Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

Ucítíš, jak tě Priscilla obejme. Ani ji k tomu nemusíš vyzývat a ani jí nemůžeš v tom zabránit. Proč bys ale něco takového chtěla. Však jste sestry. Stejná krev. Ucítíš, jak se k tobě přitiskne a roztřeseně se vydechne, než jí z těla spadne napětí, které se v něm jistě nějaký čas hromadilo. Jak dlouho si asi byla považována za nezvěstnou? A kdy vůbec to řekli jí? Rozhodně to ale zjevně nedrželi v tajnosti a nesnažili se to před ní tutlat, protože ty obavy, které o tebe musela mít, teď vybublávají napovrch.

„Opravdu? V pořádku?... Já, já vím. Vévoda to říkal a ty… Probudila ses.“ Pokývá hlavou, aniž by tě v první chvíli pustila, ale po dalších pár vteřinách její stisk zeslábne a pomalu se od tebe odtáhne, aby tě nechala zase pořádně nadechnout.

„Bledá? Co… Ne, jen… Dělalo mi trochu problém usnout, i když… Myslím, že si mě vzbudila zrovna, když se mi podařilo zabrat.“ Pousměje se unaveně, než jen potřese hlavou.

„Co? Vévoda? Hmm, moc jsem s ním nemluvila. Po tom, co jsi zmizela, za mnou přišel a ptal se na tebe. Jestli nevím, co přesně si kam šla dělat a za kým si jela do Nového Jeruzaléma. Zvláště se vyptával pak na toho… Hmm…“ Nakrčí obočí, jako kdyby se snažila usilovně přemýšlet. „Byli jsme v kavárně… na snídani a…“ Hlesne a je na ní vidět, jak jí nezapadá jedno kolečko do druhého. Jako kdyby mezi nimi to třetí malé chybělo a vše pak najednou drhlo.

„No, už si ani pořádně nepamatuji. Asi toho na mě bylo opravdu příliš.“ Prohrábne si krátce vlasy a opět tím nevědomky uvolní pár rozlétaných pramenů a poposedne si na posteli. Ty se mezitím rozhlédneš, jestli vedle postele na nočním stolku není příhodně naaranžovaná karafa s vodou, ale… ne. Stolek je prázdný. Je na něm pouze porcelánová soška, která na tebe blahosklonně shlíží s vědoucím úsměvem na umně namalovaných rtech. Ta ti však se suchem v krku zrovna příliš nepomůže.

„Ne, neomlouvej se, Vero. Vždyť za to nemůžeš.“ Hned ti do řeči skočí Priscilla. „Co se ti vlastně stalo? Já… S vévodou jsem mluvila po tvém návratu jen krátce. Ptala jsem se hlavně na tebe a v jakém jsi stavu. Prý… Prý ses dostala do rukou nějakých špatných lidí.“ Ztlumí hlas. „Udělali ti Vero něco? Ublížili ti?“ Stiskne tvou ruku ve své. „A co se přesně stalo?“ Zasypává tě otázkami snad jako kdyby si neuvědomovala, z jakého stavu ses zrovna probrala. A nebo to prostě potřebuje dostat co nejdříve ze sebe. Všechno to, co se v ní hromadilo a probublávalo, zatímco tu nejspíše jen seděla a… čekala.

„Ah a… ty? Nemáš hlad? Nebo… žízeň?“ Přispěchá s otázkou, která už je přeci jen o něco praktičtější než všechny ty předchozí. „Měla jsem tu myslím čaj… Asi už bude studený, ale… Počkej.“ Rychle se zvedne z postele a vykročí dál do ložnice. Musíš otočit hlavu, abys na ni viděla, protože jde až ke stolu, na kterém stojí čajový servis a dost možná i něco ke snědku, co je schované pod stříbrným poklopem. Ozve se tichý zvuk nalévaného čaje, než se k tobě Priscilla zase otočí.

„Tak… Chceš pomoct se trochu posadit?“ Položí šálek s čajem vedle porcelánové sošky na nočním stolku a nakloní se k tobě, aby ti pomohla. Ty sama ale záhy zjišťuješ, že tak zlé to s tebou opravdu není. Tělo poslouchá. Většina toho zdržení je nakonec tak způsobená hlavou, která je stále trochu jako v mlze.

„Tady…“ Podá ti nakonec šálek s čajem, zatímco se opřeš o polštáře a vyřezávané čelo postele.

Asi bych se měla radovat, „aspoň trochu ti rozumím“ je očividně to nejlepší, co mohu z dnešního dne získat, ale ve skutečnosti jsem z toho akorát unavená. Tepe mi ve spáncích a trhy se stávají pouhou mlhavou kulisu vážného rozhovoru, který si pro sebe nakonec uzme dost z našeho procházení mezi stánky. Jen skoro nikomu nevěříš. Nevěřím? Vlastně se nad tím nemusím ani příliš zamýšlet, ta odpověď mi okamžitě prokmitne hlavou. „Ne, nevěřím,“ odpovím mu tiše, takřka kajícně a nadechnu se i k dalším slovům, avšak Alex pokračuje dál a zarazí mne přesně v tom, k čemu jsem se chystala. Nakonec si místo odpovědi jen s povzdechem sotva patrně kývnu hlavou. Ah, ano… Důsledky… Alex nemusí nic víc dodávat, abych věděla, nač naráží.

Záhy ovšem zalituji, že jsem nezůstala mlčet. Probůh… Srdce v hrudi mi poskočí a útroby se bolestivě stáhnou, když spatřím výraz v Alexově tváři i to až příliš okaté zaváhání na znamení, že původně chtěl říci něco zcela jiného. „Zase jsem něco řekla špatně…?“ hlesnu zoufale s nešťastným výrazem vepsaným v obličeji. Spíše konstatuji, než že bych se ho ptala.

„Dobře,“ kapituluji vzápětí a máchnu při tom rukou v tom poněkud bezradném gestu, „tak to nechme prostě… Být…“ souhlasím a jen s námahou polknu ten knedlík tvořící se v krku. Tohle nemá cenu. Namísto toho, aby se mezi námi pročistil vzduch, tak je to celé akorát horší a horší…

Trochu to zlepší hovor vedený na bezpečnější téma nad vůní svařeného vína, který se přeci jen ke konci nese v trochu lehčím duchu, ze kterého mi není do křiku ani pláče. Přesto když se mne Alex zeptá, co bych si přála dělat teď, tak to nechám na něm. Raději. Já už dnes nechci o ničem rozhodovat, ostatně s náladou zpráskaného psa bych si nejraději někde schovala před světem, Alexem i sebou samou, nejlépe až do našeho zítřejšího odletu. Ale je to naše poslední první a možná i poslední poklidná procházka po Jeruzalému, už jen to je důvodem se aspoň snažit.

„Teď mě trochu děsíš,“ pousměji se, zatímco společně s Alexem vykročím vstříc tržišti ve stínu věží Zlaté katedrály.

