Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Hmm, to asi opravdu ne.“ Přitaká ti Daniel tím bezvýrazným tónem hlasu, ze kterého je těžké vyčíst, jak to vlastně celé myslí. Souhlasí s tebou nebo je to spíše jen rezignovaný souhlas?

„Myslím, že by vám leckterá lady ze Zahrad stále záviděla, ale… jistě. Rozumím.“ Natáhne se Daniel po jednom z kabátů a po chvilkovém zaváhání, kdy nejspíše přemýšlí, zda ti do něj jako gentleman má pomoci, ti jej prostě jen tak podá. Ostatně už sis všimla, že kličkami z pravidel etikety zrovna u sebe doma nehýří. Pokud vůbec někde. Kabát je vlněný v černé barvě s hladkou příjemnou podšívkou. Rozhodně ti v něm bude teplo. Snad jen je trochu nezvyklé z něj cítit pánskou kolínskou patřící jeho majiteli. Stejnou si z Daniela cítila, když se tě snažil dostat ze sklepení a toho pekla, které se tam rozpoutalo.

„Jistě, šála…Tady… A rukavice? Klobouk? Nebo snad hůlku?“ Danielův úsměv ti už tentokrát prozradí, že s dalšími doplňky garderoby nepokrytě žertuje. Ale alespoň si od něj vezmeš kašmírovou šálu, aby ses dooblékla. „Ne, raději se neptejte a věřte mi. Výtah je menší zlo oproti schodům. Hmm, Alexander si chce promluvit? To mu samozřejmě jako hostu rád vyhovím… Cože? Přemluvila jste ho, aby zůstal v posteli?“ Skloní k tobě nedůvěřivý a snad i lehce překvapený pohled. „Jen… tak? No, dobře dobře… Viditelně na něj máte lepší vliv než já. Nebo jiné páky. Tak jako tak, počkám. Jak říkáte. Dám mu chvíli se trochu vydýchat z toho převazu. Dovedu si představit, že to nebylo jistě něco příjemného.“ Nakloní při těch slovech hlavu lehce na stranu a zvědavě si tě prohlédne, zatímco vykročíš k výtahu.

„Ah, počkejte, počkejte… Tohle se vám bude hodit. Přeci jen tohle je soukromá část.“ Udělá rychlý krok k tobě a z kapsy cosi vytáhne. Když rozevře dlaň, uvidíš na ní mosazný klíč, jehož část patřící do zámku je velmi nezvykle tvarovaná.

„Stačí jím otočit v klíčové dírce vedle ovládací páky. Pak se vám zpřístupní i tato patra. Jinak doporučuji jet rovnou dolů.“ Vtiskne ti jej do dlaně, než vkročíš dovnitř výtahu. „A užijte si výhled.“ Dodá skoro až s dětinským nadšením, než zavřeš dveře toho malého prostoru bez oken. I když je interiér výtahu zařízen honosně, stále v něm panuje ten nepříjemně těsný pocit. Zvlášť, když si člověk představí, že je prakticky v něčem zavěšeném nad hlubokou propastí.

Jak ale Daniel řekl. Je zde jakýsi ovládací mechanismus připomínající dvojici pák, jejichž polohy jsou označené čísly. Možná jsou některá nadbytečná, ale i tak… Rozhodně to bude hodně pater. Je zde i nenápadná klíčová dírka, do které bude třeba vložit klíček, až se budeš vracet zpátky. Avšak teď, můžeš pákami pohnout zcela volně a dosti intuitivně na spodní polohy a číslice 0 0.

Páky zaklapají, jak jimi přejdeš dalšími polohami a pak zapadnou na místo, když sebou kabina výtahu trhne a začne klesat. Nejdříve pomalu, ale cítíš, jak zrychluje, když ji v jeden moment zalije nečekaně denní světlo… Jedna její strana totiž není jen z kovu a dřeva, ale část jí je prosklená. Stejně jako série oken v dlouhé linii pod sebou, které právě teď výtah míjí. Míhají se jedno za druhým, zatímco projíždíš patry dolů a před tebou se rozkládá výhled na sluncem zalitý Nový Jeruzalém, do jehož ulic se opět řítíš.

Cesta dolů nakonec trvá skutečně snad pár minut. Lepší bude nepřemýšlet, jak dlouho by to trvalo po schodech, ale nakonec se kabina zastaví a zpomaleně dosedne v patře, do kterého si mířila. Stačí jen otevřít dveře a odsunout mříž a vystoupíš do prázdné chodby vedoucí k proskleným vstupním dveřím a pak k ještě jedněm, jenž nejspíše vedou do budovy. Rozhodně to nevypadá jako velká vstupní hala pro spoustu lidí, kteří zde jistě také budou někde pobývat? Pracovat? Ale nikde není psané, že tohle je jediný z výtahů obsluhujících tuto majestátní stavbu.

Podrážky bot zaklapou na kamenné podlaze, než vyjdeš ven do ulic Nového Jeruzaléma, které poznáváš. Ta honosné budovy, široké ulice, dobře oblečení lidé. Jak jinak… Jsi v Zahradách. Tím spíše tu nebude problém si sehnat nějaký kočár a nechat se odvézt do hotelu. Nikdo se tu po tobě nevrhá a ani nevidíš žádnou zářící zbraň, která by se ti snažila setnout hlavu v rámci spravedlnosti. Jen ucítíš poněkud pohoršený pohled jedné dámy s manželem, který… ne, neřekla bys, že je tak pohoršen jako jeho manželka, ale přesto si tě se zájmem prohlíží, zatímco procházejí kolem. Možná měl Daniel v něčem pravdu.

„Cizí,“ zopakuji po Alexovi tiše. Kéž bych nevěděla, jak to myslí. Ale já to vím, moc dobře to vím. Stejně jako mám poměrně dost živou představu o tom, co z našeho světa zůstane, pokud si Ztracení vezmou Jiskru, ať už to má být cokoliv. Pokud říkám pravdu? Tahle formulace mne přinutí drobně pozvednout obočí, avšak nakonec se proti tomu nijak neohradím ani nic nedodám. Nemám co. Je to pravda? Nevím, jen jsem opakovala to, co mi řekl sám Ztracený. Nezdá se mi, že by měl důvod v tomhle jakkoliv lhát – ani co by tím vlastně získal, ale… Už jen to, že mi tu informaci řekl jeden z nich je celé absurdní.

Tiše si povzdechnu, když přijde řeč na Daniela a náš rozhovor v kuchyni. „Zaujalo je asi slabé slovo,“ lehce se ošiju, když o tom mluvím. „Chtěl vědět, jestli je možnost, aby… Ta tetování pokračovala dál a mohla být… Kompletní,“ dodám a nijak se nesnažím skrýt své znepokojení. Avšak více se v tom nepitvám a ani nic nedodávám. Dostat Alexe do postele má přednost a pak se čas společně s přebytečnými těžkými myšlenkami vytratí při našem loučení.

Chyběl mi… Tak moc mi chyběl. Přesto jsem to já, kdo toho druhého nyní opouští. Za jiných okolností bych to pustila hlavy, ostatně… Ostatně nebylo by to poprvé, kdy priority a plány na den musely ustoupit urgentnějším záležitostem k projednání, ale… Ale dnes ne. Alex možná vypadá lépe, ale stále se musí dostat z těžkých zranění a já… Potřebuji se aspoň nějak zaměstnat. A kufry s našimi věcmi potřebujeme. Přeci jen se tak od Alexe odtáhnu a na chvíli odejdu do vedlejší ložnice se nachystat na cestu.

