Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | V pořádku nebude nic Pohled mi přirozeně zakotví na místě, kde ještě před chvílí klečel Lucifer, než se s těžkým a vlastně i trochu úlevným výdechem zapřu zády do dřevěného obložení zdi. Je to tak… hloupé. Cítit se takhle. Kvůli němu. Někomu, kdo ani nezná mé jméno, ale všechny ty Verše, která jsem měla, byly o něm. Opravdu o něm. William tam ještě chvíli stojí. Nic neříká a já… také ne. Mohla bych. Možná bych i měla. Sotva se však sálem rozlehne ozvěna jeho kroků, semknu rty a skloním hlavu v očekávání té zcela zásadní otázky. Teď mu to budu muset… říct. Jsem si tím naprosto jistá, a tak, když se ke mně skloní s docela jinou otázkou, ani mu neumím odpovědět. A než se stačím vzpamatovat, ucítím jeho dlaň na zádech. „Ne, počkej. Jsem…“ namítnu tiše, „špinavá.“ Špinavá, jistě. Celá od krve by bylo přesnější pojmenování, a přeci… Aniž bych nadále protestovala, se nechám vyzvednout do vzduchu. Instinktivně se k němu natočím a tou čistší rukou se zachytím jeho ramene, jako bych se bála, že mu vypadnu. Ale on by mě nikdy nepustil. Vím to. I když bych si možná nezasloužila nic jiného. „Jsem v pořádku,“ přeci jenom se přiměji zalhat, když v jeho hlase zaslechnu… něco tak zvláštního. Jako by ani on nevěděl co si počít. On, který vždycky ví. Projdeme chodbou, kterou jsme sem přišli, a pak zabočíme… jinam. Nevím kam. A teď už je to jedno. Nasládlý zápach krve linoucí se z tohoto směru zesílí. Bezděčně tím směrem natočím tvář, jenom abych se zase rychle odvrátila. Další smrt. Kolik lidí tady dnes asi zemřelo? Je tu tak ticho. Z toho mála, co jsem viděla, to vypadá na malý dům. Měl by tu kmitat slušný počet sluhů a dalších lidí, ale… nezdálo se, že by jídlo, které nám přinesl Rosier, pocházelo z místní kuchyně, tak možná… možná je to ještě jinak. Sílu nad tím přemýšlet nemám. Pomalu se Williama zase pustím, když se mnou dojde k zelné pohovce a položí mě na ni. Vím, že bych se měla být schopna udržet v sedě. Nic mi není. Nikdo mi neublížil, a přeci se mi nepodaří loktem se zapřít na opěradle a udržet se vzpřímeně. Alespoň už se nezalykám slzami. Byť si nejsem jistá, jak dlouho to vydržím, protože otázka, které se tolik bojím, se nezadržitelnou rychlostí blíží. Udělá to teď? Ne, ještě ne. Místo toho padnou slova, která bych od něj nečekala. „Všechno bude v pořádku.“ Skoro nevěřím svým uším. K milosrdným lžím nikdy neměl sklony, a přeci to řekne. Kvůli mně. Pro mě, ale já… Odvrátím od něj pohled. Nevěřila jsem to tehdy Elijovi a nevěřím to ani teď Williamovi. Není to pravda. Se vším, co se děje a co se stalo, to v pořádku nebude. Je to jenom další pohádka, z které musím vyrůst. Život žádné dobré konce nemá, všechno dobře nedopadne a zlo nebývá po zásluze potrestáno. I když za to poslední bych asi měla být ráda, protože… vím, kdo jsem byla a kdo budu… možná ne dnes, ale jednou. Neuteču. Můžu se Veršům bránit a nepoužívat své schopnosti, ale pak se zase něco stane a já ochotně odevzdám kus sebe sama. A jednoho dne mě už nikdo neposkládá dohromady. Dokonce ani William. William, který nelže, a přeci… Byla bych raději, kdyby to neudělal. Dost možná, i kdyby se nade mnou starostlivě neskláněl a… Kde jsem zraněná? Co… Ach, tak to celou dobu hledá. Zdroj vší té krve. Krve, která mi z velké části nepatří. Ale to on na rozdíl ode mě nepozná. Bezděčně pohnu rukama a otřu si je do sukně, kterou už nikdo nezachrání. Studenými prsty pak nahmatám ránu na zápěstí. Ještě se nezahojila. Místo toho, abych se k tomu však přiznala, nebo se pokusila vytrvalý pramínek krve zastavit svou mocí, zápěstí natočím tak, aby ho neviděl. Už tak… se musím přiznat k hodně věcem, nechci na ten seznam přidávat ještě tohle. Je až směšné, jak snadné pro mě bylo vyrvat si krev z žil a pokusit se to zastavit. Když jsem své schopnosti před dlouhými cvičila, bála jsem se. Měla jsem zábrany. Nechtěla jsem si ublížit. Vždycky jsem se přemáhala, a přeci pro něj… pro něj ostří dýky zajelo hlouběji než kdy předtím. Bylo to tak přirozené. Správné. A hluboko v srdci vím, že jsem to nedělala ani tak pro Eliju, jako… pro reinkarnovaného Lucifera. To jeho jsem viděla zhrouceného v bolestech. To jeho se reinkarnovaná Zerachiel pokoušela zachránit. A svým způsobem dostala přesně, co chtěla. My všichni. „Není… moje,“ vysoukám ze sebe tím tichým, zvláštně dutým hlasem. Nic se mi nestalo, to já se stala. Zase. „Nechtěla jsem, ale… myslím… že jsem zasáhla tepnu a… nechtěl mě pustit…“ Myslím, říkám, jako bych to nevěděla. Vím to naprosto přesně. Stejně jako vím, že jsem tomu mohla zabránit, kdybych se tak slepě nehnala k Elijovi. A, i když jsem Rosiera zabít nechtěla, moje tělo vědělo naprosto přesně, co dělá. Zerachiel by neváhala. A já… já nepřemýšlela nad tím, co dělám. To mě nemohl prostě pustit? Říkala jsem mu to. Říkala jsem, ať mě pustí. Stejně jako… „Pusť mě!“ Stejně jako jsem to tehdy říkala Philipovi. Není to skvělý příklad ironie, že oba muži, které jsem zabila, slyšeli naprosto stejná poslední slova? Ale stejně jako s Philipem… Je to zvláštní. Výčitky svědomí se do mě nezakusují ani tak, protože jsem to udělala, jako… vím, že to bylo špatné. Že jsem neměla. Že zabít by nemělo být snadné bez ohledu na okolnosti. Nesnáším se za to, ale… toho činu samotného… života, který jsem tak bezohledně vyrvala z tohohle světa… já… Možná… Možná je to, protože jsem ve Verších zabila hodně lidí. Viděla jsem padnout obyčejné smrtelníky, ale i přátele, bratry a sestry… a často to bylo mou rukou. Její rukou. Ale teď mě ze vzpomínek, které nejsou tak úplně moje, vytrhne jiná ruka. Ta Williamova. Zastaví jenom kousek od mého obličeje. A místo toho, abych se i nadále ztrácela mezi tím, co bylo, a tím, co je, se na něj zahledím neschopna rozuzlit, jestli se pod jeho gestem a slovy o srovnávání nosu skrývá… nabídka? Pootevřu rty. I když jsem měla v úmyslu namítnout něco o tom, že to jistě udělá lékař, hlas se mi zadrhne v hrdle a po chvíli jenom odevzdaně vydechnu. Nehádám se. Dokonce se toho ani nelekám, prostě… „… dobře,“ kapituluji. Ať už to myslel jakkoliv. A ta otázka pořád nepadla. Čeká, že začnu sama? Nevím. Nepřinutím se. I když se ve mně párkrát ozve potřeba mu to říct, vložit to celé do slov, pokaždé se zarazím. Protože je to… Lucifer. A já… Vím, že ani před tímhle neuteču, ale… přinejmenším ještě chvíli to odkládat můžu. Přinejmenším, dokud se nezeptá. | ||
