Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jak moc? Pomalu spustím nohy z postele dolů a došlápnu bosýma nohama na dřevěné parkety. Svoje boty tu u postele nikde nevidím a vlastně nic, do čeho bych se mohla obout, ovšem příliš mne to netrápí. Ne… Tohle skutečně ne. Musím vynaložit všechny své síly i úsilí na to, abych se dokázala o sloupek zapřít a přitáhnout se k němu. „Uuhm,“ heknu neurčitě, když se ještě na chvíli musím o sloupek opřít a počkat, než si hlava uvědomí, kde je nahoře a dole. Všechno mě příšerně bolí a každičký sval v mém těle protestuje proti pohybu, do kterého své tělo nutím.
„… s každým dalším bezvědomím to zvládám rychleji a rychleji,“ poznamenám tiše. „Já… Slyšela jsem hlasy, tak jsem…“ můj hlas se bez varování vytratí, jak znovu pohlédnu na Alexova zrasovaná záda a dojdou mi slova. Přesto dalším vratkým krokem překonám práh místnosti a jakkoliv bych se nejraději sesunula na zem u zdi vedle dveří, tak u ní zůstanu stát. | ||
| |||
 | Další neznámá postel Delilah Blair Flanagan Víčka se ti klíží, ale jen co trochu ztěžknou, trhneš sebou poplašeně, jako kdybys zaslechla výstřel. Nemůžeš usnout. Ne teď, když víš, co je tam někde hluboko. Ne, není to strašidlo schované pod postelí, ale něco mnohem horšího. Něco, co je přímo v tobě a teď už víš, že to čeká… vyčkává… A nejenom to. Může ven. Těžko říct, jak snadné to pro něj je a za jakých podmínek se může prodrat na povrch. Přesto už jen to pomyšlení je…
Pohneš se a postupně se podepřeš na rukou v neznámé posteli. Opět. Je to asi lepší, než se probudit na promrzlém chodníku, ale i tak… Ten prvotní šok je i tak nepříjemný. A i když si v hlavě poskládáš, že tohle bude dost možná místo, kam tě odnesl Verchiel, moc ti to nepřidá.
„Nečekejte na mě.“
„Nebudeme.“
Připomenou se ti ta poslední slova, která si pamatuješ ještě před tím, než tě proud nevědomí unesl na to zvláštní místo. Do mrtvého světa za tvou druhou… polovinou. Viditelně jste skutečně nečekali. Ať už uteklo, kdo ví kolik času.
V posteli však zůstat nemůžeš. Víš, jak by to dopadlo. Usnula bys. A to je teď to poslední, co potřebuješ. S přemáháním se tedy posuneš na kraj postele a spustíš bosé nohy na zem. Ne, boty tu nikde nevidíš a ani žádné pantofle. Budeš tedy muset vyrazit bez nich. Vrávoravě vstaneš a můžeš poděkovat vyřezávanému kousku nábytku za jeho podporu, která zabránila tomu, aby ses zhroutila rovnou na zem. Takhle rozbitá ses už dlouho necítila. Ne jako Probuzená, pro kterou nějaká únava nebo snad následky alkoholu nebyly nikdo dlouhotrvající problémy. Tentokrát ale byla zaplacená vyšší cena a tvé tělo se stále ještě nedalo plně dohromady. Probuzená neprobuzená.
Vyrazíš tedy ke dveřím, které jsou umístěné na stěně obložené dřevěnými ozdobnými panely a pár draze vypadajícími tapetami. Dost možná je to kůže. Hlasy zesílí, ale ne natolik abys rozuměla, o čem spolu mluví. Dle jejich nízko položených tónů, ale vcelku spolehlivě určíš, že půjde o muže. Kolik? Dva? Tři? Nevíš. Ale to jistě brzy zjistíš.
Vezmeš za kliku a… ne není zamčeno. Otevřeš dveře do další potemnělé místnosti. Ale není to však chodba, jak sis původně myslela, ale vedlejší pokoj, který se dost podobá tomu tvému. Do nosu tě ihned uhodí známá vůně tabáku a také charakteristický železitý odér, který doslova můžeš cítit na jazyku.
„… až tak? To jsi měl skutečně štěstí.“ Zaslechneš známý hlas. Verchiel. Nebo jak mu to Alex říkal? Langley? A k hlasu patří i tělo. Vidíš ho tam, jak stojí u stolu, u něhož je hned několik židlí a na jedné…
Alexander se předklání a opírá se lokty o desku stolu, zatímco těžce oddechuje. Je vysvlečený do půli těla a ty tak můžeš vidět známé rudé vlasy spadající mu po ramenou. Tu rudou barvu, která se táhne až… Ne, stačí ti jen chvíle, aby ti došlo, že ne vše to jsou jen prameny vlasů. Vidíš hluboké rány, které se mu táhnou na zádech a dost možná i na zbytku těla, které však odtud nevidíš. Některé stále ještě krvácí i jako Probuzenému a jiné už vypadají… zašitě? I tak se kolem vznáší spousta drobných zlatých částeček tančících vzduchem ve svém zdánlivě malebném světelném divadle.
Až teď si všimneš, že světlovlasý muž, který tě vyvedl z podzemí, drží v ruce jehlu s navlečenou nití a mezi rty svírá cigaretu, která mu trochu poklesne, když se po tobě ohlédne. Rozhodně nevypadá jako typický doktor. Ale to jsi vlastně nebyla ani ty, když si Noahovi zašívala rány po spárech Ztraceného.
„Hmm, vida. To bylo rychlé probuzení.“ Zamumlá, zatímco s jehlou v krví zbarvených rukách hledí tvým směrem.
„Co? Co zase, Danieli?“ Připomene se trochu chraplavě Alexander, který viditelně ani nezaznamenal tvůj neohlášený příchod.
