Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Tři?“ Zeptá se tě krátce William a do jeho výrazu prosákne překvapení hraničící snad na okamžik s nedůvěrou. Viditelně to asi nebude až tak malé číslo. Když si jen vezmeš, jaké starosti ti přinesl ten jediný kousek Zrcadla a teď k tomu další tři docela otočily Elijův život, tak… Tak s tím už teď stejně nic nenaděláš. Z ničím z toho, co se stalo.

„Dobře, tím spíš bych si měl pospíšit.“ Přikývne pak vévoda, než tě ubezpečí, že se ti tu nic nemůže stát. Dveře jsou zamknuté a sám odchází druhým směrem. Zpátky do sálu se zlatým strojem. Ne, nijak tě dál nekonejší, ani se tě nevyptává. Těžko říct, zda vůbec tuší, co se ti ve skutečnosti honí hlavou. Dost možná ne. Působíš vyděšeně, to ano, ale to je zcela pochopitelné vzhledem k tomu, co máš za sebou. Možná kdyby věděl jen polovinu toho, co se ti však žene myslí, neodešel by. Nenechal tě tu. Ale jeho povinnosti leží pro tuto chvíli jinde, a tak se brzy rozezní tlumený zvuk jeho vzdalujících se kroků.

A ty zůstaneš… sama.

Ticho je mučivé. V nose tě stále šimrá vůně krve. Je tak lehké rozplétat jednotlivé nitky, z nichž některé patří tobě, jiné Rosierovi a v neposlední řadě také tomu nešťastníkovi, který leží jen kousek za těmi zamčenými dveřmi. Je to pro tebe zcela přirozené. Jako rozeznat vůni růží od fialek.

Padá na tebe únava. Adrenalin kolující ti tělem pomalu opadá, a tak přebírá vládu následná malátnost. Slabost. Tohle všechno se na tobě podepsalo víc, než bys čekala. Oči se ti klíží a je pokaždé těžší víčka opět otevřít. Zlobil by se hodně William, kdyby tě tu našel spát? Ne, ještě musíš vydržet. Zvlášť, když pokaždé, když zavřeš oči a mihne se ti za víčky ta bílá mžitka, zase ti to připomene ty nedávné okamžiky. Je tak těžké znovu otevřít oči…

Skoro jako bys to opět viděla. Slyšela. To, jak se pomalu zvedal ze země, ten známý hlas i ten těžko popsatelný pocit, jenž si cítila v jeho přítomnosti. To něco, co tě nenechávalo, byť jen na okamžik na pochybách. Byl to on. Elija takto nepůsobil. Vlastně žádného Probuzeného si takto nevnímala. Mohlo za to to, kým Lucifer před tím byl? Nebo snad tvé propojení se Zerachiel? Bylo to těžké určit. Přesto ten šimravý pocit… skutečně tam byl.

… Cítila si ho vlastně i teď.

Opět se ti za víčky mihnou bílé mžitky, ačkoliv působí podstatně silnější než ty předchozí. Spíše to připomínalo jakoby… záblesk? Bílého světla?

„…Zero“

Zní ti opět v uších. Je to jen vzpomínka, nebo… Je těžké přimět se otevřít oči. Spánek a únava si začali žádat svůj díl, ale podaří se ti sama nad sebou zvítězit. A tam… Jen pár metrů od tebe stojí on.

Ne, Elija ti vlastně v hlavě ani na okamžik nenaskočí. Jakkoliv si jsou podobní, tak ten muž stojící v místnosti s tebou, působí naprosto jinak. Snad jakoby se dokonce i mimické svaly ve tváři přizpůsobily osobě, které to tělo teď patří. Dokonalá symetrie. Porcelánově bílá pleť. Avšak stále pobledlá a s nezvyklými kruhy pod očima.

„Nebo… někdo jiný?“ Povytáhne obočí, zatímco se na tebe upře jeho pronikavý pohled. Stále se v něm ještě přelévají zbytky zlata v těch jinak děsivě známých modro stříbrných očích.

„Jména jsou jen jména… Zbytečná.“ Vykročí znenadání k pohovce, na které sedíš.

„Vždy byla… A budou. Ale to nevadí. Jsou věci, které mají větší váhu než jména.“ Pokračuje dál tím melodickým jistým hlasem, zatímco překoná pár kroky vzdálenost dělící vás dva.

Je to tak surrealistický pohled. Vidět jej, jak kráčí k tobě. Ano, nemá na sobě svou stříbrno bílou zbroj, ale pouze obyčejnou zmuchlanou černou košili, ale přesto je těžké od něj odtrhnout oči. Stejně jako tehdy. Ty pohyby jsou na člověka až příliš plynulé. Připomínající proudící vodu. Celé jeho vyzařování...

Zastaví se asi jen metr od tebe a skloní k tobě tvář připomínající umně vytesanou sochu. „Rád bych ti řekl, že si můžeme promluvit. Že máme všechen čas na světě.“ Pousměje se náhle tak… hřejivě. „Ale dnes ne. Ne teď.“ A s tím se pohne a natáhne před sebe ruku v tom jasném gestu.

„Věříš mi, maličká?“       

♫♪♪♫

„Děkuji, Alexi,“ hlesnu s neskrývanou úlevou i vděčností, když přeci jen Alex pod tím nenápadným nátlakem povolí a souhlasí s tím, že se dnes nebude zbytečně přepínat a už vůbec ne zkoušet cokoliv „rozcházet“. Potřebuje aspoň jeden den v posteli, zvláště za současné situace, kdy si nemůžeme být jisti, co vlastně bude nebo nebude večer, natož zítra. Moc dobře vím, že kvůli sobě to nedělá, i proto jsem to vztáhla na sebe. Ostatně… Jako by to snad s Kamaelem bylo v tomhle jiné…

Rozhovor nad Alexovými zády nás nakonec každého zavede do trochu jiných vzpomínek. Zatímco Alexe zpátky na frontu k věcem, které sám viděl a zažil, tak mne do tepla kuchyně či vlastního pokoje, kde jsem o tomhle všem jen četla ze stránek knih a krčila obočí nad některými ilustrativními nákresy, kde jsem u některých udělala tu chybu a poprosila Gideona, aby mi vysvětlil, na co přesně se to vlastně dívám. Jak asi skončil? Přála bych si to vědět, jestli dostudoval a dal se k armádě nebo… Ani vlastně nevím… Nic… O něm. O Kayle a Katherine. O svém manželovi ani vlastní rodině. O nikom. Kolikrát mne už napadlo poprosit Alexe, zda by mohl využít svých kontaktů v Jeruzalému, ale nikdy jsem se k tomu nakonec neodhodlala.

