Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jenom trápení Rozumím, řekne. S tím slovem k němu krátce vzhlédnu, ostatně… nevím, proč jsem čekala něco jiného. Ve vzduchu se nechvěje zdaleka jenom vůně Rosierovy krve, která ke mně tíhne a odmítá se mě pustit. Na rozdíl od té lidské si však tahle nese specifičnost, která se obtížně vkládá do slov. Pod dominantní notou nasládlého zlata je něco… vzdušného, lehkého, takřka jako… vůně dřeva, snad borovice, z které zkušená ruka řemeslníka vytvořila hudební nástroj. Je to tak zvláštní. To všechno, co si o nás krev pamatuje. To všechno, co už nikdy nebude. To všechno, co cítím. A on říká, že tomu rozumí. Může tomu vůbec rozumět? Jak by mohl? Kdybych se to pokusila vysvětlit, dostalo by se mi dalšího pokárání. Měl by obdivuhodně jasno. Řekl by něco o tom, že nemá smysl se bát věcí, které někdy možná přijdou. Že je to daleko. Že bych se měla soustředit na přítomnost. Věřit. A snažit se postarat v rámci svých možností. Po tolikáté bych sklopila hlavu a přitakala na tu lavinu slov, která je tak nemilosrdně pravdivá. Měla… Měla bych se vzpamatovat a nepřidělávat mu starosti, ale najednou si nepřipadám jenom jako rozbitá Zerachiel, ale už i rozbitá Vera. Ale… Co když… Co když to prostě nedokážu? Co když nejsem dost silná? Kolikrát se ještě zvládnu vyškrábat na nohy a pak zase sledovat, jak se mi život boří pod rukama? Jak dlouho se ještě zvládnu bránit jejímu odkazu? Někdy jsou věci zbytečně složité. Snad každý na světě by mi odkýval, že zabít je špatné. Teoreticky to špatné je, ale… kdybych to udělala, kdybych prostě jenom zatáhla za provázky napojené na srdce těch mužů, kdybych se toho tolik neštítila, mohlo to celé dopadnout jinak. A teď tu stejně sedím zmáčená v cizí krvi, stejně jsem někoho zabila a stejně se další kus Very ztratil v nenávratnu. Co když… Co když to vždycky končí stejně a jediný rozdíl mezi tím, co je a mohlo být, je… to, že už zase brečím? Že prohrávám válku, kterou stejně nemám šanci vyhrát? Je opravdu o tolik lepší, že je Vera Verou a ne… někým jiným? Protože právě teď mi to tak nepřipadá. Asi jsem je zabít měla. Mrazí mě z toho. Takhle já přemýšlet nechci, a přeci… Asi ano. Měla jsem. Proč jsem vlastně brala ohledy na lidi, kteří nám chtěli udělat něco takového?
Na Williamova slova prostě jenom… přitakám. Ani pak nic nedodám, i když cítím, jak se mi ramena v očekávání bolesti zatnou. Zavřu oči. Ukazováček mi opatrně přejede po hraně nosu. Zabolí to, ale… S dalším „ano?“ docela drobně kývnu. Vzápětí se s tichým zaúpěním předkloním, jak se kůstka v nose bez varování pohne a tím místem mi prostřelí bolest. A, byť to alespoň na chvíli přehluší všechno ostatní, netrvá to dlouho, než se to na mě zase navalí. Po tvářích se mi rozuteče nová várka slz, která jenom čekala na příležitost. Pod Williamovým pozorným pohledem raději skloním tvář a skryji se za rudé prameny. Navzdory tomu, kolik jsem se toho před ním naplakala, je to teď jiné. Vidím to na něm. Dívá se na mě tak… Vypadám zase o kus více jako ona? Asi bych mu měla zopakovat, že to je v pořádku. Že budu v pořádku. Nakonec jsou to jenom… slova, ale přimět se k nim nedokážu. Budu muset. Vím, že budu. I když si připadám tak… prázdně. Jako schránka. Zatímco se snažím zadusit další vzlyk, to tíživé ticho se natáhne. Obvykle jsem to já, kdo to nevydrží a přeruší ho, ale tentokrát to neudělám. Mlčím, až se muž nakonec vytáhne na nohy. Pohledem ho následuji až ke dveřím. Zavře je a zamkne. Celé je to… jako bych se dívala na fotografii. Vzdálené. Neosobní. A dokonce ani hlas, který mi vždycky připadal tak uklidňující, se nedostane skrze tlustý nános trpkosti a smutku. „… měla tři. Střepy,“ přejde mi přes rty stále tím tichým hlasem. „Tak…“ přivřu na okamžik oči, než se přiměji pokračovat: „Dobře.“ Vysoká silueta vévody se otočí a zamíří zpátky do sálu. Zůstanu sedět. Pohledem sklouznu ke svým rukám a znovu se pokusím z kůže setřít pomalu zasychající krev. Táhne to a svědí, ale pustit se mě nechce. Tolik… jsem se snažila. Nepoužívat její schopnosti. Nebýt jako ona. Nepropadat Veršům. Žít jenom svůj život. A stejně to k ničemu nebylo. Stejně si mě tohle všechno našlo a stejně mám na rukách krev, kterou už nikdy nesmyji. Takhle to vždycky skončí.
„Za to všechno, co jsi způsobil. I za to všechno, co ještě způsobíš, „Všichni se budeme jednoho dne zpovídat ze svých hříchů.“ Řekla bych, že… tenhle život měl být karmickým trestem pro nás oba. Eliju čekal stejně jako jeho předchůdce pád, díky němuž přišel o všechno, a mě lži charismatického muže zlomily. Nebýt Williama dopadla bych špatně, ale dost možná neudělal chybu až tehdy v Opeře jako ve chvíli, když se nad jednou malou dámou rozhodl slitovat. Pořád nerozumím, proč… to udělal. To opravdu věřil, že mě bude stačit odstavit na venkov? Že se tohle tragické divadlo dá zastavit tak snadno? Nakonec nezáleží na tom, jak žijeme nás život. Tenhle kruh se pořád točí. Elijah proti odkazu svého předchůdce vzdoroval a stejně jako on tomu jednoho dne podlehnu. A do života těch, kterým na mně záleží, to vnese jenom trápení. Když jsem ho v našem temném království poslouchala, protivilo se mi to, ale měl pravdu. Ztěžka vydechnu a svezu se na pohovce ještě o něco níž. Je tu zima. A připadám si tak… unavená, jako by se tíha ponurých myšlenek vlévala přímo do svalů. Nejmilosrdnější by bylo usnout, prostě se před vší tou bolestí schovat do říše snů, i když na rozdíl od zlomeného nosu některé věci do zítřka nepřebolí. Ani tak klid však nenacházím. Nenechá mě to. Pokaždé, když totiž zavřu oči, vidím… … jeho. Je tam. Vždycky tam je. A pokaždé, když se mi ve tmě pod chvějícími se víčky mihne záblesk bílé, se mi ramena znovu rozechvějí, slzy pálí a korzet mi zase připadá tak nesnesitelně těsný. Je zpátky. Jak je něco takového vůbec možné? Pořád mi v uších zní jeho hlas, dokonce i když nevolal mé jméno. Nikdy… Nikdy by mě nenapadlo, že opravdu stanu v jeho přítomnosti. A pocítím ji na vlastní kůži. Energii, která tak šimrala na kůži. | ||
| |||
 | Otázka budoucnosti Stačí krátký pohled na styl, ve kterém je koupelna zařízena, abych si domyslela, že ono vyvedené ve zlaté a světlých barvách nebude tak úplně náhoda. Jsou to přeci barvy Zlatého města, barvy domova, který nám dříve patřil. Stačí si vzpomenout na domy bratrů a sester… Daniel v sobě svůj odkaz nezapře. Samozřejmě, v Jeruzalému a vlastně i mimo něj tohle není rozhodně nijak výstřední a už vůbec ne zvláštní, přesto je snadné si v tomhle případě domyslet spojitosti.
