Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Co dál? Delilah Blair Flanagan Alexander nevypadá zaskočen tvým protestem o tom, že dražit Probuzenou bylo něco nemyslitelného. Něco, co by se přeci jen nemělo tak lehce přejít. V jeho tváři bys však po nějakém šoku nebo spravedlivém rozhořčení hledala stopy marně.
„A měl by v tom snad být rozdíl, pokud by to nebyla Probuzená, Del? Nemyslím si. Není to přece my a oni.“ Promluví Alexander klidným hlasem, avšak není v něm patrný ten poučující tón. Vlastně v něm neslyšíš nic. Připadá ti to jako suché konstatování. „Jak jsem říkal. Tyhle věci se ve světě stávají. Divila by ses jak moc. Ostatně v Provinciích je to ještě poměrně běžnou záležitostí. A nejenom v nich. I když to není oficiálně legální, stále se to děje. Nemůžeš jedním nařízením vykořenit zvyky staré stovky let. Stejně jako nemůžeš spasit svět tím, že jednou někoho náhodně zachráníš a obětuješ za to mnohem důležitější cíle. Ať už je to Probuzený… nebo člověk.“ Pokračuje a skutečně nevypadá, pohnutý zrovna tím, že šlo zrovna o Probuzenou.
„Navíc, jak víš, že Daniel nebo jiní nic neudělali? Copak aukce neprobíhala? Dost možná vyhrál ten nejhorší z možných, ale nemůžeš tak snadno soudit motivace ostatních... nebo jejich finanční možnosti, či to, proč tohle nepovažovali za tak důležité. Možná kdyby někteří věděli, kdo vyhrál, nenechali by to tak… Ale ty jsi byla jediná, která ho znala, ne? Stejně jako se před tím vydražily jiné věci. Copak si věděla, kdo a na co kupuje všechny ty zbraně? Jestli neplánuje zabít někoho tobě blízkého? A pokud bys to věděla, udělala bys něco? Ne… Někdy je dobré podívat se na situaci i optikou těch druhých. Protože… Nikdy to není tak snadné.“ Povzdechne si. Ne, skutečně má tohle daleko ke chlácholení, že jsi nic neprovedla a nemohla si nic jiného dělat. Avšak věřila bys snad něco takového Alexanderovi?
„Samozřejmě, tohle nebyla aukce umění, které nikdy nikomu neublíží a neublížilo. Lidé, kteří se tam sešli, měli zcela jistě vlastní dost nebezpečnou agendu. A věřím tomu, že někteří zcela jistě jdoucí proti zájmům Spojenectví. Avšak… Nakonec tyhle půtky mocností nejsou nic v porovnání s tím, co se teď děje. Ten relikviář… Hmmh, nevím, kde je. Nenašel jsem ho tam.“ Zachmuří se, když ti řekne něco, co to celé postaví do nepříjemného světla. Avšak dál už se k tomu nevrací, ani když vytáhneš z kapsy Noahovy hodinky. V ten moment si všimneš, jak sebou Alexander trhne a očima kmitne ke své kapse, ve které je původně měl ukryté a z níž si je potají vytáhla.
„Tak to tedy víš.“ Povzdechne si, ale dál už se v tom nepitvá. Oba víte, kdo za tohle zaplatil životem. Kromě té spousty neznámých masek bez tváře tam byl i ten, jehož smrt rozhodně nebyla spravedlivá. A ty pokračuješ dál. Protože tohle nebylo zdaleka vše, co musíš Alexanderovi říct. Pokazilo se toho víc. Mnohem víc.
Alexander tě tiše poslouchá, zatímco se rozhovoříš o tom, jak ses pokusila zabít Fernsbyho a jak se to pak celé zvrtlo, když tvá moc narazila na nečekaný odpor. A pak ses prostě ztratila. Ztratila v té moci jako vlně, která tě spláchla do moře a na tvé místo vyplavilo někoho jiného. Ztraceného.
A ani tímto nekončíš. Pokračuješ o tom, jak tě Daniel chránil před ženou se zářícím mečem a pak o tom podivném šedivém světě, ve kterém ses potkala poprvé s ním. O odmítnuté dohodě a tom všem.
Vidíš, jak se Alexander chmuří více a více, zatímco se snažíš převyprávět své nešťastné vzpomínky. Nakonec domluvíš a Alexander… mlčí. Přemýšlivě hledí před vás rozostřeným pohledem do tichého nehybného pokoje. Vlastně jsi to nakonec ty, která jej vyzve k nějaké odpovědi. Aby něco řekl. Cokoliv.
Vidíš, jak zavře oči a dlouze vydechne, než se k tobě opět otočí. Ve tváři mu sedí ten vážný až chladný výraz, díky kterému působí na jiné často nepřístupně. „Ne nebude.“ Prolomí nakonec jeho hlas nastalé ticho.
„Ale to přeci nevadí. Může to být horší… může to být lepší. Takový je přeci život. Nikdy do stejné řeky… Jistě si to už slyšela.“ Pousměje se náhle tak smířlivě, než si tě bez varování přitáhne k sobě a pevně tě obejme nehledě na obvazy omotané kolem jeho zranění. „Nejsi rozbitá, Del. Jsi stále taková, jako když jsem tě potkal. Tedy jsi… Impulzivnější. Odvážnější. A v té tvrdohlavosti se mi také snažíš stále víc a víc konkurovat. Ale nevidím tě nějak jinak. Cize. I když jsi mi řekla tohle všechno. Nic to nemění. Nic.“ Cítíš jeho hlas ve vlasech, než se přeci jen odmlčí a dlouze se nadechne. „Hmmh, povinnosti… Ano, ty máme všichni. Co bys ale chtěla ty, Del? Kdyby sis mohla vybrat co uděláš teď? Zítra? Za týden? Co by to bylo?“ Zeptá se tiše.
| ||
| |||
| Lítost Vera De Lacey Lítost. To je to, co teď cítíš. Lituješ toho, že jsi se nerozhodla jinak. Neudělala něco. Nezdržela tohle celé představení, které končilo smrtí a… znovuzrozením? Avšak mohla si to vědět? Tušit, že William bude už poblíž? Představa, že si sem pro tebe dojde sám předseda Rady Sedmi byla snad ještě nereálnější než, že se do vaší doby vrátí Lucifer. Přesto se tohoto večera staly obě věci. A vlastně jen krátce po sobě.
Výstřel hlasitě práskne a jeho ozvěna se odrazí od stěn. Můžeš se jen domýšlet, co přesně se stalo, ale nikde necítíš žádný pach krve a když nahlédneš do místnosti skutečně se přesvědčíš, že William nikoho nezasáhl. Nikde není žádný cákanec krve. Prostě nic. Po Laylah i Elijovi, Luciferovi, nebo kým že to teď je, se slehla zem.
William tam stojí, ruku s pistolí spuštěnou u těla. Chvíli to vypadá, že se snad ani nehne. Vypadá jako socha, kterou někdo přenesl ze zahrady, než se jeho ramena pohnou a klesnou pod dlouhým výdechem. Zbraň zajistí a schová do pouzdra upnutého na boku, než se otočí k tobě.
