Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Hmm, kdo já?“ Podiví se Alexander na oko nevinně, zatímco stojíte před podnikem, do kterého by tě Barth nikdy před tím nevzal. Možná tak Gideon ano, ale ani od Alexandera bys něco takového nečekala. Ostatně takové místo na něj působilo až příliš… moderně? Rozhodně to k němu nepasovalo na rozdíl od pánských klubů vonících drahým tabákem a whisky.

„Ale no tak… I já jsem byl mladý.“ Ušklíbne se s hraným dotčením, zatímco společně vejdete dovnitř a nad hlavou se vám rozezvoní zvonek vítající nové zákazníky a upozorňující obsluhu na to, že se situace v lokále zase trochu změnila.

„A popravě…“ Zamručí Alexander, zatímco se rozhlédne po interiéru restaurace, než se k tobě důvěrně skloní. „Jsem trochu překvapen, že to místo tu stále funguje.“ Šeptne ti do ucha, než se zase narovná a vyrazí k jednomu ze stolů.

Podnik to není až tak velký, jako by byla třeba některá místa v Zahradách. Přesto se mu nedá upřít jistý švih, a především smysl pro soukromí hostů, protože místa u oken jsou oddělená stěnami a celý prostor je tak rozdělen na vícero sekcí. Na stěnách jsou obrazy, z nichž nejnápadnější jsou především ty u jednotlivých výklenků zdobící jejich stěny. Při bližším pohledu si všimneš, že jsou na nich zobrazené části Nového Jeruzaléma. Především tedy architektonické skvosty, kterých je město plné. A také… Zjistíš, že to má k opravdovým malbám ve skutečnosti daleko, ale půjde nejspíše o nějaké dobře provedené tisky.

Míjíte centrum moci Nového Jeruzaléma. A to budovu, ve které zasedá Rada Sedmi, pak samozřejmě Zlatou katedrálu, Jeruzalémskou Operu, a dokonce zde poznáváš i Galilejskou věž, která je ti teď možná až moc dobře známá. Naštěstí u věže i katedrály sedí nějací hosté, takže Alexander nakonec sedne k Opeře, která je dál od dveří a více v klidné části podniku. Tedy… neposadí se. Pomůže ti sundat kabát, aby ho pověsil společně se svým na věšák nedaleko a až pak se k tobě připojí.

Jen co se usadíte, zastaví se u vašeho stolu mladá dívka, která vypadá, že tu buďto vypomáhá rodičům a nebo si snad přivydělává ke studiu. Ano, dívek na univerzitě nebylo tolik, ale jejich počty s každým rokem rostly a proti časům, kdy tam nestudovala žádná žena, to bylo rozhodně výrazné zlepšení.

„Dobrý den, copak vám mohu nabídnout? Budete jíst?“ Pousměje se, zatímco vám podá krátkou nabídku jídel vytištěnou na křídovém papíru, a zatímco si vybíráte, tak se pousměje. „Možná byste si dali něco teplého v tomhle mrazivém počasí? Už tu máme naši klasickou zimní nabídku.“

Tohle vytrhne Alexandera z prohlížení těch pár jídel na jídelním lístku a s neskrývaným zájmem vzhlédne k dívce. Tu jeho nečekaný pohled viditelně zaskočí, takže si můžeš všimnout slabého ruměnce, co se jí vehnal do tváří.

„Myslíte tu s muškátovým oříškem?“ Povytáhne obočí, zatímco dívka přikývne. „Ano, tu. Máme ji tu každý rok. Alespoň, co mi řekli. Zas tak dlouho zde nepracuji. Promiňte. Určitě jsme ji ale měli i loni.“ Dodá srdnatě.  

„Tedy, loni jsem zde nebyl… No, každopádně v tom případě hned dvakrát. Del, tohle musíš ochutnat.“ Pokývne na tebe povzbudivě Alexander, kterého tyto novinky viditelně potěšily.

„Ale jistě, tak dvakrát, jak si přejete pane.“ Úsměv dívky se ještě více rozšíří, zatímco odběhne předat objednávku na bar, avšak netrvá to dlouho a brzy se vrátí i s tácem, na kterém jsou dvě… sklenky?

