Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Zastavíte u dveří do ložnice. Daniel krátce zaklepe, než se natáhne po mosazné klice, aby za ni vzal a dveře otevřel. Nechá tě vejít první, abys přelétla pohledem místnost a zastavila se jím na posteli, na které Alexandera skutečně vidíš. Ne, nepochoduje nikde po pokoji, jak bys možná i tak trochu očekávala. Přesto to, že sedí na posteli a nohy má spuštěné na zem, o něčem vypovídá. Ne, netváří se jako malý kluk přistižený při nějaké nepleše. To by sis zrovna u Alexandera snad ani nedovedla představit. Místo toho mezi vámi kmitne vážným lehce podmračeným pohledem, než se jím zastaví na tobě a vráska na čele se opět vyhladí.

„Ehm, děkuji, Del. Čaj… Čaj bude stačit. S mlékem.“ Kývne vděčně, zatímco se k vám přidá v pokoji i Daniel s tácem s nápoji.

„Tedy, vypadáš o poznání líp. Jeden by řekl, že jen vyskočit z postele.“ Povytáhne Daniel obočí, než položí tác se zacinkáním na stůl.

„Hmmh, je to lepší.“ Zamračí se na něj Alexander. „Dnes už určitě zvládnu chodit. A zítra ti už dáme pokoj. Nemusíš se bát.“ Dodá vzápětí.

„Ale já vás nevyháním. Sice nejsem moc zvyklý na hosty, ale pro vás samozřejmě udělám výjimku. Jste velmi… povznášející společnost.“ Uteče mu tiché uchechtnutí a ty si všimneš, jak od tebe raději před tím odtrhne pohled. Tohle už by sis jinak mohla brát osobně.

„A navíc, tady madam si chtěla zajet pro věci, že?“ Tentokrát už k tobě natočí tvář. „Samozřejmě, pokud chcete, jeďte. Jste moji hosté. Ne vězni. Sice vám nemůžu zaručit, že je situace zrovna pro vás bezpečná, ale možná lepší teď než později, až se usadí prach.“ Pokrčí rameny.

„Počkat, jak to myslíš, Danieli?“ Vloží se do toho Alexander, který sice chvíli vypadal, že se snad zase usadí více na posteli, ale teď s tím snažením přestal.

„Myslím tím následky toho večera Alexandře. Sám si říkal, že jich tam přežilo víc. Myslíš si, že to nechají jen tak být? Tohle není druh lidí, kteří snadno zapomínají. Můžeme být rádi, že tohle nebyla žádná oficiální akce a vlády a ani nikdo jiný se k účasti na ní nebude moci přiznat, ale nedivil bych se, kdyby se to někteří pokusili řešit po vlastní ose. Měl by si začít přemýšlet o tom, jestli tohle všechno dokážeš sám uhlídat.“ Domluví Daniel pomalu s pohledem upřeným na muže sedícího na posteli, který se k tobě otočí a… s povzdechem přivře na pár vteřin oči. Z toho prostého zvuku slyšíš opravdovou únavu.

„Rozumím, co mi naznačuješ. Samozřejmě, tuhle situaci si nějak vyřešíme. Počítám, že je to spíše otázka týdnů až měsíců, než se k něčemu dotčené strany rozhoupají. Pokud vůbec.“ Odpoví mu Alex s potřesením hlavou. „Del… opravdu chceš jet do hotelu? Neměla bys spíš… počkat, až budu moct jet s tebou?“ Padne ta otázka, která věci příliš neusnadňuje. Ten večer na aukci by tohle změnilo tolik věcí. Ale osud stál proti vám. Je ti jasné, že kdybys o to požádala, Alexander se nějak zvedne i teď. Ovšem těžko říct, jestli by v tomto stavu nebyl více přítěží než pomocí.

„Tohle je jen a pouze vaše záležitost…“ Zvedne Daniel ruce v obranném gestu. „Ale samozřejmě, pokud chcete jet rovnou, můžu se o ten převaz postarat sám. Není to něco, co bych nezvládl. A tady generál bude ve spolehlivých rukách.“ Pousměje se, aby se naopak Alexander nepatrně zašklebil, když ho uslyší vyslovovat to jedno známé slovo – generál.  

„Takže? Je to na vás Delilah. Klidně si ale vypijte kávu. Nebo čaj. Možná jen…“ Sklouzne mu pohled k tvým bosým chodidlům. „Boty máte vedle v ložnici. Měli by být vedle komody napravo od postele. Stejně tak na ní máte zbytek oblečení.“

„Smířit se s tím…“ zopakuji po Danielovi a pohled se mi na okamžik zamží, když si na okamžik vybavím… Jiný rozhovor v jiném čase i za úplně odlišné situace, přesto poselství serafína, které se mi tím snaží předat je velmi podobné. Tady už není nic, co bys s tím mohla udělat. Takhle to Ramiel říkal, ne? Ramiel… Mimoděk potřesu hlavou a promnu si krátce spánky. „Ne,“ hlesnu tiše. Odmítavě. Smířit se s tím nebo se trápit? Nechci se nechat vmanipulovat ani do jedné z těch možností!...
Trhnu rameny a krátce uhnu pohledem. „Možná si nic jiného ani nezasloužíme,“ poznamenám polohlasně, takřka na hranici samotné myšlenky. Mám toho v hlavě… Tolik. Vize, slova Ztraceného, apel Otce i všechna ta varování o blížícím se konci. A ve středu toho děsivě velkého a těžkého soukolí jsem… Já.

Ostatně změna tématu na tetování Dumah, které mi oplétá paži na znamení toho, že staré časy nejsou ještě úplně ztracené a dost možná existuje způsob, jak je přivolat zpátky, mi na náladě rozhodně nepřidá. Spíše naopak. Danielův výraz… To, co spatřím v jeho očích… Tu fascinaci, to něco, co neumím pojmenovat a snad proto mne to tak vyděsí společně se slovy, která ve svém zamyšlení neprozřetelně pronese…

Překotně od něj couvnu dál a ruka, kterou ke mne natáhne mne přinutí tu vzdálenost mezi námi ještě zvětšit. Ta prudká slova ze mne vylétnout jako když se v jednom místě provalí hráz. Stačí si představit Laylah, jak mi pokládá střep Zrcadla na hruď a drží mne tak dlouho, dokud se nepřestanu bránit. Na tu krátkou chvíli se ta hranice mezi Delilah a Dumah smaže a prolne v té jediné děsivé plejádě prožitků, kdy jsme posloužily cílům a ambicím těch, kteří se rozhodli, že mají větší hodnotu než náš život. A ten strach, že by se to celé mohlo opakovat, jakkoliv dost možná iracionální a zbytečný… Na okamžik mi prosákne do tváře i ostrého tónu hlasu.