| |||
 | Nic to nemění Se svým ohrazením se, odmítnutím smířením se s něčím takovým u Alexandera tvrdě narazím. V jeho tváři jen marně hledám aspoň náznak pochopení, které stejně tak nenacházím ani v tónu hlasu či jeho odpovědi. Neposlouchá se mi to snadno, vlastně vůbec snadno. Uhnu pohledem, strnule hledím na hrnek ve svých rukách, štíhlé prsty objímající porcelán v pevném stisku. Co jsem vlastně čekala? Nemůžeme pomoci všem, tohle mi přeci řekl, když jsme spolu hovořili poprvé. Nebo podruhé? Tisknu k sobě rty, zatímco se ten nešťastný napjatý výraz v mé tváři ještě více prohloubí. „Nemůžeš tak snadno soudit motivace ostatních.“ Jenže já to udělala a… A Alexův úhel pohledu se mi vůbec nelíbí. Bere mi tu zeď spravedlivého rozhořčení a hněvu, kterou jsem vystavěla mezi sebe a to, co jsem udělala. Dělá ze mě stejného pokrytce jako byli oni. Ale… Ale takhle by to stejně… Ne! Nechci se na to dívat optikou těch druhých!... Nikdy to není tak snadné…
Čím dál víc si zase připadám jako zvíře zahnané do kouta. Mlčím. Mlčím tak moc, že v jednu chvíli netoužím po ničem jiném, než se obklopit tichem a umlčet Alexův hlas rozumu a chladné logiky. A kdyby tu vedle mne seděl kdokoliv jiný, udělala bych to. Schovala bych se před nepříjemnou pravdou do vlastní bubliny prázdného ticha.
„Rozumím,“ řeknu nakonec to jedno jediné slovo. Rozumím, generále. Nic více ani méně, jen ten prostý, takřka vojenský souhlas. Přesto… Nutím se do něj, stejně jako mnohokrát předtím při některých našich rozhovorech s Barthem. Rozumím, máš pravdu. To bylo to jediné, co si ode mne přál slyšet. Vím, že Alex není jako on, že ho ničím ani zdánlivě nepřipomíná, přesto poté studené sprše nedokážu říci cokoliv víc bez ohledu na to, jak se ve skutečnosti cítím. Zmínka o relikviáři, který je díky mne ztracena a zcela z našeho dosahu je už spíše jen posledním políčkem.
Ani k tomu nic nedodám, pouze vytáhnu z kapsy hodinky, které mi nepatří, přesto se už podruhé ocitly v mém vlastnictví. „Ano, vím,“ hlesnu a nechám hodinky ležet tam, kde dopadly na prostěradlo mezi přikrývky. Alex nic více nedodává – a já také ne. Namísto toho pokračuji dál v příběhu, který se mi vypráví těžce, nicméně potřebuji, aby ho Alex slyšel. Musí vědět o tom Ztraceném, musí… Kdyby… Ne, něco takového si nechci ani představovat, přesto… Vyprávím mu to. Podávám hlášení? Bylo by snazší o tom smýšlet takto, ovšem na tolik se od toho nedokážu oprostit. Hlas i tvář mi stále svírá přehršel emocí.
Tentokrát je Alex tím, kdo mlčí. S dlouhým výdechem přivře oči a výraz, který se mi rozhostí tváří, když se ke mne přitočí zpátky mne společně s tím tichem málem vyžene z postele ven. Ne, nebude. Takřka okamžitě kývnu hlavou, jakkoliv se v tu chvíli skrze úzkost sedící v hrudi nedokážu snad ani nadechnout. Nebude. Sama jsem to přeci řekla, nemá cenu si cokoliv nalhávat. Nebude.
Alex ovšem pokračuje dál a… Ani nevím, čím mne v tu chvíli rozhodí více, ale nakonec na tom ani nezáleží. Pootevřu rty – a vzápětí překvapeně vydechnu, když se z ničeho nic pohne a já se vzápětí ocitnu v jeho objetí. Je cítit potem, krví a kořením a se všemi těmi zraněními pod obvazy by něco takového neměl dělat – a ani já, ale… Ale to je asi to poslední, na co v tu chvíli myslím. Koutky rtů mi povážlivě zacukají, když zrovna Alex zmíní něco o tvrdohlavosti. Mojí i té své.
„Nic to nemění,“ zopakuji po něm šeptem a… Tentokrát jsem já, kdo s dlouhým výdechem přivře oči. Slovy se nedá popsat, jak moc velká tíha mi v tu chvíli spadne z ramen. Ta chvilková úleva, co mi rozbuší srdce tím nečekaným návalem euforie. „Alexi…“ vyslovím měkce jeho jméno, tónem hlasu vyhrazeným jen pro něj, „miluji tě.“ A vlastně ani ta dvě prostá slova nedokáží vystihnout, co k němu doopravdy cítím, když se k němu přisunu blíže, aby to pro nás oba bylo pohodlnější.
„Já…“ zaváhám při otázce, která padne. Ne poprvé a ani naposledy. Kolikrát mne s ní už Alex zaskočil? Byl prvním, kdo se mě na něco tak obyčejného a samozřejmého ptal a opravdu ho zajímala má odpověď. To, co bych si doopravdy přála. „… chtěla bych se vrátit… Do Dvaraky. Nebo… Nebo někam, kde bude teplo a barvy. A opice. Opice nesmí chybět, stejně jako ti uvřískaní papoušci,“ vyslovím to hloupé přání, které vlastně neznamená nic víc než… Útěk. Před chladem, který ve mne zůstal po Ztraceném, před Jeruzalémem a tím, co jsem provedla. „Cokoliv, jen abych se mohla cítit… Jinak,“ dodám tiše.
Opatrně pohnu dlaní, pod kterou cítím hrubé hrany obvazů kolem jeho hrudi. „A teď… Teď bych ti měla vyměnit ty obvazy a podívat se na ty rány, abych věděla, jak moc nešťastně se mám tvářit, až tu budeš večer zkoušet i přes má naléhání pochodovat po pokoji…“ | ||
| |||
 | Co dál? Delilah Blair Flanagan Alexander nevypadá zaskočen tvým protestem o tom, že dražit Probuzenou bylo něco nemyslitelného. Něco, co by se přeci jen nemělo tak lehce přejít. V jeho tváři bys však po nějakém šoku nebo spravedlivém rozhořčení hledala stopy marně.
