Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Tak tedy válku Delilah Blair Flanagan Nabídka byla vyslovená. A rozhodně nemůžeš říct, že by nezadrnkala na ty správné struny. Některé ty přísliby toho, co by ti to přineslo, zněly až příliš dobře. Přesto… přijít o kus své svobody. I kdyby to měl být pouze jeden den ze sedmi, stále by ta věc jednala ve tvém jméně. Nosila tvou tvář, tvé tělo a lidé by ji nazývali stejným jménem. Delilah.
Oslovoval by to Alexander stejně jako tebe? Myslel by si, že jsi to ty? A jak dlouho by trvalo, než by to celé prohlédl? Skoro ti až zazní v hlavě ten nezaměnitelný tón, jakým vyslovuje tvé jméno.
Ne, nemůžeš přijít o sebe. I kdyby to byl byť jen kousek.
„Příhodné? Ten kněz nikdy nebyl můj problém… Proč vynakládat zbytečně síly na to, abych jej zabil? Proč… když po tom toužíš ty. Vím to. Vím to moc dobře.“ Odpoví ti na tvou otázku, zatímco vzhlížíš do temné kápě, než vyslovíš své rozhodnutí. Nesouhlas. Odmítnutí dohody. Paktu s ďáblem?
„Ne?“ Vidíš, jak sebou ta postava drobně trhne a z pod tmy pod kápí se cosi zableskne. „Ne?... HAHAHAhahaha!“ Rozezní se náhle okolím hlasitý řezavý smích. Dovedou se Ztracení smát nebo je to jen tím, že už si vzal něco z tebe?
„Říkal jsem to… Nikdy se nepoučíte. Nikdy! Poslouchej!“ Prudce se nakloní k tobě a jak klesne o pár metrů k tobě odvane ti vlasy z tváře vzduch rozražený jeho obřím tělem. „Proč myslíš, že jsi tady? Děvče? Hranice mezi námi se drolí. Stále více a více… A pokud můžeš ty sem…“ Nechá větu nedokončenou v jasném příslibu a ústa plná ostrých zubů se křivě zašklebí.
„Ale dobře… Budiž tedy po tvém. Volíš válku.“ Mávne rukou jako kdyby tě chtěl propustit, poslat pryč, a v ten moment se do tebe opře silný vítr nebo snad neviditelná síla, proti které se musíš zapřít. Cítíš, jak se tě snaží strhnout pryč. Kameny kolem tvých noh se pohnou a rozkutálí kamsi za tebe. Rudé vlasy divoce vlají v ostrém větru. Uděláš krok zpátky… Druhý… Klopýtneš a ztratíš rovnováhu smetená kamsi do černoty.
☩
Rozlepíš oči. Jde to ztuha. Stále si připadáš tak děsivě unavená. Ale jsi při smyslech. Žiješ. Dokonce i ovládáš své tělo, jakkoliv je každý pohyb nezvykle těžký. Uvědomuješ si, že ležíš v posteli. Nad sebou vidíš nebesa, která podpírají umně vyřezávané dřevěné sloupky. Rozhodně to není postel tvého hotelového pokoje ale něco mnohem lepšího a měkčího. Když se rozhlédneš, zjistíš, že ležíš v místnosti, která vypadá jako velmi vkusně zařízená ložnice v nějakém sídle ze Zahrad. Ovšem je těžké říct, jaká je denní doba. Okna jsou zatažená těžkými rudými závěsy a zdá se, že je za nimi šero. Celý pokoj je tak spíše patrný v konturách než ostrých detailech.
Ležíš pod teplou přikrývkou a na sobě máš oblečení, ve kterém si vyrazila na aukci. Jen boty a svrchní vrstvy oděvu ti někdo sundal, takže jsi zůstala pouze v košili a kalhotách.
Je tu ticho… Avšak po chvíli si povšimneš ještě něčeho. Tichých zvuků, které se sem linou skrz nedaleké zdobené dveře. To, jak se zvuky proplétají jeden mezi druhý naznačuje, že půjde dost možná o rozhovor. Těžko však říct koho.
| ||
| |||
| Dohody a sliby Vera De Lacey Kousky rozhovorů, náznaků, se ti začnou řadit v hlavě jeden za druhým a to, k čemu vedou, není vůbec povzbudivé. Vlastně ani trochu. Pokud máš snad pravdu… Jak by toho byli schopní? Ovšem odpovědí se nedočkáváš. Ostatně na Olivii je vidět, že ráda mluví o tom, o čem zrovna chce a necítí se povinna vám jakkoliv odpovídat na vše zvídavé dotazy. Tedy především tobě.
Začínáš toho mít už dost. Dost toho všeho. Elija možná není schopen nic udělat, ale ty ano! Máš svou moc. Máš vše… A pak si vzpomeneš na to, o čem jste mluvili s Williamem. Všechno má svou cenu a pokud bys po ní sáhla, mohlo by to přivolat další Verše? Přitáhnout její stín zase o něco blíž tobě? Ovšem spíš než to, bys sama překročila jistou hranici. Musela bys zabít. Tentokrát chladnokrevně s jasným rozmyslem. Žádný afekt, chvilkové zastření smyslů, nic na co bys snad mohla něco takového svést.
Strčí do Elijaha a ty ucítíš, jak se to v tobě celé pohne. Vzedme. V očích ti zaplane zlato a vnímáš to chvění síly, jenž v tobě dříme. Stačilo by tak málo. Jedno rozhodnutí. Vnímáš krev dvojice mužů vedoucích Eliju a tep jejich srdcí. Tvůj prudký pohyb neujde pozornosti ostatních. Všimneš si toho, jak se po tobě ohlédla Olivie, oči přimhouřené do úzkých štěrbin. Připravená… k čemu vlastně. Ať už Laylah měla jakékoliv dary od Otce, ty sis je z Veršů nepamatovala. Přesto ti bylo jasné, že vás tu nenechá jen tak bláhově nenechá pobíhat a kazit její plány. Ne, když už vás dostala na jedno místo a muselo se nechat, že rozhodně rafinovaněji, než kdyby tě chytila před hotelem a přetáhla ti pytel přes hlavu.
Neuděláš nic. Nakonec se rozhodneš nedělat nic. William by… Těžko říct, co by na tohle řekl William. Pokud se k tomu bude vůbec moci někdy vyjádřit. Zlato v tvých očích pohasne a hlava smířeně poklesne jako u zvířete, které moc dobře ví, že jej vedou na porážku, přesto… nevzdoruje. „Rozumná.“ Dočkáš se pochvaly od Olivie jako poslušný pejsek.
Naproti tomu Elija… Když zahlédne zlatý mechanismus, který má dobře pár metrů do šířky, jeho oči se rozšíří a zalijí zlatou září, aby poklesl v kolenou, jak jej přemůžou Verše. Zdánlivě bezvládné tělo zachytí dvojice mužů, jenž jej doteď sem tam usilovně postrkovali.
