Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

Plány jsou nakonec dané. Kdo by to byl čekal, že se budeš tak brzy zase odvážně vydávat do ulic Nového Jeruzaléma. Avšak, co jiného ti zbývá. Sedět tady a čekat na to, až… Co vlastně? Nemá smysl zůstat zavřená mezi čtyřmi stěnami. Toho sis už užila až až.

Alexander popíjí čaj a stejně tak i ty si dovolíš pár doušků silné kávy. Cukru v ní je skutečně dost. Skoro to až připomíná nějaký z kávových dezertů, avšak není ho tolik, aby po každém napití trnuly zuby. To ticho se nedá zrovna nazvat léčivým, a i když jej Alexander nakonec rozbije, příliš ti nepomůže. Jistě, slova tohle nespraví. On to nespraví. Přesto ve tvém hlase je patrná nervozita hraničící s hysterií, když mu odpovídáš. Alexander se zarazí, nadechne se… a nic dalšího neřekne. Ostatně co na tohle říct.

Nakonec se přeci jen vydáš k posteli, kam tě beze slov pozval. Usadíš se vedle něj a vytáhneš nohy na matraci. Jako tolikrát v Dvarace, ovšem za mnohem radostnějších okolností. To vybídnutí k promluvení si. Tě do ničeho nenutí a vlastně se pro něco takového těžko hledají slova, ale přesto po chvíli promluvíš. Jde to ztuha. Jako když se roztáčí kolečka zadřeného a zrezlého stroje. Ovšem s každou další otáčkou, každým slovem, se to zdá o něco málo lehčí. Alespoň skládat věty a zkusit o tom mluvit.

Alexander tě poslouchá a neskáče ti do řeči. Promluvíš o tom všem. O tom, co se na aukci dražilo včetně toho, koho jsi tam potkala. O té vaší nečekané rozmíšce i nečekanému bodu dražby, který ho tak potěšil. Zvlášť, když vyhrával. Stačilo přihodit a nebo… A nebo se o to postarat jinak. Nikdy si je nelitovala. Všechny ty, kteří tomu přihlíželi. Avšak byl mezi nimi Noah. Se svými rozkazy a… Až opožděně si všimneš, že Alexander položil ruku na tvou pokrčenou nohu na posteli. Vydává příjemné teplo, podobně jako hrnek kouřící kávy ve tvých rukou.

„Hmm, popravdě jsem o té aukci nevěděl přesné detaily. Vzhledem k tomu ale, co se mělo dražit za předměty a že to celé probíhalo v utajení, tušil jsem, že to nebude jako aukce v galerii.“ Zachmuří se, aniž by svou ruku stáhl zpátky k sobě. „Říkáš, že se dražily zbraně? Kontrakty? To… mě vlastně ani nepřekvapuje.“ Odmlčí se a skloní pohled k zemi. „Stejně jako, že tam byl i někdo z nás. Jako aukční předmět. Tohle… Tyhle věci se stávaly. Stávají. Lidé… Probuzení. Ve výsledku je to jedno, o koho jde. Jsou to jen nešťastné duše. Dříve to bylo až příliš… běžné. Tenhle svět není fér a někteří si vytáhnou při narození opravdu špatné karty k odehrání téhle partie.“ Pokračuje klidným hlasem, avšak stopy po nějakých silných emocích bys u něj hledala marně. Ne, nedá se říct, že je to jen suché konstatování, ale jistá smířenost je z Alexandera patrná.

„Takže Fernsby. Ten…. Fernsby.“ Přeci jen se nakonec v Alexanderových očích nebezpečně zableskne a ruka na tvé noze se krátce sevře v pěst. Jistě, i Alexander má s tím mužem nevyřízené účty a nejedná se pouze o ty, které se týkaly tebe. Ne, je tam toho víc. Mnohem víc.

„Nakonec tedy vyhrál a pak se to stalo…“ Hlesne Alexander nakonec. „Hmmh, to… Del, podívej se na mě.“ Natočí se na posteli tak, aby k tobě byl čelem a počká, až k němu zvedneš pohled. „Nemůžu ti říct, že je to v pořádku. To, co se stalo… Není to v pořádku. Ale… Ale vím, čeho jsou lidé zahnaní do kouta schopní. A nejenom lidé. Viděl jsem toho až moc… Sám jsem to zažil. Takže ne, nebudu to omlouvat a snažit se ti namluvit, že se nic nestalo. Stalo.“ Zazní jeho vážná slova a ten poněkud nekompromisní rozsudek. Přesto bych s Alexanderově tváři hledala marně stopy po nějaké zlosti či znechucení, které by si podobné akce u jiných zcela jistě vysloužily.

„Ale to je právě to. Stalo se to. Stejně jako se stala spousta dalších špatných věcí na tohle světě… A my se s tím musíme vypořádat. Jako vždy.“ Kývne rozhodně. „Nejsi na to sama, Del. A já tě jen tak nepošlu pryč, i když si snad myslíš, že by to tak bylo lepší.“ Dotkne se tvé tváře.

„Už sis mohla všimnout, že v některých věcech jsem dosti… zatvrzelý.“ Poskočí mu koutek rtů o něco nahoru do překvapivě vlídného úsměvu. Jen v těch černých očích vidíš, že zůstal ten nezvyklý smutek, který se tam usadil už na začátku tvého vyprávění? Nebo tam byl snad už dřív? Nejsi si jistá. Každopádně nezmizel ani teď.

Vera De Lacey

Utíkáš. Nejprve nesměle a klopýtavě, ale čím dál jsi od středu místnosti a od něj, tím jistěji se držíš na nohou. I když něco v tobě křičí, aby ses otočila a vrátila se tam, kam patříš, víš, že to není hlas, který by patřil tobě. Nikdy to nebyl tvůj hlas. Hlas Very. A víš, že pokud by ses otočila, nezbylo by z tebe nic. Prostě… nic. Ani ten hlas.

