Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Známá místa Manželský pár i jejich pohledy nechám rychle za svými zády, když vykročím ulicí pryč. Kabát na mne doslova vlaje, jinak je pod ním ovšem nečekaně příjemně. Vlastně očekávala jsem, že venku bude mnohem větší zima, ovšem vypadá to na celkem pěkný pozdně podzimní den. Stačí mi pár nádechů toho svěžího čerstvého vzduchu mne trochu zpruží a pomůže mi si aspoň trochu pročistit hlavu. Oproti tomu mi stačí pár pohledů na lidi, které míjím, na ty rudé nosy, červené tváře i ruce v teplých rukavicích vražených do kapes abych pochopila, že zase tak slavné to s tím pěkným dnem asi nebude. Nicméně… Ne. Je mi dobře… Ale… Co je vlastně jeruzalémská zima oproti chladu, co si nosím ve svém nitru? Nic.
Jak se vzdaluji od věže vrhající stín před několik ulic a možná i celé Zahrady, nedá mi to, abych se aspoň jednou neotočila a… Zastavím se, když vzhlédnu až k vrcholu ztrácejícímu se zdánlivě v nedohledu. Danielův apartmán se skrývá v mracích, tak vysoko nad městem až se z toho točí hlava. Za jiných okolností by možná bylo až úsměvné, že právě takové místo poslouží pro setkání serafína s nebeským generálem… Stačí mi na okamžik přivřít oči, abych si vybavila ten dechberoucí výhled na celé město, na zepelíny plující oblohou… Asi… Asi chápu, proč se Daniel skryl před světem právě na takovém místě.
Chvíli mi trvá, než ze sebe setřesu ten zvláštní pocit, který ve mne pohled na věž vyvolává. Protřu si oči a raději pokračuji ulicí dál. Soustřeď se, napomenu sebe sama. Mine mne hned několik kočárů, avšak na volnou drožku stojící u kraje chodníku narazím až po pár delších minutách. Okamžitě zamířím ke kočáru z lakovaného černého dřeva, u kterého postává zapřažená dvojice koní vyhřebelcovaných tak, aby se leskli stejně jako to dřevo. Už se i nadechuji k pozdravu a té obligátní otázce „jste volný?“ avšak slova se mi zadrhnout v krku v okamžiku, kdy se přiblížím a ucítím na sobě ten nedůvěřivý pohled muže sedícího na kozlíku. Ne, rozhodně nevypadám jako běžná lady ze Zahrad. Vlastně pochybuji, že vůbec působím jako kterákoliv dáma, která by v této části města mohla potřebovat kočár. A tak jakkoliv se nadechnu, tak v první chvíli jen rozpačitě sklopím hlavu a uhnu pohledem.
Je to tak muž, kdo první promluví. Stále na sobě cítím ten hodnotící pohled, kterým mne přejede od hlavy až k botám a zpátky. Všimnu si, jak se jím přeci jen o trochu déle pozastaví na mém oblečení. Raději nechci ani vědět, co si o mne v tu chvíli myslí. Neupravená hezká žena v kalhotách a luxusním pánském kabátu, který jí už na první pohled nesedí ani nepatří. Takovou by manžel rozhodně nepustil takhle z domu ven. Proboha, doufám, že si nebude myslet, že jsem ho někde ukradla!... „Ano, potřebovala,“ rychle přitakám, když mne osloví namísto toho, aby mne raději ignoroval nebo mi dal najevo, že na zákazníka jako já nečeká. „Říká vám něco hotel Shaddy Oak?“ přejdu rovnou k věci. Tohle je tak… Nepříjemné. Svým způsobem i ponižující… Protože i když muž usoudí, že budu platící zákazník jako každý jiný, tak tím ten předchozí pohled rozhodně nesmaže.
„Výborně. Ano vím, není to v Zahradách, počítám, že cesta zabere delší čas,“ souhlasně kývnu hlavou a přeci jen se mi uleví. Více se pobízet nenechám, ačkoliv nabízenou ruku nepřijmu. Do kočáru se po schůdkách vyhoupnu sama a usadím se, zatímco kočí za mnou opět zavře dveře a sám se přesune zpátky na kozlík. Trvá to jen chvíli, než se ozve prásknutí opratí a kočár se s trhnutím rozjede vpřed. Polstrování sedaček je příjemně měkké, i tak mám ovšem daleko k tomu, abych se zde pohodlně usadila a dovolila si přivřít oči. Využít ten čas k dalšímu odpočinku.
Namísto toho odhrnu krajkovou záclonku stranou, aby mi nezavazela ve výhledu z okénka kočáru ven a lehce se předkloním, abych lépe viděla ven. Projíždíme samotným srdcem Zahrad, všemi těmi místy, které tak dobře poznávám a přináší s sebou všechny ty hořkosladké vzpomínky na život, který mi už nepatří. Delilah Blair Doherty. Paní Flanagan. Lady ze Zahrad s dobrým jménem, paní svého domu, ovšem ne života. Všechna ta známá místa, kterými projíždíme ve mne jen živí melancholii prosakující tím vším až na povrch.
Na rtech mi vykvete smutný úsměv, když kočár projíždí kolem vysoké budovy s ozdobným zlatým štukováním a červeně natřenými rámy oken i dveří. Sídlí v něm největší knihkupectví v celém Novém Jeruzalémě. Vchod nepůsobí nikterak pompézně, naopak si zachovává ten klasický styl na památku původního antikvariátu, který zde byl, avšak uvnitř se rozkládají celé dvě patra plná polic s knihami. Dokonce i několik salonků, kde se pořádají různá setkání i veřejná předčítání…
Občas tu bývala i setkání matčina dámského klubu, na která jsem musela čas od času povinně chodit. Ať už kvůli tomu, aby se matka mohla pochlubit a zúročit všechny ty hodiny, které jsem trávila u klavíru nebo zkrátka jen proto, že pro mladou dámu tohle byl vhodný způsob, jak trávit svůj čas. Ostatně… Kolik času jsem tady strávila? Ani se nedokážu dopočítat, kolik hodin a hodin to muselo být. Ani kolik peněz jsem tady musela za všechny ty roky nechat. Pohled sklouznu po oknech, kterými je vidět dovnitř.
Kočár zabočí za roh ulice a dům mi zmizí z dohledu. Kola kodrcají po kamenných kočičích hlavách a scenérie za okénkem se mění. Stejně jako vzpomínky, do kterých se nořím a mám z nich ten stejný pocit jako by se jen jednalo zkrátka o další… Tak trochu jiné… Verše. Záblesky života, který byl můj a zároveň cizí. Očima sklouznu po rohu ulice, na kterém stojí lampa natřená lahvově zelenou barvou. Jednou se nám tady rozbil kočár… Něco s kolem? Byla zima až z toho praštilo a podpatky střevíčků se mi bořily do čerstvě napadnutého sněhu. Ve večerních šatech a lehkém kabátu s plédem jsem rozhodně nebyla oblečená na noční procházku, ovšem Bartholomew si trval na svém.
„Del, ty vůbec nevíš, co je dobré.“ To byla jeho oblíbená věta, kterou vždy následovalo to stejné. „Bude se ti to líbit, Del, uvidíš.“ Tohle vždy znamenalo konec hovoru a jasné znamení, že se mnou o tom už nehodlá více diskutovat. Tehdy to nebylo jiné, když jsem se na znamení kapitulace jen s nejistým úsměvem chytila nabídnutého rámě, jak se sluší a patří. Ta procházka byla… Nakonec pěkná. Patří mezi ty hezké vzpomínky, které na Bartha mám. Jak spolu kráčíme nočním zasněženým městem, zatímco mne pevně drží u sebe, abych neuklouzla a vypráví mi, co se dozvěděl v pánském klubu… Jak se na chvíli zastavíme u zamrzlé kašny na jednom malém náměstí, aby mne mohl políbit… Kazí to jen ta hořká notička za koncem našeho nočního dobrodružství, těch pár týdnů, které jsem v horečkách prokašlala v posteli, neschopná dojít dál než do koupelny. „S tebou je to vážně složité, Del.“ Měla jsem mu přeci říci, že mi je zima a nejsem na tu procházku vhodně oblečená… Ah, ano. Málem mne tehdy obvinil, že jsem to snad udělala schválně, abych se vyhnula večírku pořádaného u Tennysonů…
Hořce se ušklíbnu a přeci jen se zády zapřu do polstrování. Cesta ubíhá pomalu, připadá mi to jako celá věčnost. Celou dobu hledím ven a nedovolím si ani jednou přivřít oči, ačkoliv k tomu dlouhé sezení svádí. Probírám se vzpomínkami na něco, co už není. Je to milosrdnější než vracet se k té aukci. K tomu, co se stalo. Co jsem udělala. Avšak… Dokonce ani před tímhle nedokážu utíkat dost dlouho. Nejde to. Jakmile projedeme známou ulicí, ze které se odbočuje ke stájím… Moc dobře vím, že bych tam měla zajít. Říct jim, že jsem Rustyho musela nechat v přístavní čtvrti a ať si tu zálohu nechají. Ani tomu koni jsem nepřinesla štěstí, přitom jsem měla jedinou povinnost – vrátit ho.
Kočár zastaví na znamení, že jsem na místě. A skutečně jsme, stojíme před známou budovou hotelu. Přesto přimět se vystoupit je pro mne… Těžké. Vzpomínky, která přináší tohle místo jsou… Příliš čerstvé. „Ah… Ano… Ano, prosím,“ odpovím kočímu poněkud roztržitě, když odtrhnu pohled od schodů před hotelem. „Budu potřebovat, abyste mne odvezl zase zpátky do Zahrad. A mohla bych vás požádat, zda byste mi pomohl se zavazadly? Do haly je snesu sama, ale nemám jich zrovna málo. Přišla bych vám dát vědět, jakmile budu nachystaná,“ požádám muže ještě předtím, než se vydám do hotelu.
Rychle vyběhnu po schodech nahoru a vejdu dovnitř. Facka horkého suchého vzduchu, kterou dostanu, mne na okamžik zarazí na místě. Jakmile se ocitnu v hotelové hale, přivítá mne překvapený hlas ženy sedící na recepci. Rychle se narovnám a jen krátce zaváhám, když se vydám jejím směrem. „Ne… Ne,“ rychle zavrtím hlavou. „Tedy, ano, chci říct – nemusíte se bát, jsem v pořádku. Jen mám za sebou… Opravdu dlouhou noc a den,“ ujistím ji. Víc nemá smysl dodávat, stejně si bude myslet své – vypadám jako někdo, kdo je v pořádku? Nejsem si tím úplně jistá. Tak či tak… Žena pokračuje dál a její další slova vymažou z mé tváře veškerou barvu i výraz. Ten usměvavý gentleman. Nedokážu jí v tu chvíli oplácet pohled, nedokážu… Nic. Tohle bolí. Tohle tak zatraceně moc bolí. Stokrát hůře, než když jsem hleděla do dětské tváře toho kluka a nutila se k úsměvu a polykala ta hořká slova o tom, že nejsem hrdinka. Že ten jediný hrdina právě umírá sám na hotelové pokoji, a to jen kvůli mně. Nejraději bych se otočila na místě a utekla. Přesto to neudělám – seberu se, ostatně… Zbývá něco jiného? Ne. Ničemu bych tím nepomohla – a sobě už vůbec ne.