„No… tohle pár věci usnadňuje.“ Mlaskne Olivie viditelně příliš nerozrušená vývojem situace. „Myslela jsem, že dámy půjdou první, ale asi bude menší změna programu.“ Pokyne mužům, aby Eliju odtáhli blíže k tomu podivnému přístroji. U tebe zůstane pouze Rosier těkající pohledem kolem vás, z kterého vnímáš vzrůstající nervozitu.
Zatímco Eliju položí na zem, která na první pohled působí obyčejně, na ten druhý si všimneš, že je na ní nakreslený nebo v ní snad vyskládaný nějaký složitý obrazec s kruhem uprostřed, v němž právě skončí ležet bělovlasý muž.
„Sundejte mu to. Už to nebude potřeba. Naopak by to mohlo rušit proces.“ Promluví Olivie, která otevře jednu ze skříněk a vytáhne z ní trojici zlatých schránek. Zdánlivě působí stejně, ale jsi příliš daleko na to, abys viděla přesné detaily. Přesto je poznáváš. Zerachiel by je poznala. Byly to Relikviáře. Nebeské Relikviáře určené pro uchovávání nejmocnějších artefaktů Zlatého města. Věděla jsi to moc dobře. Měla si jeden doma. Tvůj manžel ho měl. Pak Robert. Nakonec William. Kolik strastí jeden takový předmět způsobil. A teď hledíš hned na několik dalších…
Nevidíš přesně, co Olivie dělá, ale vypadá to, jako kdyby na jejich vršky prostě kreslila prstem. Zlatý kov se v místě jejího doteku slabě rozzáří a ozve se první cvak. A bělovlasá žena vytáhne ze schránky první kousek zlatého kovu připomínající střep. I tenhle pohled je pro tebe až nepříjemně známý. Přesto už od pohledu poznáváš, že tohle není ten kousek Zrcadla, který si měla tehdy v rukou. Tehdy v Elijově sídle, kam tě schoval před světem, když se tě jeruzalémské policie pokusila zastřelit. První kousek zasadí do jedné z kružnic a přejde k další.
Mezitím vidíš, jak Elijovi dvojice mužů vyhrne rukávy, které do té doby halili zvláštní kovové náramky nebo něco na způsob pout? Znaky na jejich obvodu dobře připomínají místo a dobu, ze které ty kousky pocházejí. Odepnou je a vzdálí se od jeho bezvládného těla, které… které se lehce pohne.
Olivie zakreslí další z klíčů na Relikviář a ozve se další cvak. Rukou protočí jednu z kovových kružnic, která se s tichým cvakáním přetočí a na další z míst upne už druhý kousek Zrcadla.
Od Eliji se ozve ostrý nádech a začne se postupně podepírat rukama a zmateně rozhlížet kolem. Je zvláštní vidět někoho jiného, který se právě probral z Veršů. Působíš také vždy tak ztraceně? Jeho opět už modré oči zavadí o tebe, o ten jediný ostrůvek bezpečí, jakkoliv falešný. Je ti jasné, koho v tobě v ten moment vidí. Čteš mu to z očí. Tak se na ni vždy díval on.
Olivie zvedne další a již poslední Relikviář a aniž by ji jakkoliv rozrušovalo, co se zde děje. Snad jen… možná pracuje trochu rychleji. Poslední cvak a poslední ze střepů upnutý do toho podivného mechanismu, ke kterému se stočí Elijovy oči a v ten moment v nich zahlédneš pochopení a… něco co tě znepokojí ještě víc. Nefalšovaný strach.
„Ne… ne nene.“ Zašeptá téměř bezhlasně. Jindy melodický hlas mu drhne v sevřeném hrdle. „To nemůžeš! Laylah!“ Křikne a šlehne pohledem po ženě stojící u mechanismu, jenž se na něj jen chladně otočí.
„Tak zněla naše dohoda. A já plním své sliby.“ Odpoví mu a s tím zabere za jednu z obručí, jako kdyby prostě chtěla roztočit kolo. A skutečně… Cvakání ozubených koleček se rozezní silněji a nabere na obrátkách společně s tím, jak se soustava kružnic dá do neustále zrychlujícího pohybu.
„Ne… Ne, ta dohoda byla změněná! Nepamatuješ si… Aghhhh!“ Zlomí se jeho volání do bolestivého výkřiku, jenž se odrazí od stěn sálu a křečí zkřivenými prsty si zajede do sněhobílých vlasů. Kolem Elijaha se rozzáří série symbolů v zemi a už i ty cítíš na kůži silné mravenčení. Energie v této místnosti se začíná koncentrovat. Je jí tolik. Až máš pocit, že se ti v zorném poli sem tam zableskne bílá hvězdička. A pak ten křik… ten nervy drásající křik plný agónie…
A pak ještě něco… Je to vlastně dost tichý zvuk, ale přesto poměrně charakteristický. Slyšela jsi ho již tolikrát.
Výstřel.
| ||
| |||
 | Další pakt s ďáblem Je to… Zvrácené. Vidět na kolik se do Ztraceného otiskla má podstata. Já. Všechna ta staletí, kdy jsme se křivili a ovlivňovali navzájem se na nás obou nenávratně podepsala. Díval by se na něj vlastní druh s odporem, který jsem cítila i já sama k sobě při pohledu na jeho černá křídla a tetování? Z představy, že by se snad pod tou kápí mohly ukrývat i vlasy podobné barvy jen podkreslující naše prolnutí… Ovšem… Proto tu nejsem. Ne. Mluvíme zde spolu z úplně jiných důvodů. O spojenectví. O světě, který nestojí za záchranu, a přesto vím, že přesně tenhle svět zatratit nesmím, i když bych si nepřála nic jiného.
A to jen kvůli němu. Nepotřebuji věčnost po jeho boku, stačilo by mi… Stačilo by mi pár klidných let daleko od tohohle všeho. Několik roků života, jaký Kamael s Dumah nikdy nemohli mít, bez povinností nebeského generála a jeho pobočnice, bez serafínských intrik a smrti číhající na každém rohu na jediný chybný krok. Ať si svět klidně shoří, jen ať skončí to nekonečné martyrium bolesti a zoufalství. Ale… Ale vím, že jakkoliv se Alex snaží nekráčet ve stopách toho, kým byl… Tak… Na té ulici zaváhal jen chvíli. Chvíle stačila, aby mě nechal v náruči cizího muže a… A otočil se. Odešel vstříc své povinnosti…
Stále ty stejné chyby. Stejné vzorce.
