Andor.cz - Dračí doupě online

* * *

* * *

♫♪♪♫

Náměstí s tržištěm ve stínu Zlaté katedrály působí poklidným dojmem. Z nebe se snáší drobné vločky sněhu dosedající do vlasů, a i na ramena a trhů dýchá atmosféra blížících se svátků. Pohledem kloužu po usměvavých tváří lidí, co prochází kolem, aniž by věděli, jak nebezpečné v tento čas může být vyrazit do ulic. Nikdo z nich nemá ani ponětí o otevřených Branách, Ztracených ani válce, která dost možná brzy změní Nový Jeruzalém k nepoznání… A už vůbec ne o tom, kdo zavítal mezi ně a prochází se mezi stánky ve snaze předstírat, že je všechno v pořádku – i když v pořádku není vůbec nic. Je to… Celé je to tak… Absurdní…

„Ne… Ne, opravdu nemám hlad, Alexi,“ odvrátím tvář od Alexova nedůvěřivého pohledu, se kterým si mne prohlíží. Od aukce jsem skoro nic nesnědla, přesto mne žaludek tlačí jen na jídlo pomyslím. „Ale jestli se chceš najíst…“ navrhnu mu, aby na mne nemusel brát ohledy. Přeci jen pod vrstvami oblečení se stále skrývají obvazy a hojící se rány. Nakonec pokračujeme směrem na trhoviště, a tak se na chvíli chopím slova ve snaze odlehčit atmosféru. Nemá smysl se v tom všem stále topit a lapat po dechu a… Kdy jindy předstírat, že se skoro nic nestalo než teď? Je to naše první a zřejmě i poslední poklidná společná procházka po městě…

Alex to zřejmě cítí stejně, když plynule naváže tam, kde já jsem skončila. „A změnil se od té doby?“ zeptám se Alexe, když zmíní dlouholetou tradici zdejšího trhoviště. Jaké to asi musí být? Procházet se tolik let po stejných místech a sledovat vliv času utvářející vše kolem. Dumah by tohle vše připadalo pomíjivé a nicotné, vždyť desetiletí, a nakonec i staletí pro ni byla jen plivnutím do moře věčnosti, kterým byla stejně jako všichni ostatní obdařena. Ale já… Já nechodím po světě příliš dlouho, jsem o dobrou polovinu života mladší než Alex a nechci se ani domýšlet, jak starý musí být Daniel nebo Farnham… Nemluvě o době Probuzení. Jak je to dlouho? Rok a půl? Za tu dobu se toho stalo tolik, až se mi nechce ani věřit, že to je tak krátký čas.
„Takže tímhle se mi snažíš naznačit, že tu pravděpodobně nenarazíme na žádné vypelichané vycpané zvíře, tajemnou skříňku, co údajně nejde odemknout ani… Já nevím, starou hračku po mrtvém dítěti? Hm… Co se dá dělat. Aspoň se tedy nemusím bát se něčeho dotknout,“ lehce potřesu hlavou.

Navzdory absenci atmosféry místa z duchařských povídek je rozhodně po čem se dívat. Malované porcelánové hrnky i konvičky, všemožné nádobí, proutěné koše, košíky i ošatky, výrobky z kůže i huňaté hřejivé deky z ovčí vlny či rukávníky a štoly z liščích kožešin… Vidím i stánek s pěknými kovanými svícny a drobnými šperky, či barevnými zdobenými svíčkami, které se zapalují o adventu. Avšak nikde se příliš nezastavuji ani se zbožím neprobírám, vlastně se podvědomě vyhýbám jakémukoliv kontaktu s trhovci.

Snad se jen o chvíli déle pozdržím u dřevěného pultu, na kterém je vyskládaná hromádka starých knih, které zajisté nejsou nové, ale tak z druhé či třetí ruky, kdo ví. Očima sklouznu po názvech vyražených na ohmataných hřbetech, avšak když mi výhled zacloní mladá dívka, která se zaujatě začne knihami probírat, tak natáhnu krok, abychom mohli pokračovat dál. Nakonec… Jsou všechno to jsou jen věci. I kdybych tu snad měla vykoupit všechno, co se mi aspoň trochu líbí, těžko by mi to udělalo radost. Jsou věci, které si za peníze koupit zkrátka nejde.

Snad jen neodolám, abych nenahlédla do bedýnek položených ve sněhu, u kterých se choulí lidé, kteří zde neprodávají žádné rukodělné výrobky či nové zboží, ale staré věci, které dříve skutečně patřily někomu jinému. Avšak odvahu k tomu, abych se skutečně v nějaké z nich začala přehrabovat a vytahovat z ní věci v sobě nevykřešu.

Naštěstí zde není ani tolik lidí, jak jsem očekávala, nemusíme se prodírat davy ani si dívat pozor, aby do nás nikdo nevrazil, a tak se tudy dá vlastně vcelku nerušeně korzovat. Aspoň do chvíle, kdy procházíme kolem jednoho ze stánků, kde v kotlíku probublává svařené víno. Medově ovocnými tóny se prolétá vůně skořice, hřebíčku a jablek. Když se ke mně Alex přitočí, náš pohled se na chvíli střetne. Přesně tuhle chvíli jsem si malovala, když jsme seděli v drožce vezoucí nás z nádraží do hotelu. Jak se ubytujeme a půjdeme se… Zkrátka jen projít… Někam, kde si budu moci ohřát zmrzlé prsty o horký hrnek se svařeným vínem… Potlačím nutkání si povzdechnout a namísto toho se přiměji Alexovi opětovat úsměv.

