Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Jako duch „Opravdu?“ podívám se na něj překvapeně. „To mě… hmm, vlastně ani nepřekvapuje. S Nuriah bylo všechno soutěž.“ Pobavilo by to i Zerachiel? Možná. Přinejmenším z toho, co jsem viděla já, nikdy neměla důvod k žárlivosti. Jistě, že se k Luciferovi obracely zraky i jiných, toho si byla vědoma vždycky, ale důvěřovala mu. A dost pochybuji, že by se v jeho zaneprázdněném programu našel čas i na někoho jiného. Přesto… se přistihnu, že se na mladíka zadívám pozorněji, než zamrkám a zatřesu nad tím hlavou. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, je to dávno pryč. Netýká se mě to. Dokonce ani trošičku. „Ah, nemyslela jsem to tak vážně,“ odpovím, když mě Elijah… varuje? Ani bych nečekala, že mu ještě záleží na tom, co dělám. „Ne… Ne, máš pravdu. O něčem takovém by bylo pošetilé psát. A stejně pochybuji, že by mi něco takového otiskli.“ Nebo že by slečna Crowfordová přežila to, až se po ní začne vyptávat policie. To už dojíme a začneme se chystat na to, jak strávíme dalších pár hodin. Nejspíše bude opravdu nejlepší si odpočinout. Stříbrovlasý mladík se usadí na skřípající židli, zatímco se k němu ještě chvíli upíná můj váhavý pohled, než… Udělám to, co by udělala ona. Nebo vlastně ne. Kdyby tady byla ona, to, že mají jenom jednu postel, by ji netrápilo, ale i tak je to… povědomé. Navzdory těm prvním odmítavým slovům se skloním pro boty a zvednu se. I když je na mě ze začátku patrná nejistota, s každým dalším krokem nabírám na odhodlání, až mi tahle chvíle připadá přirozená. Ba dokonce správná. Ano… Lehnout by si měl. Ani kdyby mi protiřečil, bych se do svého rohu nevrátila. Postel zkrátka zůstane volná. A on se může zařídit, jak bude chtít. Vzdát se nehodlám. Ne, když vypadá tak strašlivě unaveně. Když souhlasí a židle pod ním znovu zavrže, srdcem mi prokmitne… něco, co by se asi dalo nazvat úlevou. Pokud se na hodinku nebo dvě natáhne, bude na tom snad o něco lépe. To, že ho budit nehodlám, nahlas neříkám. Neudělala by to ani ona. Ne za těchto podmínek. Jak bych vůbec poznala, že hodina uběhla? A k čemu by to bylo? Teď nemůžeme udělat nic než čekat. Měl by toho času využít. A pak… Ani nevím. Tak trochu se zapomenu. Když už se zvedá na nohy, přirozeně se pohnu směrem k židli, abychom se vystřídali. Snad jsem měla počkat a nechat ho se napřed přesunout k posteli. Asi… Asi určitě. Nestála bych pak tak blízko, když se naše pohledy střetnou. Je to jenom okamžik. Docela krátký okamžik. Ale někdy i ten okamžik stačí. Obzvláště když je tvář ohraničená měsíčně bílými vlasy tak povědomá a… Něco ve mně se napne. Takřka ve stejnou chvíli, jako se on prudce otočí, trhnu hlavou a odvrátím se. Raději. „Je to to nejmenší,“ hlesnu, přičemž se přiměji pohnout a posadit. Dokonce i hlas mi pod vlivem toho krátkého okamžiku výmluvně změkne. „Odpočiň si…“ Nic dalšího nedodávám. Nemůžu. Minulost se ozvala až moc silně, takže… takže se zkrátka potřebuji zaměstnat. Přijít na jiné myšlenky. Jsem to já. Vera, ne Zerachiel. Kolikrát si budu muset něco tak prostého připomínat? A to mě ani nepřemohl Verš. Naštěstí. Opravdu si nedokážu představit, jaké by to v jeho přítomnosti bylo. A pokud to nechci zjišťovat, měla bych se vzchopit a znovu se… zakotvit.
Prsty si zajedu do vlasů a opatrně z nich vyplétám sponky, které držely spletitý účes pohromadě už jenom z poloviny. Kdyby Elijah pootevřel oči, nemohl by mi vytknout nedostatek soustředění. Neodvažuji se na něj podívat. Je mu tak bolestně povědomý. Byť se od odkazu své předchůdkyně odvracím, nemění to nic na tom, že… jsem si některé chvíle z jejího života… prožila. Že jsem cítila teplo jeho kůže pod konečky prstů, že mě jeho blízkost vždycky naplnila šimravým klidem a že vím, jaké to je usínat a probouzet se vedle něj. A dokonce i jaké bylo sedět vedle něj v křesle a přemlouvat ho, aby se konečně probudil. Aby se ke mně vrátil. Aby… Aby mě nenechával samotnou. Tehdy… Tehdy jsem si také připadala jako v kleci, tu směšně malou komnatu jsem měla prochozenou křížem krážem a jediné, co mi poskytovalo jakousi útěchu, byl tichý tlukot jeho srdce. Ten teď neslyším. A navíc... i tohle patří do života někoho jiného. Pomalu zase vydechnu, než si přiměji pokračovat ve své bohulibé činnosti. Sponku za sponkou se probírám vlastními vzpomínkami na Davenport, rodinu a přátele, Williama. Na své omyly a provinění. Dobré i zlé. Na všechno to, co dělá Veru Verou a ne… kýmkoliv jiným, dokud se mi rudé kudrliny volně nesvezou po ramenech a hrst tenkých sponek neschovám do kapsy. Je to lepší. Trochu lepší to je. Aspoň trochu. Předtím jsem se pletla. Není to jako být zavřená v kleci se šelmou. Nebojím se toho, že by se po mně šelma vrhla a zabořila mi drápy do chřtánu. To opravdové nebezpečí přichází z hlubin mé vlastní duše. Bezděčně si poposednu. Židle začíná být nepohodlná a… a ani korzet, v kterém jsem stažená už dost možná celý den, mi nepřidává. Teď, když spí, bych ho možná mohla povolit, ale… Ne. Ne... Prostě to vydržím. Ano, vydržím to, a přeci se po chvíli zase ošiji. Raději se skloním k botám a zase se sezuji, aby ho klapot podpatků nebudil. Co na tom, že kamenná podlaha studí… Zvednu se. K posteli se nepřibližuji. Nerada bych ho probudila, a tak se držím na své straně našeho malého království. Nebo spíše vězení? Kdykoliv se pohne, zarazím se a pro jistotu počkám, než se zase upokojí. Teprve pak se dám do pohybu. Jako duch procházím tmou. Ke dveřím a zpátky k židli. Od židle ke dveřím. A po chvíli se zase otočím, abych si to kolečko zopakovala.
