Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Je to všechno špatně. Prostě špatně. To, že se bělovlasý muž, o kterém sis myslela, že zemřel, najednou opět zvedá na nohy, tě vlastně vůbec neuklidňuje. Ne, když vyslovil to jméno, které ti nepatřilo… A přitom patřilo? Spletl si tě. To, že jsi jí byla podobná tváří podstatně více než povahou, byl známý fakt. Bylo až s podivem jak moc.

Ze zlomeného nosu ti teče krev a ruce jí máš celé pokryté. Tolik různých pachů, které tu cítíš… Je to skoro až omračující. A přesto nevnímáš nic jiného než ten zlatý pohled muže před tebou. Je to skutečně on? Mohlo tohle celé zařízení, ať už je to cokoliv, přivést zpátky jeho? Se vším, kým Lucifer byl?

„Pane…“ Vydechne Olivie, jako kdyby viděla svaté zjevení a udělá krok dopředu. To už ale promluvíš. A ne, nemluvíš k muži, který se postupně zvedá alespoň do kleku. Je vidět, že je to pro něj těžké. Tělo neposlouchá a dle křivící se tváře bude dost možná i bolet. A kdo ví, jestli jen tělo… Přesto jeho oči žhnou barvou taveného zlata, a i když Olivie jemu viditelně vyšla v ústrety, stále se ten pár očí upírá tvým směrem. V očekávání… naději? Čeho vlastně? Je ti z toho všeho zle.

„Co? Nezabila! Copak to nevidíš? Přivedla jsem jej zpátky.“ Vydechne nasupeně Olivie a mávne prudce rukou. Copak to nechápeš?! Čteš z jej tváře. Ty to ale chápeš dobře. Moc dobře.

A tak se začínáš stavět na nohy. Pomalu ale jistě. Třesou se ti, avšak únavou to není. To všechno, co se zde stalo se nedá ani slovy popsat. Ani v nejhorším snu by tě nenapadlo, že je něco takového možné. Že se to stane. Přímo před tvýma očima…

„Laylah… Co? Zero, ne počkej… Ahhh!“ Zlomí se Luciferův hlas v bolestivé zasyčení, ale to už se ty otáčíš ke dveřím. Chceš se odtud dostat. Musíš. Nechceš přeci umřít. Nechceš, aby tě to… něco… prostě přepsalo. Zabilo.

Klopýtáš ke dveřím, kterými vás sem přivedla a jimiž jste prošli tak dobrovolně. A víš, že s Elijou už odtud oba dva nikdy nevyjdete. Přesto, teď jde především o tebe. O tvůj život.

Jsi jen pár metrů od dveří, jejichž klika se náhle pohne a někdo zalomcuje viditelně zamčeným křídlem dveří. Nestihneš udělat ani dva kroky, když v tom dveře u zámku se zaduněním provrtá kulka, která za sebou zanechá roztřepenou díru plnou třísek. Ať už střílel kdokoliv, sklonil hlaveň tak, aby střela nepokračovala dál do místnosti, ale zavrtala se ani ne metr od dveří do podlahy. Přesto… Bylo to riskantní. Kdybys u dveří přímo ty nebo někdo jiný stál, koledoval by si o dost ošklivý průstřel.

A pak se dveře rozletí, jak do nich někdo dost možná silně kopne a rozbije zbytky zámku, který je držel na místě.

Pohlédneš na postavu černovlasého muže, který drží v ruce značně masivně působící revolver, z jehož hlavně se stále ještě kouří. Zvláštně ladným gestem mávne rukou a tím prostým pohybem vycvakne zásobník, aby si do dlaně schované za černou koženou rukavicí vsypal ještě horké nábojnice, které distingovaně odloží na dřevěné obložení stěny. A pak vzhlédne a šedomodré oči se rozšíří překvapením.  

„…Vero…“ Zaslechneš ten známý hluboký hlas, který patří někomu, koho bys tu ani v nejmenším nečekala.

Vévoda.

Delilah Blair Flanagan

Hodinky ve tvé ruce se kovově lesknou a stále vypadají tak… stejně. Jako kdyby se nic nestalo. Těžko bys na nich hledala nějaké další škrábnutí, prasklinu nebo snad stopu po krvi. Jsou takové, jaké sis je vždy pamatovala. Není to však žádná útěcha. Naopak, ti je díky tomu jasné, že jsou to skučně ony. Ty, které si od tebe Noah s díky vzal, aby s nimi pak také zemřel.

Odhodíš je na stůl, po kterém se sklouznou, než se zastaví o hromádku krvavých obvazů. Nevěnuješ jim ale žádnou další pozornost. Místo toho ji upřeš na jednu z jehel a… Krůpěje krve vyvěrají nad malá bodná zranění, která uštědříš sama sobě ve snaze to všechno nějak… přebít. Přehlušit. Prožít vjem, který bude silnější, než žal a pocit viny, který s sebou přinesl ten malý kousek kovu plný koleček a pérek.

Na tvá slova nikdo neodpoví. Na to obvinění boha za to, jak to vše dopadlo. Na to, že jej neochránil. Nezastavil tě. Neudělal… nic. Nechal lidi samotné s následky jejich činů.

Opíráš hlavu o ruku a sleduješ, jak ti po ruce stékají tenoučké krvavé linky. Zranění to nebyla hluboká, a tak se ti po ruce leskne spousta krvavých kapek podobných zlato rudým korálkům. Avšak… Postupně se krvácení zastavuje, a i ta bolest z ruky přestává tepat s takovou intenzitou, když…

„…Del?“ Ozve se tichým hlasem zpoza tebe.