„Ranní káva to sice není, ale… Vlastně tak trochu žízeň mám,“ souhlasím s tím nevyřčeným návrhem. „Kdy naposledy jsi vlastně měl svařené víno?“ zeptám se ho, tentokrát už s jistou patrnou zvědavostí. „Já ho jeden čas nemohla ani cítit. Doktor Lovett nakázal, abych ho denně pila svařené s šalvějí a nějakými bylinnými kapkami, dokud mi nebude lépe, což nebyla úplně ta nejlepší formulace, protože mi z toho bylo vždy akorát tak zle,“ drobně se ušklíbnu. Kolik let zpátky to už jen je? Ani si to nedokážu vybavit…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vystoupíte z kočáru, zatímco se kolem vás vykreslí pohled na svět, který rozhodně nevypadá, že by ho sužoval nějaký problém, nebo snad smrt, či přímo zkáza. Lidé korzují mezi stánky a trhovci se snaží nabízet své zboží těm, kteří se zvědavě zastaví u jejich stánků. To vše zasypané sněhem a vonící dýmem z několika menších ohnišť. Je to vlastně malebné. Poklidné. A dokonce to tu není v tuhle denní dobu ani tolik zalidněno.

„Nemáš hlad? Opravdu, Del?“ Nakrčí Alexander obočí a poněkud nedůvěřivě si tě prohlédne. „Ale dobře… Vyrazíme na trhy. Třeba se ti tam něco zalíbí.“ Pokývne nakonec, aniž by se tě snažil přesvědčovat, že by bylo vhodnější se někde před tím najíst. Sama hlad nemáš, i když to spíše můžeš přisuzovat tomu stresu, co máš za sebou, a který ti stále mírně svírá žaludek, než tomu, že bys byla od včerejšího večera stále sytá.

„Tak je bleší trh a bleší trh.“ Pokračuje Alexander, zatímco společně s tebou vykročí k prvním stánkům. „Ten na Covington square je jeden z těch lepších v Novém Jeruzalémě. Byl tu i v dobách, kdy jsem zde žil, takže má už docela tradici. Ostatně u Zlaté katedrály by nenechali potulovat hloučky pobudů. Bůh sice nesoudí lidi na základě majetku, ale víme, že samotní lidé jsou na tom jinak.“ Ušklíbne se drobně.

„Ale možná, když se budeme dobře dívat, pár těch sběratelů krámů najdeme. Vždycky tu nějací byli, i když dnes jim počasí zrovna nepřeje. Na jejich místě by se mi také nechtělo posedávat na mrazu a doufat, že prodám čajový servis po babičce.“ Pokračuje dál Alexander, na kterém je patrné, že mu změna prostředí i tématu prospěla. Ochotně se ho chytil a raději mluví o takových obyčejných věcech než událostech, jenž se odehráli ve věži.

A tak se brzy zanoříte mezi stánky. Musíš uznat, že tu toho není až tak málo. Často zde jsou nějaké rukodělné výrobky od košíků, přes drobností k vybavení domácností, ale také zde najdeš i pár prodejců, kteří skutečně nabízejí porcelán. Nevypadá to naštěstí na otlučené sety po babičkách, ale ani to nedosahuje kvalit výstavních kousků, kterými se chlubili vaši rodinní známí na sporadických návštěvách, přesto to nevypadá až tak špatně. Dalo by se zde vybrat. Velká část věcí, které zde vidíš, by v Provinciích byla mnohem hůře dostupná.

Samozřejmostí jsou zimní doplňky. Šály, štuclíky na ruce, dokonce umně vydělávané kožešiny polárních i obyčejných lišek a pár kousků garderoby sešitých i z norkových kožešin. Dokonce i zapomenuté rukavice by sis zde zcela jistě zvládla vybrat. Je libo z tlusté látky s podšívkou nebo snad z jemné kůže v rozmanitých odstínech?

A nakonec i Alexander měl pravdu. Mezi stánky na pár volných místech projdete kolem pár lidí, kteří se krčí na mrazu s pár vyskládanými věcmi v bedýnkách před sebou. Čepice naražené pomalu až k nosu a zachumlaní do tlustých těžkých kabátů tak, že na první pohled není ani možné poznat, jestli jde o muže nebo ženu. Povětšinou je to konvolut všemožných tretek a věcí posbíraných z domácností. Některé zcela jistě starší než vy dva. Ale těžko říct, jestli je mezi nimi něco použitelného. To by ses musela podívat blíže.

Ovšem ještě je tu něco, co lze jen těžko minout. Sladká kořeněná vůně nějakého ovocného svařeného vína, co se line z kotlíku, z kterého stoupá bohatá voňavá pára a pár lahviček medu postavených vedle jasně značí, že tohle pití trpké zcela určitě nebude.

„A žízeň máš, Del?“ Otočí se na tebe Alexander, zatímco procházíte kolem a nepatrně se pousměje.

Vera De Lacey

William nad novými informacemi o Robertovi jen povytáhne obočí. Tohle jsi mu zcela jistě neříkala, ale nevypadá to, že by ho to snad nějak výrazně trápilo. Ani se tě nezačne vyptávat na to, kde přesně by to mělo být? U jakého hotelu, že ta kavárna byla? Ne, je na něm vidět, že má teď naprosto jiné starosti a kdo ví, jestli zrovna Barlowa bude nakonec vůbec řešit. Ty ale také nepokračuješ. Ať už je to tím, že sám William nepůsobí, že by to chtěl slyšet a nebo snad díky tomu, že ti nezbývá dost sil.

Měla by ses starat sama o sebe. Tak nějak to řekl. A ty nakonec souhlasíš.