Vyřčené takhle nahlas někým, kdo měl možnost všechny mé životy sledovat to zní… Tak krutě. Nepříjemně. Jen to potvrdí to, co jsem si myslela… „Skončil aspoň jeden z těch životů… Šťastně?“ Ani nevím, proč se na to ptám. Jak by mohl? Pokud jsme dle Alexandera nestárli, tak… Tak to znamenalo, že… Vlastně… Nejsem si jistá, zda vůbec chci slyšet odpověď. Zda Ztracený vůbec chápe, co to znamená šťastný konec. Protože to nakonec nevím ani já. Nicméně to, o čem Ztracený mluví je pro mne… Nové. Matka. Jiskra. „Jaká Jiskra? Komu… Jak… Já… Nechápu, o čem to mluvíš…“ hlesnu a mimoděk se společně s gestem Ztraceného rozhlédnu kolem sebe. Takže… Tohle čeká Jeruzalém? Celý smrtelný svět? Černobílá pustina bez života… Bez lidí, zvířat, bez nás…
Vydechnu a mimoděk na okamžik obejmu sebe sama, zatímco na mne Ztracený hledí. Nakrátko strnu a kousnu se do vnitřku rtu tak silně až to zabolí. Rozbít to kolo… Vybaví se mi má vlastní roztřesená slova. Jak visím ve vzduchu a kolem mne leží desítky mrtvých. „Jen jsem chtěla rozbít to kolo.“ Jen… Jsem… Chtěla… Rozbít… To kolo… „Já… Ano… I ne. Nejsem si jistá… Nevím, co chci,“ šeptnu.
Nakonec jsem to já, kdo po tichu, které se mezi námi rozhostí, promluví. Tentokrát jasně a přímo. Bez přešlapování kolem, bez vytáček a pěkných slov. Toho… Toho už mám dost. Všech těch plánů v plánech…
Nechám Ztraceného mluvit. Přednést nabídku spojenectví, kvůli které zde jsem. A… Přistihnu se, že na něj strnule hledím s očima rozevřenýma dokořán. Srdce mi buší, naléhavě tepe v hrudi. To, co mi Ztracený nabízí… Jakmile zmíní Fernsbyho, dech se mi na okamžik zadrhne v hrdle. Nosí v sobě zlatou krev? Tak… Proto jsem na něj nedosáhla? Ale… Není jedním z nás, to přeci… Zlatou krev… Ošiju se a přešlápnu z nohy na nohu, zatímco prsty zatnu v dlaň. Takže… Má někde někoho jiného z nás? Svoji vlastní zásobu zlaté krve, kterou… Ovšem tohle není jen o Fernsbym. Zdaleka to není jen o Fernsbym.
Ztracený toho nabízí hodně. Ovšem sám nežádá málo. Jeden den. Každý sedmý den mého života. Jak dlouho nad touhle nabídkou přemýšlel? Ostatně… Měl na to celou věčnost. Mluví tak jistě a… Děsivě vemlouvavě. Jeden den ze sedmi. Jeden den, kdy budu plout ledovým oceánem nicoty, obklopena tichem, bezčasým klidem a mírem, který jsem za svého života nikdy nepocítila.
Ztěžka polknu a s přivřenýma očima skloním tvář, na kterou dopadá jeden z paprsků bílého světla. Jedna má část… Chce tu nabídku přijmout, uzavřít ten pakt. Už nikdy se nemuset bát… Mít moc, která by mne dokázala ochránit, ochránit vše, na čem mi tolik záleží… Zbavit se všech těch monster skrytých za lidskou tváří, pomstít se a… Než bitva rozhodne… Je tak lákavé na to kývnout. Rozbít to kolo, to zatracené kolo… Ovšem… Není to jen jeden den v týdnu. Je to… Je to šest dní života ve strachu, akorát z něčeho jiného. Z toho, že bude mít bezpodmínečnou kontrolu nad mým životem někdo jiný. Z okamžiku, kdy vypluji nad hladinu, z toho, co uvidím, dozvím se, zaslechnu… Při pohledu na bytost, která se nade mnou tyčí se mi nechce příliš věřit tomu, že by ten den chtěl využití jen k tomu, aby si zašel na kávu a dobrý oběd.
„Ten kněz tam byl, když jsi se dostal nad hladinu. Když jsi převzal kontrolu… A stále žije… A ty mi teď nabízíš, že mi dáš moc se ho zbavit? Jak… Jak příhodné, Ztracený,“ promluvím po několika minutách mlčení. Pomalu otevřu oči a zvrátím hlavu dozadu, vstříc pohledu Ztraceného.
„Já… Nemůžu to přijmout. Nemůžu ti dát, co si žádáš. Není to jen jeden den, jsem to… Jsem to já…“ vyslovím nakonec své rozhodnutí, ačkoliv… Můj hlas nezní ani trochu rozhodně a pevně, chybí mu síla víry v to, že dělám… Že jsem se rozhodla správně. Protože… Protože já… Nevím. A je to nakonec opět jen ta jedna tvář, která mne přiměje zůstat… Stát na zemi. Nebýt Alexe… Neměla bych o čem přemýšlet. Jenže… Já mám. Není to jen sedmý den mého života. Zdaleka ne…
Tak proč mám pocit, že právě teď dělám chybu?...
Přesto… Neudělám to. Neuzavřu další dohodu s ďáblem šeptajícím mi do ucha to, co tolik potřebuji slyšet… | ||
| |||
| Sedmý den Delilah Blair Flanagan Stojíš před Ztraceným, který už není pouze Ztracený. Stejně jako ty nejsou pouze jedna ze služebníků božích. Ostatně to jsi mu nikdy nezapomenula. To, že on mohl za to vše. Za to, že vás opustil a nechal napospas světu, který byl pro vás vytvořen. Napospas vám samotným. A někdy… Někdy sis opravdu říkala, jestli za to tenhle svět stojí. Jestli by nebylo líp bez něj. Však co je v něm za spousty utrpení a bolesti? Tvůj pohár už rozhodně přetekl a dovedla sis představit, že byly i mnohem krutější osudy. Zároveň tu ale bylo jedno světlo, plamen ve tmě, který stále hořel a kvůli kterému ještě tohle všechno snažení mělo aspoň nějaký smysl. Přesto bylo by naivní myslet si, že jeho čeká dobrý konec. Takoví jako on nekončí dobře. Ne v tomhle světě.
„Ano…“ Zaduní hlas Ztraceného. „Pamatuji. Jsem tvou součástí, stejně jako jsem byl součástí jich. Stále ty stejné chyby. Stále ty stejné vzorce. Viděl jsem to vše.“ Pomalu volí slova tentokrát stěží zabarvená nějakými emocemi, přesto pro tebe je to něco mnohem hůř stravitelného než pro něj. V kolika minulých životech už sis procházela něčím podobným? Ty? Alexander? Ostatní?
„Ano, o konci toho vašeho města. O konci vašeho světa. Jeho strážci už nestojí u bran. Padli a zůstaly z nich jen kosti a prach. Cítil jsem to. Služebníci Matky si jdou zpátky pro to, co jim bylo ukradeno. Je jen otázkou času, než bude Jiskra navrácena do právoplatných rukou a váš svět bude mrtvý. Jako ten náš.“ Roztáhne čtveřici rukou v pomalém gestu, aby obsáhl černou pustou krajinu kolem vás.
