Andor.cz - Dračí doupě online

Delilah Blair Flanagan

 Hledíš na tu scénu před sebou, a i když nechceš, stále se ti v hlavě vybavují podobnosti jinou. Kde byl původce všeho stejný. Ztracený. Tehdy stačil jeden a dnes… Dnes jich tam bylo tolik. Musíš se plně soustředit a napnout svou vůli, abys podobné řetězce úvah utnula v úplném prvopočátku. Moc dobře si věděla, že na jejich koncích bys nenalezla nic pěkného.

„To je nečekaný, ale docela šikovný talent?“ Nakrčí Daniel nevzrušeně rty i s cigaretou na tvou poznámku o stále lepším a lepším zvládání bezvědomí. Naproti tomu Alexander sebou trhne, snad jako kdyby jej jeho ošetřovatel píchl tou zahnutou jehlou až příliš hluboko a prudce se otočí.

„Del…“ Hlesne a tváří se u přelije směsice emocí, jak si uvědomí, v jaké situaci si jej zastihla a… Ne, takto si Alexandera nikdy neviděla. Vlastně i tom vězeňském transportu, který jej vezl na popravu, byl ve výrazně lepším stavu. Vyměňujete si tiché pohledy, zatímco se vám do toho nonšalantně vloudí Langley, který kmitne pohledem mezi vámi, než se jen nepatrně ušklíbne.

„Omlouvám se, asi jsme vás probudili. Máme tady s generálem co dohánět, že Alexi? Tak jsme se asi neudrželi.“ Osloví až nezvykle familiárně Alexandera, který na to ale nereaguje podrážděně, jak bys snad jindy čekala a jen trochu nevrle zamručí. Nikdo mu neříkal Alexi. Ne lidé, které si znala. Pouze ty. A teď i ten světlovlasý muž s cigaretou.

„Není... to vážné. Nemusíš se... bát. Měla by sis možná raději sednout. Vypadáš dost... pobledle a…“ Začne Alexander přesně dle očekávání tím stále nezvykle chraplavým hlasem a slyšíš, jak každé z těch slov až příliš pečlivě artikuluje. A určitě to nebude jen kvůli tomu, abys mu snad pouze dobře rozuměla. Snad by i pokračoval, kdyby Langley neudělal krok směrem k tobě.

„Není to nic smrtelného, ostatně tady Alexander má tuhý kořínek, ale taky to není něco, co by se mělo podcenit. Tyhle zranění od Ztracených jsou trochu něco jiného, než klasické sečná rány od mečů, průstřely, šrapnely… nebo medvědí drápy?“ Uchopí cigaretu mezi dva zakrvácené prsty a dlouze vyfoukne oblak dýmu, zatímco na tebe úkosem pohlédne.

„Danieli… To by stačilo.“ Zavrže Alexanderův hlas a trochu se narovná v zádech, aby toho dle bolestivého zasyknutí zase rychle litoval.

„Jestli víte, jak šít rány? Já to už pár let nedělal, tak trochu postrádám ten grif. Ale nemusíte se bát. Pacient si stěžovat nebude. Není to ten typ.“ Usměje se na tebe povzbudivě, než ti hlavou naznačí, abys přišla k nim.

Vidíš, že na stole je lavor s vodou, která už nabrala rudou barvu. Nějaké obvazy. Tam je zbytek Alexanderova oblečení a pak si všimneš, jak se Alexander po něčem na stole možná až nezvykle rychle natáhl, aby to schoval do ruky. Bylo to jistě něco menšího. Něco, co se mu vešlo bez problémů do dlaně. A něco, co se měděně zalesklo.

„Del, víš, že to nemusíš dělat… Ale… Hmmh.“ Povzdechne si Alex, než opět těžce skloní hlavu a trochu víc se zapře o stůl, aby se udržel v sedě.

„Nebojte, bude v pořádku. Jak jsem říkal… Tohle není něco, co by zastavilo zrovna jeho. Na to je příliš tvrdohlavý. Každopádně… Tam je pouzdro se šitím a vše potřebné. Pokud tedy chcete přiložit ruku k dílu. Nebo mi můžete asistovat. Nechám to na vás… Delilah.“ Osloví tě tvým křestním jménem, které si mu zcela jistě neříkala. Ovšem určitě tu už s Alexanderem nějakou dobu mluvili. Vyčteš to minimálně z několika již sešitých ran, které dle délky a stehů musely být jedny z těch nejošklivějších. Avšak stačí jen zběžný pohled na znaveného Alexe, aby ti bylo jasné stále není práce ani zdaleka hotová.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Najednou se vše jeví jen jako odosobněné divadlo. Divadelní scéna, která se před tebou odehrává. Skoro jako tehdy v tom zvláštním snu. Kdy po tvé levici seděl Elija a po pravici William. A v hlavě ti znějí Elijova slova, která doprovázela do popředí nastupující primabalerínu.

„Tuhle část mám rád.“ 

A možná. Možná teď je skutečně chvíle, kdy se stát tou ženou v popředí. Tou, ke které se upínají pohledy ostatních. Tou, která udává tempo celému představení.

Primabalerínou.

Protože nikdo jiný to za tebe neudělá.

„Ne, prosím… Nemůžete!“ Chytně tě Rosier pevně a musí tě celou obejmout a přitisknout ti ruce k tělu, aby tě měl vůbec, jak udržet na místě. Ty se ale divoce vzpouzíš. Dokonce ho okřikneš. Jako kdyby ses nepoznávala. A nebo poznávala spíše tu druhou. Zaznamenáš, jak v ten moment ztuhne a jeho sevření trochu povolí, ale to samo o sobě není k ničemu. Ne když… Najednou ji cítíš. Tu známou váhu zlatého kovu, který padne do dlaně jako ulitý. Tak to má být. Tam patří. A ty víš, jak ji použít. Moc dobře to víš. Skoro jako kdyby se ti do těla vrátily vzpomínky na ty dekády strávené v aréně. Ty pohyby zapsané do svalů, které věděly, jak správně se pohnout. Jak se vyhnout. Krýt se. Zaútočit.