„A měl by v tom snad být rozdíl, pokud by to nebyla Probuzená, Del? Nemyslím si. Není to přece my a oni.“ Promluví Alexander klidným hlasem, avšak není v něm patrný ten poučující tón. Vlastně v něm neslyšíš nic. Připadá ti to jako suché konstatování. „Jak jsem říkal. Tyhle věci se ve světě stávají. Divila by ses jak moc. Ostatně v Provinciích je to ještě poměrně běžnou záležitostí. A nejenom v nich. I když to není oficiálně legální, stále se to děje. Nemůžeš jedním nařízením vykořenit zvyky staré stovky let. Stejně jako nemůžeš spasit svět tím, že jednou někoho náhodně zachráníš a obětuješ za to mnohem důležitější cíle. Ať už je to Probuzený… nebo člověk.“ Pokračuje a skutečně nevypadá, pohnutý zrovna tím, že šlo zrovna o Probuzenou.
„Navíc, jak víš, že Daniel nebo jiní nic neudělali? Copak aukce neprobíhala? Dost možná vyhrál ten nejhorší z možných, ale nemůžeš tak snadno soudit motivace ostatních... nebo jejich finanční možnosti, či to, proč tohle nepovažovali za tak důležité. Možná kdyby někteří věděli, kdo vyhrál, nenechali by to tak… Ale ty jsi byla jediná, která ho znala, ne? Stejně jako se před tím vydražily jiné věci. Copak si věděla, kdo a na co kupuje všechny ty zbraně? Jestli neplánuje zabít někoho tobě blízkého? A pokud bys to věděla, udělala bys něco? Ne… Někdy je dobré podívat se na situaci i optikou těch druhých. Protože… Nikdy to není tak snadné.“ Povzdechne si. Ne, skutečně má tohle daleko ke chlácholení, že jsi nic neprovedla a nemohla si nic jiného dělat. Avšak věřila bys snad něco takového Alexanderovi?
„Samozřejmě, tohle nebyla aukce umění, které nikdy nikomu neublíží a neublížilo. Lidé, kteří se tam sešli, měli zcela jistě vlastní dost nebezpečnou agendu. A věřím tomu, že někteří zcela jistě jdoucí proti zájmům Spojenectví. Avšak… Nakonec tyhle půtky mocností nejsou nic v porovnání s tím, co se teď děje. Ten relikviář… Hmmh, nevím, kde je. Nenašel jsem ho tam.“ Zachmuří se, když ti řekne něco, co to celé postaví do nepříjemného světla. Avšak dál už se k tomu nevrací, ani když vytáhneš z kapsy Noahovy hodinky. V ten moment si všimneš, jak sebou Alexander trhne a očima kmitne ke své kapse, ve které je původně měl ukryté a z níž si je potají vytáhla.
„Tak to tedy víš.“ Povzdechne si, ale dál už se v tom nepitvá. Oba víte, kdo za tohle zaplatil životem. Kromě té spousty neznámých masek bez tváře tam byl i ten, jehož smrt rozhodně nebyla spravedlivá. A ty pokračuješ dál. Protože tohle nebylo zdaleka vše, co musíš Alexanderovi říct. Pokazilo se toho víc. Mnohem víc.
Alexander tě tiše poslouchá, zatímco se rozhovoříš o tom, jak ses pokusila zabít Fernsbyho a jak se to pak celé zvrtlo, když tvá moc narazila na nečekaný odpor. A pak ses prostě ztratila. Ztratila v té moci jako vlně, která tě spláchla do moře a na tvé místo vyplavilo někoho jiného. Ztraceného.
A ani tímto nekončíš. Pokračuješ o tom, jak tě Daniel chránil před ženou se zářícím mečem a pak o tom podivném šedivém světě, ve kterém ses potkala poprvé s ním. O odmítnuté dohodě a tom všem.
Vidíš, jak se Alexander chmuří více a více, zatímco se snažíš převyprávět své nešťastné vzpomínky. Nakonec domluvíš a Alexander… mlčí. Přemýšlivě hledí před vás rozostřeným pohledem do tichého nehybného pokoje. Vlastně jsi to nakonec ty, která jej vyzve k nějaké odpovědi. Aby něco řekl. Cokoliv.
Vidíš, jak zavře oči a dlouze vydechne, než se k tobě opět otočí. Ve tváři mu sedí ten vážný až chladný výraz, díky kterému působí na jiné často nepřístupně. „Ne nebude.“ Prolomí nakonec jeho hlas nastalé ticho.
„Ale to přeci nevadí. Může to být horší… může to být lepší. Takový je přeci život. Nikdy do stejné řeky… Jistě si to už slyšela.“ Pousměje se náhle tak smířlivě, než si tě bez varování přitáhne k sobě a pevně tě obejme nehledě na obvazy omotané kolem jeho zranění. „Nejsi rozbitá, Del. Jsi stále taková, jako když jsem tě potkal. Tedy jsi… Impulzivnější. Odvážnější. A v té tvrdohlavosti se mi také snažíš stále víc a víc konkurovat. Ale nevidím tě nějak jinak. Cize. I když jsi mi řekla tohle všechno. Nic to nemění. Nic.“ Cítíš jeho hlas ve vlasech, než se přeci jen odmlčí a dlouze se nadechne. „Hmmh, povinnosti… Ano, ty máme všichni. Co bys ale chtěla ty, Del? Kdyby sis mohla vybrat co uděláš teď? Zítra? Za týden? Co by to bylo?“ Zeptá se tiše.
| ||
| |||
| Lítost Vera De Lacey Lítost. To je to, co teď cítíš. Lituješ toho, že jsi se nerozhodla jinak. Neudělala něco. Nezdržela tohle celé představení, které končilo smrtí a… znovuzrozením? Avšak mohla si to vědět? Tušit, že William bude už poblíž? Představa, že si sem pro tebe dojde sám předseda Rady Sedmi byla snad ještě nereálnější než, že se do vaší doby vrátí Lucifer. Přesto se tohoto večera staly obě věci. A vlastně jen krátce po sobě.
Výstřel hlasitě práskne a jeho ozvěna se odrazí od stěn. Můžeš se jen domýšlet, co přesně se stalo, ale nikde necítíš žádný pach krve a když nahlédneš do místnosti skutečně se přesvědčíš, že William nikoho nezasáhl. Nikde není žádný cákanec krve. Prostě nic. Po Laylah i Elijovi, Luciferovi, nebo kým že to teď je, se slehla zem.
William tam stojí, ruku s pistolí spuštěnou u těla. Chvíli to vypadá, že se snad ani nehne. Vypadá jako socha, kterou někdo přenesl ze zahrady, než se jeho ramena pohnou a klesnou pod dlouhým výdechem. Zbraň zajistí a schová do pouzdra upnutého na boku, než se otočí k tobě.
„Vero… Co? Jsi v pořádku?“ Dojde pár kroky k tobě a má viditelně, co dělat, aby odtrhl pohled od zlatého stroje v části sálu. Avšak, když tě tam vidí v tom zbědovaném stavu, jen tiše mlaskne a skloní se k tobě. „Pojď. Měla by ses posadit. Nebo si raději lehnout, než tě dostanu k lékaři. Vypadáš…“ Sklouzne po tobě jeho pohled stejně jako ruce. Jednou tě uchopí kolem těla a druhou tě podebere pod nohama, aby tě jedním plynulým pohybem zvedl do vzduchu a postavil se s tebou. „… zraněná.“ Zašeptá to poslední slovo po chvilkovém váhání, než s tebou rozejde ven ze sálu. Kdybys ho neznala, řekla bych, že v tom jediném slovu slyšíš snad osten bezradnosti? Ale ne, tohle byl vévoda, ten vždy věděl, co má dělat. I když se s vámi tehdy řítila k zemi vzducholoď. Stejně jako tehdy v parku, kdy se k vám blížila zkrvavená žena. Dokonce i tehdy v opeře věděl, co má dělat, jen… Jen tehdy padla jiná rozhodnutí. A to vše vás dovedlo až sem.
