Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Staronová místa Delilah Blair Flanagan „Hmm, kdo já?“ Podiví se Alexander na oko nevinně, zatímco stojíte před podnikem, do kterého by tě Barth nikdy před tím nevzal. Možná tak Gideon ano, ale ani od Alexandera bys něco takového nečekala. Ostatně takové místo na něj působilo až příliš… moderně? Rozhodně to k němu nepasovalo na rozdíl od pánských klubů vonících drahým tabákem a whisky.
„Ale no tak… I já jsem byl mladý.“ Ušklíbne se s hraným dotčením, zatímco společně vejdete dovnitř a nad hlavou se vám rozezvoní zvonek vítající nové zákazníky a upozorňující obsluhu na to, že se situace v lokále zase trochu změnila.
„A popravě…“ Zamručí Alexander, zatímco se rozhlédne po interiéru restaurace, než se k tobě důvěrně skloní. „Jsem trochu překvapen, že to místo tu stále funguje.“ Šeptne ti do ucha, než se zase narovná a vyrazí k jednomu ze stolů.
Podnik to není až tak velký, jako by byla třeba některá místa v Zahradách. Přesto se mu nedá upřít jistý švih, a především smysl pro soukromí hostů, protože místa u oken jsou oddělená stěnami a celý prostor je tak rozdělen na vícero sekcí. Na stěnách jsou obrazy, z nichž nejnápadnější jsou především ty u jednotlivých výklenků zdobící jejich stěny. Při bližším pohledu si všimneš, že jsou na nich zobrazené části Nového Jeruzaléma. Především tedy architektonické skvosty, kterých je město plné. A také… Zjistíš, že to má k opravdovým malbám ve skutečnosti daleko, ale půjde nejspíše o nějaké dobře provedené tisky.
Míjíte centrum moci Nového Jeruzaléma. A to budovu, ve které zasedá Rada Sedmi, pak samozřejmě Zlatou katedrálu, Jeruzalémskou Operu, a dokonce zde poznáváš i Galilejskou věž, která je ti teď možná až moc dobře známá. Naštěstí u věže i katedrály sedí nějací hosté, takže Alexander nakonec sedne k Opeře, která je dál od dveří a více v klidné části podniku. Tedy… neposadí se. Pomůže ti sundat kabát, aby ho pověsil společně se svým na věšák nedaleko a až pak se k tobě připojí.
Jen co se usadíte, zastaví se u vašeho stolu mladá dívka, která vypadá, že tu buďto vypomáhá rodičům a nebo si snad přivydělává ke studiu. Ano, dívek na univerzitě nebylo tolik, ale jejich počty s každým rokem rostly a proti časům, kdy tam nestudovala žádná žena, to bylo rozhodně výrazné zlepšení.
„Dobrý den, copak vám mohu nabídnout? Budete jíst?“ Pousměje se, zatímco vám podá krátkou nabídku jídel vytištěnou na křídovém papíru, a zatímco si vybíráte, tak se pousměje. „Možná byste si dali něco teplého v tomhle mrazivém počasí? Už tu máme naši klasickou zimní nabídku.“
Tohle vytrhne Alexandera z prohlížení těch pár jídel na jídelním lístku a s neskrývaným zájmem vzhlédne k dívce. Tu jeho nečekaný pohled viditelně zaskočí, takže si můžeš všimnout slabého ruměnce, co se jí vehnal do tváří. „Myslíte tu s muškátovým oříškem?“ Povytáhne obočí, zatímco dívka přikývne. „Ano, tu. Máme ji tu každý rok. Alespoň, co mi řekli. Zas tak dlouho zde nepracuji. Promiňte. Určitě jsme ji ale měli i loni.“ Dodá srdnatě.
„Tedy, loni jsem zde nebyl… No, každopádně v tom případě hned dvakrát. Del, tohle musíš ochutnat.“ Pokývne na tebe povzbudivě Alexander, kterého tyto novinky viditelně potěšily.
„Ale jistě, tak dvakrát, jak si přejete pane.“ Úsměv dívky se ještě více rozšíří, zatímco odběhne předat objednávku na bar, avšak netrvá to dlouho a brzy se vrátí i s tácem, na kterém jsou dvě… sklenky?
Ne, nejednalo se o jídlo, ale o nápoj, který skutečně voní muškátovým oříškem a kávou. Je to totiž káva, která je pokrytá čepicí šlehačky posypané cukrem a muškátovým oříškem a když se lépe podíváš přes skleněnou stěnu, všimneš si, že se na dně převaluje cosi krémového.
„Je v tom vaječný koňak.“ Uslyšíš Alexanderovo osvětlení složení nápoje, který přistane před vámi oběma, a i s cukřenkou a dvojicí dlouhých lžiček.
„Ano, ano, vaječný koňak. Domácí.“ Doplní jej obsluhující dívka. „A k jídlu si budete přát?“
„Hmm, já poprosím tu pečeni s bramborem a brusinkovou omáčkou a tady pro dámu…“ Nechá Alexander, aby sis poručila, na co máš chuť. Je pravda, že polévek tu moc není. Vlastně jsou na výběr pouze dvě. Jedna krémová chřestová a pak další je známý Windsorský hovězí vývar. Rozhodně v tomhle počasí zahřejí obě. Ne, že bys to však potřebovala.
| ||
| |||
| Nevyhnutelné záležitosti Vera De Lacey Těch několik hodin uteče v líném tempu prosyceném melancholií. Je těžké, aby nezabavená mysl nesklouzávala k těm méně zábavným a o to více důležitým věcem. Otázkám, které ti jen těžko dají spát. Možná dnes nejsou některé na pořadu dne, ale na jak dlouho? I s tím, co ti řekl William, se vše zdá tak zvláštně nevyhnutelné.
