Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Město pokroku Vera De Lacey „Mrtvá? Hah, mrtvá? Ne, to opravdu není.“ Rozlehne se sálem upřímně pobavený smích Olivie. „Je to možná jen vaše zbožné přání, ale ne… není.“ Udělá žena krok k tobě, až vás nedělí více než jeden krok a dotkne se tě prstem na hrudi. „Pořád je tam někde. V té schránce, která se stále více a více připravuje na její návrat.“ Protočí tvou rudou kudrlinu skoro až něžně mezi prsty, než rukou opět ucukne. „Schránce, do které se jednou vrátí a tohle… Prostě zmizí. Tohle příliš lidské vědomí je jen vedlejší produkt. Zbytný vedlejší produkt.“ Nakrčí skoro až zhnuseně rty.
„Já vím, já vím… Je těžké se smířit s tím, že nejsme nic víc než chyba, která bude časem přepsána. Ale je třeba se na to dívat pozitivně. Také se můžeme považovat za jeden ze základních kamenů jejich nového znovuzrození.“ Zesílí hlas a v očích ji zaplanou znepokojivé plamínky. Znáš to. To, když je člověk neochvějně přesvědčený o své pravdě nehledě na vše kolem. Fanatismus se tomu říká.
„Jsi blázen, Olivie! Nikdy už se nevrátí! Ne ta doba! Ne Zlaté město! Ne oni!“ Zvýší hlas už i Elija, kterému v reakci na to hned přistane dvojice rukou na ramenou.
„Ale, ale… chlapče. Na to, že v sobě neseš kus jeho, jsi stále tak… naivní. A víš tak málo. Je to ostuda tě takhle vidět. Připomínáš ho možná tváří, ale to je tak jediné. Proti němu nejsi nic. Možná tak odraz v rozbitém zrcadle.“ Ušklíbne se Olivie pohrdavě.
„Vlastně… Oba jste dost smutné případy.“ Povytáhne obočí a sklouze pohledem z Elijaha i na tebe. „Je to skoro až ironie. Ale to nevadí… Hmm, co jaké nepříjemnosti?“ Zaskočí ji tvá otázka, aby tě probodla pátravým pohledem, jako kdyby se snažila přijít na to, kam takovým dotazem vůbec míříš.
„Takové, které vás nemusí zajímat. Tohle není hra na otázky a odpovědi.“ Odsekne ti úsečně, aniž by se viditelně chtěla pouštět do jakýchkoliv detailů. Ať už to tedy byla aukce, o které mluvil Robert a ať už se na ní stalo cokoliv, tobě to vaše věznitelka jen tak neřekne.
„Tak už pojďte. Nemá smysl dále odkládat nevyhnutelné věci.“ A s tím vyrazí společně s vámi. Ty jdeš poslušně jako beránek, zatímco do Elijaha musí sem tam váš doprovod strčit, ale výsledek je stejný. Elija po tobě sem tam pohlédne, ale těžko bys v jeho tváři hledala známku... čeho vlastně? Toho, že má plán? Že je naděje, že vás odtud dostane? Těžko říct, jestli se mu něco takového honí hlavou, ale jeho zsinalá bledá pleť jasně naznačuje, že mu nebude ani teď nejlépe.
Olivie nezastavuje. Pouze nechá rozžhnout světa a před vámi se vykreslí prostorná místnost, nebo spíše sál, v jehož středu je zlaté… cosi. Vypadá to jako nějaké složité zařízení. Spousta kovových kružnic, které jsou zasazené na mechanismech složených ze spousty ozubených koleček. Připomíná to… velký hodinový strojek? Těžko říct. Je to rozhodně něco, cos ještě nikdy v životě neviděla. Ovšem nakonec jste byli v Novém Jeruzalémě.
Městě nových technologických objevů… A nezadržitelného pokroku.
| ||
| |||
| První Delilah Blair Flanagan Několikametrová postava se tyčí před tebou. Z křídel, která vyrostla z těla přímo před tvýma očima stále odkapávají rudé kapky dopadající na černou kamennou drť, která je všude kolem vás. Je těžké si tuhle postavu spojit s tělem, které si viděla tehdy ve vzpomínce Dumah. Ano, některé věci se zdají stejné a velkou část zakrývá kápě, přesto třeba ta opeřená křídla. Ne, ty by sis pamatovala. Je to jako kdyby se něco v něm změnilo. Podobně jako v tobě.
„Nechtěla… a přesto mě vězníš… věznitelko.“ Pohne se postava před tebou a skloní hlavu tak, že se temný otvor v kápi namíří tvým směrem. „Ale… ty nejsi ona… a přitom jsi. Bylo vás tolik… V tom nekonečném kole znovuzrození a smrti. Jen já zůstal pořád stejný.“ Pokračuje tím skřípavým disharmonickým hlasem, ve kterém ale stále častěji a častěji začínáš slyšet i o něco čistší tóny. Skoro jako kdyby se učil?
„Ty jsi však…“
Natáhne jednu z rukou s kloubnatými dlouhými prsty zakončenými ostrými drápy tvým směrem a ukáže na tebe.
„První, která sem přišla.“ Zdá se ti to nebo zní jeho hlas spokojeně?
„Chci mluvit o spravedlnosti, má polovino. O tom, co vy… nazýváte… spravedlivé dělení?“ Nakloní hlavu drobně na stranu, jako kdyby přemítal nad vhodně zvolenými slovy.
