Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Schody nakonec překonáte bez pádu a sestoupíte na chodník lemující ulici před vámi. Není tak široká jako jiné třídy v Zahradách, ale víš, že by stačilo jen zabočit za roh Galilejské věže a dostala by ses právě na jednu z těch větších. Teď jste byli v takové nenápadně zastrčené uličce. Tedy na Zahrady. S tím zaplivaným místem, kterým jsi procházela v Přístavní čtvrti, se to nedalo ani trochu srovnávat.  

Vykročíte. Sníh tě na ruce zastudí a skutečně začne po chvíli pomalu tát. Je to vše, jak by to mělo být? Snad jen, kdyby si měla šálu pořádně omotanou a kabát zapnutý. Dokonce ani Alexander, kterého tohle počasí zcela jistě také příliš netrápí, je oproti tobě mnohem tepleji oblečen. Je to sice především představení pro kolemjdoucí, ale je dobré nepřitahovat zbytečně zvědavé pohledy.

A právě ten se na tobě zastaví, když váhavě promluvíš. Samozřejmě patří Alexanderovi, protože chodník, po kterém jdete se zdá alespoň prozatím prázdný. „Jak to myslíš?“ Zeptá se tě, zatímco jeho pohled sklouzne po tobě od hlavy až k patě. Nemusíš toho ale tolik vysvětlovat. Ostatně tvůj oděv v kombinaci s tím, že se neklepeš zimou, mluví jasně. Něco se skutečně změnilo.

„Hmmh, říkáš, že je to od té aukce?“ Povzdechne si Alexander, kterému se ve tváři usadí poněkud ustaraný výraz, zatímco kráčíte dál po zasněženém chodníku a sníh vám křupe pod podrážkami bot. „To je skutečně zvláštní.“ Promluví nakonec po pár metrech, než si stáhne rukavici, aby sáhl po tvé ruce. Stejně jako před tím, jeho dlaň hřeje, skoro až pálí a Alexander… Ne neusmívá se, jen se tváří ještě více vážněji.

„Přišlo mi, že jsi studenější… A skutečně. Ruce máš ledové. Nedivím se, že ti není až taková zima. Celá jsi více… chladná.“ Pustí tvou ruku a zase si navleče koženou rukavici, jak se sluší a patří. „Třeba je to jen dočasné… Dozvuk toho všeho. Určitě. Do pár dnů to bude lepší. V Provinciích chladnu určitě nebude.“ Pokračuje stále poněkud zachmuřeně a tobě nezbývá než v to doufat, protože snášet v tomto tvém novém stavu horka by mohlo být velmi nepříjemné. Těžko totiž říct, jestli tvá termoregulace funguje obousměrně jako u Alexandera.

„Nebo… Máš důvod myslet si, že ne?“ Přeci jen se Alexander zeptá na něco, na co nemusí být pěkná odpověď.

Ale to už dojdete na hlavní třídu, po které jezdí více vozů a dokonce na druhé straně ulice zahlédnete i drožku, která je prázdná. „Kam vyrážíme? Domlouvali jsme se na ty trhy, ne? Sama si zmiňovala ty na Covington square, tak bych zajel tam. Je to kousek od Zlaté katedrály a je to poměrně pěkné místo. Trochu živější asi teď… Ale to snad nebude vadit.“ Odpoví ti Alexander na tu ze snadnějších dnešních otázek, zatímco s tebou přeběhne ulici.

„Jste volný?“ Slyšíš, jak osloví drožkáře, se kterým se dá do krátkého rozhovoru, aby vám dojednal odvoz, než na tebe kývne a otevře ti dveře kočáru, abys mohla nastoupit dovnitř. Sám s ním ještě chvíli něco řeší, než se nakonec vyhoupne za tebou do vozu a usadí se na jednu z polstrovaných sedaček.

„Tak… To bychom měli.“ Smete si pár pohyby z ramen napadané sněhové vločky, které se mu ale v mezičase usadily i v rudých vlasech. Aniž by bylo třeba cokoliv dodávat, kočár s vámi hned na to vyjede a vyrazí k vašemu cíli.

Alexander si rozepne knoflíky kabátu a trochu pohodlněji se usadí, než na tobě zakotví jeho pohled. Ani příliš dlouho neváhá, než se nadechne ke slovům.

„Co to bylo, Del? Tam nahoře s Danielem? Stalo se něco, o čem nevím? Jednal s tebou před tím nějak… nevhodně? Nebo proč jsi po něm najednou tak vyjela?“ Ptá se tě. Není v tom nějaká výčitka, alespoň zatím. Viditelně se jen snaží pochopit, kde byla kořenová příčina toho, proč se to celé náhle tak zvrtlo.  

Vera De Lacey

William nedbá tvé připomínky, že se snad od tebe umaže.