„Vyznělo to tak,“ ohradím se, zatímco se ve mne při pohledu do jeho zaskočené tváře pere nejistota s nedůvěrou. Už se chystám namítnout, že… Co „jen“? A ne, není to jedno. Cokoliv mu problesklo myslí, když jsem mu prozradila tajemství těch metalických čar… Není rozhodně jedno. Přesto v tváří tvář tomu nečitelnému klidu, který se vzápětí rozhostí tou souměrnou dokonalou tváří… Najednou… Znejistím natolik, že jen mlčky kývnu hlavou. A zatímco se Langley věnuje dokončení příprav požadovaného čaje i kávy, tak já… Stáhnu se k jednomu z oken. Stojím tam, zatímco objímám sebe sama a shlížím na město rozprostírající se pod námi. Vnímám i ten lezavý chlad, který se protahuje mezi okenicemi, ale i přes prokřehlé prsty a bosé nohy to není nakonec nic, co by mne vyhnalo od okna pryč.

Kuchyně se topí v napjatém tichu, které ruší jen cinkot a syčení konvice. Pozoruji Daniela jen koutkem oka, tvář k němu ovšem nenatočím do okamžiku, než ke mne opět promluví a spočine na mne jeho zamyšlený pohled.
„Dobře, děkuji,“ souhlasím s rozdělením práce a možná… Až příliš rychle vykročím ke košíku s lavorem. Během pár kroků si to ovšem uvědomím a přiměji se opět zpomalit. „Ah… Oblečení…?“ v první chvíli se zarazím. „To je od vás… Laskavé,“ vypravím ze sebe nejistě a viditelně zaváhám, „možná… Mohla bych nám zajet pro něco na převlečení na hotel. To by bylo asi… Hm, vhodné. Ano, to by bylo nejlepší…“ pokračuji polohlasně dál, jak spíše přemýšlím nahlas než cokoliv jiného. Cokoliv, jen abych měla, co dělat a nezastavila se.

Poté se chopím košíku i lavoru a vykročím společně s Danielem, kterým stejně jako včera nese v rukách tác s pitím, aniž by při výstupu do schodů jedinkrát zakolísal. Ticho mezi námi přetrvává a… Tak trochu mne znervózňuje. Cítím na sobě ten… Tlak. Že bych něco měla říci a tu napjatou atmosféru mezi námi nějak rozbít, ale… Ale vždy se jen nadechnu a nic z toho není, protože nevím… Co bych měla říci.
Nakonec tak společně dojdeme až ke dveřím ložnice, kde nás Langley ubytoval. Krátce se po něm podívám, když se chopí zaklepání i otevření dveří a… Možná se na chodbě pozdržím o pár vteřin déle, než je nutné, než se nadechnu a vejdu dovnitř.

„Poprosila jsem Daniela o čaj i kávu, takže si můžeš vybrat, na co máš chuť,“ promluvím, zatímco procházím dveřmi a pohledem, vyhledám Alexe. Doufám… Opravdu doufám, že ho nenajdeme, jak tady pochoduje po pokoji a snaží se to „rozhýbat“.

Delilah Blair Flanagan

Váš rozhovor se během pár okamžiků stočí někam, kam si vůbec nečekala. A že ti to není vůbec příjemné.

„Na ten pocit si zvykejte, Delilah. Nikdo z náš neví vše. Ani vy vše vědět nikdy nebudete. Tohle je hra, která se táhne tisíciletí… Není ani v našich možnostech to kompletně obsáhnout. Můžeme se s tím smířit a mít klidnější spaní nebo se tím trápit. Rozhodnutí je na každém z nás.“ Pokrčí rameny a působí při tom jako kdyby zrovna o nebyl někdo z těch, které tato partie budí uprostřed noci. Přesto se při tvých dalších slovech viditelně zachmuří a do tváře se mu promítne stín. Obav? Smutku?

„Neskončí… To by byla stále ta lepší varianta. Obávám se ale, že teď jsme vašemu vytouženému konci her blíž než kdykoliv dřív. A nejenom těch her.“ Podotkne a sklouzne po tobě zamyšleným pohledem, než se váš rozhovor stočí ke tvé ruce a tetování o jehož původu si nelhala, ačkoliv teď už o moudrosti svého rozhodnutí přeci jen pochybuješ.

Ten přemýšlivý výraz, se kterým si tě prohlíží… Vůbec se ti nelíbí. Nevíš, co se mu honí hlavou, ale dovedeš si to představit. Jeden krok, druhý. Ustoupíš od něj jako zvíře, před kterým někdo mávnul bičem.

„Co?... Cože?“ Zarazí se Daniel viditelně zaskočený tvou nečekanou reakcí. „Počkejte, nic takového jsem přeci neřekl, Delilah.“ Natáhne k tobě opatrně ruku, kterou pak ale záhy stáhne, když vidí tvůj výraz.

„Jen… Ahhh, to je jedno.“ Přivře oči a dlouze vydechne. „Asi bude lepší dodělat tu kávu. Ať můžete jít za pacientem. Ano, ano… To bude rozumné.“ Opět na tebe pohlédne a ve tváři už má ten odměřený klid, který dělá těžké odhadnout, co se mu asi honí hlavou. Příliš dlouho se ale na tebe nedivá, raději se začne věnovat zbytku příprav, a tak se na chvíli místo vašich hlasů ozývá kuchyní jen tichý cinkot porcelánu, než je nakonec vše nachystáno na tácu. Čaj i káva silně voní a Danielovi ve tváři stále sedí ten zvláštně zamyšlený výraz, který jej neopouští, když k tobě konečně po té době zase vzhlédne.