Stále mi to připadá… Já nevím, tak absurdní. Že tu po tom všem stojíme u stánku, zatímco si Alex zaujtě vybírá rukavice jako by je snad potřeboval. Zvláště, když zítra odlétáme do Curychu vstříc horké provinční Dvarace. Přistihnu se tak, že to celé sleduji s jistou nedůvěřivostí, zatímco lehce mhouřím oči a snažím se přijít na to, o co tu doopravdy jde.

Tedy aspoň do okamžiku, než se upře pozornost postarší ženy stojící za pultem s vyloženými rukavicemi nejrůznějších barev, velikostí i provedení. Překvapeně zamrkám, když mi do myšlenek vstoupí její hlas. Do té zimy…? Dojde mi, že její významný pohled směřuje k mým rukám. Ve štíhlých bledých prstech mne nezábne, dokonce ani když zvednu ruku a mimoděk na ně chytím pár vloček poletujících vzduchem.

Nakonec i mne budou nové rukavice naprosto k ničemu, avšak když mi dojde, že díky trhovkyni nemyslím na nic z posledních hodin ani dnů, ale nad tím, k čemu ze svého šatníku bych proboha mohla nosit hořčičně žluté rukavice. Vlastně je to vůbec poprvé, co něco takového slyším. K vám by opravdu seděla. Naopak jsem si zcela jistá, že jsem před lety slyšela pravý opak.

„Ehm…“ odkašlu si, když si uvědomím, že už delší chvíli mlčím a konsternovaně hledím na zmiňovaný pár rukavic. „Vlastně… Raději bych ty tmavě zelené…“ vyhrknu zaskočeně aniž bych si uvědomila, že jsem vlastně původně žádné nechtěla.

S jistou fascinací sleduji široký hrnec plný vroucího syčícího oleje, na jehož hladině plavou nakrájené brambory, které se i po vytáhnutí a osušení v utěrce mastně lesknou, zatímco jsou stále cítit tou výraznou směsicí vůní octu, soli a oleje. Tohle by si Bartholomew zcela jistě u žádného stánku neobjednal, natož aby to jedl takhle na veřejnosti. Ani mne by vlastně nenapadlo si někde venku koupit kornout smažených brambor.

„Uhm, jistě, hned,“ přitakám rychle, když na mne Alex promluví natáhnu ruku, abych si od stánkaře převzala kornout ze silného voskovaného papíru, který hřeje do dlaně. Vlastně… To nevypadá tak špatně, brambory nakrájené na tenké měsíčky se zlatě lesknou a vypadají už od pohledu hříšně křupavě. A mastně. Úplně si dokážu představit výraz matky, když by mě viděla s něčím takovým v rukách.

Krátce zatěkám očima mezi kornoutem a Alexem, kterému ho po zaplacení předám a… Zavrtím hlavou. Nakonec jen ta intenzivní vůně stačí, aby se mi stáhl žaludek – hladem i nevolností. Ne, nedokážu nic pozřít, něco ve mně mi to… Nedovolí. „Ne, pořád nemám ani trochu hlad. Ale vypadá to dobře,“ pousměji se, než od Alexe odvrátím pohled a ruce vrazím zpátky do kapes.

Stojím kousek stranou, zatímco se Alex probírá stohy starých knih a po očku ho chvílemi sleduji. Více pozornosti věnuji keramickému hrnku se svařeným vínem, které do sebe na rozdíl od brambor či jiného jídla dokážu dostat bez větších obtíží a nechutenství. Možná i tak trochu doufám, že s druhým hrnkem se mi podaří dostat se do té sváteční atmosféry, která mne zatím celkem úspěšně míjí. Vlastně za jeho půlkou si začínám říkat, že by to možná už i trochu šlo. Hm, tak ještě jeden lok a…

… obočí mi povyjede o notný kus výše. Vážně jsem slyšela dobře…? Lehce natočím hlavu Alexovým směrem zrovna ve chvíli, kdy se slova chopí mladé děvče, které zde zřejmě vypomáhá svému otci a bez skrupulí se začne Alexandera vyptávat, jaké že čtení pro dámy má na mysli. Koutky rtů mi nepatrně zacukají, a tak raději skryji tvář za hrnkem, ze kterého opět krátce upiju.

Alexův popis toho, co hledá sice zachytím jen z poloviny, avšak vzápětí jsem to já, kdo se málem zadusí, když dívka zahlásí na celé okolí Penfieldovo jméno. Tlumeně se rozkašlu, když hlt vína omylem místo polknutí vdechnu. Stejně tak by mne v životě nenapadlo, že budu svědkem toho, jak Alex komukoliv hrdě oznamuje, že tu sérii skutečně četl. Dívka se tím nedá ani na chvíli rozhodit, naopak mu pochválí dobrý vkus. Ještě chvíli se tiše dusím dál, než se mi podaří to celé prodýchat.

Dnes už mě vážně nic nedokáže překvapit.

Přechytím hrnek jen do jedné ruky a pomalu se přisunu blíže k Alexovi, který působí v tu chvíli natolik bezradně, že je mi ho až líto. A pak… Mě přeci jen možná tak trochu zaujme těch pár titulů, které mi nic neříkají. Zastavím se tak vedle něj a měkce se pousměji, když drobným pohybem ruky poukážu na těch pár knih, které neznám a zase bez dalších slov od stánku vzdálím…

Alex se na rozdíl ode mne nezdráhá oslovit jednoho z pouličních prodavačů, kteří zde nabízí zboží z druhé nebo bůhví kolikáté ruky. Chvíli si toho muže prohlížím, skutečně vypadá jako by utekl ze stránek jedné knížky. Podle přízvuku působí jako přistěhovalec… Tedy ne snad, že by to něčemu vadilo. Alexe zaujmou obrazy, které má schované pod poněkud zažloutlým plátnem. Na okamžik se zarazím, když spatřím první z nich, kde je zdařile vyvedený výjev pohled na otevřené moře. Kolik týdnů jsem seděla na terase a hleděla na takřka stejný, akorát živý, zdánlivě proměnlivý… Seděla jsem tam celé hodiny a pozorovala lodě. Které z nich asi patřily Morleyho obchodní společnosti? Pokud vůbec nějaké…

Svoji pozornost přesunu k lesnímu zátiší, které má rozhodně své nečekané kouzlo. Líbí se mi ty jemné odstíny vyvedené od tmavě šedivé do takřka stříbrné, hluboké temné stíny i zářivé kolo tichého měsíce visícího na noční obloze. Množství detailů zachycených na malířském plátně je takřka dechberoucí. Tohle není žádná obyčejná čmáranice, dokonce i rám působí honosně. Sice potřebují opravit a přetřít, ale poté si oba ty obrazy dokáži představit v jakémkoliv domě v Zahradách pověšené na zdi všem hrdě na očích.

Alexe více zaujme loď rozrážející vlny na prvním z obrazů. Dokonce více než to. On ji pozná a… Kdo se na ní plavil? Věnuji mu zvědavý pohled, ačkoliv do toho rozhovoru nijak nevstupuji. Možná… Hm, vánoční dárek? Dál se ve svých myšlenkách ovšem nedostanu, když Alex odvede řeč jinam. K jinému dárku. Pro mě. Prodavač dlouho neváhá, ačkoliv nečekaně vyloví něco ze svého kabátu namísto bedny před sebou.