Nakonec ale viditelně nejsi jediná, kdo dorazil ke dveřím vedoucím do sálu se zlatým zařízením. Ať už je na druhé straně kdokoliv, rozhodně si nebere servítky s tím, aby se sem dostal. Jeden výstřel stačí k tomu, aby to v tobě hrklo a z dveří se rozletělo kromě kulky i několik třísek a pak… je prostě ten někdo vykopne.

Vaše setkání začínají být stále zvláštnější a zvláštnější. Ne, tentokrát jej nevidíš sedět v potemnělém interiéru vzducholodi a zachmuřeně hledět okénkem na město. Dokonce ani k němu nepřicházíš promáčená až na kost a s informací, že jsi selhala. Vaši dohodu nedodržela. Snad jen ty slzy… Ty slzy k tomu patří.

William vysloví tvé jméno jako už tolikrát před tím, jen tentokrát v jeho tónu a vlastně i tváři vidíš překvapení. Jestli čekal kde co, tak zcela jistě ne to, že budeš stát hned za vykopnutými dveřmi se zoufalou tváří pokrytou krví a slzami. Překvapení se změní v zamračení a jeho oči potemní.

„Pojď! Hned.“ Natáhne k tobě ruku v tom prostém a všeříkajícím gestu, avšak nečeká na to, až se snad k něčemu rozhoupeš a doklopýtáš k němu. Pár kroky zruší vzdálenost mezi vámi a chytí tě za paže, aby tě okamžitě stáhl do chodby, ze které přišel. Drží tě pevně, ale ne tak, aby ti vyloženě ublížil. Přesto by ses měla asi docela problém mu jen tak vysmeknout. Ještě, než tě zatáhl do bezpečí chodby, všimla sis toho šoku v jeho tváři, když zahlédl, co vše je v sále. Kdo všechno. Avšak i tak tě prvně nejdříve zády přitiskl na dřevěné obložení chodby pryč od toho všeho.

Nakonec možná bylo dobře, že měl dnes svůj čas rezervovaný jen pro tebe. Avšak tohle mělo k příjemně strávenému odpoledni nebo spíše večeru v jeho společnosti opravdu daleko.

„Laylah? Hmmh… Jistě!“ Semkne pevně rty až zbělají, jak se z nich vytratí veškerá krev. „Zůstaň tady, Vero. Ano? Musím… Zatraceně!“ Trhne hlavou do sálu, kde oba vidíte, jak žena s bílými vlasy cosi odepíná ve spěchu z soustavy zlatých kružnic. Vévodovy ruce tě pustí a ty poklesneš v kolenou, jak najednou nečekaně přijdeš o podporu.

William vykročí pár rychlými kroky zpátky do sálu. Smrtelně vážný výraz v bledé tváři.

„Okamžitě se vzdejte. Granville… Laylah.“ Rozezní se jeho zvučný hlas po celém prostoru sálu.

„Soudce?... Nakire?“ Slyšíš odpovídat chraplavě druhého muže. Aniž bys ho viděla, víš, jak se tváří. Jak klečí na zemi uprostřed zářících kruhů.

„Pane… Musíme…!“ Hlas Laylah se ztlumí a vytratí v šepotu.

„Ne!“ Ozve se Williamův výkřik, do nějž zazní výstřel.

Avšak…

Kulka se zavrtá do stěny. V místnosti se však rozhostí všeříkající ticho. Kruhy na zemi pohasnou. Jsou prázdné. Lucifer s Laylah jsou pryč. Prostě jen tak. Elijah, který by nikoho nikdy nikam nepřemístil, byl skutečně pryč…

… A on byl zpátky.

♬♬♬♬♬

Jakmile na sobě ucítím tápavé pohledy obou mužů, tak jen rychle zavrtím hlavou a nedodám nic, čím bych svoji otázku rozvedla nebo upřesnila, koho mám vlastně na mysli. Namísto toho jen polknu ten knedlík tvořící se v krku a nechám jejich hovor volně plynout dál, jakkoliv se točí kolem mne. Tedy aspoň do okamžiku, než se i ode mne očekává nějaká odpověď. Prsty si prohrábnu zcuchanou hřívu rusých vlasů, které přímo žadoní po kartáči a… A vlastně bych se za normálních okolností děsila chvíle, kdy na sebe pohlédnu do zrcadla, nicméně teď… Nezáleží mi na tom. Dokonce ani na tom, že tu jsem bosá, mám zmačkanou košili a z rukou stále cítím slabý odér krve, co mi zůstala za nehty. Matka by se zděsila, kdyby mne viděla takhle, navíc ve společnosti… Kohokoliv. Ale matka tu není… A ani už nikde nebude.

„Já bych si ještě včera také vsadila na sebe,“ zamumlám polohlasně. A také jsem to udělala… A podívejme se, kde jsme. Ale nakonec mne ani tohle neodradí od mého plánu zajet pro naše věci, jen… Jen ho trochu odložím. Nejdříve Alexander, potom věci. Když mám v hlavě plán, tak jsem o něco… Klidnější? Nejsem si jistá, že je to to správné slovo, ale dokud něco dělám, tak zvládám fungovat. Přemýšlet. Netopit se v tom a nehnípat se ve všech těch čerstvých i starých ranách.

