Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Tvá otázka je jasná a váš hostitel ji začne nakonec vcelku ochotně zodpovídat. Snad jen Alexander z toho není kdovíjak nadšený, ale to jen malá cena za to, dovědět se, o co tu tedy jde. Daniel nepřestane, ani když jej počastuješ zamračeným pohledem. Snad jen povytáhne o něco více obočí, ale i přes tvůj podmračený pohled, kterým si jej prohlížíš, pokračuje dál. V tom, aby ti odpověděl na tvou otázku.

Avšak… Nakonec se nedozvíš nic až tak nového. Ne ty, která v sobě nosíš jednoho z nich. Ta, která se se Ztraceným setkala už před rokem. Ta, která v sobě stále nesla vzpomínku patřící Metatronovi. A ta, se kterou na tohle téma mluvil sám Otec.

Ve tvém životě se toho za poslední rok stalo hodně a dost z těch událostí se při zpětném pohledu točilo právě kolem tématu, o kterém mluvil Daniel. Blížící se válce. Kdyby jen tušil…

„Lže? Lže…? Jak to myslíte?“ Daniel tě napodobí, a i jemu se tentokrát z hlasu vytratí jakákoliv vřelost v odpovědi na tvůj cynismus a okaté rýpnutí, které vlastně neskrytě mířilo i na něj.

„Co myslíte, že bychom měli dělat? Napsat o tom pár článků do novin? Představit lidem Probuzené v nějaké pravidelné rubrice? Začít vyjednávat s ostatními vojenskými složkami o Ztracených, které vlastně nikdo nevidí? Trénovat armádu… k čemu vlastně? Střelbě do vzduchu?“ Nakloní hlavu na stranu a sjede tě pohledem.

„Víte, Delilah… pouze kritizovat kohokoliv snažícího se o blaho mas a vlastně to vyšší dobro, jak říkáte, je snadné. Upřímně, nečekal jsem, že to budete zrovna vy, kdo mě tu jen pár dní po našem netradičním setkání bude moralizovat, ale nejsem Edric, abych tyhle věci předvídal. Jsem jen někdo, kdo vám poskytl střechu nad hlavou… snad ve jménu toho falešného vyššího dobra. A kdo ví, jestli jsem vám nelhal… To přece my vyvolení děláme dnes a denně.“ Rozhodí ladně rukama a povytáhne koutek rtů o něco výše, ale moc příjemný úsměv z toho není.  

„Danieli, to by stačilo. Nemyslela to tak.“ Vloží se do toho celého Alexander.

„Ne, Alexandře! Už mě upřímně unavuje se neustále zodpovídat ostatním, co si ve své sobeckosti nevidí ani na špičku nosu. Snažíme se vylévat kýble vody z lodi, do které teče a každou chvíli se objevují další a další díry, zatímco si část pasažérů zvládne pouze stěžovat na mokré nohy. Jen ji poslouchej… Boj s větrnými mlýny, který ani my moudří serafíni nemůžeme vyhrát.“ Zabodne do tebe Daniel pohled, který je nezvykle tvrdý a nesmlouvavý. Ten tam je ten muž, jenž se zdál nad věcí a snad i chápavý k tvé situaci. Tohle je pro něj patrně osobní. Velmi osobní a ty jsi kopla do vosího hnízda.

„Jsem… Jsem tolerantní člověk.“ Vydechne dlouze a krátce přivře oči, než o něco klidněji pokračuje. „A respektuji rozhodnutí druhých, i když se hodlají tvářit, že to není jejich problém a nechat ostatní, ať bojují i jejich bitvy… Ale, co už nesnesu, je, když mě pak někdo takový moralizuje. Asi nejsem tak moudrý serafín, jako bych měl být.“

„Danieli… Jak už jsem řekl, tohle vyznělo celé špatně. Jinak, než to bylo míněno. Rozumím, že situace je vážná. Viděl jsem to. Zažil jsem to. Ona také. Nezpochybňujeme to.“ Pokračuje Alexander překvapivě klidně. Možná až příliš klidně.

„A právě proto, že jsi to viděl, víš, jaká je situace… Tohle je válka Alexandře. Opět. A tentokrát je větší než všechny ty, ve kterých jsme spolu byli. A já se jí hodlám zúčastnit. Je to má povinnost.“ Odpoví mu Daniel stroze.

„… Já vím.“ Ozve se po chvíli ticha Alexander.

„Takže prosím. Jak jsem říkal, nehodlám vám bránit ve vaší cestě pryč odtud. Ostatně lístky už máte. Běžte hledat nějaké šťastnější místo, které k vám tedy nebude tak kruté, jako tohle město. Ale věřte mi, že bezpečí bude zanedlouho velmi relativní pojem. Nehledě na to, kde budete.“ Pokývne Daniel hlavou snad jako kdyby se chtěl loučit, i když tohle mělo k typickému rozloučení daleko.

„Danieli…“ Vysloví Alexander poněkud rezignovaně jeho jméno, ale to už se ozve zvuk kroků, jak pán domu bez dalšího slova vykročí ke dveřím, které za sebou zavře. Alexander se ho nesnaží zastavit, pouze jej konsternovaně sleduje, než zůstanete v pokoji opět jen sami dva.

„Hmmh….“ Uteče Alexanderovi dlouhý povzdech, zatímco si promne unaveně oči. „Opravdu ti to stálo za to, Del?“ Vzhlédne k tobě, a jen těžko potlačuje ten roztrpčený tón, když s tebou mluví.

„No, to je už asi jedno… Měli bychom se chystat k odchodu.“ Otočí se ke svým kufrům, ke kterým také záhy na to vyrazí.

Vera De Lacey

Stojíte naproti sobě a dělí vás jen pár čísel vzduchu. Stačilo by se jen natáhnout a přijmout nabízenou ruku. Napravit věci, o kterých mluví. Ať už je to cokoliv. Každé jeho slovo zadrnká na tu správnou strunu. Je to skoro jako kdyby tě opravdu znal, ačkoliv jste se viděli všehovšudy jen pár okamžiků. Přesto… Ne, nezná tě až tak dokonale. Zerachiel by něco takového naprosto stačilo, ale teď je tu ještě někdo. Někdo jiný, ke komu se ti stáčí myšlenky, i když hledíš do tváře znovuzrozeného serafína.