„Je to jen oblečení.“ Oponuje ti tiše, snad jako kdyby tě tím chtěl zbavit alespoň části obav. Avšak tohle není něco, co by tě teď tolik trápilo. Každopádně ho to neodradí od toho, aby si tě přitáhl k sobě. A tobě to také nezabrání v tom, aby ses o něj hned na to opřela. Nejdříve o rameno, ale pak sklouzneš o něco níže a tváří zůstaneš opřená o jeho hruď. Ne, tohle není už něco, co by se dalo vysvětlit případnému svědkovi jako pomoc bližnímu v nesnázích. William tě však neodstrčí nebo tě nějak lépe nepodepře. Cítíš jen, jak na moment strne a srce, které mu tluče v hrudi a jehož pravidelné údery slyšíš, o něco zrychlí. Jeho paže tě pak zničehonic obejmou, jako kdyby i on sám váhal, jestli něco takového má provést. Přeci jen věci kolem vás dvou nebyly nikdy jednoduché a ani dnešní den nebyl výjimkou. Přesto…

„Dobře… To zvládneme.“ Souhlasí s tebou a cítíš ve vlasech, jak bezděčně přikývne. Působí navenek klidně. Jediné, co ho prozrazuje, je jeho o něco rychleji bijící srdce, které slyšíš prostě jen jako Vera. Jako obyčejný člověk. To, co říká, nezní zrovna ideálně. Musel zde být tajně. Dost možná dřív, než by se celý případ dostal efektivně do rukou policie. Rozhodně předseda rady nemohl a neměl by pobíhat po městě a jen tak střílet na lidi, i když to byli ve skutečnosti ti, kteří vás věznili. To ale není, co bys snad mohla teď vyřešit, pokud vůbec a ani William to více nerozpitvává.

„Jistě… pojedeme. Slibuji… Vero… Vero?“ Chytí tě za paže, aby ses přestala bezvládně sesouvat. „Ehm, zvládneš… Dobře. Nějak to zvládnout budeme muset. Tak jako tak.“ Ani William nezní na sto procent přesvědčeně, když tě drží v náručí. Sice nejsi úplně hadrová panenka, ale o jistých pohybech si můžeš také nechat jen zdát.

„Co? Barlow?“ Zarazí se William, když změníš téma na Roberta, se kterým jsi byla domluvená na setkání v kavárně. Jak tohle celé vůbec vezme? Jak mu to říct? Jak…

„Ale Vero, to bylo včera odpoledne. Teď je sobota ráno. Počítám tak kolem tří hodin? Říkala jsi mi, že je to setkání domluvené v pět hodin odpoledne, ale… Ale nevěděl jsem kde. I když upřímně i tak jsem neměl prostor řešit zrovna jeho.“ Vpadne ti do myšlenek William s těmi prostými fakty, které značí jediné. Nebyla jsi tam. Ty ani William. Pokud tam Robert dorazil, čekal tam naprosto zbytečně a teď těžko říct, kde je mu konec.

„Nemusíš nic. Jen se odtud dostat a chvíli mi vydržet při vědomí. Ano?“ Skloní k tobě tvář. „Není Granville? Vero…“ Zadrhne se mu povzdech v hrdle. „Řekneš mi k tomu víc, až budeš při smyslech. Víc… při vědomí. O Barlowa se nestarej a vlastně ani o nikoho jiného. Kromě sebe. Alespoň pro jednou se starej pouze sama o sebe, ano?“ Dodá konejšivě, než tě podepře a opře o opěradlo pohovky. Všimneš si, že na košili a límečku má pár rudých skvrn, ale jak říkal. Je to jen oblečení.

„Jen moment. Budu potřebovat do něčeho vzít ty relikviáře a žádný kufr zrovna není po ruce.“ Slyšíš opět jeho hlas, avšak hned na to ucítíš, že teplo zmizí, jak se William zvedne z pohovky a přemýšlivě se rozhlédne po místnosti, než po chvíli vykročí pár ráznými kroky ke stolku, na kterém jsou nějaké ozdobné drobnosti. Náhle se ozve zvuk tříštěného skla, jak prostě zatáhne za ubrus, který kryl lakovanou desku a věci z něj se rozsypou po zemi. Viditelně neměl čas vše pečlivě přeskládávat kamkoliv jinam.   

S kusem vzorované látky lemované ozdobnými střapci se vrátí k relikviářům, které do ní umístí a pár cípů sváže k sobě. Je to dosti improvizované, ale rozhodně se mu to ponese lépe, když tě bude muset zároveň podpírat.

„Dobře… Tak se mě chyť, ano?“ Natáhne se pro tebe a vytáhne tě na nohy. Musíš se o něj v první chvíli skutečně zapřít, protože nohy tě zrovna dvakrát neposlouchají, ale když se soustředíš a dáš tomu chvíli, povede se ti na nich udržet. William si tvou ruku přehodí přes ramena a trochu se nahrbí, abys na něm tak nevisela, zatímco tě druhou rukou jistí kolem pasu. „Klidně se o mě zapři, jak budeš potřebovat. Čeká nás pár schodů, ale… To zvládneme.“ Pokývne hlavou, než s tebou vykročí ven z místnosti k dveřím, které před tím zamknul a za kterými ležela jedna z mrtvol.

Ani na chvíli nepochybuji o tom, že by Alex snad nevěděl, jak se výtah ovládá, předám mu tak beze slov klíč, který od něj už nechci ani zpátky. Kéž by se mi aspoň trochu ulevilo, když se zbavím té odpovědnosti být tím, kdo ten klíč později vrátí Langleymu, ale nic se nezmění. Napětí ve výtahové kabině nepoleví ani na vteřinu, dost možná ještě o něco zhoustne. Chvíli mám pocit, že se tím vším zalknu. Že na mě byl naštvaný Daniel byla jedna věc, že se k tomu všemu přidal i Alex zase druhá. Horší. Když si to zpětně celé znovu a znovu masochisticky přehrávám, tak si čím dál palčivěji uvědomuji, že jsem vážně měla mlčet. Že nic z toho, co jsem měla potřebu vmést Langleymu do obličeje nebylo… Nutné. Čemu to nakonec pomohlo? Proč vlastně? Akorát jsem to celé zhoršila a… Zkazila.