| ||
| |||
 | Houšť a kapky
Je to bolavé rozhodnutí, přesto nad ním příliš nepřemýšlím. Raději. Jen houšť a větší kapky, jen houšť… A větší kapky… Dnes už jsem stála na okraji propasti a vkročila do ní. Udělat to stejné podruhé je najednou tak nesmyslně lehké, protože… Ne, už není na koho brát ohledy. Už tu není nikdo, kvůli kterému bych se měla zastavit a ukročit stranou – zpátky do světla. A tak zatímco se tahají zbraně a Verchiel se pouští do boje proti přesile, nezůstanu pozadu. Jako bych to slyšela… Je potřeba ověřit vstupní data. Dokážu si živě představit výraz Laylah i Lucifera… Fernsbyho… A je mi z toho zle. Z mnoha důvodů. … Křičel takhle i Noah?
Takřka ani nemrkám, jak se usilovně soustředím jen na vlastní ruku a snažím se… Vytěsnit, co se děje v okolí. Vidím jen ostré linie žhnoucí do šera místnosti, zatímco v koutcích očí mi tančí potácející se stíny a rozostřené siluety padající s křikem a chroptěním na kolena. A něco uvnitř mě křičí společně s nimi. Hystericky to ječí a kope kolem sebe, buší to dlaněmi do těch těžkých kovových dveří, za které jsem to schovala. To něco, co moc dobře ví, že takhle umíral i Noah. A chce to, abych se dívala. Abych sledovala jejich smrt do posledního hrůzného okamžiku s vědomím, že přesně tohle jsem udělala jemu. Že to byl on, kdo lapal po dechu a drásal si krk až do krve a ne… Fernsby…
„Někdy si… Říkám… Proč je… Vidím… Jen já…“ zamumlám takřka nesrozumitelně a ztěžka se nadechnu. Dumah žádné můry přeci neviděla. To jen… Já… Zimu klouzající po kůži vlastně už ani příliš nevnímám, všechno se slévá jen do těžké malátné únavy, přes kterou sotva dokážu protlačit těch pár slov. Tu poslední myšlenku, které se tak zoufale zuby nehty držím. „Můj… Kůň… Uhm… Byl to… Roh…? Beacon r-road a… A…“ nemůžu si vzpomenout. A vlastně ani mluvit, jak mi i těch pár trhaných slov dělá problém udýchat a dostat přes rty. | ||
| |||
 | Cena za život Delilah Blair Flanagan Vystoupáte po schodech a necháte za sebou podzemí se vším tím peklem, které se v něm teď zcela jistě odehrává. Však si byla svědkem jeho větší části a také i… strůjcem. Ovšem sem nahoru viditelně tvé schopnosti nedosáhly. Je to uklidňující, ale na druhou stranu, dle toho, jak daleko jste šli podzemním koridorem, se tahle budova nenacházela přímo nad sálem a ani to nebylo vyloženě vedle. Je tedy otázkou, kde všude se dnes vzneslo k oblakům hejno můr. Nezbývalo ale než doufat, že tentokrát se tvé schopnosti projevily skutečně jen v menším měřítku.
Nahoře vás ale nečeká žádné vřelé přivítání. To se asi nedalo ani čekat, ovšem tvůj společník, jehož pravé jméno stále neznáš, se ani nesnaží o nějakou přehnanou diplomacii. S tím jak vypadáte a od čeho utíkáte, by asi nebyla moc velká šance na úspěch, ani kdyby se o to pokusil.
A tak situace velmi rychle vyeskaluje. Můžeš vidět, jak začnou padat první rány a ve vzduchu se také zablesknou první tasené zbraně. Avšak nemá smysl to nechat zajít dál. Ty to nenecháš zajít dál. Potřebuješ vědět, jestli jsi to zase ty. Jestli jsi… v pořádku. Jakkoliv je to celé tak daleko tomu, jak by sis to jindy představovala. Ta skupina lidí, nepřátel, je k tomu ideálním prostředkem.
…Pokusným subjektem...
A co je pár dalších životů v tom moři, které vše spláchlo jako tsunami. Nic… Nic tím neztratíš a jen získáš. Ačkoliv… opravdu?
Zatímco se před tebou odehrává souboj, ty natáhneš pouze ruku. Ladně ji zvedneš a na bledé kůži se zalesknou šedozlaté linie. Ani na ty lidi kolem nehledíš. Sleduješ svou paži, zda se nezačne měnit, zatímco se natáhneš po své moci.