William tě vynese ze sálu. Necítíš z něj krev. Jen kolínskou se štiplavou stopou potu. Projde s tebou chodbou s dřevěným obložením a pak zahne do místnosti, kterou jste před tím neprocházeli. Avšak dle otevřených dveří naproti vám, ve kterých zahlédneš na zemi ležící ruku a pachu krve, jenž se odtamtud táhne, ti je jasné, že tudy musel přijít. Působí to jinak jako vcelku vkusně zařízený salónek. Jen v krbu nepraská oheň a na zemi je povalená židle, kterou někdo musel shodit, když procházel místností.
Dojde s tebou k menší pohovce potažené tmavě zeleným brokátem, na kterou tě posadí nebo spíše položí v tom stavu, v jakém jsi. „Všechno bude v pořádku Vero. Ano? Kde jsi zraněná? Co se ti stalo?“ Vidíš, jak si tě prohlíží a hledá, odkud asi pochází všechna ta krev, kterou máš na dříve fialkových šatech, na které si byla tak hrdá. Ne, William nemá, jak poznat, že většina jí rozhodně nepatří tobě, ale Rosierovi, který za tohle celé představení také zaplatil životem.
„Myslím, že máš zlomený nos.“ Natáhne opatrně prsty ke tvé tváři, ale zkrvaveného nosu se nedotkne a jeho prsty se zastaví jen pár centimetrů od něj. „To nevadí… Sroste to. Nemusíš se bát. Jen by ho měl před tím někdo srovnat.“ Pokračuje dál praktickými záležitostmi, aniž by se byť jen slovem zeptal na to, co všechno tomu vlastně předcházelo.
Až na to, že to je to nejdůležitější. Nejpalčivější.
| ||
| |||
| Ta horší část Sladká káva jen těžko obalí pošramocené nervy, ale je to něco horkého do žaludku, co mi dodá aspoň nějakou sílu a energii namísto jídla, na které opravdu nemám ani pomyšlení. Usadím se na postel vedle Alexe, avšak tady veškerá podobnost s naším životem v Provinciích končí. Trvá to několik hltů kávy, než se odhodlám prolomit ticho mezi námi a promluvit. Je to pro mne… Těžké. Ale moc dobře vím, že mlčením nic nespravím ani nevyřeším. Vlastně… Nejsem si jistá, že tímhle ano, ovšem pokud si někdo zaslouží znát pravdu – pokud existuje na světě osoba, které bych to měla všechno říct, tak je to právě a jen Alex. S nikým jiným bych o tom nebyla schopná hovořit…
A tak ze sebe soukám příběh toho nešťastného večera, jehož začátek tolik připomínal pasáž vytrhnutou ze stránek dobrodružného románu. Hlavní hrdinka přichází na tajnou aukci, která se koná v klenutém sálu hluboko pod městem. Vstup je drahý, společnost vybraná. Ty masky, anonymní dav cizinců roztroušený ve skupinkách stojících kolem podia, kterému kraluje krásná žena. Přesně si vybavuji ten okamžik, kdy se ovšem románový příběh zlomil v horor. Tu osudovou chvíli, kdy jsem se rozhodla všechno zahodit a sjednat svoji vlastní spravedlnost.
Alex mne nijak nepřerušuje, za což jsem vděčná. Nevím… Nevím, jestli bych zvládla pokračovat dál. A tak mu to řeknu. O Fernsbym, o důvodu, proč jsem to musela udělat. Můj hlas utichne, avšak rozhodně to není konec, jen… Zadrhnu se a… Do přítomnosti mne vtáhne dlaň položené na mé noze a teplo rozlévající se po kůži i skrze látku oblečení v tom místě. Ani… Ani si nedokážu zpětně vybavit, kdy…
Na Alexovu otázku mlčky kývnu hlavou. V ten večer se prodalo tolik zbraní, že by s nimi mohl kdokoliv rozpoutat válku. A ten dům starých známých… Přesto se neubráním překvapenému pohledu, když Alex promluví o té nejhorší položce na seznamu dražených věcí. „Ale… To… Je přeci strašné. Jak… Jak to můžeš prostě jen shrnout slovy, že svět není fér?“ vypadne ze mne tím tenkým napjatým hlasem. „Vždyť… By takhle mohl skončit… Kdokoliv z nás. Mohla jsem tam být… Klidně i já. A… Ta licitátorka byla Probuzená. A nebyla… Nebyla tam jediná. A nikdo z nich… Ani Daniel… Nic neudělal… A ty…“ Ty bys s tím také nic neudělal? Nedokážu to doříct. Ovšem smíření, které z Alexova hlasu slyším mne děsí. No a co, že svět není fér? To přeci není důvod ani argument!
Vydechnu do hrnku kávy, a ještě víc se kolem něj schoulím. Pohledem hypnotizuji hladinu zbarvenou odstíny karamelu, jehož chuť se proplétá tóny hořkosti pražené kávy i sladkosti cukru. Všimnu si, jak se Alexova ruka sevře v pěst a je pro mne až příliš lehké si představit, jak se tváří. Co se mu asi honí hlavou. To kvůli Fernsbymu zemřel tehdy v tom hořícím domě Karem a nebyl sám… Dokonce i po Alexově výzvě to chvíli trvá, než se aspoň trochu narovnám a natočím tvář jeho směrem, abych mu pohlédla do tváře. Visím na ní očima, a snad ani nemrkám, když ke mne promlouvá. Není to v pořádku, zní ten jasný verdikt. Ale… Ani bych nechtěla slyšet opak, falešné ujištění, že jsem neudělala nic špatného. Protože tak to není. Není to v pořádku.
Ovšem… Nic už s tím neudělám. Nikdo z nás. Protože jsem to udělala. Já… Chápu, co se mi tím Alex snaží říct. Nakonec mi nezbude než jít dál a srovnat se s tím stejně jako se vším, co se stalo. Se vším tím špatným, co jsem udělala já, stejně jako jiní provedli mě. A… Já to vím, jen… „Nejsi na to sama, Del.“ V očích mě pálí, jak se mi zalijí slzami ve stejnou chvíli, kdy se Alex dotkne mé tváře.
„Tvrdohlavý blázen,“ šeptnu rozechvěle a mimoděk se pousměji. „Ale… Kdo jiný by to se mnou přes to všechno vydržel…“ hlesnu. Jenže navzdory tomu mám při pohledu do jeho očí stále ten vtíravý pocit, že je něco špatně. Prsty sklouznu po předloktí ruky, kterou ke mne natáhl a vzápětí jí sáhnu do kapsy.