„Hmm, takže ty jej nechceš zachránit?... Raději bys jej viděla v ruinách? Rozbila to kolo a našla konečný klid?... Zajímavé.“ Protáhne poslední slovo a snad jako kdybys na sobě mohla cítit zkoumavý pohled z pod černoty jenž vyplňuje kápi. Ta chvíle se natáhne a Ztracený skutečně působí… zamyšleně. Jsi to nakonec necharakteristicky ty, kdo jej rozbije jako první a vyžádá si odpovědi. Už žádné kličky. Žádné hádanky a polopravdy jako od serafínů. Ne, na nic z toho nejsi zvědavá. Potřebuješ slyšet jen nabídku a cenu. Nic víc. Nic míň.
„Co nabízím? Nabízím svou moc. Nabízím ti možnost zbavit se tvých nepřátel. Svého strachu. Nemuset se už znovu bát. Ten muž… Ten kněz… Ten, který v sobě nosí zlatou krev. Ublížil ti… A přesto na něj nemůžeš dosáhnout. Ne sama. Nabízím ti možnost, jak obejít hranice, které před vás postavil váš… Pán. Ochránit sebe. I tvé blízké… Než bitva rozhodne a váš svět se změní. Tak jako tak…“ Odmlčí se. „A za to chci jeden den… Jak to píšou v té vaší knize.“ Narovná se ve své plné výši a vztyčí se naproti černému nebi.
„Sedmého dne Bůh dokončil dílo, na němž pracoval. Sedmého dne odpočinul od veškeré práce, kterou dělal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm Bůh odpočinul od všeho díla, jež vykonal, když tvořil.“ Pronese naprosto bez zaváhání jako zkušený kazatel ze Zlaté katedrály a pokyne jednou z dlouhých paží.
„Chci jeden den ze sedmi. Jeden den, kdy budu já tím, kdo bude nad hladinou. A ty… ty můžeš odpočívat jako váš Pán. To mi přijde jako více než štědrá nabídka. Za to vše, co ti nabízím.“ Ztlumí hlas a shlédne k tvému titěrnému já.
| ||
| |||
 | Záblesk Upřímně pobavený smích, který se zničehonic odrazí od stěn sálu, mnou trhne. Podpatek znovu klapne na podlaze a madam Warder je najednou tak blízko, že se vyplašeně přikrčím. Jakkoliv bych se po ní měla ohnat a nenechat ji, aby na mě sahala, se na nic z toho nezmůžu. Pořád tam někde… je? Oči se mi rozšíří hrůzou. Slyšet svou nejhorší noční můru tak ledabyle vyslovenou nahlas mnou otřese až do útrob duše. Rty se mi prohnou do toho až plačtivého výrazu, ale, i když se mi dech zachvěje, slzy tentokrát nepřicházejí. „Nejsme…“ pokusím se ze sebe vydolovat, když žena konečně pustí rudou kudrlinku a zase se stáhne. „Nejsme jenom schránky nebo… vedlejší…“ Ne, tohle mi přes rty přejít nechce, nakolik je to děsivá představa. „Jsme lidské bytosti,“ vyhrknu odhodlaněji, jako by to snad říkalo všechno. Čím déle však na madam Warder hledím, tím silněji na mě doléhá uvědomění, že jí něco jako lidská práva, natož pak naše práva, skutečně nezajímá. Účel světí prostředky. Ostatně jako vždycky. V jejích očích nejsme nic než vedlejší produkt, na kterém nezáleží, protože ho časem nahradí něco jiného. Někdo jiný. Ona. A on. Oni. To po nás chce? Je? Vždyť kdo jiný by měl dostát dohodě s Laylah než ti, kteří ji uzavřeli? „Od toho tu jsem, abych vám ji připomněla.“
Když Elijah zvedne hlas a na ramenech mu přistane dvojice dlaní, poplašeně přešlápnu, jako bych se nejraději rozeběhla pryč. Utéct však není kam. Ani… Ani to nezkouším. Místo toho se ohlédnu k našemu doprovodu. Znovu a znovu a znovu narážím na tu strašnou skutečnost, jak nemoudré by bylo cokoliv dělat. Akorát bych jim zavdala důvod, aby i mě odstřihli od darů mé předchůdkyně. A kvůli čemu? Hlouposti. Laylah byla z prvního kruhu. I kdyby se mi podařilo dosáhnout na ty dva, nedostala bych se dost rychle ke krvi ani zbrani, aby to dopadlo dobře. A jak by to také mohlo dopadnout dobře? V slzách a krvi? Ale… Nebylo by to lepší než… než to, co plánují… „Věřím, že časem s madam Warder povečeříte. Oba.“ Srdce mi tluče tak bolestivě nahlas, až se bezděčně dotknu hrudi dlaní a přiměji se pomalu nadechnout. Ne… Tak to přeci nemohli myslet. Nebo ano? Nezdálo se mi, že to Rosier hrál. Upřímně ho potěšilo, když jsem si na něj vzpomněla. Když si na něj Zerachiel vzpomněla. Dokonce se omlouval. Neomlouval se nám, ale těm, které hledali. Těm, kteří zemřeli před dlouhými tisíciletími, ale… časem… brzy… „Brzy se vám vše… vyjasní.“ Co nám to chce udělat? Na otázky však není čas a dost pochybuji, že by je chtěla zodpovědět dříve, než sama uzná za vhodné, a tak… tak se přiměji vykročit. Je to těžké, ale až moc dobře vím, že by mi teď odpor k ničemu nebyl. Jenom bych to celé zhoršila. Se sklopenou hlavou se sunu v jejím závěsu, zatímco se Elijovy kroky sem tam zadrhnou a záhy se ozve to tiché žduchnutí, jak ho jeden z těch mužů popožene. A pak znovu. A znovu. A znovu. Srdce mi s tím příšerným zvukem vždycky poskočí. Neozývá se však strach, ne, je to… něco jiného. Palčivého a neodbytného. Napřed se to snažím ignorovat, ale podruhé se už ohlédnu a potřetí se mi ramena zachvějí zlostí. To už těžkými dveřmi projedeme do toho velkého sálu, v jehož středu stojí složité zařízení. Tmavé oči mi vyplašeně kloužou po ozubených kolečkách. Jejich smysl mi uniká, ale už od pohledu to nebude nic dobrého. To bychom tady nestáli. Co nám to chtějí… Za zády se mi znovu ozve ten zvuk. Najednou se zdá tak hlasitý, takřka ohlušující. Ani nevím, jestli se Elijah zadrhl na prahu dveří, nebo ho ten děsivý stroj přiměl zpomalit natolik, aby muži jeho tempo připadalo nedostatečné, a je mi to jedno. Je mi to… jedno. Něco ve mně se napne takřka k prasknutí. Ale… jenom takřka. Jako pružina namáčknutá k zemi, kterou však dlaň krutě přidržuje, nebo šelma už-už připravena ke skoku, jenom aby se řetěz kolem jejího krku bolestivě stáhl. „Nesahejte na něj,“ zaprskám podobně jako kočka zahnaná do kouta, se srstí naježenou a drápy připravenými k obraně. S těmi slovy se otočím tak prudce, jako bych to byla připravena udělat. Jako bych byla připravena doprovodit hrozbu i činem. Opravdu by zbraň byla rychlejší než myšlenka? Do očí, do žil a dost možná i do duše se mi vlije tolik nenáviděné zlato. Cítím ho. Pulzuje mnou tak silně, že bych kromě tlukotu vlastního srdce měla pocítit i ty další. Natolik silně, že se natáhnu po těch zlatých provázcích. Natolik silně, aby… stačilo málo. Tak málo.