„Pomůžu vám s tím. Vezměte ty věci k ošetření. Ty jsou lehčí a hmm…“ Sklouzne očima k tvým bosým nohám. „Nechám vám pak za dveřmi nějaké oblečení, jen úplně nevím, jestli tu najdu něco vhodného pro vás… Ale asi lepší něco než nic, že?“ Povytáhne obočí, než se bez dalšího pobízení chopí tácu s nápoji, aby s tebou vyrazil ven z kuchyně.

Skutečně si vzal to těžší, ale nevypadá to, že by s tím měl nějaký větší problém, i když opět stoupáte do schodů. Zem tě i nadále studí do chodidel a Daniel jdoucí za tebou mlčí. Je to skoro až s podivem vidět ho takto tiše. Samozřejmě, neznáš ho až tak dobře, vlastně skoro vůbec, ale zatím působil vcelku hovorně, i když jste měli v zádech smečku Ztracených. Avšak teď… I ty si toho rozdílu všimneš.

Vystoupáte zpátky do patra, jehož celkové číslo od přízemí si ani nedovedeš odhadovat a vykročíte zpátky chodbou ke dveřím, ze kterými by měl být Alexander. Langley si přehodí tác pouze do jedné ruky, než zaklepe na dveře a pak vezme za kliku, aby je otevřel a krátkým gestem ti naznačil ať vejdeš první.

Jakkoliv Langleyho nepřeruším, zatímco mi vypráví o duších, o tom, co je někdy správné udělat a bezcennosti lítosti, tak… Ne, nejsem zrovna v rozpoložení na filosofování a už vůbec ne, abych mu to tady krotce a poslušně všechno odkývala. Lítost nestojí za nic. Lítost přichází nakonec vždy příliš pozdě. Jako bych to snad nevěděla, přesto… Odvrátím od něj pohled. Stejně se v ní koupu a masochisticky plácám. Včera jsem stejně jako Alex také udělala něco, co mi připadalo tak… Správné… Jeho to málem zabilo. Zatímco mne…

Neřeknu nic. Vůbec nic. Jen chvíli hledím z okna ven, než se přiměji pohlédnout zpátky na Daniela pohybujícího se v kuchyni s nečekanou… Jistotou. Na muže i někoho jeho postavení. Ať už je pro Nový Jeruzalém nyní kýmkoliv, tak fakt, že mu patří jedna z věží tyčících se nad město znamená mnohé.

Nakonec se náš rozhovor protkaný pískáním konvice na kamnech, stočí k něčemu zcela jinému. „Řekl, jistěže řekl. Nemluvíme o tom, mohl by se tím rozbít ten proces, ničemu by nepomohlo, kdybych cokoliv z toho věděla, jen bych žila ve strachu z toho, až ty Verše přijdou,“ zamumlám v poněkud monotónní lince. Samozřejmě, že to vím – přesto se Daniela zeptala. Nebaví mne to věčné našlapování po špičkách, k čemu je to vlastně dobré? K ničemu. Srdce mi v hrudi několikrát poskočí, když mi i Daniel potvrdí to samé, co mi naznačil Alexander.

„… nemilá věc…“ zopakuji po něm a svaly kolem čelistí mi na okamžik zatuhnou, jak se výraz v mé tváři bolestně napne. Víc ovšem Langleyho nepřerušuji a nechám ho pokračovat dál. Že se ta moc natáhla i po něm mne… Viditelně nepřekvapí. Stačí si vzpomenout na Laylah. Ztracený si nehrál na naši nebeskou hierarchii, vždyť… Přesně tohle mi nabídl… Ne? Už bych se nikdy nemusela nikoho bát. Jen sebe sama.

„V tom případě je opravdu dobře, že jste si na to s nikým nevsadil. Je to totiž mnohem horší, než si dokážete představit,“ poznamenám polohlasně, zatímco Langleyho pozoruji. Ovšem není to jeho tvář, na co se soustředím, ale ruce. To, s jakou jistotou a přehledem sáhne po dóze s namletou kávou a dá se do její přípravy. Nevidím to poprvé, přesto jsem sama nikdy nic takového nedělala, nemusela jsem. A ani on by zajisté nemusel, přesto… Jsme tady.

Vzápětí se… Zamračím. Svraštím obočí a… Ano. Tehdy pro Lucifera byla Dumah skutečně důležitá, její spříznění se Smrtí. Ovšem… Teď? Rozhodně mi není dobře z představy, že to celé ještě neskončilo. Že je ze mě stále jen ta figurka ve středu šachovnice, o kterou se hráči přetlačují ve snaze, aby každý z nich byl tím, kdo ji drží v rukách.

„Příhodné? Možná. Nelíbí se mi to. Zvláště… Když tu je očividně tolik věcí, které zatím nevím,“ zamručím nespokojeně a přešlápnu z nohy na nohu. Podlaha kuchyně mne studí do bosých chodidel, i když mne nenapadne si ani slůvkem stěžovat. „Tyhle hry… Nikdy to neskončí,“ prsty si vjedu do vlasů a shrnu si jejich část za ucho, i když je to marný boj.

Zmínka o mém tetování zní oproti tomu všemu neškodně, tedy… Aspoň chvíli, kdy sama neprozřetelně upřesním věci na pravou míru. „Ano, jednoho ze střepů Zrcadla. Jednoho… Velmi specifického střepu Zrcadla…“ naznačím mu. Nemá ani ponětí, kolik přemáhání mne stojí zůstat stát na místě, když ke mne vykročí a zastaví se jen kousek ode mne. Už nejsem na pokraji bezvědomí, abych mi nebušilo srdce a nesvědila nepříjemně kůže, když se někdo ocitne příliš blízko. Někdo cizí.

Nadechnu se a stáhnu ramena dozadu, jak se narovnám v zádech. Na okamžik si připadám jako to malé zvířátko, které se v tváří tvář možnému nebezpečí snaží udělat větší. Je to… Silnější než já. Zvláště… Po včerejšku.

Daniel se po mé ruce ovšem nenatáhne – a já mu ji ani náznakem nepodám. „Táhnou se jenom… K rameni. Tady končí,“ odpovím mu a pomalu ruku zvednu, abych stáhla část košile a odhalila konce šedivých linií, které nestačily dojít dál. Jen na pár vteřin, než si košili opět spravím a přitisknu si předloktí pravé ruky k břichu.

