Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Pokračujete pryč z tržiště, ze kterého rozhodně neodcházíte s prázdnýma rukama. Nakonec se některé věci vyvinuly nečekanými směry. Dokonce i pár knih si s sebou nesete. A že to není špatný nápad vzhledem k tomu, že vás už zítra čeká cesta zpátky domů. Snad bude i díky části vedené do Curychu o něco kratší, než kdybyste vše museli zdolávat vlakem, ale i tak to jistě nebude otázka pouze pár dní. Tedy… jsou takové možnosti, ale ty většinou patří do rukou jen pár nejbohatších, kteří si své soukromé vzducholodě drží pro vlastní účely. A Alexander, ať už si žijete sebevíce nad poměry, žádnou vzducholoď nevlastní. Už ne.

„Hold smrti?“ Pohlédne na tebe trochu zamyšleně Alex, když se rozmluvíš alespoň krátce o jednom z obrazů, které nese. „Ale proč ne. Připomínal mi… Hmm, klid před bouří. Noci s úplňkem byly čas od času využívané k nečekaným přepadům vzhledem k lepší viditelnosti a… A to už asi zabíhám někam, kam jsem nechtěl.“ Potřese Alexander hlavou, když z něj místo nějakého procítěného zamyšlení vypadne opět jeho typicky praktický pohled na věc. „Klidně ke trofejím. Ještě tam nějaké místo na stěnách máme. Ostatně se svým novým koníčkem jsi teprve začala.“ Prohodí o něco veseleji, zatímco se dál proplétáte mezi lidmi. Avšak přeci jen ho tvá další slova trochu zarazí…

„Dumah?“ Všimneš si, jak se maličko zamračí. „A co Delilah? Upřímně doufám, že i té, protože jestli jej pak budu nucen zase sundávat…“ Pokračuje o něco odlehčeněji, zatímco se už dostanete k jedné z ulic, jenž lemuje náměstí s trhy a po níž jezdí drožky a soukromé kočáry.

„Hmm, co kdybychom…. Eh, cože?“ Zarazí Alexanderův tok myšlenek tvá nečekaná otázka. „Na Royal Ruby? No, kdo myslíš? Můj otec to zcela jistě nebyl.“ Pousměje se. „Měl jsem tu možnost na ní plout. Tedy pouze jen párkrát, protože velkou část fronty jsme drželi samozřejmě na pevnině a většina bojů probíhala také tam. Samozřejmě námořnictvo bylo ideální na začátku pro podporu a na obsazení strategicky důležitých bodů, avšak… To byl tehdy jen začátek. Royal Ruby byla u několika vítězství… Než ji nakonec potopili v bitvě u Bosporu. Byla to škoda… ale nakonec i tam Spojenectví zvítězilo.“ Odmlčí se Alexander na pár okamžiků, a i když mluví o vítězství, nezní zrovna kdo ví jak nadšeně, spíše… jako Alexander.

„Znal jsem jejího kapitána… Byl to správný chlap, zkušený námořník a byl na něj spoleh a… když jsem byl jeden čas u námořnictva, tak jsme spolu sloužili… To bylo několik let zpátky před tím, než jsem velel námořnímu střetu u Bosporu… a jemu, stejně jako spoustě dalších.“ Pokračuje ve vyprávění něčeho, co sice nakonec pro Spojenectví skončilo více než dobře, ale na úrovni jednotlivců, už to tak zázračný příběh nebyl. Spousta jich totiž toho dne skončila. Stejně jako jindy. Přesto není těžké představit si muže jdoucího po tvém boku obtěžkaného obrazy jako někoho, kdo stojí na palubě válečné lodi prorážející vlny připravené ke střetu… Alexander se nebezpečí nikdy nevyhýbal, když šlo o plnění jeho povinností. Ani tehdy… A ani před pár dny.

„Ale to už je dávno. Jak jsem říkal… Nikdy nic nejde získat bez obětí. Tedy ne nic významného.“ Pokrčí drobně rameny, zatímco dojdete k jedné z prázdných drožek postávajících nedaleko tržiště.

„V pořádku, naložím to dovnitř. Raději. Kam? Hmm, zatím prostě jeďte. Domluvíme se.“ Kývne na kočího, než ti otevře dveře, aby ses i s knihami mohla vyhoupnout do vozu a sám tam nejdříve vsune obrazy, než nastoupí. Nakonec je musíte položit na protější sedačku a sednout si k sobě, ale místa je tu víc než dost. Alexander… Vypadá o poznání uvolněněji, než když jste sem jeli a dokonce si všímáš, jak si se zájmem prohlíží nově koupené rukavice, zatímco s vámi vůz vyjede.

„Přemýšlel jsem, jestli by nebylo od věci zajet si někam na jídlo… I kdyby to měla být jen nějaká kavárna a něco menšího. Vím, že asi nemáš moc chuť… Ale něco by si sníst měla, Del. I kdyby to měl být i jen kousek dortu plného čokolády.“ Pokývne. „A ne, nehodlám někam jet a jíst u stolu sám, zatímco mě budeš tiše sledovat. To budu radši, pokud bychom se vrátili zpátky. Tak… Co myslíš, Del? Je na tobě, na co se cítíš. Stačí říct.“ Dodá o poznání smířlivěji, než jste spolu mluvili při příjezdu sem a lehce se dotkne tvého kolene.  

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Priscilla tvé vyprávění povídá jako u vytržení. Přesto na ní nepozoruješ fascinaci, která by snad doprovázela něco podobného, kdyby to však jen bylo převyprávění děje knihy. Teď, když moc dobře ví, že to s fantazií nemá nic společného, je v její tváři patrná pouze starost.

„To je strašné.“ Vydechne a stiskne ti pevněji ruku. V jejím hlase není ani stopa po čemkoliv hraném nebo přeháněném. „A proč ti to vůbec někdo udělal? Myslíš, že… Myslíš, že chtěli za tebe výkupné? Že věděli nebo… ehm, si mysleli, že jste si s vévodou nějak více blízcí?“ Přispěchá hned s možnou teorií, která… Z toho málo, co ví, by mohla být i reálná. Ovšem ty moc dobře víš, že o nějaké malicherné peníze jim nešlo. Hrálo se tu o mnohem víc. Elijah prohrál… Ty jsi však nakonec nedopadla stejně jako on. Ať už díky tomu, že jsi na to nebyla sama a nebo také vlastnímu rozhodnutí, které i přes vše, co jsi měla za sebou, bylo tak těžké přímo na místě učinit. Nebo možná právě proto?