Jeden… dva…. Sedm… Nebo snad?... Ne, sedm.
Postupně nacítíš životy lidí kolem tebe. Slyšíš ty tiché písně jejich živoucích duší, které stačí jen odtrhnout. Utišit. Jen na chvíli, než…
Místností se rozezní bolestivý křik. Nejprve padne na zem tem ramenatý muž, který byl zaklesnutý v souboji s Verchielem a byl vám tak nejblíže. Ale brzy jej následují další. Je to jako příboj, který nelze zastavit. Přesto ty to cítíš. Tentokrát jasně a zřetelně. Nikdo ti nevzdoruje. Pouze to od tebe vyžaduje soustředění a energii, kterou si každý z nich z tebe uzme.
Zaujatě hledíš na svou ruku, jejíž linie začínají zlatě žhnout, aniž by si věnovala příliš pozornosti tomu, co se děje kolem. Přesto to slyšíš. To chroptění. Přidušený křik. Zadunění těl o zem… Ne, tohle není milosrdná smrt, ale dovedeš si představit horší osud. Pomalejší.
Takto je po nějaké chvíli po všem.
Tiché písně ustanou a zůstane jen zvuk můřích křídel, které vylézají z těl a vznáší se do vzduchu. Přelézají po grimasách bolestivé smrti, do kterých jsou mrtvé tváře stažené. Po černých žílách, jež se táhnou po odhalených částech těl. Po kůži rozdrásané až do masa vlastními nehty…
Je konec.
Padneš na kolena a pak na všechny čtyři, jak se ti zatočí svět a na chvíli ztratíš vnímání ze svého těla. Není to ale Ztracený, který by se hlásil opět o pozornost, ale všepohlcující únava. Hlava ti třeští a je těžké uklidnit zrychlený dech, zatímco ti na čele vyrážejí krůpěje studeného potu. Vše má svou cenu, ačkoliv tohle si na tobě vybralo ještě malou daň oproti tomu, co zaplatili jiní.
„Hmmh.“ Ozve se od plavovlasého muže, který jediný zůstal stát na nohou a prohlíží si mlčky to hrůzné divadlo všude kolem vás. Nic ale neříká. Jen stojí, než… „Pojďte.“ Skloní se k tobě a vytáhne tě na nohy. Tvou ruku si přehodí přes rameno a víceméně tě zvedne do vzduchu. Vlastně by asi bylo i praktičtější, kdyby tě vzal do náruče, protože nohy se ti pletou jedna přes druhou, takže o nějaké chůzi nemůže být moc řeč. To by však samo o sobě přitahovalo mnohem víc pozornosti, a tak na něm bezvládně visíš, zatímco s tebou překročí mrtvá těla, na kterých se tvé nohy ještě více zvrtnou a pak… Pak otevře dveře a vy vyjdete do studeného vzduchu prosyceného vůní přístavu. Obklopeni hejnem můr, jenž vyletí k hvězdné obloze...
| ||
| |||
| Staré zvyky Vera De Lacey „Řekněme, že měla se Zerou podobný… vkus.“ Podotkne Elija s povytaženým obočím, aniž by ale dále zabíhal do nějakých detailů o tom, co přesně se mezi Lucieferem a Nurah stalo, či nestalo. „Myslím, že o tomhle bys psát neměla.“ Pohlédne na tebe vážně. „Pokud k tomu vůbec dostaneš příležitost… Ale i tak. Jsou věci, které není dobré vynášet na světlo, protože pak do něj s nimi vstoupíš i ty.“ Řekne ti s vážným pohledem. Je to varování? Kdo ví. Nebyla bys první, která píše o věcech mezi nebem a zemí. Ostatně u Penfielda sis byla jistá, že si všechny ty příběhy z paty nevytáhl a také psal, aniž by se musel komukoliv zodpovídat.
Židle tiše zavrže, jak se na ní Elija uvelebí, i když to je možná trochu silné slovo na to, jak hodlá trávit dalších pár hodin. Nakonec tě nevyhodil z postele, ale zachoval se jako gentleman, což bylo vlastně tak zbytečné gesto. Nebyl tu nikdo, kdo by vás soudil. Kdo by vás viděl. Přesto… zvyk je skutečně železná košile, o čemž sama moc dobře víš. Ostatně to vnímáš. Víš, jak by se zachovala Zerachiel. Jaká byla jedna z jejích mnoha rolí po Luciferově boku. A i když nechceš být jako ona. Chovat se tak a nakonec ani vypadat, vyslovíš svou nabídku, jenž přiměje Eliju zvednout k tobě překvapený pohled.
„Co…? Ne, je to v pořádku. Měla by sis nechat postel a…“ Ale to už se zvedáš z postele. Ani si nečekala, že by snad na tvá slova hned kývnul. On by to neudělal. A Elija? „S polštářem? To je od tebe šlechetné.“ Ušklíbne se, než po tobě sklouzne zamyšleným pohledem a viditelně zaváhá. Tyčís se nad ním a měříš si jej nesmlouvavým pohledem. Snad zbývá jen doufat, že v tu chvíli nepřipomínáš až moc svou matku.
„… Dobře.“ Vydechne Elija po chvíli, která se poměrně natáhne. „Ale vzbuď mě brzy. Bude mi stačit jen hodinka. Víc nepotřebuji.“ Zvedne se ze židle a narovná se. „Tohle bude ještě dlouhý den.“ Pohlédne ti do očí než… se prudce otočí a udělá těch pár kroků k posteli. Radši. Tohle byl viditelně až příliš povědomý moment pro vás oba.
