Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Zbožné přání Vera De Lacey „Co… Komu?“ Slyšíš Williamovo šeptnutí, zatímco tě zvedá ze země. Nečeká ale pořádně na tvou odpověď a ani po tobě pátravě nehledí. Kdo ví, jestli to celé nebere částečně jen jako důsledek blouznění, toho neutěšeného stavu, v jakém teď jsi. Zažila jsi toho dost. Snažila ses zastavit ten pekelný stroj samotnou krví, viděla Eliju zemřít… a nakonec sama zabila, abys pak stála tváří v tvář strašáku z tvých nočních můr, který tě ale k sobě i tak stále vábil jako můru světlo plamene, než si v něm spálí křídla.
Tentokrát ses ale rozhodla do toho plamene nevletět. Nenechat vše za sebou díky tomu lákavému gestu. Spálit mosty, jako to udělala tehdy Zerachiel. William tě podpírá, než tě usadí na pohovku. Nedá se říct, že by ses cítila lépe, než když tě opouštěl. Jak dlouho byl pryč? Nemohlo to být zas tak dlouho, přesto se stihlo opět odehrát něco významného.
Rozhodla ses.
Snad i tím ti spadla z ramen nečekaná tíha. A nebo je to způsobené únavou a slabostí, které se ti vkrádají do těla? William rozhodně nevypadá, že by ho to nechávalo chladným. Slyšíš to v jeho hlase, v němž je patrné nezvyklé napětí.
„Ano, to budeš.“ Přitaká ti vzápětí tichým zamručením, ale není snad o něco nadšeněji. Bezstarostněji. Avšak ne… Nevypadá to, že by tušil o tom, s kým jsi tu ještě před chvílí tak naléhavě mluvila. Na kterého ses snažila apelovat, aby zakopal válečnou sekeru a zkusil táhnout za jeden provaz. Ten tu však už nebyl a ať už zmizel kamkoliv, mohlo to znamenat, že jsi jej klidně viděla v tomto životě naposledy a nebo naopak… Těžko říct. Přesto sis vybrala.
Teď tu však byl William, ke kterému záhy putuje tvé díky. Snažíš se to všechno nějak vložit do slov, ale v není to v tomto stavu zrovna snadné. Myšlenky se ti valí jedna přes druhou a udělat si v nich pořádek je v tento moment nadlidský úkol. Přesto to zkusíš. Nějak.
„Hmmh… Neděkuj mi.“ Ozve se tiše, než ucítíš, jak se pohovka lehce zhoupne, jak se William posadí vedle tebe. „Ten stroj? Koho jsi viděla zemřít, Vero? Granvilla?“ Slyšíš kousek od sebe, než William jen nespokojeně mlaskne sám nad svými slovy.
„To je teď ale jedno. Povíš mi to, až ti bude lépe, ano?“ Broukne, než ucítíš jeho ruku, jak se lehce obtočí kolem tvého pasu, zatímco se můžeš o něj opřít. Vlastně spíše je to nutnost, pokud se nechceš naklonit na druhou stranu pohovky, jak je ti stále slabo.
„Vero… Vím, že ti není dobře, ale musíme odtud. Nemůžeme tu zůstat moc dlouho. Ta střelba byla určitě slyšet na ulici a jsem tu dnes poněkud… mimo službu.“ Pousměje se měkce a skloní se blíže k tobě. Jste tu sice zatím sami dva, ale jak dlouho? A vysvětlit tohle celé by byl problém i pro předsedu Rady Sedmi. „Sice jsem měl v plánu trochu jiný program na dnešní večer, ale projížďka na koni také nezní špatně… Tedy, pokus se prosím ještě teď vydržet při vědomí, ano? Alespoň, než budeme pryč.“ Slyšíš jeho hlas kousek od sebe. Jedna věc je to říct, ale druhá provést. Svět se totiž sem tam stále rozmazává do barevných šmouh, ale teď, když sedíš v klidu, cítíš se alespoň o něco jistěji a nedostavují se stavy na omdlení.
„Nebo potřebuješ ještě moment? Myslím… myslím, že nějakou chvíli snad ještě máme.“ Zapřemýšlí nahlas William, aniž by tě však pustil, zatímco se jeho hrudník zhoupne dlouhým povzdechem. Je těžké říct, zda je to skutečně tak a ještě nějaký čas máte nebo se snad nakonec jedná pouze o jeho zbožné přání.
| ||
| |||
| Věž z karet Delilah Blair Flanagan Dříve poměrně přátelský rozhovor se během pár okamžiků stočí někam úplně jinam. Je to jako když zaplane věž z karet a vše se pak zřítí k zemi. Jak málo někdy stačí. Vztek v tobě bublá a kdyby Daniel neodešel, dost možná by ses neudržela a řekla mu něco pořádně od plic. Kam by ale tohle celé vedlo? Raději nedomýšlet. Alexander z toho celého působí více než rozčarovaně, a i když se za Danielem zavřou dveře vaší prozatímní ložnice, nepůsobí, že by se jeho nálada snad nějak zázračně zlepšila. Jestli sis něčím mohla být jistá, byl fakt, že muž, na kterého ses utrhla a s nímž jste si nevybíravě vyměnili názory, byl zároveň i Alexanderovým přítelem a zcela jistě dost dobrým přítelem. Alexander za ním však nevybíhá, aby to vše zametl, ale ani k tobě nepřikročí, aby ti dal za pravdu. Vlastně se na tebe ani pořádně nepodívá a těch pár nevýrazných slov, je to jediné, co od něj uslyšíš. Ale to už se i tak přesuneš rychle do koupelny, ve které se spěšně zavřeš.
Zlato zaplane v tvých očích na znamení toho, že tu skutečně nechceš být rušená. Ne, necítíš se lépe, ale to ani když ruka udeří bezzvučně do dveří. Zůstane po tom jen tupá bolest a… ticho. Ticho, které tě provází po další okamžiky zde, kdy se chopíš hřebenu a pustíš se do pročesávání dlouhých hustých vlasů. Je to monotónní činnost, kterou provádíš dnes obzvláště pečlivě, dokud tvé vlasy nejsou dokonale rozčesané. Těžko nakonec říct, jak dlouho si v koupelně strávila, ale krátká doba to zcela jistě nebyla. Čím víc si ale držela ticho usazené kolem tebe, cítila jsi, jak ti ve spáncích začíná tepat nepříjemný pocit. Nejdříve to byl tlak a pak, když to přešlo v lehkou pichlavou bolest, bylo lepší to prostě raději pustit a nechat být. Alexander tě sem stejně nepřišel rušit a pokud na tebe klepal… Neslyšela jsi to. Ne, zcela jistě bys nevydržela držet ticho kolem sebe hodiny.
Nakonec vyjdeš ven z koupelny, aby ses převlékla do něčeho vhodnějšího, než byla lehká zavinovací košile přivezená z Provincií. Alexander už tam stojí. Je oblečený v černém obleku a na první pohled na něm není patrné, že se pod těmi vrstvami látky skrývají snad nějaké obvazy a zranění. Stojí nehnutě a zamyšleně hledí kamsi k zemi. Jak dlouho tu už takhle stojí?
Až když projdeš kolem, krátce k tobě zvedne pohled, než… „Zajdu za Danielem, říct mu, že odcházíme. Za chvíli jsem zpátky.“ Povzdechne si a vyrazí pryč z místnosti, aniž by se tu dál zdržoval.
