Andor.cz - Dračí doupě online

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Bušíš pěstmi do neviditelné bariéry před tebou, která tě dělí od někoho, ke komu chováš tolik rozporuplných, avšak silných pocitů. Je až s podivem, jak se celé kolo zase otočilo. Ať už v tom měla Zerachiel svůj vliv jakýkoliv, byla si to teď ty, kdo naléhavě volal jeho jméno, zatímco nehybně ležel jen kousek od tebe.

Tvé ruce a ani nakonec zlatá dýka nakonec s bariérou nic nezmůžou. Můžeš jen bezmocně přihlížet tomu, jak celý proces pokračuje. To už tě ale popadne Olivie a začne tě jako neposlušného psa na obojku táhnou pryč od zářících symbolů, od Elijaha. Od všeho.

Netrvá to dlouho a bílá hvězdná záře zesílí natolik, že pohltí vše kolem, a nakonec se koncentruje do sloupu světla. Ten však nevydrží věčně. Nakonec zůstanou jen bílé třpytky vnášející se vzduchem, zlaté pohasínající symboly na zemi a Elijovo nehybné… mrtvé tělo?

„Přestaň! No tak už přestaň křičet huso hloupá!“ Oboří se na tebe Olivie a škubne tvým límcem, který se ti nepříjemně zařízne do krku, ve snaze tě umlčet a zastavit tvůj pláč. Ne, že by tato metoda něčemu pomohla. Stále se ti po tvářích koulí slzy a hledíš na to nehybné tělo, po kterém sem tam přeběhne slabá záře.

„Zabila?“ Zamračí se Olivie a přesto si všimneš, jak jí poněkud nejistý pohled kmitne k tělu před vámi. „Ne… Prostě buď zticha!“ Křikne na tebe, než se ohlédne, zatímco se odkudsi ozve další výstřel. Tentokrát si ho už zcela jistě všimne a dle jejího výrazu, ji to nepotěšilo. Vůbec ji to nepotěšilo. Stejně jako když zavadí o tělo Rosiera v kaluži krve. Přesto bys v její tváři marně hledala známky smutku. Zůstává tam jen to sveřepé soustředění. To fanatické přesvědčení.

„Běžte se tam podívat. A zdržte je. Jakýmikoliv prostředky!“ Křikne na dvojici mužů, kteří vás sem dovedli a ukáže prudce na dveře. Ti vypadají tím divadlem zde více než zaskočeně. Všimneš si, že jeden z nich se neustále křižuje a něco drmolí. Přesto bělovlasou ženu a jejich paní poslechnout.

A pak koutkem oka zahlédneš záblesk. Tam, jak leží Elija, se symboly na zemi opět zalijí zlatou září a… přeskupí se? Jen tak sami od sebe se přepíší v jiné znaky nebes a… Jeho ruka se pohne. Vykreslí se na ní zářící symboly, které Zerachiel tak dobře znala. Každý drobný detail. Světelné linie se rozběhnou po paži a zmizí pod černým rukávem, než se opět objeví na krku a na čele se vykreslí těch několik tenkých proplétajících se čar, které k němu neodmyslitelně patřily. Zlatá záře zesílí a… Ozve se zvuk hlubokého a ostrého nádechu. Jako když se někdo vynoří po příliš dlouhé době z vody a lačně zalapá po dechu.

Elija se pohne a postupně… Pomalu se přetočí a nadzvedne na rukou do kleku. Hlavu má skloněnou a těžce dýchá. Bílé vlasy mu zakrývají tvář, zatímco klečí uprostřed zlatě zářících symbolů a ty ve vzduchu doslova cítíš tu energii. Něco, co je zvláštně povědomé.

Jeho tvář se pohne a zlatý pohled se skrz spadané bílé prameny upře na vás. Na tebe a Olivii, která to celé jako u vytržení sleduje. Dokonce tě i pustila a prostě jen stojí a vypadá, jako kdyby byla právě svědkem božího zjevení.

„Zero…?“

Ozve se ten známý hlas. Ne není mu podobný. Nezní skoro jako on. Nevypadá téměř jako on.

Tohle je…

… on.

Delilah Blair Flanagan

♬♬♬♬♬

Alexander na tvou poznámku neodpoví. Pouze zkřiví rty, trochu je pootevře, ale nakonec místo slov jen dlouze vydechne a uhne pohledem. Dovedeš si představit, že jindy by něco takového nenechal jen tak snadno bez odezvy, ale teď viditelně nebyl zrovna ve stavu na dlouhé diskuse a vlastně ani na krátké oponování ti.

Langley zachytí tvůj pohled a pokyne ti. „No, to máte pár let náskok oproti mně.“ Pousměje se, avšak úsměv mu poněkud zamrzne na rtech po tvém následném dovětku. Rány po Ztraceném. Zas a znova to stejné. Skutečně ironie.

„Před rokem… a Ztracený? Hmm, zajímavé.“ Utrousí jen tak mimoděk a ve tváři se mu na okamžik usadí přemýšlivý výraz. Je to skoro až zvláštní jej vidět takto vážného. Najednou působí více jako ten sedící na trůnu z mramoru a zlata. Snad až na tu cigaretu...

Ať už Alexander sebral ze stolu cokoliv kromě měděného záblesku, nejsi schopná určit nic víc. On sám se při tom na tebe ani nepodíval a po chvíli jen to cokoliv prostě schoval do kapsy kalhot, které měl na sobě. Přijít o pár vteřin později, ani by sis toho nevšimla. Na druhou stranu, přijít o pár vteřin dříve, dost možná by celý tenhle zastírací manévr nestihl.

