Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

„Máte pravdu. Je to Generál… Ale pozor, nikdo ho k tomu nikdy nenutil. Prostě jen… některé vzorce chování asi máme zažrané spíše do duše než do masa. To je ostatně pomíjivé. Ale duše? Ta je věčná.“ Pohlédne na tebe Langley vážně. „Tedy aspoň jsem to slyšel na pár kázáních. Jinak jsou to vcelku zábavné kratochvíle.“ Dodá skoro až spiklenecky, zatímco chystá na tác šálky s cukřenkou.

„Víte… Nechci teď znít, že vás moralizuji, ale někdy je důležitější dělat to, co si myslíme, že je správné než se všeho bát. Někdy za to zaplatíme tu nejvyšší cenu, to máte pravdu, ale zase se nemusíme ohlížet přes rameno a litovat. Protože lítost nestojí za nic. Slušně řečeno.“ Ušklíbne se a do toho se ozve pískání konvice, z které začne unikat horká pára.  

Daniel ji odstaví a sáhne po jedné ze skleněných dóz z tmavého hnědého skla, aby odsypal pár čajových lístků do sítka v konvici. Všímáš si, že se v této poměrně velké kuchyni pohybuje jistě. Ví, kde co je a kam sáhnout. Celé je to zvláštní vidět někoho takového dělat tyto prosté věci, které zcela jistě nepřísluší někomu honosícímu se titulem Ambasadora, ať už to přesně znamená cokoliv. Natož pak někoho, kdo byl v minulém životě serafínem a členem Tribunálu. Přesto právě ten ti teď chystá čaj.

„Co si pamatuji? Copak vám Alexander neřekl, že některé věci není radno probírat dopodrobna? Ale… Ano, pamatuji si váš předobraz. Předchůdkyni, chcete-li. Já… Verchiel…? Hmmh, tohle se vždycky tak špatně povídá… Jsem se s ní setkal. Několikrát, co si pamatuji. I po tom, co se jí stala ta… nemilá věc.“ Nakrčí rty nad tou zapeklitou volbou slov, se kterou není dle jeho výrazu patrně až tak spokojený. „Takže v tom sklepě jsem hned věděl, s kým mám tu čest. I tak je ale překvapivé, že tohle přetrvalo i napříč znovuzrozením. Upřímně, kdybych si na to měl vsadit, asi bych prohrál slušný obnos. Překvapilo mě to… Tedy také ve spojitosti s faktem, že se ta moc natáhla i po mně. V takových chvílích jeden docení dědictví svého předka.“ Vzhlédne k tobě na chvíli od přípravy čaje, než přejde opět k polici, aby vytáhl jinou dózu tentokrát s kávou a dal se do její přípravy ve zvláštním mosazném zařízení, které připomíná vyšší čajovou konvici s kohoutkem ve spodní části?

„Každopádně, jak už jsem říkal. Nebo neříkal? Dumah byla důležitá. Tehdy… dávno. A počítám, že i vy budete. Zvlášť s tím, co se tu začíná dít. Figurky na šachovnici se daly do pohybu a je vidět, že se všechny začínají sbíhat ve středu šachovnice. Jak příhodné, že?“ Pousměje se vědoucně než se váš hovor, a především jeho pozornost stočí k tvému tetování.

„Říkáte úlomku? Předpokládám, že se nebavíme o žádném kusu kamene ale něčeho zcela jiného… Zrcadla?“ Udělá k tobě pár kroků a zastaví se jen kousek před tebou.

„Vypadá to… autenticky.“ Zamračí se, zatímco si tvou ruku prohlíží, ale sám ji do svých nebere. „Nemožné… A přitom…“ Vydechne s jistou známkou fascinace a ještě něčeho, co je těžko rozklíčovatelné.

„Hmmh, ale ty linie nepokračují. Kam až dosahují? K lokti?“ Zvedne svůj pohled od ruky zpátky k tvé tváři. „Co přesně se stalo? Myslíte, že by… Že by třeba mohly pokračovat? Za jistých podmínek? Protože pokud ano, tak…“ Vjede si prsty do vlasů a jen potřese hlavou.

 „Tak by to mohlo všechno změnit.“

S ohledem na původ Ztracených si dokážu představit, proč se zranění způsobená jejich spáry a zuby mohou hojit déle a… A vlastně se ani o Ztracených s Danielem bavit nechci. Je to… Citlivé téma. Zvláště pro mě.

„… Generál,“ zopakuji po něm v tiché ozvěně, zatímco společně kráčíme chodbou a pohled na chvíli sklopím ke svým rukám se zaschlou krví za nehty. „Jako by to snad bylo nějaké… Zaklínadlo. Je to Generál. Zvládne to, protože to je Generál. Vyřeší to, protože to je Generál. Přežije to, protože to je Generál,“ vypadne ze mne tím tichým napjatým hlasem a ostře vydechnu. „A přitom kolikrát už asi zemřel jen… Protože to je právě Generál,“ potřesu hlavou a na okamžik stisknu rty, když si uvědomím, že jsem to řekla… Nahlas. Přesto… To, co jsem ho slyšela říci, než jsem ztratila vědomí, tehdy v té uličce… Je to má povinnost. A nebylo mi z toho dobře po těle ani na duši.

V prostorné kuchyni jsme s Danielem sami. A je to právě on, kdo se chopí konvice, aby ohřál vodu. Pozoruji ho, zatímco nejistě přešlapuji na místě a kloužu pohledem po místnosti, abych se jím nakonec vždy zastavila na serafínovi ze vzpomínky Metatrona. Poznámku o tom, na koho z nás dvou dá asi Alex víc nakonec přejdu mlčením, ostatně… Nepřekvapilo by mě, kdyby seděl u stolu nebo chodil po pokoji, až se tam vrátím. Rozhýbat. Tak to přeci říkal. Blázen, zatracený blázen, vybavím si i vlastní slova vyřčená včera nad jeho bledou nehybnou tváří.

Volně pokračujeme v naší malé konverzaci a mne stále… Více a více nahlodává, jak se mnou mluví a… A tak zcela přeskočím upozornění, že bych se najíst měla a… Zeptám se ho na to. Žádné hry, žádné přešlapování kolem horké kaše. Krkolomně to ze sebe soukám, slovo po slovu, dokud neposkládám celou větu. Ujištění, že… Nemusí se přetvařovat. Kvůli mně ne.

Nastane mezi námi ticho, zatímco přejdu blíže k oknu a natočím se k Danielovi bokem. Čelím jeho přemýšlivému pohledu, ze kterého stejně jako u Alexe nejsem schopna poznat, co se mu asi honí hlavou. A pak… Nakonec promluví.  Tentokrát se pod tíhou jeho pohledu i slov lehce ošiju. „… s žádnou z nás,“ souhlasím s ním tiše. „Co si vlastně tak dobře pamatujete? Nevzpomínám si, že bychom se někdy setkali. Tedy… Zatím jsem si na to nevzpomněla,“ opravím se.

