Andor.cz - Dračí doupě online

Odtrhnu pohled od výhledu z okénka do zasněžených ulic a se vší tou nejistotou i nervozitou se pustím do vysvětlování. Nebo aspoň snahy o něco takového. Jde to ztuha, všechna ta slova obtížně lovím v sobě samé a ani jedno z nich mi nejde přes rty zrovna lehce. Sama si nejsem jistá tím, co to do mě vjelo, když jsem se chopila slova. Nebo si to možná jen namlouvám a ve skutečnosti to vím až příliš dobře.

„Ne, nepřesvědčoval,“ povzdechnu si, „jen… Ne, to je jedno,“ potřesu hlavou a dál to nerozvádím. „Já vím, to já to vyprovokovala a… Tuhle poznámku jsem si měla odpustit. Ani se mi nechce věřit, že jsem to vážně řekla nahlas,“ hlesnu zkroušeně. „Ani… Ani jsem to nemyslela vysloveně zrovna vůči Danielovi, jen… Nemám na ně zrovna dobré vzpomínky,“ dodám takřka neslyšně, ovšem to už nechám Alexanderovi prostor a více ho nepřerušuji.

Jen… Nepřipadalo mi to, že by se zase tak moc nestalo. Daniel tak rozhodně nezněl – vlastně mě tím až zaskočil, s tím, jak jsem ho poznala to rozhodně bylo nečekané. „S tím, co se děje… Chápu ho. Ani Noah…“ zarazím se a sevřu pramen vlasů v ruce tak silně až to zabolí. Dech mi na okamžik uvázne v hrdle, jak na těch pár vteřin zpanikařím nad tím, kam mne to zavály myšlenky. „… nevypadal… Nezněl… Když mluvil o tom… O co se děje…“ jen s obtížemi dokončím větu a roztřeseně vydechnu.

„Tedy, chtěla jsem… Chtěla jsem původně říct, že…“ pokusím se řeč odvést jinam, „… kdyby… Kdyby bylo cokoliv, co bych mohla udělat, abych v té věci s Danielem pomohla, tak to udělám,“ vydechnu v té snaze vyjít Alexovi aspoň v tomhle vstříc.

V kočáru se rozhostí ticho, které bez varování opět rozbije Alexův hlas ve chvíli, kdy jsem měla náš rozhovor za skončený a uzavřený. Překvapeně k němu vzhlédnu a v první chvíli vlastně ani nevím, co mám říci. Před očima mám stále tu chvíli, kdy tehdy v ten večer po aukci bez přemýšlení přijal svoji povinnost. Aniž by se ho o to kdokoliv prosil či to po něm žádal se rozhodl odejít a vypořádat se se Ztracenými jako by byl stále tím Generálem z Veršů, jakého si pamatuji. Toho, kterého znám důvěrněji a mnohem lépe než samu sebe.

Pod tíhou pronikavého pohledu těch černých očí nejsem schopná ničeho více než mu ho opětovat. Srdce mi poskočí a skrze pootevřené rty neprotlačím ani výdech. V tomhle je oproti Kamaelovi tak moc… Jiný. Ne, on by nic takového nikdy neřekl a především neudělal. Je to ten vzácný okamžik, kdy se na něj dívám a nevidím v něm Kamaela, ale pouze… Alexandera. Náhlá změna tématu mne přiměje sebou lehce škubnout. Prsty si bezděčně vjedu do vlasů jako tolikrát předtím a přivřu oči.

„Alexi…“ vyslovím tiše jeho jméno a znovu na něj pohlédnu. „Máš pravdu. Samozřejmě máš pravdu. Utíkáme… Oba… Bez ohledu na to, jaké důvody k tomu máme,“ povzdechnu si. „Před rokem… Jsem z toho byla vyděšená a nebyla jsem si vůbec jistá tím, zda je to správné rozhodnutí, ale teď… Teď už vím, že ať je to správné nebo ne, tak záleží právě na tom, že to je naše rozhodnutí a ne… Někoho jiného, kdo by to rozhodl za nás… A… Jsem za to ráda, že to tak je…“ slabě se pousměji.

Po zbytek cesty nezapřede už hovor ani jeden z nás. Ani se o to nesnažím, jen hledím z okénka ven stejně jako mnohokrát předtím při mých cestách po Jeruzalému a topím se ve vlastních myšlenkách tavících se akorát tak v napětí tuhnoucí v ramenou. Cesta Zahradami tomu příliš nepomáhá na kolik některá místa poznávám a vzpomínky mi doslova ožívají před očima.

Trhnu sebou, když se najednou ozve cvaknutí dveří. Ani jsem si nevšimla, že už jsme na místě díky zdlouhavé a pomalé cestě skrze zimní Jeruzalém, který vůči našemu kočáru nebyl zrovna přívětivý. Krátce se podívám po Alexovi, abych se ujistila, že skutečně budeme vystupovat. Ovšem působí stejně zaskočeně jako já. Ani náznakem to nekomentuji, jen si nechám pomoci z kočáru ven.

Sníh mi zakřupá pod podrážkami bot, avšak ani při výstupu z kočáru se do mne nezakousne zima a chlad. Pohledem přelétnu scenérii, která se přede mnou otevírá na náměstí. Stánky, lidi, sníh… Vzduchem se line směsice vůní tolik typická pro zimní svátky. Pečené kaštany, svařené víno… Celé náměstí je vlastně jedna velká tržnice. Má to své… Zvláštní kouzlo. Je to tak moc jiné oproti tomu, jak vypadají trhy v Provinciích… A připomíná mi to, že svátky jsou skutečně za rohem…

„Hm…“ viditelně zaváhám, když na mě Alex promluví. Pohledem krátce zakotvím v jeho tváři, který působí o něco uvolněněji, než očima sklouznu zpátky k náměstí. „Vlastně… Nemám hlad, takže klidně můžeme vyrazit rovnou na trhy,“ navrhnu mu. „Přiznávám, že pod pojmem bleší trh jsem si představovala něco víc… Pochmurnějšího. Krabice plné obskurního harampádí a tretek, stánky ztlučené z kusů dřeva a rozhodně víc podezřelých obchodníků s omšelým cylindrem na hlavě,“ náznakem se pousměji v té urputné snaze na chvíli nemyslet na nic vážného.

