Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Dáma v nesnázích Ať už je rudovlasý jezdce skutečný nebo jen šálení vlastní mysli, tak stačí i těch pár prchavých vteřin, aby mne to vyburcovalo… K něčemu. Čemukoliv. Bojuji se slovy, která se snažím protlačit skrze rty navzdory tomu, že mi dělá problém zformulovat smysluplnou myšlenku, natož větu. Pohnu se s vypětím zbývajících sil, které vyškrábu ze samotného dna a… V další chvíli padám. Svět kolem mě se na okamžik rozmaže a já sklouznu ze schodu dolů přímo na chodník. Kolem se roztřískne voda, do které dopadnu koleny a předloktími mi projede tupá bolest, jak je na poslední chvíli stačím aspoň nějak ten dopad zmírnit. Tiše zaúpím, napjaté svaly mi bolestivě tuhnou únavou a dech mi zase zhrubne. Námahou i vyčerpáním.
Drobně mrholí, vnímám chlad snášející se mi na záda i závěj vlasů, která se rozlije všude kolem a zakryje mi výhled na ulici i jezdce. Ztěžka polknu a přinutím se pohnout hlavou. Musím… Musí si mě… Všimnout… Ovšem namísto vzdalujícího se jezdce přitáhnu tak akorát pozornost Verchiela. „… generál,“ hlesnu skomírajícím hlasem ve snaze ho… Upozornit. Cokoliv. Musím… Nos mi zacuká, jak se ke mně muž sehne a všude kolem se rozlije štiplavý pach hořícího tabáku. Neměla jsem ráda, když Barth kouřil. Vracel se z pánského klubu vždy s oděvem prosyceným čpavých zápachem spáleného listí, a ten samý zápach se držel i jeho vlasů, zavrtal se do kůže i odéru potu. Když se mě pak dotýkal, cítila jsem to samé ze sebe a…
… těžce vydechnu, když mne Verchiel znovu chytí a pomůže mi na nohy. Bez něj bych se nedokázala ani posadit zpátky, spíše bych se po chvíli jen bezvládně svalila na mokrý chodník a zůstala tam ležet. Tváří mi prokmitne zoufalý výraz, když nepochopí, co se mu snažím… Říct… A jezdec na koni se nám vzdaluje. „On…“ vydechnu napjatě, pohled na vzdalující se rudé vlasy bolí. Tak blízko, a přesto… Nekonečně daleko…
V tu samou chvíli se ovšem zastaví. I mé srdce párkrát vynechá z taktu. Všiml… Všiml si… A pak k mé neskutečné úlevě koně skutečně otočí a vyrazí zpátky k nám. Nevidím mu sice do tváře, ale je pro mne tak snadné si ji představit do posledního detailu. Tmavé přimhouřené oči i stisknuté rty dodávající ostře řezané tváři ten nepřístupný přísný výraz… Nicméně Verchiel moji radost ani trochu nesdílí. Kouř z cigarety mne štípe v nose, zatímco ke mně doléhá jeho hlas. Sotva vnímám, co říká, jednotlivá slova do sebe splývají stejně jako světla lamp plující po obloze.
A pak najednou nastane chvíle ticha.
Hledím do Alexovy tváře, ze které na okamžik vystoupí všechny ty známé rysy v jasných konturách, než se vzápětí vše kolem opět rozmaže. Z dálky ke mne doléhají dva proplétající se hlasy. Ambasadore. Essingtone. Třicet let… Tahle… Stará známost…? Dělá mi problém se soustředit na to, co vlastně říkají. Jen na sobě, co chvíli cítím Alexův pohled, zatímco spolu s Verchielem hovoří. Jejich rozhovor se ovšem rychle stočí ke mně a… V tom pekle… Které jsem tam rozpoutala… Já…
Mé myšlenky rázně utne a přehluší Alexanderova náhlá blízkost. „… A-Alexi…“ splyne mi ze rtů takřka na hraně myšlenky, když vysloví mé jméno a jsou to náhle jeho ruce, které mě drží ve vzduchu. Okamžitě se o něj zapřu plnou vahou, zatímco se mi zhoupne hlava. Ale… Ale konečně se cítím… V bezpečí. A… Už se nemusím bát… Zavřít oči… Přesto s tou malátností stále bojuji a nepoddávám se černé nicotě obcházející mé vědomí ze všech stran. Snažím se soustředit… Na něj. Jeho vůni. Horkost, která mne na kůži doslova pálí. Nevím… Je tak… Nebo já…
Ale nemůžu… Uhm. Slyším Verchiela mluvit a… Zabít. Pokusila jsem se ho… Zabít… Nedopatřením… Pokusila? Asi… Ano, pokusila… Na nikom v tom sále mi nezáleželo, všichni jen přihlíželi, nikdo nebyl nevinný, nikdo až… Až na to, že jsem zabila i… Jeho… A… A toho jediného… Ne… Myšlenky se mi rozutečou pod prsty podobny rozsypaným střepům. A čím více se snažím je nějak seskládat a urovnat, tím více mne řežou a… Alex sebou trhne a jeho hlas protne krátké ticho, které nastane. Nešťastně vydechnu, je toho… Tolik, co jsem… Udělala.