U jedné z postav patřících do minulosti se ovšem přeci jen zdržíme. Karem. Kolik měsíců jsem se topila ve výčitkách svědomí, že zemřel jen kvůli mně. To pro mne si Fernsby v tu noc přeci přišel, to kvůli mne zapálil ten dům. S odstupem času mi to celé připadá… Ještě šílenější než tehdy. Co všechno byl ochotný udělat proto, aby se ke mně dostal. Vždyť… Taky jsem mohla v tom domě uhořet a nedosáhl by ničeho. A stejně mu to stálo za to. Raději se soustředím na Alexovo vyprávění, ostatně to, co se tehdy stalo… Už stejně nešlo změnit.
Ani jsem netušila, v jak moc dobrých rukách jsem se v Alexově domě po svém procitnutí zpátky do života ocitla. A také… Mohlo by něco změnit, kdyby byl Karem stále naživu? Třeba by právě on mohl přijít na způsob, jak mi pomoci se Ztraceným, kterého v sobě nosím… Avšak to je zbytečná úvaha, protože Karem už není a…

„Jaké to vlastně jsou?“ chytím se těch slov o drogách a Verších, když se náš pohled střetne, ovšem vzápětí si odkašlu, „tedy, promiň, nechtěla jsem… Pokračuj,“ vybídnu ho rychle. Ostatně o tuhle část vyprávění nechci přijít. Tolikrát mi vrtalo hlavou, jak to vlastně Alex dokázal. Nedávalo to smysl, stejně jako to… Že… Tolik jsem tehdy na té půdě doufala, že se přede mnou objeví zase ten děsivý stín, aby se mne zeptal, kde jsem…
„To jsem nevěděla,“ řeknu tiše. Zdá se, že jsem Karemovi vděčila za mnohem více než jen to, že mne dokázal postavit na nohy. Doslova… „No, s těmi pokusy jsem vám to také moc neusnadnila,“ slabě se pousměji. V cele ani v té koupelně jsem nebyla schopná ani slova natož aby mne napadlo v celém tom zjevení spatřovat pomoc.

Tiše si povzdechnu společně s Alexanderem. Fernsby toho v ten večer sebral mnohem více než několik lidských životů. „Znám. Mrzí mě to, Alexi,“ přitakám tiše a nijak více se v tom nehnípám. Jen… Jen na chvíli přestanu s omýváním ran, než se přeci jen přiměji s dalšími slovy pokračovat…

„… promiň,“ vyhrknu, když omylem zavadím o jednu z těch horších ran a rychle ruku na chvíli odtáhnu. „Nižší desítky…“ zopakuji vzápětí po Alexovi a… Už tehdy mi připadalo, že jich Daniel před naším odchodem zabil tolik a vlastně mne ani nenapadlo, že by jich z toho tunelu mohlo ještě přijít víc jak pár. Ztěžka polknu a pohledem znovu přelétnu po všech těch Alexových ranách a sevře se mi žaludek. Ne z toho, jak vypadají, ale z vědomí, jak moc velké štěstí ve skutečnosti měl, že odtamtud odešel v jednom kuse. „A ty… Máš vhodnou zbraň? Svůj… Meč?“ nedá mi to, abych se nezeptala na něco, o čem se vlastně za dobu našeho soužití ani jednou nezmínil.

Nakonec vyslovím tu svoji… Domněnku. Ostatně, kvůli čemu jinému by tam přišli? Co jiného by je přilákalo než masakr, který jsme tam rozpoutala? Alex mi to ovšem nepotvrdí, neřekne mi tu nepříjemnou pravdu stejně jako předtím. Nevysloví to prosté „ano“, které jsem tak očekávala. Namísto toho mne chytí za ruku a přiměje mne, abych udělala ty dvě malé kroky před něj. Mlčky mu ten pohled oplácím a… Tiše si povzdechnu. Tohle se snadněji řekne, než udělá. „Záleží na tom vůbec při tom všem?“ smutně se pousměji. „Ale… Dobře. Pokusím se o tom… Tolik nepřemýšlet,“ přislíbím mu aspoň tohle, když už nic.

Jakmile mne pustí, vrátím se zpátky k převazu, naštěstí to už mám skoro hotové. „Alexi? K tomu, co jsi říkal… Já asi vím, co tu chtějí. Jen… Jen tomu nerozumím. Ten Ztracený o nich mluvil jako o služebnících Matky. A o nás jako o zlodějích. Chtějí… Něco, co jim bylo ukradnuto. Jiskru. Ale nevím, co to znamená,“ vysoukám ze sebe značně nejistě během dokončování převazu. O moc hůř než to, co včera na Alexovi spáchal Daniel to není, takže snad to takhle je v pořádku.