A ta část mě, kterou jsem uvěznila hodně hluboko uvnitř sebe sama a celý dlouhý rok se od ní odvracela, na mě naléhá, abych se tentokrát nebrzdila. Abych tomu učinila přítrž. Abych na ně nebrala ohledy, stejně jako je budou brát oni na nás. Aspoň to zkusit. Zkusit se dostat ke zbrani dříve, než by madam Warder stačila zasáhnout osobně. Co na tom, pokud to nevyjde? Co můžeme ztratit? „Musíme dělat, co se dá.“ Vždyť to říkal i William. Nejsme jenom schránky. Jenom chyby. Jenom… mezistupeň, který stojí mezi smrtí a znovuzrozením. Ona by bojovala až do posledního dechu, tak proč… se mi do svalů zakusuje zoufalý třesot a odhodlání povoluje s každým úderem srdce? Stačilo by tak málo. Tak málo! Ale William… Není to fér. Pokud bych chtěla bránit nejenom sebe sama, ale i Eliju, dost možná bych musela obětovat část sebe sama, kterou už nikdy nedostanu zpátky. Část Very. Část té, kterou má William… rád, a to… nemůžu. Snad nikdy jsem si to neuvědomila tak silně. Jak moc se bojím toho, že by nade mnou Zerachiel mohla časem zvítězit. Že by náš svět znovu zbarvila do ruda a ze mě, z mého života, by nezůstalo nic kromě vzpomínek těch, které jsem znala. Z pohledu se mi vytratí rozhořčení a nahradí ho bezmoc způsobená tím, že, ať už se bránit budu nebo ne, dopadne to dost možná stejně. A i když zlato pohasíná a tmavne pomalu, zůstává jenom hrozba. Dost možná prázdná hrozba. Slova, nic víc. | ||
| |||
| Spojenectví...? Drobné kapky krve smíchané s vazkou čirou tekutinou tiše dopadají na černé kamení, vnímám ten nepravidelný rytmus, ponuré staccato vzdáleně připomínající déšť. Připadám si tak podivně klidná v tváří tvář Ztracenému a zároveň… Neumím to popsat, a vlastně ani… Nechci. Pere se ve mne hned několik protichůdných pocitů, přesto zůstávám stát nehybně na místě uprostřed cizího světa s tvorem, který v každém z nás budil hrůzu a odpor. Když se pohne, aby se nade mnou sklonil, napnu se, přesto pohlédnu do temnoty kápě skrývající ten bledý protáhlý obličej.
Ohryzek mi poskočí, jak ztěžka polknu. Kolik? prolétne mi hlavou. Kolikrát se duše Dumah obrodila, obtěžkaná stále tím stejným hříchem. Připadá mi to pořád tak… Neuvěřitelné. Jak se něco takového mohlo stát, proč ani smrt neoddělila světlo od temnoty a zůstalo tak jen to pokřivené přelévající se fluidum. Přesto… Stejný. Pořád stejný. Překvapeně zamrkám. Žil… Žil se mnou všechny mé životy a pamatoval si je? Jen z té představy se mi rozbuší srdce.
„První…?“ zopakuji po něm, nejistá si… Drápatá pokřivená ruka se pohne mým směrem a nastane chvíle ticha. Neujde mi, že jeho hlas… Jako by se v průběhu řeči… Ladil. Jako když napínáte a povolujete struny klavíru ve snaze srovnat je v harmonický souzvuk. Je to… Znepokojivá představa. Jako celé tohle. První, která sem přišla, vysvětlí mi vzápětí. Přeci jen se lehce ošiju, nepřipadám si, že bych… Měla úplně na výběr. Nevím, co se stalo, co se uvnitř mne změnilo…
Na okamžik strnu, jak pokračuje dál. Zmínka o „spravedlivém dělení“ mne rozhodně nenechává klidnou, spíše naopak. Nelíbí se mi… Co vše by se pod těmi zdánlivě nevinnými slovy o spravedlnosti mohlo skrývat. Ztracený ovšem pokračuje dál a jeho hlas ke mne doléhá ze všech stran. S každým slovem se z něj pomalu vytrácí ta tahavá disharmonie a zůstává jen zvláštní kolísavý přízvuk. Krev mi divoce burácí a tepe ve spáncích, jak horečnatě přemýšlím, v dlani pravé ruky mimoděk sevřu pramen vlasů a pevně jej stisknu. Ztracený se nade mnou sklání čím dál více, přesto je to chvíle, kdy od něj odvrátím pohled i tvář.
To, co naznačuje… Moje malé kolečko bolesti i zoufalství a všeho, co se z toho rodí. Kolik z mých já si vzpomnělo na dávné časy? Kolikrát jsem musela polykat tu hořkost ze zjištění toho, kým jsem a co v sobě nesu, prožívat to znovu a znovu a… V kolika z mých životů mne ta ozubená kola točící se stále stejným směrem nakonec semlela? Vždyť… Kolika děsivých deja vu a paralel byl plný jen tento… „Opravdu si je pamatuješ… Všechny? Ty, kterými jsem byla…“ hlesnu tiše. Můj vlastní hlas zní oproti tomu jeho jako poslední odraz ozvěny.
Ostře se nadechnu a přivřu oči. To, když si uvědomím, že Ztracený má pravdu. To, jak nás Otec stvořil… Jak mne stvořil. Byla to jeho vina. Nakonec to celé byla jeho vina. Stvořil nás a pak nás opustil, vzdal se své odpovědnosti a dopustil, aby se stalo tohle všeho.