„Dobrá, vyřídím mu to. Aspoň… Budete mít čas a soukromí na to si promluvit,“ odpovím chápavě společně s krátkým kývnutím hlavy. „Budu opatrná, slibuji,“ dodám a… Tváří mi prokmitne tak trochu provinilý výraz. Co jsme dorazili do Jeruzaléma, tak se mi nepodařilo dodržet žádný ze slibů, které jsem mu dala… Ale… Ale ne. Tentokrát udělám všechno proto, abych aspoň tenhle dodržela. Naposledy se na něj mezi dveřmi ještě pousměji… A pak nás rozdělí dveře, které za sebou zavřu. Tenhle odchod nakonec nebyl zdaleka tak lehký, jak bych si přála.

Zamířím chodbou směrem k té jedné z mála místností, které zde už aspoň trochu znám – a naštěstí se to ukáže jako dobrý nápad. S tichým zaklepáním vejdu dovnitř a přivítá mne pohled na Daniela sedícího s knihou v křesle. Pohledem sklouznu po jejím hřbetě, abych si přečetla, čemu pán zdejšího domu holduje, zatímco zůstanu stát jen kousek ode dveří.

„Ano. S Alexem jsme se shodli, že bude nejlepší, když z hotelu přivezu všechny naše věci, takže… Nemá cenu to odkládat,“ odpovím mu. Ohledně nabídky kabátu zaváhám jen chvíli, než souhlasně kývnu hlavou. „Myslím, že styl mne v tuhle chvíli trápit nemusí, ne když vypadám takhle…“ prsty si mimoděk prohrábnu vlasy. Viděla jsem se v zrcadle, rozhodně nepůsobím kdovíjak reprezentativně s tou zcuchanou hřívou vlasů a ani nemluvě o pomačkaném oblečení a tom, že potřebuji vanu horké vody, abych ze sebe smyla poslední den. „Kabát neodmítnu, děkuji,“ dodám. Mimoděk se ušklíbnu, když Daniel zmíní, že naopak by to rozhodně nebylo tak snadné s vypůjčením oblečením. „To tedy, Jeruzalémská móda je v tomto ohledu vskutku nekompromisní,“ poznamenám.

Pak už ovšem Daniela následuji z místnosti a chodbou pryč. Nakonec se zastavíme u věšáku s věcmi, ačkoliv tím, co přitáhne můj pohled a na chvíli si uzme veškerou moji pozornost jsou zdobené dveře výtahu, na který Daniel sám poukáže. Tedy, ne že by to byl snad první výtah, který jsem kdy viděla, ale představa té dlouhé hluboké šachty táhnoucí se napříč celou tou vysokou věží… Za jakékoliv jiné situace bych si tuhle příležitost i novou zkušenost nechala ráda ujít. Malé uzavřené prostory bez oken mi stále nedělaly dobře. Tohle… Tohle bude nepříjemné.

„Šála… Ah, nezní špatně. Aspoň pod ni schovám aspoň trochu vlasy,“ odtrhnu pohled od výtahu a raději se natáhnu po nabízeném kousku. Šál příjemně hřeje v rukách, rozhodně se jedná o kvalitní a pěkný kousek. „No… Raději se ani nebudu ptát, kolik pater bych musela scházet pěšky, takže… Budu muset přežít ten výtah,“ povzdechnu si. Zvláště až se budu vracet s kufry. Tak… Bude lepší mít to za sebou už teď, abych věděla, co mne čeká.

„Než na to zapomenu… Mám vám od Alexe vyřídit, že by si s vámi rád promluvil,“ promluvím, zatímco si kolem krku omotám šálu a natáhnu se po jenom z kabátů. Abych se do něj oblékla. „Jen mu dejte prosím chvíli, aby si aspoň trochu odpočinul. Ty hluboké rány se pořád ještě nezatáhly… Ale aspoň jsem ho přemluvila, aby to ještě dnes vydržel v posteli,“ dodám.

„Předpokládám… Že za pár hodin budu zpátky,“ řeknu namísto rozloučení. Přesto k výtahu kdovíjak nespěchám, naopak mi s každým krokem blíže tluče srdce v čím dál rychlejším tempu. A to jsem si bláhově myslela, že pro mne bude největším problémem opustit bezpečí věže a vykročit na ulici… No, po tomhle to bude už to nejmenší.

Delilah Blair Flanagan

„Kamael měl… různé způsoby, jak mít po ruce zbraně, ale ne… Nikdy to nebyla jedna ze zbraní, o kterých mluvíš.“ Dovysvětlí krátce, i když nezabíhá do zbytečných detailů. Samotného Alexe si vlastně nikdy neviděla nějak více sahat po Kamaelově síle. Byly to jen drobnosti. Jiskřičky ve tmě oproti tomu, jakou mocí vládl nebeský generál.

„Matka… Otec… Ztracení… Tohle je až příliš mnoho domněnek. Přesto to je to jediné, co teď máme. Hmmh, ale máš pravdu. Jistě podobnosti, tam jsou. I přestože jsou tak cizí.“ Přitaká ti Alexander a sama moc dobře víš, o čem to mluví. Tom zvláštním pocitu, který kolem sebe šíří. Ten, který vnímala Duham, když viděla tehdy poprvé naživo Ztraceného tehdy v horách.

„Pokud ale říkáš pravdu a jde jim o tu… Jiskru? Tak… Hmmh.“ Zamručí a sklopí pohled. Nemusí pokračovat dál. Sama jsi to řekla. Svět skončí. Alespoň pro ty živé. Zůstane jen prázdná šedá pustina. Těžko říct, co v ní nakonec přežije. A v jaké formě.

Den zúčtování.

Ovšem ještě doplníš jednu věc. A to, jak si zmínila před Danielem své tetování a to, za jakých okolností si k němu přišla. Alexander se drobně zamračí, i když spíše přemýšlivě než nějak rozzlobeně. „A co na to říkal? Počítám, že jej to zaujalo? Nevím o tom, že by někdo další chodil po světě s něčím takovým. Jen ty…“ Zastaví se jeho oči na tvé ruce, než se dostanete k praktičtějším a podstatně příjemnějším věcem. Kdybys před sebou neměla ty nové obvazy, které si ještě před chvílí tak pečlivě uvazovala a nevnímala Alexandrův přeci jen o něco přerývavější dech, dost možná by se celé dnešní plány přeskládaly. Odložily. Avšak takto… Bude nejrozumnější se prvně věnovat jiným povinnostem.

„Dobře…“ Sklouzne Alexandrova ruka po hraně tvé čelisti. „Hodně štěstí, Del. A… nemusíš se bát. Počkám tady.“ Dořekne ještě před tím, než mu vtiskneš poslední polibek na rozloučenou a narovnáš se, aby ses nakonec vydala do sousední ložnice, ve které ses snad včera probudila? Alexander se v mezičase vytáhl na postel, ze které na tebe naposled kývne na rozloučenou, když se tam zastavíš poté, co jsi nachystaná.

