Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, kdo já?“ Podiví se Alexander na oko nevinně, zatímco stojíte před podnikem, do kterého by tě Barth nikdy před tím nevzal. Možná tak Gideon ano, ale ani od Alexandera bys něco takového nečekala. Ostatně takové místo na něj působilo až příliš… moderně? Rozhodně to k němu nepasovalo na rozdíl od pánských klubů vonících drahým tabákem a whisky.

„Ale no tak… I já jsem byl mladý.“ Ušklíbne se s hraným dotčením, zatímco společně vejdete dovnitř a nad hlavou se vám rozezvoní zvonek vítající nové zákazníky a upozorňující obsluhu na to, že se situace v lokále zase trochu změnila.

„A popravě…“ Zamručí Alexander, zatímco se rozhlédne po interiéru restaurace, než se k tobě důvěrně skloní. „Jsem trochu překvapen, že to místo tu stále funguje.“ Šeptne ti do ucha, než se zase narovná a vyrazí k jednomu ze stolů.

Podnik to není až tak velký, jako by byla třeba některá místa v Zahradách. Přesto se mu nedá upřít jistý švih, a především smysl pro soukromí hostů, protože místa u oken jsou oddělená stěnami a celý prostor je tak rozdělen na vícero sekcí. Na stěnách jsou obrazy, z nichž nejnápadnější jsou především ty u jednotlivých výklenků zdobící jejich stěny. Při bližším pohledu si všimneš, že jsou na nich zobrazené části Nového Jeruzaléma. Především tedy architektonické skvosty, kterých je město plné. A také… Zjistíš, že to má k opravdovým malbám ve skutečnosti daleko, ale půjde nejspíše o nějaké dobře provedené tisky.

Míjíte centrum moci Nového Jeruzaléma. A to budovu, ve které zasedá Rada Sedmi, pak samozřejmě Zlatou katedrálu, Jeruzalémskou Operu, a dokonce zde poznáváš i Galilejskou věž, která je ti teď možná až moc dobře známá. Naštěstí u věže i katedrály sedí nějací hosté, takže Alexander nakonec sedne k Opeře, která je dál od dveří a více v klidné části podniku. Tedy… neposadí se. Pomůže ti sundat kabát, aby ho pověsil společně se svým na věšák nedaleko a až pak se k tobě připojí.

Jen co se usadíte, zastaví se u vašeho stolu mladá dívka, která vypadá, že tu buďto vypomáhá rodičům a nebo si snad přivydělává ke studiu. Ano, dívek na univerzitě nebylo tolik, ale jejich počty s každým rokem rostly a proti časům, kdy tam nestudovala žádná žena, to bylo rozhodně výrazné zlepšení.

„Dobrý den, copak vám mohu nabídnout? Budete jíst?“ Pousměje se, zatímco vám podá krátkou nabídku jídel vytištěnou na křídovém papíru, a zatímco si vybíráte, tak se pousměje. „Možná byste si dali něco teplého v tomhle mrazivém počasí? Už tu máme naši klasickou zimní nabídku.“

Tohle vytrhne Alexandera z prohlížení těch pár jídel na jídelním lístku a s neskrývaným zájmem vzhlédne k dívce. Tu jeho nečekaný pohled viditelně zaskočí, takže si můžeš všimnout slabého ruměnce, co se jí vehnal do tváří.

„Myslíte tu s muškátovým oříškem?“ Povytáhne obočí, zatímco dívka přikývne. „Ano, tu. Máme ji tu každý rok. Alespoň, co mi řekli. Zas tak dlouho zde nepracuji. Promiňte. Určitě jsme ji ale měli i loni.“ Dodá srdnatě.  

„Tedy, loni jsem zde nebyl… No, každopádně v tom případě hned dvakrát. Del, tohle musíš ochutnat.“ Pokývne na tebe povzbudivě Alexander, kterého tyto novinky viditelně potěšily.

„Ale jistě, tak dvakrát, jak si přejete pane.“ Úsměv dívky se ještě více rozšíří, zatímco odběhne předat objednávku na bar, avšak netrvá to dlouho a brzy se vrátí i s tácem, na kterém jsou dvě… sklenky?

Ne, nejednalo se o jídlo, ale o nápoj, který skutečně voní muškátovým oříškem a kávou. Je to totiž káva, která je pokrytá čepicí šlehačky posypané cukrem a muškátovým oříškem a když se lépe podíváš přes skleněnou stěnu, všimneš si, že se na dně převaluje cosi krémového.

„Je v tom vaječný koňak.“ Uslyšíš Alexanderovo osvětlení složení nápoje, který přistane před vámi oběma, a i s cukřenkou a dvojicí dlouhých lžiček.

 „Ano, ano, vaječný koňak. Domácí.“ Doplní jej obsluhující dívka. „A k jídlu si budete přát?“

„Hmm, já poprosím tu pečeni s bramborem a brusinkovou omáčkou a tady pro dámu…“ Nechá Alexander, aby sis poručila, na co máš chuť. Je pravda, že polévek tu moc není. Vlastně jsou na výběr pouze dvě. Jedna krémová chřestová a pak další je známý Windsorský hovězí vývar. Rozhodně v tomhle počasí zahřejí obě. Ne, že bys to však potřebovala.

Vera De Lacey

Těch několik hodin uteče v líném tempu prosyceném melancholií. Je těžké, aby nezabavená mysl nesklouzávala k těm méně zábavným a o to více důležitým věcem. Otázkám, které ti jen těžko dají spát. Možná dnes nejsou některé na pořadu dne, ale na jak dlouho? I s tím, co ti řekl William, se vše zdá tak zvláštně nevyhnutelné.

Oranžové světlo zapadajícího slunce tě na moment přimrazí na místě, ale není to snad tím, že by tě jeho záře oslnila. Ostatně je tlumená sklem a bohatou zelení, skrz kterou se až k tobě proplétá. Je to však celé… krásné.