Z tvých úst zazní poslední varování, než prsty obratně protočíš zlatou dýku v ruce do obráceného držení a bodneš. Je to zvláštní, ale ten pocit, když ostří protne kůži i maso, pro tebe v ten moment není ničím novým. Spíše očekávaným. Cítíš, jak hrot narazí na stehenní kost, po které se sveze v jednom dlouhém hlubokém řezu. Ta zbraň je opravdu ostrá. Ostřejší než kdejaká kvalitní ocel, i když čerstvě nabroušená.

Rosier vykřikne a ty na ruce ucítíš teplo. Tu vlhkou horkost krve, která ji zaleje, když vystříkne z čerstvé rány. Je jí… tolik. Muž jen klopýtne dozadu a padne k zemi, zatímco se kolem něj začne ihned rozlévat kaluž rudozlaté krve. Ve tváři je bílý a patrně upadá do šoku. Musela si přetnout tepnu na vnitřní straně nohy a… Ale nemůžeš plýtvat svými silami na to, abys teď zastavovala jeho krvácení.

Rozběhneš se. Čepelí přejdeš po své kůži. Víš to. Víš, že musíš zlehka. Jako vždy. Stačí jen trochu a kůže se podvolí ostří, aby se ti na ruce objevily pramínky krve, které se okamžitě vznesou do vzduchu v odpovědi na tvé volání. Rudé provázky se rozletí k zlatému stroji, který se stále točí a točí. Za doprovodu Elijova křiku, který… Pomalu utichá.

Obmotáš kovovou konstrukci svou vlastní krví a pokusíš se ji zastavit. Pár provázků se přetrhne, ale pak se kola zadřou, zpomalí a…

„A dost!“ Ozve se zlostný výkřik bělovlasé ženy, jejíž oči se stejně jako tvé zalijí zářícím zlatém a pak… Nevíš, jak se to stalo, ale něco – něco muselo přetnout všechny tvé provazce. Přesto si nic neviděla. Jako kdyby to byla nějaká neviditelná zbraň nebo snad její síla? Krvavé linky v ten moment ztratí sovu soudržnost a stane se z nich jen krvavá sprška, která se rozstříkne na zlatém přístroji, jenž se opět uvede do chodu a roztočí se jako dřív.

Elija… Je ticho. Už nekřičí. Vidíš, jak klečí na zemi, zhroucený. Tvář skrytou za bílými vlasy, než se prostě převrátí bezvládně na bok a padne na zem. Rozběhneš se k němu. Už tam skoro jsi. Olivia… Ne, ta tam stále stojí a sleduje tě. Nesnaží se tě zastavit. Proč? A v ten moment narazíš do neviditelné bariéry. Je to jako narazit v běhu do zdi. Před očima se ti na moment zatmí a to křupnutí, které si cítila ve svém obličeji doslova až v kostech, rozhodně nevěstilo nic dobrého.

Dýka ti vypadne z ruky a na chvíli zvuky kolem zalije šum a vše se rozostří. Poklesneš na kolena. Jsi kousek od něj. Vlastně by stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho, ale mezi vámi je na zemi zářící obrazec, který vytyčuje bariéru držící tě od něj… A nebo snad to, co se koncentruje kolem něj od tebe? Protože pak si toho všimneš. Jak Elijovo nehybné tělo začíná bíle zářit. Nejdříve vlasy, pak kůže, vše pohlcuje bílá záře.

„Pojď sem! Zatraceně! To tě rodiče neučili, neplést se do věcí, kterým nerozumíš?!“ Ucítíš, jak tě chytí za límec čísi ruka, která tě začne nekompromisně vláčet v sedě po zemi pryč od stále více a více zářícího těla.

Od stále zrychlujícího zařízení se ozývá neustále více a více hlasitější hučení, avšak také... Další série výstřelů. Tentokrát už také o poznání silnějších. Teď už sis byla jistá. Někde někdo v tomto domě střílel. Ať už to Olivie zaregistrovala a nebo ne, nevypadá to, že by ji to v tuhle chvíli jakkoliv zajímalo. Odtáhne tě pár metrů od středu místnosti, když v tom do té doby sílící bílá záře na moment vyplní vše kolem vás, než v podobě sloupu bílého světla vystřelí ke stropu.

A… ta prokletá věc začne zpomalovat, než se během pár vteřin dotočí. Symboly na zemi pohasnou a zůstane tam jen ležící tělo, které… nehýbe se. Ne, nevidíš, že by se jakkoliv hnul. Ani hrudník se nezvedá a neklesá. Prostě tam jen leží… Podobně jako Rosier, který zůstal v tratolišti zlatě pableskující krve.

„Hmm, co jsou schopní obětovat lidé kvůli slávě. Ta žena, by měla zajít ke zpovědi, a ne předstupovat před lidi. Tolik životů.“ 

Vybaví se ti, co k tobě tehdy v divadle sykl muž sedící po tvé pravici.

Pomalu spustím nohy z postele dolů a došlápnu bosýma nohama na dřevěné parkety. Svoje boty tu u postele nikde nevidím a vlastně nic, do čeho bych se mohla obout, ovšem příliš mne to netrápí. Ne… Tohle skutečně ne. Musím vynaložit všechny své síly i úsilí na to, abych se dokázala o sloupek zapřít a přitáhnout se k němu. „Uuhm,“ heknu neurčitě, když se ještě na chvíli musím o sloupek opřít a počkat, než si hlava uvědomí, kde je nahoře a dole. Všechno mě příšerně bolí a každičký sval v mém těle protestuje proti pohybu, do kterého své tělo nutím.