„Netáhne to nikde?“ zeptám se mimoděk, když se tentokrát sama postavím před Alexe, aby se o mne mohl opět zapřít při vstávání i chůzi. „Pojď, pomůžu ti zase do postele,“ vybídnu ho. „Máš vlastně nějaké zvláštní přání, co bych ti měla přivézt z hotelu? Nebo… Mám vzít raději všechny naše kufry?“ přejdu nakonec i k těm obyčejným praktickým věcem, které v porovnání s tím vším zní tak moc… Směšně…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Dobře, Del… Dnes si tedy odpočinu.“ Kapituluje nakonec Alexander, když jen opět poprosíš o to, aby to dnes nepřeháněl a nepřepínal se. Dost možná je to více kvůli tobě než jemu samému, ale na tom nesejde. Hlavní bude, když bude skutečně ležet a dá tak možnost se i těm těžším zraněním lépe zhojit a nenamáhat je. Skutečně tak budeš moci být klidnější. Představa, že by tu pochodoval po pokoji a nějaká z hlubších ran by začala znovu krvácet, pokud bys byla zrovna pryč, není vůbec pěkná. A vlastně by to nebylo o moc lepší, i kdybys byla přímo u toho. Pokud si však můžeš být s něčím jistá, je to to, že Alexander svá slova dodrží.

„Hmm, číst to je jedna věc. Vidět to druhá. Ovšem možná nakonec je ta druhá zmíněná varianta tou snazší. Když jsi přímo tam, není moc, o čem přemýšlet. V jistých chvílích je život na frontě velmi… prostý.“ Promluví zamyšleně Alexander, zatímco si sama zavzpomínala na mladého muže, Gideona, který tě pár nových věci naučil, a že většina z nich nebyla zrovna vhodná pro dámu z vyšší společnosti. Kdyby to jen matka věděla, měl by mladík dost možná problém a stejně tak i jeho otec. Ovšem ani jeden z vás nebyl hloupý a dávali jste si dobrý pozor, ostatně matka se naštěstí o tebe až tak také nezajímala. Těžko říct, kde jemu byl konec. Dostudoval? Skončil v nějaké nemocnici nebo snad… jinde? Netušila si. Ale osudy mnohých postav z tvé minulosti ti zůstávaly záhadou, protože svým celým jménem už ses málokdy představovala, pokud vůbec někdy.

„Ten stín?“ Zarazí se Alexander na chvíli, když se váš rozhovor stočí ke Karemovi, který nakonec uhořel v podpáleném domě těsně po tom, co se mu jej podařilo tě opět postavit na nohy. Pomohl ti přežít vlastní smrt a zotavit se z ní. To nebyl zrovna lehký úkol.

„Karem byl… Jak už jsem říkal, měl široké spektrum znalostí. Začínal jako lékař na základě východních nauk, ale během života hodně cestoval. Na jedné z těch cest jsme se také potkali… Vlastně mi tak trochu zachránil život. Sbíral znalosti, postupy, informace… A poslední roky se zajímal o Probuzené. O naše schopnosti, věci s nimi spojené. Divila by ses, kolik se toho prý dalo najít v rozmanitých místních legendách nebo starých knihách. Někdy některé metody hraničily se šarlatánstvím nebo snad magií, chceš-li. Vlastně na většinu z nich by místní lékařská obec koukala skrz prsty, ale… Ale co bylo podstatné, nesly výsledky.“ Rozhovoří se Alexander, zatímco se věnuješ jeho zraněním.

„Ten stín… Byl to jistý postup. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že jsou určité drogy, které dovedou navodit Verše?“ Vaše pohledy se krátce setkají. „Tak jsou i jiné… směsi, které slouží k dalším věcem. Byl to vlastně pokus… Ale po tom, co jsem tě viděl… Hmm, nebo spíše cítil, v té vzducholodi, musel jsem to zkusit. A fungovalo to… Tedy, nebudu lhát. Cítil jsem se po každém tom pokusu minimálně den rozbitý, ale i tak… Nebýt Karema, nikdy bych tě nenašel.“ Vysloví přiznání, které na všechny ty dávné události vrhá trochu jiné světlo. Karem se o tom nikdy nezmínil. Vlastně nikdy na to takto do detailu nepřišla řeč. Až doteď.

„Přišel jsem toho večera o dobrého přítele a svět o jednoho velmi talentovaného člověka, který mohl dokázat ještě mnohé.“ Zhořkne Alexanderův hlas a jeho tvář potemní. „Bohužel… V tom domě shořela i většina jeho věcí. Poznámky. Dekády sesbíraných znalostí a ověřených výzkumů a postupů. Všechno bylo během chvíle prostě… pryč.“ Povzdechne si, než se na tebe opět krátce ohlédne. „Včetně tebe. A já… nevěděl jsem, jak tě najít. Už ne. Ne, bez něj… Bál jsem se, že… No, dál už to pak znáš.“

„Tss…! Co?... Kolik?“ Zamračí se a trhne sebou, když se nechtěně dotkneš bolestivého místa na otevřené ráně, ale po chvíli pokračuje dál. „Ztracených? Nevím… Když jsem dorazil, byly to nižší desítky? Ale některá těla už zmizela. Vždy zmizí. Byl to… chaos. Bylo to uzavřené bojiště. Naštěstí to nebyl žádný z těch velkých. Pouze pěšáci. Jen jich bylo hodně. Někdy ale i to stačí. Ne, když nemáme vhodné zbraně. Někteří.“ Pokračuje dál. Je pravda, že toho večera si neviděla, že by Alexander byl nějak výrazněji ozbrojen, ale jistě si něco dle Danielovy rady pobral při vchodu do budovy. Přesto… Nikdy si v jeho rukou neviděla ten zářící meč s rudým drahokamem, ve kterém žhnul věčný oheň. Tu zbraň patřící původnímu Generálovi.

„Hmm, za tebou? Proč myslíš? Mohli prostě jen vycítit velkou koncentraci energie. Sama si říkala, že tam bylo více Probuzených. Možná cítili krev… kdo ví. Netuším. Ztracené jsem potkal poprvé v životě. Alespoň v tomto. Nevím, jak fungují. Co je láká. Co chtějí. Ale…“ Chytí tě za zápěstí a lehce si tě přitáhne před sebe, aby na tebe viděl a ty ses musela alespoň na tu chvílí soustředit jen na něj.