„Ne… Ne, tohle mezi mé talenty opravdu nepatří, zatím,“ povzdechnu si a potřesu hlavou ve své snaze to celé i ze své strany aspoň nějak odlehčit. „Dobře… Já… Pak si vás tedy najdu,“ souhlasím s Danielem. K Alexovi jen krátce zalétnu pohledem, moc dobře jsem si předtím všimla, jak… Jak se zatvářil, když jsem zmínila náš návrat domů. Do Dvaraky. Stačilo tak málo, aby mne na chvíli rozhodil, stejně jako uvědomění si, že… Že jsem to místo označila za domov. Mohla by to být snad ještě větší ironie? Kolik měsíců jsem se v Provinciích trápila a opakovala si, že to není můj domov a nikdy nebude. Přesto bych teď dala všechno na světě, abychom teď hned opustili Jeruzalém a vrátili se do prosluněného horkého domu…

Daniel nás vzápětí s tím rozšafným gestem opustí a ložnicí se jako na povel rozhostí ticho. S šálkem čaje v rukách přejdu k Alexovi, abych mu jej opatrně podala. Vzápětí od něj nejistě ukročím o dva kroky zpátky a poněkud bezradně se rozhlédnu po ložnici, abych…

„… vodu…?“ vyhrknu roztěkaně a poněkud zmateně se podívám na Alexe, avizované dveře, lavor a… „Ah, vodu. Horkou vodu. Tu… Ano, tu budu potřebovat, hned…“ udělám pár kvapných kroků ke stolu, abych rovnou přešla od slov k činům a šla do lavoru přichystat horkou vodu na omytí Alexových ran. Je to ovšem právě jeho hlas, který mne zastaví uprostřed pohybu. Vypít si kávu… To jsem… Chtěla. Avšak Alexův dovětek mne na okamžik rozhodí na tolik, že tam jen strnule stojím a hledím spíše skrze něj, zatímco se s tichým syknutím snaží trochu pohodlněji usadit.

Nakonec se rozejdu ke stolu, abych si do hrnku s kávou vsypala… Tentokrát už ne polovinu cukřenky, ale rozhodně si kávu osladím více než je dokonce i u mne zvykem. Krátce ji promíchám a natočím tvář směrem k Alexovi, když na mne znovu promluví.

„Nemám hlad,“ vypadne ze mne bez rozmýšlení za doprovodu divokého potřesení hlavy. Vzápětí se na pár vteřin zarazím a… A… „… lehké… Co přesně asi nebude zrovna lehké? Najíst se? Žít? Aspoň na chvíli předstírat, že se nic nestalo?“ vypadne ze mne s poněkud nervózním zasmáním se, které vůbec nekoresponduje s tím, co jsem právě řekla.

To zarazí i mne dost na to, abych se překvapeně zamrkala. Jednou rukou si promnu tvář a přinutím se vydechnout. Poskládat zpátky těch pár střípků, co se vysypalo z rámu, zatímco několikrát usrknu z kávy, jejíž chuť přeci jen vnímám lépe jak včera. Nakonec se rozejdu k posteli, abych se na ni posadila přesně tak, jak to dámy nedělají. Nohy vytáhnu nahoru a poskládám je pod sebou a nahrbit se nad hrnkem kávy hřejícím do prstů. Chvíli tam jen mlčky sedím a stejně jako Alex upíjím z šálku. Připomíná to jednu z našich poklidných chvil, ale ve skutečnosti to k ní má tak moc daleko, že… Že mne to ticho přinutí jej prolomit vlastním hlasem.

„Já… Vím… Že bych o tom měla mluvit. Vysvětlit ti to a… Já jen… Nevím…“ raději se napiju kávy, abych získala čas k poskládání myšlenek do vět. „Všichni byli v maskách a bylo to… Já… Zvládala jsem to. Byla jsem jen nesvá… Neřekl jsi mi, že se tam bude dražit i tolik… Zbraní. A domy, kontrakty, to bylo… Nečekané. Věci… Naše věci, tedy… Památky byly až… Poslední,“ potřesu hlavou. „Když se mělo začít dražit, tak… Do mě vrazil. Fernsby. Prostě do mě vrazil a omluvil se mi. Promiňte. To mi řekl. Promiňte,“ svaly kolem čelistí mi na okamžik zatuhnou a já najednou ztichnu, ovšem vzápětí se přinutím pokračovat dál.

„Uhodila jsem ho. Prostě jsem ho… Praštila pěstí,“ šeptnu. „On mě pak… Chytil. A poznal mě. Četl… Četl ty zatracené knihy a…“ roztřeseně vydechnu. Tohle není vůbec tak lehké, jak bych si přála. „Pohádali jsme se. Málem… Málem nás vykázali ven, ale… Nakonec ne. A pak tam… Pak tam přivedli tu ženu. Jednu z nás, Alexi! A… A dražili ji. Prostě jen tak jako nějakou věc a nikdo… Všichni se jen dívali… Dívali se a přihazovali a… On… Taky… A pak… Vyhrál,“ sevřu hrnek na okamžik natolik pevně, až porcelán tiše zakvílí po mými prsty. Je to stále příliš čerstvé na to, abych to dokázala odvyprávět bez všech těch palčivých emocí a… A vlastně… To není zdaleka ta nejhorší část v mém vyprávění, přesto odhodlat se k tomu dalšímu…

Delilah Blair Flanagan

Rozhovor se opět stočí k závažným tématům. Ne, o počasí ještě nepadla ani věta. Je to skoro až zpronevěření se nepsaným pravidlům jeruzalémské etikety. Ovšem na tu se tady moc nehraje. A ani to tak nevypadá. Alexander bez košile omotaný jen obvazy. Ty v pomuchlaném oblečení, které dámě nepřísluší, a ještě s bosýma nohama ťapajícíma po podlaze. Pouze Daniel jako jediný z vás vypadá tak nějak kultivovaně. Ovšem to se dá asi očekávat, když je také jediné, kdo je zde doma.

„Co? Kdo? Jaká žena?“ Pohlédne na tebe tázavě Alexander, který viditelně netuší, o kom přesně mluvíš. Daniel také povytáhne o něco výše obočí, jak také tápe v tom, koho si tím myslela. Ať už si ale za tím představí kohokoliv, neskáče vám do rozhovoru a ani nepřidává nějaké své domněnky. Jediný z vás, kdo byl na místě až do konce byl totiž Alexander. A také to na něm bylo vidět.