Rozhodně jsem už zažila lepší probuzení… Ale taky horší. Přeci jen jsem se probudila v posteli, v teple, oblečená v tom, co jsem si na sebe sama oblékla, nespoutaná, neomámená, bez zápalu, zlomenin nebo přeražené páteře… Dokonce v ložnici, a ne nějaké zatuchlé místnosti ani v cele bez oken a světla. Na okamžik se zarazím, když mi tenhle výčet proletí hlavou a… Něco je se mnou vážně… Špatně… Na krátkou chvíli semknu rty pevně k sobě a vydechnu jen nosem. Pustit se sloupku a odhodlat se k chůzi bez opory mne stojí nakonec trochu více přemáhání, než jsem čekala, ale hlasy znějící zpoza dveří jsou nakonec dobrou motivací.

Zšeřelá místnosti působí opravdu luxusním dojmem. Kontury dřevěných panelů i kožených tapet o Verchielovi vypovídají, že rozhodně nemá hluboko do kapsy. Ale… Ani to teď není důležité. Musím se soustředit na každý krok, kterým se pomalu blížím ke dveřím vedoucím z ložnice ven. Jeden krok, druhý, třetí a pak další a… Už jsem dost blízko na to, abych poznala, že se jedná o mužské hlasy. Jen si nejsem jistá… Kolik jich tam může… Kdykoliv jindy by mne to zarazilo a přimělo vyčkat ještě nějaký čas za dveřmi, teď ovšem bez přemýšlení vezmu za kliku a stisknu ji.

Uleví se mi, když se klika hladce pohne a dveře se bez odporu nechají otevřít na znamení, že tu nejsem zamčená. Ovšem… Tady veškerá úleva začíná i končí. V první chvíli zůstanu stát zaraženě ve dveřích, které nevedou do chodby, ale další ložnice. Panuje zde podobné šero, jen… Jako na povel nakrčím nos, když mne do něj uhodí zápach spáleného listí a ten těžký dusivý odér krve zanechávající na jazyku pachuť nikláků.

Má mysl vstřebává všechny ty detaily postupně, dochází mi to opožděně a… Pohledem jako na povel sklouznu k Verchielovi stojícímu u stolu. Štěstí. Skutečně štěstí. Ozvěnu těch slov slyším ještě pár úderů srdce poté, co očima zakotvím na dalším muži sedícím u stolu, kterým není… Nikdo jiný než Alex. Pootevřu rty a… Pokud jsem měla ve tváři vůbec nějakou barvu, tak i její poslední zbytky jsou definitivně pryč. Pohledem se vpíjím do ran, kterými je kůže na zádech doslova posetá. A dost možná nejen na zádech. Cítím tu sbírající se úzkost z toho, co vidím. Je tak moc… Potrhaný. Všude kolem něj tančí andělské zlato a z některých ran se stále hrnou rudé pramínky krve.

Některé z ran jsou zašité a… Prohnutá jehla s nití v Ambasadorově ruce s sebou přinese vzpomínku na jiný pokoj, jiný večer, jiného muže… Jak u něj klečím a pod prsty mi proklouzává zkrvavená kůže, když se snažím přitáhnout k sobě okraje rány po spáru Ztraceného, abych je mohla sešít jedním z uzlíků naučených v lékárně. Roztřeseně vydechnu, zatímco se zpovykaně snažím ve své hlavě zavřít všechny ty otevřené přihrádky s úhledně nadepsaným jménem „Noah“. Teď… Teď ne. Teď… Ne…

Přistiženě sebou trhnu, když na mě Verchiel promluví. Nebo spíše… Ke mně. Mým směrem? Krátké ticho, které nastane, protne Alexův hlas, který zní… Tak, jak vypadá. Ošiju se, jak se do mne okamžitě zabodne vlna výčitek svědomí. Takhle vypadá… Kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem tam přitáhla všechny ty Ztracené. Štěstí… Měl štěstí? Jen z myšlenky na to, že by ho neměl a… Tahle hořkost hrnoucí se krkem nahoru se polyká zatraceně obtížně.

„… s každým dalším bezvědomím to zvládám rychleji a rychleji,“ poznamenám tiše. „Já… Slyšela jsem hlasy, tak jsem…“ můj hlas se bez varování vytratí, jak znovu pohlédnu na Alexova zrasovaná záda a dojdou mi slova. Přesto dalším vratkým krokem překonám práh místnosti a jakkoliv bych se nejraději sesunula na zem u zdi vedle dveří, tak u ní zůstanu stát.
„Alexi…“ vyklouzne mi měkce zpoza rtů generálovo jméno prodchnuté úlevou i obavami, avšak vzápětí se opět zarazím, jak… Nevím, co… Nejistým a poněkud roztěkaným pohledem přelétnu mezi jím a… Langleym? Danielem? A udělám další váhavý krok do místnosti. Ruce držím sepnuté na břiše, zatímco si tisknu v dlani vlastní prsty a… A… Ještě chvíli se topím v tom šoku, že… Vidět ho… Takhle… Se vší tou krví a ránami a…

„Jak… Jak moc vážné… To je?“ vydoluji ze sebe nakonec, ačkoliv ten dotaz směřuji spíše k světlovlasému muži, generála znám už dost dobře na to, abych věděla, že by mě i v tomhle stavu ubezpečil o tom, že to přeci není nic vážného. „Já… Můžu… Pomoci, tak. S čímkoliv, co je třeba,“ pokračuji dál už o něco málo jistěji. Rozhodněji.

„A ne. Nepotřebuji si jít lehnout zpátky, je mi už dobře,“ zalžu vzápětí dříve než mě kterýkoliv z těch dvou stačí poslat zpátky do postele.