Delilah Blair Flanagan

Kočár s vámi jede zasněženou ulicí a jedno se musí nechat, sníh příjemně tlumí jinak poměrně drkotavou jízdu na kočičích hlavách. Snad jen kdyby kola někdy v zatáčkách příliš neujížděla do strany. Stane se to párkrát, ale pak kočí po poznání zvolní a veze vás opatrněji. Raději.

Přesto teď máte zcela jiné starosti. Alexanderova otázka se dala dost možná čekat. Sice některé věci raději nerozebíral a nepitval se v nich, ovšem to musel mít alespoň slabý pocit, že jim rozumí. A tak… se dáš do vyprávění. Samotná máš problém najít důvod toho všeho. Na druhou stranu toho na tebe bylo poslední dny opravdu hodně a… A prostě se už stalo. Alexander tě poslouchá, zatímco se to celé snažíš vysvětlit.

„Chápu, že to teď pro tebe muselo být všechno náročné. Hmmh, jen s těmi serafíny pozor… Nemůžeš házet všechny do jednoho pytle. Co můžu říct, tak Daniel byl zrovna jeden z těch méně… takových. Většinou byl více přímý a na manipulace si nepotrpěl. Alespoň, co si pamatuji. Ani tentokrát mě nepřesvědčoval, abych zde zůstal… Stejně jako tebe počítám.“ Zahledí se na tebe pár černých očí. „Ostatně, kdyby ses nezeptala, ani by na tenhle rozhovor nedošlo. Takže pozor s tím, komu povídáš něco o moudrých serafínech.“ Podotkne věcně, než se na chvíli odmlčí.

„Vím, že jsi nechtěla, aby to dopadlo takto. Ale už se stalo. Naštěstí zítra odjíždíme, a tak to dusno nebude trvat dlouho. I tak… Večer s Danielem zkusím promluvit mezi čtyřma očima. Byl bych nerad, kdybychom odjížděli a tohle tu po nás zůstalo. Ale nakonec… zas tak moc se nestalo.“ Vydechne Alexander dlouze a více se opře do polstrovaného opěradla sedačky. „Spíš je na něm vidět, že je také přetažený. Nepamatuji si, že by ho něco takového dřív dovedlo takto rozhodit.“ Zapřemýšlí s pohledem upřeným z okénka, za kterým se míhají kovové stožáry lamp pouličního osvětlení lemující chodníky.  

Nastane mezi vámi ticho. Uplyne nějaký čas… Než pak ještě pár momentů, když v tom…

„A jak jsi to myslela? Že nechceš, aby si myslel, že neutíkám?“ Ozve se náhle Alexanderův hlas, aniž by však odtrhl pohled od okénka. „A co si myslíš, že dělám?“ Otočí se na tebe nakonec s tváří opět prostou jakéhokoliv výrazu. „Utíkám od toho. Vím to moc dobře. Utíkám stejně jako před lety. Možná jsou mé důvody jiné, ale to na tom nic nemění.“ Odpoví ti zcela upřímně tím lehce zastřeným hlasem. „Nazývejme proto věci pravými jmény. Oba víme, že tohle je útěk z Nového Jeruzaléma. Pro nás oba. Stejně jako před rokem.“ Vpíjí se do tebe jeho intenzivní pohled, který tě na ten moment doslova přišpendlí na místě. Ne, Alexander se nemračí. Vlastně je na něm opět těžké poznat, jaké emoce to v něm doopravdy vzbuzuje.

„Hmmh, asi ta cesta bude chvíli trvat.“ Zamručí náhle, jako kdyby chtěl odvést téma někam jinam a opět natočí tvář k okénku.

A má pravdu. Cesta na Covington square trvá skoro hodinu, která není vyplňována nějakým živým rozhovorem. Ne, že by to mezi vámi bylo jindy jiné, ale dnes to vypadá, že máte každý hlavu plnou vlastních myšlenek k probírání se jimi.

Vlastně je těžké postřehnout, že už jste na místě. Kočár s vámi sem tam musel i dříve zastavit, když nebyla situace na silnici nejrůžovější, a tak i tentokrát prostě čekáte, až se rozjede. Tedy až do momentu, než se ozve cvaknutí dveří, které vám otevře drožkář.

„Jsme tady, pane a madam.“ Promluví do ticha, které panovalo většinu cesty.

Alexander se trochu trhaně pohne, jako kdyby se snad probudil z lehké dřímoty. „Ehm, jistě. Děkujeme.“ Odkašle si a poupraví si kabát, než vystoupí ven, aby muži zaplatil příslušný obnos. Hned na to natáhne ruku k tobě do vozu a pomůže ti ven. Boty se zaboří do pár centimetrů sněhu, zatímco tě do nosu udeří směsice vůní.

Cítíš maso pečené na ohni, kaštany a odkudsi i velmi rychle poznáváš typickou vůni skořice. Covington square je pokryté tržnicí. Není to nakonec až tak přeplněné, jak jste se mohli bát. Většinu těch domácích obchodníků, kteří si na bleší trhy donesou bednu tretek z domu, aby si na ni pak sedli, vyhnalo mrazivé počasí a sníh. Pár by se jich tu snad našlo, krčit se mezi zastřešenými stánky. Avšak ty se střechami, které připomínají spíše menší krámky, převažují.