Ovšem jsou tu podstatnější věci. Ostatně ten pach krve ti už naplňuje chřípí a nedá se říct, že by ti dělal zrovna dobře. Můžeš jen děkovat… bohu asi ne, ale snad osudu za to, že nejsi jedna z těch dam, které se kácí k zemi, jen co zahlédnou otevřenou ránu. A že tenhle pohled by dost možná vyhnal z místnosti i ty otrlejší. Rozseklá kůže, odhalené maso a na pár místech poblíž kostí, kde už nebylo moc z čeho brát, vidíš, jak se mezi rudou zableskne i ta zlověstná bílá. Tohle by nebylo u obyčejného člověk jen na šití. Obyčejný člověk by se vůbec s něčím takovým ale ani nikam sám nedostal, natož aby tu jen tak seděl.

„Ano, když je zašijeme, mělo by to dostatečně pomoct v hojení. Naštěstí v tomhle jsou Probuzení dost… hmmh, nenároční na údržbu.“ Pokrčí lehce rameny, zatímco se od Alexandera ozve trochu hořké uchechtnutí.

„Už jsem zapomněl na to, jak některé věci umíš podat.“ Natáhne se roztřesenou rukou po sklence stojící na stole. Vypadá to jako obyčejný sklenka na whisky a dle karamelové barvy jejího obsahu v ní bude zcela určitě něco ostřejšího.  Stále je v ní tak polovina, ale dle notných krvavých otisků rozmazaných po broušeném skle, je ti jasné, že musela být plnější. Podstatně plnější.

Langley se drobně zamračí, když padne to dávno zapomenuté jméno – Verchiel. Avšak kromě toho bys na něm těžko hledala nějakou výraznější nelibost nebo snad radost.

„Danieli bude stačit. Tedy pokud vás to nebude uvádět do rozpaků, madam.“ Povytáhne koutek rtů do křivého úsměvu, než si mezi ně vloží zpátky cigaretu. Tu cigaretu z jejíhož dýmu cítíš v nose nepříjemné štípání. Stejně jako tehdy s Barthem. A stejně… Ne, tohle ti není vůbec příjemné, a tak se prostě bez okolků ohradíš. Barthovi bys tohle nikdy neřekla a teď si stála před někým, koho si znala stěží tak pár hodin, a ještě k tomu si věděla, že byl jedním z reinkarnovaných členů samotného Tribunálu. Přesto nezaváháš.  

„Cože?“ Viditelně tím zaskočíš jejího majitele, který se po tobě vcelku upřímně překvapeně otočí. „Madam, tyhle věci mě uklidňují a… A stejně, než si nachystáte vše potřebné, budu ji mít dokouřenou. Hmmmh.“ Zamručí a věnuji Alexanderovi takový ten pohled, který si vyměňují jen muži, než pak prostě jen poodejde několik metrů od tebe k jednomu ze stolků, o který se se zapře a vyfoukne hustý oblak dýmu. Naštěstí místnost je to skutečně prostorná s vysokými stropy, takže i tohle výrazně pomohlo. Alexander však Danielovi pohled neoplatil a kdo ví, jestli jej vůbec zaznamenal. Jen krátce natočí hlavu k tobě, když se dáš do připravování nástrojů a jehly s nití. Ve tváři je bledý a… mlčí. Nakonec si dopřeje jen jeden dlouhý lok ze sklenky, kterou položí s bouchnutím na stůl a opět skloní hlavu.

Když se pak Langley vrací, je už bez cigarety a ty máš vše nachystané. Ten pohled, který ti věnuje je… překvapivě pobavený, ale už tuhle celou scénu nekomentuje. Pouze ti ukáže na jednu z ran na Alexanderově rameni. „Takže postavte se na druhou stranu, ať se tu nemotáme. Bude lepší, když to uděláme co nejrychleji. Nemusíme se až tak trápit s tím, aby byly stehy jeden jako druhý. Tady Alex si stejně žádné jizvy neodnese. To je jeho jediné štěstí.“ Dodá odlehčeně, než se sám chopí jehly s nití, aniž by se dočkal od Alexandera nějaké připomínky. Ten vypadá, že je v tuhle chvíli rád, že sedí.

A tak se dáte do práce. Není to rozhodně lehčí, než to bylo posledně. Alexanderova kůže je na pohmat zvláštně studená a v místech otevřených ran naopak horká. Vidíš, že jeho tělo už zastavilo většinu masivnějšího krvácení, jinak by tu už rozhodně ani nemohl sedět. I tak ale musíš čas od času sáhnout po látce namočené v teplé vodě, abys otřela zbytné krvácení a rány před samotnou prací. Cítíš horkou krev na prstech, mezi kterými se sem tam proplete zlatá částečka vylétnuvší do vzduchu. Alexander se snaží zůstat co možná nejvíce v klidu, ale jsou chvíle, kdy sebou bolestivě cukne. Ostatně i když tu vypadáte jako dva chirurgové, rozhodně nemáte po rukou žádná anestetika. Pokud tedy nebudete počítat tu sklenku, kterou už Alexander vyprázdnil až do dna. Ovšem sama si věděla, že tohle zrovna jeho dostatečně neotupí.

A tak jehla protne kůži. Nit se provlékne a zaváže na uzlík.

*Šmyk*

A tak znovu a znovu…

„Spíše prokletí,“ odpovím bezmyšlenkovitě napůl úst, ostatně pohled na zraněného Alexe zavane mé myšlenky do úplně jiných končin a zasadí mému soustředění dost tvrdou ránu. Skoro jako moje přítomnost Alexanderovi, který se ke mně prudce natočí. S ohledem na všechna ta zranění… Až příliš prudce. Zřetelně ani on nenachází vhodná slova, když mu přes rty přejde jen moje jméno a… A je to vlastně až Verchiel, který nás z toho tichého okamžiku plného akorát tak dlouhých pohledů vysvobodí.

