Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Břímě Krátce kývnu hlavou, když Alex potvrdí, že nějakým způsobem svoji společnici kontaktoval. Nemluvil s ní ani jí nepsal, což mne vlastně svým způsobem potěší, ostatně… Kolikrát jsem trnula, že by se Aliya mohla objevit na prahu našeho domu v Dvarace a… Ani nevím co, ale určitě by to nebylo pěkné. Nicméně Alex pokračuje dál a… Nebudu lhát, bez těchto informací bych se obešla. Rozhodně bych se bez nich obešla. „To dává smysl,“ poznamenám krátce, když zmíní, že jí předal Morleyho obchodní společnost. Vlastně mne ani nikdy nenapadlo přemýšlet nad tím, co se po tom atentátu se společností stalo… Dovětek, který přijde vzápětí je bolestivým škrábnutím, které přijde stejně tak nečekaně jako nevyžádaně. Sklopím hlavu a stojí mne veškeré sebeovládání, aby se mi na rtech neobjevil hořký úšklebek, když mi prolétne hlavou ono cynické „na rozdíl ode mne“. Obraz těch dvou, který se přede mnou vykresluje se mi nepříjemně vpaluje do mysli. Ne, o ni by se Alex nemusel bát. Nepotřebovala by, aby se o ni staral a zajisté by mu nezpůsobovala tolik problémů jako já.
Změnu tématu tak vítám, ačkoliv ani náš následující rozhovor není ani trochu šťastný. Jakkoliv se sama nečekaně rozmluvím a pokusím se Alexovi odpovědět tak nejlépe, jak to dovedu ve snaze mu vysvětlit… Své obavy, to, jak to po tom všem vnímá já, tak… S pochopením se nesetkám. Otázka doprovázená hořkým úšklebkem na mne účinek pohlavku. Trhnu sebou a zabodnu pohled do ze mě. Na sníh křupající pod botami. Najednou si připadám tak… Tak strašně hloupě…
„Ne, nedovedu si to představit,“ přitakám tiše, když mne Ale začne uvádět do reality té druhé strany. Ostatně jako Generál tam byl. Rozhodoval o životě a smrti jiných. Válka nejde vyhrát bez obětí. Nic nejde získat bez obětí. Ne, nejde. A já už si nepřipadám jen jako hlupačka, ale pokrytec k tomu. Jako bych snad sama neudělala to samé. Neobětovala ostatní… Jako bych neviděla věci i z Metatronova pohledu… Kdo jiný by to nakonec měl chápat více než já? Jeho a ta rozhodnutí. Přesto… Není to tak lehké. Nikdy to není tak lehké… A lehké to nakonec nebylo tak úplně jako tehdy, i když jsme byli vojáci a museli poslouchat rozkazy. Oba o tom víme nakonec svoje.
Pohled Alexovi neopětuji, i když ho na sobě cítím. Kdybych to udělala, nedokázala bych si udržet tvář. Mdlou, bez výrazu. „Ano, zníš jako serafín,“ odpovím poslušně. Ruka mi cukne, jak ji zvednu k tváři, nicméně si to v tu samou chvíli rozmyslím a raději schovám prsty do kapsy kabátu. „Rozumím tomu. Rozhodovat o ostatních je těžké stejně jako břímě důsledků rozkazů, které musí padnout,“ přinutím se pokračovat dál, jakkoliv bych se raději propadla zpátky do ticha a přidala si k té hromadě věcí, o kterých nemluvím. „Ale… Tohle přeci není jen o tom, co bylo – ale teprve bude. Nechci se stát znovu tou nutnou obětí jen z důvodu, že mi někdo řekl, že je to tak správné a musím to udělat, protože to byl rozkaz. Já… Nevím, jak ti to lépe vysvětlit, Alexi. Nerozumíš mi? Dobře. Vlastně… Jak bys mohl? Já sama tomu nerozumím… Ovšem ve tmě a řetězech, kdy tě lámou na kousky, ze kterých se musíš skládat znovu a znovu, když už není žádná naděje, jen zbytky odporu, který tě drží pohromadě jako tmel, máš spoustu času na přemýšlení, které ti změní priority i pohled na ostatní,“ na okamžik stisknu rty. Vánoční atmosféra trhů je mi najednou spíše na obtíž než cokoliv jiného.
„A já… Nemám za sebou nic z toho, co ty, mám jen tenhle rok a půl, kdy se v tom všem topím a snažím se přijít na to, co s tím. Nakonec se držím nějak nad hladinou jen díky tobě, že jsi se mnou, pomáháš mi, mluvíš se mnou… Že se mnou přes to všechno zůstáváš,“ zvednu pohled k věžím čnícím nad střechami domů a už nic dalšího nedodám.
Atmosféru nakonec příliš neodlehčí ani to svařené víno, dnes mi rozhovory s Alexem dávají… Zabrat. Ale… Někdy je lepší o všech těch věcech zkrátka mluvit a nedusit se tím. Otázka, která od Alexe padne mým směrem je až nečekaně a nepříjemně na tělo, avšak… Nabízí se. A tak se odpovědi na ní nevyhýbám. Snad pomáhá i sladkost vína a štiplavost skořice, co mi ulpívá při každém doušku svařáku na jazyku a ústech.
… aspoň zdánlivě sama za sebe…
Dnes se Alexovi příliš nedaří. Viditelně se při této jeho poznámce zarazím, ale nekomentuji to. Nicméně aspoň v tomhle si Alex najde něco, čemu rozumí a zná. Něco, na čem se nakonec můžeme shodnout… Něco, díky čemu můžeme celý tenhle hovor zakončit přeci jen lehčí notou. „Hm, takže přeslazený říkáš?“ drobně se ušklíbnu. „Pokud to takhle muselo být, abychom tu teď byli společně… Tak ne. Nelituji ničeho z toho, protože jsem přesně tam, kde bych měla být…“
Po tom všem mi otázka na to, co bych chtěla dělat teď připadá… Jako ta nejtěžší, kterou mi dnes Alex položil. Nastane mezi námi ticho, které je možná až příliš dlouhé, než se náš pohled setká a já se drobně pousměji. Po tom všem je to málem jako malý zázrak. „Teď bych ráda dělala to, co chceš ty. Dnešní den už byl možná až příliš o mně,“ odpovím mu a nechám tak rozhodnutí na něm. | ||
| |||
 | O svobodě a povinnostech Delilah Blair Flanagan „Koho? Alyiu?“ Zeptá se krátce Alexander, i když je to z konverzace více než jasné. Je vlastně až s podivem, že se na něco tak jasného ptáš poprvé po skoro až roce. „Ano… Po nějaké době. Ne, tedy osobně a vlastně ani písemně, ale řekněme, že jsem jí dal možnost, jak vědět, že žiji. Ostatně… Má obchodní společnost je teď psaná na ni. Po Karemově smrti stejně nebyl nikdo jiný, komu bych s tímto věřil.“ Řekne jako kdyby to nic neznamenalo. Těžko bys v jeho hlase hledala známky nějakého sentimentu. Buďto jej umně skrývá anebo je to skutečně něco, co byl schopen nechat tak lehko za sebou. Něco, co vybudoval prakticky z ničeho.