Něco dražšího…?

Vzápětí pochopím, proč to nosí v bezpečí vlastní kapsy. Kousek, který se ukrývá v staré ošoupané krabičce je… Krásný. Zlatý prsten zdobený… Vážně to jsou pravé brilianty? Avšak co mne doopravdy okouzlí není zlato ani drahé kameny, ale křídla vážky připomínající barevná vitrážová sklíčka. „Je krásný,“ vydechnu okouzleně, zatímco opatrně držím v rukách starou krabičku ukrývající skutečný poklad. Alexova tichá slova pronesená v cizím jazyce mne zastihnou v nestřeženém okamžiku. Na rtech mi vykvete pobavený úsměv.

„Opravdu ho chcete prodat?“ přelétnu pohledem zpátky k starému muži. Je zvláštní mít v rukách cizí rodinné dědictví. „Pokud ano…“ podívám se zpátky na Alexe s tím nevyřčeným souhlasem. „A… Co kdybychom vzali i ten druhý obraz? Byla by škoda ho tady nechat, zvláště v takovém počasí,“ navrhnu Alexovi, ačkoliv ho do toho netlačím. Jen… Možná by bylo pěkné si odvézt do Provincí kousek… Noci. A pak… Hm, aspoň bych někomu ve městě dnes udělala pěkné svátky. Proč ne zrovna tomu muži? Vypadá mile a obnos, co mu tady necháme za prsten a dva obrazy proč něj rozhodně nebude malý…

Každopádně to nakonec vypadá, že z trhů dnes rozhodně nebudeme odcházet s prázdnou.

Delilah Blair Flanagan

„Del… Ale no tak, myslím, že aspoň trochu ti rozumím.“ Skočí ti do tvé řeči Alexander ve chvíli ticha. „Je rozkaz a rozkaz. Stejně tak jako záleží, od koho přijde. Pokud někomu věříš, poslechneš jej rozhodně snáze než jiné. A myslím… Myslím, že ty jen skoro nikomu nevěříš. Je to tak?“ Broukne, zatímco se do tebe vpíjí jeho přemýšlivý pohled.

„A ještě, než se začneš přede mnou obhajovat, tak… nedivím se ti. S tím, na co si teď vzpomínáš ze života Dumah… Co máš za sebou ty sama. Je toho teď příliš… A pak to má své důsledky.“ Převalí to poslední slovo zamyšleně v ústech, ale blíže už jej nespecifikuje. Přesto není těžké domyslet si, co všechno by tím mohl myslet.

„Hmm, jen díky mně?“ Vytáhne si z tvého dalšího přiznání Alexander něco, co jej zaujme, ale ne, nevypadá, že by mu to snad zalichotilo. Spíše na moment působí… více zachmuřeně. „Del, možná….“ Nadechne se a zaváhá. Až příliš viditelně zaváhá. Avšak pak jen drobně potřese hlavou. „Možná bychom měli přestat řešit věci, které teď stejně nevyřešíme a prostě si jen užít zbytek dne. Ostatně zítra odjíždíme a ty budeš moci tohle všechno nechat za sebou.“ Pokývne o poznání rozhodněji hlavou, až se mu pár pramenů rudých vlasů sveze kolem ucha.

Pokračujete dál a upíjíte svařené víno. Se změnou tématu se alespoň trochu pročistil vzduch mezi vámi a ta nepříjemně hutný atmosféra sedající na vás jako těžký mrak, se začala postupně, pomalu rozplývat.

„Takže co chci já?“ Zamručí Alexander překvapeně, když to celé otočíš jeho směrem. „Dobře, jak si tedy lady přejete. Jsme na tržišti, tak co si ho teď projít pořádně.“ Poskočí mu koutek do vyzývavého úsměvu, zatímco s tebou zahne mezi stánky.

☩

♬♬♬♬♬

„Co říkáte na tyhle pane?“ Podá trhovnice Alexanderovi pár cihlově hnědých rukavic z měkké kůže.

„Hmm, nevím, možná zkusím raději ty černé? Ukáže Alexander na jedny v těch více tlumených barvách.

„Ale jistě… jistě.“ Podá mu postarší žena dva páry rukavic. Jedny větší a druhé menší.

„Děkuji.“ Zamručí Alexander, který si je začne poctivě zkoušet. Ale to už se žena otočí na tebe a s úsměvem zdobeným spoustou drobných vrásek značících, že tohle rozhodně nedělá poprvé, se natáhne, aby ti ukázala k jiné části vystaveného zboží.

„A nějaké pro vás, madam? Do té zimy by to skutečně něco chtělo.“ Sklouzne jí pohled k tvým holým rukám. „Máme tu samozřejmě klasické, ale je tu i pár v zajímavějších odstínech… Co třeba vínové a nebo tyhle hořčičné? Vím, vím, je to trochu odvážnější barva, ale k vám by opravdu seděla.“ Její úsměv se ještě o něco rozšíří, zatímco ti ukáže na rukavice v teplém odstínů žluté…

☩

„Jednu velkou porci… A ne, rybu ne.“ Stojíte u stánku, kolem kterého se nese nezaměnitelný pach octa a přepáleného oleje, ve kterém se smaží kousky tence nakrájených brambor a je tu i pár kousků tresky obalené v těstíčku. Je to velmi vydatné pouliční jídlo, které… jsi vlastně nikdy neměla. Rozhodně ne tak, že bys dostala do ruky kornout se smotaného papíru, který je plný opečených kousků brambor vonících solí a octem.

„Podržíš mi to prosím, Del?“ Nechá tě Alexander, abys to byla ty, kdo si od prodavače vezme kornout s jídlem a sám zatím zaplatí pár drobných mincí za tu poměrně slušnou porci. Od pohledu to působí těžce a slaně, ale…

„Dáš si taky?“ Zeptá se tě Alexander, zatímco se natáhne pro papírový kornout s něčím, z čeho se brzy stane nezvyklá snídaně.

☩

„Nemáte tu nějaké… ehm, čtení pro dámy?“ Odkašle si Alexander nervózně poté, co se delší dobou probíral skrz staré knihy navršené na pultech u stánku a stejně tak i naskládané v bednách vedle. Všimla sis, že sám si vybral dva kousky v trochu omšelých vazbách. Vypadalo to na nějaké cestopisy. Jak jinak. Sám tě ke stánku nenutil jít a mohla sis tak myslet, že si vybírá jen něco pro sebe, ale pak přišla ta nečekaná otázka.

„Pro dámy? Jak to myslíte, pane? Nějaké… romantické příběhy? Nebo snad kuchařky, či rady pro hospodyně?“ Přitočí se k němu mladá dívka stojící za stánkem. Není zde sama. Postarší muž, který je na druhé straně stánku bude nejspíše její otec. Dost tomu napovídá ten výrazný nos, který bude viditelně rodinným dědictvím. Stánek je to ale velký a lidé se musí opravdu probírat vším možným, takže mají oba plné ruce práce i ve dvou.