„Tak proč tedy?“ zeptám se vzápětí. Když ne „jen“ kvůli Alexovi, kvůli tomu, co pro Kamaela znamenala Dumah, tak… Vrtá mi to hlavou. Nedává mi smysl, kvůli jaké staré známosti… „Nepomohl jste mi přeci jen tak, z nějakého rozmaru.“ Protože pro tu, která potřebovala na té aukci pomoci nejvíce nehnul ani prstem. Stejně jako ostatní Probuzení tam jen stál a sledoval, jak ji tam draží, jako nějakou věci nebo zvíře.

Když se hovor bez varování stočí k mé ruce… Vlastně… Jsem to měla čekat. S ohledem na to všechno mi to vlastně připadá jako úsměvná maličkost. Velmi zdařilá napodobenina. Krátce zaváhám, asi by nebylo nic jednoduššího říci, že to je jen ukázka umění, jakého jsou schopni v Provinciích, ale… Nikdy jsem neuměla dobře lhát. A vlastně ani nechci.

„Ano, i kávu, prosím,“ odpovím nejdříve na tu jednodušší otázku a teprve poté… Palcem přejedu po jedné z šedivých metalických linií, které se v denní světle zlatě lesknou. „Jak jsem k tomu přišla je… Dlouhý příběh. Ale ve zkratce… Dotkla jsem se jednoho úlomku. Trvalo poměrně dlouho, než jsem se z toho vzpamatovala, a ještě déle, než se mi vrátila do ruky hybnost. Takže ne. Není to zdařilá napodobenina. Není to totiž vůbec žádná napodobenina…“ řeknu, zatímco opatrně Daniela pozoruji.

Delilah Blair Flanagan

„Pár dní? Ano, to je možné… Kdyby to byly jen průstřely, vsadím se, že je to u něj rychlejší, ale Ztracení? To je poněkud ošemetnější.“ Poznamená Daniel trochu tiším hlasem. „Ale jak říkám. To nejhorší má za sebou. Když nic jiného, bude to znamenat jen o něco delší hojení. Stále je to… generál.“ Povytáhne maličko obočí, zatímco kráčíte bok po boku chodbou až do kuchyně.

V místnosti jste nakonec skutečně jen vy dva. Bez služebnictva. Ač je to zvláštní, zároveň vám to dává příležitost promluvit si naprosto nerušeně. Bez zvědavých očí a uší, které by stejně dost možná nechápali, o čem že to vůbec hovoříte.

„Ještě nevstal? Tedy… Asi se ty roky na něm přeci jen podepsaly.“ Uteče Danielovi napůl úst, zatímco napustí vodu do kovové konvice, kterou postaví na plynový vařič.  „A nebo je to skutečně tím, že na vás dá víc než na mě? Asi se mu ani nedivím…“ Modré plamínky se rozhoří a začnou olizovat dno konvice plné vody.

„Tak asi čaj.“ Utrousí, než přejde pár kroky po místnosti a opře se bokem o pult. „V pořádku, počítal jsem, že se zde stejně kvůli vám zastavím, tak to alespoň nemusím odnášet sám.“ Mávne rukou k již připravené zásobě zdravotnických potřeb, jako kdyby to nic nebylo. Přesto je to zvláštní. To že vám pomáhá. Že by ti tam dole pomohl jen kvůli tomu, že se s Alexanderem znali pár desítek let zpět? A jak by vůbec mohl vědět, že jste se vůbec v tomto životě už potkali? Nebo to celé prostě bylo kvůli Dumah a Kamaelovi? Plavovlasý muž před tebou ti k tomuto zrovna příliš indicií nedal. Měli jste však dost jiných, závažnějších problémů.  

„Nemáte hlad? Vím, že už jste to asi slyšela milionkrát, ale něco byste sníst měla… Ale chápu. Třeba časem.“ Pokračuje dál tím nevázaným tónem, jenž by si od někoho jako on nečekala. Zvlášť ne po tom, co se stalo tam v přístavu. A tak ti to nedá a prostě se zeptáš. I když je těžké tu otázku poskládat do uceleného celku, postupně ji ze sebe vysoukáš. A Daniel? Povytáhne obočí a chvíli si tě přemýšlivě prohlíží. Je těžké říct, co se mu asi honí hlavou. Skoro to vypadá jako kdyby si spíše prohlížel nějaký obraz v galerii a snažil se přijít na to, co se autor snažil na plátně vyjádřit za emoce.

„Kdo jsem já, abych vás soudil. Tohle nikdy nebyla má záliba. Od toho jsou jiní.“ Promluví nakonec a prostě jen… pokrčí rameny. „Navíc, pokud si dobře pamatuji, není to s vámi tak snadné. Nemám pravdu?“ Skloní trochu tvář a věnuje ti zkoumavý pohled. „A ne, nedělám to jen kvůli Alexanderovi. Upřímně, ani jsem netušil, že je v Novém Jeruzalémě. Natož to, že se znáte… I když, zrovna tohle by mě asi mělo z toho všeho, co se mi za poslední dny stalo, překvapovat nejméně, že?“ Ušklíbne se krátce.

„Hmm, ta ruka…“ Sklouzne mu pohled k tvé ruce, na níž jsou patrné linie šedo zlatého tetování vinoucí se vzhůru a mizející pod lemem rukávu. „To vypadá jako velmi zdařilá napodobenina… Až nezvykle zdařilá.“ Ukáže na ni, než přejde k jedné ze skříněk, aby vytáhl čajovou soupravu.

„Jak jste k ní přišla?“ Zeptá se tě jen tak, když už tu čekáte a začne na pult stavět postupně kousky vcelku pěkného ale ne zrovna přezdobeného porcelánu. „Takže tedy i kávu nakonec?“ Vzhlédnou k tobě jeho nazelenalé oči, aby vyměnil jeden z čajových šálků za větší a sklonil se pro něco dalšího.

Naslouchám každému tónu, který se ozve z klavíru a na krátkou chvíli si snad i dovolím přivřít oči. Je tak… Lehké vzpomenout si. Vybavit si ruce klouzající po klávesách navzdory tomu, že to nejsem já, kdo sedí na stoličce. Skladbu si vyslechnu až do samého konce a pak ještě pár vteřin tiše vyčkám, než se odhodlám promluvit a prolomit tak ticho, které nastane. Daniel nepůsobí ani trochu překvapeně, když se ozve ze dveří můj hlas. Snad ho i chvíli podezírám, že o mně celou dobu věděl, ale… Nakonec nezáleží na tom, jak to bylo.