Kabina se s drobným škubnutím rozjede směrem dolů a skrze prosklenou část budovy pronikne dovnitř denní světlo. Nedá mi to a krátce se ohlédnu přes rameno směrem ven. Tak se mi to včera nezdálo… Sněží. Patrně už od včerejšího večera… Tak přeci jen zima přišla do Nového Jeruzaléma. Po krátké chvíli ovšem pohled od zasněžených střech odtrhnu a raději přivřu oči. Přináší to až příliš vzpomínek, pod jejichž tíhou to křehké tenké sklo kolem mne hlasitě křupe, zatímco se pavouk prasklin rozbíhá do všech stran.

Nadechnu se a poprvé od té hádky se přiměji nahlas promluvit. Zní to… Absurdně, to, co říkám, ale nevím, jak jinak to v té chvíli podat. Jen představa, že takhle bude vypadat celý tenhle den… A já… Nevím, hlad asi mám, ale všechno se ve mne svírá takovým způsobem, že zkrátka nemám na jídlo chuť. Dokonce i přestože jsem od té aukce do sebe dostala jen polovinu talíře roastbeefu s brambory. Tedy… Myslím, že to byl roastbeef… Nebo jen nějaké hovězí? Nejsem si ani schopná to zpětně vybavit.

Blázním? Nervózně se pousměji, jakkoliv v té grimase není vůbec nic veselého. Ano, jak to s tím souvisí? Zaštípe mne v očí, jak mi málem vhrknou slzy do očí. Prostě jen tak, špatně se mi s tím bojuje. Nicméně… Jdeme spolu. Tohle Alexovo konstatování mne přeci jen přiměje úlevně vydechnout. Tak trochu. „Já… Takhle jsem to nemyslela, jen… Dobře,“ ztěžka polknu a kývnu hlavou a… Vzápětí jí zase rychle zamítavě potřesu. „Tedy… Ne. Nechci se procházet sama,“ opravím se a opět ztichnu.

Ostatně výtah sjede do nejnižších pater a během minuty dosedne na dno výtahové šachty a zastaví se. Chodba je čistá, ačkoliv si dovedu představit, že poslední osobou, která tudy šla jsem byla já – včera večer. I když kdo ví… Vyjdu z výtahu ven a rozejdu se chodbou ke dveřím, zatímco Alex za námi zavírá mříž i dveře. Během chvíle mne i dojde, ven tak vkročíme společně.

Všude kam se podívám je sníh. Na střechách, římsách i lampách. Bílá vrstva pokrývá chodníky i silnici, kde už je i řádně uježděný. Jeden z kočárů má dokonce nasazené místo kol ližiny. Na okamžik zvednu hlavu a tvář nastavím sněhovým vločkám snášejícím se z šedivě bílé oblohy dolů. S tím udělám i krok ze schodů dolů a… Polekaně vyjeknu a trhnu rukama, jak se mi ve sněhu smekne noha po hraně schodu. Jediný důvod, proč neletím ze schodů dolů je Alex, který mne okamžitě zachytí a zachrání před ošklivým pádem dolů do sněhu.

Srdce mi poskočí, když zaznamenám tu malou změnu v Alexově hlase. „Uhm… Děkuji,“ hlesnu, když se mi podaří nabrat zpátky ztracenou rovnováhu. „Já… Asi nemám. Zapomněla jsem je nahoře,“ přiznám se. Nabídnuté rámě neodmítnu, poslušně se Alexe zachytím a společně zdoláme schody bez dalšího karambolu.

„A kam tedy vlastně půjdeme?“ zeptám se. Sama netuším, kde se ve městě bleší trhy konají, a pak… Ani nejsem v rozpoložení, abych dokázala vymyslet cokoliv smysluplného.

Jak kráčíme zasněženou ulicí, mimoděk natáhnu ruku ke kovovému zábradlí u jednoho z domů, který míjíme a naberu na prsty trochu sněhu včetně velké vločky, která mi na chvíli ulpí ve dlani, než začne pomalu tát. Kabát jsem si stále nedopnula a šála mi volně visí kolem krku, přesto necítím ten protivný kousavý chlad deroucí se pod kabát ke kůži. Je zima, samozřejmě je zima, ale nepřipadá mi to nijak hrozné.

„Všimla jsem si toho včera… Je to tak… Zvláštní. Vždy jsem mrzla, ale teď… Je mi venku vlastně příjemně. Lépe než uvnitř. Jako by se ve mně po té aukci něco… Změnilo,“ promluvím polohlasně a jen krátce zvednu k Alexovi ten váhavý nejistý pohled.

Delilah Blair Flanagan

Oba vstoupíte do výtahu, který se snad ještě víc, než kdy dřív podobá zlacené kleci. Není ti to příjemné ani trochu. Vlastně je to o poznání nepříjemnější než včera, a to i přesto, že jsi zde v jeho doprovodu. Sám Alexander působí, že raději mlčí, aby už nebylo řečené něco dalšího. Něco, co si budete všichni pamatovat nehledě na to, co bude následovat po tom. Je mu ke cti alespoň to, že se v tom nepitvá jako Barth, ale i tak z něj necítíš, že by s tím vším souhlasil.