„Jistě, můžete si vzít drožku.“ Pokrčí nevzrušeně rameny. „Bezpečné? Tak, ano… Teoreticky by to tak mělo být. Ale v tomhle městě se bojím dávat někomu mé slovo, že se i při sejití schodů nic zlého nestane. Ovšem… Ano, kdybych si měl vsadit, vsadil bych si na vás. Jestli vás to uklidní.“ Usměje se na tebe Daniel, jehož slova ovšem zas tak uklidňující nebyla. Rozhodně by sis dovedla představit lepší.

„Dobře, tak si tedy vypijte kávu a dořešte si, co potřebujete. Až budete chtít pro tu drožku, tak mě tu někde raději najděte. Bude lepší, když vás vyprovodím k východu. Počítám, že mezi vašimi talenty není kromě brzkého probouzení se z bezvědomí i to, že byste během něj vnímala, kudy vás vláčí.“ Zareaguje Daniel na tvé rozhodnutí o hotelu i možnosti se sbalit a jet… domů. Nevypadá to, že by tomu chtěl bránit nebo těm slovům snad přikládal nějakou závažnost. Naproti tomu Alexander… Ano, všimla sis toho, jak se při tom slovu drobně zamračil a na čele mu naskočila ta ustaraná vráska, která nikdy nevěstila nic dobrého.

„Tak… Kdyby něco. Budu někde tady.“ Rozmáchne se Daniel rukou, než se otočí na patě a opustí vás. Dveře se za ním zabouchnou a zůstanete tu opět sami dva. Alexander upije z čaje, který si mu podala a zůstane tiše… možná až moc tiše.   

„Hmm, děkuji je dobrý.“ Promluví nakonec s pohledem upřeným do kouřícího šálku s čajem. „Tam za těmi dveřmi je koupelna, pokud bys chtěla… vodu.“ Pokývne k lavoru, ve kterém tentokrát není po vodě zrudlé krví ani památky. Je to však jen otázka času…

„Ale teď si předně vypij tu kávu. Další věci… počkají.“  Pronese jakoby nic, i když z toho cítíš podivnou mnohoznačnost. Zatímco přemýšlíš Alexander si poposedne se zasyknutím na posteli do trochu praktičtější polohy. Čaj se mu naštěstí podaří nevylít a tak dál pokračuje v usrkávání horkého nápoje. I tvá káva není špatná. Pán domu, nebo snad věže ji viditelně umí připravit.

„Bude ti ta káva stačit? Nemáš třeba hlad? Chápu, že po tom všem to asi nebude zrovna lehké. Jestli o tom se mnou chceš mluvit, Del, tak jsem tady.“ Položí ruku na postel vedle sebe, ale už nic dalšího nedodává. Nenutí tě. Ta prostá nabídka zazněla a je jen na tobě, kdy se na to budeš cítit, pokud vůbec někdy. I tak se na chvíli rozhostí ticho, jak se každý věnujete svému pití. Je to skoro stejné jako při vašich společných večerech. Dokonce i ten hřejivý pocit v krku je připomíná. Pouze se nedostavuje ta příjemná lehkost bytí s nimi spojená.
Káva nebo čaj skutečně něco takového přinést nedokáží.

♬♬♬

„Zero, ne, počkej…“

Alexander se sice nebelhá po pokoji, ale nohy spuštěné na zem jsou varovným znamením, že to je zřejmě jen otázka času. Kdo ví, jestli se k tomu zrovna nechystal. Poněkud unaveně si povzdechnu, ale neřeknu nic, opravdu ho tu nehodlám peskovat jak malého kluka. Stejně by to k ničemu nebylo. Namísto toho dojdu ke stolu, na který položím košík s obvazy, gázou a vším, co je nutné na převaz ran a stejně tak tam položím i kovový lavor, do kterého bude třeba napustit horká voda. Ale to všechno ještě nějakou chvíli počká, jak naznačuje tác s kávou i čajem, který Daniel položí hned vedle.

„Dobře, tak čaj. Donesu ti ho,“ kývnu krátce hlavou. „Dnes bys měl ještě ležet. Nebo aspoň sedět, Alexi,“ vložím se opatrně do jejich hovoru, který rozezní všechny ty varovné zvonečky v mé hlavě. Takže zítra… Zítra se vrátíme do hotelu a… A pak co? Vlastně nedoufám v nic jiného než návrat do Dvaraky. Návrat do Jeruzaléma nakonec nepřinesl nic dobrého ani jednomu z nás.

Z myšlenek mne vytrhne Danielovo uchechtnutí, které mne přiměje na chvíli ustrnout a pohled raději zabodnout do košíku s věcmi, zatímco si mimoděk sevřu zápěstí pravé ruky. Nekomentuji to, jakkoliv v další chvíli k Danielovi vzhlédnu – stejně jako on vrátí svůj pohled zpátky ke mně. Neopomene zdůraznit to, čemu jsem se raději ve svých úvahách vyhnula širokým obloukem. To, co jsem včera udělala… Má své důsledky a není jich zrovna málo. Spravedlnost, to si žádala ta Probuzená. Asi… Nebude jediná. A pak tu je… Fernsby. Ovšem Jeruzalém je přeci… Velké město. Dá se v něm snadno ztratit… V mnoha ohledech toho slova.