Alexander leží stále na posteli. Pečlivě zakrytý. Pouze jeho tvář už není natočená vzhůru k nebesům postele, ale k zhroucené ženě sedící u stolu – tobě. Vidíš, jak trochu mhouří oči, jako kdyby se snažil na tebe zaostřit. Přeci jen vás dělí určitě víc než pět metrů. Je to prostorná místnost.

„Co se děje?... Del, pojď sem.“ Pohne rukou, aby ji vytáhl z pod přikrývky. Vidíš, že se hýbe pomalu a úsporně, což se dá vzhledem k jeho stavu pochopit. Ne, ani ho nenapadne kontrolovat kapsu svých kalhot, která je díky tobě prázdná. Vzhledem k tomu, že na tebe nejspíš není schopen plně zaostřit, zcela určitě nevidí ani měděné hodinky pohozené na stole mezi zkrvavenými obvazy.

A jak tak hledíš na Alexandera ležícího znaveně v posteli, všimneš si něčeho zvláštního. Skrz závěsy na vysokém okně, co se nachází pár metrů za postelí, se prozáří poměrně ostré světlo, které se pohybuje. Opravdu se pohybuje. Jako kdyby za ním něco… projíždělo? Naštěstí těžké dlouhé závěsy tlumí světlo z venku dostatečně, a tak vás nic neoslní. Avšak i Alexander si toho všimne a natočí pomalu hlavu druhým směrem, aby se jen se zamručením lehce zamračil, ale viditelně ho to nechávalo klidným. Ať už to bylo cokoliv.

A aby toho nebylo málo, co ruší tvůj klid. Ozve se ode dveří zaklepání.

A krev na tvé ruce se stále rudě leskne…

Zakryji Alexe přikrývkou až po bradu. Je tak… Bledý a studený… Tak moc, že chvíli i přemýšlím o tom, že bych došla ještě pro tu, pod kterou jsem se probudila já. Bolí to, vidět ho takhle. Ale… Ale bude v pořádku. Určitě bude v pořádku. Jestli se někdo z takových zranění dostane, bude to on. Ještě chvíli pozoruji jeho tvář, zatímco vnímám stále sílící únavu, která mnou začíná zimničně třást, jak se mi tělo snaží dát najevo, že bych si měla lehnout vedle něj a celý tenhle příšerný večer zaspat, ale… Ještě… Nemůžu… Jít… Spát… Připadám si jako zvíře chycené v pasti.

Ale mne vůbec nevnímá na kolik je mimo, a tak… Než se od něj odtáhnu… Udělám to. Nadzvednu přikrývku a prsty opatrně vklouznu do jeho pravé kapsy. Pod bříšky nahmatám něco studeného, kovového… Oblého… Zachytím to a vytáhnu ruku ven. V další chvíli se narovnám a rozevřu dlaň, ve které držím… Hodinky. Měděné staré hodinky. Rodinnou památku… Pohledem se vpíjím do prasklin na sklíčku kryjícím ciferník kapesních hodinek, které tak důvěrně znám. Jejich barvu, váhu, každou oblou hranu. Kolikrát jsem je v uplynulém roce měla v rukách? Držela jsem je přesně jako teď a topila se v přívalu výčitek svědomí.

♫♪♪♫

Před očima mi prokmitne Noahova tvář. Jeho překvapený výraz i šťastný úsměv, když jsem mu je vtiskla do dlaně. Jeho úžas i radost, že jsem je po celou tu dobu měla u sebe a teď se k němu vrátily zpátky. Vše kolem se mi bez varování zamží pod přívalem slz, co mi vhrknou do očí a rozlijí se jako voda z prorvané hráze. Sjedu na zem podél hrany postele, o kterou se zapřu zády. Schoulím se tam podobna raněnému zvířeti, a zatímco hodinky stále držím v ruce, tak dlaň té druhé vystřelí k tváři. Pevně ji tisknu přes rty a nos a dusím v ní všechny ty vzlyky a zoufalý nářek, který se mi nekontrolovatelně dere krkem až ven.

Tušila jsem… Věděla jsem… Co jsem udělala, ale… Ale aniž bych si to uvědomovala, stále jsem si v koutku duše držela tu malou, malinkatou naději, že… Že tam nebyl. Nebo… Nebo, že to přežil. Byl přeci nádobou Otce, mohl… Ovšem teď svírám v dlani jeho hodinky na znamení, že je mrtvý. Tentokrát… Doopravdy mrtvý. Navždy mrtvý. S věděním, že nezemřel… Ne, nezemřel, ale… Zabila jsem ho. Prostě jen tak. Prostě… jsem… Zabila jsem ho. Nebo ani to ne. Zavraždila jsem ho. Kdybych vzala do ruky nůž a vrazila mu ho do krku, bylo by to úplně stejné. Možná rychlejší… Z představy, že mohl stát jen kousek ode mne, drásat si krk do krve a… A umírat s myšlenkou, že to já… Ho…

Málem se tím zalknu. Dusím se vlastním pláčem a křikem, který si násilím tlačím zpátky do krku, tam kam patří. Ani nevím, jak dlouho to trvá, než mnou přestanou otřásat vzlyky a ruka mi klesne zpátky do klína. Plačtivě oddechuji a ztěžka lapám po dechu, zatímco se mi do mysli vkrádá ta otupělost halící všechny ty ostré hrany.

Nakonec se přinutím pohnout. Převážím se dopředu a zapřu se o kolena. Malátně se plazím od postele po všech čtyřech, než v sobě přeci jen seberu dost síly na to, abych se vytáhla na nohy. Malátným vrávoravým krokem dojdu až ke stolu, do kterého lehce vrazím. Stejně jako v tom kasinu, kde… Když mě Noah chytal a… Málem jsme spadli. A pak… Políbil mě. A já ho zabila.