Obrovská konstrukce ze skla a kovu se odráží od vodní hladiny a skýtá tu útočiště všemožným exotickým rostlinám i zvířectvu nehledě na mrazivé počasí tam venku. Je zde… příjemně teplo. I teď, když teploty na druhé straně musí zcela jistě klesat pod nulu. Důmyslné vytápění si ale umí hravě poradit i s tímto, a tak ti zde není ani nějak více chladno. Vzduch je prosycený vlhkostí a vůní zkypřené hlíny, zatímco procházíš po chodníčku už poměrně známou cestou vinoucí se mezi lesklými listy a barevnými květy rostlin.

Sluha tě doprovází jako už tolikrát před tím. Víš, že by stačilo mu jen říct a byla bys sama, ale ke stolku se přeci jen necháš doprovodit. Ostatně bude to tak lepší, aby věděli, kam ti poručené občerstvení mají donést.

I stolek s kovovými židličkami se dnes koupe ve zlaté záři jako vše kolem. I ty rudé květy, jejichž jméno neznáš, působí takto jako malé ohýnky vykukující mezi bujnou zelení. Dlouhé stíny se táhnou po dláždění a vše působí… jako kdybys zde byla poprvé. Takhle to vypadá v exotických zemích, o kterých si pouze četla nebo viděla pár obrázků na stránkách knih? Kdo ví. Nikdy ses tam nepodívala. Alespoň zatím.

Posadíš se na židličku a vytáhneš papíry, jen co pošleš sloužícího zpátky. Teď tu máš klid jen pro sebe. Konečně. Je těžké začít psát. Tenhle dopis totiž nezačneš naučenými slovy – Drahý Williame, které hned další řádky o poznání usnadní. Hrot pera se nepříjemně dlouhou chvíli vznáší nad papírem, zatímco přemýšlíš, než nakonec… Začneš. Kaňka na začátku první linky tě však netrápí dlouho, protože tohle zdaleka není jediný dopis. Začneš druhý, třetí…

Netrvá to dlouho a brzy ti dvojice sloužících přinese poručené občerstvení. Není to nic těžkého. Tác s rozmanitými sendviči, pár talířků a čajový servis, z kterého se i takto na dálku cítíš vůni bergamotu. Máš zde i cukřenku a mlékovku, aby sis mohla čaj dochutit dle vlastních preferencí.

Vše položí na skleněný stůl, než odejdou a nechají tě samotnou s jídlem, na které se ti možná zrovna nesbíhají po tom všem chutě, ale hlad máš. Tím jsi si docela jistá.

A čas běží.

☩

Dopisy už máš dopsané. Dokonce hned několik verzí. Slunce se začíná klonit více k západu a zlatavá záře slábnout, když v tom zaslechneš blížící se kroky. Avšak není to žádný ze sloužících, kdo se vynoří mezi zelení, ale někdo naprosto jiný.

„Hmm, dobrý… podvečer?“ Zalétne pohled šedomodrých očí ke slunci, které je skoro na konci své denní dráhy. „Nečekal jsem, že tě najdu zrovna zde… I když… Asi jsem tě podcenil.“ Pousměje se William lehce, zatímco dojde až k tobě. Ani se nemusíš dívat na hodiny, abys věděla, že osm hodin rozhodně ještě není. Neměl tu být. Alespoň tedy ne v tuhle dobu.

„Zelená ti sluší.“ Sklouzne jeho pátravý pohled po tvých šatech, i když máš pocit, že tě ve skutečnosti kontroluje, jak na tom jsi. Není se ale čemu divit… Naposledy byly tvé šaty nasáklé jen spoustou krve…

„Jak se cítíš?“ Padne vzápětí ta nečekaně těžká otázka.

Cítím, jak po mne sklouzne Alexův více než významný pohled, kterým rychle zhodnotí, že noblesní podniky Zahrad nám jsou pro dnešní večer zapovězeny. Tedy… Spíše mne. Ale nevadí mi to ani mne to neurazí, vlastně jsem raději, že se pojedeme najíst někam dále od centra. Představa, že si spolu jdeme sednout někam, kam jsem chodívala ve společnosti manžela či rodiny… Nebo ještě hůře – že bych narazila na někoho známého… Na to dnes nemám pro změnu energii zase já, zvláště s mým nadáním přitahovat nebo rovnou vytvářet problémy.

Ve chvíli, kdy promluvím, tak se Alex nečekaně zvedne a přeruší mne tím. Na okamžik mne to zarazí, než pochopím, co to dělá. Zaslechnu krátkou instrukci změny směru na Kennington Lane. Ta ulice ani místo mi nezní ani trochu povědomě, avšak to není nic překvapujícího ani šokujícího. Jeruzalém je až děsivě obrovské město, ve kterém je až příliš snadné se ztratit. Nicméně… Alex i kočí ví, kde to je, a na ničem jiném nezáleží.

Sleduji ho, jak si sundává kabát. Na okamžik se zastydím, že jsme ho bez zaváhání nechala naložit se těmi obrazy a ani na chvíli nepomyslela na jeho hojící se zranění. Zvláště teď, když spatřím tu nezvyklou opatrnost i rozvážné pohyby, kterým ze sebe stahuje přebytečný svršek. Sama si mezitím stáhnu rukavice i šálu z krku, přeci jen se zdá, že nás čeká delší cesta.

Má ruka vzápětí zmizí v jemném sevření Alexových dlaní, ze kterých jako vždy sálá horkost prosakující do ledově studených prstů. Až mi z toho v první chvíli přeběhne mráz po zádech. Tedy… Na tom možná má vliv i Alexova rádoby nevinná poznámka, která mne mi vžene do obličeje celou plejádu emocí od překvapení, po zděšení až se na to nakonec celé ustálí v tom tázavě pozvednutém obočí, zda to opravdu myslí vážně.