Zamítavě potřesu hlavou a v další chvíli se viditelně zarazím, když zaslechnu, jak… Alexi? Překvapeně zatěkám mezi nimi pohledem, zvláště když Alex zareaguje spíše jen aby se neřeklo. Tohle je rozhodně… Nové. Hodně nové. Matně si vybavuji v těch pár posledních chvílí vědomí, že jejich shledání nepůsobilo zrovna… Přátelsky na rozdíl od… Tohohle. Ambasadore. Essingtone. Jak odsud přeskočili až k Danielovi a Alexovi je pro mne záhadou, ale… Vlastně… Vlastně jsem neznala žádné jeho… Přátele. Ne takové jako my… Pokud bych tedy do toho výčtu nepočítala Farnhama a Alyiu, což opravdu… Nechci.

„Ne… Ne, není důvod se omlouvat, nevzbudili jste mě. Vy ne,“ sotva znatelně si povzdechnu a dál to nerozvádím. Ne, teď… Rozhodně ne. Alexanderova zrasovaná záda spolehlivě odvádí moje myšlenky pryč od rozhovoru se Ztraceným.

V další chvíli se neubráním pozdviženému obočí, když se Alex dokonce i v takové chvíli stará o to, že já vypadám pobledle. S tím, že bych se měla posadit sice není daleko od pravdy, ale… Ale dost možná právě proto se přinutím narovnat se v zádech a zůstat stát na místě.

„Vážně bych chtěla vidět tvůj výraz, kdybych tu na tvém místě seděla já a řekla ti něco takového…“ povzdechnu si unaveně a přinutím se zvednout ztěžklou ruku a promnout si pálící oči. Jak může říct něco takového? Jistěže se o něj musím bát! Vypadá jako by se popral s tygrem. Až na to, že to nebyl tygr, ale celé hejno Ztracených a mne se bolestivě svírá žaludek jen z pomyšlení na to, kdyby jediný z nich dokázal zasáhnout Alexe trochu lépe.

Raději tak přesunu svoji pozornost k Langleymu, když se namísto Alexe chopí slova. Šrapnely, průstřely ani sečné rány mne nepřekvapí, zvláště když vím o Alexově působení v armádě, ale… Medvědí drápy jsou něco, co mne přinutí se zarazit a… A to už v sobě Alex sebere dost síly i odhodlání na to, aby proslov svého přítele uťal v tom nejlepším. Za jiných okolností bych se rozhodně nenechala tak snadno odbýt a rozhodně si neodpustila aspoň poznámku, ale teď… Teď jen jim oběma věnuji jen krátký tázavý výraz a nechám to být.

Zvláště, když mě Verchiel zaskočí svojí otázkou, kterou… Kterou jsem měla asi čekat, přesto se díky ní na okamžik viditelně zadrhnu. V další chvíli si nervózně zastrčím za ucho pramen vlasů a pomalými opatrnými kroky se vydám blíže k oběma mužům. „Vlastně… Ano. Tedy… Naposledy jsem to dělala asi před rokem…“ odpovím poněkud váhavě a raději už nedodávám, že tehdy také poprvé. Ale… Od té doby jsem ty uzlíky občas cvičila, kdyby náhodou… „Ironie, že to tehdy také byly rány od spárů Ztraceného,“ dodám polohlasně. Poněkud… Dost krutá ironie. Jako by se někdo rozhodl, že mě nenechá ani na okamžik zapomenout, co jsem provedla.

A že pohled na obvazy a lavor s krvavě rudou vodou s sebou přináší opravdu silný a nepříjemný pocit deja vu. Jen na okamžik zpozorním, když přede mnou Alex něco skryje do dlaně. Tak trochu se zamračím… Co… Co to bylo, že to nesmím vidět? Alex se znovu pokusí vložit do hovoru, ovšem… Jestli jsem o něj měla strach předtím, tak teď obavy vepsané do mé tváře jen prohloubí. Kolik krve asi musel ztratit? Zvláště pokud jel v tomhle stavu přes město…

Pomalu zvednu své ruce a zkusmo zatnu prsty v pěsti. Pořád jsem tak děsivě unavená a chvílemi si připadám jako by mi žilami namísto krve proudilo olovo, ale… Uhm, chvíli… Chvíli to vydržím. Ostatně navzdory fyzické únavě mne Alexův bídný stav poměrně spolehlivě probírá a drží mne v bdělém stavu.

„Dobře…“ odhodlám se, když dojdu až ke stolu a natáhnu se po zmiňovaném pouzdře, abych z něj mohla vytáhnout další jehlu i nit, „hádám, že čím dříve všechny ty rány zašijeme, tím lépe… Danieli,“ zmíním mimoděk jeho jméno, když už jsme si byli takhle neoficiálně skrze Alexe představeni. Já mu své jméno rozhodně neřekla – ostatně on to své taky ne. „Nebo… Pane Langley? Verchieli? Stačí říci čemu dáváte přednost,“ dodám o něco tišeji, ovšem to už se urputně soustředím na to, abych dokázala provléknout nit uchem jehly.

Nejsem si… Nejsem si jistá, co zvládnu, ale dokud to půjde… Nakonec vždy můžu bývalému serafínovi jen pomáhat. Tak dlouho, dokud se udržím na nohách, aniž bych u toho ohrozila Alexe. Ostatně… Je to jen on, kvůli komu jsem schopná odsunout to nepříjemné deja vu a vzít do ruky jehlu, stejně jako to byl on… Kvůli kterému jsem odmítla Ztraceného a…

Dlouze vydechnu. Soustřeď se, Del. Prostě se… Soustřeď… Okřiknu se v duchu.

„… hm, a možná by bylo lepší, kdybyste to típl než budeme pokračovat,“ neodpustím si při pohledu na cigaretu jejíž kouř mě protivně štípe v nose.