William zabalí dvojici relikviářů do ubrusu a pomůže ti na nohy. Nakonec jsou to skutečně jen dva relikviáře. Je to stále ale lepší, než kdyby měl ruce úplně volné. I dva kusy jsou velmi vzácný náklad. Dost možná by dost z Probuzených řeklo, že mnohem cennější než ty sama. Ostatně kvůli střepům Zrcadla se bojovalo. Umíralo.

„Hmmh… jistě.“ Hlesne vévoda, zatímco tě podepře, když zakolísáš. Drží tě a ty se o něj opíráš, dokud se ti nepodaří nabrat ztracenou rovnováhu. „Dobře… Můžeme?“ Zeptá se tě tlumeně, než si tě přechytí a společně vykročíte z místnosti. Skutečně, jen co se přiblížíte k dveřím, zesílí vůně krve, která se zpoza nich line. I kdyby si neviděla před tím to tělo ležící na zemi, nenechalo by tě to na pochybách, co za nimi najdeš.

William odemkne dveře a vykročí s tebou kolem těla. Oči ti sklouznou dolů tam, kde vidíš tvář muže, kterého… neznáš. Přesto se ti do paměti jeho vyryjí až příliš přesně. Kolik mrtvých těl si za svůj život viděla? Nakonec… začíná se to kupit, ale stále bys je spočítala na prstech rukou.

Ucítíš, jak tě William trochu pevněji přitáhne k sobě, když zaškobrtneš. Snad si myslí, že opět ztrácíš vládu nad svým tělem, nebo tě pohled na mrtvé tělo tak moc rozhodil. Nebyla by si ostatně první ani poslední dáma, která by u takového pohledu omdlela. Naštěstí tě ale události posledních roků zocelily. A v kombinaci s tím, co jsi prožívala ve Verších tohle nebylo nic.

Pokračujete dál. Netrvá to dlouho a dorazíte ke schodišti, o kterém mluvil William. Ten se na moment zastaví a natočí k tobě tvář. „Teď se mě drž. Půjdeme pomalu, ano Vero? Tak hlavně… opatrně.“ Vykročí s tebou ze schodů, které se ukážou jako opravdová výzva. Musíš se skutečně soustředit na každý krok. Je to doslova pekelné soustředění, po kterém ti na čele vyrazí krůpěje potu, avšak pořád je to lepší než zakopnout a zřítit se ze schodů. Těžko říct, jak efektivně by byl William schopen udržet tě na místě, kdyby tě zradila rovnováha tentokrát.

Ani nevíš, jak dlouho to trvá. Dokonce v jednu chvíli si měla pocit, že jsi cítila další nasládlou vůni krve proplétající se k vám odkudsi z jiného směru, avšak… Bylo těžké tomu přikládat nějakou větší váhu, když si většinu vědomí využívala na to, abys sešla schody. Ale zázraky se skutečně někdy dějí. Už už chceš opět opatrně natáhnout nohu a položit ji o pár čísel dolů, když v tom narazíš na rovnou podlahu. Zvládli jste to. Jste dole. I od Williama v ten moment uslyšíš úlevné vydechnutí, než si tě trochu přechytí a bez dalšího zdržování pokračuje.

Vjemy z cesty skrz dům se ti slévají jeden do druhého. Pach krve, rozmazaná světla, odlesky od broušeného skla. Jedna noha střídající druhou. Williamův pravidelný dech, který jako kdyby udával rytmus vašim krokům. Skoro se v tom všem až ztratíš, než…

Ofoukne tě ledový vítr, který ti nevybíravě vmete pár rozcuchaných rudých pramenů do tváře. Jste venku? Zcela určitě. Slyšíš nějaké zvuky, ale stejně jako v domě se vše podivně přelévá jedno do druhého a vše přehlušuje tlukot tvého srdce. Podpatky klapají na dlažbě, zatímco tě William urychleně vede… Kam? Až opožděně si uvědomuješ, že jste v potemnělé ulici a tam před vámi. Hlava ti těžkne ale zvládneš ji zvednout natolik, aby sis všimla koně stojícího v opuštěné uličce. Od nozder mu jde pára a netrpělivě pohrabává kopytem, jen co vás uvidí.

„Musíme spěchat. Myslím, že už nemáme moc času.“ Zamumlá William asi spíše pro sebe, než rychle odváže koně a… „Zkus se aspoň trochu zapřít. Pomůžu ti nahoru, ale drž se, abys nepřepadla.“ Skloní se k tobě a počká alespoň na pokývnutí nebo jakoukoliv reakci značící, že jsi jej slyšela, než tě vysadí do sedla. Je pravda, že máš, co dělat, aby ses zvládla řídit jeho instrukcemi, ale nakonec hustá koňská hříva, do které zapleteš prsty poslouží jako poměrně spolehlivá zábrana tomu, aby ses zřítila i přes Williamovu snahu k zemi. Jen co alespoň trochu jistě sedíš v sedle, kůže trochu zavrže, jak se za tebe vyšvihne William, který se nakloní přes tebe, aby si přechytil opratě a pobídnul koně do poměrně svižného tempa.

Odtrhnu pohled od výhledu z okénka do zasněžených ulic a se vší tou nejistotou i nervozitou se pustím do vysvětlování. Nebo aspoň snahy o něco takového. Jde to ztuha, všechna ta slova obtížně lovím v sobě samé a ani jedno z nich mi nejde přes rty zrovna lehce. Sama si nejsem jistá tím, co to do mě vjelo, když jsem se chopila slova. Nebo si to možná jen namlouvám a ve skutečnosti to vím až příliš dobře.