„Ne, zní to naprosto příšerně,“ zavrtím hlavou. „Jak těžké to může být?“ zopakuji po něm a koutky rtů mi zacukají. „Dokážeš si mě představit v kuchyni? Ještě bych tam něco podpálila. Vrcholem mého kuchařského umu je to, že se nade mnou slitovala Kayla a ukázala mi, jak ohřát horkou vodu v konvici na plotně… A i přestože u mne celou dobu stála, tak jsem se zvládla popálit, když jsem si chtěla tu konvici lépe chytit…“ lehce se ušklíbnu. A vlastně ani nepřeháním. Vaření rozhodně nepatřilo mezi něco, co bych někdy potřebovala k životu, ne s hospodyní a kuchařkou v domě.

„Teď jsem sice mnohem odolnější, ale nejsem si jistá, zda je na to připraven i náš dům…“ dodám tónem hlasu, ze kterého nejde dost jasně poznat, zda žertuji nebo to myslím naopak smrtelně vážně a takřka zruším vzdálenost mezi námi. „Leda bys byl poblíž připraven hasit a zachraňovat…“

Za okénkem kočáru se objeví siluety známých univerzitních budov napovídajících, ve které čtvrti se nacházíme, když drožka s lehkým trhnutím zastaví. Přehodím si šálu zpátky kolem krku a kabát ležérně zapnu na pár knoflíků. Po krátké domluvě s Alexem zde necháváme obrazy i knihy, a tak si jen nechám pomoci z kočáru ven, když neodmítnu Alexovu galantně nataženou ruku. Venku mne hned přivítá několik sněhových vloček, které mi dosednou na kabát i do vlasů. Pod podrážkami bot křupe čerstvě napadnutý sníh a nezdá se, že by se na tom mělo v dohledné době cokoliv měnit. Zatímco Alex dojednává s kočím v krátkosti podrobnosti, zvrátím hlavu směrem k šedivé obloze, ze které se snáší stále nové a nové sněhové vločky dosedající mi na tvář. Skutečně… Zima je tady, se vším, co k ní patří…

Za jiných okolností by mne mrzelo, že odsud odjíždíme vstříc horké Dvarace, ale… Ne, právě kvůli jiným okolnostem to jinak nejde. A těch věcí, co mne mrzí je tolik, že se v tom seznamu raději nechci nijak přehrabovat.

„Dokonce musíme,“ pousměji se s nově objevenou lepší náladou a vykročím po Alexově boku zasněženými ulicemi. Nebojím se, s ním ne… A tak se ani nezarazím, když vejdeme do jedné z těch úzkých uliček protínajících hlavní třídu. Tohle ostatně není přístavní čtvrť, ulice tu jsou pěkné a nepáchnou splašky a zatuchlou močí. Naopak to zde působí skoro až… Útulně. Přátelsky. Stejně jako podnik, u kterého se zastavíme. Přelétnu pohledem zasněžené stolky se židlemi i rozsvícená okna, skrze která je vidět dovnitř. Ano… Tohle je rozhodně lepší volna než jedna z naškrobených restaurací s interiérem i osazenstvem ve vysokém lesku.

„Nepřestáváte mne udivovat, Generále,“ lehce se pousměji s těmi pár důvěrně vyřčenými slovy, když se Alex vydá ke dveřím právě tohoto malého podniku, kam jej bez zaváhání následuji.

Delilah Blair Flanagan

Alexanderovo vyprávění nakonec není až tak překvapivé. Ostatně jeho historie jako legendárního generála Spojeneckých armád musela být na něčem vystavená a že to nebyly žádné chatrné základy. Obraz, který tak nesete je pouze připomínkou jedné z mnoha cen, které muselo Spojenectví za vítězství zaplatit.

„Hmm, asi spíše do pracovny. Je to… osobní. Tuhle historku bych opravdu nerad povídal návštěvám na krácení času.“ Odpoví ti na tvůj dotaz. „Navíc hodnotu to má hlavně pro mě jako připomínka. Věřím, že pro jiné, by to mohla být i poněkud… kýčovitá tématika.“ Zkřiví nepatrně ústa, než se přeci jen vydáte k drožce a po krátkém rozhovoru do ní nastoupíte.

Zatímco obrazy leží na sedadle naproti vám, vy s Alexem sedíte vedle sebe a ani jednomu z vás nevadí, že cítíte toho druhého těsně u sebe. I když je den v režii Alexandera, nakonec tě nechá vybrat. Alespoň co se týče toho, zda přeci jen nemáš hlad nebo bude lepší se vrátit. Avšak představa ticha mezi oblaky je najednou o poznání tíživější, než byla dřív, a tak se rozhodneš návrat o něco odložit.

„Polévku? Hmm, dobře. Proč ne.“  Pohlédne na tebe Alexander, kterého tvá volba viditelně potěšila. „Nebude problém někde najít místo. Pár podniků tu znám a…“ Ucítíš, jak po tobě sklouzne jeho pohled, po kabátu, košili až ke kalhotám zastrčeným ve vysokých botách. „Asi bude ale třeba zvolit nějaké místo… více mimo centrum. Ale to nevadí. Na přehnaně naškrobené podniky teď stejně nemám energii.“ Pokývne hlavou, aniž by ho to snad nějak rozhodilo.

„Knihu s recepty?“ Přeci jen se zatváří překvapeně, když promluvíš a on se zrovna zvedne ze sedačky, aby klepl na dřevěné okénko vedoucí ke kočímu. „Jen moment.“ Požádá tě, než otevře okénko a zadá kočímu instrukce, kam jet. Kennington Lane ti nic neříká, ale to tě už po tvých zkušenostech s rozlehlostí města nepřekvapuje. Každopádně kočí viditelně ví, kam jet a Alexander to místo zná. Snad. To je teď asi hlavní.

„Říkala jsi kuchařku?“ Posadí se Alexander vedle tebe a stáhne si svůj kabát. I teď se pohybuje o něco opatrněji a pomaleji, ale neznat ho, nepoznala bys to na něm. Snad jen by bylo zvláštní, že tu v nepříliš teplém kočáru sedí jen tak. Ovšem ani to tě trápit nemusí. Ostatně jeho ruce jsou stále teplé, nebo spíše horké, jak poznáš hned, když vezme tu tvou do své.

