic zvláštního nedělo. „Louskáček. Doufám, že máš balet ráda.“
☩
„Kde je?!“ Protnul ticho ostrý mužský hlas. V místnosti byla zima. Doslova tam mrzlo. Posuvné stěny vyplněné vypnutým rýžovým papírem by však ani i tak příliš tepla nezajistily. Teď však byly odsunuté do stran a odhalovaly tak výhled na sněhem zasypanou zahradu rozkládající se mezi několika dřevěnými budovami s prohnutými střechami.
„Kde je Kaito?“ Ne, nekřičel, přesto těch pár slov znělo jako prásknutí bičem. Mladá žena klečící na zemi se ještě více nahrbila a přitiskla čelo bázlivě k zemi.
„Je mi to líto… Ale… Ale Kaito se nevrátil. A nevrátí.“ Prodralo se jí z hrdla pár váhavých slov. Tohle jí nebylo podobné. Ten strach, nejistota. Přesto v jeho přítomnosti to nikdy nebylo jiné. I přes všechno to, čím byla teď, jako kdyby vedle něj byla zase pouze malou vyděšenou dívkou.
„Hmmh, a zbraně, pro které jste do toho bohy prokletého města jeli?“ Promluví muž sedící naproti ní, aniž by se byť jen na okamžik ohlédl.
„Je mi to líto, ale… Ale ty se nám nepodařilo získat. Došlo ke komplikacím. Neštěstí. Aukce neproběhla celá. Všechno se…“
„A dost!“ Křikne muž tak prudce, až sebou trhne i šestice mužů s dlouhými meči u pasu, kteří doteď postávali tiše stranou jako nezúčastněné sochy. „Líto… Líto?! K čemu mi je tvá lítost? Copak mě ta vyzbrojí mé muže? Copak ta svrhne vládu toho uzurpátora? Copak ta… mi vrátí syna?“ Prosákne mu do hlasu něco… To něco, co tam před tím nikdy neslyšela. Avšak je to jen okamžik, než je to zase pryč. „Takové selhání... K čemu je, že jsi jedna z Tennotsurugi? Zostudila si mou rodinu. Své jméno. Svůj původ…“
„Ale… Já za to nemůžu!“ Skočila mu nečekaně do řeči. To, že to nebylo tak úplně v pořádku bylo poznat na pohledech, které se upřely jejím směrem. Dokonce i muž sedící před ní, který doteď nehybně hleděl na malebnou scenérii zimní zahrady, se pohnul. Avšak ona se nenechala zastavit. „Byla tam jedna žena s rudými vlasy a… A všechny zabila! Včetně Kaita. Byla to také jedna ze zlatookých. Nemohla jsem nic dělat. Zemřeli všichni, až na…“
„Až na tebe… Jistě. Nech si své zbytečné výmluvy pro někoho, kdo je bude chtít slyšet.“ Natočí se k ní strana ostře řezané tváře, kterou tak dobře znala. „Víš, co tě za tohle selhání čeká? Pravidla cti jsou stejná pro lidi i pro zlatooké.“ Pronese muž ledovým hlasem, než kývne na muže po jeho pravici.
Ozve se svistot tasené čepele a před klečící ženou se zastaví pár nohou. Než… Na zemi před ní skončí položený nůž se zahnutou čepelí, tantó, a muž s tasenou katanou v ruce se postaví k její straně v předzvěsti toho, co bude následovat.
„Ne… Ne! Napravím to. Očistím jméno své rodiny… Pomstím jeho smrt!“ Zapře se rukama naléhavě o zem a její kmitnou oči mezi zbraní a mužem sedícím před ní. „Prosím…!“ Upře na něj svůj prosebný pohled, ve kterém se lesknou slzy vyvolané směsicí smutku a rozhořčení.
Rozhostí se ticho. Příliš dlouhé ticho…
„Dobře.“ Vydechne muž to jediné všeříkající slovo, aniž by se v jeho tváři však promítl jen závan jakékoliv emoce a žena se ještě roztřeseně naposledy ukloní, než se začne stavět na nejisté nohy, záda ještě stále ohnutá v hlubokém úklonu.
„Děkuji… Otče.“
☩
Při cestě zpět při vás museli stát snad všichni svatí. Nenabrali jste žádné zpoždění, a dokonce jste nakonec ušetřili pár dní oproti původnímu plánu. Sice to bylo o více přestupech místo pohodlného vezení se jedním jediným vlakem až do cíle, ale zase když už tu byla ta možnost… A že ty jsi měla důvod spěchat. Ačkoliv si o něm Alexanderovi z pochopitelných důvodů neřekla a maskovala to za něco zcela jiného.
Jak to bylo dlouho, co jsi zde stála naposledy?