Nadechnu se k odpovědi – avšak Alexander mne předběhne svojí otázkou… Na kterou od Daniela dostane možná až příliš upřímnou odpověď. Hryznu se do vnitřku rtu tak silně, až ucítím na pod jazykem krev. Přistihnu se, že se stále držím za zápěstí, které si neustále dokola a dokola mnu a škrábu nehty, jen abych to ze sebe nějak dostala. Kolik „důležitých“ lidí jsem v ten večer zabila? Kolik z nich bude stát za to, aby si se mnou někdo chtěl srovnat účty. Skrze žal nad tím, že mezi nimi byl ten jediný, kterému jsem nikdy nechtěla ublížit… Jenže za ten se nyní nemohu schovat.
V ten večer… Věděla jsem, co dělám. Moc dobře jsem to věděla, ovšem… Nezáleželo mi na tom. Nebyl to jen Fernsby, kdo si zasloužil smrt. Všichni ti lidé… Ne, všichni tam jen stáli a mysleli si, že za peníze se dá koupit vše. I cizí život. A já… Tak moc jsem jim chtěla ukázat, jak se pletou. Ani teď… Ani teď mi ve skutečnosti nikoho z toho anonymního davu masek není líto. Nacházím v sobě jen to bolavé prázdno a otupělost, která začíná i končí u Noaha a Fernsbyho.

Ucítím na sobě Alexův pohled zakončený unaveným povzdechem. Odvrátím od něj i Daniela tvář a očima raději hypnotizuji páru stoupající z obou hrnků. „Přežila vlastně… I ona? Ta žena, kterou…“ vklíním se mezi Danielova a Alexova slova tou tichou váhavou otázkou, kterou nakonec ani nedopovím.

Zbytek jejich hovoru se točí už jen kolem mého rozhodnutí zajet do hotelu. Alex se mne ptá, zatímco Daniel nabízí možnost. Odtrhnu pohled od hrnků a zatěkám jím mezi oběma muži.
„Já… Nevím,“ odpovím nejistě nejprve Alexovi, „jen jsem nám chtěla zajet pro věci na převlečení. Vzala bych si odsud drožku až k hotelu a pak zase jela zpátky, to by… Mělo být bezpečné, ne? Pokud nikdo neví, že tu jsem a ani v jakém hotelu bydlím… Vždyť nikdo ani neví, ani Fernsby neví, jak si teď říkám… Nebo bych rovnou mohla vzít všechny naše věci, abychom se pak mohli ubytovat někde jinde nebo… Jet přímo na nádraží? Stejně jsme se chtěli po aukci vracet… Domů…“ navrhnu opatrně. To, že mne odsud žene pryč především úzkost z toho, že se budu muset zastavit, když mi dojdou možnosti, co tady dělat… Už nedodávám. Jen párkrát přešlápnu z nohy na nohu a přelétnu očima k Danielovi.

„V pořádku, Danieli, tu kávu… Tu kávu si vypiju. A chci vidět, jak se Alexander hojí, takže… Takže tohle chvíli počká,“ zavrtím hlavou, i když nejsem daleko od toho, abych se sebrala a utekla odsud pryč. „Hm, dobře, děkuji,“ poděkuji mechanicky společně s krátkým kývnutím hlavy, kterou mám plnou úplně jiných věcí než toho, že bych se asi měla obout. Jakkoliv by to bylo vhodné, ostatně… Asi teď opravdu nevypadám ani trochu reprezentativně, ať už jsem obutá či ne…

Přesto se namísto toho raději rozhodnu splnit Alexovu žádost a donést mu ten čaj dříve, než se rozhodne z postele vstát a dojít si pro něj sám.

Delilah Blair Flanagan

Zastavíte u dveří do ložnice. Daniel krátce zaklepe, než se natáhne po mosazné klice, aby za ni vzal a dveře otevřel. Nechá tě vejít první, abys přelétla pohledem místnost a zastavila se jím na posteli, na které Alexandera skutečně vidíš. Ne, nepochoduje nikde po pokoji, jak bys možná i tak trochu očekávala. Přesto to, že sedí na posteli a nohy má spuštěné na zem, o něčem vypovídá. Ne, netváří se jako malý kluk přistižený při nějaké nepleše. To by sis zrovna u Alexandera snad ani nedovedla představit. Místo toho mezi vámi kmitne vážným lehce podmračeným pohledem, než se jím zastaví na tobě a vráska na čele se opět vyhladí.

„Ehm, děkuji, Del. Čaj… Čaj bude stačit. S mlékem.“ Kývne vděčně, zatímco se k vám přidá v pokoji i Daniel s tácem s nápoji.

„Tedy, vypadáš o poznání líp. Jeden by řekl, že jen vyskočit z postele.“ Povytáhne Daniel obočí, než položí tác se zacinkáním na stůl.

„Hmmh, je to lepší.“ Zamračí se na něj Alexander. „Dnes už určitě zvládnu chodit. A zítra ti už dáme pokoj. Nemusíš se bát.“ Dodá vzápětí.

„Ale já vás nevyháním. Sice nejsem moc zvyklý na hosty, ale pro vás samozřejmě udělám výjimku. Jste velmi… povznášející společnost.“ Uteče mu tiché uchechtnutí a ty si všimneš, jak od tebe raději před tím odtrhne pohled. Tohle už by sis jinak mohla brát osobně.

„A navíc, tady madam si chtěla zajet pro věci, že?“ Tentokrát už k tobě natočí tvář. „Samozřejmě, pokud chcete, jeďte. Jste moji hosté. Ne vězni. Sice vám nemůžu zaručit, že je situace zrovna pro vás bezpečná, ale možná lepší teď než později, až se usadí prach.“ Pokrčí rameny.

„Počkat, jak to myslíš, Danieli?“ Vloží se do toho Alexander, který sice chvíli vypadal, že se snad zase usadí více na posteli, ale teď s tím snažením přestal.