„Možná mu vyřiď, že bych si s ním pak rád promluvil. Ale… Myslím, že je jeho návštěva zde jen otázkou času. Počítám, že na mě bude mít pár otázek. Posledně jsme náš rozhovor úplně nestihli ukončit.“ Křivě se ušklíbne. „Neboj, Del. Budu. Dávej na sebe pozor… Prosím.“ Vyprovází tě na cestě z pokoje jeho pohled, který se na tebe upírá až do momentu, kdy za sebou zavřeš dveře.

Najít pána domu se nakonec ukáže, že nebude až takový problém. Ať už to Daniel čekal nebo je to jeho oblíbená místnost, najdeš jej zase v salónku s pianem. Tentokrát je však piano zaklopené, pán domu sedí v křesle a na klíně drží rozečtenou nějakou knihu, kterou však hned zaklapne a odloží na stolek vedle, když zaznamená tvůj příchod.

„Hmm, vidím, že někam tedy nakonec vyrážíte?“ Zastaví se mu pohled na tvých nohách, které už neťapou bosky po podlaze, ale jsou sešněrované ve vysokých kožených botách. „ Do hotelu? No, nabídl bych vám kabát, přeci jen je zima, ale obávám se, že sbírku dámského šatstva tu nemám. Pokud ale upřednostníte teplo před stylem… Můžu vám nějaký z mých kabátů půjčit. Pořád je to schůdnější varianta, než kdyby naše místa byla prohozená.“ Zabubnuje prsty na dřevěnou část opěrky křesílka, než se plynule vytáhne na nohy.

„Tak pojďte.“ Vyrazí společně s tebou z místnosti.

Jdete tentokrát trochu jinudy, ale nakonec projdete kolem věšáku, na kterém skutečně visí pár kabátů, nějaké klobouky a prostě věci hodící se do studeného skoro zimního počasí, jenž teď opanovalo Nový Jeruzalém.

„Pokud tedy nějaký chcete… Co se velikosti týče, budou všechny zhruba stejné. Hmm, šálu?“ Sundá z věšáku šálu z tmavě zeleného jemného úpletu, nejspíše kašmír, kterou ti nabídne, než bradou pokývne směrem do osvětlené chodby, která působí na první pohled slepá, nebo spíše zakončená dveřmi se zlatým kováním i ozdobným mřížovím.

„Doporučuji jet výtahem. Těch schodů sem vede až hříšně moc.“  

♫♪♪♫

Je to šílená úvaha, která mi probleskne v ten jediný okamžik myslí. Pokud Daniel tvrdí, že jsem byla tehdy důležitá a dost možná budu i nyní, musím… Musím si na to vzpomenout. A… Dost možná, když to celé bude za mnou… Dokážu se s tím srovnat. Zavřít to v sobě namísto toho, abych se bála, kdy přijdou další Verše, které mne vezmou zpátky do podzemí z černého kamene. Měla bych nad tím… Kontrolu. Ovšem nahlas neřeknu nic z toho. Raději vybídnu Alexe, aby pokračoval dál, tohle… Tohle není rozhovor, který bychom měli vést teď a tady. Za téhle situace, kdy si ani já nejsem jistá, zda je to dobrý nápad nebo jen ta nutkavá potřeba si ještě více ublížit a potrestat se za to, co jsem zavinila.

Krátce kývnu hlavou. Už nedodám, že… Ne, tehdy v tom nemělo pochopení žádnou roli. Bylo to zoufalství, když jsem připoutaná na tom lehátku s kanylou vraženou v předloktí chtěla věřit tomu, že ten přízrak znamená spásu a ne zatracení. „Ale stihl jsi to. A jen na tom záleží.“ Jakkoliv to bylo za pět minut dvanáct, kdy oba můžeme vděčit jen tomu, že jsem si se smrtí na jazyku dokázala vzpomenout na to, jak ji podvést. Jen vzpomínka na to ve mne zanechává ty hořkosladké pocity.

Náš hovor se stočí k nebeským zbraním, konkrétně k té, které vládl Generál. Dokáži si ji vybavit do posledního detailu stejně jako jeho samotného. Zlatý meč s rudým drahokamem, který k němu neodmyslitelně patřil. Pohled se mi na okamžik rozostří, jak se mi až příliš živě vybaví okamžik, kdy jsem byla svědkem jeho domnělé zkázy. Výbuchu síly, po kterém drahokam praskl a vyhasl na znamení konce. Jenže… To se nikdy nestalo. Ne doopravdy. Byla to jen součást Luciferova představení. Přesto… Pro Dumah to tehdy skutečné bylo.

„Ah, myslela jsem, že i Kamael dokázal přivolat svoji zbraň, jiný meč, stejně jako měla Dumah svoji… Hůl?“ krátce zaváhám, nejsem si jistá, jak tu zbraň vlastně pojmenovat. „Ale tohle dává smysl. Bohužel,“ povzdechnu si.

Vzápětí… Nemůžu dát Alexovi více než ten malý příslib. Ovšem i to znamená v tuhle chvíli hodně. Je to sice malý krůček, ale větší nezvládnu udělat, nedokážu nad tím jen pokrčit rameny a shodit ze sebe tu tíhu. A jakmile mne Alex pustí… Tak se odhodlám mu svěřit další střípek toho, co se stalo. Co jsem se dozvěděla.

„Ahh… Alexi…“ vyhrknu, se prudce otočí a celý úvaz se mi díky tomu povolí. „Ano, tak jsem to říkala. Jiskra. Ale… Taky nevím, co to znamená, Alexi. A ani kdo je Matka. Ale… Ale předpokládám, že bude pro Ztracené tím stejným, kým byl pro nás Otec. Stvořitelka… Dávalo by mi to tak smysl. Ztracení… Jsou vlastně náš protipól. Napadlo tě to někdy? Když zemřou, tak se jejich těla mění v popel a mizí. Stejně jako se kdysi ta naše rozpadala ve zlatých prach… A i oni mají vlastní svět. Svět… Který je mrtvý…“ ztěžka polknu. „A až vezmou Jiskru, tak ten náš skončí stejně a změní se v další šedivou prázdnou krajinu. Ať už je to cokoliv,“ dodám tichounce.

Když Alex zmíní Daniela, tak vlastně nemohu jinak než souhlasit. Jednou serafín, navždy serafín. „Všimla jsem si,“ podotknu, zatímco zápolím s utahováním obvazu. „Ukaž mi serafína, co mluví narovinu a teprve tehdy začnu věřit v zázraky,“ zamumlám polohlasně. Náš pohled se krátce střetne, když na mne pohlédne s tou vyřčenou starostí vepsanou v očích i hlase.

„Nicméně Daniel… Něco… Něco určitě ví. Nebo aspoň tuší. Řekl mi, že se s Dumah několikrát setkal po tom… Všem. A také, že ho překvapilo, že ani ten koloběh znovuzrození mne neuzdravil z toho, co mi Lucifer provedl,“ hlesnu tiše. „A taky mi řekl, že Dumah tehdy byla důležitá a já nyní dost možná také budu. Vlastně… Něco podobného mi naznačil i na plese Edric,“ dodám, zatímco naposledy kontroluji, že obvazy sedí tak, jak jsem si představovala a nikde se nepovolují ani nekrčí. „A… Když jsme spolu mluvili, tak… Jsem asi udělala hloupost, Alexi. Všiml si těch tetování na mé ruce a já… Já mu řekla pravdu. Tedy… Že jsem se dotkla střepu Zrcadla a stalo se tohle,“ povzdechnu si unaveně.