| ||
| |||
 | Poztrácené kousky Rozumná. Ramena se mi zachvějí zlostí. Na madam Warder, na celou tuto situaci a ze všeho nejvíce sama na sebe, že tady prostě jenom stojím a… a dovolím jim to. Není to nakonec nejhorší hřích ze všech? Prostě jenom stát a přihlížet? Neměla bych bojovat? Ona by to udělala, tak proč… Proč to já nedokážu? Stojím tam se sklopenou hlavou, tvář částečně skrytou za rudými kudrnami a oči bolestně přivřené. Nesnáším to. Tuhle svou část. Ustrašené děvčátko, které už napáchalo tolik zlého, že se zkrátka a jednoduše bojí udělat cokoliv dalšího. Dokonce i za tuhle cenu. Nit pochmurných myšlenek se však přetrhne, když se Elijah zarazí na prahu dveří a… zhroutí se. Poplašeně sebou trhnu. Málem k němu vyběhnu, stejně jako by to udělala ona. Bylo by přirozené se k němu sklonit a honem se ujistit, že je v pořádku. Co mu to udělali? Uvědomím si opožděně. Zlato v jeho očích… Už jsem to jednou viděla. Tehdy s Robertem Je to Verš. Jenom Verš. Ne, uklidnit mě to neuklidní, ale za to může spíše ostrý pokyn madam Warder a to, že ho muži vzápětí podepřou a vyrazí s ním k tomu přístroji. „Cože? Ne… Co mu to…“ slyším, jak se mi skrze rty derou rozechvěná slova. „Ne, počkejte… To… Madam Warder?“
I když se však muže táhnoucí bezvládného mladíka pokusím následovat až ke středu kruhu, Rosier mě zarazí. Zůstává se mnou a dává pozor, abych neudělala žádnou hloupost. Pod tíhou jeho dlaně se třesu čím dál více. Strachem, ale také kousavou bezmocí, do které jsem sama sebe uvěznila. Do které jsem dovolila, aby mě uvěznili jiní. A tak tam stojím. Sleduji to hrůzné divadlo, jak madam Warder připevňuje kusy Zrcadla na svá místa. První, druhý, třetí… Pokud jeden zvládl vyvolat Verše a dovolit mi mluvit se Sidriel, čeho budou schopny hned tři střepy? Tohle… přeci nemůžou. Nemůžou nám tohle udělat. Elijah… Znovu se pohne. Ostře vydechnu, jak se okamžitě otočím jeho směrem a… Ano, vím, koho ve mně vidí. Koho teď hledá. Koho by potřeboval. A já ji cítím. Stahuje se kolem mě jako stín. S každým úderem srdce naléhá, ať něco dělám. Ať jim nedovolím, aby… aby mu ublížili, ale co… co bych tak mohla? Copak bych to zrovna já dokázala zarazit? Jsem jenom… já. Vera. Ne Zerachiel. A někdy to se mi to zdá tak strašlivě málo. Jako by tady tvář v tvář blížícímu se konci světa měl stát někdo jiný. Někdo stvořen pro válku, ke které se schyluje, a tolik nezatížen strachem. Mnohem silněji než ten můj mnou však zalomcuje ten jeho. Ten okamžik, kdy pohlédne na točící se obruče a… dojde mu to. Ví, co se děje. O co se tady madam Warder snaží. „Přestaňte!“ vyjeknu. Hlas mi vystoupá do zpanikařených výšin. Takřka ve stejnou chvíli sebou nevybíravě trhnu a pokusím se Rosierovi vyškubnout. Možná ještě více než předtím připomínám zvíře, které vedou na porážku a které konečně zahlédlo ostří nože. „Pusťte mě! Pusť… Rosiere, okamžitě mě pusť. To je rozkaz,“ vyjede ze mě tak ostrým, panovačným tónem, že se v něm takřka ani nepoznávám. Ale na tom teď nezáleží. Ten strašlivý křik mě pálí na kůži, otřásá samotnými útrobami mě duše a drásá mě na kusy. Musím… Musím! Nepřemýšlím. Neváhám. Nechávám se vést instinktem probuzeným tím, že je v nebezpečí on. Natáhnu ruku, stejně jako jsem ji natáhla už tolikrát. Ve Verších, kdy byl ten pohyb součástí mě samotné, ale i mimo ně, když jsem se pokoušela přivolat své zbraně. Nikdy se mi to nepodařilo. A pak… po tom rozhovoru s Williamem… jsem to zkoušet přestala. Slíbila jsem to přeci. A navíc to bylo zbytečné. Nepotřebovala jsem je. Ano, nikdy předtím jsem je nepotřebovala. Najednou je mi naprosto jasné, proč se mi ji nepodařilo přivolat. Duše se mi nestavěla na odpor, neodmítala mé volání a možná jsem to ani nedělala špatně. Pamatuji si to přeci. Ale už otec mi to říkal. „Nikdy nezvedej hlaveň zbraně, pokud nechceš vystřelit,“ opakoval mi, když mě učil střílet. Zbraň bych měla držet, jenom když jsem ji ochotna použít. Tak jak bych je mohla přivolat, když jsem k tomu neměla důvod? Když bych se je použít možná i bála? Když bych nikomu ublížit nechtěla? A teď… Musím. Omlouvám se. Tak strašně se omlouvám, prostě musím. Musím mu pomoct. Mu. Elijovi. Luciferovi. Měl by v tom být rozdíl, ale právě teď není. Stejně jako se hranice mezi mnou a Zerachiel zase o něco posune. A ten kus sebe sama, který jsem tak úzkostlivě strážila, se mi v očích přetaví ve zlato, proklouzne mi mezi prsty a přemění se v tak dobře známé ostří dýky.
„Pusť mě!“ štěknu po Rosierovi poslední varování. Pokud jeho sevření nepovolí ani tentokrát, protočím dýku v ruce a její ostří zabořím do jeho stehna. Je to… Je to lepší, než kdybych se pokoušela probořit jeho obrany. Rychlejší. A snad i bezpečnější. „Je to voják. Něco vydrží,“ zní mi v hlavě Luciferův hlas. Jenom… Jenom potřebuji, aby mě pustil. Nebo se alespoň soustředil na něco jiného a já se mu mohla vysmyknout. Pořád… I když tentokrát neváhám, pořád beru ohledu. Mohla bych ho zabít. Mohla bych je zabít všechny tři. Tam, kde by se ona však natáhla po krvi těch mužů, se za zběsilého klapotu podpatků vrhnu k Elijovi a ještě za běhu sklouznu ostřím dýky po vlastním zápěstí. Hluboko. Hlouběji, než jsem se kdy odvážila zajít během svých experimentů s krví, ale teď… teď je to snazší. Takřka přirozené. A bolí to. Ta rána, na kterou budu muset dávat pozor, ale také… Jako bych sebe sama roztříštila na kusy a pak, až se je budu snažit poskládat zpátky dohromady, teprve zjistím, co všechno chybí. A některé mé části chybět budou. Vím to. Uvědomuji si to. Ale právě teď se do něčeho zase vrhám po hlavě, bez ohledu na následky. Protože musím. Zatímco mi v očích žhne zlato, rudé kapky se pojí v provázky a provázky ve stuhy. Je to tak povědomé. Ten tanec, který krev ochotně předvádí pro svou paní. Obvážu ji kolem těch obručí a… Pokusím se je zastavit. Zpomalit. Dost na to, abych se dostala na dosah své moci a prostě s ním za pomoci krve smýkla pryč z toho kruhu. Nebo… Nebo k němu doběhla a odtáhla ho. Těch pár metrů musím zvládnout. Výstřel, pokud to byl vůbec výstřel, mnou trhne a přiměje očima zapátrat po zdroji toho zvuku, snad i připravena ostrý pohled doprovodit letící dýkou, ale… Elijah. Krev. Musím se k němu dostat dříve, než… Prostě musím. A tak běžím. Běžím, jako by na tom záležel nejenom jeho život, ale i ten můj. A jenom doufám, že už není příliš pozdě. | ||
| |||
| Z(a)tracená „Vím to.“ Ta dvě slova pronesená Ztraceným mne neskonale děsí. Ví to. Zná všechny moje pocity, touhy, zná… Mě. Za všechny ty roky se mnou… Lépe než kdokoliv jiný. Přesto… A možná i právě proto ho odmítnu. Nemohu mu dát ani hodinu svého života natož celý sedmý den po zbytek mého života. Nedovolím mu, aby se stal mnou… Už tak jsem musím čelit věcem, které jsem spáchala ve jménu vlastního rozhodnutí, natož kdybych si k nim měla přidat ještě činy Ztraceného. A… Kdyby se to někdo dozvěděl… Nejen Alex, který… Z představy, že by… Ne. Ne. Zavrtím hlavou a vyženu to rychle z hlavy.