„Ať se nám to líbí nebo ne. Jsme jedno tělo. Jedna energie… Zatím. Pomáhal jsem ti… Tvým předchozím inkarnacím. Brali jste si mou sílu. Kradly. Abyste přežily. Aby nepřežili ti ostatní… Chuť po pomstě, smutek, zlost, zoufalství… Jak často se tvé předchůdkyně nořily do těch emocí.“ Pozoruje tě zamyšleně, než se ta několikametrová postava předkloní a o pár metrů se přiblíží k tobě. „Je až smutné, že vás stvořil tak… bezradné. S tolika slabostmi.“
„Ale to nemusí platit vždy… Už ne. Ty jsi… jiná než ony. Už jen to, že zde stojíš, je toho důkazem. Takže… Delilah.“ Vysloví tvé jméno se zvláštním přízvukem, avšak čistě. Je to až s podivem, jak se s každou větou postupně ale jistě zlepšuje. Přesto jeho hlas silně rezonuje kolem vás. Nad černou kamennou pustinou. „O čem chci mluvit? O spojenectví. O spravedlnosti. O možnosti pro nás oba, aby to neskončilo jako už tolikrát před tím. Oba totiž víme, že už nebudou další příště. Spravedlnost pro váš svět se blíží, přesto…“ Zarazí se ve větě a snad i zamyšleně mlaskne? „Už jej vidím trochu jinak… Byla by škoda… Kdyby všechno zaniklo. Nemyslíš?“ Nakloní se ještě níž tak, že tě od jeho hlavy dělí stěží dva metry a pod černou kápí už lépe rozeznáváš protáhlé rysy v jeho tváři. Tu bledou pleť a ústa, ve kterých se při slovech lesknou početné špičaté zuby. A zároveň… všimneš si, jak se mu po krku až na bradu táhne tenká černá linie, jenž se sem tam metalicky zableskne. Znáš ji moc dobře. Stejnou měla ona. Stejnou máš i ty, když tebou proudí dávná síla…
| ||
| |||
 | Mrtvá Ta, kterou hledala. Zerachiel. S tím jménem jenom dlouze vydechnu a snažím se ustát tíhu, která se mi navalila na ramena. Neohrazuji se, ale ani k bělovlasé ženě znovu pohled nezvednu. Skoro v tu chvíli slyším Williama, jak už mi po tolikáté trpělivě opakuje, že… „Ta žena je mrtvá,“ pronesu těch pár tichých slov jako mantru, podle níž žiji svůj život. „Stejně jako všichni ostatní z těch časů.“
Ano, je mrtvá. Stejně jako je mrtvý on. A přeci madam Warder mluví o naší dohodě. Naší. Jako bychom ji uzavřeli my. Jako by to snad bylo naše rozhodnutí. A jako by nám to stačilo připomenout. Připomenout? Co… Co tím myslí? Verše? Žaludek se mi sevře, skoro jako bych ten prchavý plamen spolkla a místo toho, aby teď spaloval okolí, pustoší útroby mé duše. Když mě osloví tím jménem, jejím jménem, semknu rty pevněji. Možná jsem říkala, že je mi to jedno a že jsou to jenom jména, ale ze všech možností si vybrala právě tu jednu, která mi nepatří. Je to dětinské. Jména přeci nemají stejnou moc jako v pohádkách. Kdybych teď zavrtěla hlavou, nebo jinak dala najevo, že vnímám, neuvěznilo by mě to navěky věků v roli pravé ruky ďábla. Přesto… Přesto se k tomu nedokážu přimět. Nejmenuji se tak. Nejsem ona. A zcela určitě jsem se k té její dohodě nezavázala já. Kontinuita existence. Ta… Ta se Luciferovi zachovat nepodařila. Bez ní jsme jenom pokřivené odrazy lámající se pod tíhou jejich hříchů. Prožíváme jejich radosti i strasti, ale… Nakonec se z Verše vždycky probereme a pak… pak se musíme vyrovnat s tím, co se odehrálo, pro co jsme se nerozhodli, za co jsme dokonce ani nemohli, a přeci to bylo k nerozeznání od našich vlastních vzpomínek. Mohli… Mohli jsme to přijmout nebo odmítnout, ale už se nás to nepustilo. Jako kaňky inkoustu rozpíjející se napříč bělostným papírem. Měnilo nás to, ale… nebyli jsme stejní. Vždyť ani William, kterého Verše připravily o tolik, se s Nakirem neztotožňuje. Nemluví o něm, jako by se jejich identity prolínaly. Ne, v tomhle měl obdivuhodně jasno. A i když pro něj povinnost znamená tolik a je toho pro dobro ostatních obětovat hodně, jsem byla již mnohokrát svědkem toho, že ho nepohřbila. Stejně jako ho nepohřbily Verše, jenom… jenom zavdaly zrod někomu jinému. Někomu, kdo nebyl malý William, ale ani Soudce z jeho Veršů. Nepříjemnosti na aukci? To mě přeci jenom přiměje vzhlédnout, avšak pohled mi nesměřuje ani tak k madam Warder jako k Elijovi. Něco o aukci říkal i Robert a… „Jaké nepříjemnosti?“ zeptám se. Pokud se o tom s Robertem bavili, dost možná ho napadlo totéž co mě. Mohl se tam objevit, a tak to Eliju nejspíše bude zajímat. Je pravda, že by to mohla být docela jiná aukce, ale… ale ne, v našem světě se na náhody nehraje. A s tím, jak se celou dobu tváří, by jí docela určitě nedopřál to zadostiučinění, že by zeptal. Tak… Tak to udělám já. Pro něj? Kvůli němu? Ani nevím proč. Proč i po tom všem cítím nutkání se zeptat, čistě protože by to mohlo zajímat jeho. Naštěstí nad tím však přemýšlet nemusím. Poplašeně sebou trhnu, když se náš doprovod dá s pokynem ženy do pohybu a… a navzdory tomu, že se zapomenu, nebo se mi do toho prvního kroku spíše ani trochu nechce a nejraději bych zůstala stát, jako by mě někdo k zemi přikoval, se po krátkém zaváhání rozejdu. Jako ovce na porážku. A stejně jako ovce se nebráním. Nakonec je i tohle dalším důkazem, že je Zerachiel opravdu mrtvá. | ||
| |||
 | Pustina vlastní prázdnoty Stojím uprostřed krajiny, ze které se vytratily barvy i veškerý život a s očima rozevřenýma dokořán se rozhlížím kolem sebe. Rozechvěle vydechnu a zpoza rtů mi vyrazí šedivý obláček páry… Ne, páry ne. Kouře. Klikatí se v hypnotických smyčkách, zatímco stoupá vzhůru k šedivé obloze protkané inkoustově černými mračny. Vnímám chlad patřící neodmyslitelně k tomuto místo, ovšem tentokrát se nedere svými ledovými spáry pod kůži, nezavrtává se hluboko masa ani nesvírá moji duši v tom děsivém studeném sevření.
