Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Nový Jeruzalém – Probuzení
Družina
| |||
 | Sestřička Smrt Kráčím chodbou pryč od podzemního sálu skrývajícího mé hříchy dnešního večera a… A snažím se namluvit si, že čím dál budu, tím snazší bude… Zapomenout. Spolknout ten knedlík tvořící se v krku pokaždé, když si vzpomenu na mladého agenta s medově zlatýma očima. Vzpomínka na naše včerejší rozloučení mi příliš nepomáhá – spíše naopak. Ani… Ani nevím, proč jsem k němu za těch pár dní, které jsme se ve skutečnosti znali, přilnula, jen… Byl to… Jeden z mála lidí, který se ke mně choval… Tak, jak jsem potřebovala a já… Co jsem udělala já? Během chvíle jsem ho obětovala. Prostě jen tak. A kvůli… Ničemu.
A tak raději zkrátka jdu vpřed a následuji toho muže s několika metrovým odstupem. Zase zbaběle utíkám namísto toho, abych se postavila následkům svého jednání čelem. Fernsby měl pravdu. Malá vyděšená Angela. Rozechvěle vydechnu a raději se soustředím na zápasení s kabátem, který si snažím za chůze sundat. Na kolik je rozumné toho známého cizince následovat si stále nejsem jistá, ale příliš se bojím toho, co by se mohlo stát, pokud bych se otočila a ocitla se v chodbách v podzemí sama.
Ohlédne se mým směrem a náš pohled se na chvíli střetne. Na rtech se mu objeví úsměv, který… Který jsem tam skutečně nečekala, ne s tím, jak se na mě díval v tom sále, když mne držel spoutanou ve vzduchu, ale… Překvapeně sebou trhnu. To, když se náhle prolnou dvě takřka totožné tváře, ty rysy, ten úsměv… Na okamžik si ho vybavím v bílo zlaté róbě, sedícího na jednom z trůnů v Trůnním sále. Místo tyčící se vysoko nad Zlatým městem, tak blízko Otci, jak je to jen možné. Tak přeci… Je to serafín. Verchiel, strážce úsvitu. To jméno mi vyvstane v hlavě samo společně se vzpomínkou samotného Metatrona. Má druhá. A poslední. Žádná další ke mně už nepřišla a já… Za to byla ráda. Už tak pro mne bylo obtížné vstřebat vzpomínky Dumah, natož si k nim ještě přidávat Metatronův život…
Tak trochu se ošiju a raději rychle uhnu pohledem. O tomhle jsem… Nikomu neřekla. Ani Alexovi ne. Nakonec jsme se mu nedokázala přiznat k tomu, že jsem vyměnila Metatronovu vzpomínku za peníze na cestu a první třídu na Liberty. Myslím… Neměl by z toho radost. I já se za to stále tak trochu stydím, neměla jsem právo na to handlovat s něčím takovým.
Nicméně… Ani Metatronova vzpomínka mi nenapoví, co má Dumah společného s Verchielem. Nebo zda serafín myslel tu starou známost… Jinak? Dalo se to vyložit hned několika způsoby a… A akorát mě ze všeho toho přemýšlení a vypětí začíná bolest hlava. Zima tomu vůbec nepomáhá a do toho nás čekají dlouhé schody nahoru. Věrna svému přízvisku reaguji na jeho poznámku jen sotva patrným kývnutím hlavy. Nedokážu… Nedokážu se uvolnit dost na to, abych mu dokázala odpovědět. Reagovat. Jen… Jen jdu. Krok za krokem. Schod za schodem.
Na konci schodiště jsou dveře, kterými vejde do místnosti… Která vypadá podobně jako ta, kterou jsem vešla dovnitř já z Grove road. A pohled na všechny ty lidi zde mi napoví, že… Tentokrát se má moc nerozlila všude kolem jako tehdy v té chudinské čtvrti. Byl… Byl to vůbec výbuch? Je to děsivá myšlenka, že tentokrát jsem neztratila kontrolu jako tehdy, a pouze jsem nedobrovolně předala kontrolu… Něčemu jinému.
Váhavě následuji Verchiela dovnitř a mlčky přihlížím tomu, jak si bere slovo. Napjatě čekám na výsledek domluvy, která… Nedopadne. Serafínovo vysvětlení i doporučení se rozhodně nesetká s pochopením, ba právě naopak. Než si stačím uvědomit, k čemu se to vlastně schyluje… Tak už se to děje. Rány. Pěsti. Vidím, jak všichni najednou tahají zbraně a míří rychle k nám.
Poplašeně couvnu o krok zpátky k otevřeným dveřím a zvednu ruce do vzduchu. Zdánlivě tak, aby na ně viděli. Na znamení, že v nich nic nemám, že… Ztěžka polknu. Ovšem navzdory všemu, co se odehrálo dole, tak zaváhám jen chvíli. Chci… Chci odsud pryč, přeji si… Aby to všechno už skončilo… A… Potřebuji to vědět. Zda… Zda je to pryč… Pořád mám před očima ten okamžik, kdy… Jak vzduchem víří mé zlato podobno popílku a linky vybíhající na kůži černají na znamení toho, čím ve skutečnosti jsem.
A tak… Tak to udělám. Nakonec… V očích jiných už teď nejsem ničím jiným než stvůrou, co si zaslouží smrt. Co je pár dalších životů navíc? Nic. Kapka v moři. Pokud měl Lucifer pravdu a všichni zaplatíme za své hříchy, tak mne stejně už žádné vykoupení nečeká.