Delilah Blair Flanagan

 Hledíš na tu scénu před sebou, a i když nechceš, stále se ti v hlavě vybavují podobnosti jinou. Kde byl původce všeho stejný. Ztracený. Tehdy stačil jeden a dnes… Dnes jich tam bylo tolik. Musíš se plně soustředit a napnout svou vůli, abys podobné řetězce úvah utnula v úplném prvopočátku. Moc dobře si věděla, že na jejich koncích bys nenalezla nic pěkného.

„To je nečekaný, ale docela šikovný talent?“ Nakrčí Daniel nevzrušeně rty i s cigaretou na tvou poznámku o stále lepším a lepším zvládání bezvědomí. Naproti tomu Alexander sebou trhne, snad jako kdyby jej jeho ošetřovatel píchl tou zahnutou jehlou až příliš hluboko a prudce se otočí.

„Del…“ Hlesne a tváří se u přelije směsice emocí, jak si uvědomí, v jaké situaci si jej zastihla a… Ne, takto si Alexandera nikdy neviděla. Vlastně i tom vězeňském transportu, který jej vezl na popravu, byl ve výrazně lepším stavu. Vyměňujete si tiché pohledy, zatímco se vám do toho nonšalantně vloudí Langley, který kmitne pohledem mezi vámi, než se jen nepatrně ušklíbne.

„Omlouvám se, asi jsme vás probudili. Máme tady s generálem co dohánět, že Alexi? Tak jsme se asi neudrželi.“ Osloví až nezvykle familiárně Alexandera, který na to ale nereaguje podrážděně, jak bys snad jindy čekala a jen trochu nevrle zamručí. Nikdo mu neříkal Alexi. Ne lidé, které si znala. Pouze ty. A teď i ten světlovlasý muž s cigaretou.

„Není... to vážné. Nemusíš se... bát. Měla by sis možná raději sednout. Vypadáš dost... pobledle a…“ Začne Alexander přesně dle očekávání tím stále nezvykle chraplavým hlasem a slyšíš, jak každé z těch slov až příliš pečlivě artikuluje. A určitě to nebude jen kvůli tomu, abys mu snad pouze dobře rozuměla. Snad by i pokračoval, kdyby Langley neudělal krok směrem k tobě.

„Není to nic smrtelného, ostatně tady Alexander má tuhý kořínek, ale taky to není něco, co by se mělo podcenit. Tyhle zranění od Ztracených jsou trochu něco jiného, než klasické sečná rány od mečů, průstřely, šrapnely… nebo medvědí drápy?“ Uchopí cigaretu mezi dva zakrvácené prsty a dlouze vyfoukne oblak dýmu, zatímco na tebe úkosem pohlédne.

„Danieli… To by stačilo.“ Zavrže Alexanderův hlas a trochu se narovná v zádech, aby toho dle bolestivého zasyknutí zase rychle litoval.

„Jestli víte, jak šít rány? Já to už pár let nedělal, tak trochu postrádám ten grif. Ale nemusíte se bát. Pacient si stěžovat nebude. Není to ten typ.“ Usměje se na tebe povzbudivě, než ti hlavou naznačí, abys přišla k nim.

Vidíš, že na stole je lavor s vodou, která už nabrala rudou barvu. Nějaké obvazy. Tam je zbytek Alexanderova oblečení a pak si všimneš, jak se Alexander po něčem na stole možná až nezvykle rychle natáhl, aby to schoval do ruky. Bylo to jistě něco menšího. Něco, co se mu vešlo bez problémů do dlaně. A něco, co se měděně zalesklo.

„Del, víš, že to nemusíš dělat… Ale… Hmmh.“ Povzdechne si Alex, než opět těžce skloní hlavu a trochu víc se zapře o stůl, aby se udržel v sedě.

„Nebojte, bude v pořádku. Jak jsem říkal… Tohle není něco, co by zastavilo zrovna jeho. Na to je příliš tvrdohlavý. Každopádně… Tam je pouzdro se šitím a vše potřebné. Pokud tedy chcete přiložit ruku k dílu. Nebo mi můžete asistovat. Nechám to na vás… Delilah.“ Osloví tě tvým křestním jménem, které si mu zcela jistě neříkala. Ovšem určitě tu už s Alexanderem nějakou dobu mluvili. Vyčteš to minimálně z několika již sešitých ran, které dle délky a stehů musely být jedny z těch nejošklivějších. Avšak stačí jen zběžný pohled na znaveného Alexe, aby ti bylo jasné stále není práce ani zdaleka hotová.

Vera De Lacey

♬♬♬♬♬

Najednou se vše jeví jen jako odosobněné divadlo. Divadelní scéna, která se před tebou odehrává. Skoro jako tehdy v tom zvláštním snu. Kdy po tvé levici seděl Elija a po pravici William. A v hlavě ti znějí Elijova slova, která doprovázela do popředí nastupující primabalerínu.

„Tuhle část mám rád.“ 

A možná. Možná teď je skutečně chvíle, kdy se stát tou ženou v popředí. Tou, ke které se upínají pohledy ostatních. Tou, která udává tempo celému představení.

Primabalerínou.

Protože nikdo jiný to za tebe neudělá.

„Ne, prosím… Nemůžete!“ Chytně tě Rosier pevně a musí tě celou obejmout a přitisknout ti ruce k tělu, aby tě měl vůbec, jak udržet na místě. Ty se ale divoce vzpouzíš. Dokonce ho okřikneš. Jako kdyby ses nepoznávala. A nebo poznávala spíše tu druhou. Zaznamenáš, jak v ten moment ztuhne a jeho sevření trochu povolí, ale to samo o sobě není k ničemu. Ne když… Najednou ji cítíš. Tu známou váhu zlatého kovu, který padne do dlaně jako ulitý. Tak to má být. Tam patří. A ty víš, jak ji použít. Moc dobře to víš. Skoro jako kdyby se ti do těla vrátily vzpomínky na ty dekády strávené v aréně. Ty pohyby zapsané do svalů, které věděly, jak správně se pohnout. Jak se vyhnout. Krýt se. Zaútočit.