„… Ale nebyla to tvoje vina, ano Del? Nepřidávej si dobrovolně na záda závaží. Ne, když nevíš, že skutečně patří tobě.“ Pohlédne na tebe vážně, než tvou ruku opět pustí a ty se můžeš vrátit k práci.

Už jen poslední dvojice obvazů a budeš hotová.       

… jeho.



♬♬♬

Stačí krátký pohled na styl, ve kterém je koupelna zařízena, abych si domyslela, že ono vyvedené ve zlaté a světlých barvách nebude tak úplně náhoda. Jsou to přeci barvy Zlatého města, barvy domova, který nám dříve patřil. Stačí si vzpomenout na domy bratrů a sester… Daniel v sobě svůj odkaz nezapře. Samozřejmě, v Jeruzalému a vlastně i mimo něj tohle není rozhodně nijak výstřední a už vůbec ne zvláštní, přesto je snadné si v tomhle případě domyslet spojitosti.

Ovšem v myšlenkách mne zaměstnává nakonec něco zcela jiného, než je Danielův vkus. Ne, vzpomínky mne vrací na úplné jiné místo, do jiné koupelny, která s touhle má společnou jedinou věc, mne. Zdá se to tak dávno, přesto si dokážu tu osudovou chvíli vybavit do posledního malého detailu. Lehce sebou trhnu a mimoděk se ohlédnu směrem k vaně… I tehdy to bylo tak… Snadné. Stačilo po té síle sáhnout. Utopit se v tom hněvu i rozhořčení, když mne sestra Meeksová uhodila. Zabila jsem ji – a nebyla to náhoda. Ne. Tušila jsem, co dělám a moc dobře jsem věděla, že ji posílám na smrt. Ta žena… Byla zlá, dělala by mi ze života peklo. A zajisté nejen mě… Tak jsem si to tehdy obhájila. Ani ji jsem nelitovala… Ji ne. Ovšem sestra Bellová si to nezasloužila… Za tenhle první hřích si pro mne tehdy ovšem přišla spravedlnost…

Z lavoru stoupá pára a je takřka po okraj plný horké vody. Rychle otočím kohoutek, abych vodu zastavila a přiměji se odtrhnout pohled od zrcadla. Od cizinky, kterou v něm vidím.

Jakkoliv se tvářím sklesle, když vyjdu z koupelny a odnesu lavor na stůl, tak mne Alexander rychle přivede na úplně jiné myšlenky. Radost z toho, že bude muset vstát z postele příliš nemám, ale aspoň se se mnou nedohaduje a jako poslušný pacient vyčká, dokud k němu nedojdu. Nechám ho, aby se o mne zapřel, zatímco jsem připravená se ho aspoň pokusit lépe podepřít či chytat, kdyby se měl začít kácet. „Teď to tedy rozhodně nevypadalo, že to není tak hrozné,“ podotknu, když už Alex stojí. Nechci si ani představovat, jak moc ho to muselo bolet.
„Alexi… Ať už Daniel přehání nebo ne, tak jsi to sám řekl. Měl bys ležet a odpočívat. Tak to aspoň dnes ještě zkus, když je tu ta možnost… Byla bych… Byla bych klidnější, kdybys odpočíval,“ dodám již o něco mírněji, smířlivěji.

Ostatně nejistá chůze ho prozradí, že rozhodně není tak v pořádku, jak se mi snaží namluvit. Nijak to nekomentuji, jen ho dovedu až k židli, kde vyčkám, dokud se neusadí. Ačkoliv mluvit o usazení by bylo nadnesené, protože tohle nemá daleko spíše k sesunutí se nebo zhroucení. Tiše si povzdechnu a raději se přitočím zpátky k věcem, co jsem si na stůl nachystala a přeskupím je, abych měla všechno hezky po ruce. Nakonec se chopím nůžek, to bude asi nejjednodušší způsob, jak ty obvazy sundat, stejně po tomhle budou na vyhození.

„Ano, Gideon. I když s tím rodinným přítelem bych byla opatrná, byl synem jednoho z otcových podřízených, takže občas vypomáhal u nás v domácnosti, aby měl přivýdělek ke studiu,“ uvedu to na pravou míru a… Kde teď byl asi Gideonovi konec? Už ani nevím, jak to bylo dlouho, co jsem ho viděla naposledy… Snad šest let? Kdyby tehdy matka jen tušila, co mi nosí a půjčuje za knihy nebo kolik času s ním potají trávím, kdykoliv se naskytne volná chvíle či vhodná výmluva…
Jak Alex pokračuje dál, okamžitě se mi vybaví skripta z přednášky o vojenské chirurgii i Gideonovo nadšené vyprávění o schopnostech doktora Listona. Nakonec si ani tu Alexovu poznámku neberu nijak osobně, jakkoliv se za ni hned omlouvá a uvádí to na pravou míru. „O tom jsem jen… Četla. O vojenské chirurgii. A je pravda, že jsem měla problém i s amputací pažní kosti kohouta natož…“ na okamžik se zarazím, „tedy, chci tím říct, že si to také nedovedu představit. V té době rozhodně ne,“ přitakám a ve tváři se mi objeví náznak úsměvu, když Alex zmíní tu nemocnici.

Co mne ovšem zastihne nepřipravenou je zmínka o možném studiu, která zastíní i náznak, že Daniel přeci jen bude ještě starší než Alexander. Následná zmínka o Karemovi mne rozhodí více než bych si přála. Nikdy jsem se na to nevyptávala, výčitky svědomí mi to nedovolily, nicméně nebylo těžké pochopit, že to byl Alexův dobrý přítel…

„Působil tak,“ hlesnu tiše a krátce přivřu oči. Vždyť právě Karemovi vděčím za to, že mne dostal z nejhoršího… A byl tam dokonce i v tu noc, kdy začalo hořet. Šel pro mě, aby mne dostal ven, do bezpečí… „Nakonec i já mu vděčila za hodně...“ pokračuji opatrně dál. „Nikdy jsi mi vlastně nevyprávěl… Jak se vám podařilo, aby se z tebe stal ten… Stín,“ dodám, než si následně odkašlu a raději zakrojím břit nůžek do prvního obvazu. „A s tím studiem… Já…“ zadrhnu se, jak najednou nevím, co říci. Není to zase tak dlouho, co jsem řekla Ztracenému i Danielovi, že si tenhle svět dost možná nezaslouží nic jiného než to, co se blíží. Včetně nás samých. O jakékoliv možné budoucnosti… Jsem nepřemýšlela a… „Zní to dobře až… Až tohle bude za námi,“ je nakonec jediné, co k tomu řeknu.