S pohledem upřeným na vlastní ruku opletenou andělskými liniemi, kterou nyní už nekryje rukáv kabátu, tak znovu sáhnu po své moci přivolávající další ševelení křídel můr a pach smrti plnící chřípí v nose. Tentokrát… Připravena to okamžitě utnout, pokud bych měla, byť jen pocit, že je cokoliv špatně… I přestože moc dobře vím, že tohle celé… Se mnou je něco špatně. Brát životy lidem kolem mne i za cenu toho, že vím, jakou smrt jim přináším… Nikdy nemělo být takhle lehké. A přesto… | ||
| |||
 | … odpočinout… Jenom krátce se pohledem pozastavím na Elijovi, ale nic na to neříkám. Samotnou mě překvapilo, že by nám tohle udělali právě jejich Padlí, ale… bylo až moc snadné ukázat si na ty, kteří byli za jejich neštěstí zodpovědní. Tak proč na mě Rosier reagoval tak pozitivně? Nevím. Nerozumím tomu. Jestli by tohle však čekal spíše od druhé strany… Já ne. Všechno, čeho byla schopná druhá strana, jsme dokázali i my. William mi jednou řekl, že se takové věci během války dějí. Tak naivní, abych to popírala, nejsem ani já, ale i tak to nedokážu setřást. Tu krutost, která se v nás tehdy probudila. Která se probudila ve mně, nebo spíše v ženě, jejíž vzpomínky si nesu. Znovu to jméno vysloví tak měkce. Jako by si její zločiny neuvědomoval, nebo mu byly ukradené. Ani nevím, která z těch možností je horší, jenom si přeji, aby to jméno už neříkal. Snažím se ho ignorovat, ale i tak ve mně ten zvuk probouzí něco, čemu čelit nechci. Šimrá mě na kůži a tíží mě na hrudi. Pokud by jediné slovo dokázalo vyvolat Verš, tohle by tu strašlivou moc možná i mělo. A pokud by se pár nesmělých paprsků světla dokázalo vplížit do stínů mé duše, kam jsem uvrhla Zerachiel a všechno, co se jí byť jenom vzdáleně týkalo, bylo to zase jenom kvůli tomu zatracenému jménu. „… Zera…“ Pohnu hlavou a dovolím tak rudým pramenům, aby mi přepadly přes rameno. Utéct možná nemůžu a dávat najevo, že mě zdrobnělina nenechává chladnou, nechci, ale přinejmenším na chvíli najdu úkryt za rudým závojem. Přivřu oči. Snad nás William najde rychle. Tohle by se snadno mohlo stát nepříjemným. Pro nás oba. Nevděčím nakonec tomu, že jí jsem trochu podobná, za život? „Vážně?“ přiměji se soustředit raději na něco jiného. Třeba na to další jméno, které v souvislosti s Padlými vyplave na povrch. Nuriah. Je to zvláštní figura. Těžko definovatelná napříč vzpomínkami Zerachiel. Přítelkyně, soupeřka, nepřítel, pak znovu spojenec, ale už nikdy znovu přítelkyně. „Co se stalo mezi nimi dvěma, vím, ale proč by chtěla zavřít do sklepa právě tebe?“ A kromě zvídavých otázek upínám pohled především na jídlo, které... no, dobré není. To se předstírat nesnažím. A rozvodněný žaludek tomu dvakrát nepomáhá, takže mi obsah talíře ubývá podstatně pomaleji než jemu, ale nestěžuji si a on mě nepopohání. „Měla jsem o ní napsat,“ navážu tiše. „No, pokud se odsud dostaneme, tak ten článek nabral nečekaný spád... Ve víru barev aneb. Kam nechodit, pokud nestojíte o netradiční zážitky...“ Byť to párkrát nevydržím a vzhlédnu k němu, nakonec upadneme do ticha přerušenovaného pouze občasným zacinkáním lžičky. Nikdy se mi nechtělo věřit, že by vězňům nedopřáli ani příborový nůž. Vždyť to byl příborový nůž! Některé srážky s realitou bolí. A popravdě nejspíše dělají dobře. Mít jenom trochu ostrý nůž pokusila bych se použít svůj dar a zámek ve dveřích vyrazit. Což o to… Kdybych opravdu toužila po tom krvácet, zařídit by se to dalo, ale ty žhnoucí symboly na zdi… ne, to by nebyl dobrý nápad. Když dojíme, Elijah se zvedne a přesune noční stolek zpátky na své místo. Posunu se zpátky do svého rohu. Napůl čekám, že se posadí do toho svého, ale místo toho se otočí k židli a… Měla bych si odpočinout. To myslí vážně? Teď? A tady? Tak trochu váhavě se pohnu, jako bych ho chtěla poslechnout a lehnout si. Usnout bych možná dokázala. Pořád na mě doléhá malátnost vzbuzená tou příšerně nasládlou látkou, kterou mě Olivie přinutila vdechnout. Důvod, proč se zarazím, však není, že bych čas nedokázala využít k odpočinku. To on... vypadá… tak, jak vypadá. Příšerně. „... počkej,“ vydechnu. „Totiž, chm... Nechceš... Měl by sis lehnout,“ dořeknu tišším, ale o to odhodlanějším tónem, a honem se sehnu pro boty, abych tady nepobíhala bosa. Ne, že by mě tmavé čmouhy na jindy bílých punčoškách musely za těchto okolností trápily, to ne, ale... „Vyměníme se. Pokud správně počítám, po dvaceti hodinách v bezvědomí stejně neusnu a ty...“ znovu se na něj podívám, než mi podpatky klapnou o podlahu sklepa, „vypadáš, že jsi nespal už týden. No tak... Dokonce ani nebudu dělat drahoty s polštářem. Je to jenom tvoje.“ A zatímco se rychlými kroky vzdaluji posteli, usilovně se snažím nepřemýšlet nad tím, nakolik povědomá je to situace. Tohle byla její starost. On. Lucifer byl nepochybně schopný postarat se o Padlé a dost možná i o celý svět, ale... ona se starala o něj. Dokonce i když si trval na tom, že je to jeho povinnost. A ona to respektovala. Do velké míry to respektovala, ale zároveň přicházela na různé kličky, aby ho přiměla alespoň na chvíli zastavit a odpočinout si. Pokud byl na světě někdo, pro koho to byl ochoten udělat, byla to ona... „To počká…“ „Hmm, vlastně jsem si tě přišla ukrást. „Měl by sis odpočinout.“ „Ještě je brzy. Spi.“ ... ale tohle s ní už nemá nic společného. Vypadá unaveně, víc v tom není, a... bylo by jenom fér se vystřídat. Kdo ví, jak dlouho seděl na té studené podlaze. Soužití s jednou postelí bude každopádně problematické, ale... jsme dospělí. Zvládneme to. Nějak. | ||
| |||
 | Strážce úsvitu Delilah Blair Flanagan Stojíš tam jako zvíře zahnané do kouta a mlčky nasloucháš muži, kterého ani neznáš. Ovšem neplatí to oběma směry, protože dle jeho slov v sále a vlastně i jen pár vteřin zpátky, on znal tebe. Nebo spíše tvé dávné já. Dumah. Je ti povědomý. Ano. Ať už ale procházíš její vzpomínky z Veršů z jakéhokoliv konce, stále se ti nedaří toho světlovlasého muže k nikomu přiřadit. Nebyl to Yesod, Suriel ani nikdo podobný. Je to poněkud frustrující, ale teď tě trápí trochu jiné problémy než to, že si nemůžeš vzpomenout. Musíš si přeci vyzvednout zpátky své věci. Noahův nůž a… Zbytek. Představa mladého agenta, po jehož mrtvém těle se stejně jako po ostatních projdou akorát tak nelidské končetiny Ztracených, byla děsivá. Vždyť jen včera jsi mu konečně po roce vrátila hodinky. Objala ho na rozloučenou poté, co ti bez zbytečných otázek zajistil setkání s Alexanderem a ten veselý tón, se kterým se s tebou loučil a který k němu neodmyslitelně patřil.