Roztřeseně se natáhnu po láhvi stojící mezi krvavými obvazy a naliji do sklenky zašpiněné Alexovou zasychající krví. Ruka se mi chvěje tak, že část alkoholu rozliju po stole. Ztěžka dosednu na židli, vlastně se na ni spíše zhroutím. Hodinky mi vyklouznou z dlaně na stůl… Dost možná je tam spíše odhodím. Jako by mě pálily. Jako by ve mně zanechaly cejch vpálený hluboko do kůže. Přitáhnu si k sobě sklenku blíže, div i ji nakonec nepřevrhnu, ovšem… Nakonec ji nezvednu a nepřiložím ke rtům. Nenapiju se z ní, i když bych do sebe nejraději obrátila celý zbytek té láhve.

Všechnu tu bolest si zasloužím.

Všechnu a… Mnohem víc. Očima zavadím i jednu z jehel ležících kousek od mé ruky a… V tom dalším návalu něčeho mnohem horšího, než je žal po ní sáhnu. A bez jediného zaváhání si ji vrazím do hřbetu dlaně pokrytém zlatě se lesknoucími linkami. Jednou. Dvakrát. Třikrát… Tak dlouho, dokud se skrze ten vzdálený otupělý vjem neprobojuje ta opravdová ostrá bolest hrnoucí slzy do očí. A… Až poté se mi… Uleví. Dost na to, abych dokázala… Vydechnout. Nechat splynout tu děsivou tíhu z ramen a vyplout napovrch z oceánu bolavých myšlenek. Otřu si tvář do rukávu a znovu dlouze vydechnu.

„Neochránil jsi nás. Ani jeho. Na nikom ti ve skutečnosti nikdy nezáleželo…“ hlesnu bezbarvým tónem hlasu. „Byl… Jednom… Tvůj… Nástroj…“ zamumlám už takřka nesrozumitelně, když si tvář opřu o vlastní předloktí položené na stole.

Je to tvoje vina. Otce a všech, kteří… Kteří ze mě udělali tohle…

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Vše je hotové. Tedy alespoň to, co jste mohli za těchto podmínek pro Alexandera udělat. Na stole zůstal lavor plný krvavé vody, stejně jako množství krví nasáklých smotků gázy a pár jehel. Snad to někdo uklidí, přesto…. Tohle tě teď trápí asi nejméně. Langley kývne souhlasně na tvůj požadavek kávy a vody. Vzhledem k tvému stavu je těžké věřit tomu, že i ta nesilnější a nejčernější káva, jakou tu v Novém Jeruzalémě dovedou připravit, by tě snad postavila zpátky na nohy. Únava se do tebe totiž zakousne s novou silou, jakmile se ozve cvaknutí dveří, které se za vaším asi hostitelem zavřou. Jako kdyby ten tichý zvuk připomněl tvému tělu, že už není proč dál kráčet po hraně. O vše bylo postaráno. O všechny ty rány, tu krev… O Alexe.

Ten leží v posteli a dlouze oddechuje. Oči má přivřené na tenkou škvírku a… je těžké říct, zda skutečně spí. Rozhodně se to tomu ale blíží a celkově vypadá, že bude dost možná duchem někde mimo, protože ta cesta k posteli mu musela dát zabrat, i když jste většinu jeho váhy nesli vy. Tedy především Langley.

Pohladíš jej po tváři, která je nezvykle studená, ale stále ne mrtvolně ledová. Pořád žije. Žije a přežije to. Alespoň o tomhle se tě Daniel snažil přesvědčit. Alexander ti neodpoví. Vlastně ani nevíš, jestli ten lehký dotyk zaregistroval. Skutečně vypadá, že je někde… hodně daleko. A tvůj pohled padne na jeho kapsu na boku, která skutečně vypadá, že v ní něco ukrytého bude. Nejdříve se však natáhneš pro přikrývku a zakryješ jej až k ramenům. Ten pohled znáš. Takhle vlastně vypadá skoro jako jindy. Skoro jako kdyby jen spal. Jen byl bledší a…. Ale nad tím nepomůže přemýšlet. Poodhrneš tedy přikrývku u jeho boku a stačí ji jen lehce nadzvednout, aby tvá ruka vklouzla do jeho kapsy a uchopila předmět, který v ní byl. Ucítíš chladný kov. Je to jistě něco oválného, menšího. Tak akorát do dlaně.

Nemáš ale čas nad tím přemýšlet. Co kdyby se Alexander přeci jen probral a přistihl tě zrovna v takovéto situaci. A tak ruku vytáhneš a ve světle lamp se opět zaleskne leštěný měděný kov. Znáš jej. Moc dobře jej znáš.

„Del… Kdyby si chtěla, určitě se tu bude dát najít někdo, kdo by ty hodinky opravil. Tedy… Asi to nebude tak delikátní práce jako v Novém Jeruzalémě, ale je to určitě jen pár koleček a pérek, které potřebují vyměnit a… Ehm, ne nedívej se na mě tak. Přiznávám, o hodinových strojcích vím asi stejně jako o vyšívání.“

Slyšíš ta slova pronesená v horkém a vlhkém dvarackém vzduchu, když tě tehdy Alexander opět zastihl, při tom, jak sedíš nad tou skromnou sbírkou věcí, které sis s sebou přivezla před pár týdny z Nového Jeruzaléma. Bylo to ještě příliš čerstvé, ale čas spolehlivě otupil postupně ty nejostřejší hrany. Jako u každé vzpomínky. Avšak stačilo se vrátit zase zpátky sem a…

Poznáváš je. Jistěže je poznáváš hned. Vlastně víš, co držíš v ruce ještě než se prsty plně rozevřou a odhalí měděné kapesní hodinky, jednoho černovlasého agenta, který je dostal zpátky teprve před dvěma dny. A který by je jen tak nedal z ruky...

