Andor.cz - Dračí doupě online

„Pamatuji si doteď ten zvuk moře pod oknem…“

„Už jsem to říkala. Některé věci by lidé neměli nést sami…“

„… říkám,“ naposledy se pousměji, zatímco Alex vstane z postele. Všimnu si, že si pomůže přitáhnutím se ke sloupku, avšak nekomentuji to. Jen po něm sklouznu přemýšlivým pohledem, kterým se nakonec zastavím na jeho tváři, dokud se ode mne neodvrátí a vykročí ke dveřím. Já sama v posteli už také neotálím a vydám se i s ručníkem směrem ke koupelně.

Než zmizím na krátkou chvíli ve dveřích, tak zaslechnu Alexův hlas, který mne nenechává na pochybách, že za dveřmi skutečně stál Daniel. Ostatně je to právě on, koho zahlédnu stát v chodbě. V koupelně se otočím jen na krátkou chvíli, abych uklidila nůžky a odložila ručník se stehy. Díky otevřeným dveřím mi neujde ani slovo z rozhovoru mezi Alexem a Danielem, který mne přiměje překvapeně pozvednout obočí. Opravdu spolu… Žertují? Vtipkují? Skutečně jako dva staří přátelé. Je to právě tón toho rozhovoru, který mne vyláká z koupelny zase rychle ven. Tahle Alexova stránka je pro mne… Nová.

Přejdu blíže k nim a zastavím se u stolu, když na sobě ucítím Danielův pohled doprovázený poznámkou, která mne přeci jen přiměje skrýt na chvíli tvář za oponou hustých vlasů spadajících k dnešnímu dni v těžkých vlnách až do pasu. Naštěstí tuhle debatu už nerozvíjí dál ani jeden z nich, Daniel naopak zvážní a vejde do ložnice. Rozhodně nejsem ani trochu vhodně oblečená na takové setkání, lehká noční košile opravdu není kouskem oblečení, ve kterém by žena měla vítat návštěvy, ovšem… Hádám, že po tom všem, co se stalo si opravdu nemusíme hrát na přísné dodržování bontonu.

„Dobré poledne i vám,“ pozdravím ho tiše od stolu a očima sklouznu po obálce, kterou Daniel drží v rukách a vzápětí ji i předává Alexanderovi. Srdce se mi jako na povel rozbuší, když zmíní její obsah. Lístky na vzducholoď mířící z Jeruzaléma pryč – a dokonce už na zítřejší večer. Vlastně jsem ani neočekávala, že by to dokázal zařídit tak rychle, takže překvapení je na místě. Přestup v Curychu mi nijak nevadí, hlavně… Hlavně, že budeme na cestě daleko od Jeruzaléma.

Včerejší den ani dnešní pěkné ráno nezměnily nic na tom, že chci z města pryč. Je to útěk? Ano. Ale… Necítím se tady… Necítím se tady v bezpečí, ať už se tu nakonec děje cokoliv. Sám Daniel to včera říkal, jak se všechny důležité figury začaly setkávat ve středu šachovnice, aby mohla být rozehrána tahle poslední partie o osud našeho světa. A o to víc mne to žene z hracího plánu pryč, mimo dosah černých a bílých polí i rukou loutkáře, co nás postrkuje vpřed do předem zamýšlené rošády. Dumah byla jejich figurka, ale já jí už nejsem a ani nechci být. Já… Ani Alex…

Ze zamyšlení, se kterým poněkud strnule hledím směrem k oběma mužům mne vytrhne Alexův hlas. To jediné slovo, které toho navzdory své strohosti řekne ve skutečnosti tak moc. „Platí.“ Nic více, nic méně. „Bude lepší, když odsud odjedeš,“ proletí mi hlavou to zvláštní přeřeknutí. Nicméně jako by se společně s obálkou se dvěma lístky do Provincií vkradlo do místnosti i napětí houstnoucí s každým úderem srdce. Alex se neusmívá a… Mlčí. I to je v jeho případě více než výmluvná odpověď. Jak rychle se to celé z přátelského rozhovoru přetočilo… V tohle? A… Proč? Odpověď se nabízí takřka sama – kvůli mně.

Danielova pozornost i slova směřují z mlčícího Alexe ke mně. „Chtěli jsme se ještě před odjezdem projít po městě, takže… Takže bychom to mohli spojit rovnou i s obědem, ať s námi nemusíte mít… Další starosti. Ale počítám, že bychom tady mohli povečeřet… Společně?“ navrhnu a zalétnu nejistým pohledem k Alexovi.

Nicméně vzápětí se očima vrátím právě k Danielovi stojícímu stále u dveří a odhodlám se k tomu vyslovit nahlas to, co mi letí hlavou od okamžiku, kdy to vyslovil. „Danieli… Jak jste to vlastně myslel? Pod co byste se nepodepsal? O co tady jde?“ zeptám se ho přímo. Odpověď sice tuším, ale chci to slyšet od něj. Jeho slovy. Tohle neustálé přešlapování na místě…

Delilah Blair Flanagan

Vaši společnou chvíli, která patří jen vám dvěma, nakonec přeruší zaklepání na dveře. Ať už je za nimi kdokoliv, ta chvíle ticha, která se po prvním zaklepání mezi vámi natáhne, ale nestačí k tomu, aby toho někoho odradila.

„Hmm, jak říkáš.“ Povzdechne si Alexander, zatímco urychleně dopíná košili. Ty sama se opět zahalíš do noční košile, která sice ani tak není zrovna vhodným oděvem pro přijímání cizích návštěv, ale snad tě tu nikdo peskovat za nedodržení dekóra nebude. „Po obědě říkáš…“ Pousměje se Alexander, ale hned na to se vytáhne na nohy, aby se vydal ke dveřím. Neujde ti, že se při tom pohybu přitáhl o jeden z dřevěných sloupků postele držících nad ní nebesa, avšak v jeho tváři už nebyla patrná bolest, jenž by takový pohyb den zpátky zcela jistě doprovázela.

Alexander dojde ke dveřím, vezme za kliku a…

„Danieli… Nečekal jsem tě tak… No, brzy asi zrovna ne.“ Zazní Alexandrův hlas, který potvrdí vaši domněnku o totožnosti toho někoho za dveřmi.

„Brzy opravdu ne. Vždyť už je skoro poledne. Tedy… Vidím, že se na tobě ty roky podepsaly víc, než jsem čekal. Generál, co vyspává do oběda. Svět se opravdu blíží konci.“ Odpoví mu jízlivě hlas světlovlasého muže stojícího na chodbě, jehož i přes Alexanderova ramena dobře vidíš, zatímco odnášíš ručník se stehy.