„Vím, co jsem provedla,“ sevřu v prstech oblé tělo hodinek, které vytáhnu z kapsy a položím je na postel vedle sebe. „A vím… Že máš pravdu. Stalo se to a…“ ztěžka polknu a svěsím hlavu. „Je to ale… Horší. Mnohem horší, než si myslíš, Alexi,“ vyslovím tiše, tak moc tiše… A pak se nadechnu a vykročím to té temné propasti.
„Nebylo to… Nebylo to jako v té uličce… Tehdy. Měla jsem to… Měla jsem to pod kontrolou a… Moc dobře jsem věděla, co dělám. Jenže… Nedosáhla jsem na něj. Fernsby… Je člověk a stejně mi vzdoroval. Nemohla jsem si vzít jeho život, něco… Něco mi bránilo. Teď už to vím co. Zlatá krev, musel přijít na způsob jak… Musel se dostat k dalšímu Probuzenému… A… Proto to přežil… Přežil to, Alexi. Viděla jsem ho, jak… Než mě Daniel odtáhl a… Uhm,“ na chvíli se odmlčím. „Jenže… Já to předtím nevěděla, nedošlo mi to a tak… Musela jsem to zkusit. A tak jsem sáhla pro víc síly. Nemohla jsem to v té chvíli vzdát, věděl to, věděl, co dělám, sáhl do kapsy a… Asi… Asi jsem sáhla příliš hluboko. Zalil mě chlad a… Najednou jsem to nebyla já. Ten… Ten Ztracený, kterého Lucifer zabil při tom rituálu… Byl to on. A já prostě… Zmizela, Alexi,“ vydoluji skrze sevřený krk. Oči se mi stále lesknou a do svalů se vkrádá to bolavé napětí.
„Vtáhlo mě to do tmy a… Nic si nepamatuji. Probrala jsem se až když bylo po všem a Daniel se mě snažil chránit před jinou Probuzenou,“ ztěžka polknu a přivřu oči. „A… A když jsme tě pak potkali a já ztratila vědomí… Mluvil se mnou v jejich světě. Ten… Ten Ztracený. Byl… Pokřivený stejně jako já a chtěl se… Dohodnout. Mluvil o konci našeho světa, o tom, co Ztracení chtějí… O tom, že si pamatuje všechny mé životy a… A já ho odmítla. Nelíbilo se mu to, vůbec… Se mu to nelíbilo. Proto jsem se probrala dříve, než Daniel čekal a… Našla vás tady…“
Dlouze vydechnu a pokusím se to všechno spláchnout několika loky kávy s nerozpuštěným cukrem, jak do sebe hrnek zkrátka obrátím. „Už… Už to nikdy nebude jako dřív, že?“ vypadne ze mne v tom náhlém popudu bez rozmyslu. „Já… Já jsem už příliš rozbitá a ty máš… Povinnosti,“ zašeptám. | ||
| |||
| Schránky Noha na podpatku se mi zvrtne, ale to už mě William chytí za paže a zakormidluje mnou do bezpečí. Celou dobu se soustředím jenom na to, abych sebou nesmekla nebo se mu nevyvrátila na podlaze. Když za zády ucítím chladivou podporu dřevěného obložení chodby, dech se mi zachvěje úlevou, nebo možná poskočí dalším vzlykem. Není po všem. Vím, že není po všem, ale… Nedovolí, aby mě prostě přepsali. Vymazali. Zabili stejně jako jeho. Navzdory tomu, že se mi oči znovu zalijí slzami, zakývám hlavou na znamení, že slyším a… a tentokrát poslechnu. Zůstanu tady. To… To bych zvládnout mohla. Pohyb v sálu mě stejně jako on přiměje pootočit tvář směrem k bělovlasé ženě, která… Vím, co dělá. A proč. „… Zrcadlo,“ spíše zašeptám do odmlky mezi jeho vlastními slovy. A pak mě pustí. Nesnažím se ho zastavit, i když… i když vím, že tohle nedopadne dobře. Nemůže. Nemá jak. Buďto to William stihne a tím jediným výstřelem mi vyrve srdce z hrudi, nebo… nebo Lucifer zmizí a jenom on sám ví, kam to povede. Kdyby tušil… Kdyby jenom tušil, jak kruté je si to všechno pamatovat. Jak moc to bolí. Všechno to, čeho jsme se dopustili. Naše hříchy i tužby. Nakonec měl Elijah pravdu. To díky smrti jsme svobodní – nebo bychom byli, kdyby nás o tohle nepřipravil. Sansára, tak to tehdy nazval. Dokud si budeme pamatovat, můžeme si jednu reinkarnaci za druhou házet mincí a doufat, že tentokrát padne místo orla panna a neuvrhne nás do další nesmyslné války. Vždyť kolikrát se tohle kolo otočilo? A dokud nejsme schopni vyrovnat se s minulostí, copak má tenhle svět naději? Kéž by… Kéž by mi to všechno došlo dříve než teď, když ten nešťastný mladík zaplatil nejvyšší cenu za hříchy, které nespáchal. Tohle nechtěl. Tohle… nechtěl. A můžu za to já. Stačilo je zdržet. Vydržet to, dokud by se neobjevil William, a nic z toho se nemuselo stát. Mohli jsme odsud odejít oba. Deset, patnáct minut. Ani to ne. Tak málo ho dělilo od tohohle osudu. Tak málo… A kdyby ve mně zbyla kapička boje, kdybych se dokázala přemoct, kdybych jí byla podobnější… Tolik jsem se jejímu odkazu bránila a navzdory tomu, jak moc jsem se snažila nebýt jako ona, se mi kolena lámou na představou, co by se mohlo odehrát v tom sálu. Neustojím to. Jako hadrová panenka sjedu podél zdi na podlahu, ještě než se Williamův zvučný hlas rozezní sálem. Tíha, která na mě dopadá, není fyzická, ale už mi nezbývá síla jí vzdorovat, jako by překonat práh dveří bylo něco těžkého, dost možná to nejtěžší, co v životě udělám. Utekla jsem. Zase jsem utekla. Nechala ho tam. Napospas jednomu z Tribunálu, dokonce i když jsem viděla, že je slabý a nemůže se bránit. Ne, ne, ne… Tak to přeci není. Není to… William. Byl to William. A já jsem… Nejsem… Nevolal mě. To jméno… To jméno mi nepatří. Už dávno ne. A, i když si to všechno tak pečlivě opakuji a snažím se udržet otěže zdivočelých myšlenek, výstřel mnou trhne tak, že se málem přinutím vytáhnout na nohy a… a co? S vědomím, jak přirozené by pro mě bylo rozeběhnout se zpátky do místnosti a klesnout vedle něj na kolena, jenom abych se pokusila krvácení zastavit, se mi ramena rozechvějí. Hruď narazí na překážku pevně staženého korzetu a chvíli mi trvá vybojovat si další nádech skrze drtivou hrůzu, že… že by se k vší té krvi, která na mě doléhá z obou stran chodby, připojila i ta jeho. Ale necítím ji. Necítím jeho krev. Nesnáším se za to, nakolik úlevné pro mě to vědomí je. Neměla bych se tak cítit. Je to… Je to špatné, ale to nic nemění na tom, že jistá část mě je provinile ráda za to, že se odsud dostal a bude v pořádku. Alespoň prozatím. Teď, když je zpátky, to ale nemůže dopadnout jinak. Všechny jeho hříchy… Ne, tak snadno mu to neodpustí. A já tomu neuteču. Krev a slzy. Vždycky mě bude čekat jenom to. Ať už přijde dříve konec světa nebo konec mě samé. Jak to Laylah říkala? Jsme jenom schránky připravující se na jejich návrat. A tehdy v létě řekl něco podobné i William. Uvidí to tak i on? Budu pro něj jenom nádobou, do které se dříve nebo později vrátí Zerachiel, a nic víc? Přála bych si, aby to tolik nebolelo.