„A v tom sklepě… Našla tě tam policie nebo… kdo?“ Zeptá se tě váhavě, zatímco ty sama podobně opatrně pokračuješ. Zapřemýšlíš nahlas. Skutečně bys ho tam nečekala. Pokud se vévoda Essington někde objevoval osobně, jednalo se o jednání nejvyšších politických špiček a nebo některé společenské události pro vybranou společnost. Vlastně tehdy na jaře by se u vás zcela určitě také nezastavil, i když by jel kolem. Kdyby nebylo té prokleté bouřky, která rozvodnila davenportský potok v divokou řeku a svedla vás tehdy dohromady…

„Neříkej, že tam byl vévoda? Osobně?“ Zašeptá Priscilla na hranici slyšitelnosti, a ještě víc se k tobě nakloní, aby to snad nezaslechly zvědavé stěny. „Nikdo mi o tom, jak se to stalo vlastně nic neřekl. Dozvěděla jsem se jen, že tě konečně našli a jsi zpátky. Jen si budeš potřebovat odpočinout a dát se trochu do pořádku. A když už mě k tobě pustili, spala jsi a vypadala… jako teď. Jen bledší.“ Doplní a zase se od tebe trochu odtáhne. Je pravda, že kdyby ji k tobě pustili hned co tě sem William přivezl, rozhodně by musela působit vyděšeněji. Všechna ta krev, potrhané šaty, které… Jak si všímáš nahradila jedna z tvých nočních košil. Někdo se viditelně postaral nejen o zaschlou krev, ale také musel projít tvé věci minimálně k tomu, aby mezi nimi našel něco vhodného, do čeho tě převlékli.  

„Hmm, hodin?“ Poposedne si Priscilla na posteli a ohlédne se k porcelánovým hodinám stojícím na jedné z komod. „Ahh, vypadá to, že jsem nakonec trochu zaspala… Je něco po třetí odpoledne. To jsme asi obě minuly čas oběda.“ Vloudí se jí na rty rozpačitý úsměv.

„Máš hlad Vero?“ Postaví se a zvedne se z postele. „Měla bych jim jít říct, že už ses probudila. Prý, kdyby si chtěla lékaře, pošlou ti sem nějakého, ale… Hmmh, říkali, že by to snad nemělo být nutné?“ Povytáhne lehce tázavě obočí, když k tobě skloní pohled a počká na tvou odpověď, než a přikývnutím bez dalšího nutného pobízení vyrazí ke dveřím.

„Ah a ještě jedna věc.“ Zastaví se u nich, zatímco její ruka spočine na klice, kterou však ještě nezmáčkne. „Měl by se prý vrátit k večeru. Kolem osmé hodiny.“ Ohlédne se po tobě, než po těch pár slovech proklouzne dveřmi ven z pokoje. Vypadá to, že tě čeká pár hodin v klidném zázemí Essingtonského sídla, které… snad je skutečně tak bezpečné, jak se William vždy tvářil.

Vlastně… Vlastně je procházení po trzích nakonec lepší, než jsem původně očekávala. Napjatá atmosféra mezi mnou a Alexem postupně zcela povolí, jak procházíme a zastavujeme se u jednotlivých stánků. Tedy, dost možná na to má vliv i to svařené víno, které mi pomůže dostatečně otupit všechny ty ostré řezavé hrany dost na to, abych se místo předstírání zvládla doopravdy uvolnit a vydechnout. Ostatně zlomí se to ve mně právě když se zastavíme u stánku se starými antikvariátními knihami, kde jsem svědkem konverzace mezi Alexem a mladou trhovkyní, která je stejně nečekaná jako absurdní. A… A vlastně nečekaně úsměvná… Zvláště, když to tupé bodnutí v hrudi, které mi prolétne hlavou celá ta záležitost kolem díla pana Penfielda proběhne hlavou, zapiju zbytkem svařeného vína…

Nakonec nejvíce překvapení přinese zastavení se u starého muže s bedýnkou cetek postavenou ve sněhu. Nejsou to jen obrazy, které Alexe, a nakonec i mne více než zaujmou, ale i zlatý šperk stylizovaný do tvaru křídel vážky připomínajících ta důvěrně známá vitrážová okna. Je opravdu nádherný… Ať už je prokletý nebo ne. Ostatně, horší, než má vlastní sudba by to mohlo být jen těžko. Přesto mi to nedá, abych se muže nezeptala, zda se ho opravdu chce zbavit. Tohle je cenné dědictví, o které ho nechci připravit… A zároveň to vyvolává otázky. Kým ten muž je? Obrazy i prsten rozhodně vypovídají o zámožné rodině… Avšak zároveň není místní. Kdo ví, co se stalo, že skončit tady, s bednou na tržišti, kde jen stěží za takové věci může dostat jejich opravdovou cenu.

Alex mne předběhne svými slovy, a tak jen chápavě kývnu hlavou. Ne, to se nedá nijak rozporovat, ne každý má takové štěstí, aby si mohl dovolit nechat průměrný plat úředníka jen za vstup na jednu mizernou akci.

Stejně tak Alexander nemá nic proti koupi obou obrazů, a tak zbývá už jen vyjednat cenu. Tedy… O vyjednávání nemůže být ani řeč, i když by se to celé dalo pořídit jistě levněji. Ale… Proč? Blíží se svátky a na aukci jsme měli daných stranou dvacet tisíc šekelů… Svým způsobem se mi aspoň trochu uleví a snad mne i utěší, že kol a kolem aspoň malá část těch peněz bude použitá k něčemu… Dobrému. Pěknému. Lehce se pousměji, když spatřím zaskočený výraz ve tváři muže. Dnes díky nám bude mít dobrý den, a třeba i pěkné svátky… Pokud… Ne. Ne! Tenhle kruh myšlenek vracející mne na začátek toho všeho rychle utnu.

„To byste byl laskavý,“ přitakám, když nabídne k obrazům i plachtu. Přeci jen stále sněží a byla by opravdu škoda, kdyby byť jeden z nich zbytečně navlhl. „Už se stalo… Pěkné svátky i vám, pane,“ hlesnu ještě v odpověď starci a připadám si u toho tak zvláštně… Rozpačitě. Je to… Už je to dlouho, co jsem tuhle větu pronesla. Popřála někomu pěkné Vánoční svátky…

„Ah, jistě, jen počkej… Dobře, mám je,“ převezmu si od Alexe balíček knih, aby nikdo – a zejména pak obrazy – nepřišel k úhoně při naší snaze vymotat se z tržiště pryč. S postupujícím odpolednem je tu o něco více lidí, než když jsme přišli, u mnoha vidím i v rukách hrnky se svařákem nebo punčem a sníh stále padá a padá… Nakonec přechytím knihy tak, aby se mi nesly lépe než za provázek zakusující se do prstů, těch knih zase není nakonec úplně málo.

