Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Selhání Já… Nechápu to. Myšlenky se mi zběsile míhají hlavou a naráží do sebe jako houf můr poletujících kolem plynového světla. Strnule hledím na muže z mých nočních můr, jak se zvedá. Jak tam stojí a ten pohled mi oplácí. Žaludek se mi sevře tak silně, div se nezlomím v pase a nezačnu se dávit. Já… Sáhla jsem pro… Tolik svých sil. Nechala jsem se stáhnout do hlubiny, vytlačena Ztraceným… Fernsby měl být mrtvý. Mrtvý! To kvůli němu jsem vše zahodila. Vybavuji si, jak… Jak mi jeho život vzdoroval. Jak? Oči mu nežhnou andělským zlatem, není jeden z nás, a přesto… Hruď mi svírá nepopsatelná úzkost. Postavila jsem se mu! Mělo to… Mělo to všechno skončit, nic víc… Chtěla jsem jen přetnout ten kruh, osvobodit se.
A… A ve skutečnosti jsem se jen nechala… Zaslepit vlastním strachem maskovaným za hněv. Nebál se mě, nikdy se mě nebál. Věděl, že mu nedokážu ublížit. Celou tu dobu… Stačí si vybavit ten samolibý úšklebek. Vyhrál. Zase… Vyhrál.
Srdce mi buší tak silně, že skrze jeho tlukot takřka ani neslyším apel světlovlasého muže, který se mne snaží dostat ze sálu pryč. „Ne, ne… Ne! On… Nemůžu, já… Ne!“ vykřiknu, když mě opět chytí za paži a doslova mne odtáhne ten zbývající metr ke dveřím a vystrčí mne ze sálu pryč. Pokusím se mu vytrhnout, ovšem jakmile se ocitnu ze sálu venku, tak… Tak mi pohled na všechny ty Ztracené zabrání… Ani nevím v čem. Nevím, co dělat, jen bezradně hledím do sálu a… A přistihnu se, že tajně doufám v to… Aby Ztracení dokončili to dílo zkázy. Aby ho roztrhali na kusy. Aby… Potřebuji to vidět, musím vědět, že je mrtvý. Nemůžu odsud… Ne… Nesmí to být zbytečné, nesmí…
Ovšem i tuhle naději mi muž stojící kousek ode mne vezme.
Strnule sleduji, jak se vzduch v sálu zachvěje a vykvete v něm obrovská pavučina zlatých nití zamotávajících do sebe všechny ty Ztracené, co se hrnou tunelem ve zdi dovnitř. A já už vím, co se stane, jakmile se kolem kostnatých protáhlých údů omotá poslední zlaté lanko. Ryk desítek bestií se slije v disharmonický chorál trhající uši a zavrtávajíc se hluboko do mysli a pak… Z toho zvuku trhajících se těl se mi krátce navalí. Sotva zvládnu polknout kyselé sliny. Do očí mi vhrkne pár slz, když mi to dojde. Že… Že Fernsby… Já… Tohle všechno… Bylo tak moc… zbytečné…
Něco se ve mne napne a… Přetrhne…
V tom šoku mne nakonec ani nenapadne protestovat, když mne muž znovu vybídne k pohybu a rozjede se se mnou černou chodbou pryč. Vypadá unaveně, strhaně. To, co právě dokázal… Musí to být někdo z prvního kůru, ale… Ale vlastně je to poslední věc, na kterou nyní myslím. Mechanicky pokračuji vpřed, i když se mi pletou nohy. Spíše rozrušením než únavou. Mráz, který prosákl z mé duše až na povrch těla mne neopouští. Naopak. Drží se mne a nedává mi zapomenout na nic z toho, co se stalo. Třesou se mi ruce. Ramena. Dost možná celá… Já.
Zvláště… Zvláště když mi dojde, že jdeme… Jinudy. Jinou chodbou. Zahnuli jsme… Jinam. Slova o Ztracených sotva vnímám. Skrze chumel myšlenek a nemizícího chladu se probojuje jen tón jeho hlasu, nikoliv, co mi říká. „Jdeme… Jdeme špatně,“ hlesnu namísto odpovědi, kterou po mně chtěl a zastavím se. „Měli jsme… Zahnout a jít po schodech nahoru. Já… Mám tam koně, musím ho vrátit a…“ hlas se mi zlomí a vytratí se do prázdna, jak to všechno na mě začíná… Ne, doléhat ne. Padat. Zdi se s praskotem hroutí do sebe, aby mne pohřbili pod tíhou vlastního rozhodnutí. Jak… Jak to vysvětlím Alexovi? Slíbila jsem mu, že neudělám nic hloupého…
… a teď stojím v chodbě s neznámým Probuzeným, který mne musel dostat pryč ze sálu plného lidí, které jsem zabila, aby mne nepotkal stejný osud ať už mečem jednoho z nás nebo spáry Ztraceného…
… a proč vlastně? Proč… Kam mě vede?
Dochází mi to díky všemu, co se stalo, až opožděně. Že jsem bez přemýšlení vyběhla za někým, koho neznám, a přesto mi připadá povědomý a… A vlastně ani nevím… Nevím. S tou myšlenkou i mimoděk od něj o krok couvnu a ztěžka polknu, zatímco se mi do tváře vkrade všechna ta nevyřčená nedůvěra. | ||
| |||
 | Změny programu
Krok se mi zadrhne, ale ke dveřím pokračuji tak plynule, jak jenom dokážu. Je to asi poprvé, co tu zdrobnělinu, která se rozšířila mezi jejími nejbližšími, slyším v tomhle životě vyslovenou nahlas. A to, jak ji vysloví, mi nepřidává. Tak zvláštně měkce. Skoro jako on. Ne, přesně jako on. Zajímalo by mě, jestli zním stejně, když mi přes rty přejde Luciferovo jméno. A pokud ano, musím si na to dávat větší pozor. Byť jsem v pokušení se ohlédnout, neudělám to. Tak takhle si ji pamatuje? S něhou? Asi by mě to překvapovat nemělo. Sama mám spoustu matoucích vzpomínek na Lucifera. Hranice mezi tím, co jsem cítila já a co cítila ona, se někdy rozpíjí. Svého manžela jsem nikdy netruchlila, díky Němu jsem pocítila na vlastní kůži, jaké je to být vdovou. Luciferovou vdovou. Někdy mi to označení dokonce připadá nedostatečné. Která vdova musela zápasit se stovkami vzpomínek? Která vdova se probouzela ze života, kdy ho držela v náruči, a pak najednou zase nebyl? Která vdova si tím musela procházet pořád dokola? Teď, když jsem věděla, že se musím vyhýbat jejím darům, se mi Verše do jisté míry podařilo utlumit. Není to tak hrozné. Jsem více sama sebou, více se soustředím na svůj život a na lidi, kteří v něm jsou teď, a ne před tisíciletími. Přesto… vždycky to bude mou součástí. Musím to přijmout. A jako každá vdova se s tím naučit žít a nenechat se vláčet minulostí. Ty vzpomínky, stejně jako to jméno a způsob, jakým ho Elijah vyslovil, patří někomu jinému. Mně ne. S tácem v rukou se tedy pomalu napřímím a otočím se zpátky k mladíkovi, jehož pohled mi na okamžik vyjde vstříc. „Hmm, nemyslím, že se s ním měl kdy Lucifer důvod více vídat. A s tím, jak starý byl, by to stejně nebyla dost silná vzpomínka, aby sis ho pamatoval,“ zhodnotím upřímně. „Byl z třetího kruhu. Jeho dary si nepamatuji, ale spíše než umění boje se věnoval jiným věcem. Patřil mezi její… hmm, pomocníky?