„Proč tohle děláte Vero? Proč to děláte pro muže, kterého neznáte?! Copak vám to za to stojí? Ani nevíte, co je zač! Opravdu chcete všechno zahodit kvůli někomu takovému? Stojí vám za to?“

Události plesu v Opeře se zdají tak dávno a přesto, jako kdyby pravdivost Williamových slov překlenovala čas. Tehdy jsi jej neposlouchala, aby nakonec vše skončilo přesně tak, jak říkal – v slzách a krvi. Ale to nebylo to jediné. Za ten rok se toho stalo tolik. Toho dobrého i špatného. Vaše familiární oslovení v dopisech. Návštěvy. Tykání. A… teď si slyšela jeho blížící se kroky, když se za tebou vracel. Opět.

Ne, ty jsi nebyla jako Zerachiel. V rovnici tu totiž byl ještě někdo další…

„Cože?“ Zaskočí Lucifera viditelně tvá žádost, aby zde prostě zůstal. „Víš sama moc dobře, že nemůžu.“ Pokračuje tiše, zatímco jeho natažená ruka začne pomalu klesat. Stačí mu pohled do tvé tváře, do tvých očí, aby pochopil. „Nevíš, co po mě chceš. Nebudu mluvit s ním. Nemůžu. Rozsudek je vždy jen jeden a…“ Trhne pohledem ke dveřím, zpoza kterých se ozývají kroky, které značí, že se musí jejich původce každou chvíli vynořit z ústí chodby.

„Ale… Jak si tedy přeješ…“ Jeho ruka klesne podél těla a pak… Slabý záblesk bílého světla stačí k tomu, aby muž před tebou zmizel a společně s tím, jak zmizí jeho přítomnost, která tě halila do té zvláštní fascinace a snad i kvůli které jsi zapomněla na svůj fyzický stav, se svět najednou rozostří a změní ve změť barevných rozpitých světelných orbů. Máš pocit, že se mezi nimi mihly naposledy dlouhé sněhově bílé vlasy, než se ti zatočí hlava a podlomí se ti nohy.

Dopadneš na kolena a musíš se zapřít rozklepanýma rukama, aby ses nesvalila na zem.

„…Vero?... Vero!“ Ozve se známý hluboký hlas, aby vzápětí kroky přidaly na rychlosti.

„Co jsi to dělala? Proč nesedíš?“ Slyšíš Williama, který k tobě promlouvá, zatímco se k tobě sklání. Na zem odloží dvojici zlatých relikviářů, aby tě vzápětí chytil, podepřel a posadil zpátky na zelenou pohovku. Celá ta akce je víceméně na něm, protože ty sama máš problém udržet rovnováhu. V zorném poli ti stále tančí barevná světýlka, ale na Williama se ti daří zaostřit.

 „Hmmh, vypadáš bledě. To není dobré.“ Prohrábne si vlasy, zatímco shlíží na tebe, jak polozhrouceně sedíš na pohovce.

Nejsem si jistá, zda Daniel se společnou večeří souhlasí či ne – ani to, zda to vůbec je dobrý nápad, avšak na tom nyní až tolik nezáleží. Alex k tomu za sebe nic nedodá, a tak ani já k tomu neřeknu více a jen kývnu hlavou. Namísto toho totiž… Mohlo by to být tak jednoduché. Jenže ono není. A mne už nebaví tančit kolem toho všeho nevyřčeného. V posledních pár dnech se toho stalo tolik, že už se ani nesnažím opravit tu protrhnutou hráz, kterou se na mne vše valí. To není cesta. To není řešení. A tak namísto toho, abych to celé nechala být a předstírala, že nic nevidím ani neslyším, tak jsem to dělala skoro celý svůj život, tak… Vyslovím to nahlas. O co tu jde? O co Danielovi jde. Chci to od něj slyšet.

To je ta chvíle, kdy se do toho vloží Alexander a pokusí se to celé zastavit. Postaví mezi mne a to, co se mi Daniel chystá říci. Jakkoliv do jejich krátké leč o to výmluvnější výměny nevstupuji, stisknu nesouhlasně rty v okamžiku, kdy Daniel zmíní útočiště v Provinciích a Alexův útěk od svých povinností. Jsem to já, kdo se v tu chvíli ostře nadechne a svraští obočí. Už to není jen o nás samotných. Jako bychom snad neměli právo na vlastní život a rozhodnutí. Ta blahosklonnost, se kterou Daniel pronese, že by to dřív dokonce chápal…

Čas je luxus. Ah, ano, to je. A Jeruzalému už dochází, rychleji než zbytku světa. Ale to není ten důvod, proč se Daniela ptám, v tom se mýlí. Já tohle všechno moc dobře vím, možná až příliš dobře. Stejně jako to, že to není jen Jeruzalém, ale i já… Komu dochází čas… Ten Ztracený to řekl jasně. Hranice mezi námi dvěma se drolí a já… Já jen krátce sklopím hlavu, když Alex rezignuje a nechá Daniela pokračovat.

Nejde o nic menšího než osud světa.

Když to vysloví, tak se výraz v mé tváři snad ani nezmění. Ať už Alex či Daniel, oba by jen marně hledali v mém obličeji jakékoliv stopy po překvapení či šoku. Že je otevřená brána někde v Jeruzalému vím už skoro rok, stejně tak o Ztracených a posledním zúčtování, co se blíží. O válce. O tom všem, co se tady děje. O tom, že už nejsou žádní Spasitelé a jedinou možností je složit zpátky Zrcadlo a obnovit Řád. Nakonec tohle téma nakousl Daniel už včera při našem krátkém rozhovoru, ten blížící se konec her.

A pak mi položí tu otázku, která zkrátka musela padnout.