„Alyia to jistě zvládne. Je to schopná a také tvrdá a nesmlouvavá žena. Vlastně ideální na tu pozici… Hmmh, časy se skutečně mění.“ Přelétne Alexanderovi přes tvář nostalgické pousmání, které se však objeví stejně rychle jako hned na to zmizí. Víš, že slova chvály Alexander nerozhazoval jen tak. Skutečně si to o ní musel myslet. Kolik let museli s Alexanderem před tím být? Určitě ji znal velmi dobře a žena jejího temperamentu mu musela zcela jistě zdatně sekundovat během jeho dobrodružnější části života. Stačilo si jen vzpomenout na to, jak hrdě se vždy nesla. A i když se svým exotickým vzhledem, který ještě snad naschvál podtrhovala nezvyklými šperky a módou, strhávala spoustu pozornosti, nikdy nezaváhala. Nikdy se před ostatními neschovávala. Alyia byla skutečně jiná než ty, stejně jako Alexanderův život s ní musel být diametrálně odlišný od toho současného.
Snad je ale lepší, když se rozhovor stočí někam jinam. Je totiž moc snadné představit si Alexandera jak kráčí vedle ní. „Hmm… A už si slyšela o politice?“ Poskočí Alexanderovi koutek do hořkého úšklebku, když začneš mluvit o serafínech a jejich zamlčování informací. „Samozřejmě, Lucifer je zvláštní případ, ale v tom zbytku ti asi nerozumím, Del. Promiň. Já sám jsem měl ve válce moc nad statisíci životy, když jsem velel Spojeneckým vojskům. Já jsem rozhodoval a vojáci poslouchali. Neptali se, protože to jim nepříslušelo. Dovedeš si představit, jak by to fungovalo, kdybych měl každému z nich vysvětlovat situaci na frontě a snažit se, aby pochopili, proč je který postup nebo ústup nutný? To není možné. Samozřejmě, že jsem některé z nich poslal na smrt v rámci taktické nutnosti. A nebylo jich málo. Uvědomuji si to moc dobře. Válka nejde vyhrát bez obětí. Nic nejde získat bez obětí. A… A my tehdy byli vojáci. Povinností Dumah i Kamaela bylo poslouchat rozkazy.“ Pokračuje Alexander, který ti však jen tak slepě nepřitaká. Vlastně v tomhle pohledu se viditelně více než rozcházíte. „A ne všechny rozkazy vždy byly správné… Ani ty mé“ Přizná nakonec bez vytáček.
„A teď mi řekni upřímně, Del.“ Pohlédne na tebe vážně, zatímco kráčíte po zasněženém tržišti. „Zním teď také jako serafín?“ V jeho očích je v ten moment poznat jeho věk, jeho životní zkušenosti, které byly jistě často náročné. Avšak… Pokud na otázku neodpovíš, nenutí tě se vyjádřit. Možná to byla i řečnická otázka, kdo ví. Sám si přechytí hrnek se svařeným vínem a trochu usrkne, zatímco pokračujete dál.
Svařené víno skutečně není špatné. Možná trochu moc vše přebíjí aroma skořice, ale snad je to jen tím, že už ji po roce v Provinciích také cítíš skoro všude. Alexander kráčí vedle tebe a upíjí svařené víno, zatímco padne ta zvláštní otázka na tvůj život. „Hmm, zlatá klec?“ Zeptá se krátce Alex, ale to už pokračuješ, abys vše dovysvětlila. To, jak tvůj život byl nalinkovaný, ačkoliv… Měla jsi v mnohém také štěstí. Vzít si muže, kterého si chtěla, rodinné zázemí i možnost jisté osobní svobody. Avšak… nic není dokonalé a nebylo ani tohle. „Možná proto tak lpíš na tom, aby si každé rozhodnutí dělala aspoň zdánlivě sama za sebe…“ Zapřemýšlí polohlasně Alexander. „Ale chápu… Nebyl to život, který bys nakonec považovala za šťastný. Ne, když se ohlédneš zpátky. To… znám.“ Opět se mu na rtech mihne ten hořkosladký úsměv. „Na druhou stranu, kdyby se nestaly věci, které se staly… Dost možná tady nejdeme spolu po zasněženém tržišti. To je pro změnu sladký dozvuk, nemyslíš?“ Nabídne ti mezi slovy rámě, jen co si přechytí hrnek se svařeným vínem do druhé ruky. „I když… možná až moc sladký.“ Ušklíbne se křivě jen co trochu upije.
„Kam bys ráda teď? Chceš se podívat více zblízka na nějaké stánky nebo už je na tebe té sváteční nálady na mrazu příliš?“ Skloní k tobě pohled, zatímco kráčíte bok po boku.
| ||
| |||
 | V bezpečí Zima… Napřed mi to tak ani nepřipadalo, ale teď, když už s vypětím sil neklopýtám po boku Williama a srdce mi nebuší tak hlasitě, mě mráz začíná štípat na kůži. Proplétá se skrze jemnou krajku na ramenech, klouže mi po holých pažích a štípá mě na hrudi. Ochladilo se. Ani včera, nebo spíše předevčírem, nebylo nic příjemného vyběhnout z vyhřátého domu na ulici jenom ve společenských šatech, ale zvládnout se to ještě dalo. Pan Hayland tam na mě čekal a… tak moc se mě snažil přesvědčit, abychom se vrátili. Proč já ho prostě neposlechla? Zajímalo by mě, jestli… Doufám, že je… v pořádku… Je tak těžké udržet oči otevřené. Nazlátlé světlo lamp střídá šero noci. Světlo, tma, světlo a zase tma. Za pravidelné klapotu kopyt na dlažbě se ženeme vpřed. Vítr mě šlehá do tváří. Jeruzalémské domy se rozpíjejí, slévají se jeden do druhého a mizí za námi tak rychle, že nedokážu určit, jak daleko už jsme nebo jak dlouho jedeme. Chvíli? Nebo celou věčnost? Z muže za mnou sálá takřka omamné teplo, které mi prosakuje skrze záda. Jednu ruku mám pořád zapletenou do koňské hřívy, ale tou druhou se pustím a dlaní si přejedu po studeném loktu. Do svalů se mi vkrádá třas. Natočím se. Trochu více se u Williama schoulím ve snaze si udržet teplo. Náhle zastavíme. Spíše než to mě však přiměje rozlepit oči skutečnost, že se muž odtáhne. Hlasitě vydechnu, skoro jako bych chtěla něco říct, ale nepodaří se mi ze sebe vydolovat nic srozumitelného. Prsty mi cuknou. Přinutím se znovu přidržet černé hřívy, ale napřímit se mi už nepodaří. Děje se něco? To už jsme na místě? Zamžourám do tmy. Nikde však nenacházím zlatou bránu ani známé mramorové schodiště. Představa, že ho dnes budu muset ještě vyjít… „… děkuji,“ zamumlám, když mi na ramenech přistane pánské sako. Williamovo sako. Ale nebude mu zima? Hřeje… Opravdu pěkně hřeje. V nose mě šimrá vůně pánské kolínské. Nedaří se mi rozluštit, co za vůni jí přesně dominuje, ale to ani nevadí. Je příjemná. A přinejmenším nasládlé notičky krve upadají na pozadí a už je tolik nevnímám. Více než ochotně zapřu do Williamovy hrudi. Vydechnu. Dlouze. Takřka úlevně. Teplo na mě dopadá nemilosrdně, vlévá se mi do svalů a tíží mě. Svět se znovu ponoří do tmy, než mi řasy zatřepetají. Už… to asi dlouho… nevydržím. Z posledních sil ze sebe vyrazím pár slov. Poslední úpěnlivou prosbu, abychom Roberta nezanechali vlastnímu osudu. Bude tam. Vím, že bude. Na jeho místě bych se nezachovala jinak. Ne, pokud by byla alespoň šance. Zrovna on by pro svého přítele udělal první i poslední. Měl by vědět, že… už je příliš pozdě. Že ten, koho hledá, se už nikdy nevrátí a jeho místo zaujal někdo jiný. Byl tak… přesvědčivý. Každé jeho slovo zasáhlo přesně tu správnou strunu, abych s ním jít chtěla. Abych to považovala za správné. Bylo? Nevím. Právě teď… mi je to asi jedno… V uších mi zní Williamův hluboký hlas. Silněji než kdykoliv předtím si uvědomuji, že mám jeho hlas ráda. Je takřka hypnotický. Naplňuje mě hřejivým klidem a jistotou, že říká pravdu. Že jsem opravdu v bezpečí. A je to tak zvláštní. Vlastně jsem ani nevěřila, že bych si tak ještě někdy připadala v blízkosti jakéhokoliv muže. Tak dokonale… v bezpečí… jako by se mi nemohlo nic stát. Svět stále více a více připomíná impresionistickou malbu, jako by umělec vedl jenom krátké tahy připomínající spíše tečky slévající se dohromady. Ano, tečky… Pastelově zbarvené tečky… Vznáší se ve vzduchu kolem mě. Sněží? To je nečekaně pěkná myšlenka, která do posledních strašlivých dnů ani nezapadá. Přesto… první letošní sníh… hmm… … a s tou poslední kloudnou myšlenkou mi ruka, kterou jsem si dosud přidržovala Williamovo sako, sklouzne do klína. Hlava se mi zhoupne. Světlo, tma, světlo… a najednou už nevnímám vůni krve ani té kolínské, záhy se vytratí dokonce i barvy, pravidelně se pohybující hruď muže, jeho teplo… Zůstane jenom ten pocit bezpečí. Jenom ten. A pak už nic.