„Znám, více než dobře,“ krátce kývnu hlavou, kterou vzápětí nakloním lehce ke straně. Slyšet ho mluvit o hudbě je… Něco, co jsem dnes opravdu nečekala. Na druhou stranu, to ani ten výhled z okna na panorama Jeruzaléma. „Pravda, na večírku byste jí většinu publika neoslnil, ale… Jako by snad kterýkoliv z těch lidí doopravdy rozuměl hudbě a tomu, co vypráví,“ pokrčím zlehka rameny. Jindy bych se i s těmi slovy pousmála, ale dnes… Ne, nejde to. „Jste zbytečně skromný. Poznám dobrého hráče na klavír, když ho slyším,“ poznamenám. I kdybych nevěděla, s kým mám tu čest… Tak já to vím. S Alexanderem se třicet let neviděli a seznámili se během války o Provincie. Je tak až příliš lehké si spočítat, že muž sedící přede mnou bude přinejmenším stejně starý jako Alex a já pochybuji, že hraní na klavír by snad mohlo být jen jeho novým koníčkem. Ne, na to hrál až příliš jistě, uvolněně, bez nutnosti se soustředit na každé zmáčknutí klávesy.

Při jeho ujištění na okamžik nakrčím obočím jak mne tím maličko… Rozhodí. Nejsem si jistá na co přesně tím naráží, ačkoliv… Možná po tom, co viděl včera večer v pokoji… Místo odpovědi raději jen vydechnu a přejdu to mlčením.

„Vypadá lépe, dokonce i sám připustil, že bude pár dní trvat, než bude v pořádku,“ narovnám se, zatímco skoro až závistivě sleduji, jak Langley sklápí kryt klaviatury, aby jej zavřel. „Hm, zatím se netvářil, že by hodlal z postele vstávat, ale je pravda, že ta slova o tom, jak se jen potřebuje rozhýbat – zněla varovně,“ tiše si povzdechnu v ostrém kontrastu s Danielovým pobavením. „Ale… Myslím, že dnes bych ho mohla zvládnout přinutit, aby poctivě ležel nebo… Hm, aspoň v té posteli seděl,“ na okamžik sklopím hlavu a promnu si kořen pasu mezi palcem a ukazováčkem. Alexander jako pacient byl pro mne něco naprosto nového, ale už jen s těmi obvazy mi stačil dokázat, že bude noční můrou každého, kdo by ho měl na starost.

„Ano, prosím, něco teplého… Čaj nebo kávu,“ kývnu hlavou a mimoděk ustoupím rychle ze dveří na chodbu, abych mu uhnula stranou, když kolem mne prochází. Bez protestů jej následuji, dokonce i po schodišti. Snad mě to jen nutí k zamyšlení… Patří mu jen pár pater nebo celá ta věž? Langley… Snažím si v duchu vybavit to jméno, ale je těžké z paměti cokoliv dolovat.

Chodba působí podivně prázdně a tiše, skutečně to příliš nepůsobí, že by zde bylo nějaké služebnictvo, ale… Ne, pochybuji, že by si tady snad uklízel sám. Někdo mu sem musí minimálně docházet.

Každopádně kuchyně, kterou jsem si ze všech domácností pamatovala jako tu nejrušnější část domu, je prázdná. Opravdu tu nikdo není. Přesto to zde působí uklizeně, udržovaně. Přesto si zde připadám poněkud nepatřičně, zvláště když pozoruji, jak se vaření vody ujímá sám pán domu. To je rozhodně… Dost nezvyklá situace. Vlastně ani nevím, jestli jsem někdy v takové byla…

„Ah, výborně. Děkuji, pane… Danieli. Obvazy mu na pár místech prosákly, sice to není nic hrozného a podle Alexe to až příliš řeším, ale…“ drobně se zarazím a opět si jen odkašlu, „ehm, děkuji,“ zopakuji, co už jsem jednou řekla a krátce se podívám směrem k nachytanému košíku s lavorem. Je až… Udivující, že na to myslel a má to zde nachystané, ale rozhodně oceňuji, že aspoň někdo se mne tu nesnaží přesvědčovat o tom, že to počká na později.

Vlastně… Vlastně jsem až poněkud nesvá z toho, jak… Jak je klidný. Vlídný? Včera jsem neměla už žádnou kapacitu na to řešit… Cokoliv, ale teď tu poněkud nejistě přešlapuji a vlastně nevím, jak bych se měla chovat.

„Alex nic k jídlu nechtěl a já… Po pravdě… Nemám na jídlo zrovna myšlenky,“ odpovím o něco tišeji a přistihnu se, že se držím si v dlani žmoulám vlastní prsty, jak nevím, co s rukama. A když padne ta prostá otázka… Tak… Tak to prostě nevydržím. „Já… Vážně mi tu… Po tom… Všem… Co jsem…“ nedopovím to, ne, nedokážu… To říct nahlas. Zatím stále ne. „… Nabízíte… Horkou čokoládu?“ bezděčně si vjedu prsty do vlasů v tom poněkud bezradném gestu.

„Tedy… Chci jen říct, nemusíte se k mně chovat mile… Kvůli Alexanderovi,“ naznačím mu a vlastně si ani nejsem jistá, proč to vůbec říkám nahlas. „Nebo jsem možná měla zůstat u toho, že bych chtěla jednu kávu a jeden čaj…“ přiměji se spustit ruce podél boků – jen abych se vzápětí chytila za loket a popošla po kuchyni pár kroků blíže k jednomu z oken.

Delilah Blair Flanagan

Zvuky hudby tě neomylně přilákaly na místo. Jako můru láká světlo. Daniel skutečně nepůsobí, že by tvou přítomnost, jakkoliv vnímal. Prsty kloužou po klávesách a když lehce natočí hlavu do strany, můžeš vidět, že se mu ve tváři usadil spokojený lehce zamyšlený výraz. Tón střídá tón a ty se tiše opíráš o rám dveří a čekáš, až bude po všem. Občas máš pocit, jako kdybys v prstech cítila, ty naučené pohyby. To, jak víš, po které klávese, v jakém taktu hmátnout. Prstoklad, který se ti vepsal do svalové paměti, aniž by sis to uvědomovala.

A pak zazní posledních několik not a s koncem skladby se rozhostí ticho. Langley nenaváže další skladbou a nebo to snad nestihne? To už totiž promluvíš a muž před tebou se otočí na stoličce, aby na tebe pohlédl přes rameno. Nevypadá zaskočeně natož polekaně. Spíše působí zvláštně poklidně.

„Znáte ji? Není to moc rozšířená skladba nebo spíše dostatečně populární.“ Povytáhne koutek rtů do mírného úsměvu. „Málo gradace a příliš… melancholie. Věřím tomu, že by ji někdo mohl nazvat nudnou, ale… Ale mám ji rád.“ Skoro až provinile pokrčí rameny.