Pevně mě drží a… A… A v mé tváři nenachází to, co by si přál. Když se náš pohled krátce střetne tak… Vše se mi zamží, ovšem tentokrát ne kvůli závrati, ale jak mi do očí vhrne pár slz, které už ani nemám sílu rozehnat a zatlačit zpátky. „Byl… Vrazil… Do mě… Fernsby… Koupil ji… Oni… Se jen… Dívali… Jak… Všichni… Musela jsem… Něco…“ zadrmolím najatým hlasem připomínajícím strunu okamžik předtím, než praskne. A nakonec… Všechny prasknou… Jedna po druhé… „A… Pak… Jsem… se ztratila,“ šeptnu již takřka bezhlesně. | ||
| |||
 | Krutý žert Delilah Blair Flanagan
Sedíš a opíráš se o studenou zeď. Dochází ti, že by se stačilo nešikovně pohnout a spíše, než že by sis poposedla, zhroutíš se na zem před sebe. A jak Verchiel trefně poznamenal, je skutečně vlhko. Dle lesknoucích se kaluží kolem muselo zrovna, když jste byli v podzemí, pršet. Alespoň, že teď už neprší. Jen lehké mrholení studí na tvářích a dopomáhá nepříjemné lezavé zimě v tom, aby vyháněla lidi z ulic. Voda na kalužích odráží světla lamp, a i když nemrzne, je nepříjemně chladno, takže se teploty zcela jistě budou blížit nule. Můžeš si být jistá, že kolem půlnoci bude mrznout, ale teď ještě ne. Kolik vlastně může být hodin? Devět? Deset?
A tak zatímco se Verchiel rozhlíží, zda se k vám neblíží nějaká drožka nebo snad přemýšlí, co s touhle nezáviděníhodnou situací, ty zaznamenáš projíždějícího jezdce. Je snad náhoda, že si toho všimneš a nebo šestý smysl. Kdo ví. Možná je to jen pouhopouhá vidina mysli, která funguje už z posledních sil. Avšak… Ať už je to jakkoliv, nenecháš to jen tak být. Co když je skutečný? Co když míří na tu prokletou aukci? Co když…?
*Klap, klap*
Pohneš se dopředu a dostaneš ze sebe trochu chraplavě těch pár slov. Je těžké je pořádně poskládat jedno za druhé, stejně jako nohy, protože místo toho, aby ses zvedla, se skutečně převážíš dopředu. Dopadneš na kolena a roztřesenými pažemi se na poslední chvíli zapřeš, aby ses nepraštila hlavou o chodník. Ruce jsou cítit, jako kdybys celý den nosila těžká závaží a namožené svaly bolí, zatímco od kolen cítíš, jak se ti po nich rozlévá studený chlad, jak sis klekla do trochy vody. Ale to tě teď netrápí. Alxander… Generál!
„Co? Proboha, co to vyvádíte? Co se děje…?“ Všimne si tě Verchiel, který si zrovna zapálil cigaretu, kterou si vloží do úst, než se k tobě sehne, aby tě podepřel a zase nadzvedl. Sama moc dobře víš, že už by ses zpátky neusadila. To je teď však vedlejší.
*…klap… klap.*
Ozývá se dál zvonění podkov na dláždění a jezdec v černém už je k vám zády. Skutečně vidíš, těch pár rudých pramenů vlasů spadajících mu po zádech, které nejsou něčím, co by tu člověk mohl vidět na každém kroku.
„Generál? Jaký generál?“ Zamumlá Verchiel přes cigaretu na půl úst, zatímco tě zvedá ze země a stejně jako ty pohlédne stejným směrem, kde…
Muž na koni se ohlédne, a i když mu stín kryje většinu tváře, víš, že hledí na vás. Dovedeš si představit, jak mhouří oči. Mračí se.
*klap*
Kůň zastaví, než jej náhle otočí a pobídne směrem k vám.
„Hmmh, ještě to teď potřebuji. Hrdinu, co bude nabízet pomoc dámě v nesnázích.“ Utrousí Verchiel, který se s tebou narovná. „Copak, pane? Můžu vám nějak pomoci? Nebo…“ Promluví na jezdce, který se zastaví kousek od vás. Ale větu nedopoví.
Oba muži si vyměňují pohledy, ale to tě teď nezajímá. Ty totiž hledíš do známé tváře, jenž na vás shlíží. Alexanderovy tmavé oči sklouznou z Verchiela na tebe… A pak zase na Verchiela.
„Ambasadore? Nečekal jsem vás tady.“ Pronese odměřeně, než seskočí z koně. I když si dává dobrý pozor na to, aby působil chladně a nezaujatě, vnímáš, jak o tebe až příliš často zavadí pohledem.
„Ah, tak proto generál… Essingtone, já vás také ne. Je to už hodně let. Dvacet? Třicet?“ Odpoví mu Verchiel a Alexander se při zvuku toho jména jen zachmuří. „Asi bych se neměl divit, že vás potkávám zrovna zde. Hmm?“ Pokračuje Verchiel odlehčeně. „Ostatně, říkal jsem si, že oceníte, pokud vám vaši dámu v nesnázích nenechám v tom pekle.“
„Pekle?...Del?“ Udělá Alexander poslední krok k vám a prostě si tě od Verchiela bez dalších otázek a nebo snad žádostí vezme. Podepře tě v podpaží, ale když vidí, jak na tom jsi a že stěží držíš oči otevřené, jen se zamračí. „Co se jí stalo?!“ Osočí se na plavovlasého muže a v očích se mu výhrůžně zableskne.
„To je trochu na delší povídání, generále, ale tady madam… jejíž jméno mi dosud uniká, se mě pokusila zabít. Tedy asi nedopatřením… Ale tohle štěstí žel bohu nesdíleli i ostatní.“ Potáhne Verchiel z cigarety, kterou si konečně může opět podržet mezi prsty a vyfoukne hustý oblak dýmu.