Delilah Blair Flanagan

Víčka se ti klíží, ale jen co trochu ztěžknou, trhneš sebou poplašeně, jako kdybys zaslechla výstřel. Nemůžeš usnout. Ne teď, když víš, co je tam někde hluboko. Ne, není to strašidlo schované pod postelí, ale něco mnohem horšího. Něco, co je přímo v tobě a teď už víš, že to čeká… vyčkává… A nejenom to. Může ven. Těžko říct, jak snadné to pro něj je a za jakých podmínek se může prodrat na povrch. Přesto už jen to pomyšlení je…

Pohneš se a postupně se podepřeš na rukou v neznámé posteli. Opět. Je to asi lepší, než se probudit na promrzlém chodníku, ale i tak… Ten prvotní šok je i tak nepříjemný. A i když si v hlavě poskládáš, že tohle bude dost možná místo, kam tě odnesl Verchiel, moc ti to nepřidá.

„Nečekejte na mě.“

„Nebudeme.“

Připomenou se ti ta poslední slova, která si pamatuješ ještě před tím, než tě proud nevědomí unesl na to zvláštní místo. Do mrtvého světa za tvou druhou… polovinou. Viditelně jste skutečně nečekali. Ať už uteklo, kdo ví kolik času.

V posteli však zůstat nemůžeš. Víš, jak by to dopadlo. Usnula bys. A to je teď to poslední, co potřebuješ. S přemáháním se tedy posuneš na kraj postele a spustíš bosé nohy na zem. Ne, boty tu nikde nevidíš a ani žádné pantofle. Budeš tedy muset vyrazit bez nich. Vrávoravě vstaneš a můžeš poděkovat vyřezávanému kousku nábytku za jeho podporu, která zabránila tomu, aby ses zhroutila rovnou na zem. Takhle rozbitá ses už dlouho necítila. Ne jako Probuzená, pro kterou nějaká únava nebo snad následky alkoholu nebyly nikdo dlouhotrvající problémy. Tentokrát ale byla zaplacená vyšší cena a tvé tělo se stále ještě nedalo plně dohromady. Probuzená neprobuzená.

Vyrazíš tedy ke dveřím, které jsou umístěné na stěně obložené dřevěnými ozdobnými panely a pár draze vypadajícími tapetami. Dost možná je to kůže. Hlasy zesílí, ale ne natolik abys rozuměla, o čem spolu mluví. Dle jejich nízko položených tónů, ale vcelku spolehlivě určíš, že půjde o muže. Kolik? Dva? Tři? Nevíš. Ale to jistě brzy zjistíš.

Vezmeš za kliku a… ne není zamčeno. Otevřeš dveře do další potemnělé místnosti. Ale není to však chodba, jak sis původně myslela, ale vedlejší pokoj, který se dost podobá tomu tvému. Do nosu tě ihned uhodí známá vůně tabáku a také charakteristický železitý odér, který doslova můžeš cítit na jazyku.

„… až tak? To jsi měl skutečně štěstí.“ Zaslechneš známý hlas. Verchiel. Nebo jak mu to Alex říkal?  Langley? A k hlasu patří i tělo. Vidíš ho tam, jak stojí u stolu, u něhož je hned několik židlí a na jedné…

Alexander se předklání a opírá se lokty o desku stolu, zatímco těžce oddechuje. Je vysvlečený do půli těla a ty tak můžeš vidět známé rudé vlasy spadající mu po ramenou. Tu rudou barvu, která se táhne až… Ne, stačí ti jen chvíle, aby ti došlo, že ne vše to jsou jen prameny vlasů. Vidíš hluboké rány, které se mu táhnou na zádech a dost možná i na zbytku těla, které však odtud nevidíš. Některé stále ještě krvácí i jako Probuzenému a jiné už vypadají… zašitě? I tak se kolem vznáší spousta drobných zlatých částeček tančících vzduchem ve svém zdánlivě malebném světelném divadle.

Až teď si všimneš, že světlovlasý muž, který tě vyvedl z podzemí, drží v ruce jehlu s navlečenou nití a mezi rty svírá cigaretu, která mu trochu poklesne, když se po tobě ohlédne. Rozhodně nevypadá jako typický doktor. Ale to jsi vlastně nebyla ani ty, když si Noahovi zašívala rány po spárech Ztraceného.

„Hmm, vida. To bylo rychlé probuzení.“ Zamumlá, zatímco s jehlou v krví zbarvených rukách hledí tvým směrem.

„Co? Co zase, Danieli?“ Připomene se trochu chraplavě Alexander, který viditelně ani nezaznamenal tvůj neohlášený příchod.    

„Vím to.“ Ta dvě slova pronesená Ztraceným mne neskonale děsí. Ví to. Zná všechny moje pocity, touhy, zná… Mě. Za všechny ty roky se mnou… Lépe než kdokoliv jiný. Přesto… A možná i právě proto ho odmítnu. Nemohu mu dát ani hodinu svého života natož celý sedmý den po zbytek mého života. Nedovolím mu, aby se stal mnou… Už tak jsem musím čelit věcem, které jsem spáchala ve jménu vlastního rozhodnutí, natož kdybych si k nim měla přidat ještě činy Ztraceného. A… Kdyby se to někdo dozvěděl… Nejen Alex, který… Z představy, že by… Ne. Ne. Zavrtím hlavou a vyženu to rychle z hlavy.

Trhnu sebou, když zahlédnu záblesk následující… Smích. Trhavý, řezavý smích zarývající se hluboko do hlavy. Je to tak… Nepřirozené… Vidět něco takového smát se. Běhá mi z toho mráz po zádech. Semknu rty a jen s vypětím své vůle se přiměji zachovat aspoň zdánlivý klid. Nepohnu se dokonce ani ve chvíli, kdy se ke mně Ztracený prudce skloní. Tady… Tady mi neublíží. Tady mi nemůže doopravdy ublížit. Snažím se opakovat si tu mantru tiše v duchu.