„A možná je to také tím, že je to něco, co zvládnu zahrát bez chyby.“ Dodá vzápětí skromně, i když je těžké uvěřit tomu, že by Daniel nevěděl, jak hrát na klavír. To už si na jeho hudebním projevu poznala. To, že netápal a mechanicky nemačkal jednu klávesu za druhou soustředěný především na správné technické provedení skladby než samotné procítění hudby.

„Ale v pořádku. Nerušíte. Jsem rád, že jste vzhůru a hmm… přišla jste sem.“ Odpoví ti poněkud záhadně. Kam jinam by si snad šla? Nebo snad narážel na to, že bys mohla utéct? Skočit z okna? Kdo ví. Rozhodně tě nehlídal, kdyby ses o něco z toho snad chtěla pokusit.

„Jistě, jistě… Něco k pití a obvazy. Jak se má náš pacient? Počítám, že v tuhle dobu už bude těžké udržet jej v posteli. Tak trochu jsem se obával, aby to nebyl on, koho tu najdu strašit po chodbách.“ Tiše se uchechtne té představě, než se natáhne, aby pomalu sklopil kryt klaviatury.

„Počítal jsem, že dřív nebo později na to dojde, tak... Pojďme.“ Vytáhne se na člověka nezvykle plynulým pohybem na nohy a vykročí k tobě. „Říkala jste něco horkého k pití?“ Ujistí se jen krátce, než projde kolem tebe a pokyne ti rukou, abys jej následovala. Procházíte chodbou dál, než sejdete jedno schodiště. Působí to zde jako jedno z honosnějších sídel, která si znala. Snad jen za okny si až teď příliš dobře všímáš mraků a modré oblohy, které nejsou výhledem typickým pro většinu domů v Zahradách.

Alexander měl dost možná pravdu. Po cestě nenarazíte na jediného dalšího člověka a to dokonce i když vejdete skrz jedny širší dveře do místnosti, kterou poznáváš. Vždy z ní byl slyšet cinkot nádobí a linula se z ní vůně i naopak někdy nepříjemné pachy jídla. Nebylo to místo, kam bys jako paní domu příliš často chodila. Byla to záležitost sloužících, aby se o takové věci starali, ale tady… Ani tady nikoho takového nezahlédneš. Přesto je místnost uklizená a povrchy dřevěného nábytku se lesknou. Ne, tyhle všechny prostory Daniel zcela jistě nemůže sám udržovat, ale pokud si sem nezve hosty, asi není nutné zde vše tak často cídit.

„Takže… Říkala jste něco horkého?“ Zeptá se tě, než se skloní k jedné ze skříněk, aby vytáhl mosaznou konvici na čaj a naplnil ji vodou.

„Jinak obvazy a vše potřebné na převaz jsem nachystal už tam… V tom košíku.“ Ukáže kamsi za tebe a tam kousek od dveří je na jednom z pultů položený nízký hranatý proutěný košík, který vypadá plně naložený dalšími potřebami na ošetření ran. Dokonce je tam opět i prázdný kovový lavor, aby sis jej mohla dle potřeby naplnit teplou vodou.

„A opravdu chcete jen něco k pití? Určitě by se tu našlo něco k jídlu. Hmm, čaj, kávu nebo snad horkou čokoládu?“ Zazní ta prostá otázka, kterou doprovodí Danielovo pousmání a zkoumavý pohled, kterým tě počastuje.

I přestože to všechno vím, že Alexander bojoval ve válce jako každý jiný voják, než se dostal do pozice Generála spojeneckých vojsk, tak se to neposlouchá dobře. Má představivost pracuje naplno, a je pro mne tak až příliš snadné si ho představit, jak leží zmasakrovaný mezi ostatním poli a jako zázrakem ještě dýchá, zatímco… Prostě jen vydechnu a raději vstanu z postele. Ačkoliv z výměny obvazů neustoupím ani o krok – dokonce ani v tváří tvář Alexanderovu výrazu, na který reaguji pozvednutým obočím a následným potřesením hlavy. Stejně bude nutné se na ty rány podívat kvůli stehům a tomu, jak se hojí, výměna gázy a obvazů je tak už jen to nejmenší. A pokud si Alex myslí, že se snad nechám uchlácholit jeho typickým „tohle není poprvé, za pár dní to bude samo pryč“ tak je na velkém omylu.

„V tom případě se zdá, že před sebou máte ještě dlouhý rozhovor, po třiceti letech…“ poznamenám to první, co mne napadne. Stejně je to zvláštní, narazit na někoho z Alexova minulého života, jehož detaily si stále tak bedlivě střežil až na těch pár věcí, které se mi z něj přeci jen při našich večerech podařilo vytáhnout. Snad jen okolnosti jejich setkání…

Více už nedodávám, sama se na okamžik ztratím ve vlastních myšlenkách, vzdálených na hony od Generála i Ambasaroda. Kapesní hodinky Noaha mizí v mé kapse, kde mne i přes látku kalhot pálí na kůži. Je to… Osud nebo prokletí, že se ke mně vrátily? Ale… Ne, ne. Ted nad tím nechci přemýšlet. Alex… Alex má přednost. Donesu mu sklenku vody a přeci jen na okamžik nechápavě nakrčím obočí, když mi odpoví… No, jak mi odpoví. Jen trochu co? Nechápu, co se mi tím snaží naznačit, a tak se bez dalšího otálení přesunu k oknu, abych z něj odhrnula těžké závěsy a vyhlédla ven.

Chvíli tam zůstanu jen nehybně stát, a to navzdory lezavé zimě protahující se pod okny. Pohled z okna ven mne zastihne dokonale nepřipravenou. Kloužu očima po střechách tvořících panorama města až nakonec svoji pozornost obrátím k obrysům mohutných zepelínů plujících v oblacích. Z jedné střech hluboko pode mnou se vznese hejno ptáků, a dokonce ani ti nevzlétnou do výšin, ve kterých se tenhle pokoj nachází. Doslova… Doslova mi to vezme dech. K těmhle věžím jsem vzhlížela už jako malá holka, připadaly mi jako by vystoupily z kouzelných příběhů. Mohutné věže pnoucí se až k samotným nebesům, s věžemi mizejícími v mracích… Pohled dolů na město je jako… Jako bychom doopravdy stáli v mracích a shlíželi dolů. Stejně… Stejně jako oni. Ti, kterými jsme byli.