„Ne, nepřesvědčoval,“ povzdechnu si, „jen… Ne, to je jedno,“ potřesu hlavou a dál to nerozvádím. „Já vím, to já to vyprovokovala a… Tuhle poznámku jsem si měla odpustit. Ani se mi nechce věřit, že jsem to vážně řekla nahlas,“ hlesnu zkroušeně. „Ani… Ani jsem to nemyslela vysloveně zrovna vůči Danielovi, jen… Nemám na ně zrovna dobré vzpomínky,“ dodám takřka neslyšně, ovšem to už nechám Alexanderovi prostor a více ho nepřerušuji.

Jen… Nepřipadalo mi to, že by se zase tak moc nestalo. Daniel tak rozhodně nezněl – vlastně mě tím až zaskočil, s tím, jak jsem ho poznala to rozhodně bylo nečekané. „S tím, co se děje… Chápu ho. Ani Noah…“ zarazím se a sevřu pramen vlasů v ruce tak silně až to zabolí. Dech mi na okamžik uvázne v hrdle, jak na těch pár vteřin zpanikařím nad tím, kam mne to zavály myšlenky. „… nevypadal… Nezněl… Když mluvil o tom… O co se děje…“ jen s obtížemi dokončím větu a roztřeseně vydechnu.

„Tedy, chtěla jsem… Chtěla jsem původně říct, že…“ pokusím se řeč odvést jinam, „… kdyby… Kdyby bylo cokoliv, co bych mohla udělat, abych v té věci s Danielem pomohla, tak to udělám,“ vydechnu v té snaze vyjít Alexovi aspoň v tomhle vstříc.

V kočáru se rozhostí ticho, které bez varování opět rozbije Alexův hlas ve chvíli, kdy jsem měla náš rozhovor za skončený a uzavřený. Překvapeně k němu vzhlédnu a v první chvíli vlastně ani nevím, co mám říci. Před očima mám stále tu chvíli, kdy tehdy v ten večer po aukci bez přemýšlení přijal svoji povinnost. Aniž by se ho o to kdokoliv prosil či to po něm žádal se rozhodl odejít a vypořádat se se Ztracenými jako by byl stále tím Generálem z Veršů, jakého si pamatuji. Toho, kterého znám důvěrněji a mnohem lépe než samu sebe.

Pod tíhou pronikavého pohledu těch černých očí nejsem schopná ničeho více než mu ho opětovat. Srdce mi poskočí a skrze pootevřené rty neprotlačím ani výdech. V tomhle je oproti Kamaelovi tak moc… Jiný. Ne, on by nic takového nikdy neřekl a především neudělal. Je to ten vzácný okamžik, kdy se na něj dívám a nevidím v něm Kamaela, ale pouze… Alexandera. Náhlá změna tématu mne přiměje sebou lehce škubnout. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů jako tolikrát předtím a přivřu oči.

„Alexi…“ vyslovím tiše jeho jméno a znovu na něj pohlédnu. „Máš pravdu. Samozřejmě máš pravdu. Utíkáme… Oba… Bez ohledu na to, jaké důvody k tomu máme,“ povzdechnu si. „Před rokem… Jsem z toho byla vyděšená a nebyla jsem si vůbec jistá tím, zda je to správné rozhodnutí, ale teď… Teď už vím, že ať je to správné nebo ne, tak záleží právě na tom, že to je naše rozhodnutí a ne… Někoho jiného, kdo by to rozhodl za nás… A… Jsem za to ráda, že to tak je…“ slabě se pousměji.

Po zbytek cesty nezapřede už hovor ani jeden z nás. Ani se o to nesnažím, jen hledím z okénka ven stejně jako mnohokrát předtím při mých cestách po Jeruzalému a topím se ve vlastních myšlenkách tavících se akorát tak v napětí tuhnoucí v ramenou. Cesta Zahradami tomu příliš nepomáhá na kolik některá místa poznávám a vzpomínky mi doslova ožívají před očima.

Trhnu sebou, když se najednou ozve cvaknutí dveří. Ani jsem si nevšimla, že už jsme na místě díky zdlouhavé a pomalé cestě skrze zimní Jeruzalém, který vůči našemu kočáru nebyl zrovna přívětivý. Krátce se podívám po Alexovi, abych se ujistila, že skutečně budeme vystupovat. Ovšem působí stejně zaskočeně jako já. Ani náznakem to nekomentuji, jen si nechám pomoci z kočáru ven.

Sníh mi zakřupá pod podrážkami bot, avšak ani při výstupu z kočáru se do mne nezakousne zima a chlad. Pohledem přelétnu scenérii, která se přede mnou otevírá na náměstí. Stánky, lidi, sníh… Vzduchem se line směsice vůní tolik typická pro zimní svátky. Pečené kaštany, svařené víno… Celé náměstí je vlastně jedna velká tržnice. Má to své… Zvláštní kouzlo. Je to tak moc jiné oproti tomu, jak vypadají trhy v Provinciích… A připomíná mi to, že svátky jsou skutečně za rohem…

„Hm…“ viditelně zaváhám, když na mě Alex promluví. Pohledem krátce zakotvím v jeho tváři, který působí o něco uvolněněji, než očima sklouznu zpátky k náměstí. „Vlastně… Nemám hlad, takže klidně můžeme vyrazit rovnou na trhy,“ navrhnu mu. „Přiznávám, že pod pojmem bleší trh jsem si představovala něco víc… Pochmurnějšího. Krabice plné obskurního harampádí a tretek, stánky ztlučené z kusů dřeva a rozhodně víc podezřelých obchodníků s omšelým cylindrem na hlavě,“ náznakem se pousměji v té urputné snaze na chvíli nemyslet na nic vážného.