Ovšem to, co mi Ztracený řekne… Žaludek se mi bolestivě stáhne a srdce mi vletí málem až do krku. Oplácím mu pohled s čirou hrůzou z toho… Z toho, co mi tu právě naznačil. „Ne…“ vydechnu rozechvěle. „Ne. Tohle… Tohle nic neznamená,“ vydoluji ze sebe těch pár slov chabého odporu. „Nic to neznamená,“ zopakuji o něco hlasitěji, v tváří tvář zubatému úšklebku.

A pak… Pak těmi pár slovy zpečetí naše jednání. Válku? Nadechnu se. „Ne, počkej…“ vyhrknu, ale už je pozdě. Příliš pozdě. Celá se musím nahrbit a rozkročit, aby mne poryv prudkého větru nesmetl na zem, ale… Je to marný boj. Tlak sílí, vlasy mi divoce vlají a zvuk kutálejících se kamenů zní čím dál hlasitěji až… Musím ustoupit. Jeden krok. A ještě jeden. Snažím se… Na Ztraceného… Zakřičet. Zastavit ho. Ještě chvíli, ne takhle… NE!

Upadnu. Cítím, jak se mnou něco prudce škubne dozadu a já i můj křik se zalknou v temnotě, do které mne to vtáhne.

Chvíli bojuji s tíhou ležící na vlastních víčkách, než se mi přeci jen podaří otevřít oči. Ztěžka oddechuji jako bych právě odněkud doběhla. Srdce mi ještě chvíli poplašeně tluče, ovšem s každou další minutou se jeho rytmus zpomaluje a uklidňuje. Ztěžka polknu a opatrně se pohnu. Tělo proti tomu pohybu protestuje, svaly mne stále bolí a připadám si jako bych měla ruce i nohy obtěžkané závažím. Pootočím hlavu, zatímco kolem sebe dezorientovaně mžourám a pohledem kloužu po tom cizím pokoji, který… Nepoznávám. Asi bych si měla začít zvykat, že se probírám v neznámých pokojích a ložnicích, ale… I skrze clonu vyčerpání se nakrátko probojuje ten záchvěv úzkosti z cizího prostředí.

Tohle totiž rozhodně není hotelový pokoj. Rozhodně… Rozhodně to je luxusnější než hotelový pokoj v Shaddy Oak nebo jak se to místo jmenuje… Jsem… V Zahradách? Působí to tak. Roztěkaně se rozhlížím kolem sebe a… Připadám si tak… Zvláštně a… Ztraceně. Těžce polknu knedlík, co se mi tvoří v krku. Je to pokoj. Ne šedivá pustina mrtvého světa. Přesto… Přesto ve mne celé to setkání stále rezonuje. Dost… Dost na to, abych se nejraději stočila pod přikrývkou na bok a… Vlastně nevím co. Rozbrečela se? Křičela do polštáře? Já… Nevím, jak… To dostat ze sebe ven. To napětí. To… Všechno…

Přinutím se vytáhnout z pod přikrývky ruku a promnu si tvář. Jsem pořád tak strašně unavená… Ovšem navzdory tomu se v dalším okamžiku posunu a vzepřu na rukách, abych se vytáhla do sedu. Měla bych zůstat ležet, vyspat se z toho, ale to je přesně to, co v tuhle chvíli nedokážu. Strach zavřít oči a podvolit se náruči spánku je… Příliš velký. Pořád ho slyším. Když můžu já za ním… Znamená to, že může on… Proniknout na povrch? Do mých snů? Nebo… Ve spánku… Převzít… Ne, ne, ne…

Dech se mi opět zrychlí a já nevím, jestli rozrušením nebo námahou.

Ovšem jedním si jsem jistá. Nemůžu jít spát. Už nikdy nemůžu jít spát. Zoufale si vjedu prsty do vlasy a… Vzpomínka na Dumah, jak sedí na posteli a celé hodiny a hodiny zírá na plamen hořící svíce, jak se snaží ani na vteřinu nepodvolit spánku… Mi zrovna nepomůže.

Odhrnu přikrývku a pomalu spustím nohy z postele. Boty mi někdo zul, stejně tak mne svlékl z přebytečných vrstev oblečení. Verchiel? Je tohle… Asi jeho dům. Tohle mi už vůbec není příjemné. A ačkoliv bych se nejraději svalila zpátky do postele, neudělám to. Žádná postel. Žádné teplo. Žádný spánek. Žádný… Náhle zpozorním. Jako bych slyšela… Hlavu pootočím směrem ke dveřím, zpoza kterých zaznívá hovor…? I to mi stačí. Kdokoliv tam je… Musím… Vrátit se na hotel. Cesta… Cesta mě určitě probere.

Nemyslí mi to zrovna jasně a připadám si tak děsivě otupěle, když se pokouším vstát. Rukou se musím zachytit za vyřezávaný sloupek postele a zapřít se, abych se dostala na nohy. Tohle rozhodně… Nebylo tak lehké, jak jsem doufala. Přesto se nenechám odradit vlastní slabostí. Tohle prostě… Já nevím, rozchodím. A tak se malátným krokem vydám přímo ke dveřím i těm, kteří za nimi stojí v chodbě.

Cokoliv, jen abych znovu neusnula.

Delilah Blair Flanagan

Nabídka byla vyslovená. A rozhodně nemůžeš říct, že by nezadrnkala na ty správné struny. Některé ty přísliby toho, co by ti to přineslo, zněly až příliš dobře. Přesto… přijít o kus své svobody. I kdyby to měl být pouze jeden den ze sedmi, stále by ta věc jednala ve tvém jméně. Nosila tvou tvář, tvé tělo a lidé by ji nazývali stejným jménem. Delilah.

Oslovoval by to Alexander stejně jako tebe? Myslel by si, že jsi to ty? A jak dlouho by trvalo, než by to celé prohlédl? Skoro ti až zazní v hlavě ten nezaměnitelný tón, jakým vyslovuje tvé jméno.

