Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Del, ale no tak… Byl jsem ve válce, a ne pouze jako někdo z velitelského štábu, abych se jen skláněl nad mapami a hlášeními. Tyhle věci se stávaly… Stávají. Hmmmh, víš, jak to myslím.“ Pohlédne na tebe uprostřed svého snažení se posadit. I v jeho hlase je patrné napětí, ačkoliv z velké části to jistě způsobují ty pevně stisknuté zuby. Nenecháš se ale zahnat do kouta a hned na to pokračuješ tím důležitým – nutností postarat se o jeho zranění. Alexander neprotestuje, ačkoliv mu přelétne přes tvář výraz jasně naznačující, že to možná malinko přeháníš. Ty ale víš své. Viděla si to všechno a mužská ješitnost tě už jen tak nerozhází.

„Ano, známe se ještě z dob války o Provincie… Pak už jsem ho dlouho neviděl. Popravdě jsem si ani nebyl jistý, jestli žije.“ Odpoví ti poněkud zadumaně Alexander, jehož pohled upřený na přikrývku se na moment rozostří. Ale to opravdu trvá jen okamžik, než opět svou plnou pozornost věnuje tobě.

Alexanderovo upozornění na žádné anebo snad omezené služebnictvo je zrovna pro tebe poněkud zarážející. Pro někoho jako ty bylo nepředstavitelné žít dlouhodobě v domácnosti bez služebných. Měla jsi je celý život k ruce. Ještě jako stará Delilah a dokonce i jako ta nová, ta žijící ve slunných Provinciích.

„Ano… V Zahradách... Jen trochu… No však se podívej z okna.“  Odpoví ti Alexander na tvou otázku, než mu doneseš sklenku s vodou. „Díky.“ Hlesne a tentokrát už sám se jí chopí, aby pár loky vyprázdnil hned její polovinu. Ty mezitím vykročíš k oknu. Ať už je to tou vzpomínkou na včerejší pohybující se světlo za závěsy nebo Alexandrovým pobídnutím, vezmeš za těžkou látku a odhrneš je.

Za oknem, které je namrzlé a v rozích pokryté ledovými květy, uvidíš nečekaný pohled. Kdyby ses bála výšek, rozhodně by to nebylo místo, kde bys snad chtěla stát příliš dlouho. Jste totiž vysoko. Opravdu vysoko. Celý tenhle pokoj… byt? Těžko říct. Musí být umístěný v jedněch z nejvyšších věží sklánějících se nad Novým Jeruzalémem. Ti nehybní obři, kteří na celé město shlíží a často se ztrácí mezi mraky, které je čas od času pohltí. Dnes máš však štěstí. Oblačnost není tak silná, a tak kromě pár cárů mlhy nebo spíše mraků proplouvajících kolem oken jako řeka, máš výhled na město pod vámi.

Střechy obyčejných domů se zdají tak daleko. Splývají v nepříliš rozmanitou mozaiku, ze které vystupuje jen několik dalších obřích věží tyčících se až do nebes. A tam v dálce se pohybuje pár siluet velkých zepelínů plujících nad městem. Dokonce vidíš i hejno ptáků přelétnout mezi střechami, a to o notný kus pod vámi. Proto zde byl tak dokonalý klid. Sem skutečně hluk ani strasti světa tam dole jen tak nedolehnou.

„Počítám, že tam bude pěkný výhled.“ Ozve se zpoza tebe Alexander. Jistě, musel vědět, kde jste. Ale dost možná toho večera nebyl ve stavu, aby se zrovna kochal postáváním u okna.

„Dobře Del. Jen… Hmmh, ne, nech to být.“ Potřese zamítavě hlavou na cokoliv, co se mu v ní v ten moment prohnalo a vyprovodí tě pohledem z místnosti.

Dveře z ložnice, kterými toho večera odešel Daniel, skutečně nejsou zamčené. Stačí jen vzít za kliku a vejdeš do chodby, která vypadá tak… Jak jsi byla zvyklá v sídlech vašich rodinných přátel v Novém Jeruzalémě. Dřevěné obložení, obrazy ve zdobených rámech i nástěnné lampy lemující v pravidelných rozestupech tento dlouhý přímý koridor.

♬♬♬♬♬

Nevíš pořádně kam dál, ale stačí ti jen popojít pár kroků, abys zaslechla velmi známé tóny. Melodie se nese chodbou a tobě nedělá problém ji sledovat až k jejímu zdroji. Stačí projít kolem několika dveří až k jedněm, které jsou pootevřené a skrz které se line ta skladba, kterou znáš…

Stačí se opřít do křídla dveří, pootevřít je a tam jej uvidíš. Vašeho hostitele sedícího u klavíru, křídla, které rezonuje jednotlivými tóny. Langley je k tobě otočený zády. Sedí na stoličce a jeho prsty běhají po černobílých klávesách v tom známém tanci. Viditelně je zabrán do hry, takže si tvého příchodu nevšiml. A nebo snad chce dokončit skladbu? Víš, že je teprve v půlce, ale… Musíš, uznat, že mu to jde. Nemá sice tak přehnaně afektovaný a procítěný projev jako někteří pianisté při koncertech v Zahradách, ale poslouchá se to dobře. Dokonce i někomu, kdo má hudební sluch jako ty.

Krátkým políbením přeruším Alexandera v půli věty, avšak tentokrát se krátký polibek neprotáhne v něco víc, jako v kterékoliv jiné ráno… Sotva se od něj aspoň trochu odtáhnu, tak dokončí myšlenku, která mě přiměje na prchavý okamžik kmitnout očima a podívat se kamkoliv… Je ne na něj. Některé věci trvají…  Než co? Než se s tím smířím? Než to přebolí? Kéž by to bylo tak... Jednoduché. Tohle všechno, já… Nadechnu se… Ale namísto odpovědi či souhlasu se raději zeptám Alexe na jeho stav. Raději se soustředím na něj než na sebe samotnou.

Navzdory Alexově ujištění, které mne vlastně ničím nepřekvapí… Jak jinak by Langley věděl, že bude v pořádku? Pokud se znali… A rozhodně nevypadal, že by ho Alexův stav nějak rozrušil. Naopak, to on mi přeci tvrdil, že je Alex dost tvrdohlavý na to, aby se z toho dostal… Stejně na okamžik nedůvěřivě svraštím obočí. „Mám chtít vědět, co dalšího tě potrhá a poraní stejně jako smečka Ztrracených, když tohle není poprvé, co tě někdo musel celého sešít zpátky dohromady?“ zeptám se s kolísajícím napětím v hlase. „Jako vždy…“ zopakuji po něm s tichým povzdechem odevzdaně a opatrně vyprostím svoji ruku z té jeho, abych se mohla vzepřít na pažích a vytáhnout se neohrabaně do sedu.