„Noo, ehm, myslel jsem spíše něco jako… Jak teď vycházela ta série o tom blázinci, s anděly a… tak. Hmmh, víte, co myslím?“ Ztlumí Alexander hlas, jak je na něm vidět, že tohle není zrovna téma, ve kterém by se pohyboval s jistotou a grácií.

„Ah jistě, vy myslíte tu sérii od pana Penfielda!“ Rozzáří se dívce oči a Alexander naproti tomu působí ještě více zaraženě, když rozhodně netlumí hlas jako on.

„Ano… ehm, tu. Ale nechci už žádné knihy od něj. Spíše něco v tom podobném duchu?“ Odkašle si, zatímco shlíží na výstavku knih před ním.

„Jistě, jistě… Rozumím. Kdo dnes ty knihy už nemá všechny, že pane? Četl jste je, že?“ Zeptá se polohlasem, zatímco na Alexanderovi je vidět, jak se to v něm pere, ale nakonec se neuchýlí k tomu, aby snad lhal kvůli takové drobnosti obyčejné trhovkyni.

„Jistě, četl.“ Řekne svým hrdým tónem, i když o poznání méně zvučným než jindy a neuhne byť na chvíli pohledem. Dívka se ještě více usměje a nadšeně přikývne.

„Máte dobrý vkus, pane. Hmm, nebojte se. Něco bych tu pro vás určitě měla. Bude se vám to líbit.“ Pokračuje dívka skoro až spiklenecky, než se otočí k jedné z bedýnek, aby pár titulů začala skládat před Alexandera. Ten viditelně vůbec netuší, co je to zač, ale ty, pokud nahlédneš alespoň z dálky, pár z nich poznáš. Vlastně víc než pár. Přesto je tam i několik kousků, které jsou pro tebe nové. Dost možná skutečně podpultové záležitosti.

„Tak… Hmm… Třeba tuhle… A tuhle?“ Ukáže Alexander váhavě na dvě z knih, z nichž jednu už si rozhodně četla alespoň dvakrát…

☩

„A můžu se podívat na tohle?“ Stojí Alexander u jednoho z těch chudáků krčících se na mrazu s pár krabicemi všemožného harampádí. Navíc tenhle muž vypadá spíše jako dědeček z pohádky s těmi stříbřitými vlasy a hustým plnovousem. Snad to jen kazí ten příliš východní přízvuk jasně ukazující na to, že jeho původ nebude přímo v Novém Jeruzalému.

„Tady na ten obraz pane? Ale jistě, jistě.“ Stáhne z dvojice obrazů přehozenou plachtu a odhalí tak dvě olejomalby. Jedna z nich je klasická tématika. Loď na moři houpající se na divokých vlnách. V něčem ti to připomene obraz ve vile u moře… Stejně jako výhled, který si měla přímo z jejích balkónů. Druhý je pak noční zátiší s lesem, nad kterým září stříbrné kolo měsíce. I přes poměrně temný a jednoduchý motiv nepůsobí obraz monotónně a šedě. Naopak měl autor viditelně dobrý cit pro šerosvit, a tak z něj jednotlivé detaily osvětlené měsíčním světlem doslova živě vystupují. Je to velmi poklidný a melancholický obraz.

Oba obrazy jsou rozhodně kvalitnější, než bys čekala od zboží nabízeného jen tak na ulici a ještě k tomu ve sněhu! Vsazené jsou ve zdobených rámech, které rozhodně také moc nenahrávají jejich obyčejnému původu, ale za to na dost místech jsou jemné vyřezávané kousky dřeva už odlomené a zlacení oprýskané.

„Hmm, ty nejsou vůbec špatné. Vlastně vůbec ne. Není to… Royal Ruby? Ta, kterou potopili u Bosporu?“ Zeptá se, zatímco si zadumaně prohlíží majestátně vypadající plachetnici se čtveřicí vysokých stěžňů.

„Royal Ruby? Ano… Ano, máte pravdu. Ale je to už… dlouho. Vy se vyznáte v lodích, pane?“ Pookřeje starý muž a snad poprvé od vašeho příchodu si vás skutečně se zájmem prohlédne. „Řekl bych, že trochu ano. Plavil se na ní… Ehm, můj otec, když ještě sloužil v armádě. Vyprávěl mi o ní.“ Pokračuje Alexander se zcela jistě smyšlenou historkou.

„Možná bych mu jej mohl vzít… Je to pěkný vánoční dárek. A hmm, nemáte náhodou i něco trochu vhodnějšího pro dámy?“ Pousměje se Alexander na prodejce, který se na moment zamyslí, než místo toho, aby sáhl do bedničky před sebou, zaloví v kapse svého tlustého kabátu, aby z ní vytáhl saténem potažené pouzdro. Samet je v rozích značně ošoupaný a celá krabička působí staře.

„Tohle bych tu jen tak na potkání nenabízel, ale pokud byste chtěli ten obraz, měl bych tu i něco takového. Dražšího… Ale věřte mi, že je to kvalitní práce a za pravost ručím. Je ještě po prababičce.“ Ztlumí hlas, zatímco otevře nevelkou krabičku, aby odhalil její obsah. Je to zlatý prsten zdobený broušenými jemnými kameny, který je s pomocí barevného smaltu vytvořen tak, aby připomínal… motýla? Ne, vážku s třemi páry křídel připomínajícími vitrážová okna.

Prsten stejně jako krabička působí, že něco pamatuje. Přesto je to při bližším pohledu skutečně kvalitní práce, i když na Novy Jeruzalém poněkud nezvyklá. Vypadá… velmi zachovale. Zlato se žlutě leskne jako kdyby bylo čerstvě naleštěné. Snad jen na zasazených kamenech, je vidět, že těch se nikdo nejspíše netknul? Chtěly by vyčistit, ale i tak je ti jasné, že budou brilianty.

„Co myslíš, Del? Líbí se ti?“ Podá ti Alexander krabičku do rukou, aby sis jej mohla pořádně prohlédnout.

„Za prokletí ale neručím.“ Šeptne k tobě tiše v jazyce Provincií, kterému tu rozumíte jen vy dva. Snad.

„Ten obraz bych si vzal.“ Ukáže mezitím Alex na malbu s Royal Ruby a vytáhne peněženku…

Vera De Lacey

Tmu střídá světlo. Záblesky bílé a rudé sem tam proříznou černotu, ve které se vznášíš. Jsou to jen krátké záblesky. Jako kdyby každý vedl do dávné vzpomínky, která v první řadě ani nepatřila tobě. Některé jsou jen a pouze její a jiné… V těch byl vždy on. Hvězda, která v jejích očích zastínila vše kolem.

Jsou to jen útržky slov, vět…

… Obrazy.