„Nemusíš se bát. Kdy nejsem opatrný? Ale to stejné platí pro vás mladá dámo.“
Ta slova zpětně dostávala dost trpký nádech. Noah mohl být opatrný, jak chtěl, ale stále to byl jen člověk. Člověk, který se dostal do oblasti výbuchu tvých sil. Do doslovné zóny smrti, která se kolem tebe rozlila jako voda z převržené sklenice. Někdy byly věci prostě až nebezpečně lehké.
„Hmmh, rozumné… Tak pojďte.“ Ohlédne se po tobě muž, který je už pár metrů před tebou a rty se mu roztáhnou do spokojeného hřejivého úsměvu. A v ten moment ti to v hlavě sepne. To problesknutí obrazu, který znáš a stačilo by ho jen přeložit přes ten současný. Vzpomínáš si. Ovšem není to tak úplně tvá vzpomínka. Možná proto sis jej v prvních momentech nevybavila. Nepamatuješ si totiž na něj jako Dumah ale jako… Metatron.
Trůnní sál Tribunálu byl dalším z mnoha divů Zlatého města. Sedmero mramorových trůnů. Na každém jeden ze Serafínů. Těch nejvyšších z vás. A jeden z nich…
Verchiel. Strážce úsvitu. Muž s dlouhými plavými vlasy a živou jiskrou v očích. Jeden ze sedmi, který zasedal na mramorovém trůnu z vůle Otce.
Je to jen záblesk, který ale stačí k tomu, aby sis uvědomila, proč na něj za cizinka hleděla tak ostražitě? S úctou? A přesto se mu vzepřela. Tyhle věci už dávno neplatily… Alespoň to tvrdila. Muž v dlouhém kabátu jdoucí po tvém boku rozhodně nepůsobí jako serafín v plné síle, ale… Ale to nikdo z vás.
„Vidíte, říkal jsem, že jdeme dobře.“ Prohodí s vítězoslavným pousmáním, když dorazíte ke schodům, jenž se podobají těm, po kterých si sestoupila dolů. Zatím jste tu na nikoho nenarazili, ale tohle štěstí nemusí vydržet dlouho. Sem tvá síla určitě nedosáhla. Alespoň nezbývalo než doufat. Vyjdete tedy po schodech, aby se muž nahoře zapřel do dveří, otevřel je a…
„Ah… omlouvám se, ale… Ale vypadá to, že aukce trochu předčasně skončila. Možná byste se tam měli podívat a nebo raději utéct. To už záleží, jak moc si ceníte vlastního života oproti výplatě.“ Udělá pár kroků do místnosti a zvedne ruce v obranném gestu a jen co vejdeš za ním, můžeš si všimnout, že v místnosti působící dost podobně té, ve které tě vítali, se nachází asi sedm dalších osob. Dvě ženy a pětice mužů. Všichni po vás hledí poněkud zaraženě. Patrně nečekali takovou návštěvu.
„Počkat, počkat… Co má tohle znamenat?“ Osmělí se nakonec jeden z nich a udělá krok k vám. „Kde je váš doprovod? Nemůžete se jen tak poflakovat kolem. Jak jste se sem vůbec dostali… sami?“ Zamračí se a sklouzne mezi vámi podezřívavým pohledem, zatímco ostatní se začínají zvedat ze židlí.
„Jak jsem říkal, není už moc kdo by nám ten doprovod dělal, ale klidně se běžte podívat…“ Pokrčí rameny světlovlasý muž a musí trochu zaklonit hlavu, aby mohl pohlédnout do tváře té hory svalů, co se na vás tak obořila. „Mám číslo jedenáct?“ Zvedne tvůj zachránce mosaznou tabulku s dvojicí jedniček, která si vyslouží jen nevěřícné zamručení a ramenatý hromotluk mu ji vytrhne z rukou. „Kde jsou ostatní? Nenene… myslím, že tu s námi počkáte, než se domluvíme se šéfovou, co s vámi. Můžete být klidně… zloději.“
„Obávám se, že vaše nadřízená bude teď poněkud indisponována… Rád bych si vybral zpátky své věci… A… Ah, sakra, když to chcete po zlém.“ A vrazí mu pěstí do břicha tak silně, že se ten obr zlomí v pase a bolestivě vyhekne, ale to už ostatní začnou sahat po zbraních a nebo se vrhat k vám.