„Cože?!“ Ucítíš, jak sebou Alexander při těch slovech trhne a trochu pevněji tě sevře v náručí, než se jeho pohled skloní k tobě a hledá… Hledá ve tvé tváři cokoliv, co by mu naznačilo, že tohle všechno je jen bohapustá lež. Nejapný žert, který si vyměnili staří známí po letech.
| ||
| |||
 | Žádné hlouposti Začínám být nervózní. I když se snažím držet v pohybu a nepropadat chmurám, myšlenky mi neustále odbíhají k tomu, co by s námi madam Warder mohla chtít. A co udělá, pokud nebudeme spolupracovat. Naši předchůdci uměli být přesvědčiví, když chtěli, a snad protože setřást tíhu minulosti je teď těžší než jindy, se mi také ochotně připomínají způsoby, jimiž nakonec vždycky dosáhli svého. Ani nevím, kolik času už uběhlo. Hodina? Dvě? A neměla bych Eliju vzbudit? Pokaždé, když se otáčím ode dveří a pohledem zavadím o pospávajícího muže v posteli, to zavrhnu. Neměla. Tím jediným jsem si jistá. Vypadal tak unaveně, jako by si za celou dobu nedovolil polevit na pozornosti. A i když nejsem ona… hmm, měl by si odpočinout. Ať už se chystá cokoliv, bude to potřebovat. My oba. Vždycky mi chvíli trvá, než se zase přiměji odvrátit a pokračovat na své pouti. Zpátky k židli, na kterou se někdy posadím a jindy ji obejdu. Pořád a pořád dokola. Dokud v zámku nezarachotí klíč a já sebou netrhnu. Prudce se otočím, až mi sukně zavíří kolem kotníků, a sotva po podlaze přeběhne proužek naoranžovělého světla, už stojím mezi trojicí mužů a postelí. Je to tak… přirozené. Další v řadě věcí, které by udělala spíše ona. Tmavýma očima se zadrhnu na opasku ověšeném zbraněmi. Co… To přeci… Další krok vzad nabere na své obvyklé vyplašenosti, jak se stahuji do pomyslného bezpečí. Zpátky do svého rohu. Tentokrát se už na Rosiera usmívat nesnažím a ani mu neodpovím. Ne… Ne když… Byli by nás ochotni zastřelit? Proto ty zbraně mají, že ano? Nejsou jenom na ozdobu. A Probuzení toho hodně vydrží. Sama to přeci vím. Na hrudi cítím tepající bolest. Připomínku toho zimního večera již téměř před rokem. A srdce mi tluče tak hlasitě, že si v první chvíli ani neuvědomím, že to varováním patřilo především mně. Mně?! Snad bych měla alespoň kývnout. Dát najevo, že rozumím. Že se tím budu řídit, ale… si s Elijou prohodíme role, protože mně se z hrdla nepodaří vydolovat jedinou hlásku a on přeci jenom procedí něco mezi zuby. Když se jeho pohled stočí ke mně, zaváhám, ale pak… pak mu taktéž kývnu, aniž bych věděla, co to mělo přesně znamenat. Ale na tom vlastně tolik nezáleží. Ať už chceme nebo ne, jsme v tom spolu. Kdo by to byl čekal, že se po tom všem budeme muset naučit… znovu jeden druhému důvěřovat? Přinejmenším tady a teď. Pomalu, takřka váhavě, se přiměji ho následovat ke dveřím a teprve se zpožděním si uvědomím, že tady pořád pobíhám v punčoškách a že… „Počkej. Boty…“ špitnu na vysvětlenou, než se otočím a popoběhnu zpátky k židli. Černé střevíčky tam na mě věrně čekají. Honem se k nim sehnu, utáhnu si zdobené řemínky a pak… ať už na mě Elijah počkal nebo ne… se přiměji pospíšit ke dveřím. Krok se mi překvapením zadrhne, jak ze mě bez varování opadne ta nepříjemná tíha a mohu se znovu zhluboka nadechnout. Na okamžik skloním hlavu a přivřu oči. Je mi… lépe. Podstatně lépe. A to dost možná znamená, že bych se teď už dokázala natáhnout po svém daru. Proto mě Rosier varoval? Přenesu váhu z jedné nohy na druhou. I teď mou pozornost strhává pouzdro pistole. Žaludek se mi svírá hrůzou, a přeci… se čas nepříjemně natáhne, než zakloním tvář a tmavýma očima se vpiji do tváří mužů, kteří Rosiera doprovázejí. Jsou Probuzení? Pokud ne… Bylo by to snadné. Vždycky to bylo snadné.
Pokud by se nám podařilo zajistit zbraně, ulehčilo by nám to další postup a… a… Odmítavě semknu rty, jako by už jenom to, co mě napadlo, byl neodpustitelný hřích. Občas se mi to stává. Že se mi to v hlavě sepne a před očima mi vyplave, co by v dané situaci udělala ona. Krok za krokem. Bez zaváhání. Zanechala by za sebou moře krve. A dokázala Olivii, proč přesně si měli jednu malou Ctnost také pojistit. Jenomže já nejsem ona. A… Elijah na tom není o nic lépe. Dost možná myslel právě tohle, když říkal, že si některé z nás pojistili a… žádné hlouposti… ano, hlavně žádné hlouposti… Odevzdaně se tak zařadím vedle stříbrovlasého muže. Nestojím mu nikterak blízko, vlastně si i od něj udržuji uctivý odstup, ale přeci jenom k němu tíhnu více, než… než by možná bylo vhodné. Měli bychom se však držet pohromadě. A… kdyby se něco stalo… dává to tak smysl. Ne? Tak či onak vykročím směrem, kterým nám Rosier naznačí. Navzdory své obvyklé tendenci se nechat prostě vést se pozorně rozhlížím po sklepních chodbách a snažím si zapamatovat cestu. | ||
| |||
| Bdělé snění Je to fascinující pohled. Na ten vír třepotajících se křídel mířící k obloze. Představuji si, že každá z těch můr v sobě nese kousek života, který jsem vzala a odnáší ho… Kam?... Hlava se mi zhoupne ke straně a svět kolem se na okamžik rozmaže a ztratí v černých záblescích. „Můry… Jsou… Všude… Jako smrt…“ vydechnu bezmyšlenkovitě. Třeba se to někdy dozvím… Nebo ne. Jako by na tom snad při tom všem záleželo.