Jakkoliv se tvářím sklesle, když vyjdu z koupelny a odnesu lavor na stůl, tak mne Alexander rychle přivede na úplně jiné myšlenky. Radost z toho, že bude muset vstát z postele příliš nemám, ale aspoň se se mnou nedohaduje a jako poslušný pacient vyčká, dokud k němu nedojdu. Nechám ho, aby se o mne zapřel, zatímco jsem připravená se ho aspoň pokusit lépe podepřít či chytat, kdyby se měl začít kácet. „Teď to tedy rozhodně nevypadalo, že to není tak hrozné,“ podotknu, když už Alex stojí. Nechci si ani představovat, jak moc ho to muselo bolet.
„Působil tak,“ hlesnu tiše a krátce přivřu oči. Vždyť právě Karemovi vděčím za to, že mne dostal z nejhoršího… A byl tam dokonce i v tu noc, kdy začalo hořet. Šel pro mě, aby mne dostal ven, do bezpečí… „Nakonec i já mu vděčila za hodně...“ pokračuji opatrně dál. „Nikdy jsi mi vlastně nevyprávěl… Jak se vám podařilo, aby se z tebe stal ten… Stín,“ dodám, než si následně odkašlu a raději zakrojím břit nůžek do prvního obvazu. „A s tím studiem… Já…“ zadrhnu se, jak najednou nevím, co říci. Není to zase tak dlouho, co jsem řekla Ztracenému i Danielovi, že si tenhle svět dost možná nezaslouží nic jiného než to, co se blíží. Včetně nás samých. O jakékoliv možné budoucnosti… Jsem nepřemýšlela a… „Zní to dobře až… Až tohle bude za námi,“ je nakonec jediné, co k tomu řeknu. | ||
| |||
 | Dlouhá cesta Delilah Blair Flanagan
Koupelna skutečně láká k tomu se v ní zastavit a věnovat se chvíli i sama sobě. Vše je tu vyvedené ve světlých barvách a zlaté. Skoro si až říkáš, jestli je za tím nějaký hlubší záměr, když si střídavě prohlížíš tapety s květinovými vzory a zlacené vodovodní kohoutky. Avšak teď na není čas. Hlavní je, aby tu tekla voda a ideálně ohřátá. I to málo ti stačí ke štěstí a umíš to docenit. Však jakým balzámem na duši byla ta jedna prostá koupel tehdy v Greenhillu. Tedy až ta druhá, při které nezemřela žádná z tamějších sester. Vlastně už tehdy… Už tehdy sis vzala i první nevinný život v rámci své rozhněvané pomsty. A stačila tehdy jen jedna... prostá… facka.
Skoro jako kdybys slyšela to tiché zacinkání tvého snubního prstenu o podlahu. Jako kdybys viděla u vany tu klečící siluetu sestry Bellové, která jej tak rozpačitě hledala. Ten její provinilý omluvný výraz… Proud vody zašplouchá v lavoru a brzy jej začne plnit opravdu horká voda, ze které stoupá pára. Je to už dávno… a přesto se mezi těmi případy dá stále najít společná nit táhnoucí se napříč časem. Jak ses za ten rok změnila? Žena, která na tebe hledí v zrcadle je tak jiná než stará Delilah. Poznala bys ji vůbec, kdybys ji snad potkala na ulici? Politovala bys ji nebo ignorovala jako další podobně slabé, co se neumí za sebe postavit?
Naplníš lavor a necháš koupelnu koupelnou. Zavřeš za sebou dveře a necháš staré vzpomínky za sebou. Ostatně Alexander sedící na kraji postele je připomínkou toho, že se tvůj život skutečně pohnul někam jinam. Někam, kam by se stará Delilah nikdy neodvážila vykročit. Vůbec konverzovat s někým jako byl Alexander Morley by pro ni bylo spíše představou očistce než něčeho příjemného. Přesto… Spousta věcí se změnila.
„Dobře, dobře.“ Pokývá hlavou a posečká tedy, až odložíš vše potřebné na stůl a vydáš se k němu. „Ano, Del, vím, že bych měl. Ale skutečně to není tak hrozné. Daniel občas přehání.“ Loupne po tobě skoro až dotčeným pohledem. „Tedy alespoň přeháněl tehdy… Počítám, že mu to ale zůstalo. Nevypadá, že by se za ty roky moc změnil. To ale asi nikdo z nás… nakonec.“ Podotkne, ale to už jsi u něj. Alexander ti přehodí svou ruku přes rameno a zapře se druhou o dřevěný sloupek postele, aby se vytáhl na nohy. Musíš mu pomoci, ale nakonec se vytáhne na nohy. To syčivé nadechnutí neskryje ani před tebou, ale to se dalo čekat. Rozhodně ho to ještě nějakou dobu bolet bude, i když zrovna Alexander je asi ten poslední, který by si na to stěžoval nebo to dával všem ostentativně najevo.
Vykročíte ke stolu a židli, která už je pro Alexe připravená. Cítíš, jak se o tebe opírá. Rozhodně více, než by asi i rád, ale aspoň mu skutečně pomůžeš překonat těch několik metrů ke stolu bez úhony nebo snad zavrávorání. Nakonec se přidrží stolu a sveze se na židli. Lepší bude si nepředstavovat, jak by to dopadlo, kdyby chtěl skutečně v tomhle stavu zkoušet procházet po pokoji.