“ S tím posledním slovem mi hlas tázavě vystoupá. Krátce se tak odmlčím, než souhlasně kývnu. Ano, tak nějak by se Rosier označit dal. Měla ho… docela ráda. Jistě, svou laxností ohledně věcí, které jí připadaly důležité, jí dokázal lézt na nervy, ale… Tohle měli s Luciferem společné. Rádi se obklopovali lidmi, kteří byli něčím zvláštní. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč si tolik oblíbila Dumah. Anděl ticha s hudebním darem. S Rosierem by si asi rozuměla. „Hnědé vlasy, zlaté oči. Pokud si pamatuješ některou z jejích slavností, pak stál nejspíše na pódiu. Mezi Padlými byl docela oblíbený. Ale… Pokud bych měla přemýšlet nad tím, kdo z Padlých by chtěl Zerachiel zavřít do sklepa, on by na seznamu nebyl,“ pokračuji pomalu, než se mi na rtech mihne drobný úšklebek. „Na druhou stranu taková Nuriah… Tohle by si užila. Heh, jak ta by si to užila…“
S jeho následnými slovy mi koutky zase poklesnou a, byť přemýšlivě pokývám hlavou na znamení, že ho poslouchám a beru jeho slova na vědomí, více k tomu nedodávám. Není co. Ani já nepřekypuji důvěrou vůči někomu, kdo mě vhodil do sklepa k reinkarnovanému Luciferovi s nezdravou zálibou v polštářích… Počkat. Pokud si tak úzkostlivě dával záležet na tom, aby nepřekročil práh dveří, jak jsem skončila v posteli? Pochybuji, že mě tam odnesla sama Olivie. Možná na to jenom dohlédla. I tak je to zvláštní. Skoro jako bych to nebyla jenom já, kdo chtěl udělat dobrý dojem. Nevypadal, že by to hrát. Ale… Už několikrát jsem se přesvědčila, že já nejlepší odhad na lidi nemám. Vlastně právě naopak. Dokonce i madam Warder mi připadala sympatická. „No… Dost možná se to brzy dozvíme, pokud nás chce Olivie za pár hodin vidět,“ podotknu neradostně. Z toho, jak mluví, si totiž přestávám být jistá, jestli je to dobře. To, že nás chtějí živé. Ale… Ano, je to dobře. Dává to Williamovi více času, aby nás našel. Bezděčně couvnu, jak se zvedne z postele a bez stížností přesune noční stolek. Snad jenom když po mně sklouzne poněkud nevěřícným pohledem, mi ramena poskočí. Co? Jsme dospělí. A navíc jsme tady spolu zavření, tak se spolu jistě zvládneme navečeřet… Co?! Vážně, co? Když se mladík otočí pro olejovou lampu, dosednu na svou stranu stolku. Vlastně… Vlastně bych si ani stěžovat nemohla. Probíhá to lépe, než bych čekala. Rozhodně se mě neobdařuje vražednými pohledy stejně jako pana Rosiera. I když je pravda, že se na mě raději moc nedívá a já na něj taky ne. Ale mluví se mnou. „Mhm, dobrou chuť,“ přitakám, když se přisune blíž a… jenom krátce se na něj podívám, než se raději natáhnu pro plechový hrnek s teplým čajem. „Děkuji,“ kývnu rozpačitě. Je to zvláštní. Sedět vedle něj, palčivě si uvědomovat jeho blízkost a… nechat ze rtů sklouznout těch pár zdvořilostních frází, které ke společné večeři patří. Tím spíše, když bych touhle dobou mohla za jiných okolností sedět na večeři s Williamem. Je to opravdu… zvláštní. A raději nechci vědět, odkud tohle jídlo mají. Jakkoliv však nevypadá vábně, naštěstí je čaj taková univerzální věc, která se snad ani pokazit nedá. Ne, dokud je slazený medem a ještě k tomu teplý. Právě teď mi ke štěstí stačí to, že je teplý… a že příjemně klouže suchým, podrážděným hrdlem. S jistou úlevou vydechnu, než se přeci jenom i já odhodlám natáhnout pro druhý talíř. Hlad… Hlad vyloženě nemám, ale, jak tam počítám, kdy jsem naposledy jedla, bych nad tím ohrnovat nos neměla. „Neřekl jsi mi, jak chytili tebe,“ nadhodím, když už se mi zdá ticho nesnesitelné. Což… by se dalo spočítat na několik úderů srdce. | ||
| |||
 | Srovnání sil Delilah Blair Flanagan Vidíš ho tam. I když bys neměla. Není přeci možné, aby to přežil zrovna on. Ten, kvůli kterému tohle celé začalo. Ten, co částečně mohl i za to, kým jsi teď byla. Tou malou vyděšenou Angelou. Stejně jako tehdy. Tak i teď… některé věci se prostě jen tak nemění. I když by měly…
Až opožděně do sebe zapadají dílky skládačky. Toho, proč tě tak beztrestně provokoval, i když věděl, musel vědět, kým jsi. Fernsby byl mnohé, ale ne sebevrah. Stejně tak i ten odpor, na který si narazila, když si sáhla pro jeho život a přes který ses rozhodla prorvat, aby se v ten moment na světlo prodralo i něco jiného. Temného… cizího. Ovšem ať už to bylo jakkoliv, oči mu zlatem neplály. Nebyl jedním z vás. Přesto… Byla to záhada. Záhada, na kterou si ale teď nemohla hledat odpovědi. Pokud vůbec někdy.
„Ale no tak… Opravdu musíme jít!“ Ucítíš na paži opět stisk toho neznámého muže, který se tě odtud snaží dostat, zatímco se v sále schyluje k boji. Zatím to vypadá, že misky vah jsou nakloněné ve prospěch Probuzených, avšak dost možná je jen otázkou času, než se převáží na opačnou stranu.
Ztracení se totiž hrnou do místnosti jako potopa. Jako když se protrhne hráz. Připomínají hejno pavouků rozlézající se na všechny strany. Muž tě vystrčí ven ze dveří do sálu, ale sám zůstane stát. Viditelně váhá i on sám. Jeho pohled kmitne k tobě, než mu uteče skrz rty tiché vydechnutí. „Toho budu litovat, ale… Srovnáme alespoň trochu šance.“ A s tím natáhne před sebe ruku směrem do sálu.
Vidíš, jak mu v očích zaplane silněji zlato, které doslova zažhne jako dva uhlíky ve tmě, když v tom se ve vzduchu sálu zhmotní spousty zlatých tenkých linií. Je jich tolik. Vznášejí se ve vzduchu jako pavučiny v babím létě. Slabě září a pozvolně se vlní. Nad hlavami bojujících se objevují se další a další… Je jich tolik. Jindy by to snad byl i kouzelný pohled, kdybys před chvíli neviděla, co dokáží.