| ||
| |||
| Ten správný směr Teď jsem to pro změnu já, kdo se ještě více zarazí, když ten muž zmíní adresu, která mi vůbec nic neříká. Nemusím ani odpovídat, můj výraz mluví v tu chvíli za vše. A… Asi by to i dávalo smysl, kdybych měla v hlavě prostor nad něčím takovým přemýšlet. Namísto toho jen o to více znejistím a jen pozoruji jeho vzdalující se záda. To už ovšem i jemu dojde, že se nedržím jen pár kroků za ním, ale stojím na místě a váhavě přenáším váhu z nohy na nohu, podobna v tu chvíli spíše zvířeti zvažujícímu útěk. A… A taky se tak cítím. … Dumah…
Na okamžik… Ne. Ne. Způsob, jakým vysloví to jméno nezadrnká o žádnou strunu, která by rozezněla ten správný tón vedoucí ke jménu cizince, co… Znám ho, musím ho znát, ale… Ne, nevím. Navzdory tomu, že si pamatuji každého z Veršů, to, jak vyslovovali její jméno… Mlčky ho poslouchám, všechny ty možnosti a důsledky rozhodnutí, které musím udělat. Staré známosti? Pohledem kloužu po jeho tváři a je to tak frustrující pocit, zvláště… Zvláště když se teď opravdu nechci prohrabovat tím nezměrným množstvím záblesků a vzpomínek. Teď… Teď ne… | ||
| |||
| První a poslední večeře Vera De Lacey „Takže se znal se Zerou… Hmmm… To mě vlastně nakonec ani nepřekvapuje. Jen jsem nečekal, že jejich dávní známí nás uvězní ve sklepě. Něco podobného bych čekal spíše od druhé strany.“ Elija se zamyšleně zahledí na dveře, které se zavřeli za Rosierem, který nebyl tak úplně Rosier. Stejně jako ty jsi nebyla Zerachiel a Elija Lucifer. Přesto jste tu teď oba seděli zamčení za rozhodnutí a činy, které jste neprovedli.
„Nuriah?... Ah, jistě tato.“ Pohlédne na tebe Elija s pochopením. Viditelně tohle jméno mu v hlavě už zadrnkalo na povědomé struny. „Trochu se bojím, že ta by do sklepa chtěla zamknout i mě. Ovšem z jiných důvodů než ta mrcha Olivie…“ Zamručí, ale dále to už nerozvádí. Raději se začne věnovat jídlu, které máte před sebou. Není to rozhodně nic extra dobrého, ale dá se to sníst. Především horký slazený čaj je něco, co dovedeš v současné situaci ocenit. I Elija se chopí svého hrnečku, o který si chvíli nahřívá prsty, než se napije.
Rozhodně je to jiná večeře, než si měla původně v plánu. Měla tě čekat večeře s Williamem a nejenom ta. Dokonce i odpoledne, které si vyhradil jen pro tebe a tvou návštěvu a že čas předsedy Rady sedmi byl velmi ceněnou komoditou. Bezpochyby by to bylo příjemnější než… tohle.
„Mě?“ Vzhlédne k tobě Elija viditelně trochu zaskočen tvou otázkou. „Chytili mě do pasti. Nalákali mě na něco, co jsem musel prověřit a… A neodhadl jsem ji. Podcenil jsem ji.“ Zavrčí ta slova a o něco pevněji sevře plecháček. „Ale vypadá to, že modus operandi mají stejný. Pouze u tebe to byla… nějaká ta společenská akce.“ Sklouzne jeho pohled po tvých fialových šatech, jenž už jsou na pár místech nevzhledně pomačkané, přesto jsi na tom podstatně lépe než Elija, který je zde už několik dní.
„Ale to už je teď jedno…“ Povzdechne si než se dá opět do jídla, které tentokrát dojí v tichosti a postupně dopije také horký čaj. Nakonec pak odloží lžíci na kraj talíře a počká, až uděláš to stejné, aby celý stolek i s tácem pošoupl dál od postele. Vaše provizorní a rozhodně neplánovaná společná večeře je u konce.
„Máme pár hodin. Měla by sis odpočinout.“ Oznámí ti bezvýrazně a sám se vydá na druhou stranu pokoje. Po cestě sfoukne pár svíček, takže se pokoj ponoří do ještě hustšího šera. Hořet zůstane pouze olejová lampa, kterou vám před večeří přinesli. Z tvého spoluvězně zůstane jen vysoká silueta, z které jsou nejvýraznější ty sněhově bílé vlasy, které sice nezáří tak, jak si pamatuješ u pravého Lucifera, ale přesto jsou jedním z nejnápadnějších bodů jinak neměnném šeru. Elija už nic neříká, jen si otočí židli, na kterou se posadí, zatímco ty zůstaneš na posteli.
„Kdo ví, co má ta mrcha v plánu… Ale to brzy zjistíme. Bude si stačit počkat.“ Zamručí, zatímco si složí ruce na hrudi a skloní hlavu. Snad to i vypadá, že se chystá spát nebo si alespoň odpočinout, i když to k ideálnímu odpočinku bude mít daleko. Ovšem vzhledem k vašim polním podmínkám je to pořád lepší varianta než se natáhnout na studené tvrdé zemi.
| ||
| |||
| Nabídka doprovodu Delilah Blair Flanagan „Co? Špatně?“ Ohlédne se po tobě muž, kterého tvá slova viditelně zaskočí, ale přesto nezastaví, jak by se nabízelo. Pouze zvolní krok. „Medway Road? Ne? Nic?“ Zamračí se, když na tobě pozná, že ti ta adresa nic neříká. „Hmmh, to vypadá, že jsme nepřišli všichni ze stejného směru. No, nevadí. V první řadě se musíme dostat nahoru a pak můžeme řešit zapomenuté koně anebo vůbec co dál. Navíc…“ Zarazí se uprostřed věty, když si uvědomí, že jej nenásleduješ. Místo toho jsi se zastavila na místě, a dokonce od něj couvla.