„Vero… Co? Jsi v pořádku?“ Dojde pár kroky k tobě a má viditelně, co dělat, aby odtrhl pohled od zlatého stroje v části sálu. Avšak, když tě tam vidí v tom zbědovaném stavu, jen tiše mlaskne a skloní se k tobě. „Pojď. Měla by ses posadit. Nebo si raději lehnout, než tě dostanu k lékaři. Vypadáš…“ Sklouzne po tobě jeho pohled stejně jako ruce. Jednou tě uchopí kolem těla a druhou tě podebere pod nohama, aby tě jedním plynulým pohybem zvedl do vzduchu a postavil se s tebou. „… zraněná.“ Zašeptá to poslední slovo po chvilkovém váhání, než s tebou rozejde ven ze sálu. Kdybys ho neznala, řekla bych, že v tom jediném slovu slyšíš snad osten bezradnosti? Ale ne, tohle byl vévoda, ten vždy věděl, co má dělat. I když se s vámi tehdy řítila k zemi vzducholoď. Stejně jako tehdy v parku, kdy se k vám blížila zkrvavená žena. Dokonce i tehdy v opeře věděl, co má dělat, jen… Jen tehdy padla jiná rozhodnutí. A to vše vás dovedlo až sem.
William tě vynese ze sálu. Necítíš z něj krev. Jen kolínskou se štiplavou stopou potu. Projde s tebou chodbou s dřevěným obložením a pak zahne do místnosti, kterou jste před tím neprocházeli. Avšak dle otevřených dveří naproti vám, ve kterých zahlédneš na zemi ležící ruku a pachu krve, jenž se odtamtud táhne, ti je jasné, že tudy musel přijít. Působí to jinak jako vcelku vkusně zařízený salónek. Jen v krbu nepraská oheň a na zemi je povalená židle, kterou někdo musel shodit, když procházel místností.
Dojde s tebou k menší pohovce potažené tmavě zeleným brokátem, na kterou tě posadí nebo spíše položí v tom stavu, v jakém jsi. „Všechno bude v pořádku Vero. Ano? Kde jsi zraněná? Co se ti stalo?“ Vidíš, jak si tě prohlíží a hledá, odkud asi pochází všechna ta krev, kterou máš na dříve fialkových šatech, na které si byla tak hrdá. Ne, William nemá, jak poznat, že většina jí rozhodně nepatří tobě, ale Rosierovi, který za tohle celé představení také zaplatil životem.
„Myslím, že máš zlomený nos.“ Natáhne opatrně prsty ke tvé tváři, ale zkrvaveného nosu se nedotkne a jeho prsty se zastaví jen pár centimetrů od něj. „To nevadí… Sroste to. Nemusíš se bát. Jen by ho měl před tím někdo srovnat.“ Pokračuje dál praktickými záležitostmi, aniž by se byť jen slovem zeptal na to, co všechno tomu vlastně předcházelo.
Až na to, že to je to nejdůležitější. Nejpalčivější.
| ||
| |||
 | Ta horší část Sladká káva jen těžko obalí pošramocené nervy, ale je to něco horkého do žaludku, co mi dodá aspoň nějakou sílu a energii namísto jídla, na které opravdu nemám ani pomyšlení. Usadím se na postel vedle Alexe, avšak tady veškerá podobnost s naším životem v Provinciích končí. Trvá to několik hltů kávy, než se odhodlám prolomit ticho mezi námi a promluvit. Je to pro mne… Těžké. Ale moc dobře vím, že mlčením nic nespravím ani nevyřeším. Vlastně… Nejsem si jistá, že tímhle ano, ovšem pokud si někdo zaslouží znát pravdu – pokud existuje na světě osoba, které bych to měla všechno říct, tak je to právě a jen Alex. S nikým jiným bych o tom nebyla schopná hovořit…
A tak ze sebe soukám příběh toho nešťastného večera, jehož začátek tolik připomínal pasáž vytrhnutou ze stránek dobrodružného románu. Hlavní hrdinka přichází na tajnou aukci, která se koná v klenutém sálu hluboko pod městem. Vstup je drahý, společnost vybraná. Ty masky, anonymní dav cizinců roztroušený ve skupinkách stojících kolem podia, kterému kraluje krásná žena. Přesně si vybavuji ten okamžik, kdy se ovšem románový příběh zlomil v horor. Tu osudovou chvíli, kdy jsem se rozhodla všechno zahodit a sjednat svoji vlastní spravedlnost.
Alex mne nijak nepřerušuje, za což jsem vděčná. Nevím… Nevím, jestli bych zvládla pokračovat dál. A tak mu to řeknu. O Fernsbym, o důvodu, proč jsem to musela udělat. Můj hlas utichne, avšak rozhodně to není konec, jen… Zadrhnu se a… Do přítomnosti mne vtáhne dlaň položené na mé noze a teplo rozlévající se po kůži i skrze látku oblečení v tom místě. Ani… Ani si nedokážu zpětně vybavit, kdy…
Na Alexovu otázku mlčky kývnu hlavou. V ten večer se prodalo tolik zbraní, že by s nimi mohl kdokoliv rozpoutat válku. A ten dům starých známých… Přesto se neubráním překvapenému pohledu, když Alex promluví o té nejhorší položce na seznamu dražených věcí. „Ale… To… Je přeci strašné. Jak… Jak to můžeš prostě jen shrnout slovy, že svět není fér?“ vypadne ze mne tím tenkým napjatým hlasem. „Vždyť… By takhle mohl skončit… Kdokoliv z nás. Mohla jsem tam být… Klidně i já. A… Ta licitátorka byla Probuzená. A nebyla… Nebyla tam jediná. A nikdo z nich… Ani Daniel… Nic neudělal… A ty…“ Ty bys s tím také nic neudělal? Nedokážu to doříct. Ovšem smíření, které z Alexova hlasu slyším mne děsí. No a co, že svět není fér? To přeci není důvod ani argument!
Vydechnu do hrnku kávy, a ještě víc se kolem něj schoulím. Pohledem hypnotizuji hladinu zbarvenou odstíny karamelu, jehož chuť se proplétá tóny hořkosti pražené kávy i sladkosti cukru. Všimnu si, jak se Alexova ruka sevře v pěst a je pro mne až příliš lehké si představit, jak se tváří. Co se mu asi honí hlavou. To kvůli Fernsbymu zemřel tehdy v tom hořícím domě Karem a nebyl sám… Dokonce i po Alexově výzvě to chvíli trvá, než se aspoň trochu narovnám a natočím tvář jeho směrem, abych mu pohlédla do tváře. Visím na ní očima, a snad ani nemrkám, když ke mne promlouvá. Není to v pořádku, zní ten jasný verdikt. Ale… Ani bych nechtěla slyšet opak, falešné ujištění, že jsem neudělala nic špatného. Protože tak to není. Není to v pořádku.
Ovšem… Nic už s tím neudělám. Nikdo z nás. Protože jsem to udělala. Já… Chápu, co se mi tím Alex snaží říct. Nakonec mi nezbude než jít dál a srovnat se s tím stejně jako se vším, co se stalo. Se vším tím špatným, co jsem udělala já, stejně jako jiní provedli mě. A… Já to vím, jen… „Nejsi na to sama, Del.“ V očích mě pálí, jak se mi zalijí slzami ve stejnou chvíli, kdy se Alex dotkne mé tváře.