Ty máš alespoň čas se připravit. To ticho zde je nakonec také přirozené a nemusíš jej ničím přivolávat. Jsi zde sama, zatímco se probíráš svými zabalenými věcmi a hledáš nějaké vhodné oblečení do počasí venku. Ačkoliv… Při vzpomínce na včerejší den je otázkou, jak moc si vůbec musíš dát záležet. Kdo ví, jak to bude dnes. I tak ale bude rozumnější se obléci alespoň tak, abys nepůsobila mezi navlečenými davy zvláštně. Však sis nechala také ušít nějaké to zimní oblečení jen kvůli této návštěvě.
Stihneš se převléci a zrovna, když si zašněrováváš boty, dveře se otevřou a vstoupí Alexander. Ne, netváří se nějak jinak, veseleji. Vlastně se tváří naprosto stejně, jako když odtud odešel – nijak.
Zastaví se jen kousek od dveří, než ucítíš, jak po tobě sklouzne jeho pohled. „Prý bys měla mít u sebe klíč k výtahu, takže počítám, že nebude problém vyrazit rovnou.“ Promluví nakonec, než počká, až jsi připravená a vyrazí pak s tebou chodbami Danielova sídla. Ne, tentokrát zde neslyšíš žádnou melodii klavíru, ale ani žádné nazlobené rozbíjení skla, či rány. Je zde prostě ticho, přerušované pouze vašimi tichými kroky tlumenými kobercem, jenž se táhne po celé délce chodby.
Netrvá to dlouho a dorazíte k výtahu. Cestu znáš a viditelně ani Alexander nepůsobí tak ztraceně, jak bys snad očekávala. Přesto za celou dobu nepromluví. Jen u výtahu otevře dveře, aby tě nechal vstoupit jako první, jak se sluší a patří, než tam vstoupí za tebou a opět je zavře. Teď už je na tobě, abys vylovila klíč z kapsy a zajistila vám návrat tam dolů mezi obyčejné smrtelníky.
| ||
| |||
 | Popletené poděkování „Ne, teď je to jiné,“ namítnu, ale myšlenku už rozvést nestačím. Tvář natočí ke dveřím a ruka poklesne, než se mu oči rozzáří zlatem. Místnost zalije bílé světlo, které znamená jediné. Zmizel v nenávratnu. „Jak si tedy přeješ,“ zní mi jeho poslední slova v hlavě. Pevné tvary se znovu rozpadnou v pohyblivou, rozostřenou změť barev. Ve snaze rozehnat mžitky před očima divoce zamrkám, ale to už se svět ponoří do tmy a s tím poklesnu v kolenech. Do dlaní se mi zakousne chlad podlahy. S dlouhým výdechem skloním hlavu, jak se do mě opře další vlna slabosti a málem mě povalí na zem. Skrze mlhu se prodere zvuk mého jména. Jindy bych se za ním ohlédla, ale teď… Ne, musím to ještě… Musím to vydržet. Ten hluboký hlas… Na ten jsem přeci čekala. Na Williama, který se ke mně vzápětí skloní.
Co jsem to… Obočí mi cukne, jako bych ani nechápala, na co se ptá, nebo pro mě přinejmenším bylo těžké poskládat kloudnou myšlenku. Uvědomit si to. Vložit to do slov. To, co jsem udělala. „Myslím… Řekla jsem mu ne…“ přejde mi přes rty tiše, skoro až překvapeně, protože něco takového by Zerachiel opravdu neudělala. Raději by zemřela, ale… to mi William přeci vždycky říká. Zemřela. Na zemi vedle mě se objeví zlaté schránky podobné té, kterou jsem více než před rokem ztratila. Řasy mi zatřepetají. Ano, viděla jsem, že něco takového Laylah měla ve svém držení, ale asi poprvé mi dochází, co to vlastně bylo. William to jednou nazval relikviářem, tak to asi budou… relikviáře, ano. Dva relikviáře. Jenom… dva. Ten nejdůležitější kousek… Svět se mi znovu zhoupne, nebo se možná zhoupnu já, ale to už mě muž podepře. Spíše bezděčně, než že bych se plně uvědomila, mu vyjdu vstříc. Opřu se do něj a, i když mám ruce zamazané do krve, se zachytím jeho paží, zatímco mi pomáhá na nohy. Váhu se mi na ně přenést nepodaří, vlastně… vlastně bych bez pomoci nezvládla udělat ani ten krok k pohovce. Nebo se na ni nějak rozumně posadit. Ani teď se vzpřímeně neudržím. Sotva mě William pustí, cítím, že se jako hadrová panenka nakloním do strany a svezu o něco níž. Víčka mám tak těžká, že se mi oči zavírají. Pracně je rozlepím. Přiměji se zaostřit na jeho tvář a… Pořád vypadá tak… Vážně? Ne, to není to správné slovo. Na to, že se William často tváří vážně, jsem si už zvykla, tohle je… něco jiného. Malátně pohnu rukou. Loktem se vzepřu na opěrce. Trochu se povytáhnu. Aspoň trochu. To zvládnu. Kvůli němu, když už ne kvůli sobě. „Budu v pořádku,“ pokusím se ho ujistit. Uklidnit? Přesto… Ne, tentokrát se mu nesnažím namluvit, že bych v pořádku byla, a nesnažím se to předstírat ani před sebou. Nepřipadám si tak. Před očima mi tančí barevné mžitky. Viděla jsem někoho zemřít a… Kdo ví, co přesně se Lucifer vydal napravovat. Je těžké si představit, že by to po tom všem bylo prostě… v pořádku, ale… asi prostě… bude muset. Stejně jako se svět nezastavil potom, co zemřel Philip, co jsem ztratila tu skřínku a co jsem utekla z toho domu, se nezastaví ani teď. Možná to ale tentokrát není ani tak zoufalé přání jako… další rozhodnutí, které tady dnes padnout muselo. Budu v pořádku. Možná ne hned, ale… budu. Na rozdíl od Elijy, který… „Williame…“ vyslovím jeho jméno. Je toho tolik, co mu musím říct. Nebo toho možná ani tolik není, protože… Lucifer měl asi pravdu. Nerozumím tomu. Místo toho, abych navázala tím, co jsem už nakousla, k němu vzhlédnu a… „Děkuji,“ vydechnu to jedno jediné slovo, které sice nemá nic společného s tím, co bych říct měla, ale… kdybych s ním odešla, už bych nedostala šanci ho vyslovit. Ani bych mu nepoděkovala. „Že… Že jsi přišel. Zachránil jsi… mě… a tím nemyslím můj život,“ vysvětlím honem, nebo se o to spíše snažím, ale v hlavě mi to víří všechno najednou a nedaří se mi zpomalit dost na to, abych začala od začátku, „i když… ten asi taky. Říkal, že tomu nerozumím, ale… Viděla jsem ho zemřít. Ta žena… Ten stroj ho zabil. Nehýbal se a pak… viděl jsi ho,“ dořeknu už tišeji. Dokonce i potom, co tady stál, co jsem s ním mluvila, mi to připadá pořád stejně neuvěřitelné. | ||
| |||
 | Dva ze dvou Langley moji uštěpačnou poznámku rozhodně nepřejde mlčením. Ne, k tomu má jeho reakce opravdu daleko. Nemusím v něm umět číst jako v Alexovi abych poznala, že jsem se dotkla citlivého místa. Jenže už to nejde vzít zpátky, nic z toho. Nicméně… Sám to přeci řekl! O celé téhle situaci ví jen pár z nás. Je jen otázkou času, kdy už to nepůjde skrývat. Tohle má také být součást Farnhamova grandiózního plánu? To, jak se celá situace vymyká z rukou? Jak se jim to všechno opět sype pod rukama stejně jako tehdy? Jistě, tentokrát jsou v tom nevinně, nicméně celá ta paralela bije do očí a… Nakonec… I já si nakonec mohu jen sypat popel na hlavu, protože i nyní na tom všem mám svůj podíl viny, když jsem utekla z města společně s Alexanderem navzdory informacím, které jsem měla.