„Vím… Pamatuji si. Ten váš rodinný přítel, že?“ Zalétne k tobě Alexanderův pohled, zatímco si dojdeš pro nůžky a nachystáš vodu na omytí ran. „Přiznám se, že medicína, kterou jsem viděl v armádě měla spíše blíž k řezničině než něčemu, co by mohla vykonávat žena. Tedy… Ehm, nemyslel jsem to tak. Spíš si jen nedovedu představit, jak bys ty nebo snad jiná z místních dam, řezala pilkou stehenní kost, ale… Ale věřím, že v jeruzalémské nemocnici by ses neztratila.“ Pousměje se nepatrně. „Víš… Čeká nás možná až nezvykle dlouhý život. Daniel by ti mohl vyprávět. Proč bys nemohla opravdu studovat? Karem třeba…“ Odmlčí se a tiše si povzdechne. „Karem byl i na člověka velmi učený se širokým přehledem. Celý život sbíral zkušenosti. Vědomosti. Škoda, že… Mohl tě toho hodně naučit. Myslím, že byste si rozuměli.“ Ohlédne se na tebe, zatímco nůžky střihnou do prvních obvazů a ty se postupně dáš do práce.
Není to pěkná práce. Ani dnes. Některá zranění jsou skutečně výrazně zhojená. Dokonce v pár případech ti přijde, že snad už bude možné i vytáhnout stehy, ale pak jsou tu ty hluboké rány, které výrazně nekrvácely snad jen zázrakem a nebo spíše díky Kamaelovu odkazu. Ty stále nevypadají nejlépe. Stehy z nich trčí podobné ježkům a drží kusy kůže a masa u sebe. Nekrvácí naštěstí. Teď. Ale zaschlá krev kolem nich a na odmotaných obvazech dává tušit, že ještě nějakou dobu po zašití krvácely. Tady bude nutné vše pořádně očistit a opět převázat. Alespoň, že infekce, strašák podobně zraněných, vám nehrozí… tedy snad.
„Takže… jak to vypadá?“ Zamručí Alexander, když zachytí tvůj tichý povzdech poté, co odmotáš první z narudlých obvazů.
| ||
| |||
| Trpkost Vera De Lacey Pokud se někdy hroutil svět, je to teď. Je to najednou, jako kdyby někdo otočil vypínačem a všechno se přetočilo. Však, jak dlouho to je, co jsi do Nového Jeruzaléma přicestovala – svobodná a plná nadějí. A teď… Teď stačilo, aby jeden člověk zemřel a ten druhý se vrátil, abys nakonec neměla… nic? Vera, která nevěří v dobré konce? To, že není naděje? Dokonce v to, že i William jí jen prachsprostě lže? Nakonec to možná nebyl jen Elija, který v sále zůstal… Avšak ty jsi v sobě neměla ani Zerachiel a nakonec těžko říct, co ze staré Very přetrvalo. Zůstala jen trpkost. Vyprahlost jako po požáru, který vše sežehl.
„Není?“ Zarazí se William, když uvedeš na pravou míru to, že většina krve na tvých rukách i šatech nepatří tobě. „Aha, rozumím.“ Řekne opět. Je to jen další milosrdná lež, které tu najednou vrší na sebe jako kameny mohyly nebo… nebo jen vidíš vše tak černě ty sama? Jak by ale vůbec mohl rozumět?
Nakonec nic dalšího neřekneš. Pouze souhlasíš s tím, co William zmíní. Ten nos dost možná bude skutečně zlomený. Cítíš, jak se ti přes něj špatně dýchá a tepe v něm bolest. Ale stejně jako před tím, rezignuješ a necháš, ať se děje vůle boží… nebo snad v tomto případě Williamova. Ten jen drobně svraští obočí, sklouzne po tobě pohledem, než přeci jen natáhne ruce ten zbylý kousek ke tvé tváři a opatrně se dotkne tvého nosu.
„Hmm, bude lepší to provést teď. Kvůli hojení.“ Podotkne, zatímco zkusmo přejede ukazováčkem po hraně nosu, aby nahmátl místo, kde došlo ke zlomenině. Počíná si opatrně, lehce, ale stejně tě to zabolí, když se dostane k místu, pod kterým se ukrývá zranění. „V tom případě… Bude to jen chvilka, ano?“ Řekne naprosto klidně, jako kdyby ti oznamoval, že se opozdí na večeři, avšak než snad stihneš o tomto přirovnání více zapřemýšlet, vystřelí ti z nosu ostrá bolest, jak jej William na jednom místě stiskne a něco s tichým křup, které spíše cítíš, než slyšíš, poskočí zpátky na své místo. V zorném poli se zableskne pár bílých mžitek a do očí ti vhrknou slzy. Opět. Jen tentokrát jsou od skutečné fyzické bolesti. Ne, nevaroval tě. Nedošlo na žádné počítání do tří a nebo konejšení pacienta před samotným zákrokem. Avšak… S tím, jak ostrá bolest ustupuje a přetavuje se na tu tupou, pulsující, je cítit, že to skutečně pomohlo. Tedy… nezbývá než doufat.
„To by bylo. Do zítřka to budeš mít srostlé… víceméně.“ Konstatuje polohlasně a stáhne své ruce zpátky k tělu, zatímco ty zůstaneš sedět na sedačce. Jeho pohled se do tebe vpije a rty se semknou, avšak… Ne, necítíš, že by snad hleděl hlouběji, pod povrch věcí. Prostě jen si tě prohlíží, než se zničehonic s povzdechem vytáhne na nohy a vykročí ke dveřím vedoucím ze salónku, zpoza kterých si cítila tu čerstvou krev. Jistým krokem k nim dojde a prostě je… zavře? Je to celé dost zvláštní výjev, zvlášť ještě, když otočí klíčem zámku a vydá se zpátky k tobě.
„Vero… odpočiň si. Musím zajistit zbylé střepy Zrcadla. Vím o nich. Za chvíli jsem zpátky a dostanu tě ven. Ano? Nemusíš se bát. Jediná cesta sem teď vede kolem mě a stejně pochybuji, že se sem bude ještě někdo dobývat. Ne po tom všem.“ Pronáší stroze, zatímco stojí asi jen dva metry od tmavě zelené pohovky, na které sedíš a sklání k tobě pohled. „Takže prostě jen… počkej.“ Kývne na tebe a vykročí ven z místnosti cestou, kterou tě sem před tím donesl.
Vypadá to, že některé věci jsou důležitější než záplava otázek. Přesto se vrací pro Zrcadlo až teď…
| ||
| |||
| Přání Přiznání není polehčující okolnost, vím to. Přesto nechci lhát – rozhodně ne Alexanderovi. Je tím jediným v celém mém malém světě, komu dokážu říci celou tu krutou a ošklivou pravdu o včerejším večeru. O tom, co jsem udělala. Zabila jsem je. Tak snadné to je. Odsoudila jsem je všechny k smrti, a to nejen kvůli Fernsbymu. Rozhodla jsem se zahodit možnost získat relikviář a celé to zkomplikovala. A co více, svým činem jsem ještě více narušila hranici mezi mnou a Ztraceným, umožnila jsem mu, aby se po všech těch letech prodral na povrch. Když se za tím vším ohlédnu zpět, nenacházím jedinou věc, kterou bych udělala správně. A co více. Porušila jsem slib. Slib, co jsem mu dala, že… Budu opatrná. Že nebudu dělat hloupost. Že nepoužiju své schopnosti, pokud to nebude nezbytné.