Oranžové světlo zapadajícího slunce tě na moment přimrazí na místě, ale není to snad tím, že by tě jeho záře oslnila. Ostatně je tlumená sklem a bohatou zelení, skrz kterou se až k tobě proplétá. Je to však celé… krásné.
Obrovská konstrukce ze skla a kovu se odráží od vodní hladiny a skýtá tu útočiště všemožným exotickým rostlinám i zvířectvu nehledě na mrazivé počasí tam venku. Je zde… příjemně teplo. I teď, když teploty na druhé straně musí zcela jistě klesat pod nulu. Důmyslné vytápění si ale umí hravě poradit i s tímto, a tak ti zde není ani nějak více chladno. Vzduch je prosycený vlhkostí a vůní zkypřené hlíny, zatímco procházíš po chodníčku už poměrně známou cestou vinoucí se mezi lesklými listy a barevnými květy rostlin.
Sluha tě doprovází jako už tolikrát před tím. Víš, že by stačilo mu jen říct a byla bys sama, ale ke stolku se přeci jen necháš doprovodit. Ostatně bude to tak lepší, aby věděli, kam ti poručené občerstvení mají donést.
I stolek s kovovými židličkami se dnes koupe ve zlaté záři jako vše kolem. I ty rudé květy, jejichž jméno neznáš, působí takto jako malé ohýnky vykukující mezi bujnou zelení. Dlouhé stíny se táhnou po dláždění a vše působí… jako kdybys zde byla poprvé. Takhle to vypadá v exotických zemích, o kterých si pouze četla nebo viděla pár obrázků na stránkách knih? Kdo ví. Nikdy ses tam nepodívala. Alespoň zatím.
Posadíš se na židličku a vytáhneš papíry, jen co pošleš sloužícího zpátky. Teď tu máš klid jen pro sebe. Konečně. Je těžké začít psát. Tenhle dopis totiž nezačneš naučenými slovy – Drahý Williame, které hned další řádky o poznání usnadní. Hrot pera se nepříjemně dlouhou chvíli vznáší nad papírem, zatímco přemýšlíš, než nakonec… Začneš. Kaňka na začátku první linky tě však netrápí dlouho, protože tohle zdaleka není jediný dopis. Začneš druhý, třetí…
Netrvá to dlouho a brzy ti dvojice sloužících přinese poručené občerstvení. Není to nic těžkého. Tác s rozmanitými sendviči, pár talířků a čajový servis, z kterého se i takto na dálku cítíš vůni bergamotu. Máš zde i cukřenku a mlékovku, aby sis mohla čaj dochutit dle vlastních preferencí.
Vše položí na skleněný stůl, než odejdou a nechají tě samotnou s jídlem, na které se ti možná zrovna nesbíhají po tom všem chutě, ale hlad máš. Tím jsi si docela jistá.
A čas běží.
☩
Dopisy už máš dopsané. Dokonce hned několik verzí. Slunce se začíná klonit více k západu a zlatavá záře slábnout, když v tom zaslechneš blížící se kroky. Avšak není to žádný ze sloužících, kdo se vynoří mezi zelení, ale někdo naprosto jiný.
„Hmm, dobrý… podvečer?“ Zalétne pohled šedomodrých očí ke slunci, které je skoro na konci své denní dráhy. „Nečekal jsem, že tě najdu zrovna zde… I když… Asi jsem tě podcenil.“ Pousměje se William lehce, zatímco dojde až k tobě. Ani se nemusíš dívat na hodiny, abys věděla, že osm hodin rozhodně ještě není. Neměl tu být. Alespoň tedy ne v tuhle dobu.
„Zelená ti sluší.“ Sklouzne jeho pátravý pohled po tvých šatech, i když máš pocit, že tě ve skutečnosti kontroluje, jak na tom jsi. Není se ale čemu divit… Naposledy byly tvé šaty nasáklé jen spoustou krve…
„Jak se cítíš?“ Padne vzápětí ta nečekaně těžká otázka.
| ||
| |||
 | Nová místa Cítím, jak po mne sklouzne Alexův více než významný pohled, kterým rychle zhodnotí, že noblesní podniky Zahrad nám jsou pro dnešní večer zapovězeny. Tedy… Spíše mne. Ale nevadí mi to ani mne to neurazí, vlastně jsem raději, že se pojedeme najíst někam dále od centra. Představa, že si spolu jdeme sednout někam, kam jsem chodívala ve společnosti manžela či rodiny… Nebo ještě hůře – že bych narazila na někoho známého… Na to dnes nemám pro změnu energii zase já, zvláště s mým nadáním přitahovat nebo rovnou vytvářet problémy.
Ve chvíli, kdy promluvím, tak se Alex nečekaně zvedne a přeruší mne tím. Na okamžik mne to zarazí, než pochopím, co to dělá. Zaslechnu krátkou instrukci změny směru na Kennington Lane. Ta ulice ani místo mi nezní ani trochu povědomě, avšak to není nic překvapujícího ani šokujícího. Jeruzalém je až děsivě obrovské město, ve kterém je až příliš snadné se ztratit. Nicméně… Alex i kočí ví, kde to je, a na ničem jiném nezáleží.