„Tak… dobrou noc, nebo cože je teď za denní dobu. A… hmmh, díky.“ Posadí se na postel, než položí hlavu na polštář. Cítíš, jak se k posledním slovům musel opravdu nutit, ale nakonec je vyslovil. I když by asi ani jeden z vás nečekal, že mezi vámi ještě někdy zazní. Tobě zůstane židle, která není zrovna nejpohodlnější na dlouhé sezení, ale na druhou stranu opravdu nejsi až tak unavená. Spíše trochu ztuhlá, a tak dost možná ani nebudeš většinu času sedět.
Naproti tomu nemusíš dlouho čekat, než se od Elijaha ozve tiché oddychování. Skutečně mu usnutí netrvalo nijak dlouho. Musel být buďto skutečně unavený a nebo dobrý spáč. Vidíš, jak tam prakticky nehnutě leží a jen hruď se zdvihá a zase klesá pod pravidelnými nádechy a výdechy. Prameny bílých vlasů rozprostřené po polštáři a tvář, která má v sobě konečně zase ten klid, který…
Na moment jako kdyby ti problesknula vzpomínka, kterou tak často vídala Zerachiel. Ty večery i rána, které trávili spolu v městě z černého kamene. Těch pár vzácných chvil, kdy i jeho dokázala přimět k tomu, aby si odpočinul, ať už k tomu využila kdejaké nápadité způsoby. Ty momenty, kdy na problémech světa nezáleželo a zůstal jen klid a mír. A oni dva.
Tiché Elijovo oddechování je stěží postřehnutelné. Světlo lampy dál mihotavě osvětluje studený temný pokoj a tobě nezbývá než… čekat. Na cokoliv, co pro vás madam Warder chystá.
| ||
| |||
| Sestřička Smrt Kráčím chodbou pryč od podzemního sálu skrývajícího mé hříchy dnešního večera a… A snažím se namluvit si, že čím dál budu, tím snazší bude… Zapomenout. Spolknout ten knedlík tvořící se v krku pokaždé, když si vzpomenu na mladého agenta s medově zlatýma očima. Vzpomínka na naše včerejší rozloučení mi příliš nepomáhá – spíše naopak. Ani… Ani nevím, proč jsem k němu za těch pár dní, které jsme se ve skutečnosti znali, přilnula, jen… Byl to… Jeden z mála lidí, který se ke mně choval… Tak, jak jsem potřebovala a já… Co jsem udělala já? Během chvíle jsem ho obětovala. Prostě jen tak. A kvůli… Ničemu.
A tak raději zkrátka jdu vpřed a následuji toho muže s několika metrovým odstupem. Zase zbaběle utíkám namísto toho, abych se postavila následkům svého jednání čelem. Fernsby měl pravdu. Malá vyděšená Angela. Rozechvěle vydechnu a raději se soustředím na zápasení s kabátem, který si snažím za chůze sundat. Na kolik je rozumné toho známého cizince následovat si stále nejsem jistá, ale příliš se bojím toho, co by se mohlo stát, pokud bych se otočila a ocitla se v chodbách v podzemí sama.
Ohlédne se mým směrem a náš pohled se na chvíli střetne. Na rtech se mu objeví úsměv, který… Který jsem tam skutečně nečekala, ne s tím, jak se na mě díval v tom sále, když mne držel spoutanou ve vzduchu, ale… Překvapeně sebou trhnu. To, když se náhle prolnou dvě takřka totožné tváře, ty rysy, ten úsměv… Na okamžik si ho vybavím v bílo zlaté róbě, sedícího na jednom z trůnů v Trůnním sále. Místo tyčící se vysoko nad Zlatým městem, tak blízko Otci, jak je to jen možné. Tak přeci… Je to serafín. Verchiel, strážce úsvitu. To jméno mi vyvstane v hlavě samo společně se vzpomínkou samotného Metatrona. Má druhá. A poslední. Žádná další ke mně už nepřišla a já… Za to byla ráda. Už tak pro mne bylo obtížné vstřebat vzpomínky Dumah, natož si k nim ještě přidávat Metatronův život…
Tak trochu se ošiju a raději rychle uhnu pohledem. O tomhle jsem… Nikomu neřekla. Ani Alexovi ne. Nakonec jsme se mu nedokázala přiznat k tomu, že jsem vyměnila Metatronovu vzpomínku za peníze na cestu a první třídu na Liberty. Myslím… Neměl by z toho radost. I já se za to stále tak trochu stydím, neměla jsem právo na to handlovat s něčím takovým.
Nicméně… Ani Metatronova vzpomínka mi nenapoví, co má Dumah společného s Verchielem. Nebo zda serafín myslel tu starou známost… Jinak? Dalo se to vyložit hned několika způsoby a… A akorát mě ze všeho toho přemýšlení a vypětí začíná bolest hlava. Zima tomu vůbec nepomáhá a do toho nás čekají dlouhé schody nahoru. Věrna svému přízvisku reaguji na jeho poznámku jen sotva patrným kývnutím hlavy. Nedokážu… Nedokážu se uvolnit dost na to, abych mu dokázala odpovědět. Reagovat. Jen… Jen jdu. Krok za krokem. Schod za schodem.
Na konci schodiště jsou dveře, kterými vejde do místnosti… Která vypadá podobně jako ta, kterou jsem vešla dovnitř já z Grove road. A pohled na všechny ty lidi zde mi napoví, že… Tentokrát se má moc nerozlila všude kolem jako tehdy v té chudinské čtvrti. Byl… Byl to vůbec výbuch? Je to děsivá myšlenka, že tentokrát jsem neztratila kontrolu jako tehdy, a pouze jsem nedobrovolně předala kontrolu… Něčemu jinému.