„A bude to skutečně pro hospodyni a nebo se o něco pokusíš sama?“ Povyjede mu koutek rtů maličko nahoru. „Možná by to bylo nejlepší. Ty víš, jak to má chutnat a kuchařka by se to od tebe pak mohla naučit.“ Nakloní se k tobě blíž, než se narazí a očima pátrá ve tvé tváři.

„Co? Ne?... Ale no tak, nedívej se na mě tak. Musíš uznat, že to zní naprosto logicky. Jak těžké to může být…? A navíc...“

☩

Cesta nakonec není až tak krátká. Rozhodně nejedete nikam do přímého okolí. Naštěstí ale také nemíříte do míst, kde přeci jen není tak čisto a bezpečno. Poznáváš Univerzitní čtvrť s jejími majestátními budovami univerzity, širokými třídami, ale také spletitými postranními uličkami.

Že budete brzy zastavovat, poznáš dle toho, že na sebe Alexander začne navlékat opět svůj kabát a skutečně nedlouho poté zastavíte v jedné ze širších ulic nedaleko univerzity, kterou jste museli nechat za sebou jen pár minut zpět.

„Jsme tady. Tak doufám, že ti přeci jen trochu vyhládlo. Ty věci bych nechal zde. Domluvím s kočím, aby na nás počkal.“ Poznamená, když se vaše pohledy stočí k zabaleným plátnům. Pak už vykročí z kočáru a pomůže ti také ven, než se přitočí ke kočímu, se kterým krátce mluví a podá mu pár bankovek. Viditelně máte předplacený kočár na ještě pár hodin.

Tobě zatím křupe sníh pod botami, protože stále nepřestalo sněžit a neustále se kupí jeho nové a nové centimetry. Nechumelí sice, ale i to lehké sněžení stačí k tomu, aby si dnes pár lidí rozmyslelo, jestli potřebují vyjít z domu, a naopak si dovedeš představit, co se bude dít za divočinu na kopcích na krajích Jeruzaléma. Však už si i tady viděla, jak pár studentů táhne za sebou sáně.

„Tak… můžeme?“ Zeptá se tě Alexander, než vykročíte společně…. Kamsi. Nevíš totiž, kam přesně tě vede. Zahnete totiž z hlavní třídy a vpletete se do jedné z úzkých uliček, kterou by drožka ani neprojela. Avšak i zde je množství krámků a osvětlených výloh. A u jednoho takového podniku zastavíte. Tabule s dnešními specialitami a pár zasněžených židliček se stolky, které stojí přímo na ulici, jasně naznačují, že zde by se mělo dát sehnat něco dobrého k snědku. Podnik už z venku působí útulným dojmem, který jen podtrhuje vánoční věnec zavěšený na prosklených dveřích.

Alexander se jen pousměje, když si všimne, jak si to místo prohlížíš, než vykročí ke dveřím a vezme za kliku, abyste mohli vstoupit.  

♬♬♬

♫♪♪♫

Klid před bouří zní na Alexe až nečekaně poeticky – do okamžiku, než to doplní o výklad jak z příručky vojenské strategie týkající se nočních nečekaných přepadů nepřítele. Jednou Generál, navždy Generál. Ale nepřekvapí mne to, vlastně vůbec ne. Jen lehce povytáhnu obočí, avšak rozhodně se netvářím, že by mne to snad nějak pohoršilo nebo rozrušilo, namísto toho zamyšleně kývnu hlavou. Vlastně je to až zvláštní – co všechno může znamenat jeden obraz. Tak či tak stačí chvíle a obraz už má přislíbené své čestné místo na zdi s trofejemi. Můj malý kousek temné studené noci uprostřed slunné horké Dvaraky…

Alexe má zmínka o Dumah příliš nepotěší, ale… Ale pro mě to něco znamená. Ten obraz by se jí doopravdy líbil, měla by z něj radost… A já v záplavě špatných vzpomínek z posledních dvou Veršů je příjemná změna připomenout si i ty pěkné věci z jejího života. Malé radosti, které patřily jen jí.

„Líbí se i mně,“ ujistím ho s lehkým úsměvem na rtech, když přeci jen výraz v jeho tváři povolí a dá svým dalším slovům lehčí notu. „Hm, ale to, že ho nebudeš muset sundávat ti neslíbím, pokud bych pro něj přeci jen našla nějaké příhodnější a lepší místo…“ navážu tam, kde on skončil.

Ovšem vzápětí mám sama na Alexe jednu otázku, která se zcela nepřekvapivě týká Royal Ruby. Nepamatuji si, že by mi o té lodi někdy vyprávěl, a tak stejně jako obvykle nenechám kousek jeho minulosti jen tak zapadnout. Navíc… Navzdory tomu, že o sobě Alex nikdy nemluví jako o dobrém vypravěči, tak já ho poslouchám ráda.

Nebyla jsem si jistá, zda se na Royal Ruby plavil on sám nebo někdo jiný z Probuzených, které by snad znal, Alex mne ovšem nenechá dlouho tápat a lámat si nad tím hlavu. Nepřerušuji ho, jen mu pozorně naslouchám. Nedá se sice mluvit o nějaké veselé historce či vyprávění, avšak vzhledem k tomu, že došlo k potopení lodi, tak jsem ani žádnou takovou neočekávala. Natočím směrem k Alexovi tvář a navzdory jeho kratším vlasům, ve kterých tají vločky sněhu a zasněženému tržišti je pro mne tak snadné si ho představit, jak stojí na přídi majestátní lodi ve vojenské uniformě, zatímco mu vlasy čechrá vítr opírající se do plachet. Avšak s koncem vyprávění přichází i ta poněkud hořká noticka, která mne přiměje s povzdechnutím kývnout hlavou.