Jenže to už mi vypoví službu i zbytek těla a celá zhadrovatím, jak mě opustí i ty poslední zbytky sil. Visím na muži plnou vahou a… A skrze tu strašlivou únavu nejsem schopná ani v duchu panikařit nad tím, jak moc blízko je. Že se mě dotýká, že mě drží a já nemůžu… Nic. Vůbec nic. Jen vdechovat tu zvláštní vůni, která prosakuje skrze jeho oblečení. „Asi… Asi jsem to… Neměla dělat…“ zamumlám a oči se mi na okamžik zavřou. Nijak neprotestuji, když se se mnou svět opět zhoupne a já se ocitnu v jeho náruči, jen tiše vyheknu, když si mne ještě nadhodí, abych se mu lépe nesla.
„C-co? Já… N-nevím,“ šeptnu zmateně, když na mě Verchiel začne opět mluvit a rovnou mi položí i takovou těžkou otázku jako… Zda dokážu sedět. Chce… Chce mě tu nechat? Srdce mi poskočí, ale všechno se vzápětí zase utopí v malátné únavě, co mi snad proudí tělem namísto krve. Na výběr stejně nedostanu, svět se opět rozmaže a já se ocitnu na zemi. Ze schodu, na kterém sedím sálá nepříjemný chlad zakusující se mi do nohou a… Vlastně jakmile mě Verchiel pustí z náruče, tak se do mě o to více pustí okolní studený vzduch.
„… ne…“ vydechnu zoufale. „Al-lexi!… Tam… Je…“ pokusím se zvýšit hlas, ale místo toho se mi přeskočí do chrapotu lámajícím se v hrdle. „Generál…“ hlesnu naléhavě. Nesmí tam jet! Nesmí… Na tu… Aukci… | ||
| |||
| Moře času Vera De Lacey A tak běží čas za doprovodu Elijova tichého oddechování. Nakonec jej nevzbudíš a rozhodneš se ho nechat, aby si odpočinul, jak jen může. Ona by to udělala a ty…? Dovedeš si alespoň zdůvodnit, že to děláš z jiných důvodů, než by to udělala ona. Ostatně ty nejsi ona.
Židle po chvíli začne nepříjemně tlačit o korzetu ani nemluvě. Teď by byla příhodná chvíle se jej zbavit, protože tady to už nevypadá, že by se hrálo na nějaká pravidla slušného oblékání se. Avšak, rozhodneš se i tak obětovat část vlastního pohodlí. Nějak se to přežije. Vždycky se to nějak přežilo.
Nakonec na židli moc dlouho nevydržíš a začneš rázovat po pokoji. Tiše, tak abys jej snad nevzbudila. Párkrát se bělovlasý mladík přetočí nebo pohne a v ten moment se zarazíš na místě a počkáš, dokud opět nezůstane nehybně spát. Je to celá tak zvláštní a přitom… přirozené. Jako kdyby se v tobě praly ty dva diametrálně odlišné pohledy. Rozdílné životní zkušenosti…
… A čas běží
☩
Ani nevíš, kolik času uplynulo. Průběžně si střídala sezení na židli a procházky po místnosti. Pěkně od stěny ke stěně. Tam a zpátky. Znovu a znovu. Rozhodně si měla dost času přemýšlet, ale ani ten nestačil k tomu, aby ses dokázala na spícího Eliju dívat jinak. Tak, jak bys měla po tom všem, co se mezi vámi stalo.
Ani tentokrát se neozve klepání na dveře ale rovnou zarachocení klíče, aby se dveře otevřely a v nich stál ten stejný hnědovlasý muž společně s dvojicí dalších, které nepoznáváš. Stejně tak si všímáš, že jsou ozbrojení a nejenom chladnými zbraněmi, ale mají také u pasu i pouzdra s pistolemi. Od spícího Elijaha se ozve zašustění přikrývek na znamení toho, že tohle ho již muselo probudit.
„Takže, prosím… Doprovodím vás za madam Warder, ano?“ Promluví Rosier opatrně a pohledem sklouzne za tebe směrem k posteli, na které se už Elija posadil a stihl si už také vrátit na tvář ten nepřátelský podmračený výraz. „A prosím nedělejte žádné problémy. Jak jsem říkal, není se čeho bát, i když to vypadá celé jinak. Zbytečně by to komplikovalo věci. Především vám.“ A při těch slovech věnuje pohled především tobě.
„Jistě, jak šlechetné. Teď nás jdete pozvat na večeři?“ Procedí skrz zuby Elija, který se vzápětí vyhoupne na nohy a zavadí o tebe pohledem, který… ne není vyčítavý, to ani v nejmenších, přesto… ne, nejsi schopná říct, co přesně mělo tohle znamenat. Snad i protože se vzápětí na to ozve Rosier. „Ne, večeři ne. Ale věřím, že časem s madam Warder povečeříte. Oba.“ Pousměje se omluvně, než ustoupí ode dveří. Dvojice mužů, kterou sebou dovedl nemluví a rozhodně nepůsobí tak nevině přátelsky jako on.
„Jako kdybychom měli na výběr.“ Povzdechne si Elija, než si naučeným pohybem upraví zmačkanou košili, pohlédne na tebe… a kývne. Ať už to mělo znamenat cokoliv, vyrazí ke dveřím ven z místnosti. A ty? Rozhodně nemá smysl zůstávat zde ve tmě. Jen co vyjdeš z místnosti, přijde ti, jako kdyby ti z ramen spadla nepříjemná tíha a ty ses mohla konečně narovnat, svobodně se nadechnout. Dost možná je na tobě i vidět, jak jsi pookřála, přesto… Elija působí stále stejně.
„Hmmh, omlouvám se, ale jinak to teď nejde.“ Odpoví mu trochu tišeji Rosier, než vám pokyne, abyste jej následovali skrz potemnělou sklepní chodbu.
| ||
| |||
| Z posledních sil Delilah Blair Flanagan Z místnosti vás vyprovází ticho. To nepříjemné nervy drásající ticho. Snad jen ševelení můřích křídel a ta otupující nepřirozená únava připomínají to, že se zde něco stalo, i když nehledíš na zem, na které leží nehybná lidská těla. Ať už se hlavou tvého společníka honí cokoliv, nemáš dost síly, abys na ni snad dokázala hledět delší dobu, natož se soustředit a čistě přemýšlet. Kdyby chtěl, mohl tě zastavit. Nebo snad ne? A kdyby chtěl, mohl tě teď zabít. To zcela určitě. Přesto… se k tobě pouze skloní a vytáhne tě na nohy.