Ne, nejednalo se o jídlo, ale o nápoj, který skutečně voní muškátovým oříškem a kávou. Je to totiž káva, která je pokrytá čepicí šlehačky posypané cukrem a muškátovým oříškem a když se lépe podíváš přes skleněnou stěnu, všimneš si, že se na dně převaluje cosi krémového.

„Je v tom vaječný koňak.“ Uslyšíš Alexanderovo osvětlení složení nápoje, který přistane před vámi oběma, a i s cukřenkou a dvojicí dlouhých lžiček.

 „Ano, ano, vaječný koňak. Domácí.“ Doplní jej obsluhující dívka. „A k jídlu si budete přát?“

„Hmm, já poprosím tu pečeni s bramborem a brusinkovou omáčkou a tady pro dámu…“ Nechá Alexander, aby sis poručila, na co máš chuť. Je pravda, že polévek tu moc není. Vlastně jsou na výběr pouze dvě. Jedna krémová chřestová a pak další je známý Windsorský hovězí vývar. Rozhodně v tomhle počasí zahřejí obě. Ne, že bys to však potřebovala.

Vera De Lacey

Těch několik hodin uteče v líném tempu prosyceném melancholií. Je těžké, aby nezabavená mysl nesklouzávala k těm méně zábavným a o to více důležitým věcem. Otázkám, které ti jen těžko dají spát. Možná dnes nejsou některé na pořadu dne, ale na jak dlouho? I s tím, co ti řekl William, se vše zdá tak zvláštně nevyhnutelné.

Oranžové světlo zapadajícího slunce tě na moment přimrazí na místě, ale není to snad tím, že by tě jeho záře oslnila. Ostatně je tlumená sklem a bohatou zelení, skrz kterou se až k tobě proplétá. Je to však celé… krásné.

Obrovská konstrukce ze skla a kovu se odráží od vodní hladiny a skýtá tu útočiště všemožným exotickým rostlinám i zvířectvu nehledě na mrazivé počasí tam venku. Je zde… příjemně teplo. I teď, když teploty na druhé straně musí zcela jistě klesat pod nulu. Důmyslné vytápění si ale umí hravě poradit i s tímto, a tak ti zde není ani nějak více chladno. Vzduch je prosycený vlhkostí a vůní zkypřené hlíny, zatímco procházíš po chodníčku už poměrně známou cestou vinoucí se mezi lesklými listy a barevnými květy rostlin.

Sluha tě doprovází jako už tolikrát před tím. Víš, že by stačilo mu jen říct a byla bys sama, ale ke stolku se přeci jen necháš doprovodit. Ostatně bude to tak lepší, aby věděli, kam ti poručené občerstvení mají donést.

I stolek s kovovými židličkami se dnes koupe ve zlaté záři jako vše kolem. I ty rudé květy, jejichž jméno neznáš, působí takto jako malé ohýnky vykukující mezi bujnou zelení. Dlouhé stíny se táhnou po dláždění a vše působí… jako kdybys zde byla poprvé. Takhle to vypadá v exotických zemích, o kterých si pouze četla nebo viděla pár obrázků na stránkách knih? Kdo ví. Nikdy ses tam nepodívala. Alespoň zatím.

Posadíš se na židličku a vytáhneš papíry, jen co pošleš sloužícího zpátky. Teď tu máš klid jen pro sebe. Konečně. Je těžké začít psát. Tenhle dopis totiž nezačneš naučenými slovy – Drahý Williame, které hned další řádky o poznání usnadní. Hrot pera se nepříjemně dlouhou chvíli vznáší nad papírem, zatímco přemýšlíš, než nakonec… Začneš. Kaňka na začátku první linky tě však netrápí dlouho, protože tohle zdaleka není jediný dopis. Začneš druhý, třetí…

Netrvá to dlouho a brzy ti dvojice sloužících přinese poručené občerstvení. Není to nic těžkého. Tác s rozmanitými sendviči, pár talířků a čajový servis, z kterého se i takto na dálku cítíš vůni bergamotu. Máš zde i cukřenku a mlékovku, aby sis mohla čaj dochutit dle vlastních preferencí.

Vše položí na skleněný stůl, než odejdou a nechají tě samotnou s jídlem, na které se ti možná zrovna nesbíhají po tom všem chutě, ale hlad máš. Tím jsi si docela jistá.