„Já vím, Alexi,“ hlesnu v odpověď na Alexovo upozornění. Nemusím spěchat, kam také? Mohla bych tu ještě nějaký čas ležet vedle něj, nechat se ukolébat jeho blízkostí zpátky do polospánku a užívat si té vzácné klidné chvíle. Vždyť od toho nešťastného příjezdu do Jeruzaléma jsem netoužila po ničem jiném než se zase vzbudit v posteli vedle něj. Ovšem…  Nejde to. Prostě to nejde. Čím více na mne doléhají události předchozího večera, tím více ve mne sílí ta nutkavá potřeba před tím vším… Utéci.

Alex se též začne soukat do polosedu, ale… Tentokrát ho už neokřiknu, ani se mu nepokusím v tom zabránit. Jen po něm sklouznu starostlivým pohledem, kterým zakotvím v jeho tváři. Musí ho to bolet, přesto… Ne, nevrhám se k němu, abych mu pomohla. Znám ho, i tu jeho zatracenou hrdost. Je vůbec zázrak, že mne včera poslechl a opravdu z té postele nevstal. Namísto toho ze sebe začnu hrnout, co všechno se musí udělat. Na sebe v tom výčtu ani na okamžik nepomyslím, všechny své myšlenky upínám jen k Alexovi.

Krátce se zarazím, když na mne promluví a vstoupí mi do seznamu povinností, který si tu nahlas skládám a… „Ne… Co nejdříve, na pár místech ti to prosáklo. Daniel včera říkal, že se zraněními od Ztracených to není tak jednoduché, takže bychom ty rány měli držet v čistotě,“ nesouhlasím s ním, i když to rozhodně nevypadá nijak strašně. Ostatně většina ran přestala krvácet krátce po zašití, kdo jiný, než já by to měl vědět, ale… Budu tak klidnější. A pomůže mi to odsunout jakýkoliv z rozhovorů, co mne čeká, ještě o něco… Dál.

„Ah, dobře, tak kávu nebo čaj,“ kývnu krátce hlavou, to už ovšem spouštím bosé nohy z postele, abych se postavila a mohla dojít pro tu vodu. Se včerejškem se to skutečně nedá srovnávat, nikam se nekácím a ani necítím tu těžkost a ztuhlost zakusující se do svalů. Opatrně se protáhnu, abych se aspoň trochu rozhýbala a vykročím ke stolu, zatímco na mne Alex mluví.

„To jsem… Včera pochopila, že vy dva jste… Staří známí…“ odpovím mu opatrně. Tak tohle myslel tou starou známostí? To byl ten důvod, proč mě v tom sále nenechal… „Hlad? Ne… Asi také ne,“ zavrtím hlavou. Vlastně nevím, zda se mi žaludek svírá kvůli včerejšku nebo snad hladem. Jedla sem naposledy… Před aukcí. Kdo ví, kdy to vlastně bylo a kdy je teď.

„No, možná to tak je lepší,“ poznamenám, jakkoliv mi přijde zvláštní, aby v domě, kde pokoje vypadají takhle nebyla nějaká hospodyně nebo majordomus. Snad jen pár lidí starajících se o to nejnutnější? „Aspoň nikoho nepohorším na chodbě tím, jak vypadám,“ pokusím se to celé aspoň trochu odlehčit. „A kde to vlastně jsme? V Zahradách?“ zeptám se Alexe, zatímco dojdu ke stolu a…

… pohledem zavadím o hodinky ležící opuštěné na stole. Na okamžik se zarazím. Musím se přinutit nadechnout a pak zase vydechnout, jak se mi sevře hruď přívalem úzkosti. S trhnutím se nakonec natáhnu po karafě, abych rozlila vodu do obou sklenic. Obsah jedné z nich rovnou pár loky vyprázdním a druhou… Druhou se mimoděk po hodinkách natáhnu, abych je rychle schovala do kapsy. Stejně… Stejně jako včera Alex. Neřeknu k tomu nic. Vůbec nic. Jen vezmu sklenku s vodou i karafu, abych obojí mohla odnést Alexovi k posteli. Karafu postavím na noční stolek vedle postele, kdyby si chtěl dolít a sklenku mu podám, aby se mohl napít a případně mu rovnou doleji, kdyby mu jedna sklenice vody nestačila.

Ovšem nestojím u postele a nečekám, namísto toho přejdu k jednomu z oknem, abych rozhrnula závěsy a vpustila do místnosti trochu více světla. A hlavně… Podívala se ven. Je to to stejné okno, kterým sem včera v noci něco svítilo.

V tom náhlém popudu, kdy se ve mne navzdory veškerým snahám vzedme ta nutkavá potřeba se zeptat… Na… „Alexi, já…“ ovšem nedořeknu to. Namísto dalších slov jen naprázdno pootevřu rty a pak… Pak je zase semknu. Počká to. Tohle počká. Prsty si vjedu v tom poněkud nervózním gestu do vlasů a… A pak se raději věnuji tomu, abych jim dala aspoň nějaký tvar a nelezly mi pořád před oči a do tváře. „… půjdu se tedy podívat po Danielovi a poprosit ho o kávu nebo čaj, ano? Za chvíli budu zpátky,“ spíše mu oznamuji, než abych se ptala. Pokusím se svá slova doprovodit i o úsměv, ale příliš se mi to nedaří.

Ostatně od slov nemám daleko k činům, jen si ještě srovnám košili… A pak bosky vyrazím z místnosti pryč. Jindy bych se opravdu nehrnula do toulání se po cizím neznámém domě, ale dnes… Cokoliv, jen abych se vyhnula vlastním nepříjemným myšlenkám.

Delilah Blair Flanagan

„To jsem rád.“ Broukne v odpovědi na tvé ujištění, že je to lepší. Dokonce mu ani nemusíš lhát a ani si nic přikrášlovat. Skutečně oproti tvým předchozím představám a obavám, co by se mohlo všechno stát, pokud jen zamhouříš oči, tohle bylo… až překvapivě normální. Přesto dle jeho pohledu poznáš, že ho tvá odpověď neukolébala k nějakému odmávnutí všech minulých problémů a konejšivému klidu. Sama jsi to řekla upřímně – lépe než jsem čekala. A za to se dala skrýt spousta významů.

„Hmmh, špatná otázka. Promiň.“ Jeho ruka dokončí svou dráhu po tvé tváři, kterou jí nastavíš, než ti skutečně shrne pár spánkem zacuchaných pramenů z tváři. „Nevíš… To nevadí, Del. Rozumím, že…“ Ale jeho další slova se vytratí při polibku, který si ukradneš. Však stačí tak málo. Skutečně vás dělí jen takový kousek. Alexander ti jej oplatí, ale nepřitáhne se tě k sobě jako jiná rána v příslibu dalších společně strávených momentů.  „…že některé věci trvají.“ Dokončí přeci jen to, co chtěl říct poté co se odtáhneš a hledíte si do očí, zatímco ležíte na polštářích uprostřed cizího neznámého pokoje.

Je to ta příjemná chvíle klidu… A ty moc dobře víš, že tu nejde jen o tebe. Pohneš rukou pod přikrývkou a přejdeš po obvazech táhnoucích se prakticky po většině Alexanderova hrudníku. Počínáš si dostatečně opatrně na to, abys snad nezavadila nějak silněji o nějakou ránu. Těžko říct v jakém stavu budou.