„Nic zvláštního. Jen jsem ten střep zvedla z relikviáře a… Pak jsem ho nedokázala pustit. Nedá se to… Nedá se to dost dobře popsat, ale nic příjemného to nebylo. Vypadl mi z ruky, když jsem se zhroutila, proto to stačilo dojít jen…“ zarazím se, když mi až teď dojde, jak… Jak moc velká chyba tohle byla.

V první chvíli jen překvapeně zamrkám, vzápětí ovšem přimhouřím oči… A rychle couvnu od Daniela pryč. O jeden krok. A pak druhý.

„Co? Za jistých podmínek? Myslíte za podmínek, že mi to někdo bude držet na kůži tak dlouho, dokud…“ Z té představy se mi málem obrátí žaludek. Až příliš dobře si pamatuji, co se tehdy dělo. Jak… Jak mě to ochromilo a… „Ne. Na mě už nikdo znovu experimentovat nebude,“ vypadne ze mne nečekaně tvrdě, tím ostrým tónem hlasu namísto cvaknutí čelistí šelmy tlačící se v rohu klece.

Delilah Blair Flanagan

„Máte pravdu. Je to Generál… Ale pozor, nikdo ho k tomu nikdy nenutil. Prostě jen… některé vzorce chování asi máme zažrané spíše do duše než do masa. To je ostatně pomíjivé. Ale duše? Ta je věčná.“ Pohlédne na tebe Langley vážně. „Tedy aspoň jsem to slyšel na pár kázáních. Jinak jsou to vcelku zábavné kratochvíle.“ Dodá skoro až spiklenecky, zatímco chystá na tác šálky s cukřenkou.

„Víte… Nechci teď znít, že vás moralizuji, ale někdy je důležitější dělat to, co si myslíme, že je správné než se všeho bát. Někdy za to zaplatíme tu nejvyšší cenu, to máte pravdu, ale zase se nemusíme ohlížet přes rameno a litovat. Protože lítost nestojí za nic. Slušně řečeno.“ Ušklíbne se a do toho se ozve pískání konvice, z které začne unikat horká pára.  

Daniel ji odstaví a sáhne po jedné ze skleněných dóz z tmavého hnědého skla, aby odsypal pár čajových lístků do sítka v konvici. Všímáš si, že se v této poměrně velké kuchyni pohybuje jistě. Ví, kde co je a kam sáhnout. Celé je to zvláštní vidět někoho takového dělat tyto prosté věci, které zcela jistě nepřísluší někomu honosícímu se titulem Ambasadora, ať už to přesně znamená cokoliv. Natož pak někoho, kdo byl v minulém životě serafínem a členem Tribunálu. Přesto právě ten ti teď chystá čaj.

„Co si pamatuji? Copak vám Alexander neřekl, že některé věci není radno probírat dopodrobna? Ale… Ano, pamatuji si váš předobraz. Předchůdkyni, chcete-li. Já… Verchiel…? Hmmh, tohle se vždycky tak špatně povídá… Jsem se s ní setkal. Několikrát, co si pamatuji. I po tom, co se jí stala ta… nemilá věc.“ Nakrčí rty nad tou zapeklitou volbou slov, se kterou není dle jeho výrazu patrně až tak spokojený. „Takže v tom sklepě jsem hned věděl, s kým mám tu čest. I tak je ale překvapivé, že tohle přetrvalo i napříč znovuzrozením. Upřímně, kdybych si na to měl vsadit, asi bych prohrál slušný obnos. Překvapilo mě to… Tedy také ve spojitosti s faktem, že se ta moc natáhla i po mně. V takových chvílích jeden docení dědictví svého předka.“ Vzhlédne k tobě na chvíli od přípravy čaje, než přejde opět k polici, aby vytáhl jinou dózu tentokrát s kávou a dal se do její přípravy ve zvláštním mosazném zařízení, které připomíná vyšší čajovou konvici s kohoutkem ve spodní části?

„Každopádně, jak už jsem říkal. Nebo neříkal? Dumah byla důležitá. Tehdy… dávno. A počítám, že i vy budete. Zvlášť s tím, co se tu začíná dít. Figurky na šachovnici se daly do pohybu a je vidět, že se všechny začínají sbíhat ve středu šachovnice. Jak příhodné, že?“ Pousměje se vědoucně než se váš hovor, a především jeho pozornost stočí k tvému tetování.

„Říkáte úlomku? Předpokládám, že se nebavíme o žádném kusu kamene ale něčeho zcela jiného… Zrcadla?“ Udělá k tobě pár kroků a zastaví se jen kousek před tebou.

„Vypadá to… autenticky.“ Zamračí se, zatímco si tvou ruku prohlíží, ale sám ji do svých nebere. „Nemožné… A přitom…“ Vydechne s jistou známkou fascinace a ještě něčeho, co je těžko rozklíčovatelné.

„Hmmh, ale ty linie nepokračují. Kam až dosahují? K lokti?“ Zvedne svůj pohled od ruky zpátky k tvé tváři. „Co přesně se stalo? Myslíte, že by… Že by třeba mohly pokračovat? Za jistých podmínek? Protože pokud ano, tak…“ Vjede si prsty do vlasů a jen potřese hlavou.

 „Tak by to mohlo všechno změnit.“

S ohledem na původ Ztracených si dokážu představit, proč se zranění způsobená jejich spáry a zuby mohou hojit déle a… A vlastně se ani o Ztracených s Danielem bavit nechci. Je to… Citlivé téma. Zvláště pro mě.

„… Generál,“ zopakuji po něm v tiché ozvěně, zatímco společně kráčíme chodbou a pohled na chvíli sklopím ke svým rukám se zaschlou krví za nehty. „Jako by to snad bylo nějaké… Zaklínadlo. Je to Generál. Zvládne to, protože to je Generál. Vyřeší to, protože to je Generál. Přežije to, protože to je Generál,“ vypadne ze mne tím tichým napjatým hlasem a ostře vydechnu. „A přitom kolikrát už asi zemřel jen… Protože to je právě Generál,“ potřesu hlavou a na okamžik stisknu rty, když si uvědomím, že jsem to řekla… Nahlas. Přesto… To, co jsem ho slyšela říci, než jsem ztratila vědomí, tehdy v té uličce… Je to má povinnost. A nebylo mi z toho dobře po těle ani na duši.