Vím, kde jsem. Jak… Jak bych to mohla nevědět… Jenže tentokrát je to tak moc… Jiné. Není to žádný záblesk ani vzpomínka patřící Ztracenému. Ať mrkám sebevíce, pustina kolem se nemění ani nemizí. Slyším hukot vody… Ne, stačí mi jediný pohled, abych věděla, že voda to není. Připomíná to strojí olej. Ropu? Nevím, všechno je tu tak… Děsivě jednolité, jiné. Naprostá absence barev působí skličujícím dojmem.
„Není to skutečné, není… To… Skutečné…“ šeptnu tichounce. Dlaněmi si přejedu po pažích i látce černé řízy, ve kterém jsem oblečená. Nemůžu tady být doopravdy, přesto… Přesto mi to připadá tak moc opravdové, že je těžké přesvědčit vlastní mysl o opaku. I můj vlastní hlas mi zde zní tak… Cize. Nepatřičně. Nepatří sem stejně jako já a zároveň… Nemůžu se zbavit toho pocitu, že… Děsí mě to. A zároveň… To tak má být… Cítím to. Vnímám to. To našeptávání, to něco, co mne tiše obchází a volá.
Nebojuji s tím. Poslušně vykročím směrem, kterým mne to tolik táhne. Kráčím bosá tím cizím studeným světem, kde jsem vetřelcem a zároveň vítaným hostem. Připadám si… Připadám si jako cizinec, který na sklonku života zavítal zpátky do své domoviny, na kterou skrze závoj času už dávno zapomněl. Dech se ve mne tají, když kráčím po černých lesklých kamenech praskajících pod bosými chodidly. Vypadají jako sklo, ostré střepy přichystané se mi při každém kroku bolestivě zakousnout do plosek nohou, přesto se tak neděje. A tak pokračuji dál. Vstříc bílým paprskům světla deroucím se zpoza oblaků, ke kterým tak často zvedám hlavu i pohled a… A hledám. Ta obrovská podlouhlá těla leviatanů plujících po obloze, mohutným kolosům pohybujících se v oceánu mraků…
Pokračuji dál, krok za krokem, myšlenku za myšlenkou. Procházím kolem skal i kamenných masivů rozdrolených kolem břehů černé řeky. Nevím, jak dlouho jdu, kolik kroků udělám vstříc paprskům bílého světla značících mi místo, kam musím dojít a… A přistihnu se, že mne to vlastně netrápí. Na tomhle místě… Není čas. Stejně jako v hlubině oceánu temnoty. V cele z černého kamene. V temném malém pokoji v podzemí Greenhillu. Čas… Ve skutečnosti… Nikdy nebyl na mé straně. Věznil mě v sobě, ustrnutou na místě, kde žádný neexistoval… Minuty, hodiny, týdny, měsíce a dost možná i roky…
A pak… Pak to spatřím. Nebo… Ne… To ne…
„Konečně…“ zopakuji v tiché melodické ozvěně té skřípavé disharmonie, která zaznívá v hlase mého… Jeho… Zastavím se a hlavu musím zvrátit dozadu. Takřka bez dechu hledím na obrovskou vysokou siluetu, proti které si připadám tak malinká. Nicotná. Dokázal by mne zabít jediným neopatrným pohybem, i kdyby si nic takového nepřál, a přesto… Přinutím se vydechnout a navzdory Ztracenému tyčícímu se nade mnou… Pokračuji k němu.
S metalickou svatozáří a klubajícími se černými opeřenými křídly působí jako pokřivená část nás samých… Mne samé? Jak… Jak asi vidí on mne? Hlavou mi mimoděk prokmitne vzpomínka na mohutné tělo s kožnatými křídly, zhroucené a škubající se v posledních křečích předcházejících smrti. Na vlastní ruce zaťaté v palčivé agonii a rudě žhnoucí znaky všude kolem… Vydechnu a zastavím se v okamžiku, kdy se z kožnatého vaku vyklube poslední pár křídel pokrytých černým peřím a krví. Bledá protáhlá tvář Ztraceného schovaná ve stínu kápě je stažená bolestí, avšak nekřičí ani nechroptí, všude kolem nás se rozprostírá jen to hluboké ticho… Moje ticho?... Po zádech mi sklouzne ten neurčitý šimravý pocit. Pohledem se vpíjím do rudých odlesků krve, jediné barvy, která se dokázala probojovat přes černobílou paletu tohohle prázdného místa.
Ticho protne opět ten skřípavý hlas. Věznitelko. Polovino… Ta slova mnou rezonují, stále dokola a dokola, jak na mne dosedá jejich tíha a tuhne mi v ramenou. S dlouhým výdechem svěsím hlavu a na okamžik odevzdaně přivřu oči. Ohavnost, zní mi hlavou ten úzkostný šepot Dumah naplněný odporem vůči sobě samé i tvorovi, který se jí doslova prožral kůží až k samotné podstatě a přetvořil ji. Zohavil ji.
„… já nejsem tím, kdo tě uvěznil. Nechtěla jsem to. Nic z toho jsem nechtěla. Využili mě stejně jako tebe… Ztracený,“ vyslovím opatrně, váhavě a… Zvednu tvář zpátky k nelidské pokřivené postavě tyčící se vysoko nade mnou.