„Delilah.“
Způsob, jakým vysloví mé jméno mne přiměje k němu opět zvednout hlavu a zaklonit ji dozadu. V tu chvíli mi dojde, že skutečně… Skutečně mluví ke mně jako… K Delilah. Ne k Dumah. K žádnému reliktu ze starých časů, ale ke mne samotné, té… Kterou nyní jsem. Delilah. Tak prosté to je. „Z toho, co jsi říkal, si nepřipadám zase tak jiná…“ namítnu opatrně. Skutečně jsem první, kdo tu před ním stojí? Najednou… Najednou si nejsem jistá…
Nabízí mi… Spojenectví? Spravedlivé dělení, připomene se mi. Celé to zní tak… Bezděčně si vjedu prsty do vlasů. Nadechnu se, avšak… Do řeči mi neskočím. Namísto toho se můj pohled střetne s tím jeho. Jeho tvář je najednou… Tak blízko. Dost na to, aby mi před očima vyvstaly jednotlivé rysy… Ústa plná špičatých zubů a k mé neskonalé hrůze i… Linka vybíhající přes bradu až ke spodnímu rtu, který protíná. Způsob jakým to spojení Ztraceného pokřivilo… Představa, že tu stojím se Ztracenou verzí Dumah, se ztělesněním její noční můry, že by se z ní mohlo stát něco takového… Budí to ve mně úzkost tak velkou, že mi chvíli trvá, než ji zvládnu odsunout stranou a nadechnout se. Promluvit.
„Mluvíš… O té otevřené Bráně, že? O té vizi konce Jeruzaléma,“ řeknu mdlým hlasem. V posledním roce jsem to… Vytěsnila. Odmítala jsem o tom smýšlet jako o konci všeho, o posledním životě, který mám… Z mnoha důvodů. Na rtech se mi objeví neveselý úšklebek. Není tohle ironie? Že mi tu Ztracený říká něco takového a já mezitím… „A vážně by to byla škoda? Tenhle svět je plný monster. Možná si zaslouží skončit takhle. Možná je to jediný způsob, jak tohle celé skončit. Možná… Zkrátka už není, co zachraňovat,“ potřesu hlavou. Takhle to Verchiel říkal, ne? Do hlasu mi prosákne hořkost a všechno to… Zlé, ukřivděné a bolavé, co v sobě nosím a…
… a je to vážně pravda? Před očima mi prokmitne tvář ostře řezaných rysů a tmavých očí, obličej rámovaný rudými vlasy. Vzpomínka na vlastní strach, když se… Když se bez zaváhání otočil a vydal vstříc Ztraceným, vstříc své zatracené povinnosti. On by za tenhle svět bojoval… A při tom boji by zemřel. A také zemře… Žádný šťastný konec nás nečeká, navzdory tomu, jak moc bych si to přála… Obětovala bych klidně celý tenhle svět a všechny v něm, jen abych…
Frustrovaně vydechnu, chycená mezi těmi dvěma koly, drcená znovu a znovu soukolím, do kterého se nakonec vždy chytím. „O jakém spojenectví to mluvíš? O jakém… Spravedlivém dělení,“ zeptám se, z těch pár slov mám stále nedobrý pocit. „Nechme vzletné řeči o spravedlnosti a osudu světa serafínům a jejich intrikám, Ztracený,“ potřesu hlavou a spustím ruce podél boků. „Prostě mi řekni, co po mně chceš a co za to nabízíš.“ | ||
| |||
| Město pokroku Vera De Lacey „Mrtvá? Hah, mrtvá? Ne, to opravdu není.“ Rozlehne se sálem upřímně pobavený smích Olivie. „Je to možná jen vaše zbožné přání, ale ne… není.“ Udělá žena krok k tobě, až vás nedělí více než jeden krok a dotkne se tě prstem na hrudi. „Pořád je tam někde. V té schránce, která se stále více a více připravuje na její návrat.“ Protočí tvou rudou kudrlinu skoro až něžně mezi prsty, než rukou opět ucukne. „Schránce, do které se jednou vrátí a tohle… Prostě zmizí. Tohle příliš lidské vědomí je jen vedlejší produkt. Zbytný vedlejší produkt.“ Nakrčí skoro až zhnuseně rty.
„Já vím, já vím… Je těžké se smířit s tím, že nejsme nic víc než chyba, která bude časem přepsána. Ale je třeba se na to dívat pozitivně. Také se můžeme považovat za jeden ze základních kamenů jejich nového znovuzrození.“ Zesílí hlas a v očích ji zaplanou znepokojivé plamínky. Znáš to. To, když je člověk neochvějně přesvědčený o své pravdě nehledě na vše kolem. Fanatismus se tomu říká.
„Jsi blázen, Olivie! Nikdy už se nevrátí! Ne ta doba! Ne Zlaté město! Ne oni!“ Zvýší hlas už i Elija, kterému v reakci na to hned přistane dvojice rukou na ramenou.
„Ale, ale… chlapče. Na to, že v sobě neseš kus jeho, jsi stále tak… naivní. A víš tak málo. Je to ostuda tě takhle vidět. Připomínáš ho možná tváří, ale to je tak jediné. Proti němu nejsi nic. Možná tak odraz v rozbitém zrcadle.“ Ušklíbne se Olivie pohrdavě.
„Vlastně… Oba jste dost smutné případy.“ Povytáhne obočí a sklouze pohledem z Elijaha i na tebe. „Je to skoro až ironie. Ale to nevadí… Hmm, co jaké nepříjemnosti?“ Zaskočí ji tvá otázka, aby tě probodla pátravým pohledem, jako kdyby se snažila přijít na to, kam takovým dotazem vůbec míříš.
„Takové, které vás nemusí zajímat. Tohle není hra na otázky a odpovědi.“ Odsekne ti úsečně, aniž by se viditelně chtěla pouštět do jakýchkoliv detailů. Ať už to tedy byla aukce, o které mluvil Robert a ať už se na ní stalo cokoliv, tobě to vaše věznitelka jen tak neřekne.
„Tak už pojďte. Nemá smysl dále odkládat nevyhnutelné věci.“ A s tím vyrazí společně s vámi. Ty jdeš poslušně jako beránek, zatímco do Elijaha musí sem tam váš doprovod strčit, ale výsledek je stejný. Elija po tobě sem tam pohlédne, ale těžko bys v jeho tváři hledala známku... čeho vlastně? Toho, že má plán? Že je naděje, že vás odtud dostane? Těžko říct, jestli se mu něco takového honí hlavou, ale jeho zsinalá bledá pleť jasně naznačuje, že mu nebude ani teď nejlépe.
Olivie nezastavuje. Pouze nechá rozžhnout světa a před vámi se vykreslí prostorná místnost, nebo spíše sál, v jehož středu je zlaté… cosi. Vypadá to jako nějaké složité zařízení. Spousta kovových kružnic, které jsou zasazené na mechanismech složených ze spousty ozubených koleček. Připomíná to… velký hodinový strojek? Těžko říct. Je to rozhodně něco, cos ještě nikdy v životě neviděla. Ovšem nakonec jste byli v Novém Jeruzalémě.
Městě nových technologických objevů… A nezadržitelného pokroku.
| ||
| |||
| První Delilah Blair Flanagan Několikametrová postava se tyčí před tebou. Z křídel, která vyrostla z těla přímo před tvýma očima stále odkapávají rudé kapky dopadající na černou kamennou drť, která je všude kolem vás. Je těžké si tuhle postavu spojit s tělem, které si viděla tehdy ve vzpomínce Dumah. Ano, některé věci se zdají stejné a velkou část zakrývá kápě, přesto třeba ta opeřená křídla. Ne, ty by sis pamatovala. Je to jako kdyby se něco v něm změnilo. Podobně jako v tobě.