„Co si tak pamatuji, ani ty jsi s něčím podobným neměl před lety problém. Ale chápu, že s přicházejícím stářím je to se spánkem stále těžší a těžší.“ Nenechá se Alexander byť jen na okamžik rozhodit a… opravdu si Alexander někoho jen tak dobírá? Je to pro tebe nezvyklý pohled, protože jsi ještě nebyla svědkem, že by Alex snad někdy s ostatními vyloženě žertoval. Tedy snad kromě chvil ve tvé společnosti. Ovšem není to jediný nezvyklý pohled, který zde je. Všimneš si, jak Danielův pohled sklouzne přes Alexandera do pokoje za ním, kde se zastaví na tobě.

„Ano, ano, stáří… Možná bych měl zvolit tvůj recept na to, jak s ním bojovat. Vidím, že ses stihl i oholit…“ Pousměje se, než si přeci jen záhy odkašle a trochu zvážní. „Ale proto tady nejsem. Můžu dál? Nechce se mi postávat na chodbě.“

„Jistě… Prosím. Je to tvůj dům.“ Ustoupí Alexander stranou ode dveří a Daniel vejde do ložnice avšak nevzdaluje se ode dveří. Jen je za sebou zavře a přelétne vás oba pohledem. Ne, v rukách nenese žádný tác s jídlem, jak by se snad dalo čekat. V jedné drží pouze obyčejnou obálku.

„Dobré ráno. To jsem ještě neříkal, že? Tak… Úkol jsem splnil Generále. Tady máte dva lístky na zítřejší odlet vzducholodi. Odlétáte v osm hodin večer, pak v Curychu přesednete na vlak. Bohužel expres byl odtud plně obsazený. Pár míst se dalo najít až zhruba za další týden, ale pochopil jsem, že na to spěcháte. Tak… Tady.“ Nabídne Alexanderovi obálku, kterou si Alex vezme a zkusmo nahlédne dovnitř, zatímco Daniel pokračuje.

„Takže, pokud jste chtěli v Novém Jeruzalémě cokoliv stihnout, myslím, že budete mít poměrně napilno. Tedy… pokud vaše rozhodnutí stále platí.“ Zakotví Daniel pohledem na rudovlasém muži, který na moment ztuhne, než obálku zase zavře.

„Platí.“ Řekne rozhodně to jediné slovo.

„Hmm, rozumím… Tedy asi bych se pod něco takového nepodepsal, ale rozumím. Život a priority.“ Pousměje se lehce Daniel, ale Alexander mu úsměv ani na vteřinu neoplatí a vlastně ani neodpoví. Naopak mu tvář ustrne zase v tom smrtelně vážném výrazu a zůstane zticha.

„Tak… to abych vás raději dál nerušil.“ Uhne Daniel pohledem od nehybného generála svírajícího obálku k tobě. „Obědvat budete zde nebo snad hodláte vyrazit do ulic?“ Zeptá se jako kdyby o nic nešlo. A jde snad?

Jeruzalémské podzemí není zrovna téma, ke kterému bych měla co dodat. Vlastně až díky té aukci jsem poprvé na vlastní oči viděla zlomek toho, co se ukrývá hluboko pod ulicemi města. Nicméně… Asi dává smysl, že se tam ti Ztracení jen tak neprokopali. Tedy… Spíše prohrabali, nicméně dost možná zkrátka jen z jiné chodby? Rozhodně to je znepokojivá představa – desítky kilometrů tunelů pod našima nohama, které se hemží pokřivenými monstry z našich nočních můr…

Raději se tak soustředím na rozepínání knoflíčků Alexovy košile, aby si ji mohl posléze sám sundat a položit na postel vedle sebe. Za jiných okolností by to byl pohled, co se mi ani za ten rok neomrzel, nicméně nyní jeho hruď i záda částečně kryjí bílé obvazy. Myslím, že už do konce života nezapomenu, jak to v tu noc vypadalo pod nimi, nicméně ani tím si teď nenechám kazit tuhle pěknou chvíli.

„Hm, řekla bych, že snad někdy příště… Ale bez toho příště bych se raději obešla,“ potřesu hlavou a pokračuji dál v otázce vybavení k ošetření, na které se zde právě chystáme.

Bez ostychu čelím Alexovu pohledu, který po mne sklouzne, a naopak se pousměji, když se mi na boku uvelebí jeho ruka. S těmi prvními dny – a vlastně i týdny – na Liberty, kdy jsem své rozpaky musela ředit vínem, se to už nedá ani v nejmenším srovnávat. „Já? A pokoušet? Hm,“ nakloním hlavu lehce ke straně, aniž by se úsměv z mé tváře vytratil. „Dobrá, jak si přeješ. Žádný Daniel, jen my dva a nůžky z koupelny,“ dodám s šelmovským úsměvem a nakloním se k Alexovi, abych si pro sebe na chvíli uzmula horkost z jeho rtů.

„Den až dva, říkáš?“ otočím se po něm s povytaženým obočím, zatímco vstanu z postele a udělám první kroky ke koupelně. „Toho bych měla nějak využít,“ dodám rádoby zamyšleně a s tím vzápětí zmizím ve dveřích vedoucích právě do koupelny.

Mimoděk se na okamžik zastavím u umyvadla a pohledem sklouznu po břitvě, kterou vedle něj Alex nechal a mimoděk se jí krátce dotknu prsty. Barth měl podobnou, bylo to rodinné dědictví po jeho dědečkovi, které plánoval předat svému synovi stejně jako ji dostal on sám od svého otce. Kolikrát jsem tohle od něj vlastně slyšela? Ta slova vždy provázel významný pohled a v posledních měsících se v nich skrývala i ta nevyřčená výčitka.

Odtrhnu od břitvy pohled a… Co to se mnou je? Možná… Možná to dělá prostě Jeruzalém nebo ta včerejší cesta Zahradami k hotelu… Potřesu hlavou a raději sáhnu po nůžkách ležících na poličce, o které Alex mluvil. Protočím je v ruce a zkusmo přejedu bříškem prstu po jejich břitu. Vypadají, že jsou nabroušené a jejich hrot je dost špičatý na to, aby se dal použít k přestřihnutí stehu. Přiberu k nim ještě jeden ručník, kdyby náhodou a vrátím se zpátky do ložnice.