V prostorné kuchyni jsme s Danielem sami. A je to právě on, kdo se chopí konvice, aby ohřál vodu. Pozoruji ho, zatímco nejistě přešlapuji na místě a kloužu pohledem po místnosti, abych se jím nakonec vždy zastavila na serafínovi ze vzpomínky Metatrona. Poznámku o tom, na koho z nás dvou dá asi Alex víc nakonec přejdu mlčením, ostatně… Nepřekvapilo by mě, kdyby seděl u stolu nebo chodil po pokoji, až se tam vrátím. Rozhýbat. Tak to přeci říkal. Blázen, zatracený blázen, vybavím si i vlastní slova vyřčená včera nad jeho bledou nehybnou tváří.

Volně pokračujeme v naší malé konverzaci a mne stále… Více a více nahlodává, jak se mnou mluví a… A tak zcela přeskočím upozornění, že bych se najíst měla a… Zeptám se ho na to. Žádné hry, žádné přešlapování kolem horké kaše. Krkolomně to ze sebe soukám, slovo po slovu, dokud neposkládám celou větu. Ujištění, že… Nemusí se přetvařovat. Kvůli mně ne.

Nastane mezi námi ticho, zatímco přejdu blíže k oknu a natočím se k Danielovi bokem. Čelím jeho přemýšlivému pohledu, ze kterého stejně jako u Alexe nejsem schopna poznat, co se mu asi honí hlavou. A pak… Nakonec promluví.  Tentokrát se pod tíhou jeho pohledu i slov lehce ošiju. „… s žádnou z nás,“ souhlasím s ním tiše. „Co si vlastně tak dobře pamatujete? Nevzpomínám si, že bychom se někdy setkali. Tedy… Zatím jsem si na to nevzpomněla,“ opravím se.

„Tak proč tedy?“ zeptám se vzápětí. Když ne „jen“ kvůli Alexovi, kvůli tomu, co pro Kamaela znamenala Dumah, tak… Vrtá mi to hlavou. Nedává mi smysl, kvůli jaké staré známosti… „Nepomohl jste mi přeci jen tak, z nějakého rozmaru.“ Protože pro tu, která potřebovala na té aukci pomoci nejvíce nehnul ani prstem. Stejně jako ostatní Probuzení tam jen stál a sledoval, jak ji tam draží, jako nějakou věci nebo zvíře.

Když se hovor bez varování stočí k mé ruce… Vlastně… Jsem to měla čekat. S ohledem na to všechno mi to vlastně připadá jako úsměvná maličkost. Velmi zdařilá napodobenina. Krátce zaváhám, asi by nebylo nic jednoduššího říci, že to je jen ukázka umění, jakého jsou schopni v Provinciích, ale… Nikdy jsem neuměla dobře lhát. A vlastně ani nechci.

„Ano, i kávu, prosím,“ odpovím nejdříve na tu jednodušší otázku a teprve poté… Palcem přejedu po jedné z šedivých metalických linií, které se v denní světle zlatě lesknou. „Jak jsem k tomu přišla je… Dlouhý příběh. Ale ve zkratce… Dotkla jsem se jednoho úlomku. Trvalo poměrně dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala, a ještě déle, než se mi vrátila do ruky hybnost. Takže ne. Není to zdařilá napodobenina. Není to totiž vůbec žádná napodobenina…“ řeknu, zatímco opatrně Daniela pozoruji.

Delilah Blair Flanagan

„Pár dní? Ano, to je možné… Kdyby to byly jen průstřely, vsadím se, že je to u něj rychlejší, ale Ztracení? To je poněkud ošemetnější.“ Poznamená Daniel trochu tiším hlasem. „Ale jak říkám. To nejhorší má za sebou. Když nic jiného, bude to znamenat jen o něco delší hojení. Stále je to… generál.“ Povytáhne maličko obočí, zatímco kráčíte bok po boku chodbou až do kuchyně.

V místnosti jste nakonec skutečně jen vy dva. Bez služebnictva. Ač je to zvláštní, zároveň vám to dává příležitost promluvit si naprosto nerušeně. Bez zvědavých očí a uší, které by stejně dost možná nechápali, o čem že to vůbec hovoříte.

„Ještě nevstal? Tedy… Asi se ty roky na něm přeci jen podepsaly.“ Uteče Danielovi napůl úst, zatímco napustí vodu do kovové konvice, kterou postaví na plynový vařič.  „A nebo je to skutečně tím, že na vás dá víc než na mě? Asi se mu ani nedivím…“ Modré plamínky se rozhoří a začnou olizovat dno konvice plné vody.

„Tak asi čaj.“ Utrousí, než přejde pár kroky po místnosti a opře se bokem o pult. „V pořádku, počítal jsem, že se zde stejně kvůli vám zastavím, tak to alespoň nemusím odnášet sám.“ Mávne rukou k již připravené zásobě zdravotnických potřeb, jako kdyby to nic nebylo. Přesto je to zvláštní. To že vám pomáhá. Že by ti tam dole pomohl jen kvůli tomu, že se s Alexanderem znali pár desítek let zpět? A jak by vůbec mohl vědět, že jste se vůbec v tomto životě už potkali? Nebo to celé prostě bylo kvůli Dumah a Kamaelovi? Plavovlasý muž před tebou ti k tomuto zrovna příliš indicií nedal. Měli jste však dost jiných, závažnějších problémů.  

„Nemáte hlad? Vím, že už jste to asi slyšela milionkrát, ale něco byste sníst měla… Ale chápu. Třeba časem.“ Pokračuje dál tím nevázaným tónem, jenž by si od někoho jako on nečekala. Zvlášť ne po tom, co se stalo tam v přístavu. A tak ti to nedá a prostě se zeptáš. I když je těžké tu otázku poskládat do uceleného celku, postupně ji ze sebe vysoukáš. A Daniel? Povytáhne obočí a chvíli si tě přemýšlivě prohlíží. Je těžké říct, co se mu asi honí hlavou. Skoro to vypadá jako kdyby si spíše prohlížel nějaký obraz v galerii a snažil se přijít na to, co se autor snažil na plátně vyjádřit za emoce.

