Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jména I když se ten okamžik, kdy hledím do tváře ozbrojeného muže, natáhne, neudělám to. Nenatáhnu se po jejích silách. Nenechám se unést chvílí, kdy se něco v mé duši pohne a připomene mi to, kým jsem bývala kdysi. Nebeskou velitelkou. A pak… jednou z předních figur armády Padlých. Ona by neváhala. Ale já nejsem jako ona. Ramena mi s povzdechem poklesnou a raději se otočím směrem, kterým nám Rosier pokynul. Ani si nemyslím, že by mi to William vyčetl. Vždyť… drží nás tady proti naší vůli. Vězní nás. Dost možná by nám chtěli i ublížit. Bylo by opravdu tak strašné, kdybych se odsud pokusila prorvat za pomocí zbraní, které jsem podědila po své předchůdkyni? Kdybych je zabila? Nevím. Nechci nad tím přemýšlet. Nad tím, jak snadno se mi taková myšlenka vyklube přímo uprostřed srdce a ještě dlouho trvá, než se mě pustí. Sebrat někomu život… ať už jsou okolnosti jakékoliv… pošpinilo by tou mou duši ještě více. A tentokrát bych se ani nemohla zaštítit tím, že to byla nehoda. Že jsem nevěděla, co dělám. Existují hranice. A hranice mezi tím, kdo jsem já a kdo byla Zerachiel, je i tak křehká, že se k ní neodvažuji ani přiblížit. Vím, že věřit nestačí, a tak nestačí věřit, že mě William najde, ale… obětovala bych kusy sebe sama, které bych už nikdy neposkládala zpátky a to… nemůžu. Nechci. Musím… zůstat Verou. Slíbila jsem to. Nejenom jemu, ale sama sobě. Chodba nás brzy dovede ke schodišti, po kterém pokračujeme nahoru. I navzdory chybějící výzdobě to tady vypadá… pěkně. Musíme být v jednom z lepších Jeruzalemských domů. Možná dokonce v Zahradách? Před oknem se mi krok zadrhne a dokonce se na docela krátkou chvíli odvážím zastavit. Už jenom to, jak blízko nebo daleko je soused, by mi dokázalo hodně napovědět. Až když mi ozbrojený muž zatarasí výhled na noční Jeruzalém, se váhavě zařadím vedle Elijaha a na okamžik k němu zvednu pohled. Ani jsem se ho nezeptala, jestli má plán, ale… musí mít. Lucifer měl vždycky plán. Rosier nakonec zastaví a otevře dveře do místnosti, která mě jenom upevní v přesvědčení, že musíme být někde v Zahradách. Místo toho, abych se však zvědavě rozhlédla po honosně zařízeném interiéru, mou pozornost přitáhne bělovlasá žena. Vypadá… Vypadá jako Laylah. To znamená, že na rozdíl ode mě se svých darů neštítí a dost možná si toho očima své předchůdkyně prožila už dost. Naprázdno polknu. Její první slova přirozeně směřují k Elijovi, ale ten i nadále zarputile mlčí, a tak… se pohled světle modrých očí stočí ke mně. Trhnu sebou a podpatek mi ostře klapne na lesklé podlaze, jako bych chtěla utéct. Prostě se vrhnout ke dveřím a neotáčet se. Daleko k tomu nemám. I když se žena vřele usmívá, srdce se mi rozbuší. Pořád… Pořád si pamatuji ten odraz v zrcadle. Ten chlad v jejích očích. Vyděsilo mě to. A děsí mě i teď, protože vlídnost, s kterou se k nám obrací, není nic jiného než maska a pod ní… se může skrývat to samé přesvědčení, které sdíleli i naši předchůdci. Účel světí prostředky. Dostatečné… Opravdu se mě ptá, jestli mi ubytování přišlo dostatečné? Nevíra mi prokmitne očima a vyžene z žil chlad, jako by uhlíky v duši, dosud jenom chvílemi podbarvené rudými záblesky žáru, začaly doutnat. To myslí vážně?! Co by mi tak mohlo připadat nedostatečné na tom, že nás držíte zavřené ve sklepě pokrytém celestiálními runami proti naší vůli? Ah, pravda. Jenom absolutně všechno.
Ne, tentokrát se ani já usmát nesnažím. Tuhle hru s ní hrát nebudu. S Rosierem… S Rosierem to bylo něco jiného. Zcela očividně tady netahá za nitky on. Kdo ví, co mu ta potvora napovídala a co o tom všem ví, ale… ale ona… ona ví naprosto přesně, co dělá… a proč to dělá… Ostře potáhnu vzduch. Najednou je mi jedno, že Laylah byla z prvního kruhu. Mám toho akorát dost a na jazyce mě pálí slova žhavá jako láva. Dech se mi zachvěje, jak na ni podmračeně hledím a tisknu rty k sobě. Opravdu moc nechybí, abych… „Nebo mám spíše říct De Lacey? Nebo Davenport? To je nečekaná rána. Jistě, Elijah mě již varoval, že to pravděpodobně nebyla náhoda, ale i tak mi řasy zatřepetají a… byť už jsem otevírala ústa k odpovědi, zase je zaklapnu. Neutrhnu se na ni, ani se nezačnu ohánět Williamovým jménem. Ničemu by to nepomohlo. Odvrátím tvář a pohled zabodnu do pozlacené vázy s bílými květinami. Takřka cítím, jako by ve mně něco… povadlo. Jako by někdo zašlápl jiskru, která se už-už chystala přeskočit a plamenem sežehnout všechno na dosah. A já si kvůli připadám tak… strašně. „… je mi to jedno. Jsou to jenom jména,“ zamumlám, aniž bych se na ni znovu podívala. Aniž bych se s těmi slovy podívala na kohokoliv.