A přesto jsme tady. Sedíme spolu na posteli a on mne objímá namísto… Namísto čehokoliv, co by měl udělat. Jsem chodící pohroma. Vražedkyně. Kolik mužů by se mi po tom všem dokázalo podívat do očí a dotknout se mne? Bez výčitek, bez odporu, beze zlosti. Za to, jak jsem všechno zkomplikovala bych si zasloužila… Cokoliv. Aby mě poslal pryč. Předal Tajným. I těch pár facek, kterým bych se ani nebránila. Nic z toho se ovšem neděje. Objímá mě a… Nic to nemění. Nic. Nic… Jsou chvíli, kdy si říkám, že si Alexe nezasloužím. Kdy vím, že si ho nezasloužím.
„Miluji tě.“ „A já tebe.“
Slova, která si nevyměňujeme příliš často stejně jako naši předchůdci. Avšak jsou chvíle, kdy jen vědět a cítit nestačí… Jako tahle. I tak to zdaleka nevystihuje to něco, co nás drží pohromadě. Láska? Ne, ta pro mě vždy byla jen plytkým povrchním citem z románů, líbivou vůní květin, která nakonec vyčpí, když květy zajdou a promění se v drť a prach. Tohle… Je víc. Mnohem víc. Neumím to popsat, a tak se o to ani nesnažím, jen se nechávám strhnout tou poklidnou hřejivou chvílí, kdy se mohu před všemi a vším včetně sebe samé schovat v hájemství Alexových paží.
Nejsem si jistá, zda úsměv, co zaslechnu v Alexových slovech je výrazem radosti či smutku, ovšem… Souhlasí. Jakkoliv… Alespoň zatím. Vím, co to znamená. Já si možná přeji od toho všeho utéci, ale Alex to neudělá. Neotočí se ke světu zády, nenechá Jeruzalém padnout v plamenech inferna, které zde rozpoutá příliv služebníků z mrtvého světa šerých planin a inkoustových mračen. Ztěžka polknu, ovšem neřeknu k tomu nic. Nečekala bych od něj nic jiného…
„Dobře. A… Děkuji, Alexi,“ šeptnu, když mi to slíbí. Alex nedává žádné plané sliby, co řekne, to platí. A to mi nyní stačí k tomu, abych dokázala vydechnout a setřást ze sebe aspoň část toho napětí, kvůli kterému jsem ještě před chvílí nebyla daleko od stejného zhroucení, které mne v noci přimělo se složit na zem vedle postele a pak si vůbec poprvé… Ublížit ve snaze najít cestu z toho všeho ven.
„Jsem ráda, že souhlasíš,“ snad bych se i pousmála, avšak takhle hledím na Alexe s neskrývanou starostí, když mi tvář zkřiví bolest. Narovnám se tak, i když to poslední, co si přeji je se od něj odtáhnout a vstát z postele. Vezmu si od něj hrnek od čaje, abych ho společně s tím svým odnesla zpátky na stůl. Pak už nijak neotálím a vydám se i s lavorem do koupelny ukryté za jedněmi ze dveří v ložnici.
Koupelna působí stejně jako zbytek zdejších prostor, vkus a luxus si zde podávají ruce v dokonalé harmonii. Je zde čisto, dost na to, abych ani na chvíli nezapochybovala, že jakkoliv si zde Daniel zřejmě nedrží služebnictvo „ke svým rukám“, tak zajisté sem budou přeci jen někdo docházet, aby zdejší domácnost udržoval a staral se o ni. Pochybuji, že to dělá serafín sám. Nebo… No, nedokáži si to představit. Odložím lavor stranou a sama přejdu k umyvadlu. Chvíli tam jen stojím a drhnu si ruce horkou vodou a mýdlem tak dlouho, dokud není pryč všechna ta zaschlá krev a ruce nemám celé růžové. Nakonec se skloním, abych si opláchla i tvář a krk a… A přeci jen se neubráním tomu, čemu jsem se dosud tak důsledně vyhýbala. Pohledu do zrcadla na sebe samou. I když… Opravdu? Ztuhle pozoruji ženu dívající se na mne ze zrcadla, aniž bych v ní poznávala, byť jen kousek té Delilah, kterou jsem si pamatovala.
Raději tak odtrhnu pohled od zrcadla a napustím do lavoru horkou vodu, abych se s ním mohla vrátit do ložnice. Odložím jej na stůl a začnu vytahovat z košíku všechny potřebné věci, které… Podezřelý zvuk, co se ozve zpoza mých zad mne přiměje se ohlédnout přes rameno. Tak akorát včas, aby se můj pohled setkal s Alexovým. Povzdechnu si a zakroutím hlavou.
„Dobrá… V tom máš pravdu. V posteli to nebude asi úplně vhodné, ale… Počkej prosím aspoň chvíli, pomůžu ti,“ souhlasím nakonec opatrně. Asi to tak bude opravdu lepší. S tím vše odložím z rukou na stůl a vykročím zpátky k posteli, aby se o mne Alex mohl zapřít, až bude vstávat. Samotného ho určitě nenechám, a už vůbec samotného chodit. Pořád je… Bledý. Zraněný. „Opravdu by ses měl dnes ale šetřit a ležet… A odpočívat. Vím, že se hojíme rychle a není to pro tebe poprvé, ale já ty rány viděla… Navíc víš, co říkal Daniel. Jsou od Ztracených, nebudou se hojit tak dobře, když jim nepomůžeme,“ promlouvám k němu tiše. Ostatně je snazší se soustředit na něj než na sebe.
Jakmile se Alex usadí na židli, tak nijak neotálím a začnu mu sundávat obvazy. Horší, než včera to snad už nemůže být… Doufám. Na stole mám už nachystané vše potřebné. Lavor s látkou na otření, nové obvazy i gázy, pro jistotu i nůžky a pouzdro se šitím.
„Víš, že jsem si kdysi přála… Studovat? Medicínu…“ poznamenám polohlasně. „Vím, že jsem to už říkala, ale… Osud má vážně zvláštní způsoby, jak mi plnit přání.“
| ||
| |||
| Pár slov Delilah Blair Flanagan Alexanderova slova říznou hluboko. Není to něco, co by se dobře poslouchalo a už vůbec ne se tomu snadno čelilo. Jak se vůbec dá čelit něčemu takovému. Po tom, co se jeden vědomě rozhodne zabít tolik lidí? Nebylo to snadné, ale stejně… některé věci by jinak být nemohly. Na druhou stranu je asi jen málo takových, kteří by ti po takovém přiznání dokázali s ledovým klidem hledět do očí a neodvedli tě rovnou na policii.
Zmůžeš se proto na krátkou jednoslovnou odpověď. Co také dalšího k tomu dodávat? I když to není něco, s čím tak úplně souhlasíš, je to způsob, jak tohle celé ukončit. Posunout se dál, protože něco ti říká, že v tomto byste s Alexanderem hledali společnou řeč těžko.