Sleduji ho, jak si sundává kabát. Na okamžik se zastydím, že jsme ho bez zaváhání nechala naložit se těmi obrazy a ani na chvíli nepomyslela na jeho hojící se zranění. Zvláště teď, když spatřím tu nezvyklou opatrnost i rozvážné pohyby, kterým ze sebe stahuje přebytečný svršek. Sama si mezitím stáhnu rukavice i šálu z krku, přeci jen se zdá, že nás čeká delší cesta. Má ruka vzápětí zmizí v jemném sevření Alexových dlaní, ze kterých jako vždy sálá horkost prosakující do ledově studených prstů. Až mi z toho v první chvíli přeběhne mráz po zádech. Tedy… Na tom možná má vliv i Alexova rádoby nevinná poznámka, která mne mi vžene do obličeje celou plejádu emocí od překvapení, po zděšení až se na to nakonec celé ustálí v tom tázavě pozvednutém obočí, zda to opravdu myslí vážně.
„Ne, zní to naprosto příšerně,“ zavrtím hlavou. „Jak těžké to může být?“ zopakuji po něm a koutky rtů mi zacukají. „Dokážeš si mě představit v kuchyni? Ještě bych tam něco podpálila. Vrcholem mého kuchařského umu je to, že se nade mnou slitovala Kayla a ukázala mi, jak ohřát horkou vodu v konvici na plotně… A i přestože u mne celou dobu stála, tak jsem se zvládla popálit, když jsem si chtěla tu konvici lépe chytit…“ lehce se ušklíbnu. A vlastně ani nepřeháním. Vaření rozhodně nepatřilo mezi něco, co bych někdy potřebovala k životu, ne s hospodyní a kuchařkou v domě.
„Teď jsem sice mnohem odolnější, ale nejsem si jistá, zda je na to připraven i náš dům…“ dodám tónem hlasu, ze kterého nejde dost jasně poznat, zda žertuji nebo to myslím naopak smrtelně vážně a takřka zruším vzdálenost mezi námi. „Leda bys byl poblíž připraven hasit a zachraňovat…“
Za okénkem kočáru se objeví siluety známých univerzitních budov napovídajících, ve které čtvrti se nacházíme, když drožka s lehkým trhnutím zastaví. Přehodím si šálu zpátky kolem krku a kabát ležérně zapnu na pár knoflíků. Po krátké domluvě s Alexem zde necháváme obrazy i knihy, a tak si jen nechám pomoci z kočáru ven, když neodmítnu Alexovu galantně nataženou ruku. Venku mne hned přivítá několik sněhových vloček, které mi dosednou na kabát i do vlasů. Pod podrážkami bot křupe čerstvě napadnutý sníh a nezdá se, že by se na tom mělo v dohledné době cokoliv měnit. Zatímco Alex dojednává s kočím v krátkosti podrobnosti, zvrátím hlavu směrem k šedivé obloze, ze které se snáší stále nové a nové sněhové vločky dosedající mi na tvář. Skutečně… Zima je tady, se vším, co k ní patří…
Za jiných okolností by mne mrzelo, že odsud odjíždíme vstříc horké Dvarace, ale… Ne, právě kvůli jiným okolnostem to jinak nejde. A těch věcí, co mne mrzí je tolik, že se v tom seznamu raději nechci nijak přehrabovat. „Dokonce musíme,“ pousměji se s nově objevenou lepší náladou a vykročím po Alexově boku zasněženými ulicemi. Nebojím se, s ním ne… A tak se ani nezarazím, když vejdeme do jedné z těch úzkých uliček protínajících hlavní třídu. Tohle ostatně není přístavní čtvrť, ulice tu jsou pěkné a nepáchnou splašky a zatuchlou močí. Naopak to zde působí skoro až… Útulně. Přátelsky. Stejně jako podnik, u kterého se zastavíme. Přelétnu pohledem zasněžené stolky se židlemi i rozsvícená okna, skrze která je vidět dovnitř. Ano… Tohle je rozhodně lepší volna než jedna z naškrobených restaurací s interiérem i osazenstvem ve vysokém lesku.
„Nepřestáváte mne udivovat, Generále,“ lehce se pousměji s těmi pár důvěrně vyřčenými slovy, když se Alex vydá ke dveřím právě tohoto malého podniku, kam jej bez zaváhání následuji. | ||
| |||
| Zasněženým městem Delilah Blair Flanagan Alexanderovo vyprávění nakonec není až tak překvapivé. Ostatně jeho historie jako legendárního generála Spojeneckých armád musela být na něčem vystavená a že to nebyly žádné chatrné základy. Obraz, který tak nesete je pouze připomínkou jedné z mnoha cen, které muselo Spojenectví za vítězství zaplatit.
„Hmm, asi spíše do pracovny. Je to… osobní. Tuhle historku bych opravdu nerad povídal návštěvám na krácení času.“ Odpoví ti na tvůj dotaz. „Navíc hodnotu to má hlavně pro mě jako připomínka. Věřím, že pro jiné, by to mohla být i poněkud… kýčovitá tématika.“ Zkřiví nepatrně ústa, než se přeci jen vydáte k drožce a po krátkém rozhovoru do ní nastoupíte.