Není to pravda. Ke každému z nich se váže příběh. Od bezelstné dívky, která se tolik těšila na svatbu s jistým sirem De Lacey, přes nechvalně známou vdovu k tomu nešťastnému pseudonymu, který mě dostal sem. Každé z těch jmen mělo význam. Každé z nich pro mě bylo důležité. A každé podtrhovalo jiný aspekt mé identity. William se na mě musí tak zlobit. Nejenom že jsem odešla sama, bez řádného doprovodu a aniž bych komukoliv nahlásila kam, ještě jsem se ztratila pod cizím jménem. Zase jsem to zamotala a zkomplikovala více, než by bylo zdrávo. I když mi však toho letního večera řekl, že jsem ve městě vítaná, pletl se. Vera De Lacey v Novém Jeruzalémě vítaná nebyla, ale to všechno jsem si uvědomila, až když mi začal chodit jeden odmítavý dopis za druhým. Vlastně jsem se kdysi zlobila na Eliju i za tohle. Neřekl mi ani tohle. Ani své pravé jméno, ale… řekněme, že mi má vlastní situace otevřela oči. Na docela krátkou chvíli jsem si coby slečna Crowfordová připadala nezatížena starostmi a hříchy té druhé. Bez ohledu na to, jak se však nazývám, před nimi neuteču. A že jsem se snažila. Nakonec je totiž jenom jedno jméno, kterému se zoufale snažím ubránit. To několik tisíc let staré. To, kvůli němuž tady teď stojím. To první, které si má duše nesla. A které mělo shořet v plamenech pekla stejně… stejně jako ona. „I když v některých případech dokážou být překvapivě výstižná, madam Warder,“ zdůrazním, než jemně zatřesu hlavou. „Tak? Co po nás chcete?“ | ||
| |||
 | Alexi... Tváří se opřu o Alexovo rameno a chvíli… Chvíli jen vdechuji jeho vůni a vstřebávám žár sálající z jeho dlaně, ve které sevře tu moji. Nejraději bych ho objala a přitiskla se k němu, schovala se v hájemství jeho paží před světem, v těch hřejivých barvách, které mi za víčky vykresluje jeho blízkost, ale… Nejde to. Spočívám bezvládně v jeho náruči a z poslední sil ze sebe soukám tu tichou lámanou zpověď o tom, co jsem provedla. Ta slova se jen těžko skládají, není to ve skutečnosti ani zlomek toho, co bych mu měla říci, ale… Víc nezvládnu… Mezery mezi slovy se protahují a já se zadrhávám, jak nade mnou začíná vyhrávat únava. Není to rovný boj, nořím se pod hladinu a vyplavat nahoru k nádechu je čím dál těžší, náročnější a… Nemožnější… Až se nakonec nadechnu a zpoza rtů mi vyjde jen tichý povzdech.
Slyším Alexe promluvit, ovšem ne ke mně, ale… Langley… Kdo je… Langley? Trvá mi trestuhodně dlouho chvíli si uvědomit, že Langley je Verchiel a Ambasador a… Stejně se v tom ztrácím. Myšlenky mi proklouzávají z pod přízračných prstů, zatímco mám chvílemi pocit jako bych se v Alexově náruči vznášela. Aukce… Ta aukce… Tón i barva hlasu se změní, když se slova chopí Verchiel a… Počítám, že ti neutekla… Chci se ohradit, nelíbí se mi, jak… Jak o mě mluví. Nejsem… Nejsem zvíře, abych někomu utíkala a… Udržet oči otevřené je tak… Těžké… Pálí mě a každé mrknutí se prodlužuje až je nakonec neudržím otevřené déle jak pár vteřin a… Něčeho takového…? To… Věděl Alex, kam mě… Posílá? Věděl, že tam budou dražit… Živou památku… Rozechvěle vydechnu a tentokrát se už nedokážu přinutit ani k tomu, abych byť jen pohnula hlavou.
Čím dál více se vzdalující hovor se stočí ke Ztraceným a Probuzeným, které jsme zanechali v podzemním sále. Tlukot Alexova srdce mi najednou burácí ve spáncích nebo… Ne? Přistihnu se, že nejsem schopná rozlišit, zda ten poplašený rytmus patří mne nebo jemu, ale… Ale ne… Nezní klidně… Poznám to a… Oba víme… Proč? Přitáhla jsem je… Já? Kdo jiný, zabila jsem je a přilákala… Ty Ztracené…
Jenže pak do mých klopýtavých úvah ztrácejících se ve chvílích lehkosti a nevědomí, vetkne Alexův hlas. To prosté… Oznámení, co mnou projede jak nabroušený ostrý břit. A tne to tak hluboko, že v tu chvíli přeci jen pohnu hlavou. „Alexi… Co… Ne…“ hlesnu tichounce jeho jméno v okamžiku, kde promluví o své povinnosti a svět kolem se pohne společně s ním. Ne… Nechoď… Nechoď tam! Chci oponovat. Hádat se. Vzepřít se v jeho náruči a… Povinnost… Ne! Ne… Už to není naše… Jeho povinnost. Celý Jeruzalém ať… Ať klidně shoří, my už nejsem… On není…
A Verchiel mu to k mé hrůze ani nerozmlouvá! Proč mu to říkal?! Proč ho tam… Bojuji se zavřenými víčky a snažím se přinutit je otevřít. Snažím se ještě promluvit, ale tentokrát už mi nevyjde z hrdla víc než zoufalé vzdychnutí. Přeci jen se mi podaří pootevřít oči na dvě tenké sotva patrné škvíry. Pohledem sklouznu po generálových rudých vlasech, které se mi rozpíjí před očima společně se jeho tváří… Vrátí se… Generál vždy plní své… Slovo… Snažím se tím utěšit, ale… Věci nejsou tak lehké, nikdy nebyly… Než stačím ovšem v hlavě dát dohromady odpověď, rozloučení, které… Víčka mi opět spadnou a skrze otevřené rty se protlačí jen pár nesrozumitelných hlásek.
Vnímám, jak mne Alex předává zpátky do náruče Verchiela a… Nechci, já… Nemám na výběr… Vzepřít se nedokážu, namísto toho se mi chce čím dál více spát. Hlasy i zvuky z ulice se vzdalují a teplé odstíny se vytrácejí v nenasytném temném chřtánu, který se ke mně nezadržitelně blíží, aby mne pozřel a spolkl.