Nadechnu se, ovšem Daniel pokračuje v té rozezlené tirádě dál. Nesnažím se mu skočit do řeči ani ho přerušit. Naopak. Propadám se do čím dál většího ticha. V jednu chvíli jen pohnu hlavou a pozvednu ruku ve snaze ho zarazit, ovšem v té další ustrnu uprostřed pohybu. Pouze kritizovat…? Moralizovat… Namísto políčku přiletí připomínka toho, za co bych si to samé zasloužila já. A pak už je to jen horší a horší. Langley nemá ani ponětí, jak moc mi v tu chvíli připomene Lucifera. To jeho trpké rozhořčení, když Dumah porušila jejich dohodu, to, jak to celé překroutil proti ní.
Snad bych se měla ohradit, pokusit se to nějak… Nevím… A nakonec skrze sevřený krk stejně nedokážu protlačit ani slovo. Je to ovšem Alexander, kdo se ozve ve snaze tohle celé utnout. Zastavit. S trhnutím se po něm podívám, snad i bezděčně kývnu hlavou, nicméně se to setká se stejným výsledkem jako by se snažil zastavit rozjetý vlak.
Možná bych na sebe měla být naopak hrdá, že jsem přiměla serafína říkat to, co si skutečně myslí bez jakékoliv přetvářky, ale k radosti mám v tu chvíli opravdu daleko. Naopak se ve mne na okamžik zvedne tak silná touha kolem sebe zvednout hradbu ticha a schovat se do ní, že to málem udělám. Hruď se mi na okamžik stáhne a prsty o to silněji zaryji do vlastního předloktí. Takže… Já si tady stěžuji na mokré nohy, zatímco on se v tom všem topí? Já?! Tohle zatraceně bolestivě tne přímo do živého. Pohledu, který se do mne nemilosrdně opře, tentokrát nečelím. Pohnu hlavou lehce do strany a očima sklouznu po interiéru ložnice ve snaze najít jiný pevný bod.
A že ten pevný bod potřebuji každou chvíli víc a víc, abych se udržela na místě. Svaly kolem čelistí se mi napnou, tisknu je k sobě tak pevně, až mi krátce zavržou zuby. „… jejich bitvy…“ přeci jen po Danielovi zopakuji napjatě ta dvě slova, než opět stisknu rty. Pokračovat dál, musela bych začít křičet. Nyní jsem to já, kdo krátce přivře oči. Nahrbím se v zádech, ačkoliv jinak se nepohnu. Moralizovat… Probůh! Co má pořád s tím moralizováním?! Takže když se bez přemýšlení hned nezapojíme do téhle svaté války, tak jsme my ti špatní?! Jistě, serafíni toho přeci nikdy nežádají mnoho, jen celý váš život darovaný na oltář víře, že oni přeci dobře ví, co dělají! Nakonec jsou všichni stejní. Všichni!
Dříve než stačím Danielovi bojovně odseknout v návalu emocí, které netouží po ničem jiném než probublat na povrch, opět mne předběhne Alex. Zní… Klidně. Jako někdo, kdo stojí uprostřed hořící stáje s divočícími koňmi a snaží se je uklidnit. Zbytečná snaha. Je to tolik, co mám na srdci… Ovšem o to pevněji k sobě tisknu bělající rty až nakonec od Langleyho úplně odvrátím tvář, ve které se namísto nezúčastněného klidu zračí rozrušení a ublíženost. Přetočil proti mně každé jediné slovo, co jsem řekla. Tak proč se mě ptal?! A proč se ptala já jeho? Měla jsem vědět, že to dopadne přesně takhle. Nemá smysl… Nemá to smysl.
Daniel naštvaně odkráčí, avšak ani po jeho odchodu atmosféra v pokoji nepovolí.
Tou poslední tečkou za tímhle rozhovorem jsou už jen pro změnu slova Alexe, který jen těžko skrývá své roztrpčení. Na otázku, kterou mi položí existuje jediná správná odpověď. Ne. Nestálo. Měla jsem mlčet. To je očividně něco, co bych měla dělat pokaždé, protože tohle už je druhý ze dvou serafínů, kterého se mi povedlo rozčílit. I když Farnham se držel podstatně lépe vzhledem k tomu, co po mně potřeboval. Nicméně Alex si ani nepočká na moji reakci a odpoví si sám, načež se otočí vstříc kufrů.
Nadechnu se… A v další chvíli se prudce otočím, až se vlasy rozletí do všech stran a rychlým krokem se vzdálím do koupelny. Dveře za mnou neprásknou jen díky tomu, že ten zvuk v tu samou chvíli pohltí ticho, které se kolem mne rozhostí. Oči mi zlatě žhnou, jak ho kolem sebe držím. To neprostupné tiché prázdno, ve kterém neslyším ani svoje myšlenky. Chvíli tam jen stojím a opírám se zády o dveře. Tohle je přesně ta chvíli, kdy bych do nich nejraději kopla. A pak ještě jednou. A jednou. Takhle se spokojím jen s tím, že do nich jednou praštím pěstí ve snaze zbavit se toho příšerného napětí i pocitu, co ve mne zůstal.
Až poté… S dlouhým výdechem vykročím směrem k umyvadlu. Místnost se topí v tichu dokonce i když pustím vodu a důkladně si omyju obličej. Možná až příliš důkladně. Se stejnou upjatou pečlivostí pokračuji v ranní očistě, mechanicky si pročesávám vlasy hřebenem tak dlouho dokud neprojde bez jediného zadrhnutí každým pramenem vlasů. Až poté se odhodlám rozpustit tu aureolu ticha kolem sebe a opustit koupelnu za účelem převléknutí se do něčeho vhodnějšího do města, než je noční košile nebo kalhoty s košilí, co si nesu z koupelny ke kufrům společně se všem dalšími věcmi, co jsem v koupelně měla. | ||
| |||
| Moudrý serafín Delilah Blair Flanagan Tvá otázka je jasná a váš hostitel ji začne nakonec vcelku ochotně zodpovídat. Snad jen Alexander z toho není kdovíjak nadšený, ale to jen malá cena za to, dovědět se, o co tu tedy jde. Daniel nepřestane, ani když jej počastuješ zamračeným pohledem. Snad jen povytáhne o něco více obočí, ale i přes tvůj podmračený pohled, kterým si jej prohlížíš, pokračuje dál. V tom, aby ti odpověděl na tvou otázku.
Avšak… Nakonec se nedozvíš nic až tak nového. Ne ty, která v sobě nosíš jednoho z nich. Ta, která se se Ztraceným setkala už před rokem. Ta, která v sobě stále nesla vzpomínku patřící Metatronovi. A ta, se kterou na tohle téma mluvil sám Otec.
