Andor.cz - Dračí doupě online

Jacob White

♬♬♬♬♬

„Tak tedy zítra v parku.“ Natáhne se pan Compton po objednaném panáku nějaké průměrné pálenky, kterou tu rozlévají, ale nevypadá to, že by nad tím snad ohrnoval nos. Tebe samotného to zapálí v krku a… nic moc dalšího. O nějaké vybrané chuti se nedá moc mluvit a srovnávat to s tím, co sis vytáhl z baru u Edrica, by byl snad hřích. Přesto je to přesně takové pití, které pan Talbot docení na rozdíl od Jacoba Whita.

„Jistě jistě, jsme domluvení. Tak pěknej večír. Uvidíme se zítra.“ Opře se do opěrky židle, která tiše zapraští, zatímco ty položíš na stůl pár mincí vedle dvojice prázdných panáků a necháš pana Comptona, aby zde zase chvíli nerušeně pobyl, ať už sem chodí z jakéhokoliv důvodu.

Oblékneš si kabát a bez dalšího zdržování vyjdeš ke dveřím z Černé labutě. Ruch hospody necháš společně se zavřenými dveřmi za sebou. Do těla se ti opře chladný vzduch, který se v prvních chvílích zdá po pobytu v tom zakouřeném a vydýchaném prostoru snad až ledový. Alespoň ti to vžene trochu krve do žil a rozproudí mysl. Ne, ta dvě piva a jeden panák nestačili k tomu, aby ti snad nějak zastřely úsudek a vlastně ani nepomohly spát.

Myšlenky se tak rozeběhnou a ty začneš kalkulovat. Spřádat plány na zítra. A pak? Pak se uvidí. Je tu stále spousta neznámých, které nelze předvídat. Ostatně už to, že je město v takovém stavu, jsi skutečně nečekal. Obrovská megalopole, ve které se šíří strach a chaos. Centrum současného světa, které se propadá do temnoty, aby s sebou stáhlo jeho zbytek jako rostoucí černá díra.

Kouř z cigarety stoupá k hvězdnému nebi, z něhož není skoro nic vidět. Ale ty víš, že hvězdy tam jsou. Vždy tam jsou. I když je jeden někdy nevidí, neznamená to, že se jen tak ztratily. Mít v sobě kus duchovního, připodobnil by to i křehké vidině naděje, avšak… Na tyhle řeči nikdy moc nebyl ani pan Talbot a ani pan White.

Do postele uleháš jako i předchozí noc. Kovový rám zaskřípe a obklopí těch pach plísně, kterým je nasáklá celá tahle budova. Agnes jsi nenašel a vlastně jí nejsi zatím o moc blíž, ale alespoň se to nějak celé hýbe. Alkohol z lahve, která je už prázdná a stojí u okna jako němá stráž, hřeje pod kůží, kde se šíří ta příjemná malátnost i otupělost. Sice jsi toho u Černé labutě nevypil dost, ale to jsi teď už zcela jistě dohnal. Teď se ti bude spát více než dobře. A i kdyby tě někdo chtěl rušit, tak židle u dveří poslouží jako dobrý budíček. Tedy… nezbývá než doufat.

Chvíli mžouráš do stropu, ale netrvá to dlouho a oči se ti zavřou. Zůstane jen chvilkový vjem zatuchliny smíchané s pachem kouře, kterým nasáklo tvé oblečení. A pak… Pak už není nic.

☩

*Buch… buch*

Vytrhne tě z neurčitě dlouhého spánku nějaký tlumený zvuk. Máš pocit, jako kdyby ses probouzel s ženským křikem v uších, ale nic takového už však neslyšíš. Pouze ty podivné rány. Možná to byl spíše sen. Nic víc.

*Buch*

Ozve se zase. Zní to jako nějaká tupá rána. Nejspíše z vedlejšího pokoje nebo snad chodby? Nevíš. Místní nocležníci tu ale byli dostatečně divní na to, aby sem tam do něčeho po večerech mlátili. Nebo do někoho. Alkohol proudící ti tělem stále vnímáš. Nemohl si spát rozhodně moc dlouho. V kombinaci s tvou rozespalostí by nebylo zas tak těžké zavřít oči a zase usnout. Když v tom…

*BUCH!*

Náraz do tvých dveří je stejně silný jako nečekaný. Zámek se pod nárazem vyštípne a z futer odletí jen pár třísek. Židle v porovnání s tím jen tiše, skoro až nesměle ťukne o podlahu, když ji to celé odhodí. A pak tě polije ten známý pocit, po kterém se ti převrací žaludek a naskakuje husí kůže. To něco cizího vstoupí do místnosti…

Vidíš to jako ve snách. Možná je to sen. Jeden nikdy neví. Ale jeví se to až příliš reálně. Příliš stejně jako to, co jsi tehdy před dávnými časy zažil v jeruzalémském podzemí. Dva páry kloubnatých končetin, které vypadají příliš slabé na to, aby dokázaly vyrazit dveře z pantů tak snadno, se roztáhnou do stran. Na tenkých a až příliš dlouhých prstech si všimneš ostrých drápů. A ano… Je to zvláštní, že si smysly v tak vypjatých situacích všímají tak nepodstatných detailů, ale vidíš to – jak se některé lesknou čerstvou tmavou tekutinou. Dost možná krví. Kapka odkápne na už beztak špinavou podlahu…

Hlava podobná lebce potažené šedou vyschlou kůží rozevře čelisti a z krku vyjde chraplavé zaryčení. Skoro jako kdyby to bylo rádo, že tě to vidí. Že tě to našlo. Nebo volalo další takové? A i když nikde na Ztraceném nevidíš žádné oči, pohne se neomylně ke tvé posteli a tobě. Velmi… Opravdu velmi rychle.