„Aaaah, ale no tak. Na tohle nemáme čas.“ Protočí oči v sloup. „Přestaňte se tvářit jako boží umučení a pojďte. Prosím madam… Hroutit se můžete až venku, kde vás bude trápit nejhůř tak mrazivý vzduch, a ne smečka Ztracených v patách.“ Udělá k tobě krok. Dva. A vzdálenost mezi vámi zase velmi rychle zruší. „Anebo hůř, skupina Probuzených, kteří si jdou pro svou spravedlnost a pomstu. Ne všichni šli na aukci jako já bez doprovodu.“ Povytáhne obočí, a aniž by ti to řekl na přímo, není problém si domyslet na co naráží. Však jsi to také slyšela. To zoufalé volání. Kolik z nich tam přišlo o někoho, kdo pro ně znamenal něco víc ať už jako přítel, kolega nebo partner? Může tě jen uklidňovat, že dost možná tam většina najde svůj konec po boku svých blízkých, protože pokud ne tak… Tak bude hledat původce toho všeho.
„Navíc buďte ráda, že si neberu osobně to, když se mě pokusí někdo zabít.“ Ztlumí hlas a pohlédne ti vážně do očí. Ty jeho se zdají zvláštně zelené s pár zlatými linkami. Těžko říct, zda je má v duhovkách vetkané běžně nebo je to ještě dozvuk toho, jak sáhl pro svou moc. „Nejsem vztahovačný muž.“ Ušklíbne se náhle, jako kdyby o nic nešlo, než od tebe udělá krok zpátky a ty se můžeš zase volně nadechnout.
„Tak co kdybyste se připojila ke mně… Dumah… A společně se zase dostaneme zpátky do ulic, kde bude bezpečněji? Tohle opravdu není místo na dohadování se.“ Potřese zamítavě hlavou. „A nebo se můžete vydat zpátky k tomu sálu… Ale nemyslím si, že je tam někdo, kdo by vás rád viděl, natož by vám chtěl pomoci se dostat do bezpečí. Spíše se výjimečně Probuzení s Ztracení v něčem shodnou. Takový nečekaný zázrak, kterého by na vašem místě nebylo dobré být svědkem… Ale pokud si to přejete?“ Pokyne ti rukou opačným směrem, ze kterého jste přišli a kterým by ses musela vrátit, aby ses dostala na cestu, jenž si pamatuješ.
„Nehodlám vás tu spoutat a odtáhnout křičící ven. Nabízím vám jen pomocnou ruku. Ze staré známosti řekněme. Takže jestli chcete… Je to na vás. Každý svého štěstí strůjcem. Tak se to říká, ne?“ Pootočí nataženou ruku dlaní vzhůru a povytáhne obočí, než se pak prostě po pár vteřinách vydá dál směrem do tunelu, který neznáš.
| ||
| |||
| Selhání Já… Nechápu to. Myšlenky se mi zběsile míhají hlavou a naráží do sebe jako houf můr poletujících kolem plynového světla. Strnule hledím na muže z mých nočních můr, jak se zvedá. Jak tam stojí a ten pohled mi oplácí. Žaludek se mi sevře tak silně, div se nezlomím v pase a nezačnu se dávit. Já… Sáhla jsem pro… Tolik svých sil. Nechala jsem se stáhnout do hlubiny, vytlačena Ztraceným… Fernsby měl být mrtvý. Mrtvý! To kvůli němu jsem vše zahodila. Vybavuji si, jak… Jak mi jeho život vzdoroval. Jak? Oči mu nežhnou andělským zlatem, není jeden z nás, a přesto… Hruď mi svírá nepopsatelná úzkost. Postavila jsem se mu! Mělo to… Mělo to všechno skončit, nic víc… Chtěla jsem jen přetnout ten kruh, osvobodit se.
A… A ve skutečnosti jsem se jen nechala… Zaslepit vlastním strachem maskovaným za hněv. Nebál se mě, nikdy se mě nebál. Věděl, že mu nedokážu ublížit. Celou tu dobu… Stačí si vybavit ten samolibý úšklebek. Vyhrál. Zase… Vyhrál.
Srdce mi buší tak silně, že skrze jeho tlukot takřka ani neslyším apel světlovlasého muže, který se mne snaží dostat ze sálu pryč. „Ne, ne… Ne! On… Nemůžu, já… Ne!“ vykřiknu, když mě opět chytí za paži a doslova mne odtáhne ten zbývající metr ke dveřím a vystrčí mne ze sálu pryč. Pokusím se mu vytrhnout, ovšem jakmile se ocitnu ze sálu venku, tak… Tak mi pohled na všechny ty Ztracené zabrání… Ani nevím v čem. Nevím, co dělat, jen bezradně hledím do sálu a… A přistihnu se, že tajně doufám v to… Aby Ztracení dokončili to dílo zkázy. Aby ho roztrhali na kusy. Aby… Potřebuji to vidět, musím vědět, že je mrtvý. Nemůžu odsud… Ne… Nesmí to být zbytečné, nesmí…
Ovšem i tuhle naději mi muž stojící kousek ode mne vezme.
Strnule sleduji, jak se vzduch v sálu zachvěje a vykvete v něm obrovská pavučina zlatých nití zamotávajících do sebe všechny ty Ztracené, co se hrnou tunelem ve zdi dovnitř. A já už vím, co se stane, jakmile se kolem kostnatých protáhlých údů omotá poslední zlaté lanko. Ryk desítek bestií se slije v disharmonický chorál trhající uši a zavrtávajíc se hluboko do mysli a pak… Z toho zvuku trhajících se těl se mi krátce navalí. Sotva zvládnu polknout kyselé sliny. Do očí mi vhrkne pár slz, když mi to dojde. Že… Že Fernsby… Já… Tohle všechno… Bylo tak moc… zbytečné…
Něco se ve mne napne a… Přetrhne…
V tom šoku mne nakonec ani nenapadne protestovat, když mne muž znovu vybídne k pohybu a rozjede se se mnou černou chodbou pryč. Vypadá unaveně, strhaně. To, co právě dokázal… Musí to být někdo z prvního kůru, ale… Ale vlastně je to poslední věc, na kterou nyní myslím. Mechanicky pokračuji vpřed, i když se mi pletou nohy. Spíše rozrušením než únavou. Mráz, který prosákl z mé duše až na povrch těla mne neopouští. Naopak. Drží se mne a nedává mi zapomenout na nic z toho, co se stalo. Třesou se mi ruce. Ramena. Dost možná celá… Já.