Avšak i přes to všechno, co se stalo. Co bylo vykonáno. Skončíš opět na tom nejméně pravděpodobném místě vonícím kořením a krví – v Alexanderově objetí. Ať už je Alexanderova kapacita na problémy s tebou a vámi spojené, jakákoliv, bude muset mít opravdu vysoké hranice, protože ani tohle viditelně není něco, co by jej přimělo se zvednout a odejít z pokoje. Už navždy. Ať už za to může společná minulost Dumah a Kamaela, nebo snad Alexanderovi zážitky z války, které ho dotvářeli v člověka, kterým byl teď, nezlomil nad tebou hůl a vlastně… ani po tobě nechtěl omluvu, či pokání. O takové věci nikdy nestál.
Snad i proto se tak snadno říkají ta dvě prostá slova, která doplní jeho tichý hlas jako už tolikrát před tím.
„A já tebe, Del.“
Vysloví pomalu a vše se na ten kratičký moment zdá jako tehdy. V Provinciích. Místu, kde život byl jednodušší. Počasí teplejší. A opice… I ty zatracené opice už ti chybí. Stačilo pár dnů v Novém Jeruzalému, abys měla chuť odtud utéct do toho hektického barevného místa, kterého ses před rokem ještě tak bála a přitom dnes bys jej nazvala domovem spíše než město, ve kterém si žila přes více než dvacet pět let.
„Do Dvaraky?“ Slyšíš v Alexanderových slovech… úsměv? Těžko ale říct, jestli potěšený nebo smutný. „To by myslím, šlo zařídit… Alespoň zatím.“ Dodá o něco tišeji a pak jeho ruce sklouznou po tvém těle, aby se od tebe o něco odtáhl. „Chápu, Del. A… Pojedeme. Ano? Jen co to bude jen trochu možné.“ Kývne na tebe s tím jasným slibem, kterými víš, že sám nikdy zbytečně neplýtvá. Avšak… tohle nakonec není až taková chvíle klidu, který byste si oba mohli jen tak netušeně vychutnávat. Ostatně stále to na Alexanderovi vidíš. Tu pobledlou tvář. Obvazy, které na pár místech zabarvila prosakující krev. Ne, je tu ještě spousta věcí, o které se před tím musíš postarat.
„Hmmh, jistě. To asi…“ Trochu zkřiví obličej, když se zkusmo protáhne. „… bude nejlepší.“ Hlesne souhlasně, i když na tvou poznámku o večerním pochodování po pokoji už nic nedodává. Raději.
Vydáš se tedy ke dveřím, na které před tím ukazoval Alexander. A skutečně… je za nimi koupelna. Je zařízená v podobném duchu jako zbytek tohoto domu, takže se skutečně nemusíš bát špinavé vany nebo snad odtoku. Ačkoliv představa Daniela, jak to zde všechno drhne je dosti… Ne, tohle zcela určitě dělat nebude.
Otočíš kohoutkem a napustíš do lavoru teplou vodu. Dokonce je zde i vana, která vypadá vskutku lákavě, zvlášť s tím, co vše máš za sebou, ale v tuhle chvíli máš jiné starosti na práci. Vyjdeš zpátky do ložnice a začneš si vše chystat u stolu, když v tom se zpoza tebe ozve tiché zašustění z postele. Vaše pohledy se setkají. Alexander se viditelně rozhodl vstát.
„Myslel jsem, že bude lepší, když se posadím… na židli.“ Dodá poněkud zaraženě.
| ||
| |||
| V pořádku nebude nic Pohled mi přirozeně zakotví na místě, kde ještě před chvílí klečel Lucifer, než se s těžkým a vlastně i trochu úlevným výdechem zapřu zády do dřevěného obložení zdi. Je to tak… hloupé. Cítit se takhle. Kvůli němu. Někomu, kdo ani nezná mé jméno, ale všechny ty Verše, která jsem měla, byly o něm. Opravdu o něm. William tam ještě chvíli stojí. Nic neříká a já… také ne. Mohla bych. Možná bych i měla. Sotva se však sálem rozlehne ozvěna jeho kroků, semknu rty a skloním hlavu v očekávání té zcela zásadní otázky. Teď mu to budu muset… říct. Jsem si tím naprosto jistá, a tak, když se ke mně skloní s docela jinou otázkou, ani mu neumím odpovědět. A než se stačím vzpamatovat, ucítím jeho dlaň na zádech. „Ne, počkej. Jsem…“ namítnu tiše, „špinavá.“ Špinavá, jistě. Celá od krve by bylo přesnější pojmenování, a přeci… Aniž bych nadále protestovala, se nechám vyzvednout do vzduchu. Instinktivně se k němu natočím a tou čistší rukou se zachytím jeho ramene, jako bych se bála, že mu vypadnu. Ale on by mě nikdy nepustil. Vím to. I když bych si možná nezasloužila nic jiného. „Jsem v pořádku,“ přeci jenom se přiměji zalhat, když v jeho hlase zaslechnu… něco tak zvláštního. Jako by ani on nevěděl co si počít. On, který vždycky ví. Projdeme chodbou, kterou jsme sem přišli, a pak zabočíme… jinam. Nevím kam. A teď už je to jedno. Nasládlý zápach krve linoucí se z tohoto směru zesílí. Bezděčně tím směrem natočím tvář, jenom abych se zase rychle odvrátila. Další smrt. Kolik lidí tady dnes asi zemřelo? Je tu tak ticho. Z toho mála, co jsem viděla, to vypadá na malý dům. Měl by tu kmitat slušný počet sluhů a dalších lidí, ale… nezdálo se, že by jídlo, které nám přinesl Rosier, pocházelo z místní kuchyně, tak možná… možná je to ještě jinak. Sílu nad tím přemýšlet nemám. Pomalu se Williama zase pustím, když se mnou dojde k zelné pohovce a položí mě na ni. Vím, že bych se měla být schopna udržet v sedě. Nic mi není. Nikdo mi neublížil, a přeci se mi nepodaří loktem se zapřít na opěradle a udržet se vzpřímeně. Alespoň už se nezalykám slzami. Byť si nejsem jistá, jak dlouho to vydržím, protože otázka, které se tolik bojím, se nezadržitelnou rychlostí blíží. Udělá to teď? Ne, ještě ne. Místo toho padnou slova, která bych od něj nečekala. „Všechno bude v pořádku.