„To… Věřím… A omlouvám se, opravdu jsem vás nechtěla nějak zbytečně děsit,“ vydoluji ze sebe, když vidím tu upřímnou úlevu v její tváři. „Budu si přát ten účet, proto jsem tady, abych se odhlásila a vyzvedla věci,“ upřesním a vyčkám u recepce, dokud žena nespočítá přesnou částku, kterou je nutnou doplatit. To naštěstí skutečně není problém, peněz jsem si s sebou vzala dost. Nakonec jí nechám i něco navíc, jak se sluší a patří.
Jakmile je tohle srovnáno, tak bez dalších slov či vysvětlování vykročím ke schodům do patra s tím jasným odhodláním i palčivým pocitem v hrudi, co mne odsud žene pryč. Žádný sentiment, žádné zbytečné zdržování se. Hodlám jen v rychlosti sbalit těch pár věcí z koupelny a kousků oblečení, co jsem vytáhla z kufrů, abych je mohla začít snášet dolů do haly. Nikdo mne tu očividně nehledal ani se po mně nesháněl, což je… Dobré znamení. I tak ovšem pospíchám.
Čím dříve budu zpátky, tím lépe… | ||
| |||
 | Záblesky bílé „V tom stroji,“ dodám tišeji. Byly tři, a přeci… pod tím skoro až nedůvěřivým pohledem zaváhám, jestli to pamatuji správně. Aspoň myslím, že byly tři. Jestli tam tři pořád jsou, je druhá otázka, ale snad neměla čas pobrat více než jeden. „Dobře. Buď opatrný,“ přejde mi přes rty, jako by bylo tak snadné stroj aktivovat a… ne, nechci nad tím přemýšlet. Vzpomínat. Představovat si to. Poklesnu na sedačce, až se na ni skoro položím, ale s rychle stupňující slabostí zápasím. Nechci spát. Nechci… se propadnout do řeší snů, které dnes bude vládnout ta jediná tvář ohraničená měsíčně světlými prameny. Pořád ho vidím, když zavřu oči. Jeho duch mě pronásleduje a nenechává mě klidnou. O kolik to bylo snazší, když byl stále mrtvý, ale to on není. A já najednou nevím, jak bych ještě mohla zvítězit nad odkazem té, která stála po jeho boku, a zůstat prostě jenom Verou. V očích mě štípou slzy, ale vlastně lesklé perly nekloužou po tvářích ani tak kvůli Elijovi jako hrůze z toho, že ho budu brzy následovat. Copak by to mohlo dopadnout jinak? „… obávám se, že tohle je jen začátek války, Musíme dělat, co se dá. Bojovat. Tehdy mi ta slova připadala tak přesvědčivá, že bych se do víru boje klidně vrhla i já sama, ale… ale s tím by William nikdy nesouhlasil. Pořád se mi však připomínají. Dokonce i když se zvuk vzdalujících kroků pomalu vytratí za rohem chodby, mě jeho hlas nenechává samotnou. A zatímco se svět blíží svému konci, mně trápí docela jiný konec, který se zdá zrovna tak nevyhnutelný. Dlaní si podepřu hlavu. Jsem opravdu… unavená. Pod chvějící se víčky se znovu zableskne bílá. Bílá jako roucho, bílá jako hvězdy na obloze, jako záře obouručního meče, jako… * * * … bílé květy, které stejně jako každý rok kvetou kolem lesní cesty. A jako každý rok je to nádhera. V jedné ruce svírám tu sestřinu, zatímco tou druhou se snažím dostat ze světlých šatů zelené flíčky od trávy. Mamá mě zabije. Ale pokud mi Priscilla zopakuje ještě jednou, že jsem ji měla poslechnout a nebrat si na procházku zrovna něco takového, strčím ji do bláta a mamá nás zabije obě. Spravedlnost! Prý co je to za nápady běhat po lesích v něčem takovém. Nerozumí tomu. Ani jedna. Každá správná lesní víla přeci tančí lesními lukami v bílé a navíc mám bílou ráda, připadám si v ní jako nevěsta.
„… možná bych to mohla dát slečně Margaret tajně,“ napadne mě spásná myšlenka. Vlastně by se to mamá ani nemusela dozvědět! Prostě služebnou zapřísahám a bude. „Stejně jí to řekne. Měla by ses prostě…“ zaprotestuje sestra střízlivě, ale to už ji pustím a rozeběhnu se do kopce, „přiznat.“ „Poslední u staré vrby je hlemýžď!“ zavolám, jako bych ji neslyšela. „Co? Vero, počkej!“ Ale já nečekám. Nikdy nečekám. Jedna noha střídá druhou, zatímco mi z hrdla vyrazí krátké zasmání, kdy se ohlédnu k sestře, která… která mě přeci jenom následuje. Vysoká koruna vrby dominující celému tomuhle místu je vidět už zdálky. Samozřejmě, že k ní doběhnu první. A samozřejmě, že se dlaní zachytím jedné z nižších větví a šlapkou najdu známou prohlubeň ve kmeni. „Mamá říkala, že na ten strom nemáš lézt,“ zarazí se sestra. „Spadneš.“ „To mamá říká vždycky,“ opáčím se smíchem a rozhodně se tím nenechám odradit, abych vyšplhala ještě o větev výš, „ale zatím jsem nikdy…“ … a zrovna v tu chvíli, jako by to bůh slyšel, nebo ďábel jenom čekal na příležitost, se mi nad hlavou prožene rezavý stín. Dlaň leknutím povolí stisk. Kudrliny mi problesknou přes očima a do zad se opře vítr. Skrze větve nade mnou se prodere oslňující záblesk bílého světla. „Vero!“
Loket mi na opěradle podjede a hlava spadne. Probere mě to z dřímotu. Rozostřeným pohledem přejedu potemnělou místnost, než dlouze vydechnu. Je to tak zvláštní. Ani nevím, kdy jsem se začala tolik bát. Pádů. Omylů. Všeho, jako by jeden pád nevyhnutelně následoval druhý a já se bortila čím dál hlouběji do bahna, z kterého už jsem se nikdy neměla vyhrabat. Kam se poděla ta dívka, která si na staré vrbě zlomila ruku a stejně na ní o necelé dva měsíce vylezla znovu, skoro jako by si potřebovala dokázat, že se nebojí? Jako by to potřebovala dokázat všem ostatním? A stejně tak si potřebovala dokázat, že se nebojí strašidelného vévody, když mu na tom proklatém plese tak drze ukradla společníka? Kdy přesně jsem si přestala věřit natolik, že strach zvítězil na plné čáře? „Ale víš… někdo mi jednou řekl, že musíme dělat, co se dá. Udělalo to na mě docela dojem.“ „Někdo?“ A já vím, já vím. Dříve nebo později se budu muset vytáhnout na nohy bez ohledu na to, jak moc zabahněná budu. Plácat se v tom nemá smysl. V tom má William pravdu. Právě teď však klesám. A zelený polštář působí čím dál lákavěji. Možná už s tím bojovat nechci, možná to zkrátka bolí příliš. Odmítat kusy sebe samé. Bát se toho, kým bych se mohla stát, kdybych na chvíli dovolila své druhé části převzít kontrolu nad situací. Kdybych se bránila. Nebo někoho jiného. Elijah by to možná chápal. Ten strach z toho, co se skrývá uvnitř nás. Ale Elijah je pryč. A já… já se znovu svezu po vlně únavy. Svět se ponoří do tmy, kterou bez varování protne další bílá mžitka. Další připomínka. A další… * * * … rybka probleskne pod hladinou. Tentokrát byla skoro úplně bílá! Navzdory tomu, že mě vévoda nabádal, ať dávám pozor, stojím už takřka u samého okraje jezírka a fascinovaně hledím na míhající se těla ryb. Skoro mě až mrzí, že pro ně nic nemám. Nikdy by mě nenapadlo, že i ryby mohou mít tak fascinující zbarvení. Moct se tady jednou jenom tak posadit a vytáhnout si notes na kreslení… Byly by to zábavné skici. A kdybych si k nim pak sedla s opravdovými barvami, hm! Nakonec mě tihle vévodovi kapři zaujali více než papoušci. Říct mi kdokoliv jiný nejspíše bych neuvěřila, že jsou to kapři, a vlastně i na Williama jsem se zatvářila v jednom okamžiku podezřívavě, ale… ne, takhle by si ze mě neutahoval. Asi. „Je to takřka… hypnotické,“ přiměji se odtrhnout pohled od jezírka a znovu natočit směrem k muži, který stojí v uctivé vzdálenosti ode mě. „Musím uznat, že máte asi šťastnější ruku při výběru míst na-…“
Když přenesu váhu z jedné nohy na druhou a chci ukročit od okraje, střevíček mi podjede. Ostře se nadechnu, ale to už černovlasý muž udělá krok blíže a pevně zachytí mou paži, než bych stačila sletět do vody. Raději se nechám nasměrovat na štěrkovou cestičku, byť mi srdce buší v hrudi až nedůstojně rychle a mám problém odtrhnout pohled od jeho tváře. Než však překvapení a snad i kapku starosti stačí nahradit přísnost, ramena se mi zachvějí tichým smíchem. Vypadal, jako by… „Promiňte. Totiž… děkuji,“ zakryji si rty prsty. „Tentokrát už bych to asi nesvedla na nepřízeň počasí, viďte?“ nadhodím žertovně a, když si uvědomím, že mu stále ještě hledím do tváře, postrčena zvláštní pohnutkou dodám: „Myslíte, že bychom si mohli tykat?