„Přináší to… Tolik vzpomínek,“ hlesnu tiše. „Tohle jsem… Opravdu nečekala. Možná si začnu psát seznam zvláštních míst, kde se proberu z bezvědomí. Začíná to být opravdu rozmanitá sbírka,“ poznamenám zamyšleně, zatímco stále stojím v okně a rozhlížím se kolem. „Hm… Jednou serafín, navždy serafín,“ šeptnu již takřka na samotné hranici myšlenky. Ti, kteří byli nejblíže Otci… Připadal si takhle vysoko v oblacích? Blíže Otci, Zlatému městu, které jsme ztratili… Avšak jen pouhé pomyšlení na Boha mne přiměje s cuknutím od okna rychle odstoupit.

Lepší bude… Daniela najít. Požádat ho o čaj nebo kávu a čisté obvazy. Asi i lavor s horkou vodou na omytí ran od zaschlé krve. Krátce se zarazím, když Alex stejně jako já… Chce něco říci, a přesto si to úplně stejně rozmyslí. Nenaléhám na něj ani nevyzvídám, jen kývnu hlavou a s krátkým ujištěním, že jsem za chvíli zpátky, vykročím z ložnice na chodbu. Dveře za sebou tiše zavřu a ocitnu se… Sama.

Až nyní mi z hrdla vyrazí ten dlouhý rozechvělý výdech, se kterým se na chvíli zapřu o stěnu vedle dveří a pár vteřin tam jen stojím… Než se narovnám a udělám pár kroků vpřed. Ze všecho zde doslova křičí Jeruzalém, drahé dřevěné a ručně vyřezávané obklady, obrazy i mosazné kování lamp…

Překvapeně zůstanu stát na místě, když ke mne dolehne prvních pár tónů pianina skládajících se v té tolik známé melodii. Znám ji. Jistěže ji znám… Ráda jsem ji hrála, když venku pršelo a Barth nebyl v domě. Kate se líbila a… Dost. Tiše našlapuji chodbou směrem ke dveřím, zpod kterých se hudba line. Jsou pootvřené… A tak jen krátce zaváhám, když jejich křídlo sevřu mezi prsty a opatrně je pootevřu.

Zůstanu stát na prahu, s pohledem upřeným na záda Langleyho sedícího u klavíru. Nehraje vůbec špatně, nezachytím jediný falešný tón ani zakolísání rytmu. Oproti expresivnímu vyjádření většiny klavíristů, které jsem za svůj život dodala je ta skladba v podání Daniela mnohem více… Komorní, tišší a postrádající drama velkých emocí, přesto je v tu chvíli jako balzám pro moji mysl. S ohledem na cynický úšklebek, kterým mne včera hned několikrát počastoval je tohle nečekaný výběr melodie, přesto… Svým zvláštním způsobem… K tomu, jak ho vidím v tu chvíli já se… Hodí.

Neodkašlu si, ani nedám nijak najevo, že tam stojím – ať už o mě ví nebo ne. Zůstanu mezi dveřmi, ramenem se opírám o jejich rám a… Zkrátka jen tiše naslouchám tónům rozechvívajícím vzduch, dokud nezazní poslední z nich.

„Připadá mi to jako věčnost, co jsem ji slyšela naposledy…“ promluvím do ticha, které nastane tím tichým zastřeným hlasem než… Než si tak trochu rozpačitě odkašlu. „Omlouvám se, nechtěla jsem vás… Rušit,“ pokračuji rychle dál. „Myslíte, že bych vás mohla požádat zase o něco… Horkého k pití? A také čisté obvazy a trochu teplé vody…“

Delilah Blair Flanagan

„Del, ale no tak… Byl jsem ve válce, a ne pouze jako někdo z velitelského štábu, abych se jen skláněl nad mapami a hlášeními. Tyhle věci se stávaly… Stávají. Hmmmh, víš, jak to myslím.“ Pohlédne na tebe uprostřed svého snažení se posadit. I v jeho hlase je patrné napětí, ačkoliv z velké části to jistě způsobují ty pevně stisknuté zuby. Nenecháš se ale zahnat do kouta a hned na to pokračuješ tím důležitým – nutností postarat se o jeho zranění. Alexander neprotestuje, ačkoliv mu přelétne přes tvář výraz jasně naznačující, že to možná malinko přeháníš. Ty ale víš své. Viděla si to všechno a mužská ješitnost tě už jen tak nerozhází.

„Ano, známe se ještě z dob války o Provincie… Pak už jsem ho dlouho neviděl. Popravdě jsem si ani nebyl jistý, jestli žije.“ Odpoví ti poněkud zadumaně Alexander, jehož pohled upřený na přikrývku se na moment rozostří. Ale to opravdu trvá jen okamžik, než opět svou plnou pozornost věnuje tobě.

Alexanderovo upozornění na žádné anebo snad omezené služebnictvo je zrovna pro tebe poněkud zarážející. Pro někoho jako ty bylo nepředstavitelné žít dlouhodobě v domácnosti bez služebných. Měla jsi je celý život k ruce. Ještě jako stará Delilah a dokonce i jako ta nová, ta žijící ve slunných Provinciích.

„Ano… V Zahradách... Jen trochu… No však se podívej z okna.“  Odpoví ti Alexander na tvou otázku, než mu doneseš sklenku s vodou. „Díky.“ Hlesne a tentokrát už sám se jí chopí, aby pár loky vyprázdnil hned její polovinu. Ty mezitím vykročíš k oknu. Ať už je to tou vzpomínkou na včerejší pohybující se světlo za závěsy nebo Alexandrovým pobídnutím, vezmeš za těžkou látku a odhrneš je.

Za oknem, které je namrzlé a v rozích pokryté ledovými květy, uvidíš nečekaný pohled. Kdyby ses bála výšek, rozhodně by to nebylo místo, kde bys snad chtěla stát příliš dlouho. Jste totiž vysoko. Opravdu vysoko. Celý tenhle pokoj… byt? Těžko říct. Musí být umístěný v jedněch z nejvyšších věží sklánějících se nad Novým Jeruzalémem. Ti nehybní obři, kteří na celé město shlíží a často se ztrácí mezi mraky, které je čas od času pohltí. Dnes máš však štěstí. Oblačnost není tak silná, a tak kromě pár cárů mlhy nebo spíše mraků proplouvajících kolem oken jako řeka, máš výhled na město pod vámi.

Střechy obyčejných domů se zdají tak daleko. Splývají v nepříliš rozmanitou mozaiku, ze které vystupuje jen několik dalších obřích věží tyčících se až do nebes. A tam v dálce se pohybuje pár siluet velkých zepelínů plujících nad městem. Dokonce vidíš i hejno ptáků přelétnout mezi střechami, a to o notný kus pod vámi. Proto zde byl tak dokonalý klid. Sem skutečně hluk ani strasti světa tam dole jen tak nedolehnou.

„Počítám, že tam bude pěkný výhled.“ Ozve se zpoza tebe Alexander. Jistě, musel vědět, kde jste. Ale dost možná toho večera nebyl ve stavu, aby se zrovna kochal postáváním u okna.