| ||
| |||
| Domů Vera De Lacey Sedíš v sedle vraníka, zatímco je kolem nepříjemná zima. Zcela určitě mrzne. Z úst ti stoupá pára při každém mělkém výdechu a na tvářích vnímáš štípání mrazu. William je však brzo za tebou, takže nehrozí nějaké spadnutí zpátky na zem. Přidrží tě a jeho paže se natáhnou kolem tebe, aby chytil uzdu a zároveň jistil i tebe.
Vyrazíte z uličky za ostrého zvuku podkov zvonících na dláždění. Opřeš se o něj a získáš tak alespoň nějaký pevný opěrný bod a zároveň zdroj tepla, který je v tom počasí zde skutečně neocenitelný. Určitě by na vás byl zajímavý pohled, nad kterým by si kdejaký novinář smlsnul. Do karet vám však nahrává pozdní nebo snad brzká ranní hodina a tma, která halí jeruzalémské ulice. Stává se z váš tak spíše jen temná silueta projíždějící skrz světelné kužely šířené do okolí plynovými lampami.
Je pro tebe těžké se soustředit. Víš jen, že jedete rychle. William zcela určitě koně žene co nejrychleji pryč z místa, na které musí brzy dorazit policie. Ten hluk musel být slyšet určitě až na ulici, ale než se svědci snad dostanou někam, kde to ohlásí a policie zareaguje, uplyne dlouhá doba. Můžeš být jen ráda, že se vaše hostitelka nerozhodla tohle celé provést někdy v odpoledních hodinách. To by věci značně zkomplikovalo. Už jen kvůli takové drobnosti, protože by to William nestihl.
Těžko říct, jak dlouho jedete. Svět kolem se ale rozmazává stále častěji a je pro tebe těžší a těžší udržet oči otevřené. Mráz už cítíš i na odhalených pažích a tvé lehké šaty určené do společnosti nejsou vůbec dělané na projížďky v takovém počasí. Když v tom… Náhle zastavíte. Cítíš, jak se William pohne a odkloní, než ti přes ramena přehodí aspoň své sako a opět si tě o sebe opře. Není to sice něco, co by tě celou zachránilo před mrazem, ale i ten vyhřátý kousek garderoby se v tuhle chvíli počítá. Cítíš z něj pánskou kolínskou a jeho. Nebo je to snad tím, že je jen kousek od tebe? Možná oboje.
Těch pár slov, které se snažíš z posledních sil ze sebe dostat je ale tak neurčitých. Rozkouskovaných a rozpadlých jako tvé myšlenky. William se tě však nevyptává. Nevysiluje tě. Raději pobídne koně, abyste opět vyrazili noční ulicí.
„Ššš Vero, nemluv. Za chvíli už budeme doma a odpočineš si.“ Slyšíš Williamův hluboký hlas, zatímco se svět kolem opět houpe a hýbe v rytmu koňského klusu. „Klidně spi… Už jsi v bezpečí.“ Zazní zpoza tebe to zvláštní uklidnění.
S každou minutou je pro tebe ale stále těžší a těžší udržet oči otevřené. Proč také vůbec. Ze světa kolem se stala i tak jen změť světelných šmouh a kaněk. Postupně se všechno vytrácí a v zorném poli se ti stále více a více objevují pastelově zbarvené tečky, které jakoby poletovaly všude kolem tebe. Cítíš se lehká. Stejně jako ony. Až opožděně si uvědomuješ, že už necítíš krev, která tě pokrývala, vsákla se do růžových šatů. Vlastně necítíš nic… Je tu jen ten hřejivý pocit, barvy a…
A pak už nic.
| ||
| |||
| Trpký dozvuk Všimnu si, jak Alex zaváhá a jen to málo stačí, aby mi poskočilo srdce a na okamžik vypadlo z rytmu. Přesto se slabě pousměji, zatímco nepatrně zavrtím hlavou. „To je vlastně… Dobrá změna, ne?“ nadhodím, a i přes veškeré snahy nezním zdaleka tak jistě a nad věcí, jak bych si přála. „Ačkoliv…“ nadechnu se, „asi jsem se tím teď připravila o výmluvu, proč bych potřebovala obejmout,“ přeci jen se to pokusím odlehčit, zatímco kráčíme mezi jednotlivými stánky na okraji tržiště.
Když položím Alexovi tu zdánlivě nevinnou otázku, tak přijde odpověď, která mne v první chvíli zaskočí. Není to Daniel, na kterého jsem se ptala, ne, sama bych se na něj neodvážila po tom všem znovu zavést rozhovor. Rychle tak od Alexe odvrátím pohled, avšak neopravím ho ani nezastavím, když se tak nečekaně ochotně sám rozhovoří. Vzápětí toho na okamžik zalituji, když se rozhovor na těch pár bolestných vteřin zvrtne nečekaným směrem…
„To, jak jednají pod tlakem…“ „Kdo si myslíš, že jsi?! Jsi stále jen malá, vyděšená…“ „Ne.“
Mlčím a Alex pokračuje dál. O serafínech, o těch odrazech, kterými všichni jsme. Jen odrazy. Ve skutečnosti nejsme oni, jakkoliv je tak lehké na ostatní shlížet. Dívat se do jejich tváří a propadnout se do vzpomínek starých tisíce let. Uvědomuji si to, vždyť jen my dva jsme toho nakonec dokonalým příkladem a já to moc dobře vím, nicméně… Nepřerušuji ho, tiše ho poslouchám, zatímco tím lehce zastřeným pohledem kloužu po lidech, které míjíme, zboží a stáncích, nad nimiž se tyčí obrysy věží Zlaté katedrály.