„Myslím tím následky toho večera Alexandře. Sám si říkal, že jich tam přežilo víc. Myslíš si, že to nechají jen tak být? Tohle není druh lidí, kteří snadno zapomínají. Můžeme být rádi, že tohle nebyla žádná oficiální akce a vlády a ani nikdo jiný se k účasti na ní nebude moci přiznat, ale nedivil bych se, kdyby se to někteří pokusili řešit po vlastní ose. Měl by si začít přemýšlet o tom, jestli tohle všechno dokážeš sám uhlídat.“ Domluví Daniel pomalu s pohledem upřeným na muže sedícího na posteli, který se k tobě otočí a… s povzdechem přivře na pár vteřin oči. Z toho prostého zvuku slyšíš opravdovou únavu.

„Rozumím, co mi naznačuješ. Samozřejmě, tuhle situaci si nějak vyřešíme. Počítám, že je to spíše otázka týdnů až měsíců, než se k něčemu dotčené strany rozhoupají. Pokud vůbec.“ Odpoví mu Alex s potřesením hlavou. „Del… opravdu chceš jet do hotelu? Neměla bys spíš… počkat, až budu moct jet s tebou?“ Padne ta otázka, která věci příliš neusnadňuje. Ten večer na aukci by tohle změnilo tolik věcí. Ale osud stál proti vám. Je ti jasné, že kdybys o to požádala, Alexander se nějak zvedne i teď. Ovšem těžko říct, jestli by v tomto stavu nebyl více přítěží než pomocí.

„Tohle je jen a pouze vaše záležitost…“ Zvedne Daniel ruce v obranném gestu. „Ale samozřejmě, pokud chcete jet rovnou, můžu se o ten převaz postarat sám. Není to něco, co bych nezvládl. A tady generál bude ve spolehlivých rukách.“ Pousměje se, aby se naopak Alexander nepatrně zašklebil, když ho uslyší vyslovovat to jedno známé slovo – generál.  

„Takže? Je to na vás Delilah. Klidně si ale vypijte kávu. Nebo čaj. Možná jen…“ Sklouzne mu pohled k tvým bosým chodidlům. „Boty máte vedle v ložnici. Měli by být vedle komody napravo od postele. Stejně tak na ní máte zbytek oblečení.“

„Smířit se s tím…“ zopakuji po Danielovi a pohled se mi na okamžik zamží, když si na okamžik vybavím… Jiný rozhovor v jiném čase i za úplně odlišné situace, přesto poselství serafína, které se mi tím snaží předat je velmi podobné. Tady už není nic, co bys s tím mohla udělat. Takhle to Ramiel říkal, ne? Ramiel… Mimoděk potřesu hlavou a promnu si krátce spánky. „Ne,“ hlesnu tiše. Odmítavě. Smířit se s tím nebo se trápit? Nechci se nechat vmanipulovat ani do jedné z těch možností!...
Trhnu rameny a krátce uhnu pohledem. „Možná si nic jiného ani nezasloužíme,“ poznamenám polohlasně, takřka na hranici samotné myšlenky. Mám toho v hlavě… Tolik. Vize, slova Ztraceného, apel Otce i všechna ta varování o blížícím se konci. A ve středu toho děsivě velkého a těžkého soukolí jsem… Já.

Ostatně změna tématu na tetování Dumah, které mi oplétá paži na znamení toho, že staré časy nejsou ještě úplně ztracené a dost možná existuje způsob, jak je přivolat zpátky, mi na náladě rozhodně nepřidá. Spíše naopak. Danielův výraz… To, co spatřím v jeho očích… Tu fascinaci, to něco, co neumím pojmenovat a snad proto mne to tak vyděsí společně se slovy, která ve svém zamyšlení neprozřetelně pronese…

Překotně od něj couvnu dál a ruka, kterou ke mne natáhne mne přinutí tu vzdálenost mezi námi ještě zvětšit. Ta prudká slova ze mne vylétnout jako když se v jednom místě provalí hráz. Stačí si představit Laylah, jak mi pokládá střep Zrcadla na hruď a drží mne tak dlouho, dokud se nepřestanu bránit. Na tu krátkou chvíli se ta hranice mezi Delilah a Dumah smaže a prolne v té jediné děsivé plejádě prožitků, kdy jsme posloužily cílům a ambicím těch, kteří se rozhodli, že mají větší hodnotu než náš život. A ten strach, že by se to celé mohlo opakovat, jakkoliv dost možná iracionální a zbytečný… Na okamžik mi prosákne do tváře i ostrého tónu hlasu.

„Vyznělo to tak,“ ohradím se, zatímco se ve mne při pohledu do jeho zaskočené tváře pere nejistota s nedůvěrou. Už se chystám namítnout, že… Co „jen“? A ne, není to jedno. Cokoliv mu problesklo myslí, když jsem mu prozradila tajemství těch metalických čar… Není rozhodně jedno. Přesto v tváří tvář tomu nečitelnému klidu, který se vzápětí rozhostí tou souměrnou dokonalou tváří… Najednou… Znejistím natolik, že jen mlčky kývnu hlavou. A zatímco se Langley věnuje dokončení příprav požadovaného čaje i kávy, tak já… Stáhnu se k jednomu z oken. Stojím tam, zatímco objímám sebe sama a shlížím na město rozprostírající se pod námi. Vnímám i ten lezavý chlad, který se protahuje mezi okenicemi, ale i přes prokřehlé prsty a bosé nohy to není nakonec nic, co by mne vyhnalo od okna pryč.

Kuchyně se topí v napjatém tichu, které ruší jen cinkot a syčení konvice. Pozoruji Daniela jen koutkem oka, tvář k němu ovšem nenatočím do okamžiku, než ke mne opět promluví a spočine na mne jeho zamyšlený pohled.
„Dobře, děkuji,“ souhlasím s rozdělením práce a možná… Až příliš rychle vykročím ke košíku s lavorem. Během pár kroků si to ovšem uvědomím a přiměji se opět zpomalit. „Ah… Oblečení…?“ v první chvíli se zarazím. „To je od vás… Laskavé,“ vypravím ze sebe nejistě a viditelně zaváhám, „možná… Mohla bych nám zajet pro něco na převlečení na hotel. To by bylo asi… Hm, vhodné. Ano, to by bylo nejlepší…“ pokračuji polohlasně dál, jak spíše přemýšlím nahlas než cokoliv jiného. Cokoliv, jen abych měla, co dělat a nezastavila se.