Neobratně se hřbetem ruky pokusím otřít tváře, než… než se William vrátí. Nechci… Proboha. Jak mu mám teď čelit? Se vším, co se mi honí hlavou? Budu mu to muset říct. Všechno. Především to, že to nebyl Granville. Už ne. Po chvíli toho ohlušujícího ticha, které se rozhostilo v sálu, se znovu odvážím pohnout hlavou a nahlédnout dovnitř. Není tam. Samozřejmě, že tam není. A to je dobře. Mělo by to být dobře. Usilovně se o tom sebe sama snažím přesvědčit, ale najednou, když už nemám před čím utíkat, si nejsem zase tak jistá. Byl to opravdu… on? Lucifer? | ||
| |||
| Karty života Delilah Blair Flanagan Plány jsou nakonec dané. Kdo by to byl čekal, že se budeš tak brzy zase odvážně vydávat do ulic Nového Jeruzaléma. Avšak, co jiného ti zbývá. Sedět tady a čekat na to, až… Co vlastně? Nemá smysl zůstat zavřená mezi čtyřmi stěnami. Toho sis už užila až až.
Alexander popíjí čaj a stejně tak i ty si dovolíš pár doušků silné kávy. Cukru v ní je skutečně dost. Skoro to až připomíná nějaký z kávových dezertů, avšak není ho tolik, aby po každém napití trnuly zuby. To ticho se nedá zrovna nazvat léčivým, a i když jej Alexander nakonec rozbije, příliš ti nepomůže. Jistě, slova tohle nespraví. On to nespraví. Přesto ve tvém hlase je patrná nervozita hraničící s hysterií, když mu odpovídáš. Alexander se zarazí, nadechne se… a nic dalšího neřekne. Ostatně co na tohle říct.
Nakonec se přeci jen vydáš k posteli, kam tě beze slov pozval. Usadíš se vedle něj a vytáhneš nohy na matraci. Jako tolikrát v Dvarace, ovšem za mnohem radostnějších okolností. To vybídnutí k promluvení si. Tě do ničeho nenutí a vlastně se pro něco takového těžko hledají slova, ale přesto po chvíli promluvíš. Jde to ztuha. Jako když se roztáčí kolečka zadřeného a zrezlého stroje. Ovšem s každou další otáčkou, každým slovem, se to zdá o něco málo lehčí. Alespoň skládat věty a zkusit o tom mluvit.
Alexander tě poslouchá a neskáče ti do řeči. Promluvíš o tom všem. O tom, co se na aukci dražilo včetně toho, koho jsi tam potkala. O té vaší nečekané rozmíšce i nečekanému bodu dražby, který ho tak potěšil. Zvlášť, když vyhrával. Stačilo přihodit a nebo… A nebo se o to postarat jinak. Nikdy si je nelitovala. Všechny ty, kteří tomu přihlíželi. Avšak byl mezi nimi Noah. Se svými rozkazy a… Až opožděně si všimneš, že Alexander položil ruku na tvou pokrčenou nohu na posteli. Vydává příjemné teplo, podobně jako hrnek kouřící kávy ve tvých rukou.
„Hmm, popravdě jsem o té aukci nevěděl přesné detaily. Vzhledem k tomu ale, co se mělo dražit za předměty a že to celé probíhalo v utajení, tušil jsem, že to nebude jako aukce v galerii.“ Zachmuří se, aniž by svou ruku stáhl zpátky k sobě. „Říkáš, že se dražily zbraně? Kontrakty? To… mě vlastně ani nepřekvapuje.“ Odmlčí se a skloní pohled k zemi. „Stejně jako, že tam byl i někdo z nás. Jako aukční předmět. Tohle… Tyhle věci se stávaly. Stávají. Lidé… Probuzení. Ve výsledku je to jedno, o koho jde. Jsou to jen nešťastné duše. Dříve to bylo až příliš… běžné. Tenhle svět není fér a někteří si vytáhnou při narození opravdu špatné karty k odehrání téhle partie.“ Pokračuje klidným hlasem, avšak stopy po nějakých silných emocích bys u něj hledala marně. Ne, nedá se říct, že je to jen suché konstatování, ale jistá smířenost je z Alexandera patrná.
„Takže Fernsby. Ten…. Fernsby.“ Přeci jen se nakonec v Alexanderových očích nebezpečně zableskne a ruka na tvé noze se krátce sevře v pěst. Jistě, i Alexander má s tím mužem nevyřízené účty a nejedná se pouze o ty, které se týkaly tebe. Ne, je tam toho víc. Mnohem víc. „Nakonec tedy vyhrál a pak se to stalo…“ Hlesne Alexander nakonec. „Hmmh, to… Del, podívej se na mě.“ Natočí se na posteli tak, aby k tobě byl čelem a počká, až k němu zvedneš pohled. „Nemůžu ti říct, že je to v pořádku. To, co se stalo… Není to v pořádku. Ale… Ale vím, čeho jsou lidé zahnaní do kouta schopní. A nejenom lidé. Viděl jsem toho až moc… Sám jsem to zažil. Takže ne, nebudu to omlouvat a snažit se ti namluvit, že se nic nestalo. Stalo.“ Zazní jeho vážná slova a ten poněkud nekompromisní rozsudek. Přesto bych s Alexanderově tváři hledala marně stopy po nějaké zlosti či znechucení, které by si podobné akce u jiných zcela jistě vysloužily. „Ale to je právě to. Stalo se to. Stejně jako se stala spousta dalších špatných věcí na tohle světě… A my se s tím musíme vypořádat. Jako vždy.“ Kývne rozhodně. „Nejsi na to sama, Del. A já tě jen tak nepošlu pryč, i když si snad myslíš, že by to tak bylo lepší.“ Dotkne se tvé tváře. „Už sis mohla všimnout, že v některých věcech jsem dosti… zatvrzelý.“ Poskočí mu koutek rtů o něco nahoru do překvapivě vlídného úsměvu. Jen v těch černých očích vidíš, že zůstal ten nezvyklý smutek, který se tam usadil už na začátku tvého vyprávění? Nebo tam byl snad už dřív? Nejsi si jistá. Každopádně nezmizel ani teď.
| ||
| |||
| Rozhodnutí Vera De Lacey Utíkáš. Nejprve nesměle a klopýtavě, ale čím dál jsi od středu místnosti a od něj, tím jistěji se držíš na nohou. I když něco v tobě křičí, aby ses otočila a vrátila se tam, kam patříš, víš, že to není hlas, který by patřil tobě. Nikdy to nebyl tvůj hlas. Hlas Very. A víš, že pokud by ses otočila, nezbylo by z tebe nic. Prostě… nic. Ani ten hlas.