Váhavě následuji Verchiela dovnitř a mlčky přihlížím tomu, jak si bere slovo. Napjatě čekám na výsledek domluvy, která… Nedopadne. Serafínovo vysvětlení i doporučení se rozhodně nesetká s pochopením, ba právě naopak. Než si stačím uvědomit, k čemu se to vlastně schyluje… Tak už se to děje. Rány. Pěsti. Vidím, jak všichni najednou tahají zbraně a míří rychle k nám.
Poplašeně couvnu o krok zpátky k otevřeným dveřím a zvednu ruce do vzduchu. Zdánlivě tak, aby na ně viděli. Na znamení, že v nich nic nemám, že… Ztěžka polknu. Ovšem navzdory všemu, co se odehrálo dole, tak zaváhám jen chvíli. Chci… Chci odsud pryč, přeji si… Aby to všechno už skončilo… A… Potřebuji to vědět. Zda… Zda je to pryč… Pořád mám před očima ten okamžik, kdy… Jak vzduchem víří mé zlato podobno popílku a linky vybíhající na kůži černají na znamení toho, čím ve skutečnosti jsem.
A tak… Tak to udělám. Nakonec… V očích jiných už teď nejsem ničím jiným než stvůrou, co si zaslouží smrt. Co je pár dalších životů navíc? Nic. Kapka v moři. Pokud měl Lucifer pravdu a všichni zaplatíme za své hříchy, tak mne stejně už žádné vykoupení nečeká.
S pohledem upřeným na vlastní ruku opletenou andělskými liniemi, kterou nyní už nekryje rukáv kabátu, tak znovu sáhnu po své moci přivolávající další ševelení křídel můr a pach smrti plnící chřípí v nose. Tentokrát… Připravena to okamžitě utnout, pokud bych měla, byť jen pocit, že je cokoliv špatně… I přestože moc dobře vím, že tohle celé… Se mnou je něco špatně. Brát životy lidem kolem mne i za cenu toho, že vím, jakou smrt jim přináším… Nikdy nemělo být takhle lehké. A přesto… | ||
| |||
| … odpočinout… Jenom krátce se pohledem pozastavím na Elijovi, ale nic na to neříkám. Samotnou mě překvapilo, že by nám tohle udělali právě jejich Padlí, ale… bylo až moc snadné ukázat si na ty, kteří byli za jejich neštěstí zodpovědní. Tak proč na mě Rosier reagoval tak pozitivně? Nevím. Nerozumím tomu. Jestli by tohle však čekal spíše od druhé strany… Já ne. Všechno, čeho byla schopná druhá strana, jsme dokázali i my. William mi jednou řekl, že se takové věci během války dějí. Tak naivní, abych to popírala, nejsem ani já, ale i tak to nedokážu setřást. Tu krutost, která se v nás tehdy probudila. Která se probudila ve mně, nebo spíše v ženě, jejíž vzpomínky si nesu. Znovu to jméno vysloví tak měkce. Jako by si její zločiny neuvědomoval, nebo mu byly ukradené. Ani nevím, která z těch možností je horší, jenom si přeji, aby to jméno už neříkal. Snažím se ho ignorovat, ale i tak ve mně ten zvuk probouzí něco, čemu čelit nechci. Šimrá mě na kůži a tíží mě na hrudi. Pokud by jediné slovo dokázalo vyvolat Verš, tohle by tu strašlivou moc možná i mělo. A pokud by se pár nesmělých paprsků světla dokázalo vplížit do stínů mé duše, kam jsem uvrhla Zerachiel a všechno, co se jí byť jenom vzdáleně týkalo, bylo to zase jenom kvůli tomu zatracenému jménu. „… Zera…“ Pohnu hlavou a dovolím tak rudým pramenům, aby mi přepadly přes rameno. Utéct možná nemůžu a dávat najevo, že mě zdrobnělina nenechává chladnou, nechci, ale přinejmenším na chvíli najdu úkryt za rudým závojem. Přivřu oči. Snad nás William najde rychle. Tohle by se snadno mohlo stát nepříjemným. Pro nás oba. Nevděčím nakonec tomu, že jí jsem trochu podobná, za život? „Vážně?“ přiměji se soustředit raději na něco jiného. Třeba na to další jméno, které v souvislosti s Padlými vyplave na povrch. Nuriah. Je to zvláštní figura. Těžko definovatelná napříč vzpomínkami Zerachiel. Přítelkyně, soupeřka, nepřítel, pak znovu spojenec, ale už nikdy znovu přítelkyně. „Co se stalo mezi nimi dvěma, vím, ale proč by chtěla zavřít do sklepa právě tebe?“ A kromě zvídavých otázek upínám pohled především na jídlo, které... no, dobré není. To se předstírat nesnažím. A rozvodněný žaludek tomu dvakrát nepomáhá, takže mi obsah talíře ubývá podstatně pomaleji než jemu, ale nestěžuji si a on mě nepopohání. „Měla jsem o ní napsat,“ navážu tiše. „No, pokud se odsud dostaneme, tak ten článek nabral nečekaný spád... Ve víru barev aneb. Kam nechodit, pokud nestojíte o netradiční zážitky...