Zatímco obrazy leží na sedadle naproti vám, vy s Alexem sedíte vedle sebe a ani jednomu z vás nevadí, že cítíte toho druhého těsně u sebe. I když je den v režii Alexandera, nakonec tě nechá vybrat. Alespoň co se týče toho, zda přeci jen nemáš hlad nebo bude lepší se vrátit. Avšak představa ticha mezi oblaky je najednou o poznání tíživější, než byla dřív, a tak se rozhodneš návrat o něco odložit. „Polévku? Hmm, dobře. Proč ne.“ Pohlédne na tebe Alexander, kterého tvá volba viditelně potěšila. „Nebude problém někde najít místo. Pár podniků tu znám a…“ Ucítíš, jak po tobě sklouzne jeho pohled, po kabátu, košili až ke kalhotám zastrčeným ve vysokých botách. „Asi bude ale třeba zvolit nějaké místo… více mimo centrum. Ale to nevadí. Na přehnaně naškrobené podniky teď stejně nemám energii.“ Pokývne hlavou, aniž by ho to snad nějak rozhodilo.
„Knihu s recepty?“ Přeci jen se zatváří překvapeně, když promluvíš a on se zrovna zvedne ze sedačky, aby klepl na dřevěné okénko vedoucí ke kočímu. „Jen moment.“ Požádá tě, než otevře okénko a zadá kočímu instrukce, kam jet. Kennington Lane ti nic neříká, ale to tě už po tvých zkušenostech s rozlehlostí města nepřekvapuje. Každopádně kočí viditelně ví, kam jet a Alexander to místo zná. Snad. To je teď asi hlavní.
„Říkala jsi kuchařku?“ Posadí se Alexander vedle tebe a stáhne si svůj kabát. I teď se pohybuje o něco opatrněji a pomaleji, ale neznat ho, nepoznala bys to na něm. Snad jen by bylo zvláštní, že tu v nepříliš teplém kočáru sedí jen tak. Ovšem ani to tě trápit nemusí. Ostatně jeho ruce jsou stále teplé, nebo spíše horké, jak poznáš hned, když vezme tu tvou do své.
„A bude to skutečně pro hospodyni a nebo se o něco pokusíš sama?“ Povyjede mu koutek rtů maličko nahoru. „Možná by to bylo nejlepší. Ty víš, jak to má chutnat a kuchařka by se to od tebe pak mohla naučit.“ Nakloní se k tobě blíž, než se narazí a očima pátrá ve tvé tváři. „Co? Ne?... Ale no tak, nedívej se na mě tak. Musíš uznat, že to zní naprosto logicky. Jak těžké to může být…? A navíc...“
☩
Cesta nakonec není až tak krátká. Rozhodně nejedete nikam do přímého okolí. Naštěstí ale také nemíříte do míst, kde přeci jen není tak čisto a bezpečno. Poznáváš Univerzitní čtvrť s jejími majestátními budovami univerzity, širokými třídami, ale také spletitými postranními uličkami. Že budete brzy zastavovat, poznáš dle toho, že na sebe Alexander začne navlékat opět svůj kabát a skutečně nedlouho poté zastavíte v jedné ze širších ulic nedaleko univerzity, kterou jste museli nechat za sebou jen pár minut zpět.
„Jsme tady. Tak doufám, že ti přeci jen trochu vyhládlo. Ty věci bych nechal zde. Domluvím s kočím, aby na nás počkal.“ Poznamená, když se vaše pohledy stočí k zabaleným plátnům. Pak už vykročí z kočáru a pomůže ti také ven, než se přitočí ke kočímu, se kterým krátce mluví a podá mu pár bankovek. Viditelně máte předplacený kočár na ještě pár hodin.
Tobě zatím křupe sníh pod botami, protože stále nepřestalo sněžit a neustále se kupí jeho nové a nové centimetry. Nechumelí sice, ale i to lehké sněžení stačí k tomu, aby si dnes pár lidí rozmyslelo, jestli potřebují vyjít z domu, a naopak si dovedeš představit, co se bude dít za divočinu na kopcích na krajích Jeruzaléma. Však už si i tady viděla, jak pár studentů táhne za sebou sáně.
„Tak… můžeme?“ Zeptá se tě Alexander, než vykročíte společně…. Kamsi. Nevíš totiž, kam přesně tě vede. Zahnete totiž z hlavní třídy a vpletete se do jedné z úzkých uliček, kterou by drožka ani neprojela. Avšak i zde je množství krámků a osvětlených výloh. A u jednoho takového podniku zastavíte. Tabule s dnešními specialitami a pár zasněžených židliček se stolky, které stojí přímo na ulici, jasně naznačují, že zde by se mělo dát sehnat něco dobrého k snědku. Podnik už z venku působí útulným dojmem, který jen podtrhuje vánoční věnec zavěšený na prosklených dveřích.