A pak padne to jméno… Alyia. Její jméno v našich rozhovorech nezaznívá příliš často – vlastně takřka vůbec. Svaly na krku se mi napnou, jak se mi zadrhne dech v hrdle a musím se přinutit vydechnout. Neměla jsem moc příležitostí ji potkat, avšak za ta dvě setkání jsme si k sobě cestu skutečně nenašly. Ostatně nevěřím tomu, že by nám více společně stráveného času mohlo nějak pomoci. Musela mne nenávidět, to, co jsem znamenala. A já… Je tak snadné vybavit si tu chvíli na schodech opery. Jak utíkám pryč do sálu a naposledy se otáčím, abych viděla, jak tam stojí vedle něj s rukou majetnicky položenou na jeho paži. Nakonec Alex ovšem neřekne nic nového, ostatně něco podobného mi řekl i Karem… A vlastně se jí ani nedivím. Probuzení jí nebralo jen její život – ale i Alexe.
„Kontaktoval jsi ji vlastně od toho plesu? Aby… Aby věděla, že jsi v pořádku…“ zeptám se tiše a je to vlastně vůbec poprvé, co se na ni zeptám. Ne, nikdy jsem se nesnažila vyzvídat, stačilo mi vědět, že spolu žili a… Ne, to těchto vod jsem si zakázala zabředávat už dávno. Ani nevím, co mi na tom tak vadí, tedy… Ne, co si to nalhávám. Vím to až příliš dobře. Jen… Tenhle pocit, žárlivost je něčím, co je pro mne tak nečekaně… Před Alexem jsem nikdy nic podobného k nikomu necítila.
Tiše si povzdechnu, když Alex to vše završí poučením i otázkou, která asi dříve či později musela padnout. Jen jsem doufala, že to bude spíše později než dříve. „Nepovídala, protože nemluvila. Tedy… Zatím jsem si nevzpomněla na žádné setkání jeho a Dumah,“ přiznám se, aniž bych se na Alexe podívala, ačkoliv o něco více zvolním krok. „Já… Chápu, co se mi snažíš říct, Alexi. Prvně jsme především lidé a teprve pak až oni. A… Jak jsem říkala. Nebylo to… Nebylo to nakonec mířené přímo proti Danielovi, a dokonce ani Verchielovi,“ zavrtím hlavou. „Ale… Zkrátka… Děsí mě… Příčí se mi, jakou nad námi serafíni dříve měli moc, víš? Lucifer a jeho pletichaření, vždyť jen… Jen díky němu tu jsme. Teď a tady. Stačilo, aby sis mě v té aréně nevybral a všechno by bylo jinak. Metatron a jeho milosrdné lži… Ostatně Edric a jeho plány… Celý Tribunál a všechny ty věci, o kterých s námi nemluvili a drželi nás v nevědomosti. Jejich tajná jednání vysoko v oblacích, ve kterých o nás rozhodovali, to, jak nás využívali i podvedli. Já… Jen se mi nelíbí, že se to bude dít znovu, Alexi. Když za mnou… Za Dumah tehdy přišel Nakir a poslal ji do Damašku zničit ten chrám, tak… Bylo to tak snadné. Poslechnout ho. Věřit mu, že to všechno proběhne v pořádku a brzy se zase vrátí. Řekl jí, aby v případě problémů… Nebojovali a raději se stáhli. A tak… Když se tam objevila Zerachiel s Nuriah… Nakázala jednotce se stáhnout. Bez boje utéci a… Zabila je tím. Já… Říkám si, jestli to mohlo dopadnout jinak, kdyby… Ale… To už je jedno. Jen… Jak říkám… Ani nevím, jestli to dává smysl… Nicméně máš pravdu, musím být opatrnější a zdrženlivější, když budu mluvit s někým z nás…“ zakončím to nečekaně dlouhé vyprávění.
Nikdo si nás příliš nevšímá, ani se nikde dlouho nezdržíme. Zkrátka jen korzujeme tržištěm jako jedni z mnoha. Nabízené zboží si prohlížím jen z dálky, dokonce i všechny ty tretky hodné blešího trhu, na které jsem byla tolik zvědavá. Ani u knih se nakonec nezastavím, avšak zdárně předstírám, že jsem si nevšimla Alexova překvapeného pohledu.
Nakonec se zastavíme u stánku se svařeným vínem. Nakonec proč ne, bez většího váhání souhlasím s Alexovým návrhem. „To je pravda, kdy jindy,“ brouknu s náznakem úsměvu na rtech, když mi Alex odpovídá na moji otázku. Chvíli vyčkám po jeho boku, zatímco nám poručí dva hrnky sladce vonícího svařeného vína a jeden z nich si od něj vzápětí převezmu. Pálí mě do ledových prstů, které bych si jindy o něj hřála, a tak jej rychle v rukách přechytím. Držím jej za oušku, zatímco jej podpírám o rukáv druhé ruky.
„Ne… Ne, to jistě nebude nutné. Je to už dávno, dám si ho ráda,“ zavrtím rychle hlavou, když poodejdeme stranou a stejně jako Alex se krátce napiju. Cítím med, víno a koření a chutná mi to. A aspoň dostanu něco horkého do žaludku. Rozhodně nemám v plánu ten svařák kamkoliv vylévat. Ačkoliv… Další doušek mi díky Alexovi málem zaskočí. Nastane mezi námi chvíle ticha, kdy… Kdy si nejsem jistá, co… Jak bych měla… Dnešek je opravdu náročný.
„Já…“ zaváhám, „já už ani nevím. Ne snad, že bych… Neměla pěkné vzpomínky, vlastně si ani nemůžu na ten život stěžovat. Jak bych mohla?“ zavrtím hlavou. „Jsem Dohertyho dcera, nikdy jsem doopravdy nestrádala. Nemusela jsem pracovat, řešit všechny ty všední problémy s jakými se potýkají lidi, kteří se nenarodili v Zahradách…“ slabě se pousměji. „Těch pěkných vzpomínek nebude zase tak málo, pamatuji si ty chvíle, okamžiky, kdy jsem se tu cítila šťastná. Měla jsem svoji zlatou klec, svůj malý svět, zamilovala jsem se do muže, o kterém jsem si myslela, že mě zná a chápe, že jsem tak trochu jiná…“ uhnu pohledem. „Ale asi prostě… Všechno to pěkné zastínilo… To ostatní. Jako když se ti z pozlacené kliky sloupne barva a zůstane jen to ošklivé, co je pod tím pěkným naleštěným povrchem. Teď, když se ohlédnu za tím vším…“ krátce se odmlčím a raději se napiju. „Nebylo to skutečné, nic z toho. Milovala jsem hru na klavír, ale nakonec to bylo to jediné, v čem jsem byla dobrá a matce to připadalo jako vhodný způsob, jak trávit čas. Celé hodiny jsem trávila čtením, ale spoustu těch knih jsem musela schovávat, protože nezapadaly do představy toho, co patřilo do mých rukou. Ti, se kterými jsem ráda trávila čas nebyli vhodnou společností mladé dámy. Barth mne ve skutečnosti nikdy nemiloval, jen se mu líbilo, že mne může ovládat. A má rodina? Nikdo z nich tam nebyl, když jsem je potřebovala…“ ostře se nadechnu. „Každá z těch pěkných vzpomínek má trpký dozvuk. To maličké ale…“ pokrčím rameny a tentokrát si toho svařáku poctivě loknu, abych to všechno spláchla… | ||
| |||
| (ne)Veselé historky Delilah Blair Flanagan Zatímco přicházíte k prvním stánkům, visí mezi vámi stále dozvuky ještě toho poněkud rozpačitého rozhovoru. O Danielovi, o Noahovi, o vašem útěku a prostě o tom všem. Přesto okolní svět nevypadá, že by se čímkoliv z toho trápil. Ve vzduchu je doslova cítit atmosféra blížících se svátků, a i na lidech je poznat, že jsou povětšinou v pozitivnějším a vřelejším rozpoložení. Procházíte společně mezi nimi, zatímco se rozhlížíte kolem a nasáváte zimní atmosféru, kterou v Provinciích jen tak nezažijete.