“ Byť to párkrát nevydržím a vzhlédnu k němu, nakonec upadneme do ticha přerušenovaného pouze občasným zacinkáním lžičky. Nikdy se mi nechtělo věřit, že by vězňům nedopřáli ani příborový nůž. Vždyť to byl příborový nůž! Některé srážky s realitou bolí. A popravdě nejspíše dělají dobře. Mít jenom trochu ostrý nůž pokusila bych se použít svůj dar a zámek ve dveřích vyrazit. Což o to… Kdybych opravdu toužila po tom krvácet, zařídit by se to dalo, ale ty žhnoucí symboly na zdi… ne, to by nebyl dobrý nápad. Když dojíme, Elijah se zvedne a přesune noční stolek zpátky na své místo. Posunu se zpátky do svého rohu. Napůl čekám, že se posadí do toho svého, ale místo toho se otočí k židli a… Měla bych si odpočinout. To myslí vážně? Teď? A tady? Tak trochu váhavě se pohnu, jako bych ho chtěla poslechnout a lehnout si. Usnout bych možná dokázala. Pořád na mě doléhá malátnost vzbuzená tou příšerně nasládlou látkou, kterou mě Olivie přinutila vdechnout. Důvod, proč se zarazím, však není, že bych čas nedokázala využít k odpočinku. To on... vypadá… tak, jak vypadá. Příšerně. „... počkej,“ vydechnu. „Totiž, chm... Nechceš... Měl by sis lehnout,“ dořeknu tišším, ale o to odhodlanějším tónem, a honem se sehnu pro boty, abych tady nepobíhala bosa. Ne, že by mě tmavé čmouhy na jindy bílých punčoškách musely za těchto okolností trápily, to ne, ale... „Vyměníme se. Pokud správně počítám, po dvaceti hodinách v bezvědomí stejně neusnu a ty...“ znovu se na něj podívám, než mi podpatky klapnou o podlahu sklepa, „vypadáš, že jsi nespal už týden. No tak... Dokonce ani nebudu dělat drahoty s polštářem. Je to jenom tvoje.“ A zatímco se rychlými kroky vzdaluji posteli, usilovně se snažím nepřemýšlet nad tím, nakolik povědomá je to situace. Tohle byla její starost. On. Lucifer byl nepochybně schopný postarat se o Padlé a dost možná i o celý svět, ale... ona se starala o něj. Dokonce i když si trval na tom, že je to jeho povinnost. A ona to respektovala. Do velké míry to respektovala, ale zároveň přicházela na různé kličky, aby ho přiměla alespoň na chvíli zastavit a odpočinout si. Pokud byl na světě někdo, pro koho to byl ochoten udělat, byla to ona... „To počká…“ „Hmm, vlastně jsem si tě přišla ukrást. „Měl by sis odpočinout.“ „Ještě je brzy. Spi.“ ... ale tohle s ní už nemá nic společného. Vypadá unaveně, víc v tom není, a... bylo by jenom fér se vystřídat. Kdo ví, jak dlouho seděl na té studené podlaze. Soužití s jednou postelí bude každopádně problematické, ale... jsme dospělí. Zvládneme to. Nějak. | ||
| |||
| Strážce úsvitu Delilah Blair Flanagan Stojíš tam jako zvíře zahnané do kouta a mlčky nasloucháš muži, kterého ani neznáš. Ovšem neplatí to oběma směry, protože dle jeho slov v sále a vlastně i jen pár vteřin zpátky, on znal tebe. Nebo spíše tvé dávné já. Dumah. Je ti povědomý. Ano. Ať už ale procházíš její vzpomínky z Veršů z jakéhokoliv konce, stále se ti nedaří toho světlovlasého muže k nikomu přiřadit. Nebyl to Yesod, Suriel ani nikdo podobný. Je to poněkud frustrující, ale teď tě trápí trochu jiné problémy než to, že si nemůžeš vzpomenout. Musíš si přeci vyzvednout zpátky své věci. Noahův nůž a… Zbytek. Představa mladého agenta, po jehož mrtvém těle se stejně jako po ostatních projdou akorát tak nelidské končetiny Ztracených, byla děsivá. Vždyť jen včera jsi mu konečně po roce vrátila hodinky. Objala ho na rozloučenou poté, co ti bez zbytečných otázek zajistil setkání s Alexanderem a ten veselý tón, se kterým se s tebou loučil a který k němu neodmyslitelně patřil.
„Nemusíš se bát. Kdy nejsem opatrný? Ale to stejné platí pro vás mladá dámo.“
Ta slova zpětně dostávala dost trpký nádech. Noah mohl být opatrný, jak chtěl, ale stále to byl jen člověk. Člověk, který se dostal do oblasti výbuchu tvých sil. Do doslovné zóny smrti, která se kolem tebe rozlila jako voda z převržené sklenice. Někdy byly věci prostě až nebezpečně lehké.
„Hmmh, rozumné… Tak pojďte.“ Ohlédne se po tobě muž, který je už pár metrů před tebou a rty se mu roztáhnou do spokojeného hřejivého úsměvu. A v ten moment ti to v hlavě sepne. To problesknutí obrazu, který znáš a stačilo by ho jen přeložit přes ten současný. Vzpomínáš si. Ovšem není to tak úplně tvá vzpomínka. Možná proto sis jej v prvních momentech nevybavila. Nepamatuješ si totiž na něj jako Dumah ale jako… Metatron.
Trůnní sál Tribunálu byl dalším z mnoha divů Zlatého města. Sedmero mramorových trůnů. Na každém jeden ze Serafínů. Těch nejvyšších z vás. A jeden z nich…
Verchiel. Strážce úsvitu. Muž s dlouhými plavými vlasy a živou jiskrou v očích. Jeden ze sedmi, který zasedal na mramorovém trůnu z vůle Otce.
Je to jen záblesk, který ale stačí k tomu, aby sis uvědomila, proč na něj za cizinka hleděla tak ostražitě? S úctou? A přesto se mu vzepřela. Tyhle věci už dávno neplatily… Alespoň to tvrdila. Muž v dlouhém kabátu jdoucí po tvém boku rozhodně nepůsobí jako serafín v plné síle, ale… Ale to nikdo z vás.