„Tvrdohlavý blázen,“ šeptnu rozechvěle a mimoděk se pousměji. „Ale… Kdo jiný by to se mnou přes to všechno vydržel…“ hlesnu. Jenže navzdory tomu mám při pohledu do jeho očí stále ten vtíravý pocit, že je něco špatně. Prsty sklouznu po předloktí ruky, kterou ke mne natáhl a vzápětí jí sáhnu do kapsy.
„Vím, co jsem provedla,“ sevřu v prstech oblé tělo hodinek, které vytáhnu z kapsy a položím je na postel vedle sebe. „A vím… Že máš pravdu. Stalo se to a…“ ztěžka polknu a svěsím hlavu. „Je to ale… Horší. Mnohem horší, než si myslíš, Alexi,“ vyslovím tiše, tak moc tiše… A pak se nadechnu a vykročím to té temné propasti.
„Nebylo to… Nebylo to jako v té uličce… Tehdy. Měla jsem to… Měla jsem to pod kontrolou a… Moc dobře jsem věděla, co dělám. Jenže… Nedosáhla jsem na něj. Fernsby… Je člověk a stejně mi vzdoroval. Nemohla jsem si vzít jeho život, něco… Něco mi bránilo. Teď už to vím co. Zlatá krev, musel přijít na způsob jak… Musel se dostat k dalšímu Probuzenému… A… Proto to přežil… Přežil to, Alexi. Viděla jsem ho, jak… Než mě Daniel odtáhl a… Uhm,“ na chvíli se odmlčím. „Jenže… Já to předtím nevěděla, nedošlo mi to a tak… Musela jsem to zkusit. A tak jsem sáhla pro víc síly. Nemohla jsem to v té chvíli vzdát, věděl to, věděl, co dělám, sáhl do kapsy a… Asi… Asi jsem sáhla příliš hluboko. Zalil mě chlad a… Najednou jsem to nebyla já. Ten… Ten Ztracený, kterého Lucifer zabil při tom rituálu… Byl to on. A já prostě… Zmizela, Alexi,“ vydoluji skrze sevřený krk. Oči se mi stále lesknou a do svalů se vkrádá to bolavé napětí.
„Vtáhlo mě to do tmy a… Nic si nepamatuji. Probrala jsem se až když bylo po všem a Daniel se mě snažil chránit před jinou Probuzenou,“ ztěžka polknu a přivřu oči. „A… A když jsme tě pak potkali a já ztratila vědomí… Mluvil se mnou v jejich světě. Ten… Ten Ztracený. Byl… Pokřivený stejně jako já a chtěl se… Dohodnout. Mluvil o konci našeho světa, o tom, co Ztracení chtějí… O tom, že si pamatuje všechny mé životy a… A já ho odmítla. Nelíbilo se mu to, vůbec… Se mu to nelíbilo. Proto jsem se probrala dříve, než Daniel čekal a… Našla vás tady…“
Dlouze vydechnu a pokusím se to všechno spláchnout několika loky kávy s nerozpuštěným cukrem, jak do sebe hrnek zkrátka obrátím. „Už… Už to nikdy nebude jako dřív, že?“ vypadne ze mne v tom náhlém popudu bez rozmyslu. „Já… Já jsem už příliš rozbitá a ty máš… Povinnosti,“ zašeptám. | ||
| |||
 | Schránky Noha na podpatku se mi zvrtne, ale to už mě William chytí za paže a zakormidluje mnou do bezpečí. Celou dobu se soustředím jenom na to, abych sebou nesmekla nebo se mu nevyvrátila na podlaze. Když za zády ucítím chladivou podporu dřevěného obložení chodby, dech se mi zachvěje úlevou, nebo možná poskočí dalším vzlykem. Není po všem. Vím, že není po všem, ale… Nedovolí, aby mě prostě přepsali. Vymazali. Zabili stejně jako jeho. Navzdory tomu, že se mi oči znovu zalijí slzami, zakývám hlavou na znamení, že slyším a… a tentokrát poslechnu. Zůstanu tady. To… To bych zvládnout mohla. Pohyb v sálu mě stejně jako on přiměje pootočit tvář směrem k bělovlasé ženě, která… Vím, co dělá. A proč. „… Zrcadlo,“ spíše zašeptám do odmlky mezi jeho vlastními slovy. A pak mě pustí. Nesnažím se ho zastavit, i když… i když vím, že tohle nedopadne dobře. Nemůže. Nemá jak. Buďto to William stihne a tím jediným výstřelem mi vyrve srdce z hrudi, nebo… nebo Lucifer zmizí a jenom on sám ví, kam to povede. Kdyby tušil… Kdyby jenom tušil, jak kruté je si to všechno pamatovat. Jak moc to bolí. Všechno to, čeho jsme se dopustili. Naše hříchy i tužby. Nakonec měl Elijah pravdu. To díky smrti jsme svobodní – nebo bychom byli, kdyby nás o tohle nepřipravil. Sansára, tak to tehdy nazval. Dokud si budeme pamatovat, můžeme si jednu reinkarnaci za druhou házet mincí a doufat, že tentokrát padne místo orla panna a neuvrhne nás do další nesmyslné války. Vždyť kolikrát se tohle kolo otočilo? A dokud nejsme schopni vyrovnat se s minulostí, copak má tenhle svět naději? Kéž by… Kéž by mi to všechno došlo dříve než teď, když ten nešťastný mladík zaplatil nejvyšší cenu za hříchy, které nespáchal. Tohle nechtěl. Tohle… nechtěl. A můžu za to já. Stačilo je zdržet. Vydržet to, dokud by se neobjevil William, a nic z toho se nemuselo stát. Mohli jsme odsud odejít oba. Deset, patnáct minut. Ani to ne. Tak málo ho dělilo od tohohle osudu. Tak málo… A kdyby ve mně zbyla kapička boje, kdybych se dokázala přemoct, kdybych jí byla podobnější… Tolik jsem se jejímu odkazu bránila a navzdory tomu, jak moc jsem se snažila nebýt jako ona, se mi kolena lámou na představou, co by se mohlo odehrát v tom sálu. Neustojím to. Jako hadrová panenka sjedu podél zdi na podlahu, ještě než se Williamův zvučný hlas rozezní sálem. Tíha, která na mě dopadá, není fyzická, ale už mi nezbývá síla jí vzdorovat, jako by překonat práh dveří bylo něco těžkého, dost možná to nejtěžší, co v životě udělám. Utekla jsem. Zase jsem utekla. Nechala ho tam. Napospas jednomu z Tribunálu, dokonce i když jsem viděla, že je slabý a nemůže se bránit. Ne, ne, ne… Tak to přeci není. Není to… William. Byl to William. A já jsem… Nejsem… Nevolal mě. To jméno… To jméno mi nepatří. Už dávno ne. A, i když si to všechno tak pečlivě opakuji a snažím se udržet otěže zdivočelých myšlenek, výstřel mnou trhne tak, že se málem přinutím vytáhnout na nohy a… a co? S vědomím, jak přirozené by pro mě bylo rozeběhnout se zpátky do místnosti a klesnout vedle něj na kolena, jenom abych se pokusila krvácení zastavit, se mi ramena rozechvějí. Hruď narazí na překážku pevně staženého korzetu a chvíli mi trvá vybojovat si další nádech skrze drtivou hrůzu, že… že by se k vší té krvi, která na mě doléhá z obou stran chodby, připojila i ta jeho. Ale necítím ji. Necítím jeho krev. Nesnáším se za to, nakolik úlevné pro mě to vědomí je. Neměla bych se tak cítit. Je to… Je to špatné, ale to nic nemění na tom, že jistá část mě je provinile ráda za to, že se odsud dostal a bude v pořádku. Alespoň prozatím. Teď, když je zpátky, to ale nemůže dopadnout jinak. Všechny jeho hříchy… Ne, tak snadno mu to neodpustí. A já tomu neuteču. Krev a slzy. Vždycky mě bude čekat jenom to. Ať už přijde dříve konec světa nebo konec mě samé. Jak to Laylah říkala? Jsme jenom schránky připravující se na jejich návrat. A tehdy v létě řekl něco podobné i William. Uvidí to tak i on? Budu pro něj jenom nádobou, do které se dříve nebo později vrátí Zerachiel, a nic víc? Přála bych si, aby to tolik nebolelo.