Můry poletují kolem vás a lezou po mrtvých tělech, ale nevypadá to, že by si jich muž po tvém boku všímal. Dokonce, i když mu pár přistane v těch plavých vlasech barvy klasů obilí, neošije se nebo nedá jakkoliv najevo, že by mu to vadilo… či si jich vůbec všimnul. Prostě s tebou jen vyjde ven, zatímco se kolem vás vyhrnou můry stoupající k noční obloze.
„Co?... Koho?“ Ucítíš, jak se jeho tvář natočí k tobě a vlastně ti nevědomky odpoví na nevyřčenou otázku. Viděla jsi je pouze ty. Dumah ne, alespoň co si pamatuješ. Ovšem stejně tak sis pamatovala, že Dumah uměla vzít život pouze jiným, milosrdnějším způsobem, aby tohle tvé přesvědčení poslední verše celé rozbily.
„Kůň? Počkejte… Počkejte.“ Trochu si tě nadhodí, jak se mu začneš už definitivně hroutit v rukách a přitáhne si tě k sobě. Cítíš z něj tabák a nezvykle svěží lehkou dřevitou vůni. „Takhle se daleko opravdu nedostaneme. Taky jsem tu měl koně, ale…“ Rozhlédne se poněkud bezradně kolem vás, než se sehne, aby tě podebral pod už tak bezvládnýma nohama a zvedl tě do náruče. „Ale v tomhle stavu k žádným koním nedojdeme. Jste zralá tak na drožku a postel.“ Nadhodí si tě v rukou a pak se ohlédne za vás. Směrem k dveřím, které za vámi zavřel, jen co jste vyšli ven a nechali za sebou jen smrt a ticho. Máš pocit, že zaslechneš krátký povzdech a ucítíš, jak mu při něm hruď o něco více klesne, ale nic dalšího k tomu neřekne. Pouze s tebou vykročí k hlavní ulici.
Procházíte uličkou, která je dost podobná té, kterou si poslední dny tak usilovně hledala. Snad je jen o něco širší a méně zpustlá, ačkoliv čpavý zápach moči a odpadků je cítit i zde. Přesto… jakmile vyjdete na jednu z hlavnějších ulic, vzduch se o něco pročistí a tobě se aureoly světla kolem plynových lamp vypijí jedna do druhé. Je to zvláštní… Celý svět se průběžně rozmazává jako čerstvý akvarelový obraz, který někdo polil sklenicí vody, aby vzápětí zase nabral na chvíli ostré kontury. Je ti slabo a při vědomí se držíš jen silou vůle. Co by s tebou bylo, kdyby se svět propadl do tmy? Kde by ses probudila, pokud vůbec?
„Hmmh, nejlepší by bylo poodejít co možná nejdál, ale takto… Sakra.“ Mlaskne nespokojeně, když si vás hned na to všimne dvojice mužů, kteří tudy procházejí, a i když se k vám nehrnou ty zvědavé pohledy mluví za vše. „Takhle to dál nejde… Zvládnete sedět?“ Zazní otázka, na kterou není snadné odpovědět. Moc se na to totiž necítíš, ale Verchiel ti nedá jinou možnost. Poodejde s tebou kousek stranou k jednomu z vchodů do domů, jenž lemují ulici a posadí tě na schod u dveří. Nad hlavami vám blikají hvězdy a od úst stoupají obláčky páry na znamení toho, že teploty opět klesají nepříjemně nízko. „Tak… Opřete se tady a… Hlavně nepadejte. Je docela mokro.“ Nečekaně opatrně ti zapře hlavu i bok o zděnou stěnu a když se ujistí, že se hned na to nepřekotíš dopředu, konečně se narovná a rozhlédne se. „Drožka, drožka… Kde je drožka, když ji člověk potřebuje…“ Mumlá si pro sebe, ale jeho slova se opět rozpíjejí jedno v druhé, zatímco okolní zvuky pohlcuje nepříjemné táhlé hučení.
*klap, klap…*
Přehluší jej alespoň na chvíli blížící se zvonění podkov. Že by skutečně jela ulicí ta vytoužená drožka? Nevíš. Je těžké se nějak více pohnout a rozhlédnout se. Zvlášť pokud nechceš skutečně riskovat to, že spadneš. A pak…
Zahlédneš toho jezdce jen na moment, když projíždí před vámi. Verchiel stojí před tebou, takže jej vidíš opravdu jen krátce, ale nemůžeš to přehlédnout. Zdá se ti to nebo… Černý plášť a rudé vlasy, které spadají po ramenou. Nevidíš mu do tváře, ale i to málo je až nepříjemně povědomé.
*…klap, klap*
Projede jezdec kolem vás a zvuk podkov dopadajících na dláždění se začne pomalu ale jistě vzdalovat.