„Možná časem.“ Odpoví ti Alexander na nabídku občerstvení. „Prvně bych si to tady rád prošel, ať si pak už můžeme v klidu sednout a zase rozmrznout… Ačkoliv…“ Sklouzne po tobě jeho váhavý pohled. „Možná zrovna tohle nás dnes asi trápit tolik nebude.“ Doplní, když mu dojde, že dnes dost možná nebude muset brát ohledy na tvou maličkost a její pohodlí.
„Daniel? Jestli se změnil? Hmmh, každý se měníme. Navíc jsem s ním jen mluvil nad skleničkou a nebo pod jehlou a nití, takže… Těžko říct, jak moc se změnil Daniel. Sám zastávám názor, že charakter lidí nejlépe poznáš v krizových situacích. To, jak jednají pod tlakem a… Ehm.“ Odkašle si, když mu dojde souvislost, do které to nechtěl zcela jistě původně směřovat. „Ale neřekl bych, že je vyloženě tím serafínem, za kterého ho máš ty. Víš, Del…“ Nadechne se Alexander a skloní k tobě pohled černých očí. „Serafíni byli… Ale už nejsou. Stejně jako nejsou ti dva. Osobně mi tolik nevadí, když mě někdo srovnává s Generálem a očekává ode mě naprosto to stejné, co by udělal on. I když je to někdy více než unavující. Stále jsem si s ním ale podobnější než někteří jiní z našich řad s jejich předobrazy. Někteří se proti nim doslova vymezují. Třeba taková Alyia ta…“ Zarazí se náhle při zmínce toho jména, které mezi vámi opravdu neznělo moc často. Avšak pauza netrvá dlouho a Alexander opět pokračuje. „… Ta to nesnášela. Bytostně to nesnášela. Nechtěla být jako ona a celkově nesnášela vše, co s sebou Probuzení přinášelo. Na rozdíl ode mě, ona si nechtěla na nic z toho vzpomenout. Byl to pro ni cizí život, který ji připravoval o ten její.“ Domluví zamyšleně, než se na moment odmlčí a vy minete dalších pár stánků.
„Co tím ale chci říct je, že očekávat od lidí v současnosti přesně to stejné, co by udělaly jejich předlohy, může být ošemetné. Svým způsobem i dost nebezpečné. Neznáš Daniela a ani já bych se neodvážil za něj dát ruku do ohně. Ne po tolika letech. Vlastně ani nevím… Nepovídala si mi o tom, že bys za Dumah nějak mluvila s Verchielem?“ Povytáhne tázavě obočí, když mu věci do sebe nějak nezapadají s tvou předchozí averzí proti serafínovi.
Je to zvláštní bavit se o takových věcech jako byli serafíni, Probuzení a celkově záležitosti Zlatého města zrovna nedaleko Zlaté katedrály, jejíž věže se tyčí na dohled od vás nad střechami ostatních domů. Nikdo vám však nevěnuje nějakou přehnanou pozornost. Pouze se sem tam propletete mezi hloučky lidí, které se srotily u nějakého ze stánků s jistě výhodnější nabídkou, než mají ty kolem. Rozhodně by se tu dalo vybrat, ale ty tu nakonec nenajdeš nic, co by ti stálo za to, si to prohlédnout blíže a koupit. Dokonce ani knihy tentokrát nejsou tím správným lékem na tvou náladu, a tak necháš stánek se starými svazky za sebou. Alexander to nekomentuje, snad jen lehce povytažené obočí značí, že tohle z tvé strany skutečně nečekal.
V bednách těch pár prokřehlých prodejců toho takto z dálky mnoho nezahlédneš. Jedná se spíše o drobnosti. Nějaký porcelán, pár knih, bokem zapřené obrazy překryté plachtou, aby na ně nesněžilo a jeden tam má snad i nějaké to vycpané zvíře? Nebo je to snad kožešina? Kdo ví, ale nevypadá to rozhodně v tak dobrém stavu jako ty na stánku nedaleko.
„Svařené víno?“ Zamyslí se Alexander, když se zastavíte u kotlíku vonícího skořicí a ovocem. „Naposledy to bylo nejspíš zhruba před rokem. Pamatuji si, že jsem ho měl den před plesem v Opeře. Procházel jsem se městem a… No, kdo by si nedal svařené víno uprostřed zimy?“ Pousměje se, než se otočí na prodavače, aby vám objednal dvě porce do nezdobených hrnečků z obyčejné neglazované keramiky.
„Tak prosím.“ Podá ti do ruky jeden z nich poté, co zaplatí prodavači příslušnou částku.
Hrníček skutečně příjemně hřeje v rukou. Tedy, než začne pálit, a tak jej musíš chytit raději za ouško. „Ehm, no tak v tomhle šalvěj určitě není, ale dovedu si představit, že se ti muselo za tu dobu zprotivit. Zvlášť, pokud ti po tom bylo zle.“ Pokračuje, zatímco sám usrkne trochu ze svého hrnku. „Pokud to nebudeš chtít, klidně to můžeme vylít.“ Dodá pak, když už jste v bezpečné vzdálenosti a mimo doslech majitele stánku se svařeným vínem.
„Tedy Del… Ty na svůj předchozí život zde skutečně nemáš moc pěkných vzpomínek, že? Vlastně celkově?“ Padne ta otázka náhle jako blesk z čistého nebe. Na druhou stranu… Kdy naposledy si Alexanderovi povídala o něčem pěkném, co jsi zde nebo jinde zažila? Pokud už jsi mluvila o životě v Novém Jeruzalémě měly tvé historky tendenci se často stáčet k Barthovi, tvým nemocem a v neposlední řadě tvým zážitků z Greenhillu.