Pokud by...  

„Než na to zase zapomenu,“ 

„… Děkuji.“

Je to… Náročné. Ruce se mi chvějí čím dál víc, a tak si musím po chvílích dělat krátké přestávky, abych vyhnala z prstů křeč a přestaly mi tak třást. Ovšem stačí mi vždy krátký pohled na Daniela, který hbitě pokračuje v metodickém sešívání ran, abych se přiměla pokračovat dál. Pracujeme v tichu, které protkává akorát mé tiché broukání a zvuk kovových břitů cvakajících nůžek. Ovšem i když se nám podaří sešít všechny rány na zádech, tak naše práce rozhodně ještě nekončí a na řadu přijdou boky, hrudník a břicho. Nic neříkám… Vůbec nic neříkám. Jen mlčky doliju Alexovi sklenku plnou rudých otisků zasychající krve a… Nejraději bych si přihnula rovnou z láhve taky, ale neudělám to. To, jak Alexander vypadá je… Děsivé. Tolik… Ran. A že ve většině případů nejde o žádná škrábnutí ani mělké drápance.

Skoro se mi ani nechce věřit tomu, když se nám podaří zašít všechno, co sešít potřebovalo. Přesto úlevně vydechnu a nechám z prstů vyklouznout zahnutou zakrvácenou jehlu, která s tichým cinknutím dopadne na desku stolu. Musím několikrát zatnou prsty v pěsti, poté opět povolit a několikrát si nimi zatřepat, abych je ještě aspoň na chvíli přiměla k poslušnosti a dostala z nich ten nejhorší třas.

„Dobře… Jen… Ještě okamžik strpení,“ brouknu lehce ochraptěle, a zatímco Daniel chystá gázu a obvazy, tak se opatrně pokusím zbavit Alexovu kůži nánosů krve kolem ran. Při obvazování Alexova trupu už jen poslušně následuji pokynů Daniela a pomáhám mu přesně tak, jak sám potřebuje. Situaci nám usnadňuje, že se Alex drží stále při vědomí, ačkoliv… Možná by bylo lepší, kdyby nebyl. Jakkoliv svoji tvář skrývá za tou známou kamennou maskou, tak mne ani na okamžik nepřesvědčí o tom, že tohle celé není tak hrozné, jak to vypadá. Ostatně jeho zarudlé lesknoucí se oči, které čím dál častěji přivírá mluví za vše.

Unaveně se po Langleym podívám, když mne pochválí. Nebo nás oba? Práce… Spíše řezničina, prolétne mi hlavou, když hledím na svoje zakrvácené ruce. „… ah, lepší. Jako madam si teď vážně nepřipadá, to už spíše jako polní chirurg v zácviku,“ sotva znatelně potřesu hlavou a s tím vrazím ruce do studené vody, abych z nich dostala aspoň to nejhorší. Ovšem i když je vytáhnu ven a otřu do ručníku, tak jsou stále cítit tím dusivým železitým odérem a za nehty i v některých záhybech kůže něco zůstalo. Ale… To… Počká…

Postavím se k Alexovi z druhé strany a krátce kývnu hlavou. „Dobře, na tři,“ zopakuji po Danielovi mechanicky a stejně jako on si opatrně přehodím generálovu paži kolem krku. Vytáhnout ho na nohy… Je ovšem stejně z větší části právě na Danielovi, protože já na něco takového nemám dost síly. Jsem ráda, že to ustojím bez zavrávorání. Alexova tvář stažená bolestí mi dodá sílu i odhodlání ještě na chvíli zatnout zuby a vydržet to.

Postel naštěstí není daleko, ačkoliv i tak mi to připadá jako celá věčnost, než do ní Alexe posadíme. Přestanu ho podpírat až v okamžiku, kdy se sveze mezi polštáře a nejsem daleko od toho, abych na místě znaveně padla vedle něj. Přesto… Uhm… Dobře… S tichým heknutím se zapřu o sloupek postele, abych se narovnala a dlouze vydechnu.

Až opožděně mi dojde, že na mě Langley mluví, a tak k němu pomalu natočím tvář a promnu si pálící oči. „Ale no tak… Víte, že takhle… Takhle jsem to nemyslela…“ povzdechnu si. I když nebudu lhát, zase tolik mne to nemrzí, že si půjde zakouřit někam jinam. „K jídlu…“ krátce se zarazím. „Vlastně… Pokud bych mohla požádat… O kávu? Do nějakého… Většího hrnku. Černou, silnou, aspoň s pěti lžičkami cukru…?“ pokusím se o úsměv, ale příliš mi to nejde. „A… Asi by se hodil i džbán vody… Pro Alexe, až se trochu probere, ztratil… Hodně krve…“ vydoluji ze sebe a vzápětí už jen světlovlasého serafína vyprovodím pohledem ven z pokoje…

… ve kterém zůstanu sama s Alexem. Znovu si tiše povzdechnu a otočím se zpátky ke generálovi ležícímu takřka bezvládně na posteli. Mimoděk si zastrčím za ucho pramen rusých kadeří slepených jeho vlastní krví a skloním se nad něj, abych mu shrnula vlasy z tváře, po které ho jemně pohladím. „Jsi blázen… Zatracený blázen…“ šeptnu takřka bezhlesně a povzdechnu si. „Odpočiň si,“ hlesnu tiše, než ruku stáhnu a natáhnu se po přikrývce, abych ji přes něj mohla přetáhnout.