Volným krokem mířím k posteli, avšak v jednu chvíli přeci jen zpomalím a na krátkou chvíli se i zastavím, zatímco mi pohled uteče směrem k oknu, kolem kterého zrovna procházím. Závěs není úplně zatažený, ložnici tak zalévá zlatavé světlo slunečních paprsků opírajících se do věže. Takřka fascinovaně sleduji světlo klouzající mi po kůži, záři opírající se do vlasů i tváře. Metalické linie tetování ovíjející pravou paži se zlatě zalesknou, když jí pohnu a… Na okamžik mi to připomene zcela jinou chvíli, okamžik starý celá staletí, dost možná i tisíciletí…

Avšak stačí jediný pohled na Alexe, který akorát s tichým zamručením poposedne a jsem zase zpátky. Vlezu si do postele za něj, abych měla dobrý přístup k jeho zádům a bez dalších průtahů se pustím do odmotávání obvazů. Je snad až fascinující, jak rychle se Alex hojí. Tedy… Já vím, že zlomenou ruku jsem měla srostlou za pouhých pár dní a mělké rány i šrámy se hojily často v rámci minut, nicméně… I tak. Ty hluboké rány, které se mi včera vůbec nelíbily jsou dnes zatažené a částečně zhojené. Ne dost na to, abych vytáhla stehy, ovšem i tak… Čas běží. Nějakou chvíli se ozývá jen cvakání nůžek, jak se plně soustředím na svoji práci a především to, abych Alexovi nijak neublížila. Počínám si tak opatrně a jemně, jak to jen dokážu, když vytahuji nitě prošívající kůži. Alex se zdá duchem mimo a… Vlastně by mne zajímalo, na co asi myslí, ale…

„Tak… Vypadá to dobře. Ty nejhorší rány se už pěkně zatahují, myslím, že zítra ráno budu moci vyndat i zbytek těch stehů,“ přeci jen promluvím, když se natáhnu po použitých obvazech a začnu je rolovat zpátky, abych mohla těch pár zbývajících ran znovu převázat. Vytahané stehy i nůžky zabalím do ručníku, který jsem přinesla a…

„Záleží,“ pousměji se, když se ke mně Alex přitočí a vezme moji ruku do té své, „jestli je tu ještě něco, s čím bych vám pomohla pomoci,“ zapředu, zatímco se k němu nakloním blíže a…

… v tu chvíli se ozve zaklepání na dveře.

Daniel si umí vybrat chvíli, jen co je pravda. „Možná, když zůstaneme potichu tak…“ nadhodím, nicméně první zaklepání následuje druhé na znamení, že to Daniel stojící za dveřmi zřejmě nehodlá jen tak vzdát. „Tak nic,“ povzdechnu si, když mne Alex pustí a raději se natáhne po své košili. Sama přelezu na okraj postele a rychle si popotáhnu lemy zavinovací noční košile, aby nebylo vidět nic… Co by ani nemělo být vidět. Tedy, je to taková z nouze ctnost, župan tu po ruce nemám…

„… no, nicméně nikdo neříká, že nemůžeme navázat po obědě tam, kde jsme skončili,“ navrhnu Alexovi polohlasně s tím posledním úsměvem patřícím jen jemu, zatímco si prsty pročísnu vlasy, abych je shrnula podél tváře. Sama dovnitř nikoho nezvu, to nechávám na něm. Jen pomalu vstanu a natáhnu se po ručníku se stehy a nůžkách, abych je mohla odnést pryč.  

Delilah Blair Flanagan

„Kanalizaci? No… ehm, možná jsem zvolil špatná slova. Nebyla to přímo kanalizace, jakou si asi představuješ teď ty, ale spíše část podzemí. Jeruzalémské podzemí je opravdu složitá změť chodeb a táhne se až… No, vlastně to nikdo přesně neví. Sice jsem se o to už pár desítek let nezajímal, ale pochybuji, že by se někomu podařilo jej konečně celé projít a natož celé zmapovat. Ale… Hmmh, tohle nejsou historky, které by se probíraly u skleničky v salóncích.“ Pokrčí lehce rameny, zatímco ty dostaneš odpověď na svou otázku, jakkoliv obšírnou. Dál už ale nevyzvídáš, protože se rozhovor stočí k něčemu jinému. A vlastně nejen rozhovor…

Prsty obratně provléknou knoflíčky dírkami v látce košile, kterou nakonec Alexander sám sundá, než si trochu protáhne hlavu nejdříve na jednu a poté druhou stranu. Je na něm patrné, že jeho pohyby jsou ztuhlé a opatrné, ale nestěžuje si.

„To možná stálo… Ale tu chvíli jsme už minuli. Díky bohu.“ Povytáhne Alexander žoviálně obočí, když se chytneš tématu příborového nože jako záložního lékařského vybavení.

„Hmm takhle?“ Všimneš si, jak Alexanderův pohled sklouzne po tvé lehké košili i tělu, které halí, než pohled následuje i ruka, která se ti opře o bok. „Víš… že mě pokoušíš. A ne, Daniela bychom měli nechat… Hmmh, dělat, co asi teď zrovna dělá. Tohle zvládneme sami.“ Vpíjí se do tebe pohledem, než jen lehce přivře oči, když se nakloníš pro další polibek a vytáhneš se zpátky na nohy. Alexanderova ruka vyklouzne jen tak mimoděk z pod županu a jen souhlasně pokývne hlavou.

„Jistě, utíkat… To ještě tak určitě den dva nehrozí.“ Ušklíbne se, zatímco ty vyrazíš do koupelny.

V koupelně to stále voní vodou po holení a u umyvadla najdeš odloženou Alexanderovu břitvu, kterou jistě nedávno použil. Je to pěkný, umně gravírovaný kousek. Ovšem to není to co hledáš, ačkoliv v případě nouze by to stále bylo použitelnější než příborový nůž.

Prohlédneš poličku, o které se Alexander před tím zmínil a skutečně tam nalezneš nůžky. Nejsou ani přehnaně velké a ani malé hodící se spíše na stříhání nehtů. Na prostřihnutí pár stehů ale budou bohatě stačit. Ještě se chopíš ručníku a vyrazíš zpátky.

Alexander dál sedí na posteli. Ne, skutečně neutekl. Místo toho tě vítá jeho pohled a to, jak si se zamručením poposedne vhodněji na kraj, aby ses dostala pohodlně za něj.

„Tak… se do toho pusť.“ Pronese smířeně, zatímco ty se pustíš do odmotávání obvazů a prohlížení ran, které se od posledně opět výrazně zhojily. Ty nejhlubší už jsou dnes zatažené a je na nich mezi stehy krustička krvavých strupů. Nevypadají ještě natolik zhojené, abys snad mohla vytáhnout tyto stehy. Avšak najde se pár míst, kde přijdou na řadu donesené nůžky. Je to druhý den, cos je šila a všude kolem tekla krev, ale dnes stačí prostřihnout steh a vytáhnout nit. Na kůži po ní zůstanou jen růžové tečky, které, jak dobře víš, budou za pár minut také pryč.