„Vidíte, říkal jsem, že jdeme dobře.“ Prohodí s vítězoslavným pousmáním, když dorazíte ke schodům, jenž se podobají těm, po kterých si sestoupila dolů. Zatím jste tu na nikoho nenarazili, ale tohle štěstí nemusí vydržet dlouho. Sem tvá síla určitě nedosáhla. Alespoň nezbývalo než doufat. Vyjdete tedy po schodech, aby se muž nahoře zapřel do dveří, otevřel je a…
„Ah… omlouvám se, ale… Ale vypadá to, že aukce trochu předčasně skončila. Možná byste se tam měli podívat a nebo raději utéct. To už záleží, jak moc si ceníte vlastního života oproti výplatě.“ Udělá pár kroků do místnosti a zvedne ruce v obranném gestu a jen co vejdeš za ním, můžeš si všimnout, že v místnosti působící dost podobně té, ve které tě vítali, se nachází asi sedm dalších osob. Dvě ženy a pětice mužů. Všichni po vás hledí poněkud zaraženě. Patrně nečekali takovou návštěvu.
„Počkat, počkat… Co má tohle znamenat?“ Osmělí se nakonec jeden z nich a udělá krok k vám. „Kde je váš doprovod? Nemůžete se jen tak poflakovat kolem. Jak jste se sem vůbec dostali… sami?“ Zamračí se a sklouzne mezi vámi podezřívavým pohledem, zatímco ostatní se začínají zvedat ze židlí.
„Jak jsem říkal, není už moc kdo by nám ten doprovod dělal, ale klidně se běžte podívat…“ Pokrčí rameny světlovlasý muž a musí trochu zaklonit hlavu, aby mohl pohlédnout do tváře té hory svalů, co se na vás tak obořila. „Mám číslo jedenáct?“ Zvedne tvůj zachránce mosaznou tabulku s dvojicí jedniček, která si vyslouží jen nevěřícné zamručení a ramenatý hromotluk mu ji vytrhne z rukou. „Kde jsou ostatní? Nenene… myslím, že tu s námi počkáte, než se domluvíme se šéfovou, co s vámi. Můžete být klidně… zloději.“
„Obávám se, že vaše nadřízená bude teď poněkud indisponována… Rád bych si vybral zpátky své věci… A… Ah, sakra, když to chcete po zlém.“ A vrazí mu pěstí do břicha tak silně, že se ten obr zlomí v pase a bolestivě vyhekne, ale to už ostatní začnou sahat po zbraních a nebo se vrhat k vám.
| ||
| |||
| Ten správný směr Teď jsem to pro změnu já, kdo se ještě více zarazí, když ten muž zmíní adresu, která mi vůbec nic neříká. Nemusím ani odpovídat, můj výraz mluví v tu chvíli za vše. A… Asi by to i dávalo smysl, kdybych měla v hlavě prostor nad něčím takovým přemýšlet. Namísto toho jen o to více znejistím a jen pozoruji jeho vzdalující se záda. To už ovšem i jemu dojde, že se nedržím jen pár kroků za ním, ale stojím na místě a váhavě přenáším váhu z nohy na nohu, podobna v tu chvíli spíše zvířeti zvažujícímu útěk. A… A taky se tak cítím. … Dumah…
Na okamžik… Ne. Ne. Způsob, jakým vysloví to jméno nezadrnká o žádnou strunu, která by rozezněla ten správný tón vedoucí ke jménu cizince, co… Znám ho, musím ho znát, ale… Ne, nevím. Navzdory tomu, že si pamatuji každého z Veršů, to, jak vyslovovali její jméno… Mlčky ho poslouchám, všechny ty možnosti a důsledky rozhodnutí, které musím udělat. Staré známosti? Pohledem kloužu po jeho tváři a je to tak frustrující pocit, zvláště… Zvláště když se teď opravdu nechci prohrabovat tím nezměrným množstvím záblesků a vzpomínek. Teď… Teď ne… | ||
| |||
| První a poslední večeře Vera De Lacey „Takže se znal se Zerou… Hmmm… To mě vlastně nakonec ani nepřekvapuje. Jen jsem nečekal, že jejich dávní známí nás uvězní ve sklepě. Něco podobného bych čekal spíše od druhé strany.“ Elija se zamyšleně zahledí na dveře, které se zavřeli za Rosierem, který nebyl tak úplně Rosier. Stejně jako ty jsi nebyla Zerachiel a Elija Lucifer. Přesto jste tu teď oba seděli zamčení za rozhodnutí a činy, které jste neprovedli.
„Nuriah?... Ah, jistě tato.“ Pohlédne na tebe Elija s pochopením. Viditelně tohle jméno mu v hlavě už zadrnkalo na povědomé struny. „Trochu se bojím, že ta by do sklepa chtěla zamknout i mě. Ovšem z jiných důvodů než ta mrcha Olivie…“ Zamručí, ale dále to už nerozvádí. Raději se začne věnovat jídlu, které máte před sebou. Není to rozhodně nic extra dobrého, ale dá se to sníst. Především horký slazený čaj je něco, co dovedeš v současné situaci ocenit. I Elija se chopí svého hrnečku, o který si chvíli nahřívá prsty, než se napije.
Rozhodně je to jiná večeře, než si měla původně v plánu. Měla tě čekat večeře s Williamem a nejenom ta. Dokonce i odpoledne, které si vyhradil jen pro tebe a tvou návštěvu a že čas předsedy Rady sedmi byl velmi ceněnou komoditou. Bezpochyby by to bylo příjemnější než… tohle.