Ne, nemůžeš přijít o sebe. I kdyby to byl byť jen kousek.

„Proč myslíš, že jsi tady? Děvče? Hranice mezi námi se drolí. Stále více a více… A pokud můžeš ty sem…“ Nechá větu nedokončenou v jasném příslibu a ústa plná ostrých zubů se křivě zašklebí.

☩

Rozlepíš oči. Jde to ztuha. Stále si připadáš tak děsivě unavená. Ale jsi při smyslech. Žiješ. Dokonce i ovládáš své tělo, jakkoliv je každý pohyb nezvykle těžký. Uvědomuješ si, že ležíš v posteli. Nad sebou vidíš nebesa, která podpírají umně vyřezávané dřevěné sloupky. Rozhodně to není postel tvého hotelového pokoje ale něco mnohem lepšího a měkčího. Když se rozhlédneš, zjistíš, že ležíš v místnosti, která vypadá jako velmi vkusně zařízená ložnice v nějakém sídle ze Zahrad. Ovšem je těžké říct, jaká je denní doba. Okna jsou zatažená těžkými rudými závěsy a zdá se, že je za nimi šero. Celý pokoj je tak spíše patrný v konturách než ostrých detailech.

Ležíš pod teplou přikrývkou a na sobě máš oblečení, ve kterém si vyrazila na aukci. Jen boty a svrchní vrstvy oděvu ti někdo sundal, takže jsi zůstala pouze v košili a kalhotách.

Je tu ticho… Avšak po chvíli si povšimneš ještě něčeho. Tichých zvuků, které se sem linou skrz nedaleké zdobené dveře. To, jak se zvuky proplétají jeden mezi druhý naznačuje, že půjde dost možná o rozhovor. Těžko však říct koho.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Kousky rozhovorů, náznaků, se ti začnou řadit v hlavě jeden za druhým a to, k čemu vedou, není vůbec povzbudivé. Vlastně ani trochu. Pokud máš snad pravdu… Jak by toho byli schopní? Ovšem odpovědí se nedočkáváš. Ostatně na Olivii je vidět, že ráda mluví o tom, o čem zrovna chce a necítí se povinna vám jakkoliv odpovídat na vše zvídavé dotazy. Tedy především tobě.

Začínáš toho mít už dost. Dost toho všeho. Elija možná není schopen nic udělat, ale ty ano! Máš svou moc. Máš vše… A pak si vzpomeneš na to, o čem jste mluvili s Williamem. Všechno má svou cenu a pokud bys po ní sáhla, mohlo by to přivolat další Verše? Přitáhnout její stín zase o něco blíž tobě? Ovšem spíš než to, bys sama překročila jistou hranici. Musela bys zabít. Tentokrát chladnokrevně s jasným rozmyslem. Žádný afekt, chvilkové zastření smyslů, nic na co bys snad mohla něco takového svést.

Strčí do Elijaha a ty ucítíš, jak se to v tobě celé pohne. Vzedme. V očích ti zaplane zlato a vnímáš to chvění síly, jenž v tobě dříme. Stačilo by tak málo. Jedno rozhodnutí. Vnímáš krev dvojice mužů vedoucích Eliju a tep jejich srdcí. Tvůj prudký pohyb neujde pozornosti ostatních. Všimneš si toho, jak se po tobě ohlédla Olivie, oči přimhouřené do úzkých štěrbin. Připravená… k čemu vlastně. Ať už Laylah měla jakékoliv dary od Otce, ty sis je z Veršů nepamatovala. Přesto ti bylo jasné, že vás tu nenechá jen tak bláhově nenechá pobíhat a kazit její plány. Ne, když už vás dostala na jedno místo a muselo se nechat, že rozhodně rafinovaněji, než kdyby tě chytila před hotelem a přetáhla ti pytel přes hlavu.  

Neuděláš nic. Nakonec se rozhodneš nedělat nic. William by… Těžko říct, co by na tohle řekl William. Pokud se k tomu bude vůbec moci někdy vyjádřit. Zlato v tvých očích pohasne a hlava smířeně poklesne jako u zvířete, které moc dobře ví, že jej vedou na porážku, přesto… nevzdoruje.

 „Rozumná.“ Dočkáš se pochvaly od Olivie jako poslušný pejsek.

Naproti tomu Elija… Když zahlédne zlatý mechanismus, který má dobře pár metrů do šířky, jeho oči se rozšíří a zalijí zlatou září, aby poklesl v kolenou, jak jej přemůžou Verše. Zdánlivě bezvládné tělo zachytí dvojice mužů, jenž jej doteď sem tam usilovně postrkovali.

„No… tohle pár věci usnadňuje.“ Mlaskne Olivie viditelně příliš nerozrušená vývojem situace. „Myslela jsem, že dámy půjdou první, ale asi bude menší změna programu.“ Pokyne mužům, aby Eliju odtáhli blíže k tomu podivnému přístroji. U tebe zůstane pouze Rosier těkající pohledem kolem vás, z kterého vnímáš vzrůstající nervozitu.

Zatímco Eliju položí na zem, která na první pohled působí obyčejně, na ten druhý si všimneš, že je na ní nakreslený nebo v ní snad vyskládaný nějaký složitý obrazec s kruhem uprostřed, v němž právě skončí ležet bělovlasý muž.