A pak… Muž svraští obočí a lehce pootočí rukou, aby se jako na povel tenká vlákna snesla dolů na počínající bojiště, kde si neomylně vyhlídla své cíle. Slyšíš kvílení Ztracených, jak neúspěšně bojují s oponentem, kterého ani nemohou porazit. Ten nepříjemný zvuk se odrazí od stěn, než… Je během pár okamžiků hotovo a po okolí se rozprsknou spršky černé mazlavé tekutiny. Je to děsivá podívaná. Během pár chvil byli všichni Ztracení v sále… roztrhaní na kusy. Jen tak…
Ovšem vidíš, že to nebylo rozhodně zadarmo. Muži po tvém boku unikne přerývané vydechnutí a na čele se mu perlí pot. „Jdeme… Už opravdu musíme.“ Otočí se na tebe a zapře se rukou o rám dveří, aby pak posbíral síly a vyrazil s tebou ven černou chodbou. Všímáš si ale, že tě nevede směrem, z kterého jsi přišla. Naopak jdete na druhou stranu. Chvíli ti trvá, než si to uvědomíš, ale ano… Ano, museli jste jít kolem tam těch světel. Jdete špatně! Ovšem tvůj společník nevypadá, že by o cestě jakkoliv pochyboval. Nohy se ti trochu pletou, ale zvládáš spěchat. Necítíš nějakou smrtelnou únavu. Pouze chlad. Ten nepříjemný chlad, který prostupuje tvé tělo a nemůže jej vyhnat ani spěch, se kterým se teď ženete temným podzemím.
„Doufejme, že se prohrabali pouze do toho sálu. Nerad bych je potkal ještě po cestě ven. Tohle muselo být celé hnízdo. Jeruzalém je stále více a více prolezlý… Jako červivý sýr.“ Mlaskne nespokojeně. „Můžete jít?“ Ohlédne se po tobě, zatímco spěcháte chodbou. Jeho oči už pohasly a zůstává v nich jen pár zlatých nitek, přesto to, jak působí… Ne, tohle nebude zcela určitě jen tak obyčejný Probuzený.
| ||
| |||
| Společná večeře Vera De Lacey Ohradíš se proti nevyřčenému nařčení, ale ať už se v Elijově hlavě nakonec usadí cokoliv, nejsi schopná určit, zda ti to věří nebo to naopak bere jen jako pokračování falešné hry. Nic ti totiž na to neřekne. Jen se jeho oči do tebe nepříjemnou chvíli vpíjí, aniž bys však tušila, co je skryté tam za tou zvláštně šedavou modrou.
„Spolknout?“ Zopakuje pak po tobě ta slova, která by Zerachiel nikdy nevyřkla. Rozhodně ne přes její mrtvolu. „Hmmh, zajímalo by mě, jak moc se i tenhle tvůj názor časem změní. Pod tlakem toho, kým byla… Nepamatuji se, že by zrovna Zera byla ochotná takových kompromisů.“ Pronese zamyšleně, ale spíše než obsah toho sdělení tebou projede to, jak to jméno vysloví. Tak měkce, rozhodně jinak, než bys kdy slyšela třeba od vévody nebo dost možná i kohokoliv jiného. Navíc pro málokoho byla Zerachiel pouze Zerou, i když se považovala za společenského tvora.
Vzpomínka na dobu strávenou s Philipem se vynoří z temnoty a připomene váš nedlouhý manželský život, který však stačil k tomu, aby na tobě zanechal nezhojitelné jizvy. A snad právě i tohle stačilo k tomu, aby Vera nemohla být jen tak snadno jako Zerachiel, paní krve. Ta neohrožená temperamentní žena, která byla pro své cíle ochotná obětovat mnohé. Podobně jako on.
Jsi to nakonec ty z vás dvou, kdo se vydá pro tác s jídlem. Elija nevypadal, že by o jeho obsah jakkoliv stál, i když dovedeš si představit, že je to větší části z trucu, než kvůli tomu, že by skutečně neměl hlad. Najdeš tam dva talíře, na kterých je nějaké pečené maso s vařeným bramborem. Od pohledu to nepůsobí nějak vybraně, ale mohlo by to být i horší. Tedy… předpokládáš. Nikdy si nemusela řešit to, že by ti někdo snad naservíroval nějaké opravdu špatné nebo jinak nedostatečné jídlo. Ani v Novém Jeruzalémě a ani doma v Davenportu. Nebylo to vždy výborné, ale ani otřesné. U tohoto jídla sis mohla být jistá, že se zařadí na konec toho žebříčku ne-li rovnou na konec.
„Nevěděl jsem, že je to Rosier…“ Promluví náhle Elija. „To jméno je mi povědomé, ale to je tak asi vše. Nepamatuji si kohokoliv, kdo se do něj otiskl. Viditelně ale ty něco víš?“ Vzhlédne k tobě, zatímco zvedáš tác ze země. „Neptej se mě, cože tu chystají. Už jsem ale vyrostl z toho, abych mu snad věřil, ty plané sliby, že se nemusíme bát. To by nás nedrželi tady dole. S tím vším…“ Naznačí rukou ke stěně, která vypadá naprosto normálně, ale dobře si pamatuješ, co na ní bylo vidět za planoucí znaky. Stejně tak jako stále vnímáš tu tíhu na ramenou, která ne a ne zmizet.
„Zabít nás nechtějí. Alespoň zatím. Kdyby chtěli… Už to dávno udělali. Ať už za tím jsou jakékoliv důvody, nevěřím jim ani nos mezi očima.“ Zakončí to Elija na dost nedůvěřivou notu. Pravda, byl zde už několik dní. To se pak těžko věřilo tomu, že tohle celé je jen dočasná nepříjemnost, po které se vše vysvětlí a svět bude zase dobrý.
Tvůj požadavek ale Eliju viditelně překvapí, ale nehádá se. Nakonec se matrace zhoupne, jak se z ní zvedne jeho váha a bělovlasý muž přejde pokoj, aby přesunul starý noční stolek k posteli. Mezi vás. „Ty máš asi opravdu hlad…“ Sklouzne po tobě lehce nevěřícným pohledem, než se ještě sehne pro olejovou lampu, kterou zapálí o jednu z hořících svíček a postaví ji na druhou stranu stolku. Není na něm až tolik místa, ale tác s jídlem i lampa se tam nakonec vejdou a alespoň vidíte pořádně, co jíte. I když to nevypadá až tak vábně. Spíše jako něco z vývařovny pro masy. Ale alespoň je tam maso. Sice ne tak dochucené, ale sůl a pepř vám budou muset stačit.