Avšak… Ještě, než tak udělám a odpotácím se zpátky ke stolu, abych se mohla svalit na jednu ze židlí a tiše umřít mezi smotky zakrvácené gázy, tak… Tak udělám něco, na co nejsem ani trochu hrdá a nikdy jindy bych si to nedovolila, přesto nyní… Zaváhám jen krátce, když využiji toho, že se nad Alexem nakláním, abych… Abych v tom jednom nestřeženém okamžiku, kdy mne vnímá sotva napůl, pokud vůbec… Prsty zajela do kapsy jeho kalhot, ve které přede mnou ukryl to něco…

To něco, co jsem nesměla vidět.

Delilah Blair Flanagan

Pokračujete v práci. Je to nakonec vcelku monotónní práce, avšak náročná na preciznost. Sem tam se přistihneš, jak mhouříš oči a snažíš se uklidnit ruce, do kterých se čas od času vloudí třes, než můžeš opět pokračovat. Přesto nepolevíš. Víš, že to musíš udělat. Dokončit to.

Daniel se také činí, a když sem tam nahlédneš pod jeho ruce, můžeš si všimnout, že to s ním není nakonec až tak zlé, jak si stěžoval a vcelku šikovně sází za sebou další a další stehy. Ať už se dříve s Alexanderem bavili o čemkoliv, atmosféra je teď výrazně tišší. Ani Daniel nic neříká. Snad aby tě nerušil v tichém melodickém pobrukování. Místo toho oba pracujete a snad i díky tomu vám to jde vcelku od ruky.

Záda jsou hotová a ty pak musíš Alexanderovi nalít další sklenku, protože vás ještě čeká hrudník, a i břicho pár šrámů schytalo. Přesto je vidět, že tuhle stranu se Alexanderovi dařilo lépe ubránit, ať už se tam v tom prokletém podzemí seběhlo cokoliv.

„Tak… Teď obvazy.“ Otře si Daniel hřbetem ruky čelo, aby mu na něm zůstala krvavá šmouha. Ty na tom nejsi o mnoho lépe. Je to krvavá práce. Jen co je pravda. Daniel podá několik smotků gázy a chvíli si Alexandera prohlíží, snad jako kdyby přemýšlel, kde vůbec začít. „No, tak třeba tady.“ Mlaskne a přiloží konec gázy k jeho tělu, aby ti pak pokývnutím naznačil, abys jej držela, zatímco odmotá první delší kus, aby jej obtočil kolem Alexanderova těla.

A tak začne druhá část. Ta už výrazně méně krvavá.

Nakonec je i další sklenka prázdná a Alexanderovo tělo je obmotáno obvazy. Jen ramena a části paží má stále volné vzhledem k tomu, že ty nejhorší rány schytal právě trup. Je až s podivem, že se generál stále drží při vědomí. Ve tváři je bledý jako stěna, ale i teď si zachovává svůj neměnný výraz, jako kdyby to byl snad nějaký jeho skrytý talent. Být tím Alexanderem za každé situace. Snad jen oči až příliš často unaveně přivírá.

„Řekl bych dobře odvedená práce, madam.“ Pokývne Daniel spokojeně hlavou, když se dívá na vaše dílo a zrovna si utírá umyté ruce do ručníku, na kterém zůstávají narůžovělé skvrny. „Tedy Delilah.“ Dodá s pousmáním.

„Teď ho ještě přesuneme do postele.“ Počká, až si i ty opláchneš ruce, než se skloní k Alexanderovi. „Tak generále… Pojďte. To nejhorší máte za sebou. Teď už jen zasloužený odpočinek.“ Prohodí, zatímco si jeho ruku přehodí přes rameno a počká, než jej podepřeš i z druhé strany.

„Tak na tři… Jedna, dvě… Tři.“ A s tím Alexandera vytáhnete na nohy, což mu na pár vteřin smaže ten stoický výraz, který vystřídá bolestivá grimasa. Dovedete ho k posteli, na kterou se ztěžka posadí, než prostě klesne do polštářů.

„No… Asi bych vás měl nechat. Mám opravdu chuť si po tom všem zapálit, ale nechci být vyhozen z vlastního domu.“ Krátce se uchechtne, než si i tak vytáhne z kapsy cigaretové pouzdro. „Máte hlad? Chtěla byste něco k jídlu?“ Zeptá se tě, avšak k ničemu dalšímu tě nenutí. Jen vytáhne cigaretu, vloží si ji mezi rty a… S úšklebkem pokývne hlavou na rozloučenou, než vyrazí energickým krokem ke dveřím z pokoje. Těm druhým, kterými jsi nepřišla a které dost možná skutečně vedou na chodbu, jako si původně čekala.

♬♬♬

„Zero…?“

… a tak to také musí být on, kdo…

… mě zabije.

Alexander nijak neoponuje ani nic nenamítá, nicméně ani jeden z nás není ve stavu na nějaké dohadování se. Což je možná jen dobře… I když radost z toho rozhodně nemám. Bolí mě vidět ho takhle a vědět, že jsem důvodem, proč to muselo dopadnout takhle. Raději se tak rozhodnu upnout veškerou svoji pozornost na to, jak… Jak to celé… Spravit. Zašít ty rány a pomoci mu se dát se do pořádku je dobrý první krok. A… A vlastně jediný… Který je aspoň nějak v mých možnostech.
Všimnu si, jak můj dovětek smaže Verchielovi úsměv z tváře, která v tu chvíli více než kdy jindy připomene sošného serafína sedícího na jednom ze Trůnů. „Asi před… Necelým rokem. Chvíli před svátky… Napadl nás v lese za Jeruzalémem. Hádám, že byl jeden z prvních služebníků, kteří prošli branou,“ dodám až nečekaně… Věcně. Ostatně mám toho v hlavě opravdu, ale opravdu… Hodně. Věci a informace, o které jsme se neprosila, a přesto si mě našly. Doslova.