| ||
| |||
| Jako duch „Opravdu?“ podívám se na něj překvapeně. „To mě… hmm, vlastně ani nepřekvapuje. S Nuriah bylo všechno soutěž.“ Pobavilo by to i Zerachiel? Možná. Přinejmenším z toho, co jsem viděla já, nikdy neměla důvod k žárlivosti. Jistě, že se k Luciferovi obracely zraky i jiných, toho si byla vědoma vždycky, ale důvěřovala mu. A dost pochybuji, že by se v jeho zaneprázdněném programu našel čas i na někoho jiného. Přesto… se přistihnu, že se na mladíka zadívám pozorněji, než zamrkám a zatřesu nad tím hlavou. Ať už se mezi nimi stalo cokoliv, je to dávno pryč. Netýká se mě to. Dokonce ani trošičku. „Ah, nemyslela jsem to tak vážně,“ odpovím, když mě Elijah… varuje? Ani bych nečekala, že mu ještě záleží na tom, co dělám. „Ne… Ne, máš pravdu. O něčem takovém by bylo pošetilé psát. A stejně pochybuji, že by mi něco takového otiskli.“ Nebo že by slečna Crowfordová přežila to, až se po ní začne vyptávat policie. To už dojíme a začneme se chystat na to, jak strávíme dalších pár hodin. Nejspíše bude opravdu nejlepší si odpočinout. Stříbrovlasý mladík se usadí na skřípající židli, zatímco se k němu ještě chvíli upíná můj váhavý pohled, než… Udělám to, co by udělala ona. Nebo vlastně ne. Kdyby tady byla ona, to, že mají jenom jednu postel, by ji netrápilo, ale i tak je to… povědomé. Navzdory těm prvním odmítavým slovům se skloním pro boty a zvednu se. I když je na mě ze začátku patrná nejistota, s každým dalším krokem nabírám na odhodlání, až mi tahle chvíle připadá přirozená. Ba dokonce správná. Ano… Lehnout by si měl. Ani kdyby mi protiřečil, bych se do svého rohu nevrátila. Postel zkrátka zůstane volná. A on se může zařídit, jak bude chtít. Vzdát se nehodlám. Ne, když vypadá tak strašlivě unaveně. Když souhlasí a židle pod ním znovu zavrže, srdcem mi prokmitne… něco, co by se asi dalo nazvat úlevou. Pokud se na hodinku nebo dvě natáhne, bude na tom snad o něco lépe. To, že ho budit nehodlám, nahlas neříkám. Neudělala by to ani ona. Ne za těchto podmínek. Jak bych vůbec poznala, že hodina uběhla? A k čemu by to bylo? Teď nemůžeme udělat nic než čekat. Měl by toho času využít. A pak… Ani nevím. Tak trochu se zapomenu. Když už se zvedá na nohy, přirozeně se pohnu směrem k židli, abychom se vystřídali. Snad jsem měla počkat a nechat ho se napřed přesunout k posteli. Asi… Asi určitě. Nestála bych pak tak blízko, když se naše pohledy střetnou. Je to jenom okamžik. Docela krátký okamžik. Ale někdy i ten okamžik stačí. Obzvláště když je tvář ohraničená měsíčně bílými vlasy tak povědomá a… Něco ve mně se napne. Takřka ve stejnou chvíli, jako se on prudce otočí, trhnu hlavou a odvrátím se. Raději. „Je to to nejmenší,“ hlesnu, přičemž se přiměji pohnout a posadit. Dokonce i hlas mi pod vlivem toho krátkého okamžiku výmluvně změkne. „Odpočiň si…“ Nic dalšího nedodávám. Nemůžu. Minulost se ozvala až moc silně, takže… takže se zkrátka potřebuji zaměstnat. Přijít na jiné myšlenky. Jsem to já. Vera, ne Zerachiel. Kolikrát si budu muset něco tak prostého připomínat? A to mě ani nepřemohl Verš. Naštěstí. Opravdu si nedokážu představit, jaké by to v jeho přítomnosti bylo. A pokud to nechci zjišťovat, měla bych se vzchopit a znovu se… zakotvit.
Prsty si zajedu do vlasů a opatrně z nich vyplétám sponky, které držely spletitý účes pohromadě už jenom z poloviny. Kdyby Elijah pootevřel oči, nemohl by mi vytknout nedostatek soustředění. Neodvažuji se na něj podívat. Je mu tak bolestně povědomý. Byť se od odkazu své předchůdkyně odvracím, nemění to nic na tom, že… jsem si některé chvíle z jejího života… prožila. Že jsem cítila teplo jeho kůže pod konečky prstů, že mě jeho blízkost vždycky naplnila šimravým klidem a že vím, jaké to je usínat a probouzet se vedle něj. A dokonce i jaké bylo sedět vedle něj v křesle a přemlouvat ho, aby se konečně probudil. Aby se ke mně vrátil. Aby… Aby mě nenechával samotnou. Tehdy… Tehdy jsem si také připadala jako v kleci, tu směšně malou komnatu jsem měla prochozenou křížem krážem a jediné, co mi poskytovalo jakousi útěchu, byl tichý tlukot jeho srdce. Ten teď neslyším. A navíc... i tohle patří do života někoho jiného. Pomalu zase vydechnu, než si přiměji pokračovat ve své bohulibé činnosti. Sponku za sponkou se probírám vlastními vzpomínkami na Davenport, rodinu a přátele, Williama. Na své omyly a provinění. Dobré i zlé. Na všechno to, co dělá Veru Verou a ne… kýmkoliv jiným, dokud se mi rudé kudrliny volně nesvezou po ramenech a hrst tenkých sponek neschovám do kapsy. Je to lepší. Trochu lepší to je. Aspoň trochu. Předtím jsem se pletla. Není to jako být zavřená v kleci se šelmou. Nebojím se toho, že by se po mně šelma vrhla a zabořila mi drápy do chřtánu. To opravdové nebezpečí přichází z hlubin mé vlastní duše. Bezděčně si poposednu. Židle začíná být nepohodlná a… a ani korzet, v kterém jsem stažená už dost možná celý den, mi nepřidává. Teď, když spí, bych ho možná mohla povolit, ale… Ne. Ne... Prostě to vydržím. Ano, vydržím to, a přeci se po chvíli zase ošiji. Raději se skloním k botám a zase se sezuji, aby ho klapot podpatků nebudil. Co na tom, že kamenná podlaha studí… Zvednu se. K posteli se nepřibližuji. Nerada bych ho probudila, a tak se držím na své straně našeho malého království. Nebo spíše vězení? Kdykoliv se pohne, zarazím se a pro jistotu počkám, než se zase upokojí. Teprve pak se dám do pohybu. Jako duch procházím tmou. Ke dveřím a zpátky k židli. Od židle ke dveřím. A po chvíli se zase otočím, abych si to kolečko zopakovala.