Naposledy si kritickým okem prohlédnu své dílo. Na to, že s tím opravdu nemám skoro žádné zkušenosti, tak to vlastně nevypadá zle. Stejně jako Alex. Oproti včerejšku se to snad ani nedá srovnávat… A já jsem ráda, že se tak dobře hojí. Pokud skutečně vydrží ještě den v klidu, tak by se mohly zatáhnout i ty nejhorší rány a pak už to bude opravdu jen záležitost pár dnů, než se zotaví docela i bez toho, abych ho musela dalšími malými lstmi držet v posteli nebo aspoň v klidu.

„Dobře,“ šeptnu a přeci jen ho přelétnu zkoumavým pohledem. Zdá se, že jsem ho vytrhla z přemýšlení… Ale neptám se. Namísto toho mu pomohu vstát a vykročit k posteli. Ještěže není dál než těch pár metrů, protože i ten kousek dá Alexovi řádně zabrat. A mě také. Jsem menší a drobnější než on, a kdyby měl snad upadnout, nedokázala bych ho dost dobře udržet. Nakonec se to ovšem podaří bez komplikací, i když… „To by bylo,“ zopakuji po něm a hřbetem dlaně si otřu čelo. I tak se neubráním starostlivému pohledu, se kterým si ho chvíli prohlížím.

„To zní rozumně. Pak tedy sbalím všechno a odhlásím nás z hotelu,“ přitakám, ačkoliv při zmínce o lístku do Provincií značně pookřeji. Snad bych se i pousmála, kdyby mne Alex nepředběhl. Nechám se přitáhnout blíže, zatímco se dlaněmi zapřu o jeho stehna. Ucítím prsty proplétající se mi vlasy a celý svět se vytratí v těch tak důvěrně známých horkých rtech. Ramena mi poklesnou, jak se z nich vytratí napětí a na okamžik se ztratím v polibku, který by se za jiných okolností zcela jistě protáhl, kdyby… Kdyby.

„Budu,“ vydechnu do jeho rtů. „Pojedu přímo do hotelu, vezmu naše věci a vrátím se. Kdyby se mi cokoliv nezdálo, tak se raději vrátím a nebudu zbytečně riskovat,“ aspoň tohle mu můžu s čistým svědomím slíbit. A pak se přeci jen poprvé od včerejška usměji. Bez zbytečného napětí nebo přemáhání, na rtech se mi usadí ten měkký něžný úsměv, který už celá staletí patří jedné jediné osobě. Jemu. „V tom případě budu pospíchat, abys nemusel čekat ani o minutu déle, než je nutné,“ šeptnu, a i přestože mne Alex pustí – tak se k němu sama skloním. Políbím ho krátce na rty a teprve poté se narovnám.

Jen velice nerada se vzdálím od postele, přesto nechci už dál otálet. Jen ještě donesu Alexovi k posteli vodu, aby nemusel zbytečně vstávat. Sama pak vejdu do vedlejší ložnice, kde jsem se předtím probrala. Bez zbytečného zdržování se si obuju boty a omotám kolem krku šálu. Přetáhnu si přes sebe ještě vestu a... Moc toho vlastně nemám, kabát zůstal… Někde. Pamatuji si jen, že jsem si ho sundala kvůli k tomu strašnému chladu, co se mi pod ním držel u těla. Ale… Ale to nevadí. Hlavně, že jsem nikde nenechala brašničku s penězi. Z obálky odpočítám menší obnos, kterými by měl stačit na zaplacení drožky tam i zpátky a zároveň jsem tam měla nějakou rezervu. Zbytek nechám tady, respektive ho odnesu vedle na stole u postele, aby o tom Alex věděl. Přeci jen… Jsou to jeho peníze.

„Tak… Já půjdu. Chceš něco vzkázat Danielovi?“ zeptám se Alexe ještě předtím, než se rozloučíme. Snažím se… Snažím se nedat najevo tu lehkou nervozitu, kterou z toho všeho cítím. Vím, že jsem si to vymyslela sama a… Potřebuji na vzduch, protáhnout se a strávit chvíli jen sama se sebou, přesto… Ne, bude to v pořádku. O nic nejde, je to jen cesta tam a zpátky.

„A odpočívej, Alexi. Do pár hodin jsem zpátky,“ pousměji se naposledy ještě mezi dveřmi, než vklouznu na chodbu. Tak… A teď ještě najít Daniela, nechat se odvést ven a chytit drožku. V téhle části města by tohle neměl být zajisté problém…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Alexandrovo obočí jen trochu povyskočí, když se zeptáš na to, jaký druh drog dokáže pozměnit vědomí natolik, aby vás uvrhl do Veršů. Už jen ta představa, je na jednu stranu lákavá a děsivá zároveň. Pro někoho je to možnost, jak žít dva životy zároveň. Přijmout tak svůj odkaz. Avšak pro jiné… Není tak těžké si představit, že ne všichni jsou z Veršů a svého předobrazu tak nadšení. Ty sama máš za sebou dost zkoušek. Vlastně víc těch než nějakých příjemných vzpomínek.

Záhy na to však Alexe vyzveš, aby pokračoval a on tak učiní. Vyprávění to není veselé. To ani trochu. Avšak pár věcí to osvětlí. Fernsby toho večera tehdy ve své zaslepenosti pokazil víc věcí, než se dalo čekat. Někdy stačí jen jeden člověk, aby zničil životy mnohých.

„Neusnadnila… Ale nakonec jsi pochopila, a to bylo hlavní. Upřímně jsem se bál, že to nestihneme nebo se to příště už nepodaří. A to jsem tehdy ani nevěděl, v jak vážné situaci jsi.“ Vyměníte si s Alexanderem pohled, než pokračujete dál ve vašem tichém rozhovoru doprovázeném sem tam zašploucháním horké vody, která se pomalu ale jistě opět barví do světlých odstínů červené.   

„Můj meč?“ Zamračí se Alexander nepatrně a pak jen potřese hlavou. „Ne… nemám. Nebeská čepel nebyla nikdy mou. Nebo Kamaelovou. Ne v tom pravém slova smyslu, na který narážíš. Byl to jeden z artefaktů ze zbrojnic Zlatého města. Vždy patřil Kamaelovi. Byl totiž odznakem velitele nebeských armád. Takže… Hmm, ne nemám svůj meč. A vlastně ani nevím, kde je. Zůstal ve Zlatém městě? Nebo je někde jinde tady na Zemi? Nikdy jsem na to nepřišel… Ale měl jsem jiné starosti než hledat své ztracené zbraně. Tedy… možná bych to měl ve světle posledních událostí přehodnotit. Ten večer by se opravdu hodil.“ Drobně se ušklíbne a pohne zkusmo ramenem, kolem kterého si zrovna obvázala obvaz.   

„Hmm, dobře.“ Kývne na tebe pak po chvíli ticha Alexander, zatímco tě drží za ruku poté, co apeloval na to, aby sis toho nenakládala zbytečně moc. Ať už to dělá kvůli tobě nebo snad tomu věří, sama moc dobře víš, jak se věci měly, ale stejně jako on, i ty uděláš malý ústupek. O tom ostatně váš život je. Neustálý tanec, kdy tu ustoupí jeden a naopak poté zase ukročí druhý, abyste se společně protančili až do cíle.