Dál se raději soustředím na sundávání obvazů. Počínám si opatrně, místo se gáza díky zaschlé krvi lepí ke kůži a musím si tak počínat pomalu a jemně. „Hmm,“ zamručím tichounce, zatímco pohledem kloužu po odhalených ranách. Pěkně to rozhodně nevypadá, nicméně oproti včerejší noci je to viditelné zlepšení.

„Vypadá to tak, že bys dnes opravdu měl jenom ležet. A nejednom dnes,“ povzdechnu si. „Pár lehčích mělkých ran se už zatáhlo a můžu ti tam rovnou vytáhnout stehy, ale ty větší nevypadají ani trochu zahojeně a drží je jen stehy. Nekrvácí naštěstí už nic…“ odpovím mu na jeho otázku. A jakmile jsou všechny rozstříhané obvazy i gáza na kupičce na stole, tak sáhnu po hadříku plovoucím v lavoru horké vody. „Tak… Budu se snažit být, co nejvíce opatrná,“ šeptnu, než se pustím do čištění okrajů ran i kůže od nánosů zaschlé krve. Tohle… Nebude práce na pár minut. Omýt rány, vyndat těch pár stehů, pak znovu obvázat…

„Kolik… Kolik jich tam vlastně bylo? Daniel říkal něco… O hnízdě,“ přeci jen se po nějaké chvíli odhodlám promluvit. „A také… Přišli tam kvůli mně, že? Přilákala jsem je tím, co jsem udělala.“

Delilah Blair Flanagan

Koupelna skutečně láká k tomu se v ní zastavit a věnovat se chvíli i sama sobě. Vše je tu vyvedené ve světlých barvách a zlaté. Skoro si až říkáš, jestli je za tím nějaký hlubší záměr, když si střídavě prohlížíš tapety s květinovými vzory a zlacené vodovodní kohoutky. Avšak teď na není čas. Hlavní je, aby tu tekla voda a ideálně ohřátá. I to málo ti stačí ke štěstí a umíš to docenit. Však jakým balzámem na duši byla ta jedna prostá koupel tehdy v Greenhillu. Tedy až ta druhá, při které nezemřela žádná z tamějších sester. Vlastně už tehdy… Už tehdy sis vzala i první nevinný život v rámci své rozhněvané pomsty. A stačila tehdy jen jedna... prostá… facka.

Skoro jako kdybys slyšela to tiché zacinkání tvého snubního prstenu o podlahu. Jako kdybys viděla u vany tu klečící siluetu sestry Bellové, která jej tak rozpačitě hledala. Ten její provinilý omluvný výraz… Proud vody zašplouchá v lavoru a brzy jej začne plnit opravdu horká voda, ze které stoupá pára. Je to už dávno… a přesto se mezi těmi případy dá stále najít společná nit táhnoucí se napříč časem. Jak ses za ten rok změnila? Žena, která na tebe hledí v zrcadle je tak jiná než stará Delilah. Poznala bys ji vůbec, kdybys ji snad potkala na ulici? Politovala bys ji nebo ignorovala jako další podobně slabé, co se neumí za sebe postavit?

Naplníš lavor a necháš koupelnu koupelnou. Zavřeš za sebou dveře a necháš staré vzpomínky za sebou. Ostatně Alexander sedící na kraji postele je připomínkou toho, že se tvůj život skutečně pohnul někam jinam. Někam, kam by se stará Delilah nikdy neodvážila vykročit. Vůbec konverzovat s někým jako byl Alexander Morley by pro ni bylo spíše představou očistce než něčeho příjemného. Přesto… Spousta věcí se změnila.

„Dobře, dobře.“ Pokývá hlavou a posečká tedy, až odložíš vše potřebné na stůl a vydáš se k němu. „Ano, Del, vím, že bych měl. Ale skutečně to není tak hrozné. Daniel občas přehání.“ Loupne po tobě skoro až dotčeným pohledem. „Tedy alespoň přeháněl tehdy… Počítám, že mu to ale zůstalo. Nevypadá, že by se za ty roky moc změnil. To ale asi nikdo z nás… nakonec.“ Podotkne, ale to už jsi u něj. Alexander ti přehodí svou ruku přes rameno a zapře se druhou o dřevěný sloupek postele, aby se vytáhl na nohy. Musíš mu pomoci, ale nakonec se vytáhne na nohy. To syčivé nadechnutí neskryje ani před tebou, ale to se dalo čekat. Rozhodně ho to ještě nějakou dobu bolet bude, i když zrovna Alexander je asi ten poslední, který by si na to stěžoval nebo to dával všem ostentativně najevo.

Vykročíte ke stolu a židli, která už je pro Alexe připravená. Cítíš, jak se o tebe opírá. Rozhodně více, než by asi i rád, ale aspoň mu skutečně pomůžeš překonat těch několik metrů ke stolu bez úhony nebo snad zavrávorání. Nakonec se přidrží stolu a sveze se na židli. Lepší bude si nepředstavovat, jak by to dopadlo, kdyby chtěl skutečně v tomhle stavu zkoušet procházet po pokoji.