„Myslím, že to zvládnu. Není to poprvé…“ Chytí tvou ruku raději do své. „Tedy je to poprvé, co mě do takového stavu dostala smečka Ztracených, ale….“ Trochu se zarazí, když si uvědomí, že se zmínil o něčem, co je ještě možná příliš brzy tahat na světlo. „Ale za pár dní to bude dobré. Jako vždy.“ Dodá věcně, ale to už mu vysmekneš svou ruku z jeho a začneš se zvedat z postele.

Je toho tolik, co je třeba udělat. Naštěstí. Ta představa nečinnosti je už sama o sobě děsivá. Zvedneš se z postele a v tom už notně zmuchlaném oblečení a s rozcuchanými vlasy asi zrovna nevypadáš příliš reprezentativně, ale to není něco, co by tě teď snad mělo trápit.

Jen co se postavíš na nohy a přijdeš o teplo z pod přikrývky, dojde ti, jak je v místnosti chladněji oproti vaší posteli. Alexandera to zcela určitě trápit nebude, to sis už měla možnost častokrát ověřit, ale pro tebe je to nepříjemná připomínka toho lezavého chladu, který se zakusoval do těla, když….

„V pořádku, nemusíš spěchat.“ Vyruší tě Alexander, který se i přes tvé rozkazy, začal alespoň vytahovat do polosedu. Na jeho pohybech je patrné, že ještě nejsou zdaleka tak plynulé a pohybuje se s obtížemi, přesto to zvládne sám. Jen protáhlá linka mezi nakrčeným obočím připomíná, že to pro něj nebude patrně ani tak nic příjemného.

Ale to už ze sebe začneš hrnout všechno to, co se musí udělat. Ano, je toho opravdu hodně a vlastně je to tak lepší. Muset se postarat o to nutné a nechat zbytné věci na potom.

„Del… Del, zpomal.“ Vydechne Alexander, kterému se konečně podaří opřít zády o čelo postele. „Jistě, asi by to chtělo vyměnit obvazy. Časem. Hlad? Ne, ten popravdě moc nemám. Dal bych si spíš jen něco k pití. Tu vodu, prosím a… Hmmh, pak možná něco teplého. Čaj, kávu… To je jedno.“ Potřese hlavou. A rozhodně má pravdu, co se týče obvazů. Vidíš, že na pár místech trochu zrůžověly díky tomu, jak jimi krev prosákla, ale není to nic tak hrozného. Ne, když si věděla, co je pod nimi. Už toho večera bylo až s podivem, jak se krvácení ochotně zastavovalo, když k tomu byly jen trochu příznivé podmínky. A teď? Těžko říct, jak rány vypadaly. Alexander rozhodně nevypadal, že by se zázračně během spánku vyléčil do plného zdraví, ale alespoň působil o poznání lépe a byl schopen se sám hýbat.

„Ale nemusíš spěchat, Del. Jen… Potřebuji se trochu rozhýbat. Navíc… Nejsem si úplně jistý, kde Daniel bude. Přiznám se, že tady jsem poprvé.“ Rozhlédne se kolem vás po té zvláštně tiché místnosti. „Neviděl jsem ho snad třicet let…“ Hlesne zamyšleně, než stočí svůj pohled opět k tobě. „A ty? Máš hlad? Možná nebude od věci ho zkusit najít. Jen… pokud se u něj za tu dobu nic nezměnilo, tak nečekej, že tu najdeš kohortu sloužících. Daniel si na tenhle typ společnosti nikdy moc nepotrpěl.“ Poznamená jako kdyby to nebylo nic až tak zvláštního.    

Jen pomalu přicházím k sobě, obklopena teplem i tou důvěrně známou vůní. Usnula jsem… Usnula jsem…? Ze tmy, která obestřela v jednom okamžiku mé vědomí dokážu vydolovat jen pár neurčitých vjemů, které u končí i šimravého pocitu na tváři. Přiměji se pootevřít oči a chvíli jen rozespale mžourám kolem sebe. Pohledem okamžitě zakotvím na zastřené tváři Alexe a zdržím se u ní, dokud na něj nedokážu zaostřit. Miluji rána, kdy se mohu probouzet vedle něj, lapena jeho blízkostí a laskána horkostí, co z něj sálá. Je to tak… Správné. Jako bych žila jen pro tyhle poklidné chvíle, kterých se něco ve mne nedokáže nabažit. Chvíle, kdy jen ležíme vedle sebe a já vlastně ani nevím, na kterého z Generálů se vlastně dívám. Ty chvíle, kdy nezáleží na tom, zda je to Verš nebo jakýkoliv z dalších našich životů, protože to jsme na těch pár prchavých okamžiků zase… My. Kamael a Dumah.

Měkce se pousměji, než přeci jen odtrhnu oči od jeho poklidné bledé tváře a lehce pohnu hlavou, abych se rozhlédla kolem sebe. Ne, nebyl to jen sen a nejsme v naší ložnici domu v Dvarace... Nyní mne přivítá pohled na typickou Jeruzalémskou ložnici, kde i navzdory těžkým závěsům protahuje okny lezavých chlad namísto prosluněného tepla typického pro Provincie. Úsměv z mé tváře jako mávnutím kouzelného proutku zmizí a srdce mi bolestivě poskočí.

Denní světlo opírající se do oken značí, že muselo uplynout aspoň pár hodin nebo… Možná i více? Nevím… Avšak prázdný stůl, na kterém po včerejší operaci zůstal jen džbán s vodou a sklenice mi napovídají, že ráno už asi také nebude a… A z představy, že tady někdo byl, aniž by mne to probudilo mě tak trochu zamrazí. Snad… Daniel? Uhm. Je až z podivem, jak snadno a rychle se z cizího  gentlemana a zároveň serafína prezentujícího jednu z tváří Tribunálu stal prostě a jen Daniel…

Zároveň mi dochází, že je tu snad… Až moc velký klid. Prázdné ticho rušené jen Alexovým poklidným oddechováním. Neslyším žádné zvuky z ulice, nic co by mi prozradilo, kde dům vlastně stojí. Jistě… Okna by mohly být namířené směrem do zahrady, ale… Co pak to světlo, co nám v noci prozářilo pokoj? Nedává… Nedává to mysl… Nebo ano…? Nakrčím obočí a… A zpátky mne vrátí Alexův tichý hlas, co se ozve jen kousek ode mne a přiměje mne pohlédnout zpátky na něj.

Vydechnu, jak se ruka na mém pase pod peřinou pohne. Vypadá mnohem lépe než v noci, ačkoliv… To není zase tak těžké. I tak se mi ovšem uleví, znamená to totiž, že se hojí a… Bude zase v pořádku. I na mé ruce bych jen marně hledala vyjma zaschlé krve stopy po rankách, které jsem si sama způsobila, abych… Abych… Protože jsem… S výdechem na chvíli přivřu oči a ztěžka polknu. Ty pocity rozhodně nejsou tak intenzivní jako v noci, přesto nad tím nedokážu pokrčit rameny a prostě to všechno odmávnout do ztracena.