Z tvých úst zazní poslední varování, než prsty obratně protočíš zlatou dýku v ruce do obráceného držení a bodneš. Je to zvláštní, ale ten pocit, když ostří protne kůži i maso, pro tebe v ten moment není ničím novým. Spíše očekávaným. Cítíš, jak hrot narazí na stehenní kost, po které se sveze v jednom dlouhém hlubokém řezu. Ta zbraň je opravdu ostrá. Ostřejší než kdejaká kvalitní ocel, i když čerstvě nabroušená.

Rosier vykřikne a ty na ruce ucítíš teplo. Tu vlhkou horkost krve, která ji zaleje, když vystříkne z čerstvé rány. Je jí… tolik. Muž jen klopýtne dozadu a padne k zemi, zatímco se kolem něj začne ihned rozlévat kaluž rudozlaté krve. Ve tváři je bílý a patrně upadá do šoku. Musela si přetnout tepnu na vnitřní straně nohy a… Ale nemůžeš plýtvat svými silami na to, abys teď zastavovala jeho krvácení.

Rozběhneš se. Čepelí přejdeš po své kůži. Víš to. Víš, že musíš zlehka. Jako vždy. Stačí jen trochu a kůže se podvolí ostří, aby se ti na ruce objevily pramínky krve, které se okamžitě vznesou do vzduchu v odpovědi na tvé volání. Rudé provázky se rozletí k zlatému stroji, který se stále točí a točí. Za doprovodu Elijova křiku, který… Pomalu utichá.

Obmotáš kovovou konstrukci svou vlastní krví a pokusíš se ji zastavit. Pár provázků se přetrhne, ale pak se kola zadřou, zpomalí a…

„A dost!“ Ozve se zlostný výkřik bělovlasé ženy, jejíž oči se stejně jako tvé zalijí zářícím zlatém a pak… Nevíš, jak se to stalo, ale něco – něco muselo přetnout všechny tvé provazce. Přesto si nic neviděla. Jako kdyby to byla nějaká neviditelná zbraň nebo snad její síla? Krvavé linky v ten moment ztratí sovu soudržnost a stane se z nich jen krvavá sprška, která se rozstříkne na zlatém přístroji, jenž se opět uvede do chodu a roztočí se jako dřív.

Elija… Je ticho. Už nekřičí. Vidíš, jak klečí na zemi, zhroucený. Tvář skrytou za bílými vlasy, než se prostě převrátí bezvládně na bok a padne na zem. Rozběhneš se k němu. Už tam skoro jsi. Olivia… Ne, ta tam stále stojí a sleduje tě. Nesnaží se tě zastavit. Proč? A v ten moment narazíš do neviditelné bariéry. Je to jako narazit v běhu do zdi. Před očima se ti na moment zatmí a to křupnutí, které si cítila ve svém obličeji doslova až v kostech, rozhodně nevěstilo nic dobrého.

Dýka ti vypadne z ruky a na chvíli zvuky kolem zalije šum a vše se rozostří. Poklesneš na kolena. Jsi kousek od něj. Vlastně by stačilo natáhnout ruku a dotknout se ho, ale mezi vámi je na zemi zářící obrazec, který vytyčuje bariéru držící tě od něj… A nebo snad to, co se koncentruje kolem něj od tebe? Protože pak si toho všimneš. Jak Elijovo nehybné tělo začíná bíle zářit. Nejdříve vlasy, pak kůže, vše pohlcuje bílá záře.

„Pojď sem! Zatraceně! To tě rodiče neučili, neplést se do věcí, kterým nerozumíš?!“ Ucítíš, jak tě chytí za límec čísi ruka, která tě začne nekompromisně vláčet v sedě po zemi pryč od stále více a více zářícího těla.

Od stále zrychlujícího zařízení se ozývá neustále více a více hlasitější hučení, avšak také... Další série výstřelů. Tentokrát už také o poznání silnějších. Teď už sis byla jistá. Někde někdo v tomto domě střílel. Ať už to Olivie zaregistrovala a nebo ne, nevypadá to, že by ji to v tuhle chvíli jakkoliv zajímalo. Odtáhne tě pár metrů od středu místnosti, když v tom do té doby sílící bílá záře na moment vyplní vše kolem vás, než v podobě sloupu bílého světla vystřelí ke stropu.

A… ta prokletá věc začne zpomalovat, než se během pár vteřin dotočí. Symboly na zemi pohasnou a zůstane tam jen ležící tělo, které… nehýbe se. Ne, nevidíš, že by se jakkoliv hnul. Ani hrudník se nezvedá a neklesá. Prostě tam jen leží… Podobně jako Rosier, který zůstal v tratolišti zlatě pableskující krve.

„Hmm, co jsou schopní obětovat lidé kvůli slávě. Ta žena, by měla zajít ke zpovědi, a ne předstupovat před lidi. Tolik životů.“ 

Vybaví se ti, co k tobě tehdy v divadle sykl muž sedící po tvé pravici.

Pomalu spustím nohy z postele dolů a došlápnu bosýma nohama na dřevěné parkety. Svoje boty tu u postele nikde nevidím a vlastně nic, do čeho bych se mohla obout, ovšem příliš mne to netrápí. Ne… Tohle skutečně ne. Musím vynaložit všechny své síly i úsilí na to, abych se dokázala o sloupek zapřít a přitáhnout se k němu. „Uuhm,“ heknu neurčitě, když se ještě na chvíli musím o sloupek opřít a počkat, než si hlava uvědomí, kde je nahoře a dole. Všechno mě příšerně bolí a každičký sval v mém těle protestuje proti pohybu, do kterého své tělo nutím.