… Domov …

Cítíš hřejivé teplo, jenž tě obklopuje, zatímco se ti zachvějí ztěžklá víčka. Pomalu přicházíš k sobě. Není to až tak lehké. Jindy bys z postele vyskočila během pár chvil, když by tě vítal nový den, ale teď se cítíš zvláštně rozvláčně. Přesto tě na první dobrou nic nebolí. Snad jen v krku máš nepříjemně vyschlo a myšlenky se plouží nepříjemně pomalu.

Chvíli ti proto trvá poskládat si v hlavě události, které přecházely tvému dnešnímu probuzení. Pamatuješ si to však všechno. Tvá mysl se nerozhodla vše raději nenápadně uklidit někam do podvědomí a zamknout na dvanáct západů. Víš, jak voněla krev, jenž se rozlévala po lakované podlaze. To, jak na tebe hleděly ty stříbrno modré oči. I jak si vnímala teplo z kousku oblečení, který ti půjčil… vévoda. Ano, nezdálo se ti to. William tam byl a ty jsi teď… Hleděla na kazetový strop, po kterém se rozlévaly sluneční paprsky. Rozhodně to nebylo temné sklepení a ani strop, který si znala ze svého pokoje v Davenportu. Na to to byla až příliš detailní a draze vypadající práce se dřevem.

Stačí pohnout hlavou a rozhlédnout se, aby ti došlo, kde jsi. Essingtonské sídlo si sice měla možnost párkrát navštívit, ale tuhle ložnici si neznala. Byla to ta, ve které ses ubytovala před tím prokletým večírkem nebo jiná? Netušila jsi. Stále ti myšlenky nepříjemně zaškobrtávaly jedna o druhou.

Co ovšem zaručeně poznáš, je postava sedící vedle postele. Zrzavé vlasy má ledabyle sepnuté a vyčesané na temeni. Několik pramenů je vytažených a nevzhledně trčících do stran. Skoro jako důkaz toho, jak si až příliš často vjížděla rukama do vlasů nedbaje toho, jak nevhodné to je.

Priscilla sedí vedle postele a podpírá si znaveně rukou hlavu. Přijde ti trochu pobledlá, ale možná je to jen denním světlem, které se sem dere skrz vysoká okna lemující celou jednu stěnu místnosti. Dnes slunce rozhodně svítí jako kdyby bylo spíše zase jaro. Přesto je to asi jen iluze, protože zamrzlé květy na okrajích tabulek skla prozrazují, že s tím jarem to až tak žhavé nebude.

„V-Vero?“ Uslyšíš náhle jak Priscille přeskočí hlas, když zaznamená, že jsi vzhůru. „Vero? Jsi v pořádku? Jak ti je?“ Zapře se o kraj postele, aby se vytáhla poněkud ztuhle na nohy.

„Vévoda… Říkal, že budeš v pořádku, že se nemám bát, ale… Měla jsem o tebe takový strach! Ten večer ses nevrátila a nikdo pořádně nevěděl, kam si jela a… A všichni tě hledali a… “ Matrace se zhoupne, jak se vedle tebe sestra posadí a klouže po tobě ustaraným pohledem jako kdyby si byla spíše na smrtelném loži než na vašem výletě v Novém Jeruzalémě. Oči se Priscille nebezpečně zalesknou pod návalem slz, které drží jen silou vůle.

„A jsem tak ráda, že jsi živá!“ Nakloní se k tobě, aby tě objala.

Krátce kývnu hlavou, když Alex potvrdí, že nějakým způsobem svoji společnici kontaktoval. Nemluvil s ní ani jí nepsal, což mne vlastně svým způsobem potěší, ostatně… Kolikrát jsem trnula, že by se Aliya mohla objevit na prahu našeho domu v Dvarace a… Ani nevím co, ale určitě by to nebylo pěkné. Nicméně Alex pokračuje dál a… Nebudu lhát, bez těchto informací bych se obešla. Rozhodně bych se bez nich obešla. „To dává smysl,“ poznamenám krátce, když zmíní, že jí předal Morleyho obchodní společnost. Vlastně mne ani nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, co se po tom atentátu se společností stalo… Dovětek, který přijde vzápětí je bolestivým škrábnutím, které přijde stejně tak nečekaně jako nevyžádaně. Sklopím hlavu a stojí mne veškeré sebeovládání, aby se mi na rtech neobjevil hořký úšklebek, když mi prolétne hlavou ono cynické „na rozdíl ode mne“. Obraz těch dvou, který se přede mnou vykresluje se mi nepříjemně vpaluje do mysli. Ne, o ni by se Alex nemusel bát. Nepotřebovala by, aby se o ni staral a zajisté by mu nezpůsobovala tolik problémů jako já.

Změnu tématu tak vítám, ačkoliv ani náš následující rozhovor není ani trochu šťastný. Jakkoliv se sama nečekaně rozmluvím a pokusím se Alexovi odpovědět tak nejlépe, jak to dovedu ve snaze mu vysvětlit… Své obavy, to, jak to po tom všem vnímá já, tak… S pochopením se nesetkám. Otázka doprovázená hořkým úšklebkem na mne účinek pohlavku. Trhnu sebou a zabodnu pohled do ze mě. Na sníh křupající pod botami. Najednou si připadám tak… Tak strašně hloupě…

„Ne, nedovedu si to představit,“ přitakám tiše, když mne Ale začne uvádět do reality té druhé strany. Ostatně jako Generál tam byl. Rozhodoval o životě a smrti jiných. Válka nejde vyhrát bez obětí. Nic nejde získat bez obětí. Ne, nejde. A já už si nepřipadám jen jako hlupačka, ale pokrytec k tomu. Jako bych snad sama neudělala to samé. Neobětovala ostatní… Jako bych neviděla věci i z Metatronova pohledu… Kdo jiný by to nakonec měl chápat více než já? Jeho a ta rozhodnutí. Přesto… Není to tak lehké. Nikdy to není tak lehké… A lehké to nakonec nebylo tak úplně jako tehdy, i když jsme byli vojáci a museli poslouchat rozkazy. Oba o tom víme nakonec svoje.

Pohled Alexovi neopětuji, i když ho na sobě cítím. Kdybych to udělala, nedokázala bych si udržet tvář. Mdlou, bez výrazu. „Ano, zníš jako serafín,“ odpovím poslušně. Ruka mi cukne, jak ji zvednu k tváři, nicméně si to v tu samou chvíli rozmyslím a raději schovám prsty do kapsy kabátu. „Rozumím tomu. Rozhodovat o ostatních je těžké stejně jako břímě důsledků rozkazů, které musí padnout,“ přinutím se pokračovat dál, jakkoliv bych se raději propadla zpátky do ticha a přidala si k té hromadě věcí, o kterých nemluvím. „Ale… Tohle přeci není jen o tom, co bylo – ale teprve bude. Nechci se stát znovu tou nutnou obětí jen z důvodu, že mi někdo řekl, že je to tak správné a musím to udělat, protože to byl rozkaz. Já… Nevím, jak ti to lépe vysvětlit, Alexi. Nerozumíš mi? Dobře. Vlastně… Jak bys mohl? Já sama tomu nerozumím… Ovšem ve tmě a řetězech, kdy tě lámou na kousky, ze kterých se musíš skládat znovu a znovu, když už není žádná naděje, jen zbytky odporu, který tě drží pohromadě jako tmel, máš spoustu času na přemýšlení, které ti změní priority i pohled na ostatní,“ na okamžik stisknu rty. Vánoční atmosféra trhů je mi najednou spíše na obtíž než cokoliv jiného.