Kolem náměstí se tyčí měšťanské budovy z rudých cihel a vše osvětlují lampy pouličního osvětlení, které svítí celý tento pošmourný den. Nový Jeruzalém se vždy ve velkém chystal na vánoce, které zde byly nejpopulárnější svátky. O tom ostatně vypovídalo to, že to byla jediná doba v roce, kdy i těžké lisy a parní stroje v Industriální čtvrti utichali a celé město skutečně slavilo.

„Tak? Kam teď? Cheš najít nějakou restauraci nebo zamíříme na trhy?“ Přitočí se k tobě Alexander, který to celé sleduje konečně s o něco uvolněnějším výrazem.

Vykročíme ulicí, ačkoliv ne směrem na hlavní třídu. Nevadí mi to, aspoň tady není tak rušno. Tentokrát se neohlížím směrem k věži, jakkoliv to k tomu svádí… Naopak se soustředím na cestu před námi, na sníh křupající pod podrážkami bot a zledovatělý chodník pod ním. A čím více kroků ujedeme, tím více to ve mne hryže. Kouše a škrábe. Sníh, který naberu na prsty studí jako kdykoliv jindy, avšak mrazivě neštípe… A tak se odhodlám promluvit o něčem, co včera bylo jen mojí pouhou domněnkou. Vlastně dnes to není jiné, vždyť jsme venku sotva pár minut, přesto je to pro mne natolik nový pocit, že to zkrátka nedokážu ignorovat a hodit za hlavu.

„No…“ krátce zaváhám, když na sobě ucítím Alexův vážný pohled, „včera jsem si všimla, že mi venku není zima. Všichni kolem vypadali, že mrznou a já se cítila vlastně… Příjemně. Normálně…“ pokusím se to lépe pojmenovat a upřesnit, ačkoliv si sama nejsem jistá tím, o čem to právě mluvím. Možná to jen souvisí s tím, že jsem Probuzená? Andělé přeci nevnímali horko ani zimu tak jako lidé. Avšak Alexova reakce nevypadá, že by to mělo být… Běžné.

„Ano… Tedy, těch pár dní v Jeruzalému mi rozhodně venku teplo nebylo a… A po té aukci mi byla strašná zima, ten chlad se mi držel pod kabátem a nebyla jsem schopná se zahřát, ale když jsem se probudila, tak to bylo už v pořádku…“ dodám už s jistým znepokojením, když mi Alex potvrdí, že to v pořádku skutečně není.

Sleduji ho, jak si stahuje rukavici a bere mne za ruku. Jeho dotek… Pálí. Takřka doslova. A pak přijde verdikt, se kterým mne opět pustí. „Chladná?“ zopakuji po něm a na chvíli zvednu vlastní ruku před tvář. Nepřipadá mi na ní cokoliv… Jinak. Ani… Ani jsem si toho nevšimla, že bych snad byla studenější. Kousnu se do vnitřku rtu jako mnohokrát předtím a sklopím hlavu. Hranice mezi námi dvěma se drolí… Pořád mi ta slova zní v hlavě. Srdce se mi neklidně rozbuší jen si na to vzpomenu.

Krátce kývnu hlavou. Ano, v Provinciích skutečně nebude zima. Proto se tam přeci chci vrátit, aby mi Dvaracké slunce vyhnalo mráz z duše. Chci vydechnout daleko od mrazivého oceánu, obklopit se horkem a barvami… A teď… Teď se poprvé bojím, že to nebude stačit… „Nevím,“ hlesnu tiše, „chci věřit tomu, že je to, jak říkáš ty. Jen dozvuk…“

Ať už je to ovšem jakkoliv, tak aspoň cíl naší cesty je jasný. Covington square, kde Sofie koupila kufr s mými rukopisy. „Ah… Jistě. Máš pravdu. Domlouvali jsme se na ty… Trhy,“ přitakám poněkud roztěkaně. Jen jsem si po tom všem nebyla jistá… Ale to už nahlas neřeknu. „Tak… Dobře. Zní to dobře. Už ani nevím, kdy jsem viděla naposledy Zlatou katedrálu…“ souhlasím. A lžu. Vím to naprosto přesně. Bylo to v to ráno, kdy mne odvážel kočár do sanatoria Grenhill. Vycházelo slunce a já si slibovala, že tohle není naposledy, kdy mám příležitost ji vidět… Tiše si povzdechnu a ponořím se zpátky do ticha, které mezi námi nastane.

Ale během krátké chvíle odchytí jednoho z drožkářů, stačí pár slov a odvoz na Covington square je zajištěn. Tedy… Myslím. Připadá mi, že toho s kočím musí řešit více než jen prostý požadavek na to, aby nás přiblížil, kam potřebujeme, ale neřeším to. Namísto toho nastoupím do kočáru, kde se usadím na jednu z měkkých polstrovaných sedaček a prostě jen na tu chvíli s výdechem přivřu oči. Vzápětí nastoupí i Alex a udělá si pohodlí. Kočár se s trhnutím rozejde vpřed a já už jen ze zvyku poodhrnu záclonku na okně, abych lépe viděla ven.

Tentokrát ovšem ticho mezi námi nestačí nabrat na hloubce ani nepříjemném pnutí. Je to Alexův hlas, který jej rozbije a… Ošiju se. Je to dobré znamení, že se mne ptá a chce o tom mluvit. Určitě to je… Dobré znamení… Přesto uhnu pohledem, který raději upřu k prameni vlasů, co si nervózně namotávám na prsty. Když to Alex podá takhle, zní to ještě hůř, než jsem si myslela.