Rozhodně jsem už zažila lepší probuzení… Ale taky horší. Přeci jen jsem se probudila v posteli, v teple, oblečená v tom, co jsem si na sebe sama oblékla, nespoutaná, neomámená, bez zápalu, zlomenin nebo přeražené páteře… Dokonce v ložnici, a ne nějaké zatuchlé místnosti ani v cele bez oken a světla. Na okamžik se zarazím, když mi tenhle výčet proletí hlavou a… Něco je se mnou vážně… Špatně… Na krátkou chvíli semknu rty pevně k sobě a vydechnu jen nosem. Pustit se sloupku a odhodlat se k chůzi bez opory mne stojí nakonec trochu více přemáhání, než jsem čekala, ale hlasy znějící zpoza dveří jsou nakonec dobrou motivací.

Zšeřelá místnosti působí opravdu luxusním dojmem. Kontury dřevěných panelů i kožených tapet o Verchielovi vypovídají, že rozhodně nemá hluboko do kapsy. Ale… Ani to teď není důležité. Musím se soustředit na každý krok, kterým se pomalu blížím ke dveřím vedoucím z ložnice ven. Jeden krok, druhý, třetí a pak další a… Už jsem dost blízko na to, abych poznala, že se jedná o mužské hlasy. Jen si nejsem jistá… Kolik jich tam může… Kdykoliv jindy by mne to zarazilo a přimělo vyčkat ještě nějaký čas za dveřmi, teď ovšem bez přemýšlení vezmu za kliku a stisknu ji.

Uleví se mi, když se klika hladce pohne a dveře se bez odporu nechají otevřít na znamení, že tu nejsem zamčená. Ovšem… Tady veškerá úleva začíná i končí. V první chvíli zůstanu stát zaraženě ve dveřích, které nevedou do chodby, ale další ložnice. Panuje zde podobné šero, jen… Jako na povel nakrčím nos, když mne do něj uhodí zápach spáleného listí a ten těžký dusivý odér krve zanechávající na jazyku pachuť nikláků.

Má mysl vstřebává všechny ty detaily postupně, dochází mi to opožděně a… Pohledem jako na povel sklouznu k Verchielovi stojícímu u stolu. Štěstí. Skutečně štěstí. Ozvěnu těch slov slyším ještě pár úderů srdce poté, co očima zakotvím na dalším muži sedícím u stolu, kterým není… Nikdo jiný než Alex. Pootevřu rty a… Pokud jsem měla ve tváři vůbec nějakou barvu, tak i její poslední zbytky jsou definitivně pryč. Pohledem se vpíjím do ran, kterými je kůže na zádech doslova posetá. A dost možná nejen na zádech. Cítím tu sbírající se úzkost z toho, co vidím. Je tak moc… Potrhaný. Všude kolem něj tančí andělské zlato a z některých ran se stále hrnou rudé pramínky krve.

Některé z ran jsou zašité a… Prohnutá jehla s nití v Ambasadorově ruce s sebou přinese vzpomínku na jiný pokoj, jiný večer, jiného muže… Jak u něj klečím a pod prsty mi proklouzává zkrvavená kůže, když se snažím přitáhnout k sobě okraje rány po spáru Ztraceného, abych je mohla sešít jedním z uzlíků naučených v lékárně. Roztřeseně vydechnu, zatímco se zpovykaně snažím ve své hlavě zavřít všechny ty otevřené přihrádky s úhledně nadepsaným jménem „Noah“. Teď… Teď ne. Teď… Ne…

Přistiženě sebou trhnu, když na mě Verchiel promluví. Nebo spíše… Ke mně. Mým směrem? Krátké ticho, které nastane, protne Alexův hlas, který zní… Tak, jak vypadá. Ošiju se, jak se do mne okamžitě zabodne vlna výčitek svědomí. Takhle vypadá… Kvůli mně. Kvůli tomu, že jsem tam přitáhla všechny ty Ztracené. Štěstí… Měl štěstí? Jen z myšlenky na to, že by ho neměl a… Tahle hořkost hrnoucí se krkem nahoru se polyká zatraceně obtížně.

„… s každým dalším bezvědomím to zvládám rychleji a rychleji,“ poznamenám tiše. „Já… Slyšela jsem hlasy, tak jsem…“ můj hlas se bez varování vytratí, jak znovu pohlédnu na Alexova zrasovaná záda a dojdou mi slova. Přesto dalším vratkým krokem překonám práh místnosti a jakkoliv bych se nejraději sesunula na zem u zdi vedle dveří, tak u ní zůstanu stát.
„Alexi…“ vyklouzne mi měkce zpoza rtů generálovo jméno prodchnuté úlevou i obavami, avšak vzápětí se opět zarazím, jak… Nevím, co… Nejistým a poněkud roztěkaným pohledem přelétnu mezi jím a… Langleym? Danielem? A udělám další váhavý krok do místnosti. Ruce držím sepnuté na břiše, zatímco si tisknu v dlani vlastní prsty a… A… Ještě chvíli se topím v tom šoku, že… Vidět ho… Takhle… Se vší tou krví a ránami a…

„Jak… Jak moc vážné… To je?“ vydoluji ze sebe nakonec, ačkoliv ten dotaz směřuji spíše k světlovlasému muži, generála znám už dost dobře na to, abych věděla, že by mě i v tomhle stavu ubezpečil o tom, že to přeci není nic vážného. „Já… Můžu… Pomoci, tak. S čímkoliv, co je třeba,“ pokračuji dál už o něco málo jistěji. Rozhodněji.