„Co bych s tím dělala já…?“ zopakuji po něm a prsty si bezděčně vjedu do vlasů, abych získala čas pro svá další slova. „Nepřipadá vám to celé tak zatraceně ironické, Danieli? Že jsme se opět ocitli v situaci, kdy těch pár vyvolených, kteří znají pravdu, lže všem ostatním ve zdání vyššího dobra…“ cynicky se ušklíbnu na kolik je to silnější než já. Přes ten úšklebek mé rty opustí stejně rychle jako se objevil. Tohle... Tohle sem nepatří. Ne teď.

„Já přeci moc dobře vím, o co tu jde,“ pokračuji dál, zatímco si předloktí pravé ruky přitisknu k břichu a chytím se za předloktí a silně ho stisknu v objetí dlouhých štíhlých prstů. Metalické linky tetování se při tom pohybu zlatě zalesknou ve slunečních paprscích opírajících se mi do zad. „Viděla jsem, jak tenhle svět dopadne, pokud válku prohrajeme. Stane se z něj jen další mrtvá šedivá pustina bez života,“ na okamžik unaveně přivřu oči. Vnímám tlak sílící ve spáncích a vlastní bušící srdce, které mi tak naléhavě tluče v hrudi. „Vím, co chtějí Ztracení i čeho si po nás žádá Otec,“ pokračuji dál o dost tišším hlasem. Jen to jedno jediné slovo ze sebe takřka vyplivnu se vší tou hořkostí i zklamáním, co se ve mne vzedme. Otec, který nám ve skutečnosti nikdy otcem nebyl. „A taky, že to je boj s větrnými mlýny. Předpokládám, že kdyby některý z vás moudrých serafínů věděl, jak zavřít bránu, už byste se o to pokusili, ne? A bojovat? Nejsme už Spasitelé a díky Luciferovi už nikdy nedokážeme složit Zrcadlo v původním stavu. Zničil ho. Pokřivil jeden z jeho úlomků stejně jako mě,“ potřesu hlavou. Tak to zkrátka je. Navíc... Moc dobře si vzpomínám na ten rozhovor, který jsme s Alexem měli. O tom... Že vrátit se domů nemusí být tak... Jednoduché. A může to mít i své následky...

„Takže co bych s tím udělala? Nevím. Já teď… Zkrátka nevím, Danieli… Ale vzato vím, že odsud chci pryč. Pryč z Jeruzaléma. Tohle místo se tváří jako náš domov, který musíme za každou cenu chránit, ale jediné dobré, co se mi tady nakonec stalo bylo to, když Alex vykoupil moji mrtvolu,“ na okamžik stisknu rty.

„Je to moje rozhodnutí vrátit se do Provincií. Potřebuji… Vydechnout a rozhodnout se s čistou hlavou, jak se k tomu postavit,“ dopovím rozhodně. Alex... Alex to chápe. „Nechtějte po mně, abych se rozhodovala teď a tady. Ne po té aukci a tom všem, co se stalo…“ uhnu pohledem. „Navíc… Nejsem tu v bezpečí. A nejen kvůli těm Probuzeným z aukce... Stačí to jako odpověď na vaši otázku?“ zakotvím pohledem zpátky ve tváři bývalého serafína.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vlastně to trvá jen pár okamžiků, kdy před tebou proběhne ta jistými chvílemi překvapivá a záhy pak úsporná výměna. Lístky z Nového Jeruzaléma máte v rukou a je tak jen otázka odpočítat těch pár zbývajících hodin, které vás dělí od odletu vzducholodi mířící do Curychu. Stačilo by jen poděkovat a nechat vše pokračovat ve vyjetých kolejích vedoucích vás přímo k odletu. Tvářit se, že Alexanderovo přeřeknutí bylo skutečně jen přeřeknutím, že jsi ani teď neviděla jeho zvláštní reakci, že atmosféra nehoustla, ale naopak bylo vše v nejlepším pořádku. Vlastně… by to bylo snadné. Na chvíli se dívat jinam…

„Společná poslední večeře? To je zajímavý nápad.“ Otočí se na tebe Daniel, jehož nový úsměv na rtech naznačuje, že se mu tvůj návrh snad i bude líbit. Stále poněkud zaražený Alexander k tomu ani nic nedodá, či snad nestihne dodat, protože pak se rozhodneš změnit téma a strhnout bezpečně jedoucí vůz z vyjetých kolejí do závěje.

„O co tady jde? Hmm, no o nic menšího než….“

„Danieli, nech to být. To není nutné!“ Přeruší vašeho hostitele Alexanderův rázný tón, jak ho to něco přimělo jednat.

„Není? Myslím, že má právo to vědět jako každý z nás.“ Povytáhne obočí světlovlasý muž, aniž by na něm bylo patrné nějaké delší zaváhání. „Nebo jí to snad chceš říct, až budete zase v tom tvém útočišti v Provinciích? Tam, kam si od toho všeho utekl se schovat?“

„Danieli…“

„Víš moc dobře, Alexandeře, že tohle není něco, co bych ti kdy vyčítal. Dokonce dřív bych to i chápal, ale tahle situace vše mění. Už to není jen o nás samotných.“ Pokračuje Daniel i naproti Alexanderovu patrnému nesouhlasu.

„Vím… Ale možná bude lepší, když tomu dáš čas a…“

„Ne, Alexi, čas je luxus, kterým jsme mrhali poslední desetiletí, staletí, ale už jej nemáme. A viditelně to ví i ona. Jinak by se nezeptala.“ Upnou se na tebe pohledy obou mužů.

„Dobře, dobře. Jestli si myslíte, že je to dobrý nápad, tak prosím… Nehodlám tu nikomu nic zakazovat.“ Povzdechne si Alexander, kterému se usadil ve tváři ten vážný nehybný výraz.

„Děkuji…“ Pokývne hlavou Daniel, který náhle působí skoro až vděčně?  Těžko říct, jestli je to tím, že se Alexander umoudřil nebo snad mu nechce cokoliv zakazovat. Ostatně jak by vůbec mohl?