„Dobře Del. Jen… Hmmh, ne, nech to být.“ Potřese zamítavě hlavou na cokoliv, co se mu v ní v ten moment prohnalo a vyprovodí tě pohledem z místnosti.

Dveře z ložnice, kterými toho večera odešel Daniel, skutečně nejsou zamčené. Stačí jen vzít za kliku a vejdeš do chodby, která vypadá tak… Jak jsi byla zvyklá v sídlech vašich rodinných přátel v Novém Jeruzalémě. Dřevěné obložení, obrazy ve zdobených rámech i nástěnné lampy lemující v pravidelných rozestupech tento dlouhý přímý koridor.

♬♬♬♬♬

Nevíš pořádně kam dál, ale stačí ti jen popojít pár kroků, abys zaslechla velmi známé tóny. Melodie se nese chodbou a tobě nedělá problém ji sledovat až k jejímu zdroji. Stačí projít kolem několika dveří až k jedněm, které jsou pootevřené a skrz které se line ta skladba, kterou znáš…

Stačí se opřít do křídla dveří, pootevřít je a tam jej uvidíš. Vašeho hostitele sedícího u klavíru, křídla, které rezonuje jednotlivými tóny. Langley je k tobě otočený zády. Sedí na stoličce a jeho prsty běhají po černobílých klávesách v tom známém tanci. Viditelně je zabrán do hry, takže si tvého příchodu nevšiml. A nebo snad chce dokončit skladbu? Víš, že je teprve v půlce, ale… Musíš, uznat, že mu to jde. Nemá sice tak přehnaně afektovaný a procítěný projev jako někteří pianisté při koncertech v Zahradách, ale poslouchá se to dobře. Dokonce i někomu, kdo má hudební sluch jako ty.

Krátkým políbením přeruším Alexandera v půli věty, avšak tentokrát se krátký polibek neprotáhne v něco víc, jako v kterékoliv jiné ráno… Sotva se od něj aspoň trochu odtáhnu, tak dokončí myšlenku, která mě přiměje na prchavý okamžik kmitnout očima a podívat se kamkoliv… Je ne na něj. Některé věci trvají…  Než co? Než se s tím smířím? Než to přebolí? Kéž by to bylo tak... Jednoduché. Tohle všechno, já… Nadechnu se… Ale namísto odpovědi či souhlasu se raději zeptám Alexe na jeho stav. Raději se soustředím na něj než na sebe samotnou.

Navzdory Alexově ujištění, které mne vlastně ničím nepřekvapí… Jak jinak by Langley věděl, že bude v pořádku? Pokud se znali… A rozhodně nevypadal, že by ho Alexův stav nějak rozrušil. Naopak, to on mi přeci tvrdil, že je Alex dost tvrdohlavý na to, aby se z toho dostal… Stejně na okamžik nedůvěřivě svraštím obočí. „Mám chtít vědět, co dalšího tě potrhá a poraní stejně jako smečka Ztrracených, když tohle není poprvé, co tě někdo musel celého sešít zpátky dohromady?“ zeptám se s kolísajícím napětím v hlase. „Jako vždy…“ zopakuji po něm s tichým povzdechem odevzdaně a opatrně vyprostím svoji ruku z té jeho, abych se mohla vzepřít na pažích a vytáhnout se neohrabaně do sedu.

„Já vím, Alexi,“ hlesnu v odpověď na Alexovo upozornění. Nemusím spěchat, kam také? Mohla bych tu ještě nějaký čas ležet vedle něj, nechat se ukolébat jeho blízkostí zpátky do polospánku a užívat si té vzácné klidné chvíle. Vždyť od toho nešťastného příjezdu do Jeruzaléma jsem netoužila po ničem jiném než se zase vzbudit v posteli vedle něj. Ovšem…  Nejde to. Prostě to nejde. Čím více na mne doléhají události předchozího večera, tím více ve mne sílí ta nutkavá potřeba před tím vším… Utéci.

Alex se též začne soukat do polosedu, ale… Tentokrát ho už neokřiknu, ani se mu nepokusím v tom zabránit. Jen po něm sklouznu starostlivým pohledem, kterým zakotvím v jeho tváři. Musí ho to bolet, přesto… Ne, nevrhám se k němu, abych mu pomohla. Znám ho, i tu jeho zatracenou hrdost. Je vůbec zázrak, že mne včera poslechl a opravdu z té postele nevstal. Namísto toho ze sebe začnu hrnout, co všechno se musí udělat. Na sebe v tom výčtu ani na okamžik nepomyslím, všechny své myšlenky upínám jen k Alexovi.

Krátce se zarazím, když na mne promluví a vstoupí mi do seznamu povinností, který si tu nahlas skládám a… „Ne… Co nejdříve, na pár místech ti to prosáklo. Daniel včera říkal, že se zraněními od Ztracených to není tak jednoduché, takže bychom ty rány měli držet v čistotě,“ nesouhlasím s ním, i když to rozhodně nevypadá nijak strašně. Ostatně většina ran přestala krvácet krátce po zašití, kdo jiný, než já by to měl vědět, ale… Budu tak klidnější. A pomůže mi to odsunout jakýkoliv z rozhovorů, co mne čeká, ještě o něco… Dál.

„Ah, dobře, tak kávu nebo čaj,“ kývnu krátce hlavou, to už ovšem spouštím bosé nohy z postele, abych se postavila a mohla dojít pro tu vodu. Se včerejškem se to skutečně nedá srovnávat, nikam se nekácím a ani necítím tu těžkost a ztuhlost zakusující se do svalů. Opatrně se protáhnu, abych se aspoň trochu rozhýbala a vykročím ke stolu, zatímco na mne Alex mluví.

„To jsem… Včera pochopila, že vy dva jste… Staří známí…“ odpovím mu opatrně. Tak tohle myslel tou starou známostí? To byl ten důvod, proč mě v tom sále nenechal… „Hlad? Ne… Asi také ne,“ zavrtím hlavou. Vlastně nevím, zda se mi žaludek svírá kvůli včerejšku nebo snad hladem. Jedla sem naposledy… Před aukcí. Kdo ví, kdy to vlastně bylo a kdy je teď.