„Co? Jaké Matky? Jakou Jiskru?“ Teď už se po tobě Alexander bez varování plně ohlédne, takže se ti díky tomu poněkud nešikovně vysmekne obvaz, který musíš znovu utáhnout.

„Del… Nevím, o čem mluvíš. Se Ztracenými nikdo nemluvil. Není to možné… Nebo alespoň nemělo by být. Nepamatuji si, že by… Hmmh, tady mé vzpomínky nestačí. Nepamatuji si, že by Kamael něco tušil o nějaké Jiskře? Tak jsi to říkala?“ Hluboce se zamyslí a jen pomalu zase zaostří pohled na tebe. „Můžu se na to zeptat Daniela. Tohle zní jako záležitost serafínů, pokud vůbec někoho. Ovšem… Nedělám si iluze, že i pokud o tom něco ví, ochotně mi to vše popravdě a bez kliček poví. Některé zvyky skutečně zůstávají zažrané hluboko pod kůží…“ Odmlčí se. „Ale… Ale nevím, jestli je to rozumné. Ne, když se díky tomu dozví o tobě.“ Vzhlédne k tobě se starostí vepsanou do těch černých očí. „Budu o tom přemýšlet.“ Zamručí nakonec a zahledí se raději zpátky před sebe, zatímco ty dokončíš těch pár posledních smyček a uzlíků.

Nakonec to vypadá vcelku dobře. Některé rány si už mohla nechat odkryté, protože se zhojily a ty hlubší byly teď skryté za čistě bílými obvazy, takže to celé vypadalo vlastně… úhledně. Lépe. Ve vzduchu se stále vznáší lehký železitý odér krve, ale není to tak strašné jako včera večer. Rozhodně je vidět, že je Alexander z toho nejhoršího venku. A pokud dnešní den skutečně stráví v posteli, bude to na dobré cestě, aby se z toho brzy zotavil.

„Co… Cože?“ Trhne sebou trochu nepřítomně, když mu položíš tu prostou otázku, jestli to někde netáhne. „Ah, ne. V pořádku. Děkuji, Del. Netáhne.“ Zkusmo se pohne, než se opět natáhne k tobě, abys mu pomohl na nohy. Jednou rukou se zapře o hranu stolu a druhou obtočí kolem tvých ramen. Jde to ztuha, ale vytáhne s pomocí tebe a stolu se vytáhne na nohy. Těch pár metrů k posteli stačí k tomu, aby mu dech trochu zhrubnul, ale zvládnete to bez nějakého zavrávorání nebo snad ještě hůře pádu. Nakonec ztěžka dosedne na matraci a dlouze vydechne. „To by.. bylo.“ Dostane ze sebe znaveně.

„Jistě... ten hotel. Nevím, možná bude rozumnější dovézt vše. Daniel nás tu jistě ještě chvíli nechá a pak… Pak zkusím co nejdříve sehnat lístky na cestu zpátky do Provincií. Jak sis přála. Jen, Del…“ Natáhne se k tobě a přitáhne si tě k sobě, aby tě políbil. Poprvé od… Od vašeho setkání v cele, kam tě doprovodil Noah. Jeho ruka ti vjede do vlasů, než se po neurčité chvíli odtáhne. „… Buď opatrná. Ano?“ Vydechne tiše, než ti vážně pohlédne do očí.

„Budu tady na tebe čekat… Když už jsi mě přiměla, abych ti to slíbil.“ Pousměje se pak, než tě pustí.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

„Tři?“ Zeptá se tě krátce William a do jeho výrazu prosákne překvapení hraničící snad na okamžik s nedůvěrou. Viditelně to asi nebude až tak malé číslo. Když si jen vezmeš, jaké starosti ti přinesl ten jediný kousek Zrcadla a teď k tomu další tři docela otočily Elijův život, tak… Tak s tím už teď stejně nic nenaděláš. Z ničím z toho, co se stalo.

„Dobře, tím spíš bych si měl pospíšit.“ Přikývne pak vévoda, než tě ubezpečí, že se ti tu nic nemůže stát. Dveře jsou zamknuté a sám odchází druhým směrem. Zpátky do sálu se zlatým strojem. Ne, nijak tě dál nekonejší, ani se tě nevyptává. Těžko říct, zda vůbec tuší, co se ti ve skutečnosti honí hlavou. Dost možná ne. Působíš vyděšeně, to ano, ale to je zcela pochopitelné vzhledem k tomu, co máš za sebou. Možná kdyby věděl jen polovinu toho, co se ti však žene myslí, neodešel by. Nenechal tě tu. Ale jeho povinnosti leží pro tuto chvíli jinde, a tak se brzy rozezní tlumený zvuk jeho vzdalujících se kroků.

A ty zůstaneš… sama.

Ticho je mučivé. V nose tě stále šimrá vůně krve. Je tak lehké rozplétat jednotlivé nitky, z nichž některé patří tobě, jiné Rosierovi a v neposlední řadě také tomu nešťastníkovi, který leží jen kousek za těmi zamčenými dveřmi. Je to pro tebe zcela přirozené. Jako rozeznat vůni růží od fialek.

Padá na tebe únava. Adrenalin kolující ti tělem pomalu opadá, a tak přebírá vládu následná malátnost. Slabost. Tohle všechno se na tobě podepsalo víc, než bys čekala. Oči se ti klíží a je pokaždé těžší víčka opět otevřít. Zlobil by se hodně William, kdyby tě tu našel spát? Ne, ještě musíš vydržet. Zvlášť, když pokaždé, když zavřeš oči a mihne se ti za víčky ta bílá mžitka, zase ti to připomene ty nedávné okamžiky. Je tak těžké znovu otevřít oči…

Skoro jako bys to opět viděla. Slyšela. To, jak se pomalu zvedal ze země, ten známý hlas i ten těžko popsatelný pocit, jenž si cítila v jeho přítomnosti. To něco, co tě nenechávalo, byť jen na okamžik na pochybách. Byl to on. Elija takto nepůsobil. Vlastně žádného Probuzeného si takto nevnímala. Mohlo za to to, kým Lucifer před tím byl? Nebo snad tvé propojení se Zerachiel? Bylo to těžké určit. Přesto ten šimravý pocit… skutečně tam byl.

… Cítila si ho vlastně i teď.

Opět se ti za víčky mihnou bílé mžitky, ačkoliv působí podstatně silnější než ty předchozí. Spíše to připomínalo jakoby… záblesk? Bílého světla?

„…Zero“

Zní ti opět v uších. Je to jen vzpomínka, nebo… Je těžké přimět se otevřít oči. Spánek a únava si začali žádat svůj díl, ale podaří se ti sama nad sebou zvítězit. A tam… Jen pár metrů od tebe stojí on.

Ne, Elija ti vlastně v hlavě ani na okamžik nenaskočí. Jakkoliv si jsou podobní, tak ten muž stojící v místnosti s tebou, působí naprosto jinak. Snad jakoby se dokonce i mimické svaly ve tváři přizpůsobily osobě, které to tělo teď patří. Dokonalá symetrie. Porcelánově bílá pleť. Avšak stále pobledlá a s nezvyklými kruhy pod očima.