„Takže, kde jsme to byli? Ah, ano… Nejde o nic menšího než osud světa. Konec našeho světa, chcete-li.“ Zakotví na tobě jeho zelenkavé oči. „Ostatně svědkem aktivity Ztracených jste už byla, takže vás nemusím přesvědčovat o jejich existenci a vlastně i nečekaných počtech. Tohle je důsledek otevřených Bran… Stejně jako k podobným věcem docházelo před tisíciletími i dnes k nám opět mohou procházet skrz Brány. Tento svět se vrátil opět do válečného stavu, který tu trval prakticky od počátků… Ale… Rozložení sil se změnilo.“ Pousměje se posmutněle a pokyne rukama k vám dvěma.

„Není tu už žádný Generál… A ani Dumah… Ani žádný Strážce úsvitu. Jsme už více lidé než oni. A s tím se pojí i to, že zmizela první a poslední linie obrany. Přesto jsme jediní, kteří s tím můžou něco dělat. Pamatujeme si. Vidíme… Je to dost nepříjemná poděděná povinnost, a ne všichni se k ní staví jednotně… Zatím o situaci zde ví jen několik z nás, ale s tím, jak se útoky Ztracených stávají častějšími, je jen otázkou času, jak dlouho to vláda Nového Jeruzaléma zvládne schovávat po ty smyšlené historky v černé kronice. A co teprve, až se něco takového začne dít jinde ve světě… Situace je zatím udržitelná. Avšak Ztracení rozhodně neslábnou… A někteří z nás se jim snaží postavit… aby koupili čas. Aby splnili svou povinnost. Nebo prostě protože není nikdo jiný, kdo by to za ně udělal.“ Jeho zvučný hlas se line kolem vás. Stopu po jakémkoliv cynismu nebo snad vtipu bys v něm hledala marně.

„Tak či tak se k tomu každý z nás bude muset dříve nebo později nějak postavit. Co byste s tím dělala vy Delilah?“   

„Pamatuji si doteď ten zvuk moře pod oknem…“

„Už jsem to říkala. Některé věci by lidé neměli nést sami…“

„… říkám,“ naposledy se pousměji, zatímco Alex vstane z postele. Všimnu si, že si pomůže přitáhnutím se ke sloupku, avšak nekomentuji to. Jen po něm sklouznu přemýšlivým pohledem, kterým se nakonec zastavím na jeho tváři, dokud se ode mne neodvrátí a vykročí ke dveřím. Já sama v posteli už také neotálím a vydám se i s ručníkem směrem ke koupelně.

Než zmizím na krátkou chvíli ve dveřích, tak zaslechnu Alexův hlas, který mne nenechává na pochybách, že za dveřmi skutečně stál Daniel. Ostatně je to právě on, koho zahlédnu stát v chodbě. V koupelně se otočím jen na krátkou chvíli, abych uklidila nůžky a odložila ručník se stehy. Díky otevřeným dveřím mi neujde ani slovo z rozhovoru mezi Alexem a Danielem, který mne přiměje překvapeně pozvednout obočí. Opravdu spolu… Žertují? Vtipkují? Skutečně jako dva staří přátelé. Je to právě tón toho rozhovoru, který mne vyláká z koupelny zase rychle ven. Tahle Alexova stránka je pro mne… Nová.

Přejdu blíže k nim a zastavím se u stolu, když na sobě ucítím Danielův pohled doprovázený poznámkou, která mne přeci jen přiměje skrýt na chvíli tvář za oponou hustých vlasů spadajících k dnešnímu dni v těžkých vlnách až do pasu. Naštěstí tuhle debatu už nerozvíjí dál ani jeden z nich, Daniel naopak zvážní a vejde do ložnice. Rozhodně nejsem ani trochu vhodně oblečená na takové setkání, lehká noční košile opravdu není kouskem oblečení, ve kterém by žena měla vítat návštěvy, ovšem… Hádám, že po tom všem, co se stalo si opravdu nemusíme hrát na přísné dodržování bontonu.

„Dobré poledne i vám,“ pozdravím ho tiše od stolu a očima sklouznu po obálce, kterou Daniel drží v rukách a vzápětí ji i předává Alexanderovi. Srdce se mi jako na povel rozbuší, když zmíní její obsah. Lístky na vzducholoď mířící z Jeruzaléma pryč – a dokonce už na zítřejší večer. Vlastně jsem ani neočekávala, že by to dokázal zařídit tak rychle, takže překvapení je na místě. Přestup v Curychu mi nijak nevadí, hlavně… Hlavně, že budeme na cestě daleko od Jeruzaléma.

Včerejší den ani dnešní pěkné ráno nezměnily nic na tom, že chci z města pryč. Je to útěk? Ano. Ale… Necítím se tady… Necítím se tady v bezpečí, ať už se tu nakonec děje cokoliv. Sám Daniel to včera říkal, jak se všechny důležité figury začaly setkávat ve středu šachovnice, aby mohla být rozehrána tahle poslední partie o osud našeho světa. A o to víc mne to žene z hracího plánu pryč, mimo dosah černých a bílých polí i rukou loutkáře, co nás postrkuje vpřed do předem zamýšlené rošády. Dumah byla jejich figurka, ale já jí už nejsem a ani nechci být. Já… Ani Alex…

Ze zamyšlení, se kterým poněkud strnule hledím směrem k oběma mužům mne vytrhne Alexův hlas. To jediné slovo, které toho navzdory své strohosti řekne ve skutečnosti tak moc. „Platí.“ Nic více, nic méně. „Bude lepší, když odsud odjedeš,“ proletí mi hlavou to zvláštní přeřeknutí. Nicméně jako by se společně s obálkou se dvěma lístky do Provincií vkradlo do místnosti i napětí houstnoucí s každým úderem srdce. Alex se neusmívá a… Mlčí. I to je v jeho případě více než výmluvná odpověď. Jak rychle se to celé z přátelského rozhovoru přetočilo… V tohle? A… Proč? Odpověď se nabízí takřka sama – kvůli mně.

Danielova pozornost i slova směřují z mlčícího Alexe ke mně. „Chtěli jsme se ještě před odjezdem projít po městě, takže… Takže bychom to mohli spojit rovnou i s obědem, ať s námi nemusíte mít… Další starosti. Ale počítám, že bychom tady mohli povečeřet… Společně?“ navrhnu a zalétnu nejistým pohledem k Alexovi.