| ||
| |||
| Houšť a kapky
Je to bolavé rozhodnutí, přesto nad ním příliš nepřemýšlím. Raději. Jen houšť a větší kapky, jen houšť… A větší kapky… Dnes už jsem stála na okraji propasti a vkročila do ní. Udělat to stejné podruhé je najednou tak nesmyslně lehké, protože… Ne, už není na koho brát ohledy. Už tu není nikdo, kvůli kterému bych se měla zastavit a ukročit stranou – zpátky do světla. A tak zatímco se tahají zbraně a Verchiel se pouští do boje proti přesile, nezůstanu pozadu. Jako bych to slyšela… Je potřeba ověřit vstupní data. Dokážu si živě představit výraz Laylah i Lucifera… Fernsbyho… A je mi z toho zle. Z mnoha důvodů. … Křičel takhle i Noah?
Takřka ani nemrkám, jak se usilovně soustředím jen na vlastní ruku a snažím se… Vytěsnit, co se děje v okolí. Vidím jen ostré linie žhnoucí do šera místnosti, zatímco v koutcích očí mi tančí potácející se stíny a rozostřené siluety padající s křikem a chroptěním na kolena. A něco uvnitř mě křičí společně s nimi. Hystericky to ječí a kope kolem sebe, buší to dlaněmi do těch těžkých kovových dveří, za které jsem to schovala. To něco, co moc dobře ví, že takhle umíral i Noah. A chce to, abych se dívala. Abych sledovala jejich smrt do posledního hrůzného okamžiku s vědomím, že přesně tohle jsem udělala jemu. Že to byl on, kdo lapal po dechu a drásal si krk až do krve a ne… Fernsby…
„Někdy si… Říkám… Proč je… Vidím… Jen já…“ zamumlám takřka nesrozumitelně a ztěžka se nadechnu. Dumah žádné můry přeci neviděla. To jen… Já… Zimu klouzající po kůži vlastně už ani příliš nevnímám, všechno se slévá jen do těžké malátné únavy, přes kterou sotva dokážu protlačit těch pár slov. Tu poslední myšlenku, které se tak zoufale zuby nehty držím. „Můj… Kůň… Uhm… Byl to… Roh…? Beacon r-road a… A…“ nemůžu si vzpomenout. A vlastně ani mluvit, jak mi i těch pár trhaných slov dělá problém udýchat a dostat přes rty. | ||
| |||
| Cena za život Delilah Blair Flanagan Vystoupáte po schodech a necháte za sebou podzemí se vším tím peklem, které se v něm teď zcela jistě odehrává. Však si byla svědkem jeho větší části a také i… strůjcem. Ovšem sem nahoru viditelně tvé schopnosti nedosáhly. Je to uklidňující, ale na druhou stranu, dle toho, jak daleko jste šli podzemním koridorem, se tahle budova nenacházela přímo nad sálem a ani to nebylo vyloženě vedle. Je tedy otázkou, kde všude se dnes vzneslo k oblakům hejno můr. Nezbývalo ale než doufat, že tentokrát se tvé schopnosti projevily skutečně jen v menším měřítku.
Nahoře vás ale nečeká žádné vřelé přivítání. To se asi nedalo ani čekat, ovšem tvůj společník, jehož pravé jméno stále neznáš, se ani nesnaží o nějakou přehnanou diplomacii. S tím jak vypadáte a od čeho utíkáte, by asi nebyla moc velká šance na úspěch, ani kdyby se o to pokusil.
A tak situace velmi rychle vyeskaluje. Můžeš vidět, jak začnou padat první rány a ve vzduchu se také zablesknou první tasené zbraně. Avšak nemá smysl to nechat zajít dál. Ty to nenecháš zajít dál. Potřebuješ vědět, jestli jsi to zase ty. Jestli jsi… v pořádku. Jakkoliv je to celé tak daleko tomu, jak by sis to jindy představovala. Ta skupina lidí, nepřátel, je k tomu ideálním prostředkem.
…Pokusným subjektem...
A co je pár dalších životů v tom moři, které vše spláchlo jako tsunami. Nic… Nic tím neztratíš a jen získáš. Ačkoliv… opravdu?
Zatímco se před tebou odehrává souboj, ty natáhneš pouze ruku. Ladně ji zvedneš a na bledé kůži se zalesknou šedozlaté linie. Ani na ty lidi kolem nehledíš. Sleduješ svou paži, zda se nezačne měnit, zatímco se natáhneš po své moci.
Jeden… dva…. Sedm… Nebo snad?... Ne, sedm.
Postupně nacítíš životy lidí kolem tebe. Slyšíš ty tiché písně jejich živoucích duší, které stačí jen odtrhnout. Utišit. Jen na chvíli, než…
Místností se rozezní bolestivý křik. Nejprve padne na zem tem ramenatý muž, který byl zaklesnutý v souboji s Verchielem a byl vám tak nejblíže. Ale brzy jej následují další. Je to jako příboj, který nelze zastavit. Přesto ty to cítíš. Tentokrát jasně a zřetelně. Nikdo ti nevzdoruje. Pouze to od tebe vyžaduje soustředění a energii, kterou si každý z nich z tebe uzme.
Zaujatě hledíš na svou ruku, jejíž linie začínají zlatě žhnout, aniž by si věnovala příliš pozornosti tomu, co se děje kolem. Přesto to slyšíš. To chroptění. Přidušený křik. Zadunění těl o zem… Ne, tohle není milosrdná smrt, ale dovedeš si představit horší osud. Pomalejší.
Takto je po nějaké chvíli po všem.
Tiché písně ustanou a zůstane jen zvuk můřích křídel, které vylézají z těl a vznáší se do vzduchu. Přelézají po grimasách bolestivé smrti, do kterých jsou mrtvé tváře stažené. Po černých žílách, jež se táhnou po odhalených částech těl. Po kůži rozdrásané až do masa vlastními nehty…
Je konec.