Trhnu sebou, když zahlédnu záblesk následující… Smích. Trhavý, řezavý smích zarývající se hluboko do hlavy. Je to tak… Nepřirozené… Vidět něco takového smát se. Běhá mi z toho mráz po zádech. Semknu rty a jen s vypětím své vůle se přiměji zachovat aspoň zdánlivý klid. Nepohnu se dokonce ani ve chvíli, kdy se ke mně Ztracený prudce skloní. Tady… Tady mi neublíží. Tady mi nemůže doopravdy ublížit. Snažím se opakovat si tu mantru tiše v duchu.
Chvíli bojuji s tíhou ležící na vlastních víčkách, než se mi přeci jen podaří otevřít oči. Ztěžka oddechuji jako bych právě odněkud doběhla. Srdce mi ještě chvíli poplašeně tluče, ovšem s každou další minutou se jeho rytmus zpomaluje a uklidňuje. Ztěžka polknu a opatrně se pohnu. Tělo proti tomu pohybu protestuje, svaly mne stále bolí a připadám si jako bych měla ruce i nohy obtěžkané závažím. Pootočím hlavu, zatímco kolem sebe dezorientovaně mžourám a pohledem kloužu po tom cizím pokoji, který… Nepoznávám. Asi bych si měla začít zvykat, že se probírám v neznámých pokojích a ložnicích, ale… I skrze clonu vyčerpání se nakrátko probojuje ten záchvěv úzkosti z cizího prostředí.
Přinutím se vytáhnout z pod přikrývky ruku a promnu si tvář. Jsem pořád tak strašně unavená… Ovšem navzdory tomu se v dalším okamžiku posunu a vzepřu na rukách, abych se vytáhla do sedu. Měla bych zůstat ležet, vyspat se z toho, ale to je přesně to, co v tuhle chvíli nedokážu. Strach zavřít oči a podvolit se náruči spánku je… Příliš velký. Pořád ho slyším. Když můžu já za ním… Znamená to, že může on… Proniknout na povrch? Do mých snů? Nebo… Ve spánku… Převzít… Ne, ne, ne…
Odhrnu přikrývku a pomalu spustím nohy z postele. Boty mi někdo zul, stejně tak mne svlékl z přebytečných vrstev oblečení. Verchiel? Je tohle… Asi jeho dům. Tohle mi už vůbec není příjemné. A ačkoliv bych se nejraději svalila zpátky do postele, neudělám to. Žádná postel. Žádné teplo. Žádný spánek. Žádný… Náhle zpozorním. Jako bych slyšela… Hlavu pootočím směrem ke dveřím, zpoza kterých zaznívá hovor…? I to mi stačí. Kdokoliv tam je… Musím… Vrátit se na hotel. Cesta… Cesta mě určitě probere. | ||
| |||
| Tak tedy válku Delilah Blair Flanagan Nabídka byla vyslovená. A rozhodně nemůžeš říct, že by nezadrnkala na ty správné struny. Některé ty přísliby toho, co by ti to přineslo, zněly až příliš dobře. Přesto… přijít o kus své svobody. I kdyby to měl být pouze jeden den ze sedmi, stále by ta věc jednala ve tvém jméně. Nosila tvou tvář, tvé tělo a lidé by ji nazývali stejným jménem. Delilah.
Oslovoval by to Alexander stejně jako tebe? Myslel by si, že jsi to ty? A jak dlouho by trvalo, než by to celé prohlédl? Skoro ti až zazní v hlavě ten nezaměnitelný tón, jakým vyslovuje tvé jméno.
Ne, nemůžeš přijít o sebe. I kdyby to byl byť jen kousek.
„Příhodné? Ten kněz nikdy nebyl můj problém… Proč vynakládat zbytečně síly na to, abych jej zabil? Proč… když po tom toužíš ty. Vím to. Vím to moc dobře.“ Odpoví ti na tvou otázku, zatímco vzhlížíš do temné kápě, než vyslovíš své rozhodnutí. Nesouhlas. Odmítnutí dohody. Paktu s ďáblem?
„Ne?“ Vidíš, jak sebou ta postava drobně trhne a z pod tmy pod kápí se cosi zableskne. „Ne?... HAHAHAhahaha!“ Rozezní se náhle okolím hlasitý řezavý smích. Dovedou se Ztracení smát nebo je to jen tím, že už si vzal něco z tebe?
„Říkal jsem to… Nikdy se nepoučíte. Nikdy! Poslouchej!“ Prudce se nakloní k tobě a jak klesne o pár metrů k tobě odvane ti vlasy z tváře vzduch rozražený jeho obřím tělem. „Proč myslíš, že jsi tady? Děvče? Hranice mezi námi se drolí. Stále více a více… A pokud můžeš ty sem…“ Nechá větu nedokončenou v jasném příslibu a ústa plná ostrých zubů se křivě zašklebí.
„Ale dobře… Budiž tedy po tvém. Volíš válku.“ Mávne rukou jako kdyby tě chtěl propustit, poslat pryč, a v ten moment se do tebe opře silný vítr nebo snad neviditelná síla, proti které se musíš zapřít. Cítíš, jak se tě snaží strhnout pryč. Kameny kolem tvých noh se pohnou a rozkutálí kamsi za tebe. Rudé vlasy divoce vlají v ostrém větru. Uděláš krok zpátky… Druhý… Klopýtneš a ztratíš rovnováhu smetená kamsi do černoty.
☩
Rozlepíš oči. Jde to ztuha. Stále si připadáš tak děsivě unavená. Ale jsi při smyslech. Žiješ. Dokonce i ovládáš své tělo, jakkoliv je každý pohyb nezvykle těžký. Uvědomuješ si, že ležíš v posteli. Nad sebou vidíš nebesa, která podpírají umně vyřezávané dřevěné sloupky. Rozhodně to není postel tvého hotelového pokoje ale něco mnohem lepšího a měkčího. Když se rozhlédneš, zjistíš, že ležíš v místnosti, která vypadá jako velmi vkusně zařízená ložnice v nějakém sídle ze Zahrad. Ovšem je těžké říct, jaká je denní doba. Okna jsou zatažená těžkými rudými závěsy a zdá se, že je za nimi šero. Celý pokoj je tak spíše patrný v konturách než ostrých detailech.