Čas vám běží, obvazy se postupně odmotávají a stehy vytahují. Alexander během celého procesu mlčí, pokud na něj sama nepromluvíš. Vidíš, že má zase ten svůj přemýšlivý rozostřený pohled značící, že je v hlavě opět trochu někde… jinde. Možná, že je to ale tak snad i lepší. Dnes už se ani tolik neošívá a je vidět, že jej celý proces bolí podstatně méně.

Těžko říct, kolik uběhlo času, ale jsi hotová. Co se dalo vytáhnout, jsi vytáhla, a přidala i pár takových, které by možná lékař ještě nechal pár dní v kůži. Ostatně, co je to pár dní pro vás? Obvážeš zbývajících pár ran, kterým to bude ještě chvíli trvat. A to chvíli doslova. S tím, co jsi viděla, je jasné, že zítra nejpozději pozítří se Alexander všech stehů bude moci zbavit. Nakonec Alexander skončí s pár pruhy obvazů kolem těla a přes jedno rameno, kvůli čtveřici stále nezhojených ran. I tak je to pokrok.

„Takže jsme… hotoví, sestro?“ Otočí se po tobě Alexander, když se chvíli nic neděje, aby tě chytil za ruku a…

Zaklepání na dveře je stejně tak nečekané jako nepříjemné.

„Hmmh… Že by už byl čas oběda? Máme to ale štěstí.“ Zamračí se Alexander, který tě v první chvíli viditelně nechce pouštět, ale druhé zaklepání nakonec přiměje i jeho, aby tě pustil a raději se natáhl po své košili, kterou před tím odložil na postel.

♫♪♪♫

 Alexova poznámka je snad až příliš výstižná. Dost na to, abych rychle opustila tyto kalné vody, do kterých se nechci pouštět. Tohle není chvíle, kdy začít bilancovat a nořit se do vzpomínek na to, jak mne Nový Jeruzalém nakonec hned několikrát po sobě pozřel, rozměnil na kousky a trpělivě si vyčkal, až kosti srostou a rány se zajizví, aby to mohl udělat znovu. Tohle ráno si to nezaslouží… Chci aspoň ještě pár minut předstírat, že je vše skutečně zalité zlatým světlem, tím stejným, které proniká skrze okno do ložnice.

„Hm, spíše bych se obávala, že by tě včera večer neprobudilo ani to zoufalé volání a já bych v té vaně musela zůstat až do rána,“ poznamenám pobaveně. Je pravda, že včera Alex spal opravdu… Nezvykle tvrdě – až jsem o něj měla chvíli i strach, zda je skutečně vše v pořádku. Ten rozhovor s Danielem musel být opravdu… Náročný.  „Den dva, říkáš? Hmm, jak jsi velkorysý,“ uculím se s pohledem upřeným do jeho tváře obklopené koronou zlatorudých vlasů, které ohnivě lesknou v ostrém kontrastu s jeho tmavýma očima. Vypadá… Přesně jako on. Jako by snad ani nezáleželo na jméně, které nosí, protože stále… Stále je a vždy bude Generálem. Srdce mi poskočí v hrudi a na okamžik se silně rozbuší na kolik mi ten pohled připomíná stovky střípků vzpomínek na Kamaela, záblesků a vjemů, které Dumah v jednu chvíli zalily jak divoká voda a měly jednu jedinou společnou věc… Jeho.

Svoji včerejší výpravu nijak dál nerozvádím, na Alexovu otázku odpovím jen zavrtěním hlavy a raději přesměruji náš hovor jinam. Je to tak… Lepší. Později pak můžu sama ty kufry projít a ověřit si, zda budu mít i nadále ten stejný pocit, že je něco špatně a… A to má smysl řešit, až se tak stane. Rozhodně ne teď.

Alex bez okolků souhlasí dokonce i se zítřejší kontrolou až mne překvapí, jak snadno a bez boje se tohle obešlo. Jednou voják, navždy voják? Až mám chuť prohlásit něco jako pohov, nicméně nakonec namísto toho nabídnu Alexovi zcela nezištně svoji pomoc při svlékání košile. „Hm… Nemusíš se bát, v tomhle jsem konzervativní druh zdravotní sestry, raději si pacienta staromódně svléknu, když na to mám čas,“ koutky rtů se mi roztáhnou ve škádlivý úsměv, když se nade mne Alex pro tu chvíli nakloní.

Atmosféra přeci jen zvážní, když přijde řeč na Daniela a náš odjezd. Ať už má Alex jakýkoliv důvod, proč se rozhodl svěřit zařizování naší cesty právě jemu, tak se rozhodnu to nijak nezpochybnit. Alexander… Ví, co dělá a já… Já mu věřím. Nakonec komu jinému bych na celém světě mohla věřit než právě jemu? A tak na něj nakonec ani netlačím a nesnažím se vyzvídat.

„Hm… Jistě. Promluvíme si o tom později. Vlastně na cestě z Jeruzaléma do Dvaraky budeme mít dost času… Na všechno, o čem bychom si měli promluvit,“ tiše si povzdechnu. A jakkoliv na Alexe dál nenaléhám, tak mi to stále zní v uších. Bude lepší, když odjedeš. Přesto se rozhodnu – a možná právě kvůli tomu – to prozatím nechat být. Přeskočit tuhle část rozhovoru a navrátit se do té poklidné ranní chvíle, která nás oba zastihla v dobrém rozmaru.

Přeci jen se mu ovšem povede mne zaskočit zmínkou o procházce i slabší chvilce… Zmínka o našem krátkém setkání v zadržovací cele, které pro mě zařídil… Noah… „Ano… To jsi slíbil…“ šeptnu v první chvíli, než se mi přeci jen podaří se sebrat a odsunout to všechno stranou. Soustředit se jen na teď a tady. „Hm… Jen… Jen jsem nečekala, že už dnes...“ dodám. Nicméně něco na tom skutečně bude. Dokud je to čerstvé, tak mne nikdo nehledá. Je ovšem otázkou, co bude až se ten prach usadí… Opravdu… Po mne budou pátrat? Kdo všechno by mohl? A… Ne, ani nad tím nechci přemýšlet. Nad věcmi, které stejně nedokážu změnit. Nad osudem, který mi budou mnozí přát… Nad… Spravedlností… „Hm, ale… Asi máš pravdu a…“ hlesnu, avšak v další chvíli se viditelně zarazím a povytáhnu obočí. „… počkat, tys prolézal jeruzalémskou kanalizaci?“ podivím se, zatímco se vytahuji do sedu za Alexem.