Bez jakéhokoliv slova vylovíš klíček z kapsy a nabídneš jej Alexanderovi. Ten jen drobně svraští obočí, když na něj nepromluvíš, ale hned na to se natáhne po klíčku. „Dobře tedy.“ Zazní jen ta dvě slova, než se k tobě natočí bokem, aby mohl klíček vložit do mechanismu na ovládacím panelu. Stačí jedno otočení a pohnutí dvojicí pák, aby se opět ozval zvuk rozbíhajícího se mechanismu napojeného na nosná lana, jenž pohybují výtahem nahoru a dolů.

Netrvá to dlouho a kabina se s vámi rozjede dolů. Je to jen pár pater, než se místo stěny opět objeví prosklená část umožňující výhled na město. Je to povědomý pohled, přesto je tam dnes něco nového. Sníh. Celé město zasypal během noci sníh. Těch pár nesměle se k zemi snášejících vloček muselo být včera předzvěstí něčeho mnohem většího. Ze střech se staly bílé plochy, a i na ulicích zcela jistě bude spousta čerstvého sněhu. Samotná okna, která při své cestě dolů míjíte, jsou namrzlá a z nebe se stále snášejí vločky na znamení toho, že zima je asi už skutečně zde. Jen co se více přiblížíte domům tam dole v ulicích, uvidíte, že se z množství komínů kouří, jak se lidé snaží vyhřát si příjemně své domovy. A dost možná by se nějaké vytápění hodilo i zde, protože atmosféra je na bodu mrazu.

Jsi to nakonec ty, která prolomí ticho tou zvláštní nabídkou. Vyslat Alexandera samotného na oběd a sama někde počkat. Alexander, který do té doby hleděl skrz okno, se na toho otočí a výraz v jeho tváří značí jediné.

„Co? Co blázníš, Del?“ Nakrčí čelo. „Mám se jít naobědvat, zatímco ty budeš postávat venku na mrazu jako pes? Nebo snad si každý sedneme do jiného podniku, abychom co? Měli možnost nerušeně přemýšlet?“ Potřese zamítavě hlavou.

„Jdeme spolu.“ Řekne tak definitivně, než na chvíli přeci jen zaváhá. „Tedy pokud bys nestáhla o oběd o samotě spíše ty. V tom ti bránit samozřejmě nebudu. Ale bude minimálně dobré, abychom někam dojeli společně, i kdyby ses chtěla… Projít sama.“ Pokývne hlavou v úsporném gestu, zatímco výhled na město vystřídá opět temnota šachty značící, že brzy budete zastavovat.

Výtah s vámi dobrzdí v přízemí a Alexander otevře dveře. Vyjde první a opět je za tebou zavře, přičemž klíček schová kamsi pod kabát do náprsní kapsy. Chodba je stejná, jako si ji pamatuješ. Není v ní ani nijak našlapáno na zemi. Žádné kaluže roztátého sněhu opadaného z bot, které dnes budou zcela jistě trápit většinu podniků i domácností v Novém Jeruzalémě. A nejspíše nejenom dnes. Viditelně tudy nikdo moc často nechodí.

Alexander tě pár kroky dojde a pak vezme za kliku dveří, aby je otevřel. Přivítá vás zasněžená ulice. Sníh je opravdu všude. Na chodnících, kde jím cupitají opatrně chodci. Na silnici, kde jej rozjíždějí kočáry, ale marně. Netaje. Zcela jistě bude hned několik stupňů pod nulou. Dokonce zahlédneš i jeden, jehož kočí už prozřetelně přesedlal na něco vhodnějšího, a to čtveřici lyží, která podpírá vůz místo kol. Je ti chladněji, ale nedá se říct, že bys nějak nepříjemně mrzla.

A pak je sníh také na schodech, což si uvědomíš hned v ten moment, kdy ti podklouzne podpatek a… Alexander, který jde jen kousek od tebe tě pohotově zachytí.

„Pozor.“ Řekne se stopou starostlivosti a počká, až se zase jistě postavíš. Snad poprvé od toho extempore nahoře z jeho řeči něco vnímáš. „Nemáš rukavice?“ Sklouzne jeho pohled k tvým dlaním a pak zábradlí, kterého by se snad dalo i přidržet, kdyby jen na něm neseděla čupřina načechraného sněhu, která to celé dosti znepříjemňovala.

„Hmmh, drž se mě.“ Nabídne ti rámě alespoň na cestu dolů z těch několika schodů, které se díky sněhu ukázaly jako poměrně zrádné. „Bude nejlepší chytit nějakou drožku, pokud chceme vyrazit na ty trhy. Najíst se nebude problém někde tam poblíž.“ Pokračuje Alexander věcně, zatímco pokračujete zasněženou ulicí.   

♫♪♪♫

Cítím sílící nepříjemné pnutí ve spáncích, tu varovnou bolest na znamení, že bych toho měla nechat. Přesto to neudělám, držím kolem sebe ticho navzdory třeštící hlavě tak dlouho, dokud nejsem ve stavu opustit koupelnu. Možná právě o to více. Bolest znám, umím s ní vyrovnat lépe než s tím ostatním, co mi tak palčivě tepe v hrudi. Kdybychom neměli kam jít… Vydržela bych tady klidně půl dne. V tom tichu a prázdnotě, seděla bych tu tak dlouho, dokud by to celé prostě nezmizelo. Jenže Alexander na mne čeká vedle v pokoji a já už takhle strávila v koupelně… Dlouho.