Neobratně se hřbetem ruky pokusím otřít tváře, než… než se William vrátí. Nechci… Proboha. Jak mu mám teď čelit? Se vším, co se mi honí hlavou? Budu mu to muset říct. Všechno. Především to, že to nebyl Granville. Už ne. Po chvíli toho ohlušujícího ticha, které se rozhostilo v sálu, se znovu odvážím pohnout hlavou a nahlédnout dovnitř. Není tam. Samozřejmě, že tam není. A to je dobře. Mělo by to být dobře. Usilovně se o tom sebe sama snažím přesvědčit, ale najednou, když už nemám před čím utíkat, si nejsem zase tak jistá. Byl to opravdu… on? Lucifer? | ||
| |||
| Karty života Delilah Blair Flanagan Plány jsou nakonec dané. Kdo by to byl čekal, že se budeš tak brzy zase odvážně vydávat do ulic Nového Jeruzaléma. Avšak, co jiného ti zbývá. Sedět tady a čekat na to, až… Co vlastně? Nemá smysl zůstat zavřená mezi čtyřmi stěnami. Toho sis už užila až až.
Alexander popíjí čaj a stejně tak i ty si dovolíš pár doušků silné kávy. Cukru v ní je skutečně dost. Skoro to až připomíná nějaký z kávových dezertů, avšak není ho tolik, aby po každém napití trnuly zuby. To ticho se nedá zrovna nazvat léčivým, a i když jej Alexander nakonec rozbije, příliš ti nepomůže. Jistě, slova tohle nespraví. On to nespraví. Přesto ve tvém hlase je patrná nervozita hraničící s hysterií, když mu odpovídáš. Alexander se zarazí, nadechne se… a nic dalšího neřekne. Ostatně co na tohle říct.
Nakonec se přeci jen vydáš k posteli, kam tě beze slov pozval. Usadíš se vedle něj a vytáhneš nohy na matraci. Jako tolikrát v Dvarace, ovšem za mnohem radostnějších okolností. To vybídnutí k promluvení si. Tě do ničeho nenutí a vlastně se pro něco takového těžko hledají slova, ale přesto po chvíli promluvíš. Jde to ztuha. Jako když se roztáčí kolečka zadřeného a zrezlého stroje. Ovšem s každou další otáčkou, každým slovem, se to zdá o něco málo lehčí. Alespoň skládat věty a zkusit o tom mluvit.
Alexander tě poslouchá a neskáče ti do řeči. Promluvíš o tom všem. O tom, co se na aukci dražilo včetně toho, koho jsi tam potkala. O té vaší nečekané rozmíšce i nečekanému bodu dražby, který ho tak potěšil. Zvlášť, když vyhrával. Stačilo přihodit a nebo… A nebo se o to postarat jinak. Nikdy si je nelitovala. Všechny ty, kteří tomu přihlíželi. Avšak byl mezi nimi Noah. Se svými rozkazy a… Až opožděně si všimneš, že Alexander položil ruku na tvou pokrčenou nohu na posteli. Vydává příjemné teplo, podobně jako hrnek kouřící kávy ve tvých rukou.
„Hmm, popravdě jsem o té aukci nevěděl přesné detaily. Vzhledem k tomu ale, co se mělo dražit za předměty a že to celé probíhalo v utajení, tušil jsem, že to nebude jako aukce v galerii.“ Zachmuří se, aniž by svou ruku stáhl zpátky k sobě. „Říkáš, že se dražily zbraně? Kontrakty? To… mě vlastně ani nepřekvapuje.“ Odmlčí se a skloní pohled k zemi. „Stejně jako, že tam byl i někdo z nás. Jako aukční předmět. Tohle… Tyhle věci se stávaly. Stávají. Lidé… Probuzení. Ve výsledku je to jedno, o koho jde. Jsou to jen nešťastné duše. Dříve to bylo až příliš… běžné. Tenhle svět není fér a někteří si vytáhnou při narození opravdu špatné karty k odehrání téhle partie.“ Pokračuje klidným hlasem, avšak stopy po nějakých silných emocích bys u něj hledala marně. Ne, nedá se říct, že je to jen suché konstatování, ale jistá smířenost je z Alexandera patrná.
„Takže Fernsby. Ten…. Fernsby.“ Přeci jen se nakonec v Alexanderových očích nebezpečně zableskne a ruka na tvé noze se krátce sevře v pěst. Jistě, i Alexander má s tím mužem nevyřízené účty a nejedná se pouze o ty, které se týkaly tebe. Ne, je tam toho víc. Mnohem víc. „Nakonec tedy vyhrál a pak se to stalo…“ Hlesne Alexander nakonec. „Hmmh, to… Del, podívej se na mě.“ Natočí se na posteli tak, aby k tobě byl čelem a počká, až k němu zvedneš pohled. „Nemůžu ti říct, že je to v pořádku. To, co se stalo… Není to v pořádku. Ale… Ale vím, čeho jsou lidé zahnaní do kouta schopní. A nejenom lidé. Viděl jsem toho až moc… Sám jsem to zažil. Takže ne, nebudu to omlouvat a snažit se ti namluvit, že se nic nestalo. Stalo.“ Zazní jeho vážná slova a ten poněkud nekompromisní rozsudek. Přesto bych s Alexanderově tváři hledala marně stopy po nějaké zlosti či znechucení, které by si podobné akce u jiných zcela jistě vysloužily. „Ale to je právě to. Stalo se to. Stejně jako se stala spousta dalších špatných věcí na tohle světě… A my se s tím musíme vypořádat. Jako vždy.“ Kývne rozhodně. „Nejsi na to sama, Del. A já tě jen tak nepošlu pryč, i když si snad myslíš, že by to tak bylo lepší.“ Dotkne se tvé tváře. „Už sis mohla všimnout, že v některých věcech jsem dosti… zatvrzelý.“ Poskočí mu koutek rtů o něco nahoru do překvapivě vlídného úsměvu. Jen v těch černých očích vidíš, že zůstal ten nezvyklý smutek, který se tam usadil už na začátku tvého vyprávění? Nebo tam byl snad už dřív? Nejsi si jistá. Každopádně nezmizel ani teď.
| ||
| |||
| Rozhodnutí Vera De Lacey Utíkáš. Nejprve nesměle a klopýtavě, ale čím dál jsi od středu místnosti a od něj, tím jistěji se držíš na nohou. I když něco v tobě křičí, aby ses otočila a vrátila se tam, kam patříš, víš, že to není hlas, který by patřil tobě. Nikdy to nebyl tvůj hlas. Hlas Very. A víš, že pokud by ses otočila, nezbylo by z tebe nic. Prostě… nic. Ani ten hlas.