„Ne, nestalo. Krom té krátké výměny ohledně mého tetování a věcí kolem, ale… Ale ne. Nic…“ odpovím po pravdě a na chvíli se odmlčím. Hledám ta správná slova, kterými bych to vysvětlila a ospravedlnila se, ale žádná nenacházím. „Já… Já po pravdě… Nevím,“ vydoluji ze sebe poněkud nešťastně, protože moc dobře vím, že tohle není zrovna rozumná a dospělá odpověď.

„Já… Tedy… Vlastně jsem věděla, o co jde, jen jsem… Jen jsem chtěla, aby to prostě řekl nahlas místo těch náznaků. A jen… Vlastně jsem chtěla, aby… Aby si nemyslel, že zase utíkáš, že tohle je moje rozhodnutí, ale… Ale jak jsem začala mluvit, tak… Mám toho v hlavě… Tolik… Tolik věcí… Se kterými nevím, co dělat a… A do toho Dumah a ta její… Frustrace? Já ani nevím, jakmile dojde na serafíny, něco ve mně se naježí a… A na rozdíl od ní neumím dost dobře mlčet, když bych měla. Nebo aspoň přemýšlet nad tím, co říkám,“ povzdechnu si a pokračuji dál v kroucení pramínku vlasů, který si obtáčím mezi prsty a nechávám ho prokluzovat.

„Nebo… Nebo jsem prostě jen přetažená a… Všechen ten tlak…“ potřesu hlavou. „Ale… Opravdu jsem nechtěla, abych to dopadlo takhle. Abychom odjížděli ve zlém.“

Delilah Blair Flanagan

Schody nakonec překonáte bez pádu a sestoupíte na chodník lemující ulici před vámi. Není tak široká jako jiné třídy v Zahradách, ale víš, že by stačilo jen zabočit za roh Galilejské věže a dostala by ses právě na jednu z těch větších. Teď jste byli v takové nenápadně zastrčené uličce. Tedy na Zahrady. S tím zaplivaným místem, kterým jsi procházela v Přístavní čtvrti, se to nedalo ani trochu srovnávat.  

Vykročíte. Sníh tě na ruce zastudí a skutečně začne po chvíli pomalu tát. Je to vše, jak by to mělo být? Snad jen, kdyby si měla šálu pořádně omotanou a kabát zapnutý. Dokonce ani Alexander, kterého tohle počasí zcela jistě také příliš netrápí, je oproti tobě mnohem tepleji oblečen. Je to sice především představení pro kolemjdoucí, ale je dobré nepřitahovat zbytečně zvědavé pohledy.

A právě ten se na tobě zastaví, když váhavě promluvíš. Samozřejmě patří Alexanderovi, protože chodník, po kterém jdete se zdá alespoň prozatím prázdný. „Jak to myslíš?“ Zeptá se tě, zatímco jeho pohled sklouzne po tobě od hlavy až k patě. Nemusíš toho ale tolik vysvětlovat. Ostatně tvůj oděv v kombinaci s tím, že se neklepeš zimou, mluví jasně. Něco se skutečně změnilo.

„Hmmh, říkáš, že je to od té aukce?“ Povzdechne si Alexander, kterému se ve tváři usadí poněkud ustaraný výraz, zatímco kráčíte dál po zasněženém chodníku a sníh vám křupe pod podrážkami bot. „To je skutečně zvláštní.“ Promluví nakonec po pár metrech, než si stáhne rukavici, aby sáhl po tvé ruce. Stejně jako před tím, jeho dlaň hřeje, skoro až pálí a Alexander… Ne neusmívá se, jen se tváří ještě více vážněji.

„Přišlo mi, že jsi studenější… A skutečně. Ruce máš ledové. Nedivím se, že ti není až taková zima. Celá jsi více… chladná.“ Pustí tvou ruku a zase si navleče koženou rukavici, jak se sluší a patří. „Třeba je to jen dočasné… Dozvuk toho všeho. Určitě. Do pár dnů to bude lepší. V Provinciích chladnu určitě nebude.“ Pokračuje stále poněkud zachmuřeně a tobě nezbývá než v to doufat, protože snášet v tomto tvém novém stavu horka by mohlo být velmi nepříjemné. Těžko totiž říct, jestli tvá termoregulace funguje obousměrně jako u Alexandera.

„Nebo… Máš důvod myslet si, že ne?“ Přeci jen se Alexander zeptá na něco, na co nemusí být pěkná odpověď.

Ale to už dojdete na hlavní třídu, po které jezdí více vozů a dokonce na druhé straně ulice zahlédnete i drožku, která je prázdná. „Kam vyrážíme? Domlouvali jsme se na ty trhy, ne? Sama si zmiňovala ty na Covington square, tak bych zajel tam. Je to kousek od Zlaté katedrály a je to poměrně pěkné místo. Trochu živější asi teď… Ale to snad nebude vadit.“ Odpoví ti Alexander na tu ze snadnějších dnešních otázek, zatímco s tebou přeběhne ulici.

„Jste volný?“ Slyšíš, jak osloví drožkáře, se kterým se dá do krátkého rozhovoru, aby vám dojednal odvoz, než na tebe kývne a otevře ti dveře kočáru, abys mohla nastoupit dovnitř. Sám s ním ještě chvíli něco řeší, než se nakonec vyhoupne za tebou do vozu a usadí se na jednu z polstrovaných sedaček.