“ * * * Možná má William pravdu. Možná nepoučitelná jsem. Dokonce i tehdy mě varoval, že to kolem jezírka klouže, a stejně chybělo tak málo, abych… zase spadla. Kolikrát jsem se už musela sbírat ze země? A kolikrát mě zachytil právě on? Ani tentokrát to není jiné. Přidělávám mu jenom práci a starosti, a přeci… Přišel. Přišel pro mě. V tom na míru dělaném obleku, který ve mně budí obavu, že měl být někde jinde. Že jsem vyrušila něco důležitého. Ale… Možná ne. Na dnešní večer jsme byli domluvení. „Vero, přál bych si…“ Přála bych si, aby se mi vzpomínky na minulý život nezačaly vracet. Abych mohla být jenom sama sebou, a ne reinkarnovanou Zerachiel, pravou rukou ďábla. Nechci… mu znovu ublížit. Jak dlouho asi potrvá, než se mi z tváře vytratí i poslední mé rysy a začnu být více jako ona? A jak dlouho tomu bude William schopen přihlížet? Vím, že mu na mě záleží a mně na něm také záleží. Měla jsem tolik důvodů s tím nic nedělat, a přesto mě vidina konce světa přiměla překročit ty pečlivě dodržované hranice mezi námi. Tolik jsem se na náš společně strávený čas těšila, ale… Bojím se, tolik se bojím, že Luciferův návrat celý proces jenom urychlí. Zerachiel to všechno cítila tak intenzivně, a dokonce i na mě doléhají ze všeho nejsilněji její emoce. Je těžké zapomenout na někoho, kdo i nadále zůstává součástí mého života. Je to prokletí. On je mé prokletí. Jak dlouho tomu však dokážu vzdorovat, když se mi ani nedaří držet oči otevřené a opět poklesám na polštáři? Akorát tím Williamovi zase přidělám starosti. Musím to… Měla bych to vydržet. Určitě už se brzy vrátí a… „… někdy mám pocit, že jste nepoučitelná, lady. Matně se mi vybaví úryvek z jedné mé oblíbené knihy, kde autor zrovna rozebíral bělost velryby. Ta barva pro něj byla jak znakem éterickým krásy stejně tak zdůrazněním děsivosti bílého vlka nebo třeba žraloka. Ta barva budila v lidských duších hrůzu. Každý duch nosí sněhobílý plášť a, byť bílou často považujeme za znak nevinnosti či vznešenosti, je na ní něco… nepřirozeného. Jako by to nebyla ani tak barva jako její nedostatek, jako by to byla mrazivá pustina. Mám pocit, že se v ní znovu ztrácím. Dokonce i když bloudím bílou planinou, na kůži cítím to šimravé teplo, skoro jako by tady byl. Je to tak povědomé. A najednou se mi žilami rozproudí ten takřka omamný klid. Zerachiel ten pocit zbožňovala. Že bych to tentokrát už nevydržela a podlehla tomu omamnému proudu, který se mě tolik snažil strhnout pod hladinu? Je to jenom další sen? Kdysi… Když jsem ještě bydlela v Jeruzalémě a zůstala v tom strašlivém domě sama, zdávalo se mi o něm často. Budila jsem se s tím zvláštním pocitem, jako by vedle mě v posteli někdo ležel, a pak… tam nikdo nebyl. Bylo to tak zvláštní. Alespoň na chvíli se mi však dařilo uniknout před tíživou realitou, jednání s právníky a Philipovými příbuznými, kteří… kteří mě nesnášeli. A nejhorší na tom bylo, že jsem se jim nemohla divit. Skrze pootevřené rty vyrazím vzduch z plic a přiměji se pohnout. Ruka mi malátně sklouzne po opěradle, zatímco se pokusím vzepřít a povytáhnout se alespoň o kus více. Nesmím usnout. Akorát bych tím Williamovi přidělala starosti. Rozlepit oči je těžké, ale nakonec řasy poskočí a ze tmy se vynoří černobílá silueta muže. Dokonce i v rozostřeném světě mě srdce nenechá na pochybách, kdo tam stojí. Ten pocit…
„… Vera,“ splyne mi ze rtů tím nesmyslně slabým hláskem. Opravím ho, i když vím, že na tom nezáleží. Nevrátil se pro mě, ale pro ni. Nebo tím myslí, že mezi námi rozdíl nevidí a záleží mu jenom na naší duši? Mohlo by to být tak snadné? Skoro bych tomu chtěla uvěřit, ale s Luciferem to tak snadné nikdy nebylo, a přeci každému jeho slovu naslouchám, jako by to byla dešťová kapka a ta se vsakovala do pustiny vyprahlé dlouhým suchem. Melville to popsal přesně. Jakkoliv je bílá barva ztělesněním děsu, něco na ní nás poutá, přitahuje a nedovoluje nám to od ní odtrhnout zrak. Nebo je takový on? Lucifer? Má vlastní bílá velryba, kvůli níž se slepě poženu do srdce bouře bez ohledu na to, kolik životů to bude stát? Dokonce i když ke mně vykročí, sebou netrhnu a nepokusím se utéct. Pomocí opěrky se pomalu napřímím a zvednu k němu tvář. Uhranutě na něj hledím zarudlýma očima, s tvářemi zamazanými líčidly a krví. Ještě nikdy jsem si nepřipadala tak… malá. Nedokonalá. Nebo lidská? Těžko se to vkládá do slov, ale ten pocit, ten zvláštní pocit, který k němu tak neodmyslitelně patří, jenom sílí. Čím dál více si uvědomuji, že to není jenom tím, kdo je. Lucifer z mých Veršů. Je to tím, co je. Nebo spíše byl. Anděl. Serafín. A dost možná více než to, ale Zlatý trůn je pořád prázdný a Zlaté město nechráněné. Bylo by to nakonec tak špatné? Kdyby se mu na něj podařilo zasednout. Navzdory všemu, co způsobil a napáchal, jeho důvody byly dobré a… záleželo mu nejenom na osudu jeho bratrů a sester, ale i osudu tohoto světa. Pokud by seděl na Zlatém trůnu on, dokázal by ovlivnit mnohé. Možná dokonce zastavit konec světa. Nebo ne? Když otevírajícím se Branám nezabránil ani Otec, měl by on vůbec šanci? A jak vůbec vypadá vize, kterou si v hlavě nosí jenom on, ale rozhoduje o nás všech? Zerachiel se toho bála. Nechtěla o něj přijít. Nebyla si zdaleka tak jistá, že by to zvládl, že by to mohl zvládnout kdokoliv z nich. K některým věcem nebyli určeni. Ba co více, nebyli pro ně stvořeni. Jestli mu to někdy řekla, nevím. Dost možná ne. Dokud neměli způsob, jak se do Zlatého města dostat, bylo to zbytečné, a pak… kdo ví, jestli žila tak dlouho. Jestli vůbec dostala příležitost. A jestli by ji poslechl. Všechen čas na světě. Říká toho tak málo, a přeci i těmi pár slovy dokáže zasáhnout přesně tu správnou strunu, na kterou by slyšela. Tolik to chtěla. Věčnost s ním. Nebo alespoň trochu více času. Proto to všechno dělala. Pro něj. Pro ně. Vím, co by odpověděla. „Vždycky.“ Nezaváhala by ani na vteřinu, protože se tehdy v té jeskyni rozhodla, že mu důvěřovat bude. A pokud by její důvěru zklamal, pořád se mohla otočit a odejít. Tenhle svět byl přeci velký. Část mě, ta hanebná část, kterou se před světem snažím skrýt, se málem pohne a vyjde mu vstříc. Bylo by to tak snadné, tak samozřejmé. To v jeho náruči nacházela rozhřešení, to díky němu dokázala nést tíhu všeho, co dělala, a já si nepřeji nic jiného. Chci, aby to přestalo bolet. Mohla bych utéct. Schovat se u něj. Nechat tu šimravou energii, ať mě ukonejší. Ať se v ní všechno zlé ztratí. Pohled mi sklouzne k natažené ruce a stejně jako tehdy v Opeře zaváhám. Vlastně ani nevím, co mě zabrzdí, ale… poprvé si v jeho přítomnosti rozpomenu na toho nešťastného mladíka. Tolik jsem v něm hledala odraz jeho předchůdce, že ani nevím, kdo byl. Kdo byl Elijah Granville. Zůstává jenom ten jeden večer, kdy ke mně stejně jako Lucifer teď natáhl ruku. Pohled mi tehdy sklouzl do strany a v davu se mihla zachmuřená tvář vévody. Netýkalo se ho to, to jsem si řekla, a odhodlaně se vydala pryč s mužem, kterého jsem neznala. Vstříc dalšímu pádu. A krvi a slzám. Tehdy mě tak nazval poprvé. Nepoučitelná.
„Někdo moudrý. Komu občas zrovna nepřidávám, ale… Doufám, že ví, že… mu věřím. Se vším.“ „Hmm, moudrý… Vero… Děkuji. Od určité doby pro mě není snadné důvěřovat, ale William… William je buďto blázen nebo má svatou trpělivost, protože ani po tom všem se ode mě neodvrátil. Měl. Nezávislý pozorovatel by mi to jistě dosvědčil. A přesto z jeho strany nikdy nepřišla rána, kterou bych si zasloužila. Skoro jako bych byla veverka, jsem se nakonec odvážila doběhnout pro oříšek až k němu a… Eh, to není zrovna lichotivé přirovnání, ale asi se to tak opravdu stalo. A Lucifer teď žádá to samé. Důvěru. Dobře vím, že bez ní by to mezi nimi nefungovalo. V tomhle si byli podobní, ani jeden po druhém nežádal málo. Jenom všechno. A kdybych opravdu byla tak nepoučitelná, jak to William říká, vložila bych mu to do rukou. Svou duši, srdce i život. Ona toho nikdy nelitovala. A já… Litovala bych toho já? Chvíle se natáhne. Pohledem vystoupám k jeho tváři. Pamatuji si ho přesně takového. Jeho oči, úsměv… Zatímco mě na kůži šimrá to zvláštní teplo a srdce mi svírá ledová pěst, něco si pomalu začínám uvědomovat. Je to on. Opravdu on, ale jeden kus skládačky chybí a nechce zapadnout na své místo. Já. Já jsem jiná. Už nevěřím, že by dobré důvody dokázaly ospravedlnit všechno to zlo, které napáchali. A nevěřím, že to, co Laylah udělala Elijovi, bylo správné. A nevím, co se Zerachiel stalo. Proč v jejím životě převládl hněv nad vším ostatním, jestli za to mohla válka, nebo se zbortila pod tíhou, co všechno Luciferovi udělali. Nevím. Přesto… Ona se možná pomátla, možná už jí nezáleželo na ničem kromě něj, možná byla taková na konci, ale já taková nejsem. Ještě ne. A kdo ví, jestli někdy budu. Nechci být. „Nemá smysl se bát věcí, které jednou možná přijdou. Přivřu oči a… pak prostě jenom vydechnu, než se dlaní zachytím opěrky a přinutím se vzepřít na nohách. Jde to ztuha. Tělo neposlouchá, vlastně i duše by se nejraději schoulila pod dekou a několik dlouhých dní zpod ní ani nevykoukla. To jsem udělala potom, co zemřel Philip. A dokonce i ona se stáhla do sebe potom, co Lucifer padl. Tentokrát se však postavím. Postavím se, i kdyby to bylo to poslední, co udělám. Vzdoruji nejenom proti sobě samé, ale i tomu šimravému pocitu na kůži. Vemlouvavému klidu. Pokušení, které s sebou natažená dlaň přináší. Nepřijmu ji. Nemůžu, protože… … pak bych to akceptovala. To, co se stalo. To, že jsem jenom zbytný vedlejší produkt v procesu znovuzrození té, která mu stála po boku. To, že tohle nemůže dopadnout jinak. Ale… Neudělám to. Protože William má otravnou schopnost mít vždycky pravdu a, kdyby to byla pravda, nemarnil by se mnou čas. To jemu věřím. A budu věřit, že se nepletl ve mně. Nebo možná jenom v tom, že jsem nepoučitelná. Výjimka potvrzující pravidlo. „Mýlíš se,“ vydechnu s námahou. A můj hlas je pořád tak tichý a slabý, ale přinejmenším se do něj vrátí to něco… co tam patří. Odhodlání?