Poté se chopím košíku i lavoru a vykročím společně s Danielem, kterým stejně jako včera nese v rukách tác s pitím, aniž by při výstupu do schodů jedinkrát zakolísal. Ticho mezi námi přetrvává a… Tak trochu mne znervózňuje. Cítím na sobě ten… Tlak. Že bych něco měla říci a tu napjatou atmosféru mezi námi nějak rozbít, ale… Ale vždy se jen nadechnu a nic z toho není, protože nevím… Co bych měla říci.
Nakonec tak společně dojdeme až ke dveřím ložnice, kde nás Langley ubytoval. Krátce se po něm podívám, když se chopí zaklepání i otevření dveří a… Možná se na chodbě pozdržím o pár vteřin déle, než je nutné, než se nadechnu a vejdu dovnitř.

„Poprosila jsem Daniela o čaj i kávu, takže si můžeš vybrat, na co máš chuť,“ promluvím, zatímco procházím dveřmi a pohledem, vyhledám Alexe. Doufám… Opravdu doufám, že ho nenajdeme, jak tady pochoduje po pokoji a snaží se to „rozhýbat“.

Delilah Blair Flanagan

Váš rozhovor se během pár okamžiků stočí někam, kam si vůbec nečekala. A že ti to není vůbec příjemné.

„Na ten pocit si zvykejte, Delilah. Nikdo z náš neví vše. Ani vy vše vědět nikdy nebudete. Tohle je hra, která se táhne tisíciletí… Není ani v našich možnostech to kompletně obsáhnout. Můžeme se s tím smířit a mít klidnější spaní nebo se tím trápit. Rozhodnutí je na každém z nás.“ Pokrčí rameny a působí při tom jako kdyby zrovna o nebyl někdo z těch, které tato partie budí uprostřed noci. Přesto se při tvých dalších slovech viditelně zachmuří a do tváře se mu promítne stín. Obav? Smutku?

„Neskončí… To by byla stále ta lepší varianta. Obávám se ale, že teď jsme vašemu vytouženému konci her blíž než kdykoliv dřív. A nejenom těch her.“ Podotkne a sklouzne po tobě zamyšleným pohledem, než se váš rozhovor stočí ke tvé ruce a tetování o jehož původu si nelhala, ačkoliv teď už o moudrosti svého rozhodnutí přeci jen pochybuješ.

Ten přemýšlivý výraz, se kterým si tě prohlíží… Vůbec se ti nelíbí. Nevíš, co se mu honí hlavou, ale dovedeš si to představit. Jeden krok, druhý. Ustoupíš od něj jako zvíře, před kterým někdo mávnul bičem.

„Co?... Cože?“ Zarazí se Daniel viditelně zaskočený tvou nečekanou reakcí. „Počkejte, nic takového jsem přeci neřekl, Delilah.“ Natáhne k tobě opatrně ruku, kterou pak ale záhy stáhne, když vidí tvůj výraz.

„Jen… Ahhh, to je jedno.“ Přivře oči a dlouze vydechne. „Asi bude lepší dodělat tu kávu. Ať můžete jít za pacientem. Ano, ano… To bude rozumné.“ Opět na tebe pohlédne a ve tváři už má ten odměřený klid, který dělá těžké odhadnout, co se mu asi honí hlavou. Příliš dlouho se ale na tebe nedivá, raději se začne věnovat zbytku příprav, a tak se na chvíli místo vašich hlasů ozývá kuchyní jen tichý cinkot porcelánu, než je nakonec vše nachystáno na tácu. Čaj i káva silně voní a Danielovi ve tváři stále sedí ten zvláštně zamyšlený výraz, který jej neopouští, když k tobě konečně po té době zase vzhlédne.

„Pomůžu vám s tím. Vezměte ty věci k ošetření. Ty jsou lehčí a hmm…“ Sklouzne očima k tvým bosým nohám. „Nechám vám pak za dveřmi nějaké oblečení, jen úplně nevím, jestli tu najdu něco vhodného pro vás… Ale asi lepší něco než nic, že?“ Povytáhne obočí, než se bez dalšího pobízení chopí tácu s nápoji, aby s tebou vyrazil ven z kuchyně.

Skutečně si vzal to těžší, ale nevypadá to, že by s tím měl nějaký větší problém, i když opět stoupáte do schodů. Zem tě i nadále studí do chodidel a Daniel jdoucí za tebou mlčí. Je to skoro až s podivem vidět ho takto tiše. Samozřejmě, neznáš ho až tak dobře, vlastně skoro vůbec, ale zatím působil vcelku hovorně, i když jste měli v zádech smečku Ztracených. Avšak teď… I ty si toho rozdílu všimneš.

Vystoupáte zpátky do patra, jehož celkové číslo od přízemí si ani nedovedeš odhadovat a vykročíte zpátky chodbou ke dveřím, ze kterými by měl být Alexander. Langley si přehodí tác pouze do jedné ruky, než zaklepe na dveře a pak vezme za kliku, aby je otevřel a krátkým gestem ti naznačil ať vejdeš první.