Ve tvém životě se toho za poslední rok stalo hodně a dost z těch událostí se při zpětném pohledu točilo právě kolem tématu, o kterém mluvil Daniel. Blížící se válce. Kdyby jen tušil…
„Lže? Lže…? Jak to myslíte?“ Daniel tě napodobí, a i jemu se tentokrát z hlasu vytratí jakákoliv vřelost v odpovědi na tvůj cynismus a okaté rýpnutí, které vlastně neskrytě mířilo i na něj. „Co myslíte, že bychom měli dělat? Napsat o tom pár článků do novin? Představit lidem Probuzené v nějaké pravidelné rubrice? Začít vyjednávat s ostatními vojenskými složkami o Ztracených, které vlastně nikdo nevidí? Trénovat armádu… k čemu vlastně? Střelbě do vzduchu?“ Nakloní hlavu na stranu a sjede tě pohledem.
„Víte, Delilah… pouze kritizovat kohokoliv snažícího se o blaho mas a vlastně to vyšší dobro, jak říkáte, je snadné. Upřímně, nečekal jsem, že to budete zrovna vy, kdo mě tu jen pár dní po našem netradičním setkání bude moralizovat, ale nejsem Edric, abych tyhle věci předvídal. Jsem jen někdo, kdo vám poskytl střechu nad hlavou… snad ve jménu toho falešného vyššího dobra. A kdo ví, jestli jsem vám nelhal… To přece my vyvolení děláme dnes a denně.“ Rozhodí ladně rukama a povytáhne koutek rtů o něco výše, ale moc příjemný úsměv z toho není.
„Danieli, to by stačilo. Nemyslela to tak.“ Vloží se do toho celého Alexander.
„Ne, Alexandře! Už mě upřímně unavuje se neustále zodpovídat ostatním, co si ve své sobeckosti nevidí ani na špičku nosu. Snažíme se vylévat kýble vody z lodi, do které teče a každou chvíli se objevují další a další díry, zatímco si část pasažérů zvládne pouze stěžovat na mokré nohy. Jen ji poslouchej… Boj s větrnými mlýny, který ani my moudří serafíni nemůžeme vyhrát.“ Zabodne do tebe Daniel pohled, který je nezvykle tvrdý a nesmlouvavý. Ten tam je ten muž, jenž se zdál nad věcí a snad i chápavý k tvé situaci. Tohle je pro něj patrně osobní. Velmi osobní a ty jsi kopla do vosího hnízda.
„Jsem… Jsem tolerantní člověk.“ Vydechne dlouze a krátce přivře oči, než o něco klidněji pokračuje. „A respektuji rozhodnutí druhých, i když se hodlají tvářit, že to není jejich problém a nechat ostatní, ať bojují i jejich bitvy… Ale, co už nesnesu, je, když mě pak někdo takový moralizuje. Asi nejsem tak moudrý serafín, jako bych měl být.“
„Danieli… Jak už jsem řekl, tohle vyznělo celé špatně. Jinak, než to bylo míněno. Rozumím, že situace je vážná. Viděl jsem to. Zažil jsem to. Ona také. Nezpochybňujeme to.“ Pokračuje Alexander překvapivě klidně. Možná až příliš klidně.
„A právě proto, že jsi to viděl, víš, jaká je situace… Tohle je válka Alexandře. Opět. A tentokrát je větší než všechny ty, ve kterých jsme spolu byli. A já se jí hodlám zúčastnit. Je to má povinnost.“ Odpoví mu Daniel stroze.
„… Já vím.“ Ozve se po chvíli ticha Alexander.
„Takže prosím. Jak jsem říkal, nehodlám vám bránit ve vaší cestě pryč odtud. Ostatně lístky už máte. Běžte hledat nějaké šťastnější místo, které k vám tedy nebude tak kruté, jako tohle město. Ale věřte mi, že bezpečí bude zanedlouho velmi relativní pojem. Nehledě na to, kde budete.“ Pokývne Daniel hlavou snad jako kdyby se chtěl loučit, i když tohle mělo k typickému rozloučení daleko.
„Danieli…“ Vysloví Alexander poněkud rezignovaně jeho jméno, ale to už se ozve zvuk kroků, jak pán domu bez dalšího slova vykročí ke dveřím, které za sebou zavře. Alexander se ho nesnaží zastavit, pouze jej konsternovaně sleduje, než zůstanete v pokoji opět jen sami dva.
„Hmmh….“ Uteče Alexanderovi dlouhý povzdech, zatímco si promne unaveně oči. „Opravdu ti to stálo za to, Del?“ Vzhlédne k tobě, a jen těžko potlačuje ten roztrpčený tón, když s tebou mluví. „No, to je už asi jedno… Měli bychom se chystat k odchodu.“ Otočí se ke svým kufrům, ke kterým také záhy na to vyrazí.
| ||
| |||
| Jak si přeješ Vera De Lacey Stojíte naproti sobě a dělí vás jen pár čísel vzduchu. Stačilo by se jen natáhnout a přijmout nabízenou ruku. Napravit věci, o kterých mluví. Ať už je to cokoliv. Každé jeho slovo zadrnká na tu správnou strunu. Je to skoro jako kdyby tě opravdu znal, ačkoliv jste se viděli všehovšudy jen pár okamžiků. Přesto… Ne, nezná tě až tak dokonale. Zerachiel by něco takového naprosto stačilo, ale teď je tu ještě někdo. Někdo jiný, ke komu se ti stáčí myšlenky, i když hledíš do tváře znovuzrozeného serafína.
„Proč tohle děláte Vero? Proč to děláte pro muže, kterého neznáte?! Copak vám to za to stojí? Ani nevíte, co je zač! Opravdu chcete všechno zahodit kvůli někomu takovému? Stojí vám za to?“
Události plesu v Opeře se zdají tak dávno a přesto, jako kdyby pravdivost Williamových slov překlenovala čas. Tehdy jsi jej neposlouchala, aby nakonec vše skončilo přesně tak, jak říkal – v slzách a krvi. Ale to nebylo to jediné. Za ten rok se toho stalo tolik. Toho dobrého i špatného. Vaše familiární oslovení v dopisech. Návštěvy. Tykání. A… teď si slyšela jeho blížící se kroky, když se za tebou vracel. Opět.
Ne, ty jsi nebyla jako Zerachiel. V rovnici tu totiž byl ještě někdo další…
„Cože?“ Zaskočí Lucifera viditelně tvá žádost, aby zde prostě zůstal. „Víš sama moc dobře, že nemůžu.“ Pokračuje tiše, zatímco jeho natažená ruka začne pomalu klesat. Stačí mu pohled do tvé tváře, do tvých očí, aby pochopil. „Nevíš, co po mě chceš. Nebudu mluvit s ním. Nemůžu. Rozsudek je vždy jen jeden a…“ Trhne pohledem ke dveřím, zpoza kterých se ozývají kroky, které značí, že se musí jejich původce každou chvíli vynořit z ústí chodby.
„Ale… Jak si tedy přeješ…“ Jeho ruka klesne podél těla a pak… Slabý záblesk bílého světla stačí k tomu, aby muž před tebou zmizel a společně s tím, jak zmizí jeho přítomnost, která tě halila do té zvláštní fascinace a snad i kvůli které jsi zapomněla na svůj fyzický stav, se svět najednou rozostří a změní ve změť barevných rozpitých světelných orbů. Máš pocit, že se mezi nimi mihly naposledy dlouhé sněhově bílé vlasy, než se ti zatočí hlava a podlomí se ti nohy.
Dopadneš na kolena a musíš se zapřít rozklepanýma rukama, aby ses nesvalila na zem.