Nicméně vzápětí se očima vrátím právě k Danielovi stojícímu stále u dveří a odhodlám se k tomu vyslovit nahlas to, co mi letí hlavou od okamžiku, kdy to vyslovil. „Danieli… Jak jste to vlastně myslel? Pod co byste se nepodepsal? O co tady jde?“ zeptám se ho přímo. Odpověď sice tuším, ale chci to slyšet od něj. Jeho slovy. Tohle neustálé přešlapování na místě…

Delilah Blair Flanagan

Vaši společnou chvíli, která patří jen vám dvěma, nakonec přeruší zaklepání na dveře. Ať už je za nimi kdokoliv, ta chvíle ticha, která se po prvním zaklepání mezi vámi natáhne, ale nestačí k tomu, aby toho někoho odradila.

„Hmm, jak říkáš.“ Povzdechne si Alexander, zatímco urychleně dopíná košili. Ty sama se opět zahalíš do noční košile, která sice ani tak není zrovna vhodným oděvem pro přijímání cizích návštěv, ale snad tě tu nikdo peskovat za nedodržení dekóra nebude. „Po obědě říkáš…“ Pousměje se Alexander, ale hned na to se vytáhne na nohy, aby se vydal ke dveřím. Neujde ti, že se při tom pohybu přitáhl o jeden z dřevěných sloupků postele držících nad ní nebesa, avšak v jeho tváři už nebyla patrná bolest, jenž by takový pohyb den zpátky zcela jistě doprovázela.

Alexander dojde ke dveřím, vezme za kliku a…

„Danieli… Nečekal jsem tě tak… No, brzy asi zrovna ne.“ Zazní Alexandrův hlas, který potvrdí vaši domněnku o totožnosti toho někoho za dveřmi.

„Brzy opravdu ne. Vždyť už je skoro poledne. Tedy… Vidím, že se na tobě ty roky podepsaly víc, než jsem čekal. Generál, co vyspává do oběda. Svět se opravdu blíží konci.“ Odpoví mu jízlivě hlas světlovlasého muže stojícího na chodbě, jehož i přes Alexanderova ramena dobře vidíš, zatímco odnášíš ručník se stehy.

„Co si tak pamatuji, ani ty jsi s něčím podobným neměl před lety problém. Ale chápu, že s přicházejícím stářím je to se spánkem stále těžší a těžší.“ Nenechá se Alexander byť jen na okamžik rozhodit a… opravdu si Alexander někoho jen tak dobírá? Je to pro tebe nezvyklý pohled, protože jsi ještě nebyla svědkem, že by Alex snad někdy s ostatními vyloženě žertoval. Tedy snad kromě chvil ve tvé společnosti. Ovšem není to jediný nezvyklý pohled, který zde je. Všimneš si, jak Danielův pohled sklouzne přes Alexandera do pokoje za ním, kde se zastaví na tobě.

„Ano, ano, stáří… Možná bych měl zvolit tvůj recept na to, jak s ním bojovat. Vidím, že ses stihl i oholit…“ Pousměje se, než si přeci jen záhy odkašle a trochu zvážní. „Ale proto tady nejsem. Můžu dál? Nechce se mi postávat na chodbě.“

„Jistě… Prosím. Je to tvůj dům.“ Ustoupí Alexander stranou ode dveří a Daniel vejde do ložnice avšak nevzdaluje se ode dveří. Jen je za sebou zavře a přelétne vás oba pohledem. Ne, v rukách nenese žádný tác s jídlem, jak by se snad dalo čekat. V jedné drží pouze obyčejnou obálku.

„Dobré ráno. To jsem ještě neříkal, že? Tak… Úkol jsem splnil Generále. Tady máte dva lístky na zítřejší odlet vzducholodi. Odlétáte v osm hodin večer, pak v Curychu přesednete na vlak. Bohužel expres byl odtud plně obsazený. Pár míst se dalo najít až zhruba za další týden, ale pochopil jsem, že na to spěcháte. Tak… Tady.“ Nabídne Alexanderovi obálku, kterou si Alex vezme a zkusmo nahlédne dovnitř, zatímco Daniel pokračuje.

„Takže, pokud jste chtěli v Novém Jeruzalémě cokoliv stihnout, myslím, že budete mít poměrně napilno. Tedy… pokud vaše rozhodnutí stále platí.“ Zakotví Daniel pohledem na rudovlasém muži, který na moment ztuhne, než obálku zase zavře.

„Platí.“ Řekne rozhodně to jediné slovo.

„Hmm, rozumím… Tedy asi bych se pod něco takového nepodepsal, ale rozumím. Život a priority.“ Pousměje se lehce Daniel, ale Alexander mu úsměv ani na vteřinu neoplatí a vlastně ani neodpoví. Naopak mu tvář ustrne zase v tom smrtelně vážném výrazu a zůstane zticha.

„Tak… to abych vás raději dál nerušil.“ Uhne Daniel pohledem od nehybného generála svírajícího obálku k tobě. „Obědvat budete zde nebo snad hodláte vyrazit do ulic?“ Zeptá se jako kdyby o nic nešlo. A jde snad?

Jeruzalémské podzemí není zrovna téma, ke kterému bych měla co dodat. Vlastně až díky té aukci jsem poprvé na vlastní oči viděla zlomek toho, co se ukrývá hluboko pod ulicemi města. Nicméně… Asi dává smysl, že se tam ti Ztracení jen tak neprokopali. Tedy… Spíše prohrabali, nicméně dost možná zkrátka jen z jiné chodby? Rozhodně to je znepokojivá představa – desítky kilometrů tunelů pod našima nohama, které se hemží pokřivenými monstry z našich nočních můr…

Raději se tak soustředím na rozepínání knoflíčků Alexovy košile, aby si ji mohl posléze sám sundat a položit na postel vedle sebe. Za jiných okolností by to byl pohled, co se mi ani za ten rok neomrzel, nicméně nyní jeho hruď i záda částečně kryjí bílé obvazy. Myslím, že už do konce života nezapomenu, jak to v tu noc vypadalo pod nimi, nicméně ani tím si teď nenechám kazit tuhle pěknou chvíli.