„A ne. Nepotřebuji si jít lehnout zpátky, je mi už dobře,“ zalžu vzápětí dříve než mě kterýkoliv z těch dvou stačí poslat zpátky do postele.

Delilah Blair Flanagan

Víčka se ti klíží, ale jen co trochu ztěžknou, trhneš sebou poplašeně, jako kdybys zaslechla výstřel. Nemůžeš usnout. Ne teď, když víš, co je tam někde hluboko. Ne, není to strašidlo schované pod postelí, ale něco mnohem horšího. Něco, co je přímo v tobě a teď už víš, že to čeká… vyčkává… A nejenom to. Může ven. Těžko říct, jak snadné to pro něj je a za jakých podmínek se může prodrat na povrch. Přesto už jen to pomyšlení je…

Pohneš se a postupně se podepřeš na rukou v neznámé posteli. Opět. Je to asi lepší, než se probudit na promrzlém chodníku, ale i tak… Ten prvotní šok je i tak nepříjemný. A i když si v hlavě poskládáš, že tohle bude dost možná místo, kam tě odnesl Verchiel, moc ti to nepřidá.

„Nečekejte na mě.“

„Nebudeme.“

Připomenou se ti ta poslední slova, která si pamatuješ ještě před tím, než tě proud nevědomí unesl na to zvláštní místo. Do mrtvého světa za tvou druhou… polovinou. Viditelně jste skutečně nečekali. Ať už uteklo, kdo ví kolik času.

V posteli však zůstat nemůžeš. Víš, jak by to dopadlo. Usnula bys. A to je teď to poslední, co potřebuješ. S přemáháním se tedy posuneš na kraj postele a spustíš bosé nohy na zem. Ne, boty tu nikde nevidíš a ani žádné pantofle. Budeš tedy muset vyrazit bez nich. Vrávoravě vstaneš a můžeš poděkovat vyřezávanému kousku nábytku za jeho podporu, která zabránila tomu, aby ses zhroutila rovnou na zem. Takhle rozbitá ses už dlouho necítila. Ne jako Probuzená, pro kterou nějaká únava nebo snad následky alkoholu nebyly nikdo dlouhotrvající problémy. Tentokrát ale byla zaplacená vyšší cena a tvé tělo se stále ještě nedalo plně dohromady. Probuzená neprobuzená.

Vyrazíš tedy ke dveřím, které jsou umístěné na stěně obložené dřevěnými ozdobnými panely a pár draze vypadajícími tapetami. Dost možná je to kůže. Hlasy zesílí, ale ne natolik abys rozuměla, o čem spolu mluví. Dle jejich nízko položených tónů, ale vcelku spolehlivě určíš, že půjde o muže. Kolik? Dva? Tři? Nevíš. Ale to jistě brzy zjistíš.

Vezmeš za kliku a… ne není zamčeno. Otevřeš dveře do další potemnělé místnosti. Ale není to však chodba, jak sis původně myslela, ale vedlejší pokoj, který se dost podobá tomu tvému. Do nosu tě ihned uhodí známá vůně tabáku a také charakteristický železitý odér, který doslova můžeš cítit na jazyku.

„… až tak? To jsi měl skutečně štěstí.“ Zaslechneš známý hlas. Verchiel. Nebo jak mu to Alex říkal?  Langley? A k hlasu patří i tělo. Vidíš ho tam, jak stojí u stolu, u něhož je hned několik židlí a na jedné…

Alexander se předklání a opírá se lokty o desku stolu, zatímco těžce oddechuje. Je vysvlečený do půli těla a ty tak můžeš vidět známé rudé vlasy spadající mu po ramenou. Tu rudou barvu, která se táhne až… Ne, stačí ti jen chvíle, aby ti došlo, že ne vše to jsou jen prameny vlasů. Vidíš hluboké rány, které se mu táhnou na zádech a dost možná i na zbytku těla, které však odtud nevidíš. Některé stále ještě krvácí i jako Probuzenému a jiné už vypadají… zašitě? I tak se kolem vznáší spousta drobných zlatých částeček tančících vzduchem ve svém zdánlivě malebném světelném divadle.

Až teď si všimneš, že světlovlasý muž, který tě vyvedl z podzemí, drží v ruce jehlu s navlečenou nití a mezi rty svírá cigaretu, která mu trochu poklesne, když se po tobě ohlédne. Rozhodně nevypadá jako typický doktor. Ale to jsi vlastně nebyla ani ty, když si Noahovi zašívala rány po spárech Ztraceného.

„Hmm, vida. To bylo rychlé probuzení.“ Zamumlá, zatímco s jehlou v krví zbarvených rukách hledí tvým směrem.

„Co? Co zase, Danieli?“ Připomene se trochu chraplavě Alexander, který viditelně ani nezaznamenal tvůj neohlášený příchod.    

„Vím to.“ Ta dvě slova pronesená Ztraceným mne neskonale děsí. Ví to. Zná všechny moje pocity, touhy, zná… Mě. Za všechny ty roky se mnou… Lépe než kdokoliv jiný. Přesto… A možná i právě proto ho odmítnu. Nemohu mu dát ani hodinu svého života natož celý sedmý den po zbytek mého života. Nedovolím mu, aby se stal mnou… Už tak jsem musím čelit věcem, které jsem spáchala ve jménu vlastního rozhodnutí, natož kdybych si k nim měla přidat ještě činy Ztraceného. A… Kdyby se to někdo dozvěděl… Nejen Alex, který… Z představy, že by… Ne. Ne. Zavrtím hlavou a vyženu to rychle z hlavy.