No, snad raději se začnu vícero věnovat knoflíkům na Alexově košili, rozhodně je to bezpečnější než dál vyzvídat a dozvědět se tak věci, co bych snad raději ani nevěděla. Dám se do jejich rozepínání, se kterým vlastně nijak zvláště nepospíchám na kolik si užívám už jen ten pocit pramenící ze vzájemné blízkosti.

„Hmm… Vybavení?“ zamručím tiše, když Alex poukáže na takovou malou… Drobnost. Dobrá, netvrdím, že jsem tohle domyslela úplně do detailu, nicméně Alex mne neodstrčí a ani nijak jinak nedá najevo, že bych snad měla přestat, a tak postupuji dál – hezky knoflík a za knoflíčkem, od vrchního až k tomu úplně nejspodnějšímu. Ostatně sám si vzápětí košili ochotně sundá. Očima sklouznu po obvazech, které na první pohled působí čistě, což je rozhodně dobré znamení.

„Ts ts ts, takhle zpochybňovat mé plány,“ pronesu na oko káravě. „Úplně jsem zapomněla, jak to může být náročné, když je pacient při plném vědomí,“ potřesu hlavou. „Hm… Za tvůj výraz, až bych se s tím nožem k tobě rozešla by to možná stálo,“ neopomenu si drobně rýpnout. „Nicméně… Pokud nechceš, abych takhle šla hledat Daniela kvůli vhodnějšímu vybavení, tak to budeme muset zvládnout s nůžkami z koupelny. Hm, myslím, že nějaké malé nůžtičky budu mít i u sebe v kufru,“ zapřemýšlím nahlas.

Avšak nijak dlouho nad tím rozhodně nedumám. Místo toho se k Alexovi nakloním, abych ho mohla políbit. „Hned budu zpátky, tak mi hlavně nikam neuteč,“ vydechnu ještě do jeho rtů, než se přeci jen rozhodnu se narovnat a vylézt z postele ven – jakkoliv nerada se dobrovolně vzdávám jeho blízkosti. Zamířím rovnou do koupelny pro nůžky, o kterých Alex mluvil. Hodlám dodržet své slovo, a tak se skutečně nijak nezdržuji, vezmu jen nůžky, pro jistotu i jeden z ručníků a zamířím zpátky do postele za Alexem, abych mu mohla povolit obvazy a podívat se, jak to vypadá pod nimi.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

 „Bohémové? Hmmh, Nový Jeruzalém nás kazí.“ Zamručí Alexander potměšile, aniž by mu zmizel ze rtů ten spokojený úsměv. Ačkoliv… Dá se to vykládat různě. Dle Alexova spokojeného výrazu to ale rozhodně nemyslel nějak dvojsmyslně. Nový Jeruzalém každému z vás hodně dal, ale také vzal. Těžko říct, na které straně teď byly misky vah nakloněné.

„Tak to jsem rád, že si myslela na mě a nevzbudilo mě uprostřed noci zoufalé volání o pomoc ozývající se z koupelny. Obávám se, že bych tentokrát měl trochu problém tě pobrat mezi všemi těmi střepy. Pokud ale ještě den dva počkáš, tak se můžeš zase vrátit k rozbíjení skla pro štěstí. Do zásoby. Jak je libo, Del.“ Povytáhne koutek rtů o maličko vzhůru do křivého úsměvu, zatímco jej zalévají sluneční paprsky procházející sem skrz vysoká okna. Jeho rudé vlasy v nich vypadají skoro jako kdyby planuly zlato rudým ohněm a snad i díky tomu připomene opět někoho jiného.

Generála, který svůj titul zcela jistě hrdě nesl až do smrti. Jako pokaždé…

Nakonec se Alexovi nezmíníš o svém podezření. Ostatně je to jen podezření a dost možná zbytečná obava, která by vám jen kazila den. A že takováto společná rána, nebo spíše skoro poledne, byla zvláště v poslední době opravdu vzácná.  

„Pohoršené pohledy?“ Podiví se krátce tvé nenápadné zmínce o včerejší výpravě pro kufry, ale to už obratně stočíš téma k něčemu jinému. K Alexanderovi a jeho zdraví.

„Jak si přeješ.“ Kývne souhlasně a stále ještě tak vážně v rámci toho nevědomého hlášení. Představit si Alexandera na frontě na jednání vysokých šarží nakonec není až tak těžké. Stejně tak ale není problém vidět jej, jak se krčí v bahně zákopu pod nepřátelskou palbou. Hrdinný generál Essington, který zajistil slavné vítězství Spojenectví, aby od toho všeho musel nakonec utéct. Zde by se zcela jistě cesty obou generálů rozcházely.

„Tak pomůžeš? Jistě, jistě… Pokud mě z ní nehodláš vystříhávat jako jiné zdravotní sestry… Zas tolik jsem si těch košil totiž nezabalil.“ Zapře se rukou kousek od tvé hlavy o matraci a nakloní se k tobě. „Tak ti budu vděčný.“ Dodá polohlasně, ale pak se zase s nepatrně nakrčeným čelem narovná do sedu, zatímco váš rozhovor plyne dál.

To, že Alexander nechal váš odjezd na Danielovi je přinejmenším zvláštní. Pokud měl pravdu a pár dekád se neviděli, rozhodně to byl odvážný tah. Lidé se uměli měnit v rámci měsíců, pár roků… Ale ať už bylo dobře, že mu věřil nebo to byla naopak chyba, teď už to bylo jedno. Věci se daly do pohybu. Tedy… nejspíše.

„Hmm, děje se toho hodně.“ Zachmuří se Alexander, když se váš rozhovor stočí k vážnějším záležitostem a společně s tím mu ze rtů zmizí úsměv, který je do té doby zdobil. „Ale o tom bych si možná promluvil později? Sám si musím nechat některé věci projít hlavou a… A ne, není to jen o tom, co jsi udělala. Neboj se.“ Pohlédne na tebe, i když příliš radosti z něj v ten moment nesálá.

„Ano, pár dní. To nic není. Navíc… Pamatuji si dobře, že jsem ti v mé slabé chvilce slíbil procházku? Návštěvu blešího trhu?“ Přeci jen trochu pookřeje, když stočí téma do trochu bezpečnějších vod. „Myslím, že dnes bych už měl být schopen vyrazit ven. Tedy, pokud vynecháme honičky městem a prolézání jeruzalémské kanalizace. Navíc… S tím, co se stalo, bude bezpečnější vyrazit dříve než později, až se usadí prach.“ Promluví tím praktickým věcným tónem. Něco na tom bude. Pokud tam zemřely významné osoby, které budou mnozí postrádat, stále bude chvíli trvat, než se vše dostane k vládnoucím špičkám, hlavám podsvětí nebo snad… kdo ví komu.