„Kdo jsem já, abych vás soudil. Tohle nikdy nebyla má záliba. Od toho jsou jiní.“ Promluví nakonec a prostě jen… pokrčí rameny. „Navíc, pokud si dobře pamatuji, není to s vámi tak snadné. Nemám pravdu?“ Skloní trochu tvář a věnuje ti zkoumavý pohled. „A ne, nedělám to jen kvůli Alexanderovi. Upřímně, ani jsem netušil, že je v Novém Jeruzalémě. Natož to, že se znáte… I když, zrovna tohle by mě asi mělo z toho všeho, co se mi za poslední dny stalo, překvapovat nejméně, že?“ Ušklíbne se krátce.

„Hmm, ta ruka…“ Sklouzne mu pohled k tvé ruce, na níž jsou patrné linie šedo zlatého tetování vinoucí se vzhůru a mizející pod lemem rukávu. „To vypadá jako velmi zdařilá napodobenina… Až nezvykle zdařilá.“ Ukáže na ni, než přejde k jedné ze skříněk, aby vytáhl čajovou soupravu.

„Jak jste k ní přišla?“ Zeptá se tě jen tak, když už tu čekáte a začne na pult stavět postupně kousky vcelku pěkného ale ne zrovna přezdobeného porcelánu. „Takže tedy i kávu nakonec?“ Vzhlédnou k tobě jeho nazelenalé oči, aby vyměnil jeden z čajových šálků za větší a sklonil se pro něco dalšího.

Naslouchám každému tónu, který se ozve z klavíru a na krátkou chvíli si snad i dovolím přivřít oči. Je tak… Lehké vzpomenout si. Vybavit si ruce klouzající po klávesách navzdory tomu, že to nejsem já, kdo sedí na stoličce. Skladbu si vyslechnu až do samého konce a pak ještě pár vteřin tiše vyčkám, než se odhodlám promluvit a prolomit tak ticho, které nastane. Daniel nepůsobí ani trochu překvapeně, když se ozve ze dveří můj hlas. Snad ho i chvíli podezírám, že o mně celou dobu věděl, ale… Nakonec nezáleží na tom, jak to bylo.

„Znám, více než dobře,“ krátce kývnu hlavou, kterou vzápětí nakloním lehce ke straně. Slyšet ho mluvit o hudbě je… Něco, co jsem dnes opravdu nečekala. Na druhou stranu, to ani ten výhled z okna na panorama Jeruzaléma. „Pravda, na večírku byste jí většinu publika neoslnil, ale… Jako by snad kterýkoliv z těch lidí doopravdy rozuměl hudbě a tomu, co vypráví,“ pokrčím zlehka rameny. Jindy bych se i s těmi slovy pousmála, ale dnes… Ne, nejde to. „Jste zbytečně skromný. Poznám dobrého hráče na klavír, když ho slyším,“ poznamenám. I kdybych nevěděla, s kým mám tu čest… Tak já to vím. S Alexanderem se třicet let neviděli a seznámili se během války o Provincie. Je tak až příliš lehké si spočítat, že muž sedící přede mnou bude přinejmenším stejně starý jako Alex a já pochybuji, že hraní na klavír by snad mohlo být jen jeho novým koníčkem. Ne, na to hrál až příliš jistě, uvolněně, bez nutnosti se soustředit na každé zmáčknutí klávesy.

Při jeho ujištění na okamžik nakrčím obočím jak mne tím maličko… Rozhodí. Nejsem si jistá na co přesně tím naráží, ačkoliv… Možná po tom, co viděl včera večer v pokoji… Místo odpovědi raději jen vydechnu a přejdu to mlčením.

„Vypadá lépe, dokonce i sám připustil, že bude pár dní trvat, než bude v pořádku,“ narovnám se, zatímco skoro až závistivě sleduji, jak Langley sklápí kryt klaviatury, aby jej zavřel. „Hm, zatím se netvářil, že by hodlal z postele vstávat, ale je pravda, že ta slova o tom, jak se jen potřebuje rozhýbat – zněla varovně,“ tiše si povzdechnu v ostrém kontrastu s Danielovým pobavením. „Ale… Myslím, že dnes bych ho mohla zvládnout přinutit, aby poctivě ležel nebo… Hm, aspoň v té posteli seděl,“ na okamžik sklopím hlavu a promnu si kořen pasu mezi palcem a ukazováčkem. Alexander jako pacient byl pro mne něco naprosto nového, ale už jen s těmi obvazy mi stačil dokázat, že bude noční můrou každého, kdo by ho měl na starost.

„Ano, prosím, něco teplého… Čaj nebo kávu,“ kývnu hlavou a mimoděk ustoupím rychle ze dveří na chodbu, abych mu uhnula stranou, když kolem mne prochází. Bez protestů jej následuji, dokonce i po schodišti. Snad mě to jen nutí k zamyšlení… Patří mu jen pár pater nebo celá ta věž? Langley… Snažím si v duchu vybavit to jméno, ale je těžké z paměti cokoliv dolovat.

Chodba působí podivně prázdně a tiše, skutečně to příliš nepůsobí, že by zde bylo nějaké služebnictvo, ale… Ne, pochybuji, že by si tady snad uklízel sám. Někdo mu sem musí minimálně docházet.

Každopádně kuchyně, kterou jsem si ze všech domácností pamatovala jako tu nejrušnější část domu, je prázdná. Opravdu tu nikdo není. Přesto to zde působí uklizeně, udržovaně. Přesto si zde připadám poněkud nepatřičně, zvláště když pozoruji, jak se vaření vody ujímá sám pán domu. To je rozhodně… Dost nezvyklá situace. Vlastně ani nevím, jestli jsem někdy v takové byla…

„Ah, výborně. Děkuji, pane… Danieli. Obvazy mu na pár místech prosákly, sice to není nic hrozného a podle Alexe to až příliš řeším, ale…“ drobně se zarazím a opět si jen odkašlu, „ehm, děkuji,“ zopakuji, co už jsem jednou řekla a krátce se podívám směrem k nachytanému košíku s lavorem. Je až… Udivující, že na to myslel a má to zde nachystané, ale rozhodně oceňuji, že aspoň někdo se mne tu nesnaží přesvědčovat o tom, že to počká na později.