„A já… Nemám za sebou nic z toho, co ty, mám jen tenhle rok a půl, kdy se v tom všem topím a snažím se přijít na to, co s tím. Nakonec se držím nějak nad hladinou jen díky tobě, že jsi se mnou, pomáháš mi, mluvíš se mnou… Že se mnou přes to všechno zůstáváš,“ zvednu pohled k věžím čnícím nad střechami domů a už nic dalšího nedodám.

Atmosféru nakonec příliš neodlehčí ani to svařené víno, dnes mi rozhovory s Alexem dávají… Zabrat. Ale… Někdy je lepší o všech těch věcech zkrátka mluvit a nedusit se tím. Otázka, která od Alexe padne mým směrem je až nečekaně a nepříjemně na tělo, avšak… Nabízí se. A tak se odpovědi na ní nevyhýbám. Snad pomáhá i sladkost vína a štiplavost skořice, co mi ulpívá při každém doušku svařáku na jazyku a ústech.

… aspoň zdánlivě sama za sebe…

Dnes se Alexovi příliš nedaří. Viditelně se při této jeho poznámce zarazím, ale nekomentuji to. Nicméně aspoň v tomhle si Alex najde něco, čemu rozumí a zná. Něco, na čem se nakonec můžeme shodnout… Něco, díky čemu můžeme celý tenhle hovor zakončit přeci jen lehčí notou.

„Hm, takže přeslazený říkáš?“ drobně se ušklíbnu. „Pokud to takhle muselo být, abychom tu teď byli společně… Tak ne. Nelituji ničeho z toho, protože jsem přesně tam, kde bych měla být…“

Po tom všem mi otázka na to, co bych chtěla dělat teď připadá… Jako ta nejtěžší, kterou mi dnes Alex položil. Nastane mezi námi ticho, které je možná až příliš dlouhé, než se náš pohled setká a já se drobně pousměji. Po tom všem je to málem jako malý zázrak.

„Teď bych ráda dělala to, co chceš ty. Dnešní den už byl možná až příliš o mně,“  odpovím mu a nechám tak rozhodnutí na něm.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

 „Koho? Alyiu?“ Zeptá se krátce Alexander, i když je to z konverzace více než jasné. Je vlastně až s podivem, že se na něco tak jasného ptáš poprvé po skoro až roce. „Ano… Po nějaké době. Ne, tedy osobně a vlastně ani písemně, ale řekněme, že jsem jí dal možnost, jak vědět, že žiji. Ostatně… Má obchodní společnost je teď psaná na ni. Po Karemově smrti stejně nebyl nikdo jiný, komu bych s tímto věřil.“ Řekne jako kdyby to nic neznamenalo. Těžko bys v jeho hlase hledala známky nějakého sentimentu. Buďto jej umně skrývá anebo je to skutečně něco, co byl schopen nechat tak lehko za sebou. Něco, co vybudoval prakticky z ničeho.

„Alyia to jistě zvládne. Je to schopná a také tvrdá a nesmlouvavá žena. Vlastně ideální na tu pozici… Hmmh, časy se skutečně mění.“ Přelétne Alexanderovi přes tvář nostalgické pousmání, které se však objeví stejně rychle jako hned na to zmizí. Víš, že slova chvály Alexander nerozhazoval jen tak. Skutečně si to o ní musel myslet. Kolik let museli s Alexanderem před tím být? Určitě ji znal velmi dobře a žena jejího temperamentu mu musela zcela jistě zdatně sekundovat během jeho dobrodružnější části života. Stačilo si jen vzpomenout na to, jak hrdě se vždy nesla. A i když se svým exotickým vzhledem, který ještě snad naschvál podtrhovala nezvyklými šperky a módou, strhávala spoustu pozornosti, nikdy nezaváhala. Nikdy se před ostatními neschovávala.

Alyia byla skutečně jiná než ty, stejně jako Alexanderův život s ní musel být diametrálně odlišný od toho současného.

Snad je ale lepší, když se rozhovor stočí někam jinam. Je totiž moc snadné představit si Alexandera jak kráčí vedle ní. „Hmm… A už si slyšela o politice?“ Poskočí Alexanderovi koutek do hořkého úšklebku, když začneš mluvit o serafínech a jejich zamlčování informací.

„Samozřejmě, Lucifer je zvláštní případ, ale v tom zbytku ti asi nerozumím, Del. Promiň. Já sám jsem měl ve válce moc nad statisíci životy, když jsem velel Spojeneckým vojskům. Já jsem rozhodoval a vojáci poslouchali. Neptali se, protože to jim nepříslušelo. Dovedeš si představit, jak by to fungovalo, kdybych měl každému z nich vysvětlovat situaci na frontě a snažit se, aby pochopili, proč je který postup nebo ústup nutný? To není možné. Samozřejmě, že jsem některé z nich poslal na smrt v rámci taktické nutnosti. A nebylo jich málo. Uvědomuji si to moc dobře. Válka nejde vyhrát bez obětí. Nic nejde získat bez obětí. A… A my tehdy byli vojáci. Povinností Dumah i Kamaela bylo poslouchat rozkazy.“ Pokračuje Alexander, který ti však jen tak slepě nepřitaká. Vlastně v tomhle pohledu se viditelně více než rozcházíte. „A ne všechny rozkazy vždy byly správné… Ani ty mé“ Přizná nakonec bez vytáček.

„A teď mi řekni upřímně, Del.“ Pohlédne na tebe vážně, zatímco kráčíte po zasněženém tržišti. „Zním teď také jako serafín?“ V jeho očích je v ten moment poznat jeho věk, jeho životní zkušenosti, které byly jistě často náročné. Avšak… Pokud na otázku neodpovíš, nenutí tě se vyjádřit. Možná to byla i řečnická otázka, kdo ví. Sám si přechytí hrnek se svařeným vínem a trochu usrkne, zatímco pokračujete dál.

Svařené víno skutečně není špatné. Možná trochu moc vše přebíjí aroma skořice, ale snad je to jen tím, že už ji po roce v Provinciích také cítíš skoro všude. Alexander kráčí vedle tebe a upíjí svařené víno, zatímco padne ta zvláštní otázka na tvůj život.

„Hmm, zlatá klec?“ Zeptá se krátce Alex, ale to už pokračuješ, abys vše dovysvětlila. To, jak tvůj život byl nalinkovaný, ačkoliv… Měla jsi v mnohém také štěstí. Vzít si muže, kterého si chtěla, rodinné zázemí i možnost jisté osobní svobody. Avšak… nic není dokonalé a nebylo ani tohle.