Moji pozornost na okamžik přitáhne další Alexův podezřelý pohyb. Nechápu… O co tady jde? Snažím se ten měděný lesklý povrch s něčím spojit, ale nedaří se mi vzpomenout si na nic… Co by přede mnou musel tajit… Stisknu krátce rty k sobě, ale neřeknu na to nic. Tohle… Ne, nejsem ve stavu, abych to jakkoliv dál řešit nebo se tím trápila. Ostatně stačí mi jediný pohled na Alexova záda takhle zblízka a veškeré myšlenky na záhadné měděné předměty i Ztracené se vytratí do rudých odstínů krve a kůže rozervané do masa.

Nevím, jestli jsem zkrátka jen tak moc unavená nebo otupená vším tím, co se stalo, ale… Jediné nepříjemné pocity, které ve mne pohled na všechny ty rány vyvolává, je úzkost z toho, že tohle… Je Alex. Dotrhaný jako kus masa na řeznickém pultu, který se dostal do rukou nešikovného učně. A… Ráda bych si říkala, že důvod, proč necítím zhnusení a odpor, proč se mi nezvedá žaludek ani se mi nedělá mdlo, když zblízka hledím na natržený sval, zpod kterého vyvěrá bílý oblouk kosti… Je ten… Že poslední rok a půl byl opravdu… Opravdu dlouhý a dost divoký. Ale ve skutečnosti… Ne. Ne, tohle jsem já, Delilah. Ta, která se poprvé setkala s Fernsbym na pitevně a dokázala se bez problémů najíst jen pár metrů od rozpitvaného těla vrchní sestry schovaného za plentou.

Mlčky přelétnu očima z jednoho na druhého při té krátké výměně, ovšem sama na to nic neřeknu, a naopak se mi koutky rtů na krátký okamžik ještě více prověsí dolů. „Nenároční na údržbu.“ Ta slova protnou zcela jiná, pronesená někým jiným, v jiném čase, přesto… „Není to nic, co by ji ohrožovalo na životě. Samozřejmě, jak říkáš, nejsme bez srdce. Bude tomu stačit jen trocha pomoci. Je to voják. Něco vydrží.“

„Myslím, že na rozpaky jsem už ztratila veškeré nároky…“ pokrčím rameny. A taky na něco takového momentálně nemám energii. „Tak tedy Daniel, dobrá,“ kývnu krátce hlavou… A přeci jen na okamžik nakrčím nos, který mám plný vtíravého štiplavého zápachu cigaretového dýmu. Barthovi jsem kdysi zkoušela říci, že mi to opravdu vadí, ale dočkala jsem se akorát toho, že mi to mnohdy dělal schválně jen aby mi dokázal, kdo je pánem domu. A tak jsem to celé ty roky jen mlčky trpěla až… Do teď.

Ne, Daniel rozhodně nebyl Barthem a vlastně v tváří tvář muži a serafínovi k tomu bych měla mlčet, ale přesto je to… Silnější než já. Ta slova ze mne vlastně vylétnou dříve, než si je stačím plně uvědomit. V další chvíli se střetnou s překvapeným pohledem serafína.
„A mne zase rozptylují. Nemluvě o tom, co vám z nich zůstane na prstech, kterými se budete hnípat v otevřených ranách… Kde máte vlastně dezinfekci? A…“ potřesu hlavou a možná… Možná u toho zním i trochu podrážděně, když navíc zachytím ten pohled, který věnuje Alexovi. „Hmm… Ne… Ne, omlouvám se, jsem… Unavená,“ povzdechnu si ve chvíli, kdy Langley poodstoupí o několik metrů dál. „Děkuji,“ dodám o poznání tišeji, protože… No, taky mě mohl okřiknout nebo vyhodit z místnosti.

Vzápětí se tak raději pustím do chystání si potřebných věcí… Jehla, nit, hadr, obvazy… Alexander nic neříká a já… Taky mlčím. Jen si s ním vyměním těch pár tichých pohledů a… Ani nijak nekomentuji, když se napije. Jen… V okamžiku, kdy bouchne sklenka o stůl, tak se rozhlédnu kolem, zda je někde stojí láhev, abych mu stejně mlčky mohla rovnou dolít zase plnou.

Stejně tak nic neřeknu, když zachytím Danielův pobavený pohled, prostě jen… Kývnu hlavou a postavím se na místo, na které mi ukáže. A pak… Pak přijde ta těžší část. Mnohem těžší, než jsem čekala. Přimět se poprvé dotknout místa kolem rány a stisknout kůži k sobě, abych jí mohla protáhnout ostrý hrot jehly je… Náročné. Mé první stehy jsou nejisté a nevzhledné, trvá mi, než se do toho nějak dostanu. Neujde mi, jak je Alex studený, zatímco kůže kolem ran mě pálí do prstů. Kůže mi často prokluzuje, po prstech se valí horká krev prosakující z ran. Dech mi ze začátku vždy na okamžik zhrubne a zrychlí, když to Alex nevydrží a škubne sebou, ale s postupem času…

… zkrátka otupím. Oprostím se od všeho kolem včetně vzpomínek, které to přináší. Nakonec přestanu vnímat i Verchiela, a vlastně i Alexe jako celek. Celý pokoj včetně všech v něm se zúží jen na rudě se lesknoucí rány. Propíchnout kůži. Stáhnout okraj rány. Zavázat uzlík. Přestřihnout. Otřít krev. Propíchnout kůži, stáhnout okraj rány… Znovu a znovu. A znovu. Okraje zorného pole mi zčernají, skoro jako bych stála v tunelu a měla před sebou jen Alexova záda. Bez ohledu na to, že tu nejsem sama, pobrukuji si tichounce tklivou melodii, stále dokola a dokola. Pomáhá mi soustředit se a oprosti se od všeho kolem, udává rytmus mé práci…

Svaly na rukách mi začínají bolestivě tuhnout, stejně tak mi vystřeluje nepříjemná tahavá bolest od beder podél páteře, ale… Tak moc se soustředím. Ještě jeden uzlík. A pak další. A další…

Dokud není hotovo.