„Mě?“ Vzhlédne k tobě Elija viditelně trochu zaskočen tvou otázkou. „Chytili mě do pasti. Nalákali mě na něco, co jsem musel prověřit a… A neodhadl jsem ji. Podcenil jsem ji.“ Zavrčí ta slova a o něco pevněji sevře plecháček. „Ale vypadá to, že modus operandi mají stejný. Pouze u tebe to byla… nějaká ta společenská akce.“ Sklouzne jeho pohled po tvých fialových šatech, jenž už jsou na pár místech nevzhledně pomačkané, přesto jsi na tom podstatně lépe než Elija, který je zde už několik dní.
„Ale to už je teď jedno…“ Povzdechne si než se dá opět do jídla, které tentokrát dojí v tichosti a postupně dopije také horký čaj. Nakonec pak odloží lžíci na kraj talíře a počká, až uděláš to stejné, aby celý stolek i s tácem pošoupl dál od postele. Vaše provizorní a rozhodně neplánovaná společná večeře je u konce.
„Máme pár hodin. Měla by sis odpočinout.“ Oznámí ti bezvýrazně a sám se vydá na druhou stranu pokoje. Po cestě sfoukne pár svíček, takže se pokoj ponoří do ještě hustšího šera. Hořet zůstane pouze olejová lampa, kterou vám před večeří přinesli. Z tvého spoluvězně zůstane jen vysoká silueta, z které jsou nejvýraznější ty sněhově bílé vlasy, které sice nezáří tak, jak si pamatuješ u pravého Lucifera, ale přesto jsou jedním z nejnápadnějších bodů jinak neměnném šeru. Elija už nic neříká, jen si otočí židli, na kterou se posadí, zatímco ty zůstaneš na posteli.
„Kdo ví, co má ta mrcha v plánu… Ale to brzy zjistíme. Bude si stačit počkat.“ Zamručí, zatímco si složí ruce na hrudi a skloní hlavu. Snad to i vypadá, že se chystá spát nebo si alespoň odpočinout, i když to k ideálnímu odpočinku bude mít daleko. Ovšem vzhledem k vašim polním podmínkám je to pořád lepší varianta než se natáhnout na studené tvrdé zemi.
| ||
| |||
| Nabídka doprovodu Delilah Blair Flanagan „Co? Špatně?“ Ohlédne se po tobě muž, kterého tvá slova viditelně zaskočí, ale přesto nezastaví, jak by se nabízelo. Pouze zvolní krok. „Medway Road? Ne? Nic?“ Zamračí se, když na tobě pozná, že ti ta adresa nic neříká. „Hmmh, to vypadá, že jsme nepřišli všichni ze stejného směru. No, nevadí. V první řadě se musíme dostat nahoru a pak můžeme řešit zapomenuté koně anebo vůbec co dál. Navíc…“ Zarazí se uprostřed věty, když si uvědomí, že jej nenásleduješ. Místo toho jsi se zastavila na místě, a dokonce od něj couvla.
„Aaaah, ale no tak. Na tohle nemáme čas.“ Protočí oči v sloup. „Přestaňte se tvářit jako boží umučení a pojďte. Prosím madam… Hroutit se můžete až venku, kde vás bude trápit nejhůř tak mrazivý vzduch, a ne smečka Ztracených v patách.“ Udělá k tobě krok. Dva. A vzdálenost mezi vámi zase velmi rychle zruší. „Anebo hůř, skupina Probuzených, kteří si jdou pro svou spravedlnost a pomstu. Ne všichni šli na aukci jako já bez doprovodu.“ Povytáhne obočí, a aniž by ti to řekl na přímo, není problém si domyslet na co naráží. Však jsi to také slyšela. To zoufalé volání. Kolik z nich tam přišlo o někoho, kdo pro ně znamenal něco víc ať už jako přítel, kolega nebo partner? Může tě jen uklidňovat, že dost možná tam většina najde svůj konec po boku svých blízkých, protože pokud ne tak… Tak bude hledat původce toho všeho.
„Navíc buďte ráda, že si neberu osobně to, když se mě pokusí někdo zabít.“ Ztlumí hlas a pohlédne ti vážně do očí. Ty jeho se zdají zvláštně zelené s pár zlatými linkami. Těžko říct, zda je má v duhovkách vetkané běžně nebo je to ještě dozvuk toho, jak sáhl pro svou moc. „Nejsem vztahovačný muž.“ Ušklíbne se náhle, jako kdyby o nic nešlo, než od tebe udělá krok zpátky a ty se můžeš zase volně nadechnout.
„Tak co kdybyste se připojila ke mně… Dumah… A společně se zase dostaneme zpátky do ulic, kde bude bezpečněji? Tohle opravdu není místo na dohadování se.“ Potřese zamítavě hlavou. „A nebo se můžete vydat zpátky k tomu sálu… Ale nemyslím si, že je tam někdo, kdo by vás rád viděl, natož by vám chtěl pomoci se dostat do bezpečí. Spíše se výjimečně Probuzení s Ztracení v něčem shodnou. Takový nečekaný zázrak, kterého by na vašem místě nebylo dobré být svědkem… Ale pokud si to přejete?“ Pokyne ti rukou opačným směrem, ze kterého jste přišli a kterým by ses musela vrátit, aby ses dostala na cestu, jenž si pamatuješ.
„Nehodlám vás tu spoutat a odtáhnout křičící ven. Nabízím vám jen pomocnou ruku. Ze staré známosti řekněme. Takže jestli chcete… Je to na vás. Každý svého štěstí strůjcem. Tak se to říká, ne?“ Pootočí nataženou ruku dlaní vzhůru a povytáhne obočí, než se pak prostě po pár vteřinách vydá dál směrem do tunelu, který neznáš.
| ||