Tiše tak otevřu dveře a proklouznu jimi do ložnice. Pohledem zavadím o Alexe, který zde stojí přichystaný vyrazit. Ve tváři má ten nehybný mlčenlivý výraz, se kterým hledí k zemi. Ani se po mně nepodívá. Krátce zaváhám a nejraději bych do koupelny zapadla zpátky. Přeci jen ovšem vykročím směrem ke kufrům. Alex mne vezme na vědomí až když kolem něj prochází a já… Bez rozmýšlení mlčky kývnu hlavou a zastavím se zády k němu u kufrů. Nevyprovodím ho pohledem ven, jen se skloním k jednomu ze svých zavazadel a začnu se v něm zaujatě přehrabovat, dokud se neozve zvuk zavíraných dveří.

Roztřeseně vydechnu a prsty si promnu tvář. Vzpomínka na tu milou chvíli po probuzení se ztrácí v mlhavém oparu do ztracena. Tady už žádné dobré ráno nebude. Ani poledne, odpoledne nebo večer. Bez ladu a skladu se probírám svými věcmi a tahám z kufru jednotlivé kousky. Sukně, košile, kabát… Příliš se to neliší od toho, jak jsem vyrazila do města v první den bez Alexe, snad jen tentokrát na sebe nenavlékám tolik vrstev. Včera jsem zimu takřka necítila, bude dobré si ověřit, zda se opravdu něco změnilo. Kabát skryje, že toho pod ním zase tolik nemám celkem spolehlivě. V téhle zimě bych za jiných okolností dobrovolně takhle nikdy ven nevyrazila, ale časy se mění.

Obouvám se bot šněrovacích bot na nízkém podpatku, když se Alex vrátí zpátky. Ne, za těch pár minut se nic nezměnilo, ostatně jak by také mohlo? Opět jen kývnu hlavou. Ano, mám klíč. Ano, můžeme vyrazit rovnou. V Alexově přítomnosti chvíli bojuji s vázáním bot, a nakonec i se svými vlasy, když se je snažím vytáhnout kolem šály, kterou si jen ledabyle přehodím kolem krku. Kabát si nechám napůl rozepnutý. Do kapsy schovám klíč a zbytek peněz ze včerejška a až poté mlčky vykročím s Alexem ven z ložnice.

Procházíme ztichlou chodbou směrem k výtahu. Je to jiný pocit, když vím, že už tu nejsem vítaná, ale trpěná. Natáhnu krok. Pospíchám. Chci odsud být pryč dříve, než to na mne celé spadne… Ačkoliv až opožděně mi dojde, že to znamená znovu vstoupit do výtahu. Jindy bych si tu cestu dolů s Alexem po boku i užila, nyní bych si to snad raději sama seběhla po schodech bez ohledu na počet pater.

Do výtahu tak vstupuju s tím nepříjemným drásavým pocitem zvířete v kleci. Není to zase tak daleko od pravdy. Drobně sebou škubnu, když se ozve ten kovový zvuk zavíraných dveří a kovové mříže. Nakonec si tiše povzdechnu a sáhnu po klíči v kapse. Nicméně nepoužiju ho, jen mlčky natáhnu dlaň s ním k Alexovi, aby si ho ode mne vzal. Neměla bych ho mít u sebe. Nechci ho mít u sebe.

Jakmile si Alex klíč vezme, ukročím zpátky do strany a zády se otočím ke stěně, za kterou se za chvíli objeví výhled na Jeruzalém zalitý zlatými paprsky poledního slunce visícího vysoko na obloze. Ruce založím na břiše a dlaněmi sklouznu po vlastních pažích. Až teď mi dojde, že jsem si nevzala rukavice, ale… Nakonec to je jedno. Teď je mi to vlastně úplně jedno. To ticho mezi námi… Tolik mi to připomíná dusno po kterékoliv z našich hádek s Bartholomewem. Ačkoliv Barth by na mne nahněvaně hleděl a dával mi každou minutu ostentativně najevo, co si myslí. Alex… Alex se netváří nijak. Najednou si nejsem tak úplně jistá, co z toho mi připadá horší.

Přešlápnu z nohy na nohu. Mám pocit, že vyskočím z kůže. Tohle… Tohle se nepovedlo. Vůbec se to nepovedlo. Pokazila jsem to stejně jako celou tu aukci. A přitom stačilo prostě jen… Nic nedělat. Neříkat. Pro jednou… Jen ztěžka polknu ten knedlík, co se mi dělá v krku. Nadechnu se a přivřu oči.