„No, možná to tak je lepší,“ poznamenám, jakkoliv mi přijde zvláštní, aby v domě, kde pokoje vypadají takhle nebyla nějaká hospodyně nebo majordomus. Snad jen pár lidí starajících se o to nejnutnější? „Aspoň nikoho nepohorším na chodbě tím, jak vypadám,“ pokusím se to celé aspoň trochu odlehčit. „A kde to vlastně jsme? V Zahradách?“ zeptám se Alexe, zatímco dojdu ke stolu a…

… pohledem zavadím o hodinky ležící opuštěné na stole. Na okamžik se zarazím. Musím se přinutit nadechnout a pak zase vydechnout, jak se mi sevře hruď přívalem úzkosti. S trhnutím se nakonec natáhnu po karafě, abych rozlila vodu do obou sklenic. Obsah jedné z nich rovnou pár loky vyprázdním a druhou… Druhou se mimoděk po hodinkách natáhnu, abych je rychle schovala do kapsy. Stejně… Stejně jako včera Alex. Neřeknu k tomu nic. Vůbec nic. Jen vezmu sklenku s vodou i karafu, abych obojí mohla odnést Alexovi k posteli. Karafu postavím na noční stolek vedle postele, kdyby si chtěl dolít a sklenku mu podám, aby se mohl napít a případně mu rovnou doleji, kdyby mu jedna sklenice vody nestačila.

Ovšem nestojím u postele a nečekám, namísto toho přejdu k jednomu z oknem, abych rozhrnula závěsy a vpustila do místnosti trochu více světla. A hlavně… Podívala se ven. Je to to stejné okno, kterým sem včera v noci něco svítilo.

V tom náhlém popudu, kdy se ve mne navzdory veškerým snahám vzedme ta nutkavá potřeba se zeptat… Na… „Alexi, já…“ ovšem nedořeknu to. Namísto dalších slov jen naprázdno pootevřu rty a pak… Pak je zase semknu. Počká to. Tohle počká. Prsty si vjedu v tom poněkud nervózním gestu do vlasů a… A pak se raději věnuji tomu, abych jim dala aspoň nějaký tvar a nelezly mi pořád před oči a do tváře. „… půjdu se tedy podívat po Danielovi a poprosit ho o kávu nebo čaj, ano? Za chvíli budu zpátky,“ spíše mu oznamuji, než abych se ptala. Pokusím se svá slova doprovodit i o úsměv, ale příliš se mi to nedaří.

Ostatně od slov nemám daleko k činům, jen si ještě srovnám košili… A pak bosky vyrazím z místnosti pryč. Jindy bych se opravdu nehrnula do toulání se po cizím neznámém domě, ale dnes… Cokoliv, jen abych se vyhnula vlastním nepříjemným myšlenkám.

Delilah Blair Flanagan

„To jsem rád.“ Broukne v odpovědi na tvé ujištění, že je to lepší. Dokonce mu ani nemusíš lhát a ani si nic přikrášlovat. Skutečně oproti tvým předchozím představám a obavám, co by se mohlo všechno stát, pokud jen zamhouříš oči, tohle bylo… až překvapivě normální. Přesto dle jeho pohledu poznáš, že ho tvá odpověď neukolébala k nějakému odmávnutí všech minulých problémů a konejšivému klidu. Sama jsi to řekla upřímně – lépe než jsem čekala. A za to se dala skrýt spousta významů.

„Hmmh, špatná otázka. Promiň.“ Jeho ruka dokončí svou dráhu po tvé tváři, kterou jí nastavíš, než ti skutečně shrne pár spánkem zacuchaných pramenů z tváři. „Nevíš… To nevadí, Del. Rozumím, že…“ Ale jeho další slova se vytratí při polibku, který si ukradneš. Však stačí tak málo. Skutečně vás dělí jen takový kousek. Alexander ti jej oplatí, ale nepřitáhne se tě k sobě jako jiná rána v příslibu dalších společně strávených momentů.  „…že některé věci trvají.“ Dokončí přeci jen to, co chtěl říct poté co se odtáhneš a hledíte si do očí, zatímco ležíte na polštářích uprostřed cizího neznámého pokoje.

Je to ta příjemná chvíle klidu… A ty moc dobře víš, že tu nejde jen o tebe. Pohneš rukou pod přikrývkou a přejdeš po obvazech táhnoucích se prakticky po většině Alexanderova hrudníku. Počínáš si dostatečně opatrně na to, abys snad nezavadila nějak silněji o nějakou ránu. Těžko říct v jakém stavu budou.

„Myslím, že to zvládnu. Není to poprvé…“ Chytí tvou ruku raději do své. „Tedy je to poprvé, co mě do takového stavu dostala smečka Ztracených, ale….“ Trochu se zarazí, když si uvědomí, že se zmínil o něčem, co je ještě možná příliš brzy tahat na světlo. „Ale za pár dní to bude dobré. Jako vždy.“ Dodá věcně, ale to už mu vysmekneš svou ruku z jeho a začneš se zvedat z postele.

Je toho tolik, co je třeba udělat. Naštěstí. Ta představa nečinnosti je už sama o sobě děsivá. Zvedneš se z postele a v tom už notně zmuchlaném oblečení a s rozcuchanými vlasy asi zrovna nevypadáš příliš reprezentativně, ale to není něco, co by tě teď snad mělo trápit.

Jen co se postavíš na nohy a přijdeš o teplo z pod přikrývky, dojde ti, jak je v místnosti chladněji oproti vaší posteli. Alexandera to zcela určitě trápit nebude, to sis už měla možnost častokrát ověřit, ale pro tebe je to nepříjemná připomínka toho lezavého chladu, který se zakusoval do těla, když….

„V pořádku, nemusíš spěchat.“ Vyruší tě Alexander, který se i přes tvé rozkazy, začal alespoň vytahovat do polosedu. Na jeho pohybech je patrné, že ještě nejsou zdaleka tak plynulé a pohybuje se s obtížemi, přesto to zvládne sám. Jen protáhlá linka mezi nakrčeným obočím připomíná, že to pro něj nebude patrně ani tak nic příjemného.

Ale to už ze sebe začneš hrnout všechno to, co se musí udělat. Ano, je toho opravdu hodně a vlastně je to tak lepší. Muset se postarat o to nutné a nechat zbytné věci na potom.

„Del… Del, zpomal.“ Vydechne Alexander, kterému se konečně podaří opřít zády o čelo postele. „Jistě, asi by to chtělo vyměnit obvazy. Časem. Hlad? Ne, ten popravdě moc nemám. Dal bych si spíš jen něco k pití. Tu vodu, prosím a… Hmmh, pak možná něco teplého. Čaj, kávu… To je jedno.“ Potřese hlavou. A rozhodně má pravdu, co se týče obvazů. Vidíš, že na pár místech trochu zrůžověly díky tomu, jak jimi krev prosákla, ale není to nic tak hrozného. Ne, když si věděla, co je pod nimi. Už toho večera bylo až s podivem, jak se krvácení ochotně zastavovalo, když k tomu byly jen trochu příznivé podmínky. A teď? Těžko říct, jak rány vypadaly. Alexander rozhodně nevypadal, že by se zázračně během spánku vyléčil do plného zdraví, ale alespoň působil o poznání lépe a byl schopen se sám hýbat.