Pohledem krátce přelétnu právě převázané knihy, obrazy, a nakonec i nové rukavice a vzápětí kývnu souhlasně hlavou. „Je pravda, že já rozhodně ne…“ brouknu. Na druhou stranu při nastupování do výtahu Galilejské věže jsem ani nevěřila tomu, že na to tržiště půjdeme společně, natož abychom tam něco koupili. Dnešní den byl… Vážně plný překvapení.

„Hm…“ Alexova otázka mne přeci jen trochu zaskočí. „Zatím jsem nad tím nepřemýšlela, ale… K těm trofejím by se mohl hodit, ne? Je v něm něco… Klidného. Melancholického. Něco, co vzdává hold smrti a… Uhm,“ zarazím se a odkašlu si, „já vím, to vyznělo… Zvláštně, jen… Jen jsem si říkala, že… Dumah by se líbil,“ dodám takřka na hranici slyšitelnosti. Jsem si tím jistá, že by si ten pohled na noční krajinu ozářenou měsícem zamilovala a… A je pro mne tak snadné si představit, kam by si ho svém domě pověsila ona…

„Takže… Kdo se plavil na Royal Ruby?“ zeptám se vzápětí s jistou opatrnou zvědavostí, zatímco míříme z tržiště pryč. Vlastně ani nevím kam, snad… Chytit nějaký kočár? Neptám se, přeci jen – o dnešním dni rozhoduje Alex.

Delilah Blair Flanagan

V Alexanderově vedení se nakonec z procházky tržištěm, kdy jste pouze obhlíželi stánky z bezpečné vzdálenosti stane něco více… bližšího. Tvůj doprovod se totiž tak neostýchá a klidně přistupuje k prodejcům a jejich zboží, které si sem tam prohlédne, osahá. A i když mu spíše děláš tichý stín, jsi párkrát zatažená snaživými obchodníky do výběru zboží. Povětšinou se ti daří zdvořile vše odmítat, ale nakonec přeci jen neodcházíš s prázdnou.

Lahvově zelené rukavice nakonec sedí perfektně. Sice tě to stálo vyzkoušení asi tří párů, ale Alexander na tebe nespěchal, a i starší trhovkyně byla více než ochotná, a tak to šlo snáze, než ses původně bála. Nakonec odcházíš se zelenými rukavicemi, které nevypadají až tak špatně. A ne, že by ti sice před tím byla nějak moc zima na ruce, avšak teď ti je na ně příjemně teplo. K něčemu to nakonec tedy i je. Přinejlepším do doby, než se vrátíte do Provincií a do podstatně teplejšího podnebí.

Jídla si na tržišti moc neužiješ, ale za to pro svařené víno se zastavíte minimálně ještě jednou. Tvůj hrnek se tak zase naplní tou horkou tekutinou vonící po koření a teplo se rozlije do žil. Není to špatné. Není to vůbec špatné. Vlastně je to zcela určitě lepší než umaštěné brambory chutnající solí a octem. Alexander ale nevypadá, že by mu to nechutnalo. Naopak. Zatímco ty popíjíš nový svařák, on se postará o obsah kornoutu s voskovaného papíru.

Vše jde najednou o poznání lépe. Snad je to i tím, že jste nechali těžké rozhovory za sebou a prostě se jen zajímali o své okolí a zasněžené tržiště. Do úzkých se dostanete pouze u stánku s knihami. Tedy především Alexander, který však srdnatě vzdoruje společenským konvencím, a nakonec ke svým cestopisům přidá i pár knih, na které jsi tak nenápadně ukázala. Možná by byl šťastnější, kdyby si díky tomu nevysloužil pár uznalých slov od prodejkyně, ale nakonec vše zaplatí a pobere menší balíček knih zabalených v papíru převázaném motouzem.

A vaše poslední zastávka se ale nakonec ukáže jako ta nejzajímavější. Ačkoliv se starý muž s pár zakrytými věcmi zprvu nezdál jako nikdo zajímavý, nakonec zjistíte, že pod plachtou má za sebou opřené skutečně mistrovské kousky a nejen to. Možná je to šťastná náhoda, možná jen má Alexander skutečně obchodnický čich na příležitosti, ale nakonec se rozhodnete koupit víc než jen pár tretek.

Obraz s lodí je něco, co viditelně zaujme Alexandera. Naproti tomu noční scenérie lesa ozářeného měsíčním světlem si nakonec přitáhne tvou pozornost. Ovšem není to to nejzvláštnější, co má u sebe tento neznámý muž.

„Ano, madam… Rád bych. Ostatně k ničemu mi už není a víte… Šekely se v některých dobách hodí víc než cokoliv jiného.“ Odpoví ti lehce chraplavým hlasem.

„Jistě, tomu rozumím.“ Přikývne Alexander, který se po tobě jen krátce tázavě podívá, když zmíníš i druhý obraz, než jemně přikývne. „Dobře… Tak kolik byste si představoval za ty dva obrazy a ten prsten?“ Zeptá se prodejce, se kterým o ceně prakticky nediskutuje. I když sám starý pán zmínil, že vám dá výhodnější cenu, když berete hned tři věci a určitě jedny z těch nejcennějších, které tu má, nepochybuješ, že by se cena dala ještě stáhnout. Alexander by to zvládl, ale on… Místo toho kývne hned jak padne první návrh ceny a vytáhne peněženku. To zaskočí i postaršího pána, který si od něj váhavě převezme hned několik vysokých bankovek. Rozhodně to není až tak malý obnos, ale na druhou stranu jste na aukci měli vyhrazené výrazně vyšší prostředky, které teď zůstaly ležet netknuté na pokoji.

„Ah, děkuji… děkuji pane, madam.“ Starší pán se skoro až uctivě ukloní, než se natáhne po obrazech. „Dám vám k tomu i tu plachtu, ať se vám neponičí po cestě. Počkejte, přivážu ji vám k tomu, aby se to alespoň trochu lépe neslo.“ Nabídne hned ochotně a dá se do práce, se kterou mu nakonec Alexander bez vyzvání pomůže.