„… jestli nechceš, nemusíš mi dělat společnost, Alexi. Pochopím to. Klidně… Můžeš se jít naobědvat. Já na tebe… Někde počkám,“ slyším se tiše říkat. Rozhodně nechci, aby se mnou byl z povinnosti, že mi to snad slíbil.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Co… Komu?“ Slyšíš Williamovo šeptnutí, zatímco tě zvedá ze země. Nečeká ale pořádně na tvou odpověď a ani po tobě pátravě nehledí. Kdo ví, jestli to celé nebere částečně jen jako důsledek blouznění, toho neutěšeného stavu, v jakém teď jsi. Zažila jsi toho dost. Snažila ses zastavit ten pekelný stroj samotnou krví, viděla Eliju zemřít… a nakonec sama zabila, abys pak stála tváří v tvář strašáku z tvých nočních můr, který tě ale k sobě i tak stále vábil jako můru světlo plamene, než si v něm spálí křídla.

Tentokrát ses ale rozhodla do toho plamene nevletět. Nenechat vše za sebou díky tomu lákavému gestu. Spálit mosty, jako to udělala tehdy Zerachiel.

William tě podpírá, než tě usadí na pohovku. Nedá se říct, že by ses cítila lépe, než když tě opouštěl. Jak dlouho byl pryč? Nemohlo to být zas tak dlouho, přesto se stihlo opět odehrát něco významného.

Rozhodla ses.

Snad i tím ti spadla z ramen nečekaná tíha. A nebo je to způsobené únavou a slabostí, které se ti vkrádají do těla? William rozhodně nevypadá, že by ho to nechávalo chladným. Slyšíš to v jeho hlase, v němž je patrné nezvyklé napětí.

„Ano, to budeš.“ Přitaká ti vzápětí tichým zamručením, ale není snad o něco nadšeněji. Bezstarostněji. Avšak ne… Nevypadá to, že by tušil o tom, s kým jsi tu ještě před chvílí tak naléhavě mluvila. Na kterého ses snažila apelovat, aby zakopal válečnou sekeru a zkusil táhnout za jeden provaz. Ten tu však už nebyl a ať už zmizel kamkoliv, mohlo to znamenat, že jsi jej klidně viděla v tomto životě naposledy a nebo naopak… Těžko říct. Přesto sis vybrala.

Teď tu však byl William, ke kterému záhy putuje tvé díky. Snažíš se to všechno nějak vložit do slov, ale v není to v tomto stavu zrovna snadné. Myšlenky se ti valí jedna přes druhou a udělat si v nich pořádek je v tento moment nadlidský úkol. Přesto to zkusíš. Nějak.

„Hmmh… Neděkuj mi.“ Ozve se tiše, než ucítíš, jak se pohovka lehce zhoupne, jak se William posadí vedle tebe. „Ten stroj? Koho jsi viděla zemřít, Vero? Granvilla?“ Slyšíš kousek od sebe, než William jen nespokojeně mlaskne sám nad svými slovy.

„To je teď ale jedno. Povíš mi to, až ti bude lépe, ano?“ Broukne, než ucítíš jeho ruku, jak se lehce obtočí kolem tvého pasu, zatímco se můžeš o něj opřít. Vlastně spíše je to nutnost, pokud se nechceš naklonit na druhou stranu pohovky, jak je ti stále slabo.

„Vero… Vím, že ti není dobře, ale musíme odtud. Nemůžeme tu zůstat moc dlouho. Ta střelba byla určitě slyšet na ulici a jsem tu dnes poněkud… mimo službu.“ Pousměje se měkce a skloní se blíže k tobě. Jste tu sice zatím sami dva, ale jak dlouho? A vysvětlit tohle celé by byl problém i pro předsedu Rady Sedmi.

„Sice jsem měl v plánu trochu jiný program na dnešní večer, ale projížďka na koni také nezní špatně… Tedy, pokus se prosím ještě teď vydržet při vědomí, ano? Alespoň, než budeme pryč.“ Slyšíš jeho hlas kousek od sebe. Jedna věc je to říct, ale druhá provést. Svět se totiž sem tam stále rozmazává do barevných šmouh, ale teď, když sedíš v klidu, cítíš se alespoň o něco jistěji a nedostavují se stavy na omdlení.

„Nebo potřebuješ ještě moment? Myslím… myslím, že nějakou chvíli snad ještě máme.“ Zapřemýšlí nahlas William, aniž by tě však pustil, zatímco se jeho hrudník zhoupne dlouhým povzdechem. Je těžké říct, zda je to skutečně tak a ještě nějaký čas máte nebo se snad nakonec jedná pouze o jeho zbožné přání. 

Delilah Blair Flanagan

Dříve poměrně přátelský rozhovor se během pár okamžiků stočí někam úplně jinam. Je to jako když zaplane věž z karet a vše se pak zřítí k zemi. Jak málo někdy stačí. Vztek v tobě bublá a kdyby Daniel neodešel, dost možná by ses neudržela a řekla mu něco pořádně od plic. Kam by ale tohle celé vedlo? Raději nedomýšlet. Alexander z toho celého působí více než rozčarovaně, a i když se za Danielem zavřou dveře vaší prozatímní ložnice, nepůsobí, že by se jeho nálada snad nějak zázračně zlepšila. Jestli sis něčím mohla být jistá, byl fakt, že muž, na kterého ses utrhla a s nímž jste si nevybíravě vyměnili názory, byl zároveň i Alexanderovým přítelem a zcela jistě dost dobrým přítelem. Alexander za ním však nevybíhá, aby to vše zametl, ale ani k tobě nepřikročí, aby ti dal za pravdu. Vlastně se na tebe ani pořádně nepodívá a těch pár nevýrazných slov, je to jediné, co od něj uslyšíš. Ale to už se i tak přesuneš rychle do koupelny, ve které se spěšně zavřeš.