Alexander se jen pousměje, když si všimne, jak si to místo prohlížíš, než vykročí ke dveřím a vezme za kliku, abyste mohli vstoupit.
| ||
| |||
 | Konec dobrý, všechno dobré? Výkupné? Nad tím slovem se pozastavím, nakolik mi připadá jako z jiného světa. Tak tohle si Priscilla utvořila v hlavě za obrázek… Nadechnu se, abych to uvedla na pravou míru, ale pak mi ramena poklesnou a jenom potřesu hlavou. „Jak jsem řekla. Nevím,“ odpovím tišeji. Je to takřka k smíchu. Dotklo se mě, že se mi Elijah nepředstavil pravým jménem, a teď… Kolik z toho, co jsem sestře svěřila, je vlastně pravda? Ta část se sklepem? Ne… Nejsem o nic lepší. Možná právě naopak. Nakonec nikdo nevěděl, kam jsem se toho večera vydala. Bylo to moje malé tajemství. A nejhorší na tom je, že se to nemuselo odehrát takhle, kdybych si nehrála na kdovíkoho. Ocitnout se ve společnosti jako někdo jiný mi připadalo tak… vzrušující. Zábavné. Dokonce jsem na to byla zvláštně hrdá. Pozvali mě. Ne něčí manželku nebo milenku, prostě jenom mě. I to však byla lež. A v těch teď pokračuji. „Jistě, policie…“ Že tam vévoda dorazil sám, jí říkat nebudu. Bude to tak lepší. A co je jedna malá lež navrch toho všeho? Nerada bych Williamovi přidělávala problémy. Možná bych to Priscille dokázala vysvětlit. Zdůraznila bych, že tam být neměl, ale pak bych musela rozvést i to ostatní. Jako například proč. A to já... nezvládnu. Teď určitě ne. „Mhm. Ano, vévoda si mě pak převzal a… odvezl mě sem,“ vysvětlím, aniž bych to více rozebírala, nebo se tuhle svou verzi příběhu snažila prodat. Už tak zní ustaraně. A to jsem jí vlastně řekla jenom to, že jsem si chvíli poseděla ve sklepě. „Neboj. Dopadlo to… dobře,“ vyřknu těch pár slov se sebezapřením, přičemž jí povzbudivě stisknu ruku. Po třetí odpoledne… Aniž bych na to odpověděla, pohledem setrvám u okna pokrytého mrazivými květy a pro jednou opravdu neuvažuji nad tím, jak by se dalo něco takového namalovat. Objevil se tam Robert i podruhé? No, s tím už asi nic nenadělám. Nebo… Snad bych mu mohla poslat zprávu skrze Atkinsonovo krejčovství, ale popravdě… Co bych mu řekla? Že je Elijah mrtvý? Že zapomněl na to, kdo je? Nebo že Laylah použila jeho tělo a duši, aby přivedla zpátky muže, kterým se nechtěl stát? Možná… Možná bych měla. Udělat alespoň tu jednu věc správně, i když mě rozhřešení na konci této stezky nečeká.
„Ne… Ne, já hlad nemám,“ vydechnu, když mě ta přízemní otázka stáhne nohama zpátky na zem, „ale ty se najez, buď tak hodná. A nic nepotřebuji. Ani lékaře. Opravdu mi nic není. Myslím… Myslím, že bych to ze sebe jenom ráda smyla.“ Prsty si zajedu do nevzhledně zacuchaných kudrlin. Pokud tomu nepomůžu vodou, nemám sebemenší šanci je rozčesat a zase trochu zkrotit. A pokud je opravdu sobota po třetí hodině odpoledne… na zítřek mám zařízený kočár domů. To by mi mamá vynadala, kdyby si myslela, že takhle pobíhám po městě. Snad by se mi mělo ulevit. Vrátím se domů. Nechám to všechno za sebou. Zase uteču. To přeci dělám ze všeho nejlépe, nebo ne? Když si však představím, že se tvářím, jako by se nic nestalo… jako by se nic nedělo… „Kolem osmé?“ zopakuji bezděčně. „Tak… Tak dobře. Děkuji.“ Vzápětí klika cvakne. Sotva Priscilla vyklouzne z pokoje ven, ztěžka vydechnu. Dopadlo to dobře… Dobře? Opravdu jsem něco takového řekla nahlas? Pevně zavřu oči a svezu se na polštáři níž. Nejraději bych se schovala pod peřinu. Jaká je šance, že bych Williamovi vysvětlila svou neodkladnou proměnu v housenku? Mizivá. Akorát bych tím lidem kolem sebe přidělala starosti a… a stejně by to ničemu nepomohlo, ani bych si nepřipadala lépe. Hmm, ale kdybych se pak z kukly vyrvala na svobodu a roztáhla křídla jako pestrobarevný motýl… To by bylo pěkné. Každopádně mě ta představa láká. Prostě jenom zavřít oči. Zapomenout. Ani nevím, jak dlouho mi to trvá. Věčnost, chvíli… Nespím. Jenom mezi prsty protáčím kudrlinku a snažím se na nic nemyslet. To ostatně není těžké. Pořád jsem jako v mlze. Naplňuje celou tuhle místnost, až se mi špatně dýchá. Ztrácím se v ní, bloudím… Nakonec se však z postele vyhrabu. Jeden krok za druhým, tak si to vždycky opakovala ona, a i mně to pomáhá. Ať se děje cokoliv, jeden krok zvládnu. Vždycky je to jenom jeden krok… Vedle umyvadla v koupelně mě čekají úhledně poskládané lahvičky a nádobky. Krém na pleť, olejíček do vlasů s tou lehkou květinovou vůní, nach do tváří, tmavé oční stíny… Zabalila jsem toho tolik. Prstem přejedu po hraně dózy s barvou na rty. Připadala jsem si tak… dospěleji. Violet Crowfordová přeci nebyla žádná malá holka, ona ne, ale já… já