„Já děkuji. Jsou to opravdu pěkné kousky a budou v dobrých rukou. To se nemusíte bát.“ Kývne pak na něj, zatímco se chopí dvojice zabalených obrazů, které se nesou rozhodně obtížněji než balíček knih. „Šťastné Vánoce.“

„Ah, šťastné Vánoce i vám. Ať vám to udělá radost.“ Usměje se na vás vděčně starý muž, vás vyprovází pohledem. Zcela jistě udělal obchod dne, ne-li roku. Přeci jen takových drahých věcí se na podobných místech zbavuje hůře. Zámožná klientela sem zcela jistě moc často nechodí. Vlastně nebýt Sofie, nebyli byste tady. Někdy jsou životní cesty skutečně spletité.

„Ehm, Del, mohla bys prosím vzít ty knihy? Ty obrazy se nesou docela… nešikovně.“ Zamručí Alexander, když se snaží proplétat mezi lidmi s dvojicí velkých zarámovaných pláten a podá ti balíček s pár knihami, který není problém držet za uvázaný motouz na jeho vršku.

„Vidíš, kdo by to byl čekal, že odtud odejdeme takhle naložení.“ Potřese Alex skoro až nevěřícně hlavou. „Kam si jej vlastně dáš? Půjde na čestné místo k tvým trofejím nebo přemýšlíš o salónku?“ Zeptá se tě na něco, co tě přiměje zavzpomínat na vzdálená místa, které ses po prvotním zdráhání nakonec rozhodla nazývat domovem, zatímco se dál proplétáte zimním tržištěm.  

Vera De Lacey

Ucítíš, jak tě Priscilla obejme. Ani ji k tomu nemusíš vyzývat a ani jí nemůžeš v tom zabránit. Proč bys ale něco takového chtěla. Však jste sestry. Stejná krev. Ucítíš, jak se k tobě přitiskne a roztřeseně se vydechne, než jí z těla spadne napětí, které se v něm jistě nějaký čas hromadilo. Jak dlouho si asi byla považována za nezvěstnou? A kdy vůbec to řekli jí? Rozhodně to ale zjevně nedrželi v tajnosti a nesnažili se to před ní tutlat, protože ty obavy, které o tebe musela mít, teď vybublávají napovrch.

„Opravdu? V pořádku?... Já, já vím. Vévoda to říkal a ty… Probudila ses.“ Pokývá hlavou, aniž by tě v první chvíli pustila, ale po dalších pár vteřinách její stisk zeslábne a pomalu se od tebe odtáhne, aby tě nechala zase pořádně nadechnout.

„Bledá? Co… Ne, jen… Dělalo mi trochu problém usnout, i když… Myslím, že si mě vzbudila zrovna, když se mi podařilo zabrat.“ Pousměje se unaveně, než jen potřese hlavou.

„Co? Vévoda? Hmm, moc jsem s ním nemluvila. Po tom, co jsi zmizela, za mnou přišel a ptal se na tebe. Jestli nevím, co přesně si kam šla dělat a za kým si jela do Nového Jeruzaléma. Zvláště se vyptával pak na toho… Hmm…“ Nakrčí obočí, jako kdyby se snažila usilovně přemýšlet. „Byli jsme v kavárně… na snídani a…“ Hlesne a je na ní vidět, jak jí nezapadá jedno kolečko do druhého. Jako kdyby mezi nimi to třetí malé chybělo a vše pak najednou drhlo.

„No, už si ani pořádně nepamatuji. Asi toho na mě bylo opravdu příliš.“ Prohrábne si krátce vlasy a opět tím nevědomky uvolní pár rozlétaných pramenů a poposedne si na posteli. Ty se mezitím rozhlédneš, jestli vedle postele na nočním stolku není příhodně naaranžovaná karafa s vodou, ale… ne. Stolek je prázdný. Je na něm pouze porcelánová soška, která na tebe blahosklonně shlíží s vědoucím úsměvem na umně namalovaných rtech. Ta ti však se suchem v krku zrovna příliš nepomůže.

„Ne, neomlouvej se, Vero. Vždyť za to nemůžeš.“ Hned ti do řeči skočí Priscilla. „Co se ti vlastně stalo? Já… S vévodou jsem mluvila po tvém návratu jen krátce. Ptala jsem se hlavně na tebe a v jakém jsi stavu. Prý… Prý ses dostala do rukou nějakých špatných lidí.“ Ztlumí hlas. „Udělali ti Vero něco? Ublížili ti?“ Stiskne tvou ruku ve své. „A co se přesně stalo?“ Zasypává tě otázkami snad jako kdyby si neuvědomovala, z jakého stavu ses zrovna probrala. A nebo to prostě potřebuje dostat co nejdříve ze sebe. Všechno to, co se v ní hromadilo a probublávalo, zatímco tu nejspíše jen seděla a… čekala.

„Ah a… ty? Nemáš hlad? Nebo… žízeň?“ Přispěchá s otázkou, která už je přeci jen o něco praktičtější než všechny ty předchozí. „Měla jsem tu myslím čaj… Asi už bude studený, ale… Počkej.“ Rychle se zvedne z postele a vykročí dál do ložnice. Musíš otočit hlavu, abys na ni viděla, protože jde až ke stolu, na kterém stojí čajový servis a dost možná i něco ke snědku, co je schované pod stříbrným poklopem. Ozve se tichý zvuk nalévaného čaje, než se k tobě Priscilla zase otočí.

„Tak… Chceš pomoct se trochu posadit?“ Položí šálek s čajem vedle porcelánové sošky na nočním stolku a nakloní se k tobě, aby ti pomohla. Ty sama ale záhy zjišťuješ, že tak zlé to s tebou opravdu není. Tělo poslouchá. Většina toho zdržení je nakonec tak způsobená hlavou, která je stále trochu jako v mlze.

„Tady…“ Podá ti nakonec šálek s čajem, zatímco se opřeš o polštáře a vyřezávané čelo postele.

Asi bych se měla radovat, „aspoň trochu ti rozumím“ je očividně to nejlepší, co mohu z dnešního dne získat, ale ve skutečnosti jsem z toho akorát unavená. Tepe mi ve spáncích a trhy se stávají pouhou mlhavou kulisu vážného rozhovoru, který si pro sebe nakonec uzme dost z našeho procházení mezi stánky. Jen skoro nikomu nevěříš. Nevěřím? Vlastně se nad tím nemusím ani příliš zamýšlet, ta odpověď mi okamžitě prokmitne hlavou. „Ne, nevěřím,“ odpovím mu tiše, takřka kajícně a nadechnu se i k dalším slovům, avšak Alex pokračuje dál a zarazí mne přesně v tom, k čemu jsem se chystala. Nakonec si místo odpovědi jen s povzdechem sotva patrně kývnu hlavou. Ah, ano… Důsledky… Alex nemusí nic víc dodávat, abych věděla, nač naráží.