A čas běží.

☩

Dopisy už máš dopsané. Dokonce hned několik verzí. Slunce se začíná klonit více k západu a zlatavá záře slábnout, když v tom zaslechneš blížící se kroky. Avšak není to žádný ze sloužících, kdo se vynoří mezi zelení, ale někdo naprosto jiný.

„Hmm, dobrý… podvečer?“ Zalétne pohled šedomodrých očí ke slunci, které je skoro na konci své denní dráhy. „Nečekal jsem, že tě najdu zrovna zde… I když… Asi jsem tě podcenil.“ Pousměje se William lehce, zatímco dojde až k tobě. Ani se nemusíš dívat na hodiny, abys věděla, že osm hodin rozhodně ještě není. Neměl tu být. Alespoň tedy ne v tuhle dobu.

„Zelená ti sluší.“ Sklouzne jeho pátravý pohled po tvých šatech, i když máš pocit, že tě ve skutečnosti kontroluje, jak na tom jsi. Není se ale čemu divit… Naposledy byly tvé šaty nasáklé jen spoustou krve…

„Jak se cítíš?“ Padne vzápětí ta nečekaně těžká otázka.

Cítím, jak po mne sklouzne Alexův více než významný pohled, kterým rychle zhodnotí, že noblesní podniky Zahrad nám jsou pro dnešní večer zapovězeny. Tedy… Spíše mne. Ale nevadí mi to ani mne to neurazí, vlastně jsem raději, že se pojedeme najíst někam dále od centra. Představa, že si spolu jdeme sednout někam, kam jsem chodívala ve společnosti manžela či rodiny… Nebo ještě hůře – že bych narazila na někoho známého… Na to dnes nemám pro změnu energii zase já, zvláště s mým nadáním přitahovat nebo rovnou vytvářet problémy.

Ve chvíli, kdy promluvím, tak se Alex nečekaně zvedne a přeruší mne tím. Na okamžik mne to zarazí, než pochopím, co to dělá. Zaslechnu krátkou instrukci změny směru na Kennington Lane. Ta ulice ani místo mi nezní ani trochu povědomě, avšak to není nic překvapujícího ani šokujícího. Jeruzalém je až děsivě obrovské město, ve kterém je až příliš snadné se ztratit. Nicméně… Alex i kočí ví, kde to je, a na ničem jiném nezáleží.

Sleduji ho, jak si sundává kabát. Na okamžik se zastydím, že jsme ho bez zaváhání nechala naložit se těmi obrazy a ani na chvíli nepomyslela na jeho hojící se zranění. Zvláště teď, když spatřím tu nezvyklou opatrnost i rozvážné pohyby, kterým ze sebe stahuje přebytečný svršek. Sama si mezitím stáhnu rukavice i šálu z krku, přeci jen se zdá, že nás čeká delší cesta.

Má ruka vzápětí zmizí v jemném sevření Alexových dlaní, ze kterých jako vždy sálá horkost prosakující do ledově studených prstů. Až mi z toho v první chvíli přeběhne mráz po zádech. Tedy… Na tom možná má vliv i Alexova rádoby nevinná poznámka, která mne mi vžene do obličeje celou plejádu emocí od překvapení, po zděšení až se na to nakonec celé ustálí v tom tázavě pozvednutém obočí, zda to opravdu myslí vážně.

„Ne, zní to naprosto příšerně,“ zavrtím hlavou. „Jak těžké to může být?“ zopakuji po něm a koutky rtů mi zacukají. „Dokážeš si mě představit v kuchyni? Ještě bych tam něco podpálila. Vrcholem mého kuchařského umu je to, že se nade mnou slitovala Kayla a ukázala mi, jak ohřát horkou vodu v konvici na plotně… A i přestože u mne celou dobu stála, tak jsem se zvládla popálit, když jsem si chtěla tu konvici lépe chytit…“ lehce se ušklíbnu. A vlastně ani nepřeháním. Vaření rozhodně nepatřilo mezi něco, co bych někdy potřebovala k životu, ne s hospodyní a kuchařkou v domě.