„Možná proto tak lpíš na tom, aby si každé rozhodnutí dělala aspoň zdánlivě sama za sebe…“ Zapřemýšlí polohlasně Alexander. „Ale chápu… Nebyl to život, který bys nakonec považovala za šťastný. Ne, když se ohlédneš zpátky. To… znám.“ Opět se mu na rtech mihne ten hořkosladký úsměv. „Na druhou stranu, kdyby se nestaly věci, které se staly… Dost možná tady nejdeme spolu po zasněženém tržišti. To je pro změnu sladký dozvuk, nemyslíš?“ Nabídne ti mezi slovy rámě, jen co si přechytí hrnek se svařeným vínem do druhé ruky. „I když… možná až moc sladký.“ Ušklíbne se křivě jen co trochu upije.

„Kam bys ráda teď? Chceš se podívat více zblízka na nějaké stánky nebo už je na tebe té sváteční nálady na mrazu příliš?“ Skloní k tobě pohled, zatímco kráčíte bok po boku.

Vera De Lacey

Sedíš v sedle vraníka, zatímco je kolem nepříjemná zima. Zcela určitě mrzne. Z úst ti stoupá pára při každém mělkém výdechu a na tvářích vnímáš štípání mrazu. William je však brzo za tebou, takže nehrozí nějaké spadnutí zpátky na zem. Přidrží tě a jeho paže se natáhnou kolem tebe, aby chytil uzdu a zároveň jistil i tebe.

Vyrazíte z uličky za ostrého zvuku podkov zvonících na dláždění. Opřeš se o něj a získáš tak alespoň nějaký pevný opěrný bod a zároveň zdroj tepla, který je v tom počasí zde skutečně neocenitelný. Určitě by na vás byl zajímavý pohled, nad kterým by si kdejaký novinář smlsnul. Do karet vám však nahrává pozdní nebo snad brzká ranní hodina a tma, která halí jeruzalémské ulice. Stává se z váš tak spíše jen temná silueta projíždějící skrz světelné kužely šířené do okolí plynovými lampami.

Je pro tebe těžké se soustředit. Víš jen, že jedete rychle. William zcela určitě koně žene co nejrychleji pryč z místa, na které musí brzy dorazit policie. Ten hluk musel být slyšet určitě až na ulici, ale než se svědci snad dostanou někam, kde to ohlásí a policie zareaguje, uplyne dlouhá doba. Můžeš být jen ráda, že se vaše hostitelka nerozhodla tohle celé provést někdy v odpoledních hodinách. To by věci značně zkomplikovalo. Už jen kvůli takové drobnosti, protože by to William nestihl.

Těžko říct, jak dlouho jedete. Svět kolem se ale rozmazává stále častěji a je pro tebe těžší a těžší udržet oči otevřené. Mráz už cítíš i na odhalených pažích a tvé lehké šaty určené do společnosti nejsou vůbec dělané na projížďky v takovém počasí. Když v tom… Náhle zastavíte. Cítíš, jak se William pohne a odkloní, než ti přes ramena přehodí aspoň své sako a opět si tě o sebe opře. Není to sice něco, co by tě celou zachránilo před mrazem, ale i ten vyhřátý kousek garderoby se v tuhle chvíli počítá. Cítíš z něj pánskou kolínskou a jeho. Nebo je to snad tím, že je jen kousek od tebe? Možná oboje.

Těch pár slov, které se snažíš z posledních sil ze sebe dostat je ale tak neurčitých. Rozkouskovaných a rozpadlých jako tvé myšlenky. William se tě však nevyptává. Nevysiluje tě. Raději pobídne koně, abyste opět vyrazili noční ulicí.

„Ššš Vero, nemluv. Za chvíli už budeme doma a odpočineš si.“ Slyšíš Williamův hluboký hlas, zatímco se svět kolem opět houpe a hýbe v rytmu koňského klusu. „Klidně spi… Už jsi v bezpečí.“ Zazní zpoza tebe to zvláštní uklidnění.

S každou minutou je pro tebe ale stále těžší a těžší udržet oči otevřené. Proč také vůbec. Ze světa kolem se stala i tak jen změť světelných šmouh a kaněk. Postupně se všechno vytrácí a v zorném poli se ti stále více a více objevují pastelově zbarvené tečky, které jakoby poletovaly všude kolem tebe. Cítíš se lehká. Stejně jako ony. Až opožděně si uvědomuješ, že už necítíš krev, která tě pokrývala, vsákla se do růžových šatů. Vlastně necítíš nic… Je tu jen ten hřejivý pocit, barvy a…

A pak už nic.

Všimnu si, jak Alex zaváhá a jen to málo stačí, aby mi poskočilo srdce a na okamžik vypadlo z rytmu. Přesto se slabě pousměji, zatímco nepatrně zavrtím hlavou. „To je vlastně… Dobrá změna, ne?“ nadhodím, a i přes veškeré snahy nezním zdaleka tak jistě a nad věcí, jak bych si přála. „Ačkoliv…“ nadechnu se, „asi jsem se tím teď připravila o výmluvu, proč bych potřebovala obejmout,“ přeci jen se to pokusím odlehčit, zatímco kráčíme mezi jednotlivými stánky na okraji tržiště.

Když položím Alexovi tu zdánlivě nevinnou otázku, tak přijde odpověď, která mne v první chvíli zaskočí. Není to Daniel, na kterého jsem se ptala, ne, sama bych se na něj neodvážila po tom všem znovu zavést rozhovor. Rychle tak od Alexe odvrátím pohled, avšak neopravím ho ani nezastavím, když se tak nečekaně ochotně sám rozhovoří. Vzápětí toho na okamžik zalituji, když se rozhovor na těch pár bolestných vteřin zvrtne nečekaným směrem…

„To, jak jednají pod tlakem…“

„Kdo si myslíš, že jsi?! Jsi stále jen malá, vyděšená…“

„Ne.“

Mlčím a Alex pokračuje dál. O serafínech, o těch odrazech, kterými všichni jsme. Jen odrazy. Ve skutečnosti nejsme oni, jakkoliv je tak lehké na ostatní shlížet. Dívat se do jejich tváří a propadnout se do vzpomínek starých tisíce let. Uvědomuji si to, vždyť jen my dva jsme toho nakonec dokonalým příkladem a já to moc dobře vím, nicméně… Nepřerušuji ho, tiše ho poslouchám, zatímco tím lehce zastřeným pohledem kloužu po lidech, které míjíme, zboží a stáncích, nad nimiž se tyčí obrysy věží Zlaté katedrály.