Záhy ovšem zalituji, že jsem nezůstala mlčet. Probůh… Srdce v hrudi mi poskočí a útroby se bolestivě stáhnou, když spatřím výraz v Alexově tváři i to až příliš okaté zaváhání na znamení, že původně chtěl říci něco zcela jiného. „Zase jsem něco řekla špatně…?“ hlesnu zoufale s nešťastným výrazem vepsaným v obličeji. Spíše konstatuji, než že bych se ho ptala.

„Dobře,“ kapituluji vzápětí a máchnu při tom rukou v tom poněkud bezradném gestu, „tak to nechme prostě… Být…“ souhlasím a jen s námahou polknu ten knedlík tvořící se v krku. Tohle nemá cenu. Namísto toho, aby se mezi námi pročistil vzduch, tak je to celé akorát horší a horší…

Trochu to zlepší hovor vedený na bezpečnější téma nad vůní svařeného vína, který se přeci jen ke konci nese v trochu lehčím duchu, ze kterého mi není do křiku ani pláče. Přesto když se mne Alex zeptá, co bych si přála dělat teď, tak to nechám na něm. Raději. Já už dnes nechci o ničem rozhodovat, ostatně s náladou zpráskaného psa bych si nejraději někde schovala před světem, Alexem i sebou samou, nejlépe až do našeho zítřejšího odletu. Ale je to naše poslední první a možná i poslední poklidná procházka po Jeruzalému, už jen to je důvodem se aspoň snažit.

„Teď mě trochu děsíš,“ pousměji se, zatímco společně s Alexem vykročím vstříc tržišti ve stínu věží Zlaté katedrály.

Stále mi to připadá… Já nevím, tak absurdní. Že tu po tom všem stojíme u stánku, zatímco si Alex zaujtě vybírá rukavice jako by je snad potřeboval. Zvláště, když zítra odlétáme do Curychu vstříc horké provinční Dvarace. Přistihnu se tak, že to celé sleduji s jistou nedůvěřivostí, zatímco lehce mhouřím oči a snažím se přijít na to, o co tu doopravdy jde.

Tedy aspoň do okamžiku, než se upře pozornost postarší ženy stojící za pultem s vyloženými rukavicemi nejrůznějších barev, velikostí i provedení. Překvapeně zamrkám, když mi do myšlenek vstoupí její hlas. Do té zimy…? Dojde mi, že její významný pohled směřuje k mým rukám. Ve štíhlých bledých prstech mne nezábne, dokonce ani když zvednu ruku a mimoděk na ně chytím pár vloček poletujících vzduchem.

Nakonec i mne budou nové rukavice naprosto k ničemu, avšak když mi dojde, že díky trhovkyni nemyslím na nic z posledních hodin ani dnů, ale nad tím, k čemu ze svého šatníku bych proboha mohla nosit hořčičně žluté rukavice. Vlastně je to vůbec poprvé, co něco takového slyším. K vám by opravdu seděla. Naopak jsem si zcela jistá, že jsem před lety slyšela pravý opak.

„Ehm…“ odkašlu si, když si uvědomím, že už delší chvíli mlčím a konsternovaně hledím na zmiňovaný pár rukavic. „Vlastně… Raději bych ty tmavě zelené…“ vyhrknu zaskočeně aniž bych si uvědomila, že jsem vlastně původně žádné nechtěla.

S jistou fascinací sleduji široký hrnec plný vroucího syčícího oleje, na jehož hladině plavou nakrájené brambory, které se i po vytáhnutí a osušení v utěrce mastně lesknou, zatímco jsou stále cítit tou výraznou směsicí vůní octu, soli a oleje. Tohle by si Bartholomew zcela jistě u žádného stánku neobjednal, natož aby to jedl takhle na veřejnosti. Ani mne by vlastně nenapadlo si někde venku koupit kornout smažených brambor.

„Uhm, jistě, hned,“ přitakám rychle, když na mne Alex promluví natáhnu ruku, abych si od stánkaře převzala kornout ze silného voskovaného papíru, který hřeje do dlaně. Vlastně… To nevypadá tak špatně, brambory nakrájené na tenké měsíčky se zlatě lesknou a vypadají už od pohledu hříšně křupavě. A mastně. Úplně si dokážu představit výraz matky, když by mě viděla s něčím takovým v rukách.

Krátce zatěkám očima mezi kornoutem a Alexem, kterému ho po zaplacení předám a… Zavrtím hlavou. Nakonec jen ta intenzivní vůně stačí, aby se mi stáhl žaludek – hladem i nevolností. Ne, nedokážu nic pozřít, něco ve mně mi to… Nedovolí. „Ne, pořád nemám ani trochu hlad. Ale vypadá to dobře,“ pousměji se, než od Alexe odvrátím pohled a ruce vrazím zpátky do kapes.

Stojím kousek stranou, zatímco se Alex probírá stohy starých knih a po očku ho chvílemi sleduji. Více pozornosti věnuji keramickému hrnku se svařeným vínem, které do sebe na rozdíl od brambor či jiného jídla dokážu dostat bez větších obtíží a nechutenství. Možná i tak trochu doufám, že s druhým hrnkem se mi podaří dostat se do té sváteční atmosféry, která mne zatím celkem úspěšně míjí. Vlastně za jeho půlkou si začínám říkat, že by to možná už i trochu šlo. Hm, tak ještě jeden lok a…

… obočí mi povyjede o notný kus výše. Vážně jsem slyšela dobře…? Lehce natočím hlavu Alexovým směrem zrovna ve chvíli, kdy se slova chopí mladé děvče, které zde zřejmě vypomáhá svému otci a bez skrupulí se začne Alexandera vyptávat, jaké že čtení pro dámy má na mysli. Koutky rtů mi nepatrně zacukají, a tak raději skryji tvář za hrnkem, ze kterého opět krátce upiju.

Alexův popis toho, co hledá sice zachytím jen z poloviny, avšak vzápětí jsem to já, kdo se málem zadusí, když dívka zahlásí na celé okolí Penfieldovo jméno. Tlumeně se rozkašlu, když hlt vína omylem místo polknutí vdechnu. Stejně tak by mne v životě nenapadlo, že budu svědkem toho, jak Alex komukoliv hrdě oznamuje, že tu sérii skutečně četl. Dívka se tím nedá ani na chvíli rozhodit, naopak mu pochválí dobrý vkus. Ještě chvíli se tiše dusím dál, než se mi podaří to celé prodýchat.