Zvláště… Zvláště když mi dojde, že jdeme… Jinudy. Jinou chodbou. Zahnuli jsme… Jinam. Slova o Ztracených sotva vnímám. Skrze chumel myšlenek a nemizícího chladu se probojuje jen tón jeho hlasu, nikoliv, co mi říká. „Jdeme… Jdeme špatně,“ hlesnu namísto odpovědi, kterou po mně chtěl a zastavím se. „Měli jsme… Zahnout a jít po schodech nahoru. Já… Mám tam koně, musím ho vrátit a…“ hlas se mi zlomí a vytratí se do prázdna, jak to všechno na mě začíná… Ne, doléhat ne. Padat. Zdi se s praskotem hroutí do sebe, aby mne pohřbili pod tíhou vlastního rozhodnutí. Jak… Jak to vysvětlím Alexovi? Slíbila jsem mu, že neudělám nic hloupého…
… a teď stojím v chodbě s neznámým Probuzeným, který mne musel dostat pryč ze sálu plného lidí, které jsem zabila, aby mne nepotkal stejný osud ať už mečem jednoho z nás nebo spáry Ztraceného…
… a proč vlastně? Proč… Kam mě vede?
Dochází mi to díky všemu, co se stalo, až opožděně. Že jsem bez přemýšlení vyběhla za někým, koho neznám, a přesto mi připadá povědomý a… A vlastně ani nevím… Nevím. S tou myšlenkou i mimoděk od něj o krok couvnu a ztěžka polknu, zatímco se mi do tváře vkrade všechna ta nevyřčená nedůvěra. | ||
| |||
| Změny programu
Krok se mi zadrhne, ale ke dveřím pokračuji tak plynule, jak jenom dokážu. Je to asi poprvé, co tu zdrobnělinu, která se rozšířila mezi jejími nejbližšími, slyším v tomhle životě vyslovenou nahlas. A to, jak ji vysloví, mi nepřidává. Tak zvláštně měkce. Skoro jako on. Ne, přesně jako on. Zajímalo by mě, jestli zním stejně, když mi přes rty přejde Luciferovo jméno. A pokud ano, musím si na to dávat větší pozor. Byť jsem v pokušení se ohlédnout, neudělám to. Tak takhle si ji pamatuje? S něhou? Asi by mě to překvapovat nemělo. Sama mám spoustu matoucích vzpomínek na Lucifera. Hranice mezi tím, co jsem cítila já a co cítila ona, se někdy rozpíjí. Svého manžela jsem nikdy netruchlila, díky Němu jsem pocítila na vlastní kůži, jaké je to být vdovou. Luciferovou vdovou. Někdy mi to označení dokonce připadá nedostatečné. Která vdova musela zápasit se stovkami vzpomínek? Která vdova se probouzela ze života, kdy ho držela v náruči, a pak najednou zase nebyl? Která vdova si tím musela procházet pořád dokola? Teď, když jsem věděla, že se musím vyhýbat jejím darům, se mi Verše do jisté míry podařilo utlumit. Není to tak hrozné. Jsem více sama sebou, více se soustředím na svůj život a na lidi, kteří v něm jsou teď, a ne před tisíciletími. Přesto… vždycky to bude mou součástí. Musím to přijmout. A jako každá vdova se s tím naučit žít a nenechat se vláčet minulostí. Ty vzpomínky, stejně jako to jméno a způsob, jakým ho Elijah vyslovil, patří někomu jinému. Mně ne. S tácem v rukou se tedy pomalu napřímím a otočím se zpátky k mladíkovi, jehož pohled mi na okamžik vyjde vstříc. „Hmm, nemyslím, že se s ním měl kdy Lucifer důvod více vídat. A s tím, jak starý byl, by to stejně nebyla dost silná vzpomínka, aby sis ho pamatoval,“ zhodnotím upřímně. „Byl z třetího kruhu. Jeho dary si nepamatuji, ale spíše než umění boje se věnoval jiným věcem. Patřil mezi její… hmm, pomocníky?“ S tím posledním slovem mi hlas tázavě vystoupá. Krátce se tak odmlčím, než souhlasně kývnu. Ano, tak nějak by se Rosier označit dal. Měla ho… docela ráda. Jistě, svou laxností ohledně věcí, které jí připadaly důležité, jí dokázal lézt na nervy, ale… Tohle měli s Luciferem společné. Rádi se obklopovali lidmi, kteří byli něčím zvláštní. Ostatně to byl jeden z důvodů, proč si tolik oblíbila Dumah. Anděl ticha s hudebním darem. S Rosierem by si asi rozuměla. „Hnědé vlasy, zlaté oči. Pokud si pamatuješ některou z jejích slavností, pak stál nejspíše na pódiu. Mezi Padlými byl docela oblíbený. Ale… Pokud bych měla přemýšlet nad tím, kdo z Padlých by chtěl Zerachiel zavřít do sklepa, on by na seznamu nebyl,“ pokračuji pomalu, než se mi na rtech mihne drobný úšklebek. „Na druhou stranu taková Nuriah… Tohle by si užila. Heh, jak ta by si to užila…“
S jeho následnými slovy mi koutky zase poklesnou a, byť přemýšlivě pokývám hlavou na znamení, že ho poslouchám a beru jeho slova na vědomí, více k tomu nedodávám. Není co. Ani já nepřekypuji důvěrou vůči někomu, kdo mě vhodil do sklepa k reinkarnovanému Luciferovi s nezdravou zálibou v polštářích… Počkat. Pokud si tak úzkostlivě dával záležet na tom, aby nepřekročil práh dveří, jak jsem skončila v posteli? Pochybuji, že mě tam odnesla sama Olivie. Možná na to jenom dohlédla. I tak je to zvláštní. Skoro jako bych to nebyla jenom já, kdo chtěl udělat dobrý dojem. Nevypadal, že by to hrát. Ale… Už několikrát jsem se přesvědčila, že já nejlepší odhad na lidi nemám. Vlastně právě naopak. Dokonce i madam Warder mi připadala sympatická. „No… Dost možná se to brzy dozvíme, pokud nás chce Olivie za pár hodin vidět,“ podotknu neradostně. Z toho, jak mluví, si totiž přestávám být jistá, jestli je to dobře. To, že nás