„Alexi…“ šeptnu jeho jméno stejně jako on řekl to mé. „Uhm… Asi… Lépe než jsem čekala…“ vydoluji ze sebe. Ta tíživá únava tuhnoucí ve svalech v kámen je zcela pryč, ačkoliv pár hodin spánku navíc bych určitě ještě zvládla.

Další otázka, kterou mi Alex položí je takhle krátce po probuzení obzvláště těžká… „Hmm,“ zamručím neurčitě, zatímco mimoděk nastavím jeho doteku tvář, podobna v té chvíli spíše lísající se kočce. „Já… Nevím…“ odpovím po chvíli mlčení neurčitě. Jakkoliv bych si to přála, nedokážu přes rty protlačit to prosté „ano, všechno v pořádku“. Protože v pořádku to není a ani sebeklidnější ráno nedokáže změnit nic z toho, co se včera stalo. Co jsem… Udělala… Ta aukce… Noah… Ztracený… Lehce pohnu hlavou a v tom náhlém popudu tohle vše aspoň ještě na chvíli vyhnat z hlavy… Alexovi vtisknu na rty to krátké políbení, jemné… A plaché.

„Ale… Vážně se na to ptáš ty mě?“ povzdechnu si tiše do jeho rtů, když se odtahuji. Opatrně pohnu rukou pod přikrývkou a lehce se dotknu jednoho z jeho obvazů, kterými mi omotaný celý trup. Kolik stehů nakonec včera padlo na všechny jeho rány? Rány, které by obyčejný člověk rozhodně nepřežil a dost možná ani slabší Probuzený… „Jak ti je?“ zeptám se starostlivě, „a hlavně mi neříkej, že to nic není,“ dodám vzápětí – ještě dříve než mi stačí odpovědět.

„Měla bych… Hlavně nevstávej, donesu ti vodu,“ řeknu vzápětí. To poslední, co chci je opustit postel a vzdát se tepla jeho náruče, ale… Nevím. Všechny ty střípky skládající dohromady včerejší večer se do mne zabodávají, jeden po druhém a nutí mne k pohybu. Jako když kůň ve stáji ucítí kouř a vidina blížícího se požáru jej nutí neklidně tančit ve stání.

„A taky bychom se měli podívat na ty rány a… Vyměnit ti obvazy. Možná i vytáhnout stehy tam, kde nebudou už nutné a… Máš hlad? Asi bych měla… Můžu se podívat… Zkusit najít Daniela…“ pokračuji ve výčtu věcí, které mě přimějí se vzepřít na pažích a vytáhnout se do sedu.

Delilah Blair Flanagan

Alexander polkne pár doušků vody, se kterou si mu pomohla, aby nakonec nebyl nucený ležet v mokrých přikrývkách. Přeci jen jeho ruka se třásla a postrádala svou typickou jistotu. Cítila si to, když si mu pomáhala se napít. A pak… Pak si spolu vyměníte pár slov, i když k nějakému sáhodlouhému rozhovoru to má daleko. Žádost a… akceptování. To je vše. Snad jen doplněné o pár slz.

Vklouzneš pod přikrývku jako už tolikrát před tím, jen tentokrát si musíš dávat pozor, abys snad nějak silněji nezavadila o Alexanderova převázaná zranění. Přeci jen sis byla až moc dobře vědomá toho, co se skrývalo pod několika vrstvami obvazů.

Co ale zůstává stejné, je to teplo, které se pod ní nachází. Alex ji přes tebe přehodí a počká, až se uvelebíš na polštářích, než se natočí více k tobě a jeho ruka ti zlehka spočine na boku. Jen to… A přesto to vše stačí k tomu, aby se přes tebe převalila vlna úlevy spojený s pocitem bezpečí. Protože kde jinde by ses mohla cítit bezpečněji, než po jeho boku?

„Hmmmh…. Rozkaz.“ Slyšíš ještě jeho tiché zamručení, zatímco se svět rozpije a propadne do tmy. Spánek si pro tebe přijde opravdu rychle. Ačkoliv sis dávala předsevzetí, že nepůjdeš spát. Ne, když je tam hluboko uvnitř ta věc – ten Ztracený, čekající na příležitost, aby se mohl prodrat ke světlu. Avšak ať už je to jen tvou únavou, Alexanderovou přítomností nebo jen pouhou myšlenkou, že by ten Ztracený musel být opravdu blázen, aby se dobrovolně probudil zrovna vedle Generála, tak se ti podaří spát.

Nepronásledují tě žádné sny. Nebo si je přinejmenším nepamatuješ. V mysli ti zůstanou jen ozvěny čehosi. Pach krve a koření… Zlatá mihotavá záře ve tmě… A to příjemné teplo vyhánějící chlad a prostupující tělem od konečků prstů až ke kořínkům vlasů.

Probouzíš se a na tváři a nose tě šimrají vlasy. Tvoje? Jeho? Občas bylo těžké poznat rozdíl s tím, jak vaše rudé odstíny nabíraly na výraznosti a intenzitě podobné těm, které patřily vašim předobrazům.

Alexander tiše oddechuje a jeho tvář je jen kousek od tvé. Čelem se opírá o tvoje, zatímco ležíte mezi měkkými polštáři. Stále jste spolu pod jednou těžkou přikrývkou, pod kterou je příjemně teplo. A že je to dobře, protože cítíš, jak sem od oken táhne lezavý chlad. Venku bude muset dnes opravdu mrznout. Ani těžké závěsy, které je kryjí, nepomáhají až tak dokonale a tentokrát dle prosvítajícího světla můžeš odhadnout, že už bude den. Rozhodně nějaká jeho část. Avšak, jestli je to dopoledne, poledne nebo snad odpoledne, netušíš. Natož jakého dne.

Dalším pohledem si ověříš, že někdo tu musel být, zatímco jste spali. Ze stolu zmizel lavor s vodou i smotky krvavé gázy, stejně jako bys tam těžko hledala svůj prázdný šálek kávy. Jediné, co zůstalo, je karafa s vodou a vaše dvě sklenice. Jinak pokoj působí tak, jak si jej pamatuješ. Je zde dokonalé ticho. Možná až zvláštní ticho. Neslyšíš ty typické zvuky ulice, které by se sem měly v tuto denní dobu zaručeně nést. Žádné drkotání kol kočárů, ani ruch lidských hlasů. Jen Alexanderův tichý dech a… Zašustění přikrývek spojené s tím, jak se pohne.