Skrze závoj se už prodere jen ten děsivý závěr jejich dialogu. Myslí mi prošlehne poslední záchvěv úzkosti a strachu – to, když zmizí i poslední připomínka Alexovy přítomnosti. Dlaň sklouzne po mé ruce a zanechá za sebou stopu horkosti, která se rychle vytrácí v lezavý chlad plížící se skrze oblečení, kůži i svaly až ke kostem a já se vytratím s ním…
„Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“ „Já vím, jen… Buď opatrný. Vrať se mi. A to je rozkaz, Generále.“ | ||
| |||
 | Generálova povinnost Delilah Blair Flanagan Alex tě drží v náručí a ty z něj opět cítíš tu vůni koření a teplo. Tentokrát to ale není jen jako tehdy v jeho cele, kdy tě promrzlou pustil dovnitř Noah, ale tentokrát cítíš, jak jsou jeho ruce horké na tvé ledové kůži. Skoro až pálí, když se jedné z tvých dlaní dotkne a sevře ji do své a teplo se vsákne do promrzlého těla.
Je to zvláštní setkání. Ty, generál a Verchiel. Nebo ambasador? Ať už to oslovení znamená cokoliv. Rozhovor se velmi rychle stočí k tomu, co se stalo tam dole. Na aukci. Avšak ty nejsi ve stavu, abys byla schopná podat nějaké smysluplné vysvětlení. Ne, nejsi schopná složit ani prostou větu. Myšlenky ti přeskakují jedna přes druhou a některé se ztrácí ve stále stoupající hladině nevědomí, která se s rozlévající únavou stále zvedá a zvedá. Občas máš pocit, že pod ni vklouzneš a v ty momenty se světla rozostří a zdáš se tak lehká, než se opět vypětím vůle vynoříš nahoru a vrátíš se do té neutěšené reality.
„Fernsby? Koupil koho? Zatraceně Langley, o co jde?“ Zvedne Alexander od tebe pohled k světlovlasému muži, jenž dál nevzrušeně pokuřuje cigaretu.
„Aukce… Ta aukce. Copak o ní nic nevíš?“ Potřese hlavou Verchiel. „Viditelně se znáte, tak počítám, že ti jen tak neutekla, aby se v rámci volné chvíle účastnila zrovna něčeho takového.“ Přeci jen trochu zvážní a Alexander se napne.
„Vím… Samozřejmě, že o tom vím. Jel jsem pro ni, když jsem vás tu našel.“ Odpoví odměřeně.
„No, skvělé. Tak už tam ani nejezdi, pokud se nechceš setkat s hejnem Ztracených. Nebo možná pár naštvaných Probuzených, které bude mít tady mladá slečna v patách? Vyber si sám, která možnost je lepší… Nebo snad horší? Nevím, sám bych byl na vážkách.“ Potáhne Langley z cigarety a zavře na chvíli oči. Avšak Alex nepůsobí ani přinejmenším klidně. Máš pocit, že vnímáš, jak se mu rychleji rozbušilo srdce… A nebo je to to tvé? Je to těžké říct. Krev ti tepe ve spáncích a je stále těžší a těžší udržet se nad hladinou.
„Ztracení? Ztraceně… Langley?! Tohle není žert, že ne?“ Prosákne do Alexanderova hlasu nepříliš zvyklá naléhavost.
„Ne, není, Generále. Žel bohu není. Zabila je a pak se přiřítily ty… věci. Oba víme proč.“ I Langley zvážní a pomalu váží svá slova. Snad i proto je stále ještě vnímáš, zatímco se ti víčka klíží stále víc a víc.
„V tom případě… Postarej se o ni, než se vrátím.“ Klesne Alexanderův hrudník pod dlouhým výdechem. „Musím to vyřešit. Tohle je má povinnost.“ Pronese rozhodně a udělá i s tebou krok k Verchielovi. „Hmmh, jistě jistě… To jsem mohl čekat. Počkej.“ Naposledy potáhne dlouze z cigarety, než ji zhasí o podrážku boty a nedopalek prostě zahodí do jedné z kaluží. „Rozmlouvat ti to nebudu. Na to se známe až moc dobře. Ale… Vem to touhle uličkou a podívej se do krabic. Myslím, že tam najdeš víc než slušnou sbírku zbraní. A pár mrtvol… Hmmh, kdybys náhodou zavadil o jednu s číslem jedenáct, nezlobil bych se, pokud bys mi donesl zpátky mou pistoli, ale… Je to jen věc. Obejdu se i bez ní.“ Pokrčí rameny, než vyfoukne zbytek dýmu a natáhne se k tobě.
„Del… Vrátím se, ano?“ Šeptne k tobě Alexander tiše, měkce, než ucítíš další ruce, jak si tě přebírají. I kdyby ses chtěla bránit, nemáš jak. Jsi jako hadrová panenka, která jde z ruky do ruky.
„Nečekejte na mě.“ Zvedne generál tvář zpátky k Langleymu.
„Nebudeme.“
Jeho ruka sklouzne po tvé, než se vytratí ten hřejivý dotek a s tím i poslední nitky vědomí, které tě držely nad hladinou.
| ||
| |||
| Hostitelka Vera De Lacey I když z tebe spadne ta tíha, která halila místnost, v níž si pár hodin pobývala, nesáhneš po svých silách. Ona by to udělala… Avšak William říkal… A navíc, by je to mohlo zabít… A ty zbraně…. Je spousta důvodů, proč to neudělat. Stejně jako jich je dost, kvůli kterým by ses neměla ani chvíli rozpakovat. Přesto si nakonec zvolíš tu nekonfliktní variantu. Tu bezpečnější, alespoň tedy zdánlivě. A tak vykročíš společně s Elijou v doprovodu ostatních kamsi chodbou vedoucí k… schodišti?
Ano, vypadá to, že vás chtějí odvést kamsi nahoru. Elija pořád vypadá zvláštně zuboženě. I přes ten spánek, který si mohl díky tobě dopřát, působí zvláštně… strhaně? Kdo ví, co za tím je. Jestli je to jen odrazem těch několika dní, které strávil v temnotě sklepní cely a nebo je v tom ještě něco víc. Ty oproti němu působíš poměrně živě. I na to, že si se nevyspala. Ale jak dlouho to muselo trvat? Neměla si přesně, jak to odhadnout, ale určitě to bylo do pár hodin. Ani ses necítila pořádně unavená nebo snad žíznivá. Čaje tam nakonec bylo dost, i když po nějaké době vystydl. Každopádně, ať už se tvé myšlenky zatoulají kterýmkoliv směrem, tak to nic nezmění na tom, že začnete stoupat po schodech. Jsou to staré kamenné schody vedoucí do patra nad vámi.