si povzdechnu. Kolik času jsem už takhle promarnila? Marnivost, to je další z mých hříchů. Byla jsem pěkná. Vím to, lidé mi to často opakovali a Philip byl za pěknou nevěstu jenom rád. Dělalo to dobrý dojem. Těšilo mě to natolik, že jsem se s tím naučila pracovat. Vyzdvihnout to. Nebo jsem se snažila uzmout si kontrolu alespoň nad něčím ve svém životě? Možná jsem doufala, že tím skryji všechno to, co se nesmělo dostat na povrch. Není snad i tohle maska? Jak tak stojím před zrcadlem a vpíjím se pohledem do pobledlé tváře, která naštěstí už není zamazaná od krve ani líčidel, avšak i tak by ji bylo těžké uvést do pořádku, nepřemýšlím vlastně nad tím, jestli jsem nebo nejsem pěkná, spíše si pokládám jednu jedinou otázku. „To jsem jí opravdu tak podobná?“ zamumlám. Od prvního okamžiku ji ve mně viděl. Oslovoval mě jejím jménem. Myslela jsem, že… Ani nevím. Ještě pořád vypadám více jako já? Nakloním se blíže k zrcadlu a soustředěně nakrčím obočí. Jak to tehdy William říkal? Že mám… hmm… výraznější bradu? A sytější barvu v očích? I když se snažím rozlišit mezi vlastními rysy ve tváři a těmi, které patřily jí, nedaří se mi to. Ať už odraz v zrcadle patří komukoliv, už si nevzpomínám, jak jsem vypadala předtím. Nakonec tenhle boj prohraji. Svou tvář, život, dokonce i duši. Tedy za předpokladu, že svět neskončí, jinak je tahle starost malicherná stejně jako všechny ostatní.
… jen začátek války, kterou v současné situaci nemůžeme vyhrát. S povzdechem se natáhnu pro osušku. Přehodím ji přes zlatý rám zrcadla. Nechci podléhat pokušení a hledat v odraze sebe sama. Raději se tedy otočím k vaně. Nevolám si pro pomoc. Zvládnu to. Chci to zvládnout, i když je to vlastně jenom drobnost a nezáleží na tom. Je to další krok. Další důkaz toho, že se pomalu prodírám skrze temnou vodu na hladinu. Otočím zlatým kohoutkem. Prsty zkontroluji teplotu, než se napřímím a stáhnu ze sebe bílou noční košili. Po těsně staženém korzetu mi na kůži nezůstala ani modřina, vlastně bych na těle těžko hledala jakoukoliv známku toho, co se včera stalo. Dokonce i rána na zápěstí se zacelila. Všechno je to pryč. Tedy skoro. Spíše ze zvyku se natáhnu pro lahvičku s koupelovým olejíčkem. Tentokrát mi však nasládlá vůně připomíná jenom notičky krve chvějící se ve vzduchu. Tolik lidí tam zemřelo. A proč? Kvůli slibu, na který jsme si ani jeden nepamatovali? Voda je na můj vkus až moc horká. Chvíli se tak opírám o hranu vany, pohledem se vyhýbám zrcadlu zakrytém osuškou a prostě jenom… čekám, až do ní budu moct vlézt. Smýt ze sebe ten příjemný pocit. Rozčesat vlasy. Dát se zase trochu dohromady.
Když se pak balím do osušky a do hustých pramenů v barvě krve masíruji olej s nasládlou květinovou vůní, trochu se mi motá hlava. Asi jsem v horké vodě ležela až moc dlouho. Nebo jsem se měla napřed najíst. Lahvičku navrátím do pouzdra, v kterém jsem ji sem přivezla, a natáhnu se po dóze s krémem na pleť. Aniž bych se přitom byť jenom podívala do zrcadla, pokračuji krok za krokem v těch prostých úkonech. Ze zavazadla vytáhnu pečlivě poskládané zelené šaty. Vypadaly by lépe, kdybych je hned první večer tady bývala pověsila, ale při bližší kontrole to v rámci možností přežily ve zdraví. Stejně jiné nemám, leda bych dala zavděk cestovní sukni s košilí, a tyhle jsem přeci měla vybrané na včerejší návštěvu. Ani nevím, jak jsem nabrala dojmu, že má William zelenou rád. Docela určitě jsme o tom nemluvili, ale… Proto jsem je vybrala. S ohledem na to všechno mi to připadá hloupé. Snad mě i napadne, že bych mohla vyjet do města a dát Robertovi vědět. Nějak. Sama bych ho nenašla, ale pokud by mi vyšel vstříc… Pokud se na mě ptal u Natalie a ta mu zprávu předala, možná by věděla něco víc. Napřed bych si však měla promluvit s Williamem. Navíc vybíhat do zasněženého světa s mokrou hlavou není moudré. Asi nepotřebuji zkoušet, jestli jsou Probuzení odolní vůči nemocem. Ani jak by se tvářilo služebnictvo, kdybych po nich žádala kočár. „Promiňte… Dobrý den,“ zastavím prvního sloužícího, kterého potkám na chodbě. „Mohl by mi někdo přinést konvičku čaje? S mlékem, prosím. A něco malého na občerstvení, děkuji. Vlastně… Mohla bych si to vzít do oranžerie?“ Když se otočím, abych se vrátila pro věci, se pohledem pozastavím u dveří protějšího pokoje, ale nakonec na ně nezaklepu. Priscilla se po probdělé noci šla snad natáhnout a… mně udělá chvíle o samotě dobře. S tím, jak jsem lidi vždycky vyhledávala a utíkala do jejich společnosti před sebemenšími splíny, mě tato myšlenka zaskočí, ale… Nebráním se tomu. Tentokrát ne.