„Del… Hmm, jak… jak ses vyspala?“ Poposune se jeho ruka pod přikrývkou přes tvůj pas, zatímco se na tebe poněkud rozespale podívá. Sám Alexander vypadá… lépe. Stále poněkud pobledle, ale rozhodně lépe. Alespoň, když nevidíš, jeho obvázané rány. Těch pár šrámů, které měl ve tváři, už bylo pryč a jak sis mohla všimnout, tvá ruka byla jako vždy. Porcelánově bledá pleť, hladká bez jediného stroupku a dlouhé tenké prsty. Jen ty černé půlměsíčky zaschlé krve pod nehty připomínaly, co jsi s nimi dělala naposled. Jistě, hojíte se rychleji. Výrazně rychleji oproti běžným smrtelníkům. Pokud se tedy k tomu dostanete a nejste roztrháni nebo zastřeleni na místě. Jak dlouho trvalo tvé ruce tehdy v Provinciích plně srůst? Bylo to v rámci několika málo dnů. Docela nevídaná věc na tak komplikovanou zlomeninu. Dnes se cítíš zdravě. Ta otupující únava je pryč. Nedá se říct, že bys sršela energií a měla sílu lámat skály, ale přijdeš si jako některé z těch rán po dlouhých nemocech, kdy ses už začala dávat natolik dohromady, že jsi mohla opět fungovat.

„V pořádku?“ Vyklouzne Alexanderova horká ruka z pod přikrývky a pohladí tě lehce po tváři nebo ti z ní snad shrne pramen vlasů? To je teď nejspíše jedno. Avšak… Na takové otázky je těžké hned takto po ránu odpovídat.

♫♪♪♫

Můj hlas se rozlehne pokojem a odrazí se ke mně zpátky od dřevem obložených stěn. Alex je tím posledním na světě na koho bych teď měla a vlastně i chtěla křičet, přesto… Přesto se na něj utrhnu, když spatřím, jak se snaží vstát z postele a nebere mé ne jako odpověď. Náš pohled se střetne, jak zaskočeně ustrne uprostřed pohybu. Pokračuji dál, soukám ze sebe slovo za slovem, tentokrát už mnohem tišším zdrsnělým hlasem zadrhávajícím se v hrdle. Nemám z toho radost a vlastně si ani nedovedu představit, že by mě kdykoliv jindy poslechl, ale… Na nás obou se dnešní den podepsal.

Sotva domluvím, nastane mezi námi tíživé napjaté ticho, které protne až Alexův hlas postrádající barvu i intonaci. Vyhoví mi, ale za jakou cenu? Trhnu sebou jako bych namísto toho dostala výchovný políček. Tohle jsem přeci chtěla… Přesto se mi při pohledu do jeho tváře, ze které nedokážu nic vyčíst, neuleví.

„Děkuji,“ s hlesnutím se natočím zpátky ke stolu, abych si k sobě přitáhla šálek kávy i cukřenku. Ani nevím, kolik lžiček cukru vlastně vsypu do černé kávy, jejíž silná těžká vůně mi naplní chřípí a přebije všudypřítomný pach krve. Ztracena v sobě samé se na okamžik zapomenu a najednou nejsem schopná si vybavit, kolikrát jsem zvedla lžičku. Ale… Ale na tom vlastně nezáleží. Mně rozhodně ne. A Alex… Alex už neřekne ani slovo, jen ode mne odvrátí hlavu podobně já od něj. Jediné, co tak ruší tich v pokoji je zvuk lžičky cinkající o porcelán.

Chvíli mám pocit jako by se ten zvonivý břinkot ozýval jen uvnitř mé hlavy. Cink. Cink. CINK. Upínám se k tomu stále se opakujícímu zvuku a v hlavě mám podivně prázdno. Nakonec lžičku odložím mezi zkrvavené smotky gázy a chvíli jen kloužu pohledem po vší té krvi, jehlách, nůžkách, sklence zašpiněné rudými otisky a měděných hodinkách ležících mezi tím vším, než jím nakonec zakotvím na tmavé hladině v porcelánovém šálku, ve kterém se odráží slabé světlo plynových lamp a můj vlastní matný pokřivený odraz. Tohle jsem teď já? Roztřeseně vydechnu a nahrbím se nad hrnkem, který sevřu v dlaních.

Horkost sálající z čerstvě uvařené kávy se mi jen zvolna vsakuje do prstů objímajících šálek. Do těch dlouhých štíhlých prstů pianistky, kterou… Kterou jsem dříve bývala. Před tím vším. Kdy naposledy jsem vlastně hrála na klavír? Před rokem na Liberty? Nakonec… Nakonec je to stejně jedno. Za těmi nehty těch stejných prstů, které dříve tak obratně vládly světu bílých a černých klávesnic, je nyní zaschlá krev na znamení toho, že už dávno nepatří té, kterou jsem byla. Ta Delilah… Zemřela na samotce v Greenhillu. Raději se nechala zabít, než aby komukoliv znovu ublížila… Vždyť kolik šancí jsem tehdy měla? Stačilo sáhnout po životech kolem sebe a vzít si svobodu. Ona by tohle nikdy neudělala. Nezabila by Noaha. Nezabila by nikoho z těch lidí. Ne, zvedla by cedulku s číslem šestnáct a nenechala by to monstrum vyhrát. Udělala by pro tu ženu to, co by si tolik přála, aby někdo udělal i pro ni… Vykoupila by ji a postarala se o to, aby jí už nikdo nemohl ublížit. Proč mne to ani na okamžik nenapadlo? Co… Co to se mnou provedli… Co ze mě udělali…

Konečně se odhodlám zvednout šálek ke rtům a usrknout sladké kávy. Pomalu upíjím, i když na ni vůbec nemám chuť. Otupěle hledím střídavě do šálku a svoji poraněnou ruku. Čas, o který jsem Alexe žádala pomalu mizí společně s klesající hladinou kávy a já se s každým douškem snažím to všechno v sobě pohřbít zase o kousek hlouběji. Důkladněji. Vecpat to všechno do tmy, za první řadu knih vyskládaných v policích, schovat to stejně jako jsem to dělávala celý svůj život.

Hrana hrnku naposledy tiše břinkne o podšálek. Opřu se lokty o stůl a na chvíli skryji tvář v dlaních, o které si ji zapřu. Ještě chvíli tam sedím, protahuji ten okamžik… Který utne můj vlastní ostrý nádech, se kterým se narovnám a jediným pohybem ruky skryji hodinky, kterým jsem se dosud pohledem vyhýbala, jak to jen šlo, pod jedním z obvazů. Až poté naliju vodu do obou sklenek a z jedné rovnou upiju, abych spláchla chuť cukru z úst.

Nakonec jednu z nich vezmu do ruky a pomalým krokem se vydám k posteli, kde leží Alex. Někde napůl cesty se na pár úderů srdce zastavím s pohledem zaseknutým na Alexových zádech a… A přinutit se rozejít se k němu blíže je mnohem těžší, než by mělo být. Chvíli to vypadá, že během čekání usnul, ale… Vzápětí mne z toho omylu vyvede pohled těch důvěrně známých černých očí, který na mne upírá. Pořád je tak děsivě bledý a… Nevím, jak dlouho budu dostávat z hlavy obraz jeho tváře zkřivené bolestí… Tentokrát mu ovšem pohled nedokážu opětovat. Sklopím hlavu, zatímco si mne prohlíží a… A nevím, co v mé ztrhané unavené tváři vidí, zatímco se neustále dokola a dokola koušu do vnitřní části spodního rtu ve snaze udržet si v ní stále ten stejný výraz.