„Nebo… někdo jiný?“ Povytáhne obočí, zatímco se na tebe upře jeho pronikavý pohled. Stále se v něm ještě přelévají zbytky zlata v těch jinak děsivě známých modro stříbrných očích.

„Jména jsou jen jména… Zbytečná.“ Vykročí znenadání k pohovce, na které sedíš.

„Vždy byla… A budou. Ale to nevadí. Jsou věci, které mají větší váhu než jména.“ Pokračuje dál tím melodickým jistým hlasem, zatímco překoná pár kroky vzdálenost dělící vás dva.

Je to tak surrealistický pohled. Vidět jej, jak kráčí k tobě. Ano, nemá na sobě svou stříbrno bílou zbroj, ale pouze obyčejnou zmuchlanou černou košili, ale přesto je těžké od něj odtrhnout oči. Stejně jako tehdy. Ty pohyby jsou na člověka až příliš plynulé. Připomínající proudící vodu. Celé jeho vyzařování...

Zastaví se asi jen metr od tebe a skloní k tobě tvář připomínající umně vytesanou sochu. „Rád bych ti řekl, že si můžeme promluvit. Že máme všechen čas na světě.“ Pousměje se náhle tak… hřejivě. „Ale dnes ne. Ne teď.“ A s tím se pohne a natáhne před sebe ruku v tom jasném gestu.

„Věříš mi, maličká?“       

♫♪♪♫

„Děkuji, Alexi,“ hlesnu s neskrývanou úlevou i vděčností, když přeci jen Alex pod tím nenápadným nátlakem povolí a souhlasí s tím, že se dnes nebude zbytečně přepínat a už vůbec ne zkoušet cokoliv „rozcházet“. Potřebuje aspoň jeden den v posteli, zvláště za současné situace, kdy si nemůžeme být jisti, co vlastně bude nebo nebude večer, natož zítra. Moc dobře vím, že kvůli sobě to nedělá, i proto jsem to vztáhla na sebe. Ostatně… Jako by to snad s Kamaelem bylo v tomhle jiné…

Rozhovor nad Alexovými zády nás nakonec každého zavede do trochu jiných vzpomínek. Zatímco Alexe zpátky na frontu k věcem, které sám viděl a zažil, tak mne do tepla kuchyně či vlastního pokoje, kde jsem o tomhle všem jen četla ze stránek knih a krčila obočí nad některými ilustrativními nákresy, kde jsem u některých udělala tu chybu a poprosila Gideona, aby mi vysvětlil, na co přesně se to vlastně dívám. Jak asi skončil? Přála bych si to vědět, jestli dostudoval a dal se k armádě nebo… Ani vlastně nevím… Nic… O něm. O Kayle a Katherine. O svém manželovi ani vlastní rodině. O nikom. Kolikrát mne už napadlo poprosit Alexe, zda by mohl využít svých kontaktů v Jeruzalému, ale nikdy jsem se k tomu nakonec neodhodlala.

U jedné z postav patřících do minulosti se ovšem přeci jen zdržíme. Karem. Kolik měsíců jsem se topila ve výčitkách svědomí, že zemřel jen kvůli mně. To pro mne si Fernsby v tu noc přeci přišel, to kvůli mne zapálil ten dům. S odstupem času mi to celé připadá… Ještě šílenější než tehdy. Co všechno byl ochotný udělat proto, aby se ke mně dostal. Vždyť… Taky jsem mohla v tom domě uhořet a nedosáhl by ničeho. A stejně mu to stálo za to. Raději se soustředím na Alexovo vyprávění, ostatně to, co se tehdy stalo… Už stejně nešlo změnit.
Ani jsem netušila, v jak moc dobrých rukách jsem se v Alexově domě po svém procitnutí zpátky do života ocitla. A také… Mohlo by něco změnit, kdyby byl Karem stále naživu? Třeba by právě on mohl přijít na způsob, jak mi pomoci se Ztraceným, kterého v sobě nosím… Avšak to je zbytečná úvaha, protože Karem už není a…

„Jaké to vlastně jsou?“ chytím se těch slov o drogách a Verších, když se náš pohled střetne, ovšem vzápětí si odkašlu, „tedy, promiň, nechtěla jsem… Pokračuj,“ vybídnu ho rychle. Ostatně o tuhle část vyprávění nechci přijít. Tolikrát mi vrtalo hlavou, jak to vlastně Alex dokázal. Nedávalo to smysl, stejně jako to… Že… Tolik jsem tehdy na té půdě doufala, že se přede mnou objeví zase ten děsivý stín, aby se mne zeptal, kde jsem…
„To jsem nevěděla,“ řeknu tiše. Zdá se, že jsem Karemovi vděčila za mnohem více než jen to, že mne dokázal postavit na nohy. Doslova… „No, s těmi pokusy jsem vám to také moc neusnadnila,“ slabě se pousměji. V cele ani v té koupelně jsem nebyla schopná ani slova natož aby mne napadlo v celém tom zjevení spatřovat pomoc.

Tiše si povzdechnu společně s Alexanderem. Fernsby toho v ten večer sebral mnohem více než několik lidských životů. „Znám. Mrzí mě to, Alexi,“ přitakám tiše a nijak více se v tom nehnípám. Jen… Jen na chvíli přestanu s omýváním ran, než se přeci jen přiměji s dalšími slovy pokračovat…

„… promiň,“ vyhrknu, když omylem zavadím o jednu z těch horších ran a rychle ruku na chvíli odtáhnu. „Nižší desítky…“ zopakuji vzápětí po Alexovi a… Už tehdy mi připadalo, že jich Daniel před naším odchodem zabil tolik a vlastně mne ani nenapadlo, že by jich z toho tunelu mohlo ještě přijít víc jak pár. Ztěžka polknu a pohledem znovu přelétnu po všech těch Alexových ranách a sevře se mi žaludek. Ne z toho, jak vypadají, ale z vědomí, jak moc velké štěstí ve skutečnosti měl, že odtamtud odešel v jednom kuse. „A ty… Máš vhodnou zbraň? Svůj… Meč?“ nedá mi to, abych se nezeptala na něco, o čem se vlastně za dobu našeho soužití ani jednou nezmínil.

Nakonec vyslovím tu svoji… Domněnku. Ostatně, kvůli čemu jinému by tam přišli? Co jiného by je přilákalo než masakr, který jsme tam rozpoutala? Alex mi to ovšem nepotvrdí, neřekne mi tu nepříjemnou pravdu stejně jako předtím. Nevysloví to prosté „ano“, které jsem tak očekávala. Namísto toho mne chytí za ruku a přiměje mne, abych udělala ty dvě malé kroky před něj. Mlčky mu ten pohled oplácím a… Tiše si povzdechnu. Tohle se snadněji řekne, než udělá. „Záleží na tom vůbec při tom všem?“ smutně se pousměji. „Ale… Dobře. Pokusím se o tom… Tolik nepřemýšlet,“ přislíbím mu aspoň tohle, když už nic.

Jakmile mne pustí, vrátím se zpátky k převazu, naštěstí to už mám skoro hotové. „Alexi? K tomu, co jsi říkal… Já asi vím, co tu chtějí. Jen… Jen tomu nerozumím. Ten Ztracený o nich mluvil jako o služebnících Matky. A o nás jako o zlodějích. Chtějí… Něco, co jim bylo ukradnuto. Jiskru. Ale nevím, co to znamená,“ vysoukám ze sebe značně nejistě během dokončování převazu. O moc hůř než to, co včera na Alexovi spáchal Daniel to není, takže snad to takhle je v pořádku.