„Sundejte mu to. Už to nebude potřeba. Naopak by to mohlo rušit proces.“ Promluví Olivie, která otevře jednu ze skříněk a vytáhne z ní trojici zlatých schránek. Zdánlivě působí stejně, ale jsi příliš daleko na to, abys viděla přesné detaily. Přesto je poznáváš. Zerachiel by je poznala. Byly to Relikviáře. Nebeské Relikviáře určené pro uchovávání nejmocnějších artefaktů Zlatého města. Věděla jsi to moc dobře. Měla si jeden doma. Tvůj manžel ho měl. Pak Robert. Nakonec William. Kolik strastí jeden takový předmět způsobil. A teď hledíš hned na několik dalších…

Nevidíš přesně, co Olivie dělá, ale vypadá to, jako kdyby na jejich vršky prostě kreslila prstem. Zlatý kov se v místě jejího doteku slabě rozzáří a ozve se první cvak. A bělovlasá žena vytáhne ze schránky první kousek zlatého kovu připomínající střep. I tenhle pohled je pro tebe až nepříjemně známý. Přesto už od pohledu poznáváš, že tohle není ten kousek Zrcadla, který si měla tehdy v rukou. Tehdy v Elijově sídle, kam tě schoval před světem, když se tě jeruzalémské policie pokusila zastřelit. První kousek zasadí do jedné z kružnic a přejde k další.

Mezitím vidíš, jak Elijovi dvojice mužů vyhrne rukávy, které do té doby halili zvláštní kovové náramky nebo něco na způsob pout? Znaky na jejich obvodu dobře připomínají místo a dobu, ze které ty kousky pocházejí. Odepnou je a vzdálí se od jeho bezvládného těla, které… které se lehce pohne.

Olivie zakreslí další z klíčů na Relikviář a ozve se další cvak. Rukou protočí jednu z kovových kružnic, která se s tichým cvakáním přetočí a na další z míst upne už druhý kousek Zrcadla.

Od Eliji se ozve ostrý nádech a začne se postupně podepírat rukama a zmateně rozhlížet kolem. Je zvláštní vidět někoho jiného, který se právě probral z Veršů. Působíš také vždy tak ztraceně? Jeho opět už modré oči zavadí o tebe, o ten jediný ostrůvek bezpečí, jakkoliv falešný. Je ti jasné, koho v tobě v ten moment vidí. Čteš mu to z očí. Tak se na ni vždy díval on.

Olivie zvedne další a již poslední Relikviář a aniž by ji jakkoliv rozrušovalo, co se zde děje. Snad jen… možná pracuje trochu rychleji. Poslední cvak a poslední ze střepů upnutý do toho podivného mechanismu, ke kterému se stočí Elijovy oči a v ten moment v nich zahlédneš pochopení a… něco co tě znepokojí ještě víc. Nefalšovaný strach.

„Ne… ne nene.“ Zašeptá téměř bezhlasně. Jindy melodický hlas mu drhne v sevřeném hrdle. „To nemůžeš! Laylah!“ Křikne a šlehne pohledem po ženě stojící u mechanismu, jenž se na něj jen chladně otočí.

„Tak zněla naše dohoda. A já plním své sliby.“ Odpoví mu a s tím zabere za jednu z obručí, jako kdyby prostě chtěla roztočit kolo. A skutečně… Cvakání ozubených koleček se rozezní silněji a nabere na obrátkách společně s tím, jak se soustava kružnic dá do neustále zrychlujícího pohybu.  

„Ne… Ne, ta dohoda byla změněná! Nepamatuješ si… Aghhhh!“ Zlomí se jeho volání do bolestivého výkřiku, jenž se odrazí od stěn sálu a křečí zkřivenými prsty si zajede do sněhobílých vlasů. Kolem Elijaha se rozzáří série symbolů v zemi a už i ty cítíš na kůži silné mravenčení. Energie v této místnosti se začíná koncentrovat. Je jí tolik. Až máš pocit, že se ti v zorném poli sem tam zableskne bílá hvězdička. A pak ten křik… ten nervy drásající křik plný agónie…

A pak ještě něco… Je to vlastně dost tichý zvuk, ale přesto poměrně charakteristický. Slyšela jsi ho již tolikrát.

Výstřel.

Je to… Zvrácené. Vidět na kolik se do Ztraceného otiskla má podstata. Já. Všechna ta staletí, kdy jsme se křivili a ovlivňovali navzájem se na nás obou nenávratně podepsala. Díval by se na něj vlastní druh s odporem, který jsem cítila i já sama k sobě při pohledu na jeho černá křídla a tetování? Z představy, že by se snad pod tou kápí mohly ukrývat i vlasy podobné barvy jen podkreslující naše prolnutí… Ovšem… Proto tu nejsem. Ne. Mluvíme zde spolu z úplně jiných důvodů. O spojenectví. O světě, který nestojí za záchranu, a přesto vím, že přesně tenhle svět zatratit nesmím, i když bych si nepřála nic jiného.

A to jen kvůli němu. Nepotřebuji věčnost po jeho boku, stačilo by mi… Stačilo by mi pár klidných let daleko od tohohle všeho. Několik roků života, jaký Kamael s Dumah nikdy nemohli mít, bez povinností nebeského generála a jeho pobočnice, bez serafínských intrik a smrti číhající na každém rohu na jediný chybný krok. Ať si svět klidně shoří, jen ať skončí to nekonečné martyrium bolesti a zoufalství. Ale… Ale vím, že jakkoliv se Alex snaží nekráčet ve stopách toho, kým byl… Tak… Na té ulici zaváhal jen chvíli. Chvíle stačila, aby mě nechal v náruči cizího muže a… A otočil se. Odešel vstříc své povinnosti…

Stále ty stejné chyby. Stejné vzorce.

Vyřčené takhle nahlas někým, kdo měl možnost všechny mé životy sledovat to zní… Tak krutě. Nepříjemně. Jen to potvrdí to, co jsem si myslela… „Skončil aspoň jeden z těch životů… Šťastně?“ Ani nevím, proč se na to ptám. Jak by mohl? Pokud jsme dle Alexandera nestárli, tak… Tak to znamenalo, že… Vlastně… Nejsem si jistá, zda vůbec chci slyšet odpověď. Zda Ztracený vůbec chápe, co to znamená šťastný konec. Protože to nakonec nevím ani já.