„A už víš, kam si ten obraz s Royal Ruby pověsíš? Do pracovny nebo dostane čestné místo někde všem na očích?“ zeptám se, když nás dělí jen pár kroků od drožky.

Alex naloží obrazy do kočáru sám, ani já nepotřebuji pomoci s knihami. Trpělivě vyčkám, než mi Alex naznačí, abych nastoupila a lehce se vyhoupnu po schůdcích do vnitřku kočáru. Že kvůli knihám a obrazům musíme nakonec sedět vedle sebe mi nevadí, ostatně proč také? Už ze zvyku se k němu přisunu blíže, než je nutné. Mám ráda Alexovu blízkost a atmosféra mezi námi povolila během trhů dost na to, abych se tu napjatě nekrčila v rohu, ale zkrátka… Dýchala… I Alex působí uvolněněji… Ani se mi nechtělo věřit, že by to tak mohlo na konci našeho malého výletu z věže vypadat.

Je to právě on, kdo se uvnitř kočáru jako první chopí slova. Jakmile zmíní jídlo, tak lehce sklopím hlavu a mimoděk polknu, když Alex prozíravě zmíní, že sám u stolu jíst nehodlá. Ale… Netlačí na mě, ne tím nepříjemným způsobem… Žaludek se mi tedy sice nepříjemně svírá, ale z jiných důvodů, než je tenhle rozhovor. Těch pár hrnků svařáku nemohlo nahradit aspoň pár soust těch octových smažených brambor, které jsem s díky odmítla a já už nejsem dost dobře schopná rozpoznat, jestli je mi zle z pomyšlení na jídlo nebo z hladu samotného.

Pohledem sklouznu po ruce na mém koleni a o něco více svěsím ramena. Chuť na jídlo skutečně nemám, ale myšlenka na návrat do Galilejské věže a napjaté tíživé atmosféry, co na nás čeká v oblacích je snad ještě horší.

„Tak… Tak dobře. Máš pravdu, rozhodně by nebylo od věci si zajet někam na jídlo,“ zopakuji po Alexovi a slabě se pousměji. „Ty by ses měl taky pořádně najíst a já… Já bych si mohla dát… Polévku?“ váhavě se po Alexovi podívám, a nakonec kývnu hlavou. „Tu bych mohla zvládnout. S tím zákuskem ještě uvidím,“ dodám polohlasně a s tím se osmělím dost na to, abych se o Alexe aspoň na chvíli opřela a hlavu mu položila na rameno. Dlouze vydechnu. Tak trochu i úlevně.

„Předtím jsem koupila i knihu s recepty. Říkala jsem si, že bych kuchařce zkusila přeložit pár tradičnějších Jeruzalémských receptů… Sice tomu nedávám moc šancí na úspěch, ale mohl by to být… Zajímavý pokus,“ hlesnu do ticha kočáru klouzajícího po sněhu, co zaplavil jeruzalémské ulice…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Pokračujete pryč z tržiště, ze kterého rozhodně neodcházíte s prázdnýma rukama. Nakonec se některé věci vyvinuly nečekanými směry. Dokonce i pár knih si s sebou nesete. A že to není špatný nápad vzhledem k tomu, že vás už zítra čeká cesta zpátky domů. Snad bude i díky části vedené do Curychu o něco kratší, než kdybyste vše museli zdolávat vlakem, ale i tak to jistě nebude otázka pouze pár dní. Tedy… jsou takové možnosti, ale ty většinou patří do rukou jen pár nejbohatších, kteří si své soukromé vzducholodě drží pro vlastní účely. A Alexander, ať už si žijete sebevíce nad poměry, žádnou vzducholoď nevlastní. Už ne.

„Hold smrti?“ Pohlédne na tebe trochu zamyšleně Alex, když se rozmluvíš alespoň krátce o jednom z obrazů, které nese. „Ale proč ne. Připomínal mi… Hmm, klid před bouří. Noci s úplňkem byly čas od času využívané k nečekaným přepadům vzhledem k lepší viditelnosti a… A to už asi zabíhám někam, kam jsem nechtěl.“ Potřese Alexander hlavou, když z něj místo nějakého procítěného zamyšlení vypadne opět jeho typicky praktický pohled na věc. „Klidně ke trofejím. Ještě tam nějaké místo na stěnách máme. Ostatně se svým novým koníčkem jsi teprve začala.“ Prohodí o něco veseleji, zatímco se dál proplétáte mezi lidmi. Avšak přeci jen ho tvá další slova trochu zarazí…

„Dumah?“ Všimneš si, jak se maličko zamračí. „A co Delilah? Upřímně doufám, že i té, protože jestli jej pak budu nucen zase sundávat…“ Pokračuje o něco odlehčeněji, zatímco se už dostanete k jedné z ulic, jenž lemuje náměstí s trhy a po níž jezdí drožky a soukromé kočáry.

„Hmm, co kdybychom…. Eh, cože?“ Zarazí Alexanderův tok myšlenek tvá nečekaná otázka. „Na Royal Ruby? No, kdo myslíš? Můj otec to zcela jistě nebyl.“ Pousměje se. „Měl jsem tu možnost na ní plout. Tedy pouze jen párkrát, protože velkou část fronty jsme drželi samozřejmě na pevnině a většina bojů probíhala také tam. Samozřejmě námořnictvo bylo ideální na začátku pro podporu a na obsazení strategicky důležitých bodů, avšak… To byl tehdy jen začátek. Royal Ruby byla u několika vítězství… Než ji nakonec potopili v bitvě u Bosporu. Byla to škoda… ale nakonec i tam Spojenectví zvítězilo.“ Odmlčí se Alexander na pár okamžiků, a i když mluví o vítězství, nezní zrovna kdo ví jak nadšeně, spíše… jako Alexander.