Delilah Blair Flanagan

Kočár s vámi jede zasněženou ulicí a jedno se musí nechat, sníh příjemně tlumí jinak poměrně drkotavou jízdu na kočičích hlavách. Snad jen kdyby kola někdy v zatáčkách příliš neujížděla do strany. Stane se to párkrát, ale pak kočí po poznání zvolní a veze vás opatrněji. Raději.

Přesto teď máte zcela jiné starosti. Alexanderova otázka se dala dost možná čekat. Sice některé věci raději nerozebíral a nepitval se v nich, ovšem to musel mít alespoň slabý pocit, že jim rozumí. A tak… se dáš do vyprávění. Samotná máš problém najít důvod toho všeho. Na druhou stranu toho na tebe bylo poslední dny opravdu hodně a… A prostě se už stalo. Alexander tě poslouchá, zatímco se to celé snažíš vysvětlit.

„Chápu, že to teď pro tebe muselo být všechno náročné. Hmmh, jen s těmi serafíny pozor… Nemůžeš házet všechny do jednoho pytle. Co můžu říct, tak Daniel byl zrovna jeden z těch méně… takových. Většinou byl více přímý a na manipulace si nepotrpěl. Alespoň, co si pamatuji. Ani tentokrát mě nepřesvědčoval, abych zde zůstal… Stejně jako tebe počítám.“ Zahledí se na tebe pár černých očí. „Ostatně, kdyby ses nezeptala, ani by na tenhle rozhovor nedošlo. Takže pozor s tím, komu povídáš něco o moudrých serafínech.“ Podotkne věcně, než se na chvíli odmlčí.

„Vím, že jsi nechtěla, aby to dopadlo takto. Ale už se stalo. Naštěstí zítra odjíždíme, a tak to dusno nebude trvat dlouho. I tak… Večer s Danielem zkusím promluvit mezi čtyřma očima. Byl bych nerad, kdybychom odjížděli a tohle tu po nás zůstalo. Ale nakonec… zas tak moc se nestalo.“ Vydechne Alexander dlouze a více se opře do polstrovaného opěradla sedačky. „Spíš je na něm vidět, že je také přetažený. Nepamatuji si, že by ho něco takového dřív dovedlo takto rozhodit.“ Zapřemýšlí s pohledem upřeným z okénka, za kterým se míhají kovové stožáry lamp pouličního osvětlení lemující chodníky.  

Nastane mezi vámi ticho. Uplyne nějaký čas… Než pak ještě pár momentů, když v tom…

„A jak jsi to myslela? Že nechceš, aby si myslel, že neutíkám?“ Ozve se náhle Alexanderův hlas, aniž by však odtrhl pohled od okénka. „A co si myslíš, že dělám?“ Otočí se na tebe nakonec s tváří opět prostou jakéhokoliv výrazu. „Utíkám od toho. Vím to moc dobře. Utíkám stejně jako před lety. Možná jsou mé důvody jiné, ale to na tom nic nemění.“ Odpoví ti zcela upřímně tím lehce zastřeným hlasem. „Nazývejme proto věci pravými jmény. Oba víme, že tohle je útěk z Nového Jeruzaléma. Pro nás oba. Stejně jako před rokem.“ Vpíjí se do tebe jeho intenzivní pohled, který tě na ten moment doslova přišpendlí na místě. Ne, Alexander se nemračí. Vlastně je na něm opět těžké poznat, jaké emoce to v něm doopravdy vzbuzuje.

„Hmmh, asi ta cesta bude chvíli trvat.“ Zamručí náhle, jako kdyby chtěl odvést téma někam jinam a opět natočí tvář k okénku.

A má pravdu. Cesta na Covington square trvá skoro hodinu, která není vyplňována nějakým živým rozhovorem. Ne, že by to mezi vámi bylo jindy jiné, ale dnes to vypadá, že máte každý hlavu plnou vlastních myšlenek k probírání se jimi.

Vlastně je těžké postřehnout, že už jste na místě. Kočár s vámi sem tam musel i dříve zastavit, když nebyla situace na silnici nejrůžovější, a tak i tentokrát prostě čekáte, až se rozjede. Tedy až do momentu, než se ozve cvaknutí dveří, které vám otevře drožkář.

„Jsme tady, pane a madam.“ Promluví do ticha, které panovalo většinu cesty.

Alexander se trochu trhaně pohne, jako kdyby se snad probudil z lehké dřímoty. „Ehm, jistě. Děkujeme.“ Odkašle si a poupraví si kabát, než vystoupí ven, aby muži zaplatil příslušný obnos. Hned na to natáhne ruku k tobě do vozu a pomůže ti ven. Boty se zaboří do pár centimetrů sněhu, zatímco tě do nosu udeří směsice vůní.

Cítíš maso pečené na ohni, kaštany a odkudsi i velmi rychle poznáváš typickou vůni skořice. Covington square je pokryté tržnicí. Není to nakonec až tak přeplněné, jak jste se mohli bát. Většinu těch domácích obchodníků, kteří si na bleší trhy donesou bednu tretek z domu, aby si na ni pak sedli, vyhnalo mrazivé počasí a sníh. Pár by se jich tu snad našlo, krčit se mezi zastřešenými stánky. Avšak ty se střechami, které připomínají spíše menší krámky, převažují.

Kolem náměstí se tyčí měšťanské budovy z rudých cihel a vše osvětlují lampy pouličního osvětlení, které svítí celý tento pošmourný den. Nový Jeruzalém se vždy ve velkém chystal na vánoce, které zde byly nejpopulárnější svátky. O tom ostatně vypovídalo to, že to byla jediná doba v roce, kdy i těžké lisy a parní stroje v Industriální čtvrti utichali a celé město skutečně slavilo.