Vlastně… Vlastně jsem až poněkud nesvá z toho, jak… Jak je klidný. Vlídný? Včera jsem neměla už žádnou kapacitu na to řešit… Cokoliv, ale teď tu poněkud nejistě přešlapuji a vlastně nevím, jak bych se měla chovat.

„Alex nic k jídlu nechtěl a já… Po pravdě… Nemám na jídlo zrovna myšlenky,“ odpovím o něco tišeji a přistihnu se, že se držím si v dlani žmoulám vlastní prsty, jak nevím, co s rukama. A když padne ta prostá otázka… Tak… Tak to prostě nevydržím. „Já… Vážně mi tu… Po tom… Všem… Co jsem…“ nedopovím to, ne, nedokážu… To říct nahlas. Zatím stále ne. „… Nabízíte… Horkou čokoládu?“ bezděčně si vjedu prsty do vlasů v tom poněkud bezradném gestu.

„Tedy… Chci jen říct, nemusíte se k mně chovat mile… Kvůli Alexanderovi,“ naznačím mu a vlastně si ani nejsem jistá, proč to vůbec říkám nahlas. „Nebo jsem možná měla zůstat u toho, že bych chtěla jednu kávu a jeden čaj…“ přiměji se spustit ruce podél boků – jen abych se vzápětí chytila za loket a popošla po kuchyni pár kroků blíže k jednomu z oken.

Delilah Blair Flanagan

Zvuky hudby tě neomylně přilákaly na místo. Jako můru láká světlo. Daniel skutečně nepůsobí, že by tvou přítomnost, jakkoliv vnímal. Prsty kloužou po klávesách a když lehce natočí hlavu do strany, můžeš vidět, že se mu ve tváři usadil spokojený lehce zamyšlený výraz. Tón střídá tón a ty se tiše opíráš o rám dveří a čekáš, až bude po všem. Občas máš pocit, jako kdybys v prstech cítila, ty naučené pohyby. To, jak víš, po které klávese, v jakém taktu hmátnout. Prstoklad, který se ti vepsal do svalové paměti, aniž by sis to uvědomovala.

A pak zazní posledních několik not a s koncem skladby se rozhostí ticho. Langley nenaváže další skladbou a nebo to snad nestihne? To už totiž promluvíš a muž před tebou se otočí na stoličce, aby na tebe pohlédl přes rameno. Nevypadá zaskočeně natož polekaně. Spíše působí zvláštně poklidně.

„Znáte ji? Není to moc rozšířená skladba nebo spíše dostatečně populární.“ Povytáhne koutek rtů do mírného úsměvu. „Málo gradace a příliš… melancholie. Věřím tomu, že by ji někdo mohl nazvat nudnou, ale… Ale mám ji rád.“ Skoro až provinile pokrčí rameny.

„A možná je to také tím, že je to něco, co zvládnu zahrát bez chyby.“ Dodá vzápětí skromně, i když je těžké uvěřit tomu, že by Daniel nevěděl, jak hrát na klavír. To už si na jeho hudebním projevu poznala. To, že netápal a mechanicky nemačkal jednu klávesu za druhou soustředěný především na správné technické provedení skladby než samotné procítění hudby.

„Ale v pořádku. Nerušíte. Jsem rád, že jste vzhůru a hmm… přišla jste sem.“ Odpoví ti poněkud záhadně. Kam jinam by si snad šla? Nebo snad narážel na to, že bys mohla utéct? Skočit z okna? Kdo ví. Rozhodně tě nehlídal, kdyby ses o něco z toho snad chtěla pokusit.

„Jistě, jistě… Něco k pití a obvazy. Jak se má náš pacient? Počítám, že v tuhle dobu už bude těžké udržet jej v posteli. Tak trochu jsem se obával, aby to nebyl on, koho tu najdu strašit po chodbách.“ Tiše se uchechtne té představě, než se natáhne, aby pomalu sklopil kryt klaviatury.

„Počítal jsem, že dřív nebo později na to dojde, tak... Pojďme.“ Vytáhne se na člověka nezvykle plynulým pohybem na nohy a vykročí k tobě. „Říkala jste něco horkého k pití?“ Ujistí se jen krátce, než projde kolem tebe a pokyne ti rukou, abys jej následovala. Procházíte chodbou dál, než sejdete jedno schodiště. Působí to zde jako jedno z honosnějších sídel, která si znala. Snad jen za okny si až teď příliš dobře všímáš mraků a modré oblohy, které nejsou výhledem typickým pro většinu domů v Zahradách.

Alexander měl dost možná pravdu. Po cestě nenarazíte na jediného dalšího člověka a to dokonce i když vejdete skrz jedny širší dveře do místnosti, kterou poznáváš. Vždy z ní byl slyšet cinkot nádobí a linula se z ní vůně i naopak někdy nepříjemné pachy jídla. Nebylo to místo, kam bys jako paní domu příliš často chodila. Byla to záležitost sloužících, aby se o takové věci starali, ale tady… Ani tady nikoho takového nezahlédneš. Přesto je místnost uklizená a povrchy dřevěného nábytku se lesknou. Ne, tyhle všechny prostory Daniel zcela jistě nemůže sám udržovat, ale pokud si sem nezve hosty, asi není nutné zde vše tak často cídit.

„Takže… Říkala jste něco horkého?“ Zeptá se tě, než se skloní k jedné ze skříněk, aby vytáhl mosaznou konvici na čaj a naplnil ji vodou.

„Jinak obvazy a vše potřebné na převaz jsem nachystal už tam… V tom košíku.“ Ukáže kamsi za tebe a tam kousek od dveří je na jednom z pultů položený nízký hranatý proutěný košík, který vypadá plně naložený dalšími potřebami na ošetření ran. Dokonce je tam opět i prázdný kovový lavor, aby sis jej mohla dle potřeby naplnit teplou vodou.

„A opravdu chcete jen něco k pití? Určitě by se tu našlo něco k jídlu. Hmm, čaj, kávu nebo snad horkou čokoládu?“ Zazní ta prostá otázka, kterou doprovodí Danielovo pousmání a zkoumavý pohled, kterým tě počastuje.