Zastavím se u postele a… A ruka se sklenkou se mi lehce chvěje, jak mi nepříjemně těžkne v ruce. Ovšem nepohnu s ní dokud Alex nepromluví. „Neděkuj,“ zlehka zavrtím hlavou a sklenku mu podám – avšak sama ji nepustím. Naopak mu ji mlčky pomůžu přidržet, aby se mohl napít a nepolil sebe nebo postel. Nakonec ji odložím na stole vedle postele a nejistě přenesu váhu z nohy na nohu. Tón jeho hlasu i strohost těch pár slov, co mi řekne vzápětí mne… Ani nevím co… Nadechnu se k těm pár odmítavým slovům, která se chystám říci. Nemůžu jít spát, prostě… Nemůžu… Já…

„…Del.“

Spodní ret se mi zachvěje a v pálících očích se objeví lesk, jak se mi jako na povel zalijí slzami. „Dobře. Na chvíli… Na chvíli bych si mohla lehnout…“ hlesnu a s dalším výdechem rychle zvednu ruku k tváři, abych si prsty protřela oči. Pak už se nenechám více pobízet, když si stejně jako mnohokrát předtím vlezu za Alexem do postele a vklouznu pod přikrývku, kterou jsem ho předtím tak pečlivě přikryla.

Opatrně se k němu přitisknu, snad až příliš opatrně i s nezvyklou nejistotou. Bojím se, abych mu nějakým neopatrným pohybem neublížila. „A teď už vážně spi…“ dodám tichounce, zatímco jemně sklouznu prsty po hřbetu jeho dlaně.

A s jeho blízkostí… Tou známou vůní i teplem držícím se pod přikrývkou, které mne obklopí na znamení bezpečí, co mi tak zoufale chybělo… Ze mne s dalším výdechem sklouzne veškeré napětí a oči se mi zavřou dříve než stačím dokončit myšlenku…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Daniel odejde a ty zůstaneš s Alexanderem, který se viditelně rozhodl pro tebe dojít stůj co stůj. Avšak nemusí čekat dlouho na to, aby místnost prořízl tvůj nazlobený křik. Ta frustrace z toho všeho někde musela vybublat na povrch a Alexander ti to zrovna neusnadňoval.

Viditelně ho tvá reakce zaskočí, protože ustrne uprostřed svého snažení. Je to skoro až nezvyk vidět ho vyloženě překvapeného. Víš, že za běžných okolností by ho něco takového ani na vteřinu nerozhodilo a dost možná ani nemělo ten efekt, který by sis přála, ale tohle… Tohle rozhodně nebyly běžné okolnosti.

Chvíli na sebe jen hledíte a ať se jemu honí hlavou cokoliv, tobě se myšlenky stáčejí stále k nedávným událostem. A tomu, jak to všechno nakonec dopadlo.

„…Dobře. Jak si přeješ.“ Ozve se od Alexe nakonec poněkud bezvýrazným hlasem a ve tváři se mu usadí výraz, který… který ani ty nedokážeš pořádně rozklíčovat. Klesne zpátky do postele a v první chvíli zůstane jen tiše ležet na zádech, než stočí hlavu k oknu.

Máš tedy tak svůj klid a kávu, jak si přála. Obsahu cukřenky pustíš řádně žilou, ale Langley se určitě zlobit nebude. Ostatně tu kyselost opravdu silné kávy je třeba něčím přebít a… A snad bude i něco na tom, že cukr pomáhá na nervy. Nezbývá než doufat.

Ložnicí se rozléhá tiché cinkání lžičky o stěny šálku a vše se zdá o něco normálnější. Kdyby jen ten dojem nekazily špinavé zkrvavené smotky gázy na desce stolu, u kterého právě sedíš. Přesto… Je až s podivem, že ti zrovna tohle nepřijde až tak zvláštní. Některé věci k tvému životu už patřily, i když jsi k nim přišla trochu jako slepý k houslím.

A čas beží. S každým douškem, který ze šálku usrkneš a přiblížíš se jeho dnu, si i sama ukrajuješ ten tvůj, který ti dává možnost dát se opět o něco více do kupy. Srovnat myšlenky a snad nechat trochu více zahojit pobodaný hřbet ruky. I tak je to poměrně marný boj. Je ti jasné, že žádné rozhřešení na dně porcelánového šálku nenajdeš, přesto… I těch pár minut ticha, klidu a svým způsobem samoty se hodí.

Nakonec ale na dně šálku zůstane jen stružka kávové sedliny a ozve se tiché klapnutí porcelánu o porcelán, jak jej distingovaně odložíš na podšálek. Káva došla. Čas vypršel.

Zvedneš se tedy a vyrazíš i se sklenicí vody k Alexovi, který nehybně leží a je k tobě částečně natočený zády. Vidíš však, že se jeho hrudník stále zdvihá a klesá, takže prostě jen… odpočívá. Tak jak by měl. Konečně. Musíš obejít postel na její druhou stranu, abys na něj mohla pohlédnout.

Zdá se, že spí? Oči má zavřené a jeho tvář působí nezvykle klidně po tom, co byla většinu času alespoň částečně zkřivená bolestí při šití jeho zranění. Přesto… Jen co dojdeš o něco blíž, jeho oči se otevřou. Ty černé známé oči, které asi jako jediné z něj vypadají jako vždy. Ani tohle vše z nich nevyhnalo tu známou jiskru, kterou si v nich postrádala tam dole v jeruzalémské cele.

Sklouzne jimi po tobě a zastaví se na tvé tváři. Ta chvíle se poněkud nepříjemně natáhne. U Alexandera je těžké odhadovat, co se mu asi honí hlavou vzhledem k jeho často až stoickému klidu a tohle není výjimka.

„…Děkuji.“ Promluví nakonec a zvedne ruku, aby si od tebe vzal sklenku s vodou. Jeho pohyby však ztratily dost z jejich typické jistoty, a tak je nasnadě mu pomoci. Raději. I když víš, že s jeho hrdostí by o to nikdy nepožádal.
„Měla by sis taky odpočinout…“ Zazní od něj pak ta zvláštně strohá slova, než do Alexova hlasu přeci jen prosákne hřejivý tón, který bys v současné situaci snad ani nečekala, i když jen v tom jediném slově, kterým se toho dá ale tolik říct.

„…Del.“

A to vše doplní jej jen tiché zašustění přikrývek, jak tu svou Alexander lehce nadzvedne.