Samotné mi to připadá směšné. Já, která se sotva udržím na nohou. A která na tomhle světě nestrávila ani dvě celé dekády. Ve Verších jsem neprožila ani celý rok, a přeci mi naložily větší váhu, než jsem chvílemi schopná ustát. Vzhlížím k němu očima zarudlýma od pláče a… Já? Opravdu zrovna já říkám Luciferovi, že se mýlí? „Nejsou to jenom jména. Stejně jako Elijah nebyl jenom jméno a Lucifer není jenom jméno. Nechtěl se tebou stát. Tak velký je tam rozdíl,“ pokračuji. „Ti, které jsi znal, jsou pryč. Je mi to líto, ale… je to pravda.“ | ||
| |||
 | Ve stínu věže Delilah Blair Flanagan Výtah i vstupní chodbu necháš za sebou. Venku tě přivítá nezvykle příjemné počasí. Slunce svítí a jeho paprsky roztrhávají poslední zbytky mlhy, která se tak ráda povaluje v ulicích Jeruzaléma nehledě na roční dobu. Snad jen… dle oblečení ostatních a červených nosů a tváří ti dochází, že asi až tak teplo nebude. Přesto si nemůžeš stěžovat na chlad. Snad je to tím Danielovým kabátem, který na tobě poněkud visí a tvá útlá ramena jej zdaleka nedokážou zaplnit, jak by měla. Kašmírová šála příjemně hřeje kolem krku a není problém se prostě… nadechnout.
Nejsi tu ale kvůli procházkám po okolí. Ne, potřebuješ sehnat nějakou drožku, která tě odveze zpátky do hotelu. Postupně se dostaneš ze stínu věže, která se takto ze země jeví skutečně ohromná. Až jednoho chytne závrať, když vzhlédne k jejímu vrcholu. Špička se skutečně ztrácí mezi mraky, takže ji vlastně ani celou nevidíš. Moc dobře ale teď víš, koho bys tam našla. Staří známí se opět setkávají…
Pokračuješ dál ulicí a vyhlížíš nějakou vhodnou drožku. Chvíli to trvá. Buďto kolem tebe projíždí soukromé kočáry a nebo obsazené vozy, ale nakonec se ti poštěstí jednu zahlédnout postávat u kraje silnice. Vůz vypadá udržovaně a rozhodně ne jako nějaká rozhrkaná kárka. Naopak je jasné, že místní klientela se nespokojí jen s něčím obyčejným, ale zároveň si za to také připlatí. Peníze ale nejsou něco, co by tě teď nějak výrazněji trápilo. Ostatně na aukci si nakonec neutratila skoro nic. Kočí v kvalitním zimním kabátu po tobě sklouzne poněkud nedůvěřivým pohledem. Viditelně je přeci jen uvyklý na trochu jiné zákazníky. Na druhou stranu, i když to oblečení nepatří zrovna tobě, je na něm více než patrná jeho cena.
„Madam, potřebovala byste někam odvézt?“ Zeptá se tě poté, co si tě trochu neslušně přeměří pohledem, ale hned na to si odkašle a nasadí profesionální výraz. „Hmm, jistě… To jméno mi něco říká. Znám to tam, i když to není přímo v Zahradách. Nastupte si. Tahle cesta bude chvíli trvat.“ Seskočí z kozlíku, aby ti otevřel dveře a pak ti i pomohl do kočáru, pokud se zachytíš jeho nabízené ruky.
Uvnitř vozu je to skutečně pohodlné a čisté. Na měkké sedačce se pohodlně sedí a za okénkem krytým zdobenou záclonou můžeš sledovat ubíhající ulice Nového Jeruzaléma. Tady v Zahradách je všechno tak povědomé. Opět se přistihneš při tom, jak některá místa poznáváš. K jiným se pojí dokonce i vzpomínky. Tudy jste šli s Barthem večer z divadla, když se vašemu kočáru rozbilo kolo a Barth trval na tom, že procházka na nočním vzduchu ti udělá dobře a bude to příjemné zpestření večera. Muselo se nechat, že tehdy měly zasněžené ulice těžce popsatelné kouzlo. Snad jen, kdybys ten zážitek pak poctivě neodstonala.
Tentokrát ti zima ani nijak chladno není a sníh také nikdy kolem na zemi neleží. Víš však, že tohle se může klidně z hodiny na hodinu změnit. Ostatně zima už je skutečně za rohem. Cesta ubíhá poklidně. Snad i trochu nepříjemně zdlouhavě. Přeci jen si v kočáru posedíš docela dlouho, než se dostanete k cíli. Projede hlavní ulicí, do které ústí boční ulička, v níž leží známé stáje. Jak to dopadlo s Rustym už asi nikdy nezjistíš, stejně jako se nevrátíš pro svou zálohu. Snad tě jen může uklidňovat to, že by tu osamělému koni opravdu nemělo hrozit to, že jej roztrhá tygr. Kola kočáru naposledy poskočí na dláždění, když záhy na to zastavíte. Kočí skutečně nelhal, věděl, kde tvůj hotel najít. Stojíte před známou budovou. Tady si sešla schody toho večera k Noahovi, když tě přišel vyzvednout. Tam tě na ně posadil, když tě zmohly Verše. A zde… Je to tu plné vzpomínek, které nejsou zrovna nejpříjemnější. Přesto… tehdy Noah působil šťastný a ty svým způsobem také.
„Mám počkat, madam?“ Zeptá se tě kočí automaticky, když ti otevře dveře kočáru a nechá tě vystoupit. Ať už se rozhodneš jakkoliv, čeká tě pak cesta dovnitř do hotelu. Tam tě ovane přetopený vzduch jen co vstoupíš dovnitř. Oči postarší ženy sedící za recepcí se stočí tvým směrem a rozšíří se překvapení.
„Ah, to jste vy! Už jsem se bála, že se vám něco stalo.“ Narovná se a vstane ze židle. „Jste v… pořádku, madam?“ Nemůžeš si nevšimnout toho nakrčeného čela, když tě sjede pohledem. No, rozhodně vypadáš zvláštně. „Myslela jsem, že se tu snad zastaví alespoň ten usměvavý gentleman, abych se na vás zeptala, ale… ne. Hmm, ještěže jste dorazila. Zítra bych musela s těžkým srdcem vystěhovat vaše věci a bylo by to… no, nepříjemné. Ale jsem ráda, že na to nakonec nedošlo.“ Rozlije se jí ve tváři ten úlevný úsměv. Opravdu je na ní vidět, že jí spadl kámen ze srdce. Tyhle věci nakonec asi nebyly příjemné ani pro zaměstnance hotelu. Zmizelí hosté jsou vždy problém.
„Budete si přát zůstat déle? Vaše rezervace pokoje by měla končit, ale… samozřejmě se můžeme domluvit na dalších dnech, pokud si to budete přát.“ Zeptá se tě vzápětí, ale tohle není zrovna v domluveném plánu s Alexanderem. „Samozřejmě, pokud ne… Tak vám vystavím účet.“ Dodá vzápětí a pokud souhlasíš, vypíše ti jej a převezme si peníze. Pak už ti nebrání nic v tom, vystoupat do schodů a jít si na pokoj pro věci.
| ||
| |||
| Nové zkušenosti Při té Danielově poznámce drobně pozvednu obočí. Sama bych rozhodně neřekla, že by mi teď jakákoliv lady ze Zahrad měla co závidět, ale nehádám se. Namísto toho sleduji, jak bere z věšáku černý kabát a… Ta chvíle se trochu natáhne, avšak sama k němu neudělám krok blíže, abych mu to rozhodování usnadnila. Jen k Danielovi natáhnu ruku, abych si od něj kabát vzala a oblékla se do něj sama. Nemusíme si hrát na zdvořilosti, ostatně takhle je mi to i příjemnější. A myslím si, že jemu také. Kabát je mi volný, s jeho oblékáním tak rozhodně nezápasím, jen si už ze zvyku srovnám klopy a pokusím se ho na sobě nějak srovnat. Jen v jednu chvíli se na okamžik zarazím, a to… Když se nadechnu a v nose mne zalechtá vůně kolínské, kterou je ten kousek oblečení cítit. Tohle… Tohle je rozhodně nové. Nezvyklé. Ani mé nové já si nepůjčovalo oblečení od cizích gentlemanů. Je to… Divný pocit.
„Jsem skoro v pokušení vás vzít za slovo,“ zareaguji na Danielovo pobavení lehkým úšklebkem, když si od něj beru tmavě zelenou šálu. Ale jen skoro. V pánském klobouku a s hůlkou bych opravdu vypadala všelijak, jen ne nenápadně. Zvláště v Zahradách. Zatímco se bavíme, tak si přehodím šálu kolem krku a trochu přitom zápolím s vlastními vlasy a také… Očividně Daniela zaskočím svým sdělením ohledně Alexe, avšak dost možná zdaleka ne tolik jako on mne, když zmíní jiné páky. Jako na povel uhnu pohledem a krátce si odkašlu ve snaze zakrýt vlastní rozpaky. „Jen jsem ho o to požádala. Anebo to berte zkrátka jako jednu z mých dalších nezvyklých schopností,“ řeknu, abych to uvedla na pravou míru pokrčím lehce rameny. Až příliš lehce na to, že tak snadné to rozhodně nebylo. Soustavný mírný nátlak v kombinaci s opakovanou prosbou završenou finálním tahem zakončujícím celou tu partii apelujícím na to, aby to nedělal pro sebe, ale pro mne. „Ne, to skutečně nebylo, nakonec i těch pár kroků ke stolu a zpátky mu dalo zabrat,“ přitakám a trochu se mi uleví, že to Daniel vidí stejně.