„Tak… To bychom měli.“ Smete si pár pohyby z ramen napadané sněhové vločky, které se mu ale v mezičase usadily i v rudých vlasech. Aniž by bylo třeba cokoliv dodávat, kočár s vámi hned na to vyjede a vyrazí k vašemu cíli.

Alexander si rozepne knoflíky kabátu a trochu pohodlněji se usadí, než na tobě zakotví jeho pohled. Ani příliš dlouho neváhá, než se nadechne ke slovům.

„Co to bylo, Del? Tam nahoře s Danielem? Stalo se něco, o čem nevím? Jednal s tebou před tím nějak… nevhodně? Nebo proč jsi po něm najednou tak vyjela?“ Ptá se tě. Není v tom nějaká výčitka, alespoň zatím. Viditelně se jen snaží pochopit, kde byla kořenová příčina toho, proč se to celé náhle tak zvrtlo.  

Vera De Lacey

William nedbá tvé připomínky, že se snad od tebe umaže.

„Je to jen oblečení.“ Oponuje ti tiše, snad jako kdyby tě tím chtěl zbavit alespoň části obav. Avšak tohle není něco, co by tě teď tolik trápilo. Každopádně ho to neodradí od toho, aby si tě přitáhl k sobě. A tobě to také nezabrání v tom, aby ses o něj hned na to opřela. Nejdříve o rameno, ale pak sklouzneš o něco níže a tváří zůstaneš opřená o jeho hruď. Ne, tohle není už něco, co by se dalo vysvětlit případnému svědkovi jako pomoc bližnímu v nesnázích. William tě však neodstrčí nebo tě nějak lépe nepodepře. Cítíš jen, jak na moment strne a srce, které mu tluče v hrudi a jehož pravidelné údery slyšíš, o něco zrychlí. Jeho paže tě pak zničehonic obejmou, jako kdyby i on sám váhal, jestli něco takového má provést. Přeci jen věci kolem vás dvou nebyly nikdy jednoduché a ani dnešní den nebyl výjimkou. Přesto…

„Dobře… To zvládneme.“ Souhlasí s tebou a cítíš ve vlasech, jak bezděčně přikývne. Působí navenek klidně. Jediné, co ho prozrazuje, je jeho o něco rychleji bijící srdce, které slyšíš prostě jen jako Vera. Jako obyčejný člověk. To, co říká, nezní zrovna ideálně. Musel zde být tajně. Dost možná dřív, než by se celý případ dostal efektivně do rukou policie. Rozhodně předseda rady nemohl a neměl by pobíhat po městě a jen tak střílet na lidi, i když to byli ve skutečnosti ti, kteří vás věznili. To ale není, co bys snad mohla teď vyřešit, pokud vůbec a ani William to více nerozpitvává.

„Jistě… pojedeme. Slibuji… Vero… Vero?“ Chytí tě za paže, aby ses přestala bezvládně sesouvat. „Ehm, zvládneš… Dobře. Nějak to zvládnout budeme muset. Tak jako tak.“ Ani William nezní na sto procent přesvědčeně, když tě drží v náručí. Sice nejsi úplně hadrová panenka, ale o jistých pohybech si můžeš také nechat jen zdát.

„Co? Barlow?“ Zarazí se William, když změníš téma na Roberta, se kterým jsi byla domluvená na setkání v kavárně. Jak tohle celé vůbec vezme? Jak mu to říct? Jak…

„Ale Vero, to bylo včera odpoledne. Teď je sobota ráno. Počítám tak kolem tří hodin? Říkala jsi mi, že je to setkání domluvené v pět hodin odpoledne, ale… Ale nevěděl jsem kde. I když upřímně i tak jsem neměl prostor řešit zrovna jeho.“ Vpadne ti do myšlenek William s těmi prostými fakty, které značí jediné. Nebyla jsi tam. Ty ani William. Pokud tam Robert dorazil, čekal tam naprosto zbytečně a teď těžko říct, kde je mu konec.

„Nemusíš nic. Jen se odtud dostat a chvíli mi vydržet při vědomí. Ano?“ Skloní k tobě tvář. „Není Granville? Vero…“ Zadrhne se mu povzdech v hrdle. „Řekneš mi k tomu víc, až budeš při smyslech. Víc… při vědomí. O Barlowa se nestarej a vlastně ani o nikoho jiného. Kromě sebe. Alespoň pro jednou se starej pouze sama o sebe, ano?“ Dodá konejšivě, než tě podepře a opře o opěradlo pohovky. Všimneš si, že na košili a límečku má pár rudých skvrn, ale jak říkal. Je to jen oblečení.

„Jen moment. Budu potřebovat do něčeho vzít ty relikviáře a žádný kufr zrovna není po ruce.“ Slyšíš opět jeho hlas, avšak hned na to ucítíš, že teplo zmizí, jak se William zvedne z pohovky a přemýšlivě se rozhlédne po místnosti, než po chvíli vykročí pár ráznými kroky ke stolku, na kterém jsou nějaké ozdobné drobnosti. Náhle se ozve zvuk tříštěného skla, jak prostě zatáhne za ubrus, který kryl lakovanou desku a věci z něj se rozsypou po zemi. Viditelně neměl čas vše pečlivě přeskládávat kamkoliv jinam.   

S kusem vzorované látky lemované ozdobnými střapci se vrátí k relikviářům, které do ní umístí a pár cípů sváže k sobě. Je to dosti improvizované, ale rozhodně se mu to ponese lépe, když tě bude muset zároveň podpírat.