“ Skoro nevěřím svým uším. K milosrdným lžím nikdy neměl sklony, a přeci to řekne. Kvůli mně. Pro mě, ale já… Odvrátím od něj pohled. Nevěřila jsem to tehdy Elijovi a nevěřím to ani teď Williamovi. Není to pravda. Se vším, co se děje a co se stalo, to v pořádku nebude. Je to jenom další pohádka, z které musím vyrůst. Život žádné dobré konce nemá, všechno dobře nedopadne a zlo nebývá po zásluze potrestáno. I když za to poslední bych asi měla být ráda, protože… vím, kdo jsem byla a kdo budu… možná ne dnes, ale jednou. Neuteču. Můžu se Veršům bránit a nepoužívat své schopnosti, ale pak se zase něco stane a já ochotně odevzdám kus sebe sama. A jednoho dne mě už nikdo neposkládá dohromady. Dokonce ani William. William, který nelže, a přeci… Byla bych raději, kdyby to neudělal. Dost možná, i kdyby se nade mnou starostlivě neskláněl a… Kde jsem zraněná? Co… Ach, tak to celou dobu hledá. Zdroj vší té krve. Krve, která mi z velké části nepatří. Ale to on na rozdíl ode mě nepozná. Bezděčně pohnu rukama a otřu si je do sukně, kterou už nikdo nezachrání. Studenými prsty pak nahmatám ránu na zápěstí. Ještě se nezahojila. Místo toho, abych se k tomu však přiznala, nebo se pokusila vytrvalý pramínek krve zastavit svou mocí, zápěstí natočím tak, aby ho neviděl. Už tak… se musím přiznat k hodně věcem, nechci na ten seznam přidávat ještě tohle. Je až směšné, jak snadné pro mě bylo vyrvat si krev z žil a pokusit se to zastavit. Když jsem své schopnosti před dlouhými cvičila, bála jsem se. Měla jsem zábrany. Nechtěla jsem si ublížit. Vždycky jsem se přemáhala, a přeci pro něj… pro něj ostří dýky zajelo hlouběji než kdy předtím. Bylo to tak přirozené. Správné. A hluboko v srdci vím, že jsem to nedělala ani tak pro Eliju, jako… pro reinkarnovaného Lucifera. To jeho jsem viděla zhrouceného v bolestech. To jeho se reinkarnovaná Zerachiel pokoušela zachránit. A svým způsobem dostala přesně, co chtěla. My všichni. „Není… moje,“ vysoukám ze sebe tím tichým, zvláštně dutým hlasem. Nic se mi nestalo, to já se stala. Zase. „Nechtěla jsem, ale… myslím… že jsem zasáhla tepnu a… nechtěl mě pustit…“ Myslím, říkám, jako bych to nevěděla. Vím to naprosto přesně. Stejně jako vím, že jsem tomu mohla zabránit, kdybych se tak slepě nehnala k Elijovi. A, i když jsem Rosiera zabít nechtěla, moje tělo vědělo naprosto přesně, co dělá. Zerachiel by neváhala. A já… já nepřemýšlela nad tím, co dělám. To mě nemohl prostě pustit? Říkala jsem mu to. Říkala jsem, ať mě pustí. Stejně jako… „Pusť mě!“ Stejně jako jsem to tehdy říkala Philipovi. Není to skvělý příklad ironie, že oba muži, které jsem zabila, slyšeli naprosto stejná poslední slova? Ale stejně jako s Philipem… Je to zvláštní. Výčitky svědomí se do mě nezakusují ani tak, protože jsem to udělala, jako… vím, že to bylo špatné. Že jsem neměla. Že zabít by nemělo být snadné bez ohledu na okolnosti. Nesnáším se za to, ale… toho činu samotného… života, který jsem tak bezohledně vyrvala z tohohle světa… já… Možná… Možná je to, protože jsem ve Verších zabila hodně lidí. Viděla jsem padnout obyčejné smrtelníky, ale i přátele, bratry a sestry… a často to bylo mou rukou. Její rukou. Ale teď mě ze vzpomínek, které nejsou tak úplně moje, vytrhne jiná ruka. Ta Williamova. Zastaví jenom kousek od mého obličeje. A místo toho, abych se i nadále ztrácela mezi tím, co bylo, a tím, co je, se na něj zahledím neschopna rozuzlit, jestli se pod jeho gestem a slovy o srovnávání nosu skrývá… nabídka? Pootevřu rty. I když jsem měla v úmyslu namítnout něco o tom, že to jistě udělá lékař, hlas se mi zadrhne v hrdle a po chvíli jenom odevzdaně vydechnu. Nehádám se. Dokonce se toho ani nelekám, prostě… „… dobře,“ kapituluji. Ať už to myslel jakkoliv. A ta otázka pořád nepadla. Čeká, že začnu sama? Nevím. Nepřinutím se. I když se ve mně párkrát ozve potřeba mu to říct, vložit to celé do slov, pokaždé se zarazím. Protože je to… Lucifer. A já… Vím, že ani před tímhle neuteču, ale… přinejmenším ještě chvíli to odkládat můžu. Přinejmenším, dokud se nezeptá. | ||
| |||
| Nic to nemění Se svým ohrazením se, odmítnutím smířením se s něčím takovým u Alexandera tvrdě narazím. V jeho tváři jen marně hledám aspoň náznak pochopení, které stejně tak nenacházím ani v tónu hlasu či jeho odpovědi. Neposlouchá se mi to snadno, vlastně vůbec snadno. Uhnu pohledem, strnule hledím na hrnek ve svých rukách, štíhlé prsty objímající porcelán v pevném stisku. Co jsem vlastně čekala? Nemůžeme pomoci všem, tohle mi přeci řekl, když jsme spolu hovořili poprvé. Nebo podruhé? Tisknu k sobě rty, zatímco se ten nešťastný napjatý výraz v mé tváři ještě více prohloubí. „Nemůžeš tak snadno soudit motivace ostatních.“ Jenže já to udělala a… A Alexův úhel pohledu se mi vůbec nelíbí. Bere mi tu zeď spravedlivého rozhořčení a hněvu, kterou jsem vystavěla mezi sebe a to, co jsem udělala. Dělá ze mě stejného pokrytce jako byli oni. Ale… Ale takhle by to stejně… Ne! Nechci se na to dívat optikou těch druhých!... Nikdy to není tak snadné…
Čím dál víc si zase připadám jako zvíře zahnané do kouta. Mlčím. Mlčím tak moc, že v jednu chvíli netoužím po ničem jiném, než se obklopit tichem a umlčet Alexův hlas rozumu a chladné logiky. A kdyby tu vedle mne seděl kdokoliv jiný, udělala bych to. Schovala bych se před nepříjemnou pravdou do vlastní bubliny prázdného ticha.
„Rozumím,“ řeknu nakonec to jedno jediné slovo. Rozumím, generále. Nic více ani méně, jen ten prostý, takřka vojenský souhlas. Přesto… Nutím se do něj, stejně jako mnohokrát předtím při některých našich rozhovorech s Barthem. Rozumím, máš pravdu. To bylo to jediné, co si ode mne přál slyšet. Vím, že Alex není jako on, že ho ničím ani zdánlivě nepřipomíná, přesto poté studené sprše nedokážu říci cokoliv víc bez ohledu na to, jak se ve skutečnosti cítím. Zmínka o relikviáři, který je díky mne ztracena a zcela z našeho dosahu je už spíše jen posledním políčkem.