Zlato zaplane v tvých očích na znamení toho, že tu skutečně nechceš být rušená. Ne, necítíš se lépe, ale to ani když ruka udeří bezzvučně do dveří. Zůstane po tom jen tupá bolest a… ticho. Ticho, které tě provází po další okamžiky zde, kdy se chopíš hřebenu a pustíš se do pročesávání dlouhých hustých vlasů. Je to monotónní činnost, kterou provádíš dnes obzvláště pečlivě, dokud tvé vlasy nejsou dokonale rozčesané. Těžko nakonec říct, jak dlouho si v koupelně strávila, ale krátká doba to zcela jistě nebyla. Čím víc si ale držela ticho usazené kolem tebe, cítila jsi, jak ti ve spáncích začíná tepat nepříjemný pocit. Nejdříve to byl tlak a pak, když to přešlo v lehkou pichlavou bolest, bylo lepší to prostě raději pustit a nechat být. Alexander tě sem stejně nepřišel rušit a pokud na tebe klepal… Neslyšela jsi to. Ne, zcela jistě bys nevydržela držet ticho kolem sebe hodiny.

Nakonec vyjdeš ven z koupelny, aby ses převlékla do něčeho vhodnějšího, než byla lehká zavinovací košile přivezená z Provincií. Alexander už tam stojí. Je oblečený v černém obleku a na první pohled na něm není patrné, že se pod těmi vrstvami látky skrývají snad nějaké obvazy a zranění. Stojí nehnutě a zamyšleně hledí kamsi k zemi. Jak dlouho tu už takhle stojí?

Až když projdeš kolem, krátce k tobě zvedne pohled, než… „Zajdu za Danielem, říct mu, že odcházíme. Za chvíli jsem zpátky.“ Povzdechne si a vyrazí pryč z místnosti, aniž by se tu dál zdržoval.

Ty máš alespoň čas se připravit. To ticho zde je nakonec také přirozené a nemusíš jej ničím přivolávat. Jsi zde sama, zatímco se probíráš svými zabalenými věcmi a hledáš nějaké vhodné oblečení do počasí venku. Ačkoliv… Při vzpomínce na včerejší den je otázkou, jak moc si vůbec musíš dát záležet. Kdo ví, jak to bude dnes. I tak ale bude rozumnější se obléci alespoň tak, abys nepůsobila mezi navlečenými davy zvláštně. Však sis nechala také ušít nějaké to zimní oblečení jen kvůli této návštěvě.

Stihneš se převléci a zrovna, když si zašněrováváš boty, dveře se otevřou a vstoupí Alexander. Ne, netváří se nějak jinak, veseleji. Vlastně se tváří naprosto stejně, jako když odtud odešel – nijak.

Zastaví se jen kousek od dveří, než ucítíš, jak po tobě sklouzne jeho pohled.

„Prý bys měla mít u sebe klíč k výtahu, takže počítám, že nebude problém vyrazit rovnou.“ Promluví nakonec, než počká, až jsi připravená a vyrazí pak s tebou chodbami Danielova sídla. Ne, tentokrát zde neslyšíš žádnou melodii klavíru, ale ani žádné nazlobené rozbíjení skla, či rány. Je zde prostě ticho, přerušované pouze vašimi tichými kroky tlumenými kobercem, jenž se táhne po celé délce chodby.

Netrvá to dlouho a dorazíte k výtahu. Cestu znáš a viditelně ani Alexander nepůsobí tak ztraceně, jak bys snad očekávala. Přesto za celou dobu nepromluví. Jen u výtahu otevře dveře, aby tě nechal vstoupit jako první, jak se sluší a patří, než tam vstoupí za tebou a opět je zavře. Teď už je na tobě, abys vylovila klíč z kapsy a zajistila vám návrat tam dolů mezi obyčejné smrtelníky.

Langley moji uštěpačnou poznámku rozhodně nepřejde mlčením. Ne, k tomu má jeho reakce opravdu daleko. Nemusím v něm umět číst jako v Alexovi abych poznala, že jsem se dotkla citlivého místa. Jenže už to nejde vzít zpátky, nic z toho. Nicméně… Sám to přeci řekl! O celé téhle situaci ví jen pár z nás. Je jen otázkou času, kdy už to nepůjde skrývat. Tohle má také být součást Farnhamova grandiózního plánu? To, jak se celá situace vymyká z rukou? Jak se jim to všechno opět sype pod rukama stejně jako tehdy? Jistě, tentokrát jsou v tom nevinně, nicméně celá ta paralela bije do očí a… Nakonec… I já si nakonec mohu jen sypat popel na hlavu, protože i nyní na tom všem mám svůj podíl viny, když jsem utekla z města společně s Alexanderem navzdory informacím, které jsem měla.

Nadechnu se, ovšem Daniel pokračuje v té rozezlené tirádě dál. Nesnažím se mu skočit do řeči ani ho přerušit. Naopak. Propadám se do čím dál většího ticha. V jednu chvíli jen pohnu hlavou a pozvednu ruku ve snaze ho zarazit, ovšem v té další ustrnu uprostřed pohybu. Pouze kritizovat…? Moralizovat… Namísto políčku přiletí připomínka toho, za co bych si to samé zasloužila já. A pak už je to jen horší a horší. Langley nemá ani ponětí, jak moc mi v tu chvíli připomene Lucifera. To jeho trpké rozhořčení, když Dumah porušila jejich dohodu, to, jak to celé překroutil proti ní.