| ||
| |||
| Jenom pár chvil Nehybné tělo obejdeme bez jediného slova. Bez zbytečných scén či nářků. Snad si mě jenom William přitáhne blíže a já se do něj zapřu, nebo se ještě spíše schovám před těma prázdnýma očima. Philip se tehdy díval stejně. Pořád si to pamatuji… * * * „… paní?“ ozve se ode dveří váhavě. Teprve když se ozve hlas tmavovlasé dívky, kterou mi majordomus přiřadil jako osobní služebnou, se přiměji odvrátit od těch prázdných, bledě modrých očí. Takřka přistiženě sebou trhnu dál od Philipova nehybného těla. Postavit se mi nepodaří. Noha se mi zaplete do shozené přikrývky a já sletím na zem. Nevím, co se… co se mu… Nehýbe se. Dokonce ani když jsem s ním třásla nebo volala jeho jméno, se neprobral. A tep se mi rozechvěnýma rukama nahmatat také nepodařilo. Je to skoro, jako… jako by byl… „Co jste to udělala?“ padne otázka, kterou si pokládám snad celou věčnost. Co jsem to udělala? Cítila jsem to. Něco jsem… cítila, ale to přeci není… Nemohla jsem… „Ne, já… Není to tak, jak to… Ne, ne… Jenom chtěla, aby mě pustil,“ sypu ze sebe nesrozumitelně, jak mnou cloumají zoufalé slzy. Ticho se natáhne. Dívka na mě hledí. Nevěřícně. Dost možná i vyděšeně, přesto… vzápětí se pohne a dveře za ní cvaknou. Prostě jenom tak učiní rozhodnutí, které už nevezme zpátky. Cestou ke mně strhne z křesla župan, který mi vzápětí… přistane na holých ramenech… „Oblečte se. Budeme ho odsud muset… dostat,“ vydoluje ze sebe. „Co? Ne. Prostě… spadl. Zničehonic. Musíme… zavolat doktora.“ „Doktora?! Pomátla jste se?“ vydechne služebná podrážděně. Z hlasu se jí takřka okamžitě vytratí jakákoliv snaha mě ukonejšit. „Nemůžeme zavolat doktora. Nikdy by to… Poslouchejte mě,“ přidřepne si ke mně. „Ať už jste udělala cokoliv, zasloužil si to. Dobře? Zasloužil si to, tak nebrečte a pomozte mi vymyslet, jak ho dostaneme z domu.“ * * * Zasloužil si to. Tak to tehdy řekla Elyse. Byla přesvědčená, že bych se z toho jinak zbláznila, a tak mi to ještě několikrát zopakovala. Philip si to zasloužil. Věděla jsem přeci, co byl zač. A věděla to i ona. Dost možná lépe než já sama. Snad proto mi pomohla. Nebo se zkrátka slitovala nad uslzenou dívkou, která si toho netvora vzala za muže. Už dlouho jsem si na ni nevzpomněla. Kolik se toho od té doby změnilo… a přeci některé věci zůstávají stejné. Začínám si říkat, že to přitahuji. I když krev neproliji, hledá si ke mně cestu. Pronásleduje mě. Volá svou paní. Ne, není to poprvé, co by kvůli mně někdo zemřel. Nebo co by kvůli mně někdo zabil. Jenom mě nikdy nenapadlo, že by to byl ochoten udělat i William. Zasloužil si to i tenhle muž? Za to, čemu napomáhal? Dost možná. S ohledem na to, co se stalo, je těžké jeho nebo kohokoliv z nich litovat, ale… Nevím. Někdy si přeji, aby to bylo snazší.
Pokračujeme dál. Raději se moc nerozhlížím, ani se nenechávám strhnout nasládlou vůní nesoucí se vzduchem, natož abych přemýšlela nad tím, odkud se line. Když dojdeme až ke zmiňovanému schodišti, pohled mi nejistě sklouzne dolů a… Přiměji se kývnout. „Dobře,“ přitakám bez výraznějšího tónu. Ani teď nepanikařím, nebo se nehroutím nad představou ošklivého pádu. Přijímám to tak, jak to přede mě staví. Asi jsem unavená. Nebo je mi jenom jasné, že mi nic jiného nezbývá. „To zvládneme,“ dodám polohlasně. Jednou rukou se natáhnu k zábradlí, druhou se pevněji zachytím Williama. Zhluboka se nadechnu, než nohu opatrně natáhnu a sestoupím první schod. Soustředím se na každý krok, jako by byl můj první nebo spíše poslední. Naštěstí se už osten strachu z výšek nezatíná tak hluboko jako před rokem, ale i tak se mi žaludek svírá a nohy se třesou. Vévoda mě naštěstí přidržuje. Nespěchá. Nechává mě určit tempo, které udržuji tak, jak nejlépe dokážu. Jednou se mi sice zamotá hlava a s tichým „počkej“ ho zarazím, ale vzápětí už pokračujeme. Vím, že se nemůžeme zdržovat. „Díky bohu,“ vydechnu, když špičkou nohy došlápnu na rovnou podlahu. Rozostřeným pohledem přejedu chodbu před námi, načež oči úlevně přivřu. Zvládli jsme to… Žádné další schody nás nečekají. Snad bych i zastavil, kdyby mě William nepobídl vpřed. Dobře, dobře… Tak tedy pokračujeme. Poslušně se nechávám vést. Skrze spletité bludiště, které už vlastně ani nevnímám. Pohled mi čím dál častěji poklesá k zemi, jako bych si dávala pozor na nohy, ale hlavu už spíše neudržím. Lem sukně mám zamazaný od krve, která… Vlastně ani nepatřila Rosierovi. Cítím na sobě ještě někoho jiného. Je snadné mezi tím odlišit, stejně jako je i v tomhle stavu snadné určit, kde čeká další tělo. Nad čím už mi však rozum zůstává stát, je to, kdy se mi podařilo projít kaluží krve. Bylo to už nahoře? Nebo někdy jindy? Ne, že by na těch pár kapkách navíc záleželo. Svět se mi rozmazává, jako by někdo rozlil vodu na namalované plátno, nebo otočil kaleidoskopem jenom napůl a barvy se neslily do dalších tvarů. Je to pořád těžší a těžší. Vnímat. Kudy jdeme. Kam jdeme. Postupem časem se vlastně přestávám snažit. Zcela se tak svěřím Williamově jistému kroku. Potřebuji se soustředit na to, abych se udržela na nohou. Ještě alespoň chvíli.