„Vím… Pamatuji si. Ten váš rodinný přítel, že?“ Zalétne k tobě Alexanderův pohled, zatímco si dojdeš pro nůžky a nachystáš vodu na omytí ran. „Přiznám se, že medicína, kterou jsem viděl v armádě měla spíše blíž k řezničině než něčemu, co by mohla vykonávat žena. Tedy… Ehm, nemyslel jsem to tak. Spíš si jen nedovedu představit, jak bys ty nebo snad jiná z místních dam, řezala pilkou stehenní kost, ale… Ale věřím, že v jeruzalémské nemocnici by ses neztratila.“ Pousměje se nepatrně.

„Víš… Čeká nás možná až nezvykle dlouhý život. Daniel by ti mohl vyprávět. Proč bys nemohla opravdu studovat? Karem třeba…“ Odmlčí se a tiše si povzdechne. „Karem byl i na člověka velmi učený se širokým přehledem. Celý život sbíral zkušenosti. Vědomosti. Škoda, že… Mohl tě toho hodně naučit. Myslím, že byste si rozuměli.“ Ohlédne se na tebe, zatímco nůžky střihnou do prvních obvazů a ty se postupně dáš do práce.

Není to pěkná práce. Ani dnes. Některá zranění jsou skutečně výrazně zhojená. Dokonce v pár případech ti přijde, že snad už bude možné i vytáhnout stehy, ale pak jsou tu ty hluboké rány, které výrazně nekrvácely snad jen zázrakem a nebo spíše díky Kamaelovu odkazu. Ty stále nevypadají nejlépe. Stehy z nich trčí podobné ježkům a drží kusy kůže a masa u sebe. Nekrvácí naštěstí. Teď. Ale zaschlá krev kolem nich a na odmotaných obvazech dává tušit, že ještě nějakou dobu po zašití krvácely. Tady bude nutné vše pořádně očistit a opět převázat. Alespoň, že infekce, strašák podobně zraněných, vám nehrozí… tedy snad.

„Takže… jak to vypadá?“ Zamručí Alexander, když zachytí tvůj tichý povzdech poté, co odmotáš první z narudlých obvazů.

Vera De Lacey

Pokud se někdy hroutil svět, je to teď. Je to najednou, jako kdyby někdo otočil vypínačem a všechno se přetočilo. Však, jak dlouho to je, co jsi do Nového Jeruzaléma přicestovala – svobodná a plná nadějí. A teď… Teď stačilo, aby jeden člověk zemřel a ten druhý se vrátil, abys nakonec neměla… nic? Vera, která nevěří v dobré konce? To, že není naděje? Dokonce v to, že i William jí jen prachsprostě lže? Nakonec to možná nebyl jen Elija, který v sále zůstal… Avšak ty jsi v sobě neměla ani Zerachiel a nakonec těžko říct, co ze staré Very přetrvalo. Zůstala jen trpkost. Vyprahlost jako po požáru, který vše sežehl.

„Není?“ Zarazí se William, když uvedeš na pravou míru to, že většina krve na tvých rukách i šatech nepatří tobě. „Aha, rozumím.“ Řekne opět. Je to jen další milosrdná lež, které tu najednou vrší na sebe jako kameny mohyly nebo… nebo jen vidíš vše tak černě ty sama? Jak by ale vůbec mohl rozumět?

Nakonec nic dalšího neřekneš. Pouze souhlasíš s tím, co William zmíní. Ten nos dost možná bude skutečně zlomený. Cítíš, jak se ti přes něj špatně dýchá a tepe v něm bolest. Ale stejně jako před tím, rezignuješ a necháš, ať se děje vůle boží… nebo snad v tomto případě Williamova. Ten jen drobně svraští obočí, sklouzne po tobě pohledem, než přeci jen natáhne ruce ten zbylý kousek ke tvé tváři a opatrně se dotkne tvého nosu.

„Hmm, bude lepší to provést teď. Kvůli hojení.“ Podotkne, zatímco zkusmo přejede ukazováčkem po hraně nosu, aby nahmátl místo, kde došlo ke zlomenině. Počíná si opatrně, lehce, ale stejně tě to zabolí, když se dostane k místu, pod kterým se ukrývá zranění.

„V tom případě… Bude to jen chvilka, ano?“ Řekne naprosto klidně, jako kdyby ti oznamoval, že se opozdí na večeři, avšak než snad stihneš o tomto přirovnání více zapřemýšlet, vystřelí ti z nosu ostrá bolest, jak jej William na jednom místě stiskne a něco s tichým křup, které spíše cítíš, než slyšíš, poskočí zpátky na své místo. V zorném poli se zableskne pár bílých mžitek a do očí ti vhrknou slzy. Opět. Jen tentokrát jsou od skutečné fyzické bolesti. Ne, nevaroval tě. Nedošlo na žádné počítání do tří a nebo konejšení pacienta před samotným zákrokem. Avšak… S tím, jak ostrá bolest ustupuje a přetavuje se na tu tupou, pulsující, je cítit, že to skutečně pomohlo. Tedy… nezbývá než doufat.

„To by bylo. Do zítřka to budeš mít srostlé… víceméně.“ Konstatuje polohlasně a stáhne své ruce zpátky k tělu, zatímco ty zůstaneš sedět na sedačce. Jeho pohled se do tebe vpije a rty se semknou, avšak… Ne, necítíš, že by snad hleděl hlouběji, pod povrch věcí. Prostě jen si tě prohlíží, než se zničehonic s povzdechem vytáhne na nohy a vykročí ke dveřím vedoucím ze salónku, zpoza kterých si cítila tu čerstvou krev. Jistým krokem k nim dojde a prostě je… zavře? Je to celé dost zvláštní výjev, zvlášť ještě, když otočí klíčem zámku a vydá se zpátky k tobě.