„O čem chceš mluvit?“ promluvím o něco jistějším – pevnějším hlasem, jakkoliv mi krk svírají všechny ty nevyřčené obavy. Probudila jsem ho. Dovolila jsem mu prodrat se na povrch… Můžu… Můžu si za to sama a… Jako pokaždé… Musím čelit následkům. Za všechno, co se stalo. Stokrát můžu Ztracenému vyčítat, že to on zabil Noaha, když nade mnou převzal kontrolu, ale byla jsem to nakonec já a moje rozhodnutí… | ||
| |||
| Příslib Vera De Lacey Stojíte tam v doprovodu ozbrojených mužů a naproti vám je bělovlasá žena, která se tváří stále tak protivně spokojeně. Ještě aby ne, když jí zjevně musely vyjít všechny věci, které plánovala nebo se alespoň netvářila, že by ji něco trápilo. Naopak. Měla tu vás dva a ať už bylo jejím záměrem cokoliv, tato část byla splněná.
Oheň, který v tobě zahoří, ale pak zase záhy pohasne a… ne, nebudeš na ni křičet nebo se snažit o… cokoliv. Co bys snad teď mohla udělat? Jsi pořád jen Vera. Ta mladá dívka, kterou život ošklivě zkoušel. K nebeské velitelce nebo pravé ruce Lucifera máš daleko. Nejsi jako ona. Tiché zamumlání je výmluvnou odpovědí, kterou by Zerachiel na tvém místě nikdy nepronesla. Ne ta by jednala… jinak.
A zase by vše skončilo v slzách a krvi…
„Jistě, jsou… Ale je pod nimi vždy jen jedna žena. Ovšem ne ta, kterou jsem hledala. Zerachiel. Ani pod jedním z těch jmen z ní mnoho nezůstalo…“ Nakrčí Olivie snad i trochu zklamaně rty, než se opět spokojeně usměje. „Ale to nevadí. Vůbec to nevadí.“ Pronese ta slova, jejichž smysl si můžeš jen domýšlet.
„Ale no tak. Jména se dají střídat jako boty. Alespoň ta světská. Některá jména nám ale nikdo neodpáře… Že?“ Stočí se její oči na Elijaha, který jen trhne rameny, ale neuhne pohledem. Místo toho jí jej zlostně vrátí.
„Zkrať to divadlo, Laylah… Nikdo na něj není zvědavý. O co tu jde?“ Zavrčí, ale odpovědí mu je jen tiché ženino zasmání.
„Oba jste tak netrpěliví. Dobře, uznávám, že někteří z vás si toho času na přemýšlení užili až moc…“ Mlaskne při pohledu na Eliju „Vy si to opravdu ani jeden nepamatujete? Skutečně?“ Udělá pár kroků k vám a sálem se rozezní klapot jejích podpatků, než se zastaví asi jen metr od vás. Stačilo by natáhnout ruku a…
„Naši dohodu, Lucifere? Hmm? Nebo ty… Zerachiel?“ Ztiší hlas, zatímco po vás kloužou její oči ve snaze nalézt ve vašich výrazech… něco. Ty však vůbec netušíš a pokud Elija snad něco ví, umně to skrývá. „Ne… opravdu ne? Hmm… to mě mrzí.“ Kývne hlavou, ale je těžké jí věřit, že ji to snad skutečně mrzí. Rozhodně se tak kajícně netváří a ani nezní. „Ale nevadí. Od toho tu jsem, abych vám ji připomněla.“ Usměje se opět tak sladce, až z toho trnou zuby.
„Viditelně si mě nepamatujete, takže nebudeme tyhle společenské zdvořilosti moc protahovat. Bylo by to dosti jednostranné. A navíc… Jistě chcete zjistit, proč jste tu. Proč zrovna vy dva jste sem byli… hmmh pozváni.“ Rozhodí rukama v ladném gestu.
„Tak pojďte. Vrhneme se tedy na to… Sice nakonec k tomu nemáme úplně ideální podmínky díky té nepříjemnosti na aukci, ale to nevadí. Věřím, že to zvládneme i tak. Ten nejdůležitější kousek máme.“ Pokyne vám, nebo spíše mužům kolem vás, rukou a vykročí.
„Nemusíte se bát. Brzy se vám vše… vyjasní.“ Usměje se s příslibem něčeho… po čem běhá mráz po zádech.
| ||
| |||
| Polovina Delilah Blair Flanagan Necháváš vše za sebou a propadáš se do tmy. Únava a vyčerpání tě konečně stáhnou do hlubiny, kde není nic jen ticho, klid a…
… A přeci jen něco.
S tím, jak se vytratí teplo Alexanderových rukou a dozní poslední slova dvojice mužů, se totiž i následná temnota náhle rozestoupí. Nejsi však zpátky na uličce v přístavní čtvrti a vlastně ani nikde v Novém Jeruzalémě. Jeden pohled ti stačí k tomu, abys pochopila, že se nenacházíš ani nikde ve známém světem.
Šedočerná pustina se rozprostírá všude kolem tebe. Od nohou je slyšet zurčení vody, která se líně táhne ve vymletém korytu a spíše než divoké peřeje, či živou řeku, připomíná líně se táhnoucí vazký černý olej. Všude kolem jsou jen kameny, skály… písek. Nevidíš žádné stromy, keře… rostliny. A kolem tebe je chlad. Ten známý chlad, který však tentokrát není tak ochromují nebo snad výrazněji nepříjemný. Pouze je. Vydechneš obláček páry, která je podivně šedá a klikatí se v nahodilých spirálách. Podobně jako dým z Verchielovy cigarety. Probleskne ti hlavou obraz, který měl oproti tomuto místu více barev. Mnohem více barev.