Nakonec ale viditelně nejsi jediná, kdo dorazil ke dveřím vedoucím do sálu se zlatým zařízením. Ať už je na druhé straně kdokoliv, rozhodně si nebere servítky s tím, aby se sem dostal. Jeden výstřel stačí k tomu, aby to v tobě hrklo a z dveří se rozletělo kromě kulky i několik třísek a pak… je prostě ten někdo vykopne.
Vaše setkání začínají být stále zvláštnější a zvláštnější. Ne, tentokrát jej nevidíš sedět v potemnělém interiéru vzducholodi a zachmuřeně hledět okénkem na město. Dokonce ani k němu nepřicházíš promáčená až na kost a s informací, že jsi selhala. Vaši dohodu nedodržela. Snad jen ty slzy… Ty slzy k tomu patří.
William vysloví tvé jméno jako už tolikrát před tím, jen tentokrát v jeho tónu a vlastně i tváři vidíš překvapení. Jestli čekal kde co, tak zcela jistě ne to, že budeš stát hned za vykopnutými dveřmi se zoufalou tváří pokrytou krví a slzami. Překvapení se změní v zamračení a jeho oči potemní.
„Pojď! Hned.“ Natáhne k tobě ruku v tom prostém a všeříkajícím gestu, avšak nečeká na to, až se snad k něčemu rozhoupeš a doklopýtáš k němu. Pár kroky zruší vzdálenost mezi vámi a chytí tě za paže, aby tě okamžitě stáhl do chodby, ze které přišel. Drží tě pevně, ale ne tak, aby ti vyloženě ublížil. Přesto by ses měla asi docela problém mu jen tak vysmeknout. Ještě, než tě zatáhl do bezpečí chodby, všimla sis toho šoku v jeho tváři, když zahlédl, co vše je v sále. Kdo všechno. Avšak i tak tě prvně nejdříve zády přitiskl na dřevěné obložení chodby pryč od toho všeho.
Nakonec možná bylo dobře, že měl dnes svůj čas rezervovaný jen pro tebe. Avšak tohle mělo k příjemně strávenému odpoledni nebo spíše večeru v jeho společnosti opravdu daleko. „Laylah? Hmmh… Jistě!“ Semkne pevně rty až zbělají, jak se z nich vytratí veškerá krev. „Zůstaň tady, Vero. Ano? Musím… Zatraceně!“ Trhne hlavou do sálu, kde oba vidíte, jak žena s bílými vlasy cosi odepíná ve spěchu z soustavy zlatých kružnic. Vévodovy ruce tě pustí a ty poklesneš v kolenou, jak najednou nečekaně přijdeš o podporu.
William vykročí pár rychlými kroky zpátky do sálu. Smrtelně vážný výraz v bledé tváři.
„Okamžitě se vzdejte. Granville… Laylah.“ Rozezní se jeho zvučný hlas po celém prostoru sálu.
„Soudce?... Nakire?“ Slyšíš odpovídat chraplavě druhého muže. Aniž bys ho viděla, víš, jak se tváří. Jak klečí na zemi uprostřed zářících kruhů.
„Pane… Musíme…!“ Hlas Laylah se ztlumí a vytratí v šepotu.
„Ne!“ Ozve se Williamův výkřik, do nějž zazní výstřel.
Avšak…
Kulka se zavrtá do stěny. V místnosti se však rozhostí všeříkající ticho. Kruhy na zemi pohasnou. Jsou prázdné. Lucifer s Laylah jsou pryč. Prostě jen tak. Elijah, který by nikoho nikdy nikam nepřemístil, byl skutečně pryč…
… A on byl zpátky.
| ||
| |||
| Střípky Jakmile na sobě ucítím tápavé pohledy obou mužů, tak jen rychle zavrtím hlavou a nedodám nic, čím bych svoji otázku rozvedla nebo upřesnila, koho mám vlastně na mysli. Namísto toho jen polknu ten knedlík tvořící se v krku a nechám jejich hovor volně plynout dál, jakkoliv se točí kolem mne. Tedy aspoň do okamžiku, než se i ode mne očekává nějaká odpověď. Prsty si prohrábnu zcuchanou hřívu rusých vlasů, které přímo žadoní po kartáči a… A vlastně bych se za normálních okolností děsila chvíle, kdy na sebe pohlédnu do zrcadla, nicméně teď… Nezáleží mi na tom. Dokonce ani na tom, že tu jsem bosá, mám zmačkanou košili a z rukou stále cítím slabý odér krve, co mi zůstala za nehty. Matka by se zděsila, kdyby mne viděla takhle, navíc ve společnosti… Kohokoliv. Ale matka tu není… A ani už nikde nebude.
„Já bych si ještě včera také vsadila na sebe,“ zamumlám polohlasně. A také jsem to udělala… A podívejme se, kde jsme. Ale nakonec mne ani tohle neodradí od mého plánu zajet pro naše věci, jen… Jen ho trochu odložím. Nejdříve Alexander, potom věci. Když mám v hlavě plán, tak jsem o něco… Klidnější? Nejsem si jistá, že je to to správné slovo, ale dokud něco dělám, tak zvládám fungovat. Přemýšlet. Netopit se v tom a nehnípat se ve všech těch čerstvých i starých ranách.
„Ne… Ne, tohle mezi mé talenty opravdu nepatří, zatím,“ povzdechnu si a potřesu hlavou ve své snaze to celé i ze své strany aspoň nějak odlehčit. „Dobře… Já… Pak si vás tedy najdu,“ souhlasím s Danielem. K Alexovi jen krátce zalétnu pohledem, moc dobře jsem si předtím všimla, jak… Jak se zatvářil, když jsem zmínila náš návrat domů. Do Dvaraky. Stačilo tak málo, aby mne na chvíli rozhodil, stejně jako uvědomění si, že… Že jsem to místo označila za domov. Mohla by to být snad ještě větší ironie? Kolik měsíců jsem se v Provinciích trápila a opakovala si, že to není můj domov a nikdy nebude. Přesto bych teď dala všechno na světě, abychom teď hned opustili Jeruzalém a vrátili se do prosluněného horkého domu…
Daniel nás vzápětí s tím rozšafným gestem opustí a ložnicí se jako na povel rozhostí ticho. S šálkem čaje v rukách přejdu k Alexovi, abych mu jej opatrně podala. Vzápětí od něj nejistě ukročím o dva kroky zpátky a poněkud bezradně se rozhlédnu po ložnici, abych…
„… vodu…?“ vyhrknu roztěkaně a poněkud zmateně se podívám na Alexe, avizované dveře, lavor a… „Ah, vodu. Horkou vodu. Tu… Ano, tu budu potřebovat, hned…“ udělám pár kvapných kroků ke stolu, abych rovnou přešla od slov k činům a šla do lavoru přichystat horkou vodu na omytí Alexových ran. Je to ovšem právě jeho hlas, který mne zastaví uprostřed pohybu. Vypít si kávu… To jsem… Chtěla. Avšak Alexův dovětek mne na okamžik rozhodí na tolik, že tam jen strnule stojím a hledím spíše skrze něj, zatímco se s tichým syknutím snaží trochu pohodlněji usadit.