Ani k tomu nic nedodám, pouze vytáhnu z kapsy hodinky, které mi nepatří, přesto se už podruhé ocitly v mém vlastnictví. „Ano, vím,“ hlesnu a nechám hodinky ležet tam, kde dopadly na prostěradlo mezi přikrývky. Alex nic více nedodává – a já také ne. Namísto toho pokračuji dál v příběhu, který se mi vypráví těžce, nicméně potřebuji, aby ho Alex slyšel. Musí vědět o tom Ztraceném, musí… Kdyby… Ne, něco takového si nechci ani představovat, přesto… Vyprávím mu to. Podávám hlášení? Bylo by snazší o tom smýšlet takto, ovšem na tolik se od toho nedokážu oprostit. Hlas i tvář mi stále svírá přehršel emocí.
Tentokrát je Alex tím, kdo mlčí. S dlouhým výdechem přivře oči a výraz, který se mi rozhostí tváří, když se ke mne přitočí zpátky mne společně s tím tichem málem vyžene z postele ven. Ne, nebude. Takřka okamžitě kývnu hlavou, jakkoliv se v tu chvíli skrze úzkost sedící v hrudi nedokážu snad ani nadechnout. Nebude. Sama jsem to přeci řekla, nemá cenu si cokoliv nalhávat. Nebude.
Alex ovšem pokračuje dál a… Ani nevím, čím mne v tu chvíli rozhodí více, ale nakonec na tom ani nezáleží. Pootevřu rty – a vzápětí překvapeně vydechnu, když se z ničeho nic pohne a já se vzápětí ocitnu v jeho objetí. Je cítit potem, krví a kořením a se všemi těmi zraněními pod obvazy by něco takového neměl dělat – a ani já, ale… Ale to je asi to poslední, na co v tu chvíli myslím. Koutky rtů mi povážlivě zacukají, když zrovna Alex zmíní něco o tvrdohlavosti. Mojí i té své.
„Nic to nemění,“ zopakuji po něm šeptem a… Tentokrát jsem já, kdo s dlouhým výdechem přivře oči. Slovy se nedá popsat, jak moc velká tíha mi v tu chvíli spadne z ramen. Ta chvilková úleva, co mi rozbuší srdce tím nečekaným návalem euforie. „Alexi…“ vyslovím měkce jeho jméno, tónem hlasu vyhrazeným jen pro něj, „miluji tě.“ A vlastně ani ta dvě prostá slova nedokáží vystihnout, co k němu doopravdy cítím, když se k němu přisunu blíže, aby to pro nás oba bylo pohodlnější.
„Já…“ zaváhám při otázce, která padne. Ne poprvé a ani naposledy. Kolikrát mne s ní už Alex zaskočil? Byl prvním, kdo se mě na něco tak obyčejného a samozřejmého ptal a opravdu ho zajímala má odpověď. To, co bych si doopravdy přála. „… chtěla bych se vrátit… Do Dvaraky. Nebo… Nebo někam, kde bude teplo a barvy. A opice. Opice nesmí chybět, stejně jako ti uvřískaní papoušci,“ vyslovím to hloupé přání, které vlastně neznamená nic víc než… Útěk. Před chladem, který ve mne zůstal po Ztraceném, před Jeruzalémem a tím, co jsem provedla. „Cokoliv, jen abych se mohla cítit… Jinak,“ dodám tiše.
Opatrně pohnu dlaní, pod kterou cítím hrubé hrany obvazů kolem jeho hrudi. „A teď… Teď bych ti měla vyměnit ty obvazy a podívat se na ty rány, abych věděla, jak moc nešťastně se mám tvářit, až tu budeš večer zkoušet i přes má naléhání pochodovat po pokoji…“ | ||
| |||
| Co dál? Delilah Blair Flanagan Alexander nevypadá zaskočen tvým protestem o tom, že dražit Probuzenou bylo něco nemyslitelného. Něco, co by se přeci jen nemělo tak lehce přejít. V jeho tváři bys však po nějakém šoku nebo spravedlivém rozhořčení hledala stopy marně.
„A měl by v tom snad být rozdíl, pokud by to nebyla Probuzená, Del? Nemyslím si. Není to přece my a oni.“ Promluví Alexander klidným hlasem, avšak není v něm patrný ten poučující tón. Vlastně v něm neslyšíš nic. Připadá ti to jako suché konstatování. „Jak jsem říkal. Tyhle věci se ve světě stávají. Divila by ses jak moc. Ostatně v Provinciích je to ještě poměrně běžnou záležitostí. A nejenom v nich. I když to není oficiálně legální, stále se to děje. Nemůžeš jedním nařízením vykořenit zvyky staré stovky let. Stejně jako nemůžeš spasit svět tím, že jednou někoho náhodně zachráníš a obětuješ za to mnohem důležitější cíle. Ať už je to Probuzený… nebo člověk.“ Pokračuje a skutečně nevypadá, pohnutý zrovna tím, že šlo zrovna o Probuzenou.
„Navíc, jak víš, že Daniel nebo jiní nic neudělali? Copak aukce neprobíhala? Dost možná vyhrál ten nejhorší z možných, ale nemůžeš tak snadno soudit motivace ostatních... nebo jejich finanční možnosti, či to, proč tohle nepovažovali za tak důležité. Možná kdyby někteří věděli, kdo vyhrál, nenechali by to tak… Ale ty jsi byla jediná, která ho znala, ne? Stejně jako se před tím vydražily jiné věci. Copak si věděla, kdo a na co kupuje všechny ty zbraně? Jestli neplánuje zabít někoho tobě blízkého? A pokud bys to věděla, udělala bys něco? Ne… Někdy je dobré podívat se na situaci i optikou těch druhých. Protože… Nikdy to není tak snadné.“ Povzdechne si. Ne, skutečně má tohle daleko ke chlácholení, že jsi nic neprovedla a nemohla si nic jiného dělat. Avšak věřila bys snad něco takového Alexanderovi?
„Samozřejmě, tohle nebyla aukce umění, které nikdy nikomu neublíží a neublížilo. Lidé, kteří se tam sešli, měli zcela jistě vlastní dost nebezpečnou agendu. A věřím tomu, že někteří zcela jistě jdoucí proti zájmům Spojenectví. Avšak… Nakonec tyhle půtky mocností nejsou nic v porovnání s tím, co se teď děje. Ten relikviář… Hmmh, nevím, kde je. Nenašel jsem ho tam.“ Zachmuří se, když ti řekne něco, co to celé postaví do nepříjemného světla. Avšak dál už se k tomu nevrací, ani když vytáhneš z kapsy Noahovy hodinky. V ten moment si všimneš, jak sebou Alexander trhne a očima kmitne ke své kapse, ve které je původně měl ukryté a z níž si je potají vytáhla.