„Dobře… Tak se mě chyť, ano?“ Natáhne se pro tebe a vytáhne tě na nohy. Musíš se o něj v první chvíli skutečně zapřít, protože nohy tě zrovna dvakrát neposlouchají, ale když se soustředíš a dáš tomu chvíli, povede se ti na nich udržet. William si tvou ruku přehodí přes ramena a trochu se nahrbí, abys na něm tak nevisela, zatímco tě druhou rukou jistí kolem pasu. „Klidně se o mě zapři, jak budeš potřebovat. Čeká nás pár schodů, ale… To zvládneme.“ Pokývne hlavou, než s tebou vykročí ven z místnosti k dveřím, které před tím zamknul a za kterými ležela jedna z mrtvol.

Ani na chvíli nepochybuji o tom, že by Alex snad nevěděl, jak se výtah ovládá, předám mu tak beze slov klíč, který od něj už nechci ani zpátky. Kéž by se mi aspoň trochu ulevilo, když se zbavím té odpovědnosti být tím, kdo ten klíč později vrátí Langleymu, ale nic se nezmění. Napětí ve výtahové kabině nepoleví ani na vteřinu, dost možná ještě o něco zhoustne. Chvíli mám pocit, že se tím vším zalknu. Že na mě byl naštvaný Daniel byla jedna věc, že se k tomu všemu přidal i Alex zase druhá. Horší. Když si to zpětně celé znovu a znovu masochisticky přehrávám, tak si čím dál palčivěji uvědomuji, že jsem vážně měla mlčet. Že nic z toho, co jsem měla potřebu vmést Langleymu do obličeje nebylo… Nutné. Čemu to nakonec pomohlo? Proč vlastně? Akorát jsem to celé zhoršila a… Zkazila.

Kabina se s drobným škubnutím rozjede směrem dolů a skrze prosklenou část budovy pronikne dovnitř denní světlo. Nedá mi to a krátce se ohlédnu přes rameno směrem ven. Tak se mi to včera nezdálo… Sněží. Patrně už od včerejšího večera… Tak přeci jen zima přišla do Nového Jeruzaléma. Po krátké chvíli ovšem pohled od zasněžených střech odtrhnu a raději přivřu oči. Přináší to až příliš vzpomínek, pod jejichž tíhou to křehké tenké sklo kolem mne hlasitě křupe, zatímco se pavouk prasklin rozbíhá do všech stran.

Nadechnu se a poprvé od té hádky se přiměji nahlas promluvit. Zní to… Absurdně, to, co říkám, ale nevím, jak jinak to v té chvíli podat. Jen představa, že takhle bude vypadat celý tenhle den… A já… Nevím, hlad asi mám, ale všechno se ve mne svírá takovým způsobem, že zkrátka nemám na jídlo chuť. Dokonce i přestože jsem od té aukce do sebe dostala jen polovinu talíře roastbeefu s brambory. Tedy… Myslím, že to byl roastbeef… Nebo jen nějaké hovězí? Nejsem si ani schopná to zpětně vybavit.

Blázním? Nervózně se pousměji, jakkoliv v té grimase není vůbec nic veselého. Ano, jak to s tím souvisí? Zaštípe mne v očí, jak mi málem vhrknou slzy do očí. Prostě jen tak, špatně se mi s tím bojuje. Nicméně… Jdeme spolu. Tohle Alexovo konstatování mne přeci jen přiměje úlevně vydechnout. Tak trochu. „Já… Takhle jsem to nemyslela, jen… Dobře,“ ztěžka polknu a kývnu hlavou a… Vzápětí jí zase rychle zamítavě potřesu. „Tedy… Ne. Nechci se procházet sama,“ opravím se a opět ztichnu.

Ostatně výtah sjede do nejnižších pater a během minuty dosedne na dno výtahové šachty a zastaví se. Chodba je čistá, ačkoliv si dovedu představit, že poslední osobou, která tudy šla jsem byla já – včera večer. I když kdo ví… Vyjdu z výtahu ven a rozejdu se chodbou ke dveřím, zatímco Alex za námi zavírá mříž i dveře. Během chvíle mne i dojde, ven tak vkročíme společně.

Všude kam se podívám je sníh. Na střechách, římsách i lampách. Bílá vrstva pokrývá chodníky i silnici, kde už je i řádně uježděný. Jeden z kočárů má dokonce nasazené místo kol ližiny. Na okamžik zvednu hlavu a tvář nastavím sněhovým vločkám snášejícím se z šedivě bílé oblohy dolů. S tím udělám i krok ze schodů dolů a… Polekaně vyjeknu a trhnu rukama, jak se mi ve sněhu smekne noha po hraně schodu. Jediný důvod, proč neletím ze schodů dolů je Alex, který mne okamžitě zachytí a zachrání před ošklivým pádem dolů do sněhu.

Srdce mi poskočí, když zaznamenám tu malou změnu v Alexově hlase. „Uhm… Děkuji,“ hlesnu, když se mi podaří nabrat zpátky ztracenou rovnováhu. „Já… Asi nemám. Zapomněla jsem je nahoře,“ přiznám se. Nabídnuté rámě neodmítnu, poslušně se Alexe zachytím a společně zdoláme schody bez dalšího karambolu.

„A kam tedy vlastně půjdeme?“ zeptám se. Sama netuším, kde se ve městě bleší trhy konají, a pak… Ani nejsem v rozpoložení, abych dokázala vymyslet cokoliv smysluplného.

Jak kráčíme zasněženou ulicí, mimoděk natáhnu ruku ke kovovému zábradlí u jednoho z domů, který míjíme a naberu na prsty trochu sněhu včetně velké vločky, která mi na chvíli ulpí ve dlani, než začne pomalu tát. Kabát jsem si stále nedopnula a šála mi volně visí kolem krku, přesto necítím ten protivný kousavý chlad deroucí se pod kabát ke kůži. Je zima, samozřejmě je zima, ale nepřipadá mi to nijak hrozné.