Nicméně to, o čem Ztracený mluví je pro mne… Nové. Matka. Jiskra. „Jaká Jiskra? Komu… Jak… Já… Nechápu, o čem to mluvíš…“ hlesnu a mimoděk se společně s gestem Ztraceného rozhlédnu kolem sebe. Takže… Tohle čeká Jeruzalém? Celý smrtelný svět? Černobílá pustina bez života… Bez lidí, zvířat, bez nás…

Vydechnu a mimoděk na okamžik obejmu sebe sama, zatímco na mne Ztracený hledí. Nakrátko strnu a kousnu se do vnitřku rtu tak silně až to zabolí. Rozbít to kolo… Vybaví se mi má vlastní roztřesená slova. Jak visím ve vzduchu a kolem mne leží desítky mrtvých. „Jen jsem chtěla rozbít to kolo.“ Jen… Jsem… Chtěla… Rozbít… To kolo… „Já… Ano… I ne. Nejsem si jistá… Nevím, co chci,“ šeptnu.

Nakonec jsem to já, kdo po tichu, které se mezi námi rozhostí, promluví. Tentokrát jasně a přímo. Bez přešlapování kolem, bez vytáček a pěkných slov. Toho… Toho už mám dost. Všech těch plánů v plánech…

Nechám Ztraceného mluvit. Přednést nabídku spojenectví, kvůli které zde jsem. A… Přistihnu se, že na něj strnule hledím s očima rozevřenýma dokořán. Srdce mi buší, naléhavě tepe v hrudi. To, co mi Ztracený nabízí… Jakmile zmíní Fernsbyho, dech se mi na okamžik zadrhne v hrdle. Nosí v sobě zlatou krev? Tak… Proto jsem na něj nedosáhla? Ale… Není jedním z nás, to přeci… Zlatou krev… Ošiju se a přešlápnu z nohy na nohu, zatímco prsty zatnu v dlaň. Takže… Má někde někoho jiného z nás? Svoji vlastní zásobu zlaté krve, kterou…  Ovšem tohle není jen o Fernsbym. Zdaleka to není jen o Fernsbym.

Ztracený toho nabízí hodně. Ovšem sám nežádá málo. Jeden den. Každý sedmý den mého života. Jak dlouho nad touhle nabídkou přemýšlel? Ostatně… Měl na to celou věčnost. Mluví tak jistě a… Děsivě vemlouvavě. Jeden den ze sedmi. Jeden den, kdy budu plout ledovým oceánem nicoty, obklopena tichem, bezčasým klidem a mírem, který jsem za svého života nikdy nepocítila.

♫♪♪♫

Ztěžka polknu a s přivřenýma očima skloním tvář, na kterou dopadá jeden z paprsků bílého světla. Jedna má část… Chce tu nabídku přijmout, uzavřít ten pakt. Už nikdy se nemuset bát… Mít moc, která by mne dokázala ochránit, ochránit vše, na čem mi tolik záleží… Zbavit se všech těch monster skrytých za lidskou tváří, pomstít se a… Než bitva rozhodne…  Je tak lákavé na to kývnout. Rozbít to kolo, to zatracené kolo…

Ovšem… Není to jen jeden den v týdnu. Je to… Je to šest dní života ve strachu, akorát z něčeho jiného. Z toho, že bude mít bezpodmínečnou kontrolu nad mým životem někdo jiný. Z okamžiku, kdy vypluji nad hladinu, z toho, co uvidím, dozvím se, zaslechnu… Při pohledu na bytost, která se nade mnou tyčí se mi nechce příliš věřit tomu, že by ten den chtěl využití jen k tomu, aby si zašel na kávu a dobrý oběd.

„Ten kněz tam byl, když jsi se dostal nad hladinu. Když jsi převzal kontrolu… A stále žije… A ty mi teď nabízíš, že mi dáš moc se ho zbavit? Jak… Jak příhodné, Ztracený,“ promluvím po několika minutách mlčení. Pomalu otevřu oči a zvrátím hlavu dozadu, vstříc pohledu Ztraceného.

„Já… Nemůžu to přijmout. Nemůžu ti dát, co si žádáš. Není to jen jeden den, jsem to… Jsem to já…“ vyslovím nakonec své rozhodnutí, ačkoliv… Můj hlas nezní ani trochu rozhodně a pevně, chybí mu síla víry v to, že dělám… Že jsem se rozhodla správně. Protože… Protože já… Nevím. A je to nakonec opět jen ta jedna tvář, která mne přiměje zůstat… Stát na zemi. Nebýt Alexe… Neměla bych o čem přemýšlet. Jenže… Já mám. Není to jen sedmý den mého života. Zdaleka ne…

Tak proč mám pocit, že právě teď dělám chybu?...

Přesto… Neudělám to. Neuzavřu další dohodu s ďáblem šeptajícím mi do ucha to, co tolik potřebuji slyšet…

Delilah Blair Flanagan

Stojíš před Ztraceným, který už není pouze Ztracený. Stejně jako ty nejsou pouze jedna ze služebníků božích. Ostatně to jsi mu nikdy nezapomenula. To, že on mohl za to vše. Za to, že vás opustil a nechal napospas světu, který byl pro vás vytvořen. Napospas vám samotným. A někdy… Někdy sis opravdu říkala, jestli za to tenhle svět stojí. Jestli by nebylo líp bez něj. Však co je v něm za spousty utrpení a bolesti? Tvůj pohár už rozhodně přetekl a dovedla sis představit, že byly i mnohem krutější osudy. Zároveň tu ale bylo jedno světlo, plamen ve tmě, který stále hořel a kvůli kterému ještě tohle všechno snažení mělo aspoň nějaký smysl. Přesto bylo by naivní myslet si, že jeho čeká dobrý konec. Takoví jako on nekončí dobře. Ne v tomhle světě.