„…Vero?... Vero!“ Ozve se známý hluboký hlas, aby vzápětí kroky přidaly na rychlosti.
„Co jsi to dělala? Proč nesedíš?“ Slyšíš Williama, který k tobě promlouvá, zatímco se k tobě sklání. Na zem odloží dvojici zlatých relikviářů, aby tě vzápětí chytil, podepřel a posadil zpátky na zelenou pohovku. Celá ta akce je víceméně na něm, protože ty sama máš problém udržet rovnováhu. V zorném poli ti stále tančí barevná světýlka, ale na Williama se ti daří zaostřit.
„Hmmh, vypadáš bledě. To není dobré.“ Prohrábne si vlasy, zatímco shlíží na tebe, jak polozhrouceně sedíš na pohovce.
| ||
| |||
| Osud světa Nejsem si jistá, zda Daniel se společnou večeří souhlasí či ne – ani to, zda to vůbec je dobrý nápad, avšak na tom nyní až tolik nezáleží. Alex k tomu za sebe nic nedodá, a tak ani já k tomu neřeknu více a jen kývnu hlavou. Namísto toho totiž… Mohlo by to být tak jednoduché. Jenže ono není. A mne už nebaví tančit kolem toho všeho nevyřčeného. V posledních pár dnech se toho stalo tolik, že už se ani nesnažím opravit tu protrhnutou hráz, kterou se na mne vše valí. To není cesta. To není řešení. A tak namísto toho, abych to celé nechala být a předstírala, že nic nevidím ani neslyším, tak jsem to dělala skoro celý svůj život, tak… Vyslovím to nahlas. O co tu jde? O co Danielovi jde. Chci to od něj slyšet.
To je ta chvíle, kdy se do toho vloží Alexander a pokusí se to celé zastavit. Postaví mezi mne a to, co se mi Daniel chystá říci. Jakkoliv do jejich krátké leč o to výmluvnější výměny nevstupuji, stisknu nesouhlasně rty v okamžiku, kdy Daniel zmíní útočiště v Provinciích a Alexův útěk od svých povinností. Jsem to já, kdo se v tu chvíli ostře nadechne a svraští obočí. Už to není jen o nás samotných. Jako bychom snad neměli právo na vlastní život a rozhodnutí. Ta blahosklonnost, se kterou Daniel pronese, že by to dřív dokonce chápal…
Čas je luxus. Ah, ano, to je. A Jeruzalému už dochází, rychleji než zbytku světa. Ale to není ten důvod, proč se Daniela ptám, v tom se mýlí. Já tohle všechno moc dobře vím, možná až příliš dobře. Stejně jako to, že to není jen Jeruzalém, ale i já… Komu dochází čas… Ten Ztracený to řekl jasně. Hranice mezi námi dvěma se drolí a já… Já jen krátce sklopím hlavu, když Alex rezignuje a nechá Daniela pokračovat. Nejde o nic menšího než osud světa. Když to vysloví, tak se výraz v mé tváři snad ani nezmění. Ať už Alex či Daniel, oba by jen marně hledali v mém obličeji jakékoliv stopy po překvapení či šoku. Že je otevřená brána někde v Jeruzalému vím už skoro rok, stejně tak o Ztracených a posledním zúčtování, co se blíží. O válce. O tom všem, co se tady děje. O tom, že už nejsou žádní Spasitelé a jedinou možností je složit zpátky Zrcadlo a obnovit Řád. Nakonec tohle téma nakousl Daniel už včera při našem krátkém rozhovoru, ten blížící se konec her.
A pak mi položí tu otázku, která zkrátka musela padnout.
„Co bych s tím dělala já…?“ zopakuji po něm a prsty si bezděčně vjedu do vlasů, abych získala čas pro svá další slova. „Nepřipadá vám to celé tak zatraceně ironické, Danieli? Že jsme se opět ocitli v situaci, kdy těch pár vyvolených, kteří znají pravdu, lže všem ostatním ve zdání vyššího dobra…“ cynicky se ušklíbnu na kolik je to silnější než já. Přes ten úšklebek mé rty opustí stejně rychle jako se objevil. Tohle... Tohle sem nepatří. Ne teď.
„Já přeci moc dobře vím, o co tu jde,“ pokračuji dál, zatímco si předloktí pravé ruky přitisknu k břichu a chytím se za předloktí a silně ho stisknu v objetí dlouhých štíhlých prstů. Metalické linky tetování se při tom pohybu zlatě zalesknou ve slunečních paprscích opírajících se mi do zad. „Viděla jsem, jak tenhle svět dopadne, pokud válku prohrajeme. Stane se z něj jen další mrtvá šedivá pustina bez života,“ na okamžik unaveně přivřu oči. Vnímám tlak sílící ve spáncích a vlastní bušící srdce, které mi tak naléhavě tluče v hrudi. „Vím, co chtějí Ztracení i čeho si po nás žádá Otec,“ pokračuji dál o dost tišším hlasem. Jen to jedno jediné slovo ze sebe takřka vyplivnu se vší tou hořkostí i zklamáním, co se ve mne vzedme. Otec, který nám ve skutečnosti nikdy otcem nebyl. „A taky, že to je boj s větrnými mlýny. Předpokládám, že kdyby některý z vás moudrých serafínů věděl, jak zavřít bránu, už byste se o to pokusili, ne? A bojovat? Nejsme už Spasitelé a díky Luciferovi už nikdy nedokážeme složit Zrcadlo v původním stavu. Zničil ho. Pokřivil jeden z jeho úlomků stejně jako mě,“ potřesu hlavou. Tak to zkrátka je. Navíc... Moc dobře si vzpomínám na ten rozhovor, který jsme s Alexem měli. O tom... Že vrátit se domů nemusí být tak... Jednoduché. A může to mít i své následky...
„Takže co bych s tím udělala? Nevím. Já teď… Zkrátka nevím, Danieli… Ale vzato vím, že odsud chci pryč. Pryč z Jeruzaléma. Tohle místo se tváří jako náš domov, který musíme za každou cenu chránit, ale jediné dobré, co se mi tady nakonec stalo bylo to, když Alex vykoupil moji mrtvolu,“ na okamžik stisknu rty. „Je to moje rozhodnutí vrátit se do Provincií. Potřebuji… Vydechnout a rozhodnout se s čistou hlavou, jak se k tomu postavit,“ dopovím rozhodně. Alex... Alex to chápe. „Nechtějte po mně, abych se rozhodovala teď a tady. Ne po té aukci a tom všem, co se stalo…“ uhnu pohledem. „Navíc… Nejsem tu v bezpečí. A nejen kvůli těm Probuzeným z aukce... Stačí to jako odpověď na vaši otázku?“ zakotvím pohledem zpátky ve tváři bývalého serafína. | ||
| |||
| Přímo do závěje Delilah Blair Flanagan Vlastně to trvá jen pár okamžiků, kdy před tebou proběhne ta jistými chvílemi překvapivá a záhy pak úsporná výměna. Lístky z Nového Jeruzaléma máte v rukou a je tak jen otázka odpočítat těch pár zbývajících hodin, které vás dělí od odletu vzducholodi mířící do Curychu. Stačilo by jen poděkovat a nechat vše pokračovat ve vyjetých kolejích vedoucích vás přímo k odletu. Tvářit se, že Alexanderovo přeřeknutí bylo skutečně jen přeřeknutím, že jsi ani teď neviděla jeho zvláštní reakci, že atmosféra nehoustla, ale naopak bylo vše v nejlepším pořádku. Vlastně… by to bylo snadné. Na chvíli se dívat jinam…
„Společná poslední večeře? To je zajímavý nápad.“ Otočí se na tebe Daniel, jehož nový úsměv na rtech naznačuje, že se mu tvůj návrh snad i bude líbit. Stále poněkud zaražený Alexander k tomu ani nic nedodá, či snad nestihne dodat, protože pak se rozhodneš změnit téma a strhnout bezpečně jedoucí vůz z vyjetých kolejí do závěje.