Nicméně jak na sobě cítím jeho zvědavý pohled… Tak možná právě i to mne odsud žene pryč. Raději se tak rychle rozloučím těmi pár slovy o tom, kdy se hodlám vrátit a vykročím směrem k výtahu. Stačím ovšem udělat sotva dva rychlé kroky, když mne Daniel zastaví a dožene mne, aby mi předal klíč. „Ah, pardon, jistě… Měla jsem se zeptat,“ vyhrknu. „Dobrá… Děkuji, Danieli. A nemusíte se bát, nehodlám se tu nikde sama potulovat,“ ujistím ho a potřesu hlavou. Klíč si od něj tedy vezmu a sevřu ho v dlani, když vcházím do výtahu. „… výhled?“ zopakuji po něm zamyšleně. Nadšení v jeho hlase mi neujde, a tak… Hm. Výhled.
V okamžiku, kdy vkročím do kabiny výtahu mne trápí úplně jiné věci než odpověď na otázku „jaký výhled“. Jakmile za sebou zavřu dveře… Dlouze vydechnu. Teď hlavně zachovat… Klid. Bude to jen chvíle. Jen chvíle… Raději se tak soustředím na ovládací panel tvořený dvojicí pák a klíčové dírky, do které bude zajisté pasovat právě ten klíč, co si vložím do kapsy kalhot. Pák se chopím se značnou nejistotou, abych je obě nastavila do polohy sedící k číslům 0. Jakmile obě páky sedí ve stejné poloze, tak se celý ten kolos dá za mechanického klapání do pohybu. Málem nadskočím, když sebou výtah trhne a chvíli jen zoufale těkám pohledem od stěny ke stěně ve snaze si najít ten nejlepší roh, do kterého bych se mohla vmáčknout a nějak to přežít. Zvláště když výtah začne zrychlovat a…
… a pak pochopím, co Daniel myslel tím výhledem.
Překvapeně zamrkám a všechny ty úzkostné myšlenky se rozplynou v bílém oparu dosedajícím na panorama Jeruzaléma. Je to dechberoucí podívaná, od které neodtrhnu oči, dokud výtah nesjede do posledních spodních pater a prosklenou stěnu nahradí opět jen vnitřek šachty. Těch pár minut tak uteče nečekaně rychle.
Jakmile výtah dosedne a zastaví se, nijak neotálím a odtáhnu mříž i otevřu dveře, abych se dostala ven. Nakonec jsem to zvládla mnohem lépe, než jsem očekávala. Stejně mile mne překvapí, že chodba, do které vejdu je prázdná. Žádná pompézní vstupní hala s personálem, tohle vypadá na boční vchod. Vlastně… Zajímalo by mne, kdo další zde bydlí. Nebo snad zde sídlí nějaké společnosti? Úředníci? Ovšem zjišťovat to nyní nehodlám, ostatně potulovat se tu opravdu nechci. Ne, mám teď jiné povinnosti a čím dříve to budu mít za sebou, tím lépe.
Rozejdu se tak chodbou k východu. U dveří jen krátce zaváhám, než za ně vezmu a… A jsem venku. Na ulici, která mne nenechává na pochybách, že tohle jsou skutečně Zahrady. Takové, jak je znám. Vysoké zdobené domy, jedna architektonická perla vedle druhé. Široká uklizená ulice, vše tady působí dokonale. Včetně lidí, kteří tou ulicí kráčí. Dokonce i vzduch tu voní trochu jinak. Ovšem i přesto se v první chvíli jen rychle rozhlédnu kolem sebe, abych se… Ujistila, že… Já ani nevím. Je to přeci hloupost, aby tu na mne kdokoliv čekal.
Přesto pozornosti neuniknu.
Tak trochu se zarazím, když mi dojde, že ta dáma zavěšená do svého manžela se tak pohoršeně dívá skutečně na mě. I tohle je pro mne rozhodně… Nové. Stejně jako to, když si uvědomím, že z pohledu jejího manžela čtu něco úplně jiného než znechucení. Okamžitě si vzpomenu na to, co mi řekl Daniel a… Rychle si přitáhnu kabát blíže k tělu a raději se vydám opačným směrem, než míří ten manželský pár. To určitě ty kalhoty. A rozevláté neupravené vlasy. Raději ani nechci pomýšlet na to, co si o mne museli myslet. Nikdy… Nikdy mě nenapadlo, že se budu procházet zrovna po Zahradách… Takhle. To rozhodně nebylo v plánu.
Nadechnu se chladného vzduchu a… Pokračuji ulicí dál, snad se raději ani příliš nerozhlížím kolem sebe, jen natáhnu krok. Čím dříve seženu nějakou drožku, tím lépe.
| ||
| |||
| Klíč k nebesům Delilah Blair Flanagan „Hmm, to asi opravdu ne.“ Přitaká ti Daniel tím bezvýrazným tónem hlasu, ze kterého je těžké vyčíst, jak to vlastně celé myslí. Souhlasí s tebou nebo je to spíše jen rezignovaný souhlas? „Myslím, že by vám leckterá lady ze Zahrad stále záviděla, ale… jistě. Rozumím.“ Natáhne se Daniel po jednom z kabátů a po chvilkovém zaváhání, kdy nejspíše přemýšlí, zda ti do něj jako gentleman má pomoci, ti jej prostě jen tak podá. Ostatně už sis všimla, že kličkami z pravidel etikety zrovna u sebe doma nehýří. Pokud vůbec někde. Kabát je vlněný v černé barvě s hladkou příjemnou podšívkou. Rozhodně ti v něm bude teplo. Snad jen je trochu nezvyklé z něj cítit pánskou kolínskou patřící jeho majiteli. Stejnou si z Daniela cítila, když se tě snažil dostat ze sklepení a toho pekla, které se tam rozpoutalo.
„Jistě, šála…Tady… A rukavice? Klobouk? Nebo snad hůlku?“ Danielův úsměv ti už tentokrát prozradí, že s dalšími doplňky garderoby nepokrytě žertuje. Ale alespoň si od něj vezmeš kašmírovou šálu, aby ses dooblékla. „Ne, raději se neptejte a věřte mi. Výtah je menší zlo oproti schodům. Hmm, Alexander si chce promluvit? To mu samozřejmě jako hostu rád vyhovím… Cože? Přemluvila jste ho, aby zůstal v posteli?“ Skloní k tobě nedůvěřivý a snad i lehce překvapený pohled. „Jen… tak? No, dobře dobře… Viditelně na něj máte lepší vliv než já. Nebo jiné páky. Tak jako tak, počkám. Jak říkáte. Dám mu chvíli se trochu vydýchat z toho převazu. Dovedu si představit, že to nebylo jistě něco příjemného.“ Nakloní při těch slovech hlavu lehce na stranu a zvědavě si tě prohlédne, zatímco vykročíš k výtahu.
„Ah, počkejte, počkejte… Tohle se vám bude hodit. Přeci jen tohle je soukromá část.“ Udělá rychlý krok k tobě a z kapsy cosi vytáhne. Když rozevře dlaň, uvidíš na ní mosazný klíč, jehož část patřící do zámku je velmi nezvykle tvarovaná.
„Stačí jím otočit v klíčové dírce vedle ovládací páky. Pak se vám zpřístupní i tato patra. Jinak doporučuji jet rovnou dolů.“ Vtiskne ti jej do dlaně, než vkročíš dovnitř výtahu. „A užijte si výhled.“ Dodá skoro až s dětinským nadšením, než zavřeš dveře toho malého prostoru bez oken. I když je interiér výtahu zařízen honosně, stále v něm panuje ten nepříjemně těsný pocit. Zvlášť, když si člověk představí, že je prakticky v něčem zavěšeném nad hlubokou propastí.
Jak ale Daniel řekl. Je zde jakýsi ovládací mechanismus připomínající dvojici pák, jejichž polohy jsou označené čísly. Možná jsou některá nadbytečná, ale i tak… Rozhodně to bude hodně pater. Je zde i nenápadná klíčová dírka, do které bude třeba vložit klíček, až se budeš vracet zpátky. Avšak teď, můžeš pákami pohnout zcela volně a dosti intuitivně na spodní polohy a číslice 0 0.
Páky zaklapají, jak jimi přejdeš dalšími polohami a pak zapadnou na místo, když sebou kabina výtahu trhne a začne klesat. Nejdříve pomalu, ale cítíš, jak zrychluje, když ji v jeden moment zalije nečekaně denní světlo… Jedna její strana totiž není jen z kovu a dřeva, ale část jí je prosklená. Stejně jako série oken v dlouhé linii pod sebou, které právě teď výtah míjí. Míhají se jedno za druhým, zatímco projíždíš patry dolů a před tebou se rozkládá výhled na sluncem zalitý Nový Jeruzalém, do jehož ulic se opět řítíš.
Cesta dolů nakonec trvá skutečně snad pár minut. Lepší bude nepřemýšlet, jak dlouho by to trvalo po schodech, ale nakonec se kabina zastaví a zpomaleně dosedne v patře, do kterého si mířila. Stačí jen otevřít dveře a odsunout mříž a vystoupíš do prázdné chodby vedoucí k proskleným vstupním dveřím a pak k ještě jedněm, jenž nejspíše vedou do budovy. Rozhodně to nevypadá jako velká vstupní hala pro spoustu lidí, kteří zde jistě také budou někde pobývat? Pracovat? Ale nikde není psané, že tohle je jediný z výtahů obsluhujících tuto majestátní stavbu.
Podrážky bot zaklapou na kamenné podlaze, než vyjdeš ven do ulic Nového Jeruzaléma, které poznáváš. Ta honosné budovy, široké ulice, dobře oblečení lidé. Jak jinak… Jsi v Zahradách. Tím spíše tu nebude problém si sehnat nějaký kočár a nechat se odvézt do hotelu. Nikdo se tu po tobě nevrhá a ani nevidíš žádnou zářící zbraň, která by se ti snažila setnout hlavu v rámci spravedlnosti. Jen ucítíš poněkud pohoršený pohled jedné dámy s manželem, který… ne, neřekla bys, že je tak pohoršen jako jeho manželka, ale přesto si tě se zájmem prohlíží, zatímco procházejí kolem. Možná měl Daniel v něčem pravdu.
| ||
| |||
| Odchod „Cizí,“ zopakuji po Alexovi tiše. Kéž bych nevěděla, jak to myslí. Ale já to vím, moc dobře to vím. Stejně jako mám poměrně dost živou představu o tom, co z našeho světa zůstane, pokud si Ztracení vezmou Jiskru, ať už to má být cokoliv. Pokud říkám pravdu? Tahle formulace mne přinutí drobně pozvednout obočí, avšak nakonec se proti tomu nijak neohradím ani nic nedodám. Nemám co. Je to pravda? Nevím, jen jsem opakovala to, co mi řekl sám Ztracený. Nezdá se mi, že by měl důvod v tomhle jakkoliv lhát – ani co by tím vlastně získal, ale… Už jen to, že mi tu informaci řekl jeden z nich je celé absurdní.