Alex se mými slovy nenechá odradit, jistěže se nenechá… Kdo jiný než on by dokonce i na pokraji nevědomí měl poznat, že… Že se něco děje. Že vůbec nejsem v pořádku. Že… Že nic není v pořádku a já… Já nevím, jestli vůbec někdy ještě bude… Zpoza rtů mi uteče tiché povzdechnutí a napětí v mé tváři se ještě více prohloubí. Místo odpovědi tentokrát jen zavrtím hlavou, jak mi hlas opět zadrhne v sevřeném krku. Světlo pohybující se v okně mne přeci jen přiměje se pohnout a pokusit se vstát, ovšem… Zůstanu jen u pokusu. Musím… Pomaleji. Opatrněji. A… A až za chvíli… Ostatně světlo mezitím zmizí jako by… Jako by skutečně jen něco projíždělo kolem… Nechám se tím uchlácholit a pustím to z hlavy. Ostatně když se ve stejnou chvíli k tomu všemu ozve ještě zaklepání na dveře a…

Tiše v duchu zaúpím. Dost možná i nahlas, protože sotva stihnu vyzvat Daniela, aby vešel dovnitř, tak na mne znovu promluví Alex, který tentokrát rozhodně není daleko od slov k činům. „Alexi…“ vydechnu jeho jméno nešťastně, jak najednou nevím, co dělat dříve. Zabránit mu, aby vstal a potrhal si stehy na všech těch pracně zašitých ranách, dát se do pořádku než stačí vejít Daniel nebo se prostě schovat před všemi pod stůl… Cítím se pod tím vším tlakem tak moc… Maličká.

V tu samou chvíli se dveře otevřou a objeví se v nich již známá silueta muže s dlouhými plavými vlasy staženými v elegantním culíku. Jeho hlas protne to dusivé těžké ticho, které v pokoji zavládne, stejně jako pohled, kterým mne i Alexe přelétne. Rychle od něj odvrátím s krátkým kývnutím tvář, tedy… Aspoň tak rychle, jak to zvládnu a mimoděk se nahrbím. Ale… Alex aspoň zůstane ležet v posteli.

Poněkud napjatě čekám, než Daniel přejde s tácem v rukách přes pokoj až ke stolu a… A já vlastně nevím co. Všimnu si, jak pohledem krátce zavadí o moji ruku, ze které jsem se na poslední chvíli snažila setřít krev a… Jako na povel stáhnu ruku k sobě, abych ji před Danielem opožděně schovala. Ovšem k mé neskutečné úlevě… Neřekne nic. Nezeptá se. Nekomentuje to. Jen… Jen položí na stůl tác se sklenicemi a vším, co jsem po něm chtěla. A… A já mu za to jsem vděčná. Nedokázala bych… K tomu všemu čelit ještě jemu. Stačí mi… Stačí mi vzpomenout si na to, co mi řekl tam dole v podzemním sále… „… tohle je masakr, ne něco spravedlivého. Tady už není co zachraňovat.“

„Ne… Ne, tohle bude stačit. Děkuji,“ odpovím mu mechanicky tím nakřáplým tichým hlasem, když se náš pohled střetne a vnutím si na okamžik do tváře ten nucený zdvořilý úsměv, za který jsem se celé roky schovávala na všech těch přetrpěných večírcích a společenských soaré v Zahradách ovšem… Koutky rtů mi sotva krátce cuknou, než opět povadnou a rozplynou se v tom prázdném výrazu, o který se tak usilovně snažím.

Měla bych… Měla bych asi něco ještě říci. Ujistit ho, že se nic neděje, že… Neruší. Možná ho požádat, jestli by tu vodu nedonesl Alexovi a… A vlastně na tom vůbec nezáleží, protože nic z toho neudělám. Jen opět sklopím hlavu a počkám, dokud se opět neozve klapnutí dveří na znamení, že jsme tu opět sami.

Ovšem nemám čas na to ani vydechnout, protože sotva se dveře s tichým cvaknutím zavřou, tak se Alex znovu pohne a pokračuje ve svém úsilí vstát z postele. „Ne… Dost… Zatraceně dost, Alexi!“ hlas mi poskočí, jak ho bez varování zvýším. Nechci… Nechci na něj křičet, ale nevím… Prostě nevím.

„Zůstaň… Zůstaň ležet,“ vyhrknu bezradně a natočím hlavu jeho směrem. „Prostě… Prostě mi jen dej… Chvíli. Ano? Chci jen… Jen si vypít… Tu kávu. A pak ti donesu tu vodu, ano? Jen… Jen zůstaň ležet, prosím. Chci jen pár minut, nic víc, jen… Jen chvíli na tu… Kávu,“ zopakuji mu s tou bolestnou naléhavostí, co mi proplete hlasem, zatímco si nervózně mnu prsty všechny ty ranky, kterými mám posetý hřbet dlaně.

S tím se i přiměji přitáhnout si k sobě chvějící se rukou šálek i cukřenku, abych si do kávy vmíchala poctivou dávku cukru. Vlastně na tu kávu nemám vůbec chuť, ovšem zvuk lžičky cinkající o porcelán mne společně s tím stále se opakujícím pohybem trochu uklidní. Dost na to, abych se dokázala i napít. Mléko ani smetana mi dnes nechybí, hořkou chuť kávy stejně sotva vnímám – a to nejen kvůli obludnému množství cukru, co do ní vsypu.

Nakonec… Jen tím získávám… Čas. Čas, který potřebuji na sebrání se dohromady, abych dokázala vstát a donést sklenici s vodou Alexovi do postele. Ještě než tak ovšem udělám, důkladně si otřu tvář skrytou za oponou vlasů a promnu oči opuchlé od pláče.

Delilah Blair Flanagan

Všimneš si toho, jak Alexander svraští čelo, když se ozve tvůj ochraptělý hlas připomínající spíše vraní krákání. Dost možná na tebe úplně čistě nevidí, ale slyší dobře. Stejně jako ty bys byla z jeho hlasu a tónu, jakým s tebou mluví, schopná vyčíst ty jemné nuance prozrazující jeho momentální rozpoložení, ani on na tom nebyl jinak po roce, který jste spolu strávili. A vlastně… možná nejenom ten, když se to vzalo kolem a kolem.

„Del…No, tak. Pojď sem.“ Nenechá se tebou odbít. Ať už ti v hlase znělo cokoliv z toho, co jsi teď prožívala, nemuselo být těžké pro něj domyslet si proč. Byl tam. Musel to vidět. To všechno, co tam po tobě zůstalo. Tu smrt kráčející ti v patách.

Světla pohybující se venku prozáří závěsy a celou místnost, než se protočí po místnosti a opět zmizí. Alexander už ale opět hledí tvým směrem, takže nepřehlédne, jak ti podklouzne ruka a docela nebezpečně zavrávoráš u stolu. „Del… Pozor.“ Semkne rty. „No tak. Nenuť mě prosím, abych si pro tebe došel.“ Řekne to jako kdyby to snad nic neznamenalo. Jako kdyby to nebyl právě on, kdo tu ležel v posteli sešitý jak hadrová hračka, o kterou se porvala smečka psů. Ale… Ne, Alexander nebyl ten typ, který by žertoval. Skutečně se začne zvedat. Vidíš, jak se zapře o pokrčený loket a…

A zároveň v té chvíli se otevřou na tvou výzvu i dveře do pokoje, ve kterém se toho teď nějak najednou na tebe až příliš.

„Ehm… Donesl jsem tu kávu.“ Danielův pohled opíše půlkruh a přelétne přes celý pokoj, aby se povážlivě zastavil nejdříve na tvé uslzené tváři a pak Alexanderovi, který v tuhle chvíli rozhodně nevypadá jako vzorný pacient, ale aspoň přestal ve svých snahách zvednout se z postele.