„O co tady jde? Hmm, no o nic menšího než….“
„Danieli, nech to být. To není nutné!“ Přeruší vašeho hostitele Alexanderův rázný tón, jak ho to něco přimělo jednat.
„Není? Myslím, že má právo to vědět jako každý z nás.“ Povytáhne obočí světlovlasý muž, aniž by na něm bylo patrné nějaké delší zaváhání. „Nebo jí to snad chceš říct, až budete zase v tom tvém útočišti v Provinciích? Tam, kam si od toho všeho utekl se schovat?“
„Danieli…“
„Víš moc dobře, Alexandeře, že tohle není něco, co bych ti kdy vyčítal. Dokonce dřív bych to i chápal, ale tahle situace vše mění. Už to není jen o nás samotných.“ Pokračuje Daniel i naproti Alexanderovu patrnému nesouhlasu.
„Vím… Ale možná bude lepší, když tomu dáš čas a…“
„Ne, Alexi, čas je luxus, kterým jsme mrhali poslední desetiletí, staletí, ale už jej nemáme. A viditelně to ví i ona. Jinak by se nezeptala.“ Upnou se na tebe pohledy obou mužů.
„Dobře, dobře. Jestli si myslíte, že je to dobrý nápad, tak prosím… Nehodlám tu nikomu nic zakazovat.“ Povzdechne si Alexander, kterému se usadil ve tváři ten vážný nehybný výraz.
„Děkuji…“ Pokývne hlavou Daniel, který náhle působí skoro až vděčně? Těžko říct, jestli je to tím, že se Alexander umoudřil nebo snad mu nechce cokoliv zakazovat. Ostatně jak by vůbec mohl?
„Takže, kde jsme to byli? Ah, ano… Nejde o nic menšího než osud světa. Konec našeho světa, chcete-li.“ Zakotví na tobě jeho zelenkavé oči. „Ostatně svědkem aktivity Ztracených jste už byla, takže vás nemusím přesvědčovat o jejich existenci a vlastně i nečekaných počtech. Tohle je důsledek otevřených Bran… Stejně jako k podobným věcem docházelo před tisíciletími i dnes k nám opět mohou procházet skrz Brány. Tento svět se vrátil opět do válečného stavu, který tu trval prakticky od počátků… Ale… Rozložení sil se změnilo.“ Pousměje se posmutněle a pokyne rukama k vám dvěma.
„Není tu už žádný Generál… A ani Dumah… Ani žádný Strážce úsvitu. Jsme už více lidé než oni. A s tím se pojí i to, že zmizela první a poslední linie obrany. Přesto jsme jediní, kteří s tím můžou něco dělat. Pamatujeme si. Vidíme… Je to dost nepříjemná poděděná povinnost, a ne všichni se k ní staví jednotně… Zatím o situaci zde ví jen několik z nás, ale s tím, jak se útoky Ztracených stávají častějšími, je jen otázkou času, jak dlouho to vláda Nového Jeruzaléma zvládne schovávat po ty smyšlené historky v černé kronice. A co teprve, až se něco takového začne dít jinde ve světě… Situace je zatím udržitelná. Avšak Ztracení rozhodně neslábnou… A někteří z nás se jim snaží postavit… aby koupili čas. Aby splnili svou povinnost. Nebo prostě protože není nikdo jiný, kdo by to za ně udělal.“ Jeho zvučný hlas se line kolem vás. Stopu po jakémkoliv cynismu nebo snad vtipu bys v něm hledala marně. „Tak či tak se k tomu každý z nás bude muset dříve nebo později nějak postavit. Co byste s tím dělala vy Delilah?“
| ||
| |||
| Věř mi… Pomalu se škrábu na nohy. Ne, nechytím se nabízené dlaně, ani ho nežádám o pomoc. Zvládnu to sama. Potřebuji… to zvládnout sama. Před očima se mi varovně zatmí, ale ustojím to. Rudé kudrliny mi přepadnou přes ramena, než se přiměji napřímit a pohlédnout mu do tváře. Je to tak… neskutečné. Zlatá světla se rozpíjejí a rozmazávají. I když svět nabírá na ostrých hranách a barevné čmouhy se přetvářejí zpátky do nábytku, mám co dělat, abych se udržela na nohách. Chvílemi si připadám nebezpečně lehká a pak hned těžká, přesto se odhodlávám promluvit. Mýlí se. Nejsou to jenom jména. My… nejsme jenom jména. O to více mě překvapí, když Elijovo jméno zazní v ozvěně mého vlastního hlasu ještě jednou. Na čele se mu vyrýsuje známá vráska. Vím, co znamená. Přemýšlí. Řeklo mu něco? Mohl by si vzpomenout? Ostře potáhnu vzduch skrze rty, ale nic nedodám. Čekám, nebo ještě spíše doufám, že bude vědět. Že ho ten příšerný stroj nevymazal celého. Ani nevím, proč mi na tom záleží. Neznala jsem ho. A za poslední rok jsem si o něm nemyslela nic dobrého. Ale tohle přeci… nemůže být možné. Až na to, že je. Viděla jsem ho zemřít. Nehýbal se. Nedýchal. A pokud se jim podařilo uložit nový vzor do Zrcadla se všemi jeho vzpomínkami, měl vůbec šanci? Navzdory tomu dlouhému životu serafína? I kdyby to bylo takhle a samotný konec se jim nahrát nepodařilo, bylo by toho tolik. Ve výrazu se mu nezračí ani špetka pochopení. Nic. Zkrátka nic. A když už pomalu ztrácím naději, že by se v něm něco z tohohle života udrželo, se to stane. Tvář se mu zkřiví bolestí a on se zasyknutím couvne. V tu chvíli se pohnu i já. Nestihnu si v tom zabránit. Podpatek klapne na dřevěné podlaze, jak udělám takřka nepostřehnutelný krůček blíže a ruka mi vyjede výše. „Luci…“ slyším se vyslovit těch pár slabik, než raději vypustím vzduch z plic. Nesmím tomu podléhat. Prostě nesmím, a tak se k němu nenatáhnu, nepokusím se ho zachytit ani přidržet. Akorát bychom se k zemi zřítili oba. Další pád. Přesto, když pootevře stříbromodré oči a najednou působí tak… ztraceně, je těžké si opakovat, že nejsem ona a že on není má zodpovědnost. Bylo to stejné pro Williama? Když se jako malý kluk probral v naprosto cizím světě? Tehdy jsem si to nedokázala pořádně představit a dotáhnout do souvislostí, ani když o tom mluvil. Musí to být tak matoucí. „Pamatuji si doteď ten zvuk moře pod oknem…“ A, byť pro mě moře do té doby vždycky bylo symbolem pro nespoutanost, dost možná i nekonečno možností, které se skrývá na jeho březích, něco v tom, jak to William řekl, do mě vrylo pocit bezútěšné osamělosti, který v šumu vln zní dodnes. Je to strašlivá představa, o to strašlivější, když teď stojí přímo přede mnou. Není divu, že Lucifer hledá něco povědomého. Ji. Mě. Pro mě? Přišel pro mě? Vero… To, jak vysloví mé jméno, mé, a ne její, mě přiměje ucuknout pohledem, nakolik se do mě jeho hlas zakousne. Pořád v tom mám zmatek. Tolik bych si přála, aby to bylo snadné. Aby