To už se ale stejně jako on posadíš a přisuneš se k němu. „Hmmh, jistě.“ Skloní pohled k tvým prstům, jenž se natáhnou po prvních knoflících na jeho košili.

„Tuhle laskavou pomoc neodmítnu… Jen… nezapomněla jste si vybavení sestro?“ Kmitne k tobě jeho šibalský pohled, když poukáže na to, že zde chybí košík s obvazy, nůžkami a vším ostatním, co je třeba na převaz, či vyndávání stehů. Přesto nevypadá, že by tě hodlal jakkoliv zastavovat, zatímco rozepneš pár dalších knoflíčků, pod kterými jsou obvazy pevně obepínající jeho tělo. Ne, nevypadá to, že by někde tentokrát prosákly, ale je těžké říct, co pod nimi najdeš.

„Nebo hodláte improvizovat?“ Pousměje se, zatímco se narovná v zádech, aby si se zamručením stáhl už rozepnutou košili z paží a odložil ji vedle sebe na postel. „Nějaké nůžky jsem viděl v koupelně na poličce nalevo nad umyvadlem.“ Pokývne hlavou směrem ke dveřím do koupelny, než se nepatrně ušklíbne. „Tedy, pokud nehodláš vzít zavděk příborovým nožem od večeře.“

♫♪♪♫

Pokud bych si měla vsadit na to, zda se Alexander skutečně zvládl tiše a nepozorovaně vyplížit z postele nebo jsem já jen tak tvrdě spala, tak… Vsadím na kombinaci obojího. Dovedu si představit, jak se pomalu a opatrně souká z postele ven jen aby mne neprobudil a nemusel se hned po ránu obhajovat, že vstává. A já včera snad ani neusnula, ale odplula do temných vod nevědomí sotva jsem si k němu přilehla. A tak jen kratičce povytáhnu obočí, avšak nijak se o tom s Alexem nedohaduji.

„Kdo by byl řekl, že se z nás stanou takoví… Bohémové,“ poznamenám s náznakem pobavení, když Alex zmíní, kolik je hodin, a že to nejsem jen já, kdo si takhle přispal.

Na kratičkou chvíli přivřu oči a natočím tvář schválně tak, aby po kůži sklouzla bříška jeho prstů, když mi odhrnuje pramen vlasů stranou. Ten jemný spokojený úsměv z mých rtů tentokrát jen tak nemizí na kolik se přese mne ta příjemná uvolněná atmosféra dnešního rána přelije podobna zlatému oparu. Nejraději bych se v téhle naší chvíli schovala už navždy. V tomhle ránu, kdy se všechno zdá tak pokojné a… A tak moc v pořádku…

Pohledem se vpíjím do Alexova obličeje, těch jiskrných černých očí i rtů, na kterých se objeví opravdový úsměv. Žádný náznak ani jemné nuance, které z jeho tváře dokážu vyčíst snad jen já, ale… Skutečný hřejivý úsměv, který patří mne. Miluji, když se Alex usmívá, protože to u něj není jen prázdné gesto, grimasa, se kterou většina lidí tak bezbožně plýtvá a klame. Mé rozpaky se v tu samou chvíli rozplynou jak pára nad hrncem.

Nicméně… Jakkoliv si tu chvíli nechci kazit, tak Alexův dovětek mne na okamžik zarazí. Přes tvář mi přelétne stín, jak mi koutky rtů na pár prchavých vteřin povadnou a pohled se rozostří. Vzpomínka na ten nepříjemný vjem, který mne provázel celou dobu, co jsem v hotelu balila věci… Přeskládané lahvičky, věci ležící trochu jinak, než jsem si vybavovala… Co když se mi to nezdálo? Co když ten někdo otevřel i kufry, aby prohledal věci a omylem dal Alexovy boty… Jinam? Anebo pořád jen vidím stíny i tam, kde žádné ve skutečnosti nejsou? Najednou… Najednou si nejsem tak jistá a… A nechci kazit tuhle chvíli. A tak nic neřeknu, namísto toho k němu natáhnu ruku a sklouznu prsty po jeho zápěstí až k dlani, která mne na okamžik polapí než moji ruku milostivě propustí a já mohu pokračovat v tom zamyšleném přejížděním prsty po jeho dlani.

„Tak vděčný říkáš? Hm, toho bych měla využít,“ šeptnu nakonec dříve než se ticho mezi námi stačí podezřele natáhnout.

Že rozhodně vypadám lépe Alexovi nijak nerozporuji. Snad jen to, jak si mne zamyšleně prohlíží… „V to doufám. Stačí mi, že jsem si včera vysloužila pár pohoršených pohledů a drožkář mne málem ani nevzal do kočáru. A to ani nemluvím o té recepční,“ pokusím se to odlehčit. Raději vzápětí stočím rozhovor k Alexovi a tomu, jak se cítí on.

Levé obočí mi lehce povyjede výše, když se jeho odpověď změní ve vojenský report, avšak spíše mne to pobaví než cokoliv jiného. Tohle je rozhodně Alexander, kterého tak dobře znám. „To ráda slyším,“ kývnu hlavou, zatímco si ho prohlížím se stejným zamyšlením jako on předtím mne. „Ale stejně si raději i zítra ta tvá omezení zkontroluji,“ dodám. To, že by se dnes rozhodně neměl přepínat ani nedodávám, stačí starost, která mi přeci jen na chvíli prosákne do hlasu i tváře.

„… jestli jde jen o tu košili, tak ti z ní ráda pomůžu,“ nabídnu se více než ochotně. „Samozřejmě z čistě zdravotních a praktických důvodů,“ dodám vzápětí, aby sis snad nemyslel. Zatím se ovšem nezvedám, namísto toho zůstávám pohodlně rozvalená mezi měkkými polštáři na kolik je mi takhle dobře.

Dokonce se osmělím dost na to, abych dala průchod své zvědavosti a… Ne, nedá mi to. Musím se zeptat na včerejšek, na rozhovor, u kterého jsem neměla být. Alex přeci jen zvážní, ale… To nakonec není nijak neočekávané. Určitě to nebyl jen hovor dvou starých přátel, ne… Ne po tom, co jsem udělala a vlastně… S tím vším, co se dělo nejen kolem mě, ale v Jeruzalému…

Návrat k lehčí notě rozhovoru na úkor mého včerejšího popíjení mne přiměje se ošít a nadechnout k dalším slovům na vlastní obhajobu. „Ale no tak…“ Dál se ovšem nedostanu, na kolik mi o sebe zaškobrtnou myšlenky i slova díky ruce, co tak samozřejmě a jen zdánlivě mimochodem sklouzne po mém těle. Vydechnu a… „Hmm,“ vyjde nakonec jen zpoza mých rtů, když se ta horká dlaň zastaví na mém boku.