„Hm, řekla bych, že snad někdy příště… Ale bez toho příště bych se raději obešla,“ potřesu hlavou a pokračuji dál v otázce vybavení k ošetření, na které se zde právě chystáme.

Bez ostychu čelím Alexovu pohledu, který po mne sklouzne, a naopak se pousměji, když se mi na boku uvelebí jeho ruka. S těmi prvními dny – a vlastně i týdny – na Liberty, kdy jsem své rozpaky musela ředit vínem, se to už nedá ani v nejmenším srovnávat. „Já? A pokoušet? Hm,“ nakloním hlavu lehce ke straně, aniž by se úsměv z mé tváře vytratil. „Dobrá, jak si přeješ. Žádný Daniel, jen my dva a nůžky z koupelny,“ dodám s šelmovským úsměvem a nakloním se k Alexovi, abych si pro sebe na chvíli uzmula horkost z jeho rtů.

„Den až dva, říkáš?“ otočím se po něm s povytaženým obočím, zatímco vstanu z postele a udělám první kroky ke koupelně. „Toho bych měla nějak využít,“ dodám rádoby zamyšleně a s tím vzápětí zmizím ve dveřích vedoucích právě do koupelny.

Mimoděk se na okamžik zastavím u umyvadla a pohledem sklouznu po břitvě, kterou vedle něj Alex nechal a mimoděk se jí krátce dotknu prsty. Barth měl podobnou, bylo to rodinné dědictví po jeho dědečkovi, které plánoval předat svému synovi stejně jako ji dostal on sám od svého otce. Kolikrát jsem tohle od něj vlastně slyšela? Ta slova vždy provázel významný pohled a v posledních měsících se v nich skrývala i ta nevyřčená výčitka.

Odtrhnu od břitvy pohled a… Co to se mnou je? Možná… Možná to dělá prostě Jeruzalém nebo ta včerejší cesta Zahradami k hotelu… Potřesu hlavou a raději sáhnu po nůžkách ležících na poličce, o které Alex mluvil. Protočím je v ruce a zkusmo přejedu bříškem prstu po jejich břitu. Vypadají, že jsou nabroušené a jejich hrot je dost špičatý na to, aby se dal použít k přestřihnutí stehu. Přiberu k nim ještě jeden ručník, kdyby náhodou a vrátím se zpátky do ložnice.

Volným krokem mířím k posteli, avšak v jednu chvíli přeci jen zpomalím a na krátkou chvíli se i zastavím, zatímco mi pohled uteče směrem k oknu, kolem kterého zrovna procházím. Závěs není úplně zatažený, ložnici tak zalévá zlatavé světlo slunečních paprsků opírajících se do věže. Takřka fascinovaně sleduji světlo klouzající mi po kůži, záři opírající se do vlasů i tváře. Metalické linie tetování ovíjející pravou paži se zlatě zalesknou, když jí pohnu a… Na okamžik mi to připomene zcela jinou chvíli, okamžik starý celá staletí, dost možná i tisíciletí…

Avšak stačí jediný pohled na Alexe, který akorát s tichým zamručením poposedne a jsem zase zpátky. Vlezu si do postele za něj, abych měla dobrý přístup k jeho zádům a bez dalších průtahů se pustím do odmotávání obvazů. Je snad až fascinující, jak rychle se Alex hojí. Tedy… Já vím, že zlomenou ruku jsem měla srostlou za pouhých pár dní a mělké rány i šrámy se hojily často v rámci minut, nicméně… I tak. Ty hluboké rány, které se mi včera vůbec nelíbily jsou dnes zatažené a částečně zhojené. Ne dost na to, abych vytáhla stehy, ovšem i tak… Čas běží. Nějakou chvíli se ozývá jen cvakání nůžek, jak se plně soustředím na svoji práci a především to, abych Alexovi nijak neublížila. Počínám si tak opatrně a jemně, jak to jen dokážu, když vytahuji nitě prošívající kůži. Alex se zdá duchem mimo a… Vlastně by mne zajímalo, na co asi myslí, ale…

„Tak… Vypadá to dobře. Ty nejhorší rány se už pěkně zatahují, myslím, že zítra ráno budu moci vyndat i zbytek těch stehů,“ přeci jen promluvím, když se natáhnu po použitých obvazech a začnu je rolovat zpátky, abych mohla těch pár zbývajících ran znovu převázat. Vytahané stehy i nůžky zabalím do ručníku, který jsem přinesla a…

„Záleží,“ pousměji se, když se ke mně Alex přitočí a vezme moji ruku do té své, „jestli je tu ještě něco, s čím bych vám pomohla pomoci,“ zapředu, zatímco se k němu nakloním blíže a…

… v tu chvíli se ozve zaklepání na dveře.

Daniel si umí vybrat chvíli, jen co je pravda. „Možná, když zůstaneme potichu tak…“ nadhodím, nicméně první zaklepání následuje druhé na znamení, že to Daniel stojící za dveřmi zřejmě nehodlá jen tak vzdát. „Tak nic,“ povzdechnu si, když mne Alex pustí a raději se natáhne po své košili. Sama přelezu na okraj postele a rychle si popotáhnu lemy zavinovací noční košile, aby nebylo vidět nic… Co by ani nemělo být vidět. Tedy, je to taková z nouze ctnost, župan tu po ruce nemám…

„… no, nicméně nikdo neříká, že nemůžeme navázat po obědě tam, kde jsme skončili,“ navrhnu Alexovi polohlasně s tím posledním úsměvem patřícím jen jemu, zatímco si prsty pročísnu vlasy, abych je shrnula podél tváře. Sama dovnitř nikoho nezvu, to nechávám na něm. Jen pomalu vstanu a natáhnu se po ručníku se stehy a nůžkách, abych je mohla odnést pryč.  