se to dalo jednoduše rozseknout, ale je to on. Opravdu on. Ten pocit, který na kůži střídavě studí a hřeje, mě na pochybách nenechává. Není to tak, jak si myslím? Tak jak to je? Bezděčně se zachmuřím, ale stačí pár dalších slov, aby výraz povolil. Ne, neublížil by mi. Kupodivu je to snazší uvěřit jemu, než bylo v Elijově případě. Tehdy, když jsem utíkala z bílého domu ukrytého v lesích, jsem nezapochybovala ani na vteřinu, že by toho schopen byl. Ale neudělal to. Možná chtěl, ale… nemohl, natolik silně se do něj obtiskly pocity pro Tu, která Mu stála po boku. I když jsem to nebyla já. Ani on. „… to vím,“ připustím tiše. Protože jste obě jedna duše. Jistě, to je… asi pravda, ale… je to složitější. Naše životy by nemohly být odlišnější, my bychom nemohly být odlišnější. Možná jsme tatáž duše, ale podobám se jí více tváří než čímkoliv jiným. Ona… by některé věci nedopustila, i kdyby ji měly stát život. Nebo duši. Uvědomuje si to vůbec? Jak jiné bychom mohly být? Nezná mě, a přeci říká, že jsme se nezměnili. My. I taková může být věčnost. Znovu se nacházet, poznávat a milovat každou další verzi toho druhého. A s každým jeho slovem je to těžší, protože… pokud by mi mohla předat jednu jedinou věc, bylo by to tohle. Všeho ostatního by se vzdala, pokud by mu mohla stát i nadále po boku. Tentokrát se pohne on. Udělá jeden krok blíže a pak další. Obočí mi cukne, ale… Necouvnu. Srdce mi tluče tak rychle a tak hlasitě, až se musím pečlivě soustředit na to, co říká, jinak by mi i jeho slova utonula ve změti barev vyvstávajících na okrajích mého zorného pole. Je to těžké. Říká to celé tak… správně. A já si matně uvědomuji, že to Lucifer uměl. Říct ostatním to, co chtěli slyšet. Poznala bych, kdyby mi lhal? Poznala by to ona? Vím přeci, jak ho nazývali. A navzdory tomu byl takřečený Lhář jako jediný ochoten mluvit o některých věcech. Některých pravdách. Z toho, co jsem viděla, bylo těžké si o něm utvořit názor. Vyznat se v něm. Měl tolik stránek, tolik různých tváří. Tolik plánů. Ani Zerachiel si nedělala iluze, že by jí říkal všechno. Jeho mysl byla složitá, ano, a jeho plány tak spletité, že by nemluvili o ničem jiném. To znamenalo mu věřit. Nepotřebovala vědět o každém malém detailu, kličce či zádrhelu, pokud jeho vize směřovala na dobré místo. Pokud jeho záměry byly čisté a… Věřím mu já? Věřím, že mi nelže. Jenom je těžké odhadnout, co se mu honí hlavou. Co považuje za chyby, co chce napravit. Přesto… kdyby to bylo opravdu možné napravit… jejich chyby, hříchy… všechnu tu bolest, která prosakovala napříč staletími… a především to, co se nezadržitelně blížilo…
… ale to už se z chodby začne ozývat zvuk rychle se přibližujících kroků, které podobny těžkým ručičkám kukaček po babičce odpočítávají poslední vteřiny. Řasy mi zatřepetají a pohled mi krátce uteče ke dveřím. Byť se William nevynoří zpoza rohu chodby, stane se tak každou chvíli. Čas vypršel. Palčivé otázky už vyslovit nestačím. A Lucifer ke mně namísto odpovědí natáhne ruku. S nabídkou? Žádostí? Příslibem toho všeho, co tady padlo? Věř mi, říká, jako by to bylo tak snadné. Věř mi, jako by ji důvěra v něj nestála život. Věř mi, jako by kvůli těm slovům nenapáchala tolik zlého, a přesto… zaváhám. Protože ho znám. Nebo alespoň mám pocit, jako bych ho znala. Ne tak dobře jako ona, to jistě ne, ale lépe než kdokoliv jiným na tomhle světě. Navzdory tomu, co napáchal, jeho důvody byly dobré a já věřím— Věřím? Opravdu tomu věřím? Ale ano, věřím, že jsou dobré i dnes. Jenom nás tehdy stály příliš. Stejně jako Ikara ho sluneční paprsky sežehly na popel a my se zřítili k zemi spolu s ním. My všichni. Oni. Andělé na obou stranách barikády. Ochránci tohoto světa. Ti, kteří byli stvořeni, aby sloužili. Aby pro svou povinnost umírali pořád dokola. Teď ta povinnost volá bez ohledu na to, kdo jsme, nebo co z nás zbylo. Jestli odkaz našich předchůdců přijímáme nebo ne. Dvě slova. Věř mi. Čím to, že i navzdory tomu všemu dokážou obrátit můj svět vzhůru nohama? Žádá toho hodně, ale copak se v něm někdy zklamala? Copak neschvalovala jeho dobré důvody? A já… Nevím. Opravdu by se to dalo ještě napravit? Je to lákavá představa. Svět se kvůli nim, kvůli nám, blíží jistému konci a, pokud by Zerachiel věřila, že je tomu schopen někdo zabránit, byl by to on. Vždycky on. A pokud říká, že to zvládneme, pak... Věř mi... Co by na to řekl William? Že se těmto lidem nedá věřit, že se jako moucha zamotávám do té samé pavučiny jako kdysi a měla bych se konečně ponaučit, nebo že se musíme snažit v rozsahu, který nám současnost nabízí? Jedno vím. On by měl jasno, vždycky měl jasno, ale já… … celou tu dobu jsem si přála pomoct, jenom jsem nevěděla jak, a teď se přede mnou jedna možnost roztáhne spolu s bledými prsty. Stačí vložit dlaň do té jeho. Věřit mu. Jako vždy. Možná bych měla. Možná bych s tím vším mohla udělat alespoň takhle. Možná je i tohle úděl té, která stála po jeho boku. Pomoct mu to napravit. Možná… Kroky se však nemilosrdně blíží a mysl mi s každým dalším sklouzává jinam. K Williamovi. Jeho tváři. Starostlivě nakrčenému obočí, zatímco očima klouzal po fialových šatech zamazaných od krve. K té chvilce v oranžerii. Tolikrát opakovanému slibu, že se zítra uvidíme. „Vero, přál bych si…“ Pořád tomu nerozumím. Proč to všechno dělal. Čím jsem si zrovna já zasloužila, aby mi tak skálopevně stál po boku. Aby mě zachytil, kdykoliv klopýtnu a bez jeho pomoci bych se jistě zřítila k zemi. Skončila ve vězení. Nebo hůře. Možná je to tak, jak říkal tehdy v Opeře. Je blázen. Ten laskavý zásadový muž, který v rukách držel otěže celého města a nepřestával se snažit, i když se věci jenom komplikovaly a ztěžovaly. A… Přišel. Pro mě. Tak jak bych mohla zmizet? Odejít bez jediného slova? Jak bych mu to mohla udělat? Ne… Ne, všechno je to tak nesmyslně složité a na nic jiného se