Dnes už mě vážně nic nedokáže překvapit.

Přechytím hrnek jen do jedné ruky a pomalu se přisunu blíže k Alexovi, který působí v tu chvíli natolik bezradně, že je mi ho až líto. A pak… Mě přeci jen možná tak trochu zaujme těch pár titulů, které mi nic neříkají. Zastavím se tak vedle něj a měkce se pousměji, když drobným pohybem ruky poukážu na těch pár knih, které neznám a zase bez dalších slov od stánku vzdálím…

Alex se na rozdíl ode mne nezdráhá oslovit jednoho z pouličních prodavačů, kteří zde nabízí zboží z druhé nebo bůhví kolikáté ruky. Chvíli si toho muže prohlížím, skutečně vypadá jako by utekl ze stránek jedné knížky. Podle přízvuku působí jako přistěhovalec… Tedy ne snad, že by to něčemu vadilo. Alexe zaujmou obrazy, které má schované pod poněkud zažloutlým plátnem. Na okamžik se zarazím, když spatřím první z nich, kde je zdařile vyvedený výjev pohled na otevřené moře. Kolik týdnů jsem seděla na terase a hleděla na takřka stejný, akorát živý, zdánlivě proměnlivý… Seděla jsem tam celé hodiny a pozorovala lodě. Které z nich asi patřily Morleyho obchodní společnosti? Pokud vůbec nějaké…

Svoji pozornost přesunu k lesnímu zátiší, které má rozhodně své nečekané kouzlo. Líbí se mi ty jemné odstíny vyvedené od tmavě šedivé do takřka stříbrné, hluboké temné stíny i zářivé kolo tichého měsíce visícího na noční obloze. Množství detailů zachycených na malířském plátně je takřka dechberoucí. Tohle není žádná obyčejná čmáranice, dokonce i rám působí honosně. Sice potřebují opravit a přetřít, ale poté si oba ty obrazy dokáži představit v jakémkoliv domě v Zahradách pověšené na zdi všem hrdě na očích.

Alexe více zaujme loď rozrážející vlny na prvním z obrazů. Dokonce více než to. On ji pozná a… Kdo se na ní plavil? Věnuji mu zvědavý pohled, ačkoliv do toho rozhovoru nijak nevstupuji. Možná… Hm, vánoční dárek? Dál se ve svých myšlenkách ovšem nedostanu, když Alex odvede řeč jinam. K jinému dárku. Pro mě. Prodavač dlouho neváhá, ačkoliv nečekaně vyloví něco ze svého kabátu namísto bedny před sebou.

Něco dražšího…?

Vzápětí pochopím, proč to nosí v bezpečí vlastní kapsy. Kousek, který se ukrývá v staré ošoupané krabičce je… Krásný. Zlatý prsten zdobený… Vážně to jsou pravé brilianty? Avšak co mne doopravdy okouzlí není zlato ani drahé kameny, ale křídla vážky připomínající barevná vitrážová sklíčka. „Je krásný,“ vydechnu okouzleně, zatímco opatrně držím v rukách starou krabičku ukrývající skutečný poklad. Alexova tichá slova pronesená v cizím jazyce mne zastihnou v nestřeženém okamžiku. Na rtech mi vykvete pobavený úsměv.

„Opravdu ho chcete prodat?“ přelétnu pohledem zpátky k starému muži. Je zvláštní mít v rukách cizí rodinné dědictví. „Pokud ano…“ podívám se zpátky na Alexe s tím nevyřčeným souhlasem. „A… Co kdybychom vzali i ten druhý obraz? Byla by škoda ho tady nechat, zvláště v takovém počasí,“ navrhnu Alexovi, ačkoliv ho do toho netlačím. Jen… Možná by bylo pěkné si odvézt do Provincí kousek… Noci. A pak… Hm, aspoň bych někomu ve městě dnes udělala pěkné svátky. Proč ne zrovna tomu muži? Vypadá mile a obnos, co mu tady necháme za prsten a dva obrazy proč něj rozhodně nebude malý…

Každopádně to nakonec vypadá, že z trhů dnes rozhodně nebudeme odcházet s prázdnou.

Delilah Blair Flanagan

„Del… Ale no tak, myslím, že aspoň trochu ti rozumím.“ Skočí ti do tvé řeči Alexander ve chvíli ticha. „Je rozkaz a rozkaz. Stejně tak jako záleží, od koho přijde. Pokud někomu věříš, poslechneš jej rozhodně snáze než jiné. A myslím… Myslím, že ty jen skoro nikomu nevěříš. Je to tak?“ Broukne, zatímco se do tebe vpíjí jeho přemýšlivý pohled.

„A ještě, než se začneš přede mnou obhajovat, tak… nedivím se ti. S tím, na co si teď vzpomínáš ze života Dumah… Co máš za sebou ty sama. Je toho teď příliš… A pak to má své důsledky.“ Převalí to poslední slovo zamyšleně v ústech, ale blíže už jej nespecifikuje. Přesto není těžké domyslet si, co všechno by tím mohl myslet.

„Hmm, jen díky mně?“ Vytáhne si z tvého dalšího přiznání Alexander něco, co jej zaujme, ale ne, nevypadá, že by mu to snad zalichotilo. Spíše na moment působí… více zachmuřeně. „Del, možná….“ Nadechne se a zaváhá. Až příliš viditelně zaváhá. Avšak pak jen drobně potřese hlavou. „Možná bychom měli přestat řešit věci, které teď stejně nevyřešíme a prostě si jen užít zbytek dne. Ostatně zítra odjíždíme a ty budeš moci tohle všechno nechat za sebou.“ Pokývne o poznání rozhodněji hlavou, až se mu pár pramenů rudých vlasů sveze kolem ucha.

Pokračujete dál a upíjíte svařené víno. Se změnou tématu se alespoň trochu pročistil vzduch mezi vámi a ta nepříjemně hutný atmosféra sedající na vás jako těžký mrak, se začala postupně, pomalu rozplývat.

„Takže co chci já?“ Zamručí Alexander překvapeně, když to celé otočíš jeho směrem. „Dobře, jak si tedy lady přejete. Jsme na tržišti, tak co si ho teď projít pořádně.“ Poskočí mu koutek do vyzývavého úsměvu, zatímco s tebou zahne mezi stánky.

☩

♬♬♬♬♬

„Co říkáte na tyhle pane?“ Podá trhovnice Alexanderovi pár cihlově hnědých rukavic z měkké kůže.

„Hmm, nevím, možná zkusím raději ty černé? Ukáže Alexander na jedny v těch více tlumených barvách.