„Dobrou chuť.“ Přisune se Elija po krátkém rozmýšlení ke své části tácu a podá si jeden z talířů, zatímco se chopí lžíce. Je zvláštní ho takto vidět. Jak nehledě na postel distingovaně sedí, záda rovná, u talíře s jídlem a světlo lampy ozařuje jeho tvář i okolí. Jistě to musí být zvláštní pohled na vás oba. Chystáte se ke společné večeři, i když ses ještě pár dnů zpět bála, že bys jej byť jen zahlédla na rohu ulice. Časy se skutečně mění. A Elija se nahne, aby z plechové konvice nalil do páru přiložených hrnků medem slazený čaj.
| ||
| |||
| Žádné světlo Své náhlé svobody si příliš neužívám, jakkoliv je to stále lepší než viset bezmocně ve vzduchu nebo ležet na zemi. Po zátylku mi stále klouže studený chlad držící se pod kabátem a z přítomnosti Ztracených se mi svírá žaludek. Tohle… Tohle jsem nechtěla. Tohle ne… Jenže na lítost ani strach není čas. Ten právě vypršel. Vzduchem se mihne zlato a v další chvíli se od stěn podzemního sálu odrazí drásavé zavřeštění umírajícího Ztraceného. Zlaté kopí zmizí a kloubnaté zrůdné tělo dopadne na zem. Jenže za ním se hrnou do sálu další. A další.
Na nohách spatřím hned několik osob, ale… Ale nikdo z nich mi nepřipomíná Noaha, nikdo… Já… Pohledem zatěkám kolem sebe a tvář na chvíli natočím směrem k podiu. Srdce mi poskočí a hruď se nepříjemně sevře, když spatřím bělovlasou ženu zhroucenou bezvládně na zemi. Drobný pohyb prstů mi sice dopřeje krátkou úlevu, že jsem ji nezabila… Jen do chvíle, než mi dojde, že jsem jí tímhle stejně podepsala ortel smrti. Co mi ovšem vymaže veškerý výraz z tváře je licitátorka zvedající se do stoje. Oči jí žhnou andělským zlatem. Je jednou z nás. Jednou z nás! A přesto… Ani nevím, proč mne to tak rozhodí, ne po tom, co byli schopní vlastní bratři a sestry provést Dumah. Některé věci se nemění. Náš pohled se nestřetne. Nezajímám ji. Čtu z její tváři nenávist a odpor, ovšem ta je soustředěná jen k bestiím lezoucím z tunelu.
To nic nemění ovšem na mé vlastní, která mi palčivě tepe ve spáncích. Ztracení mi najednou už nepřipadají jako ty nejhorší zrůdy v sálu. Rozhodně ne.
Lehce sebou trhnu, když mi muž odpoví. Opožděně mi dochází, jakým směrem to ukazuje. Vlastně… Netoužím po ničem jiném než odsud utéci, od toho všeho, co se tu dnes stalo a zároveň… Měla bych… Noah… Nechtěla jsem mu ublížit, nikdy jsem mu nechtěla ublížit. Tehdy, ani teď. Krk se mi stáhne, jak se mi znovu a znovu vrací ta proklatá slova pronesená v hněvu. Nosím smůlu. Nosím zatracenou smůlu…
„… spravedlnosti…“ zopakuji po cizince s planoucím mečem bezbarvým tónem hlasu. A znovu se to ve mne pere a kroutí. „C-co?“ škubnu hlavou směrem k muži a hlas mi poskočí. Cítím v tu chvíli asi všechno, jen ne strach. Ten jediný se zpoza šedivé clony nesnaží prosáknout ven. Jenže to už mi jeho prsty obemknou paži a muž se mnou smýkne dopředu, aby mě přiměl se rozejít. Až už jsou Probuzení v sále kýmkoliv, na tělech se jim vykreslují zlaté linie a chystají se bojovat. Vím… Vím, že bych měla také, zvláště když je tohle celé jen moje vina, ale… Ale nemůžu. A nechci. Nechci tu zemřít, nechci padnout v podzemním sále. Alex by zde zůstal a bojoval, ale… Ne, po mně by to nechtěl. Kdyby tu byl… Svaly na krku se mi bolestně napnou. Ale on tu není. Jsem tu sama, obklopená cizinci, kteří… Ne, ani nikdo z těch Probuzených nic neudělal. Nepřehodil sedmnáct tisíc šekelů.
Studené prsty se obtočí kolem mého srdce a sevřou ho ještě pevněji. Necítím výčitky svědomí vůči životům opleteným zlatem, které zde možná dnes večer vyhasnou v boji.
Následuji toho muže poslušně k východu. Překračuji ležící těla a… Je to najednou tak jiné než tehdy… V tom domě, kterým mne vedl Alex. Tehdy jsem si nepřála nic jiného než tam zůstat, čelit spravedlnosti a trestu za hříchy, které jsem spáchala. Zabila jsem. Desítky a desítky lidí, rodin… Ale tohle je jiné. Tak moc jiné. S každou mrtvou tváří staženou křečí, s každou zvířecí maskou, do které pohlédnu se mnou rozkrádá větší a větší otupělost. Zasloužili si to… Opakuje mi ten tichý tenký hlásek znějící z hlubin. Uzurpátoři. Zloději. Zatracenci, přidávají se k tomu slova Ztraceného, která mi rezonují hlavou s podivnou tříštící se ozvěnou.
To už se k nám ovšem jeden ze Ztracených rozeběhne. Nestačí se k nám ovšem doběhnout, muž se přede mne rychle postaví a stejná lana ze zlaté záře, která předtím spoutala mne, nyní zvednou do vzduchu i toho tvora. A roztrhnou ho. Zalapám po dechu, zatímco s očima rozevřenýma dokořán sleduji, jak kůže, svaly i kosti praskají… Při pohledu na olejovitou černou krev jen ztěžka polknu. Je tak snadné vybavit si ten pocit, když Dumah poprvé sáhla po své nové schopnosti. Olej a zlato. Tohle mám v sobě i já. Tu stejnou temnou substanci skrytou hluboko uvnitř…
Na poznámku o meči nereaguji. Jen vyběhnu společně s mužem k východu ze sálu. Chci pryč, prostě… Pryč. Jsme už jen kousek ode dveří, když se ohlédnu. Nedá mi to. Musím. Musím se naposledy ujistit, že…
„…ne,“ vydechnu hlasem tenkým a napjatým jako struna těsně před prasknutím. S prudkým škubnutím se na místěn natočím čelem do sálu. Nohy jako by mi vrostly do podlahy. Nedokážu se sama pohnout. Krev mi zatuhne v žilách a svaly se zatnout tak silně až to zabolí. „Ne, ne, ne… To… Ne…“ slyším se šeptat. Drmolit stále dokola. Nemohl to přežít! Ne… Ten jediný, jehož smrt jsem si doopravdy přála. Přesto nyní vidím Fernsbyho stát na nohách. Těžce oddechuje a strhává si vlčí masku z tváře. Náš pohled se střetne a já…
„Kdo si myslíš, že jsi?! Jsi stále jen malá vyděšená…!“
… já si uvědomím, že pod tím vším vztekem a nenávistí se choulí ta malá… Vyděšená… Angela. A že nic z toho, co se děje v sále, a dokonce ani Ztracený v mém nitru mne neděsí tak moc jako vědomí toho, že jsem ho nedokázala zabít. Že jsem všechny v tom sále, Noaha i tu ženu obětovala… Zbytečně. | ||
| |||
| Přípravy na bitvu Delilah Blair Flanagan Konečně jsi volná a můžeš se hnout. Ovšem situace má k ideální i tak opravdu daleko. Alespoň se můžeš trochu lépe rozhlédnout. Konečně. Vidíš Ztraceného, který leze do sálu, aby se vzápětí vzduch pročísl zlatý záblesk a jeho tělo proklálo letící zlaté kopí, jenž jej nemilosrdně přibodne ke kamenné stěně. Ozve se bolestivé nervy drásající zakvílení, zatímco se u ní Ztracený zmítá, než všech osm končetin ochabne a spadne na zem s tím, jak zbraň prostě zmizí.