„Znal jsem jejího kapitána… Byl to správný chlap, zkušený námořník a byl na něj spoleh a… když jsem byl jeden čas u námořnictva, tak jsme spolu sloužili… To bylo několik let zpátky před tím, než jsem velel námořnímu střetu u Bosporu… a jemu, stejně jako spoustě dalších.“ Pokračuje ve vyprávění něčeho, co sice nakonec pro Spojenectví skončilo více než dobře, ale na úrovni jednotlivců, už to tak zázračný příběh nebyl. Spousta jich totiž toho dne skončila. Stejně jako jindy. Přesto není těžké představit si muže jdoucího po tvém boku obtěžkaného obrazy jako někoho, kdo stojí na palubě válečné lodi prorážející vlny připravené ke střetu… Alexander se nebezpečí nikdy nevyhýbal, když šlo o plnění jeho povinností. Ani tehdy… A ani před pár dny.

„Ale to už je dávno. Jak jsem říkal… Nikdy nic nejde získat bez obětí. Tedy ne nic významného.“ Pokrčí drobně rameny, zatímco dojdete k jedné z prázdných drožek postávajících nedaleko tržiště.

„V pořádku, naložím to dovnitř. Raději. Kam? Hmm, zatím prostě jeďte. Domluvíme se.“ Kývne na kočího, než ti otevře dveře, aby ses i s knihami mohla vyhoupnout do vozu a sám tam nejdříve vsune obrazy, než nastoupí. Nakonec je musíte položit na protější sedačku a sednout si k sobě, ale místa je tu víc než dost. Alexander… Vypadá o poznání uvolněněji, než když jste sem jeli a dokonce si všímáš, jak si se zájmem prohlíží nově koupené rukavice, zatímco s vámi vůz vyjede.

„Přemýšlel jsem, jestli by nebylo od věci zajet si někam na jídlo… I kdyby to měla být jen nějaká kavárna a něco menšího. Vím, že asi nemáš moc chuť… Ale něco by si sníst měla, Del. I kdyby to měl být i jen kousek dortu plného čokolády.“ Pokývne. „A ne, nehodlám někam jet a jíst u stolu sám, zatímco mě budeš tiše sledovat. To budu radši, pokud bychom se vrátili zpátky. Tak… Co myslíš, Del? Je na tobě, na co se cítíš. Stačí říct.“ Dodá o poznání smířlivěji, než jste spolu mluvili při příjezdu sem a lehce se dotkne tvého kolene.  

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Priscilla tvé vyprávění povídá jako u vytržení. Přesto na ní nepozoruješ fascinaci, která by snad doprovázela něco podobného, kdyby to však jen bylo převyprávění děje knihy. Teď, když moc dobře ví, že to s fantazií nemá nic společného, je v její tváři patrná pouze starost.

„To je strašné.“ Vydechne a stiskne ti pevněji ruku. V jejím hlase není ani stopa po čemkoliv hraném nebo přeháněném. „A proč ti to vůbec někdo udělal? Myslíš, že… Myslíš, že chtěli za tebe výkupné? Že věděli nebo… ehm, si mysleli, že jste si s vévodou nějak více blízcí?“ Přispěchá hned s možnou teorií, která… Z toho málo, co ví, by mohla být i reálná. Ovšem ty moc dobře víš, že o nějaké malicherné peníze jim nešlo. Hrálo se tu o mnohem víc. Elijah prohrál… Ty jsi však nakonec nedopadla stejně jako on. Ať už díky tomu, že jsi na to nebyla sama a nebo také vlastnímu rozhodnutí, které i přes vše, co jsi měla za sebou, bylo tak těžké přímo na místě učinit. Nebo možná právě proto?

„A v tom sklepě… Našla tě tam policie nebo… kdo?“ Zeptá se tě váhavě, zatímco ty sama podobně opatrně pokračuješ. Zapřemýšlíš nahlas. Skutečně bys ho tam nečekala. Pokud se vévoda Essington někde objevoval osobně, jednalo se o jednání nejvyšších politických špiček a nebo některé společenské události pro vybranou společnost. Vlastně tehdy na jaře by se u vás zcela určitě také nezastavil, i když by jel kolem. Kdyby nebylo té prokleté bouřky, která rozvodnila davenportský potok v divokou řeku a svedla vás tehdy dohromady…

„Neříkej, že tam byl vévoda? Osobně?“ Zašeptá Priscilla na hranici slyšitelnosti, a ještě víc se k tobě nakloní, aby to snad nezaslechly zvědavé stěny. „Nikdo mi o tom, jak se to stalo vlastně nic neřekl. Dozvěděla jsem se jen, že tě konečně našli a jsi zpátky. Jen si budeš potřebovat odpočinout a dát se trochu do pořádku. A když už mě k tobě pustili, spala jsi a vypadala… jako teď. Jen bledší.“ Doplní a zase se od tebe trochu odtáhne. Je pravda, že kdyby ji k tobě pustili hned co tě sem William přivezl, rozhodně by musela působit vyděšeněji. Všechna ta krev, potrhané šaty, které… Jak si všímáš nahradila jedna z tvých nočních košil. Někdo se viditelně postaral nejen o zaschlou krev, ale také musel projít tvé věci minimálně k tomu, aby mezi nimi našel něco vhodného, do čeho tě převlékli.  

„Hmm, hodin?“ Poposedne si Priscilla na posteli a ohlédne se k porcelánovým hodinám stojícím na jedné z komod. „Ahh, vypadá to, že jsem nakonec trochu zaspala… Je něco po třetí odpoledne. To jsme asi obě minuly čas oběda.“ Vloudí se jí na rty rozpačitý úsměv.

„Máš hlad Vero?“ Postaví se a zvedne se z postele. „Měla bych jim jít říct, že už ses probudila. Prý, kdyby si chtěla lékaře, pošlou ti sem nějakého, ale… Hmmh, říkali, že by to snad nemělo být nutné?“ Povytáhne lehce tázavě obočí, když k tobě skloní pohled a počká na tvou odpověď, než a přikývnutím bez dalšího nutného pobízení vyrazí ke dveřím.