Stojíš tam… sama a přesto, jako kdyby tě něco volalo. Tam dopředu. Dál do světa, který není tvůj a přirtom je. Černé kamení se ti drolí pod bosýma nohama. Překvapivě tě nepíchá, i když od pohledu některé hrany působí ostře. Skoro jako sklo. Černá dlouhý říza, kterou máš na sobě přepásanou prostým opaskem se vlní kolem kotníků, zatímco pokračuješ skrz neznámý svět, až tam… Tam ke skále, kterou osvětluje sloup paprsků, které se výjimečně prodraly skrz těžká ocelově šedá mračna.
Cesta tě neunavuje, přestože jsi ušla… kolik vlastně? V tomto světě a stavu se to těžko odhaduje. Mohly to být hodiny? Přesto si překonala jen zlomek pustiny, jenž se rozkládá všude kolem.
Avšak nakonec… tam… uprostřed toho zvláštního šedého světa, zahlédneš konečně pohyb.
„… Konečně.“
Čtveřice rukou se hýbe nezávisle na sobě a pouze jedna gestikuluje v tom známém pohybu, kterým tě zve blíže. Křídla na zádech působí spíše jako nějaká parodie na ta vaše. Nejprve vidíš dvě, ale pak se objeví další, jako kdyby mu vyrůstalo přímo před tebou ze zad. Ozve se rupnutí a kožovitý vak odhalí další z křídel. Pak další… a další. Postava se pokaždé charakteristicky zachvěje pod náporem bolesti, ale nezaslechneš od ní žádný výkřik. Zůstane jen ticho. Křídla jsou pokřivená a pokrytá slepeným černým peřím, z kterého odkapává vazká čirá tekutina smíchaná s rudou krví. Všimneš si toho hned. Je to jedna z mála barev v tomhle jinak nebarevném světě.
„… Si můžeme promluvit… má věznitelko. “
„Má… polovino.“
| ||
| |||
| Jména I když se ten okamžik, kdy hledím do tváře ozbrojeného muže, natáhne, neudělám to. Nenatáhnu se po jejích silách. Nenechám se unést chvílí, kdy se něco v mé duši pohne a připomene mi to, kým jsem bývala kdysi. Nebeskou velitelkou. A pak… jednou z předních figur armády Padlých. Ona by neváhala. Ale já nejsem jako ona. Ramena mi s povzdechem poklesnou a raději se otočím směrem, kterým nám Rosier pokynul. Ani si nemyslím, že by mi to William vyčetl. Vždyť… drží nás tady proti naší vůli. Vězní nás. Dost možná by nám chtěli i ublížit. Bylo by opravdu tak strašné, kdybych se odsud pokusila prorvat za pomocí zbraní, které jsem podědila po své předchůdkyni? Kdybych je zabila? Nevím. Nechci nad tím přemýšlet. Nad tím, jak snadno se mi taková myšlenka vyklube přímo uprostřed srdce a ještě dlouho trvá, než se mě pustí. Sebrat někomu život… ať už jsou okolnosti jakékoliv… pošpinilo by tou mou duši ještě více. A tentokrát bych se ani nemohla zaštítit tím, že to byla nehoda. Že jsem nevěděla, co dělám. Existují hranice. A hranice mezi tím, kdo jsem já a kdo byla Zerachiel, je i tak křehká, že se k ní neodvažuji ani přiblížit. Vím, že věřit nestačí, a tak nestačí věřit, že mě William najde, ale… obětovala bych kusy sebe sama, které bych už nikdy neposkládala zpátky a to… nemůžu. Nechci. Musím… zůstat Verou. Slíbila jsem to. Nejenom jemu, ale sama sobě. Chodba nás brzy dovede ke schodišti, po kterém pokračujeme nahoru. I navzdory chybějící výzdobě to tady vypadá… pěkně. Musíme být v jednom z lepších Jeruzalemských domů. Možná dokonce v Zahradách? Před oknem se mi krok zadrhne a dokonce se na docela krátkou chvíli odvážím zastavit. Už jenom to, jak blízko nebo daleko je soused, by mi dokázalo hodně napovědět. Až když mi ozbrojený muž zatarasí výhled na noční Jeruzalém, se váhavě zařadím vedle Elijaha a na okamžik k němu zvednu pohled. Ani jsem se ho nezeptala, jestli má plán, ale… musí mít. Lucifer měl vždycky plán. Rosier nakonec zastaví a otevře dveře do místnosti, která mě jenom upevní v přesvědčení, že musíme být někde v Zahradách. Místo toho, abych se však zvědavě rozhlédla po honosně zařízeném interiéru, mou pozornost přitáhne bělovlasá žena. Vypadá… Vypadá jako Laylah. To znamená, že na rozdíl ode mě se svých darů neštítí a dost možná si toho očima své předchůdkyně prožila už dost. Naprázdno polknu. Její první slova přirozeně směřují k Elijovi, ale ten i nadále zarputile mlčí, a tak… se pohled světle modrých očí stočí ke mně. Trhnu sebou a podpatek mi ostře klapne na lesklé podlaze, jako bych chtěla utéct. Prostě se vrhnout ke dveřím a neotáčet se. Daleko k tomu nemám. I když se žena vřele usmívá, srdce se mi rozbuší. Pořád… Pořád si pamatuji ten odraz v zrcadle. Ten chlad v jejích očích. Vyděsilo mě to. A děsí mě i teď, protože vlídnost, s kterou se k nám obrací, není nic jiného než maska a pod ní… se může skrývat to samé přesvědčení, které sdíleli i naši předchůdci. Účel světí prostředky. Dostatečné… Opravdu se mě ptá, jestli mi ubytování přišlo dostatečné? Nevíra mi prokmitne očima a vyžene z žil chlad, jako by uhlíky v duši, dosud jenom chvílemi podbarvené rudými záblesky žáru, začaly doutnat. To myslí vážně?! Co by mi tak mohlo připadat nedostatečné na tom, že nás držíte zavřené ve sklepě pokrytém celestiálními runami proti naší vůli? Ah, pravda. Jenom absolutně všechno.