„Všimla jsem si toho včera… Je to tak… Zvláštní. Vždy jsem mrzla, ale teď… Je mi venku vlastně příjemně. Lépe než uvnitř. Jako by se ve mně po té aukci něco… Změnilo,“ promluvím polohlasně a jen krátce zvednu k Alexovi ten váhavý nejistý pohled.

Delilah Blair Flanagan

Oba vstoupíte do výtahu, který se snad ještě víc, než kdy dřív podobá zlacené kleci. Není ti to příjemné ani trochu. Vlastně je to o poznání nepříjemnější než včera, a to i přesto, že jsi zde v jeho doprovodu. Sám Alexander působí, že raději mlčí, aby už nebylo řečené něco dalšího. Něco, co si budete všichni pamatovat nehledě na to, co bude následovat po tom. Je mu ke cti alespoň to, že se v tom nepitvá jako Barth, ale i tak z něj necítíš, že by s tím vším souhlasil.

Bez jakéhokoliv slova vylovíš klíček z kapsy a nabídneš jej Alexanderovi. Ten jen drobně svraští obočí, když na něj nepromluvíš, ale hned na to se natáhne po klíčku. „Dobře tedy.“ Zazní jen ta dvě slova, než se k tobě natočí bokem, aby mohl klíček vložit do mechanismu na ovládacím panelu. Stačí jedno otočení a pohnutí dvojicí pák, aby se opět ozval zvuk rozbíhajícího se mechanismu napojeného na nosná lana, jenž pohybují výtahem nahoru a dolů.

Netrvá to dlouho a kabina se s vámi rozjede dolů. Je to jen pár pater, než se místo stěny opět objeví prosklená část umožňující výhled na město. Je to povědomý pohled, přesto je tam dnes něco nového. Sníh. Celé město zasypal během noci sníh. Těch pár nesměle se k zemi snášejících vloček muselo být včera předzvěstí něčeho mnohem většího. Ze střech se staly bílé plochy, a i na ulicích zcela jistě bude spousta čerstvého sněhu. Samotná okna, která při své cestě dolů míjíte, jsou namrzlá a z nebe se stále snášejí vločky na znamení toho, že zima je asi už skutečně zde. Jen co se více přiblížíte domům tam dole v ulicích, uvidíte, že se z množství komínů kouří, jak se lidé snaží vyhřát si příjemně své domovy. A dost možná by se nějaké vytápění hodilo i zde, protože atmosféra je na bodu mrazu.

Jsi to nakonec ty, která prolomí ticho tou zvláštní nabídkou. Vyslat Alexandera samotného na oběd a sama někde počkat. Alexander, který do té doby hleděl skrz okno, se na toho otočí a výraz v jeho tváří značí jediné.

„Co? Co blázníš, Del?“ Nakrčí čelo. „Mám se jít naobědvat, zatímco ty budeš postávat venku na mrazu jako pes? Nebo snad si každý sedneme do jiného podniku, abychom co? Měli možnost nerušeně přemýšlet?“ Potřese zamítavě hlavou.

„Jdeme spolu.“ Řekne tak definitivně, než na chvíli přeci jen zaváhá. „Tedy pokud bys nestáhla o oběd o samotě spíše ty. V tom ti bránit samozřejmě nebudu. Ale bude minimálně dobré, abychom někam dojeli společně, i kdyby ses chtěla… Projít sama.“ Pokývne hlavou v úsporném gestu, zatímco výhled na město vystřídá opět temnota šachty značící, že brzy budete zastavovat.

Výtah s vámi dobrzdí v přízemí a Alexander otevře dveře. Vyjde první a opět je za tebou zavře, přičemž klíček schová kamsi pod kabát do náprsní kapsy. Chodba je stejná, jako si ji pamatuješ. Není v ní ani nijak našlapáno na zemi. Žádné kaluže roztátého sněhu opadaného z bot, které dnes budou zcela jistě trápit většinu podniků i domácností v Novém Jeruzalémě. A nejspíše nejenom dnes. Viditelně tudy nikdo moc často nechodí.

Alexander tě pár kroky dojde a pak vezme za kliku dveří, aby je otevřel. Přivítá vás zasněžená ulice. Sníh je opravdu všude. Na chodnících, kde jím cupitají opatrně chodci. Na silnici, kde jej rozjíždějí kočáry, ale marně. Netaje. Zcela jistě bude hned několik stupňů pod nulou. Dokonce zahlédneš i jeden, jehož kočí už prozřetelně přesedlal na něco vhodnějšího, a to čtveřici lyží, která podpírá vůz místo kol. Je ti chladněji, ale nedá se říct, že bys nějak nepříjemně mrzla.

A pak je sníh také na schodech, což si uvědomíš hned v ten moment, kdy ti podklouzne podpatek a… Alexander, který jde jen kousek od tebe tě pohotově zachytí.

„Pozor.“ Řekne se stopou starostlivosti a počká, až se zase jistě postavíš. Snad poprvé od toho extempore nahoře z jeho řeči něco vnímáš. „Nemáš rukavice?“ Sklouzne jeho pohled k tvým dlaním a pak zábradlí, kterého by se snad dalo i přidržet, kdyby jen na něm neseděla čupřina načechraného sněhu, která to celé dosti znepříjemňovala.

„Hmmh, drž se mě.“ Nabídne ti rámě alespoň na cestu dolů z těch několika schodů, které se díky sněhu ukázaly jako poměrně zrádné. „Bude nejlepší chytit nějakou drožku, pokud chceme vyrazit na ty trhy. Najíst se nebude problém někde tam poblíž.“ Pokračuje Alexander věcně, zatímco pokračujete zasněženou ulicí.   