I přestože to všechno vím, že Alexander bojoval ve válce jako každý jiný voják, než se dostal do pozice Generála spojeneckých vojsk, tak se to neposlouchá dobře. Má představivost pracuje naplno, a je pro mne tak až příliš snadné si ho představit, jak leží zmasakrovaný mezi ostatním poli a jako zázrakem ještě dýchá, zatímco… Prostě jen vydechnu a raději vstanu z postele. Ačkoliv z výměny obvazů neustoupím ani o krok – dokonce ani v tváří tvář Alexanderovu výrazu, na který reaguji pozvednutým obočím a následným potřesením hlavy. Stejně bude nutné se na ty rány podívat kvůli stehům a tomu, jak se hojí, výměna gázy a obvazů je tak už jen to nejmenší. A pokud si Alex myslí, že se snad nechám uchlácholit jeho typickým „tohle není poprvé, za pár dní to bude samo pryč“ tak je na velkém omylu.

„V tom případě se zdá, že před sebou máte ještě dlouhý rozhovor, po třiceti letech…“ poznamenám to první, co mne napadne. Stejně je to zvláštní, narazit na někoho z Alexova minulého života, jehož detaily si stále tak bedlivě střežil až na těch pár věcí, které se mi z něj přeci jen při našich večerech podařilo vytáhnout. Snad jen okolnosti jejich setkání…

Více už nedodávám, sama se na okamžik ztratím ve vlastních myšlenkách, vzdálených na hony od Generála i Ambasaroda. Kapesní hodinky Noaha mizí v mé kapse, kde mne i přes látku kalhot pálí na kůži. Je to… Osud nebo prokletí, že se ke mně vrátily? Ale… Ne, ne. Ted nad tím nechci přemýšlet. Alex… Alex má přednost. Donesu mu sklenku vody a přeci jen na okamžik nechápavě nakrčím obočí, když mi odpoví… No, jak mi odpoví. Jen trochu co? Nechápu, co se mi tím snaží naznačit, a tak se bez dalšího otálení přesunu k oknu, abych z něj odhrnula těžké závěsy a vyhlédla ven.

Chvíli tam zůstanu jen nehybně stát, a to navzdory lezavé zimě protahující se pod okny. Pohled z okna ven mne zastihne dokonale nepřipravenou. Kloužu očima po střechách tvořících panorama města až nakonec svoji pozornost obrátím k obrysům mohutných zepelínů plujících v oblacích. Z jedné střech hluboko pode mnou se vznese hejno ptáků, a dokonce ani ti nevzlétnou do výšin, ve kterých se tenhle pokoj nachází. Doslova… Doslova mi to vezme dech. K těmhle věžím jsem vzhlížela už jako malá holka, připadaly mi jako by vystoupily z kouzelných příběhů. Mohutné věže pnoucí se až k samotným nebesům, s věžemi mizejícími v mracích… Pohled dolů na město je jako… Jako bychom doopravdy stáli v mracích a shlíželi dolů. Stejně… Stejně jako oni. Ti, kterými jsme byli.

„Přináší to… Tolik vzpomínek,“ hlesnu tiše. „Tohle jsem… Opravdu nečekala. Možná si začnu psát seznam zvláštních míst, kde se proberu z bezvědomí. Začíná to být opravdu rozmanitá sbírka,“ poznamenám zamyšleně, zatímco stále stojím v okně a rozhlížím se kolem. „Hm… Jednou serafín, navždy serafín,“ šeptnu již takřka na samotné hranici myšlenky. Ti, kteří byli nejblíže Otci… Připadal si takhle vysoko v oblacích? Blíže Otci, Zlatému městu, které jsme ztratili… Avšak jen pouhé pomyšlení na Boha mne přiměje s cuknutím od okna rychle odstoupit.

Lepší bude… Daniela najít. Požádat ho o čaj nebo kávu a čisté obvazy. Asi i lavor s horkou vodou na omytí ran od zaschlé krve. Krátce se zarazím, když Alex stejně jako já… Chce něco říci, a přesto si to úplně stejně rozmyslí. Nenaléhám na něj ani nevyzvídám, jen kývnu hlavou a s krátkým ujištěním, že jsem za chvíli zpátky, vykročím z ložnice na chodbu. Dveře za sebou tiše zavřu a ocitnu se… Sama.

Až nyní mi z hrdla vyrazí ten dlouhý rozechvělý výdech, se kterým se na chvíli zapřu o stěnu vedle dveří a pár vteřin tam jen stojím… Než se narovnám a udělám pár kroků vpřed. Ze všecho zde doslova křičí Jeruzalém, drahé dřevěné a ručně vyřezávané obklady, obrazy i mosazné kování lamp…

Překvapeně zůstanu stát na místě, když ke mne dolehne prvních pár tónů pianina skládajících se v té tolik známé melodii. Znám ji. Jistěže ji znám… Ráda jsem ji hrála, když venku pršelo a Barth nebyl v domě. Kate se líbila a… Dost. Tiše našlapuji chodbou směrem ke dveřím, zpod kterých se hudba line. Jsou pootvřené… A tak jen krátce zaváhám, když jejich křídlo sevřu mezi prsty a opatrně je pootevřu.

Zůstanu stát na prahu, s pohledem upřeným na záda Langleyho sedícího u klavíru. Nehraje vůbec špatně, nezachytím jediný falešný tón ani zakolísání rytmu. Oproti expresivnímu vyjádření většiny klavíristů, které jsem za svůj život dodala je ta skladba v podání Daniela mnohem více… Komorní, tišší a postrádající drama velkých emocí, přesto je v tu chvíli jako balzám pro moji mysl. S ohledem na cynický úšklebek, kterým mne včera hned několikrát počastoval je tohle nečekaný výběr melodie, přesto… Svým zvláštním způsobem… K tomu, jak ho vidím v tu chvíli já se… Hodí.

Neodkašlu si, ani nedám nijak najevo, že tam stojím – ať už o mě ví nebo ne. Zůstanu mezi dveřmi, ramenem se opírám o jejich rám a… Zkrátka jen tiše naslouchám tónům rozechvívajícím vzduch, dokud nezazní poslední z nich.

„Připadá mi to jako věčnost, co jsem ji slyšela naposledy…“ promluvím do ticha, které nastane tím tichým zastřeným hlasem než… Než si tak trochu rozpačitě odkašlu. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás… Rušit,“ pokračuji rychle dál. „Myslíte, že bych vás mohla požádat zase o něco… Horkého k pití? A také čisté obvazy a trochu teplé vody…“