Ne, tentokrát se ani já usmát nesnažím. Tuhle hru s ní hrát nebudu. S Rosierem… S Rosierem to bylo něco jiného. Zcela očividně tady netahá za nitky on. Kdo ví, co mu ta potvora napovídala a co o tom všem ví, ale… ale ona… ona ví naprosto přesně, co dělá… a proč to dělá… Ostře potáhnu vzduch. Najednou je mi jedno, že Laylah byla z prvního kruhu. Mám toho akorát dost a na jazyce mě pálí slova žhavá jako láva. Dech se mi zachvěje, jak na ni podmračeně hledím a tisknu rty k sobě. Opravdu moc nechybí, abych… „Nebo mám spíše říct De Lacey? Nebo Davenport? To je nečekaná rána. Jistě, Elijah mě již varoval, že to pravděpodobně nebyla náhoda, ale i tak mi řasy zatřepetají a… byť už jsem otevírala ústa k odpovědi, zase je zaklapnu. Neutrhnu se na ni, ani se nezačnu ohánět Williamovým jménem. Ničemu by to nepomohlo. Odvrátím tvář a pohled zabodnu do pozlacené vázy s bílými květinami. Takřka cítím, jako by ve mně něco… povadlo. Jako by někdo zašlápl jiskru, která se už-už chystala přeskočit a plamenem sežehnout všechno na dosah. A já si kvůli připadám tak… strašně. „… je mi to jedno. Jsou to jenom jména,“ zamumlám, aniž bych se na ni znovu podívala. Aniž bych se s těmi slovy podívala na kohokoliv.
Není to pravda. Ke každému z nich se váže příběh. Od bezelstné dívky, která se tolik těšila na svatbu s jistým sirem De Lacey, přes nechvalně známou vdovu k tomu nešťastnému pseudonymu, který mě dostal sem. Každé z těch jmen mělo význam. Každé z nich pro mě bylo důležité. A každé podtrhovalo jiný aspekt mé identity. William se na mě musí tak zlobit. Nejenom že jsem odešla sama, bez řádného doprovodu a aniž bych komukoliv nahlásila kam, ještě jsem se ztratila pod cizím jménem. Zase jsem to zamotala a zkomplikovala více, než by bylo zdrávo. I když mi však toho letního večera řekl, že jsem ve městě vítaná, pletl se. Vera De Lacey v Novém Jeruzalémě vítaná nebyla, ale to všechno jsem si uvědomila, až když mi začal chodit jeden odmítavý dopis za druhým. Vlastně jsem se kdysi zlobila na Eliju i za tohle. Neřekl mi ani tohle. Ani své pravé jméno, ale… řekněme, že mi má vlastní situace otevřela oči. Na docela krátkou chvíli jsem si coby slečna Crowfordová připadala nezatížena starostmi a hříchy té druhé. Bez ohledu na to, jak se však nazývám, před nimi neuteču. A že jsem se snažila. Nakonec je totiž jenom jedno jméno, kterému se zoufale snažím ubránit. To několik tisíc let staré. To, kvůli němuž tady teď stojím. To první, které si má duše nesla. A které mělo shořet v plamenech pekla stejně… stejně jako ona. „I když v některých případech dokážou být překvapivě výstižná, madam Warder,“ zdůrazním, než jemně zatřesu hlavou. „Tak? Co po nás chcete?“ | ||
| |||
| Alexi... Tváří se opřu o Alexovo rameno a chvíli… Chvíli jen vdechuji jeho vůni a vstřebávám žár sálající z jeho dlaně, ve které sevře tu moji. Nejraději bych ho objala a přitiskla se k němu, schovala se v hájemství jeho paží před světem, v těch hřejivých barvách, které mi za víčky vykresluje jeho blízkost, ale… Nejde to. Spočívám bezvládně v jeho náruči a z poslední sil ze sebe soukám tu tichou lámanou zpověď o tom, co jsem provedla. Ta slova se jen těžko skládají, není to ve skutečnosti ani zlomek toho, co bych mu měla říci, ale… Víc nezvládnu… Mezery mezi slovy se protahují a já se zadrhávám, jak nade mnou začíná vyhrávat únava. Není to rovný boj, nořím se pod hladinu a vyplavat nahoru k nádechu je čím dál těžší, náročnější a… Nemožnější… Až se nakonec nadechnu a zpoza rtů mi vyjde jen tichý povzdech.
Slyším Alexe promluvit, ovšem ne ke mně, ale… Langley… Kdo je… Langley? Trvá mi trestuhodně dlouho chvíli si uvědomit, že Langley je Verchiel a Ambasador a… Stejně se v tom ztrácím. Myšlenky mi proklouzávají z pod přízračných prstů, zatímco mám chvílemi pocit jako bych se v Alexově náruči vznášela. Aukce… Ta aukce… Tón i barva hlasu se změní, když se slova chopí Verchiel a… Počítám, že ti neutekla… Chci se ohradit, nelíbí se mi, jak… Jak o mě mluví. Nejsem… Nejsem zvíře, abych někomu utíkala a… Udržet oči otevřené je tak… Těžké… Pálí mě a každé mrknutí se prodlužuje až je nakonec neudržím otevřené déle jak pár vteřin a… Něčeho takového…? To… Věděl Alex, kam mě… Posílá? Věděl, že tam budou dražit… Živou památku… Rozechvěle vydechnu a tentokrát se už nedokážu přinutit ani k tomu, abych byť jen pohnula hlavou.