„Tak? Kam teď? Cheš najít nějakou restauraci nebo zamíříme na trhy?“ Přitočí se k tobě Alexander, který to celé sleduje konečně s o něco uvolněnějším výrazem.

Vykročíme ulicí, ačkoliv ne směrem na hlavní třídu. Nevadí mi to, aspoň tady není tak rušno. Tentokrát se neohlížím směrem k věži, jakkoliv to k tomu svádí… Naopak se soustředím na cestu před námi, na sníh křupající pod podrážkami bot a zledovatělý chodník pod ním. A čím více kroků ujedeme, tím více to ve mne hryže. Kouše a škrábe. Sníh, který naberu na prsty studí jako kdykoliv jindy, avšak mrazivě neštípe… A tak se odhodlám promluvit o něčem, co včera bylo jen mojí pouhou domněnkou. Vlastně dnes to není jiné, vždyť jsme venku sotva pár minut, přesto je to pro mne natolik nový pocit, že to zkrátka nedokážu ignorovat a hodit za hlavu.

„No…“ krátce zaváhám, když na sobě ucítím Alexův vážný pohled, „včera jsem si všimla, že mi venku není zima. Všichni kolem vypadali, že mrznou a já se cítila vlastně… Příjemně. Normálně…“ pokusím se to lépe pojmenovat a upřesnit, ačkoliv si sama nejsem jistá tím, o čem to právě mluvím. Možná to jen souvisí s tím, že jsem Probuzená? Andělé přeci nevnímali horko ani zimu tak jako lidé. Avšak Alexova reakce nevypadá, že by to mělo být… Běžné.

„Ano… Tedy, těch pár dní v Jeruzalému mi rozhodně venku teplo nebylo a… A po té aukci mi byla strašná zima, ten chlad se mi držel pod kabátem a nebyla jsem schopná se zahřát, ale když jsem se probudila, tak to bylo už v pořádku…“ dodám už s jistým znepokojením, když mi Alex potvrdí, že to v pořádku skutečně není.

Sleduji ho, jak si stahuje rukavici a bere mne za ruku. Jeho dotek… Pálí. Takřka doslova. A pak přijde verdikt, se kterým mne opět pustí. „Chladná?“ zopakuji po něm a na chvíli zvednu vlastní ruku před tvář. Nepřipadá mi na ní cokoliv… Jinak. Ani… Ani jsem si toho nevšimla, že bych snad byla studenější. Kousnu se do vnitřku rtu jako mnohokrát předtím a sklopím hlavu. Hranice mezi námi dvěma se drolí… Pořád mi ta slova zní v hlavě. Srdce se mi neklidně rozbuší jen si na to vzpomenu.

Krátce kývnu hlavou. Ano, v Provinciích skutečně nebude zima. Proto se tam přeci chci vrátit, aby mi Dvaracké slunce vyhnalo mráz z duše. Chci vydechnout daleko od mrazivého oceánu, obklopit se horkem a barvami… A teď… Teď se poprvé bojím, že to nebude stačit… „Nevím,“ hlesnu tiše, „chci věřit tomu, že je to, jak říkáš ty. Jen dozvuk…“

Ať už je to ovšem jakkoliv, tak aspoň cíl naší cesty je jasný. Covington square, kde Sofie koupila kufr s mými rukopisy. „Ah… Jistě. Máš pravdu. Domlouvali jsme se na ty… Trhy,“ přitakám poněkud roztěkaně. Jen jsem si po tom všem nebyla jistá… Ale to už nahlas neřeknu. „Tak… Dobře. Zní to dobře. Už ani nevím, kdy jsem viděla naposledy Zlatou katedrálu…“ souhlasím. A lžu. Vím to naprosto přesně. Bylo to v to ráno, kdy mne odvážel kočár do sanatoria Grenhill. Vycházelo slunce a já si slibovala, že tohle není naposledy, kdy mám příležitost ji vidět… Tiše si povzdechnu a ponořím se zpátky do ticha, které mezi námi nastane.

Ale během krátké chvíle odchytí jednoho z drožkářů, stačí pár slov a odvoz na Covington square je zajištěn. Tedy… Myslím. Připadá mi, že toho s kočím musí řešit více než jen prostý požadavek na to, aby nás přiblížil, kam potřebujeme, ale neřeším to. Namísto toho nastoupím do kočáru, kde se usadím na jednu z měkkých polstrovaných sedaček a prostě jen na tu chvíli s výdechem přivřu oči. Vzápětí nastoupí i Alex a udělá si pohodlí. Kočár se s trhnutím rozejde vpřed a já už jen ze zvyku poodhrnu záclonku na okně, abych lépe viděla ven.

Tentokrát ovšem ticho mezi námi nestačí nabrat na hloubce ani nepříjemném pnutí. Je to Alexův hlas, který jej rozbije a… Ošiju se. Je to dobré znamení, že se mne ptá a chce o tom mluvit. Určitě to je… Dobré znamení… Přesto uhnu pohledem, který raději upřu k prameni vlasů, co si nervózně namotávám na prsty. Když to Alex podá takhle, zní to ještě hůř, než jsem si myslela.

„Ne, nestalo. Krom té krátké výměny ohledně mého tetování a věcí kolem, ale… Ale ne. Nic…“ odpovím po pravdě a na chvíli se odmlčím. Hledám ta správná slova, kterými bych to vysvětlila a ospravedlnila se, ale žádná nenacházím. „Já… Já po pravdě… Nevím,“ vydoluji ze sebe poněkud nešťastně, protože moc dobře vím, že tohle není zrovna rozumná a dospělá odpověď.