♫♪♪♫

Cítím sílící nepříjemné pnutí ve spáncích, tu varovnou bolest na znamení, že bych toho měla nechat. Přesto to neudělám, držím kolem sebe ticho navzdory třeštící hlavě tak dlouho, dokud nejsem ve stavu opustit koupelnu. Možná právě o to více. Bolest znám, umím s ní vyrovnat lépe než s tím ostatním, co mi tak palčivě tepe v hrudi. Kdybychom neměli kam jít… Vydržela bych tady klidně půl dne. V tom tichu a prázdnotě, seděla bych tu tak dlouho, dokud by to celé prostě nezmizelo. Jenže Alexander na mne čeká vedle v pokoji a já už takhle strávila v koupelně… Dlouho.

Tiše tak otevřu dveře a proklouznu jimi do ložnice. Pohledem zavadím o Alexe, který zde stojí přichystaný vyrazit. Ve tváři má ten nehybný mlčenlivý výraz, se kterým hledí k zemi. Ani se po mně nepodívá. Krátce zaváhám a nejraději bych do koupelny zapadla zpátky. Přeci jen ovšem vykročím směrem ke kufrům. Alex mne vezme na vědomí až když kolem něj prochází a já… Bez rozmýšlení mlčky kývnu hlavou a zastavím se zády k němu u kufrů. Nevyprovodím ho pohledem ven, jen se skloním k jednomu ze svých zavazadel a začnu se v něm zaujatě přehrabovat, dokud se neozve zvuk zavíraných dveří.

Roztřeseně vydechnu a prsty si promnu tvář. Vzpomínka na tu milou chvíli po probuzení se ztrácí v mlhavém oparu do ztracena. Tady už žádné dobré ráno nebude. Ani poledne, odpoledne nebo večer. Bez ladu a skladu se probírám svými věcmi a tahám z kufru jednotlivé kousky. Sukně, košile, kabát… Příliš se to neliší od toho, jak jsem vyrazila do města v první den bez Alexe, snad jen tentokrát na sebe nenavlékám tolik vrstev. Včera jsem zimu takřka necítila, bude dobré si ověřit, zda se opravdu něco změnilo. Kabát skryje, že toho pod ním zase tolik nemám celkem spolehlivě. V téhle zimě bych za jiných okolností dobrovolně takhle nikdy ven nevyrazila, ale časy se mění.

Obouvám se bot šněrovacích bot na nízkém podpatku, když se Alex vrátí zpátky. Ne, za těch pár minut se nic nezměnilo, ostatně jak by také mohlo? Opět jen kývnu hlavou. Ano, mám klíč. Ano, můžeme vyrazit rovnou. V Alexově přítomnosti chvíli bojuji s vázáním bot, a nakonec i se svými vlasy, když se je snažím vytáhnout kolem šály, kterou si jen ledabyle přehodím kolem krku. Kabát si nechám napůl rozepnutý. Do kapsy schovám klíč a zbytek peněz ze včerejška a až poté mlčky vykročím s Alexem ven z ložnice.

Procházíme ztichlou chodbou směrem k výtahu. Je to jiný pocit, když vím, že už tu nejsem vítaná, ale trpěná. Natáhnu krok. Pospíchám. Chci odsud být pryč dříve, než to na mne celé spadne… Ačkoliv až opožděně mi dojde, že to znamená znovu vstoupit do výtahu. Jindy bych si tu cestu dolů s Alexem po boku i užila, nyní bych si to snad raději sama seběhla po schodech bez ohledu na počet pater.

Do výtahu tak vstupuju s tím nepříjemným drásavým pocitem zvířete v kleci. Není to zase tak daleko od pravdy. Drobně sebou škubnu, když se ozve ten kovový zvuk zavíraných dveří a kovové mříže. Nakonec si tiše povzdechnu a sáhnu po klíči v kapse. Nicméně nepoužiju ho, jen mlčky natáhnu dlaň s ním k Alexovi, aby si ho ode mne vzal. Neměla bych ho mít u sebe. Nechci ho mít u sebe.

Jakmile si Alex klíč vezme, ukročím zpátky do strany a zády se otočím ke stěně, za kterou se za chvíli objeví výhled na Jeruzalém zalitý zlatými paprsky poledního slunce visícího vysoko na obloze. Ruce založím na břiše a dlaněmi sklouznu po vlastních pažích. Až teď mi dojde, že jsem si nevzala rukavice, ale… Nakonec to je jedno. Teď je mi to vlastně úplně jedno. To ticho mezi námi… Tolik mi to připomíná dusno po kterékoliv z našich hádek s Bartholomewem. Ačkoliv Barth by na mne nahněvaně hleděl a dával mi každou minutu ostentativně najevo, co si myslí. Alex… Alex se netváří nijak. Najednou si nejsem tak úplně jistá, co z toho mi připadá horší.

Přešlápnu z nohy na nohu. Mám pocit, že vyskočím z kůže. Tohle… Tohle se nepovedlo. Vůbec se to nepovedlo. Pokazila jsem to stejně jako celou tu aukci. A přitom stačilo prostě jen… Nic nedělat. Neříkat. Pro jednou… Jen ztěžka polknu ten knedlík, co se mi dělá v krku. Nadechnu se a přivřu oči.

„… jestli nechceš, nemusíš mi dělat společnost, Alexi. Pochopím to. Klidně… Můžeš se jít naobědvat. Já na tebe… Někde počkám,“ slyším se tiše říkat. Rozhodně nechci, aby se mnou byl z povinnosti, že mi to snad slíbil.