Nakonec ale viditelně nejsi jediná, kdo dorazil ke dveřím vedoucím do sálu se zlatým zařízením. Ať už je na druhé straně kdokoliv, rozhodně si nebere servítky s tím, aby se sem dostal. Jeden výstřel stačí k tomu, aby to v tobě hrklo a z dveří se rozletělo kromě kulky i několik třísek a pak… je prostě ten někdo vykopne.
Vaše setkání začínají být stále zvláštnější a zvláštnější. Ne, tentokrát jej nevidíš sedět v potemnělém interiéru vzducholodi a zachmuřeně hledět okénkem na město. Dokonce ani k němu nepřicházíš promáčená až na kost a s informací, že jsi selhala. Vaši dohodu nedodržela. Snad jen ty slzy… Ty slzy k tomu patří.
William vysloví tvé jméno jako už tolikrát před tím, jen tentokrát v jeho tónu a vlastně i tváři vidíš překvapení. Jestli čekal kde co, tak zcela jistě ne to, že budeš stát hned za vykopnutými dveřmi se zoufalou tváří pokrytou krví a slzami. Překvapení se změní v zamračení a jeho oči potemní.
„Pojď! Hned.“ Natáhne k tobě ruku v tom prostém a všeříkajícím gestu, avšak nečeká na to, až se snad k něčemu rozhoupeš a doklopýtáš k němu. Pár kroky zruší vzdálenost mezi vámi a chytí tě za paže, aby tě okamžitě stáhl do chodby, ze které přišel. Drží tě pevně, ale ne tak, aby ti vyloženě ublížil. Přesto by ses měla asi docela problém mu jen tak vysmeknout. Ještě, než tě zatáhl do bezpečí chodby, všimla sis toho šoku v jeho tváři, když zahlédl, co vše je v sále. Kdo všechno. Avšak i tak tě prvně nejdříve zády přitiskl na dřevěné obložení chodby pryč od toho všeho.
Nakonec možná bylo dobře, že měl dnes svůj čas rezervovaný jen pro tebe. Avšak tohle mělo k příjemně strávenému odpoledni nebo spíše večeru v jeho společnosti opravdu daleko. „Laylah? Hmmh… Jistě!“ Semkne pevně rty až zbělají, jak se z nich vytratí veškerá krev. „Zůstaň tady, Vero. Ano? Musím… Zatraceně!“ Trhne hlavou do sálu, kde oba vidíte, jak žena s bílými vlasy cosi odepíná ve spěchu z soustavy zlatých kružnic. Vévodovy ruce tě pustí a ty poklesneš v kolenou, jak najednou nečekaně přijdeš o podporu.
William vykročí pár rychlými kroky zpátky do sálu. Smrtelně vážný výraz v bledé tváři.
„Okamžitě se vzdejte. Granville… Laylah.“ Rozezní se jeho zvučný hlas po celém prostoru sálu.
„Soudce?... Nakire?“ Slyšíš odpovídat chraplavě druhého muže. Aniž bys ho viděla, víš, jak se tváří. Jak klečí na zemi uprostřed zářících kruhů.
„Pane… Musíme…!“ Hlas Laylah se ztlumí a vytratí v šepotu.
„Ne!“ Ozve se Williamův výkřik, do nějž zazní výstřel.
Avšak…
Kulka se zavrtá do stěny. V místnosti se však rozhostí všeříkající ticho. Kruhy na zemi pohasnou. Jsou prázdné. Lucifer s Laylah jsou pryč. Prostě jen tak. Elijah, který by nikoho nikdy nikam nepřemístil, byl skutečně pryč…
… A on byl zpátky.
| ||
| |||
| Střípky Jakmile na sobě ucítím tápavé pohledy obou mužů, tak jen rychle zavrtím hlavou a nedodám nic, čím bych svoji otázku rozvedla nebo upřesnila, koho mám vlastně na mysli. Namísto toho jen polknu ten knedlík tvořící se v krku a nechám jejich hovor volně plynout dál, jakkoliv se točí kolem mne. Tedy aspoň do okamžiku, než se i ode mne očekává nějaká odpověď. Prsty si prohrábnu zcuchanou hřívu rusých vlasů, které přímo žadoní po kartáči a… A vlastně bych se za normálních okolností děsila chvíle, kdy na sebe pohlédnu do zrcadla, nicméně teď… Nezáleží mi na tom. Dokonce ani na tom, že tu jsem bosá, mám zmačkanou košili a z rukou stále cítím slabý odér krve, co mi zůstala za nehty. Matka by se zděsila, kdyby mne viděla takhle, navíc ve společnosti… Kohokoliv. Ale matka tu není… A ani už nikde nebude.
„Já bych si ještě včera také vsadila na sebe,“ zamumlám polohlasně. A také jsem to udělala… A podívejme se, kde jsme. Ale nakonec mne ani tohle neodradí od mého plánu zajet pro naše věci, jen… Jen ho trochu odložím. Nejdříve Alexander, potom věci. Když mám v hlavě plán, tak jsem o něco… Klidnější? Nejsem si jistá, že je to to správné slovo, ale dokud něco dělám, tak zvládám fungovat. Přemýšlet. Netopit se v tom a nehnípat se ve všech těch čerstvých i starých ranách.