Trhnu sebou, když zahlédnu záblesk následující… Smích. Trhavý, řezavý smích zarývající se hluboko do hlavy. Je to tak… Nepřirozené… Vidět něco takového smát se. Běhá mi z toho mráz po zádech. Semknu rty a jen s vypětím své vůle se přiměji zachovat aspoň zdánlivý klid. Nepohnu se dokonce ani ve chvíli, kdy se ke mně Ztracený prudce skloní. Tady… Tady mi neublíží. Tady mi nemůže doopravdy ublížit. Snažím se opakovat si tu mantru tiše v duchu.

Ovšem to, co mi Ztracený řekne… Žaludek se mi bolestivě stáhne a srdce mi vletí málem až do krku. Oplácím mu pohled s čirou hrůzou z toho… Z toho, co mi tu právě naznačil. „Ne…“ vydechnu rozechvěle. „Ne. Tohle… Tohle nic neznamená,“ vydoluji ze sebe těch pár slov chabého odporu. „Nic to neznamená,“ zopakuji o něco hlasitěji, v tváří tvář zubatému úšklebku.

A pak… Pak těmi pár slovy zpečetí naše jednání. Válku? Nadechnu se. „Ne, počkej…“ vyhrknu, ale už je pozdě. Příliš pozdě. Celá se musím nahrbit a rozkročit, aby mne poryv prudkého větru nesmetl na zem, ale… Je to marný boj. Tlak sílí, vlasy mi divoce vlají a zvuk kutálejících se kamenů zní čím dál hlasitěji až… Musím ustoupit. Jeden krok. A ještě jeden. Snažím se… Na Ztraceného… Zakřičet. Zastavit ho. Ještě chvíli, ne takhle… NE!

Upadnu. Cítím, jak se mnou něco prudce škubne dozadu a já i můj křik se zalknou v temnotě, do které mne to vtáhne.

Chvíli bojuji s tíhou ležící na vlastních víčkách, než se mi přeci jen podaří otevřít oči. Ztěžka oddechuji jako bych právě odněkud doběhla. Srdce mi ještě chvíli poplašeně tluče, ovšem s každou další minutou se jeho rytmus zpomaluje a uklidňuje. Ztěžka polknu a opatrně se pohnu. Tělo proti tomu pohybu protestuje, svaly mne stále bolí a připadám si jako bych měla ruce i nohy obtěžkané závažím. Pootočím hlavu, zatímco kolem sebe dezorientovaně mžourám a pohledem kloužu po tom cizím pokoji, který… Nepoznávám. Asi bych si měla začít zvykat, že se probírám v neznámých pokojích a ložnicích, ale… I skrze clonu vyčerpání se nakrátko probojuje ten záchvěv úzkosti z cizího prostředí.

Tohle totiž rozhodně není hotelový pokoj. Rozhodně… Rozhodně to je luxusnější než hotelový pokoj v Shaddy Oak nebo jak se to místo jmenuje… Jsem… V Zahradách? Působí to tak. Roztěkaně se rozhlížím kolem sebe a… Připadám si tak… Zvláštně a… Ztraceně. Těžce polknu knedlík, co se mi tvoří v krku. Je to pokoj. Ne šedivá pustina mrtvého světa. Přesto… Přesto ve mne celé to setkání stále rezonuje. Dost… Dost na to, abych se nejraději stočila pod přikrývkou na bok a… Vlastně nevím co. Rozbrečela se? Křičela do polštáře? Já… Nevím, jak… To dostat ze sebe ven. To napětí. To… Všechno…

Přinutím se vytáhnout z pod přikrývky ruku a promnu si tvář. Jsem pořád tak strašně unavená… Ovšem navzdory tomu se v dalším okamžiku posunu a vzepřu na rukách, abych se vytáhla do sedu. Měla bych zůstat ležet, vyspat se z toho, ale to je přesně to, co v tuhle chvíli nedokážu. Strach zavřít oči a podvolit se náruči spánku je… Příliš velký. Pořád ho slyším. Když můžu já za ním… Znamená to, že může on… Proniknout na povrch? Do mých snů? Nebo… Ve spánku… Převzít… Ne, ne, ne…

Dech se mi opět zrychlí a já nevím, jestli rozrušením nebo námahou.

Ovšem jedním si jsem jistá. Nemůžu jít spát. Už nikdy nemůžu jít spát. Zoufale si vjedu prsty do vlasy a… Vzpomínka na Dumah, jak sedí na posteli a celé hodiny a hodiny zírá na plamen hořící svíce, jak se snaží ani na vteřinu nepodvolit spánku… Mi zrovna nepomůže.

Odhrnu přikrývku a pomalu spustím nohy z postele. Boty mi někdo zul, stejně tak mne svlékl z přebytečných vrstev oblečení. Verchiel? Je tohle… Asi jeho dům. Tohle mi už vůbec není příjemné. A ačkoliv bych se nejraději svalila zpátky do postele, neudělám to. Žádná postel. Žádné teplo. Žádný spánek. Žádný… Náhle zpozorním. Jako bych slyšela… Hlavu pootočím směrem ke dveřím, zpoza kterých zaznívá hovor…? I to mi stačí. Kdokoliv tam je… Musím… Vrátit se na hotel. Cesta… Cesta mě určitě probere.

Nemyslí mi to zrovna jasně a připadám si tak děsivě otupěle, když se pokouším vstát. Rukou se musím zachytit za vyřezávaný sloupek postele a zapřít se, abych se dostala na nohy. Tohle rozhodně… Nebylo tak lehké, jak jsem doufala. Přesto se nenechám odradit vlastní slabostí. Tohle prostě… Já nevím, rozchodím. A tak se malátným krokem vydám přímo ke dveřím i těm, kteří za nimi stojí v chodbě.

Cokoliv, jen abych znovu neusnula.