Trochu mne překvapí, že zajištění naší cesty pryč Alex nechal na Danielovi, ale… Ale pokud mu věří, měla bych také. Hádám… Hádám, že takhle to je stejně nejlepší. Snad… Ačkoliv… Teď už zvážním i já a snad se i na okamžik zachmuří, jakmile se Alex tak zvláštně přeřekne. I když… Opravdu zvláštně?

„Mám v tom hledat nějaké skryté poselství, Alexi?“ zeptám se tiše. „Děje se… Ještě něco, o čem bych měla vědět nebo je to jen o tom… Co se… Co jsem udělala?“ pokračuji dál. Vím, že jsem to byla já, kdo včera po Alexovi chtěl, abychom odsud odjeli, přesto… To, jak to teď řekl…

„… dobře,“ hlesnu s krátkým kývnutím hlavy. „Nebudu se… Bát. Pár dní… Pár dní to tady zvládneme, aspoň se úplně uzdravíš a oba si odpočineme. A… Děkuji, Alexi,“ přeci jen se mi do tváře vetkne zpátky ten úsměv. S tím se i vzepřu na rukách, abych se s dalším protáhnutím mohla vytáhnout do sedu. Nohy ovšem nespustím z postele jako Alex, namísto toho se jen narovnám a posunu blíže k němu.

„Pomůžu ti s těmi knoflíčky, ať si tě můžu prohlédnout,“ brouknu a vlastně nemám daleko od slov k činům, když k němu samozřejmě natáhnu ruce, abych mu pomohla z přebytečných svršků. Ostatně sám to řekl – bude lepší se na ty rány podívat ještě teď.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Hmm, tiše? Nebo jste možná madam spala až moc tvrdě.“ Vrátí ti tvou poznámku o jeho nenápadném odchodu. Alexander sice na první pohled nevypadá, že by byl ve stavu, aby se dovedl někde tiše a obratně plížit, ale na druhou stranu, víš, že někdy se dokáže zapřít a zvládnout i podstatně obtížnější věci, pokud to vyžaduje situace.

„Hodin? Hmm, když jsem se díval naposledy na hodinky bylo něco po desáté, takže počítám… že teď bude něco po jedenácté. Rozhodně jsme si přispali oba.“ Zahledí se na tebe, která leží stále rozespale na posteli v měkkých polštářích. I na Alexanderovi je patrné, že dnes vstával tou správnou nohou. Dobrá nálada z něj přímo sálá, i když z tváře by to někdo neznalý vyčetl poněkud s obtížemi. Rozhodně nerozdává úsměvy na všechny strany, přesto… Ty to na něm poznáš. Na tónu hlasu. Na těch lehce povytažených koutcích rtů i jiskření v očích. Nemluvě o tom, kam se jeho vinou stáčí váš rozhovor.

„Neříkáš. Vím, vím… A to tě šlechtí.“ Odhrne ti láskyplně pramen vlasů z tváře, zatímco si tě snad i lehce zamyšleně prohlíží. „Ah, takže tma byla ten důvod. To samozřejmě chápu. Důležité je si umět poradit za ztížených podmínek, a to se ti povedlo. Dokonce se to tentokrát obešlo i bez minového pole střepů… Takový menší zázrak.“ Roztáhne se mu na rtech ten vcelku vzácný jev, a to hřejivý úsměv. Těmito gesty Alexander skutečně nikdy zbytečně neplýtvá a většina jich poslední rok patří tobě.

 „Za což jsem ti zvlášť dnes vděčný, protože nevím proč… Ale pamatuji si, že jsem měl boty zabalené v tom zeleném kufru, ale… Ale ráno jsem je tam nemohl za boha najít.“ Pokračuje, aniž by na něm však bylo patrné jakékoliv znepokojení. Však, co jiného by to znamenalo než jen to, že si některé věci nepamatoval až tak dobře. Těch kufrů jste měli rozhodně dost, aby se jeden pár bot zamotal do jiného, než měl být.   

Prsty lehce přejedeš po jeho ruce, která tu tvou na moment chytí do rozehřáté dlaně, než ji nechá opět proklouznout mezi jeho prsty a pokračovat dál.

„To jsem rád, že je to lepší. Rozhodně vypadáš lépe.“ Pokývne Alexander hlavou, než se mu do tváře vloudí zase ten přemýšlivý výraz, se kterým na tebe hledí. „Ah, co? Já? Je to určitě lepší. Výrazně lepší. Sice jsem popravdě čekal o něco větší zlepšení, ale… asi něco bude na tom, že zranění od Ztracených nejsou jen tak obyčejná.“ Podotkne vážně. „Ale, jak už si viděla, zvládnu se už pohybovat sám a počítám, že do zítřejšího dne budu bez větších omezení.“ Dodá tím strohým tónem připomínajícím vojenské hlášení, ke kterému má čas od času tendence nevědomky sklouzávat.

„Hmmm, zrovna jsem si obléknul košili, ale… Ale máš pravdu. Bude lepší se na to podívat rovnou teď ráno.“ Přikývne poněkud rezignovaně, když mu nabídneš vytáhnutí dalších stehů. Jak málo času stačí k tomu, aby se některé věci zhojily.

„Včerejšek? Ano… Ano, promluvili jsme si.“ Přitaká Alexander bez nějakého patrného zaváhání, přesto si můžeš všimnout, že o poznání zvážní. „Byl to… zajímavý rozhovor.“ Stočí pohled černých očí k oknu vedle vás. „Možná to nebylo něco vhodného k lahvi vína, a ještě k tomu ani ne celé, ale… Nedívej se na mě tak. Počítal jsem s tím, že to víno oceníš. Vím, že zrovna podobný typ máš ráda a kdo jsem, abych tě připravil o zaslouženou sklenku vína ve vaně… Tedy lahev.“ Přeci jen se mu vkrade do hlasu zase trocha lehkosti, zatímco ti rukou sklouzne mimoděk po hrudi, pasu, až na bok.

„Každopádně…“ Nadechne se dlouze. „Jsem jej poprosil, aby nám zajistil, co možní nejdřívější cestu z Nového Jeruzaléma do Dvaraky. Bude lepší, když odtud odjedeš... Odjedeme.“ Opraví se vzápětí, i když to celé přeřeknutí zní zvláštně.