Padneš na kolena a pak na všechny čtyři, jak se ti zatočí svět a na chvíli ztratíš vnímání ze svého těla. Není to ale Ztracený, který by se hlásil opět o pozornost, ale všepohlcující únava. Hlava ti třeští a je těžké uklidnit zrychlený dech, zatímco ti na čele vyrážejí krůpěje studeného potu. Vše má svou cenu, ačkoliv tohle si na tobě vybralo ještě malou daň oproti tomu, co zaplatili jiní.
„Hmmh.“ Ozve se od plavovlasého muže, který jediný zůstal stát na nohou a prohlíží si mlčky to hrůzné divadlo všude kolem vás. Nic ale neříká. Jen stojí, než… „Pojďte.“ Skloní se k tobě a vytáhne tě na nohy. Tvou ruku si přehodí přes rameno a víceméně tě zvedne do vzduchu. Vlastně by asi bylo i praktičtější, kdyby tě vzal do náruče, protože nohy se ti pletou jedna přes druhou, takže o nějaké chůzi nemůže být moc řeč. To by však samo o sobě přitahovalo mnohem víc pozornosti, a tak na něm bezvládně visíš, zatímco s tebou překročí mrtvá těla, na kterých se tvé nohy ještě více zvrtnou a pak… Pak otevře dveře a vy vyjdete do studeného vzduchu prosyceného vůní přístavu. Obklopeni hejnem můr, jenž vyletí k hvězdné obloze...
| ||
| |||
| Staré zvyky Vera De Lacey „Řekněme, že měla se Zerou podobný… vkus.“ Podotkne Elija s povytaženým obočím, aniž by ale dále zabíhal do nějakých detailů o tom, co přesně se mezi Lucieferem a Nurah stalo, či nestalo. „Myslím, že o tomhle bys psát neměla.“ Pohlédne na tebe vážně. „Pokud k tomu vůbec dostaneš příležitost… Ale i tak. Jsou věci, které není dobré vynášet na světlo, protože pak do něj s nimi vstoupíš i ty.“ Řekne ti s vážným pohledem. Je to varování? Kdo ví. Nebyla bys první, která píše o věcech mezi nebem a zemí. Ostatně u Penfielda sis byla jistá, že si všechny ty příběhy z paty nevytáhl a také psal, aniž by se musel komukoliv zodpovídat.
Židle tiše zavrže, jak se na ní Elija uvelebí, i když to je možná trochu silné slovo na to, jak hodlá trávit dalších pár hodin. Nakonec tě nevyhodil z postele, ale zachoval se jako gentleman, což bylo vlastně tak zbytečné gesto. Nebyl tu nikdo, kdo by vás soudil. Kdo by vás viděl. Přesto… zvyk je skutečně železná košile, o čemž sama moc dobře víš. Ostatně to vnímáš. Víš, jak by se zachovala Zerachiel. Jaká byla jedna z jejích mnoha rolí po Luciferově boku. A i když nechceš být jako ona. Chovat se tak a nakonec ani vypadat, vyslovíš svou nabídku, jenž přiměje Eliju zvednout k tobě překvapený pohled.
„Co…? Ne, je to v pořádku. Měla by sis nechat postel a…“ Ale to už se zvedáš z postele. Ani si nečekala, že by snad na tvá slova hned kývnul. On by to neudělal. A Elija? „S polštářem? To je od tebe šlechetné.“ Ušklíbne se, než po tobě sklouzne zamyšleným pohledem a viditelně zaváhá. Tyčís se nad ním a měříš si jej nesmlouvavým pohledem. Snad zbývá jen doufat, že v tu chvíli nepřipomínáš až moc svou matku.
„… Dobře.“ Vydechne Elija po chvíli, která se poměrně natáhne. „Ale vzbuď mě brzy. Bude mi stačit jen hodinka. Víc nepotřebuji.“ Zvedne se ze židle a narovná se. „Tohle bude ještě dlouhý den.“ Pohlédne ti do očí než… se prudce otočí a udělá těch pár kroků k posteli. Radši. Tohle byl viditelně až příliš povědomý moment pro vás oba.
„Tak… dobrou noc, nebo cože je teď za denní dobu. A… hmmh, díky.“ Posadí se na postel, než položí hlavu na polštář. Cítíš, jak se k posledním slovům musel opravdu nutit, ale nakonec je vyslovil. I když by asi ani jeden z vás nečekal, že mezi vámi ještě někdy zazní. Tobě zůstane židle, která není zrovna nejpohodlnější na dlouhé sezení, ale na druhou stranu opravdu nejsi až tak unavená. Spíše trochu ztuhlá, a tak dost možná ani nebudeš většinu času sedět.
Naproti tomu nemusíš dlouho čekat, než se od Elijaha ozve tiché oddychování. Skutečně mu usnutí netrvalo nijak dlouho. Musel být buďto skutečně unavený a nebo dobrý spáč. Vidíš, jak tam prakticky nehnutě leží a jen hruď se zdvihá a zase klesá pod pravidelnými nádechy a výdechy. Prameny bílých vlasů rozprostřené po polštáři a tvář, která má v sobě konečně zase ten klid, který…
Na moment jako kdyby ti problesknula vzpomínka, kterou tak často vídala Zerachiel. Ty večery i rána, které trávili spolu v městě z černého kamene. Těch pár vzácných chvil, kdy i jeho dokázala přimět k tomu, aby si odpočinul, ať už k tomu využila kdejaké nápadité způsoby. Ty momenty, kdy na problémech světa nezáleželo a zůstal jen klid a mír. A oni dva.
Tiché Elijovo oddechování je stěží postřehnutelné. Světlo lampy dál mihotavě osvětluje studený temný pokoj a tobě nezbývá než… čekat. Na cokoliv, co pro vás madam Warder chystá.
| ||