Tiše si povzdechnu, když přijde řeč na Daniela a náš rozhovor v kuchyni. „Zaujalo je asi slabé slovo,“ lehce se ošiju, když o tom mluvím. „Chtěl vědět, jestli je možnost, aby… Ta tetování pokračovala dál a mohla být… Kompletní,“ dodám a nijak se nesnažím skrýt své znepokojení. Avšak více se v tom nepitvám a ani nic nedodávám. Dostat Alexe do postele má přednost a pak se čas společně s přebytečnými těžkými myšlenkami vytratí při našem loučení.
Chyběl mi… Tak moc mi chyběl. Přesto jsem to já, kdo toho druhého nyní opouští. Za jiných okolností bych to pustila hlavy, ostatně… Ostatně nebylo by to poprvé, kdy priority a plány na den musely ustoupit urgentnějším záležitostem k projednání, ale… Ale dnes ne. Alex možná vypadá lépe, ale stále se musí dostat z těžkých zranění a já… Potřebuji se aspoň nějak zaměstnat. A kufry s našimi věcmi potřebujeme. Přeci jen se tak od Alexe odtáhnu a na chvíli odejdu do vedlejší ložnice se nachystat na cestu.
„Dobrá, vyřídím mu to. Aspoň… Budete mít čas a soukromí na to si promluvit,“ odpovím chápavě společně s krátkým kývnutím hlavy. „Budu opatrná, slibuji,“ dodám a… Tváří mi prokmitne tak trochu provinilý výraz. Co jsme dorazili do Jeruzaléma, tak se mi nepodařilo dodržet žádný ze slibů, které jsem mu dala… Ale… Ale ne. Tentokrát udělám všechno proto, abych aspoň tenhle dodržela. Naposledy se na něj mezi dveřmi ještě pousměji… A pak nás rozdělí dveře, které za sebou zavřu. Tenhle odchod nakonec nebyl zdaleka tak lehký, jak bych si přála.
Zamířím chodbou směrem k té jedné z mála místností, které zde už aspoň trochu znám – a naštěstí se to ukáže jako dobrý nápad. S tichým zaklepáním vejdu dovnitř a přivítá mne pohled na Daniela sedícího s knihou v křesle. Pohledem sklouznu po jejím hřbetě, abych si přečetla, čemu pán zdejšího domu holduje, zatímco zůstanu stát jen kousek ode dveří. „Ano. S Alexem jsme se shodli, že bude nejlepší, když z hotelu přivezu všechny naše věci, takže… Nemá cenu to odkládat,“ odpovím mu. Ohledně nabídky kabátu zaváhám jen chvíli, než souhlasně kývnu hlavou. „Myslím, že styl mne v tuhle chvíli trápit nemusí, ne když vypadám takhle…“ prsty si mimoděk prohrábnu vlasy. Viděla jsem se v zrcadle, rozhodně nepůsobím kdovíjak reprezentativně s tou zcuchanou hřívou vlasů a ani nemluvě o pomačkaném oblečení a tom, že potřebuji vanu horké vody, abych ze sebe smyla poslední den. „Kabát neodmítnu, děkuji,“ dodám. Mimoděk se ušklíbnu, když Daniel zmíní, že naopak by to rozhodně nebylo tak snadné s vypůjčením oblečením. „To tedy, Jeruzalémská móda je v tomto ohledu vskutku nekompromisní,“ poznamenám.
Pak už ovšem Daniela následuji z místnosti a chodbou pryč. Nakonec se zastavíme u věšáku s věcmi, ačkoliv tím, co přitáhne můj pohled a na chvíli si uzme veškerou moji pozornost jsou zdobené dveře výtahu, na který Daniel sám poukáže. Tedy, ne že by to byl snad první výtah, který jsem kdy viděla, ale představa té dlouhé hluboké šachty táhnoucí se napříč celou tou vysokou věží… Za jakékoliv jiné situace bych si tuhle příležitost i novou zkušenost nechala ráda ujít. Malé uzavřené prostory bez oken mi stále nedělaly dobře. Tohle… Tohle bude nepříjemné. „Šála… Ah, nezní špatně. Aspoň pod ni schovám aspoň trochu vlasy,“ odtrhnu pohled od výtahu a raději se natáhnu po nabízeném kousku. Šál příjemně hřeje v rukách, rozhodně se jedná o kvalitní a pěkný kousek. „No… Raději se ani nebudu ptát, kolik pater bych musela scházet pěšky, takže… Budu muset přežít ten výtah,“ povzdechnu si. Zvláště až se budu vracet s kufry. Tak… Bude lepší mít to za sebou už teď, abych věděla, co mne čeká.
„Než na to zapomenu… Mám vám od Alexe vyřídit, že by si s vámi rád promluvil,“ promluvím, zatímco si kolem krku omotám šálu a natáhnu se po jenom z kabátů. Abych se do něj oblékla. „Jen mu dejte prosím chvíli, aby si aspoň trochu odpočinul. Ty hluboké rány se pořád ještě nezatáhly… Ale aspoň jsem ho přemluvila, aby to ještě dnes vydržel v posteli,“ dodám.
„Předpokládám… Že za pár hodin budu zpátky,“ řeknu namísto rozloučení. Přesto k výtahu kdovíjak nespěchám, naopak mi s každým krokem blíže tluče srdce v čím dál rychlejším tempu. A to jsem si bláhově myslela, že pro mne bude největším problémem opustit bezpečí věže a vykročit na ulici… No, po tomhle to bude už to nejmenší. | ||
| |||
| Pozměněné priority Delilah Blair Flanagan „Kamael měl… různé způsoby, jak mít po ruce zbraně, ale ne… Nikdy to nebyla jedna ze zbraní, o kterých mluvíš.“ Dovysvětlí krátce, i když nezabíhá do zbytečných detailů. Samotného Alexe si vlastně nikdy neviděla nějak více sahat po Kamaelově síle. Byly to jen drobnosti. Jiskřičky ve tmě oproti tomu, jakou mocí vládl nebeský generál.
„Matka… Otec… Ztracení… Tohle je až příliš mnoho domněnek. Přesto to je to jediné, co teď máme. Hmmh, ale máš pravdu. Jistě podobnosti, tam jsou. I přestože jsou tak cizí.“ Přitaká ti Alexander a sama moc dobře víš, o čem to mluví. Tom zvláštním pocitu, který kolem sebe šíří. Ten, který vnímala Duham, když viděla tehdy poprvé naživo Ztraceného tehdy v horách. „Pokud ale říkáš pravdu a jde jim o tu… Jiskru? Tak… Hmmh.“ Zamručí a sklopí pohled. Nemusí pokračovat dál. Sama jsi to řekla. Svět skončí. Alespoň pro ty živé. Zůstane jen prázdná šedá pustina. Těžko říct, co v ní nakonec přežije. A v jaké formě.
Den zúčtování.
Ovšem ještě doplníš jednu věc. A to, jak si zmínila před Danielem své tetování a to, za jakých okolností si k němu přišla. Alexander se drobně zamračí, i když spíše přemýšlivě než nějak rozzlobeně. „A co na to říkal? Počítám, že jej to zaujalo? Nevím o tom, že by někdo další chodil po světě s něčím takovým. Jen ty…“ Zastaví se jeho oči na tvé ruce, než se dostanete k praktičtějším a podstatně příjemnějším věcem. Kdybys před sebou neměla ty nové obvazy, které si ještě před chvílí tak pečlivě uvazovala a nevnímala Alexandrův přeci jen o něco přerývavější dech, dost možná by se celé dnešní plány přeskládaly. Odložily. Avšak takto… Bude nejrozumnější se prvně věnovat jiným povinnostem.
„Dobře…“ Sklouzne Alexandrova ruka po hraně tvé čelisti. „Hodně štěstí, Del. A… nemusíš se bát. Počkám tady.“ Dořekne ještě před tím, než mu vtiskneš poslední polibek na rozloučenou a narovnáš se, aby ses nakonec vydala do sousední ložnice, ve které ses snad včera probudila? Alexander se v mezičase vytáhl na postel, ze které na tebe naposled kývne na rozloučenou, když se tam zastavíš poté, co jsi nachystaná.
„Možná mu vyřiď, že bych si s ním pak rád promluvil. Ale… Myslím, že je jeho návštěva zde jen otázkou času. Počítám, že na mě bude mít pár otázek. Posledně jsme náš rozhovor úplně nestihli ukončit.“ Křivě se ušklíbne. „Neboj, Del. Budu. Dávej na sebe pozor… Prosím.“ Vyprovází tě na cestě z pokoje jeho pohled, který se na tebe upírá až do momentu, kdy za sebou zavřeš dveře.
Najít pána domu se nakonec ukáže, že nebude až takový problém. Ať už to Daniel čekal nebo je to jeho oblíbená místnost, najdeš jej zase v salónku s pianem. Tentokrát je však piano zaklopené, pán domu sedí v křesle a na klíně drží rozečtenou nějakou knihu, kterou však hned zaklapne a odloží na stolek vedle, když zaznamená tvůj příchod.
„Hmm, vidím, že někam tedy nakonec vyrážíte?“ Zastaví se mu pohled na tvých nohách, které už neťapou bosky po podlaze, ale jsou sešněrované ve vysokých kožených botách. „ Do hotelu? No, nabídl bych vám kabát, přeci jen je zima, ale obávám se, že sbírku dámského šatstva tu nemám. Pokud ale upřednostníte teplo před stylem… Můžu vám nějaký z mých kabátů půjčit. Pořád je to schůdnější varianta, než kdyby naše místa byla prohozená.“ Zabubnuje prsty na dřevěnou část opěrky křesílka, než se plynule vytáhne na nohy. „Tak pojďte.“ Vyrazí společně s tebou z místnosti.
Jdete tentokrát trochu jinudy, ale nakonec projdete kolem věšáku, na kterém skutečně visí pár kabátů, nějaké klobouky a prostě věci hodící se do studeného skoro zimního počasí, jenž teď opanovalo Nový Jeruzalém.