Za zády nám něco klapne a… Trhnu sebou, nakolik je ten zvuk nečekaný. Jako výstřel z děla. Když se pokusím ohlédnout přes rameno, William si mě musí znovu přidržet pevněji, abych nespadla. Srdce mi tluče tak hlasitě, že je těžké vnímat cokoliv dalšího. Do kůže na ramenech se mi zakousne studený vítr a… Jsme venku. Aha. Tak to asi bylo jenom klapnutí dveří. Kde to vlastně… … ale to už mě William vede tmavou ulicí dál. Stíny se kolem nás míhají a oči se mi chvílemi zavírají. Zdá se to takřka nekonečné, než se před námi objeví vraník. Na těch pár posledních kroků se dokonce přiměji zrychlit. Konečně zastavíme. Prostě jenom ráda, že se už nemusím snažit o další krok a pak ten další, se muže přidržím, zatímco koně odvazuje. „… ani si nepamatuji, kdy mi naposledy někdo pomáhal na koně,“ zašeptám takřka bezhlasně. Musela jsem být snad ještě malá holka a… Než mi myšlenky utečou docela jiným směrem, kývnu. „Tak… dobře. To zvládnu.“ Ani bych nespočítala, kolikrát jsem za posledních několik desítek minut zopakovala něco podobného a kolikrát mi to opakoval on, ale… už mi to nezní jako ujištění nebo zbožné přání. Prostě se ve chvíli, kdy se obracím k sedlu, rozhodnu, že to zvládnu. Ano, zvládnu to. I kdyby mě na koni měla udržet jenom síla vůle. Teprve když se natáhnu k hrušce sedla, si uvědomím, že je vraník větší, než jsem zvyklá. I za normálních okolností bych potřebovala stoličku, abych se na něj dostala. Byť se vzepřít pokusím, nepodaří se mi od země odrazit s obvyklou lehkostí a nahoru mě William spíše vysadí, než že bych se tam vyškrábala svépomocí. V jednom okamžiku se malátně zhoupnu, ale v tom druhém se předkloním a prsty zajedu do husté černé hřívy. Nepadám? Ne… Ne, už nepadám. Dlaně mě pomalu pustí. Zatímco se skoro až křečovitě přidržuji vraníka, se William vyhoupne za mě. Další úkol splněn. Klapot kopyt se rozezní na dlažbě napřed jenom pomalu, ale vzápětí už nabere na rychlosti, jak William pobídne koně do ostřejšího tempa. Jindy bych si to užila. Je to nádherné, silné zvíře. A vždycky jsem měla ráda tu chvíli, kdy se do mě opře vítr a vlasy za mnou vlají jako ohon komety. Připadala jsem si díky tomu… nepolapitelná. A tak svobodná. Teď si připadám akorát nesmyslně těžká. Zesláblé prsty mi podjedou a, jak se zakloním, skončím zády opřená o Williama. Hmm, vidět nás někdo… Vévoda Essington a neznámá žena. Spatřeni uprostřed noci. To by se v bulvárech vyjímalo. A to by si ani nikdo nemusel všimnout, že jsem celá od krve. Naštěstí už je po všem. Opravdu po všem. A čím více se tomu domu vzdalujeme, tím nemilosrdnější se mi do žil vlévá úleva. „Williame,“ zamumlám jeho jméno malátně. „Já už to asi… dlouho…“ nevydržím, s tím posledním slovem jenom němě pohnu rty. Musím se hodně přemáhat, abych vůbec ještě otevřela oči. Ještě chvíli… Ještě aspoň chvíli. Ještě aspoň… „Ráno… Barlow… Musí… se to…“ | ||
| |||
| Vůně svátků Náměstí s tržištěm ve stínu Zlaté katedrály působí poklidným dojmem. Z nebe se snáší drobné vločky sněhu dosedající do vlasů, a i na ramena a trhů dýchá atmosféra blížících se svátků. Pohledem kloužu po usměvavých tváří lidí, co prochází kolem, aniž by věděli, jak nebezpečné v tento čas může být vyrazit do ulic. Nikdo z nich nemá ani ponětí o otevřených Branách, Ztracených ani válce, která dost možná brzy změní Nový Jeruzalém k nepoznání… A už vůbec ne o tom, kdo zavítal mezi ně a prochází se mezi stánky ve snaze předstírat, že je všechno v pořádku – i když v pořádku není vůbec nic. Je to… Celé je to tak… Absurdní…
Navzdory absenci atmosféry místa z duchařských povídek je rozhodně po čem se dívat. Malované porcelánové hrnky i konvičky, všemožné nádobí, proutěné koše, košíky i ošatky, výrobky z kůže i huňaté hřejivé deky z ovčí vlny či rukávníky a štoly z liščích kožešin… Vidím i stánek s pěknými kovanými svícny a drobnými šperky, či barevnými zdobenými svíčkami, které se zapalují o adventu. Avšak nikde se příliš nezastavuji ani se zbožím neprobírám, vlastně se podvědomě vyhýbám jakémukoliv kontaktu s trhovci.
Snad jen neodolám, abych nenahlédla do bedýnek položených ve sněhu, u kterých se choulí lidé, kteří zde neprodávají žádné rukodělné výrobky či nové zboží, ale staré věci, které dříve skutečně patřily někomu jinému. Avšak odvahu k tomu, abych se skutečně v nějaké z nich začala přehrabovat a vytahovat z ní věci v sobě nevykřešu.
„Ranní káva to sice není, ale… Vlastně tak trochu žízeň mám,“ souhlasím s tím nevyřčeným návrhem. „Kdy naposledy jsi vlastně měl svařené víno?“ zeptám se ho, tentokrát už s jistou patrnou zvědavostí. „Já ho jeden čas nemohla ani cítit. Doktor Lovett nakázal, abych ho denně pila svařené s šalvějí a nějakými bylinnými kapkami, dokud mi nebude lépe, což nebyla úplně ta nejlepší formulace, protože mi z toho bylo vždy akorát tak zle,“ drobně se ušklíbnu. Kolik let zpátky to už jen je? Ani si to nedokážu vybavit… | ||
| |||
| Vůně zimy Delilah Blair Flanagan Vystoupíte z kočáru, zatímco se kolem vás vykreslí pohled na svět, který rozhodně nevypadá, že by ho sužoval nějaký problém, nebo snad smrt, či přímo zkáza. Lidé korzují mezi stánky a trhovci se snaží nabízet své zboží těm, kteří se zvědavě zastaví u jejich stánků. To vše zasypané sněhem a vonící dýmem z několika menších ohnišť. Je to vlastně malebné. Poklidné. A dokonce to tu není v tuhle denní dobu ani tolik zalidněno.
„Nemáš hlad? Opravdu, Del?“ Nakrčí Alexander obočí a poněkud nedůvěřivě si tě prohlédne. „Ale dobře… Vyrazíme na trhy. Třeba se ti tam něco zalíbí.“ Pokývne nakonec, aniž by se tě snažil přesvědčovat, že by bylo vhodnější se někde před tím najíst. Sama hlad nemáš, i když to spíše můžeš přisuzovat tomu stresu, co máš za sebou, a který ti stále mírně svírá žaludek, než tomu, že bys byla od včerejšího večera stále sytá.
„Tak je bleší trh a bleší trh.“ Pokračuje Alexander, zatímco společně s tebou vykročí k prvním stánkům. „Ten na Covington square je jeden z těch lepších v Novém Jeruzalémě. Byl tu i v dobách, kdy jsem zde žil, takže má už docela tradici. Ostatně u Zlaté katedrály by nenechali potulovat hloučky pobudů. Bůh sice nesoudí lidi na základě majetku, ale víme, že samotní lidé jsou na tom jinak.“ Ušklíbne se drobně. „Ale možná, když se budeme dobře dívat, pár těch sběratelů krámů najdeme. Vždycky tu nějací byli, i když dnes jim počasí zrovna nepřeje. Na jejich místě by se mi také nechtělo posedávat na mrazu a doufat, že prodám čajový servis po babičce.“ Pokračuje dál Alexander, na kterém je patrné, že mu změna prostředí i tématu prospěla. Ochotně se ho chytil a raději mluví o takových obyčejných věcech než událostech, jenž se odehráli ve věži.
A tak se brzy zanoříte mezi stánky. Musíš uznat, že tu toho není až tak málo. Často zde jsou nějaké rukodělné výrobky od košíků, přes drobností k vybavení domácností, ale také zde najdeš i pár prodejců, kteří skutečně nabízejí porcelán. Nevypadá to naštěstí na otlučené sety po babičkách, ale ani to nedosahuje kvalit výstavních kousků, kterými se chlubili vaši rodinní známí na sporadických návštěvách, přesto to nevypadá až tak špatně. Dalo by se zde vybrat. Velká část věcí, které zde vidíš, by v Provinciích byla mnohem hůře dostupná.