Bílé stěny vašeho domu se stále utápěly v zeleni a zlatých paprscích horkého Dvarackého slunce. Na to, jak ti v Novém Jeruzalému nebyla zima, tady ti bylo najednou až moc teplo. Na čele se ti perlil pot, když jsi vystupovala z kočáru a z domu vycházelo služebnictvo, aby přivítalo své navrátivší se pány a pomohli jim také s kufry.
Alexander vystoupil hned za tebou a… Zaslechla jsi od něj tichý povzdech. Avšak nebyl to takový ten úlevný, jako když se člověk po dlouhé cestě vrátí domů. Bylo v něm něco… smutného. Rezignovaného.
Ale to už přistoupili první ze sloužících, aby vám začali skládat kufry z kočáru a vy jste se společně vydali zpátky do domu.
Do vašeho domova… …?
☩
Byly to už skoro dva měsíce od doby, co jsi Williama požádala o možnost pomoci. Zapojit se do obrany města. Tohoto světa. Avšak až teď pro tebe dal poslat. Některé věci prý trvá zařídit. A že skutečně zařizoval. Nebo tedy asi spíše někdo z jeho podřízených, protože pravá Vera De Lacey odcestovala se svou dobrou, a především velmi zámožnou přítelkyní baronkou Geteley do zahraničí. Bylo to takto snazší a čistší řešení než se snažit mamá vysvětlit, čehože se to hodláš v Novém Jeruzalému účastnit.
Horší bylo se už rozloučit se sestrami, ale nakonec… Neodjíždíš navždy a jednou za čas se přeci jen můžete s baronkou vrátit.
Adresu, kam tě teď vezl kočár, si pořádně neznala. Alespoň sis ale mohla být jistá, že se o tvé životní výdaje po dobu tvého pobytu v Novém Jeruzalémě postará městská pokladna. Nebylo proto tak těžké nabídnout Priscille cestu ven. Možnost, jak se vyhnout její noční můře, která se blížila naplnění. Alespoň k něčemu dalšímu ta Philipova smrt byla dobrá. Tvé věno nešťastné nevěsty nakonec posloužilo tomu, aby nebyla na světě další. Získala si tak Priscille čas. A kdo ví, třeba nakonec najde někoho, koho by si vzala opravdu na základě citů, a ne výše bankovního konta překontrolovaného mamá.
Kočár s tebou zastavil u vysokého řadového domu. Byla tohle ještě stále Úřednická čtvrť nebo šlo o okraj Zahrad? Netušila si. Avšak na obhlížení okolí budeš mít plno času. Teď se musíš nejdříve ubytovat.
Tvůj byt byl ve čtvrtém patře. Tom nejvyšším. Což znamenalo, že tě čekala docela nepříjemná cesta nahoru, ale třeba ti to byla součást tréninku. Klíč zarachotil v zámku a dveře se otevřely a tobě se po projití menší chodbou otevřel pohled na prostorný obývací pokoj, který byl poměrně vkusně zařízen. A především… Byl jen a jen tvůj.
Jak to říkal vévoda?
… Nový začátek.
☩
Nedávalo to smysl! Nic z toho nedávalo smysl? Tohle se mělo vyšlehat do hutné pěny a místo toho se to stále táhlo jako med. A vůbec… Jak nahradit čokoládu, kterou si tady takto narychlo nesehnala?! Šlo by to karamelem? A jak se vůbec dělá karamel? Počkat, tady to je. Strana šedesát tři. Stačí dát na pánev…. A ne… ne, to začíná podezřele smrdět!
Nedá se říct, že by tvůj pokus v kuchyni dopadl na jedničku. Zcela jistě ale za to mohla ta kuchařka, kterou sis s sebou přivezla z Nového Jeruzaléma, ve které bylo prostě vše… špatně! Instrukce byly nedokonalé, příliš krátké a pochopit co přesně si máš představit pod – A teď těsto jemně překládáme, aby – bylo nadlidským úkolem.
Místní kuchařka, která se o vás jindy starala ti také nebyla zrovna ku pomoci, protože tomu jazyku příliš nerozuměla a viditelně jí něco jako dort nic neříkalo. Nakonec si ji musela vykázat z kuchyně, když ti už poněkolikáté nabízela další kokos k dosypání a trochu toho kardamomu v sirupu, který přeci nemůže nikdy chybět. Bylo marné jí vysvětlovat, že tohle v receptu v první řadě nikdy nebylo! A tak si ji prostě vyhodila… Stejně jako všechny ostatní a rozhodla se to zvládnout sama.
Však to nemůže být těžší než osvobodit vězně odsouzeného na smrt z přísně střeženého transportu.
No…
Drobné svíčky plápolaly jedna vedle druhé a stékající vosk se rozléval po krému pod ním. Muselo se nechat, že se to k sobě vizuálně hodilo. Celý dort vypadal poněkud… rozteklý.