Ležíš pod teplou přikrývkou a na sobě máš oblečení, ve kterém si vyrazila na aukci. Jen boty a svrchní vrstvy oděvu ti někdo sundal, takže jsi zůstala pouze v košili a kalhotách.
Je tu ticho… Avšak po chvíli si povšimneš ještě něčeho. Tichých zvuků, které se sem linou skrz nedaleké zdobené dveře. To, jak se zvuky proplétají jeden mezi druhý naznačuje, že půjde dost možná o rozhovor. Těžko však říct koho.
| ||
| |||
| Dohody a sliby Vera De Lacey Kousky rozhovorů, náznaků, se ti začnou řadit v hlavě jeden za druhým a to, k čemu vedou, není vůbec povzbudivé. Vlastně ani trochu. Pokud máš snad pravdu… Jak by toho byli schopní? Ovšem odpovědí se nedočkáváš. Ostatně na Olivii je vidět, že ráda mluví o tom, o čem zrovna chce a necítí se povinna vám jakkoliv odpovídat na vše zvídavé dotazy. Tedy především tobě.
Začínáš toho mít už dost. Dost toho všeho. Elija možná není schopen nic udělat, ale ty ano! Máš svou moc. Máš vše… A pak si vzpomeneš na to, o čem jste mluvili s Williamem. Všechno má svou cenu a pokud bys po ní sáhla, mohlo by to přivolat další Verše? Přitáhnout její stín zase o něco blíž tobě? Ovšem spíš než to, bys sama překročila jistou hranici. Musela bys zabít. Tentokrát chladnokrevně s jasným rozmyslem. Žádný afekt, chvilkové zastření smyslů, nic na co bys snad mohla něco takového svést.
Strčí do Elijaha a ty ucítíš, jak se to v tobě celé pohne. Vzedme. V očích ti zaplane zlato a vnímáš to chvění síly, jenž v tobě dříme. Stačilo by tak málo. Jedno rozhodnutí. Vnímáš krev dvojice mužů vedoucích Eliju a tep jejich srdcí. Tvůj prudký pohyb neujde pozornosti ostatních. Všimneš si toho, jak se po tobě ohlédla Olivie, oči přimhouřené do úzkých štěrbin. Připravená… k čemu vlastně. Ať už Laylah měla jakékoliv dary od Otce, ty sis je z Veršů nepamatovala. Přesto ti bylo jasné, že vás tu nenechá jen tak bláhově nenechá pobíhat a kazit její plány. Ne, když už vás dostala na jedno místo a muselo se nechat, že rozhodně rafinovaněji, než kdyby tě chytila před hotelem a přetáhla ti pytel přes hlavu.
Neuděláš nic. Nakonec se rozhodneš nedělat nic. William by… Těžko říct, co by na tohle řekl William. Pokud se k tomu bude vůbec moci někdy vyjádřit. Zlato v tvých očích pohasne a hlava smířeně poklesne jako u zvířete, které moc dobře ví, že jej vedou na porážku, přesto… nevzdoruje. „Rozumná.“ Dočkáš se pochvaly od Olivie jako poslušný pejsek.
Naproti tomu Elija… Když zahlédne zlatý mechanismus, který má dobře pár metrů do šířky, jeho oči se rozšíří a zalijí zlatou září, aby poklesl v kolenou, jak jej přemůžou Verše. Zdánlivě bezvládné tělo zachytí dvojice mužů, jenž jej doteď sem tam usilovně postrkovali.
„No… tohle pár věci usnadňuje.“ Mlaskne Olivie viditelně příliš nerozrušená vývojem situace. „Myslela jsem, že dámy půjdou první, ale asi bude menší změna programu.“ Pokyne mužům, aby Eliju odtáhli blíže k tomu podivnému přístroji. U tebe zůstane pouze Rosier těkající pohledem kolem vás, z kterého vnímáš vzrůstající nervozitu.
Zatímco Eliju položí na zem, která na první pohled působí obyčejně, na ten druhý si všimneš, že je na ní nakreslený nebo v ní snad vyskládaný nějaký složitý obrazec s kruhem uprostřed, v němž právě skončí ležet bělovlasý muž.
„Sundejte mu to. Už to nebude potřeba. Naopak by to mohlo rušit proces.“ Promluví Olivie, která otevře jednu ze skříněk a vytáhne z ní trojici zlatých schránek. Zdánlivě působí stejně, ale jsi příliš daleko na to, abys viděla přesné detaily. Přesto je poznáváš. Zerachiel by je poznala. Byly to Relikviáře. Nebeské Relikviáře určené pro uchovávání nejmocnějších artefaktů Zlatého města. Věděla jsi to moc dobře. Měla si jeden doma. Tvůj manžel ho měl. Pak Robert. Nakonec William. Kolik strastí jeden takový předmět způsobil. A teď hledíš hned na několik dalších…
Nevidíš přesně, co Olivie dělá, ale vypadá to, jako kdyby na jejich vršky prostě kreslila prstem. Zlatý kov se v místě jejího doteku slabě rozzáří a ozve se první cvak. A bělovlasá žena vytáhne ze schránky první kousek zlatého kovu připomínající střep. I tenhle pohled je pro tebe až nepříjemně známý. Přesto už od pohledu poznáváš, že tohle není ten kousek Zrcadla, který si měla tehdy v rukou. Tehdy v Elijově sídle, kam tě schoval před světem, když se tě jeruzalémské policie pokusila zastřelit. První kousek zasadí do jedné z kružnic a přejde k další.
Mezitím vidíš, jak Elijovi dvojice mužů vyhrne rukávy, které do té doby halili zvláštní kovové náramky nebo něco na způsob pout? Znaky na jejich obvodu dobře připomínají místo a dobu, ze které ty kousky pocházejí. Odepnou je a vzdálí se od jeho bezvládného těla, které… které se lehce pohne.
Olivie zakreslí další z klíčů na Relikviář a ozve se další cvak. Rukou protočí jednu z kovových kružnic, která se s tichým cvakáním přetočí a na další z míst upne už druhý kousek Zrcadla.
Od Eliji se ozve ostrý nádech a začne se postupně podepírat rukama a zmateně rozhlížet kolem. Je zvláštní vidět někoho jiného, který se právě probral z Veršů. Působíš také vždy tak ztraceně? Jeho opět už modré oči zavadí o tebe, o ten jediný ostrůvek bezpečí, jakkoliv falešný. Je ti jasné, koho v tobě v ten moment vidí. Čteš mu to z očí. Tak se na ni vždy díval on.