chtějí živé. Ale… Ano, je to dobře. Dává to Williamovi více času, aby nás našel. Bezděčně couvnu, jak se zvedne z postele a bez stížností přesune noční stolek. Snad jenom když po mně sklouzne poněkud nevěřícným pohledem, mi ramena poskočí. Co? Jsme dospělí. A navíc jsme tady spolu zavření, tak se spolu jistě zvládneme navečeřet… Co?! Vážně, co? Když se mladík otočí pro olejovou lampu, dosednu na svou stranu stolku. Vlastně… Vlastně bych si ani stěžovat nemohla. Probíhá to lépe, než bych čekala. Rozhodně se mě neobdařuje vražednými pohledy stejně jako pana Rosiera. I když je pravda, že se na mě raději moc nedívá a já na něj taky ne. Ale mluví se mnou. „Mhm, dobrou chuť,“ přitakám, když se přisune blíž a… jenom krátce se na něj podívám, než se raději natáhnu pro plechový hrnek s teplým čajem. „Děkuji,“ kývnu rozpačitě. Je to zvláštní. Sedět vedle něj, palčivě si uvědomovat jeho blízkost a… nechat ze rtů sklouznout těch pár zdvořilostních frází, které ke společné večeři patří. Tím spíše, když bych touhle dobou mohla za jiných okolností sedět na večeři s Williamem. Je to opravdu… zvláštní. A raději nechci vědět, odkud tohle jídlo mají. Jakkoliv však nevypadá vábně, naštěstí je čaj taková univerzální věc, která se snad ani pokazit nedá. Ne, dokud je slazený medem a ještě k tomu teplý. Právě teď mi ke štěstí stačí to, že je teplý… a že příjemně klouže suchým, podrážděným hrdlem. S jistou úlevou vydechnu, než se přeci jenom i já odhodlám natáhnout pro druhý talíř. Hlad… Hlad vyloženě nemám, ale, jak tam počítám, kdy jsem naposledy jedla, bych nad tím ohrnovat nos neměla. „Neřekl jsi mi, jak chytili tebe,“ nadhodím, když už se mi zdá ticho nesnesitelné. Což… by se dalo spočítat na několik úderů srdce. | ||
| |||
| Srovnání sil Delilah Blair Flanagan Vidíš ho tam. I když bys neměla. Není přeci možné, aby to přežil zrovna on. Ten, kvůli kterému tohle celé začalo. Ten, co částečně mohl i za to, kým jsi teď byla. Tou malou vyděšenou Angelou. Stejně jako tehdy. Tak i teď… některé věci se prostě jen tak nemění. I když by měly…
Až opožděně do sebe zapadají dílky skládačky. Toho, proč tě tak beztrestně provokoval, i když věděl, musel vědět, kým jsi. Fernsby byl mnohé, ale ne sebevrah. Stejně tak i ten odpor, na který si narazila, když si sáhla pro jeho život a přes který ses rozhodla prorvat, aby se v ten moment na světlo prodralo i něco jiného. Temného… cizího. Ovšem ať už to bylo jakkoliv, oči mu zlatem neplály. Nebyl jedním z vás. Přesto… Byla to záhada. Záhada, na kterou si ale teď nemohla hledat odpovědi. Pokud vůbec někdy.
„Ale no tak… Opravdu musíme jít!“ Ucítíš na paži opět stisk toho neznámého muže, který se tě odtud snaží dostat, zatímco se v sále schyluje k boji. Zatím to vypadá, že misky vah jsou nakloněné ve prospěch Probuzených, avšak dost možná je jen otázkou času, než se převáží na opačnou stranu.
Ztracení se totiž hrnou do místnosti jako potopa. Jako když se protrhne hráz. Připomínají hejno pavouků rozlézající se na všechny strany. Muž tě vystrčí ven ze dveří do sálu, ale sám zůstane stát. Viditelně váhá i on sám. Jeho pohled kmitne k tobě, než mu uteče skrz rty tiché vydechnutí. „Toho budu litovat, ale… Srovnáme alespoň trochu šance.“ A s tím natáhne před sebe ruku směrem do sálu.
Vidíš, jak mu v očích zaplane silněji zlato, které doslova zažhne jako dva uhlíky ve tmě, když v tom se ve vzduchu sálu zhmotní spousty zlatých tenkých linií. Je jich tolik. Vznášejí se ve vzduchu jako pavučiny v babím létě. Slabě září a pozvolně se vlní. Nad hlavami bojujících se objevují se další a další… Je jich tolik. Jindy by to snad byl i kouzelný pohled, kdybys před chvíli neviděla, co dokáží.
A pak… Muž svraští obočí a lehce pootočí rukou, aby se jako na povel tenká vlákna snesla dolů na počínající bojiště, kde si neomylně vyhlídla své cíle. Slyšíš kvílení Ztracených, jak neúspěšně bojují s oponentem, kterého ani nemohou porazit. Ten nepříjemný zvuk se odrazí od stěn, než… Je během pár okamžiků hotovo a po okolí se rozprsknou spršky černé mazlavé tekutiny. Je to děsivá podívaná. Během pár chvil byli všichni Ztracení v sále… roztrhaní na kusy. Jen tak…
Ovšem vidíš, že to nebylo rozhodně zadarmo. Muži po tvém boku unikne přerývané vydechnutí a na čele se mu perlí pot. „Jdeme… Už opravdu musíme.“ Otočí se na tebe a zapře se rukou o rám dveří, aby pak posbíral síly a vyrazil s tebou ven černou chodbou. Všímáš si ale, že tě nevede směrem, z kterého jsi přišla. Naopak jdete na druhou stranu. Chvíli ti trvá, než si to uvědomíš, ale ano… Ano, museli jste jít kolem tam těch světel. Jdete špatně! Ovšem tvůj společník nevypadá, že by o cestě jakkoliv pochyboval. Nohy se ti trochu pletou, ale zvládáš spěchat. Necítíš nějakou smrtelnou únavu. Pouze chlad. Ten nepříjemný chlad, který prostupuje tvé tělo a nemůže jej vyhnat ani spěch, se kterým se teď ženete temným podzemím.