Krém ti samozřejmě nechtěl v teple pořádně ztuhnout a když tě začal tlačit čas, rozhodla ses ho prostě na dortový korpus naplácat stěrkou. Teď to vypadalo jako něco mezi krémem a polevou, ale alespoň to spolehlivě překrývalo to na pár místech zčernalé těsto. Ale to jsou okraje. Ty stejně nikdo nejí. Dokonce si ještě v posledních chvílích zkusila vše zachránit cukrářskou špičkou, pro kterou si narychlo poslala do města jednoho ze sluhů. Trvalo to nepříjemně dlouho, ale nakonec se vrátil úspěšný a byla řada na tobě. Nakonec si to ale zase tolik nezachránila.
„Tedy… Ty ses překonala, Del.“ Shlížel zaskočeně na dort Alexander, kterého si jím skutečně překvapila. Těžko říct, zda za to mohl fakt, že měl dnes skutečně narozeniny a nebo ten netradiční vzhled, kterým si dort vybavila.
„A tolik svíček…“ Poznamenal s povytaženým obočím, zatímco v mezičase stekly další kousky vosku na dort a v tobě se něco nepříjemně napnulo. Pravda, svíček tam bylo skutečně hodně. Tolik, kolik se ti na něj podařilo vměstnat. Šedesát to sice nebylo, ale dobré polovině ses určitě blížila. Ty nejlepší léta!
„To vypadá na… dvacet pět?“ Klouzaly Alexanderovy oči po svíčkách, které viditelně počítal. Teď je počítal?!
„Ah, jistě jistě… Měl bych je už sfouknout. Dobře tak… Hmm, co? Přání? Ale… No, dobře... Počkej… Tak, už nějaké mám. Teď už jen…“ Naklonil se Alexander s nádechem nad dort, aby je většinu z nich na první dobrou sfouknul. Tedy až na asi pět, které… Alexander maličko přimhouřil oči a… Všechny zbylé svíčky jako na povel zhasly.
Dým se vznesl a jemný teplý vánek jej vynesl k otevřenému oknu, za kterým se ve výšce komíhaly palmové listy.
Pohled, který se nikdy neomrzel.
☩
Byla si zde už pár dní. Měla ses usadit a zabydlet se. Tvůj nový program měl totiž začít až v pondělí. Což ti dalo celé tři dny od tvého příjezdu. Díky tomu ses měla možnost řádně se porozhlédnout kolem. Nebylo to špatné sousedství. Sice to byla Úřednická čtvrť, ale prakticky sousedila se Zahradami, takže nebylo o mnoho lepších míst ve městě. Zato horším zcela určitě. Oproti centru Zahrad to zde sice bylo méně okázalé, ale lidé zde byli příjemní a stihla sis najít i pár oblíbených krámků v okolí.
Tam ta cukrárna byla naprosto božská a tady nedaleko bylo náměstí s posezením u fontány, které bude jistě skvělé místo k tvoření skic. Tedy až se trochu oteplí. A asi dvacet minut chůze odtud bylo divadlo. Sice ne takové Divadlo, do kterého tě vzal William, ale i tak by to nemuselo být špatné. Možná by to by bylo i zábavnější, když nebude vše tak okázalé a pozlacené, jako tam ve vysoké lóži ztrácející se v přítmí sálu.
I tak to byl ale nezvyk. A skutečně nový život, protože ti tu chyběla jedna věc, na kterou si byla většinu života zvyklá. Služebnictvo. Na vše si byla sama. Doslova. A tak, když jsi zahlédla kuchyň, do které ses vkrádala tak možná pro sušenky z dózy a nebo aby sis uvařila čaj, polila tě vlna nejistoty. Avšak… Apanáž si měla více než štědrou, takže i kdyby ses měla po zbytek svého života živit po restauracích či jiných veřejných vývařovnách, neměl by to být problém.
Se sousedy ses zatím moc nepotkala. Párkrát si sice z okna zahlédla někoho, jak vycházel z domu, ale zatím ses s nikým doslova nesrazila na chodbě, abys zjistila, kdo že tu vůbec s tebou žije. Dnes to ale nebude jiné. Už si netrpělivě čekala. Každou chvíli by někdo měl…
*ťuk, ťuk, ťuk*
Ozvalo se zaklepání na dveře, ke kterým ses prakticky rozběhla, aby ses záhy zastavila uprostřed cesty a ohlédla se. Jistě! Nechala si otevřené okno. Pár svižnými kroky si k němu vykročila a na chvíli se u něj přeci jen zastavila. Výhled na zasněžené střechy Nového Jeruzaléma byl pro tebe stále tak nový. Ty spousty věží a věžiček a vysoké měšťanské domy rozestavěné jeden vedle druhého.
Pohled, který se nikdy neomrzel.