Už jen to, že se ze vzduchu vytratí ta nepříjemná vlhkost napoví, že skutečně nejdete jen do dalšího sklepa. Další věcí, která dost napoví je pak chodba, do níž vstoupíte. Působí… obyčejně. Jako nějaká z chodeb v lepších jeruzalémských domech. Není tu zbytečná okázalost a zlacené lampy na každém metru, ale k nuzným obydlím to má skutečně daleko. Za okny je hluboká noc a dle naoranžovělé záře, jenž vykresluje na protilehlé stěně vaše dlouhé pokřivené stíny, poznáš, že musíte být stále ve městě. Kam jinam byste také zmizeli? Nový Jeruzalém byl centrum všeho… A ať už se mělo dít cokoliv, mělo se to stát na této svaté půdě.
Pokračujete tedy dál, až se Rosier zastaví před jedněmi dveřmi. Vezmee za kliku, otevře je a vstoupíte do poměrně honosně zařízeného pokoje. Oproti stroze vybavené chodbě je to poměrně změna. Viditelně jste se museli pohybovat v částech, které byly určené služebnictvu, aby nerušilo panstvo, když se pohybovalo po domě.
Místnost je vyvedená ve světlých barvách a naproti vám se stáčí schodiště. U jeho paty stojí štíhlá vysoká postava, jenž tu nejspíše na vás už čeká. Olivia Warder. Dáma, která vás sem oba přivedla a žena, na kterou jste oba měli vzpomínky i z minulého života, kdy byla známá jako Laylah. Jedna z vás. Jedna z Padlých.
Vlastně ji poznáš hlavně díky veršům než tomu, jak si ji pamatuješ z nedávné sešlosti. Černé vlasy jsou totiž ty tam a nahradily je čisté bílé vlny, které se jí vlní po bílo modrých elegantních šatech s vysokým límečkem a zlatým zdobením. Jedno se musí nechat, Olivie na sešlosti přátel módy nebyla jen kvůli krytí, ale skutečně o oblékání něco ví.
„Dobrý večer, už jsem se vás nemohla dočkat.“ Otočí se na vás a tenké rty roztáhne do vřelého úsměvu na uvítanou. Elija jí jej neoplatí, jak také jinak, a tak se její pohled stočí z něj k tobě. „Doufám, že vám ubytování přišlo dostatečné, slečno Crowfordová… Nebo mám spíše říct De Lacey? Nebo Davenport? Přiznám se, že s vašimi jmény je to poněkud složité.“
| ||
| |||
| Dáma v nesnázích Ať už je rudovlasý jezdce skutečný nebo jen šálení vlastní mysli, tak stačí i těch pár prchavých vteřin, aby mne to vyburcovalo… K něčemu. Čemukoliv. Bojuji se slovy, která se snažím protlačit skrze rty navzdory tomu, že mi dělá problém zformulovat smysluplnou myšlenku, natož větu. Pohnu se s vypětím zbývajících sil, které vyškrábu ze samotného dna a… V další chvíli padám. Svět kolem mě se na okamžik rozmaže a já sklouznu ze schodu dolů přímo na chodník. Kolem se roztřískne voda, do které dopadnu koleny a předloktími mi projede tupá bolest, jak je na poslední chvíli stačím aspoň nějak ten dopad zmírnit. Tiše zaúpím, napjaté svaly mi bolestivě tuhnou únavou a dech mi zase zhrubne. Námahou i vyčerpáním.
Drobně mrholí, vnímám chlad snášející se mi na záda i závěj vlasů, která se rozlije všude kolem a zakryje mi výhled na ulici i jezdce. Ztěžka polknu a přinutím se pohnout hlavou. Musím… Musí si mě… Všimnout… Ovšem namísto vzdalujícího se jezdce přitáhnu tak akorát pozornost Verchiela. „… generál,“ hlesnu skomírajícím hlasem ve snaze ho… Upozornit. Cokoliv. Musím… Nos mi zacuká, jak se ke mně muž sehne a všude kolem se rozlije štiplavý pach hořícího tabáku. Neměla jsem ráda, když Barth kouřil. Vracel se z pánského klubu vždy s oděvem prosyceným čpavých zápachem spáleného listí, a ten samý zápach se držel i jeho vlasů, zavrtal se do kůže i odéru potu. Když se mě pak dotýkal, cítila jsem to samé ze sebe a…
… těžce vydechnu, když mne Verchiel znovu chytí a pomůže mi na nohy. Bez něj bych se nedokázala ani posadit zpátky, spíše bych se po chvíli jen bezvládně svalila na mokrý chodník a zůstala tam ležet. Tváří mi prokmitne zoufalý výraz, když nepochopí, co se mu snažím… Říct… A jezdec na koni se nám vzdaluje. „On…“ vydechnu napjatě, pohled na vzdalující se rudé vlasy bolí. Tak blízko, a přesto… Nekonečně daleko…
V tu samou chvíli se ovšem zastaví. I mé srdce párkrát vynechá z taktu. Všiml… Všiml si… A pak k mé neskutečné úlevě koně skutečně otočí a vyrazí zpátky k nám. Nevidím mu sice do tváře, ale je pro mne tak snadné si ji představit do posledního detailu. Tmavé přimhouřené oči i stisknuté rty dodávající ostře řezané tváři ten nepřístupný přísný výraz… Nicméně Verchiel moji radost ani trochu nesdílí. Kouř z cigarety mne štípe v nose, zatímco ke mně doléhá jeho hlas. Sotva vnímám, co říká, jednotlivá slova do sebe splývají stejně jako světla lamp plující po obloze.
A pak najednou nastane chvíle ticha.