Olivie zvedne další a již poslední Relikviář a aniž by ji jakkoliv rozrušovalo, co se zde děje. Snad jen… možná pracuje trochu rychleji. Poslední cvak a poslední ze střepů upnutý do toho podivného mechanismu, ke kterému se stočí Elijovy oči a v ten moment v nich zahlédneš pochopení a… něco co tě znepokojí ještě víc. Nefalšovaný strach.
„Ne… ne nene.“ Zašeptá téměř bezhlasně. Jindy melodický hlas mu drhne v sevřeném hrdle. „To nemůžeš! Laylah!“ Křikne a šlehne pohledem po ženě stojící u mechanismu, jenž se na něj jen chladně otočí.
„Tak zněla naše dohoda. A já plním své sliby.“ Odpoví mu a s tím zabere za jednu z obručí, jako kdyby prostě chtěla roztočit kolo. A skutečně… Cvakání ozubených koleček se rozezní silněji a nabere na obrátkách společně s tím, jak se soustava kružnic dá do neustále zrychlujícího pohybu.
„Ne… Ne, ta dohoda byla změněná! Nepamatuješ si… Aghhhh!“ Zlomí se jeho volání do bolestivého výkřiku, jenž se odrazí od stěn sálu a křečí zkřivenými prsty si zajede do sněhobílých vlasů. Kolem Elijaha se rozzáří série symbolů v zemi a už i ty cítíš na kůži silné mravenčení. Energie v této místnosti se začíná koncentrovat. Je jí tolik. Až máš pocit, že se ti v zorném poli sem tam zableskne bílá hvězdička. A pak ten křik… ten nervy drásající křik plný agónie…
A pak ještě něco… Je to vlastně dost tichý zvuk, ale přesto poměrně charakteristický. Slyšela jsi ho již tolikrát.
Výstřel.
| ||
| |||
| Další pakt s ďáblem Je to… Zvrácené. Vidět na kolik se do Ztraceného otiskla má podstata. Já. Všechna ta staletí, kdy jsme se křivili a ovlivňovali navzájem se na nás obou nenávratně podepsala. Díval by se na něj vlastní druh s odporem, který jsem cítila i já sama k sobě při pohledu na jeho černá křídla a tetování? Z představy, že by se snad pod tou kápí mohly ukrývat i vlasy podobné barvy jen podkreslující naše prolnutí… Ovšem… Proto tu nejsem. Ne. Mluvíme zde spolu z úplně jiných důvodů. O spojenectví. O světě, který nestojí za záchranu, a přesto vím, že přesně tenhle svět zatratit nesmím, i když bych si nepřála nic jiného.
A to jen kvůli němu. Nepotřebuji věčnost po jeho boku, stačilo by mi… Stačilo by mi pár klidných let daleko od tohohle všeho. Několik roků života, jaký Kamael s Dumah nikdy nemohli mít, bez povinností nebeského generála a jeho pobočnice, bez serafínských intrik a smrti číhající na každém rohu na jediný chybný krok. Ať si svět klidně shoří, jen ať skončí to nekonečné martyrium bolesti a zoufalství. Ale… Ale vím, že jakkoliv se Alex snaží nekráčet ve stopách toho, kým byl… Tak… Na té ulici zaváhal jen chvíli. Chvíle stačila, aby mě nechal v náruči cizího muže a… A otočil se. Odešel vstříc své povinnosti…
Stále ty stejné chyby. Stejné vzorce.
Vyřčené takhle nahlas někým, kdo měl možnost všechny mé životy sledovat to zní… Tak krutě. Nepříjemně. Jen to potvrdí to, co jsem si myslela… „Skončil aspoň jeden z těch životů… Šťastně?“ Ani nevím, proč se na to ptám. Jak by mohl? Pokud jsme dle Alexandera nestárli, tak… Tak to znamenalo, že… Vlastně… Nejsem si jistá, zda vůbec chci slyšet odpověď. Zda Ztracený vůbec chápe, co to znamená šťastný konec. Protože to nakonec nevím ani já. Nicméně to, o čem Ztracený mluví je pro mne… Nové. Matka. Jiskra. „Jaká Jiskra? Komu… Jak… Já… Nechápu, o čem to mluvíš…“ hlesnu a mimoděk se společně s gestem Ztraceného rozhlédnu kolem sebe. Takže… Tohle čeká Jeruzalém? Celý smrtelný svět? Černobílá pustina bez života… Bez lidí, zvířat, bez nás…
Vydechnu a mimoděk na okamžik obejmu sebe sama, zatímco na mne Ztracený hledí. Nakrátko strnu a kousnu se do vnitřku rtu tak silně až to zabolí. Rozbít to kolo… Vybaví se mi má vlastní roztřesená slova. Jak visím ve vzduchu a kolem mne leží desítky mrtvých. „Jen jsem chtěla rozbít to kolo.“ Jen… Jsem… Chtěla… Rozbít… To kolo… „Já… Ano… I ne. Nejsem si jistá… Nevím, co chci,“ šeptnu.
Nakonec jsem to já, kdo po tichu, které se mezi námi rozhostí, promluví. Tentokrát jasně a přímo. Bez přešlapování kolem, bez vytáček a pěkných slov. Toho… Toho už mám dost. Všech těch plánů v plánech…
Nechám Ztraceného mluvit. Přednést nabídku spojenectví, kvůli které zde jsem. A… Přistihnu se, že na něj strnule hledím s očima rozevřenýma dokořán. Srdce mi buší, naléhavě tepe v hrudi. To, co mi Ztracený nabízí… Jakmile zmíní Fernsbyho, dech se mi na okamžik zadrhne v hrdle. Nosí v sobě zlatou krev? Tak… Proto jsem na něj nedosáhla? Ale… Není jedním z nás, to přeci… Zlatou krev… Ošiju se a přešlápnu z nohy na nohu, zatímco prsty zatnu v dlaň. Takže… Má někde někoho jiného z nás? Svoji vlastní zásobu zlaté krve, kterou… Ovšem tohle není jen o Fernsbym. Zdaleka to není jen o Fernsbym.
Ztracený toho nabízí hodně. Ovšem sám nežádá málo. Jeden den. Každý sedmý den mého života. Jak dlouho nad touhle nabídkou přemýšlel? Ostatně… Měl na to celou věčnost. Mluví tak jistě a… Děsivě vemlouvavě. Jeden den ze sedmi. Jeden den, kdy budu plout ledovým oceánem nicoty, obklopena tichem, bezčasým klidem a mírem, který jsem za svého života nikdy nepocítila.