„Ah a ještě jedna věc.“ Zastaví se u nich, zatímco její ruka spočine na klice, kterou však ještě nezmáčkne. „Měl by se prý vrátit k večeru. Kolem osmé hodiny.“ Ohlédne se po tobě, než po těch pár slovech proklouzne dveřmi ven z pokoje. Vypadá to, že tě čeká pár hodin v klidném zázemí Essingtonského sídla, které… snad je skutečně tak bezpečné, jak se William vždy tvářil.

Vlastně… Vlastně je procházení po trzích nakonec lepší, než jsem původně očekávala. Napjatá atmosféra mezi mnou a Alexem postupně zcela povolí, jak procházíme a zastavujeme se u jednotlivých stánků. Tedy, dost možná na to má vliv i to svařené víno, které mi pomůže dostatečně otupit všechny ty ostré řezavé hrany dost na to, abych se místo předstírání zvládla doopravdy uvolnit a vydechnout. Ostatně zlomí se to ve mně právě když se zastavíme u stánku se starými antikvariátními knihami, kde jsem svědkem konverzace mezi Alexem a mladou trhovkyní, která je stejně nečekaná jako absurdní. A… A vlastně nečekaně úsměvná… Zvláště, když to tupé bodnutí v hrudi, které mi prolétne hlavou celá ta záležitost kolem díla pana Penfielda proběhne hlavou, zapiju zbytkem svařeného vína…

Nakonec nejvíce překvapení přinese zastavení se u starého muže s bedýnkou cetek postavenou ve sněhu. Nejsou to jen obrazy, které Alexe, a nakonec i mne více než zaujmou, ale i zlatý šperk stylizovaný do tvaru křídel vážky připomínajících ta důvěrně známá vitrážová okna. Je opravdu nádherný… Ať už je prokletý nebo ne. Ostatně, horší, než má vlastní sudba by to mohlo být jen těžko. Přesto mi to nedá, abych se muže nezeptala, zda se ho opravdu chce zbavit. Tohle je cenné dědictví, o které ho nechci připravit… A zároveň to vyvolává otázky. Kým ten muž je? Obrazy i prsten rozhodně vypovídají o zámožné rodině… Avšak zároveň není místní. Kdo ví, co se stalo, že skončit tady, s bednou na tržišti, kde jen stěží za takové věci může dostat jejich opravdovou cenu.

Alex mne předběhne svými slovy, a tak jen chápavě kývnu hlavou. Ne, to se nedá nijak rozporovat, ne každý má takové štěstí, aby si mohl dovolit nechat průměrný plat úředníka jen za vstup na jednu mizernou akci.

Stejně tak Alexander nemá nic proti koupi obou obrazů, a tak zbývá už jen vyjednat cenu. Tedy… O vyjednávání nemůže být ani řeč, i když by se to celé dalo pořídit jistě levněji. Ale… Proč? Blíží se svátky a na aukci jsme měli daných stranou dvacet tisíc šekelů… Svým způsobem se mi aspoň trochu uleví a snad mne i utěší, že kol a kolem aspoň malá část těch peněz bude použitá k něčemu… Dobrému. Pěknému. Lehce se pousměji, když spatřím zaskočený výraz ve tváři muže. Dnes díky nám bude mít dobrý den, a třeba i pěkné svátky… Pokud… Ne. Ne! Tenhle kruh myšlenek vracející mne na začátek toho všeho rychle utnu.

„To byste byl laskavý,“ přitakám, když nabídne k obrazům i plachtu. Přeci jen stále sněží a byla by opravdu škoda, kdyby byť jeden z nich zbytečně navlhl. „Už se stalo… Pěkné svátky i vám, pane,“ hlesnu ještě v odpověď starci a připadám si u toho tak zvláštně… Rozpačitě. Je to… Už je to dlouho, co jsem tuhle větu pronesla. Popřála někomu pěkné Vánoční svátky…

„Ah, jistě, jen počkej… Dobře, mám je,“ převezmu si od Alexe balíček knih, aby nikdo – a zejména pak obrazy – nepřišel k úhoně při naší snaze vymotat se z tržiště pryč. S postupujícím odpolednem je tu o něco více lidí, než když jsme přišli, u mnoha vidím i v rukách hrnky se svařákem nebo punčem a sníh stále padá a padá… Nakonec přechytím knihy tak, aby se mi nesly lépe než za provázek zakusující se do prstů, těch knih zase není nakonec úplně málo.

Pohledem krátce přelétnu právě převázané knihy, obrazy, a nakonec i nové rukavice a vzápětí kývnu souhlasně hlavou. „Je pravda, že já rozhodně ne…“ brouknu. Na druhou stranu při nastupování do výtahu Galilejské věže jsem ani nevěřila tomu, že na to tržiště půjdeme společně, natož abychom tam něco koupili. Dnešní den byl… Vážně plný překvapení.

„Hm…“ Alexova otázka mne přeci jen trochu zaskočí. „Zatím jsem nad tím nepřemýšlela, ale… K těm trofejím by se mohl hodit, ne? Je v něm něco… Klidného. Melancholického. Něco, co vzdává hold smrti a… Uhm,“ zarazím se a odkašlu si, „já vím, to vyznělo… Zvláštně, jen… Jen jsem si říkala, že… Dumah by se líbil,“ dodám takřka na hranici slyšitelnosti. Jsem si tím jistá, že by si ten pohled na noční krajinu ozářenou měsícem zamilovala a… A je pro mne tak snadné si představit, kam by si ho svém domě pověsila ona…

„Takže… Kdo se plavil na Royal Ruby?“ zeptám se vzápětí s jistou opatrnou zvědavostí, zatímco míříme z tržiště pryč. Vlastně ani nevím kam, snad… Chytit nějaký kočár? Neptám se, přeci jen – o dnešním dni rozhoduje Alex.