Hledím do Alexovy tváře, ze které na okamžik vystoupí všechny ty známé rysy v jasných konturách, než se vzápětí vše kolem opět rozmaže. Z dálky ke mne doléhají dva proplétající se hlasy. Ambasadore. Essingtone. Třicet let… Tahle… Stará známost…? Dělá mi problém se soustředit na to, co vlastně říkají. Jen na sobě, co chvíli cítím Alexův pohled, zatímco spolu s Verchielem hovoří. Jejich rozhovor se ovšem rychle stočí ke mně a… V tom pekle… Které jsem tam rozpoutala… Já…
Mé myšlenky rázně utne a přehluší Alexanderova náhlá blízkost. „… A-Alexi…“ splyne mi ze rtů takřka na hraně myšlenky, když vysloví mé jméno a jsou to náhle jeho ruce, které mě drží ve vzduchu. Okamžitě se o něj zapřu plnou vahou, zatímco se mi zhoupne hlava. Ale… Ale konečně se cítím… V bezpečí. A… Už se nemusím bát… Zavřít oči… Přesto s tou malátností stále bojuji a nepoddávám se černé nicotě obcházející mé vědomí ze všech stran. Snažím se soustředit… Na něj. Jeho vůni. Horkost, která mne na kůži doslova pálí. Nevím… Je tak… Nebo já…
Ale nemůžu… Uhm. Slyším Verchiela mluvit a… Zabít. Pokusila jsem se ho… Zabít… Nedopatřením… Pokusila? Asi… Ano, pokusila… Na nikom v tom sále mi nezáleželo, všichni jen přihlíželi, nikdo nebyl nevinný, nikdo až… Až na to, že jsem zabila i… Jeho… A… A toho jediného… Ne… Myšlenky se mi rozutečou pod prsty podobny rozsypaným střepům. A čím více se snažím je nějak seskládat a urovnat, tím více mne řežou a… Alex sebou trhne a jeho hlas protne krátké ticho, které nastane. Nešťastně vydechnu, je toho… Tolik, co jsem… Udělala.
Pevně mě drží a… A… A v mé tváři nenachází to, co by si přál. Když se náš pohled krátce střetne tak… Vše se mi zamží, ovšem tentokrát ne kvůli závrati, ale jak mi do očí vhrne pár slz, které už ani nemám sílu rozehnat a zatlačit zpátky. „Byl… Vrazil… Do mě… Fernsby… Koupil ji… Oni… Se jen… Dívali… Jak… Všichni… Musela jsem… Něco…“ zadrmolím najatým hlasem připomínajícím strunu okamžik předtím, než praskne. A nakonec… Všechny prasknou… Jedna po druhé… „A… Pak… Jsem… se ztratila,“ šeptnu již takřka bezhlesně. | ||
| |||
| Krutý žert Delilah Blair Flanagan
Sedíš a opíráš se o studenou zeď. Dochází ti, že by se stačilo nešikovně pohnout a spíše, než že by sis poposedla, zhroutíš se na zem před sebe. A jak Verchiel trefně poznamenal, je skutečně vlhko. Dle lesknoucích se kaluží kolem muselo zrovna, když jste byli v podzemí, pršet. Alespoň, že teď už neprší. Jen lehké mrholení studí na tvářích a dopomáhá nepříjemné lezavé zimě v tom, aby vyháněla lidi z ulic. Voda na kalužích odráží světla lamp, a i když nemrzne, je nepříjemně chladno, takže se teploty zcela jistě budou blížit nule. Můžeš si být jistá, že kolem půlnoci bude mrznout, ale teď ještě ne. Kolik vlastně může být hodin? Devět? Deset?
A tak zatímco se Verchiel rozhlíží, zda se k vám neblíží nějaká drožka nebo snad přemýšlí, co s touhle nezáviděníhodnou situací, ty zaznamenáš projíždějícího jezdce. Je snad náhoda, že si toho všimneš a nebo šestý smysl. Kdo ví. Možná je to jen pouhopouhá vidina mysli, která funguje už z posledních sil. Avšak… Ať už je to jakkoliv, nenecháš to jen tak být. Co když je skutečný? Co když míří na tu prokletou aukci? Co když…?
*Klap, klap*
Pohneš se dopředu a dostaneš ze sebe trochu chraplavě těch pár slov. Je těžké je pořádně poskládat jedno za druhé, stejně jako nohy, protože místo toho, aby ses zvedla, se skutečně převážíš dopředu. Dopadneš na kolena a roztřesenými pažemi se na poslední chvíli zapřeš, aby ses nepraštila hlavou o chodník. Ruce jsou cítit, jako kdybys celý den nosila těžká závaží a namožené svaly bolí, zatímco od kolen cítíš, jak se ti po nich rozlévá studený chlad, jak sis klekla do trochy vody. Ale to tě teď netrápí. Alxander… Generál!
„Co? Proboha, co to vyvádíte? Co se děje…?“ Všimne si tě Verchiel, který si zrovna zapálil cigaretu, kterou si vloží do úst, než se k tobě sehne, aby tě podepřel a zase nadzvedl. Sama moc dobře víš, že už by ses zpátky neusadila. To je teď však vedlejší.
*…klap… klap.*
Ozývá se dál zvonění podkov na dláždění a jezdec v černém už je k vám zády. Skutečně vidíš, těch pár rudých pramenů vlasů spadajících mu po zádech, které nejsou něčím, co by tu člověk mohl vidět na každém kroku.
„Generál? Jaký generál?“ Zamumlá Verchiel přes cigaretu na půl úst, zatímco tě zvedá ze země a stejně jako ty pohlédne stejným směrem, kde…
Muž na koni se ohlédne, a i když mu stín kryje většinu tváře, víš, že hledí na vás. Dovedeš si představit, jak mhouří oči. Mračí se.
*klap*
Kůň zastaví, než jej náhle otočí a pobídne směrem k vám.
„Hmmh, ještě to teď potřebuji. Hrdinu, co bude nabízet pomoc dámě v nesnázích.“ Utrousí Verchiel, který se s tebou narovná. „Copak, pane? Můžu vám nějak pomoci? Nebo…“ Promluví na jezdce, který se zastaví kousek od vás. Ale větu nedopoví.
Oba muži si vyměňují pohledy, ale to tě teď nezajímá. Ty totiž hledíš do známé tváře, jenž na vás shlíží. Alexanderovy tmavé oči sklouznou z Verchiela na tebe… A pak zase na Verchiela.
„Ambasadore? Nečekal jsem vás tady.“ Pronese odměřeně, než seskočí z koně. I když si dává dobrý pozor na to, aby působil chladně a nezaujatě, vnímáš, jak o tebe až příliš často zavadí pohledem.