A pak padne to jméno… Alyia. Její jméno v našich rozhovorech nezaznívá příliš často – vlastně takřka vůbec. Svaly na krku se mi napnou, jak se mi zadrhne dech v hrdle a musím se přinutit vydechnout. Neměla jsem moc příležitostí ji potkat, avšak za ta dvě setkání jsme si k sobě cestu skutečně nenašly. Ostatně nevěřím tomu, že by nám více společně stráveného času mohlo nějak pomoci. Musela mne nenávidět, to, co jsem znamenala. A já… Je tak snadné vybavit si tu chvíli na schodech opery. Jak utíkám pryč do sálu a naposledy se otáčím, abych viděla, jak tam stojí vedle něj s rukou majetnicky položenou na jeho paži. Nakonec Alex ovšem neřekne nic nového, ostatně něco podobného mi řekl i Karem… A vlastně se jí ani nedivím. Probuzení jí nebralo jen její život – ale i Alexe.

„Kontaktoval jsi ji vlastně od toho plesu? Aby… Aby věděla, že jsi v pořádku…“ zeptám se tiše a je to vlastně vůbec poprvé, co se na ni zeptám. Ne, nikdy jsem se nesnažila vyzvídat, stačilo mi vědět, že spolu žili a… Ne, to těchto vod jsem si zakázala zabředávat už dávno. Ani nevím, co mi na tom tak vadí, tedy… Ne, co si to nalhávám. Vím to až příliš dobře. Jen… Tenhle pocit, žárlivost je něčím, co je pro mne tak nečekaně… Před Alexem jsem nikdy nic podobného k nikomu necítila.

Tiše si povzdechnu, když Alex to vše završí poučením i otázkou, která asi dříve či později musela padnout. Jen jsem doufala, že to bude spíše později než dříve. „Nepovídala, protože nemluvila. Tedy… Zatím jsem si nevzpomněla na žádné setkání jeho a Dumah,“ přiznám se, aniž bych se na Alexe podívala, ačkoliv o něco více zvolním krok. „Já… Chápu, co se mi snažíš říct, Alexi. Prvně jsme především lidé a teprve pak až oni. A… Jak jsem říkala. Nebylo to… Nebylo to nakonec mířené přímo proti Danielovi, a dokonce ani Verchielovi,“ zavrtím hlavou. „Ale… Zkrátka… Děsí mě… Příčí se mi, jakou nad námi serafíni dříve měli moc, víš? Lucifer a jeho pletichaření, vždyť jen… Jen díky němu tu jsme. Teď a tady. Stačilo, aby sis mě v té aréně nevybral a všechno by bylo jinak. Metatron a jeho milosrdné lži… Ostatně Edric a jeho plány… Celý Tribunál a všechny ty věci, o kterých s námi nemluvili a drželi nás v nevědomosti. Jejich tajná jednání vysoko v oblacích, ve kterých o nás rozhodovali, to, jak nás využívali i podvedli. Já… Jen se mi nelíbí, že se to bude dít znovu, Alexi. Když za mnou… Za Dumah tehdy přišel Nakir a poslal ji do Damašku zničit ten chrám, tak… Bylo to tak snadné. Poslechnout ho. Věřit mu, že to všechno proběhne v pořádku a brzy se zase vrátí. Řekl jí, aby v případě problémů… Nebojovali a raději se stáhli. A tak… Když se tam objevila Zerachiel s Nuriah… Nakázala jednotce se stáhnout. Bez boje utéci a… Zabila je tím. Já… Říkám si, jestli to mohlo dopadnout jinak, kdyby… Ale… To už je jedno. Jen… Jak říkám… Ani nevím, jestli to dává smysl… Nicméně máš pravdu, musím být opatrnější a zdrženlivější, když budu mluvit s někým z nás…“ zakončím to nečekaně dlouhé vyprávění.

Nikdo si nás příliš nevšímá, ani se nikde dlouho nezdržíme. Zkrátka jen korzujeme tržištěm jako jedni z mnoha. Nabízené zboží si prohlížím jen z dálky, dokonce i všechny ty tretky hodné blešího trhu, na které jsem byla tolik zvědavá. Ani u knih se nakonec nezastavím, avšak zdárně předstírám, že jsem si nevšimla Alexova překvapeného pohledu.

Nakonec se zastavíme u stánku se svařeným vínem. Nakonec proč ne, bez většího váhání souhlasím s Alexovým návrhem. „To je pravda, kdy jindy,“ brouknu s náznakem úsměvu na rtech, když mi Alex odpovídá na moji otázku. Chvíli vyčkám po jeho boku, zatímco nám poručí dva hrnky sladce vonícího svařeného vína a jeden z nich si od něj vzápětí převezmu. Pálí mě do ledových prstů, které bych si jindy o něj hřála, a tak jej rychle v rukách přechytím. Držím jej za oušku, zatímco jej podpírám o rukáv druhé ruky.

„Ne… Ne, to jistě nebude nutné. Je to už dávno, dám si ho ráda,“ zavrtím rychle hlavou, když poodejdeme stranou a stejně jako Alex se krátce napiju. Cítím med, víno a koření a chutná mi to. A aspoň dostanu něco horkého do žaludku. Rozhodně nemám v plánu ten svařák kamkoliv vylévat. Ačkoliv… Další doušek mi díky Alexovi málem zaskočí. Nastane mezi námi chvíle ticha, kdy… Kdy si nejsem jistá, co… Jak bych měla… Dnešek je opravdu náročný.

„Já…“ zaváhám, „já už ani nevím. Ne snad, že bych… Neměla pěkné vzpomínky, vlastně si ani nemůžu na ten život stěžovat. Jak bych mohla?“ zavrtím hlavou. „Jsem Dohertyho dcera, nikdy jsem doopravdy nestrádala. Nemusela jsem pracovat, řešit všechny ty všední problémy s jakými se potýkají lidi, kteří se nenarodili v Zahradách…“ slabě se pousměji. „Těch pěkných vzpomínek nebude zase tak málo, pamatuji si ty chvíle, okamžiky, kdy jsem se tu cítila šťastná. Měla jsem svoji zlatou klec, svůj malý svět, zamilovala jsem se do muže, o kterém jsem si myslela, že mě zná a chápe, že jsem tak trochu jiná…“ uhnu pohledem. „Ale asi prostě… Všechno to pěkné zastínilo… To ostatní. Jako když se ti z pozlacené kliky sloupne barva a zůstane jen to ošklivé, co je pod tím pěkným naleštěným povrchem. Teď, když se ohlédnu za tím vším…“ krátce se odmlčím a raději se napiju.

„Nebylo to skutečné, nic z toho. Milovala jsem hru na klavír, ale nakonec to bylo to jediné, v čem jsem byla dobrá a matce to připadalo jako vhodný způsob, jak trávit čas. Celé hodiny jsem trávila čtením, ale spoustu těch knih jsem musela schovávat, protože nezapadaly do představy toho, co patřilo do mých rukou. Ti, se kterými jsem ráda trávila čas nebyli vhodnou společností mladé dámy. Barth mne ve skutečnosti nikdy nemiloval, jen se mu líbilo, že mne může ovládat. A má rodina? Nikdo z nich tam nebyl, když jsem je potřebovala…“ ostře se nadechnu. „Každá z těch pěkných vzpomínek má trpký dozvuk. To maličké ale…“ pokrčím rameny a tentokrát si toho svařáku poctivě loknu, abych to všechno spláchla…