Ztěžka polknu a s přivřenýma očima skloním tvář, na kterou dopadá jeden z paprsků bílého světla. Jedna má část… Chce tu nabídku přijmout, uzavřít ten pakt. Už nikdy se nemuset bát… Mít moc, která by mne dokázala ochránit, ochránit vše, na čem mi tolik záleží… Zbavit se všech těch monster skrytých za lidskou tváří, pomstít se a… Než bitva rozhodne… Je tak lákavé na to kývnout. Rozbít to kolo, to zatracené kolo… Ovšem… Není to jen jeden den v týdnu. Je to… Je to šest dní života ve strachu, akorát z něčeho jiného. Z toho, že bude mít bezpodmínečnou kontrolu nad mým životem někdo jiný. Z okamžiku, kdy vypluji nad hladinu, z toho, co uvidím, dozvím se, zaslechnu… Při pohledu na bytost, která se nade mnou tyčí se mi nechce příliš věřit tomu, že by ten den chtěl využití jen k tomu, aby si zašel na kávu a dobrý oběd.
„Ten kněz tam byl, když jsi se dostal nad hladinu. Když jsi převzal kontrolu… A stále žije… A ty mi teď nabízíš, že mi dáš moc se ho zbavit? Jak… Jak příhodné, Ztracený,“ promluvím po několika minutách mlčení. Pomalu otevřu oči a zvrátím hlavu dozadu, vstříc pohledu Ztraceného.
„Já… Nemůžu to přijmout. Nemůžu ti dát, co si žádáš. Není to jen jeden den, jsem to… Jsem to já…“ vyslovím nakonec své rozhodnutí, ačkoliv… Můj hlas nezní ani trochu rozhodně a pevně, chybí mu síla víry v to, že dělám… Že jsem se rozhodla správně. Protože… Protože já… Nevím. A je to nakonec opět jen ta jedna tvář, která mne přiměje zůstat… Stát na zemi. Nebýt Alexe… Neměla bych o čem přemýšlet. Jenže… Já mám. Není to jen sedmý den mého života. Zdaleka ne…
Tak proč mám pocit, že právě teď dělám chybu?...
Přesto… Neudělám to. Neuzavřu další dohodu s ďáblem šeptajícím mi do ucha to, co tolik potřebuji slyšet… | ||
| |||
| Sedmý den Delilah Blair Flanagan Stojíš před Ztraceným, který už není pouze Ztracený. Stejně jako ty nejsou pouze jedna ze služebníků božích. Ostatně to jsi mu nikdy nezapomenula. To, že on mohl za to vše. Za to, že vás opustil a nechal napospas světu, který byl pro vás vytvořen. Napospas vám samotným. A někdy… Někdy sis opravdu říkala, jestli za to tenhle svět stojí. Jestli by nebylo líp bez něj. Však co je v něm za spousty utrpení a bolesti? Tvůj pohár už rozhodně přetekl a dovedla sis představit, že byly i mnohem krutější osudy. Zároveň tu ale bylo jedno světlo, plamen ve tmě, který stále hořel a kvůli kterému ještě tohle všechno snažení mělo aspoň nějaký smysl. Přesto bylo by naivní myslet si, že jeho čeká dobrý konec. Takoví jako on nekončí dobře. Ne v tomhle světě.
„Ano…“ Zaduní hlas Ztraceného. „Pamatuji. Jsem tvou součástí, stejně jako jsem byl součástí jich. Stále ty stejné chyby. Stále ty stejné vzorce. Viděl jsem to vše.“ Pomalu volí slova tentokrát stěží zabarvená nějakými emocemi, přesto pro tebe je to něco mnohem hůř stravitelného než pro něj. V kolika minulých životech už sis procházela něčím podobným? Ty? Alexander? Ostatní?
„Ano, o konci toho vašeho města. O konci vašeho světa. Jeho strážci už nestojí u bran. Padli a zůstaly z nich jen kosti a prach. Cítil jsem to. Služebníci Matky si jdou zpátky pro to, co jim bylo ukradeno. Je jen otázkou času, než bude Jiskra navrácena do právoplatných rukou a váš svět bude mrtvý. Jako ten náš.“ Roztáhne čtveřici rukou v pomalém gestu, aby obsáhl černou pustou krajinu kolem vás.
„Hmm, takže ty jej nechceš zachránit?... Raději bys jej viděla v ruinách? Rozbila to kolo a našla konečný klid?... Zajímavé.“ Protáhne poslední slovo a snad jako kdybys na sobě mohla cítit zkoumavý pohled z pod černoty jenž vyplňuje kápi. Ta chvíle se natáhne a Ztracený skutečně působí… zamyšleně. Jsi to nakonec necharakteristicky ty, kdo jej rozbije jako první a vyžádá si odpovědi. Už žádné kličky. Žádné hádanky a polopravdy jako od serafínů. Ne, na nic z toho nejsi zvědavá. Potřebuješ slyšet jen nabídku a cenu. Nic víc. Nic míň.
„Co nabízím? Nabízím svou moc. Nabízím ti možnost zbavit se tvých nepřátel. Svého strachu. Nemuset se už znovu bát. Ten muž… Ten kněz… Ten, který v sobě nosí zlatou krev. Ublížil ti… A přesto na něj nemůžeš dosáhnout. Ne sama. Nabízím ti možnost, jak obejít hranice, které před vás postavil váš… Pán. Ochránit sebe. I tvé blízké… Než bitva rozhodne a váš svět se změní. Tak jako tak…“ Odmlčí se. „A za to chci jeden den… Jak to píšou v té vaší knize.“ Narovná se ve své plné výši a vztyčí se naproti černému nebi.
„Sedmého dne Bůh dokončil dílo, na němž pracoval. Sedmého dne odpočinul od veškeré práce, kterou dělal. Bůh sedmý den požehnal a posvětil jej, neboť v něm Bůh odpočinul od všeho díla, jež vykonal, když tvořil.“ Pronese naprosto bez zaváhání jako zkušený kazatel ze Zlaté katedrály a pokyne jednou z dlouhých paží.
„Chci jeden den ze sedmi. Jeden den, kdy budu já tím, kdo bude nad hladinou. A ty… ty můžeš odpočívat jako váš Pán. To mi přijde jako více než štědrá nabídka. Za to vše, co ti nabízím.“ Ztlumí hlas a shlédne k tvému titěrnému já.