„Ah, tak proto generál… Essingtone, já vás také ne. Je to už hodně let. Dvacet? Třicet?“ Odpoví mu Verchiel a Alexander se při zvuku toho jména jen zachmuří. „Asi bych se neměl divit, že vás potkávám zrovna zde. Hmm?“ Pokračuje Verchiel odlehčeně. „Ostatně, říkal jsem si, že oceníte, pokud vám vaši dámu v nesnázích nenechám v tom pekle.“
„Pekle?...Del?“ Udělá Alexander poslední krok k vám a prostě si tě od Verchiela bez dalších otázek a nebo snad žádostí vezme. Podepře tě v podpaží, ale když vidí, jak na tom jsi a že stěží držíš oči otevřené, jen se zamračí. „Co se jí stalo?!“ Osočí se na plavovlasého muže a v očích se mu výhrůžně zableskne.
„To je trochu na delší povídání, generále, ale tady madam… jejíž jméno mi dosud uniká, se mě pokusila zabít. Tedy asi nedopatřením… Ale tohle štěstí žel bohu nesdíleli i ostatní.“ Potáhne Verchiel z cigarety, kterou si konečně může opět podržet mezi prsty a vyfoukne hustý oblak dýmu.
„Cože?!“ Ucítíš, jak sebou Alexander při těch slovech trhne a trochu pevněji tě sevře v náručí, než se jeho pohled skloní k tobě a hledá… Hledá ve tvé tváři cokoliv, co by mu naznačilo, že tohle všechno je jen bohapustá lež. Nejapný žert, který si vyměnili staří známí po letech.
| ||
| |||
| Žádné hlouposti Začínám být nervózní. I když se snažím držet v pohybu a nepropadat chmurám, myšlenky mi neustále odbíhají k tomu, co by s námi madam Warder mohla chtít. A co udělá, pokud nebudeme spolupracovat. Naši předchůdci uměli být přesvědčiví, když chtěli, a snad protože setřást tíhu minulosti je teď těžší než jindy, se mi také ochotně připomínají způsoby, jimiž nakonec vždycky dosáhli svého. Ani nevím, kolik času už uběhlo. Hodina? Dvě? A neměla bych Eliju vzbudit? Pokaždé, když se otáčím ode dveří a pohledem zavadím o pospávajícího muže v posteli, to zavrhnu. Neměla. Tím jediným jsem si jistá. Vypadal tak unaveně, jako by si za celou dobu nedovolil polevit na pozornosti. A i když nejsem ona… hmm, měl by si odpočinout. Ať už se chystá cokoliv, bude to potřebovat. My oba. Vždycky mi chvíli trvá, než se zase přiměji odvrátit a pokračovat na své pouti. Zpátky k židli, na kterou se někdy posadím a jindy ji obejdu. Pořád a pořád dokola. Dokud v zámku nezarachotí klíč a já sebou netrhnu. Prudce se otočím, až mi sukně zavíří kolem kotníků, a sotva po podlaze přeběhne proužek naoranžovělého světla, už stojím mezi trojicí mužů a postelí. Je to tak… přirozené. Další v řadě věcí, které by udělala spíše ona. Tmavýma očima se zadrhnu na opasku ověšeném zbraněmi. Co… To přeci… Další krok vzad nabere na své obvyklé vyplašenosti, jak se stahuji do pomyslného bezpečí. Zpátky do svého rohu. Tentokrát se už na Rosiera usmívat nesnažím a ani mu neodpovím. Ne… Ne když… Byli by nás ochotni zastřelit? Proto ty zbraně mají, že ano? Nejsou jenom na ozdobu. A Probuzení toho hodně vydrží. Sama to přeci vím. Na hrudi cítím tepající bolest. Připomínku toho zimního večera již téměř před rokem. A srdce mi tluče tak hlasitě, že si v první chvíli ani neuvědomím, že to varováním patřilo především mně. Mně?! Snad bych měla alespoň kývnout. Dát najevo, že rozumím. Že se tím budu řídit, ale… si s Elijou prohodíme role, protože mně se z hrdla nepodaří vydolovat jedinou hlásku a on přeci jenom procedí něco mezi zuby. Když se jeho pohled stočí ke mně, zaváhám, ale pak… pak mu taktéž kývnu, aniž bych věděla, co to mělo přesně znamenat. Ale na tom vlastně tolik nezáleží. Ať už chceme nebo ne, jsme v tom spolu. Kdo by to byl čekal, že se po tom všem budeme muset naučit… znovu jeden druhému důvěřovat? Přinejmenším tady a teď. Pomalu, takřka váhavě, se přiměji ho následovat ke dveřím a teprve se zpožděním si uvědomím, že tady pořád pobíhám v punčoškách a že… „Počkej. Boty…“ špitnu na vysvětlenou, než se otočím a popoběhnu zpátky k židli. Černé střevíčky tam na mě věrně čekají. Honem se k nim sehnu, utáhnu si zdobené řemínky a pak… ať už na mě Elijah počkal nebo ne… se přiměji pospíšit ke dveřím. Krok se mi překvapením zadrhne, jak ze mě bez varování opadne ta nepříjemná tíha a mohu se znovu zhluboka nadechnout. Na okamžik skloním hlavu a přivřu oči. Je mi… lépe. Podstatně lépe. A to dost možná znamená, že bych se teď už dokázala natáhnout po svém daru. Proto mě Rosier varoval? Přenesu váhu z jedné nohy na druhou. I teď mou pozornost strhává pouzdro pistole. Žaludek se mi svírá hrůzou, a přeci… se čas nepříjemně natáhne, než zakloním tvář a tmavýma očima se vpiji do tváří mužů, kteří Rosiera doprovázejí. Jsou Probuzení? Pokud ne… Bylo by to snadné. Vždycky to bylo snadné.