„Pokud tedy nějaký chcete… Co se velikosti týče, budou všechny zhruba stejné. Hmm, šálu?“ Sundá z věšáku šálu z tmavě zeleného jemného úpletu, nejspíše kašmír, kterou ti nabídne, než bradou pokývne směrem do osvětlené chodby, která působí na první pohled slepá, nebo spíše zakončená dveřmi se zlatým kováním i ozdobným mřížovím.
„Doporučuji jet výtahem. Těch schodů sem vede až hříšně moc.“
| ||
| |||
| Malé krůčky Je to šílená úvaha, která mi probleskne v ten jediný okamžik myslí. Pokud Daniel tvrdí, že jsem byla tehdy důležitá a dost možná budu i nyní, musím… Musím si na to vzpomenout. A… Dost možná, když to celé bude za mnou… Dokážu se s tím srovnat. Zavřít to v sobě namísto toho, abych se bála, kdy přijdou další Verše, které mne vezmou zpátky do podzemí z černého kamene. Měla bych nad tím… Kontrolu. Ovšem nahlas neřeknu nic z toho. Raději vybídnu Alexe, aby pokračoval dál, tohle… Tohle není rozhovor, který bychom měli vést teď a tady. Za téhle situace, kdy si ani já nejsem jistá, zda je to dobrý nápad nebo jen ta nutkavá potřeba si ještě více ublížit a potrestat se za to, co jsem zavinila.
Krátce kývnu hlavou. Už nedodám, že… Ne, tehdy v tom nemělo pochopení žádnou roli. Bylo to zoufalství, když jsem připoutaná na tom lehátku s kanylou vraženou v předloktí chtěla věřit tomu, že ten přízrak znamená spásu a ne zatracení. „Ale stihl jsi to. A jen na tom záleží.“ Jakkoliv to bylo za pět minut dvanáct, kdy oba můžeme vděčit jen tomu, že jsem si se smrtí na jazyku dokázala vzpomenout na to, jak ji podvést. Jen vzpomínka na to ve mne zanechává ty hořkosladké pocity.
Náš hovor se stočí k nebeským zbraním, konkrétně k té, které vládl Generál. Dokáži si ji vybavit do posledního detailu stejně jako jeho samotného. Zlatý meč s rudým drahokamem, který k němu neodmyslitelně patřil. Pohled se mi na okamžik rozostří, jak se mi až příliš živě vybaví okamžik, kdy jsem byla svědkem jeho domnělé zkázy. Výbuchu síly, po kterém drahokam praskl a vyhasl na znamení konce. Jenže… To se nikdy nestalo. Ne doopravdy. Byla to jen součást Luciferova představení. Přesto… Pro Dumah to tehdy skutečné bylo. „Ah, myslela jsem, že i Kamael dokázal přivolat svoji zbraň, jiný meč, stejně jako měla Dumah svoji… Hůl?“ krátce zaváhám, nejsem si jistá, jak tu zbraň vlastně pojmenovat. „Ale tohle dává smysl. Bohužel,“ povzdechnu si.
Vzápětí… Nemůžu dát Alexovi více než ten malý příslib. Ovšem i to znamená v tuhle chvíli hodně. Je to sice malý krůček, ale větší nezvládnu udělat, nedokážu nad tím jen pokrčit rameny a shodit ze sebe tu tíhu. A jakmile mne Alex pustí… Tak se odhodlám mu svěřit další střípek toho, co se stalo. Co jsem se dozvěděla. „Ahh… Alexi…“ vyhrknu, se prudce otočí a celý úvaz se mi díky tomu povolí. „Ano, tak jsem to říkala. Jiskra. Ale… Taky nevím, co to znamená, Alexi. A ani kdo je Matka. Ale… Ale předpokládám, že bude pro Ztracené tím stejným, kým byl pro nás Otec. Stvořitelka… Dávalo by mi to tak smysl. Ztracení… Jsou vlastně náš protipól. Napadlo tě to někdy? Když zemřou, tak se jejich těla mění v popel a mizí. Stejně jako se kdysi ta naše rozpadala ve zlatých prach… A i oni mají vlastní svět. Svět… Který je mrtvý…“ ztěžka polknu. „A až vezmou Jiskru, tak ten náš skončí stejně a změní se v další šedivou prázdnou krajinu. Ať už je to cokoliv,“ dodám tichounce.
Když Alex zmíní Daniela, tak vlastně nemohu jinak než souhlasit. Jednou serafín, navždy serafín. „Všimla jsem si,“ podotknu, zatímco zápolím s utahováním obvazu. „Ukaž mi serafína, co mluví narovinu a teprve tehdy začnu věřit v zázraky,“ zamumlám polohlasně. Náš pohled se krátce střetne, když na mne pohlédne s tou vyřčenou starostí vepsanou v očích i hlase. „Nicméně Daniel… Něco… Něco určitě ví. Nebo aspoň tuší. Řekl mi, že se s Dumah několikrát setkal po tom… Všem. A také, že ho překvapilo, že ani ten koloběh znovuzrození mne neuzdravil z toho, co mi Lucifer provedl,“ hlesnu tiše. „A taky mi řekl, že Dumah tehdy byla důležitá a já nyní dost možná také budu. Vlastně… Něco podobného mi naznačil i na plese Edric,“ dodám, zatímco naposledy kontroluji, že obvazy sedí tak, jak jsem si představovala a nikde se nepovolují ani nekrčí. „A… Když jsme spolu mluvili, tak… Jsem asi udělala hloupost, Alexi. Všiml si těch tetování na mé ruce a já… Já mu řekla pravdu. Tedy… Že jsem se dotkla střepu Zrcadla a stalo se tohle,“ povzdechnu si unaveně.
Naposledy si kritickým okem prohlédnu své dílo. Na to, že s tím opravdu nemám skoro žádné zkušenosti, tak to vlastně nevypadá zle. Stejně jako Alex. Oproti včerejšku se to snad ani nedá srovnávat… A já jsem ráda, že se tak dobře hojí. Pokud skutečně vydrží ještě den v klidu, tak by se mohly zatáhnout i ty nejhorší rány a pak už to bude opravdu jen záležitost pár dnů, než se zotaví docela i bez toho, abych ho musela dalšími malými lstmi držet v posteli nebo aspoň v klidu.
„Dobře,“ šeptnu a přeci jen ho přelétnu zkoumavým pohledem. Zdá se, že jsem ho vytrhla z přemýšlení… Ale neptám se. Namísto toho mu pomohu vstát a vykročit k posteli. Ještěže není dál než těch pár metrů, protože i ten kousek dá Alexovi řádně zabrat. A mě také. Jsem menší a drobnější než on, a kdyby měl snad upadnout, nedokázala bych ho dost dobře udržet. Nakonec se to ovšem podaří bez komplikací, i když… „To by bylo,“ zopakuji po něm a hřbetem dlaně si otřu čelo. I tak se neubráním starostlivému pohledu, se kterým si ho chvíli prohlížím.
„To zní rozumně. Pak tedy sbalím všechno a odhlásím nás z hotelu,“ přitakám, ačkoliv při zmínce o lístku do Provincií značně pookřeji. Snad bych se i pousmála, kdyby mne Alex nepředběhl. Nechám se přitáhnout blíže, zatímco se dlaněmi zapřu o jeho stehna. Ucítím prsty proplétající se mi vlasy a celý svět se vytratí v těch tak důvěrně známých horkých rtech. Ramena mi poklesnou, jak se z nich vytratí napětí a na okamžik se ztratím v polibku, který by se za jiných okolností zcela jistě protáhl, kdyby… Kdyby.
„Budu,“ vydechnu do jeho rtů. „Pojedu přímo do hotelu, vezmu naše věci a vrátím se. Kdyby se mi cokoliv nezdálo, tak se raději vrátím a nebudu zbytečně riskovat,“ aspoň tohle mu můžu s čistým svědomím slíbit. A pak se přeci jen poprvé od včerejška usměji. Bez zbytečného napětí nebo přemáhání, na rtech se mi usadí ten měkký něžný úsměv, který už celá staletí patří jedné jediné osobě. Jemu. „V tom případě budu pospíchat, abys nemusel čekat ani o minutu déle, než je nutné,“ šeptnu, a i přestože mne Alex pustí – tak se k němu sama skloním. Políbím ho krátce na rty a teprve poté se narovnám.
Jen velice nerada se vzdálím od postele, přesto nechci už dál otálet. Jen ještě donesu Alexovi k posteli vodu, aby nemusel zbytečně vstávat. Sama pak vejdu do vedlejší ložnice, kde jsem se předtím probrala. Bez zbytečného zdržování se si obuju boty a omotám kolem krku šálu. Přetáhnu si přes sebe ještě vestu a... Moc toho vlastně nemám, kabát zůstal… Někde. Pamatuji si jen, že jsem si ho sundala kvůli k tomu strašnému chladu, co se mi pod ním držel u těla. Ale… Ale to nevadí. Hlavně, že jsem nikde nenechala brašničku s penězi. Z obálky odpočítám menší obnos, kterými by měl stačit na zaplacení drožky tam i zpátky a zároveň jsem tam měla nějakou rezervu. Zbytek nechám tady, respektive ho odnesu vedle na stole u postele, aby o tom Alex věděl. Přeci jen… Jsou to jeho peníze.
„Tak… Já půjdu. Chceš něco vzkázat Danielovi?“ zeptám se Alexe ještě předtím, než se rozloučíme. Snažím se… Snažím se nedat najevo tu lehkou nervozitu, kterou z toho všeho cítím. Vím, že jsem si to vymyslela sama a… Potřebuji na vzduch, protáhnout se a strávit chvíli jen sama se sebou, přesto… Ne, bude to v pořádku. O nic nejde, je to jen cesta tam a zpátky. „A odpočívej, Alexi. Do pár hodin jsem zpátky,“ pousměji se naposledy ještě mezi dveřmi, než vklouznu na chodbu. Tak… A teď ještě najít Daniela, nechat se odvést ven a chytit drožku. V téhle části města by tohle neměl být zajisté problém… | ||
| |||
| Bílá a rudá Delilah Blair Flanagan Alexandrovo obočí jen trochu povyskočí, když se zeptáš na to, jaký druh drog dokáže pozměnit vědomí natolik, aby vás uvrhl do Veršů. Už jen ta představa, je na jednu stranu lákavá a děsivá zároveň. Pro někoho je to možnost, jak žít dva životy zároveň. Přijmout tak svůj odkaz. Avšak pro jiné… Není tak těžké si představit, že ne všichni jsou z Veršů a svého předobrazu tak nadšení. Ty sama máš za sebou dost zkoušek. Vlastně víc těch než nějakých příjemných vzpomínek.