Ano, po místnosti se sbírají další a další postavy. Napočítala bys jich snad… pět? Šest? Bělovlasá žena na pódiu teď už neklečí. Leží. Snad se zdá i bezvládná, než si všimneš drobného pohybu ruky. Rozhodně ale nevypadá, že by byla ve stavu, kdy by se byla schopná bránit tomu, co se sem dere a nebo se snad dostat pryč. Naproti tomu není jediná, kdo se na pódiu hýbe. Licitátorka. Ano, ta žena s ostřížím pohledem, jenž teď plane zlatou a oči připomínají spíše oči dravé šelmy. Klečí na zemi, aby se zapřela o koleno a vytáhla se pružně zpátky na nohy. V očích vidíš čirou nenávist, jenž ale není překvapivě směřovaná k tobě, ale… dalšímu Ztracenému, jenž prolezl do sálu. Vidíš, jak se jí kolem ruky rozlije zlatá záře, jenž záhy potemní a dlaň i prsty pokryje něco připomínající kovovou rukavici zakončenou dlouhými ostrými drápy.
„Takových nás tu bude asi většina.“ Odpoví ti s cynickým úšklebkem světlovlasý muž, než pohodí hlavou směrem k východu. „Musíme se odtud dostat. Hned!“
„Ani na to nemyslete… Ne, že uteče spravedlnosti!“ Křikne po vás cizinka, jenž se po vás však jen ohlédne, aby se vzápětí pohnula rychle vpřed a utnula jedním sekem nohu Ztraceného a pak bez větších obtíží přepůlila jeho k zemi se hroutící tělo. Meč v jejích rukou plane, stejně jako zlaté linie, jenž se jí začínají vykreslovat na odhalených částech kůže. Ale to už do místnosti vlezou minimálně tři další.
„Možná bych se na vašem místě bál jiných věcí, než jsou Ztracení.“ Prohodí polohlasně světlovlasý muž při tom pohledu, než tě prostě chytí za paži. „Jdeme!“ Sykne nekompromisně a trhne s tebou směrem k východu, zatímco tady se viditelně schyluje k boji. Těžko říct, zda vyrovnanému. Dary od Otce, zlaté zbraně Probuzených, prozařují šero podzemního prostoru, stejně jako se po postavách stojících v poli mrtvol vykreslují zlaté linie. Tolik památek minulosti na jednom místě… A přitom z nich možná zanedlouho nezůstane nic. Upadnou opět do zapomnění.
Ty ses však rozhodla poslouchat muže, který tě i před tím zachránil. Dost možná, jeho plán dostat se odtud co možná nejdříve, bude opravdu to nejrozumnější, co můžeš teď udělat. Co by ti na tomhle místě řekl Alexander? Víš, co by udělal on. O tom ani na okamžik nepochybuješ. Ale také víš, za jakou možnost by byl rád na tvém místě.
Jeden ze Ztracených se vrhne vaším směrem, aby muž před tebou jen ukročil do strany mezi vás dva a v ten moment se ve vzduchu zhmotnily zlaté tenké linie, jenž ho v mžiku vteřiny obmotají. Nohy, tři páry nohou i ruce. A pak… se Ztracený vznese do vzduchu, končetiny roztažené jako přerostlý brouk ve sbírce vášnivého sběratele. Tělo se napne, tenké linie se zaryjí do masa, protrhnou světlou kůži, z pod které se vyřine černá olejovitá substance stékající na kamennou podlahu, zatímco ji na pár místech prostě strhnou a odhalí maso a kosti pod ní… Než… Tělo povolí a Ztracený je přímo před tvýma očima rozerván na kusy. Celé to trvalo vlastně jen okamžik.
„Měl jsem vydražit ten meč.“ Zamručí nevzrušeně muž, než se společně s tebou rozeběhne opět k východu. A jak tak spěcháte dveřím, u kterých leží dvojice mrtvol, naposledy se ohlédneš a všimneš si, že mezi ostatními Probuzenými se zvedá ještě někdo. Nechápeš to, jak je to možné ale je to tak… Muž si zadýchaně strhne z tváře vlčí masku a šlehne po tobě nenávistným pohledem.
To už se do místnosti ale vrhne několik dalších Ztracených a vás dělí už asi jen metr od dveří…
| ||
| |||
| Polámané drápy „… na tebe jsem nikdy nic nehrála,“ hlesnu tiše, aniž bych se ohlédla. To chtěl říct, že ano? Těžko se mu divit, jestli si myslí tohle. Že to celé bylo… divadlo. Ani nevím, proč to říkám. Proč cítím potřebu uvést to na pravou míru. Ohradit se. Jako by záleželo na tom, jestli jsem to na něj hrála nebo ne… Nemění to nic na tom, co se stalo. Dost možná to tohle přiznání dělá jenom horší. Kdybych to hrála, kdybych s ním tehdy odešla kvůli nějaké lsti nebo touze mu ublížit, neobrátila bych se tak zády tomu jedinému, kdo se mi celou dobu snažil jenom pomoct. Ale ne, já si vybrala cestu, která jim ublížila oběma. Elijovi. Williamovi. Nikdy nepochopím, jak mi to dokázal odpustit. Tu chvíli v Opeře.