Snad bych se měla ohradit, pokusit se to nějak… Nevím… A nakonec skrze sevřený krk stejně nedokážu protlačit ani slovo. Je to ovšem Alexander, kdo se ozve ve snaze tohle celé utnout. Zastavit. S trhnutím se po něm podívám, snad i bezděčně kývnu hlavou, nicméně se to setká se stejným výsledkem jako by se snažil zastavit rozjetý vlak.

Možná bych na sebe měla být naopak hrdá, že jsem přiměla serafína říkat to, co si skutečně myslí bez jakékoliv přetvářky, ale k radosti mám v tu chvíli opravdu daleko. Naopak se ve mne na okamžik zvedne tak silná touha kolem sebe zvednout hradbu ticha a schovat se do ní, že to málem udělám. Hruď se mi na okamžik stáhne a prsty o to silněji zaryji do vlastního předloktí. Takže… Já si tady stěžuji na mokré nohy, zatímco on se v tom všem topí? Já?! Tohle zatraceně bolestivě tne přímo do živého. Pohledu, který se do mne nemilosrdně opře, tentokrát nečelím. Pohnu hlavou lehce do strany a očima sklouznu po interiéru ložnice ve snaze najít jiný pevný bod.

A že ten pevný bod potřebuji každou chvíli víc a víc, abych se udržela na místě. Svaly kolem čelistí se mi napnou, tisknu je k sobě tak pevně, až mi krátce zavržou zuby. „… jejich bitvy…“ přeci jen po Danielovi zopakuji napjatě ta dvě slova, než opět stisknu rty. Pokračovat dál, musela bych začít křičet. Nyní jsem to já, kdo krátce přivře oči. Nahrbím se v zádech, ačkoliv jinak se nepohnu. Moralizovat… Probůh! Co má pořád s tím moralizováním?! Takže když se bez přemýšlení hned nezapojíme do téhle svaté války, tak jsme my ti špatní?! Jistě, serafíni toho přeci nikdy nežádají mnoho, jen celý váš život darovaný na oltář víře, že oni přeci dobře ví, co dělají! Nakonec jsou všichni stejní. Všichni!

Dříve než stačím Danielovi bojovně odseknout v návalu emocí, které netouží po ničem jiném než probublat na povrch, opět mne předběhne Alex. Zní… Klidně. Jako někdo, kdo stojí uprostřed hořící stáje s divočícími koňmi a snaží se je uklidnit. Zbytečná snaha.

Je to tolik, co mám na srdci… Ovšem o to pevněji k sobě tisknu bělající rty až nakonec od Langleyho úplně odvrátím tvář, ve které se namísto nezúčastněného klidu zračí rozrušení a ublíženost. Přetočil proti mně každé jediné slovo, co jsem řekla. Tak proč se mě ptal?! A proč se ptala já jeho? Měla jsem vědět, že to dopadne přesně takhle. Nemá smysl… Nemá to smysl.

Daniel naštvaně odkráčí, avšak ani po jeho odchodu atmosféra v pokoji nepovolí.

Tou poslední tečkou za tímhle rozhovorem jsou už jen pro změnu slova Alexe, který jen těžko skrývá své roztrpčení. Na otázku, kterou mi položí existuje jediná správná odpověď. Ne. Nestálo. Měla jsem mlčet. To je očividně něco, co bych měla dělat pokaždé, protože tohle už je druhý ze dvou serafínů, kterého se mi povedlo rozčílit. I když Farnham se držel podstatně lépe vzhledem k tomu, co po mně potřeboval. Nicméně Alex si ani nepočká na moji reakci a odpoví si sám, načež se otočí vstříc kufrů.

Nadechnu se… A v další chvíli se prudce otočím, až se vlasy rozletí do všech stran a rychlým krokem se vzdálím do koupelny. Dveře za mnou neprásknou jen díky tomu, že ten zvuk v tu samou chvíli pohltí ticho, které se kolem mne rozhostí. Oči mi zlatě žhnou, jak ho kolem sebe držím. To neprostupné tiché prázdno, ve kterém neslyším ani svoje myšlenky. Chvíli tam jen stojím a opírám se zády o dveře. Tohle je přesně ta chvíli, kdy bych do nich nejraději kopla. A pak ještě jednou. A jednou. Takhle se spokojím jen s tím, že do nich jednou praštím pěstí ve snaze zbavit se toho příšerného napětí i pocitu, co ve mne zůstal.

Až poté… S dlouhým výdechem vykročím směrem k umyvadlu. Místnost se topí v tichu dokonce i když pustím vodu a důkladně si omyju obličej. Možná až příliš důkladně. Se stejnou upjatou pečlivostí pokračuji v ranní očistě, mechanicky si pročesávám vlasy hřebenem tak dlouho dokud neprojde bez jediného zadrhnutí každým pramenem vlasů. Až poté se odhodlám rozpustit tu aureolu ticha kolem sebe a opustit koupelnu za účelem převléknutí se do něčeho vhodnějšího do města, než je noční košile nebo kalhoty s košilí, co si nesu z koupelny ke kufrům společně se všem dalšími věcmi, co jsem v koupelně měla.