Pokud by se nám podařilo zajistit zbraně, ulehčilo by nám to další postup a… a… Odmítavě semknu rty, jako by už jenom to, co mě napadlo, byl neodpustitelný hřích. Občas se mi to stává. Že se mi to v hlavě sepne a před očima mi vyplave, co by v dané situaci udělala ona. Krok za krokem. Bez zaváhání. Zanechala by za sebou moře krve. A dokázala Olivii, proč přesně si měli jednu malou Ctnost také pojistit. Jenomže já nejsem ona. A… Elijah na tom není o nic lépe. Dost možná myslel právě tohle, když říkal, že si některé z nás pojistili a… žádné hlouposti… ano, hlavně žádné hlouposti… Odevzdaně se tak zařadím vedle stříbrovlasého muže. Nestojím mu nikterak blízko, vlastně si i od něj udržuji uctivý odstup, ale přeci jenom k němu tíhnu více, než… než by možná bylo vhodné. Měli bychom se však držet pohromadě. A… kdyby se něco stalo… dává to tak smysl. Ne? Tak či onak vykročím směrem, kterým nám Rosier naznačí. Navzdory své obvyklé tendenci se nechat prostě vést se pozorně rozhlížím po sklepních chodbách a snažím si zapamatovat cestu. | ||
| |||
| Bdělé snění Je to fascinující pohled. Na ten vír třepotajících se křídel mířící k obloze. Představuji si, že každá z těch můr v sobě nese kousek života, který jsem vzala a odnáší ho… Kam?... Hlava se mi zhoupne ke straně a svět kolem se na okamžik rozmaže a ztratí v černých záblescích. „Můry… Jsou… Všude… Jako smrt…“ vydechnu bezmyšlenkovitě. Třeba se to někdy dozvím… Nebo ne. Jako by na tom snad při tom všem záleželo.
Jenže to už mi vypoví službu i zbytek těla a celá zhadrovatím, jak mě opustí i ty poslední zbytky sil. Visím na muži plnou vahou a… A skrze tu strašlivou únavu nejsem schopná ani v duchu panikařit nad tím, jak moc blízko je. Že se mě dotýká, že mě drží a já nemůžu… Nic. Vůbec nic. Jen vdechovat tu zvláštní vůni, která prosakuje skrze jeho oblečení. „Asi… Asi jsem to… Neměla dělat…“ zamumlám a oči se mi na okamžik zavřou. Nijak neprotestuji, když se se mnou svět opět zhoupne a já se ocitnu v jeho náruči, jen tiše vyheknu, když si mne ještě nadhodí, abych se mu lépe nesla.
„C-co? Já… N-nevím,“ šeptnu zmateně, když na mě Verchiel začne opět mluvit a rovnou mi položí i takovou těžkou otázku jako… Zda dokážu sedět. Chce… Chce mě tu nechat? Srdce mi poskočí, ale všechno se vzápětí zase utopí v malátné únavě, co mi snad proudí tělem namísto krve. Na výběr stejně nedostanu, svět se opět rozmaže a já se ocitnu na zemi. Ze schodu, na kterém sedím sálá nepříjemný chlad zakusující se mi do nohou a… Vlastně jakmile mě Verchiel pustí z náruče, tak se do mě o to více pustí okolní studený vzduch.
„… ne…“ vydechnu zoufale. „Al-lexi!… Tam… Je…“ pokusím se zvýšit hlas, ale místo toho se mi přeskočí do chrapotu lámajícím se v hrdle. „Generál…“ hlesnu naléhavě. Nesmí tam jet! Nesmí… Na tu… Aukci… | ||
| |||
| Moře času Vera De Lacey A tak běží čas za doprovodu Elijova tichého oddechování. Nakonec jej nevzbudíš a rozhodneš se ho nechat, aby si odpočinul, jak jen může. Ona by to udělala a ty…? Dovedeš si alespoň zdůvodnit, že to děláš z jiných důvodů, než by to udělala ona. Ostatně ty nejsi ona.
Židle po chvíli začne nepříjemně tlačit o korzetu ani nemluvě. Teď by byla příhodná chvíle se jej zbavit, protože tady to už nevypadá, že by se hrálo na nějaká pravidla slušného oblékání se. Avšak, rozhodneš se i tak obětovat část vlastního pohodlí. Nějak se to přežije. Vždycky se to nějak přežilo.
Nakonec na židli moc dlouho nevydržíš a začneš rázovat po pokoji. Tiše, tak abys jej snad nevzbudila. Párkrát se bělovlasý mladík přetočí nebo pohne a v ten moment se zarazíš na místě a počkáš, dokud opět nezůstane nehybně spát. Je to celá tak zvláštní a přitom… přirozené. Jako kdyby se v tobě praly ty dva diametrálně odlišné pohledy. Rozdílné životní zkušenosti…
… A čas běží
☩
Ani nevíš, kolik času uplynulo. Průběžně si střídala sezení na židli a procházky po místnosti. Pěkně od stěny ke stěně. Tam a zpátky. Znovu a znovu. Rozhodně si měla dost času přemýšlet, ale ani ten nestačil k tomu, aby ses dokázala na spícího Eliju dívat jinak. Tak, jak bys měla po tom všem, co se mezi vámi stalo.
Ani tentokrát se neozve klepání na dveře ale rovnou zarachocení klíče, aby se dveře otevřely a v nich stál ten stejný hnědovlasý muž společně s dvojicí dalších, které nepoznáváš. Stejně tak si všímáš, že jsou ozbrojení a nejenom chladnými zbraněmi, ale mají také u pasu i pouzdra s pistolemi. Od spícího Elijaha se ozve zašustění přikrývek na znamení toho, že tohle ho již muselo probudit.
„Takže, prosím… Doprovodím vás za madam Warder, ano?“ Promluví Rosier opatrně a pohledem sklouzne za tebe směrem k posteli, na které se už Elija posadil a stihl si už také vrátit na tvář ten nepřátelský podmračený výraz. „A prosím nedělejte žádné problémy. Jak jsem říkal, není se čeho bát, i když to vypadá celé jinak. Zbytečně by to komplikovalo věci. Především vám.“ A při těch slovech věnuje pohled především tobě.
„Jistě, jak šlechetné. Teď nás jdete pozvat na večeři?“ Procedí skrz zuby Elija, který se vzápětí vyhoupne na nohy a zavadí o tebe pohledem, který… ne není vyčítavý, to ani v nejmenších, přesto… ne, nejsi schopná říct, co přesně mělo tohle znamenat. Snad i protože se vzápětí na to ozve Rosier. „Ne, večeři ne. Ale věřím, že časem s madam Warder povečeříte. Oba.“ Pousměje se omluvně, než ustoupí ode dveří. Dvojice mužů, kterou sebou dovedl nemluví a rozhodně nepůsobí tak nevině přátelsky jako on.