„Ale…“ slyším se pokračovat, snad abych nedovolila tichu se natáhnout a nedala mu tak prostor odpovědět. Ne, nechci vědět, co by na to řekl. A tak zase utíkám. Z nerozvážných slov stavím hráz a schovávám se za ni. „Vlastně asi jednám. Někdy je lepší hrdost spolknout.“ Je těžké se s ní teď nesrovnávat. Musí mu to běžet hlavou stejně jako mně. Rozdíly, podobnosti… Zerachiel by se své hrdosti držela zuby nehty. Sekala by kolem sebe drápy jako rozzuřená šelma, ale já si drápy polámala o nablýskanou podlahu klece, která nebyla tak tmavá ani studená jako tato, a přeci mám někdy pocit, že se mi z ní dosud nepodařilo uniknout. Na okamžik skloním hlavu, než dlouze vydechnu. V tísnivém tichu našeho malého království je ten zvuk příšerně hlasitý. Přiměji se tedy pohnout. Ani se neskláním pro boty. Na co taky… * * * Místností se rozezní zvuk tichých kroků, než služebná s klapnutím odloží cosi na noční stolek vedle postele. Matrace se zhoupne pod drobnou vahou, jak se posadí na její okraj. Neotočím se k ní. Pořádně mi ani není jasné, co tady vlastně dělá, ale ani na to se jí nezeptám. Ani ona nic neříká. Teprve po chvíli… sebou poplašeně trhnu, když na zádech ucítím teplo drobné dlaně, a pak se pod dalším návalem slz rozechvěji o to více. Nikdy jsem… k nikomu necítila tolik nenávisti. Nikdy jsem nechtěla nikoho tak nesnášet. Bylo to špatné. Bible nás přeci učí odpouštět, a přeci… Nesnáším ho. Nesnáším svého vlastního manžela. Možná jsem přesně tak hloupá, jak mi říká, jinak bych mu to, co říkal před oltářem, neuvěřila. Ano, musím být opravdu… hloupá… „Ta tvář bude chtít ošetřit, paní,“ ozve se dívka. Podle hlasu bude jenom o něco málo starší než já. Ani se mi nechce věřit tomu, co říká. Ta tvář… Ta tvář. A co ten zbytek? „Jinak to opuchne a nebudete moct na večeři k Harrisonovým.“ „Tak ať… Nechci… tam jít,“ vyrazím ze sebe. Ano, prostě tam nepůjdu. Ať Philip vysvětlí mou nepřítomnost, jak chce… a to, že si madam Harrisonová vysloveně vyžádala naše další setkání, je mi také jedno. „To by ho jenom rozčílilo více,“ odpoví mi káravě. „Děláte si to horší. Příště tu zatracenou kytici přijměte. Křikem tady ničeho nedosáhnete. Nebo si včerejší noc snad chcete zopakovat?“ „Jak to můžete…“ Rozhořčená slova přetne další vzlyk, s kterým se tváří natočím do matrace a nešťastně přivřu oči. „Nechci… Nechci od něj žádné hloupé květiny. Jsem jeho žena. Nemůže… Nemůže…“ „Ano, jste jeho žena. A ano, může,“ shrne mi služebná nemilosrdně fakta, než se s povzdechem stáhne a za zády se mi ozve cvaknutí. Asi to byla nějaká schránka. Snad lékárnička. „Ale protože jste jeho žena, dostanete květiny, pěknou omluvu a možná i nějaký ten dárek. Takže ho příště přijměte. Nehádejte se s ním. Při troše štěstí budete mít pak na pár dní klid.“ „Pár dní…“ „Jste jeho žena,“ zopakuje ta slova i potřetí, jako by to vysvětlovalo všechno. A ono naneštěstí vysvětluje. Ale pokud nemohu utéct ani s ním bojovat, co… co mi vlastně zbývá? „Otočte se. Napřed to vyčistím a pak to budete muset až do večera chladit, paní. Večer vás nalíčím tak, že to nikdo ani nepozná.“ * * * Tak si říkám, jestli nás tenhle život nezlomil oba. Nezkrotitelnou Zerachiel, která se při sebemenším náznaku nebezpečí schovává do rohu a rány nesplácí stejnou měrou, nýbrž slzami, a nezlomitelného Lucifera, jehož vize pro lepší svět se rozpadla v prach a místo toho, aby neúnavně pracoval na svých plánech, čeká již jenom na milostivý konec… „Ani mi to nevadí.“ Opravdu mu to nevadí? Je to vůbec možné? Je to smutné. Je to opravdu, opravdu smutné. Nechci srovnávat to, co nás v životě potkalo. Jakkoliv příšerné byly měsíce s Philipem, nepřišla jsem o všechno, jenom jsem tomu byla několikrát nebezpečně blízko. Teď už se dávno netopím v těžké mlze a, byť na duši čas od času cítím její úponky, není to to samé jako bloudit v jejím středu. Je to pro Eliju podobné, jako si to pamatuji i já? Ta únava, chybějící jiskra a způsob, jakým mluví… Když se skloním pro tác, před očima se mi varovně zatmí. Lépe mi možná je, ale na nohách si úplně jistá nepřipadám. A jídlo ani takhle zblízka nevypadá lákavě. Přinejmenším však bude příjemné spláchnout tu lepivou, nasládlou pachuť v ústech. Opatrně se tedy napřímím a ještě jednou se podívám na dveře, za nimiž zmizel onen mladý muž. Rosier. „Stejně je to zvláštní,“ podotknu, když se s tácem v rukách otočím k posteli. Řasy mi zatřepetají, jak se po dlouhé době ocitnu Elijovi zase tváří v tvář a… pohled raději sklopím k tácu v předstíraném soustředěním, abych nic nerozlila. „To, jak se choval. Rosier. Nebo jak se teď jmenuje. Chtěl, abys na něj reagoval. To bylo vidět, ale nebyla to… nepřipadalo mi to jako… provokace, spíše… snaha? Snaha udělat co? A co za věznitele je rád, že si ho vězeň pamatuje?“ Ano, bylo to zvláštní. I když já se musela do úsměvu nutit, ten jeho se zdál… upřímný. Potěšený. Zarazilo mě to tak, že už jsem dál nevyzvídala. „Jak to říkal? Nemusíme se bát. Brzy se to vysvětlí. Jenom do té doby… No, přinejmenším to neznělo, že by nás chtěli zabít.“ Tak trochu nejistě zastavím pár kroků před postelí. Co přesně bych s tím tácem měla udělat? Položit ho doprostřed matrace? A nehrozilo by pak, že se převrhne? Mamá by mě hnala. Navíc pochybuji, že by tady někdo chodil uklízet, takže… Hmm. Viditelně zaváhám, zatímco se pátravě rozhlédnu po našem skromném pokoji a frustrovaně vydechnu. Nikdy bych neřekla, že mi bude chybět něco tak obyčejného jako stůl s pár židlemi. Ubrusem. Možná i květinami ve váze, aby to nebylo tak smutné. „Hmm… Mohl bys ten noční stolek posunout více doprostřed? Někam… sem,“ ukročím trochu do strany, abych naznačila, jak to myslím. „Tedy za předpokladu, že nábytek z bezpečnostních důvodů nepřipevnili k podlaze nebo pod ním neschováváš ten zmiňovaný tunel na svobodu. Ale lžíce jsou opravdu dvě. Ah, počkej, ty boty,“ pohnu se a špičkou nohy je odsunu stranou, aby ještě neskončily někde pod postelí. Poslední, co chci zjišťovat, je to, co… žije pod postelí. A teď upřímně lituji toho, že mě to kdy napadlo. | ||
| |||
| Vždy může být ještě hůř Ať se podívám kolem sebe kamkoliv, tak vidím stále to samé. Smrt. Je všude. Přišla si pro všechny, kteří se jí nedokázali ubránit. Jen pár lidí stojí na nohách nebo se snaží pohnout. Jsou to všechno Probuzení? Pokud ano, tak je mi z toho všeho ještě více úzko. Pokud nás tady bylo tolik a nikdo z nich nezasáhl, když přivlekli na podium jednu z nás… Jako by se to prázdné temné místo v mé mysli zachvělo, a ještě více roztáhlo. Utlumilo vše do šedivých odstínů splývajících do sebe. Kde… Kde je vlastně… Ona? Ta bělovlasá žena, kvůli které… A… Také… Nemůžu z hlavy dostat Noaha. Tu vzrůstající hrůzu z toho, že by snad mohl být jedním z těch nehybných těl ležících všude kolem. Nevidím ho. Nikde ho nevidím… Stejně jako Fernsbyho s jeho vlčí maskou. Co on? Nedosáhla jsem na něj, musela jsem… Musela jsem použít víc své síly, abych… Všechnu… A pak jsem… Nevím…
Kloužu pohledem po tvářích zkřivených bolestí, černých žílách vbíhajících přes krk až pod zvířecí masky. Anděl milostivého konce, tak mi to Noah řekl. Na tomhle nebylo nic andělského a už vůbec ne milostivého. Tohle všechno jsem byla… Já. To, co ze mě udělali.