„Ale jistě… jistě.“ Podá mu postarší žena dva páry rukavic. Jedny větší a druhé menší.

„Děkuji.“ Zamručí Alexander, který si je začne poctivě zkoušet. Ale to už se žena otočí na tebe a s úsměvem zdobeným spoustou drobných vrásek značících, že tohle rozhodně nedělá poprvé, se natáhne, aby ti ukázala k jiné části vystaveného zboží.

„A nějaké pro vás, madam? Do té zimy by to skutečně něco chtělo.“ Sklouzne jí pohled k tvým holým rukám. „Máme tu samozřejmě klasické, ale je tu i pár v zajímavějších odstínech… Co třeba vínové a nebo tyhle hořčičné? Vím, vím, je to trochu odvážnější barva, ale k vám by opravdu seděla.“ Její úsměv se ještě o něco rozšíří, zatímco ti ukáže na rukavice v teplém odstínů žluté…

☩

„Jednu velkou porci… A ne, rybu ne.“ Stojíte u stánku, kolem kterého se nese nezaměnitelný pach octa a přepáleného oleje, ve kterém se smaží kousky tence nakrájených brambor a je tu i pár kousků tresky obalené v těstíčku. Je to velmi vydatné pouliční jídlo, které… jsi vlastně nikdy neměla. Rozhodně ne tak, že bys dostala do ruky kornout se smotaného papíru, který je plný opečených kousků brambor vonících solí a octem.

„Podržíš mi to prosím, Del?“ Nechá tě Alexander, abys to byla ty, kdo si od prodavače vezme kornout s jídlem a sám zatím zaplatí pár drobných mincí za tu poměrně slušnou porci. Od pohledu to působí těžce a slaně, ale…

„Dáš si taky?“ Zeptá se tě Alexander, zatímco se natáhne pro papírový kornout s něčím, z čeho se brzy stane nezvyklá snídaně.

☩

„Nemáte tu nějaké… ehm, čtení pro dámy?“ Odkašle si Alexander nervózně poté, co se delší dobou probíral skrz staré knihy navršené na pultech u stánku a stejně tak i naskládané v bednách vedle. Všimla sis, že sám si vybral dva kousky v trochu omšelých vazbách. Vypadalo to na nějaké cestopisy. Jak jinak. Sám tě ke stánku nenutil jít a mohla sis tak myslet, že si vybírá jen něco pro sebe, ale pak přišla ta nečekaná otázka.

„Pro dámy? Jak to myslíte, pane? Nějaké… romantické příběhy? Nebo snad kuchařky, či rady pro hospodyně?“ Přitočí se k němu mladá dívka stojící za stánkem. Není zde sama. Postarší muž, který je na druhé straně stánku bude nejspíše její otec. Dost tomu napovídá ten výrazný nos, který bude viditelně rodinným dědictvím. Stánek je to ale velký a lidé se musí opravdu probírat vším možným, takže mají oba plné ruce práce i ve dvou.

„Noo, ehm, myslel jsem spíše něco jako… Jak teď vycházela ta série o tom blázinci, s anděly a… tak. Hmmh, víte, co myslím?“ Ztlumí Alexander hlas, jak je na něm vidět, že tohle není zrovna téma, ve kterém by se pohyboval s jistotou a grácií.

„Ah jistě, vy myslíte tu sérii od pana Penfielda!“ Rozzáří se dívce oči a Alexander naproti tomu působí ještě více zaraženě, když rozhodně netlumí hlas jako on.

„Ano… ehm, tu. Ale nechci už žádné knihy od něj. Spíše něco v tom podobném duchu?“ Odkašle si, zatímco shlíží na výstavku knih před ním.

„Jistě, jistě… Rozumím. Kdo dnes ty knihy už nemá všechny, že pane? Četl jste je, že?“ Zeptá se polohlasem, zatímco na Alexanderovi je vidět, jak se to v něm pere, ale nakonec se neuchýlí k tomu, aby snad lhal kvůli takové drobnosti obyčejné trhovkyni.

„Jistě, četl.“ Řekne svým hrdým tónem, i když o poznání méně zvučným než jindy a neuhne byť na chvíli pohledem. Dívka se ještě více usměje a nadšeně přikývne.

„Máte dobrý vkus, pane. Hmm, nebojte se. Něco bych tu pro vás určitě měla. Bude se vám to líbit.“ Pokračuje dívka skoro až spiklenecky, než se otočí k jedné z bedýnek, aby pár titulů začala skládat před Alexandera. Ten viditelně vůbec netuší, co je to zač, ale ty, pokud nahlédneš alespoň z dálky, pár z nich poznáš. Vlastně víc než pár. Přesto je tam i několik kousků, které jsou pro tebe nové. Dost možná skutečně podpultové záležitosti.

„Tak… Hmm… Třeba tuhle… A tuhle?“ Ukáže Alexander váhavě na dvě z knih, z nichž jednu už si rozhodně četla alespoň dvakrát…

☩

„A můžu se podívat na tohle?“ Stojí Alexander u jednoho z těch chudáků krčících se na mrazu s pár krabicemi všemožného harampádí. Navíc tenhle muž vypadá spíše jako dědeček z pohádky s těmi stříbřitými vlasy a hustým plnovousem. Snad to jen kazí ten příliš východní přízvuk jasně ukazující na to, že jeho původ nebude přímo v Novém Jeruzalému.

„Tady na ten obraz pane? Ale jistě, jistě.“ Stáhne z dvojice obrazů přehozenou plachtu a odhalí tak dvě olejomalby. Jedna z nich je klasická tématika. Loď na moři houpající se na divokých vlnách. V něčem ti to připomene obraz ve vile u moře… Stejně jako výhled, který si měla přímo z jejích balkónů. Druhý je pak noční zátiší s lesem, nad kterým září stříbrné kolo měsíce. I přes poměrně temný a jednoduchý motiv nepůsobí obraz monotónně a šedě. Naopak měl autor viditelně dobrý cit pro šerosvit, a tak z něj jednotlivé detaily osvětlené měsíčním světlem doslova živě vystupují. Je to velmi poklidný a melancholický obraz.

Oba obrazy jsou rozhodně kvalitnější, než bys čekala od zboží nabízeného jen tak na ulici a ještě k tomu ve sněhu! Vsazené jsou ve zdobených rámech, které rozhodně také moc nenahrávají jejich obyčejnému původu, ale za to na dost místech jsou jemné vyřezávané kousky dřeva už odlomené a zlacení oprýskané.