Delilah Blair Flanagan

„Kanalizaci? No… ehm, možná jsem zvolil špatná slova. Nebyla to přímo kanalizace, jakou si asi představuješ teď ty, ale spíše část podzemí. Jeruzalémské podzemí je opravdu složitá změť chodeb a táhne se až… No, vlastně to nikdo přesně neví. Sice jsem se o to už pár desítek let nezajímal, ale pochybuji, že by se někomu podařilo jej konečně celé projít a natož celé zmapovat. Ale… Hmmh, tohle nejsou historky, které by se probíraly u skleničky v salóncích.“ Pokrčí lehce rameny, zatímco ty dostaneš odpověď na svou otázku, jakkoliv obšírnou. Dál už ale nevyzvídáš, protože se rozhovor stočí k něčemu jinému. A vlastně nejen rozhovor…

Prsty obratně provléknou knoflíčky dírkami v látce košile, kterou nakonec Alexander sám sundá, než si trochu protáhne hlavu nejdříve na jednu a poté druhou stranu. Je na něm patrné, že jeho pohyby jsou ztuhlé a opatrné, ale nestěžuje si.

„To možná stálo… Ale tu chvíli jsme už minuli. Díky bohu.“ Povytáhne Alexander žoviálně obočí, když se chytneš tématu příborového nože jako záložního lékařského vybavení.

„Hmm takhle?“ Všimneš si, jak Alexanderův pohled sklouzne po tvé lehké košili i tělu, které halí, než pohled následuje i ruka, která se ti opře o bok. „Víš… že mě pokoušíš. A ne, Daniela bychom měli nechat… Hmmh, dělat, co asi teď zrovna dělá. Tohle zvládneme sami.“ Vpíjí se do tebe pohledem, než jen lehce přivře oči, když se nakloníš pro další polibek a vytáhneš se zpátky na nohy. Alexanderova ruka vyklouzne jen tak mimoděk z pod županu a jen souhlasně pokývne hlavou.

„Jistě, utíkat… To ještě tak určitě den dva nehrozí.“ Ušklíbne se, zatímco ty vyrazíš do koupelny.

V koupelně to stále voní vodou po holení a u umyvadla najdeš odloženou Alexanderovu břitvu, kterou jistě nedávno použil. Je to pěkný, umně gravírovaný kousek. Ovšem to není to co hledáš, ačkoliv v případě nouze by to stále bylo použitelnější než příborový nůž.

Prohlédneš poličku, o které se Alexander před tím zmínil a skutečně tam nalezneš nůžky. Nejsou ani přehnaně velké a ani malé hodící se spíše na stříhání nehtů. Na prostřihnutí pár stehů ale budou bohatě stačit. Ještě se chopíš ručníku a vyrazíš zpátky.

Alexander dál sedí na posteli. Ne, skutečně neutekl. Místo toho tě vítá jeho pohled a to, jak si se zamručením poposedne vhodněji na kraj, aby ses dostala pohodlně za něj.

„Tak… se do toho pusť.“ Pronese smířeně, zatímco ty se pustíš do odmotávání obvazů a prohlížení ran, které se od posledně opět výrazně zhojily. Ty nejhlubší už jsou dnes zatažené a je na nich mezi stehy krustička krvavých strupů. Nevypadají ještě natolik zhojené, abys snad mohla vytáhnout tyto stehy. Avšak najde se pár míst, kde přijdou na řadu donesené nůžky. Je to druhý den, cos je šila a všude kolem tekla krev, ale dnes stačí prostřihnout steh a vytáhnout nit. Na kůži po ní zůstanou jen růžové tečky, které, jak dobře víš, budou za pár minut také pryč.

Čas vám běží, obvazy se postupně odmotávají a stehy vytahují. Alexander během celého procesu mlčí, pokud na něj sama nepromluvíš. Vidíš, že má zase ten svůj přemýšlivý rozostřený pohled značící, že je v hlavě opět trochu někde… jinde. Možná, že je to ale tak snad i lepší. Dnes už se ani tolik neošívá a je vidět, že jej celý proces bolí podstatně méně.

Těžko říct, kolik uběhlo času, ale jsi hotová. Co se dalo vytáhnout, jsi vytáhla, a přidala i pár takových, které by možná lékař ještě nechal pár dní v kůži. Ostatně, co je to pár dní pro vás? Obvážeš zbývajících pár ran, kterým to bude ještě chvíli trvat. A to chvíli doslova. S tím, co jsi viděla, je jasné, že zítra nejpozději pozítří se Alexander všech stehů bude moci zbavit. Nakonec Alexander skončí s pár pruhy obvazů kolem těla a přes jedno rameno, kvůli čtveřici stále nezhojených ran. I tak je to pokrok.

„Takže jsme… hotoví, sestro?“ Otočí se po tobě Alexander, když se chvíli nic neděje, aby tě chytil za ruku a…

Zaklepání na dveře je stejně tak nečekané jako nepříjemné.

„Hmmh… Že by už byl čas oběda? Máme to ale štěstí.“ Zamračí se Alexander, který tě v první chvíli viditelně nechce pouštět, ale druhé zaklepání nakonec přiměje i jeho, aby tě pustil a raději se natáhl po své košili, kterou před tím odložil na postel.

♫♪♪♫

 Alexova poznámka je snad až příliš výstižná. Dost na to, abych rychle opustila tyto kalné vody, do kterých se nechci pouštět. Tohle není chvíle, kdy začít bilancovat a nořit se do vzpomínek na to, jak mne Nový Jeruzalém nakonec hned několikrát po sobě pozřel, rozměnil na kousky a trpělivě si vyčkal, až kosti srostou a rány se zajizví, aby to mohl udělat znovu. Tohle ráno si to nezaslouží… Chci aspoň ještě pár minut předstírat, že je vše skutečně zalité zlatým světlem, tím stejným, které proniká skrze okno do ložnice.

„Hm, spíše bych se obávala, že by tě včera večer neprobudilo ani to zoufalé volání a já bych v té vaně musela zůstat až do rána,“ poznamenám pobaveně. Je pravda, že včera Alex spal opravdu… Nezvykle tvrdě – až jsem o něj měla chvíli i strach, zda je skutečně vše v pořádku. Ten rozhovor s Danielem musel být opravdu… Náročný.  „Den dva, říkáš? Hmm, jak jsi velkorysý,“ uculím se s pohledem upřeným do jeho tváře obklopené koronou zlatorudých vlasů, které ohnivě lesknou v ostrém kontrastu s jeho tmavýma očima. Vypadá… Přesně jako on. Jako by snad ani nezáleželo na jméně, které nosí, protože stále… Stále je a vždy bude Generálem. Srdce mi poskočí v hrudi a na okamžik se silně rozbuší na kolik mi ten pohled připomíná stovky střípků vzpomínek na Kamaela, záblesků a vjemů, které Dumah v jednu chvíli zalily jak divoká voda a měly jednu jedinou společnou věc… Jeho.