„Netáhne to nikde?“ zeptám se mimoděk, když se tentokrát sama postavím před Alexe, aby se o mne mohl opět zapřít při vstávání i chůzi. „Pojď, pomůžu ti zase do postele,“ vybídnu ho. „Máš vlastně nějaké zvláštní přání, co bych ti měla přivézt z hotelu? Nebo… Mám vzít raději všechny naše kufry?“ přejdu nakonec i k těm obyčejným praktickým věcem, které v porovnání s tím vším zní tak moc… Směšně…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

„Dobře, Del… Dnes si tedy odpočinu.“ Kapituluje nakonec Alexander, když jen opět poprosíš o to, aby to dnes nepřeháněl a nepřepínal se. Dost možná je to více kvůli tobě než jemu samému, ale na tom nesejde. Hlavní bude, když bude skutečně ležet a dá tak možnost se i těm těžším zraněním lépe zhojit a nenamáhat je. Skutečně tak budeš moci být klidnější. Představa, že by tu pochodoval po pokoji a nějaká z hlubších ran by začala znovu krvácet, pokud bys byla zrovna pryč, není vůbec pěkná. A vlastně by to nebylo o moc lepší, i kdybys byla přímo u toho. Pokud si však můžeš být s něčím jistá, je to to, že Alexander svá slova dodrží.

„Hmm, číst to je jedna věc. Vidět to druhá. Ovšem možná nakonec je ta druhá zmíněná varianta tou snazší. Když jsi přímo tam, není moc, o čem přemýšlet. V jistých chvílích je život na frontě velmi… prostý.“ Promluví zamyšleně Alexander, zatímco si sama zavzpomínala na mladého muže, Gideona, který tě pár nových věci naučil, a že většina z nich nebyla zrovna vhodná pro dámu z vyšší společnosti. Kdyby to jen matka věděla, měl by mladík dost možná problém a stejně tak i jeho otec. Ovšem ani jeden z vás nebyl hloupý a dávali jste si dobrý pozor, ostatně matka se naštěstí o tebe až tak také nezajímala. Těžko říct, kde jemu byl konec. Dostudoval? Skončil v nějaké nemocnici nebo snad… jinde? Netušila si. Ale osudy mnohých postav z tvé minulosti ti zůstávaly záhadou, protože svým celým jménem už ses málokdy představovala, pokud vůbec někdy.

„Ten stín?“ Zarazí se Alexander na chvíli, když se váš rozhovor stočí ke Karemovi, který nakonec uhořel v podpáleném domě těsně po tom, co se mu jej podařilo tě opět postavit na nohy. Pomohl ti přežít vlastní smrt a zotavit se z ní. To nebyl zrovna lehký úkol.

„Karem byl… Jak už jsem říkal, měl široké spektrum znalostí. Začínal jako lékař na základě východních nauk, ale během života hodně cestoval. Na jedné z těch cest jsme se také potkali… Vlastně mi tak trochu zachránil život. Sbíral znalosti, postupy, informace… A poslední roky se zajímal o Probuzené. O naše schopnosti, věci s nimi spojené. Divila by ses, kolik se toho prý dalo najít v rozmanitých místních legendách nebo starých knihách. Někdy některé metody hraničily se šarlatánstvím nebo snad magií, chceš-li. Vlastně na většinu z nich by místní lékařská obec koukala skrz prsty, ale… Ale co bylo podstatné, nesly výsledky.“ Rozhovoří se Alexander, zatímco se věnuješ jeho zraněním.

„Ten stín… Byl to jistý postup. Vzpomínáš, jak jsem ti říkal, že jsou určité drogy, které dovedou navodit Verše?“ Vaše pohledy se krátce setkají. „Tak jsou i jiné… směsi, které slouží k dalším věcem. Byl to vlastně pokus… Ale po tom, co jsem tě viděl… Hmm, nebo spíše cítil, v té vzducholodi, musel jsem to zkusit. A fungovalo to… Tedy, nebudu lhát. Cítil jsem se po každém tom pokusu minimálně den rozbitý, ale i tak… Nebýt Karema, nikdy bych tě nenašel.“ Vysloví přiznání, které na všechny ty dávné události vrhá trochu jiné světlo. Karem se o tom nikdy nezmínil. Vlastně nikdy na to takto do detailu nepřišla řeč. Až doteď.

„Přišel jsem toho večera o dobrého přítele a svět o jednoho velmi talentovaného člověka, který mohl dokázat ještě mnohé.“ Zhořkne Alexanderův hlas a jeho tvář potemní. „Bohužel… V tom domě shořela i většina jeho věcí. Poznámky. Dekády sesbíraných znalostí a ověřených výzkumů a postupů. Všechno bylo během chvíle prostě… pryč.“ Povzdechne si, než se na tebe opět krátce ohlédne. „Včetně tebe. A já… nevěděl jsem, jak tě najít. Už ne. Ne, bez něj… Bál jsem se, že… No, dál už to pak znáš.“

„Tss…! Co?... Kolik?“ Zamračí se a trhne sebou, když se nechtěně dotkneš bolestivého místa na otevřené ráně, ale po chvíli pokračuje dál. „Ztracených? Nevím… Když jsem dorazil, byly to nižší desítky? Ale některá těla už zmizela. Vždy zmizí. Byl to… chaos. Bylo to uzavřené bojiště. Naštěstí to nebyl žádný z těch velkých. Pouze pěšáci. Jen jich bylo hodně. Někdy ale i to stačí. Ne, když nemáme vhodné zbraně. Někteří.“ Pokračuje dál. Je pravda, že toho večera si neviděla, že by Alexander byl nějak výrazněji ozbrojen, ale jistě si něco dle Danielovy rady pobral při vchodu do budovy. Přesto… Nikdy si v jeho rukou neviděla ten zářící meč s rudým drahokamem, ve kterém žhnul věčný oheň. Tu zbraň patřící původnímu Generálovi.

„Hmm, za tebou? Proč myslíš? Mohli prostě jen vycítit velkou koncentraci energie. Sama si říkala, že tam bylo více Probuzených. Možná cítili krev… kdo ví. Netuším. Ztracené jsem potkal poprvé v životě. Alespoň v tomto. Nevím, jak fungují. Co je láká. Co chtějí. Ale…“ Chytí tě za zápěstí a lehce si tě přitáhne před sebe, aby na tebe viděl a ty ses musela alespoň na tu chvílí soustředit jen na něj.

„… Ale nebyla to tvoje vina, ano Del? Nepřidávej si dobrovolně na záda závaží. Ne, když nevíš, že skutečně patří tobě.“ Pohlédne na tebe vážně, než tvou ruku opět pustí a ty se můžeš vrátit k práci.

Už jen poslední dvojice obvazů a budeš hotová.       

… jeho.



♬♬♬

Stačí krátký pohled na styl, ve kterém je koupelna zařízena, abych si domyslela, že ono vyvedené ve zlaté a světlých barvách nebude tak úplně náhoda. Jsou to přeci barvy Zlatého města, barvy domova, který nám dříve patřil. Stačí si vzpomenout na domy bratrů a sester… Daniel v sobě svůj odkaz nezapře. Samozřejmě, v Jeruzalému a vlastně i mimo něj tohle není rozhodně nijak výstřední a už vůbec ne zvláštní, přesto je snadné si v tomhle případě domyslet spojitosti.