Jakkoliv Langleyho nepřeruším, zatímco mi vypráví o duších, o tom, co je někdy správné udělat a bezcennosti lítosti, tak… Ne, nejsem zrovna v rozpoložení na filosofování a už vůbec ne, abych mu to tady krotce a poslušně všechno odkývala. Lítost nestojí za nic. Lítost přichází nakonec vždy příliš pozdě. Jako bych to snad nevěděla, přesto… Odvrátím od něj pohled. Stejně se v ní koupu a masochisticky plácám. Včera jsem stejně jako Alex také udělala něco, co mi připadalo tak… Správné… Jeho to málem zabilo. Zatímco mne…

Neřeknu nic. Vůbec nic. Jen chvíli hledím z okna ven, než se přiměji pohlédnout zpátky na Daniela pohybujícího se v kuchyni s nečekanou… Jistotou. Na muže i někoho jeho postavení. Ať už je pro Nový Jeruzalém nyní kýmkoliv, tak fakt, že mu patří jedna z věží tyčících se nad město znamená mnohé.

Nakonec se náš rozhovor protkaný pískáním konvice na kamnech, stočí k něčemu zcela jinému. „Řekl, jistěže řekl. Nemluvíme o tom, mohl by se tím rozbít ten proces, ničemu by nepomohlo, kdybych cokoliv z toho věděla, jen bych žila ve strachu z toho, až ty Verše přijdou,“ zamumlám v poněkud monotónní lince. Samozřejmě, že to vím – přesto se Daniela zeptala. Nebaví mne to věčné našlapování po špičkách, k čemu je to vlastně dobré? K ničemu. Srdce mi v hrudi několikrát poskočí, když mi i Daniel potvrdí to samé, co mi naznačil Alexander.

„… nemilá věc…“ zopakuji po něm a svaly kolem čelistí mi na okamžik zatuhnou, jak se výraz v mé tváři bolestně napne. Víc ovšem Langleyho nepřerušuji a nechám ho pokračovat dál. Že se ta moc natáhla i po něm mne… Viditelně nepřekvapí. Stačí si vzpomenout na Laylah. Ztracený si nehrál na naši nebeskou hierarchii, vždyť… Přesně tohle mi nabídl… Ne? Už bych se nikdy nemusela nikoho bát. Jen sebe sama.

„V tom případě je opravdu dobře, že jste si na to s nikým nevsadil. Je to totiž mnohem horší, než si dokážete představit,“ poznamenám polohlasně, zatímco Langleyho pozoruji. Ovšem není to jeho tvář, na co se soustředím, ale ruce. To, s jakou jistotou a přehledem sáhne po dóze s namletou kávou a dá se do její přípravy. Nevidím to poprvé, přesto jsem sama nikdy nic takového nedělala, nemusela jsem. A ani on by zajisté nemusel, přesto… Jsme tady.

Vzápětí se… Zamračím. Svraštím obočí a… Ano. Tehdy pro Lucifera byla Dumah skutečně důležitá, její spříznění se Smrtí. Ovšem… Teď? Rozhodně mi není dobře z představy, že to celé ještě neskončilo. Že je ze mě stále jen ta figurka ve středu šachovnice, o kterou se hráči přetlačují ve snaze, aby každý z nich byl tím, kdo ji drží v rukách.

„Příhodné? Možná. Nelíbí se mi to. Zvláště… Když tu je očividně tolik věcí, které zatím nevím,“ zamručím nespokojeně a přešlápnu z nohy na nohu. Podlaha kuchyně mne studí do bosých chodidel, i když mne nenapadne si ani slůvkem stěžovat. „Tyhle hry… Nikdy to neskončí,“ prsty si vjedu do vlasů a shrnu si jejich část za ucho, i když je to marný boj.

Zmínka o mém tetování zní oproti tomu všemu neškodně, tedy… Aspoň chvíli, kdy sama neprozřetelně upřesním věci na pravou míru. „Ano, jednoho ze střepů Zrcadla. Jednoho… Velmi specifického střepu Zrcadla…“ naznačím mu. Nemá ani ponětí, kolik přemáhání mne stojí zůstat stát na místě, když ke mne vykročí a zastaví se jen kousek ode mne. Už nejsem na pokraji bezvědomí, abych mi nebušilo srdce a nesvědila nepříjemně kůže, když se někdo ocitne příliš blízko. Někdo cizí.

Nadechnu se a stáhnu ramena dozadu, jak se narovnám v zádech. Na okamžik si připadám jako to malé zvířátko, které se v tváří tvář možnému nebezpečí snaží udělat větší. Je to… Silnější než já. Zvláště… Po včerejšku.

Daniel se po mé ruce ovšem nenatáhne – a já mu ji ani náznakem nepodám. „Táhnou se jenom… K rameni. Tady končí,“ odpovím mu a pomalu ruku zvednu, abych stáhla část košile a odhalila konce šedivých linií, které nestačily dojít dál. Jen na pár vteřin, než si košili opět spravím a přitisknu si předloktí pravé ruky k břichu.

„Nic zvláštního. Jen jsem ten střep zvedla z relikviáře a… Pak jsem ho nedokázala pustit. Nedá se to… Nedá se to dost dobře popsat, ale nic příjemného to nebylo. Vypadl mi z ruky, když jsem se zhroutila, proto to stačilo dojít jen…“ zarazím se, když mi až teď dojde, jak… Jak moc velká chyba tohle byla.

V první chvíli jen překvapeně zamrkám, vzápětí ovšem přimhouřím oči… A rychle couvnu od Daniela pryč. O jeden krok. A pak druhý.

„Co? Za jistých podmínek? Myslíte za podmínek, že mi to někdo bude držet na kůži tak dlouho, dokud…“ Z té představy se mi málem obrátí žaludek. Až příliš dobře si pamatuji, co se tehdy dělo. Jak… Jak mě to ochromilo a… „Ne. Na mě už nikdo znovu experimentovat nebude,“ vypadne ze mne nečekaně tvrdě, tím ostrým tónem hlasu namísto cvaknutí čelistí šelmy tlačící se v rohu klece.