♫♪♪♫

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Bušíš pěstmi do neviditelné bariéry před tebou, která tě dělí od někoho, ke komu chováš tolik rozporuplných, avšak silných pocitů. Je až s podivem, jak se celé kolo zase otočilo. Ať už v tom měla Zerachiel svůj vliv jakýkoliv, byla si to teď ty, kdo naléhavě volal jeho jméno, zatímco nehybně ležel jen kousek od tebe.

Tvé ruce a ani nakonec zlatá dýka nakonec s bariérou nic nezmůžou. Můžeš jen bezmocně přihlížet tomu, jak celý proces pokračuje. To už tě ale popadne Olivie a začne tě jako neposlušného psa na obojku táhnou pryč od zářících symbolů, od Elijaha. Od všeho.

Netrvá to dlouho a bílá hvězdná záře zesílí natolik, že pohltí vše kolem, a nakonec se koncentruje do sloupu světla. Ten však nevydrží věčně. Nakonec zůstanou jen bílé třpytky vnášející se vzduchem, zlaté pohasínající symboly na zemi a Elijovo nehybné… mrtvé tělo?

„Přestaň! No tak už přestaň křičet huso hloupá!“ Oboří se na tebe Olivie a škubne tvým límcem, který se ti nepříjemně zařízne do krku, ve snaze tě umlčet a zastavit tvůj pláč. Ne, že by tato metoda něčemu pomohla. Stále se ti po tvářích koulí slzy a hledíš na to nehybné tělo, po kterém sem tam přeběhne slabá záře.

„Zabila?“ Zamračí se Olivie a přesto si všimneš, jak jí poněkud nejistý pohled kmitne k tělu před vámi. „Ne… Prostě buď zticha!“ Křikne na tebe, než se ohlédne, zatímco se odkudsi ozve další výstřel. Tentokrát si ho už zcela jistě všimne a dle jejího výrazu, ji to nepotěšilo. Vůbec ji to nepotěšilo. Stejně jako když zavadí o tělo Rosiera v kaluži krve. Přesto bys v její tváři marně hledala známky smutku. Zůstává tam jen to sveřepé soustředění. To fanatické přesvědčení.

„Běžte se tam podívat. A zdržte je. Jakýmikoliv prostředky!“ Křikne na dvojici mužů, kteří vás sem dovedli a ukáže prudce na dveře. Ti vypadají tím divadlem zde více než zaskočeně. Všimneš si, že jeden z nich se neustále křižuje a něco drmolí. Přesto bělovlasou ženu a jejich paní poslechnout.

A pak koutkem oka zahlédneš záblesk. Tam, jak leží Elija, se symboly na zemi opět zalijí zlatou září a… přeskupí se? Jen tak sami od sebe se přepíší v jiné znaky nebes a… Jeho ruka se pohne. Vykreslí se na ní zářící symboly, které Zerachiel tak dobře znala. Každý drobný detail. Světelné linie se rozběhnou po paži a zmizí pod černým rukávem, než se opět objeví na krku a na čele se vykreslí těch několik tenkých proplétajících se čar, které k němu neodmyslitelně patřily. Zlatá záře zesílí a… Ozve se zvuk hlubokého a ostrého nádechu. Jako když se někdo vynoří po příliš dlouhé době z vody a lačně zalapá po dechu.

Elija se pohne a postupně… Pomalu se přetočí a nadzvedne na rukou do kleku. Hlavu má skloněnou a těžce dýchá. Bílé vlasy mu zakrývají tvář, zatímco klečí uprostřed zlatě zářících symbolů a ty ve vzduchu doslova cítíš tu energii. Něco, co je zvláštně povědomé.

Jeho tvář se pohne a zlatý pohled se skrz spadané bílé prameny upře na vás. Na tebe a Olivii, která to celé jako u vytržení sleduje. Dokonce tě i pustila a prostě jen stojí a vypadá, jako kdyby byla právě svědkem božího zjevení.

„Zero…?“

Ozve se ten známý hlas. Ne není mu podobný. Nezní skoro jako on. Nevypadá téměř jako on.

Tohle je…

… on.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Alexander na tvou poznámku neodpoví. Pouze zkřiví rty, trochu je pootevře, ale nakonec místo slov jen dlouze vydechne a uhne pohledem. Dovedeš si představit, že jindy by něco takového nenechal jen tak snadno bez odezvy, ale teď viditelně nebyl zrovna ve stavu na dlouhé diskuse a vlastně ani na krátké oponování ti.

Langley zachytí tvůj pohled a pokyne ti. „No, to máte pár let náskok oproti mně.“ Pousměje se, avšak úsměv mu poněkud zamrzne na rtech po tvém následném dovětku. Rány po Ztraceném. Zas a znova to stejné. Skutečně ironie.

„Před rokem… a Ztracený? Hmm, zajímavé.“ Utrousí jen tak mimoděk a ve tváři se mu na okamžik usadí přemýšlivý výraz. Je to skoro až zvláštní jej vidět takto vážného. Najednou působí více jako ten sedící na trůnu z mramoru a zlata. Snad až na tu cigaretu...