„Teď jsem sice mnohem odolnější, ale nejsem si jistá, zda je na to připraven i náš dům…“ dodám tónem hlasu, ze kterého nejde dost jasně poznat, zda žertuji nebo to myslím naopak smrtelně vážně a takřka zruším vzdálenost mezi námi. „Leda bys byl poblíž připraven hasit a zachraňovat…“

Za okénkem kočáru se objeví siluety známých univerzitních budov napovídajících, ve které čtvrti se nacházíme, když drožka s lehkým trhnutím zastaví. Přehodím si šálu zpátky kolem krku a kabát ležérně zapnu na pár knoflíků. Po krátké domluvě s Alexem zde necháváme obrazy i knihy, a tak si jen nechám pomoci z kočáru ven, když neodmítnu Alexovu galantně nataženou ruku. Venku mne hned přivítá několik sněhových vloček, které mi dosednou na kabát i do vlasů. Pod podrážkami bot křupe čerstvě napadnutý sníh a nezdá se, že by se na tom mělo v dohledné době cokoliv měnit. Zatímco Alex dojednává s kočím v krátkosti podrobnosti, zvrátím hlavu směrem k šedivé obloze, ze které se snáší stále nové a nové sněhové vločky dosedající mi na tvář. Skutečně… Zima je tady, se vším, co k ní patří…

Za jiných okolností by mne mrzelo, že odsud odjíždíme vstříc horké Dvarace, ale… Ne, právě kvůli jiným okolnostem to jinak nejde. A těch věcí, co mne mrzí je tolik, že se v tom seznamu raději nechci nijak přehrabovat.

„Dokonce musíme,“ pousměji se s nově objevenou lepší náladou a vykročím po Alexově boku zasněženými ulicemi. Nebojím se, s ním ne… A tak se ani nezarazím, když vejdeme do jedné z těch úzkých uliček protínajících hlavní třídu. Tohle ostatně není přístavní čtvrť, ulice tu jsou pěkné a nepáchnou splašky a zatuchlou močí. Naopak to zde působí skoro až… Útulně. Přátelsky. Stejně jako podnik, u kterého se zastavíme. Přelétnu pohledem zasněžené stolky se židlemi i rozsvícená okna, skrze která je vidět dovnitř. Ano… Tohle je rozhodně lepší volna než jedna z naškrobených restaurací s interiérem i osazenstvem ve vysokém lesku.

„Nepřestáváte mne udivovat, Generále,“ lehce se pousměji s těmi pár důvěrně vyřčenými slovy, když se Alex vydá ke dveřím právě tohoto malého podniku, kam jej bez zaváhání následuji.

Delilah Blair Flanagan

Alexanderovo vyprávění nakonec není až tak překvapivé. Ostatně jeho historie jako legendárního generála Spojeneckých armád musela být na něčem vystavená a že to nebyly žádné chatrné základy. Obraz, který tak nesete je pouze připomínkou jedné z mnoha cen, které muselo Spojenectví za vítězství zaplatit.

„Hmm, asi spíše do pracovny. Je to… osobní. Tuhle historku bych opravdu nerad povídal návštěvám na krácení času.“ Odpoví ti na tvůj dotaz. „Navíc hodnotu to má hlavně pro mě jako připomínka. Věřím, že pro jiné, by to mohla být i poněkud… kýčovitá tématika.“ Zkřiví nepatrně ústa, než se přeci jen vydáte k drožce a po krátkém rozhovoru do ní nastoupíte.

Zatímco obrazy leží na sedadle naproti vám, vy s Alexem sedíte vedle sebe a ani jednomu z vás nevadí, že cítíte toho druhého těsně u sebe. I když je den v režii Alexandera, nakonec tě nechá vybrat. Alespoň co se týče toho, zda přeci jen nemáš hlad nebo bude lepší se vrátit. Avšak představa ticha mezi oblaky je najednou o poznání tíživější, než byla dřív, a tak se rozhodneš návrat o něco odložit.

„Polévku? Hmm, dobře. Proč ne.“  Pohlédne na tebe Alexander, kterého tvá volba viditelně potěšila. „Nebude problém někde najít místo. Pár podniků tu znám a…“ Ucítíš, jak po tobě sklouzne jeho pohled, po kabátu, košili až ke kalhotám zastrčeným ve vysokých botách. „Asi bude ale třeba zvolit nějaké místo… více mimo centrum. Ale to nevadí. Na přehnaně naškrobené podniky teď stejně nemám energii.“ Pokývne hlavou, aniž by ho to snad nějak rozhodilo.