S pochopením se ovšem nesetkám. Naopak se dočkám výtky stejně ostré jako pohledu světlovlasého muže, ze kterého vyzařuje to… Něco. Další serafín? Nebo někdo jiný? Jindy bych uhnula pohledem a snad se i podvědomě přikrčila, nyní mu ten pohled oplácím. Jako by snad na jakékoliv z těch hrozných věcí, kterých jsem byla svědkem či nedobrovolným účastníkem bylo něco spravedlivého. Jak by kdokoliv z nich mohl něco vůbec tušit o spravedlnosti, když tu jen stáli a přihlíželi. Nechápe to. Jak by také mohl? Jak… Jak není co zachraňovat? Opožděně mi dochází ten zvláštní důraz i slova, která použil. Není co?
Nicméně jeho hlas i mé myšlenky rázně přeruší další série ran. Hlasitějších. Divnějších. Najednou mi to už nepřipadá jako… Výbuchy. Ovšem ať už je to cokoliv…
… tak už je stejně pozdě. Na cokoliv.
Ani jednoho z Probuzených příliš nevnímám, jen se zatajeným dechem napjatě zírám na stěnu, zpoza které se ty zvuky ozývají. Komplikace. Ledové prsty mi sklouznou ze zátylku po celé délce páteře a chlad, který mne ze všech stran objímá zesílí natolik, div nezajektám zuby. Jen ztěžka polknu, když spatřím ve zdi… Praskliny. Zazmítám sebou, ovšem provazy ze zlaté záře nepovolí ani o píď a nedovolí mi… Nic. Vůbec nic. Nesnáším ten pocit. Nenávidím ten pocit. Tu… Bezmoc.
Polekaně sebou trhnu, když zazní poslední dunivá rána a zeď povolí.
A já už vím, co se skrývá ve tmě tunelu. Vím to dříve, než se ze tmy vynoří kloubnaté šedivé končetiny Ztraceného. Znovu sebou marně zazmítám. Chce se mi křičet, přesto skrze stažený krk tentokrát neprotlačím už ani hlásku. Rozhodně očima nehltám všechny ty zrůdné detaily ohavnosti soukající se z tunelu ven. Hlavou mi jen běží přehršel myšlenek jak stádo splašených koní. Jak… Přivolal je… On? Můj Ztracený? Já? Tím, co se tu stalo? Celé mi to stále připadá neuvěřitelné. Jako špatný sen. Protože přesně tak si připadám, jako bych se měla, co chvíli probudit ze šílené noční můry. Jenže… Žádné probuzení nepřichází.
Můj zachránce i věznitel v jedné osobě se naštěstí rozhodne nenechat spravedlnost na Ztracených a spustí mě zpátky dolů. Na zem. Postaví mne zpátky na nohy a v tu samou chvíli začnou mizet i pouta nedovolující mi se pohnout. Nejistě se rozkročím a zvednu ruce, abych si shrnula vlasy z tváře. A… A taky se ujistila, že mám skutečně zpátky vládu nad svým tělem. Ovšem… Ne. Ne. Je to pryč. On je pryč. Na rozdíl od jeho bratrů hrnoucích se do sálu.
Rozhodně se plavovlasým mužem nenechám pobízet a vyběhnu k němu, i když to jeho oslovení mne na okamžik zarazí. Přesto… Já… Já nemám se, jak Ztraceným bránit. Nemám zbraň, nemám… Nic. Pohledem sice zatěkám mezi mužem a východem, ale… Ale ze svého posledního setkání se Ztraceným vím, že to nikdy nemůžu stihnout. „Taky jsem si dnešní den představovala… Jinak…“ hlesnu tiše, spíše sama pro sebe. Hlas se mi lehce třese z toho šoku, ze kterého se mi nedaří dostat a do klidu mám opravdu daleko. Ztěžka polknu a… To je asi tak to jediné, co můžu udělat. | ||
| |||
| Starý přítel Vera De Lacey Sice trochu zaraženě ale přesto zdvořile pozdravíš muže, který otevřel vaše dveře. Zcela určitě je to jeden z vašich věznitelů, ale slušné vychování je silnější než ty. Od Eliji uslyšíš jen nevěřícné odfrknutí a rozhodně nenásleduje tvého příkladu. Místo toho jen dál probodává pohledem muže před vámi. Ten z Elijova pohledu patrně není zrovna nadšený. Spíše působí nesvůj. A i když se to snaží skrývat, poznáš to na něm. Ty emoce z něj doslova sálají.
„Zahojilo?“ Zarazí ho viditelně tvá odpověď. „Ah, ne, myslel jsem po tom probuzení… Někdy to chvíli trvá, než vedlejší efekty zeslábnou a odezní. Ale… No, vypadáte lépe.“ Pousměje se? Ano, opravdu se pousmál. Sice nesměle, ale koutky rtů mu poskočily o něco výše. Rozhodně ten mladík nepůsobí jako chladnokrevný vrah zavírající lidi do sklepa, aby je mohl poté beztrestně mučit. Na druhou stranu, už ses párkrát v životě na vlastní kůži přesvědčila o tom, že zdání může klamat.
Poposune vám dovnitř místnosti lampu, několik svíček a také tác s jídlem a pitím. Už z dálky to nevypadá na nějakou hostinu a ani necítíš kořeněnou vůni pečeného masa. Naopak je ti stále poněkud divně od žaludku, takže jídlo teď rozhodně není na prvních příčkách toho, na co bys myslela. A pak řekne to něco, co zazvoní na pomyslné zvonečky tvé paměti. Rosier. Jistě, kdo jiný než Rosier. Stačilo se na něj více zadívat, a i v tom nepříliš dobrém světle byly v jeho tváři patrné společné rysy. Rosiera sis z Veršů nepamatovala tak moc jako jiné. Třeba Eliju, potažmo Lucifera, takže ti chvíli trvalo spojit si nitky dohromady. Ale ta slova ho prozradila, jakkoliv nevědomky pronesl něco takového.
„Co? Rosier?“ Zarazí jej viditelně tvé oslovení a nejistě sebou trhne. „Ne… já…nebyl… Hmmh, ano. Máte pravdu.“ Přizná pak skoro až provinile. Elija se jen zamračí a kmitne pohledem mezi vámi dvěma, ale nic neříká. Místo něj se slova chopíš ty. Pamatuješ si ho totiž. Nebo ne jeho, ale jeho dřívější já. Skutečně měl talent. Nebyl to nikdo z válečníků, i když každý z nesmrtelných uměl bojovat velmi obstojně, přesto se jako někdo z Třetí trojice nemohl tobě a nebo snad Nuriah rovnat. Těžko říct, kým byl teď. Jakým člověkem?