„Ale nemusíš spěchat, Del. Jen… Potřebuji se trochu rozhýbat. Navíc… Nejsem si úplně jistý, kde Daniel bude. Přiznám se, že tady jsem poprvé.“ Rozhlédne se kolem vás po té zvláštně tiché místnosti. „Neviděl jsem ho snad třicet let…“ Hlesne zamyšleně, než stočí svůj pohled opět k tobě. „A ty? Máš hlad? Možná nebude od věci ho zkusit najít. Jen… pokud se u něj za tu dobu nic nezměnilo, tak nečekej, že tu najdeš kohortu sloužících. Daniel si na tenhle typ společnosti nikdy moc nepotrpěl.“ Poznamená jako kdyby to nebylo nic až tak zvláštního.    

Jen pomalu přicházím k sobě, obklopena teplem i tou důvěrně známou vůní. Usnula jsem… Usnula jsem…? Ze tmy, která obestřela v jednom okamžiku mé vědomí dokážu vydolovat jen pár neurčitých vjemů, které u končí i šimravého pocitu na tváři. Přiměji se pootevřít oči a chvíli jen rozespale mžourám kolem sebe. Pohledem okamžitě zakotvím na zastřené tváři Alexe a zdržím se u ní, dokud na něj nedokážu zaostřit. Miluji rána, kdy se mohu probouzet vedle něj, lapena jeho blízkostí a laskána horkostí, co z něj sálá. Je to tak… Správné. Jako bych žila jen pro tyhle poklidné chvíle, kterých se něco ve mne nedokáže nabažit. Chvíle, kdy jen ležíme vedle sebe a já vlastně ani nevím, na kterého z Generálů se vlastně dívám. Ty chvíle, kdy nezáleží na tom, zda je to Verš nebo jakýkoliv z dalších našich životů, protože to jsme na těch pár prchavých okamžiků zase… My. Kamael a Dumah.

Měkce se pousměji, než přeci jen odtrhnu oči od jeho poklidné bledé tváře a lehce pohnu hlavou, abych se rozhlédla kolem sebe. Ne, nebyl to jen sen a nejsme v naší ložnici domu v Dvarace... Nyní mne přivítá pohled na typickou Jeruzalémskou ložnici, kde i navzdory těžkým závěsům protahuje okny lezavých chlad namísto prosluněného tepla typického pro Provincie. Úsměv z mé tváře jako mávnutím kouzelného proutku zmizí a srdce mi bolestivě poskočí.

Denní světlo opírající se do oken značí, že muselo uplynout aspoň pár hodin nebo… Možná i více? Nevím… Avšak prázdný stůl, na kterém po včerejší operaci zůstal jen džbán s vodou a sklenice mi napovídají, že ráno už asi také nebude a… A z představy, že tady někdo byl, aniž by mne to probudilo mě tak trochu zamrazí. Snad… Daniel? Uhm. Je až z podivem, jak snadno a rychle se z cizího  gentlemana a zároveň serafína prezentujícího jednu z tváří Tribunálu stal prostě a jen Daniel…

Zároveň mi dochází, že je tu snad… Až moc velký klid. Prázdné ticho rušené jen Alexovým poklidným oddechováním. Neslyším žádné zvuky z ulice, nic co by mi prozradilo, kde dům vlastně stojí. Jistě… Okna by mohly být namířené směrem do zahrady, ale… Co pak to světlo, co nám v noci prozářilo pokoj? Nedává… Nedává to mysl… Nebo ano…? Nakrčím obočí a… A zpátky mne vrátí Alexův tichý hlas, co se ozve jen kousek ode mne a přiměje mne pohlédnout zpátky na něj.

Vydechnu, jak se ruka na mém pase pod peřinou pohne. Vypadá mnohem lépe než v noci, ačkoliv… To není zase tak těžké. I tak se mi ovšem uleví, znamená to totiž, že se hojí a… Bude zase v pořádku. I na mé ruce bych jen marně hledala vyjma zaschlé krve stopy po rankách, které jsem si sama způsobila, abych… Abych… Protože jsem… S výdechem na chvíli přivřu oči a ztěžka polknu. Ty pocity rozhodně nejsou tak intenzivní jako v noci, přesto nad tím nedokážu pokrčit rameny a prostě to všechno odmávnout do ztracena.

„Alexi…“ šeptnu jeho jméno stejně jako on řekl to mé. „Uhm… Asi… Lépe než jsem čekala…“ vydoluji ze sebe. Ta tíživá únava tuhnoucí ve svalech v kámen je zcela pryč, ačkoliv pár hodin spánku navíc bych určitě ještě zvládla.

Další otázka, kterou mi Alex položí je takhle krátce po probuzení obzvláště těžká… „Hmm,“ zamručím neurčitě, zatímco mimoděk nastavím jeho doteku tvář, podobna v té chvíli spíše lísající se kočce. „Já… Nevím…“ odpovím po chvíli mlčení neurčitě. Jakkoliv bych si to přála, nedokážu přes rty protlačit to prosté „ano, všechno v pořádku“. Protože v pořádku to není a ani sebeklidnější ráno nedokáže změnit nic z toho, co se včera stalo. Co jsem… Udělala… Ta aukce… Noah… Ztracený… Lehce pohnu hlavou a v tom náhlém popudu tohle vše aspoň ještě na chvíli vyhnat z hlavy… Alexovi vtisknu na rty to krátké políbení, jemné… A plaché.

„Ale… Vážně se na to ptáš ty mě?“ povzdechnu si tiše do jeho rtů, když se odtahuji. Opatrně pohnu rukou pod přikrývkou a lehce se dotknu jednoho z jeho obvazů, kterými mi omotaný celý trup. Kolik stehů nakonec včera padlo na všechny jeho rány? Rány, které by obyčejný člověk rozhodně nepřežil a dost možná ani slabší Probuzený… „Jak ti je?“ zeptám se starostlivě, „a hlavně mi neříkej, že to nic není,“ dodám vzápětí – ještě dříve než mi stačí odpovědět.

„Měla bych… Hlavně nevstávej, donesu ti vodu,“ řeknu vzápětí. To poslední, co chci je opustit postel a vzdát se tepla jeho náruče, ale… Nevím. Všechny ty střípky skládající dohromady včerejší večer se do mne zabodávají, jeden po druhém a nutí mne k pohybu. Jako když kůň ve stáji ucítí kouř a vidina blížícího se požáru jej nutí neklidně tančit ve stání.

„A taky bychom se měli podívat na ty rány a… Vyměnit ti obvazy. Možná i vytáhnout stehy tam, kde nebudou už nutné a… Máš hlad? Asi bych měla… Můžu se podívat… Zkusit najít Daniela…“ pokračuji ve výčtu věcí, které mě přimějí se vzepřít na pažích a vytáhnout se do sedu.