nenabízí snadná odpověď, ale přinejmenším nad tímhle nemusím dvakrát přemýšlet. Nemohla bych, protože se i on bude snažit zastavit konec světa. „Už jsem to říkala. Některé věci by lidé neměli nést sami…“ Myslela jsem to vážně. Za ten rok se toho hodně změnilo. Já se změnila. Nechci už nikam utíkat. A nechci, aby se minulost opakovala, ani aby mě ten zatracený kruh zase semlel. Představa, že by William tuhle místnost nalezl prázdnou a jediným náznakem toho, co se stalo, by mu byl záblesk bílého světla, mě drásá. Je to zvláštní. I když se neznáme ani tak dlouho, se stal jedním z mých nejdražších přátel. Snad protože věděl o věcech, o kterých jsem s nikým jiným mluvit nemohla a vlastně jsem o nich nemluvila ani s ním, ale… Vždycky se zdálo, že jim rozuměl. Že rozuměl mně. Není to však jenom to. Mám jeho společnost ráda. A možná se toho mezi námi odehrálo více na papíře pod krasopisně vyvedenými řádky znějícími „Drahá Vero“ a „Drahý Williame“ než doopravdy, ale nechci… nechci odejít. Nechci ho s tím vším nechávat samotného, jakkoliv hloupě to zní i mně samé. A možná to hloupé je. Možná je to dokonce sobecké. Vždyť vím, že… někdo jako já… není toho mnoho, co bych pro něj mohla udělat. Jak bych mu mohla pomoct, ale třeba to bude jiné teď, když dokážu přivolat její zbraně a… i když bychom toho s Luciferem mohli dokázat tolik, v srdci chovám pošetilou naději, že bych tady pro Williama mohla… být… prostě jenom to… a že by to nemuselo být zase tak málo. „… tak zůstaň,“ zašeptám přiškrceně, když odtrhnu pohled od natažené dlaně. Ne, nejsem jako ona. Kolikrát to ještě budu muset sama sobě dokázat, než tomu uvěřím? Nikam s ním nepůjdu a, pokud by ta slova myslel vážně… „Promluv s ním. Vím… I když si toho moc nepamatuji, vím, že některé věci je těžké odpustit, ale… svět se změnil. Doba se změnila. Ztracení jsou zpátky a… Zůstaň. Pokud chceš opravdu napravit dávné chyby, začni tady. Potřebujeme se navzájem. Všichni.“ | ||
| |||
| Bez bontonu „… říkám,“ naposledy se pousměji, zatímco Alex vstane z postele. Všimnu si, že si pomůže přitáhnutím se ke sloupku, avšak nekomentuji to. Jen po něm sklouznu přemýšlivým pohledem, kterým se nakonec zastavím na jeho tváři, dokud se ode mne neodvrátí a vykročí ke dveřím. Já sama v posteli už také neotálím a vydám se i s ručníkem směrem ke koupelně.
Než zmizím na krátkou chvíli ve dveřích, tak zaslechnu Alexův hlas, který mne nenechává na pochybách, že za dveřmi skutečně stál Daniel. Ostatně je to právě on, koho zahlédnu stát v chodbě. V koupelně se otočím jen na krátkou chvíli, abych uklidila nůžky a odložila ručník se stehy. Díky otevřeným dveřím mi neujde ani slovo z rozhovoru mezi Alexem a Danielem, který mne přiměje překvapeně pozvednout obočí. Opravdu spolu… Žertují? Vtipkují? Skutečně jako dva staří přátelé. Je to právě tón toho rozhovoru, který mne vyláká z koupelny zase rychle ven. Tahle Alexova stránka je pro mne… Nová.
Přejdu blíže k nim a zastavím se u stolu, když na sobě ucítím Danielův pohled doprovázený poznámkou, která mne přeci jen přiměje skrýt na chvíli tvář za oponou hustých vlasů spadajících k dnešnímu dni v těžkých vlnách až do pasu. Naštěstí tuhle debatu už nerozvíjí dál ani jeden z nich, Daniel naopak zvážní a vejde do ložnice. Rozhodně nejsem ani trochu vhodně oblečená na takové setkání, lehká noční košile opravdu není kouskem oblečení, ve kterém by žena měla vítat návštěvy, ovšem… Hádám, že po tom všem, co se stalo si opravdu nemusíme hrát na přísné dodržování bontonu.
„Dobré poledne i vám,“ pozdravím ho tiše od stolu a očima sklouznu po obálce, kterou Daniel drží v rukách a vzápětí ji i předává Alexanderovi. Srdce se mi jako na povel rozbuší, když zmíní její obsah. Lístky na vzducholoď mířící z Jeruzaléma pryč – a dokonce už na zítřejší večer. Vlastně jsem ani neočekávala, že by to dokázal zařídit tak rychle, takže překvapení je na místě. Přestup v Curychu mi nijak nevadí, hlavně… Hlavně, že budeme na cestě daleko od Jeruzaléma.
Včerejší den ani dnešní pěkné ráno nezměnily nic na tom, že chci z města pryč. Je to útěk? Ano. Ale… Necítím se tady… Necítím se tady v bezpečí, ať už se tu nakonec děje cokoliv. Sám Daniel to včera říkal, jak se všechny důležité figury začaly setkávat ve středu šachovnice, aby mohla být rozehrána tahle poslední partie o osud našeho světa. A o to víc mne to žene z hracího plánu pryč, mimo dosah černých a bílých polí i rukou loutkáře, co nás postrkuje vpřed do předem zamýšlené rošády. Dumah byla jejich figurka, ale já jí už nejsem a ani nechci být. Já… Ani Alex…
Ze zamyšlení, se kterým poněkud strnule hledím směrem k oběma mužům mne vytrhne Alexův hlas. To jediné slovo, které toho navzdory své strohosti řekne ve skutečnosti tak moc. „Platí.“ Nic více, nic méně. „Bude lepší, když odsud odjedeš,“ proletí mi hlavou to zvláštní přeřeknutí. Nicméně jako by se společně s obálkou se dvěma lístky do Provincií vkradlo do místnosti i napětí houstnoucí s každým úderem srdce. Alex se neusmívá a… Mlčí. I to je v jeho případě více než výmluvná odpověď. Jak rychle se to celé z přátelského rozhovoru přetočilo… V tohle? A… Proč? Odpověď se nabízí takřka sama – kvůli mně.
Danielova pozornost i slova směřují z mlčícího Alexe ke mně. „Chtěli jsme se ještě před odjezdem projít po městě, takže… Takže bychom to mohli spojit rovnou i s obědem, ať s námi nemusíte mít… Další starosti. Ale počítám, že bychom tady mohli povečeřet… Společně?“ navrhnu a zalétnu nejistým pohledem k Alexovi.
Nicméně vzápětí se očima vrátím právě k Danielovi stojícímu stále u dveří a odhodlám se k tomu vyslovit nahlas to, co mi letí hlavou od okamžiku, kdy to vyslovil. „Danieli… Jak jste to vlastně myslel? Pod co byste se nepodepsal? O co tady jde?“ zeptám se ho přímo. Odpověď sice tuším, ale chci to slyšet od něj. Jeho slovy. Tohle neustálé přešlapování na místě… | ||