„Jako kdybychom měli na výběr.“ Povzdechne si Elija, než si naučeným pohybem upraví zmačkanou košili, pohlédne na tebe… a kývne. Ať už to mělo znamenat cokoliv, vyrazí ke dveřím ven z místnosti. A ty? Rozhodně nemá smysl zůstávat zde ve tmě. Jen co vyjdeš z místnosti, přijde ti, jako kdyby ti z ramen spadla nepříjemná tíha a ty ses mohla konečně narovnat, svobodně se nadechnout. Dost možná je na tobě i vidět, jak jsi pookřála, přesto… Elija působí stále stejně.
„Hmmh, omlouvám se, ale jinak to teď nejde.“ Odpoví mu trochu tišeji Rosier, než vám pokyne, abyste jej následovali skrz potemnělou sklepní chodbu.
| ||
| |||
| Z posledních sil Delilah Blair Flanagan Z místnosti vás vyprovází ticho. To nepříjemné nervy drásající ticho. Snad jen ševelení můřích křídel a ta otupující nepřirozená únava připomínají to, že se zde něco stalo, i když nehledíš na zem, na které leží nehybná lidská těla. Ať už se hlavou tvého společníka honí cokoliv, nemáš dost síly, abys na ni snad dokázala hledět delší dobu, natož se soustředit a čistě přemýšlet. Kdyby chtěl, mohl tě zastavit. Nebo snad ne? A kdyby chtěl, mohl tě teď zabít. To zcela určitě. Přesto… se k tobě pouze skloní a vytáhne tě na nohy.
Můry poletují kolem vás a lezou po mrtvých tělech, ale nevypadá to, že by si jich muž po tvém boku všímal. Dokonce, i když mu pár přistane v těch plavých vlasech barvy klasů obilí, neošije se nebo nedá jakkoliv najevo, že by mu to vadilo… či si jich vůbec všimnul. Prostě s tebou jen vyjde ven, zatímco se kolem vás vyhrnou můry stoupající k noční obloze.
„Co?... Koho?“ Ucítíš, jak se jeho tvář natočí k tobě a vlastně ti nevědomky odpoví na nevyřčenou otázku. Viděla jsi je pouze ty. Dumah ne, alespoň co si pamatuješ. Ovšem stejně tak sis pamatovala, že Dumah uměla vzít život pouze jiným, milosrdnějším způsobem, aby tohle tvé přesvědčení poslední verše celé rozbily.
„Kůň? Počkejte… Počkejte.“ Trochu si tě nadhodí, jak se mu začneš už definitivně hroutit v rukách a přitáhne si tě k sobě. Cítíš z něj tabák a nezvykle svěží lehkou dřevitou vůni. „Takhle se daleko opravdu nedostaneme. Taky jsem tu měl koně, ale…“ Rozhlédne se poněkud bezradně kolem vás, než se sehne, aby tě podebral pod už tak bezvládnýma nohama a zvedl tě do náruče. „Ale v tomhle stavu k žádným koním nedojdeme. Jste zralá tak na drožku a postel.“ Nadhodí si tě v rukou a pak se ohlédne za vás. Směrem k dveřím, které za vámi zavřel, jen co jste vyšli ven a nechali za sebou jen smrt a ticho. Máš pocit, že zaslechneš krátký povzdech a ucítíš, jak mu při něm hruď o něco více klesne, ale nic dalšího k tomu neřekne. Pouze s tebou vykročí k hlavní ulici.
Procházíte uličkou, která je dost podobná té, kterou si poslední dny tak usilovně hledala. Snad je jen o něco širší a méně zpustlá, ačkoliv čpavý zápach moči a odpadků je cítit i zde. Přesto… jakmile vyjdete na jednu z hlavnějších ulic, vzduch se o něco pročistí a tobě se aureoly světla kolem plynových lamp vypijí jedna do druhé. Je to zvláštní… Celý svět se průběžně rozmazává jako čerstvý akvarelový obraz, který někdo polil sklenicí vody, aby vzápětí zase nabral na chvíli ostré kontury. Je ti slabo a při vědomí se držíš jen silou vůle. Co by s tebou bylo, kdyby se svět propadl do tmy? Kde by ses probudila, pokud vůbec?
„Hmmh, nejlepší by bylo poodejít co možná nejdál, ale takto… Sakra.“ Mlaskne nespokojeně, když si vás hned na to všimne dvojice mužů, kteří tudy procházejí, a i když se k vám nehrnou ty zvědavé pohledy mluví za vše. „Takhle to dál nejde… Zvládnete sedět?“ Zazní otázka, na kterou není snadné odpovědět. Moc se na to totiž necítíš, ale Verchiel ti nedá jinou možnost. Poodejde s tebou kousek stranou k jednomu z vchodů do domů, jenž lemují ulici a posadí tě na schod u dveří. Nad hlavami vám blikají hvězdy a od úst stoupají obláčky páry na znamení toho, že teploty opět klesají nepříjemně nízko. „Tak… Opřete se tady a… Hlavně nepadejte. Je docela mokro.“ Nečekaně opatrně ti zapře hlavu i bok o zděnou stěnu a když se ujistí, že se hned na to nepřekotíš dopředu, konečně se narovná a rozhlédne se. „Drožka, drožka… Kde je drožka, když ji člověk potřebuje…“ Mumlá si pro sebe, ale jeho slova se opět rozpíjejí jedno v druhé, zatímco okolní zvuky pohlcuje nepříjemné táhlé hučení.
*klap, klap…*
Přehluší jej alespoň na chvíli blížící se zvonění podkov. Že by skutečně jela ulicí ta vytoužená drožka? Nevíš. Je těžké se nějak více pohnout a rozhlédnout se. Zvlášť pokud nechceš skutečně riskovat to, že spadneš. A pak…
Zahlédneš toho jezdce jen na moment, když projíždí před vámi. Verchiel stojí před tebou, takže jej vidíš opravdu jen krátce, ale nemůžeš to přehlédnout. Zdá se ti to nebo… Černý plášť a rudé vlasy, které spadají po ramenou. Nevidíš mu do tváře, ale i to málo je až nepříjemně povědomé.
*…klap, klap*
Projede jezdec kolem vás a zvuk podkov dopadajících na dláždění se začne pomalu ale jistě vzdalovat.
| ||