Ať už Alexander sebral ze stolu cokoliv kromě měděného záblesku, nejsi schopná určit nic víc. On sám se při tom na tebe ani nepodíval a po chvíli jen to cokoliv prostě schoval do kapsy kalhot, které měl na sobě. Přijít o pár vteřin později, ani by sis toho nevšimla. Na druhou stranu, přijít o pár vteřin dříve, dost možná by celý tenhle zastírací manévr nestihl.

Ovšem jsou tu podstatnější věci. Ostatně ten pach krve ti už naplňuje chřípí a nedá se říct, že by ti dělal zrovna dobře. Můžeš jen děkovat… bohu asi ne, ale snad osudu za to, že nejsi jedna z těch dam, které se kácí k zemi, jen co zahlédnou otevřenou ránu. A že tenhle pohled by dost možná vyhnal z místnosti i ty otrlejší. Rozseklá kůže, odhalené maso a na pár místech poblíž kostí, kde už nebylo moc z čeho brát, vidíš, jak se mezi rudou zableskne i ta zlověstná bílá. Tohle by nebylo u obyčejného člověk jen na šití. Obyčejný člověk by se vůbec s něčím takovým ale ani nikam sám nedostal, natož aby tu jen tak seděl.

„Ano, když je zašijeme, mělo by to dostatečně pomoct v hojení. Naštěstí v tomhle jsou Probuzení dost… hmmh, nenároční na údržbu.“ Pokrčí lehce rameny, zatímco se od Alexandera ozve trochu hořké uchechtnutí.

„Už jsem zapomněl na to, jak některé věci umíš podat.“ Natáhne se roztřesenou rukou po sklence stojící na stole. Vypadá to jako obyčejný sklenka na whisky a dle karamelové barvy jejího obsahu v ní bude zcela určitě něco ostřejšího.  Stále je v ní tak polovina, ale dle notných krvavých otisků rozmazaných po broušeném skle, je ti jasné, že musela být plnější. Podstatně plnější.

Langley se drobně zamračí, když padne to dávno zapomenuté jméno – Verchiel. Avšak kromě toho bys na něm těžko hledala nějakou výraznější nelibost nebo snad radost.

„Danieli bude stačit. Tedy pokud vás to nebude uvádět do rozpaků, madam.“ Povytáhne koutek rtů do křivého úsměvu, než si mezi ně vloží zpátky cigaretu. Tu cigaretu z jejíhož dýmu cítíš v nose nepříjemné štípání. Stejně jako tehdy s Barthem. A stejně… Ne, tohle ti není vůbec příjemné, a tak se prostě bez okolků ohradíš. Barthovi bys tohle nikdy neřekla a teď si stála před někým, koho si znala stěží tak pár hodin, a ještě k tomu si věděla, že byl jedním z reinkarnovaných členů samotného Tribunálu. Přesto nezaváháš.  

„Cože?“ Viditelně tím zaskočíš jejího majitele, který se po tobě vcelku upřímně překvapeně otočí. „Madam, tyhle věci mě uklidňují a… A stejně, než si nachystáte vše potřebné, budu ji mít dokouřenou. Hmmmh.“ Zamručí a věnuji Alexanderovi takový ten pohled, který si vyměňují jen muži, než pak prostě jen poodejde několik metrů od tebe k jednomu ze stolků, o který se se zapře a vyfoukne hustý oblak dýmu. Naštěstí místnost je to skutečně prostorná s vysokými stropy, takže i tohle výrazně pomohlo. Alexander však Danielovi pohled neoplatil a kdo ví, jestli jej vůbec zaznamenal. Jen krátce natočí hlavu k tobě, když se dáš do připravování nástrojů a jehly s nití. Ve tváři je bledý a… mlčí. Nakonec si dopřeje jen jeden dlouhý lok ze sklenky, kterou položí s bouchnutím na stůl a opět skloní hlavu.

Když se pak Langley vrací, je už bez cigarety a ty máš vše nachystané. Ten pohled, který ti věnuje je… překvapivě pobavený, ale už tuhle celou scénu nekomentuje. Pouze ti ukáže na jednu z ran na Alexanderově rameni. „Takže postavte se na druhou stranu, ať se tu nemotáme. Bude lepší, když to uděláme co nejrychleji. Nemusíme se až tak trápit s tím, aby byly stehy jeden jako druhý. Tady Alex si stejně žádné jizvy neodnese. To je jeho jediné štěstí.“ Dodá odlehčeně, než se sám chopí jehly s nití, aniž by se dočkal od Alexandera nějaké připomínky. Ten vypadá, že je v tuhle chvíli rád, že sedí.

A tak se dáte do práce. Není to rozhodně lehčí, než to bylo posledně. Alexanderova kůže je na pohmat zvláštně studená a v místech otevřených ran naopak horká. Vidíš, že jeho tělo už zastavilo většinu masivnějšího krvácení, jinak by tu už rozhodně ani nemohl sedět. I tak ale musíš čas od času sáhnout po látce namočené v teplé vodě, abys otřela zbytné krvácení a rány před samotnou prací. Cítíš horkou krev na prstech, mezi kterými se sem tam proplete zlatá částečka vylétnuvší do vzduchu. Alexander se snaží zůstat co možná nejvíce v klidu, ale jsou chvíle, kdy sebou bolestivě cukne. Ostatně i když tu vypadáte jako dva chirurgové, rozhodně nemáte po rukou žádná anestetika. Pokud tedy nebudete počítat tu sklenku, kterou už Alexander vyprázdnil až do dna. Ovšem sama si věděla, že tohle zrovna jeho dostatečně neotupí.

A tak jehla protne kůži. Nit se provlékne a zaváže na uzlík.

*Šmyk*

A tak znovu a znovu…