„Nechtěla… a přesto mě vězníš… věznitelko.“ Pohne se postava před tebou a skloní hlavu tak, že se temný otvor v kápi namíří tvým směrem. „Ale… ty nejsi ona… a přitom jsi. Bylo vás tolik… V tom nekonečném kole znovuzrození a smrti. Jen já zůstal pořád stejný.“ Pokračuje tím skřípavým disharmonickým hlasem, ve kterém ale stále častěji a častěji začínáš slyšet i o něco čistší tóny. Skoro jako kdyby se učil?
„Ty jsi však…“
Natáhne jednu z rukou s kloubnatými dlouhými prsty zakončenými ostrými drápy tvým směrem a ukáže na tebe.
„První, která sem přišla.“ Zdá se ti to nebo zní jeho hlas spokojeně?
„Chci mluvit o spravedlnosti, má polovino. O tom, co vy… nazýváte… spravedlivé dělení?“ Nakloní hlavu drobně na stranu, jako kdyby přemítal nad vhodně zvolenými slovy.
„Ať se nám to líbí nebo ne. Jsme jedno tělo. Jedna energie… Zatím. Pomáhal jsem ti… Tvým předchozím inkarnacím. Brali jste si mou sílu. Kradly. Abyste přežily. Aby nepřežili ti ostatní… Chuť po pomstě, smutek, zlost, zoufalství… Jak často se tvé předchůdkyně nořily do těch emocí.“ Pozoruje tě zamyšleně, než se ta několikametrová postava předkloní a o pár metrů se přiblíží k tobě. „Je až smutné, že vás stvořil tak… bezradné. S tolika slabostmi.“
„Ale to nemusí platit vždy… Už ne. Ty jsi… jiná než ony. Už jen to, že zde stojíš, je toho důkazem. Takže… Delilah.“ Vysloví tvé jméno se zvláštním přízvukem, avšak čistě. Je to až s podivem, jak se s každou větou postupně ale jistě zlepšuje. Přesto jeho hlas silně rezonuje kolem vás. Nad černou kamennou pustinou. „O čem chci mluvit? O spojenectví. O spravedlnosti. O možnosti pro nás oba, aby to neskončilo jako už tolikrát před tím. Oba totiž víme, že už nebudou další příště. Spravedlnost pro váš svět se blíží, přesto…“ Zarazí se ve větě a snad i zamyšleně mlaskne? „Už jej vidím trochu jinak… Byla by škoda… Kdyby všechno zaniklo. Nemyslíš?“ Nakloní se ještě níž tak, že tě od jeho hlavy dělí stěží dva metry a pod černou kápí už lépe rozeznáváš protáhlé rysy v jeho tváři. Tu bledou pleť a ústa, ve kterých se při slovech lesknou početné špičaté zuby. A zároveň… všimneš si, jak se mu po krku až na bradu táhne tenká černá linie, jenž se sem tam metalicky zableskne. Znáš ji moc dobře. Stejnou měla ona. Stejnou máš i ty, když tebou proudí dávná síla…
| ||
| |||
| Mrtvá Ta, kterou hledala. Zerachiel. S tím jménem jenom dlouze vydechnu a snažím se ustát tíhu, která se mi navalila na ramena. Neohrazuji se, ale ani k bělovlasé ženě znovu pohled nezvednu. Skoro v tu chvíli slyším Williama, jak už mi po tolikáté trpělivě opakuje, že… „Ta žena je mrtvá,“ pronesu těch pár tichých slov jako mantru, podle níž žiji svůj život. „Stejně jako všichni ostatní z těch časů.“
Ano, je mrtvá. Stejně jako je mrtvý on. A přeci madam Warder mluví o naší dohodě. Naší. Jako bychom ji uzavřeli my. Jako by to snad bylo naše rozhodnutí. A jako by nám to stačilo připomenout. Připomenout? Co… Co tím myslí? Verše? Žaludek se mi sevře, skoro jako bych ten prchavý plamen spolkla a místo toho, aby teď spaloval okolí, pustoší útroby mé duše. Když mě osloví tím jménem, jejím jménem, semknu rty pevněji. Možná jsem říkala, že je mi to jedno a že jsou to jenom jména, ale ze všech možností si vybrala právě tu jednu, která mi nepatří. Je to dětinské. Jména přeci nemají stejnou moc jako v pohádkách. Kdybych teď zavrtěla hlavou, nebo jinak dala najevo, že vnímám, neuvěznilo by mě to navěky věků v roli pravé ruky ďábla. Přesto… Přesto se k tomu nedokážu přimět. Nejmenuji se tak. Nejsem ona. A zcela určitě jsem se k té její dohodě nezavázala já. Kontinuita existence. Ta… Ta se Luciferovi zachovat nepodařila. Bez ní jsme jenom pokřivené odrazy lámající se pod tíhou jejich hříchů. Prožíváme jejich radosti i strasti, ale… Nakonec se z Verše vždycky probereme a pak… pak se musíme vyrovnat s tím, co se odehrálo, pro co jsme se nerozhodli, za co jsme dokonce ani nemohli, a přeci to bylo k nerozeznání od našich vlastních vzpomínek. Mohli… Mohli jsme to přijmout nebo odmítnout, ale už se nás to nepustilo. Jako kaňky inkoustu rozpíjející se napříč bělostným papírem. Měnilo nás to, ale… nebyli jsme stejní. Vždyť ani William, kterého Verše připravily o tolik, se s Nakirem neztotožňuje. Nemluví o něm, jako by se jejich identity prolínaly. Ne, v tomhle měl obdivuhodně jasno. A i když pro něj povinnost znamená tolik a je toho pro dobro ostatních obětovat hodně, jsem byla již mnohokrát svědkem toho, že ho nepohřbila. Stejně jako ho nepohřbily Verše, jenom… jenom zavdaly zrod někomu jinému. Někomu, kdo nebyl malý William, ale ani Soudce z jeho Veršů. Nepříjemnosti na aukci? To mě přeci jenom přiměje vzhlédnout, avšak pohled mi nesměřuje ani tak k madam Warder jako k Elijovi. Něco o aukci říkal i Robert a… „Jaké nepříjemnosti?“ zeptám se. Pokud se o tom s Robertem bavili, dost možná ho napadlo totéž co mě. Mohl se tam objevit, a tak to Eliju nejspíše bude zajímat. Je pravda, že by to mohla být docela jiná aukce, ale… ale ne, v našem světě se na náhody nehraje. A s tím, jak se celou dobu tváří, by jí docela určitě nedopřál to zadostiučinění, že by zeptal. Tak… Tak to udělám já. Pro něj? Kvůli němu? Ani nevím proč. Proč i po tom všem cítím nutkání se zeptat, čistě protože by to mohlo zajímat jeho. Naštěstí nad tím však přemýšlet nemusím. Poplašeně sebou trhnu, když se náš doprovod dá s pokynem ženy do pohybu a… a navzdory tomu, že se zapomenu, nebo se mi do toho prvního kroku spíše ani trochu nechce a nejraději bych zůstala stát, jako by mě někdo k zemi přikoval, se po krátkém zaváhání rozejdu. Jako ovce na porážku. A stejně jako ovce se nebráním. Nakonec je i tohle dalším důkazem, že je Zerachiel opravdu mrtvá. | ||
| |||
| Pustina vlastní prázdnoty Stojím uprostřed krajiny, ze které se vytratily barvy i veškerý život a s očima rozevřenýma dokořán se rozhlížím kolem sebe. Rozechvěle vydechnu a zpoza rtů mi vyrazí šedivý obláček páry… Ne, páry ne. Kouře. Klikatí se v hypnotických smyčkách, zatímco stoupá vzhůru k šedivé obloze protkané inkoustově černými mračny. Vnímám chlad patřící neodmyslitelně k tomuto místo, ovšem tentokrát se nedere svými ledovými spáry pod kůži, nezavrtává se hluboko masa ani nesvírá moji duši v tom děsivém studeném sevření.