Záhy na to však Alexe vyzveš, aby pokračoval a on tak učiní. Vyprávění to není veselé. To ani trochu. Avšak pár věcí to osvětlí. Fernsby toho večera tehdy ve své zaslepenosti pokazil víc věcí, než se dalo čekat. Někdy stačí jen jeden člověk, aby zničil životy mnohých. „Neusnadnila… Ale nakonec jsi pochopila, a to bylo hlavní. Upřímně jsem se bál, že to nestihneme nebo se to příště už nepodaří. A to jsem tehdy ani nevěděl, v jak vážné situaci jsi.“ Vyměníte si s Alexanderem pohled, než pokračujete dál ve vašem tichém rozhovoru doprovázeném sem tam zašploucháním horké vody, která se pomalu ale jistě opět barví do světlých odstínů červené.
„Můj meč?“ Zamračí se Alexander nepatrně a pak jen potřese hlavou. „Ne… nemám. Nebeská čepel nebyla nikdy mou. Nebo Kamaelovou. Ne v tom pravém slova smyslu, na který narážíš. Byl to jeden z artefaktů ze zbrojnic Zlatého města. Vždy patřil Kamaelovi. Byl totiž odznakem velitele nebeských armád. Takže… Hmm, ne nemám svůj meč. A vlastně ani nevím, kde je. Zůstal ve Zlatém městě? Nebo je někde jinde tady na Zemi? Nikdy jsem na to nepřišel… Ale měl jsem jiné starosti než hledat své ztracené zbraně. Tedy… možná bych to měl ve světle posledních událostí přehodnotit. Ten večer by se opravdu hodil.“ Drobně se ušklíbne a pohne zkusmo ramenem, kolem kterého si zrovna obvázala obvaz.
„Hmm, dobře.“ Kývne na tebe pak po chvíli ticha Alexander, zatímco tě drží za ruku poté, co apeloval na to, aby sis toho nenakládala zbytečně moc. Ať už to dělá kvůli tobě nebo snad tomu věří, sama moc dobře víš, jak se věci měly, ale stejně jako on, i ty uděláš malý ústupek. O tom ostatně váš život je. Neustálý tanec, kdy tu ustoupí jeden a naopak poté zase ukročí druhý, abyste se společně protančili až do cíle.
„Co? Jaké Matky? Jakou Jiskru?“ Teď už se po tobě Alexander bez varování plně ohlédne, takže se ti díky tomu poněkud nešikovně vysmekne obvaz, který musíš znovu utáhnout. „Del… Nevím, o čem mluvíš. Se Ztracenými nikdo nemluvil. Není to možné… Nebo alespoň nemělo by být. Nepamatuji si, že by… Hmmh, tady mé vzpomínky nestačí. Nepamatuji si, že by Kamael něco tušil o nějaké Jiskře? Tak jsi to říkala?“ Hluboce se zamyslí a jen pomalu zase zaostří pohled na tebe. „Můžu se na to zeptat Daniela. Tohle zní jako záležitost serafínů, pokud vůbec někoho. Ovšem… Nedělám si iluze, že i pokud o tom něco ví, ochotně mi to vše popravdě a bez kliček poví. Některé zvyky skutečně zůstávají zažrané hluboko pod kůží…“ Odmlčí se. „Ale… Ale nevím, jestli je to rozumné. Ne, když se díky tomu dozví o tobě.“ Vzhlédne k tobě se starostí vepsanou do těch černých očí. „Budu o tom přemýšlet.“ Zamručí nakonec a zahledí se raději zpátky před sebe, zatímco ty dokončíš těch pár posledních smyček a uzlíků.
Nakonec to vypadá vcelku dobře. Některé rány si už mohla nechat odkryté, protože se zhojily a ty hlubší byly teď skryté za čistě bílými obvazy, takže to celé vypadalo vlastně… úhledně. Lépe. Ve vzduchu se stále vznáší lehký železitý odér krve, ale není to tak strašné jako včera večer. Rozhodně je vidět, že je Alexander z toho nejhoršího venku. A pokud dnešní den skutečně stráví v posteli, bude to na dobré cestě, aby se z toho brzy zotavil.
„Co… Cože?“ Trhne sebou trochu nepřítomně, když mu položíš tu prostou otázku, jestli to někde netáhne. „Ah, ne. V pořádku. Děkuji, Del. Netáhne.“ Zkusmo se pohne, než se opět natáhne k tobě, abys mu pomohl na nohy. Jednou rukou se zapře o hranu stolu a druhou obtočí kolem tvých ramen. Jde to ztuha, ale vytáhne s pomocí tebe a stolu se vytáhne na nohy. Těch pár metrů k posteli stačí k tomu, aby mu dech trochu zhrubnul, ale zvládnete to bez nějakého zavrávorání nebo snad ještě hůře pádu. Nakonec ztěžka dosedne na matraci a dlouze vydechne. „To by.. bylo.“ Dostane ze sebe znaveně.
„Jistě... ten hotel. Nevím, možná bude rozumnější dovézt vše. Daniel nás tu jistě ještě chvíli nechá a pak… Pak zkusím co nejdříve sehnat lístky na cestu zpátky do Provincií. Jak sis přála. Jen, Del…“ Natáhne se k tobě a přitáhne si tě k sobě, aby tě políbil. Poprvé od… Od vašeho setkání v cele, kam tě doprovodil Noah. Jeho ruka ti vjede do vlasů, než se po neurčité chvíli odtáhne. „… Buď opatrná. Ano?“ Vydechne tiše, než ti vážně pohlédne do očí. „Budu tady na tebe čekat… Když už jsi mě přiměla, abych ti to slíbil.“ Pousměje se pak, než tě pustí.
| ||
| |||
| Pocit Vera De Lacey „Tři?“ Zeptá se tě krátce William a do jeho výrazu prosákne překvapení hraničící snad na okamžik s nedůvěrou. Viditelně to asi nebude až tak malé číslo. Když si jen vezmeš, jaké starosti ti přinesl ten jediný kousek Zrcadla a teď k tomu další tři docela otočily Elijův život, tak… Tak s tím už teď stejně nic nenaděláš. Z ničím z toho, co se stalo. „Dobře, tím spíš bych si měl pospíšit.“ Přikývne pak vévoda, než tě ubezpečí, že se ti tu nic nemůže stát. Dveře jsou zamknuté a sám odchází druhým směrem. Zpátky do sálu se zlatým strojem. Ne, nijak tě dál nekonejší, ani se tě nevyptává. Těžko říct, zda vůbec tuší, co se ti ve skutečnosti honí hlavou. Dost možná ne. Působíš vyděšeně, to ano, ale to je zcela pochopitelné vzhledem k tomu, co máš za sebou. Možná kdyby věděl jen polovinu toho, co se ti však žene myslí, neodešel by. Nenechal tě tu. Ale jeho povinnosti leží pro tuto chvíli jinde, a tak se brzy rozezní tlumený zvuk jeho vzdalujících se kroků.
A ty zůstaneš… sama.
Ticho je mučivé. V nose tě stále šimrá vůně krve. Je tak lehké rozplétat jednotlivé nitky, z nichž některé patří tobě, jiné Rosierovi a v neposlední řadě také tomu nešťastníkovi, který leží jen kousek za těmi zamčenými dveřmi. Je to pro tebe zcela přirozené. Jako rozeznat vůni růží od fialek.
Padá na tebe únava. Adrenalin kolující ti tělem pomalu opadá, a tak přebírá vládu následná malátnost. Slabost. Tohle všechno se na tobě podepsalo víc, než bys čekala. Oči se ti klíží a je pokaždé těžší víčka opět otevřít. Zlobil by se hodně William, kdyby tě tu našel spát? Ne, ještě musíš vydržet. Zvlášť, když pokaždé, když zavřeš oči a mihne se ti za víčky ta bílá mžitka, zase ti to připomene ty nedávné okamžiky. Je tak těžké znovu otevřít oči…
Skoro jako bys to opět viděla. Slyšela. To, jak se pomalu zvedal ze země, ten známý hlas i ten těžko popsatelný pocit, jenž si cítila v jeho přítomnosti. To něco, co tě nenechávalo, byť jen na okamžik na pochybách. Byl to on. Elija takto nepůsobil. Vlastně žádného Probuzeného si takto nevnímala. Mohlo za to to, kým Lucifer před tím byl? Nebo snad tvé propojení se Zerachiel? Bylo to těžké určit. Přesto ten šimravý pocit… skutečně tam byl.
… Cítila si ho vlastně i teď.
Opět se ti za víčky mihnou bílé mžitky, ačkoliv působí podstatně silnější než ty předchozí. Spíše to připomínalo jakoby… záblesk? Bílého světla?
„…Zero“
Zní ti opět v uších. Je to jen vzpomínka, nebo… Je těžké přimět se otevřít oči. Spánek a únava si začali žádat svůj díl, ale podaří se ti sama nad sebou zvítězit. A tam… Jen pár metrů od tebe stojí on. Ne, Elija ti vlastně v hlavě ani na okamžik nenaskočí. Jakkoliv si jsou podobní, tak ten muž stojící v místnosti s tebou, působí naprosto jinak. Snad jakoby se dokonce i mimické svaly ve tváři přizpůsobily osobě, které to tělo teď patří. Dokonalá symetrie. Porcelánově bílá pleť. Avšak stále pobledlá a s nezvyklými kruhy pod očima.
„Nebo… někdo jiný?“ Povytáhne obočí, zatímco se na tebe upře jeho pronikavý pohled. Stále se v něm ještě přelévají zbytky zlata v těch jinak děsivě známých modro stříbrných očích.
„Jména jsou jen jména… Zbytečná.“ Vykročí znenadání k pohovce, na které sedíš.
„Vždy byla… A budou. Ale to nevadí. Jsou věci, které mají větší váhu než jména.“ Pokračuje dál tím melodickým jistým hlasem, zatímco překoná pár kroky vzdálenost dělící vás dva. Je to tak surrealistický pohled. Vidět jej, jak kráčí k tobě. Ano, nemá na sobě svou stříbrno bílou zbroj, ale pouze obyčejnou zmuchlanou černou košili, ale přesto je těžké od něj odtrhnout oči. Stejně jako tehdy. Ty pohyby jsou na člověka až příliš plynulé. Připomínající proudící vodu. Celé jeho vyzařování...
Zastaví se asi jen metr od tebe a skloní k tobě tvář připomínající umně vytesanou sochu. „Rád bych ti řekl, že si můžeme promluvit. Že máme všechen čas na světě.“ Pousměje se náhle tak… hřejivě. „Ale dnes ne. Ne teď.“ A s tím se pohne a natáhne před sebe ruku v tom jasném gestu.
„Věříš mi, maličká?“
| ||