Nakonec se rozejdu ke stolu, abych si do hrnku s kávou vsypala… Tentokrát už ne polovinu cukřenky, ale rozhodně si kávu osladím více než je dokonce i u mne zvykem. Krátce ji promíchám a natočím tvář směrem k Alexovi, když na mne znovu promluví. „Nemám hlad,“ vypadne ze mne bez rozmýšlení za doprovodu divokého potřesení hlavy. Vzápětí se na pár vteřin zarazím a… A… „… lehké… Co přesně asi nebude zrovna lehké? Najíst se? Žít? Aspoň na chvíli předstírat, že se nic nestalo?“ vypadne ze mne s poněkud nervózním zasmáním se, které vůbec nekoresponduje s tím, co jsem právě řekla.
To zarazí i mne dost na to, abych se překvapeně zamrkala. Jednou rukou si promnu tvář a přinutím se vydechnout. Poskládat zpátky těch pár střípků, co se vysypalo z rámu, zatímco několikrát usrknu z kávy, jejíž chuť přeci jen vnímám lépe jak včera. Nakonec se rozejdu k posteli, abych se na ni posadila přesně tak, jak to dámy nedělají. Nohy vytáhnu nahoru a poskládám je pod sebou a nahrbit se nad hrnkem kávy hřejícím do prstů. Chvíli tam jen mlčky sedím a stejně jako Alex upíjím z šálku. Připomíná to jednu z našich poklidných chvil, ale ve skutečnosti to k ní má tak moc daleko, že… Že mne to ticho přinutí jej prolomit vlastním hlasem.
„Já… Vím… Že bych o tom měla mluvit. Vysvětlit ti to a… Já jen… Nevím…“ raději se napiju kávy, abych získala čas k poskládání myšlenek do vět. „Všichni byli v maskách a bylo to… Já… Zvládala jsem to. Byla jsem jen nesvá… Neřekl jsi mi, že se tam bude dražit i tolik… Zbraní. A domy, kontrakty, to bylo… Nečekané. Věci… Naše věci, tedy… Památky byly až… Poslední,“ potřesu hlavou. „Když se mělo začít dražit, tak… Do mě vrazil. Fernsby. Prostě do mě vrazil a omluvil se mi. Promiňte. To mi řekl. Promiňte,“ svaly kolem čelistí mi na okamžik zatuhnou a já najednou ztichnu, ovšem vzápětí se přinutím pokračovat dál.
„Uhodila jsem ho. Prostě jsem ho… Praštila pěstí,“ šeptnu. „On mě pak… Chytil. A poznal mě. Četl… Četl ty zatracené knihy a…“ roztřeseně vydechnu. Tohle není vůbec tak lehké, jak bych si přála. „Pohádali jsme se. Málem… Málem nás vykázali ven, ale… Nakonec ne. A pak tam… Pak tam přivedli tu ženu. Jednu z nás, Alexi! A… A dražili ji. Prostě jen tak jako nějakou věc a nikdo… Všichni se jen dívali… Dívali se a přihazovali a… On… Taky… A pak… Vyhrál,“ sevřu hrnek na okamžik natolik pevně, až porcelán tiše zakvílí po mými prsty. Je to stále příliš čerstvé na to, abych to dokázala odvyprávět bez všech těch palčivých emocí a… A vlastně… To není zdaleka ta nejhorší část v mém vyprávění, přesto odhodlat se k tomu dalšímu… | ||
| |||
| Kávu nebo čaj Delilah Blair Flanagan Rozhovor se opět stočí k závažným tématům. Ne, o počasí ještě nepadla ani věta. Je to skoro až zpronevěření se nepsaným pravidlům jeruzalémské etikety. Ovšem na tu se tady moc nehraje. A ani to tak nevypadá. Alexander bez košile omotaný jen obvazy. Ty v pomuchlaném oblečení, které dámě nepřísluší, a ještě s bosýma nohama ťapajícíma po podlaze. Pouze Daniel jako jediný z vás vypadá tak nějak kultivovaně. Ovšem to se dá asi očekávat, když je také jediné, kdo je zde doma.
„Co? Kdo? Jaká žena?“ Pohlédne na tebe tázavě Alexander, který viditelně netuší, o kom přesně mluvíš. Daniel také povytáhne o něco výše obočí, jak také tápe v tom, koho si tím myslela. Ať už si ale za tím představí kohokoliv, neskáče vám do rozhovoru a ani nepřidává nějaké své domněnky. Jediný z vás, kdo byl na místě až do konce byl totiž Alexander. A také to na něm bylo vidět.
„Jistě, můžete si vzít drožku.“ Pokrčí nevzrušeně rameny. „Bezpečné? Tak, ano… Teoreticky by to tak mělo být. Ale v tomhle městě se bojím dávat někomu mé slovo, že se i při sejití schodů nic zlého nestane. Ovšem… Ano, kdybych si měl vsadit, vsadil bych si na vás. Jestli vás to uklidní.“ Usměje se na tebe Daniel, jehož slova ovšem zas tak uklidňující nebyla. Rozhodně by sis dovedla představit lepší.
„Dobře, tak si tedy vypijte kávu a dořešte si, co potřebujete. Až budete chtít pro tu drožku, tak mě tu někde raději najděte. Bude lepší, když vás vyprovodím k východu. Počítám, že mezi vašimi talenty není kromě brzkého probouzení se z bezvědomí i to, že byste během něj vnímala, kudy vás vláčí.“ Zareaguje Daniel na tvé rozhodnutí o hotelu i možnosti se sbalit a jet… domů. Nevypadá to, že by tomu chtěl bránit nebo těm slovům snad přikládal nějakou závažnost. Naproti tomu Alexander… Ano, všimla sis toho, jak se při tom slovu drobně zamračil a na čele mu naskočila ta ustaraná vráska, která nikdy nevěstila nic dobrého.
„Tak… Kdyby něco. Budu někde tady.“ Rozmáchne se Daniel rukou, než se otočí na patě a opustí vás. Dveře se za ním zabouchnou a zůstanete tu opět sami dva. Alexander upije z čaje, který si mu podala a zůstane tiše… možná až moc tiše.
„Hmm, děkuji je dobrý.“ Promluví nakonec s pohledem upřeným do kouřícího šálku s čajem. „Tam za těmi dveřmi je koupelna, pokud bys chtěla… vodu.“ Pokývne k lavoru, ve kterém tentokrát není po vodě zrudlé krví ani památky. Je to však jen otázka času…
„Ale teď si předně vypij tu kávu. Další věci… počkají.“ Pronese jakoby nic, i když z toho cítíš podivnou mnohoznačnost. Zatímco přemýšlíš Alexander si poposedne se zasyknutím na posteli do trochu praktičtější polohy. Čaj se mu naštěstí podaří nevylít a tak dál pokračuje v usrkávání horkého nápoje. I tvá káva není špatná. Pán domu, nebo snad věže ji viditelně umí připravit.
„Bude ti ta káva stačit? Nemáš třeba hlad? Chápu, že po tom všem to asi nebude zrovna lehké. Jestli o tom se mnou chceš mluvit, Del, tak jsem tady.“ Položí ruku na postel vedle sebe, ale už nic dalšího nedodává. Nenutí tě. Ta prostá nabídka zazněla a je jen na tobě, kdy se na to budeš cítit, pokud vůbec někdy. I tak se na chvíli rozhostí ticho, jak se každý věnujete svému pití. Je to skoro stejné jako při vašich společných večerech. Dokonce i ten hřejivý pocit v krku je připomíná. Pouze se nedostavuje ta příjemná lehkost bytí s nimi spojená.
| ||