„Vero… odpočiň si. Musím zajistit zbylé střepy Zrcadla. Vím o nich. Za chvíli jsem zpátky a dostanu tě ven. Ano? Nemusíš se bát. Jediná cesta sem teď vede kolem mě a stejně pochybuji, že se sem bude ještě někdo dobývat. Ne po tom všem.“ Pronáší stroze, zatímco stojí asi jen dva metry od tmavě zelené pohovky, na které sedíš a sklání k tobě pohled. „Takže prostě jen… počkej.“ Kývne na tebe a vykročí ven z místnosti cestou, kterou tě sem před tím donesl.

Vypadá to, že některé věci jsou důležitější než záplava otázek. Přesto se vrací pro Zrcadlo až teď…

Přiznání není polehčující okolnost, vím to. Přesto nechci lhát – rozhodně ne Alexanderovi. Je tím jediným v celém mém malém světě, komu dokážu říci celou tu krutou a ošklivou pravdu o včerejším večeru. O tom, co jsem udělala. Zabila jsem je. Tak snadné to je. Odsoudila jsem je všechny k smrti, a to nejen kvůli Fernsbymu. Rozhodla jsem se zahodit možnost získat relikviář a celé to zkomplikovala. A co více, svým činem jsem ještě více narušila hranici mezi mnou a Ztraceným, umožnila jsem mu, aby se po všech těch letech prodral na povrch. Když se za tím vším ohlédnu zpět, nenacházím jedinou věc, kterou bych udělala správně. A co více. Porušila jsem slib. Slib, co jsem mu dala, že… Budu opatrná. Že nebudu dělat hloupost. Že nepoužiju své schopnosti, pokud to nebude nezbytné.

A přesto jsme tady. Sedíme spolu na posteli a on mne objímá namísto… Namísto čehokoliv, co by měl udělat. Jsem chodící pohroma. Vražedkyně. Kolik mužů by se mi po tom všem dokázalo podívat do očí a dotknout se mne? Bez výčitek, bez odporu, beze zlosti. Za to, jak jsem všechno zkomplikovala bych si zasloužila… Cokoliv. Aby mě poslal pryč. Předal Tajným. I těch pár facek, kterým bych se ani nebránila. Nic z toho se ovšem neděje. Objímá mě a… Nic to nemění. Nic. Nic… Jsou chvíli, kdy si říkám, že si Alexe nezasloužím. Kdy vím, že si ho nezasloužím.

„Miluji tě.“

„A já tebe.“

Slova, která si nevyměňujeme příliš často stejně jako naši předchůdci. Avšak jsou chvíle, kdy jen vědět a cítit nestačí… Jako tahle. I tak to zdaleka nevystihuje to něco, co nás drží pohromadě. Láska? Ne, ta pro mě vždy byla jen plytkým povrchním citem z románů, líbivou vůní květin, která nakonec vyčpí, když květy zajdou a promění se v drť a prach. Tohle… Je víc. Mnohem víc. Neumím to popsat, a tak se o to ani nesnažím, jen se nechávám strhnout tou poklidnou hřejivou chvílí, kdy se mohu před všemi a vším včetně sebe samé schovat v hájemství Alexových paží.

Nejsem si jistá, zda úsměv, co zaslechnu v Alexových slovech je výrazem radosti či smutku, ovšem… Souhlasí. Jakkoliv… Alespoň zatím. Vím, co to znamená. Já si možná přeji od toho všeho utéci, ale Alex to neudělá. Neotočí se ke světu zády, nenechá Jeruzalém padnout v plamenech inferna, které zde rozpoutá příliv služebníků z mrtvého světa šerých planin a inkoustových mračen. Ztěžka polknu, ovšem neřeknu k tomu nic. Nečekala bych od něj nic jiného…

„Dobře. A… Děkuji, Alexi,“ šeptnu, když mi to slíbí. Alex nedává žádné plané sliby, co řekne, to platí. A to mi nyní stačí k tomu, abych dokázala vydechnout a setřást ze sebe aspoň část toho napětí, kvůli kterému jsem ještě před chvílí nebyla daleko od stejného zhroucení, které mne v noci přimělo se složit na zem vedle postele a pak si vůbec poprvé… Ublížit ve snaze najít cestu z toho všeho ven.

„Jsem ráda, že souhlasíš,“ snad bych se i pousmála, avšak takhle hledím na Alexe s neskrývanou starostí, když mi tvář zkřiví bolest. Narovnám se tak, i když to poslední, co si přeji je se od něj odtáhnout a vstát z postele. Vezmu si od něj hrnek od čaje, abych ho společně s tím svým odnesla zpátky na stůl. Pak už nijak neotálím a vydám se i s lavorem do koupelny ukryté za jedněmi ze dveří v ložnici.

Koupelna působí stejně jako zbytek zdejších prostor, vkus a luxus si zde podávají ruce v dokonalé harmonii. Je zde čisto, dost na to, abych ani na chvíli nezapochybovala, že jakkoliv si zde Daniel zřejmě nedrží služebnictvo „ke svým rukám“, tak zajisté sem budou přeci jen někdo docházet, aby zdejší domácnost udržoval a staral se o ni. Pochybuji, že to dělá serafín sám. Nebo… No, nedokáži si to představit.

Odložím lavor stranou a sama přejdu k umyvadlu. Chvíli tam jen stojím a drhnu si ruce horkou vodou a mýdlem tak dlouho, dokud není pryč všechna ta zaschlá krev a ruce nemám celé růžové. Nakonec se skloním, abych si opláchla i tvář a krk a… A přeci jen se neubráním tomu, čemu jsem se dosud tak důsledně vyhýbala. Pohledu do zrcadla na sebe samou. I když… Opravdu? Ztuhle pozoruji ženu dívající se na mne ze zrcadla, aniž bych v ní poznávala, byť jen kousek té Delilah, kterou jsem si pamatovala.

Raději tak odtrhnu pohled od zrcadla a napustím do lavoru horkou vodu, abych se s ním mohla vrátit do ložnice. Odložím jej na stůl a začnu vytahovat z košíku všechny potřebné věci, které… Podezřelý zvuk, co se ozve zpoza mých zad mne přiměje se ohlédnout přes rameno. Tak akorát včas, aby se můj pohled setkal s Alexovým. Povzdechnu si a zakroutím hlavou.