Ve vchodu oranžerie se zarazím. Slunce se za vysokými okny sklání k obzoru a halí prostor do zlatavých odstínů. Výraz ve tváři mi povolí. Bezděčně si přitisknu psací potřeby na hruď těsněji a vydechnu, jako by ze mě náhle spadla nesnesitelná tíha. „Ne… Ne, promiňte. Nic mi není,“ ujistím honem svůj doprovod, když se zastaví i sloužící. „Jenom jsem tady ještě nikdy nebyla v tuto denní dobu. Je to nádhera.“ Abych místní služebnictvo nezdržovala od výkonu jiných povinností, přidám do kroku a zařadím se mu po boku. Tady bych se už neztratila. Cestu k zahradnímu stolku znám více než dobře, ale… po tom všem, co se stalo… se ráda nechám doprovodit. Přinejmenším budou mít vždycky povědomí o tom, kde se zrovna nacházím. Poprvé od doby, co jsem se probudila, nad tím však nepřemýšlím. Pohled mi i nadále lačně klouže po okolí, jak mě tohle místo nepřestává překvapovat. Zlatá mu sluší. Když procházíme pod korunou stromu naklánějící se nad pěšinkou, ozve se nám nad hlavami zvědavé hvízdnutí. Vzhlédnu akorát včas, abych ještě viděla, jak pestrobarevný ptáček naklání hlavu do strany. Byť si úsměv nese ještě posmutnělý nádech, a rychle zase povadne, alespoň na chvíli ho ucítím na rtech.
Už brzy se tohle místo nejspíše uchýlí ke spánku, ale do západu slunce bych tady snad zůstat mohla. Obklopená zlatavou září, s vyhřátým vzduchem tíhnoucím mi na kůži a bez nutnosti se před kýmkoliv tvářit, že jsem v pořádku, si připadám… lépe. Přinejmenším do chvíle, než si sednu ke stolu a rozložím si psací potřeby. Ani nevím, jestli se mi Robertovi dopis podaří doručit, ale za zkoušku nic nedám. Možná je stále v kontaktu s Atkinsonovými. Nebo budou něco vědět? Mosty jsem tehdy spálila důkladně a nic lepšího mě nenapadá, ale… Nemůžu ho nechat běhat i nadále po městě a hledat Eliju, který vlastně už není Elijah. Z vícera důvodů. Navzdory tomu, že jsem se jich obou tak dlouho bála a že jsou naše vztahy přinejmenším komplikované, si to nezaslouží. Tohle by si nezasloužil nikdo. Možná to není odpověď, kterou by chtěl slyšet, ale lepší tahle odpověď než žádná. Já bych to… vědět asi chtěla. Začít se mi však nedaří. Za ten rok psaní dopisů jsem si navykla tomu, že si k tomu stačí prostě jenom sednout a nadepsat papír, pak už to šlo většinou samo. Jistě, někdy mě drzá kaňka přiměla začít od začátku, ale snad vůbec poprvé hledím na prázdný papír. Dokonce si i odpustím květ, který vždycky kreslím do jeho rohu. Něco mi říká, že pomněnky by Robertovi tyto smutné zprávy neulehčily. A mečíky by působily jako nejapný vtip. „Děkuji,“ hlesnu, když vedle mě sloužící s tichým klapnutím položí tác s čajem. „To bude všechno…“ S dalším povzdechem se natáhnu pro jednu z těch roztomilých sušenek. Vypadají dobře, ale popravdě jejich chuť nevnímám. Očima se zastavím u bílých květin opodál. Pořád nedokážu uvěřit, že je zpátky. Opravdu zpátky. A nemá ani tušení, jaké to vlastně je. Pamatovat si. Ztrácet se ve Verších a znovu se z nich probouzet. Stále dokola hledat poztrácené kousky sebe sama. Modlit se, že to zlo není i ve mně. Nebo že si alespoň nenajde prasklinami v mé duši cestu ven. Bortit se pod tíhou vědomí, že tu cizinku jednoho dne neuvidím jenom v zrcadle, ale stanu se jí. Jak to ta žena říkala? Nejsme nic než zbytný vedlejší produkt…
Po chvíli se ztichlou oranžerii rozezní škrabot pera, jak se konečně přiměji začít. Zkrátka a jednoduše omluvou, že jsem se nemohla dostavit na domluvené setkání. Ono na tom vlastně tolik nezáleží, dokud do krasopisně vyvedených vložím to nejdůležitější. Přesto se v jednu chvíli zarazím a začnu raději od začátku. A pak ještě jednou. | ||
| |||
| Kompromis Klid před bouří zní na Alexe až nečekaně poeticky – do okamžiku, než to doplní o výklad jak z příručky vojenské strategie týkající se nočních nečekaných přepadů nepřítele. Jednou Generál, navždy Generál. Ale nepřekvapí mne to, vlastně vůbec ne. Jen lehce povytáhnu obočí, avšak rozhodně se netvářím, že by mne to snad nějak pohoršilo nebo rozrušilo, namísto toho zamyšleně kývnu hlavou. Vlastně je to až zvláštní – co všechno může znamenat jeden obraz. Tak či tak stačí chvíle a obraz už má přislíbené své čestné místo na zdi s trofejemi. Můj malý kousek temné studené noci uprostřed slunné horké Dvaraky…
Alexe má zmínka o Dumah příliš nepotěší, ale… Ale pro mě to něco znamená. Ten obraz by se jí doopravdy líbil, měla by z něj radost… A já v záplavě špatných vzpomínek z posledních dvou Veršů je příjemná změna připomenout si i ty pěkné věci z jejího života. Malé radosti, které patřily jen jí. „Líbí se i mně,“ ujistím ho s lehkým úsměvem na rtech, když přeci jen výraz v jeho tváři povolí a dá svým dalším slovům lehčí notu. „Hm, ale to, že ho nebudeš muset sundávat ti neslíbím, pokud bych pro něj přeci jen našla nějaké příhodnější a lepší místo…“ navážu tam, kde on skončil.