☩
Zlaté slunce se schovalo za špičku vysoké pyramidy a vrhlo tak dlouhý pravidelný stín na písčité duny kolem. Nebyla tam sama. Byla to jedna z několika pyramid, které se tyčily za samými hranicemi Káhiry.
Vzduch byl suchý a prašný. Přesto něco v něm připomínalo staré časy. Skoro jako kdyby každé zrnko písku zde do sebe vsáklo něco z dob před tisíciletími. Možná proto se zde cítil… lépe. Lépe než v tom cizím novém světě, který tu najednou byl všude kolem.
Tiché zaklepání na dveře přimělo muže sedícího za stolem zvednout pohled světle modrých, skoro až stříbrných očí ke dveřím.
„Dále.“ I těch pár slabik znělo díky jeho podmanivému hlasu příjemně melodicky.
„Neruším, pane? Přinesla jsem vám další knihy.“ Vešla do pokoje černovlasá žena s náručí plnou knih i několika novinami. Stačil ale jediný pohled na stůl, který jimi byl už celý zaskládaný, aby jí došlo, že bude lepší je položit někam… jinam.
„Hmm, děkuji Laylah. A… A už jsme to řešili. Nemusíš mi říkat pane.“ Sledoval ji nevzrušeným pohledem, zatímco přešla po místnosti, aby odložila komínek knih na jednu z komod. Na hřbetech byly různé nápisy, se kterými by měla většina čtenářů problém, protože některé byly v angličtině, jiné francouzštině a pár vypadalo snad na hebrejštinu?
„Ah, omlouvám se. Tak tedy… Lucifere?“ Zastaví se žena viditelně zahnaná do rozpaků z jeho samotné přítomnosti.
„Ano, jak jinak?“ Zhoupla se plynule jeho ramena.
„Noo… Jestli mohu, pa… Lucifere. Tohle jméno má v dnešní době poněkud špatné konotace. Píše se o tom třeba tady… A pak tady.“ Vzala žena do ruky jednu z knih, jejíž hřbet byl opatřený zlaceným písmem.
„Co je to?“ Natáhl ruku bělovlasý muž, aby si knihu od ní vzal a se zájmem ji převrátil v rukou.
„Bible.“ Odpověděla mu Olivie prostě, avšak v Luciferově tváři bylo vepsané jen nepochopení a nezodpovězené otázky. Ty tam od doby, co jej přivedla zpět, vídala velmi často.
„Doporučuji si ji přečíst. A brát vše s rezervou. Je to spíše taková zcestná pohádka. Avšak zpátky k tématu. Rozhodně není běžně používané mezi lidmi oslovení Lucifer. Možná by nebylo od věci zkusit popřemýšlet o alternativě? Dočasné alternativně?“ Nabídla mu opatrně. Bylo až s podivem, jak se v jeho přítomnosti cítila stále tak… nepatřičně. I někdo jako ona.
„Hmm, jména jsou jen jména.“ Povzdechl si bezvýrazně muž a otevřel knihu, kterou držel ve svých rukách. „Takže říkáš, že je třeba vybrat si něco novějšího. Vhodnějšího… Hmm, dobře tedy…“ A dlouhým prstem sklouzl po hustě popsaných stránkách.
☩
Obratně se proplétal mezi nesčetnými komíny, z kterých stoupal štiplavý dým táhnoucí se šedivé obloze. Letos byla zima opravdu tuhá a mrazivá. Sníh ale propůjčoval Novému Jeruzalému osobité kouzlo. Díky bílému šatu, do kterého se město halilo, působilo tak klidně.
Přelétl nad ulicí, z které se ozýval vyděšený křik. Viděl rudé stopy krve rozeseté na sněhu všude kolem několika roztrhaných těl. Avšak nezastavoval. Letěl dál.
Prolétl nad obrovskou továrnou. Jednou z mnoha. Stroje v ní nezastavovaly. Jely se dvojité směny. Hustý dým chrlící se z vysokých komínů smrděl železem. Na velkém dvoře byly vyskládané spousty podlouhlých dřevěných beden. Jedna jako druhá. Skupina mužů právě jedny skládala do vozu taženého těžkými tažnými koňmi. Dle jejich pohybů i obláčků páry stoupající jim v mrazu od úst, v nich nemohlo být nic až tak lehkého. Do bran továrny vjel další prázdný vůz, a to ještě ani neskončili s tímto.
Kolikátým už?
Nabral vítr do perutí a zamířil vzhůru. Až tam ke špičkám vysokých věží zlaté katedrály, ze kterých se ozýval ohlušující zvuk vyzvánějících zvonů. Prolétl střemhlav vzhůru… Tam k tomu zářivě bílému nebi… Tam, kde…
Než se ostré drápy zčistajasna zabořily hluboko do těla a mezi tančící vločky se vmísilo pár kapek rudé krve.
| ||