Ovšem v myšlenkách mne zaměstnává nakonec něco zcela jiného, než je Danielův vkus. Ne, vzpomínky mne vrací na úplné jiné místo, do jiné koupelny, která s touhle má společnou jedinou věc, mne. Zdá se to tak dávno, přesto si dokážu tu osudovou chvíli vybavit do posledního malého detailu. Lehce sebou trhnu a mimoděk se ohlédnu směrem k vaně… I tehdy to bylo tak… Snadné. Stačilo po té síle sáhnout. Utopit se v tom hněvu i rozhořčení, když mne sestra Meeksová uhodila. Zabila jsem ji – a nebyla to náhoda. Ne. Tušila jsem, co dělám a moc dobře jsem věděla, že ji posílám na smrt. Ta žena… Byla zlá, dělala by mi ze života peklo. A zajisté nejen mě… Tak jsem si to tehdy obhájila. Ani ji jsem nelitovala… Ji ne. Ovšem sestra Bellová si to nezasloužila… Za tenhle první hřích si pro mne tehdy ovšem přišla spravedlnost…

Z lavoru stoupá pára a je takřka po okraj plný horké vody. Rychle otočím kohoutek, abych vodu zastavila a přiměji se odtrhnout pohled od zrcadla. Od cizinky, kterou v něm vidím.

Jakkoliv se tvářím sklesle, když vyjdu z koupelny a odnesu lavor na stůl, tak mne Alexander rychle přivede na úplně jiné myšlenky. Radost z toho, že bude muset vstát z postele příliš nemám, ale aspoň se se mnou nedohaduje a jako poslušný pacient vyčká, dokud k němu nedojdu. Nechám ho, aby se o mne zapřel, zatímco jsem připravená se ho aspoň pokusit lépe podepřít či chytat, kdyby se měl začít kácet. „Teď to tedy rozhodně nevypadalo, že to není tak hrozné,“ podotknu, když už Alex stojí. Nechci si ani představovat, jak moc ho to muselo bolet.
„Alexi… Ať už Daniel přehání nebo ne, tak jsi to sám řekl. Měl bys ležet a odpočívat. Tak to aspoň dnes ještě zkus, když je tu ta možnost… Byla bych… Byla bych klidnější, kdybys odpočíval,“ dodám již o něco mírněji, smířlivěji.

Ostatně nejistá chůze ho prozradí, že rozhodně není tak v pořádku, jak se mi snaží namluvit. Nijak to nekomentuji, jen ho dovedu až k židli, kde vyčkám, dokud se neusadí. Ačkoliv mluvit o usazení by bylo nadnesené, protože tohle nemá daleko spíše k sesunutí se nebo zhroucení. Tiše si povzdechnu a raději se přitočím zpátky k věcem, co jsem si na stůl nachystala a přeskupím je, abych měla všechno hezky po ruce. Nakonec se chopím nůžek, to bude asi nejjednodušší způsob, jak ty obvazy sundat, stejně po tomhle budou na vyhození.

„Ano, Gideon. I když s tím rodinným přítelem bych byla opatrná, byl synem jednoho z otcových podřízených, takže občas vypomáhal u nás v domácnosti, aby měl přivýdělek ke studiu,“ uvedu to na pravou míru a… Kde teď byl asi Gideonovi konec? Už ani nevím, jak to bylo dlouho, co jsem ho viděla naposledy… Snad šest let? Kdyby tehdy matka jen tušila, co mi nosí a půjčuje za knihy nebo kolik času s ním potají trávím, kdykoliv se naskytne volná chvíle či vhodná výmluva…
Jak Alex pokračuje dál, okamžitě se mi vybaví skripta z přednášky o vojenské chirurgii i Gideonovo nadšené vyprávění o schopnostech doktora Listona. Nakonec si ani tu Alexovu poznámku neberu nijak osobně, jakkoliv se za ni hned omlouvá a uvádí to na pravou míru. „O tom jsem jen… Četla. O vojenské chirurgii. A je pravda, že jsem měla problém i s amputací pažní kosti kohouta natož…“ na okamžik se zarazím, „tedy, chci tím říct, že si to také nedovedu představit. V té době rozhodně ne,“ přitakám a ve tváři se mi objeví náznak úsměvu, když Alex zmíní tu nemocnici.

Co mne ovšem zastihne nepřipravenou je zmínka o možném studiu, která zastíní i náznak, že Daniel přeci jen bude ještě starší než Alexander. Následná zmínka o Karemovi mne rozhodí více než bych si přála. Nikdy jsem se na to nevyptávala, výčitky svědomí mi to nedovolily, nicméně nebylo těžké pochopit, že to byl Alexův dobrý přítel…

„Působil tak,“ hlesnu tiše a krátce přivřu oči. Vždyť právě Karemovi vděčím za to, že mne dostal z nejhoršího… A byl tam dokonce i v tu noc, kdy začalo hořet. Šel pro mě, aby mne dostal ven, do bezpečí… „Nakonec i já mu vděčila za hodně...“ pokračuji opatrně dál. „Nikdy jsi mi vlastně nevyprávěl… Jak se vám podařilo, aby se z tebe stal ten… Stín,“ dodám, než si následně odkašlu a raději zakrojím břit nůžek do prvního obvazu. „A s tím studiem… Já…“ zadrhnu se, jak najednou nevím, co říci. Není to zase tak dlouho, co jsem řekla Ztracenému i Danielovi, že si tenhle svět dost možná nezaslouží nic jiného než to, co se blíží. Včetně nás samých. O jakékoliv možné budoucnosti… Jsem nepřemýšlela a… „Zní to dobře až… Až tohle bude za námi,“ je nakonec jediné, co k tomu řeknu.

Dál se raději soustředím na sundávání obvazů. Počínám si opatrně, místo se gáza díky zaschlé krvi lepí ke kůži a musím si tak počínat pomalu a jemně. „Hmm,“ zamručím tichounce, zatímco pohledem kloužu po odhalených ranách. Pěkně to rozhodně nevypadá, nicméně oproti včerejší noci je to viditelné zlepšení.

„Vypadá to tak, že bys dnes opravdu měl jenom ležet. A nejednom dnes,“ povzdechnu si. „Pár lehčích mělkých ran se už zatáhlo a můžu ti tam rovnou vytáhnout stehy, ale ty větší nevypadají ani trochu zahojeně a drží je jen stehy. Nekrvácí naštěstí už nic…“ odpovím mu na jeho otázku. A jakmile jsou všechny rozstříhané obvazy i gáza na kupičce na stole, tak sáhnu po hadříku plovoucím v lavoru horké vody. „Tak… Budu se snažit být, co nejvíce opatrná,“ šeptnu, než se pustím do čištění okrajů ran i kůže od nánosů zaschlé krve. Tohle… Nebude práce na pár minut. Omýt rány, vyndat těch pár stehů, pak znovu obvázat…

„Kolik… Kolik jich tam vlastně bylo? Daniel říkal něco… O hnízdě,“ přeci jen se po nějaké chvíli odhodlám promluvit. „A také… Přišli tam kvůli mně, že? Přilákala jsem je tím, co jsem udělala.“