Ovšem vzápětí mám sama na Alexe jednu otázku, která se zcela nepřekvapivě týká Royal Ruby. Nepamatuji si, že by mi o té lodi někdy vyprávěl, a tak stejně jako obvykle nenechám kousek jeho minulosti jen tak zapadnout. Navíc… Navzdory tomu, že o sobě Alex nikdy nemluví jako o dobrém vypravěči, tak já ho poslouchám ráda.
Nebyla jsem si jistá, zda se na Royal Ruby plavil on sám nebo někdo jiný z Probuzených, které by snad znal, Alex mne ovšem nenechá dlouho tápat a lámat si nad tím hlavu. Nepřerušuji ho, jen mu pozorně naslouchám. Nedá se sice mluvit o nějaké veselé historce či vyprávění, avšak vzhledem k tomu, že došlo k potopení lodi, tak jsem ani žádnou takovou neočekávala. Natočím směrem k Alexovi tvář a navzdory jeho kratším vlasům, ve kterých tají vločky sněhu a zasněženému tržišti je pro mne tak snadné si ho představit, jak stojí na přídi majestátní lodi ve vojenské uniformě, zatímco mu vlasy čechrá vítr opírající se do plachet. Avšak s koncem vyprávění přichází i ta poněkud hořká noticka, která mne přiměje s povzdechnutím kývnout hlavou. „A už víš, kam si ten obraz s Royal Ruby pověsíš? Do pracovny nebo dostane čestné místo někde všem na očích?“ zeptám se, když nás dělí jen pár kroků od drožky.
Alex naloží obrazy do kočáru sám, ani já nepotřebuji pomoci s knihami. Trpělivě vyčkám, než mi Alex naznačí, abych nastoupila a lehce se vyhoupnu po schůdcích do vnitřku kočáru. Že kvůli knihám a obrazům musíme nakonec sedět vedle sebe mi nevadí, ostatně proč také? Už ze zvyku se k němu přisunu blíže, než je nutné. Mám ráda Alexovu blízkost a atmosféra mezi námi povolila během trhů dost na to, abych se tu napjatě nekrčila v rohu, ale zkrátka… Dýchala… I Alex působí uvolněněji… Ani se mi nechtělo věřit, že by to tak mohlo na konci našeho malého výletu z věže vypadat.
Je to právě on, kdo se uvnitř kočáru jako první chopí slova. Jakmile zmíní jídlo, tak lehce sklopím hlavu a mimoděk polknu, když Alex prozíravě zmíní, že sám u stolu jíst nehodlá. Ale… Netlačí na mě, ne tím nepříjemným způsobem… Žaludek se mi tedy sice nepříjemně svírá, ale z jiných důvodů, než je tenhle rozhovor. Těch pár hrnků svařáku nemohlo nahradit aspoň pár soust těch octových smažených brambor, které jsem s díky odmítla a já už nejsem dost dobře schopná rozpoznat, jestli je mi zle z pomyšlení na jídlo nebo z hladu samotného.
Pohledem sklouznu po ruce na mém koleni a o něco více svěsím ramena. Chuť na jídlo skutečně nemám, ale myšlenka na návrat do Galilejské věže a napjaté tíživé atmosféry, co na nás čeká v oblacích je snad ještě horší. „Tak… Tak dobře. Máš pravdu, rozhodně by nebylo od věci si zajet někam na jídlo,“ zopakuji po Alexovi a slabě se pousměji. „Ty by ses měl taky pořádně najíst a já… Já bych si mohla dát… Polévku?“ váhavě se po Alexovi podívám, a nakonec kývnu hlavou. „Tu bych mohla zvládnout. S tím zákuskem ještě uvidím,“ dodám polohlasně a s tím se osmělím dost na to, abych se o Alexe aspoň na chvíli opřela a hlavu mu položila na rameno. Dlouze vydechnu. Tak trochu i úlevně. „Předtím jsem koupila i knihu s recepty. Říkala jsem si, že bych kuchařce zkusila přeložit pár tradičnějších Jeruzalémských receptů… Sice tomu nedávám moc šancí na úspěch, ale mohl by to být… Zajímavý pokus,“ hlesnu do ticha kočáru klouzajícího po sněhu, co zaplavil jeruzalémské ulice… | ||