„Ne… Ne, tohle mezi mé talenty opravdu nepatří, zatím,“ povzdechnu si a potřesu hlavou ve své snaze to celé i ze své strany aspoň nějak odlehčit. „Dobře… Já… Pak si vás tedy najdu,“ souhlasím s Danielem. K Alexovi jen krátce zalétnu pohledem, moc dobře jsem si předtím všimla, jak… Jak se zatvářil, když jsem zmínila náš návrat domů. Do Dvaraky. Stačilo tak málo, aby mne na chvíli rozhodil, stejně jako uvědomění si, že… Že jsem to místo označila za domov. Mohla by to být snad ještě větší ironie? Kolik měsíců jsem se v Provinciích trápila a opakovala si, že to není můj domov a nikdy nebude. Přesto bych teď dala všechno na světě, abychom teď hned opustili Jeruzalém a vrátili se do prosluněného horkého domu…
Daniel nás vzápětí s tím rozšafným gestem opustí a ložnicí se jako na povel rozhostí ticho. S šálkem čaje v rukách přejdu k Alexovi, abych mu jej opatrně podala. Vzápětí od něj nejistě ukročím o dva kroky zpátky a poněkud bezradně se rozhlédnu po ložnici, abych…
„… vodu…?“ vyhrknu roztěkaně a poněkud zmateně se podívám na Alexe, avizované dveře, lavor a… „Ah, vodu. Horkou vodu. Tu… Ano, tu budu potřebovat, hned…“ udělám pár kvapných kroků ke stolu, abych rovnou přešla od slov k činům a šla do lavoru přichystat horkou vodu na omytí Alexových ran. Je to ovšem právě jeho hlas, který mne zastaví uprostřed pohybu. Vypít si kávu… To jsem… Chtěla. Avšak Alexův dovětek mne na okamžik rozhodí na tolik, že tam jen strnule stojím a hledím spíše skrze něj, zatímco se s tichým syknutím snaží trochu pohodlněji usadit.
Nakonec se rozejdu ke stolu, abych si do hrnku s kávou vsypala… Tentokrát už ne polovinu cukřenky, ale rozhodně si kávu osladím více než je dokonce i u mne zvykem. Krátce ji promíchám a natočím tvář směrem k Alexovi, když na mne znovu promluví. „Nemám hlad,“ vypadne ze mne bez rozmýšlení za doprovodu divokého potřesení hlavy. Vzápětí se na pár vteřin zarazím a… A… „… lehké… Co přesně asi nebude zrovna lehké? Najíst se? Žít? Aspoň na chvíli předstírat, že se nic nestalo?“ vypadne ze mne s poněkud nervózním zasmáním se, které vůbec nekoresponduje s tím, co jsem právě řekla.
To zarazí i mne dost na to, abych se překvapeně zamrkala. Jednou rukou si promnu tvář a přinutím se vydechnout. Poskládat zpátky těch pár střípků, co se vysypalo z rámu, zatímco několikrát usrknu z kávy, jejíž chuť přeci jen vnímám lépe jak včera. Nakonec se rozejdu k posteli, abych se na ni posadila přesně tak, jak to dámy nedělají. Nohy vytáhnu nahoru a poskládám je pod sebou a nahrbit se nad hrnkem kávy hřejícím do prstů. Chvíli tam jen mlčky sedím a stejně jako Alex upíjím z šálku. Připomíná to jednu z našich poklidných chvil, ale ve skutečnosti to k ní má tak moc daleko, že… Že mne to ticho přinutí jej prolomit vlastním hlasem.
„Já… Vím… Že bych o tom měla mluvit. Vysvětlit ti to a… Já jen… Nevím…“ raději se napiju kávy, abych získala čas k poskládání myšlenek do vět. „Všichni byli v maskách a bylo to… Já… Zvládala jsem to. Byla jsem jen nesvá… Neřekl jsi mi, že se tam bude dražit i tolik… Zbraní. A domy, kontrakty, to bylo… Nečekané. Věci… Naše věci, tedy… Památky byly až… Poslední,“ potřesu hlavou. „Když se mělo začít dražit, tak… Do mě vrazil. Fernsby. Prostě do mě vrazil a omluvil se mi. Promiňte. To mi řekl. Promiňte,“ svaly kolem čelistí mi na okamžik zatuhnou a já najednou ztichnu, ovšem vzápětí se přinutím pokračovat dál.
„Uhodila jsem ho. Prostě jsem ho… Praštila pěstí,“ šeptnu. „On mě pak… Chytil. A poznal mě. Četl… Četl ty zatracené knihy a…“ roztřeseně vydechnu. Tohle není vůbec tak lehké, jak bych si přála. „Pohádali jsme se. Málem… Málem nás vykázali ven, ale… Nakonec ne. A pak tam… Pak tam přivedli tu ženu. Jednu z nás, Alexi! A… A dražili ji. Prostě jen tak jako nějakou věc a nikdo… Všichni se jen dívali… Dívali se a přihazovali a… On… Taky… A pak… Vyhrál,“ sevřu hrnek na okamžik natolik pevně, až porcelán tiše zakvílí po mými prsty. Je to stále příliš čerstvé na to, abych to dokázala odvyprávět bez všech těch palčivých emocí a… A vlastně… To není zdaleka ta nejhorší část v mém vyprávění, přesto odhodlat se k tomu dalšímu… | ||
| |||
| Kávu nebo čaj Delilah Blair Flanagan Rozhovor se opět stočí k závažným tématům. Ne, o počasí ještě nepadla ani věta. Je to skoro až zpronevěření se nepsaným pravidlům jeruzalémské etikety. Ovšem na tu se tady moc nehraje. A ani to tak nevypadá. Alexander bez košile omotaný jen obvazy. Ty v pomuchlaném oblečení, které dámě nepřísluší, a ještě s bosýma nohama ťapajícíma po podlaze. Pouze Daniel jako jediný z vás vypadá tak nějak kultivovaně. Ovšem to se dá asi očekávat, když je také jediné, kdo je zde doma.
„Co? Kdo? Jaká žena?“ Pohlédne na tebe tázavě Alexander, který viditelně netuší, o kom přesně mluvíš. Daniel také povytáhne o něco výše obočí, jak také tápe v tom, koho si tím myslela. Ať už si ale za tím představí kohokoliv, neskáče vám do rozhovoru a ani nepřidává nějaké své domněnky. Jediný z vás, kdo byl na místě až do konce byl totiž Alexander. A také to na něm bylo vidět.
„Jistě, můžete si vzít drožku.“ Pokrčí nevzrušeně rameny. „Bezpečné? Tak, ano… Teoreticky by to tak mělo být. Ale v tomhle městě se bojím dávat někomu mé slovo, že se i při sejití schodů nic zlého nestane. Ovšem… Ano, kdybych si měl vsadit, vsadil bych si na vás. Jestli vás to uklidní.“ Usměje se na tebe Daniel, jehož slova ovšem zas tak uklidňující nebyla. Rozhodně by sis dovedla představit lepší.
„Dobře, tak si tedy vypijte kávu a dořešte si, co potřebujete. Až budete chtít pro tu drožku, tak mě tu někde raději najděte. Bude lepší, když vás vyprovodím k východu. Počítám, že mezi vašimi talenty není kromě brzkého probouzení se z bezvědomí i to, že byste během něj vnímala, kudy vás vláčí.“ Zareaguje Daniel na tvé rozhodnutí o hotelu i možnosti se sbalit a jet… domů. Nevypadá to, že by tomu chtěl bránit nebo těm slovům snad přikládal nějakou závažnost. Naproti tomu Alexander… Ano, všimla sis toho, jak se při tom slovu drobně zamračil a na čele mu naskočila ta ustaraná vráska, která nikdy nevěstila nic dobrého.
„Tak… Kdyby něco. Budu někde tady.“ Rozmáchne se Daniel rukou, než se otočí na patě a opustí vás. Dveře se za ním zabouchnou a zůstanete tu opět sami dva. Alexander upije z čaje, který si mu podala a zůstane tiše… možná až moc tiše.