„Doufejme, že se prohrabali pouze do toho sálu. Nerad bych je potkal ještě po cestě ven. Tohle muselo být celé hnízdo. Jeruzalém je stále více a více prolezlý… Jako červivý sýr.“ Mlaskne nespokojeně. „Můžete jít?“ Ohlédne se po tobě, zatímco spěcháte chodbou. Jeho oči už pohasly a zůstává v nich jen pár zlatých nitek, přesto to, jak působí… Ne, tohle nebude zcela určitě jen tak obyčejný Probuzený.
| ||
| |||
| Společná večeře Vera De Lacey Ohradíš se proti nevyřčenému nařčení, ale ať už se v Elijově hlavě nakonec usadí cokoliv, nejsi schopná určit, zda ti to věří nebo to naopak bere jen jako pokračování falešné hry. Nic ti totiž na to neřekne. Jen se jeho oči do tebe nepříjemnou chvíli vpíjí, aniž bys však tušila, co je skryté tam za tou zvláštně šedavou modrou.
„Spolknout?“ Zopakuje pak po tobě ta slova, která by Zerachiel nikdy nevyřkla. Rozhodně ne přes její mrtvolu. „Hmmh, zajímalo by mě, jak moc se i tenhle tvůj názor časem změní. Pod tlakem toho, kým byla… Nepamatuji se, že by zrovna Zera byla ochotná takových kompromisů.“ Pronese zamyšleně, ale spíše než obsah toho sdělení tebou projede to, jak to jméno vysloví. Tak měkce, rozhodně jinak, než bys kdy slyšela třeba od vévody nebo dost možná i kohokoliv jiného. Navíc pro málokoho byla Zerachiel pouze Zerou, i když se považovala za společenského tvora.
Vzpomínka na dobu strávenou s Philipem se vynoří z temnoty a připomene váš nedlouhý manželský život, který však stačil k tomu, aby na tobě zanechal nezhojitelné jizvy. A snad právě i tohle stačilo k tomu, aby Vera nemohla být jen tak snadno jako Zerachiel, paní krve. Ta neohrožená temperamentní žena, která byla pro své cíle ochotná obětovat mnohé. Podobně jako on.
Jsi to nakonec ty z vás dvou, kdo se vydá pro tác s jídlem. Elija nevypadal, že by o jeho obsah jakkoliv stál, i když dovedeš si představit, že je to větší části z trucu, než kvůli tomu, že by skutečně neměl hlad. Najdeš tam dva talíře, na kterých je nějaké pečené maso s vařeným bramborem. Od pohledu to nepůsobí nějak vybraně, ale mohlo by to být i horší. Tedy… předpokládáš. Nikdy si nemusela řešit to, že by ti někdo snad naservíroval nějaké opravdu špatné nebo jinak nedostatečné jídlo. Ani v Novém Jeruzalémě a ani doma v Davenportu. Nebylo to vždy výborné, ale ani otřesné. U tohoto jídla sis mohla být jistá, že se zařadí na konec toho žebříčku ne-li rovnou na konec.
„Nevěděl jsem, že je to Rosier…“ Promluví náhle Elija. „To jméno je mi povědomé, ale to je tak asi vše. Nepamatuji si kohokoliv, kdo se do něj otiskl. Viditelně ale ty něco víš?“ Vzhlédne k tobě, zatímco zvedáš tác ze země. „Neptej se mě, cože tu chystají. Už jsem ale vyrostl z toho, abych mu snad věřil, ty plané sliby, že se nemusíme bát. To by nás nedrželi tady dole. S tím vším…“ Naznačí rukou ke stěně, která vypadá naprosto normálně, ale dobře si pamatuješ, co na ní bylo vidět za planoucí znaky. Stejně tak jako stále vnímáš tu tíhu na ramenou, která ne a ne zmizet.
„Zabít nás nechtějí. Alespoň zatím. Kdyby chtěli… Už to dávno udělali. Ať už za tím jsou jakékoliv důvody, nevěřím jim ani nos mezi očima.“ Zakončí to Elija na dost nedůvěřivou notu. Pravda, byl zde už několik dní. To se pak těžko věřilo tomu, že tohle celé je jen dočasná nepříjemnost, po které se vše vysvětlí a svět bude zase dobrý.
Tvůj požadavek ale Eliju viditelně překvapí, ale nehádá se. Nakonec se matrace zhoupne, jak se z ní zvedne jeho váha a bělovlasý muž přejde pokoj, aby přesunul starý noční stolek k posteli. Mezi vás. „Ty máš asi opravdu hlad…“ Sklouzne po tobě lehce nevěřícným pohledem, než se ještě sehne pro olejovou lampu, kterou zapálí o jednu z hořících svíček a postaví ji na druhou stranu stolku. Není na něm až tolik místa, ale tác s jídlem i lampa se tam nakonec vejdou a alespoň vidíte pořádně, co jíte. I když to nevypadá až tak vábně. Spíše jako něco z vývařovny pro masy. Ale alespoň je tam maso. Sice ne tak dochucené, ale sůl a pepř vám budou muset stačit.
„Dobrou chuť.“ Přisune se Elija po krátkém rozmýšlení ke své části tácu a podá si jeden z talířů, zatímco se chopí lžíce. Je zvláštní ho takto vidět. Jak nehledě na postel distingovaně sedí, záda rovná, u talíře s jídlem a světlo lampy ozařuje jeho tvář i okolí. Jistě to musí být zvláštní pohled na vás oba. Chystáte se ke společné večeři, i když ses ještě pár dnů zpět bála, že bys jej byť jen zahlédla na rohu ulice. Časy se skutečně mění. A Elija se nahne, aby z plechové konvice nalil do páru přiložených hrnků medem slazený čaj.
| ||