„Dobrá… V tom máš pravdu. V posteli to nebude asi úplně vhodné, ale… Počkej prosím aspoň chvíli, pomůžu ti,“ souhlasím nakonec opatrně. Asi to tak bude opravdu lepší. S tím vše odložím z rukou na stůl a vykročím zpátky k posteli, aby se o mne Alex mohl zapřít, až bude vstávat. Samotného ho určitě nenechám, a už vůbec samotného chodit. Pořád je… Bledý. Zraněný.

„Opravdu by ses měl dnes ale šetřit a ležet… A odpočívat. Vím, že se hojíme rychle a není to pro tebe poprvé, ale já ty rány viděla… Navíc víš, co říkal Daniel. Jsou od Ztracených, nebudou se hojit tak dobře, když jim nepomůžeme,“ promlouvám k němu tiše. Ostatně je snazší se soustředit na něj než na sebe.

Jakmile se Alex usadí na židli, tak nijak neotálím a začnu mu sundávat obvazy. Horší, než včera to snad už nemůže být… Doufám. Na stole mám už nachystané vše potřebné. Lavor s látkou na otření, nové obvazy i gázy, pro jistotu i nůžky a pouzdro se šitím.

„Víš, že jsem si kdysi přála… Studovat? Medicínu…“ poznamenám polohlasně. „Vím, že jsem to už říkala, ale… Osud má vážně zvláštní způsoby, jak mi plnit přání.“

Delilah Blair Flanagan

Alexanderova slova říznou hluboko. Není to něco, co by se dobře poslouchalo a už vůbec ne se tomu snadno čelilo. Jak se vůbec dá čelit něčemu takovému. Po tom, co se jeden vědomě rozhodne zabít tolik lidí? Nebylo to snadné, ale stejně… některé věci by jinak být nemohly. Na druhou stranu je asi jen málo takových, kteří by ti po takovém přiznání dokázali s ledovým klidem hledět do očí a neodvedli tě rovnou na policii.

Zmůžeš se proto na krátkou jednoslovnou odpověď. Co také dalšího k tomu dodávat? I když to není něco, s čím tak úplně souhlasíš, je to způsob, jak tohle celé ukončit. Posunout se dál, protože něco ti říká, že v tomto byste s Alexanderem hledali společnou řeč těžko.

Avšak i přes to všechno, co se stalo. Co bylo vykonáno. Skončíš opět na tom nejméně pravděpodobném místě vonícím kořením a krví – v Alexanderově objetí. Ať už je Alexanderova kapacita na problémy s tebou a vámi spojené, jakákoliv, bude muset mít opravdu vysoké hranice, protože ani tohle viditelně není něco, co by jej přimělo se zvednout a odejít z pokoje. Už navždy.  Ať už za to může společná minulost Dumah a Kamaela, nebo snad Alexanderovi zážitky z války, které ho dotvářeli v člověka, kterým byl teď, nezlomil nad tebou hůl a vlastně… ani po tobě nechtěl omluvu, či pokání. O takové věci nikdy nestál.

Snad i proto se tak snadno říkají ta dvě prostá slova, která doplní jeho tichý hlas jako už tolikrát před tím.

„A já tebe, Del.“

Vysloví pomalu a vše se na ten kratičký moment zdá jako tehdy. V Provinciích. Místu, kde život byl jednodušší. Počasí teplejší. A opice… I ty zatracené opice už ti chybí. Stačilo pár dnů v Novém Jeruzalému, abys měla chuť odtud utéct do toho hektického barevného místa, kterého ses před rokem ještě tak bála a přitom dnes bys jej nazvala domovem spíše než město, ve kterém si žila přes více než dvacet pět let.

„Do Dvaraky?“ Slyšíš v Alexanderových slovech… úsměv? Těžko ale říct, jestli potěšený nebo smutný. „To by myslím, šlo zařídit… Alespoň zatím.“ Dodá o něco tišeji a pak jeho ruce sklouznou po tvém těle, aby se od tebe o něco odtáhl. „Chápu, Del. A… Pojedeme. Ano? Jen co to bude jen trochu možné.“ Kývne na tebe s tím jasným slibem, kterými víš, že sám nikdy zbytečně neplýtvá. Avšak… tohle nakonec není až taková chvíle klidu, který byste si oba mohli jen tak netušeně vychutnávat. Ostatně stále to na Alexanderovi vidíš. Tu pobledlou tvář. Obvazy, které na pár místech zabarvila prosakující krev. Ne, je tu ještě spousta věcí, o které se před tím musíš postarat.

„Hmmh, jistě. To asi…“ Trochu zkřiví obličej, když se zkusmo protáhne. „… bude nejlepší.“ Hlesne souhlasně, i když na tvou poznámku o večerním pochodování po pokoji už nic nedodává. Raději.

Vydáš se tedy ke dveřím, na které před tím ukazoval Alexander. A skutečně… je za nimi koupelna. Je zařízená v podobném duchu jako zbytek tohoto domu, takže se skutečně nemusíš bát špinavé vany nebo snad odtoku. Ačkoliv představa Daniela, jak to zde všechno drhne je dosti… Ne, tohle zcela určitě dělat nebude.

Otočíš kohoutkem a napustíš do lavoru teplou vodu. Dokonce je zde i vana, která vypadá vskutku lákavě, zvlášť s tím, co vše máš za sebou, ale v tuhle chvíli máš jiné starosti na práci. Vyjdeš zpátky do ložnice a začneš si vše chystat u stolu, když v tom se zpoza tebe ozve tiché zašustění z postele. Vaše pohledy se setkají. Alexander se viditelně rozhodl vstát.

„Myslel jsem, že bude lepší, když se posadím… na židli.“ Dodá poněkud zaraženě.

„Všechno bude v pořádku.“

„Pusť mě!“