„Hmm, děkuji je dobrý.“ Promluví nakonec s pohledem upřeným do kouřícího šálku s čajem. „Tam za těmi dveřmi je koupelna, pokud bys chtěla… vodu.“ Pokývne k lavoru, ve kterém tentokrát není po vodě zrudlé krví ani památky. Je to však jen otázka času…
„Ale teď si předně vypij tu kávu. Další věci… počkají.“ Pronese jakoby nic, i když z toho cítíš podivnou mnohoznačnost. Zatímco přemýšlíš Alexander si poposedne se zasyknutím na posteli do trochu praktičtější polohy. Čaj se mu naštěstí podaří nevylít a tak dál pokračuje v usrkávání horkého nápoje. I tvá káva není špatná. Pán domu, nebo snad věže ji viditelně umí připravit.
„Bude ti ta káva stačit? Nemáš třeba hlad? Chápu, že po tom všem to asi nebude zrovna lehké. Jestli o tom se mnou chceš mluvit, Del, tak jsem tady.“ Položí ruku na postel vedle sebe, ale už nic dalšího nedodává. Nenutí tě. Ta prostá nabídka zazněla a je jen na tobě, kdy se na to budeš cítit, pokud vůbec někdy. I tak se na chvíli rozhostí ticho, jak se každý věnujete svému pití. Je to skoro stejné jako při vašich společných večerech. Dokonce i ten hřejivý pocit v krku je připomíná. Pouze se nedostavuje ta příjemná lehkost bytí s nimi spojená.
| ||
| |||
| … ero… Rukama se opírá o studenou podlahu, neschopna odtrhnout pohled od stříbrovlasého muže, kterého jsem dosud vídávala ve Verších, a vím, že svět už nikdy nebude stejný. Já nebudu stejná. Vždyť zemřel. Měl by být mrtvý. Ale najednou není a já už si nikdy nebudu moct opakovat, že je dávno pryč, že city provrtávající mi srdce jako červi shnilé jablko jsou jenom ozvěny minulosti – něčeho, co dávno není a znovu nebude. Místo toho se mi vybaví tahle chvíle, kdy se ke mně obrací s nadějí tak dusivou, až mi do očí vhrknou zoufalé slzy. Tvář se mu křiví bolestí a já… já… vím, co bych měla udělat. Vyjít mu vstříc. Jak bych však mohla? I když se zlatý pohled i nadále upírá mým směrem, mě ve skutečnosti nevidí. Ne, Vera De Lacey pro něj nic neznamená. Já pro něj nic neznamenám; čeká na ženu, která zemřela po jeho boku, nebo si přinejmenším nepřála nic víc než tam setrvat až do hořkého konce. To jsem jí opravdu tak podobná, že mezi námi nedokáže odlišit ani on, nebo krev úspěšně maskuje rozdíly, které jsem tak úzkostlivě strážila v odraze zrcadle? Čím déle mu však pohledem vycházím vstříc, tím více na mě doléhá i její přítomnost, jako by tady v krvi a slzách seděla se mnou. V hlavě mám zmatek. Hranice se prolínají, přítomnost se mísí s minulostí, dávná láska se současnými strachy a nenávist k té, kterou jsem byla kdysi se starostí o toho, na kom jí záleželo více než na osudu tohohle světa. Splývá mi to. Jsem lady De Lacey, vdova po muži, který v manželském loži zabil jejího ducha. Jsem Ctnost, velitelka ze Zlatého města, nikým nezlomená. Jsem Vera, dívka ztracená ve víru velkoměsta, unášená nemilosrdnými poryvy osudu stejně jako podzimní listí větrem. Jsem Zerachiel, paní Krve, která se navzdory rozkazu Tribunálu odmítla vzdát toho, co chtěla. Jsem… Najednou nevím, kdo jsem. Kdo bych měla být. Je to, jako bych byla opravdu jenom prázdná schránka a jedna má část se mě zoufale snaží odtáhnout pryč od toho všeho, zatímco ta druhá se natahuje po něm. Jako by někdo zamíchal barvami a vzduch teď naplňovaly odstíny modré i rudé, prolínající se a pojící v nerozhodnou fialovou mého roucha. Probouzí se toho ve mně tolik, lomcuje to mnou nemilosrdně a snaží se mě to strhnout jeho směrem, až je podivem, kolik toho Pandořina skřínka vsazená do nitra jedné malé lady udrží. Bude to však stačit? Bude stačit otočit klíčem v zámku, obvázat bednu těžkými řetězy a shodit ji na dno oceánu? Dokázala jsem přijmout, že mě jeho duch nikdy neopustí, že si jej jako každá vdova ponesu v srdci, stejně jako se budu bortit pod tíhou všeho toho zlého, co vnesli do světa, ale… Teď je tady. A navzdory tomu, že se odsud musím dostat, že na tom dost možná záleží můj život, že nemám na vybranou, se zvedám jenom pomalu. Ale musím. Prostě musím. Protože by mě zabila stejně jako jeho. Jenom krátce natočím tvář k ženě, kterou už ani v duchu neoznačuji jako Olivii nebo madam Warder. Žádné z těch lidských jmen si ta bělovlasá bestie nezaslouží, protože… tohle… to, co udělala… není to… Jak mohla?! Jak ho mohla zabít? Přepsat? Dech se mi zachvěje, ale místo toho, abych to na ní všechno zakřičela, semknu pevně rty. Přesvědčená o vlastní pravdě by stejně neslyšela nic jiného, a tak se podepřu kolenem a vytáhnu na rozechvěné nohy. Eliju už nezachráním, ale sebe… sebe bych mohla. „Zero, ne, počkej…“ To jméno mnou trhne, zamrazí mě na místě a přiměje mě se ohlédnout. Jak málo stačí… Počkej, řekne – a já zastavím, protože i po vší té době, dokonce i navzdory tomu, že volá někoho jiného, nade mnou ten hlas má moc. Lucifer pořád klečí v tom zatraceném kruhu, tělo i duši zmožené bolestí. Nedokáže… Nedokáže se zvednout? Mělo by se mi ulevit, ale místo toho se mi zlatá strunka obmotává kolem srdce čím dál těsněji a zakusuje se do citlivé tkáně. Vím… Vím, že to není Elijah. Není to ten samý muž, se kterým jsem sem vešla, a proto by nemělo být tak těžké se od něj odvrátit, ale… Je. Je to strašlivě těžké. Protože ho znám. A přitom neznám. Nebyla jsem to já. Tehdy na vyhlídce jsem mu nenabídla, že ho vpustím do své mysli a ukážu mu obrazy z lidského světa. Neztrácela jsem se a nenacházela v jeho náruči. Neshlížela jsem s ním na Zlaté město a pak i to podzemní. Nezradila jsem pro něj nebesa, neklečela v jeskyni plné krve, ani jsem dlouhé týdny nečekala, až se probudí z kómatu. Nechtěla jsem po něm věčnost. Nebyla… Nebyla jsem to já, a přeci je z tmavě hnědých očí bolestně patrné, že ho poznávám. Já to nebyla, ale on… On ano. To on byl středobod všech mých Veršů. Vzpomínek ze života, který mi nepatřil. Ne, nepatřil, takže… Podpatek klapne na podlaze, jak se přinutím pohnout. Jeden krok. Vždycky je to jenom jeden krok. A pak ten druhý. Stojí mě to značné přemáhání, ale… Nemůžu. Tentokrát ne. Nechci zemřít. Nezemřu tady. Rudé kudrliny mi poskočí na ramenech a pak se rozletí vzduchem, jak se rozeběhnu ke dveřím.