„Knihu s recepty?“ Přeci jen se zatváří překvapeně, když promluvíš a on se zrovna zvedne ze sedačky, aby klepl na dřevěné okénko vedoucí ke kočímu. „Jen moment.“ Požádá tě, než otevře okénko a zadá kočímu instrukce, kam jet. Kennington Lane ti nic neříká, ale to tě už po tvých zkušenostech s rozlehlostí města nepřekvapuje. Každopádně kočí viditelně ví, kam jet a Alexander to místo zná. Snad. To je teď asi hlavní.

„Říkala jsi kuchařku?“ Posadí se Alexander vedle tebe a stáhne si svůj kabát. I teď se pohybuje o něco opatrněji a pomaleji, ale neznat ho, nepoznala bys to na něm. Snad jen by bylo zvláštní, že tu v nepříliš teplém kočáru sedí jen tak. Ovšem ani to tě trápit nemusí. Ostatně jeho ruce jsou stále teplé, nebo spíše horké, jak poznáš hned, když vezme tu tvou do své.

„A bude to skutečně pro hospodyni a nebo se o něco pokusíš sama?“ Povyjede mu koutek rtů maličko nahoru. „Možná by to bylo nejlepší. Ty víš, jak to má chutnat a kuchařka by se to od tebe pak mohla naučit.“ Nakloní se k tobě blíž, než se narazí a očima pátrá ve tvé tváři.

„Co? Ne?... Ale no tak, nedívej se na mě tak. Musíš uznat, že to zní naprosto logicky. Jak těžké to může být…? A navíc...“

☩

Cesta nakonec není až tak krátká. Rozhodně nejedete nikam do přímého okolí. Naštěstí ale také nemíříte do míst, kde přeci jen není tak čisto a bezpečno. Poznáváš Univerzitní čtvrť s jejími majestátními budovami univerzity, širokými třídami, ale také spletitými postranními uličkami.

Že budete brzy zastavovat, poznáš dle toho, že na sebe Alexander začne navlékat opět svůj kabát a skutečně nedlouho poté zastavíte v jedné ze širších ulic nedaleko univerzity, kterou jste museli nechat za sebou jen pár minut zpět.

„Jsme tady. Tak doufám, že ti přeci jen trochu vyhládlo. Ty věci bych nechal zde. Domluvím s kočím, aby na nás počkal.“ Poznamená, když se vaše pohledy stočí k zabaleným plátnům. Pak už vykročí z kočáru a pomůže ti také ven, než se přitočí ke kočímu, se kterým krátce mluví a podá mu pár bankovek. Viditelně máte předplacený kočár na ještě pár hodin.

Tobě zatím křupe sníh pod botami, protože stále nepřestalo sněžit a neustále se kupí jeho nové a nové centimetry. Nechumelí sice, ale i to lehké sněžení stačí k tomu, aby si dnes pár lidí rozmyslelo, jestli potřebují vyjít z domu, a naopak si dovedeš představit, co se bude dít za divočinu na kopcích na krajích Jeruzaléma. Však už si i tady viděla, jak pár studentů táhne za sebou sáně.

„Tak… můžeme?“ Zeptá se tě Alexander, než vykročíte společně…. Kamsi. Nevíš totiž, kam přesně tě vede. Zahnete totiž z hlavní třídy a vpletete se do jedné z úzkých uliček, kterou by drožka ani neprojela. Avšak i zde je množství krámků a osvětlených výloh. A u jednoho takového podniku zastavíte. Tabule s dnešními specialitami a pár zasněžených židliček se stolky, které stojí přímo na ulici, jasně naznačují, že zde by se mělo dát sehnat něco dobrého k snědku. Podnik už z venku působí útulným dojmem, který jen podtrhuje vánoční věnec zavěšený na prosklených dveřích.

Alexander se jen pousměje, když si všimne, jak si to místo prohlížíš, než vykročí ke dveřím a vezme za kliku, abyste mohli vstoupit.