„Hmm, ty nejsou vůbec špatné. Vlastně vůbec ne. Není to… Royal Ruby? Ta, kterou potopili u Bosporu?“ Zeptá se, zatímco si zadumaně prohlíží majestátně vypadající plachetnici se čtveřicí vysokých stěžňů.

„Royal Ruby? Ano… Ano, máte pravdu. Ale je to už… dlouho. Vy se vyznáte v lodích, pane?“ Pookřeje starý muž a snad poprvé od vašeho příchodu si vás skutečně se zájmem prohlédne. „Řekl bych, že trochu ano. Plavil se na ní… Ehm, můj otec, když ještě sloužil v armádě. Vyprávěl mi o ní.“ Pokračuje Alexander se zcela jistě smyšlenou historkou.

„Možná bych mu jej mohl vzít… Je to pěkný vánoční dárek. A hmm, nemáte náhodou i něco trochu vhodnějšího pro dámy?“ Pousměje se Alexander na prodejce, který se na moment zamyslí, než místo toho, aby sáhl do bedničky před sebou, zaloví v kapse svého tlustého kabátu, aby z ní vytáhl saténem potažené pouzdro. Samet je v rozích značně ošoupaný a celá krabička působí staře.

„Tohle bych tu jen tak na potkání nenabízel, ale pokud byste chtěli ten obraz, měl bych tu i něco takového. Dražšího… Ale věřte mi, že je to kvalitní práce a za pravost ručím. Je ještě po prababičce.“ Ztlumí hlas, zatímco otevře nevelkou krabičku, aby odhalil její obsah. Je to zlatý prsten zdobený broušenými jemnými kameny, který je s pomocí barevného smaltu vytvořen tak, aby připomínal… motýla? Ne, vážku s třemi páry křídel připomínajícími vitrážová okna.

Prsten stejně jako krabička působí, že něco pamatuje. Přesto je to při bližším pohledu skutečně kvalitní práce, i když na Novy Jeruzalém poněkud nezvyklá. Vypadá… velmi zachovale. Zlato se žlutě leskne jako kdyby bylo čerstvě naleštěné. Snad jen na zasazených kamenech, je vidět, že těch se nikdo nejspíše netknul? Chtěly by vyčistit, ale i tak je ti jasné, že budou brilianty.

„Co myslíš, Del? Líbí se ti?“ Podá ti Alexander krabičku do rukou, aby sis jej mohla pořádně prohlédnout.

„Za prokletí ale neručím.“ Šeptne k tobě tiše v jazyce Provincií, kterému tu rozumíte jen vy dva. Snad.

„Ten obraz bych si vzal.“ Ukáže mezitím Alex na malbu s Royal Ruby a vytáhne peněženku…

Vera De Lacey

Tmu střídá světlo. Záblesky bílé a rudé sem tam proříznou černotu, ve které se vznášíš. Jsou to jen krátké záblesky. Jako kdyby každý vedl do dávné vzpomínky, která v první řadě ani nepatřila tobě. Některé jsou jen a pouze její a jiné… V těch byl vždy on. Hvězda, která v jejích očích zastínila vše kolem.

Jsou to jen útržky slov, vět…

… Obrazy.

… Domov …

Cítíš hřejivé teplo, jenž tě obklopuje, zatímco se ti zachvějí ztěžklá víčka. Pomalu přicházíš k sobě. Není to až tak lehké. Jindy bys z postele vyskočila během pár chvil, když by tě vítal nový den, ale teď se cítíš zvláštně rozvláčně. Přesto tě na první dobrou nic nebolí. Snad jen v krku máš nepříjemně vyschlo a myšlenky se plouží nepříjemně pomalu.

Chvíli ti proto trvá poskládat si v hlavě události, které přecházely tvému dnešnímu probuzení. Pamatuješ si to však všechno. Tvá mysl se nerozhodla vše raději nenápadně uklidit někam do podvědomí a zamknout na dvanáct západů. Víš, jak voněla krev, jenž se rozlévala po lakované podlaze. To, jak na tebe hleděly ty stříbrno modré oči. I jak si vnímala teplo z kousku oblečení, který ti půjčil… vévoda. Ano, nezdálo se ti to. William tam byl a ty jsi teď… Hleděla na kazetový strop, po kterém se rozlévaly sluneční paprsky. Rozhodně to nebylo temné sklepení a ani strop, který si znala ze svého pokoje v Davenportu. Na to to byla až příliš detailní a draze vypadající práce se dřevem.

Stačí pohnout hlavou a rozhlédnout se, aby ti došlo, kde jsi. Essingtonské sídlo si sice měla možnost párkrát navštívit, ale tuhle ložnici si neznala. Byla to ta, ve které ses ubytovala před tím prokletým večírkem nebo jiná? Netušila jsi. Stále ti myšlenky nepříjemně zaškobrtávaly jedna o druhou.

Co ovšem zaručeně poznáš, je postava sedící vedle postele. Zrzavé vlasy má ledabyle sepnuté a vyčesané na temeni. Několik pramenů je vytažených a nevzhledně trčících do stran. Skoro jako důkaz toho, jak si až příliš často vjížděla rukama do vlasů nedbaje toho, jak nevhodné to je.

Priscilla sedí vedle postele a podpírá si znaveně rukou hlavu. Přijde ti trochu pobledlá, ale možná je to jen denním světlem, které se sem dere skrz vysoká okna lemující celou jednu stěnu místnosti. Dnes slunce rozhodně svítí jako kdyby bylo spíše zase jaro. Přesto je to asi jen iluze, protože zamrzlé květy na okrajích tabulek skla prozrazují, že s tím jarem to až tak žhavé nebude.

„V-Vero?“ Uslyšíš náhle jak Priscille přeskočí hlas, když zaznamená, že jsi vzhůru. „Vero? Jsi v pořádku? Jak ti je?“ Zapře se o kraj postele, aby se vytáhla poněkud ztuhle na nohy.

„Vévoda… Říkal, že budeš v pořádku, že se nemám bát, ale… Měla jsem o tebe takový strach! Ten večer ses nevrátila a nikdo pořádně nevěděl, kam si jela a… A všichni tě hledali a… “ Matrace se zhoupne, jak se vedle tebe sestra posadí a klouže po tobě ustaraným pohledem jako kdyby si byla spíše na smrtelném loži než na vašem výletě v Novém Jeruzalémě. Oči se Priscille nebezpečně zalesknou pod návalem slz, které drží jen silou vůle.

„A jsem tak ráda, že jsi živá!“ Nakloní se k tobě, aby tě objala.