Ještě kousek. Ještě… Klika se zničehonic pohne, jak někdo zalomcuje zamknutým křídlem dveří. Ano, tady! Ostře se nadechnu, ale místo volání o pomoc mi z hrdla vyrazí poplašený výkřik a zanikne ve výstřelu. Pohled mi sklouzne k podlaze, kde… Proboha. To bylo blízko. Až moc blízko. Tak trochu opožděně zacouvám, než se dveře vzápětí s další hlasitou ranou rozletí. Trhnu sebou. Napůl už jsem připravena se rozeběhnout opačným směrem, ale pak vzhlédnu a… ocitnu se tváří v tvář muži v dokonale padnoucím obleku. Zaskočí mě to natolik, že se dokonce i proud slz zarazí. William. Přišel pro mě. A najednou mi připadá hloupé už to, že jsem si o tom dovolila zapochybovat. Samozřejmě, že přišel. Slíbil mi to. Slíbil, že mi svůj nedostatek času vynahradí dneska a teď… je tady a bude to v pořádku. Alespoň tak, jak je to ještě možné. I když jsem nepřekonala nikterak závratnou vzdálenost ani neběžela tak rychle, ramena mi skáčou nahoru a dolů. V dlani mě šimrá tenký pramínek krve, která stéká po kůži dolů a z prstů mi kape na podlahu. On… vypadá jako vždycky. Je to skoro až absurdní. To, jak dokonce i za těchto okolností pořádku milně odloží horké nábojnice na dřevěné obložení stěny namísto toho, aby je nechal s kovovým zařinčením popadat na podlahu. Snad jenom ty vlasy… Ne, ty mu skutečně nevydržely sčesané vzorně na stranu. „Williame…“ vydechnu jeho jméno s úlevou, jako by mě ten zvuk sám o sobě měl zachránit a vytrhnout ze spárů té příšerné ženy. „Laylah. Je to Laylah a…“
… a pak mi uslzený pohled sklouzne ke kouřící hlavni revolveru a slova se mi zadrhnou v hrdle. Nevychrlím to na něj všechno. Ani bych to nestihla. A vlastně nevím, jak bych mu to řekla. Že se jim podařilo uložit nové vzory do kusu Zrcadla, o kterém tehdy řekl Zerachiel, nebo možná nějakého jiného, a teď je použili, aby… aby ho přivedli zpátky. Aby přivedli zpátky Lucifera. Zesláblého a dezorientovaného Lucifera. Možná by bylo nejlepší, kdyby William střílel a nepokládal si žádné otázky. Kdyby alespoň protentokrát byla Spravedlnost slepá. Vždyť dobře vím, čeho byli ti dva schopní. Čeho byl schopen on. Pro jeho dobré důvody. Ani Elijah… Elijah, který nesl jeho odkaz a nahlížel na minulost jeho očima, se ho nezastal. Nevěřil v jeho vizi. Místo toho o něm mluvil s odporem, a přese tohle všechno mnou znovu projede strach ženy, která je mrtvá. Má být mrtvá. Stejně jako by měl být mrtvý i on. A zase by být mohl. Tak snadno, až do mě narazí další vlna emocí a klopýtnu. Málem to neustojím. A to mi vlastně ani nic není. Kromě krvácejícího nosu mi nikdo neublížil, neměla bych… neměla bych mít problém se udržet na nohou, přesto si najednou připadám jako na rozbouřeném moři. Loď se divoce kolébá, až to vypadá, že se vyvrátí, a pak se mi přeci jenom podaří nabrat rovnováhu. Znovu zaostřit na muže přede mnou. Na jeho tvář. Přišel pro mě. Ne pro ženu, která byla už dávno mrtvá, ale pro mě. Pro Veru. Dokonce i když jsem se vytratila bez oznámení, i když jsem nedala na pana Haylanda a nevrátila se, i když jsem to zase všechno zamotala a zkomplikovala, i když jsem se v tom jenom plácala a neustála zápasila s tím prostým slibem, který jsem mu složila už skoro před rokem a který jsem si připomínala i teď. Nadělala jsem mu tolik problémů a starostí, ale i tak… i tak… přišel. Ale to už se černovlasý muž pohne a já spolu s ním. První krok vpřed je ještě pomalejší, skoro až váhavý, jako by se část mě chtěla ohlédnout, ale s tím dalším se zase rozeběhnu. A najednou to není o tom, před čím utíkám, ale kam. Za Williamem. Do bezpečí. | ||
| |||
| Vyhlídky na budoucnost Alexander se sice nebelhá po pokoji, ale nohy spuštěné na zem jsou varovným znamením, že to je zřejmě jen otázka času. Kdo ví, jestli se k tomu zrovna nechystal. Poněkud unaveně si povzdechnu, ale neřeknu nic, opravdu ho tu nehodlám peskovat jak malého kluka. Stejně by to k ničemu nebylo. Namísto toho dojdu ke stolu, na který položím košík s obvazy, gázou a vším, co je nutné na převaz ran a stejně tak tam položím i kovový lavor, do kterého bude třeba napustit horká voda. Ale to všechno ještě nějakou chvíli počká, jak naznačuje tác s kávou i čajem, který Daniel položí hned vedle.
„Dobře, tak čaj. Donesu ti ho,“ kývnu krátce hlavou. „Dnes bys měl ještě ležet. Nebo aspoň sedět, Alexi,“ vložím se opatrně do jejich hovoru, který rozezní všechny ty varovné zvonečky v mé hlavě. Takže zítra… Zítra se vrátíme do hotelu a… A pak co? Vlastně nedoufám v nic jiného než návrat do Dvaraky. Návrat do Jeruzaléma nakonec nepřinesl nic dobrého ani jednomu z nás.
Ucítím na sobě Alexův pohled zakončený unaveným povzdechem. Odvrátím od něj i Daniela tvář a očima raději hypnotizuji páru stoupající z obou hrnků. „Přežila vlastně… I ona? Ta žena, kterou…“ vklíním se mezi Danielova a Alexova slova tou tichou váhavou otázkou, kterou nakonec ani nedopovím.
„V pořádku, Danieli, tu kávu… Tu kávu si vypiju. A chci vidět, jak se Alexander hojí, takže… Takže tohle chvíli počká,“ zavrtím hlavou, i když nejsem daleko od toho, abych se sebrala a utekla odsud pryč. „Hm, dobře, děkuji,“ poděkuji mechanicky společně s krátkým kývnutím hlavy, kterou mám plnou úplně jiných věcí než toho, že bych se asi měla obout. Jakkoliv by to bylo vhodné, ostatně… Asi teď opravdu nevypadám ani trochu reprezentativně, ať už jsem obutá či ne… | ||