„Tak to tedy víš.“ Povzdechne si, ale dál už se v tom nepitvá. Oba víte, kdo za tohle zaplatil životem. Kromě té spousty neznámých masek bez tváře tam byl i ten, jehož smrt rozhodně nebyla spravedlivá. A ty pokračuješ dál. Protože tohle nebylo zdaleka vše, co musíš Alexanderovi říct. Pokazilo se toho víc. Mnohem víc.
Alexander tě tiše poslouchá, zatímco se rozhovoříš o tom, jak ses pokusila zabít Fernsbyho a jak se to pak celé zvrtlo, když tvá moc narazila na nečekaný odpor. A pak ses prostě ztratila. Ztratila v té moci jako vlně, která tě spláchla do moře a na tvé místo vyplavilo někoho jiného. Ztraceného.
A ani tímto nekončíš. Pokračuješ o tom, jak tě Daniel chránil před ženou se zářícím mečem a pak o tom podivném šedivém světě, ve kterém ses potkala poprvé s ním. O odmítnuté dohodě a tom všem.
Vidíš, jak se Alexander chmuří více a více, zatímco se snažíš převyprávět své nešťastné vzpomínky. Nakonec domluvíš a Alexander… mlčí. Přemýšlivě hledí před vás rozostřeným pohledem do tichého nehybného pokoje. Vlastně jsi to nakonec ty, která jej vyzve k nějaké odpovědi. Aby něco řekl. Cokoliv.
Vidíš, jak zavře oči a dlouze vydechne, než se k tobě opět otočí. Ve tváři mu sedí ten vážný až chladný výraz, díky kterému působí na jiné často nepřístupně. „Ne nebude.“ Prolomí nakonec jeho hlas nastalé ticho.
„Ale to přeci nevadí. Může to být horší… může to být lepší. Takový je přeci život. Nikdy do stejné řeky… Jistě si to už slyšela.“ Pousměje se náhle tak smířlivě, než si tě bez varování přitáhne k sobě a pevně tě obejme nehledě na obvazy omotané kolem jeho zranění. „Nejsi rozbitá, Del. Jsi stále taková, jako když jsem tě potkal. Tedy jsi… Impulzivnější. Odvážnější. A v té tvrdohlavosti se mi také snažíš stále víc a víc konkurovat. Ale nevidím tě nějak jinak. Cize. I když jsi mi řekla tohle všechno. Nic to nemění. Nic.“ Cítíš jeho hlas ve vlasech, než se přeci jen odmlčí a dlouze se nadechne. „Hmmh, povinnosti… Ano, ty máme všichni. Co bys ale chtěla ty, Del? Kdyby sis mohla vybrat co uděláš teď? Zítra? Za týden? Co by to bylo?“ Zeptá se tiše.
| ||
| |||
| Lítost Vera De Lacey Lítost. To je to, co teď cítíš. Lituješ toho, že jsi se nerozhodla jinak. Neudělala něco. Nezdržela tohle celé představení, které končilo smrtí a… znovuzrozením? Avšak mohla si to vědět? Tušit, že William bude už poblíž? Představa, že si sem pro tebe dojde sám předseda Rady Sedmi byla snad ještě nereálnější než, že se do vaší doby vrátí Lucifer. Přesto se tohoto večera staly obě věci. A vlastně jen krátce po sobě.
Výstřel hlasitě práskne a jeho ozvěna se odrazí od stěn. Můžeš se jen domýšlet, co přesně se stalo, ale nikde necítíš žádný pach krve a když nahlédneš do místnosti skutečně se přesvědčíš, že William nikoho nezasáhl. Nikde není žádný cákanec krve. Prostě nic. Po Laylah i Elijovi, Luciferovi, nebo kým že to teď je, se slehla zem.
William tam stojí, ruku s pistolí spuštěnou u těla. Chvíli to vypadá, že se snad ani nehne. Vypadá jako socha, kterou někdo přenesl ze zahrady, než se jeho ramena pohnou a klesnou pod dlouhým výdechem. Zbraň zajistí a schová do pouzdra upnutého na boku, než se otočí k tobě.
„Vero… Co? Jsi v pořádku?“ Dojde pár kroky k tobě a má viditelně, co dělat, aby odtrhl pohled od zlatého stroje v části sálu. Avšak, když tě tam vidí v tom zbědovaném stavu, jen tiše mlaskne a skloní se k tobě. „Pojď. Měla by ses posadit. Nebo si raději lehnout, než tě dostanu k lékaři. Vypadáš…“ Sklouzne po tobě jeho pohled stejně jako ruce. Jednou tě uchopí kolem těla a druhou tě podebere pod nohama, aby tě jedním plynulým pohybem zvedl do vzduchu a postavil se s tebou. „… zraněná.“ Zašeptá to poslední slovo po chvilkovém váhání, než s tebou rozejde ven ze sálu. Kdybys ho neznala, řekla bych, že v tom jediném slovu slyšíš snad osten bezradnosti? Ale ne, tohle byl vévoda, ten vždy věděl, co má dělat. I když se s vámi tehdy řítila k zemi vzducholoď. Stejně jako tehdy v parku, kdy se k vám blížila zkrvavená žena. Dokonce i tehdy v opeře věděl, co má dělat, jen… Jen tehdy padla jiná rozhodnutí. A to vše vás dovedlo až sem.
William tě vynese ze sálu. Necítíš z něj krev. Jen kolínskou se štiplavou stopou potu. Projde s tebou chodbou s dřevěným obložením a pak zahne do místnosti, kterou jste před tím neprocházeli. Avšak dle otevřených dveří naproti vám, ve kterých zahlédneš na zemi ležící ruku a pachu krve, jenž se odtamtud táhne, ti je jasné, že tudy musel přijít. Působí to jinak jako vcelku vkusně zařízený salónek. Jen v krbu nepraská oheň a na zemi je povalená židle, kterou někdo musel shodit, když procházel místností.
Dojde s tebou k menší pohovce potažené tmavě zeleným brokátem, na kterou tě posadí nebo spíše položí v tom stavu, v jakém jsi. „Všechno bude v pořádku Vero. Ano? Kde jsi zraněná? Co se ti stalo?“ Vidíš, jak si tě prohlíží a hledá, odkud asi pochází všechna ta krev, kterou máš na dříve fialkových šatech, na které si byla tak hrdá. Ne, William nemá, jak poznat, že většina jí rozhodně nepatří tobě, ale Rosierovi, který za tohle celé představení také zaplatil životem.
„Myslím, že máš zlomený nos.“ Natáhne opatrně prsty ke tvé tváři, ale zkrvaveného nosu se nedotkne a jeho prsty se zastaví jen pár centimetrů od něj. „To nevadí… Sroste to. Nemusíš se bát. Jen by ho měl před tím někdo srovnat.“ Pokračuje dál praktickými záležitostmi, aniž by se byť jen slovem zeptal na to, co všechno tomu vlastně předcházelo.
Až na to, že to je to nejdůležitější. Nejpalčivější.
| ||