„Já… Tedy… Vlastně jsem věděla, o co jde, jen jsem… Jen jsem chtěla, aby to prostě řekl nahlas místo těch náznaků. A jen… Vlastně jsem chtěla, aby… Aby si nemyslel, že zase utíkáš, že tohle je moje rozhodnutí, ale… Ale jak jsem začala mluvit, tak… Mám toho v hlavě… Tolik… Tolik věcí… Se kterými nevím, co dělat a… A do toho Dumah a ta její… Frustrace? Já ani nevím, jakmile dojde na serafíny, něco ve mně se naježí a… A na rozdíl od ní neumím dost dobře mlčet, když bych měla. Nebo aspoň přemýšlet nad tím, co říkám,“ povzdechnu si a pokračuji dál v kroucení pramínku vlasů, který si obtáčím mezi prsty a nechávám ho prokluzovat.

„Nebo… Nebo jsem prostě jen přetažená a… Všechen ten tlak…“ potřesu hlavou. „Ale… Opravdu jsem nechtěla, abych to dopadlo takhle. Abychom odjížděli ve zlém.“

Delilah Blair Flanagan

Schody nakonec překonáte bez pádu a sestoupíte na chodník lemující ulici před vámi. Není tak široká jako jiné třídy v Zahradách, ale víš, že by stačilo jen zabočit za roh Galilejské věže a dostala by ses právě na jednu z těch větších. Teď jste byli v takové nenápadně zastrčené uličce. Tedy na Zahrady. S tím zaplivaným místem, kterým jsi procházela v Přístavní čtvrti, se to nedalo ani trochu srovnávat.  

Vykročíte. Sníh tě na ruce zastudí a skutečně začne po chvíli pomalu tát. Je to vše, jak by to mělo být? Snad jen, kdyby si měla šálu pořádně omotanou a kabát zapnutý. Dokonce ani Alexander, kterého tohle počasí zcela jistě také příliš netrápí, je oproti tobě mnohem tepleji oblečen. Je to sice především představení pro kolemjdoucí, ale je dobré nepřitahovat zbytečně zvědavé pohledy.

A právě ten se na tobě zastaví, když váhavě promluvíš. Samozřejmě patří Alexanderovi, protože chodník, po kterém jdete se zdá alespoň prozatím prázdný. „Jak to myslíš?“ Zeptá se tě, zatímco jeho pohled sklouzne po tobě od hlavy až k patě. Nemusíš toho ale tolik vysvětlovat. Ostatně tvůj oděv v kombinaci s tím, že se neklepeš zimou, mluví jasně. Něco se skutečně změnilo.

„Hmmh, říkáš, že je to od té aukce?“ Povzdechne si Alexander, kterému se ve tváři usadí poněkud ustaraný výraz, zatímco kráčíte dál po zasněženém chodníku a sníh vám křupe pod podrážkami bot. „To je skutečně zvláštní.“ Promluví nakonec po pár metrech, než si stáhne rukavici, aby sáhl po tvé ruce. Stejně jako před tím, jeho dlaň hřeje, skoro až pálí a Alexander… Ne neusmívá se, jen se tváří ještě více vážněji.

„Přišlo mi, že jsi studenější… A skutečně. Ruce máš ledové. Nedivím se, že ti není až taková zima. Celá jsi více… chladná.“ Pustí tvou ruku a zase si navleče koženou rukavici, jak se sluší a patří. „Třeba je to jen dočasné… Dozvuk toho všeho. Určitě. Do pár dnů to bude lepší. V Provinciích chladnu určitě nebude.“ Pokračuje stále poněkud zachmuřeně a tobě nezbývá než v to doufat, protože snášet v tomto tvém novém stavu horka by mohlo být velmi nepříjemné. Těžko totiž říct, jestli tvá termoregulace funguje obousměrně jako u Alexandera.

„Nebo… Máš důvod myslet si, že ne?“ Přeci jen se Alexander zeptá na něco, na co nemusí být pěkná odpověď.

Ale to už dojdete na hlavní třídu, po které jezdí více vozů a dokonce na druhé straně ulice zahlédnete i drožku, která je prázdná. „Kam vyrážíme? Domlouvali jsme se na ty trhy, ne? Sama si zmiňovala ty na Covington square, tak bych zajel tam. Je to kousek od Zlaté katedrály a je to poměrně pěkné místo. Trochu živější asi teď… Ale to snad nebude vadit.“ Odpoví ti Alexander na tu ze snadnějších dnešních otázek, zatímco s tebou přeběhne ulici.

„Jste volný?“ Slyšíš, jak osloví drožkáře, se kterým se dá do krátkého rozhovoru, aby vám dojednal odvoz, než na tebe kývne a otevře ti dveře kočáru, abys mohla nastoupit dovnitř. Sám s ním ještě chvíli něco řeší, než se nakonec vyhoupne za tebou do vozu a usadí se na jednu z polstrovaných sedaček.

„Tak… To bychom měli.“ Smete si pár pohyby z ramen napadané sněhové vločky, které se mu ale v mezičase usadily i v rudých vlasech. Aniž by bylo třeba cokoliv dodávat, kočár s vámi hned na to vyjede a vyrazí k vašemu cíli.

Alexander si rozepne knoflíky kabátu a trochu pohodlněji se usadí, než na tobě zakotví jeho pohled. Ani příliš dlouho neváhá, než se nadechne ke slovům.