Svoji včerejší výpravu nijak dál nerozvádím, na Alexovu otázku odpovím jen zavrtěním hlavy a raději přesměruji náš hovor jinam. Je to tak… Lepší. Později pak můžu sama ty kufry projít a ověřit si, zda budu mít i nadále ten stejný pocit, že je něco špatně a… A to má smysl řešit, až se tak stane. Rozhodně ne teď.

Alex bez okolků souhlasí dokonce i se zítřejší kontrolou až mne překvapí, jak snadno a bez boje se tohle obešlo. Jednou voják, navždy voják? Až mám chuť prohlásit něco jako pohov, nicméně nakonec namísto toho nabídnu Alexovi zcela nezištně svoji pomoc při svlékání košile. „Hm… Nemusíš se bát, v tomhle jsem konzervativní druh zdravotní sestry, raději si pacienta staromódně svléknu, když na to mám čas,“ koutky rtů se mi roztáhnou ve škádlivý úsměv, když se nade mne Alex pro tu chvíli nakloní.

Atmosféra přeci jen zvážní, když přijde řeč na Daniela a náš odjezd. Ať už má Alex jakýkoliv důvod, proč se rozhodl svěřit zařizování naší cesty právě jemu, tak se rozhodnu to nijak nezpochybnit. Alexander… Ví, co dělá a já… Já mu věřím. Nakonec komu jinému bych na celém světě mohla věřit než právě jemu? A tak na něj nakonec ani netlačím a nesnažím se vyzvídat.

„Hm… Jistě. Promluvíme si o tom později. Vlastně na cestě z Jeruzaléma do Dvaraky budeme mít dost času… Na všechno, o čem bychom si měli promluvit,“ tiše si povzdechnu. A jakkoliv na Alexe dál nenaléhám, tak mi to stále zní v uších. Bude lepší, když odjedeš. Přesto se rozhodnu – a možná právě kvůli tomu – to prozatím nechat být. Přeskočit tuhle část rozhovoru a navrátit se do té poklidné ranní chvíle, která nás oba zastihla v dobrém rozmaru.

Přeci jen se mu ovšem povede mne zaskočit zmínkou o procházce i slabší chvilce… Zmínka o našem krátkém setkání v zadržovací cele, které pro mě zařídil… Noah… „Ano… To jsi slíbil…“ šeptnu v první chvíli, než se mi přeci jen podaří se sebrat a odsunout to všechno stranou. Soustředit se jen na teď a tady. „Hm… Jen… Jen jsem nečekala, že už dnes...“ dodám. Nicméně něco na tom skutečně bude. Dokud je to čerstvé, tak mne nikdo nehledá. Je ovšem otázkou, co bude až se ten prach usadí… Opravdu… Po mne budou pátrat? Kdo všechno by mohl? A… Ne, ani nad tím nechci přemýšlet. Nad věcmi, které stejně nedokážu změnit. Nad osudem, který mi budou mnozí přát… Nad… Spravedlností… „Hm, ale… Asi máš pravdu a…“ hlesnu, avšak v další chvíli se viditelně zarazím a povytáhnu obočí. „… počkat, tys prolézal jeruzalémskou kanalizaci?“ podivím se, zatímco se vytahuji do sedu za Alexem.

No, snad raději se začnu vícero věnovat knoflíkům na Alexově košili, rozhodně je to bezpečnější než dál vyzvídat a dozvědět se tak věci, co bych snad raději ani nevěděla. Dám se do jejich rozepínání, se kterým vlastně nijak zvláště nepospíchám na kolik si užívám už jen ten pocit pramenící ze vzájemné blízkosti.

„Hmm… Vybavení?“ zamručím tiše, když Alex poukáže na takovou malou… Drobnost. Dobrá, netvrdím, že jsem tohle domyslela úplně do detailu, nicméně Alex mne neodstrčí a ani nijak jinak nedá najevo, že bych snad měla přestat, a tak postupuji dál – hezky knoflík a za knoflíčkem, od vrchního až k tomu úplně nejspodnějšímu. Ostatně sám si vzápětí košili ochotně sundá. Očima sklouznu po obvazech, které na první pohled působí čistě, což je rozhodně dobré znamení.

„Ts ts ts, takhle zpochybňovat mé plány,“ pronesu na oko káravě. „Úplně jsem zapomněla, jak to může být náročné, když je pacient při plném vědomí,“ potřesu hlavou. „Hm… Za tvůj výraz, až bych se s tím nožem k tobě rozešla by to možná stálo,“ neopomenu si drobně rýpnout. „Nicméně… Pokud nechceš, abych takhle šla hledat Daniela kvůli vhodnějšímu vybavení, tak to budeme muset zvládnout s nůžkami z koupelny. Hm, myslím, že nějaké malé nůžtičky budu mít i u sebe v kufru,“ zapřemýšlím nahlas.

Avšak nijak dlouho nad tím rozhodně nedumám. Místo toho se k Alexovi nakloním, abych ho mohla políbit. „Hned budu zpátky, tak mi hlavně nikam neuteč,“ vydechnu ještě do jeho rtů, než se přeci jen rozhodnu se narovnat a vylézt z postele ven – jakkoliv nerada se dobrovolně vzdávám jeho blízkosti. Zamířím rovnou do koupelny pro nůžky, o kterých Alex mluvil. Hodlám dodržet své slovo, a tak se skutečně nijak nezdržuji, vezmu jen nůžky, pro jistotu i jeden z ručníků a zamířím zpátky do postele za Alexem, abych mu mohla povolit obvazy a podívat se, jak to vypadá pod nimi.