| ||
| |||
| Záblesk Upřímně pobavený smích, který se zničehonic odrazí od stěn sálu, mnou trhne. Podpatek znovu klapne na podlaze a madam Warder je najednou tak blízko, že se vyplašeně přikrčím. Jakkoliv bych se po ní měla ohnat a nenechat ji, aby na mě sahala, se na nic z toho nezmůžu. Pořád tam někde… je? Oči se mi rozšíří hrůzou. Slyšet svou nejhorší noční můru tak ledabyle vyslovenou nahlas mnou otřese až do útrob duše. Rty se mi prohnou do toho až plačtivého výrazu, ale, i když se mi dech zachvěje, slzy tentokrát nepřicházejí. „Nejsme…“ pokusím se ze sebe vydolovat, když žena konečně pustí rudou kudrlinku a zase se stáhne. „Nejsme jenom schránky nebo… vedlejší…“ Ne, tohle mi přes rty přejít nechce, nakolik je to děsivá představa. „Jsme lidské bytosti,“ vyhrknu odhodlaněji, jako by to snad říkalo všechno. Čím déle však na madam Warder hledím, tím silněji na mě doléhá uvědomění, že jí něco jako lidská práva, natož pak naše práva, skutečně nezajímá. Účel světí prostředky. Ostatně jako vždycky. V jejích očích nejsme nic než vedlejší produkt, na kterém nezáleží, protože ho časem nahradí něco jiného. Někdo jiný. Ona. A on. Oni. To po nás chce? Je? Vždyť kdo jiný by měl dostát dohodě s Laylah než ti, kteří ji uzavřeli? „Od toho tu jsem, abych vám ji připomněla.“
Když Elijah zvedne hlas a na ramenech mu přistane dvojice dlaní, poplašeně přešlápnu, jako bych se nejraději rozeběhla pryč. Utéct však není kam. Ani… Ani to nezkouším. Místo toho se ohlédnu k našemu doprovodu. Znovu a znovu a znovu narážím na tu strašnou skutečnost, jak nemoudré by bylo cokoliv dělat. Akorát bych jim zavdala důvod, aby i mě odstřihli od darů mé předchůdkyně. A kvůli čemu? Hlouposti. Laylah byla z prvního kruhu. I kdyby se mi podařilo dosáhnout na ty dva, nedostala bych se dost rychle ke krvi ani zbrani, aby to dopadlo dobře. A jak by to také mohlo dopadnout dobře? V slzách a krvi? Ale… Nebylo by to lepší než… než to, co plánují… „Věřím, že časem s madam Warder povečeříte. Oba.“ Srdce mi tluče tak bolestivě nahlas, až se bezděčně dotknu hrudi dlaní a přiměji se pomalu nadechnout. Ne… Tak to přeci nemohli myslet. Nebo ano? Nezdálo se mi, že to Rosier hrál. Upřímně ho potěšilo, když jsem si na něj vzpomněla. Když si na něj Zerachiel vzpomněla. Dokonce se omlouval. Neomlouval se nám, ale těm, které hledali. Těm, kteří zemřeli před dlouhými tisíciletími, ale… časem… brzy… „Brzy se vám vše… vyjasní.“ Co nám to chce udělat? Na otázky však není čas a dost pochybuji, že by je chtěla zodpovědět dříve, než sama uzná za vhodné, a tak… tak se přiměji vykročit. Je to těžké, ale až moc dobře vím, že by mi teď odpor k ničemu nebyl. Jenom bych to celé zhoršila. Se sklopenou hlavou se sunu v jejím závěsu, zatímco se Elijovy kroky sem tam zadrhnou a záhy se ozve to tiché žduchnutí, jak ho jeden z těch mužů popožene. A pak znovu. A znovu. A znovu. Srdce mi s tím příšerným zvukem vždycky poskočí. Neozývá se však strach, ne, je to… něco jiného. Palčivého a neodbytného. Napřed se to snažím ignorovat, ale podruhé se už ohlédnu a potřetí se mi ramena zachvějí zlostí. To už těžkými dveřmi projedeme do toho velkého sálu, v jehož středu stojí složité zařízení. Tmavé oči mi vyplašeně kloužou po ozubených kolečkách. Jejich smysl mi uniká, ale už od pohledu to nebude nic dobrého. To bychom tady nestáli. Co nám to chtějí… Za zády se mi znovu ozve ten zvuk. Najednou se zdá tak hlasitý, takřka ohlušující. Ani nevím, jestli se Elijah zadrhl na prahu dveří, nebo ho ten děsivý stroj přiměl zpomalit natolik, aby muži jeho tempo připadalo nedostatečné, a je mi to jedno. Je mi to… jedno. Něco ve mně se napne takřka k prasknutí. Ale… jenom takřka. Jako pružina namáčknutá k zemi, kterou však dlaň krutě přidržuje, nebo šelma už-už připravena ke skoku, jenom aby se řetěz kolem jejího krku bolestivě stáhl. „Nesahejte na něj,“ zaprskám podobně jako kočka zahnaná do kouta, se srstí naježenou a drápy připravenými k obraně. S těmi slovy se otočím tak prudce, jako bych to byla připravena udělat. Jako bych byla připravena doprovodit hrozbu i činem. Opravdu by zbraň byla rychlejší než myšlenka? Do očí, do žil a dost možná i do duše se mi vlije tolik nenáviděné zlato. Cítím ho. Pulzuje mnou tak silně, že bych kromě tlukotu vlastního srdce měla pocítit i ty další. Natolik silně, že se natáhnu po těch zlatých provázcích. Natolik silně, aby… stačilo málo. Tak málo.
A ta část mě, kterou jsem uvěznila hodně hluboko uvnitř sebe sama a celý dlouhý rok se od ní odvracela, na mě naléhá, abych se tentokrát nebrzdila. Abych tomu učinila přítrž. Abych na ně nebrala ohledy, stejně jako je budou brát oni na nás. Aspoň to zkusit. Zkusit se dostat ke zbrani dříve, než by madam Warder stačila zasáhnout osobně. Co na tom, pokud to nevyjde? Co můžeme ztratit? „Musíme dělat, co se dá.“ Vždyť to říkal i William. Nejsme jenom schránky. Jenom chyby. Jenom… mezistupeň, který stojí mezi smrtí a znovuzrozením. Ona by bojovala až do posledního dechu, tak proč… se mi do svalů zakusuje zoufalý třesot a odhodlání povoluje s každým úderem srdce? Stačilo by tak málo. Tak málo! Ale William… Není to fér. Pokud bych chtěla bránit nejenom sebe sama, ale i Eliju, dost možná bych musela obětovat část sebe sama, kterou už nikdy nedostanu zpátky. Část Very. Část té, kterou má William… rád, a to… nemůžu. Snad nikdy jsem si to neuvědomila tak silně. Jak moc se bojím toho, že by nade mnou Zerachiel mohla časem zvítězit. Že by náš svět znovu zbarvila do ruda a ze mě, z mého života, by nezůstalo nic kromě vzpomínek těch, které jsem znala. Z pohledu se mi vytratí rozhořčení a nahradí ho bezmoc způsobená tím, že, ať už se bránit budu nebo ne, dopadne to dost možná stejně. A i když zlato pohasíná a tmavne pomalu, zůstává jenom hrozba. Dost možná prázdná hrozba. Slova, nic víc. | ||
| |||
| Spojenectví...? Drobné kapky krve smíchané s vazkou čirou tekutinou tiše dopadají na černé kamení, vnímám ten nepravidelný rytmus, ponuré staccato vzdáleně připomínající déšť. Připadám si tak podivně klidná v tváří tvář Ztracenému a zároveň… Neumím to popsat, a vlastně ani… Nechci. Pere se ve mne hned několik protichůdných pocitů, přesto zůstávám stát nehybně na místě uprostřed cizího světa s tvorem, který v každém z nás budil hrůzu a odpor. Když se pohne, aby se nade mnou sklonil, napnu se, přesto pohlédnu do temnoty kápě skrývající ten bledý protáhlý obličej.