Samozřejmostí jsou zimní doplňky. Šály, štuclíky na ruce, dokonce umně vydělávané kožešiny polárních i obyčejných lišek a pár kousků garderoby sešitých i z norkových kožešin. Dokonce i zapomenuté rukavice by sis zde zcela jistě zvládla vybrat. Je libo z tlusté látky s podšívkou nebo snad z jemné kůže v rozmanitých odstínech?
A nakonec i Alexander měl pravdu. Mezi stánky na pár volných místech projdete kolem pár lidí, kteří se krčí na mrazu s pár vyskládanými věcmi v bedýnkách před sebou. Čepice naražené pomalu až k nosu a zachumlaní do tlustých těžkých kabátů tak, že na první pohled není ani možné poznat, jestli jde o muže nebo ženu. Povětšinou je to konvolut všemožných tretek a věcí posbíraných z domácností. Některé zcela jistě starší než vy dva. Ale těžko říct, jestli je mezi nimi něco použitelného. To by ses musela podívat blíže.
Ovšem ještě je tu něco, co lze jen těžko minout. Sladká kořeněná vůně nějakého ovocného svařeného vína, co se line z kotlíku, z kterého stoupá bohatá voňavá pára a pár lahviček medu postavených vedle jasně značí, že tohle pití trpké zcela určitě nebude.
„A žízeň máš, Del?“ Otočí se na tebe Alexander, zatímco procházíte kolem a nepatrně se pousměje.
| ||
| |||
| Jedna noha střídá druhou Vera De Lacey William nad novými informacemi o Robertovi jen povytáhne obočí. Tohle jsi mu zcela jistě neříkala, ale nevypadá to, že by ho to snad nějak výrazně trápilo. Ani se tě nezačne vyptávat na to, kde přesně by to mělo být? U jakého hotelu, že ta kavárna byla? Ne, je na něm vidět, že má teď naprosto jiné starosti a kdo ví, jestli zrovna Barlowa bude nakonec vůbec řešit. Ty ale také nepokračuješ. Ať už je to tím, že sám William nepůsobí, že by to chtěl slyšet a nebo snad díky tomu, že ti nezbývá dost sil.
Měla by ses starat sama o sebe. Tak nějak to řekl. A ty nakonec souhlasíš.
William zabalí dvojici relikviářů do ubrusu a pomůže ti na nohy. Nakonec jsou to skutečně jen dva relikviáře. Je to stále ale lepší, než kdyby měl ruce úplně volné. I dva kusy jsou velmi vzácný náklad. Dost možná by dost z Probuzených řeklo, že mnohem cennější než ty sama. Ostatně kvůli střepům Zrcadla se bojovalo. Umíralo.
„Hmmh… jistě.“ Hlesne vévoda, zatímco tě podepře, když zakolísáš. Drží tě a ty se o něj opíráš, dokud se ti nepodaří nabrat ztracenou rovnováhu. „Dobře… Můžeme?“ Zeptá se tě tlumeně, než si tě přechytí a společně vykročíte z místnosti. Skutečně, jen co se přiblížíte k dveřím, zesílí vůně krve, která se zpoza nich line. I kdyby si neviděla před tím to tělo ležící na zemi, nenechalo by tě to na pochybách, co za nimi najdeš.
William odemkne dveře a vykročí s tebou kolem těla. Oči ti sklouznou dolů tam, kde vidíš tvář muže, kterého… neznáš. Přesto se ti do paměti jeho vyryjí až příliš přesně. Kolik mrtvých těl si za svůj život viděla? Nakonec… začíná se to kupit, ale stále bys je spočítala na prstech rukou.
Ucítíš, jak tě William trochu pevněji přitáhne k sobě, když zaškobrtneš. Snad si myslí, že opět ztrácíš vládu nad svým tělem, nebo tě pohled na mrtvé tělo tak moc rozhodil. Nebyla by si ostatně první ani poslední dáma, která by u takového pohledu omdlela. Naštěstí tě ale události posledních roků zocelily. A v kombinaci s tím, co jsi prožívala ve Verších tohle nebylo nic.
Pokračujete dál. Netrvá to dlouho a dorazíte ke schodišti, o kterém mluvil William. Ten se na moment zastaví a natočí k tobě tvář. „Teď se mě drž. Půjdeme pomalu, ano Vero? Tak hlavně… opatrně.“ Vykročí s tebou ze schodů, které se ukážou jako opravdová výzva. Musíš se skutečně soustředit na každý krok. Je to doslova pekelné soustředění, po kterém ti na čele vyrazí krůpěje potu, avšak pořád je to lepší než zakopnout a zřítit se ze schodů. Těžko říct, jak efektivně by byl William schopen udržet tě na místě, kdyby tě zradila rovnováha tentokrát.
Ani nevíš, jak dlouho to trvá. Dokonce v jednu chvíli si měla pocit, že jsi cítila další nasládlou vůni krve proplétající se k vám odkudsi z jiného směru, avšak… Bylo těžké tomu přikládat nějakou větší váhu, když si většinu vědomí využívala na to, abys sešla schody. Ale zázraky se skutečně někdy dějí. Už už chceš opět opatrně natáhnout nohu a položit ji o pár čísel dolů, když v tom narazíš na rovnou podlahu. Zvládli jste to. Jste dole. I od Williama v ten moment uslyšíš úlevné vydechnutí, než si tě trochu přechytí a bez dalšího zdržování pokračuje.
Vjemy z cesty skrz dům se ti slévají jeden do druhého. Pach krve, rozmazaná světla, odlesky od broušeného skla. Jedna noha střídající druhou. Williamův pravidelný dech, který jako kdyby udával rytmus vašim krokům. Skoro se v tom všem až ztratíš, než…
Ofoukne tě ledový vítr, který ti nevybíravě vmete pár rozcuchaných rudých pramenů do tváře. Jste venku? Zcela určitě. Slyšíš nějaké zvuky, ale stejně jako v domě se vše podivně přelévá jedno do druhého a vše přehlušuje tlukot tvého srdce. Podpatky klapají na dlažbě, zatímco tě William urychleně vede… Kam? Až opožděně si uvědomuješ, že jste v potemnělé ulici a tam před vámi. Hlava ti těžkne ale zvládneš ji zvednout natolik, aby sis všimla koně stojícího v opuštěné uličce. Od nozder mu jde pára a netrpělivě pohrabává kopytem, jen co vás uvidí.
„Musíme spěchat. Myslím, že už nemáme moc času.“ Zamumlá William asi spíše pro sebe, než rychle odváže koně a… „Zkus se aspoň trochu zapřít. Pomůžu ti nahoru, ale drž se, abys nepřepadla.“ Skloní se k tobě a počká alespoň na pokývnutí nebo jakoukoliv reakci značící, že jsi jej slyšela, než tě vysadí do sedla. Je pravda, že máš, co dělat, aby ses zvládla řídit jeho instrukcemi, ale nakonec hustá koňská hříva, do které zapleteš prsty poslouží jako poměrně spolehlivá zábrana tomu, aby ses zřítila i přes Williamovu snahu k zemi. Jen co alespoň trochu jistě sedíš v sedle, kůže trochu zavrže, jak se za tebe vyšvihne William, který se nakloní přes tebe, aby si přechytil opratě a pobídnul koně do poměrně svižného tempa.
| ||