Čím dál více se vzdalující hovor se stočí ke Ztraceným a Probuzeným, které jsme zanechali v podzemním sále. Tlukot Alexova srdce mi najednou burácí ve spáncích nebo… Ne? Přistihnu se, že nejsem schopná rozlišit, zda ten poplašený rytmus patří mne nebo jemu, ale… Ale ne… Nezní klidně… Poznám to a… Oba víme… Proč? Přitáhla jsem je… Já? Kdo jiný, zabila jsem je a přilákala… Ty Ztracené…
Jenže pak do mých klopýtavých úvah ztrácejících se ve chvílích lehkosti a nevědomí, vetkne Alexův hlas. To prosté… Oznámení, co mnou projede jak nabroušený ostrý břit. A tne to tak hluboko, že v tu chvíli přeci jen pohnu hlavou. „Alexi… Co… Ne…“ hlesnu tichounce jeho jméno v okamžiku, kde promluví o své povinnosti a svět kolem se pohne společně s ním. Ne… Nechoď… Nechoď tam! Chci oponovat. Hádat se. Vzepřít se v jeho náruči a… Povinnost… Ne! Ne… Už to není naše… Jeho povinnost. Celý Jeruzalém ať… Ať klidně shoří, my už nejsem… On není…
A Verchiel mu to k mé hrůze ani nerozmlouvá! Proč mu to říkal?! Proč ho tam… Bojuji se zavřenými víčky a snažím se přinutit je otevřít. Snažím se ještě promluvit, ale tentokrát už mi nevyjde z hrdla víc než zoufalé vzdychnutí. Přeci jen se mi podaří pootevřít oči na dvě tenké sotva patrné škvíry. Pohledem sklouznu po generálových rudých vlasech, které se mi rozpíjí před očima společně se jeho tváří… Vrátí se… Generál vždy plní své… Slovo… Snažím se tím utěšit, ale… Věci nejsou tak lehké, nikdy nebyly… Než stačím ovšem v hlavě dát dohromady odpověď, rozloučení, které… Víčka mi opět spadnou a skrze otevřené rty se protlačí jen pár nesrozumitelných hlásek.
Vnímám, jak mne Alex předává zpátky do náruče Verchiela a… Nechci, já… Nemám na výběr… Vzepřít se nedokážu, namísto toho se mi chce čím dál více spát. Hlasy i zvuky z ulice se vzdalují a teplé odstíny se vytrácejí v nenasytném temném chřtánu, který se ke mně nezadržitelně blíží, aby mne pozřel a spolkl.
Skrze závoj se už prodere jen ten děsivý závěr jejich dialogu. Myslí mi prošlehne poslední záchvěv úzkosti a strachu – to, když zmizí i poslední připomínka Alexovy přítomnosti. Dlaň sklouzne po mé ruce a zanechá za sebou stopu horkosti, která se rychle vytrácí v lezavý chlad plížící se skrze oblečení, kůži i svaly až ke kostem a já se vytratím s ním…
„Nebude to na dlouho. Nemusíš se bát.“ „Já vím, jen… Buď opatrný. Vrať se mi. A to je rozkaz, Generále.“ | ||
| |||
| Generálova povinnost Delilah Blair Flanagan Alex tě drží v náručí a ty z něj opět cítíš tu vůni koření a teplo. Tentokrát to ale není jen jako tehdy v jeho cele, kdy tě promrzlou pustil dovnitř Noah, ale tentokrát cítíš, jak jsou jeho ruce horké na tvé ledové kůži. Skoro až pálí, když se jedné z tvých dlaní dotkne a sevře ji do své a teplo se vsákne do promrzlého těla.
Je to zvláštní setkání. Ty, generál a Verchiel. Nebo ambasador? Ať už to oslovení znamená cokoliv. Rozhovor se velmi rychle stočí k tomu, co se stalo tam dole. Na aukci. Avšak ty nejsi ve stavu, abys byla schopná podat nějaké smysluplné vysvětlení. Ne, nejsi schopná složit ani prostou větu. Myšlenky ti přeskakují jedna přes druhou a některé se ztrácí ve stále stoupající hladině nevědomí, která se s rozlévající únavou stále zvedá a zvedá. Občas máš pocit, že pod ni vklouzneš a v ty momenty se světla rozostří a zdáš se tak lehká, než se opět vypětím vůle vynoříš nahoru a vrátíš se do té neutěšené reality.
„Fernsby? Koupil koho? Zatraceně Langley, o co jde?“ Zvedne Alexander od tebe pohled k světlovlasému muži, jenž dál nevzrušeně pokuřuje cigaretu.
„Aukce… Ta aukce. Copak o ní nic nevíš?“ Potřese hlavou Verchiel. „Viditelně se znáte, tak počítám, že ti jen tak neutekla, aby se v rámci volné chvíle účastnila zrovna něčeho takového.“ Přeci jen trochu zvážní a Alexander se napne.
„Vím… Samozřejmě, že o tom vím. Jel jsem pro ni, když jsem vás tu našel.“ Odpoví odměřeně.
„No, skvělé. Tak už tam ani nejezdi, pokud se nechceš setkat s hejnem Ztracených. Nebo možná pár naštvaných Probuzených, které bude mít tady mladá slečna v patách? Vyber si sám, která možnost je lepší… Nebo snad horší? Nevím, sám bych byl na vážkách.“ Potáhne Langley z cigarety a zavře na chvíli oči. Avšak Alex nepůsobí ani přinejmenším klidně. Máš pocit, že vnímáš, jak se mu rychleji rozbušilo srdce… A nebo je to to tvé? Je to těžké říct. Krev ti tepe ve spáncích a je stále těžší a těžší udržet se nad hladinou.
„Ztracení? Ztraceně… Langley?! Tohle není žert, že ne?“ Prosákne do Alexanderova hlasu nepříliš zvyklá naléhavost.