Delilah Blair Flanagan

V Alexanderově vedení se nakonec z procházky tržištěm, kdy jste pouze obhlíželi stánky z bezpečné vzdálenosti stane něco více… bližšího. Tvůj doprovod se totiž tak neostýchá a klidně přistupuje k prodejcům a jejich zboží, které si sem tam prohlédne, osahá. A i když mu spíše děláš tichý stín, jsi párkrát zatažená snaživými obchodníky do výběru zboží. Povětšinou se ti daří zdvořile vše odmítat, ale nakonec přeci jen neodcházíš s prázdnou.

Lahvově zelené rukavice nakonec sedí perfektně. Sice tě to stálo vyzkoušení asi tří párů, ale Alexander na tebe nespěchal, a i starší trhovkyně byla více než ochotná, a tak to šlo snáze, než ses původně bála. Nakonec odcházíš se zelenými rukavicemi, které nevypadají až tak špatně. A ne, že by ti sice před tím byla nějak moc zima na ruce, avšak teď ti je na ně příjemně teplo. K něčemu to nakonec tedy i je. Přinejlepším do doby, než se vrátíte do Provincií a do podstatně teplejšího podnebí.

Jídla si na tržišti moc neužiješ, ale za to pro svařené víno se zastavíte minimálně ještě jednou. Tvůj hrnek se tak zase naplní tou horkou tekutinou vonící po koření a teplo se rozlije do žil. Není to špatné. Není to vůbec špatné. Vlastně je to zcela určitě lepší než umaštěné brambory chutnající solí a octem. Alexander ale nevypadá, že by mu to nechutnalo. Naopak. Zatímco ty popíjíš nový svařák, on se postará o obsah kornoutu s voskovaného papíru.

Vše jde najednou o poznání lépe. Snad je to i tím, že jste nechali těžké rozhovory za sebou a prostě se jen zajímali o své okolí a zasněžené tržiště. Do úzkých se dostanete pouze u stánku s knihami. Tedy především Alexander, který však srdnatě vzdoruje společenským konvencím, a nakonec ke svým cestopisům přidá i pár knih, na které jsi tak nenápadně ukázala. Možná by byl šťastnější, kdyby si díky tomu nevysloužil pár uznalých slov od prodejkyně, ale nakonec vše zaplatí a pobere menší balíček knih zabalených v papíru převázaném motouzem.

A vaše poslední zastávka se ale nakonec ukáže jako ta nejzajímavější. Ačkoliv se starý muž s pár zakrytými věcmi zprvu nezdál jako nikdo zajímavý, nakonec zjistíte, že pod plachtou má za sebou opřené skutečně mistrovské kousky a nejen to. Možná je to šťastná náhoda, možná jen má Alexander skutečně obchodnický čich na příležitosti, ale nakonec se rozhodnete koupit víc než jen pár tretek.

Obraz s lodí je něco, co viditelně zaujme Alexandera. Naproti tomu noční scenérie lesa ozářeného měsíčním světlem si nakonec přitáhne tvou pozornost. Ovšem není to to nejzvláštnější, co má u sebe tento neznámý muž.

„Ano, madam… Rád bych. Ostatně k ničemu mi už není a víte… Šekely se v některých dobách hodí víc než cokoliv jiného.“ Odpoví ti lehce chraplavým hlasem.

„Jistě, tomu rozumím.“ Přikývne Alexander, který se po tobě jen krátce tázavě podívá, když zmíníš i druhý obraz, než jemně přikývne. „Dobře… Tak kolik byste si představoval za ty dva obrazy a ten prsten?“ Zeptá se prodejce, se kterým o ceně prakticky nediskutuje. I když sám starý pán zmínil, že vám dá výhodnější cenu, když berete hned tři věci a určitě jedny z těch nejcennějších, které tu má, nepochybuješ, že by se cena dala ještě stáhnout. Alexander by to zvládl, ale on… Místo toho kývne hned jak padne první návrh ceny a vytáhne peněženku. To zaskočí i postaršího pána, který si od něj váhavě převezme hned několik vysokých bankovek. Rozhodně to není až tak malý obnos, ale na druhou stranu jste na aukci měli vyhrazené výrazně vyšší prostředky, které teď zůstaly ležet netknuté na pokoji.

„Ah, děkuji… děkuji pane, madam.“ Starší pán se skoro až uctivě ukloní, než se natáhne po obrazech. „Dám vám k tomu i tu plachtu, ať se vám neponičí po cestě. Počkejte, přivážu ji vám k tomu, aby se to alespoň trochu lépe neslo.“ Nabídne hned ochotně a dá se do práce, se kterou mu nakonec Alexander bez vyzvání pomůže.

„Já děkuji. Jsou to opravdu pěkné kousky a budou v dobrých rukou. To se nemusíte bát.“ Kývne pak na něj, zatímco se chopí dvojice zabalených obrazů, které se nesou rozhodně obtížněji než balíček knih. „Šťastné Vánoce.“

„Ah, šťastné Vánoce i vám. Ať vám to udělá radost.“ Usměje se na vás vděčně starý muž, vás vyprovází pohledem. Zcela jistě udělal obchod dne, ne-li roku. Přeci jen takových drahých věcí se na podobných místech zbavuje hůře. Zámožná klientela sem zcela jistě moc často nechodí. Vlastně nebýt Sofie, nebyli byste tady. Někdy jsou životní cesty skutečně spletité.

„Ehm, Del, mohla bys prosím vzít ty knihy? Ty obrazy se nesou docela… nešikovně.“ Zamručí Alexander, když se snaží proplétat mezi lidmi s dvojicí velkých zarámovaných pláten a podá ti balíček s pár knihami, který není problém držet za uvázaný motouz na jeho vršku.

„Vidíš, kdo by to byl čekal, že odtud odejdeme takhle naložení.“ Potřese Alex skoro až nevěřícně hlavou. „Kam si jej vlastně dáš? Půjde na čestné místo k tvým trofejím nebo přemýšlíš o salónku?“ Zeptá se tě na něco, co tě přiměje zavzpomínat na vzdálená místa, které ses po prvotním zdráhání nakonec rozhodla nazývat domovem, zatímco se dál proplétáte zimním tržištěm.