„A také vodu.“ Obočí mu povyjede o pár čísel výše, než bez dalšího vyzývání vkročí do místnosti. Netváří se zrovna nadšeně. Když mu ze rtů zmizel ten cynický úsměv, působí najednou až příliš vážně. Skoro až s kalkulujícím pohledem sjede nejdříve Alexandera, než si podobně přeměří tebe. Avšak nic na váš nezvyklý stav neříká. Alespoň zatím.

Lehkými kroky přejde pokoj, až ke stolu, u kterého sedíš a postaví na něj tác, se kterým si počínal vskutku obratně. Při tom krátkém pohybu zaregistruješ, jak očima zavadí o tvou ruku. Je to opravdu jen okamžik, kdy jeho pohled ustrne na tom zkrvaveném místě a oči se nepatrně přimhouří, ale… Ale pak svou pozornost přesune k tácu s občerstvením, který přinesl.  

„Jedna velká černá káva pro dámu… A pak je tu ta voda. Nic dalšího jsem nenosil, když to nebylo na objednávce, ale pokud byste změnili názor…?“ Tentokrát se ti zahledí do očí, ale tváří se, jako kdyby neviděl to rudé bělmo a opuchlou kůži prozrazující, cože se tu vlastně dělo.

„Každopádně vás tu už nebudu rušit. Hmmmh.“ Narovná se a trochu zamyšleně nakrčí čelo, než se prostě vydá ven z místnosti, aby vám nerušil dále soukromí. Už tahle krátká návštěva byla vzhledem k situaci zde poněkud… rušivá. Avšak přinesla své ovoce. Tedy vodu a kávu.

Cítíš tu výraznou vůni čerstvě připravené kávy a ať už ji dělal Daniel sám nebo tu měl na to někde lidi, rozhodně je patrné, že to bude skutečně silný šálek kávy. Doslova. Pak je zde prostý skleněný džbán s vodou a dvojice sklenic. Není v ní žádný citrón, med nebo snad led… Je to jen prostá voda. A to vše doplňuje malá porcelánová cukřenka. Mlékovku buďto Daniel zapomněl anebo nepovažoval za důležitou. Těžké odhadovat.

Dveře se za Langleym opět zavřou a ty ze strany uslyšíš další zašustění přikrývek a syčivý výdech. Viditelně Alexander svá slova myslel vážně.

S těžkým výdechem si opřu tvář o předloktí a svět se skryje pod oponou vlasů, co mi sklouznou přes obličej. Sotva pootevřenýma očima hledím na zlatě se lesknoucí rudé kapky krve pokrývající hřbet dlaně položené na stole mezi zkrvavenými bandážemi, zatímco se vše kolem rozpíjí do neurčitých tvarů i barev. Vnímám jen rudou a zlatou přelévající se v zorném poli, barvu života, barvu toho, kým jsme. Přesně touhle krví to začalo… Celé to… Šílenství… Bolest tepající v rankách po jehle pomalu ustupuje, jak krvácení ustává a s ním mizí i ten pocit úlevy, ten jediný pevný bod držící mne na jednom místě.

Když do ticha bez varování zazní Alexův hlas… Drobně sebou škubnu. Aniž bych se zvedla, tak hlavu pouze pootočím směrem k posteli, ve které Alex leží. Pohled mu opětuji ovšem jen krátkou chvíli, po kterou nejsem schopná skrze stažený krk dostat ani hlásku. Jakmile promluví znovu… Sklopím pohled zpátky ke krvavým kaňkám zdobícím rozpíchanou kůži. Svaly kolem čelistí i na krku se mi bolestně napnou, jak jen ztěžka polknu a kousnu se do rtu tak silně, až ucítím železitou chuť krve rozlévající se ústy. Jen díky tomu v sobě dokážu sebrat dost odhodlání na to, abych mi dokázala odpovědět.

„Nic se neděje,“ zachraplám sotva srozumitelně, jak mne vlastní hlas zdrsnělý vším tím vypětím i pláčem zradí. „Já… Přijdu… Později, teď… Musíš spát, Alexi, ztratil jsi… Tolik krve… Musíš odpočívat,“ soukám ze sebe slovo za slovem a přeci jen se přinutím opět zvednout pohled k jeho siluetě ležící mezi polštáři. V duchu se utěšuji tím, že… Za chvíli zase usne a já… Já… Budu mít čas se… Sebrat. Skrýt v sobě všechno to… Co… Prostě jen… Poslepovat k sobě zpátky všechny ty rozbité střepy, stejně jako… Vždy… Znovu a znovu… A znovu.

V tu chvíli si toho všimnu. Ostrého světla, které se opře do těžkých závěsů strážících výhled z okna ven. Na pár prchavých okamžiků mám pocit, že se mi to jen zdá, ale… Ale ne. To světlo se hýbe. Jako by… Někdo… Tam prochází? Projíždí? Nejsem schopná z unavené mysli dostat smysluplné vysvětlení toho, co se za oknem asi děje… A… A ani nevím, kam vlastně ústí. Na ulici, na dvůr či do zahrady… O patře ani nemluvě… Matně vnímám Alexovo tiché zamručení na znamení, že se mi to skutečně nezdá a… A že se mu to také příliš nelíbí.

Měla bych… Měla bych se zvednout a podívat se, co se tam děje. Ale… Ale zvládnu jen zvednout hlavou. Pokusím se zapřít o ruku, ovšem mám problém i s tím se narovnat. Ruka mi po stole sklouzne a hlava mi v tu chvíli spadne, div se nepraštím o desku stolu. Mám pocit jako bych plavala v medu na kolik mi připadají mé vlastní pohyby tak moc pomalé a nemotorné, jak tělo na vše reaguje se zpožděním a značnou neochotou.

Do toho všeho se pokojem rozlehne zvuk krátkého zaklepání na dřevo… Tedy… Na dřevo? Ne, ne, na dveře. Zpoza rtů mi vyrazí zoufalý vzdech namísto slov, která se skrze ně pokusím protlačit. Musím si odkašlat a vytáhnout se trochu více nad stůl. „Můžete… Dále,“ řeknu přeci jen již o něco hlasitěji a jistěji. Bude to… Ah, určitě… Daniel. S vodou pro Alexe a kávou, o kterou jsem ho požádala.

Přiměji se odtrhnout pohled od světla prosvěcujícího závěsy a… Uhm, ta krev… Až teď mi začne pomalu docházet, jak asi musím vypadat, a tak se pokusím si co nejrychleji otřít krev z ruky do černé košile a promnout si oči, abych je zbavila těch posledních pár slz, co se mi drží v koutcích. A… Vlasy… Ještě… Narovnat se a ještě…

„Uhm,“ vnutím si do tváře… Ani nevím, jaký výraz. Ale… Tu chvíli, na kterou se tu Verchiel otočí… To zvládnu, ano, zvládnu to.  Byl to prostě jen… Dlouhý… Náročný… Večer…