„Popravdě ještě nevím, kdy a jak odtud budeme moci odcestovat, ale počítám, že to bude otázka maximálně pár dní. Ještě se jej na to dnes zeptám. Nemusíš se bát.“ Pokračuje klidným tónem, zatímco sedí kousek od tebe a skoro polední slunce zalévá zlatými paprsky místnost kolem vás.   

Jakmile se přivinu k Alexanderovi, dovolím si s výdechem přivřít oči. Na tváři mne lechtá pramen Alexových vlasů, ale ani to mne nepřinutí pohnout hlavou nebo si lehnout trochu jinak. Ne, to je to poslední, na co v tu chvíli myslím… Pokud vůbec na něco. To něco horkého a hřejivého, co z Alexe sálá, vytlačí vše ostatní. Vnímám jen teplo rozlévající se pod kůží společně s tím konejšivým pocitem, že právě jen tady a teď jsem na tom jediném místě, kde jsem doopravdy…

V bezpečí.

S tichým zamručením se mimoděk zavrtím, zatímco kolem sebe rozespale mžourám. Ložnice se topí v nazlátlých paprscích slunce pronikající oknem do místnosti. Několik z nich dopadá i na postel na znamení, že ráno už asi nebude. Pohnu hlavou a spokojeně se přitom protáhnu na kolik se cítím… Dobře. Napětí i únava tuhnoucí ve svalech, která mne svírala ve svých spárech posledních pár dní je zcela pryč a já si připadám příjemně uvolněně. S rozespalým zívnutím se pomalu přetočím směrem na bok, avšak přivítá mne jen pohled na prázdnou polovinu postele.

„Hmm…“ natáhnu ruce před sebe a dlaní mimoděk přejedu po místě, kde ještě včera večer Alexander určitě ležel. Kdy odešel? Nevybavuji si vůbec nic od okamžiku, kdy jsem v noci vlezla do postele a zavřela oči. Nepřišly žádné sny ani noční můry, žádný Ztracený a mrtvá pustina, prostě… Nic. Světlo v pokoji mne pořád nutí mhouřit oči, nejraději bych se schovala zpátky mezi polštáře a zmizela pod peřinou, nicméně se i přesto rozhlédnu pátravě po ložnici. Alexander skutečně nikde není, ale jeden z kufrů leží na vršku hromady a vypadá otevřeně…?

Odpověď na moji nevyřčenou otázku přichází vzápětí.

Dveře koupelny se otevřou a nevyjde z nich nikdo jiný než právě Alexander. Nahlas to sice neřeknu, ale uleví se mi. Vypadá… Lépe. Mnohem lépe. Dokonce je schopný už chodit sám a udržet se na nohou. Pátravě si ho prohlížím, zatímco si otírá tvář do ručníku, pohledem sklouznu po hraně jeho čelisti přes krk až k hrudi. Oblékl se, i když pod bílou košilí je stále patrný obvaz na znamení, že se přes noc zázračně nevyléčil. Tedy… Ne až tak moc zázračně. Ovšem i když je na jeho chůzi stále patrné, že je zraněný a moc dobře o těch ranách na zádech i hrudi ví, tak se včerejškem, kdy se neobešel bez mé pomoci se to nedá srovnávat ani v nejmenším.

„Dobré ráno,“ odpovím na oplátku a na rtech se mi usadí měkký úsměv. „Hmm… Ne, vyplížil ses z postele až obdivuhodně tiše a nenápadně,“ dodám v tom dobrém rozmaru, se kterým se přetočím na břicho, když Alex vykročí zpátky k posteli. Ani na chvíli z něj nespustím pohled modrých očí, které přeci jen o něco více přimhouřím, když spatřím, jak ztěžka dosedne na kraj postele vedle mě. Přesto… Ne, nic na to neřeknu. Ani se mu na čele z toho výkonu neperlí pot, což beru za… Dobré znamení.

„Hm… Přispala…? Kolik je vlastně hodin?“ zeptám se a shrnu si z očí pramen vlasů, co mi sklouzl před tvář. Tedy, ne že by tohle u mne nebylo běžné… Nikdy jsem nebyla zrovna ranní ptáče.

Mimoděk se znovu pousměji, když ucítím vůni máty a bergamotu namísto potu a železitého odéru zaschlé krve. To je… Příjemná změna. A rozhodně znamení, že je Alexovi skutečně lépe, když sám zvládl i návštěvu koupelny. „Já vím… Taky nic neříkám, všiml sis?“ poznamenám s drobným úšklebkem na rtech, který ovšem zmizí ve stejnou chvíli, kdy se ke mne Alex nakloní. Sama mu vyjdu při tom krátkém polibku vyjdu vstříc a pootočím se přeci jen zpátky na bok. Taky jsem ráda, že jsem dorazila v pořádku… A v tenhle okamžik ještě více než kdy jindy.

A… A pak Alex začne o víně a já moc dobře tuším, kam tím míří. Ostatně nenechá mne na pochybách a je nakonec velmi konkrétní. Odkašlu si a s neskrývanými rozpaky, co mi na okamžik vykreslí na lících náznak ruměnce se převalím na záda. „Jen… Jsem byla moc unavená na to, abych tu potmě hledala… Sklenku…“ šeptnu rozpačitě. Když si to celé vybavím zpětně, jak ležím ve vaně a přikládám ke rtům hrdlo láhve… Zrovna důstojné to nebylo. A už vůbec nebylo chytré tu láhev nechat postavenou vedle vany. „Ale… Ano, to víno bylo dobré,“ pokusím se to aspoň nějak zachránit.

Naštěstí se Alex rozhodne mne příliš dlouho netrápit. „Hm… Ano, byl to příliš dlouhý a podivný den,“ kývnu hlavou, zatímco k němu natáhnu ruku a bříšky prstů jemně přelétnu po hřbetu jeho dlaně. „Vlastně… Je mi lépe,“ řeknu takovým tónem hlasu jako by mne to samotnou překvapilo což je nakonec i pravda. „Tedy… Hm, konečně si připadám odpočatě…“ dodám, abych to upřesnila. „Ale… Na mě teď nezáleží. Spíše co ty? Vypadáš už mnohem lépe,“ pousměji se a ani se nesnažím skrýt úlevu, když to říkám. „Mám se ti pak podívat, jak se to hojí? Třeba půjdou vyndat další stehy,“ nabídnu mu.

„A… Co včerejšek? Řekli jste si s Danielem všechno… Co jste potřebovali?“ zeptám se vzápětí s jistou… Zvědavostí.