„Co to bylo, Del? Tam nahoře s Danielem? Stalo se něco, o čem nevím? Jednal s tebou před tím nějak… nevhodně? Nebo proč jsi po něm najednou tak vyjela?“ Ptá se tě. Není v tom nějaká výčitka, alespoň zatím. Viditelně se jen snaží pochopit, kde byla kořenová příčina toho, proč se to celé náhle tak zvrtlo.  

Vera De Lacey

William nedbá tvé připomínky, že se snad od tebe umaže.

„Je to jen oblečení.“ Oponuje ti tiše, snad jako kdyby tě tím chtěl zbavit alespoň části obav. Avšak tohle není něco, co by tě teď tolik trápilo. Každopádně ho to neodradí od toho, aby si tě přitáhl k sobě. A tobě to také nezabrání v tom, aby ses o něj hned na to opřela. Nejdříve o rameno, ale pak sklouzneš o něco níže a tváří zůstaneš opřená o jeho hruď. Ne, tohle není už něco, co by se dalo vysvětlit případnému svědkovi jako pomoc bližnímu v nesnázích. William tě však neodstrčí nebo tě nějak lépe nepodepře. Cítíš jen, jak na moment strne a srce, které mu tluče v hrudi a jehož pravidelné údery slyšíš, o něco zrychlí. Jeho paže tě pak zničehonic obejmou, jako kdyby i on sám váhal, jestli něco takového má provést. Přeci jen věci kolem vás dvou nebyly nikdy jednoduché a ani dnešní den nebyl výjimkou. Přesto…

„Dobře… To zvládneme.“ Souhlasí s tebou a cítíš ve vlasech, jak bezděčně přikývne. Působí navenek klidně. Jediné, co ho prozrazuje, je jeho o něco rychleji bijící srdce, které slyšíš prostě jen jako Vera. Jako obyčejný člověk. To, co říká, nezní zrovna ideálně. Musel zde být tajně. Dost možná dřív, než by se celý případ dostal efektivně do rukou policie. Rozhodně předseda rady nemohl a neměl by pobíhat po městě a jen tak střílet na lidi, i když to byli ve skutečnosti ti, kteří vás věznili. To ale není, co bys snad mohla teď vyřešit, pokud vůbec a ani William to více nerozpitvává.

„Jistě… pojedeme. Slibuji… Vero… Vero?“ Chytí tě za paže, aby ses přestala bezvládně sesouvat. „Ehm, zvládneš… Dobře. Nějak to zvládnout budeme muset. Tak jako tak.“ Ani William nezní na sto procent přesvědčeně, když tě drží v náručí. Sice nejsi úplně hadrová panenka, ale o jistých pohybech si můžeš také nechat jen zdát.

„Co? Barlow?“ Zarazí se William, když změníš téma na Roberta, se kterým jsi byla domluvená na setkání v kavárně. Jak tohle celé vůbec vezme? Jak mu to říct? Jak…

„Ale Vero, to bylo včera odpoledne. Teď je sobota ráno. Počítám tak kolem tří hodin? Říkala jsi mi, že je to setkání domluvené v pět hodin odpoledne, ale… Ale nevěděl jsem kde. I když upřímně i tak jsem neměl prostor řešit zrovna jeho.“ Vpadne ti do myšlenek William s těmi prostými fakty, které značí jediné. Nebyla jsi tam. Ty ani William. Pokud tam Robert dorazil, čekal tam naprosto zbytečně a teď těžko říct, kde je mu konec.

„Nemusíš nic. Jen se odtud dostat a chvíli mi vydržet při vědomí. Ano?“ Skloní k tobě tvář. „Není Granville? Vero…“ Zadrhne se mu povzdech v hrdle. „Řekneš mi k tomu víc, až budeš při smyslech. Víc… při vědomí. O Barlowa se nestarej a vlastně ani o nikoho jiného. Kromě sebe. Alespoň pro jednou se starej pouze sama o sebe, ano?“ Dodá konejšivě, než tě podepře a opře o opěradlo pohovky. Všimneš si, že na košili a límečku má pár rudých skvrn, ale jak říkal. Je to jen oblečení.

„Jen moment. Budu potřebovat do něčeho vzít ty relikviáře a žádný kufr zrovna není po ruce.“ Slyšíš opět jeho hlas, avšak hned na to ucítíš, že teplo zmizí, jak se William zvedne z pohovky a přemýšlivě se rozhlédne po místnosti, než po chvíli vykročí pár ráznými kroky ke stolku, na kterém jsou nějaké ozdobné drobnosti. Náhle se ozve zvuk tříštěného skla, jak prostě zatáhne za ubrus, který kryl lakovanou desku a věci z něj se rozsypou po zemi. Viditelně neměl čas vše pečlivě přeskládávat kamkoliv jinam.   

S kusem vzorované látky lemované ozdobnými střapci se vrátí k relikviářům, které do ní umístí a pár cípů sváže k sobě. Je to dosti improvizované, ale rozhodně se mu to ponese lépe, když tě bude muset zároveň podpírat.

„Dobře… Tak se mě chyť, ano?“ Natáhne se pro tebe a vytáhne tě na nohy. Musíš se o něj v první chvíli skutečně zapřít, protože nohy tě zrovna dvakrát neposlouchají, ale když se soustředíš a dáš tomu chvíli, povede se ti na nich udržet. William si tvou ruku přehodí přes ramena a trochu se nahrbí, abys na něm tak nevisela, zatímco tě druhou rukou jistí kolem pasu. „Klidně se o mě zapři, jak budeš potřebovat. Čeká nás pár schodů, ale… To zvládneme.“ Pokývne hlavou, než s tebou vykročí ven z místnosti k dveřím, které před tím zamknul a za kterými ležela jedna z mrtvol.