Ohryzek mi poskočí, jak ztěžka polknu. Kolik? prolétne mi hlavou. Kolikrát se duše Dumah obrodila, obtěžkaná stále tím stejným hříchem. Připadá mi to pořád tak… Neuvěřitelné. Jak se něco takového mohlo stát, proč ani smrt neoddělila světlo od temnoty a zůstalo tak jen to pokřivené přelévající se fluidum. Přesto… Stejný. Pořád stejný. Překvapeně zamrkám. Žil… Žil se mnou všechny mé životy a pamatoval si je? Jen z té představy se mi rozbuší srdce.
„První…?“ zopakuji po něm, nejistá si… Drápatá pokřivená ruka se pohne mým směrem a nastane chvíle ticha. Neujde mi, že jeho hlas… Jako by se v průběhu řeči… Ladil. Jako když napínáte a povolujete struny klavíru ve snaze srovnat je v harmonický souzvuk. Je to… Znepokojivá představa. Jako celé tohle. První, která sem přišla, vysvětlí mi vzápětí. Přeci jen se lehce ošiju, nepřipadám si, že bych… Měla úplně na výběr. Nevím, co se stalo, co se uvnitř mne změnilo…
Na okamžik strnu, jak pokračuje dál. Zmínka o „spravedlivém dělení“ mne rozhodně nenechává klidnou, spíše naopak. Nelíbí se mi… Co vše by se pod těmi zdánlivě nevinnými slovy o spravedlnosti mohlo skrývat. Ztracený ovšem pokračuje dál a jeho hlas ke mne doléhá ze všech stran. S každým slovem se z něj pomalu vytrácí ta tahavá disharmonie a zůstává jen zvláštní kolísavý přízvuk. Krev mi divoce burácí a tepe ve spáncích, jak horečnatě přemýšlím, v dlani pravé ruky mimoděk sevřu pramen vlasů a pevně jej stisknu. Ztracený se nade mnou sklání čím dál více, přesto je to chvíle, kdy od něj odvrátím pohled i tvář.
To, co naznačuje… Moje malé kolečko bolesti i zoufalství a všeho, co se z toho rodí. Kolik z mých já si vzpomnělo na dávné časy? Kolikrát jsem musela polykat tu hořkost ze zjištění toho, kým jsem a co v sobě nesu, prožívat to znovu a znovu a… V kolika z mých životů mne ta ozubená kola točící se stále stejným směrem nakonec semlela? Vždyť… Kolika děsivých deja vu a paralel byl plný jen tento… „Opravdu si je pamatuješ… Všechny? Ty, kterými jsem byla…“ hlesnu tiše. Můj vlastní hlas zní oproti tomu jeho jako poslední odraz ozvěny.
Ostře se nadechnu a přivřu oči. To, když si uvědomím, že Ztracený má pravdu. To, jak nás Otec stvořil… Jak mne stvořil. Byla to jeho vina. Nakonec to celé byla jeho vina. Stvořil nás a pak nás opustil, vzdal se své odpovědnosti a dopustil, aby se stalo tohle všeho.
„Delilah.“
Způsob, jakým vysloví mé jméno mne přiměje k němu opět zvednout hlavu a zaklonit ji dozadu. V tu chvíli mi dojde, že skutečně… Skutečně mluví ke mně jako… K Delilah. Ne k Dumah. K žádnému reliktu ze starých časů, ale ke mne samotné, té… Kterou nyní jsem. Delilah. Tak prosté to je. „Z toho, co jsi říkal, si nepřipadám zase tak jiná…“ namítnu opatrně. Skutečně jsem první, kdo tu před ním stojí? Najednou… Najednou si nejsem jistá…
Nabízí mi… Spojenectví? Spravedlivé dělení, připomene se mi. Celé to zní tak… Bezděčně si vjedu prsty do vlasů. Nadechnu se, avšak… Do řeči mi neskočím. Namísto toho se můj pohled střetne s tím jeho. Jeho tvář je najednou… Tak blízko. Dost na to, aby mi před očima vyvstaly jednotlivé rysy… Ústa plná špičatých zubů a k mé neskonalé hrůze i… Linka vybíhající přes bradu až ke spodnímu rtu, který protíná. Způsob jakým to spojení Ztraceného pokřivilo… Představa, že tu stojím se Ztracenou verzí Dumah, se ztělesněním její noční můry, že by se z ní mohlo stát něco takového… Budí to ve mně úzkost tak velkou, že mi chvíli trvá, než ji zvládnu odsunout stranou a nadechnout se. Promluvit.
„Mluvíš… O té otevřené Bráně, že? O té vizi konce Jeruzaléma,“ řeknu mdlým hlasem. V posledním roce jsem to… Vytěsnila. Odmítala jsem o tom smýšlet jako o konci všeho, o posledním životě, který mám… Z mnoha důvodů. Na rtech se mi objeví neveselý úšklebek. Není tohle ironie? Že mi tu Ztracený říká něco takového a já mezitím… „A vážně by to byla škoda? Tenhle svět je plný monster. Možná si zaslouží skončit takhle. Možná je to jediný způsob, jak tohle celé skončit. Možná… Zkrátka už není, co zachraňovat,“ potřesu hlavou. Takhle to Verchiel říkal, ne? Do hlasu mi prosákne hořkost a všechno to… Zlé, ukřivděné a bolavé, co v sobě nosím a…
… a je to vážně pravda? Před očima mi prokmitne tvář ostře řezaných rysů a tmavých očí, obličej rámovaný rudými vlasy. Vzpomínka na vlastní strach, když se… Když se bez zaváhání otočil a vydal vstříc Ztraceným, vstříc své zatracené povinnosti. On by za tenhle svět bojoval… A při tom boji by zemřel. A také zemře… Žádný šťastný konec nás nečeká, navzdory tomu, jak moc bych si to přála… Obětovala bych klidně celý tenhle svět a všechny v něm, jen abych…
Frustrovaně vydechnu, chycená mezi těmi dvěma koly, drcená znovu a znovu soukolím, do kterého se nakonec vždy chytím. „O jakém spojenectví to mluvíš? O jakém… Spravedlivém dělení,“ zeptám se, z těch pár slov mám stále nedobrý pocit. „Nechme vzletné řeči o spravedlnosti a osudu světa serafínům a jejich intrikám, Ztracený,“ potřesu hlavou a spustím ruce podél boků. „Prostě mi řekni, co po mně chceš a co za to nabízíš.“ | ||