„Ne, není, Generále. Žel bohu není. Zabila je a pak se přiřítily ty… věci. Oba víme proč.“ I Langley zvážní a pomalu váží svá slova. Snad i proto je stále ještě vnímáš, zatímco se ti víčka klíží stále víc a víc.
„V tom případě… Postarej se o ni, než se vrátím.“ Klesne Alexanderův hrudník pod dlouhým výdechem. „Musím to vyřešit. Tohle je má povinnost.“ Pronese rozhodně a udělá i s tebou krok k Verchielovi. „Hmmh, jistě jistě… To jsem mohl čekat. Počkej.“ Naposledy potáhne dlouze z cigarety, než ji zhasí o podrážku boty a nedopalek prostě zahodí do jedné z kaluží. „Rozmlouvat ti to nebudu. Na to se známe až moc dobře. Ale… Vem to touhle uličkou a podívej se do krabic. Myslím, že tam najdeš víc než slušnou sbírku zbraní. A pár mrtvol… Hmmh, kdybys náhodou zavadil o jednu s číslem jedenáct, nezlobil bych se, pokud bys mi donesl zpátky mou pistoli, ale… Je to jen věc. Obejdu se i bez ní.“ Pokrčí rameny, než vyfoukne zbytek dýmu a natáhne se k tobě.
„Del… Vrátím se, ano?“ Šeptne k tobě Alexander tiše, měkce, než ucítíš další ruce, jak si tě přebírají. I kdyby ses chtěla bránit, nemáš jak. Jsi jako hadrová panenka, která jde z ruky do ruky.
„Nečekejte na mě.“ Zvedne generál tvář zpátky k Langleymu.
„Nebudeme.“
Jeho ruka sklouzne po tvé, než se vytratí ten hřejivý dotek a s tím i poslední nitky vědomí, které tě držely nad hladinou.
| ||
| |||
| Hostitelka Vera De Lacey I když z tebe spadne ta tíha, která halila místnost, v níž si pár hodin pobývala, nesáhneš po svých silách. Ona by to udělala… Avšak William říkal… A navíc, by je to mohlo zabít… A ty zbraně…. Je spousta důvodů, proč to neudělat. Stejně jako jich je dost, kvůli kterým by ses neměla ani chvíli rozpakovat. Přesto si nakonec zvolíš tu nekonfliktní variantu. Tu bezpečnější, alespoň tedy zdánlivě. A tak vykročíš společně s Elijou v doprovodu ostatních kamsi chodbou vedoucí k… schodišti?
Ano, vypadá to, že vás chtějí odvést kamsi nahoru. Elija pořád vypadá zvláštně zuboženě. I přes ten spánek, který si mohl díky tobě dopřát, působí zvláštně… strhaně? Kdo ví, co za tím je. Jestli je to jen odrazem těch několika dní, které strávil v temnotě sklepní cely a nebo je v tom ještě něco víc. Ty oproti němu působíš poměrně živě. I na to, že si se nevyspala. Ale jak dlouho to muselo trvat? Neměla si přesně, jak to odhadnout, ale určitě to bylo do pár hodin. Ani ses necítila pořádně unavená nebo snad žíznivá. Čaje tam nakonec bylo dost, i když po nějaké době vystydl. Každopádně, ať už se tvé myšlenky zatoulají kterýmkoliv směrem, tak to nic nezmění na tom, že začnete stoupat po schodech. Jsou to staré kamenné schody vedoucí do patra nad vámi.
Už jen to, že se ze vzduchu vytratí ta nepříjemná vlhkost napoví, že skutečně nejdete jen do dalšího sklepa. Další věcí, která dost napoví je pak chodba, do níž vstoupíte. Působí… obyčejně. Jako nějaká z chodeb v lepších jeruzalémských domech. Není tu zbytečná okázalost a zlacené lampy na každém metru, ale k nuzným obydlím to má skutečně daleko. Za okny je hluboká noc a dle naoranžovělé záře, jenž vykresluje na protilehlé stěně vaše dlouhé pokřivené stíny, poznáš, že musíte být stále ve městě. Kam jinam byste také zmizeli? Nový Jeruzalém byl centrum všeho… A ať už se mělo dít cokoliv, mělo se to stát na této svaté půdě.
Pokračujete tedy dál, až se Rosier zastaví před jedněmi dveřmi. Vezmee za kliku, otevře je a vstoupíte do poměrně honosně zařízeného pokoje. Oproti stroze vybavené chodbě je to poměrně změna. Viditelně jste se museli pohybovat v částech, které byly určené služebnictvu, aby nerušilo panstvo, když se pohybovalo po domě.
Místnost je vyvedená ve světlých barvách a naproti vám se stáčí schodiště. U jeho paty stojí štíhlá vysoká postava, jenž tu nejspíše na vás už čeká. Olivia Warder. Dáma, která vás sem oba přivedla a žena, na kterou jste oba měli vzpomínky i z minulého života, kdy byla známá jako Laylah. Jedna z vás. Jedna z Padlých.
Vlastně ji poznáš hlavně díky veršům než tomu, jak si ji pamatuješ z nedávné sešlosti. Černé vlasy jsou totiž ty tam a nahradily je čisté bílé vlny, které se jí vlní po bílo modrých elegantních šatech s vysokým límečkem a zlatým zdobením. Jedno se musí nechat, Olivie na sešlosti přátel módy nebyla jen kvůli krytí, ale skutečně o oblékání něco ví.
„Dobrý večer, už jsem se vás nemohla dočkat.“ Otočí se na vás a tenké rty roztáhne do vřelého úsměvu na uvítanou. Elija jí jej neoplatí, jak také jinak, a tak se její pohled stočí z něj k tobě. „Doufám, že vám ubytování přišlo dostatečné, slečno Crowfordová… Nebo mám spíše říct De Lacey? Nebo Davenport? Přiznám se, že s vašimi jmény je to poněkud složité.“
| ||