Vím, kde jsem. Jak… Jak bych to mohla nevědět… Jenže tentokrát je to tak moc… Jiné. Není to žádný záblesk ani vzpomínka patřící Ztracenému. Ať mrkám sebevíce, pustina kolem se nemění ani nemizí. Slyším hukot vody… Ne, stačí mi jediný pohled, abych věděla, že voda to není. Připomíná to strojí olej. Ropu? Nevím, všechno je tu tak… Děsivě jednolité, jiné. Naprostá absence barev působí skličujícím dojmem.
„Není to skutečné, není… To… Skutečné…“ šeptnu tichounce. Dlaněmi si přejedu po pažích i látce černé řízy, ve kterém jsem oblečená. Nemůžu tady být doopravdy, přesto… Přesto mi to připadá tak moc opravdové, že je těžké přesvědčit vlastní mysl o opaku. I můj vlastní hlas mi zde zní tak… Cize. Nepatřičně. Nepatří sem stejně jako já a zároveň… Nemůžu se zbavit toho pocitu, že… Děsí mě to. A zároveň… To tak má být… Cítím to. Vnímám to. To našeptávání, to něco, co mne tiše obchází a volá.
Nebojuji s tím. Poslušně vykročím směrem, kterým mne to tolik táhne. Kráčím bosá tím cizím studeným světem, kde jsem vetřelcem a zároveň vítaným hostem. Připadám si… Připadám si jako cizinec, který na sklonku života zavítal zpátky do své domoviny, na kterou skrze závoj času už dávno zapomněl. Dech se ve mne tají, když kráčím po černých lesklých kamenech praskajících pod bosými chodidly. Vypadají jako sklo, ostré střepy přichystané se mi při každém kroku bolestivě zakousnout do plosek nohou, přesto se tak neděje. A tak pokračuji dál. Vstříc bílým paprskům světla deroucím se zpoza oblaků, ke kterým tak často zvedám hlavu i pohled a… A hledám. Ta obrovská podlouhlá těla leviatanů plujících po obloze, mohutným kolosům pohybujících se v oceánu mraků…
Pokračuji dál, krok za krokem, myšlenku za myšlenkou. Procházím kolem skal i kamenných masivů rozdrolených kolem břehů černé řeky. Nevím, jak dlouho jdu, kolik kroků udělám vstříc paprskům bílého světla značících mi místo, kam musím dojít a… A přistihnu se, že mne to vlastně netrápí. Na tomhle místě… Není čas. Stejně jako v hlubině oceánu temnoty. V cele z černého kamene. V temném malém pokoji v podzemí Greenhillu. Čas… Ve skutečnosti… Nikdy nebyl na mé straně. Věznil mě v sobě, ustrnutou na místě, kde žádný neexistoval… Minuty, hodiny, týdny, měsíce a dost možná i roky…
A pak… Pak to spatřím. Nebo… Ne… To ne…
„Konečně…“ zopakuji v tiché melodické ozvěně té skřípavé disharmonie, která zaznívá v hlase mého… Jeho… Zastavím se a hlavu musím zvrátit dozadu. Takřka bez dechu hledím na obrovskou vysokou siluetu, proti které si připadám tak malinká. Nicotná. Dokázal by mne zabít jediným neopatrným pohybem, i kdyby si nic takového nepřál, a přesto… Přinutím se vydechnout a navzdory Ztracenému tyčícímu se nade mnou… Pokračuji k němu.
S metalickou svatozáří a klubajícími se černými opeřenými křídly působí jako pokřivená část nás samých… Mne samé? Jak… Jak asi vidí on mne? Hlavou mi mimoděk prokmitne vzpomínka na mohutné tělo s kožnatými křídly, zhroucené a škubající se v posledních křečích předcházejících smrti. Na vlastní ruce zaťaté v palčivé agonii a rudě žhnoucí znaky všude kolem… Vydechnu a zastavím se v okamžiku, kdy se z kožnatého vaku vyklube poslední pár křídel pokrytých černým peřím a krví. Bledá protáhlá tvář Ztraceného schovaná ve stínu kápě je stažená bolestí, avšak nekřičí ani nechroptí, všude kolem nás se rozprostírá jen to hluboké ticho… Moje ticho?... Po zádech mi sklouzne ten neurčitý šimravý pocit. Pohledem se vpíjím do rudých odlesků krve, jediné barvy, která se dokázala probojovat přes černobílou paletu tohohle prázdného místa.
Ticho protne opět ten skřípavý hlas. Věznitelko. Polovino… Ta slova mnou rezonují, stále dokola a dokola, jak na mne dosedá jejich tíha a tuhne mi v ramenou. S dlouhým výdechem svěsím hlavu a na okamžik odevzdaně přivřu oči. Ohavnost, zní mi hlavou ten úzkostný šepot Dumah naplněný odporem vůči sobě samé i tvorovi, který se jí doslova prožral kůží až k samotné podstatě a přetvořil ji. Zohavil ji.
„… já nejsem tím, kdo tě uvěznil. Nechtěla jsem to. Nic z toho jsem nechtěla. Využili mě stejně jako tebe… Ztracený,“ vyslovím opatrně, váhavě a… Zvednu tvář zpátky k nelidské pokřivené postavě tyčící se vysoko nade mnou.
„O čem chceš mluvit?“ promluvím o něco jistějším – pevnějším hlasem, jakkoliv mi krk svírají všechny ty nevyřčené obavy. Probudila jsem ho. Dovolila jsem mu prodrat se na povrch… Můžu… Můžu si za to sama a… Jako pokaždé… Musím čelit následkům. Za všechno, co se stalo. Stokrát můžu Ztracenému vyčítat, že to on zabil Noaha, když nade mnou převzal kontrolu, ale byla jsem to nakonec já a moje rozhodnutí… | ||