„Ah, ta píseň. Ano, také si to pamatuji.“ Odpoví ti tiše, ale po prvotním vzdoru není v jeho slovech ani památky. Naopak působí… potěšeně? Skutečně asi trochu ano. Jako kdyby o něco pookřál. „Spousta věcí je ve světle minulosti ironická… Ale no… S tím nic nenaděláme.“ Pokrčí smířlivě rameny, zatímco se váš rozhovor překvapivě rozproudil. Těžko říct, jak jeho návštěvy zde probíhaly dříve, ale dle toho, jak nepřístupně se Eliha tváří, asi spolu nějaké přátelské konverzace nevedli. Ovšem teď, když si tu ty… Situace se viditelně mění.
„Hudební nástroj? Ano… Ano, hraji. Nejenom loutnu a…“ Trochu se zarazí, když si patrně uvědomí, jak se mu rozléval na tváři úsměv a trochu se zapomněl. „Omlouvám se, asi bych se tu neměl tak zdržovat. Olivie... Měl bych jít ještě něco vyřídit s ní. Měli byste se najíst a odpočinout si. Prý vás za pár hodin bude chtít vidět.“ Promluví, zatímco se rukou zapře o otevřené křídlo dveří. „Ale, jak už jsem říkal… Nemusíte se bát. Brzy se všechno vysvětlí. Jen do té doby… Omlouvám se za tohle nepohodlí.“ Pokývá omluvně hlavou, než dveře pomalu a snad i trochu váhavě opět zavře.
„Jistě… Nepohodlí.“ Procedí skrz zuby Elija, který se ale viditelně nehrne po jídle nebo snad pití. Jen dál probodává dveře pohledem, než jej nakonec stočí na tebe. „Opravdu takhle jednáš s každým svým věznitelem? Tohle bylo divadlo, že? Snažila ses z něj něco vytáhnout, jako…“ Konec té věty však raději spolkne. Ovšem není těžké si domyslet, cože mělo následovat.
| ||
| |||
| Komplikace Delilah Blair Flanagan Visíš ve vzduchu omotaná zlatou září, zatímco cizinka blýská rozzlobeným pohledem na tebe a neznámého muže, co stojí jen kousek před tebou. Všude kolem jsou pak jen důsledky tvého činu. Chtěla si je zničit. Umlčet je všechny jednou provždy. Stejně jako Ztracený, který v tobě dřímal. Bylo to snad tím, že se vaše cíle pro jednou sladily v jeden a ten stejný nebo snad tím, že se konečně probojoval ke světlu on, zatímco ty jsi padla do hlubiny? Kdo ví. Výsledkem toho ale byla smrt. Spousta smrti. Což ostatně připomínala i hejna můr, jež se vznášela všude kolem a ševelivě třepotala nespočtem křídlem.
Nakonec ze sebe vydoluješ těch pár slov. Rozlomit kolo. Ano… To se ti zcela jistě podařilo, dle toho, že se kolem hýbalo jen několik lidí. Nebo spíše Probuzených, jak ses mohla domýšlet. Dost možná žádný ze smrtelníků nepřežil. Noah… mohl to být tenhle… nebo tam ten? Všude je tolik těl ležících zkroucených na zemi. Ústa rozšklebená v posmrtné masce plné agónie, zatímco je zbytek tváří alespoň skryt pod maskami zvířat. Někteří si ji stihli strhnout v marné snaze se zachránit, jiní je stále měli, ale krk měli rozdrásaný. Tak jako tak si pro všechny přišla smrt. Jen tahle nebyla milosrdná. Ani v nejmenším.
Když ze sebe dostaneš roztřeseně to prazvláštní zdůvodnění, i mužův pohled po tobě ostře šlehne. Ne, rozhodně v těch očích nevidíš pochopení ani lítost. „… Tohle je masakr, ne něco spravedlivého. Tady už není co zachraňovat.“ Pronese tak zvláštně ta slova, na které dá očividný důraz.
„A navíc…“ Ale to už se ze stropu začne sypat prach. Je to varování? Ale před čím? Byl to skutečně výbuch? Nad vámi? Přišlo ti to jako kdyby to bylo spíše někde ze strany… když v tom…
*Buch…. Buch, buch!*
Ozve se to něco tentokrát o něco hlasitěji, ale… Ne, tohle neznělo jako výbuchy. Tedy alespoň sis to mohla domýšlet. Noah, který by to jistě věděl mnohem jistěji, ti na tohle už odpovědět nemohl. Tohle ale viditelně i zarazí jak tvého zachránce – nebo spíše věznitele? Tak i ženu s mečem, jenž se místo dalšího pokusu o to vrhnout se tvým směrem a přepůlit tě ve vzduchu jako pověšenou otep slámy, zarazí na místě a zamračí se. „Co je ksakru zase tohle?!“ Zavrčí a ohlédne se přes rameno směrem, odkud se zvuky ozývaly.
„… Komplikace.“ Mlaskne nespokojeně světlovlasý muž, který se zahledí stejně jako ona na stěnu, zpoza které se jako na odpověď ozve další rána a pavouk prasklin se rozběhne na spojích mezi kameny, než….
Se stěna v jednom místě vyvalí a rozsype se se zaduněním dovnitř sálu plného mrtvol. A tam na druhé straně… Ne, není tam jen skalní stěna nebo snad hlína, jak by se dalo čekat. Chvíli je jen nepříjemné ticho, kdy všichni hledíte do černoty tunelu, který je za zdí. A pak se ozve protáhlé zakvílení, po kterém se ti zježí vlasy na zátylku. Znáš jej… Znáš….
Ze tmy vystoupí několik bledých končetin. Nejprve ruce, připomínající v první chvíli ty lidské, než si všimneš nepřirozeně protáhlých prstů zakončených drápy. A pak je následují nohy. Dlouhé kostnaté nohy připomínající spíše ty pavoučí. Jeden pár, druhý… třetí. Všechny vystupují z mrtvolně bledého pokrouceného těla z nějž na pár místech skrz napnutou kůži na zádech prorůstají ven kosti. Prostě jen tak. Kůže připomíná spíše stanové plátno, které někdo příliš na sílu natáhl na podpěry. Uprostřed toho je pak hlava. Opět v něčem připomíná lidskou, avšak není problém najít rozdíly. Ostré zuby, podivná stavba lebečních kostí a také černé oči žhnoucí v propadlých očnicích.
Ztracený!
„Tohle je čím dál horší a horší.“ Pronese už s jistou dávkou znepokojení, avšak ne paniky muž stojící před tebou, než pohne rukou a ty se sneseš k zemi. „S dovolením sestřičko smrti… Doporučuji, abyste se držela u mě.“
Lano se z tebe začne odmotávat a rozpadat ne na zlaté kousky, zatímco ztracený vběhne do sálu. Ale není sám. Rozhodně není sám.
| ||
